1. ÚVOD
Textilní průmysl patří mezi základní a tradiční odvětví průmyslu, která mají v českých zemích velkou tradici. Jeho počátky spadají do osmnáctého století, kdy se zvýšila poptávka po produktech textilnictví. Velkým mezníkem v historii hospodářství byl patent o zrušení nevolnictví z roku 1781. Nevolnictví bylo nahrazeno mírnějším poddanstvím a poddaní byli osvobozeni od přímé závislosti na vrchnosti. Kromě toho, že nepotřebovali souhlas vrchnosti, pokud se chtěli odstěhovat nebo uzavřít sňatek s osobou z jiného panství, byl i nepřímým důsledkem tohoto patentu nárůst vzdělanosti a podnikatelské činnosti. To vedlo k tomu, aby průmyslová revoluce mohla pokračovat a rozšířit se do dalších branží. Ale i přesto, že byl v českých zemích nastartován pomalý průmyslový rozvoj, tak oproti ostatním zemím Evropy bylo na konci osmnáctého století základním ekonomickým znakem českých zemí i Rakouska trvalé opožďování industrializace a průmyslové revoluce za ostatními zeměmi Evropy.1 Vývoj se v jednotlivých oblastech českých zemí podstatně lišil. Bylo to v důsledku různých přírodních podmínek, epidemií a hladomoru.2 Pro svou práci jsem si vybrala oblast jižních Čech a Vysočiny, kde má textilní průmysl také dlouhou a velkou tradici, ale v celkovém významu se jedná o oblast okrajového či středního významu. V jižních Čechách existovala určitá míra koncentrace vlnařské výroby na malém území v okolí Nové Kdyně – šlo vlastně o jeden velký podnik. Víceméně rozptýlené byly apretovny plátna v povodí Vltavy na Šumavě. Jejich větší územní koncentrace existovala jen v okolí Vyššího Brodu.3 Této oblasti se ale ve své práci věnovat nebudu. Nejvíce se v oblasti jižních Čech a Vysočiny rozvíjelo soukenictví. Tyto kraje jsem si vybrala z toho důvodu, že je jim věnována menší pozornost než vývoji soukenictví v Brně či Liberci. Chtěla bych především nastínit vývoj v Jindřichově Hradci, Humpolci a Nové Včelnici a porovnat stejnosti i odlišnosti. Ráda bych poukázala na srovnání malovýroby v jednotlivých městech a poté i na další aspekty vývoje. Ještě na začátku čtyřicátých let devatenáctého století se v Čechách vyrábělo více takzvaných vlněných látek (jako je flanel apod.) než sukna. Celková hodnota výroby sukna
1
Machačová, J., Matějček, J.: Nástin textilní výroby v českých zemích v období 1781 – 1848. I. díl. Opava 1991, s. 34. 2 Tamtéž, s. 69. 3 Tamtéž, s.123.
1
v devadesátých letech osmnáctého století stoupla asi o čtyřicet šest procent.
4
V polovině
devatenáctého století se ještě další textilní výroba pohybovala ve víceméně rozptýlených lokalitách jako byla např. Kutná Hora, Domažlice, Český Krumlov aj. nebo v určitých koncentrovanějších pásech lokalit, jako byla např. relativně málo významná disperzní textilní oblast v jihovýchodních Čechách od Tábora po Jindřichův Hradec a Českomoravskou vrchovinu. 5 V jižních Čechách byly zaznamenány první organizované počátky tohoto průmyslu v sedmnáctém století, kdy se začala vytvářet první cechovní společenství tkalců a soukeníků. V první polovině devatenáctého století pak docházelo k rozvoji textilní průmyslové výroby, která rovněž pronikala do jižních Čech, kdy podnikavější textilní výrobci začali budovat mechanické výrobní provozy, ve kterých zpracovávali domácí suroviny – vlnu a len. Vlnařská průmyslová výroba v jižních Čechách a na Vysočině vznikala především na Humpolecku (Jihlavsku), Strakonicku a Jindřichohradecku. Jednalo se především o malé podniky a živnosti v tomto oboru. Záleželo na poloze jednotlivých měst a obcí a také na podmínkách pro textilní průmysl. Okolí Jindřichova Hradce bylo odjakživa oblastí, kde se na nevyužitých pastvinách a na úhorech chovaly ovce, jejichž vlna, zpracovávána nejdříve podomácku, se stala již ve středověku základem čilého soukenictví. Soukenický cech byl tehdy nejen v Jindřichově Hradci, který byl významným soukenickým střediskem, ale i v menších obcích, jako je například Nová Včelnice.6 V obou těchto městech hrála velkou roli řeka Nežárka se svými přítoky, která tak poskytovala řemeslníkům dobré podmínky pro vodní sílu. V Jindřichově Hradci měl soukenický cech nejvýznamnější postavení mezi všemi ostatními a výrobky tohoto cechu měly také velkou vážnost i na okolních trzích.7 Manufakturní textilní výroba, jež začíná v polovině 17. století vytlačovat do té doby sice privilegovanou, ale zastaralou a nevýkonnou cechovní výrobu, nachází překvapivě brzy cestu i do poměrně odlehlého Včelnicka.8 U kolébky včelnického textilního průmyslu
4
Vávra, J.: Stará cechovní výroba humpoleckých tkanin ve světle archivních pramenů. In: Humpolec 1461 – 1961. 500 let soukenictví. Humpolec 196, s. 89. 5 Machačová, J., Matějček, J.: Nástin textilní výroby v českých zemích v období 1781 – 1848. I. díl. Opava 1991, s. 135. 6 Čábela, J.: Sto let práce a bojů novovčelnických textiláků. Havlíčkův Brod 1960, s. 11. 7 Muk, J.: Dějiny textilní výroby na Jindřichohradecku. Jindřichův Hradec 1947, s. 16. 8 Machačová, J., Matějček, J.: Nástin textilní výroby v českých zemích v období 1781 – 1848. I. díl. Opava 1991, s. 12.
2
stojí řada židovských obchodníků, kteří skupovali suroviny na předení a patrně i obchodovali s výrobky tkalců.9 Na Vysočině byl textilní průmysl především nejen v Jihlavě, ale i v Humpolci. Celá jihlavská oblast může doložit tradici soukenictví několik století nazpět. V Jihlavě jsou počátky soukenictví staré tak jako město samo, ale samotný rozvoj nastal až ve druhé polovině 16. století, kdy je doloženo na 500 soukenických dílen s vynikající kvalitou výrobků.10 V Humpolci máme pak soukenický cech dosvědčen až v roce 1625.11 Soukenictví zde mělo také velkou tradici a mělo velký podíl na rozvoji celého města, tak jako u všech ostatních měst, kde byl průmysl doménou v hospodářské oblasti. V Jihlavě byl textilní průmysl na vrcholu v letech 1770 – 1790 a od 30. let 19. století potupně upadal.
12
V Humpolci se
naopak krize dostavila v době Krymské války, ze které se už humpolecké soukenictví nikdy nevzpamatovalo tak, aby dosáhlo zpět svého věhlasu.13 Soukenictví v Humpolci a Jindřichově Hradci bylo věnováno několik prací. Naopak textilní výrobě v Nové Včelnice nebylo věnováno žádné obsáhlejší dílo. K dějinám textilní výroby v Nové Včelnici byla vydána publikace Sto let práce a bojů novovčelnických textiláků.
14
Prameny jsou kronika Nové Včelnice15 poskytnuta Městskou knihovnou v Nové
Včelnici v digitální podobě a kronika společnosti Tebo a.s. Nová Včelnice16, kterou mi poskytla společnost Tebo, a.s. Nová Včelnice. Další literatura k dějinám textilního průmyslu v Nové Včelnici do současnosti nebyla napsána. V Městské knihovně v Nové Včelnici mi byly poskytnuty další materiály, především informační brožury – Nová Včelnice17, Mapový průvodce mikroregionem Jindřichohradecko18 a Pověsti z Kamenicka a Novovčelnicka.19 Jejich výpovědní hodnotu je ale nutno brát s rezervou. Slouží pouze jako doplňkový materiál, stejně tak jako internetové stránky jednotlivých měst, které jsem okrajově použila pro dokreslení informací.
9
Tamtéž. Vlnařská centra Evropy od počátků do 20. století. Brno – Jihlava. Brno – Jihlava 2008, s. 17. 11 Vávra, J.: Stará cechovní výroba humpoleckých tkanin ve světle archivních pramenů. In: Humpolec 1461 – 1961. 500 let soukenictví. Humpolec 1961, s. 8. 12 Sobotková, D.: Několik kapitol z jihlavského soukenictví. Brno 1973, s. 36, 74. 13 Janák, J.: Humpolecké soukenictví ve 2. polovině 19. století. In: Humpolec 1461 – 1961. 500 let soukenictví. Humpolec 1961. s. 12 – 17. 14 Čábela, J.: Sto let práce a bojů novovčelnických textiláků. Havlíčkův Brod 1960. 15 Kronika pamětí I. (1881 – 1927). Digitální podoba poskytnuta Městskou knihovnou v Nové Včelnici. 16 Kronika společnosti Tebo, a.s. Nová Včelnice. Nachází se ve společnosti v jejím sídle v Nové Včelnici. Je nestránkována. 17 Nová Včelnice. Vimperk 1991. 18 Mapový průvodce mikroregionem Jindřichohradecko. České Budějovice 2004. 19 Lešetický, B. a kol.: Pověsti z Kamenicka a Novočelnicka. Společnost pro historii v Kamenici nad Lipou.Kamenice nad Lipou 2006. 10
3
Stěžejní prací, ze které budu vycházet, je dílo od Jany Machačové a Jiřího Matějčka Nástin výroby v českých zemích v období 1781 – 1848.20 Mezi další práce, které mi byly inspirací, patří Dějiny soukenického průmyslu v Humpolci od Josefa Lukáška a Humpolec 1461 – 1961. 500 let soukenictví.21 Pro Jindřichův Hradec jsou to pak díla Jan Muka – Dějiny textilní výroby na Jindřichohradecku22, Počátky průmyslu na Jindřichohradecku23. Prameny k historii textilní výroby jsou velice torzovité, ale přesto se mi podařilo najít prameny především k historii soukenictví v Jindřichově Hradci. Stěžejními prameny pro dějiny soukenictví na Jindřichohradecku budou fondy Státního okresního archivu Jindřichův Hradec, především fondy: Okresní úřad Jindřichův Hradec, Cechy Jindřichův Hradec, Archiv města Jindřichův Hradec. Práci jsem rozvrhla na čtyři základní oblasti, ve kterých bych chtěla podat čtenářům ucelený přehled o historii jednotlivých měst, vývoji textilní výroby. Na závěr chci věnovat celou kapitolu porovnání vývoje textilní výroby v jednotlivých městech.
20
Machačová, J., Matějček J.: Nástin vývoje českých zemí v období 1781 – 1848. I., II., III. díl. Opava 1991. Kol. autorů: Humpolec 1461 – 1961. Humpolec 1961. 22 Muk, J.: Dějiny textilní výroby na Jindřichohradecku. Jindřichův Hradec 1947. 23 Muk, J.: Počátky průmyslu na Jindřichohradecku. Jindřihův Hradec 1947. 21
4
2. NOVÁ VČELNICE 2.1 Historie města a obecné informace Roku 1649 koupil panství španělský šlechtic Bartoloměj Paradys de la Saga. Jeho manželka hraběnka Hypolity z Ladronu postavila za své zachránění při povodni kapli a roku 1662 do ní přenesla přesnou kopii zázračné sošky - černé Panny Marie z Alt Oetingenu a místo nazvala Nový Oetting. 24 Její syn Bernard František nechal postavit při této kapli 54 domků, které prodal řemeslníkům a vytvořil z již poutního místa základ řemeslnického, obchodního a průmyslového městečka Neu Oeting - Nový Etynk. Městečko se rychle rozrůstalo a tak již roku 1728 byl založen cechovní řád pro cechy truhlářský, ševcovský, krejčovský, kožešnický, ale především soukenický. Obec měla dobrou pověst nejen v oblasti hospodářské, ale i v oblasti poutní. Tato poutní sláva přispěla v obci ke konání poutí a rušných trhů, které se stávají od osmdesátých let sedmnáctého století pravidelnou událostí v životě obyvatel obce. V roce 1790 bylo městečko povýšeno na městys Etynk Nový - Včelnice a udělen mu městský znak a pečetidlo. Od roku 1884 se Nový Etynk stal městem. Paradysové měli Včelnici a Nový Etynk ve svém vlastnictví do roku 1717, kdy je prodali Janu Hubertovi z Hartigu. Ten vlastnil Včelnici i Nový Etynk do roku 1796.25 V následujících dvaceti letech se vystřídalo několik majitelů. Až v roce 1786 koupil včelnické panství JUDr. Josef Hilgartner, rytíř z Lilienbornu, který nechal postavit zámek do obdélníkového tvaru, zřídil znovu vyhořelý pivovar z roku 1601 a dostal povolení k založení první textilní továrny. Nový Etynk přerostl v průběhu několika desetiletí přilehlou obec Včelnici nejen rozlohou a počtem obyvatel, ale i kulturně a společensky. Již roku 1789 zde byla zřízena obecná škola, od roku 1862 zde působil vzdělávací spolek Řemeslnická beseda, dále Štítný.26 V roce 1860 byla v Novém Etynku založena první česká továrna na houně, haleny a koňské přikrývky. Další obživu pro obyvatelstvo poskytovala pletárna. Stavba úzkokolejné železnice Jindřichův Hradec - Obrataň v roce 1906 uspíšila rozvoj průmyslu a spojila městečko s ostatním světem.
24
Čábela, J.: Sto let práce a bojů novovčelnických textiláků. Havlíčkův Brod 1960, s. 8. Tamtéž. 26 www.vcelnice.cz/historie.html (3.2.2009). 25
5
2.2 Textilní průmysl v Nové Včelnici
Textilní průmysl v Nové Včelnici má dlouholetou tradici již od středověku, stejně tak jako v dalších městech v českých zemích. Organizované počátky průmyslu i výroby spadají do sedmnáctého století, kdy byl ještě v Novém Etynku v roce 1739 založen cechovní řád soukeníků.
27
Tkalci i soukeníci patřili mezi nejpočetnější řemeslníky nejen
v Nové Včelnici, ale i v jejím širokém okolí. Cechovní řád soukeníků ale již brzy zjistil, že cechovní výroba přestává být privilegovanou a začíná jí vytlačovat výroba manufakturní. Soukenický cech v Novém Etynku na tyto změny zareagoval tím, že si pronajal valchu u mlýna a zřídil zde roku 1725 cechovní přádelnu.28 Ta byla později přeměněna na drátovnu, ale díky rytíři z Lilienbornu zde pak byla přádelna opět vybudována. V Novém Etynku byla zprovozněna ještě druhá valcha, ta se nacházela u Pilařského rybníka. Tato valcha měla mít do budoucna větší význam než valcha u mlýna. Nejvíce se o význam valchy u mlýna zasloužil již zmíněný rytíř z Lilienbornu. Na přelomu osmnáctého a devatenáctého století valchu postupně přebudoval na továrnu, která měla svou vlastní přádelnu i barvírnu. V padesátých letech devatenáctého století vlastnil továrnu i s mlýnem Václav Svoboda. V roce 1851 zaměstnával přes sto dělníků, včetně žen a dětí.29 Svoboda zde vyráběl koňské houně a vojenské sukno. Hlavním odběratelem této výroby byl stát, který ale po prohrané válce s Pruskem v roce 1866, již nepřevzal větší dodávku zboží a Svobodova továrna se dostala do problémů. Svoboda byl donucen vše rozprodat a odejít do Vídně. O zchátralé objekty se v sedmdesátých letech postaral továrník Heller, který objekty přestavěl na byty. 30 V první polovině devatenáctého století se v Novém Etynku pokusilo o textilní výrobu ještě několik dalších obyvatel města. Jedním z nich byl Jakub Lang z Kolmáru. Ten svůj podnik vybudoval kolem roku 1804 v domě č.p. 142, kde měl v přízemí sklad a v poschodí přádelnu. Stejně jako Svoboda vyráběl pro erár, ale neomezoval se jen na výrobu, přejímal také do prodeje zboží od soukenických řemeslníků.31 Další vývoj Langova podniku není znám. Budova, ve které se Langův podnik nacházel, byla v roce 1861 koupe27
Kronika společnosti Tebo a.s. Nová Včelnice. Čábela, J.: Sto let práce a bojů novovčelnických textiláků. Havlíčkův Brod 1960, s.11. 29 Kronika společnosti Tebo a.s. Nová Včelnice. 30 Čábela, J.: Sto let práce a bojů novovčelnických textiláků. Havlíčkův Brod 1960, s. 12. 31 Tamtéž, s. 11. 28
6
na obcí a byla v ní vybudovaná škola. Dalším pokusem o vytvoření textilní továrny byla Kajstova přádelna, která ale neměla dlouhého trvání. Vrátíme se nyní k valše u Pilařského rybníka, kde stojí dnešní textilní továrna Tebo a.s. V roce 1826 koupil včelnické panství hrabě Karel Rey. Ten nechal na místě valchy zbudovat továrnu, kterou nazval francouzským jménem Laminoir. Mezi místními bylo toto jméno velice často komoleno a pro továrnu se vžil název „Lamidor“.32 Hrabě Rey byl velice podnikavý člověk, ale ne vše se mu vyplatilo. V nedaleké obci Včelnička se rozhodl vybudovat hutě, čímž se ale velice zadlužil a byl tak nucen prodat i továrnu „Lamidor“. Tu od něho koupil Šalamoun Dubský z Etynku. Šalamoun Dubský společně s Mojžíšem Brabcem z Kamenice nad Lipou uzavřeli roku 1841 obchodní smlouvu a společně nakupovali vlnu a tu pak prodávali soukeníkům v Novém Etynku a okolí.33 O ztrátu a zisk se měli potom dělit rovným dílem. V roce 1846 Mojžíš Brabec zemřel a vdova po něm se dožadovala na Dubském, aby jí zajistil na zbytek života. Dubský Brabcovou vyplatil nejen hotově a ve směnkách, ale postoupil jí i továrnu „Lamidor“. Roku 1847 Brabcová továrnu prodala velkostatkáři Geimüllerovi, který jí pronajímá Vincenci Moravcovi. Ten zde vede výrobu až do roku 1854, kdy ve Strýchově kupuje svou vlastní továrnu a z Etynku odchází. 34 V následujících dvaceti letech o „Lamidoru“ nemáme žádné informace. Až v roce 1873 kupuje „Lamidor“ od velkostatkáře Geimüllera Samuel Heller.35 Samuel Heller byl nejvýznamnější osobností mezi podnikateli v textilním průmyslu v Novém Etynku. Heller byl obchodník židovského původu a pravděpodobně se zabýval stejnou činností jako Mojžíš Brabec a Šalamoun Dubský. S ním byl Heller v příbuzenském svazku. Měl totiž za manželku Dubského dceru Terezii. 36 Samuel Heller se jako podnikatel v Novém Etynku projevuje v roce 1860, kdy od Šalamouna Dubského kupuje dva domy za účelem provozování soukenické výroby. Tím dochází k založení veřejné obchodní společnosti firmy Samuel Heller a syn v Novém Etynku. Rok 1860 je považován za rok založení společnosti, přestože firma jako taková byla zaregistrována až o dva roky později.
37
Hellerův podnik se začal velice rychle rozvíjet.
Proto, když v roce 1873 koupil od Geimüllera „Lamidor“ se vším strojním zařízením, kůl32
Kronika společnosti Tebo a.s. Nová Včelnice. Tamtéž. 34 Čábela, J.: Sto let práce a bojů novovčelnických textiláků. Havlíčkův Brod 1960, s.13. 35 Tamtéž. 36 Tamtéž, s. 14. 37 Kronika společnosti Tebo a.s. Nová Včelnice. 33
7
nou a rybníkem, již mu nic nebránilo v tom, aby mohl začít budovat velký podnik se zvučným jménem nejen doma ale i v zahraničí. Zpočátku v „Lamidoru“ pracovalo pro Hellera méně dělníků než za Moravce, ale výroba začala rychle narůstat. Bylo to především díky zakázkám sukna do Bulharska a Rumunska, které se Hellerovi podařilo získat.
38
Krátko-
době ohrozila Hellera konkurence, kterou byla levná, leč nekvalitní výroba přikrývek z trestnice ve Lvově. 39 Zpráva obchodní komory z let 1886 – 1890 uvádí, že Hellerova továrna pracuje se dvěma parními stroji, jednou turbinou, v dílně má patnáct stavů, deset stavů mimo podnik, dále dva stavy žakarové, sedm mechanických a přádelnu o sedmi stech osmdesáti vřetenech. Dle této zprávy byl v továrně zaměstnán jeden ředitel, jeden úředník, pět dílovedoucích a sto pět dělníků (šedesát mužů, čtyřicet žen a pět dětí).40 Z těchto údajů můžeme vidět, jak se továrna během dvaceti let rozvinula a spolu s ní i jméno Heller. Hellerové se stali podnikatelskou dynastií, která si udržela přední postavení až do začátku druhé světové války, kdy rodina Hellerova, kvůli svému židovskému původu prchla do jižní Ameriky.41 Samuel Heller dává zapsat svou firmu roku 1891 do rejstříku krajského soudu v Táboře pod názvem „Erste böhmische Kotzen-Halina und Pferdedecken Fabrik Samuel Heller und Sohn“.42 Sídlo této továrny pak bylo na ulici Praterstrasse číslo 45 ve Vídni.43 O pět let později, v roce 1896, Samuel Heller přepsal firmu na své dva syny Maxe a Gustava. Za rok 1897 měla firma čistý zisk ve výši 15.541,76 zlatých. 44 Dělníci v Hellerově továrně ale dostávali minimální mzdu a ta jim sotva stačila na obživu. Je tedy jasné, z čeho Hellerovi rostly zisky. Dalšími přelomovými roky pro vývoj Hellerova obchodu byl rok 1887, kdy byla zprovozněna železniční trať Veselí – Jindřichův Hradec – Horní Cerekev, a rok 1906, kdy byl zahájen provoz na úzkokolejné trati Jindřichův Hradec – Kamenice nad Lipou – Obrataň.45 Obě dvě tyto tratě dopomohly k tomu, aby byla Hellerova továrna spojena se světem. Během následujících let se rozšiřuje i samotná Hellerova továrna. Dochází ke stavbě mostu přes řeku Kameničku u továrny. Pro samotnou řeku Kameničku bylo vyhloubeno 38
Kronika společnosti Tebo a.s. Nová Včelnice. Tamtéž. 40 Tamtéž. 41 Čábela, J.: Sto let práce a bojů novovčelnických textiláků. Havlíčkův Brod 1960, s.49. 42 „První česká továrna na houně a haleny a koňské přikrývky“ 43 Kronika společnosti Tebo a.s. Nová Včelnice. 44 Čábela, J.: Sto let práce a bojů novovčelnických textiláků. Havlíčkův Brod 1960, s.16. 45 Kronika města Nové Včelnice. Kronika pamětí I. (1881 – 1927), s. 18. Digitální podoba poskytnuta Městskou knihovnou v Nové Včelnici. 39
8
nové koryto a továrna tak mohla rozšířit svůj dvůr. Tento příznivý vývoj byl narušen v roce 1912, kdy továrnu postihl ničivý požár.46 Hellerové obnovili provoz továrny velice rychle a využili požáru k tomu, aby vyměnili zastaralé zařízení za nové. Jak bylo již zmíněno v předešlém textu, dělníci v Hellerově továrně dostávali nejnižší mzdy, které sotva pokryly jejich výdaje na živobytí. V důsledku tohoto nebyly ani vztahy mezi zaměstnavatelem a dělnictvem nijak ideální. Největší bouře a stávky proti stávajícím podmínkách proběhly v letech 1912 – 1914. V prosinci roku 1912 se dělníci obrátili se svými požadavky na majitele továrny. Jednalo se jim především o snížení pracovní doby. Bratři Hellerové nechtěli zpočátku ustoupit, ale nakonec se s dělníky dohodli na snížení pracovní doby na deset hodin denně včetně soboty. V pozdějších letech pak proběhly další stávky, kdy se podařilo dělníkům získat zvýšení mezd, zlepšení hygieny na pracovišti a zkrácení pracovní doby v sobotu.47 Osobnost Samuela Hellera je vnímána jako vrchol soukenické výroby v Novém Etynku, potažmo v Nové Včelnici. Jeho činnost je považována za základ výroby a existence dnešní textilní továrny Tebo a.s.
3. JINDŘICHŮV HRADEC
46 47
Čábela, J.: Sto let práce a bojů novovčelnických textiláků. Havlíčkův Brod 1960, s. 15. Kronika společnosti Tebo a.s. Nová Včelnice.
9
3.1 Historie města a obecné informace
K celkovému hospodářskému rozvoji města přispívala i jeho poloha na dálkové cestě mezi vnitrozemím českého království a důležitými obchodními cestami v Podunají. V šestnáctém století zažíval Jindřichův Hradec tzv. „Zlatý věk“. Obchod i řemesla vzkvétala. Nejváženějšími byli členové cechu soukenického, kteří měli i mezi cechy privilegované postavení a jejich výrobky měly váženost i na trzích mimo Jindřichův Hradec.48 V době tohoto rozkvětu panují na jindřihohradeckém panství Slavatové z Chlumu. Za panování rodu Černínů z Chudenic město ztrácí na svém původním významu a začíná tak pomalý úpadek města, který se projeví o několik let později. V průběhu osmnáctého a devatenáctého století dochází k pomalému úpadku města. Ještě v roce 1757 se město s počtem obydlených domů dostává při sčítání před České Budějovice a soukenická výroba se řadí na druhé místo za Liberec. Ale již v sedmdesátých letech devatenáctého století v důsledku toho, že město nebylo napojeno na železniční trať vedoucí z Prahy do Vídně, ztrácí město všechen svůj kulturní i hospodářský lesk. V roce 1888 byl rozpuštěn soukenický cech.49 Nikdy už nebyla obnovena dřívější prosperita.
3.2. Textilní průmysl v Jindřichově Hradci
48 49
Muk, J.: Dějiny textilní výroby na Jindřichohradecku. Jindřichův Hradec 1947, s.12. Tamtéž, s. 16.
10
Tradice řemeslné výroby v Jindřichově Hradci má své počátky ve třináctém století, kdy se na konci třináctého století začaly utvářet první cechy řemeslníků a začíná se pomalu organizovat výroba v jednotlivých řemeslech. Tuto organizovanost dokládají nejstarší statuta, která byla vydána v Praze pro krejčí v roce 1318. 50 Nejvíce se však řemeslo rozvíjelo v první polovině čtrnáctého století. V té době se stávala řemeslná výroba základem prosperity jednotlivých měst. Od druhé poloviny šestnáctého století do první poloviny osmnáctého století dochází k pomalému úpadku cechovní výroby. Bylo to především z důvodů nových technologií, které se začínají objevovat od sedmnáctého století. Přechází se na manufakturní tovární výrobu, kterou ale nelze chápat jako tovární velkovýrobu v dnešním slova smyslu. U nás se tento manufakturní způsob vzmáhá za vlády Karla VI. a Marie Terezie, která dává povolení k provozování podniků. Ruší nebo zjednodušuje celní hranice, umožňuje půjčky továrnám a místo cechovního monopolu se otevírají dveře soutěži a konkurenci. V devatenáctém století se cechovní organizace už přežila. František Josef II. vydal v roce 1858 císařský patent, kterým zrušil cechovní zřízení a stanovil nové organizace živnostenských společenstev.51 Nejinak tomu bylo i u vývoje textilního průmyslu v Jindřichově Hradci. Jindřichův Hradec byl jedním z největších středisek soukenictví v Čechách. Písemné podklady o jindřichohradeckých řemeslnících se dochovaly jen torzovitě. Nejpočetnější skupinou řemeslníků v Jindřichově Hradci byli po celou dobu svého působení soukeníci. Nejstarší písemná zpráva o nich je z roku 1380.52 Později i samotný soukenický cech patřil mezi nejvýznamnější cechy v Jindřichově Hradci. Celkový počet cechů v Jindřichově Hradci kolísal mezi dvaceti a třiceti. V roce 1751 v Jindřichově Hradci působilo dvacet osm cechů.53 V roce 1570 zde pracovalo devadesát dva mistrů a v roce 1686 kolem sta.54 Od osmnáctého století měla vysoká úroveň a kvalita jindřichohradeckého sukna velký věhlas po celých Čechách. Dokonce v první polovině osmnáctého století zaujímal Jindřichův Hradec v rozsahu výroby druhé místo ze šedesáti osmi měst za prvním Libercem.55 Soukeníci v Jindřichově Hradci se museli řídit artikuly cechu, které obdrželi od Ferdinanda Viléma Slavaty v roce 1669, které potvrzují artikule udělené Adamem 50
Psíková, J.: Historie a současnost podnikání na Jindřichohradecku. Pardubice 1999, s.10. Státní okresní archiv Jindřichův Hradec (dále SokA), fond Okresní úřad Jindřichův Hradec, inv. č. 777, č. kart. 171 Normálie a všeobecné jednání o obchodu a manufaktuře, likvidace cechů a tvoření živnostenských společenstev, statistiky živnostenských společenstev, stanovy živnostenských spolků 1855 – 1868. 52 Psíková, J.: Historie a současnost podnikání na Jindřichohradecku. Pardubice 1999, s. 14. 53 Tamtéž, s. 13. 54 Muk, J.: Počátky průmyslu na Jindřichohradecku. Jindřichův Hradec 1937. 55 Psíková, J.: Historie a současnost podnikání na Jindřichohradecku. Pardubice 1999, s. 15. 51
11
z Hradce roku 1592. Artikule zvýhodňovaly tradiční držení řemesla v rodině (Syn řemeslníka měl plné právo učit se u svého otce a přitom odvádět snížené poplatky do cechovní pokladny.)56 Na přelomu osmnáctého a devatenáctého století dochází k poklesu výroby sukna v Jindřichově Hradci. Pro soukeníky to byly velmi špatné časy. Krize vznikla v důsledku několika faktorů. Jedním z nich byla i konkurence sedláků, která byla pro jindřichohradecké soukeníky zásadní a velice těžko se této konkurenci mohli bránit. V Jindřichově Hradci se začínají vyrábět obyčejné látky, které nemohou konkurovat dovozu italského hedvábí. To ale nebylo hlavním důvodem úpadku. Nejdůležitější příčinou byla zastaralá technologie výroby a struktury cechu.57 V první polovině devatenáctého století se již výroba nedala organizovat pomocí cechů. Ke slovu se dostávali jednotlivci, kteří byli natolik schopní, že sami vybudovali úspěšné podniky. Jedním z nich byl i Isak Bobele, který vybudoval úspěšnou továrnu v Jindřichově Hradci. První z rodiny Bobelových - Isak Bobele si zřídil první přádelnu již za Sedmileté války, kterou v Jindřichově Hradci nazývali „Heppfabrik“. Isak Bobele zemřel v roce 1796 a přádelnu po něm převzala jeho žena Anna Bobelová, která založila spolu s El. Štrenem „Anna Bobelesche Lieferungs Compagnie“58 pro výzbroj a vojenské obilí.59 V roce 1801 zachvátil Jindřichův Hradec obrovský požár, ten postihl i továrnu Anny Bobelové. Na konci dvacátých let Ignác Bobele přidává ke staré přádelně nové objekty. V roce 1828 dostal Ignác Bobele povolení ke zřízení továrny na vlněné zboží v Hlubokodolech u Jarošova.60 V roce 1841 koupil starý hamr na Hamerském potoce a proměnil jej v továrnu na sukna, do této továrny pak v roce 1850 koupil první parní stroj.61 Roku 1838 založil Ignác Bobele „K. u. K. priv. Tuchwarenfabrik“,62 zaměstnával zde okolo sta lidí, o dvacet let později jich bylo už okolo sto sedmdesáti, a v okolí dalších čtyřicet soukeníků na externí
spolupráci.
V polovině
devatenáctého
století
patřila
Bobelova
továrna
k nejvýznačnějším textilním podnikům v Čechách. V roce 1873 zemřel poslední rodinný příslušník rodu Bobelů a podnik přešel do majetku Šimona Brehma. Ten zde neúspěšně vyráběl komisní sukna pro Bulharsko a Rumunsko, a proto byl v roce 1879 nucen zastavit výrobu. 56
Tamtéž. Muk, J.: Počátky průmyslu na Jindřichohradecku. Jindřichův Hradec 1947, s. 20 - 21. 58 „Anna Bobelová – rozvážková společnost“ 59 Muk, J.: Počátky průmyslu na Jindřichohradecku. Jindřichův Hradec 1947, s.32. 60 SokA Jindřichův Hradec, invetář č. 31 Okresní úřad Jindřichův Hradec 1850 - 1948. 61 Tamtéž. 62 „C. a k. soukr. Továrna na výrobu soukenného zboží“
57
12
Současníkem rodiny Bobelových byla rodina Třebických. První zmínka o této soukenické rodině je z roku 1782 zápisem v knize soukenického cechu.63 V zápisu stojí, že byl za spolumistra přijat Karel Třebický a do učení byl v roce 1800 zapsán i jeho syn Kašpar.64 Karel Třebický provozoval soukenictví od roku 1782 až do roku 1801, kdy odešel na zkušenou do Třeště a do Brna. Po návratu se rozhodl založit továrnu na jemná sukna. V roce 1840 zaměstnával v továrně okolo dvě stě dělníků. 65 Po jeho smrti se do čela továrny postavil jeho syn Ignác Třebický, ten koupil starou valchu u podklášterské továrny a spojil je dohromady. Továrnu ale v roce 1854 prodává. Předvídal, že konkurence Brna bude do budoucna velkým problém pro jindřichohradecké soukeníky. Továrnu ve Skrýchově od Třebického odkoupil Ignác Moravec z Nového Etynku66, podklášterní továrnu odkoupil Třebického švagr Karel Solpera a továrnu v Růžové ulici A. Spitz. 67 Moravcova továrna dlouho nevydržela a byla změněna na mlýn, Spitzova továrna skončila před rokem 1848, pouze Solperova továrna se udržela do roku 1889.68 Na přelomu čtyřicátých a padesátých let dochází k prvním dělnickým bouřím proti „chlebozlodějským mašinám, co z Anglie dovážejí“69 a došlo i k výraznému úpadku soukenictví v Jindřichově Hradci, jak předvídal Ignác Třebický. Šedesátá léta jsou vnímána jako konec rozmachu jindřichohradeckého soukenictví. Osmdesátá léta pak znamenala úplný konec soukenictví v Jindřichově Hradci. Společenstvo soukeníků bylo pro nízký počet členů a výdělků včleněno do živnostenského společenstva Krejčů, kožešníků, rukavičkářů, jirchářů,a modistek pro Jindřichův Hradec a k němu přikázaných okolních obcí.70 V Jindřichově Hradci docházelo k posledním pokusům o obnovení zašlé slávy. Jedním z nich bylo v roce 1888 založení Singerovy Českomoravské továrny na pletené zboží. V Bobelově továrně u Otína se do roku 1928 vyráběly tkaničky a prýmky.71
63
srov. Muk, J., Pokorný, J.: 600 let textilu na Jindřichohradecku. Jindřichův Hradec 1947, s. 33. Autoři uvádí první zmínku o rodině Třebických již roku 1586, kdy se mezi mistry objevuje jméno Jíry Třebického. 64 Muk, J.: Počátky průmyslu na Jindřichohradecku. Jindřichův Hradec 1947, s. 37. 65 Muk, J., Pokorný, J.: 600 let textilu na Jindřichohradecku. Jindřichův Hradec 1947, s.34. 66 SokA Jindřichův Hradec, fond Archiv města Jindřichův města, inv. č. 1856, č. kart. 577 Živnostenská oprávnění – soukenictví 1851 – 1866. 67 Muk, J.: Počátky průmyslu na Jindřichohradecku. Jindřichův Hradec 1947, s. 39. 68 Tamtéž. 69 Muk, J. Počátky průmyslu na Jindřichohradecku. Jindřichův Hradec 1947, s.56. 70 SokA Jindřichův Hradec, fond Archiv města Jindřichův Hradec, inv. č. 2340, č. kart. 599 Soukeníci do společenstva krejčí. 71 SokA Jindřichův Hradec, invetář č. 31 Okresní úřad Jindřichův Hradec 1850 - 1948.
13
V roce 1910 založila v Jindřichově Hradci Marie Teintzerová umělecko textilní dílny a proslavila hradecké textilnictví na krátkou dobu i za hranicemi země.72 Byl to ale poslední pokus, jak znovu obnovit čilý obchodní a výrobní ruch ve městě.
3. HUMPOLEC
3.1. Historie města a obecné informace
72
Tamtéž.
14
V pobělohorské době Humpolec velmi těžil ze svého postavení mezi všemi soukenickými oblastmi v českých zemích. Soukenická výroba měla pro město nejen příjemný ekonomický růst, ale i zisk nových názorů z Evropy. Dělo se tak díky obchodním cestám mezi Humpolcem a krajinou, kde mělo hlavní slovo protestanství. Do Humpolce se tak dostávaly zakázané knihy a toleranční myšlenky. Proti všem těmto aktivitám byla vyvíjena velká perzekuce, přes kterou si Humpolec stejně udržel svůj náboženský směr. V osmnáctém století město prochází velkým úpadkem. Z úpadku se vzpamatovalo až za vlády pánů z Nefferzernu. Hlavní podíl na tom měl Jakub z Neffzernu, který se také zasloužil o rozšíření pěstování brambor na Humpolecku, které jsou dodnes jednou z nejvýznamnějších plodin tohoto málo úrodného kraje. Dále se také zasloužil o renovaci místního pivovaru. Za posledního majitele - hraběte Wolkenstein-Troszburga - byl Humpolec r. 1807 prohlášen svobodným městem "na věčné časy". Obyvatelům toto právo zaručovalo být vlastním pánem ve svém vlastním domě. V devatenáctém století byla v Humpolci již naplno rozvinuta soukenická výroba, která v této době zaměstnávala přes tisíc lidí.73 Velice často se v souvislosti s Humpolcem objevuje heslo „500 let oblékáme svět“.
3.2 Textilní průmysl v Humpolci
73
Kolektiv autorů: Humpolec a okolí. Vimperk 1993, s.4.
15
V Humpolci má soukenická výroba své tradiční a dlouholeté postavení. 19. století mělo město již natolik rozvinutou soukenickou výrobu, že zaměstnávala na 2 000 lidí a městu se začalo říkat "Český Manchester". Nejznámější osobností v humpoleckém soukenictví je Emerich Dítě. Ten dokázal vytvořit světový rekord, který přispěl k propagaci města.74 Za pouhých sedm hodin dokázal zhotovit látku na lovecký oblek pro císaře Františka Josefa I. Vše sám od střiže ovcí až po utkání. Za další tři hodiny byl oblek ušit a dodán do Vídně. Počátky humpoleckého soukenictví podle J. Lukáška sahají do přelomu čtrnáctého a patnáctého století.75 Autor vznik zmiňuje v souvislosti s cechem soukeníků v Kutné Hoře, který vznikl před rokem 1349, především díky tomu, že humpolecký cech soukeníků převzal od toho kutnohorského právo užívat cechovní pečeť a artikule. O vzniku se lze jen dohadovat z důvodů nedostatku pramenů k jeho vzniku. V roce 1462 byl v Humpolci ustaven první cech – cech krejčí a postřihačů, kterému bylo uděleno privilegium od pánů Leskovců, kteří sídlili na hradě Humpolec. J. Lukášek dodává, že mnozí postřihači vyráběli i sukna a tudíž lze i z tohoto důvodu předpokládat vznik cechu soukenického na přelomu čtrnáctého a patnáctého století. Rok 1462 je v Humpolci brán jako rok vzniku soukenické tradice města. V průběhu několika dalších let se předpokládá, že soukenický cech byl v Humpolci přítomen. Pro mnoho událostí ale nejsou doloženy žádné písemnosti a vývoj soukenictví v patnáctém století není současníkům zcela známý. Nejznámější listinou je listina z roku 1579, kterou vydal Jan Jiří z Říčan a potvrdil humpoleckým soukeníkům privilegia, která jim udělil již jeho otec Jan z Říčan, který je pokládán za zakladatele cechu soukenického v Humpolci.76 První řádné doklady o soukenickém cechu v Humpolci pocházejí ze sedmnáctého století. Ještě v šestnáctém století byl ale utvořen cech tkalcovský, který se soukenickému cechu snažil konkurovat. Krátce po svém založení měl tkalcovský cech i vlastní cechovní pečeť a artikule měl zapůjčené od tkalců v Německém Brodě. (Toto zapůjčování bylo ve své době velice častým jevem.) Konkurence soukenického a tkalcovského cechu lze vidět i na příkladu založení odborné školy v roce 1884, která byla pojmenována právě školou tkalcovskou. 77 Vrátíme se zpět k cechu soukenickému. Soukenický cech v Humpolci je s jistotou dosvědčen v roce 1625. Svědčí o tom originál tovaryšských artikulí právě z roku 1625, 74
Lukášek, J.: Dějiny soukenického průmyslu v Humpolci. Praha 1947, s. 198. Tamtéž, s.7. 76 Kolektiv autorů: Humpolec a okolí. Vimperk 1993, s. 15. 77 Kolektiv autorů: Humpolec a okolí. Vimperk 1993, s. 18. 75
16
později byly obnoveny v roce 1816 a 1848.78 Tyto artikule dosvědčují vlastní řád tovaryšů v soukenickém cechu. Artikule svědčí o přesných povinnostech a trestech za porušení závazků všech tovaryšů.79 Z pozdějších století jsou již prameny v hojné míře. Jsou zachovány knihy učedníků, protokoly o cechovních jednáních, Památní kniha založená roku 1834, která obsahuje vývoj cechu v sedmnáctém a osmnáctém století. Padesátá léta osmnáctého století byla dobou velkých změn a převratů ve vývoji soukenictví v Humpolci. Tyto změny s sebou nesly další důsledky. Celkový vývoj soukenictví v Humpolci byl vzrůstající, naopak tkalcovství pomalu skomíralo. V době, kdy byl Humpolec v majetku rodu Neffzernů, kteří podporovali rozvíjení jakékoliv výroby v Humpolci, dochází k rozvoji a budoucímu dalekosáhlému věhlasu humpoleckého soukenictví. Devatenácté století pak je stoletím skutečného rozkvětu. V tomto století se soukenictví stává hlavní obživou pro celé město. Kvůli soukenictví byl zaveden chov ovcí na panských dvorech a na jarmarcích se vlna prodávala naprosto svobodně.80 Na tomto příkladu je vidět podřízení celého hospodářství a ekonomiky města soukenictví. V roce 1835 se v Humpolci zabývalo soukenickou výrobou okolo tři sta šedesáti osmi mistrů.81 V roce 1871 jich pak bylo 371.82 Podle těchto čísel by každý mohl soudit, že vývoj soukenictví v Humpolci v devatenáctém byl vzestupný, ale není tomu tak. V padesátých letech devatenáctého století, přesně roku 1956, vypukla krymská válka, která pro humpolecké soukenictví znamenala ekonomickou pohromu. Sklady, které byly na začátku války přeplněny vojenským suknem najednou zely prázdnotou a cena sukna se velice rychle zvýšila. Vojsko po válce již sukno nepotřebovalo, takže jej přestalo i kupovat, navíc nebyla ani uskutečněna nová dohoda o dodávkách sukna. Soukenické sklady tedy byly po válce plné, a aby se soukeníci sukna zbavili musela cena poklesnout (cena sukna poklesla z padesáti pěti na dvacet dva zlatých za kus , tj. sedmnáct metrů sukna)83 a tím i poklesly příjmy všech soukeníků v celém Humpolci. Mnoho rodin přišlo o celý svůj majetek.84 V šedesátých letech se soukenictví začalo pomalu vzpamatovávat, především díky postupnému přechodu na strojní výrobu. Každý se s tím musel poprat podle svého. Někteří
78
Vávra, J.: Archivní prameny k dějinám humpoleckého textilu. Humpolec 1947, s. 7. Lukášek, J.: Dějiny soukenického průmyslu v Humpolci. Praha 1947, s.31. 80 Tamtéž, s. 101. 81 Janák, J.: Humpolecké soukenictví ve 2. polovině 19. století. In: Humpolec 1461 – 1961. 500 let soukenictví. Humpolec 1961, s. 12 – 17. 82 Lukášek, J.: Dějiny soukenického průmyslu v Humpolci. Praha 1947, s.103. 83 Lukášek, J.: Dějiny soukenického průmyslu v Humpolci. Praha 1947, s. 246. 84 Kol. autorů: Humpolec 1461 – 1961. 500 let soukenictví, s. 16.
79
17
se dokázali velice rychle přizpůsobit. Ti, kteří se pokroku přizpůsobit nechtěli, museli svá řemesla zrušit nebo si začít pomáhat s těmi, kteří na tom byli stejně. V roce 1855 byla V Humpolci založena první továrna na moderní sukno. Jejím zakladatelem byl Prokop Skorkovský a později i jeho potomek Jan Skorkovský, kteří v Humpolci jako první použili parní stroj.85 Významnějším továrníkem byl Emerich Dítě, který měl první železné spřádací stroje. Konkurencí pro Emericha Dítě byla pak rodina Joklových, která měla ve své továrně první mechanické stavy.86 Roku 1861 byla v Humpolci zřízena pokračovací škola průmyslová. Vyučování se neudrželo dlouho, ale pak byla v roce 1878 škola opět obnovena. V roce 1884 byla založena odborná škola tkalcovská. Tato škola byla celém humpoleckému soukenictví velkou oporou a pomocí zároveň.87 V okamžiku, kdy vyšel nový živnostenský zákon, byl v Humpolci ustanoven spolek záložní kasy v Humpolci, do jeho čela se postavil Jakub Motl.88 Náplní spolku bylo především podporování jednotlivých živnostníků tak, aby prosperovali. Přesto se přechod na živnostenské spolky v Humpolci neobešel bez větších problémů. Mnoho maloživnostníků živořilo nebo přešlo na jinou živnost. Přesto se dá říci, že humpolecké soukenictví krizi přestálo vcelku bez problémů. Místo
soukenického
cechu
vzniklo
v Humpolci
Společenstvo
soukeníků
v Humpolci. V roce 1891 humpolecké soukenictví zazářilo na jubilejní výstavě v Praze. Nejvíce zde vynikla továrna Prokopa Skorkovského a osobnost Emericha Dítěte. Prokop Skorkovský se dočkal uznání i na další výstavě a to v Hradci Králové v roce 1894.89 Společenstvo soukeníků si postupně pořizovalo mechanické stroje na výrobu. Na konci osmdesátých let devatenáctého století si pak zakoupili parní stroj k pohonu valchy. Tovární výroba v Humpolci má tři hlavní představitele, již zmíněné – Prokopa Skorkovských a Emericha Dítě a potom i rodinu Joklových. Emerich Dítě založil svou továrnu v roce 1870 a ta měla brzy věhlas po celých Čechách. Prokop Skorkovský svou továrnu založil o patnáct let dříve.90 Továrna bratří Joklových funguje do roku 1948, stejně tak jako továrna Emericha Dítě. On byl první, kdo si v Humpolci pořídil první mechanické
85
Lukášek, J.: Dějiny soukenického průmyslu v Humpolci. Praha 1947, s. 191. Kol. autorů: Humpolec 1461 – 1961. 500 let soukenictví, s. 193. 87 Tamtéž, s. 194. 88 Tamtéž, s. 196. 89 Tamtéž, s. 198. 90 Lukášek, J.: Dějiny soukenického průmyslu v Humpolci. Praha 1947, s. 199. 86
18
stroje. Ke konci devatenáctého století počet soukenických mistrů postupně klesá. V letech 1880 – 1890 jich je kolem dvou set, o desetiletí později jich je kolem sto padesáti.91
4. SROVNÁNÍ VÝVOJE TEXTILNÍHO PRŮMYSLU NA POMEZÍ JIŽNÍCH ČECH A VYSOČINY
Tempo vývoje a celkových změn bylo různorodé a v každé oblasti se projevovaly změny jiným způsobem a v jiném časovém rozpětí.
91
Tamtéž, s. 207.
19
Na popisu vývoje jednotlivých měst je vidět, že textilní výroba vznikala postupně a na jejím vývoji se podílelo několik faktorů. Vývoj byl podpořen nejen novými technologiemi, které k nám pronikaly ze západních zemí, ale i osobnostmi, které tyto nové technologie a poznatky ohledně výroby přinášeli do oblastí, kde to bylo potřeba. V každém městě již někdy existovaly starší obchodní zdroje, levná pracovní síla a podmínky pro další plynulý rozvoj textilnictví . Tento rozvoj podporoval mnoho dalších faktorů, jedním z nich je míra „vybavenosti“ regionů pro dané odvětví a pak také základní hospodářští činitelé.92 K prosperitě textilních center také přispívalo jejich dobré dopravní spojení, dostatek vody a samozřejmě tradice. U měst, kterým se věnuji ve své práci, chybělo především dobré dopravní spojení. Především potom u Jindřichova Hradce, kde je železniční trať vybudována v roce 1887 a Nové Včelnici, zde je pak spojení železnicí s okolním světem zajištěno až v roce 1906. Již v samotné kapitole o historii soukenictví v Humpolci je zmíněna poloha města na hlavní trase mezi Prahou a Brnem, tudíž zde je dopravní spojení pro rozvoj průmyslu vyhovující. Humpolec je názorným příkladem toho, jak důležité je dobré dopravní spojení s okolím. I na ostatních velkých soukenických centrech (jako je například Liberec) můžeme vidět, že mají dobré dopravní spojení a tím i snadnou cestu na odbytiště pro své výrobky. Všechny tyto lokality se v průběhu devatenáctého století vyvinuly v důležitá textilní střediska.93 Přestože jindřichohradečtí soukeníci měli dobré dopravní spojení až ke konci devatenáctého století, tak svoje výrobky prodávali na trzích ve Znojmě a v Linci. Ve druhé polovině devatenáctého století přestali sami jezdit na trhy a prodávali sukno obchodníkům, kteří jim dávali na úvěr vlnu. Humpolečtí soukeníci prodávali své zboží do Lince, Brna a Plzně. Dálkový obchod vedli pomocí povozníků, ale na jarmarky jezdili mistři sami. Humpolečtí soukeníci velice často jezdili prodávat své výrobky do Jihlavy, která byla soukenickým tržním centrem Vysočiny. Takto to vypadalo u všech menších soukenických center.94 Soukenictví bylo střetem starých i nových výrobních postupů.95 Každý mistr v cechovním řádů se musel přizpůsobit nové situaci. Z mistra se postupem času stává podnikatel, ovšem ještě ne v dnešním slova smyslu. Jednotliví mistři se museli potýkat se 92
Matějček, J.: Ekonomická diferenciace a problémy růstu textilních oblastí českých zemí v první polovině 19. století. In: Slezský sborník. Žáček, R. (edd.) Opava 1993, s. 19 – 23. 93 Machačová, J., Matějček, J.: Nástin vývoje textilní výroby v českých zemích v období 1781 – 1848. I. díl: Obecné předpoklady. Produkce a zaměstnanost. Rozmístění výroby. Trh a odbyt. Opava 1991, s.79. 94 Machačová, J., Matějček, J.: Nástin vývoje textilní výroby v českých zemích v období 1781 – 1848. I. díl: Obecné předpoklady. Produkce a zaměstnanost. Rozmístění výroby. Trh a odbyt. Opava 1991, s.189. 95 Fasora, L.: Soukeník – Příklad Jakoba Müllera, bratrů Zebových a dalších. In: Člověk na Moravě ve druhé polovině 18. století. Malíř, J. (edd.) Brno 2008, s. 175 – 191.
20
spoustou problémů. Ať už to byly problémy spojené s novými technologiemi nebo také kde brát kapitál na inovace. Mistři byli donuceni najít si zprostředkovatele na prodej, ale i na nákup surovin potřebných k výrobě. Přestože každý mistr znal výborně výrobu a všechny její postupy, už se ale neuměl tak bezchybně pohybovat i na poli prodeje. Musel si najít někoho, kdo jim s tímto pomůže, kdo dokáže prodat jejich výrobky za co nejvyšší cenu. Mnoho mistrů bylo na obchodnících závislých, ale ne jako řemeslník na svém mistru. V cechu se tak do čela dostávali zámožnější mistři, kteří dokázali díky těmto obchodníkům prodat své zboží za výhodné ceny a vydělat si tak. V průběhu osmnáctého, ale především devatenáctého století se všichni členové soukenického cechu museli jakýmkoliv způsobem přizpůsobit nově vzniklým podmínkám v obchodu s jejich výrobky. Nejvíce jim pomohl živnostenský řád z roku 1859, který sice cechy zrušil, ale pomohl k jednoduššímu podnikání nejen v soukenictví. V menších střediscích soukenictví na venkově vyráběli soukeníci jak pro místní trh, tak i pro trhy ve vzdálenějších městech, kam jezdili své zboží prodávat, stejně tak, jak již bylo zmíněno výše, u humpoleckých soukeníků. Při srovnání jednotlivých oblastí v rámci českých zemí je třeba brát na zřetel také technické inovace. V Humpolci se od dřevěných strojů ke strojům mechanicky poháněným přecházelo v šedesátých letech devatenáctého století.96 V Jindřichově Hradci byl vývoj na podobné úrovni opožděn o několik málo let. O mechanizaci výroby v Nové Včelnici nejsou dostupné prameny. Úplný rozkvět humpoleckého soukenictví nastal na počátku devatenáctého století, kdy se soukenictvím zabývalo mnoho rodin a odbyt sukna taktéž prosperoval. Humpolečtí soukeníci získali i v kritickém roce 1848, kdy začali dodávat do Uher.97 Oproti tomu Jindřichův Hradec rokem 1848 ztratil a nastal pomalý úpadek soukenictví. V Nové Včelnici nebyly důsledky roku 1848 patrné. Humpolecko spolu s Jihlavskem vděčí za svojí vysokou úroveň v textilní výrobě úpadku těžby stříbra, které zde předtím probíhalo.98 Lze přepokládat, že by k tomu rozvoji nedošlo, pokud by ložiska stříbra byla velká a vystačila by na vícero století. Došlo tedy ke změně náplně práce řemeslníků a přeorientování trhu na jiné produkty. Na tomto příkladu lze i vidět, jak rychle se dokázali obchodníci přeorientovat na jiné odvětví průmyslu.
96
Machačová, J., Matějček, J.: Nástin vývoje textilní výroby v českých zemích v období 1781 – 1848. II. díl: Suroviny. Technika. Hospodaření. Opava 1991, s. 275. 97 Lukášek, J.: Dějiny soukenického průmyslu v Humpolci. Praha 1947, s. 241. 98 Pávek, M.: Textilní výroba v historickém přehledu I. Praha 1971, s. 55.
21
V Jindřichově Hradci a v Nové Včelnici nebyl předtím jiný průmysl. Od počátků se obě tyto oblasti orientují rovnou na textilní průmysl. Textilní výroba v Nové Včelnici se na vrchol dostává po roce 1860, tedy o něco málo později než v Jindřichově Hradci. Zde jsou dobou velkého rozmachu čtyřicátá léta devatenáctého století a v šedesátých letech pak pomalu začíná konec rozmachu a v osmdesátých pak úplný konec rozkvětu a věhlasu textilní výroby v Jindřichově Hradci. Humpolec prožívá svoji největší slávu na počátku devatenáctého století, tedy ještě o několik let dříve než Jindřichův Hradec. V obou větších městech se textilnímu průmyslu podřizovalo i vzdělání. V Humpolci fungovala tkalcovská škola v letech 1884 – 1923.99 V Jindřichově Hradci byla tkalcovská škola také zřízena, ale nepodařilo se zde rozvinout takovou tradici jako v Humpolci. V Nové Včelnici k ničemu podobnému nedošlo. Školy sloužily k vzdělávání nových řemeslníků. Především napomáhaly k rozšiřování nových způsobů výroby a inovací v textilním průmyslu. Nebylo tedy již tolik potřeba, aby každý učedník musel na zkušenou do jiných měst a získávat tam zkušenosti a nové poznatky. Všechna města mají jedno společné. Jsou to osobnosti textilního průmyslu, které se v devatenáctém století zapsaly významně do dějin textilního průmyslu v jednotlivých městech. Nejde samozřejmě jen o Samuela Hellera v Nové Včelnici, Emericha Dítě, bratry Joklových a Jana Skorkovského v Humpolci, Ignáce Třebického a Ignáce Bobeleho v Jindřichově Hradci, ale i další osobnosti, které se na vývoji také podílely a zasloužily se o prosperitu průmyslu. Karel Třebický přinesl poznatky o nových technologiích a produktivnějším způsobu výroby z Brna a předal je pak svému synovi Ignácovi. Emerich Dítě zkušenosti získal během učení v Bratislavě a dokázal je také později proměnit ve své továrně a zaručil jí tak prosperitu. Emerich Dítě se do dějin zapsal i svým světovým rekordem. Stalo se tak v roce 1879 u příležitosti stříbrné svatby Františka Josefa I. a Alžběty Bavorské. Emerich Dítě byl požádán, aby pro císaře vytvořil v co možná nejkratším termínu lovecký oblek. Celá práce včetně stříhání ovcí, barvení, tkaní a šití zabrala Emerichu Dítě necelých osm hodin.100 Byla to velká reklama pro české a zejména humpolecké soukenictví, která se zapsala do dějin. Každý továrník své stroje postupně vylepšoval až úplně upustil od ručního tkaní. Dalšími, kdo se je snažil následovat a konkurovat jim, byli menší živnostníci. Ti si ale mu99
Lukášek, J.: Dějiny soukenického průmyslu v Humpolci. Praha 1947, s. 194. Lukášek, J.: Dějiny soukenického průmyslu v Humpolci. Praha 1947, s. 200.
100
22
seli hlavně zajistit kapitál, který byl potřeba pro počátek. Byli proto nuceni obchodovat i v jiných oblastech průmyslu, než byla jejich hlavní činnost. Celkově nové technologie přinášeli do českých zemí cizinci, kteří k nám přicházeli nebo naopak Češi vracející se s novými zkušenostmi ze západních zemí. Velice často s inovacemi přicházeli také židé, kteří uměli z příležitosti vytěžit maximum. Názorným příkladem je Samuel Heller a Ignác Bobele.
5. ZÁVĚR
V devatenáctém století byl vývoj textilního průmyslu velice rozmanitý. Záleželo velice často na polohách jednotlivých středisek, podmínkách pro textilní průmysl a na dalších faktorech. V tomto století vzniká několik nových center textilní výroby, jako je například Brno nebo Liberec. Takový rozvoj se ale nekonal ve všech oblastech českých zemí. Ve své práci jsem se zaměřila na jižní Čechy a Vysočinu, kde byl vývoj opačný než právě v Brně či Liberci. Humpolec na svou slávu z dřívějších let navázal v devatenáctém století ze všech tří měst nejlépe. Bylo zde možno, aby vedle sebe fungovala jak malovýroba, tak i velká tovární produkce. V Nové Včelnici se cechovní výroba přeměnila na malo23
výrobu a potom i na tovární výrobu. V Jindřichově Hradci byl podobný vývoj jako v Nové Včelnici. Na těchto třech příkladech můžeme vidět, jak rozdílný vývoj textilního průmyslu může být na tak malém území jako je pomezí jižních Čech a Vysočiny. Toto území stojí za zmínku stejně tak, jako třeba Brno nebo Liberec, přestože jejich textilní průmysl dosáhl většího věhlasu a výroba trvala déle než v Jindřichově Hradci, Nově Včelnici, ale i v Humpolci. Všechna tři města byla závislá na dodávkách pro armádu, ale nebylo to hlavní odbytiště pro jejich výrobky. Každé město mělo svoje vlastní etapy vývoje. V Humpolci se počátek vzniku soukenické tradice počítá od roku 1462, v Jindřichově Hradci je brán jako počátek rok 1380 a v Nové Včelnici jsou počátky cechovního řádu soukeníků v roce 1739. V Humpolci se velká krize projevuje v padesátých letech devatenáctého století, v Jindřichově Hradci na přelomu osmnáctého a devatenáctého století . V Nové Včelnici nejsou pak údaje, že by si zde textilní výroba prošla velkou krizí. Při hledání literatury k tématu jsem narazila na problém, o kterém se ve svém díle zmiňuje i Jana Machačová a Jiří Matějček. Jedná se o nedostatek literatury k dějinám textilního průmyslu v menších městech. Dějiny textilní průmyslu v Brně či Liberci jsou nejen probádány, ale i popsány v mnoha publikacích. Především u dějin textilního průmyslu v Nové Včelnici není sepsána přehledná monografie. Textilní průmysl v Jindřichově Hradci a v Humpolci má již monografie popisující jejich vývoj, ale z mého hlediska rozhodně nedosahuje takových rozměrů a kvalit jako u dějin textilního průmyslu v Brně či Liberci. Podle Jany Machačové a Jiřího Matějčka jsou prameny k dějinám textilního průmyslu mnohem torzovitější než k dějinám těžkého průmyslu.101 Tento problém se týká všech oblastí v českých zemích. Dějiny textilního průmyslu v devatenáctém století jsou hodně poznamenány mezinárodními i vnitřními politickými událostmi. Všechny tyto události měly vliv na vývoj hospodářství na celém území pod vládou Habsburků. Pokud se jedná o trhy lokálního charakteru, je zde dopad politických událostí o něco menší, než na trzích většího charakteru. U lokálních trhů můžeme vidět jiné problémy, se kterými se tyto trhy potýkaly. Jednalo se zde především o vývoj výroby a s ní souvisejícími důsledky jako je dělba práce, specializace výroby, ale také i změny sociální.102 Ve své práci jsem se snažila nastínit právě dějiny a vývoj lokálních trhů ve výše uvedených městech. Tento vývoj byl pomalý a nedosahoval 101
Machačová, J., Matějček, J.: Nástin vývoje textilní výroby v českých zemích v období 1781 – 1848. I. díl. Obecné předpoklady. Produkce a zaměstnanost. Rozmístění výroby. Trh a odbyt. Opava 1991, s. 9. 102 Machačová, J., Matějček, J.: Nástin vývoje textilní výroby v českých zemích v období 1781 – 1848. I. díl. Obecné předpoklady. Produkce a zaměstnanost. Rozmístění výroby. Trh a odbyt. Opava 1991, s. 34.
24
na vrcholu takových kvalit jako v Brně, Liberci nebo také v Jihlavě. Ale i přesto zůstalo soukenictví až do padesátých let devatenáctého století ve všech městech a na všech trzích komerčním, ale i formálně cechovním řemeslem, které mělo svou dlouholetou tradici.103 V předchozí kapitole bylo zmíněno, že humpolečtí soukeníci začali v polovině devatenáctého století dodávat sukno na uherský trh. Bylo to především v důsledku politického vývoje, který se právě zasloužil o rozšíření uherského trhu. Tento jev ale zatím nelze nijak blíže definovat. Víme ale, že po celé devatenácté století byl v Uhrách hospodářský rozvoj velice pomalý a málo stimulovaný.104 Lze se tedy jen dohadovat, zda díky tomuto mohli humpolečtí soukeníci na uherský trh proniknout. Na úplný závěr bych chtěla říct, že se všech popisovaných městech udržela textilní výroba, i když v mnohem menší míře, až do dvacátého století. V Nové Včelnici prosperuje společnost Tebo a.s. do dnešních dnů. V Nové Včelnici pracovala Hellerova továrna na plné obrátky nejen během první světové války,ale i po ní. V roce 1931 pracovala v továrně přádelna, tkalcovna, barevna a úpravna. V letech 1927 – 1931 byl počet stálých dělníků kolem 380.
105
Zlom nastal až v okamžiku okupace naší republiky. Hellerové z Nového
Etynku odešli a podle výnosu říšského protektora ze dne 4. dubna 1940 byl podle nařízení o židovském majetku jmenován do čela továrny Georg Kufner a došlo k přejmenování na „Spojené textilní závody v Novém Etynku“.106 Po druhé světové válce je v Kufnerově továrně jmenována národní správa a firma je přejmenována na „Textilní závody partyzána Eduarda Emra“. V roce 1946 byly tyto závody začleněny do Vlnařských závodů a fezáren n. p. Strakonice. O tři roky později došlo ke vzniku Vlnařských závodů partyzána Emra n. .p. Nový Etynk. 107 V roce 1958 dochází k dalšímu přejmenování a to na název „Partex, vlnařské závody, národní podnik Nová Včelnice“ a o třicet let později, roku 1988, vzniká státní podnik Partex, vlnařské závody Nová Včelnice. V roce 1991 je společnost přeměněna na státní akciovou společnost Partex, která o dva roky později zaniká.108 1. prosince 1993 vzniká akciová společnost Tebo, a.s. Nová Včelnice, která funguje do dnešních dnů. V posledních šestnácti letech se společnost zabývá převážně výrobou tkanin a úpletů. Na trhu má svou stálou pozici, především díky dlouhodobé historii textilní
103
Tamtéž, s. 52. Tamtéž, s. 82. 105 Kronika společnosti Tebo a.s. Nová Včelnice. 106 Čábela, J.: Sto let práce a bojů novovčelnických textiláků. Havlíčkův Brod 1960, s.49. 107 Kronika společnosti Tebo a.s. Nová Včelnice. 108 Tamtéž. 104
25
výroby. Společnost disponuje vlastní přádelnou, barevnou, tkalcovnou, pletárnou a linkou na laminaci/kašírování materiálů. 109 V Jindřichově Hradci na přelomu devatenáctého a dvacátého století fungují Singerovy závody a samozřejmě i Třebického továrna. Oba tyto podniky pracují i za první republiky. Singerovy závody jsou přejmenovány na Českomoravskou továrnu majitele Z. Singera. Na jejím vzniku a provozu se spolu s Sigmundem Singerem podílí i Sigmund Adler. Jejich továrna se postupně zabývá především výrobou pletených punčoch, rukavic a čepic. V roce 1938 zde pracuje kolem tři sta zaměstnanců. Po druhé světové válce je Českomoravská továrna znárodněna. Obnovené a nové provozovny textilní lnářské výrobny v městě nesly od roku 1950 název Jiholen. Postupně se proměňovaly na bavlnářské závody, od roku 1960 fungující pod názvem Jitka. V roce 1957 zahájil činnost strojírenský závod Lada n.p. s programem výroby šicích a pletacích strojů.110 V dnešní době závod Lada n.p. nefunguje a společnost Jitka a.s. zanikla na přelomu dvacátého a jednadvacátého století. Společnost Jitka a.s. vyráběla v budovách, kde v devatenáctém století pracovali dělníci Třebického, později Solperovy továrny. V Humpolci vzniká na počátku dvacátého století několik nových továren, které zde fungovaly i za první republiky. V roce 1848 byly všechny podniky v Humpolci zestátněny. Byly zde vytvořeny dva národní podniky, jedním je podnik Sukno n.p. a druhou Českomoravský len n. p. Tyto podniky fungovaly v Humpolci po většinu dvacátého století. Osudným se těmto podnikům stala privatizace v devadesátých letech dvacátého století. Tímto skončila i éra textilní výroby v Humpolci, která trvala přes šest set let.
109 110
www.tebo.cz (6.2.2009). http://www.jh.cz/cz/_mesto/nase_mesto/historie/soucasnost.html (5.3.2009)
26
6. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A PRAMENŮ
Prameny Státní okresní archiv Jindřichův Hradec (dále jen SokA Jindřichův Hradec), fond Okresní úřad Jindřichův Hradec, č. kart. 171, 172, 297, 366, 7, 21, 43. SokA Jindřichův Hradec, fond Cechy Jindřichův Hradec, č. kart. 1. SokA Jindřichův Hradec, fond Archiv města Jindřichův Hradec, č. kart. 165, 577, 599.
Kronika obce Nové Včelnice. Kniha Pamětí I. 1881 – 1927. – Poskytnuta v digitální podobě Městskou knihovnou v Nové Včelnici. Kronika společnosti Tebo a.s. Nová Včelnice. – Poskytnuta společností Tebo, a.s. Nová Včelnice.
Literatura 27
AUGUSTIN, JOSEF: Velká encyklopedie měst a obcí ČR. Sokolov 2001. BLAŽEK, LIBOR: Vlnařská centra Evropy: Brno – Jihlava: od počátků do 20. století. Brno – Jihlava 2008. ČÁBELA, JOSEF: Sto let práce a bojů novovčelnických textiláků. Havlíčkův Brod 1960. FASORA LUKÁŠ: Soukeník – Příklad Jakoba Müllera, bratrů Zebových a dalších. In: Člověk na Moravě ve druhé polovině 18. století. Malíř, J. (edd.) Brno 2008. KOLEKTIV AUTORŮ: Humpolec 1461 – 1961. 500 let soukenictví. Humpolec 1961. KOLEKTIV AUTORŮ: Humpolec a okolí. Vimperk 1993. LEŠETICKÝ, B. A KOL.: Pověsti z Kamenicka a Novočelnicka. Společnost pro historii v Kamenici nad Lipou.Kamenice nad Lipou 2006. LUKÁŠEK, JOSEF: Dějiny soukenického průmyslu v Humpolci. Praha 1947. MACHAČOVÁ, JANA, MATĚJČEK, JIŘÍ: Nástin vývoje textilní výroby v českých zemích v období 1787 – 1848. I. Díl: Obecné předpoklady. Produkce a zaměstnanost. Rozmístění výroby. Trh a odbyt. Opava 1991. MACHAČOVÁ, JANA, MATĚJČEK, JIŘÍ: Nástin vývoje textilní výroby v českých zemích v období 1787 – 1848. II. Díl: Suroviny. Technika. Hospodaření. Opava 1991. MACHAČOVÁ, JANA, MATĚJČEK, JIŘÍ: Nástin vývoje textilní výroby v českých zemích v období 1787 – 1848. III. Díl: Sociální vývoj. Exkursy. Závěr. Opava 1991. Mapový průvodce mikroregionem Jindřichohradecko. České Budějovice 2004. MATĚJČEK, JIŘÍ: Ekonomická diferenciace a problémy růstu textilních oblastí českých zemí v první polovině 19. století. In: Slezský sborník. Žáček, R. (edd.) Opava 1993. MUK, JAN: Dějiny textilní výroby na Jindřichohradecku. Jindřichův Hradec 1947. MUK, JAN: Počátky průmyslu na Jindřichohradecku. Jindřichův Hradec 1937. MUK, JAN, Pokorný, Jan: 600 let textilu na Jindřichohradecku. Jindřichův Hradec 1947. PÁVEK, MILOSLAV: Textilní výroba v historickém přehledu I. Praha 1971. PÁVEK, MILOSLAV: Textilní výroba v historickém přehledu II. Praha 1971. PSÍKOVÁ JIŘINA
A KOL.:
Historie a současnost podnikání na Jindřichohradecku.
Pardubice 1999. SOBOTKOVÁ DAGMAR: Několik kapitol z jihlavského soukenictví. Brno 1973. VÁVRA, JAROSLAV: Archivní prameny k dějinám humpoleckého textilu. Humpolec 1947. 28
Internetové zdroje www.vcelnice.cz www.jh.cz www.mesto-humpolec.cz www.tebo.cz
7. PŘÍLOHY
Seznam příloh: 1) Vývoj počtu obyvatel v českých zemích – tabulka (Machačová, J., Matějček, J.: Nástin vývoje textilní výroby v českých zemích v období 1781 – 1848. I. Díl. Opava 1191.) 2) Graf zaměstnanosti v textilních oborech poslední čtvrtiny 18. století (Tamtéž.) 3) Největší soukenické vlnařské lokality v Čechách roku 1731 – tabulka (Tamtéž.) 4) Továrna Samuela Hellera v Novém Etynku z roku 1920 – fotografie (Kronika společnosti Tebo a.s. Nová Včelnice.) 5) Znak města Jindřichův Hradec z roku 1786 (Psíková J. a kol.: Historie a současnost podnikání na jindřichohradecku. Pardubice 1999.) 6) Znak jindřichohradeckých soukeníků z roku 1669 (Tamtéž.) 7) Výuční list z roku 1789 (Tamtéž.) 8) Podoba Jindřichova Hradce z poloviny 19. století – fotografie (Tamtéž.) 9) Jak se vyráběla vlna – fotografie (Blažek, L.: Vlnařská centra Evropy: Brno – Jihlava: od počátků do 20. století. Brno – Jihlava 2008. 10) Artikule tovaryšů cechu soukenického v Humpolci. 29
Příloha č. 1
Příloha č.2
Příloha č.3
30
Příloha č.4
Příloha č.5
31
Příloha č.6
Příloha č. 7
Příloha č.8
Příloha č.9
32
Příloha č. 10
33
34
35
