SKAUTING V BLUDOVĚ S B J

STUDIO ARX

SKAUTING V BLUDOVĚ S�������� B���� – J����

STUDIO ARX

NA ÚVOD

Připsáno památce bratra Bručouna, velkého a opravdového skauta, a všech věrných bludovských skautek a skautů, kteří již sedí u věčného táborového ohně

... rád vzpomínám na dobu, kdy jsme se s ostatními bludovskými junáky scházeli v klubovně na zámku, v lesích nad koupalištěm či jsme prožívali na skautském táboře ve Švagrově podobná dobrodružství jako vy dnes. Moji generaci zastihl skauting v nejcitlivějším věku. Jenže sotva jsme začali pořádně chodit do oddílu, přišli Rusové. Komunisti nám potom skaut vzali, což jsme docela těžce nesli... Svoboda, jejíž dvacáté výročí mimo jiné tento almanach oslavuje, znamenala, bohudík, také návrat skautingu do našich zemí. Vím, co vše pro vás skauting znamená, a raduji se z toho, že jeho myšlenky jsou stále aktuální a oslovují mladé lidi. Jako starosta obce bych chtěl bludovskému Junáku popřát, aby vyšel čestně z boje s počítačovými hrami, hodinami vysezenými u televizních seriálů a vším současným balastem a naplnil mladé životy svými ideály. Přátelstvím, čestností a láskou k přírodě… Ing. Pavel Ston starosta obce Bludov

Děkujeme obci Bludov za trvalou přízeň a podporu, díky níž mohla být vydána i tato kniha © Stanislav Balík, 2010 ISBN 978-80-86665-07-8

Zapisování účastníků tábora do legendárního táborového lejstra, Cotkytle 2001

5

SKAUTING

Historie světového skautingu

Přikládání obřadních polínek za ty, kteří už sedí u věčného táborového ohně

6

Málokteré hnutí či myšlenka pozitivně ovlivnily ve 20. století životy mladých lidí tak jako skauting. Nemyslíme přitom pouze činnost větších či menších skautských organizací. Mnoho prvků skautské výchovné metody, v době počátku 20. století naprosto unikátních a převratných, se postupem času staly samozřejmou součástí pedagogického instrumentaria, uplatňovaného jak ve škole, tak téměř ve všech volnočasových organizacích mládeže: pobyt a činnost v přírodě, její poznávání Setonovo jméno znají dnešní skauti např. ze „Setonova hrnce“, tradičního a ochrana, využívání symboliky, týmová práce způsobu přípravy masa v zemi v malých skupinách, učení se prostřednictvím praktických činností a her apod. Skauting však neovlivnil pouze životy mládeže. Svými náročnými morálními požadavky zformoval jejich životy takovým způsobem, že výrazně zasáhl i do životů dospělých. A bylo smutnou shodou náhod, že první početnější generace českých skautek a skautů dospěla krátce před tím, než si české země podrobilo nacistické Německo. Konfrontace morálního skautského základu s totalitním režimem, jenž měl mj. za cíl zničit český národ, totiž často končila újmami na zdraví i na životě. Nejinak tomu bylo po roce 1948, kdy se ze skautské výchovy stalo spolehlivé rozpoznávací znamení třídního nepřítele. Ačkoli skauting deklaruje, že navazuje na celou řadu pokusů o nalezení nejvhodnějšího výchovného stylu mládeže, a to už od dob antiky, jeho historie se začíná psát až se začátkem 20. století. Nejprve v roce 1902 činí americký Pečení chlebových placek v polní peci, Ramzová 2009 spisovatel a dobrodruh Ernest 7

Thompson Seton (1860–1946) pokusy s četami mladých lidí Woodcraft Indians. Seton pro ně vypracoval ucelený výchovný systém vhodný jak pro děti a adolescenty, tak pro dospělé obou pohlaví. Jeho základem byla péče o harmonický rozvoj těla, mozku, ducha a služby. Jak později napsal Rudolf Plajner, Seton „své zálesáctví definoval jako světový názor, jako způsob nazírání na věci, jenž vede k všestrannému vývoji a povznáší život oceněním věcí kolem nás. Zálesáctví mu nebylo organizací, ale hnutím, ovlivňujícím stávající organizace, i badenpowellovský skauting.“ V pozoruhodné časové shodě s tím po- Mezi jedinečné symboly skautingu kládá základy skautingu anglický padesá- patří skautský kroj nebo obřadní oheň, Cotkytle 2001 tiletý generál-poručík Robert Stephenson Smyth Baden-Powell (1857–1941). Tento syn anglikánského pastora strávil velkou část svého vojenského života v britských koloniích v Indii a Africe. Jako dobrý zvěd cvičil ve své službě i jiné. Pověstnou se stala bitva u Mafekingu, součást búrských válek z přelomu 19. a 20. století. Právě tam byl pro nedostatek mužů schopných obrany zorganizován z hochů oddíl, který převzal řadu úkolů – především doručování rozkazů a zpráv, vyzvídání apod. Po krátkém výcviku dokázali chlapci dospělé muže plně zastat. Zde si Baden-Powell uvědomil sílu, jakou může mít usměrňovaná výchova. Byl autorem několika příruček pro zvědy, známou se stala především Aids to Scouting, vydaná v roce 1899. Tu později přepracoval, doplnil dalšími nápady a vydal v lednu 1908 pod názvem Scouting for Boys. Mládež z ní byla nadšená, protože jim dávala návod k zajímavým činnostem: jak zapalovat ohně, vařit ve volné přírodě, hrát si na detektiva rozpoznáváním významu stop a značek, účastnit se skautských her, které slučují obratnost indiána se silou bojovníka. Dodnes se dbá na tradiční zálesácké dovednosti, Nezůstalo u slov – výchovné které se prověřují např. při Drsném Kanadském Dřevorubeckém Závodě, Ramzová 2009 metody, které v knize popsal, R. 8

Baden-Powell vyzkoušel v praxi, když na ostrově Brownsea vedl od 15. července do 9. srpna 1907 tábor. Toho se účastnilo 20 hochů. V lednu 1908 pak byla v Anglii oficiálně založena skautská organizace, která se během několika málo měsíců a let rozšířila (spolu s přeloženou příručkou Scouting for Boys) do řady dalších zemí, mj. do Německa, Belgie, Holandska, Hanes u voskových figurín Roberta a Olave Ruska, Itálie, Haliče, Francie, Baden-Powell, Anglie 2007 Srbska, Švédska, Argentiny, Chile, Číny, Siamu a samozřejmě do Spojených států amerických. V roce 1910 byla založena organizace anglických skautek Girl Guides Association, jejich vedení přijala Agnes Baden-Powell, sestra zakladatele. Později se hlavní postavou dívčího skautingu (první světovou náčelní) stala zakladatelova manželka Olave Baden-Powell. V červenci 1920 se uskutečnilo první světové skautské jamboree (mezinárodní sjezd) – v Londýně. Od té doby se koná (s výjimkou druhé světové války) ve čtyřletých intervalech na nejrůznějších místech. Dosud poslední se konalo v roce stoletého výročí založení světového skautingu v roce 2007 v Anglii. Zakladatel Baden-Powell se stal ve své vlasti (a po celém světě) respektovanou osobností. Byl nositelem nejvyššího čs. vyznamenání Bílého lva. V roce 1929 byl povýšen do šlechtického stavu – Lord Baden-Powell of Gilwell. Zemřel 8. ledna 1941 na své farmě v Keni v Nyeri ve věku 84 let. Nastupující totalitní režimy začaly likvidovat národní skautské organizace. Tak byl již v roce 1927 zlikvidován skauting v Itálii a nahrazen jednotnou fašistickou organizací mládeže Balilla, v roce 1935 rozpuštěni němečtí skauti „pfadfindeři“ a vytvořena státní organizace mládeže „HitlerjuDodnes si bludovští skauti připomínají památku gend“; po nacistickém anšlusu skautů činných v protinacistickém odboji výpravou k mohyle na Ivančeně Rakouska v roce 1938 byli za9

kázání i skauti rakouští. Podobně na tom byly skautské organizace v dalších zemích okupovaných nacisty. Za druhé světové války prokázali skauti svou věrnost slibu, v němž se zavazovali milovat svou vlast a sloužit jí věrně v každé době. Za činnost v protinacistickém odboji byli zatýkáni, internováni v koncentračních táborech, mučeni a popravováni. Řada uprchla do Velké Británie, jako poslední evropské svobodné země, kde vstoupili do její armády a zapojili se do vojenských akcí. Konec války přinesl svobodu skautingu a jeho rychlý rozvoj – první z obnovených skautských organizací byla v Itálii. S postupně přibývajícím počtem nově samostatných států (především z bývalých kolonií) se skauting rychle šířil. Zároveň ale přišla druhá vlna zániku – s tím, jak se k moci dostávali komunisté. Tak byl již v roce 1946 skauting zakázán v Polsku, 1948 v Maďarsku, 1950 v Československu a v Číně, 1961 na Kubě. Ke krátkému období obnovy v roce 1968 nedošlo jen v Československu, ale v souvislosti s uvolněním v celém východním bloku i v Polsku či Jugoslávii. Brzy však vlivem událostí zanikly. Rok 1969 se pro lidstvo nesl ve znamení dobytí Měsíce. Pro skauty byla tato událost významná tím, že první člověk na Měsíci, astronaut Neil Armstrong, který byl aktivním členem skautské organizace (byl to tzv. orlí skaut), poslal z paluby Apolla 11 pozdrav všem skautům a skautkám. Konec osmdesátých let se nese ve znamení obnovy skautingu v zemích, kde se hroutily komunistické režimy. Tak došlo k obnově v roce 1988 v Polsku a Jugoslávii, v roce 1989 v Maďarsku a Československu. V současné době podle údajů světové skautské organizace WOSM je na celém světě pouze šest zemí, v nichž neexistuje skauting (v pěti z nich je přímo zakázán): Andorra, Barma, Čína, Korejská lidově demokratická republika, Kuba, Laos. Celosvětově je skauting strukturován do tří největších mezinárodních organizací (a do řady menších). Junák, tedy česká skautská organizace, je souběžně členem všech tří největších: WOSM (World Organization of Scout Movement) – chlapecká organizace, WAGGGS (World Association of Girl Guides and Girl Scouts) – dívčí organizace, a ISGF (International Scout and Guide Fellowship) – organizace dospělých. V současné době má skautské hnutí hodně přes padesát milionů členů a nikdo nedokáže spočítat, koho všechno svými myšlenkami života ve službách Bohu, bližním i sobě ovlivnilo.

10

Historie českého skautingu České země patřily mezi první oblasti, kde se skauting začal šířit. Pedagogové o Baden-Powellově příručce věděli, a tak pro úspěšné uchycení skautské myšlenky v českém prostředí stačil malý impuls. Přinesl jej profesor žižkovské reálky Antonín Rozvoj fyzické zdatnosti je dodnes pevně Benjamin Svojsík (1876–1938) zakořeněnou součástí skautské metodiky; Klid na táborové olympiádě, Dlouhomilov 1999 (Benjamin bylo jméno umělecké, které si dal jakožto nejmladší člen Českého pěveckého kvarteta). Ten reagoval na výzvu tehdejšího inspektora tělocviku v Čechách Josefa Klenky, aby se tělocvikáři pokusili uvést skauting do výuky – v souvislosti s reformou tělocviku. Narozdíl od ostatních se Svojsík vydal do země původu skautingu osobně, aby se seznámil s tímto experimentem na místě. V létě 1911 proto podnikl studijní cestu po Anglii a severských evropských státech. Touto cestou, z níž se vrátil nadšen, se začaly psát dějiny českého skautingu. A. B. Svojsík s dalšími spolupracovníky vypracoval koncept národní varianty skautingu, jemuž bylo vybráno jméno „junáctví“. Zkombinoval vybrané prvky anglického skautingu a amerického Setonova woodcraftu. K tomu přidal vybrané specificky české, příp. slovanské prvky – vzory. Když významná postava českého skautingu, dlouholetý náčelník Rudolf Plajner, hodnotil vliv obou konceptů, potvrdil, že na rozvoj našeho junáctví – zejména v poválečném období – měl větší vliv Seton. „Jím zdůrazněná výchova přírodou a v přírodě, jeho zidealizovaný Indián typu Vinnetoua, jeho cesta ‚stoupání na horu‘ byly české povaze mnohem bližší než Baden-Powellova výchova k dobrému občanství.“ Skutečně, prvorepublikový a poválečný skauting např. nepříliš významně reflektoval první princip Baden-Powellova skautingu – povinnost vůči Bohu a měl mnohem blíže k Setonově implicitnímu panteismu. Příběh o stoupání na horu tvořil symbolický Skauting podle programového rámec programu smečky Černých vlků; Kartáč prohlášení Svazu z roku 1926 a Pavel stoupají na vrchol Baníkov během roverské expedice do Roháčů „uznává, že náboženství je pro 11

většinu lidí mravní silou a hlásí se k zásadě E. Thompson Setonově, který dí: ‚Měj v úctě každé uctívání Velkého Ducha‘.“ Výrazem toho byla např. prvorepubliková organizační samostatnost těch skautů, kteří s „odsunutím“ povinnosti vůči Bohu do hájemství tzv. povinností vlastních nesouhlasili. Bludovští vůdcové vždy usilovali o vyvážení duchovního rozměru skautingu, aby děti Nicméně jak později potvrdil z křesťanských rodin měly prostor dostát svým R. Plajner, odborné veřejnosti náboženským povinnostem (Mírov 1996)... bylo již od počátků českého junáctví zřejmé, že nejde o pouhé táboření či neužitečný pobyt v lese, ale že jde především o složku mravní, „která byla opravdu specifikou junáctví a získávala v něm postupně dominantní postavení. Na otázku ‚Kdo je skaut?‘ bývala dávána odpověď: ‚Kdo žije pod junáckým zákonem‘, čímž se vyjadřovala skutečnost, že to, co nás v junáctví spojuje a tvoří z něho bratrstvo, není jeho technická, nýbrž etická složka... Socializace dítěte byla tedy pokládána za hlavní vklad junáctví jak do pokladnice českého národa, tak celé lidské společnosti.“ Mottem Svojsíkova díla z roku 1912 – základní „bible“ československého skautingu – Základů junáctví byla věta: „Zdravá, ušlechtilá a snaživá mládež je nejdůležitější problém českého národa“. První podoba junáckého zákona (dnes mírně upravená) měla tuto podobu: 1. Skautovo slovo jest svaté. 2. Skaut je v pravém smyslu loajální. 3. Skaut zná povinnost svou, býti užitečným a pomáhati bližnímu. 4. Skaut je přítelem každého člověka dobré vůle a bratrem každého skauta. 5. Skaut je ochotný a úslužný. 6. Skaut je přítel zvířat. 7. Skaut je poslušný. 8. Skaut je vlídný a usměvavý. 9. Skaut je hospodárný a šetrný. 10. Skaut je čistý v myšlení, ve slovech, ve skutcích. Skauting byl převratný celou řadou svých metod – jejich invenci je nutné vnímat v kontextu počátku 20. století. Vždyť i v Základech junáctví musely lékařské autority potvrzovat, že spaní v lese není zdraví ... ale program byl přitom duchovně bohatý škodlivé (ba naopak) a že lesní noční pro všechny (sledování východu Slunce, Obří skály 2009) vzduch není otrávený. 12

Skauting měl být původně výchovnou metodou v Sokole, jehož aktivním činovníkem Svojsík byl. Sokol však skauting odmítl jako cizáckou myšlenku. První organizační záštitu proto rodící se skautské hnutí nalezlo v roce 1912 v Junáckém odboru Svazu českých spolků a přátel tělesné výchovy mládeže. První samostatný skautský spolek pak byl Roznášení Betlémského světla, jako výrazu ustaven 15. června 1914. Nesl název soucitu se starými a nemocnými, patří už dvě Junák – český skaut a existoval do desetiletí k bludovským skautským tradicím roku 1919. První světová válka počínající rozmach skautingu přibrzdila – mnoho skautských vůdců narukovalo. Během ní také došlo ke vzniku dalších skautských organizací (i politicky profilovaných), byť vůdčí složkou zůstal Junák. K pokusu o sjednocení došlo na jaře 1919, kdy 7. června 1919 proběhl ustavující sněm Svazu junáků skautů Republiky československé. Starostou Svazu se stal Josef Rössler-Ořovský, místostarostou Jiří Guth-Jarkovský, náčelníkem A. B. Svojsík. Funkce starosty byla spíše čestná, i proto nepřekvapí reprezentativní sbírka jmen, která se v ní až do roku 1970 (od roku 1939 šlo o starostu Junáka) vystřídala: Josef Rössler-Ořovský (1919–1920), Josef Svatopluk Machar (1920–1922), Vavro Šrobár (1922–1928), Milan Hodža (1928–1930), Edvard Beneš (1930–1935), Josef Charvát (1935–1939) – první odchovanec skautingu v této pozici, Velen Fanderlik (1946–1948), Antonín Sum (1968–1970), Dagmar Burešová (1990–1992), Jiří Navrátil (1992–1998, 2000–2002), Iva Macková (1998–2000), František Šmajcl (2002–2007), Josef Výprachtický (od 2007). Po celé období první republiky byl Svaz hlavní silou československého skautingu, který k sobě postupem let, zvláště V. Fanderlik je i autorem knihy Listy v období těsně před rokem 1938, formou Jurovi. 2. oddíl z ní převzal např. tradici kolektivního členství přitahoval různé do Tří nesmrtelných, která přispívá ke té doby samostatné skautské organizace. kontinuitě vedení 13

Těch v letech 1918–1938 působilo v Československu více než šedesát – za zmínku jistě stojí Československá obec junáků volnosti, Skautské sbory DTJ, Spartakovi skauti práce, Obec československých Baden-Powellových skautů, Ústředí katolických skautů, Svaz Švehlových junáků, Děti svobody, Skauti besídkoví, skauti-ministranti Legio Angelica, židovské organizace Hašomer Práce vždy byla a je součástí i dívčích Hacair a Hašomer Kadimah apod. táborů – Perlička a Máňa při stavbě tábora Nicméně hlavním reprezentantem, k jehož nástupnictví se hlásí i dnešní největší skautská organizace Junák – svaz skautů a skautek ČR, byl Svaz. Ten v roce 1934 rozšířil své jméno na Svaz junáků skautů a skautek Republiky československé. Náčelník A. B. Svojsík k této změně poznamenal: „Dívka v lese, se sekyrou v ruce, porážející stromy, stavící své chaty, radící se za večera u táborového ohně a konající noční hlídky byla hotovou revolucí i v moderním názoru na ženu...“ Změny způsobené ostudnou Mnichovskou konferencí v roce 1938 se dotkly i skautského hnutí, které bylo tlakem státních orgánů přinuceno k organizačnímu sjednocení. Dne 22. ledna 1939 tak probíhá ustavující valný sněm jednotné organizace Junák. V pozoruhodné časové shodě s Mnichovskou konferencí dochází k úmrtí zakladatele a největší osobnosti skautingu A. B. Svojsíka, který zemřel 17. září 1938 po návštěvě Sovětského svazu, kde mj. přednášel o skautské výchovné metodě. Pár týdnů po něm – 11. prosince – umírá jeho nástupce a nejbližší spolupracovník při budování skautingu od jeho počátků Jan Novák. Do čela sjednoceného Junáka se jako tzv. velitel postavil pplk. gen. štábu Václav Vlček (někdejší člen náčelnictva Svazu), náčelníkem byl zvolen Bohuslav Řehák. V. Vlček však již v březnu 1939 na svou funkci z politických důvodů rezignoval, ministerstvo vnitra poté jmenovalo velitelem Bohuslava Řeháka, náčelníkem Rudolfa Plajnera a náčelní Vlastu Koseovou. Po Řehákově zatčení v září 1939 se hlavním reprezentantem organizace stal R. Plajner. Postupem let se stal nejvýraznějším symbolem československého skautingu, a tím zůstal až do své smrti v roce 1987. Nicméně poprvé se širší skautská veřejnost o tehdy osmnáctiletém R. Plajnerovi dozvěděla už v roce 1920, kdy mu jako vůbec prvnímu skautovi v českých dějinách byl udělen odznak Za čin junácký, a to za záchranu tří dětí z rozvodněné Svratky v Brně. Dne 28. října 1940 vydal K. H. Frank výnos o likvidaci Junáka. Mnoho 14

skautských oddílů přežilo období okupace pod hlavičkou Klubu českých turistů. Za druhé světové války se zapojilo velké množství skautů do odbojové činnosti – při výzkumu skautských obětí druhé světové války, který proběhl v roce 1985, bylo zjištěno a ověřeno 565 obětí z řad Junáka v českých zemích. Z tohoto počtu bylo 140 skautů popraveno, 257 umučeno v koncentračních táborech a věznicích, 14 bylo padlých partyzánů, 43 padlých příslušníků československé zahraniční armády a armád spojenců protihitlerovské koalice a 111 padlých při Pražském povstání, SNP a při povstání a osvobozovacích bojích na celém území ČSR. Mnoho skautů dobrovolně odešlo do zahraničních legií a plnili svůj skautský slib „milovat vlast svou a sloužit jí věrně v každé době“ nasazením a mnohdy i položením života v bitvách v Evropě i severní Africe. K obnově Junáka dochází okamžitě s osvobozením republiky. Celé období 1945–1948/50 se ovšem nese i ve znamení vnitřních sporů o další (politickou) orientaci Junáka. Zatímco nelze říci, že by mezi jeho (významnějšími) členy byli přívrženci nacistické ideologie, o ideologii komunistické to neplatí. Komunistická strana nevynechala Junák ze svých snah o ovládnutí společnosti a poměrně důsledně se jej snažila infiltrovat. Významnými „rudými“ skauty byli např. Gustav Riedel, Ferdinand Stopka, Jaromír Preininger, Antonín Žák, Josef Cyvín, Jiří Haškovec ad. Náčelník slovenských skautů Ivan Janček byl dokonce přezdíván „Rudý maršál“. Nicméně proti nim stálo množství řadových členů a činovníků, kteří svůj zásadový odpor potvrdili v padesátých letech vězněním či obětí života. Snad nejvýznamnějším střetem byla příprava tzv. Junáckého manifestu, který byl výrazem bolševizujících tendencí ve skautingu. Jeho návrh byl ale přesto, že jej připravila Moravská zemská junácká rada, účastníky Moravského zemského sněmu v lednu 1948 po bouřlivé debatě jednoznačně odmítnut, vedení zemské rady bylo zcela vyměněno, autorům manifestu dokonce hrozilo i vyloučení z Junáka. To už však byla spíše labutí píseň antikomunistických skautů. Při únorových událostech je i v Junáku ustaven Ústřední akční výbor Junáka, který převzal jeho řízení. Formálně Junák ještě existoval dál, i když jen Skautský slib je začátkem života v Pravdě jako dětská organizace Českosloven- a Lásce; slib na sněhu u Jezírka v prosinci 2009 15

ského svazu mládeže (od 29. března 1948). Lze ale říci, že tímto okamžikem přestal existovat „de facto“. Zanikala organizace, nikoli skautské hnutí. Jeho sílu ukázala např. skupina kolem Karla Skály – Číla, která chystala a téměř provedla protikomunistický převrat, který se měl uskutečnit ze 16. na 17. května 1949. Plán vypracoval štáb skupiny JUDr. Jaroslava Borkovce „Svobodné Československo“. Na pomoc povstání mělo přijít několik vojenských jednotek. Politicky celou akci řídil a koordinoval významný skautský činovník Dr. Karel Skála – Číl – do února 1948 velitel pražské oblasti. Prostřednictvím jeho manželky Dagmar Skálové – Rakšy bylo do akce zapojeno více než sto pražských starších skautů. Plán byl ale prozrazen. Dva dny před plánovaným začátkem bylo zatčeno 120 armádních důstojníků a 54 civilistů. Mnoho skautů a skautek bylo propuštěno s tím, že při výslechu společně tvrdili předem dohodnutou verzi, a sice že byli přesvědčeni, že se jedná o noční skautskou hru. Následovala řada procesů, v nichž bylo uděleno šest trestů smrti, z nichž všechny byly 5. listopadu 1949 vykonány. Karla Skálu zachránila od nejvyššího trestu jeho žena Dagmar, skautská vůdkyně, která vzala většinu viny na sebe, protože předpokládala, že si komunistický režim nedovolí popravit ženu. V roce 1949 to komunisté skutečně neudělali, Rakša dostala „pouze“ doživotí. Rozdány byly další vysoké tresty – viz např. pozdější starosta Junáka Jiří Navrátil. Plán převratu tedy nevyšel, byť jak jej hodnotil Václav Černý, akce Borkovce a jeho skupiny byla reálná a byla vůbec nejodhodlaněji a nejradikálněji pojatým výkonem branné demokratické resistence... V měsících po Únoru dochází jen k postupnému zániku i těch zbytků kdysi velké junácké organizace, jež byly ještě trpěny. Oznámení ČSM o zániku Junáka ze 17. 7. 1950 bylo uveřejněno v Úředním listě díl II, ze dne 13. 9. 1950. V té době již některé oddíly pracovaly v ilegalitě a první oddíly skautů se formují i v komunistických kriminálech. Tak symbolicky končí první polovina 20. století. Mnoho skautů se zapojilo do třetího odboje, stovky jich byly zavřeny, několik i popraveno či v bolševických kriminálech umučeno. Z Klášterce pocházel dvacetiletý skaut Alois Valenta, který byl komunistickou státní mocí zastřelen. Po dlouhých osmnácti až dvaceti letech vynucené nečinnosti, příp. činnosti v ilegalitě přišla doba tzv. pražského jara, kdy skautská organizace vstala po druhé „z mrtvých“. Symbolický začátek se přitom odehrál na pohřbu Bohuslava Řeháka, předválečného náčelníka Junáka. Zemřel v prosinci 1967 a jeho pohřeb 3. ledna 1968 se stal první příležitostí pro vyjití skautingu z osmnáctileté ilegality. Před rakví zahalenou státní vlajkou byla vystavena 16

jeho skautská vyznamenání. Pohřbu se zúčastnily stovky junáckých činovníků a činovnic. Řada z nich přišla, poprvé od likvidace Junáka v roce 1950, zase ve skautském kroji. Ve strašnickém krematoriu po mnoha letech znovu zazněla skautská hymna a večerka a stovky paží se zvedly ke skautskému pozdravu. Již od poloviny šedesátých let vznikaly oddíly, které se více či méně skrytě hlásily ke skautské výchovné metodě. Oficiálně pak Junák obnovil svoji činnost 29. března 1968 na shromáždění v Praze. Již o prázdninách 1968, přestože na přípravu bylo velmi málo času, proběhly první tábory. Pamětníci vzpomínají na nesmírnou vstřícnost a otevřenost, s níž se skauti setkávali v továrnách, na úřadech, mezi prostými lidmi. Vše se brzdí a fakticky zastavuje srpnovou sovětskou okupací Československa. Přestože skauting po celé dva roky povolené činnosti početně rostl, nešlo o plnohodnotný skauting. Nesměl být členem světových skautských organizací, povinně musel být členem nadřazeného Sdružení organizací dětí a mládeže, musel se hlásit k budování socialismu a potlačovat náboženský prvek své výchovy. Ani to však nestačilo, a tak s nástupem Husákova normalizačního režimu došlo k třetí likvidaci Junáka. Již koncem roku 1969 byly vytvořeny podmínky k opětovnému nedobrovolnému sloučení dětských a mládežnických organizací do Socialistického svazu mládeže. V ústředí Junáka převzala velící pravomoc tzv. stranická skupina. Poslední jednání Ústřední rady Českého Junáka se konalo 1. září 1970. Dopis Ústřední rady z 15. září adresovaný ministerstvu vnitra ohlašoval ukončení činnosti Junáka a 2. října 1970 byl Český Junák oficiálně zrušen. Následovalo třetí období ilegality – tentokrát s nejsilnější činností. Vždyť i politické podmínky, přes existenci nedemokratického režimu, se lišily. Sedmdesátá léta co do krutosti postihů nelze srovnávat s lety padesátými či čtyřicátými. Část oddílů (především ve městech, na vesnicích to bylo mnohem obtížnější, či dokonce nemožné) tak plynule pokračovala v činnosti pod různými hlavičkami – Československého červeného kříže, v TISu jako ochránci přírody, ve Svazarmu, někteří dokonce v Pionýru, ale hlavně v Turistických oddílech mládeže. Některé z nich se pak dočkaly po dalších dvaceti letech opět svobodného skautování. Některé oddíly fungovaly dokonce i bez jakéhokoli organizačního zaštítění, tedy skutečně ilegálně. Nicméně všeho jenom dočasu – přichází listopadové události roku 1989 a s nimi vytoužená svoboda pro vlast, národ i skauting. Myšlenky, na kterých skautské hnutí stojí, jsou zřejmě tak životaschopné, že je ani trojí zašlapání do země nedokáže zničit. Už koncem listopadu 1989 začala v Praze působit Skautská informační kancelář, 2. prosince 1989 proběhlo v Městské 17

knihovně v Praze první setkání několika tisíc skautských činovníků. 28. prosince 1989 byly schváleny stanovy Českého Junáka, za krátkou dobu se stal čestným protektorem (ochráncem) skautingu nově zvolený prezident Václav Havel. V dubnu 1990 se konal IV. (obnovující) sněm Junáka. Do roku 2010 se uskutečnilo dalších sedm valných sněmů. Po zániku československé federace ztratili čeští skauti a skautky plnohodnotné členství v mezinárodních skautských organizacích, ačkoli patřili k jejich zakládajícím členům. O členství tak museli žádat znovu. Žádostem bylo znovu vyhověno v roce 1996. Další léta se nesou ve znamení debat o směřování skautské organizace – o věrnosti skautským principům a metodám, jejich nutnému (?) přizpůsobení moderní době a oslovování dalších generací dětí. V současné době tak skauting v českých zemích působí bez přetržení již přes dvacet let – tedy déle než za první republiky. V současné době je největší dětskou a mládežnickou organizací v republice. Jak se vyvíjely početní stavy českého junáctva? Zdaleka největší jeho složka – Svaz – měl v roce 1920 cca 10 000 členů, v roce 1930 30 000, v roce 1935 48 000 (počtem členů byl tehdy třetí největší skautskou organizací v Evropě, hned za Anglií a Polskem) a v roce 1937, kdy již integroval celou řadu dalších organizací, 61 500. Během poválečných let doznává skautská organizace největšího početního stavu v celých svých dějinách, kdy má až 240 000 členů. V roce 1947 to již ale bylo „jen“ 180 000 a v dubnu 1949, před poslední ranou z milosti, 37 000. V roce 1968 měl Junák kolem 50 000 členů, v roce 1970 asi 77 000. Po obnovení v roce 1990 vystoupaly počty na cca 90 000, aby v roce 1994 klesl na 65 000 a v souvislosti s poklesem počtu dětí v jednotlivých populačních ročnících klesal dál. Pokles se nicméně v posledních dvou letech zastavil a počet členů nově roste – v roce 2010 má Junák přes 45 000 členů. Počet členů vždy zásadně závisel na počtu a schopnostech skautských vůdkyň a vůdců. Zatímco v pozdějších letech se jich drtivá většina rekrutovala z vlastních řad, z těch, kdo skautskou výchovou sami prošli, v prvních letech a desetiletích se vůdci stávali lidé skautingem nedotčení. R. Bludovští skauti dbají na vzdělání rádců a vůdců; Plajner později prohlásil: „Měli Samo (zcela vpravo) na Jesenickém čekatelském lesním kurzu 2008 jsme celkem jasnou představu, že 18

by to měli být mladí muži či ženy, sportovního typu, abstinenti a nekuřáci, bezvadného charakteru, úspěšní ve svém povolání, společensky angažovaní, povahou optimisté, že by měli mít vlastní děti, aby docenili, čím jsou děti rodičům, zkrátka osobnosti, přirozené autority a vzory hodné následování. Bylo jasné, že tak vysoké požadavky splní jen tenká vrstva dospělých spoluobčanů a že jen někteří z nich – budou-li mít k dětem blízko – mohli by se státi junáckými vůdci, kdyby je to časově příliš nezatěžovalo.“ Za první republiky provedený průzkum ukázal, že někteří vůdcové (nejčastěji vysokoškoláci či staří mládenci) věnovali ročně oddílové práci 600–800 hodin (jednou týdně oddílová schůzka, každou neděli, často již od soboty, výprava, v létě několikatýdenní tábor). Netýkalo se to všech, vedení Svazu takové výkony nedoporučovalo a přiklánělo se k dělbě práce ve vedení oddílu. Vedení oddílů do značné míry leželo na vysokoškolských či středoškolských studentech a na dělnících a řemeslnících. Zanedbatelný nebyl ani podíl učitelské profese, koneckonců vždyť samotný zakladatel byl středoškolský učitel. Dějiny skautského hnutí jsou věrným obrazem dějin české společnosti. Junáci byli jednou respektovaná organizace, podruhé přisluhovači imperialistických sil a jedni z nejzatracovanějších, jednou ministři vlády, zakrátko MUKLové (Muži Určení K Likvidaci) v těch nejhorších uranových dolech. Ke skautingu se hlásí (hlásila) celá řada českých osobností – ať to již byl poválečný ministr Prokop Drtina, básník Jiří Wolker, několik našich současných i minulých biskupů – Štěpán kardinál Trochta, Miloslav kardinál Vlk, František Radkovský, František Pletení košíků Václav Lobkowicz, všichni polistopadoví prezidenti Akademie věd, bývalý prezident Václav Havel, několik současných poslanců atd. Skautská idea Skauting je velká hra, jejímž cílem je výchova budoucího hrdého, fyzicky zdatného, charakterově vyhraněného občana s vysokou mravní a kulturní úrovní. Správná skautská výchova tak rozvíjí člověka ve všech jeho dimenzích – fyzické, duševní a duchovní. Děje se tak prostřednictvím tzv. skautské výchovné metody, kterou tvoří systém vzájemně provázaných prvků, jimiž jsou: 19

§ skautský slib a zákon jako vyjádření životního stylu a hodnotového systému; § učení se prostřednictvím praktických činností a her; § týmová práce v malých skupinách (obvykle družinách) rozvíjející spolupráci, vůdčí schopnosti a odpovědnost za druhé; § zájem a spoluúčast každého mladého člověka na jeho osobním rozvoji; § symbolický rámec nabízející pro určitou věkovou skupinu výchovnou motivaci a inspiraci; § pobyt a činnost v přírodě, její poznávání a ochrana; § podpora mladých lidí dospělými a vzájemná spolupráce; § služba společnosti; § postupné stimulující programy; § využívání skautské symboliky a výchovného prostředí. Unikátnost skautingu nespočívá v použití jednoho z těchto prvků – to koneckonců dělá celá řada jiných organizací (byť skauting byl první, kdo s nimi přišel), ale v celém komplexu, v tom, že se ve skautském programu mají projevovat všechny. Pravidly velké hry (zakladatel Robert Baden-Powell řekl, že skauting je hra, hra o velkou sázku) jsou skautský slib a skautský zákon.

Všestrannosti osobního rozvoje dosahuje skauting např. prací na táboře; Cotkytle 2000

Rádcové se často musejí pro svoji družinu doslova obětovat

Skautský slib: Slibuji na svou čest, jak dovedu nejlépe: § sloužit nejvyšší Pravdě a Lásce věrně v každé době, § plnit povinnosti vlastní a zachovávat zákony skautské, § duší i tělem být připraven pomáhat vlasti i bližnímu. Věřící skauti mohou připojit prosbu: K tomu mi pomáhej Bůh.

20

Skautský zákon: 1. Skaut je pravdomluvný. 2. Skaut je věrný a oddaný. 3. Skaut je prospěšný a pomáhá jiným. 4. Skaut je přítelem všech lidí dobré vůle a bratrem každého skauta. 5. Skaut je zdvořilý. 6. Skaut je ochráncem příDívčí oddíl vyrábí découpage; Koruna 2006 rody a cenných výtvorů lidských. 7. Skaut je poslušný rodičů, představených a vůdců. 8. Skaut je veselé mysli. 9. Skaut je hospodárný. 10. Skaut je čistý ve slovech, myšlení i skutcích. (Skautky mají samozřejmě znění zákona v ženském rodě. Vlčata a světlušky, nejmladší výchovné kategorie mají zákon a slib v jednodušší podobě.) Osvojení tohoto kodexu a ztotožnění se s ním pomáhá mladým lidem při získávání kladných sociálních vlastností, a tím k budování hodnotového žebříčku důležitého pro celý další život. Heslem skautů a skautek je „Buď připraven/a“. Heslem vlčat je „Naší snahou nejlepší buď čin!“, heslem světlušek „Pamatuj!“ Skupina dospívajících dívek a hochů – rangers a roverů – se řídí heslem „Sloužím!“ Sir Baden Powell k tomuto období dospívání říká: „Uč se života člun řídit sobě sám, tak abys neztroskotal v peřejích“. Dospělí, kteří nepracují ve výchově a mají vůli i nadále spolupracovat se skautingem, se sdružují v klubech tzv. oldskautů. Náplní jejich činnosti je tvořit zázemí skautským střediskům, pomáhat radou a pomocí při různých akcích, kde na to mladí nestačí. Posláním skautského hnutí není v žádném případě nahrazovat rodinu, či jakýmkoli způsobem suplovat její nezastupitelnou roli. Skauting se snaží být rodičům oporou a poDěti na táboře; Koruna 2006 mocí v jejich odpovědné úloze. 21

HISTORIE SKAUTINGU V BLUDOVĚ 19191970

Počátky skautingu v Bludově Zakladatelem prvního skautského oddílu v Bludově byl student litovelského gymnázia Josef Cyril Kotrlý (v dubnu a květnu 1945 místopředseda České národní rady, který dojednával kapitulaci německého velení Prahy a který byl až do roku 1948 generálním konzulem v Kanadě, kde také po komunistickém převratu zůstal v trvalém exilu). Na skutečné počátky vzpomínal jeho bratr Alois Kotrlý, kterému tehdy bylo 6 let: „Skauting v Bludově byl založen v roce 1919 z iniciativy mého nejstaršího bratra Josefa, studenta gymnasia v Litovli a funkcionáře tehdy již početného skautského oddílu tamtéž. O skautském hnutí se můj bratr dozvěděl, jak uváděl později, přímo od zakladatele hnutí ‚Junák – Český skaut‘ prof. A. B. Svojsíka na přednášce v Litovli ještě za monarchie R-U 16. 6. 1918. Brzy po tomto vystoupení založil prof. K. Urban z gymnasia oddíl skautů. ... Pokud si ještě dnes vzpomínám, bludovský oddíl čítal cca 12–16 členů, většinou studentů, např. Kozák Ladislav, Rýznar Jan, Langr Karel, Kotrlý Karel, Kotrlý František, Kotrlý Alois, Bauer Ervin, Valenta Jan, Ščudla V. a ještě dvě osoby z dolního konce – snad Barvínek a Směšný. Vedoucím byl bratr Josef. Schůzky se konaly na různých místech kolem Bludova např. Brusná, u Rozárky, Gryngle, na Zámečku aj. Pokud šlo o stejnokroje, každý člen to řešil dle svých možností a postupně, a to obarvením košile na zelenou, stejně tak se šátkem, kalhoty krácením. Jen hole se daly sehnat snadně, ale jejich kování musel provést některý z mistrů kovářů ( Jorda či Bezděk). Určité součástky stejnokroje se daly sehnat z odprodeje po americké armádě, což zařizoval jeden člen z oddílu. ... Mimo pochůzky kolem Bludova organizovaly se vycházky pěší do vzdálenějších míst: Nový zámek u Hanušovic, Bradlo, Drozdovská pila aj. Tam došlo k setkání Drozdovská pila je dodnes místem výprav se skauty zábřežskými. ... Největším a táborů bludovských skautek a skautů; Březná 2005 zážitkem byl během krátké činnosti 22

skautů v Bludově zájezd na první setkání skautů z celé ČSR do Olomouce ve dnech 27.–29. srpna 1921. ... Krásné vzpomínky prožité na 1. sjezdu skautů v roce 1921 v Olomouci zůstávají trvalé. ... Josef odešel v roce 1922 do Prahy na studium a Karel odešel po dvou letech také. Nikdo z těch bludovských již nepokračoval. Byla to škoda. Vím, že ti všichni byli také v Sokole včetně i mých všech bratrů.“ Po roce 1924 opravdu v Bludově nikdo nepokračoval. Alois Kotrlý se ke skautské myšlence hlásil až do svých posledních dnů (velkou část života prožil v Praze), kdy v roce 2003 v 90 letech zemřel. Krátce před svou smrtí ještě významně finančně podpořil bludovské skautské středisko. Skautská pochodeň v Bludově znovu vzplála až po třinácti letech roku 1937. Bludovský skauting v době těsně předválečné Roku 1937 vzniká v Bludově skautské středisko, hlavně z iniciativy Františka Diviše a Karla Jäckela. K němu se asi po čtrnácti dnech přidává chlapecký spolek „Černá ruka“. Junáci vyvíjejí svou činnost bez zázemí klubovny, které se jim dostane až po válce. Konají se schůzky v okolí Bludova. Do činnosti je zapojena v souladu s požadavky doby i výchova branná – nácvik úkrytu při náletu atd. Svou samostatnou činnost vyvíjejí i družiny. Oddílové schůzky se konaly v hostinci pana Šimka. Obsahem těchto schůzek byly podle kroniky téměř jen organizační záležitosti – vybírání příspěvků, registrace atd. Počet členů kolísal kolem 30. V této době byli skauty i bratři Pavlů – František a Oldřich, pozdější dlouholetí skautští činovníci. Tábory se nekonaly, o prázdninách 1938 se konala cyklistická čtyřdenní výprava ke hrobu prezidenta Osvoboditele – do Lán. Z této doby se také zachovala cenná památka-relikvie. Je to středis- Poválečný slavnostní průvod 23

ková vlajka, která nese nápis „Skaut RČS Bludov“, kterou dodnes středisko při slavnostních příležitostech nosí v průvodu a na niž skládají činovnický slib nově zvolení činovníci střediskové rady. Zápisy zmíněné kroniky se končí koncem roku 1938, činnost byla vyvíjena ještě nějakou dobu poté. V červenci 1940 byl Junák rozehnán, v Bludově činnost dále nepokračovala a nastala několikaletá vynucená prodleva. Po druhé světové válce Vše znovu začalo na podzim 1944, tedy ještě za nacistické okupace. Tehdy se pod vedením prvorepublikového skauta Karla Jäckela začala scházet skupina dalších šesti chlapců: Stanislav Čejka, Milan Heděnec, Miroslav Pavlů, Alois Straka, František Špička a Jaroslav Špička. Přirozeně že to nebylo v nějaké klubovně, vždyť vše muselo být tajné. Scházeli se na tzv. Starém místě před Vlčím dolem (u dnešní Žouželkovy chaty) a chystali se na nejrůznější chlapecká dobrodružství. Z této družiny se po válce stala družina Rysů, jíž rádcoval František Špička – Rys, pozdější známý bludovský malíř pokojů, který v závěru života nádherně obnovil výmalbu v bludovském kostele. Družina byla základem 1. oddílu, jehož vedení po K. Jäckelovi převzal František Pavlů. Bludovské středisko vedl Antonín Štolc, nicméně dvěma hlavními postavami chlapeckého skautingu byli dva Františci – Pavlů a Pecháček. Oba dva, byť každý představoval poněkud jiné pojetí skautingu, byli skutečnými prototypy skautského vůdcovství – mladí, nadšení, obětaví, pracovití, schopni zapálit skautskou myšlenkou mladší bratry. Po celé poválečné období existovaly dva chlapecké oddíly, nicméně někteří členové přecházeli z jednoho do druhého. Na počátku byl fakticky první oddíl „Pavlův“ a druhý „Pecháčkův“. Nicméně podle kroniky vedl před prázdninami 1945 první oddíl Josef Matějček (pozdější manžel učitelky mateřské školy Marie Matějčkové), druhý Rudolf Krejčí. Poté se prvního oddílu ujal František Pavlů, druhého František Pecháček. Poté, co po prázdninách 1946 odešel František Titulní list chlapecké kroniky z roku 1945 Pavlů (který dostal na táboře 24

1946 přezdívku Rikitan) na vojnu, převzal jeho první oddíl Lesáků nejprve na pár měsíců Sláva Straka, poté od ledna 1947 František Pecháček, kterého ve vedení druhého oddílu Tuláků (později Severáků) vystřídal Josef Kohout – Jestřáb. Dívčí oddíl byl spojen se jmény Věry Souralové, provd. Vurstové Bludovské poválečné skautky (v roce 1947 velitelka Jesenické oblasti) a Jindřišky Frankové, jež se později provdala za bludovského skauta Jana Stona – Šípa. Ve vedení oddílů a střediska se angažovali bratři Stonové – František (ten byl skautem už za první republiky) a Zdeněk, Zdeňkova pozdější manželka Jarka (Stará myš), bratři Strakové – Bohuslav a Adolf, Rudolf Krejčí, Vladimír Juránek, František Matějček, Josef Matějček a další. Nepřehlédnutelnými postavami mladší gene- Poválečná skautka Marie race skautů byli bratři Špičkové – František (Rys) Nimrichtrová a Jaroslav (Sláva, Lišák), Oldřich Pavlů, Josef Matějček (Šerif ), Josef Krmela ( John Bull), pozdější mlékař František Březina (Cary Grynt), Stanislav Čejka, Zdeněk Elgner – Dan, Oldřich Koutný, Miroslav Hošek – Míťa a další. Jak to bylo s poválečnými klubovnami? Písemné prameny jsou kusé, vzpomínky pamětníků děravé, nicméně shodují se na následujícím: krátce po obnovení byla klubovna v hostinci Na Nové, poté, někdy od konce roku 1945 na četnické stanici čp. 493, tedy u Kulhajova statku čp. 38. Chlapecký 2. oddíl a dívčí oddíl měly klubovnu na zámku – v tzv. Daliborce. Šlo o místnost v přízemí jižní věže žerotínského zámku. V únoru 1947 získal 1. oddíl pod vedením F. Pecháčka klubovnu Členové prvního oddílu před svou klubovnou v Krušinského chalupě v tzv. Krušinského chalupě v Potokách 25

(dnes je již zbouraná a na jejím místě stojí domek čp. 170 pana Fazora). Od osvobození v roce 1945 se rozběhla řádná skautská činnost – každotýdenní schůzky, nedělní výpravy, v jarních a letních měsících i táboření přes noc. Na schůzky se zpočátku svolávalo tím způsobem, že po vesnici jezdil na kole skaut, který při jízdě troubil na trubku a zval všechny na schůzku. Konala se řada výprav, oblíbené byly cyklistické – ať to bylo z těch bližších lokalit na Lázek, Bradlo, Rešovské vodopády, či vzdálenější. Proběhla také výprava do Prahy. Zápis o první výpravě přes noc Už po ukončení činnosti podnikla parta starších skautů výpravu na kolech na Slovensko do Tater – S. Čejka, S. Špička a další. Obdivuhodnost takového podniku vynikne ve chvíli, kdy si uvědomíme technickou podobu tehdejších kol – bez přehazovaček apod., kdy podle kronik i na krátkých cyklistických výpravách do okolí pravidelně někomu praskal řetěz u kola. Výrazné zastoupení ve skautské činnosti měla kultura. Již v roce 1945 vznikla Junácká hudba (později HM – Hudba mladých) – kapela hrající na nejrůznější (především dechové) nástroje. Její základ tvořili Alois Straka – Oďa, Sláva Špička, Stanislav Čejka, Rudolf Kulhaj, Olda Pavlů, Valouch z Klášterce, Miroslav Hošek – Míťa, Ladi- Sláva Špička vařil na mnoha slav Plhák, Josef Matějček – Šerif. Skauti táborech poválečných, 1968 i po si tenkrát do společného majetku dokonce roce 1989 26

pořídili saxofon. Po ukončení skautské činnosti ještě dále pokračovala činnost této Hudby mládeže, když zkoušeli v prostorách pod Sokolovnou. Na jejich zkoušky se stahovali i ti, kdo nehráli, ale tíhli ke skautu. Šlo o jakési doznívání skautské činnosti. Pravděpodobně úplně první tábor, na který někteří bludovští skauti jeli, se uskutečnil ještě v roce 1945 ve Vízmberku (Loučné), v zámeckém parku (na zámku bydleli tehdy ještě neodsunutí Kleinové). Pravděpodobně byl pro skauty z šumperského okrsku, vedl jej K. Jäckel, vařil tehdy čtrnáctiletý Sláva Špička. Po pětašedesáti letech už zůstaly pouze vzpomínky na to, že noční hlídky konaly svou službu s pistolí s ostrými náboji. Slavný tábor se konal o rok později – v roce 1946 v Opatově u velkého rybníka. Ten již vedl F. Pavlů, zúčastnilo se jej 22 skautů (např. Stanislav Čejka, Sláva Špička, který opět vařil, Josef Matějček – Šerif, Miroslav Hošek – Míťa, Oldřich Pavlů, Miroslav Pavlů, Rudolf

Zápis o táboře v Opatově 1946

27

Zápis o táboře v Opatově 1946

28

Kulhaj, Alois Straka – Oďa). Vzpomínka na závěr tohoto tábora je uvedena v závěru tohoto almanachu. Poslední tábory proběhly v roce 1947. První chlapecký oddíl pod vedením Františka Pecháčka tábořil u Cukmantlu, a to jako technická družina Jesenické lesní školy. I tomuto táboru je věnována vzpomínka v závěru almanachu. Dodnes se vzpomíná na podsadový stan, který si postavili bratři Špičkové nad potokem a který br. Bručoun ve svém deníku označil za „cirkus bratří Špičků“. Druhý chlapecký oddíl tábořil pod vedením Josefa Kohouta u Stříbrnic. Těm několika málo vzpomínkám uchovaným po desetiletích v paměti vévodí jeleni, kteří přicházívali nad ránem až k táboru. Dívčí oddíl pravděpodobně v této době netábořil. Z roku 1945 se zachovalo skautské razítko, podobně jako státní vlajka, na kterou nyní již pětašedesát let slibují bludovští skauti svoji věrnost vlasti. Oblíbeným místem táborových ohňů a skautských slibů byl přírodní amfiteátr pod Jezírkem, dnes již plný vzrostlých stromů.

Doba poválečná byla obecně dobou národních slavností a průvodů. Tento trend se projevil i ve skautské organizaci. Zachovaly se fotky z velkého skautského průvodu konaného při příležitosti svěcení střediskové vlajky v místním kostele P. Oldřichem Koutným, který byl du- Průvod Bludovem po svěcení střediskové vlajky, 1946 chovním rádcem bludovského skautského střediska. Koncem ani ne pětiletého období činnosti Junáka byl početní stav stále velmi silný, i když ne takový, jaký byl na počátku. Likvidace v letech 1949–1950 se ho proto silně dotkla, neboť bludovské středisko mělo již i docela značný majetek. Konec činnosti po roce 1948 byl pozvolný, nikoli náhlý, ze dne na den. Rozhodně neproběhlo žádné velké, oficiální ukončení či loučení. Podle vzpomínek pamětníků úplně poslední akcí, kterou skauti uskutečnili, byly dvě kabaretní představení v Národním domě (dnes Kulturní dům). Uskutečnily se pravděpodobně v roce 1949, na obou představeních byl zcela vyprodaný sál. Skautům s tím pomáhal i neskaut, zato významná postava bludovského kulturního života několika desetiletí – Jiří Klimeš. Ve vzpomínkách zůstala i forma propagace – koně táhli vůz, který kočíroval Jan Janíček z horního konce, na voze byli hudebníci, kteří hráli a zvali na kabaret. Vůz projížděl celou vesnicí. Tím se uzavřela činnost na dalších téměř dvacet let. Jedinou povolenou dětskou organizací se stal Pionýr. V Bludově byla pionýrská organizace založena na škole už v roce 1949/50, kdy podle školní kroniky učitelka Květoslava Kubíčková založila oddíl, „do něhož se přihlásilo přes 20 žáků, kteří se s nadšením zaČlenové prvního oddílu na zámeckém nádvoří před rokem 1948 svěcovali do pionýrské 29

morálky“. Hlavní impuls dostal Pionýr s nástupem Břetislava Březiny na post ředitele školy, který si od Pionýra sliboval hodně: „S těmito pionýry jistě převrátíme reakční Bludov, že se stane obcí pokrokovou.“ Nicméně až do roku 1970 si opakovaně stěžoval na malou aktivitu pionýrů, nedostatečnou pozornost učitelů, malou ochotu Československého svazu mládeže (ČSM) dodávat vedoucí, nevelké schopnosti skupinových vedoucích či jejich nedostatek času (to když byl vedoucím samotný B. Březina) apod. O tom, čemu se věnovala pionýrská dětská organizace, svědčí prý krásný čin z roku 1951, jímž završili Dokument z roku 1949 pionýři celoroční práci – totiž že získali posledního bludovského občana Aloise Stona z čp. 17, „aby podepsal mírovou rezoluci, což nechtěl před tím za nic udělat“. Osmašedesátý Pražské jaro přineslo s sebou obnovení činnosti Junáka nejen celorepublikového, ale i bludovského. Zdaleka však nedosáhl takového početního stavu, jako v roce 1945. Hybným motorem obnovení se stala parta starých poválečných skautů z podniku ÚMEZ (dnešní Agrega) – Alois Macek, Oldřich Pavlů, Jaroslav Špička, Ladislav Úlehla, František Kašpar. Pracovaly dva chlapecké oddíly, vůdcem prvního byl František Pavlů, vůdcem druhého Ladislav Úlehla, kterému významně pomáhal Alois Macek. Vedoucí dívčího oddílu byla Danuška Hojgrová – Malá. Středisko vedl zahradník Bohuslav Straka, jemuž ve vedení (snad jako hospodář či tajemník) pomáhal Zdeněk Ston. V činnosti se výrazně angažovali také Jaroslav Špička, Oldřich Pavlů, Bohuslav Ospálek, Adolf Straka. Klubovna všech oddílů byla 30

umístěna na zámku, v bývalém bytě poštmistra Q. Pavlíka – v prvním patře západního křídla. V roce 1968 se konal třítýdenní skautský tábor „Pod Petrovicó“ u Bludova. Účastnili se jej členové obou chlapeckých oddílů pod vedením střediskového vůdce Bohuslava Straky, vařil tra- Vlevo Danuška Hojgrová – Malá, vedoucí dívčího oddílu diční bludovský skautský 1968, vpravo František Pecháček – Bručoun; slavnostní otevírání klubovny 1999 kuchař Jaroslav Špička (později vařil ještě na chlapeckých táborech 1991, 1992, 1994, 1996 a na dívčím táboře 1998). Ve vzpomínkách zůstalo i jakési torzo tábora na chatě na Ostružné, který však skončil po dvou, třech dnech okupací Československa armádami pěti států Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Dívčí oddíl ani v tomto období netábořil. Mezi tehdejšími členy najdeme řadu zajímavých jmen – podle abecedy namátkou Milan Hojgr, Roman Kotrlý, Pavel Ston (dnešní starosta), Leoš Straka, Slávek Straka ml., Oldřich Švéda, z dívčího oddílu Zlata Balatková (provd. Franková), Zdeňka Mikulášová (provd. Stonová), Jana Riedlová (provd. Kotrlá), Marie Snášelová (provd. Holinková) ad. Početní stavy Junáka jsou zaznamenány pouze ve školní kronice, která uvádí, že mezi žáky bludovské školy měl 110 členů; oproti tomu Pionýr měl v září 1968 50 členů, vesměs z nižších tříd, v červnu 1970 dokonce jen 41 členů. Po sovětské okupaci skautská činnost ještě nějakou dobu pokračovala (zkušení skauti, kteří prožili už dva zákazy, v srpnu 1968, prorokovali, že to bude trvat ještě dva roky, než přijde zákaz – stejně jako v letech 1938–1940 a 1948–1950). V září 1970 byl Junák proti vůli svých členů zrušen v celé republice a sloučen s Pionýrem, skautský majetek se předal pionýrské organizaci. V Bludově odmítli skautští vedoucí přestoupit se svými oddíly do Pionýra, ačkoli jim po roce 1970 chodily opakované výzvy od komunistických funkcionářů, aby se zapojili do činnosti. Dětské mládežnické hnutí tak bylo po dvou a půl letech opět jednotné. V roce 1972 již měla pionýrská organizace v Bludově 206 členů, v roce 1986 dokonce 545 členů, tedy drtivou většinu všech žáků. 31

DVACET LET SVOBODY  19902010

Vývoj střediska Na začátku roku 1990 se začíná psát pátá kapitola historie Junáka v Bludově. 8. ledna 1990 se ve sklepních prostorách Kulturního domu (dnešní vinárna Domino) sešli staří skauti, kteří měli zájem o pomoc při „rozjezdu“ střediska. Byli to František Pavlů, FrantiChvíle odpoledního zklidnění – táborový kuchař šek Pecháček, Jaroslav Frič, Ťung-ťong, Sudkov 1998 Lubomír Znoj st., František Špička, Jaroslav Špička a Oldřich Pavlů. Jednání se zúčastnil i Stanislav Balík st., tehdejší člen Rady MNV Bludov, který sehnal klubovnu – bývalá svazácká v přízemí severní věže zámku, která byla měsíc čištěna a opravována, aby do ní vůbec mohly být vpuštěny děti. Vymaloval ji poválečný skaut František Špička. První oddílová schůzka – chlapecká – se konala v úterý 20. února 1990. Přítomno bylo třináct hochů. 23. března proběhla registrace – 57 členů střediska. Od počátku pracoval první chlapecký oddíl, od nějž se v září 1990 administrativně oddělila smečka vlčat (již od 3. schůzky v březnu však pracovala samostatně), první dívčí oddíl, od kterého se roku 1991 na dva roky oddělily světlušky, a od začátku působil také 469. klub oldskautů (starých skautů). V letech 2007–2008 fungoval také samostatný roverský kmen Střepy, který se poté sloučil s klubem oldskautů. První chlapecký oddíl fungoval do roku 1995, kdy byl zrušen (blíže viz níže), od té doby je v Bludově pouze jeden chlapecký oddíl, který nese historickou číslovku „2“. Samostatný světluškovský oddíl fungoval pouze dva roky, do konce roku 1992, poté se opětovně sloučil s prvním dívčím. Od listopadu 1990 do počátku roku 1993 byli pod bludovským střediskem registrováni sudkovští skauti, kteří poté vytvořili samostatné středisko pod vedením Anny Fornůskové – Aťky, pozdější sudkovské starostky. Od roku 32

1996 do roku 1998 byl v bludovském středisku registrován 3. oddíl Šedí vlci Šumperk. V současné době pracují v Bludově tři oddíly: 1. dívčí, 2. chlapecký a klub oldskautů. Prvním vůdcem střediska se stal František Pavlů, jeden ze symbolů bludovského skautingu minulých desetiletí. Nicméně po dvou letech práce již znovu nekandidoval a vůdcem střediska byl zvolen Jaroslav Frič – Norek. Jedná se o roky, kdy dochází k vystřízlivění z počátečního nadšení, řeší se první spory o další

Vůdce střediska Norek, Sudkov 1992

Pozdější vůdcové dívčího a chlapeckého oddílu – Sokol a Ježek, Horní Studénky 1993

a novým vůdcem střediska je na VIII. sněmu střediska 23. ledna 1998 zvolen Stanislav Balík – Ježek. Spolu s ním je vyměněna téměř celá středisková rada, v níž zasedají především mladí, podporovaní Františkem Pecháčkem. Stanislav Balík byl vůdcem střediska

orientaci skautingu. Po velkých sporech Norek znovu nekandiduje a vedoucím střediska (bez vůdcovské zkoušky) je 20. září 1995 zvolen Lubomír Znoj st., Norek se stává tajemníkem střediska. Na konci roku 1997 je středisko na pokraji zániku, především kvůli malému počtu členů. Uvažuje se o opětovném spojení se Sudkovem, nakonec podává Luboš demisi

Místo táborových ohňů – ve Šrotě, 1994

33

opakovaně zvolen i v roce 2001, 2002, 2004 a 2007. Celkem zatím od roku 1990 proběhlo 12 střediskových sněmů. Po roce 1998 se situace střediska stabilizovala, počty členů se přes deset let pohybují kolem 50. Je si zapotřebí nicméně uvědomit, že počty dětí, jimž se skauting nabízí, jsou radikálně menší, než na začátku devadesátých let. Zatímco ve školním roce 1989/90 navštěvovalo bludovskou základní školu 584 dětí (škola byla navíc jen osmitřídní), v roce 2009/10 to je při devíti ročnících 265, tedy při přepočtu na osm tříd pouhé dvě pětiny počtu z roku 1990. Udržování stabilního počtu členů střediska, při jejich přirozené obměně, tak je vlastně malým zázrakem. Následující tabulka uvádí počty registrovaných členů – bez sudkovských oddílů (1991–1993) i bez oddílu šumperského (1996–1998); udává tedy výhradně počty členů v těch skautských oddílech, které působily v Bludově. Počty registrovaných bludovských skautek a skautů 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010

celkem 57 72 68 70 53 39 32 38 56 46 49 61 48 47 54 56 50 53 49 48 50

2. oddíl Bludovit na vrcholu rozmachu, Cotkytle 2001

34

Vůdcové střediska František Pavlů (1990–1992) Jaroslav Frič – Norek (1992–1995) Lubomír Znoj st. (1995–1998) Stanislav Balík – Ježek (od 1998) Oddíly Jak již bylo uvedeno, skautské schůzky, a tím i činnost oddílů, se rozběhly v únoru 1990. Z prvního chlapeckého oddílu se během tří týdnů vydělila vlčácká smečka a na dalších pět let se psala historie dvou samostatných chlapeckých oddílů. Nejprve k 1. oddílu. Ten zpočátku, do roku 1991 vedl Lubomír Znoj st. Po prvním táboře 1991 oddíl po svém návratu z vojny přebírá Antonín Kubíček – Tony. Oddíl chlapců starších 11 let měl dvě až tři družiny (Lišáci, Tygři). Postupně (v průběhu roku 1993) z něj pro neshody odcházejí někteří starší členové, přecházejí do 2. oddílu vlčat, kde založili skautskou družinu. V lednu 1994 se sešlo pět zástupců 1. chlapeckého a 1. dívčího oddílu, aby diskutovali o budoucnosti bludovského skautingu. V tu dobu už začíná sílit Tonyho inspirace zábřežským skautským oddílem Šavani, který praktikuje indiánské prvky (woodcraft) ve výchově. Je to také období, kdy vůdce Šavanů

Druhý zprava Antonín Kubíček – Tony, vůdce 1. oddílu, Horní Studénky 1993

35

Mičkinikwa vyvíjí zvýšenou aktivitu v šumperském okrese a snaží se pro své pojetí skautingu získat co nejvíce spřátelených oddílů. Účastníci schůzky se shodli na založení společného oddílu – šlo vesměs o patnácti- až šestnáctileté skautky a skauty, tedy o jakýsi možný zárodek spíše roverského kmene. 1. chlapecký a část dívčího oddílu začínají jezdit na společné výpravy, činnost se rozvíjí. Během pěti měsíců do tábora u Horních Studének 1994 podnikli 12 výprav. Na kmenové výpravě přijali nový název oddílu – Delaware. S koedukací a odklonem od skautských ideálů a metod směrem k větší zábavě ale nesouhlasilo vedení střediska. K tomu se přidaly nejasnosti v hospodaření oddílu. Vztahy mezi vedením oddílu a střediska se vyhrotily, přes různé smiřovací pokusy ze strany šumperské okresní rady ke smíru nedošlo. V listopadu roku 1994 ze všech výše zmíněných důvodů bylo Tonymu odebráno pověření k vedení oddílu. 1. oddíl se přesto ještě zaregistroval. A. Kubíček na podzim 1995 odešel ze střediska, čímž oddíl zanikl. Tímto dochází i k závažné krizi a dočasnému přerušení činnosti i dívčího oddílu, v tuto chvíli rezignuje na post střediskového vůdce z důvodu nezvládnutí situace Jaroslav Frič – Norek. A. Kubíček přešel s oddílem (a částí majetku) do České tábornické unie, kde pracovali dlouhá léta (až do nedávné doby) pod názvem Tábornický oddíl Delaware. Ačkoli od roku 1995 neměli se skautskou organizací nic společného, veřejnost je občas jako skauty vnímala. 2. chlapecký oddíl byl založen v březnu 1990, kdy se začaly vlčácké schůzky konat odděleně od skautských. Jako samostatný byl tento oddíl zaregistrován v září 1990. Od počátku jej vedl Jaroslav Frič – Norek; ten ostatně vedl také dvě tři ještě společné schůzky hned od února. Až poté vedl schůzky skautů Lubomír Znoj st., Norek vedl vlčata. 2. oddíl byl pojmenován jako Černí vlci. Zřejmě to Norek chápal jako návaznost na šumperský 3. oddíl Šedí vlci, v němž v roce 1968 mj. spolu s Lubošem pod vedením Pavla Krajíčka – Akely skautoval. Pod Norkovým vedením (krátkou dobu mu pomáhal Jiří Hampl – Baghýra) pracovala vlčata dlouhou dobu – ovšem nejúspěšnější byla první generace vlčat z roku 1990 – Jaroslav Petřík – Australan, Lubomír Znoj – Sokol, Pavel Znoj – Soptík, Václav Řežucha – Dědek. Ze všech dalších, které do oddílu k Norkovi po roce 1990 přišli, vydržel delší dobu Klasik na výpravě na jenom Miroslav Směšný – Klasik. Nějakou dobu Ivančenu v nepříznivém počasí v oddíle působili bratři Ondřej a Petr Tomanovi, 36

Roverská družina u táborového ohně na Bručounově sadu; zleva Ježek, Čenda, Tomáš, Šerif, Kobra; 1994

Kobra a Šerif v tzv. cikánské boudě, Sudkov 1992

Jiří Minář – Tygr, Lukáš Kotrlý – Bobr a další. Oddíl se ale stále zmenšoval a zmenšoval, už dávno neměl tři plné šestky jako na začátku (modrá, bílá, červená), až tam zůstalo asi šest vlčat. Těm dominoval Aleš Špička – Fakír. Od ledna 1993 byli v oddíle zaregistrováni Petr Skokan – Šerif a Karel Kubíček – Kobra, které pro osobní neshody vyloučil A. Kubíček z 1. oddílu. Na začátku podzimu 1993 byla ustavena roverská skupina (Čeněk Peichl, Tomáš Kubíček, Karel Kubíček – Kobra, Petr Skokan – Šerif, Stanislav Balík – Ježek) pod vedením br. Bručouna. Na začátku října 1993 se s 1. oddílem rozešel Stanislav Balík, také pro neshody s A. Kubíčkem. Právě tehdy (na táborovém ohni 28.10.1993) S. Balíkovi a P. Skokanovi dal J. Frič návrh, zda by nechtěli založit skautskou družinu při 2. oddílu vlčat. Přikývli a 30. 10. se konala ustavující družinová schůzka Jelenů, kam přešli někteří skauti z 1. oddílu, resp. ti, kteří již nějakou dobu stáli mimo. Jejími rádci se stali S. Balík a P. Skokan dílem rovným. Do vánoc vyrobil Jaroslav Petřík – Australan družinovou vlajku (první skautská vlajka po roce 1990). Do činnosti družiny vůdce oddílu J. Frič vůbec nezasahoval (o činnosti nevěděl dopředu nikdy nic), zásadním konzultantem a skutečným vůdcem byl F. Pecháček. Dodnes se bludovští skauti aktivně podílejí Rozhodnutí o pojmenování od- na životě obce, např. zajišťováním šatnové dílu „Bludovit“ padlo v září 1994. služby na obecních plesích, 2010 37

Tehdy byl také přijat stávající oddílový pokřik. Od září 1994 pracovaly dvě družiny: Jeleni a nově založení Lišáci. V zimě 1994/95 byla také definitivně zrušena vlčácká smečka, její dva, tři zbývající členové byli přičleněni ke skautské družině. Dne 23. dubna 1995 zaplál v Bručounově sadu na Zámečku svatojiřský táborový oheň, na němž J. Frič symTři vůdcové 2. oddílu v roce 1999 při stavbě klubovny. bolicky předal oddílu novou Zprava Ježek, Australan, Hanes, doplňuje je Peťulka oddílovou vlajku. Její návrh připravil S. Balík, vyrobit ji nechala obec Bludov, za to pak členové oddílu roznášeli asi půl roku Bludovan zdarma po celé obci. Tento den také fakticky S. Balík přebral vedení oddílu. Skautský rok 1995/1996 pak byl ve znamení zrodu celé řady tradičních akcí, které se pravidelně opakovaly dlouhou dobu, případně dodnes. Byl to také tok znovuobnovení činnosti vlčácké smečky. V září 1995 přišel do oddílu jeho dnešní vůdce Jan Juránek – Hanes. V září 1995 začal vycházet Bludovit (ten se inspiroval časopisem štěpánovských skautů Nazdárek); v říjnu 1995 se uskutečnil I. ročník Drakiády; na jaře 1996 proběhl I. ročník Memoriálu br. Straky. V únoru 1996 (s novou registrací) se i formálně stává vedoucím oddílu S. Balík. Od února 1995 do února 1996 jím Historicky první Sokolův komiks vydaný v Bludovitu, 6. číslo, 1996 byl Lubomír Znoj st., kdy byl 38

J. Frič střediskovou radou přinucen se vedení oddílu vzdát a dále dělat pouze vůdce střediska. Lubošovo vedení však bylo pouze formální, stejně jako minimálně od roku 1994 Norkovo. Vlčata vedl Stanislav Balík – Ježek, skauty Lubomír Znoj ml. – Sokol. V letech 1996–1997 vedl vlčata Jaroslav Petřík – Australan, skauty Sokol. V letech 1997–1999 opět vlčata vede Ježek, skauty přebírá Australan. Od roku 1999 do roku 2002 vede vlčata opět Australan, skautům rádcuje v roce 1999–2000 Pavel Znoj – Soptík, od září 2000 působí po dobu dvou let dvě skautské družiny – Jeleni (Miroslav Směšný – Klasik), Lišáci (Soptík, David Březina – Kartáč, Jan Juránek – Hanes). V červenci 2001, na závěrečném táborovém ohni tábora v Cotkytli předal Ježek po šesti letech vedení oddílu Australanovi, který jej vedl dalších šest let, aby jej na závěrečném táborovém ohni tábora na Skelné louce u Ramzové v červenci 2007 předal Hanesovi. Ježek předává Australanovi oddílovou vlajku Vlčáckou smečku vedl v letech a vůdcovskou šňůru a s nimi i vedení 2. 2002–2003 Klasik, po něm v letech oddílu, Cotkytle 2001

Nejoblíbenější způsob táborové hygieny před pořízením polních sprch; Klasik v Sudkově 1998

2003–2006 Hanes, 2006–2008 Jiří Znoj – Cvrček, od září 2008 Filip Horký – Samo. Skauti se v roce 2002 spojili opět do jedné družiny, které rádcoval v letech 2002–2003 Hanes, poté v letech 2003–2004 Radomír Straka – Tichošlápek, v letech 2004–2005 Jakub Straka – Špalek, v letech 2005–2006 také Cvrček a Petr Juránek – Peťulka, 2006–2008 Peťulka, od září 2008 Ondřej Daniel – Rys. Fakticky byl vývoj chlapeckého oddílu od roku 1993 výrazně kontinuální, bez přetržek, kdy si vůdce 39

vychovává nástupce, kterému ve vedení pomáhají dlouholetí členové, kteří před tím prošli mnoha stupni skautské výchovy. I díky tomu se daří udržovat tradice a rituály, tradiční akce, živou paměť oddílu. Vývoj dívčího oddílu byl oproti tomu Část dívčího oddílu na návštěvě chlapeckého tábora v Sudkově značně komplikova1992 nější, s mnoha pauzami, přetržkami, odchody a návraty. Jedinou skautkou, která prožívala celé období a všechny jeho fáze, byla a je Marie Znojová, prov. Johnová – Máňa. Dívčí oddíl začal pracovat také v únoru 1990, a to pod vedením Jiřiny Kubíčkové – Šárky. Je zajímavé a o lecčems vypovídající, že vedoucími oddílů se po roce 1990 nestal nikdo z těch, kdo v Bludově skautovali v roce 1968; všichni tři vedoucí tehdy skautovali jinde – v Šumperku (Norek, Luboš) či Postřelmově (Šárka). Konaly se oddělené schůzky světlušek a skautek, přičemž světlušky zpočátku vedl Norek, tedy člověk, který vedl i vlčata. Později světlušky vedly Vladimíra Žváčková ze Šumperka a Hana Ignačáková; oddíl byl v letech 1991–1992 registrován jako samostatný 2. dívčí oddíl. V prvních čtyřech, pěti letech byl dívčí skauting výrazně silnější než chlapecký. Samostatně pracovaly i tři dívčí družiny, z nichž nejznámější byly Večernice (to byly nejstarší skautky, pod rádcováním Jany Hájkové) a Mustangové (pod rádcováním sester Vařekových). Postupem doby si družiny vesměs žily vlastním životem. To se ukázalo být problémem ve chvíli krize. Ta přišla spolu se „zestárnutím“ Večernic, které fakticky v roce 1994 založily spolu Vedoucí dívčího oddílu Riki (1998-2000), Cotkytle 2000 40

s chlapeckým oddílem roverský kmen a nějakou dobu poté činnost ukončily. Vedoucí oddílu Šárka pak už neměla další sílu na vedení oddílu, byť ještě několik let pomáhala s činností střediska, především jako pokladní. V letech 1994/95 přichází první krize oddílu, od začátku pojmenovaného jako Strážkyně přátelství, která se na krátkou Vedoucí dívčího oddílu Majka (1996-1998), dobu řeší tím, že se vedení oddílu, Bručounův pohřeb 2002 v té době fakticky pouze světlušek, ujímá Ivana Novotná st. Ta je v roce 1996 vystřídána Marií Znojovou st., která oddíl vede do začátku roku 1998. Poté, co s vedením končí, přichází druhé přetržení, které jako zázrakem na jaře 1998 zachraňují někdejší členky oddílu Martina a Michaela Vařekovy, které se vracejí Dívčí tábor, Cotkytle 2001 k činnosti a ujímají se vedení. Vedoucí se stala Martina – Riki. Celou dobu je spojující osobou, která zajišťovala vedení schůzek, Marie Znojová ml. – Máňa. Tato situace trvá asi dva roky, kdy na začátku roku 2000 přichází oddílu pomoci muž – Lubomír Znoj ml., který se ujal vedení, ovšem za pomoci sester Vařekových a své rodné sestry Máni. Na Nástup na táboře, Cotkytle 2001 podzim roku 2000 složil vůdcovské zkoušky, díky čemuž byl vedoucí dívčího oddílu v Bludově vůbec poprvé od roku 1990 plně a podle řádů kvalifikován a skutečně oprávněn vést oddíl. Za Sokolova vedení si dívčí oddíl pořídil svou oddílovou vlajku. Jeho vedení ovšem vydrželo pouze do konce roku 2001, kdy dochází k dalšímu přetržení ve vedení. Oddílu se na začátku roku 2002 ujala Lucie 41

Vpravo Máňa – skautka propojující celých dvacet let od roku 1990

S šátkem Šejla, vedoucí dívčího oddílu (2002-2003), Cotkytle 2001

Novotná – Šejla ze Šumperka, která krátce skautovala ve 3. oddíle Šumperk a od roku 2001 byla v kontaktu s dívčím oddílem bludovským. Oddíl vedla do roku 2003, kdy ji vystřídala Ivana Novotná ml. – Iva, někdejší světluška z roku 1996, která se spolu se svými třemi sestrami vrátila k činnosti v roce 2001. Jejím nástupem do funkce nastává další etapa, doba zklidnění a růstu oddílu, která trvá čtyři–pět let. Oddíl zvládl i další výměnu vůdkyně, kterou se v roce 2005 stala Petra Novotná. Nicméně nastal problém generační, resp. zopakoval se problém z roku 1994/95 – někdejší světlušky vyrostly v rangers a po táboře 2007 fakticky zanikla dívčí skautská družina a zůstal pouze roj světlušek. V roce 2009 vedení oddílu převzala nová vůdkyně Lucie Gronychová – Kometa.

V letech 2003–2006 vedla světlušky Petra, v roce 2006 Perlička a Michaela Daňková, od roku 2007 Kometa, které od roku 2009 pomáhá s vedením Kuli. Družiny skautek vedly do roku 2005 Kateřina Stonová – Perlička, Zuzana Novotná – Okáč a Kateřina Ösziová – Kuře, poté do roku 2007 Lucie Gronychová – Kometa a Anna Znojová – Klíček. Po celé dvacetiletí se konala řada pokusů o ustavení roverského kmene. Do stadia samostatného oddílu dospěl jeden pokus na podzim 2007, kdy pod vedením Marie Johnové – Máni vzniká roverský kmen Střepy. Ten vyvíjel různorodou činnost – sportovní, turistickou, uměleckou. V roce 2008 pořádal svůj „tábor pokusu“ na Skelné louce u Ramzové, souběžně s chlapeckým táborem. V roce 2009 se sloučil s oldskautským klubem, který od roku 2010 vede Jaroslav Petřík – Australan. Jak je patrné z předchozího textu, po roce 1990 se ve vedení oddílů vystřídala řada činovníků. Pro přehled uvádíme posloupnost vůdců (vedoucích) jednotlivých oddílů: 1. chlapecký oddíl Lubomír Znoj st. (1990–1991) Antonín Kubíček – Tony (1991–1995) 2. chlapecký oddíl Bludovit Jaroslav Frič – Norek (1990–1995) Lubomír Znoj st. (1995–1996) Stanislav Balík – Ježek (1996–2001) Jaroslav Petřík – Australan (2001–2007) Jan Juránek – Hanes (od 2007) 1. dívčí oddíl Strážkyně přátelství Jiřina Kubíčková – Šárka (1990–1995) Ivana Novotná st. (1995–1996) Marie Znojová st. (1996–1998) Martina Vařeková – Riki (1998–2000) Lubomír Znoj ml. – Sokol (2000–2002) Lucie Novotná – Šejla (2002–2003) Ivana Novotná ml. – Iva (2003–2005) Petra Novotná (2005–2009) Lucie Gronychová – Kometa (od 2009)

Vůdkyně dívčího oddílu Petra Novotná (vpravo) přijímá Okáče do roverského kmene, Koruna 2006

42

Klid se připravuje na hygienu, Sudkov 1998

43

2. dívčí oddíl – světlušky Jaroslav Frič – Norek (1991) Vladimíra Žváčková (1992) 4. roverský kmen Střepy Marie Johnová – Máňa (2007–2008) 469. klub oldskautů Oldřich Pavlů (1990–1998) Lubomír Znoj st. (1998–1999) Jaroslav Frič – Norek (1999–2010) Jaroslav Petřík – Australan (od 2010) Pokřik 1. chlapeckého oddílu Náš cíl je správným junákem se stát, boje se zlem nebudem‘ se bát, každý z nás se čestně zachová, jsme junáci – první oddíl z Bludova. (autor br. Bručoun, 1991) Pokřik 2. chlapeckého oddílu Jsme druhý oddíl Bludovit, špatné lidi napravit, na život se připravit, to je náš cíl. Tak do toho! Pokřik 1. dívčího oddílu My Strážkyně přátelství, máme svoje tajemství. Všechny lidi rádi máme, ochotně jim pomáháme. Buďme všichni přáteli, ať je krásně na Zemi. Pokřik světlušek Jsme mrštné jak ještěrky, práce nám jde od ruky.

44

Na paměti heslo měj, všechno s úsměvem dělej. Pokřik vlčat My vlčata řveme, vlky se stát chceme. Za světla i potmě jít po správné stopě. (zpočátku byl pokřik: Ta naše smečka vždycky všechno přečká.) Rozloučení u táborových ohňů (jistý čas používáno i při zakončení každé chlapecké schůzky): Dobrou noc přeji vám, vždyť nikdo z nás nezůstává sám. Spojme svoje ruce, ať utvoří se kruh, ve světovém bratrství vedle druha druh plujme po řece svých snů za dobrem a krásou příštích dnů. Ať nic vás nevyruší v spánku a sen vydrží až do červánků. Duchu dobrý, vždy při nás stůj, ó, velký Manitou, nás ochraňuj! (autor br. Bručoun, 1991) Klubovny První klubovna – středisková – byla umístěna, jak již bylo zmíněno, na žerotínském zámku, v přízemí severní věže. Tu skauti (skautky) obývali do konce roku 1999. Klubovna na zámku byla velká, pohodlná, nicméně od raných devadesátých let byli skauti pod tlakem, aby se z ní vystěhovali a obec tak mohla prostory pronajmout jinak. Zásadní přelom, snad i v historii bludovského skautingu, přišel s vánocemi 1994. Tehdy se 2. chlapecký oddíl přestěhoval do klubovničky (bývalé prádelny) v dřevníku za Penzionem, kterou jeho členové za přispění oldskautů vyklidili, zvýšili komín, maltou vyspravili strop a vybílili. Na nápad s bývalým dřevníkem za Penzionem přišel Stanislav Balík st., od začátku se plánovalo, že ke stávající prádelně bude přistavěna další místnost. Vánoční besídka 1994 tak už byla konána v nové klubovničce, která měla šest metrů 45

čtverečních, kde se topilo v kamnech a svítilo se petrolejkou, protože elektrika nebyla zavedena. Při petrolejce a kamnech vydrželi skauti až do jara. Druhá polovina devadesátých let se pak nesla ve znamení velkých stavebních akcí – staveb kluboven. Nejprve v roce 1995 skauti vybudovali menší klubovnu, kterou dnes užívá dívčí oddíl. S úpravami se započalo 24. července 1995 a po třech měsících úporné dřiny byla klubovna 28. října po slavnostním aktu u pomníku padlých otevřena. Hlavním řečníkem a tím, kdo klubovnu slavnostně otevřel, byl starosta obce JUDr. Josef Sedláček. Klubovnu si skauti za pomoci obce (která dodala materiál, a to proto, že klubovna je i nadále v jejím majetku) vybudovali svépomocí. „Motorem“ celé akce byl František Pecháček – Bručoun, který této akce využil mj. k tomu, že část členů oddílu – většinou chlapců ve věku okolo 15ti let – učil postupně všem řemeslným pracem, které se zde prováděly. Na stavbě této klubovny bylo 29 členy odpracováno 1 429 hodin. Přiložená tabulka uvádí ty, kdo odpracovali alespoň 10 hodin na stavbě klubovny v roce 1995.

Objekt dnešního Skautského domu před započetím úprav v roce 1994

Odpracované hodiny na stavbě klubovny v roce 1995 František Pecháček Stanislav Balík ml. Lubomír Znoj ml. Lubomír Znoj st. Pavel Znoj Tomáš Jurka Karel Kubíček Milan Jendrišák Miroslav Směšný Vít Kašecký Jaroslav Petřík Oldřich Pavlů Alois Macek Michal Kubíček Čeněk Peichl Josef Turek Jaroslav Frič Petr Skokan Stanislav Balík st. Aleš Špička

46

Počet hodin 256,5 233 179,5 171,5 135,5 104 44,5 40 34,5 22 21 19 17 17 15 11 10,5 11 10 10

Stavba dnešní dívčí klubovny, Soptík a Ježek, 1995

V červenci 1999 se začíná ve stejném objektu stavět klubovna další. O klubovně s krbem na druhé straně dřevníku se poprvé zmínil v roce 1995 br. Bručoun, že by byla pro rovery. Projekt připravil Alois Straka – Oďa. Stavbu již prováděli ti, které čtyři roky dříve „vyučil“ br. Bručoun. Ten, přestože už byl nemocný, se stavby také účastnil. Hlavním tahounem této stavby byl Stanislav Balík – Ježek. Na stavbě 31 členů odpracovalo 1 529 hodin. Práce začaly 26. července 1999, skončily 11. října téhož roku. Klubovnu 27. října 1999 slavnostně otevírala celostátní starostka Junáka Ing. Iva Macková.

Stavba střediskové klubovny, Ježek, 1999

47

Přiložená tabulka uvádí ty, kdo odpracovali alespoň 10 hodin na stavbě klubovny v roce 1999. Odpracované hodiny na stavbě klubovny v roce 1999 Stanislav Balík ml. Lubomír Znoj ml. Milan Jendrišák Jaroslav Petřík Stanislav Balík st. Jan Juránek Petr Juránek Jakub Straka–Medvěd Radomír Straka František Pecháček Lucie Hrbáčková Jakub Straka–Špalek Pavel Znoj Jiří Znoj David Březina Miroslav Směšný Marie Znojová Anna Znojová Zuzana Novotná Michaela Vařeková Zdeňka Ocetková Martina Vařeková Kateřina Gerlichová

Počet hodin 323 141,5 135,5 128 121,5 90,5 69,5 49,5 49 48,5 45,5 44,5 39,5 34,5 28 26 26 21,5 14,5 12,5 12 10,5 10,5

Vůdce střediska při slavnostním otevření klubovny pronesl tento projev: „Milá sestro starostko, vážený pane starosto, sestry a bratři, vážení spoluobčané, v neděli to bylo půl roku, co v Bludově probíhaly oslavy osmdesáti let od založení prvního skautského oddílu, které vyvrcholily odhalením pamětní desky našemu zakladateli JUDr. Josefu Cyrilu Kotrlému. Myslím, že jsme tím ukázali, že nezapomínáme na svoji minulosti, na ty, kdo tu byli před námi. Dnešního dne vám všem chceme ukázat, že myslíme také na přítomnost a na budoucnost. Vždyť z nově vybudovaného Skautského domu máme 48

užitek jak my dnes, tak jej budou mít ti příští. Velmi dobře víme, jak pravdivá jsou slova jedné staré skautské písně: ‚Po nás přijdou jiní, junáci zas sniví...‘ A právě na ně jsme mysleli, když jsme klubovnu stavěli a když jsme uzavírali smlouvu o jejím pronájmu na dobu 99 let. Chtěl bych tímto poděkovat obecní radě za maximální vstřícnost, kterou nám projevila. Přátelé, to, co vidíte před sebou, je plodem naší usilovné práce. Jsem pře- Stavba komínu na střediskové klubovně, svědčen o tom, že nebyla samoúčelná. syn a otec Balíkovi, 1999 Vždyť všichni, kdo se na ní podíleli, viděli, jak snadné je něco zbořit. Viděli také, jak náročné je něco vybudovat. Vím, že nikdo z těch všech vlčat, skautů, roverů, světlušek, skautek a rangers, kteří se dozvěděli, co znamenají slova ‚šára‘ či ‚šprycovat‘, kterým několikrát prošly rukama ty stovky cihel, kteří každodenně umývali použité nářadí, vím, že nikdo z nich nebude zbytečně a schválně ničit jiné hodnoty a cizí či obecní majetek. Při této příležitosti nemohu nepoděkovat všem, kdo se jakýmkoli způsobem zasloužili o zdar celé stavby: br. Bručounovi za vynikající nápad, který stál na počátku; br. Oďovi za projekt; br. Sokolovi, Ťung-ťongovi, Australanovi, Práce se našla i pro mladší pomocníky, Hanýskovi, Peťulkovi a všem dalším Tichošlápek, 1999 za poctivě odváděnou práci; svému tatínkovi za obrovskou podporu, bez níž, jsem o tom přesvědčen, by klubovna nestála. Děkuji všem těm, kteří nám podali byť jen jednu jedinou sklenici studené vody. Na vás na všechny, jmenované i nejmenované, se vztahují Kristova slova: ‚Cokoli jste učinili nejmenšímu z těchto mých bratří, mně jste učinili.‘ Mám tu velkou čest uvítat mezi námi starostku Junáka – Ing. Ivu Mackovou. Nejsem si jist, ale mám ten pocit, že je to ne-li vůbec první, tak určitě jedna z prvních oficiálních návštěv nejvyššího představitele Junáka na šum49

Do nové klubovny, která zároveň slouží jako klubovna středisková, se přesunul chlapecký oddíl, do klubovny z roku 1995 se přesunul ze zámku oddíl dívčí. Do vybudování obou kluboven tedy skauti vložili 2 958 hodin své práce. V říjnu 1999 uzavřelo středisko s obcí Bludov, jíž objekt stále patří, smlouvu o nájmu nebytových prostor, a to na období 99 let, od 27. 10. 1999 do 26. 10. 2098 za symbolickou jednu korunu. Snad je to definitivní bludovský skautský domov...

Sokol a Ťung-ťong odcházejí na legendární výpravu do Hradce Králové, kdy za 21 hodin ušli 111 km, říjen 1998

Slavnostní otevírání střediskové klubovny, 27.10.1999

perském okrese. Děkuji ses. Ivě za vynaložený čas, který pro nás obětovala. Sestry a bratři, vím, že teď vše záleží jen na nás. Podle toho, jak se budeme chovat, zda budeme opravdově skautsky žít, podle toho bude naše okolí posuzovat celé skautské hnutí. Máme vybudovaný dobrý základ a jen na nás je, jak bude ona úžasná stavba skautingu vypadat. Dokážeme-li oblít její základy vírou, nadějí a láskou, budovat její zdi povinností, odpovědností a kázní, bude její klenba nádherným svorníkem, důstojným završením úsilí celých generací. A potom? Potom se skauti-junáci opět stanou oporou a elitou své obce a společnosti.“

Klubovnu otevírala starostka Junáka Iva Macková (druhá zleva), vedle ní vpravo skaut Václav Keprt ze Skaličky, pozdější ředitel Arcidiecézní charity Olomouc

50

Tábory

Stavba tee-pee není jednoduchá

hají vařit, řežou dříví na topení, nosí vodu... Při nejrůznějších hrách, které jsou taktéž velmi přirozeným výchovným prostředkem, se velmi důsledně dbá na dodržování skautského slibu a zákona, které učí děti žít svůj život v duchu „fair play“. Všichni vedoucí na táboře přítomní vykonávají svoji práci zadarmo. Bludovských táborů po roce 1991 se pravidelně zúčastňují téměř všechny děti registrované ve středisku, které se zúčastňují celoroční práce – tzn. tábor

Letní skautské tábory jsou především díky délce svého trvání nejúčinnějším výchovným nástrojem v průběhu celého roku. Základním výchovným prostředkem opravdových skautských táborů je práce – děti přijíždějí obvykle na zelenou louku, vše si musí sami postavit, v průběhu tábora pomá-

I v přetechnizované době je někdy třeba louku při příjezdu na tábor vysekat kosou – Ondra, Ramzová 2009

51

je opravdovým vrcholem skautského roku, kdy si děti v praxi ověřují to, co se přes rok naučily. Tábor také prověřuje jejich sociální vlastnosti – jejich vztahy vybudované v předchozím roce procházejí nejvážnější zkouškou. První tábory po roce 1990 se uskutečnily až roku 1991: chlapecký pod stany v Sudkově U Korýtka, dívčí na chatě Návrší. Roku 1992 opět dva: chlapecký v Sudkově U Korýtka, dívčí navazující Havran, Horní Studénky 1993 tamtéž. V roce 1993 se uskutečnil tábor v Horních Studénkách, jehož se zúčastnil chlapecký a část dívčího oddílu a tábor vlčat na Olšanských horách (v chatě). Rok 1994 viděl opět dva bludovské tábory, na stejných místech jako roku 1993 (tábor 2. oddílu byl sice pod stany, ale kuchyň a celé zázemí bylo v chatě). Roku 1995 proběhl pouze tábor 2. oddílu na Olšanských horách (opět s kuchyní a jídelnou v chatě). V šestém roce činnosti se uskutečnil tábor pod hradem Mírov – účastnily se jej oba oddíly společně; konal se na tábořišti kompletně postaveném a půjčeném šumperským skautským střediskem. Na rok 1997 byl naplánován tábor ve Velkých Karlovicích, ale ten se kvůli povodním neuskutečnil, místo něho

Pohled na nepříliš slunné a spíše vlhké tábořiště, Horní Studénky 1993

52

se uskutečnil chlapecký tábor bez stanů v chatě na Smrčině nad Sobotínem. V roce 1998 se začala šňůra táborů, které trvají dodnes – tábory pod stany, které si staví sami děti, s klasickým skautským programem, které trvají mezi dvěma až téměř třemi týdny. V roce 1998 proběhl Norek s vlčaty na táboře na Olšanských horách 1993 chlapecký tábor v Sudkově, dívčí v chatě na Olšanských horách, v roce 1999 chlapecký v Dlouhomilově a dívčí v Hosticích. V letech 2000–2002 proběhly v každém roce dva na sebe navazující tábory – chlapecký a dívčí – u Cotkytle. Další tři roky – 2003–2005 – u řeky Březná na Drozdovské Pile a v roce 2006 u Koruny poblíž Krasíkova. V letech 2004–2007 probíhaly chlapecký a dívčí tábor souběžně – stály poblíž sebe, mají společnou kuchyň a jídelnu, ale zcela oddělený program. V roce 2008 a 2009 tábořil pod stany pouze chlapecký oddíl – a to na Skelné louce v CHKO Jeseníky u Vražedného potoka poblíž Ramzové (tamtéž proběhly chlapecký a dívčí tábor i v roce 2007). Poté, co z dívčího oddílu odešla na podzim 2007 velká část starších, odrůstajících skautek, zůstala pouze družina světlušek. Ta měla v roce 2008 tábor v chatě u Nýznerovských Slavnostní otevírání latríny, Sudkov 1998 vodopádů. 53

Chlapecké tábory 1991 – u Korýtka v Sudkově, vůdce Norek, 9 dnů (oba chlapecké oddíly a sudkovští skauti) 1992 – u Korýtka, vůdce Tony, etapová hra Sibiřskou tajgou, 19 dnů (oba chlapecké oddíly a sudkovští skauti) 1993 – tábor Mont Sychrov na Olšanských horách, vůdce Norek, etapová hra Výstup na Mont Sychrov, 7 dnů (2. oddíl vlčat) 1993 – tábor v Horních Studénkách, vůdce Tony, etapová hra jednotlivců, 17 dnů (1. oddíl skautů) 1994 – tábor pevnosti Orbis na Olšanských horách, vůdce Norek, etapová hra Klíče od pevnosti Orbis, 16 dnů (2. oddíl skautů a vlčat) 1994 – tábor Vosího hnízda v Horních Studénkách, vůdce Tony, 16 dnů (1. oddíl skautů) 1995 – tábor Alvareze na Olšanských horách, vedoucí Luboš, program Ježek, etapová hra Alvarez, 9 dnů 1996 – tábor Nočních hlídek na Mírově, vůdce Ježek, etapová hra Kara ben Nemsí Effendi, 14 dnů 1997 – tábor Bez stanů na Smrčině, vůdce Ježek, bez etapové hry, 7 dnů 1998 – tábor Frajerů v Sudkově, vůdce Ježek, etapová hra Znovu do říše Montezumovy, 19 dnů

Špalek je vyplácen vařečkou od Sokola při udělení napomenutí, zcela vlevo táborová kuchařka Liduška, Dlouhomilov 1999

54

1999 – tábor Padajících vodopádů v Dlouhomilově, vůdce Ježek, etapová hra Cesta do Říše Pána temnot, 18 dnů 2000 – tábor Hráčů pod věží v Cotkytli, vůdce Ježek, etapová hra Po stopách Mauglího, 14 dnů 2001 – tábor Nevyzpytatelného počasí v Cotkytli, vůdce Ježek, etapová hra Zatykač na Neviditelného, 14 dnů 2002 – tábor Neopatrných v Cotkytli, vůdce Australan, etapová hra Bitva o herefordy, 14 dnů 2003 – tábor Nedochvilných u Březné, vůdce Australan, Likvidování vosího hnízda, Cotkytle 2000 etapová hra Aboriginals, 14 dnů 2004 – tábor Žravých myší u Březné, vůdce Australan, etapová hra Hobit, 16 dnů

Medvěd dostává narozeninového hobla, Cotkytle 2000

55

2005 – tábor Plcha zloděje u Březné, vůdce Australan, etapová hra Stavba kanadské pacifické železnice, 15 dnů 2006 – tábor Krvežíznivých hovad na Koruně, vůdce Australan, etapová hra Jassie James kontra Buffalo Bill, 14 dnů 2007 – tábor Vražedně ledového potoka na Skelné louce, vůdce Australan, etapová hra Brána světů, 16 dnů 2008 – Mrazivý tábor na Skelné louce, vůdce Hanes, etapová hra Po stopách Alvareze, 14 dnů 2009 – tábor V mlze na Skelné louce, vůdce Hanes, etapová hra Cesta kolem světa za 80 dní, 15 dnů

Soptík zdraví ze své hlídkové věže, která dala jméno táboru, Cotkytle 2000

Soptíkova družina s legendární megaloučí, která úspěšně osvětlila celou cestu závěrečnou etapou, Dlouhomilov 1999

56

Dívčí tábory 1991 – chata na Návrší, vedoucí Šárka, 7 dnů 1992 – U Korýtka, vedoucí Šárka, 10 dnů 1993 – v Horních Studénkách, vůdce Tony, etapová hra jednotlivců, 17 dnů (s 1. oddílem skautů) 1998 – Olšanské hory, vedoucí Riki, etapová hra Minehava, 8 dnů 1999 – Hostice, vedoucí Riki, etapová hra Alvarez – honba za pokladem Aztéků, 10 dnů 2000 – Ekšn tábor v Cotkytli, vedoucí Sokol, etapová hra Alvarez, 15 dnů 2001 – Cotkytle, vůdce Sokol, etapová hra Cesta kolem světa, 15 dnů 2002 – Cotkytle (s postřelmovskými skautkami, vůdkyně Hanýžka), etapová hra Lovci mamutů, 14 dnů 2003 – u Březné, vedoucí Iva, etapová hra Pouští a pralesem, 14 dnů 2004 – u Březné (souběžně s chlapeckým táborem), vůdkyně Iva, etapová hra Tajemný mnich, 16 dnů 2005 – tábor Plcha zloděje u Březné (souběžně s chlapeckým táborem), vůdkyně Iva, etapová hra Středověk, 15 dnů 2006 – tábor Indiánky Spókané na Koruně (souběžně s chlapeckým táborem), vůdkyně Petra, etapová hra Indiánka Spókané, 14 dnů

Sušení promočeného oblečení po návratu z výpravy, na které Australanovou vinou všichni zbytečně promokli na kost, Cotkytle 2000

57

Od roku 2000 odváží díky vstřícnosti Ing. Radka Březiny věci na tábor auta firmy Fortex, první odvoz s řidičem J. Krokou, 2000

2007 – tábor Extrémů na Skelné louce (souběžně s chlapeckým táborem), vůdkyně Petra, etapová hra Historie člověka, 16 dnů 2008 – chata u Nýznerovských vodopádů, vůdkyně Petra, etapová hra Napříč světadíly, 7 dnů Orlí skauti a skautky po roce 1990

Hlídková věž s kyvadlem dobrého skutku, Cotkytle 2001

58

Tři orlí pera jsou snad nejtěžší skautskou zkouškou před osmnáctým rokem věku. Neověřují znalosti, ale sebeovládání, vnitřní ukázněnost a schopnost poradit si v předem nepředvídatelných situacích. Aby se mohli skaut či skautka i složení zkoušky pokusit, musí mít více než 15 let a složený první stupeň skautské zdatnosti. V bludovském středisku skládají skauti zkoušku podle starých, tvrdších podmínek. První pero – 24 hodin hladovění a současné mlčení, pít se může pouze voda. Začíná se po večerním nástupu, končí se druhý den opět s koncem večerního nástupu. Druhé pero – prožít 12 hodin (od 6.00 do 18.00) mimo tábor. Adept nesmí být nikým spatřen a přitom alespoň chvíli pozorovat tábor. Z pozorování u táborového ohně podá zprávu. Třetí pero – strávit noc v lese o samotě (bez stanu) na doslech píšťalky 59

vedoucího. Když je adept starší (kolem osmnácti let), je vhodné, aby celou noc udržoval oheň. Všechny části na sebe bezprostředně navazují: např. první pero začne v pondělí večer, pokud jej splní, odchází ve středu na samotu a přes noc spí mimo tábor ze středy na čtvrtek. Skautky z pochopitelných důvodů netráví noc samy v lese, mají rozdělené hladovění a mlčení. Za každé pero si uchazeč ozdobně vyřeže prut. O zkoušku se na jednom táboře může pokusit maximálně třikrát. Když přitom nesplní druhé či třetí pero, začíná zcela od začátku. Stejně tak, samozřejmě, pokud poruší Titulní list kroniky dívčího tábora 2001 mlčení či hlad byť půl hodiny před koncem lhůty, začíná se od začátku. Velmi působivý je závěrečný rituál, který korunuje celou zkoušku. K táborovému ohni, který si budoucí orlí skaut v podobě pyramidy staví sám, mohou pouze ti členové hnutí, kteří mají složenou nováčkovskou (vlčáckou, světluškovskou či skautskou) zkoušku. Poté, co ve vnějším kruhu táborového ohně přečte uchazeč své dojmy z plnění druhého pera a z pozorování tábora, vyzve jej vůdce k začátku rituálu. Uchazeč zlomí první prut a řekne: „Tento první prut lámu na znamení toho, že jsem překonal úskalí zkoušky tří orlích per“ a vhodí jej do ohně. Druhý prut vhodí do ohně a řekne: „Tento druhý prut obětuji Tobě ohni, abys mi nikdy neškodil“. Třetí prut vezme a říká: „Tento třetí prut předávám Tobě, bratře/i (sestry) abys vykonal(a) obřad“. Ceremoniáři mohou být pouze orlí skauti, může být buď Soptík při závěrečném obřadu Třech orlích per, obřadník jeden nebo tři ceremoniáři, Ťung-ťong, Cotkytle 2000 60

vůdce oddílu vždy dává poslední ránu. Vůdce prohlásí: „Dobře, bratře, přistup k vykonání obřadu“. Uchazeč se vysvleče do půli těla (skautky do trička), oblečení složí na vůdcovo křeslo, poklekne před něj zády k ohni a pronáší následující věty. Při každé z nich dostane ránu prutem. „Jsme jedné krve, Ty i já.“ „Modli se a pracuj.“ „Měj odvahu začít vždy znova.“ Teprve ve chvíli, kdy snese všechny tři rány, aniž pohne hlasem, stává se z něj orlí skaut(ka). Staré regule říkají, že pohne-li při tomto obřadu hlasem, zkřiví tvář nebo dá jinak najevo bolest, musí celou zkoušku podstoupit znovu. V Bludově se tak dosud nikdy nestalo. Zkouška pro vlčata Tři bílé tesáky je také Málokdy proběhne zkouška bez náročná, Špalek v Cotkytli 2000 pamětihodných událostí. Když skládal tři orlí pera br. Tony, bylo mu devatenáct – zkoušku měl ztíženou o to, že musel v průběhu pera samoty zarazit u táborového kruhu kolík. Při tom byl chycen. Na Mírově slyšel br. Sokol při peru samoty bít bludovské zvony – psychika dělala své. Při Australanově ohni tří orlích per vypukl takový liják, že než doběhli táborníci do stanů, promokli na kůži. Při následném sušení krojových košil u táborových kamen jich několik chytlo. Obrovský déšť zastihl u jeho pera samoty i br. Soptíka a další. Velké úskalí vždy představuje hned první pero mlčení a hladu. Své by mohl povídat br. Samo. Do konce tábora 2009 složilo zkoušku 18 bludovských skautů a 10 skautek. Seznam bludovských orlích skautů po roce 1989 1. Antonín Kubíček – Tony, U Korýtka, Sudkov, 1991 2. Stanislav Balík – Ježek, U Horních Studének, 1993 3. Petr Skokan – Šerif, Olšanské hory, 1993 4. Karel Kubíček – Kobra, Olšanské hory, 1994 5. Lubomír Znoj – Sokol, Mírov, 1996 6. Jaroslav Petřík – Australan, Sudkov, 1998 7. Milan Jendřišák – Ťung-ťong, Dlouhomilov, 1999 8. Pavel Znoj – Soptík, Cotkytle, 2000 61

Skautská činnost v průběhu roku

Překrásný pohled na tábor v Dlouhomilově 1999

9. Miroslav Směšný – Klasik, Cotkytle, 2001 10. Libor Březina – Klid, Cotkytle, 2002 11. Jan Juránek – Hanes, Drozdovská pila, 2003 12. Radomír Straka – Tichošlápek, Drozdovská pila, 2003 13. Jakub Straka – Špalek, Drozdovská pila, 2004 14. Petr Juránek – Peťulka, Drozdovská pila, 2005 15. Jiří Znoj – Cvrček, Drozdovská pila, 2005 16. Filip Horký – Samo, Ramzová, 2008 17. Ondřej Daniel – Rys, Ramzová, 2008 18. Ondřej Kövér – Ondra, Ramzová, 2009 Seznam bludovských orlích skautek po roce 1989 1. Marie Znojová – Máňa, Cotkytle, 2000 2. Martina Vařeková – Riki, Cotkytle, 2000 3. Michaela Vařeková – Míša, Cotkytle, 2000 4. Ivana Novotná – Iva, Cotkytle, 2002 5. Marie Novotná – Judy, Drozdovská Pila, 2003 6. Petra Novotná – Peťa, Drozdovská Pila, 2004 7. Kateřina Stonová – Perlička, Drozdovská Pila, 2004 8. Lucie Gronychová – Kometa, Drozdovská Pila, 2005 9. Kateřina Ösziová – Kuře, Drozdovská Pila, 2005 10. Zuzana Novotná – Okáč, Koruna, 2006 62

Jak vypadá a v uplynulých dvaceti letech vypadala činnost bludovských skautek a skautů? Základem činnosti jsou pravidelné každotýdenní schůzky – zvlášť podle kmenů (chlapecký a dívčí) a podle výchovných kategorií. Zhruba jednou měsíčně (či za dva měsíce) se schází středisková rada, která plánuje a řídí život Vícedenní výprava na běžkách, Prameny Olešnice 2005 střediska. Jednou měsíčně se scházejí oddílové rady, které plánují a řídí život oddílů. Jejich prostřednictvím jsou děti vtahovány do řídící činnosti a učí se přebírat zodpovědnost za život jim svěřených úseků oddílové činnosti. Zhruba dvakrát za měsíc koná také každý oddíl akci o víkendu. Oblíbené jsou výpravy na Nový hrad nad Raškovem, na zříceninu Brníčko apod. Na řadě těchto hradů proběhly populární hry „Dobývání hradu“, za účasti několika okolních oddílů. V roce 1997 se toto dobývání pořádalo na Starém hradě v Bludově. Výpravy do bludovského okolí tvoří náplň družinových výprav – ke kosteléčku, do Stráně, k Moravě, k Desné, k Jezírku, na Háj... Významným prvkem skautské výchovy, jak již bylo zmíněno, je skautský slib. Jde o okamžik, v němž se mladý člověk zavazuje žít ušlechtilým životem. Atmosféra bývá slavnostní a romantická, vždy se koná u táborového ohně. Skautské sliby po roce 1990 probíhaly na nejrůznějších místech. Jako první složil skautský slib tehdy dvanáctiletý Stanislav Balík – Ježek 31. srpna 1990 na úbočí Brusné. Na Brusné probíhaly sliby v první polovině devadesátých let, stejně jako u Kosteléčka, v Bručounově sadu na Zámečku, u Jezírka. Zdaleka nejvíc slibů ale probíhá na táVěrný účastník drakiád Zbyněk Poisl borech. 63

dobročinné účely. Na oplátku píší na dveře písmena K+M+B+patřičný rok (Christus Mansionem Benedicat – Ať Kristus žehná tomuto domu). Do začátku roku 2010 proběhlo v Bludově deset ročníků sbírky, v roce 2010 se poprvé vybralo přes 50 000 Kč. Následující tabulka uvádí, kolik peněz se v jednotlivých letech vybralo. Celkově se za deset ročníků sbírky vybralo 370 482,80 Kč. 2001

2002

2003

2004

2005

2006

2007

2008

2009

2010

Kč 14 220,40 28 905,40 37 918 32 042 43 611 40 377,50 39 738 40 073 42 686,50 50 911

Někdejší rádci Lišáků Sokol a Ježek, první drakiáda na Brusné 1997

Ne a ne vzlétnout...

Část z těchto akcí je tradiční, koná se každoročně v pravidelném termínu. Nejviditelnější tradiční akcí pro veřejnost je drakiáda. První ročník se konal v říjnu 1995 na Trianglu – Učitelově vrchu. Nevzlétl ale jediný drak, drakiáda byla v důsledku stavby klubovny značně nepřipravena. Na stejném místě se konal i další ročník. Od roku 1997 se pravidelně koná na Brusné, od roku 2000 se tradičně koná v den státního svátku sv. Václava a je nazývána Svatováclavská. V září 2009 se konal XIV. ročník (pouze v roce 1999 se pro nepřízeň počasí nekonala vůbec). Často se na ní sejde přes sto diváků, v některých ročnících bývá ve vzduchu více než třicet draků. Středisko se od začátku nového století výrazně zapojuje do různých charitativních akcí. Sociálně nejvýznamnější z nich je Tříkrálová sbírka, kterou celostátně organizuje Charita ČR, v Bludově se do ní od začátku zapojovali skauti, během prvních let už dodávali většinu koledníků, od roku 2006 středisko sbírku zajišťuje kompletně. Vždy v prvních lednových dnech vyrazí do bludovských ulic několik (až deset) Dosud nejúspěšnější tříkrálová sbírka, 2010 skupin tří králů, kteří vybírají peníze na 64

Na Velikonoce 2005 a 2006 se světlušky (a vlčata) pod vedením Petry Novotné zapojily do celostátní sbírky „Pomozte dětem!“ – Skautské velikonoční kuře. Nejprve z vaty a skořápek několik týdnů vyráběly modely kuřátek, které pak spolu se staršími skautkami a skauty nabízely po Bludově. V roce 2005 se vybralo 3 686 Kč, v roce 2006 pak 4 293 Kč. Několikrát (naposledy v roce 2009) se roveři zapojili do celostátní charitativní akce Kapka naděje, která se zaměřuje na pomoc při léčbě leukémie. Bez nároku na odměnu umývají na benzinkách (v Šumperku či Zábřehu) okna autům, řidiči mají možnost přispět do sbírky. Každoročně na Vánoce (od roku 1990) přinášejí členové střediska do kostela Betlémské světlo, od roku 1997 jej také několik dní před Štědrým dnem roznáší také starým či nemocným spoluobčanům domů (v posledních letech do 30–40 domů).

Petra při Kapce naděje

Roznos Betlémského světla

65

Čestná stráž bludovských skautů stála u pomníku už v roce 1946...

Od května 1995 stojí skauti a skautky vždy 8. května a 28. října čestnou stráž u pomníku padlých při obecní slavnosti kladení věnců, čímž vyjadřují svou úctu k těm, kteří za naši svobodu obětovali svůj život. Po skončení říjnové slavnosti odcházejí na hřbitov uctít v čase Dušiček památku zemřelých skautek a skautů.

... stejně tak od roku 1995 dodnes

Součástí skautského programu jsou také závody. Nějakou dobu organizovalo středisko branný závod pro své členy, zájemce z Bludova a skauty z blízkého okolí – Memoriál br. Straky. Pojmenován byl na počest dlouholetého činovníka střediska a jeho vůdce z roku 1968 – zahradníka Bohuslava Straky. První ročník se konal na jaře 1996, poslední, pátý ročník se uskutečnil v roce 2001. Nekonal se v roce 2000, namísto něj pořádalo středisko okresní kolo Závodu vlčat a světlušek. 66

Vlčata a skauti (světlušky a skautky méně) se účastní okresních kol svých závodů, ale až od roku 1995. Velkých úspěchů dosáhli skauti ve Svojsíkově závodu v roce 2001, kdy se v okresním kole v Lošticích umístili na druhém místě a postoupili do krajského kola v Bystřici, kde skončili čtvrtí. V roce 2005 skončili skauti ve Skaličce na třetím místě. V roce 2007 se v Hraběšicích Nejúspěšnější bludovský závod historie, Ostrava 2000 umístili na druhém až třetím místě, postoupili do krajského kola v Týně nad Bečvou, kde skončili na šestém místě. Dosud nejúspěšnější v Závodu vlčat o putovní totem náčelníka byla šestka vlčat v roce 2000, kteří nejprve skončili druzí v okresním kole v Bludově (závod se konal v Gryngleti; světlušky skončily třetí) a postoupili do krajského kola v Ostravě – jednalo se tehdy ještě o velký Severomoravský Třetí v Severomoravském kraji, Ostrava 2000 kraj. Vlčata tehdy skončila na třetím místě z dvaceti hlídek a jen těsně jim unikl postup do celostátního kola. Složení hlídky: Jakub Straka – Špalek, Petr Juránek – Peťulka, Jakub Jáně – Tesák, Marek Jáně – Uhlík, Jakub Barvíř – Kubab, Jiří Znoj – Cvrček. Šlo o nejlepší výsledek bludovského skautingu celého dvacetiletí. V roce 1997 zvítězili skauti na turnaji ve fotbale v Postřelmově, skautky ve vybíjené. Od zahájení tradice obecních plesů v roce 2005 pravidelně zajišťují službu v šatně. Od roku 2004 pořádá středisko každoročně při příležitosti smutného výročí komunistického Vítězného února přednášky pro veřejnost na téma spojené se zvěrstvy komunismu. Přednášejí většinou odborníci z Úřadu 67

František Bártík při přednášce 2006

Politický vězeň padesátých let Jan Janků – Šerif při přednášce 2007

Posluchači přednášky v roce 2007

68

dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu či z Ústavu pro studium totalitních režimů. Témata dosavadních sedmi přednášek: Církevní politika KSČ v padesátých letech ( Jan Kalous, 2004), Struktura Státní bezpečnosti a ostraha hranic za komunismu (Martin Pulec, 2005), Koncentrační tábory – uranové doly (František Bartík, 2006), Věznice Mírov – škola života ( Jan Janků, Vlastimil Maier, 2007), Únor 1948 (Adolf Rázek, 2008), Ostraha státních hranic komunistického Československa (Martin Pulec, 2009), Kolektivizace venkova za komunismu ( Jaroslav Pinkas, 2010). Od roku 2008 je přednáška určena přednostně pro žáky devátých tříd, kteří se jí účastní v rámci školního vyučování. Prostřednictvím podobných přednášek skauti pomáhají udržovat ve společnosti historickou paměť, a to zvláště u mladé generace. V květnu 2004 uspořádalo středisko v kulturním domě vzpomínkové odpoledne na významného bludovského rodáka, zakladatele prvního skautského oddílu v Bludově Josefa Cyrila Kotrlého, a to u příležitosti 100. výročí jeho narození a 30. výročí úmrtí (tato výročí byla v roce 2003). Vzpomínky, která byla završena položením kytice k pamětní desce na jeho rodném domě, se zúčastnila i poslední žijící sestra J. C. Kotrlého a jeho potomci žijící v Kanadě. Postupem doby se staly velmi oblíbenými vícedenní výpravy. V prvních letech se nekonaly žádné. Až někdy kolem roku 1993/1994 je začal pořádat chlapecký první oddíl, po jeho zániku zase dlouho

nic. Znovu se začalo v roce 1996. Dlouhou dobu byly populární skautské silvestry – společná třídenní výprava a přelomu roku na chatu, společné slavení konce starého a příchodu nového roku. Cíle těchto silvestrovských výprav (první se konala na konci roku 1996) byly různé – chata Diana u Temenice, chata na Zámečku, v Cotkytli... Ovšem nejoblíbenější chatou až do současnosti je myslivecká chatka pod Hájem, skautským názvem „u Katovny“. Chlapecký oddíl na ní často tráví podzimní či jarní prázdniny. Dalšími místy konání vícedenních výprav byly Olšanské hory, Rajnochovice, Prameny Olešnice na Rejvízu, Rešovské vodopády, Vojtíškov... V posledních letech se vždy alespoň jedenkrát jede společně na sjezdovky, dříve bývaly oblíbené běžkařské výpravy – jak do okolí Bludova, tak do Jeseníků (Skřítek, Vozka apod.). Od roku 2006 pořádá chlapecký oddíl tradiční zimní akci Vaření na sněhu. Oblíbená, zvlášť v posledních letech, bývá výprava na Ivančenu, která bývá spojena s výstupem na Lysou horu. Poprvé tam bludovští skauti jeli v roce 1995. Mohyla byla založena v roce 1945 na památku slezských roverů – protinacistických odbojářů, kteří byli zavražděni nacisty. Průběžně je budována skauty a trampy

Bludovští skauti u sochy svého patrona sv. Jiří na Pražském hradě, 2007

Jarní středisková vícedenní výprava na Nové Domky

Oblíbený tradiční podnik Vaření na sněhu, 2010

69

Obrovský kámen bludovit vyžadoval zvláštní nosítka, výstup na Ivančenu 2009

Romantická fotka z výpravy do rumunských hor, 2004

od roku 1946, a to tak, že každý poutník nese nahoru kámen, který přikládá na mohylu. Po celé období komunistické nadvlády probíhaly dubnové výstupy pod neustálou hrozbou existenčních postihů. Památným se stal pro bludovské skauty především výstup z roku 2009, kdy členové chlapeckého oddílu s sebou nesli obrovský kámen bludovit – tak velký, že se do batohu nikomu nevešel a museli jej nést v připravených nosítkách. Velikost kamene vzbuzovala oprávněný obdiv ostatních účastníků. V roce 2004 po letním táboře uspořádala část roverského kmene náročnou čtrnáctidenní výpravu do rumunských hor Trascau a Hihot. Organizačně nejnáročnější akcí, k jaké se bludovští skauti minimálně od roku 1990 odhodlali, byly

Alois Kotrlý odhaluje pamětní desku svému bratrovi, 1999

70

oslavy osmdesáti let od založení prvního skautského oddílu v Bludově. Jejich ústředním bodem bylo odhalení pamětní desky zakladateli prvního oddílu v Bludově JUDr. Josefu Cyrilu Kotrlému. Byla pořízena ze skautské iniciativy, její výrobu zaplatila obec Bludov. Na čestném místě byla umístěna skautská lilie a je zmíněno založení skautského oddílu. Bludovský kněz ThDr. Hynek Wiesner žehná skautské vlajky, 1999 Hlavním dnem oslav byl 24. duben 1999. Oslavy začaly Memoriálem br. Straky v parku a Gryngleti pro členy okolních oddílů, pokračovaly odpolednem plným her a soutěží tamtéž. Před odhalením desky prošli skauti středem obce v početném průvodu za hudebního doprovodu Bludověnky, v němž šlo přes dvě stě skautů a skautek z celého okresu. Po odhalení desky (odhaloval ji za účasti starosty obce JUDr. Josefa Sedláčka nejmladší bratr J. Kotrlého Alois Kotrlý) následovala bohoslužba v místním kostele, při níž ThDr. Hynek Wiesner požehnal přítomné střediskové, oddílové a družinové vlajky. Při příležitosti oslav byla v Kulturním domě třídenní skautská výstava – poprvé takovou výstavu skauti pořádali sami a poprvé se podařilo zaplnit sál pouze výrobky a věcmi svých členů (v devadesátých letech několikrát vystavovali skauti své výrobky na zahrádkářské výstavě). Vprostřed sálu stálo velké tee-pee, zapůjčené od postřelmovských skautů. Od obnovení činnosti se konávalo v průběhu roku několik táborových ohňů – zahajující v září, k 28. říjnu, svatojiřský v dubnu a závěrečný v červnu. Tyto ohně se v prvních letech konaly v jednom z hájků na úbočí Brusné, vlčata zde měla svoji Poradní skálu. Někdy od roku 1994 se přesunuly do „Šrotu“, prostoru dnes zastavěného provozovnou F. Zatlou- Soptíkův skautský slib skládaný na prastarou státní kala. Tento prostor si skauti vlajku na Bručounově sadu, 1994 71

pod vedením br. Bručouna upravili, v jednu chvíli dokonce plánovali zde vybudovat i malé hřiště. Nicméně koncem devadesátých let obec pozemky prodala a středisko si hledalo nový prostor. Mezitím se ještě některé ohně konaly v Bručounově sadu. Od začátku nového století jsou ohně zapalovány pod Jezírkem, na místě, kde plály skautské táborové ohně již v roce 1945. Od stejné doby také ale polevila četnost ohňů – dnes se konává zahajovací a na podzimní výpravě oheň k 28. říjnu; na svatojiřský se pozapomnělo, oheň k závěru skautského roku ztratil smysl, neboť pravidelně se začátkem prázdnin začíná tábor. Dívčí oddíl oslavuje v klubovně každoročně svůj největší svátek – Den sesterství 22. února, v den narozenin manželů Baden-Powellových. V polovině devadesátých let se několikrát konaly besídky k svátku matek, dodnes živé a oblíbené jsou střediskové besidky mikulášské (několik let se speciálním programem pro starší spoluobčany z Penzionu) a oddílové besídky vánoční. Tradicí jsou také již plavecké výcviky, turnaje v ping-pongu, lezení na umělých horolezeckých stěnách v Šumperku, trénování ve zručnosti v tzv. kutílnách apod. Proběhlo několik ročníků kuličkiády. Skautky a skauti se učili plést košíky, ti starší strávili dva víkendy jako tzv. English weekend, kdy spolu na chatě komunikovali pouze anglicky. Dvakrát za dvacet let byli Noc ve sněhovém záhrabu, Prameny Olešnice 2005 skauti v Praze – poprvé v roce 1997 u příležitosti oslav 90 let skautingu a mezinárodních táborů Fénix, podruhé přesně o deset let později při velkolepých oslavách 100 let světového skautingu na akci Praha – šátková metropole. Dívčí oddíl rád jezdívá v posledních letech do ZOO na Svatý Kopeček. Několikrát také skauti a skautky navštívili lanové centrum Uctění památky náčelníka Zakladatele A. B. Svojsíka v Olomouci. u jeho hrobu na pražském Slavíně, 2007 72

Činnost ale není svázaná pouze tradičními akcemi, sympatická je snaha začleňovat do programu stále něco nového, nevyzkoušeného. Tak proběhla celá řada akcí jednorázových. V roce 2004 se dívčí oddíl pravidelně scházel každý pátek, kdy se členky připravovaly na skládání různých odborek. V březnu 2004 hráli členové střediska na Den Čestná stráž při žehnání nových bludovských nevidomých v klubovně hru „He- zvonů; skauti byli po jejich instalaci první, kdo je rozhoupali; 1999 lena Kellerová“. Akce proběhla ve spolupráci se šumperským SONS – Sdružení občanů nevidomých a slabozrakých. Děti tak poznávají život hendikepovaných spoluobčanů. V únoru 2007 uspořádal dívčí oddíl písničkové divadlo pro Ústav sociální péče v Olšanech. Jeho smyslem bylo přinést radost klientům ÚSP, setkat se s lidmi s postižením a společně prožít hezké chvíle. Skautky sehrály divadlo Červená Úspěšné světlušky na soutěži Zažíháme Karkulka a spolu s klienty poté spo- světýlko, 2005 lečně zpívaly písničky. V roce 2005 poprvé se zúčastnily bludovské světlušky (a jedno vlče) celostátní výtvarné soutěže Zažíháme světýlko. Světlušky poslaly do okresního kola hned několik prací a jednu společnou koláž. Společná koláž světlušek, loutka Báry Horké a kresba Martina Březiny postoupily přes krajské kolo až do kola celostátního. To se uskutečnilo v říjnu 2005 v Kostelci nad Orlicí a zúčastnilo se jí pět členů bludovského střediska. Martin Březina – Brouk se umístil ve své kategorii v celostátní konkurenci na třetím místě! V prosinci 2005 se konal Memoriál br. Bručouna. Jelikož bludovská základní škola nemá žádnou dílnu se svěráky apod., musel se konat Memoriál br. Bručouna, 2005 73

na III. ZŠ v Šumperku. Sešlo se téměř třicet lidí. Úkolem každého účastníka bylo během pěti hodin vyrobit předmět z jakéhokoli z povolených materiálů. V květnu 2009 se bludovští skauti zúčastnili zájezdu pod názvem „Jáchymovské peklo“, organizovaného Konfederací politických vězňů. Zúčastnili se pietního aktu u věže smrti, uctili památku obětí a vězňů nelidského komunistického režimu, pro- Australanovy rukodělné výrobky hlédli si muzeum v Jáchymově a štolu. Rovněž tradiční jsou podzimní náborové akce. Úplně první nábor se uskutečnil v roce 1998 – soutěž na jízdních kolech na Farském hřišti, od roku 2004 se nábory konávají (téměř každý rok) díky vstřícnosti Karla Mornstein-Zierotina v parku a Gryngleti. Skautská výchovná metoda je založena mj. na vytváření pracovních návyků mládeže. Kromě toho, že děti získají k práci pozitivní vztah, naučí se také vážit vytvořených hodnot. I proto se skautky a skauti zapojují do řady pracovních činností – ať to již bylo vyráMemoriál br. Straky jako součást oslav v roce 1999 bění podsad v letech 1993, 1998, 2001 a 2007, v roce 2005 kácení a odkorňování tyčoviny potřebné na stavění tee-pee, či nejčastěji příprava dřeva na zimu (v obou klubovnách si při schůzkách v zimě děti topí v kamnech). V roce 2007 vyklízeli členové střediska obecní prostory na zámku a v kočárovně, odměnou jim byl zisk z prodaného Každoročně pořádané zářijové odpoledne pro děti železného šrotu, v roce 2008 v parku a Gryngleti spojené s náborem nových členů, natírali členové chlapeckého 2009

74

Brigáda při uklízení prostoru u Penzionu, 2010

skautského oddílu plot u Nové, čímž si vydělávali na nákup nových skautských stezek, v říjnu 2009 členky dívčího oddílu rekonstruovaly vlastní klubovnu. Zajímavá je historie bludovských skautských časopisů. První, psané ještě rukou, vycházely jako družinové v roce 1991–1992. Chlapecká družina Lišáků vydávala časopis Z liščí nory, dívčí družina Mustangů časopis Mustang. Poté nastala pomlka až do roku 1995. Tehdy, v září 1995 začal vycházet chlapecký oddílový časopis Bludovit. Od počátku byl plánován jako měsíčník, zpočátku se pravidelné vydávání nedařilo, od třetího ročníku ano. Až do června 2003 se jednalo o časopis chlapeckého oddílu (dívčí oddíl vydával obnovený občasník Mustang), od září 2003 to je časopis střediskový, jehož redakční radu tvoří členové obou dětských oddílů. Součástí časopisu, který vychází ve formátu A5 a mívá 12–16 stran, jsou úvodníky obou vůdců dětských oddílů, kteří informují o chystaném programu na další měsíc. Časopis tak plní důležitou informační úlohu pro rodiče i členy. Autory dalších částí časopisu jsou často mladší členové, Slavný díl komiksu z Bludovitu 75

Jedno z prvních čísel Bludovitu a jeho 100. výtisk z roku 2007

V tvorbě komiksů se snažili pokračovat i někteří po Sokolovi...

76

kteří píší zprávy z jednotlivých akcí, seznamují své bratry a sestry se zajímavostmi ze skautské praxe a teorie apod. Časopis dostávají všichni členové zdarma. Původně se kopíroval zadarmo na obecním úřadě, později z obecní dotace, ještě později (od roku 2006) na střediskové kopírce v klubovně. Prvním šéfredaktorem Bludovitu (a hlavně autorem oblíbených komiksů) byl v letech 1995–2000 Sokol, v letech 2000–2005 Klasik, v letech 2005–2007 Tichošlápek, od roku 2007 Špalek. Od podzimu 2005 fungují střediskové webové stránky (http://junak.bludov.cz), jejichž autorem a správcem je Cvrček.

K prvním mezinárodním kontaktům bludovského skautingu došlo již v první polovině devadesátých let (snad v roce 1993), kdy s námi spolupracoval Gerard Waardijk, význačný holandský skaut, který zprostředkovával pomoc obnoveným skautským organizacím ve střední Evropě. Kromě návštěv v Bludově navštívil také dva naše tábory (1994 a 1996). Hanes, Peťulka spolu se zahraničním skautem na V srpnu 1998 se čtyři čle- jamboree, 2007 nové chlapeckého oddílu zúčastnili internacionálního tábora, který probíhal týden v Rapotíně a týden v Kienitz v Německu. V mezinárodním prostředí skautek a skautů z Německa, ČR, Francie a Polska pomáhali odstraňovat poslední následky záplav z roku 1997. V roce 2007 slavil světový skauting 100 let své existence. V srpnu 2007 se uskutečnilo světové jamboree (celosvětové skautské setkání), které se koná jednou za čtyři roky. Po letech se konalo v Anglii, kde skautské hnutí vzniklo. Mezi 42 000 skautů ze 150 zemí celého světa byli tři skauti bludovští – dva v servistýmu ( Jan Juránek – Hanes, Jaroslav Petřík – Australan), jeden jako mladší účastník (Petr Juránek – Peťulka) – ten měl pobyt díky grantu od Tomáše Bati pobyt zcela zdarma. Za uplynulých dvacet let vyprovodili skauti a skautky na poslední cestě několik oldskautů – Františka Špičku, Bohuslava Straku a v roce 2002 Františka Pecháčka – Bručouna, jehož pohřbu se zúčastnilo celé středisko, včetně dětí. Zemřela i řada někdejších aktivních členů z předchozích období – Vladimír Juránek, Zdeněk Ston, Jindřiška a Jan Stonovi, Magdalena Šajová... Skautské vzdělávání Důležitou součástí skautské výchovy je vzdělávání. Začíná už v nejútlejším skautském věku, kdy všichni plní svou skautskou stezku. Pro ty, kteří se mají jakýmkoli způsobem podílet na vedení, jsou určeny speciální kurzy a zkoušky. Pro ty, kdo vedou družiny – rádce – jsou určeny rádcovské kurzy. První, jehož se zúčastnili bludovští skauti, proběhl v Šumperku na Vyhlídce již na 77

jaře 1990 (mezi účastníky byl i Stanislav Balík – Ježek). Celý skautský rok 1995/96 dojížděli každou první sobotu v měsíci Lubomír Znoj – Sokol, Pavel Znoj – Soptík, Václav Řežucha – Dědek a Marie Znojová – Máňa do Rádcovské školy Olomouc. V roce 1998/99 se této školy zúčastnil Miroslav Směšný – Klasik. Na jaře 1999 (14. a 28. března) uspořádalo bludovské středisko přípravný kurz pro čekatelské zkoušky pro skauty z Bludova, Postřelmova a Sudkova. Přednášeli František Pecháček – Bručoun, Stanislav Balík – Ježek, Anna Fornůsková – Aťka, Marie Znojová – Máňa a Ludmila Balíková ml. (ta také vařila na osmi chlapeckých táborech). Na jaře 2002 (24. března, 7. dubna, 13.–14. dubna) uspořádalo středisko poprvé vlastní rádcovský kurz, pro 8 účastníků. Druhý ročník rádcovského kurzu, tentokrát pro 11 členů, proběhl v listopadu 2006. Tématem kurzů bylo uvedení do problematiky vedení družiny, bezpečnost, zdravověda, vedení her, skautská dramatika apod. Systému skautského vzdělávání vděčí bludovské středisko za impuls k obnově, který přišel v polovině devadesátých let, kdy došlo k těsnému napojení na Jesenickou lesní školu (došlo tedy k něčemu obdobnému, jako v letech 1946–1947, viz níže). Už v roce 1991 se první obnovení Jesenické lesní školy zúčastnil Jaroslav Frič; v roce 1994 se Stanislav Balík zúčastnil jejího prvního lesního kurzu, v roce 1995 na něm dělal pomocného instruktora. V roce 1996 se zúčastnil Jesenické lesní školy, Lubomír Znoj ml. jejího lesního kurzu. V roce 1997 Jaroslav Petřík a Milan Jendrišák lesního kurzu, na němž a na lesní škole působil Stanislav Balík jako pomocný instruktor. V roce 2000 se Stanislav Balík stal vůdcem Jesenické lesní školy a napojení

Družina Skal na JeLŠ 1996, vpravo Ježek

78

je od té doby ještě těsnější. Od roku 2004 je stálým instruktorem Jaroslav Petřík. Nebyl rok, kdy by se některý z členů bludovského střediska nezúčastnil některé její akce jako účastník či alespoň člen technické družiny. Základní systém skautského vzdělání má dva stupně – čekatelskou zkoušku, která opravňuje spolupůsobit při vedení Účastníci zdravotnického kurzu pořádaného oddílu, a vůdcovskou zkoušku, v Šumperku která opravňuje vést oddíl. Nadstavbou pak je lesní škola, jakási skautská univerzita; pro ty, kdo chtějí působit ve skautském vzdělávání, pak je určena instruktorská lesní škola. Vedle toho pak existuje řada specializovaných kurzů – na prvním místě kurzy zdravotnické (každý vůdce musí mít složenou certifikovanou zdravotnickou zkoušku), dále pak hospodářské, organizační apod. Čekatelskou zkoušku z bludovských skautek a skautů mezi lety 1990 a 2010 složili: Jaroslav Frič – Norek (1990), Antonín Kubíček – Tony (1991), Jiřina Kubíčková – Šárka (1991), Stanislav Balík – Ježek (1995), Petra Novotná na JeLŠ 2008 Lubomír Znoj – Sokol (1999), Jaroslav Petřík – Australan (1999), Milan Jendrišák – Ťung-ťong (1999), Martina Vařeková – Riki (1999), Michaela Vařeková (1999), Marie Znojová – Máňa (1999), Ivana Novotná (2002), Jan Juránek – Hanes (2004), Radomír Straka – Tichošlápek (2004), Petr Juránek – Peťulka (2005), Samo a Hanes při rozcvičce na JeLŠ a JeČLK 2008 79

Jakub Straka – Špalek (2005), Petra Novotná (2005), Zuzana Novotná – Okáč (2005), Jiří Znoj – Cvrček (2005), Lucie Gronychová – Kometa (2007), Filip Horký – Samo (2008), Ondřej Daniel – Rys (2008). Celkem tedy čekatelskou kvalifikaci prokázalo 21 členů. Vůdcovskou zkoušku složili: Jaroslav Frič – Norek (1991), Antonín Kubíček – Tony (1992), Stanislav Balík – Ježek (1996), Lubomír Znoj – Sokol (2000), Jaroslav Petřík – Australan (2001), Ivana Novotná (2003), Petra Novotná (2006), Jan Juránek – Hanes (2007), Lucie Gronychová – Kometa (2009), celkem tedy 9 členů. Lesní školu absolvovali: Jaroslav Frič – Norek (1991), Stanislav Balík – Ježek (1996), Jaroslav Petřík – Australan (2002), Jan Juránek – Hanes (2008) a Petra Novotná (2008), celkem tedy 5 členů. Instruktorskou lesní školu absolvoval Stanislav Balík – Ježek (1999) a Jaroslav Petřík – Australan (2004).

stanice s kopírkou, sportovní vybavení, vše v nezanedbatelných hodnotách. Obci Bludov tedy musí být vzdán dík. Volení reprezentanti a úředníci obce v uplynulých letech poznali, že se skauty je možno počítat a umí je požádat o pomoc – ať již šlo o pomoc při stěhování knihovny, vyklizení obecních prostor na zámku, úklid obce od železného šrotu apod. Kéž by tato oboustranně prospěšná spolupráce pokračovala a vydržela co nejdéle. A ať má i skrytější rozměr – největším cílem skautské výchovy směrem k obci je výchova nových hrdých a platných občanů obce, zodpovědných otců a matek nových rodin.

Ostatní Vůdce střediska je z titulu své funkce členem okresní rady – Bludov spadá pod okresní radu Šumperk. Mimo to byl v letech 2004–2007 voleným členem okresní rady Jaroslav Petřík – Australan. Jak již bylo zmíněno, od roku 2000 je Stanislav Balík – Ježek vůdcem Jesenické lesní školy, kde je od roku 2004 Jaroslav Petřík – Australan stálým instruktorem. Jaroslav Frič – Norek zastává od roku 2004 funkci krajského zpravodaje kmene dospělých, z titulu této funkce je členem celostátního náčelnictva kmene dospělých. Členové bludovského střediska se účastní i valných sněmů Junáka. Jaroslav Frič – Norek se účastnil valných sněmů v roce 1992 (Praha) a 1995 (Brno), Stanislav Balík – Ježek v roce 1998 (Plzeň), 2001 (Vsetín) a 2005 (Třebíč, působil jako předseda návrhové komise; sněmu se účastnil i Jaroslav Petřík – Australan). V roce 2008 se Jan Juránek – Hanes a Petra Novotná zúčastnili valného sněmu v Havířově. Středisko je ve své činnosti významně podporováno obcí Bludov. Ta např. po celých dvacet let poskytuje prostor pro klubovny zdarma, což není zdaleka ve všech okolních obcích samozřejmé. Zvláště od roku 1998 podporuje obec skautskou činnost i finančně. Právě díky této podpoře (částečně, ale výrazně méně i díky podpoře skrze státní dotace) má středisko vybudováno výborné materiální zázemí, s nímž nemůže být srovnáváno s čímkoli, co bylo před tím. Kompletní táborové vybavení, průběžně obnovované, počítačová 80

81

VZPOMÍNKY Bručounův táborový deník z roku 1947 V roce 1947 konaly bludovské chlapecké oddíly dva tábory. 2. oddíl tábořil u Stříbrnic, 1. oddíl pod vedením Františka Pecháčka – Bručouna tábořil u Cukmantlu (dnešní Zlaté Hory), kde současně plnil roli technické družiny Jesenické oblastní lesní škole. Lesní škola je místo,kde se vzdělávají skautští vůdcové; její program tvoří jak přednášky z řady oblastí (psychologie, metodika skautské výchovy, právo, hospodaření, myšlenkové základy skautingu, příroda apod.), tak praktické činnosti, rukodělné práce apod. Aby její účastníci co nejlépe využili čas (po 2. světové válce trvaly lesní školy dva týdny, dnes deset Tábořiště JeLŠ u Cukmantlu 1946 dnů), bývá k dispozici tzv. technická družina, vesměs z mladších skautek či skautů, která obstarává běžný chod tábora – pomáhá v kuchyni, zajišťuje nákupy apod. V roce 1947 se konal druhý běh Jesenické lesní školy ( JeLŠ), stejně jako v roce 1946 u Cukmantlu. Obě poválečné JeLŠ vedla tehdejší i pozdější velká postava moravského Bludovští skauti jako technická družina na JeLŠ 1947, třetí zprava br. Bručoun skautingu Břetislav Ška82

roupka – Šrám, tehdy z Mohelnice. Instruktorský sbor dále tvořili Dr. František Bárta z Olomouce, František Čermák – Mak z Prostějova, Stanislav Houb – Cvok z Drahanovic, Miroslav Kadlčík – Morgan z Těšetic u Olomouce, ThDr. Radko Kadlec – Radko z Olomouce (pozdější slavný katolický misionář na ostrově Grenada v Pacifiku, který zemřel v 93 letech v roce 2003), Dr. Ing. Karel Kostroň – Západní vítr z Brna (s bludovskými předky a příbuznými), Jan Kovařík – Briač z Prostějova, Jiří Novotný – Moko z Mšena nad Nisou, Stanislav Paseka – Pásek z Prostějova, Vincenc Šmehlík – Čenda ze Šumperka, Ing. Alois Štefka – Dan z Olomouce, Bohumil Šula – Bob z Olomouce a Jaroslav Tannert – Stryk ze Zábřeha. Prvního běhu v roce 1946 se kromě 79 dalších skautů zúčastnil i František Pecháček. V roce 1947 pak zřejmě nabídl (nebo se na něj vedení lesní školy obrátilo?) služby svého oddílu jako technické družiny. Vzhledem k tomu, že nešlo o pět, šest lidí, ale cca o 15, mohli se chlapci obden střídat ve službě a užívat si tak zároveň táborový život. O tom, že být při běhu lesní školy byl opravdu silný zážitek, svědčí vzpomínání Františka Špičky, který se ještě po dlouhých desetiletích za komunistického režimu, kdy byl skauting zakázán, chlubíval v hospodě tím, že byl na lesní škole. Lesní školy v roce 1947 se zúčastnilo 47 skautských vůdců, mezi nimi i Jan Ston – Šíp z Bludova. Vůdce tábora (a tedy i technické družiny) br. Bručoun si vedl první tři dny tábora deník. Po třech dnech ale deník končí, zřejmě už neměl dostatek síly (ten, kdo vedl někdy tábor, tuto situaci zcela jistě chápe). Máme tak k dispozici unikátní svědectví nikoli kroniky, ale skutečně osobního deníku, kam si vůdce zapisoval i své postřehy ohledně malých i velkých členů oddílu. Někteří jsou již dnes na věčnosti, jiným nechybí mnoho k osmdesátce. O to zajímavější takový pohled je. Tábor začal 28. června 1947, nevíme, jak dlouho trval – ale zřejmě něco mezi 17–21 dny. Zúčastnilo se jej 15 skautů i s vedením – (František Pecháček, Straka, Miroslav Hošek, Josef Matějček, Plhák, Štolc, Alois Macek, František Kašpar, Karel Matura, Snášel, Krmela, Josef Konečný, Pavlů, František Špička, Jaroslav Špička). Br. Bručoun ve svém stanu s polním telefonem, 1947

83

1. den, sobota 28. června 1947 Přijel jsem v pátek večer do Cukmantlu, kam jsem byl poslán Čendou (Šmehlíkem – hospodářem Jesenické lesní školy, pozn. S.B.), abych převzal baráky pro lesní školu. Spal jsem v sanatoriu u pana Dítěte. V sobotu ráno jsem vyřídil dodávku chleba a masa pro lesní školu. Na lesním úřadě jsem vyjednával ohledně přebrání našeho tábořiště. Potom jsem otevřel baráky a čekal, až přijedou hoši. V 10 hod. přijeli bratři Jožka (Šerif ), Snášel, Macek, Kašpar a Matura. Hned, jak si odložili věci, začali jsme dělat v kanceláři, v ubikacích pro bratry instruktory a v kuchyni. Auto, které vezlo inventář, přijelo až napoledne. Tímto autem byl dovezen i náš inventář, se kterým přijeli bratři: Štolc, Konečný a Krmela. Odpoledne jsme dali do pořádku kuchyni a rozdělili inventář. Večer jsme se vykoupali. Ti čtyři špunti nedělali dobrotu, proto se s námi koupat nebyli. Spali jsme všichni ještě v baráku.

84

2. den, neděle 29. června 1947 Ráno se připravilo na snídani a šli jsme do kostela. Přišli jsme trochu pozdě. Ve městě jsme ještě obstarali nějaké věci. Po snídani jsme umyli nádobí a šli pracovat na naše tábořiště, které jsme našel mezi táborem lesní školy a táborem barákovým u potoka. Za neděli jsme si tábořiště vyčistili a postavili podsady. Kázeň oddílu se poněkud zlepšila. Spali jsme zase v barákovém táboře.

Pohled do stanu, 1947

Tábor bludovských skautů u Cukmantlu, 1947

Tábořiště JeLŠ u Cukmantlu, 1947

3. den, pondělí 30. června 1947 Ráno budíček v 5 hod., potom jsme si udělali krátkou půlhodinku, po které část oddílu pracovala v kuchyni, druhá část vyhazovala desky z baráku připravené pro stavbu tábora lesní školy. Kázeň značně poklesla příchodem bří. Špičkových, kteří jsou značně nároční a začínají zasévat nespokojenost v oddíle. V poledne jsme se začali stěhovat do svého tábora. Postavily se postele a hodili jsme si to pod stan. Ukázalo se, že většina oddílu má v sobě ještě mnoho sobeckosti. Jeden druhému by neudělal ani krok zadarmo. Spíme už pod stany. Tento večer jsem zase pracoval do půlnoci. Hlídky jsou rozdělené takto: od 12 do 2 hod. Špička Sláva, od 2 do 4 hod. Konečný Jos., od 4 do půl šesté Matura Karlík. Ráno se máme rozdělit do družin. Jedna družina bude mít práci v táboře, druhá bude mít povinnost v kuchyni lesní školy. Až přijedou zbylí hoši, tak se hned zahájí normální táborový život. 1. družina (Hošek M., Matějček, Kašpar, Macek, Krmela, Konečný, Špička Sláva) 1. VII. 47 povinnost v kuchyni. 2. družina (Straka, Špička, Štolc, Plhák, Pavlů, Snášel, Matura) 1. VII. 47 hlídka v táboře, výstavba tábora, latrína, stožár na Bručounova mapka tábora – u potoka „cirkus bří. Špičků“, 1947 vlajku, umývárna. 85

Sirka Po nekonečně dlouhých válečných letech konečně přišel v květnu 1945 mír a ukončil tak nesmírné strádání milionů lidí nejen v Evropě, ale i v celém světě. Svoboda. Zakázané organizace opět ožily a s nimi i skautské organizace v České republice. Posháněly se kroje, mnohdy šité ze starých přebarvených košil a kalhot a také prapory mohly opustit své skrýše. Skautské středisko opět začalo žít jako za starých časů. Z počátku bylo málo peněz a prostředků, zato však bylo mnoho elánu a chuti do práce. Připravoval se první velký chlapecký Zápis z kroniky, 1946 tábor v Opatově, kterého se účastnili i někteří zakládající členové organizace Junák. První činnost již začala ilegálně, ke konci války. Po těchto několika úvodních slovech nechám vyprávět účastníka příběhu: „Nastal poslední den táborové činnosti, zítra se už bude tábor bourat a zase se vrátíme domů. Po běžné práci nastal poslední večer. Družina Vlků dostala za úkol připravit táborák. Nadešel večer, sedíme tiše kolem ohniště, čekáme, až přijde bratr vůdce. Sedíme všichni tiše a hlavou nám probíhají události minulých dnů. Je nám tak trochu smutno, něco krásného končí. Byl to nádherný tábor, jakoby vypadl z pera br. Jestřába-Foglara. Bratr vůdce přišel, usadil se a chvíli jsme tiše rozjímali. Potom vstal, podal mi krabičku sirek a kousek papíru, abych zapálil táborový oheň. Je to vždy tak trochu pocta a cítil jsem to také jako odpuštění za Zápis o přípravě 2. oddílu na tábor u Stříbrnic, 1947 86

to, že jsem zaspal noční hlídku. Celou noc byl tábor bez řádného zabezpečení. Klekl jsem, otevřel krabičku – byla tam však jediná sirka. S hrůzou jsem se obrátil na vůdce tábora – co když nezapálím? Jeho odpověď byla pro mne hrůzná: „Tak táborák nebude, půjde se spát, je to na Tobě“. Rozechvěle jsem se díval po všech ostatních bratrech. V jejich očích jsem viděl pouze překvapení a příkaz pro mne – MUSÍŠ! Soustředil jsem se, znovu jsem přiklekl a škrtnul. Sirka nechytla. Cítil jsem, jak mne zalévá horko a pot. Cítil jsem atmosféru strachu, který zachvátil i ostatní účastníky. Vždyť jsme se tolik těšili na dnešní večer. Nedovedl jsem si vůbec představit, co Titulní list kroniky 1. oddílu Lesáků, 1945 se mnou bude, kdybych selhal. Připravoval jsem se k druhému pokusu škrtnutí sirkou a poprvé v životě se mi třásly ruce. Druhý pokus se zdařil, zapálil jsem kousek papíru a poté i perfektně připravenou vatru. Napětí polevilo a já jsem pomalu vstal. Díval jsem se po všech bratrech, kolem ohniště a byl jsem znovu překvapený. Seděli tiše, bez hnutí, dívali se do ohně bez jediného mrknutí – jako kamenné sochy. Najednou jsem ucítil, jak se přešlé napětí mění v něco jiného, něco úžasně krásného. Myšlenky všech se zastavily, jakoby se zastavil čas, a ve všech těch, kteří seděli kol ohně, včetně mě (který jediný stál), narůstala potřeba vzájemné důvěry, vzájemného vztahu být pospolu. To, s čím jsme na tábor do Opatova přijeli – kamarádství, se v této úžasné chvíli přeměnilo v něco daleko krásnějšího. V přátelství, přátelství na celý život. Tento okamžik poznamenal nejen zbytek večera, ale i dny následné a další léta v životě. Dnes po 65 letech rád vzpomínám na tento okamžik a můžu Vám říct, že nám, účastníkům tábora v Opatově, tento nejkrásnější lidský vztah zůstal až doposud. I když nás pamětníků zůstalo jen devět, tak rádi vzpomínáme na těch třináct bratrů, kteří už nás opustili, ale jejich přátelství nám zůstalo. Dívčí oddíl u Březné, 2005 87

Vyprávím vám, mladé skautky a skauti, tento krásný příběh nejen proto, abych se s Vámi o tuto vzpomínku podělil, ale abych vám řekl, že ten úžasný okamžik s jednou sirkou nebyl zadarmo. My jsme skautské zákony nejen ctili, ale i s největší vůlí zařazovali do našeho života. V tomto světě není nic zadarmo. Přeji vám za sebe i za všechny účastníky dávného tábora v Opatově aby se vám práce dařila, a snad si potom zasloužíte i vy takový prožitek jako my „Příběh jedené sirky“, i když bude v jiné podobě. Jeden z těch nejmoudřejších lidí řekl, že člověk, který za svůj život neměl jediného přátele, že nežil, jen existoval. Máte celý život před sebou, tak s tím životem něco udělejte.“ podle vyprávění Stanislava Čejky sepsal Jaroslav Frič – Norek Vzpomínky na skauting Mé dětství poznamenané četnými schůzemi a aktivitami hlavně ve školních třídách (1959–68) (aby tak i mládež byla pod kontrolou státní „kurately“) dostalo jiný směr po nálezu skautské literatury ukryté za jedním z trámů na půdě. Ukryté tam před novodobými Koniáši. Tajně jsem hltal vědomosti o skautingu a toužil se stát takovým chlapcem jako hoši ve foglarovkách. Leč doba skautingu nepřála, jakákoli zmínka o něm doháněla mocipány k zuřivosti. Skauting se po r. 1948 znovu ocitl v podzemí. Proto v Bludově nebyl žádný skautský oddíl, jehož bych se mohl stát členem. Až na jaře v roce 1968 svitla naděje a já se poté mohl 1. září stát členem 3. skautského chlapeckého oddílu – „Šedí vlci“ v Šumperku, kde jsem studoval na průmyslovce. Na celé tři roky se mi splnilo to o, čem jsem snil. Chlapecká parta, dobrodružství, už ne chlapecký skauting, ale jinošský rovering, který ovšem v té době už pomalu odcházel. Prostě všechno to, čím takový skautský oddíl žije. Jenže opět zadupal svou okovanou botou Koniáš, znovu se vše schovávalo za trámy po půdách, zakopávalo na tajných místech. Či mizelo neznámo kde. A chlapci ze 3. oddílu? Ti se rozprchli doslova po celém světě. Na jak dlouho musel skauting zmizet z očí veřejnosti? Nikdo nevěděl. Legendární obřadní táborová sekera 2. oddílu Až po dlouhých téměř dvaceti pořízená Norkem, používaná od roku 1993, dosud na sedmnácti táborech letech se koncem podzimu roku 88

Mezi jedinečné symboly skautingu patří skautský kroj nebo obřadní oheň, Cotkytle 2001

89

1989 rozhořel oheň divuplný, do té doby živený jen našimi vzpomínkami a myšlenka skautská opět povstala jak bájný Fénix z popela. Skauti ve svých krojích a se svými prapory opět vyšli do ulic měst a vesnic. A tak nějak tomu bylo i v Bludově. Listopadové události a zmínka o obnově skautingu v tehdejším „Svobodném slově“. Hned jsem telefonoval do obnovené Skautské kanceláře v Praze, abych zjistil další informace. A jak se má postupovat při obnově střediska, oddílů. Spojil jsem se také se svým bývalým šumperským oddílovým vůdcem, abych i tam načerpal nějaké kusé informace. Takto chatrně vybaven jsem začal po Bludově sondovat, kdo by se úkolu znovuobnovení skautského střediska Bludov ujal. Já zatím neměl patřičné skautské vzdělání. Postupně jsem se dostal k br. Františku Pecháčkovi – Bručounovi a br. Františku Pavlů. A mezi jejich bydlišti jsem přenášel různé informace, dotazy, no a tak všelijak podobně. Pak přišel leden 1990 a s ním i schůzka bývalých i nových skautů ve sklepení Kulturního domu, kde jsme středisko ustanovili dle platných regulí. A aby vůbec mohlo středisko začít skautsky pracovat, bylo potřeba obnovit činnost 469. klubu oldskautů, který byl garantem skautingu ve středisku. Postupně jsme oslovili všech dvanáct stařešinů, dvanáct členů 469. klubu OS. Pamatuji si, že jsem byl v MEZu Postřelmov za br. Standou Čejkou, který se také stal členem tohoto klubu OS. Též jsme se zúčastnili zakládajícího sněmu ORJ Šumperk, kde předsedou ORJ byl zvolen právě můj bývalý vůdce oddílu br. Pavel Krajíček – Akéla, který opět vedl „šumperskou chlapeckou trojku“. Byla to tak hektická doba, že na nějaké papírování prakticky nebyl čas. Proto také z těch let neexistuje nějaká kronika. Klubovnu jsme získali v severní věži zámku (hned vedle pošty) a ta se nám na několik dalších let stala našim skautským domovem. V počátku bylo potřeba ji „odmořit“ po původních obyvatelích, kterými byla „mládež nová–mládež Gottwaldova“, abychom tam vůbec mohli přivítat první zájemce o skauting. A těch se nám tam nahrnulo hodně a moc. Jako prvního, kterého si pamatuji, že se objevil ve dveřích, byl br. Australan. A nebyli vedoucí a vše se muselo řešit za pochodu. Dosti špatná situace byla Oddílová vlajka a obřadní sekera s vedením dívčího oddílu, 90

kde prostě i když vedoucí byla, tak nebyla. Takže jsem se ujal vedení dvou oddílů: vlčat a světlušek. Do toho čekatelské a vůdcovské zkoušky a lesní škola. Pak tu byla starost o inventář, naučit se základům hospodaření. Měl jsem u smečky vlčat (měla tři šestky: červenou, modrou a bílou) zástupce, br. Hampla, který se občas postaral o vlčata, když já pracoval se světluškami. A pak nastal zázrak v podobě ses. Jiřiny Kubíčkové – Šárky, která se ujala vedení dívčího oddílu. Tuto sestru jsem poznal v MEZu Postřelmov, K táborům neodmyslitelně patří práce, kde jsem tehdy pracoval. Přes ni jsem Cvrček, Ramzová se zase setkal se ses. Aťkou Fornuskovou ze Sudkova. A právě sudkovské oddíly se načas staly součástí našeho střediska a všichni společně jsme jeli na tábory (v roce 1991 a 1992) na jejich „plac“ v lesích za Sudkovem. A abych byl přesný, tak se dokonce na kratší dobu stal součástí střediska již zmiňovaný 3. oddíl šumperský „Šedí vlci“. Ke skautingu patří táboráky, jako neodmyslitelná součást výchovy. A tak se hledalo, kde by se a jak by se. Nakonec pomohl br. Hampl a tak se na čas stalo „Poradní skalou“ místo pod vrcholem kopce Brusná (na jeho západní straně), kde celá řada vlčat i skautů složila své sliby. Prvním ze skautů, který slíbil plnit povinnosti své vlastní byl současný vůdce střediska, br. Stanislav Balík – Ježek. Vzpomínky na moje skautské mládí vyprávěné na schůzkách i u ohňů daly podnět k názvu našeho dívčího oddílu: „Strážkyně přátelství“, který byl kdysi názvem (a stále je) 3. dívčího oddílu Šumperk. V roce 1969 naše dva oddíly s číslem tři uzavřely přátelství a na důkaz toho byla sepsaná „Listina úmluvy“, která byla zakopaná ve skleněné láhvi někde za Šumperkem u Šéntálu. Tak takhle to kdysi bylo před těmi dvaceti roky, kdy 20. 2. 1990 začal znovu skautsky žít druhý oddíl bludovský a já snad splatil ten tehdejší dluh a svými vzpomínkami zaplnil onu mezeru v kronikách. Jaroslav Frič – Norek

91

ŽIVOTOPISY

JUDr. Josef Cyril Kotrlý (4. 7. 1903 – 26. 10. 1973) Prvním, kdo přinesl do Bludova skautské myšlenky, byl Josef Cyril Kotrlý, který také v roce 1919 založil v Bludově první skautský oddíl. Narodil se 4. července 1903 v Bludově na čp. 202. Školní docházku zahájil v Bludově, kde na něj významně zapůsobil sokolský nadšenec učitel Rudolf Kordas. Spolu se svými rodiči a bratry byl členem Sokola. Od roku 1914 navštěvoval reálné gymnázium v Litovli. Mezi jeho spolužáky patřil poz- Zakladatel prvního dější významný spisovatel Jan Čep, který po roce 1948 bludovského skautského oddílu emigroval do Francie. Právě v Litovli, při přednášce Josef Cyril Kotrlý zakladatele českého skautingu Antonína Benjamina Svojsíka v roce 1918, se skautingem seznámil. V roce 1919 založil se svými sourozenci a kamarády skautský oddíl v Bludově, se kterým pak podnikal výpravy do Jeseníků, na Drozdovskou Pilu, zúčastnil se s nimi prvního srazu skautů v Olomouci. Zřejmě pod vlivem svého litovelského profesora Eugena Stoklase, proslulého loutkaře založil v Bludově spolu se svou tetou Františkou Kotrlou, učitelkou mateřské školky a s bludovskými skauty úspěšné loutkové divadlo. Oddíl vedl do doby, než odešel do Prahy na právnickou fakultu; nikdo ze členů ve skautování dále nepokračoval. Po absolvenci právnické fakulty byl krátce zaměstnán u okresního úřadu v Šumperku, později přijal místo advokátního koncipienta tamtéž. Byl klasickým příkladem tehdejšího příslušníka mladé inteligence: levicově orientovaný intelektuál, sympatizant sociální demokracie i tehdejší komunistické strany. Po V. sjezdu KSČ v roce 1929, kdy se do jejího vedení dostal Klement Gottwald a kdy započal trend bolševizace KSČ, přerušil dr. Kotrlý s komunisty veškeré své politické kontakty. Na začátku třicátých let přesídlil do východočeského Náchoda, kde si brzy otevřel vlastní advokátní kancelář. V Náchodě pracoval v organizaci sociálně demokratické strany, za niž byl i členem městské rady. V době ohrožení republiky před Mnichovem se aktivně angažoval v boji proti nastupujícímu nacismu. S příchodem okupace se zastavila Kotrlého advokátní a kulturně osvětová veřejná činnost v Náchodě. Po nuceném opuštění své 92

advokátní praxe byl nasazen jako pomocný dělník do pekárny, kde se zapojil do ilegálního odbojového hnutí. Pod krycím jménem Kocour navázal prostřednictvím tajné vysílačky přímé spojení s Londýnem i Moskvou. V únoru 1944 byl gestapem zatčen, měsíc vězněn a po propuštění postaven pod policejní dohled. Přesto v odbojové práci pokračoval. Koncem dubna 1945 odešel Josef Kotrlý natrvalo do Prahy, aby se účastnil formování České národní rady (ČNR) a příprav povstání. Tehdy se stal spolu s Josefem Smrkovským a dalšími místopředsedou ČNR, on za sociální demokracii. Po vypuknutí pražského květnového povstání 5. května 1945, v jehož čele ČNR jakožto prozatímní vláda stála, byla rada postavena i před nejnáročnější politická rozhodnutí, a totiž, jak reagovat na nabídky k jednání ze strany některých členů protektorátní vlády i státního tajemníka K. H. Franka a jak odpovědět na návrhy německých generálů na příměří a zastavení bojů. Dr. Kotrlý se projevil jako uvážlivý, ale rozhodný vyjednávač, byl pověřen také správou ministerstva spravedlnosti. Do historie se JUDr. Josef Kotrlý nejvýrazněji zapsal právě svou účastí na jednání o kapitulaci Němců v Praze. Zachoval se vpravdě jako hrdina: i přes zprávy o tom, že Němci parlamentáře (vyjednávače) střílejí, sám se k tomuto úkolu spolu s generálem Kutlvašrem přihlásil. Při jednáních s K. H. Frankem si vedl dr. Kotrlý neobyčejně sebevědomě. Odmítl se s ním bavit o oficiálním předání moci, neboť zdůrazňoval, že naše reprezentace trvá na kontinuitě meziválečné republiky. S německým velitelem Prahy, gen. Touissantem, probíhala jednání serioznější a věcnější. Povedlo se a 8. května 1945 v 16 hodin byl podepsán text kapitulace, vypracovaný na základě jednání dr. Kotrlého a gen. Kutlvašra, čímž skončila v Praze – a fakticky v celé Evropě – válka. Josef Kotrlý ve svých pamětech vzpomíná na to, jak později konal audienci u prezidenta Beneše, aby se ho zeptal, zda jednal správně: „Moje audience byla časně ráno, stáli jsme u okna a dívali se na Prahu v ranním oparu mlhy… Jsem z moravské vesnice a moje máma mi jako chlapci vyprávěla o kráse zlaté Prahy, kde byla na sokolském sletě na přelomu století, o Národním divadle, které národ postavil, o muzeu království českého, o královském hradě. Stále Pamětní deska umístěná z iniciativy bludovských skautů v duchu vidím to zamlžené na rodném domě J. C. Kotrlého 93

město z pracovny presidenta Beneše a hřeje mne to, že jsem trochu pomohl, aby jeho starobylost, architektura a památky byly zachovány pro budoucí generace.“ Na nátlak sovětské vlády, která adresovala československé vládě dokonce několik diplomatických nót týkajících se Kotrlého, mu bylo doporučeno, aby rychle odjel do ciziny a sešel tak Rusům z očí. Byl proto jmenován generálním konzulem pro Kanadu a Nový Foundland. Ve funkci konzula setrval dr. Kotrlý pouze do roku 1948, kdy hned po Únoru na protest proti uchopení moci komunisty v ČSR rezignoval a zůstal v kanadském exilu. Věnoval se obchodu a pojišťovnictví a na své farmě v Suttonu také lesnímu hospodářství. Za tuto činnost byl vládou provincie Quebec jmenován rytířem Řádu zásluh o zalesňování. V Kanadě byl aktivně činný v krajanském hnutí, byl předsedou místní skupiny Čs. národního sdružení v Montrealu. Dne 26. října 1973 v Montrealu zemřel. Na motivy jeho života napsala Helena Šmahelová román Soumrak. Dne 24. dubna 1999 mu byla z iniciativy místních skautů odhalena na rodném domě pamětní deska. Při té příležitosti pronesl vůdce střediska projev, v němž mj. řekl: „Bratr Kotrlý nám je vzorem skauta, který vrchovatě naplnil svůj skautský slib a zákon. Sloužil své vlasti věrně v každé době, v době války se zapojil do odboje. A když bylo potřeba, projevil ve vrchovaté míře svoji osobní statečnost. ... Vážená obci, buď hrdá na své rodáky. Neza-

Slavnostní průvod obcí při oslavách 80. výročí založení prvního bludovského oddílu

94

pomínej na své děti, které byly pokřtěny ve Tvém chrámu, které chodily do Tvé školy, které na Tebe, drahá obci, a na Tvoje krásné okolí po celý život vzpomínali. A nezapomínej pro jedny na druhé. Vždyť Tvým slavným rodákem není jen Adolf Kašpar, malíř, ale i P. Rudolf Kašpar, přírodovědec. Také Dr. Jan Březina, historik, také JUDr. Josef Cyril Kotrlý, kterého si dnes připomínáme, také ThDr. Jarolím Adámek, překladatel Nového zákona, také plk. Karel Hlásný, který učil americké agenty CIA česky. A další. Nezapomínej a vzpomínku na ně předávej dalším generacím. Vždyť i tím zapříčiníš, že jednou budeš svým dětem odhalovat další a další pamětní desky, neboť oni Tě proslaví. Vážené shromáždění, Vám všem vyřizuji pozdravy od generálního konzula České republiky v Montrealu v Kanadě, od nástupce Dr. Kotrlého. Pan konzul píše: ‚Chtěl bych touto cestou zaslat upřímné pozdravy jménem Generálního konzulátu České republiky v Montrealu všem, kteří se zasloužili o umístění pamětní desky na rodný dům JUDr. Josefa Cyrila Kotrlého v Bludově. Pan dr. Kotrlý byl prvním poválečným generálním konzulem a zůstal nesmazatelně zapsán v srdcích nejen všech Čechů v Kanadě, ale vždy důstojně reprezentoval celou naši zemi daleko za jejími hranicemi. Rádi bychom v dnešní době navázali na jeho odkaz. Děkuji Vám a přeji hodně zdraví všem občanům Bludova i účastníkům skautských slavností. S pozdravem PhDr. Petr Dokládal, generální konzul.‘ Vážený bratře Josefe, i když je tomu téměř dvacet šest dlouhých let, kdy jsi odešel k věčnému táborovému ohni, přesto Ti chci něco vzkázat. Snad Ti můj vzkaz donese šumění bludovských lesů, po kterých se Ti v daleké Kanadě tolik stýskalo. Rodná obec na Tebe nezapomněla! Dnes si Tě poprvé veřejně připomíná. A alespoň za skauty Ti mohu slíbit: Tvému odkazu věrnosti a lásky k vlasti, Tvému odkazu plně a plnohodnotně prožitého života, Tvému odkazu hrdého a neskloněného muže věrni zůstaneme.“ Dne 25. dubna 2005, při oslavách šedesátého výročí konce druhé světové války, byl dr. Kotrlý jmenován čestným občanem obce Bludov in memoriam. Učinilo tak přijetím následujícího usnesení: „Zastupitelstvo obce se hlásí k odkazu bludovského rodáka JUDr. Josefa Cyrila Kotrlého (4. 7. 1903 – 26. 10. 1973), jenž byl v květnu 1945 místopředsedou České národní rady a v letech 1945–1948 československým generálním konzulem pro Kanadu a Nový Foundland. Jeho životní příběh si zastupitelstvo připomíná zvláště u příležitosti šedesátého výročí konce druhé světové války, k němuž JUDr. Kotrlý svou statečností při vyjednávání o ukončení okupace Prahy výraznou měrou přispěl. S ohledem na jeho veřejnou činnost jej jmenuje čestným občanem obce Bludov in memoriam.“

95

František Pecháček – Bručoun (20. 9. 1925 – 28. 3. 2002) František Pecháček byl jednou z nejvýznačnějších osobností bludovského skautingu – již po roce 1945, především pak po roce 1990. Narodil se 20. září 1925 v Bludově Františkovi a Josefě Pecháčkovým na čp. 93. Co se osobního života týče, v červnu 1952 se oženil s Jaroslavou Plodovou. Spolu vychovali tři děti – Jaroslavu, Františka a Libuši. Valnou část svého pracovního života spojil s podnikem MEZ Postřelmov. Svépomocí postavil rodinný dům čp. 669, kde prožil druhou polovinu života. Do skautského oddílu vstoupil po skončení druhé světové války ve svých dvaceti letech. Již na podzim 1945 se postavil do čela druhého bludovského skautského oddílu, v němž také získal své skautské jméno Bručoun (podle medvěda, který bručí – byl na své svěřence náročný, leccos se mu nelíbilo a uměl to dát najevo; a to až do posledních dnů). Poté, co odešel v roce 1946 na vojnu František Pavlů, ujal se br. Bručoun vedení 1. oddílu. V této době byl taktéž okrskovým velitelem. V létě 1946 se zúčastnil památné první Jesenické lesní školy v Cukmantlu (dnešní Zlaté Hory), v závěru téhož roku složil vůdcovské zkoušky. V létě 1947 tábořil se svým oddílem s Jesenickou lesní školou, jíž pomáhali jako cvičný oddíl. Oddíl vedl až do likvidace skautingu na konci čtyřicátých let. Ani poté nezůstal nečinný, řadu let vedl radistický kroužek. Byl činný ve veřejném životě, především jako člen zahrádkářského svazu, kde významně pomáhal s instalací pravidelných výstav. Na přelomu padesátých a šedesátých let patřil k těm, kdo se ve svém volném čase zdarma podíleli na stavbě bludovského koupaliště – historické záznamy jej uvádějí mezi 17 muži, kteří koupališti věnovali nejvíce úsilí. Při obnovení činnosti skautingu v letech 1968–1970 se nezapojil do vedení oddílu, působil ve střediskové radě. Rok 1970 však opět na dvacet let činnost Junáka zastavil. V roce 1990 patřil mezi první z těch, kteří činnost znovu obnovovali. V průběhu let 1990–2002 pak působil jako výchovný zpravodaj chlapeckého kmene či jako zástupce vůdce oddílu. Především ale Bručounův tábor v roce 1947 96

byl jakýmsi mužem v pozadí, který inspiroval ostatní k činnosti, který se všemožně snažil podporovat skauting nikoli pouze v tábornické, technické, ale především spirituální podobě. A hlavně – vytvářel materiální zázemí pro činnost. Ať už se jednalo o podsady pro stany, vybavení kluboven a dílny a mnoha drobných užitečných věcí. Této činnosti obětoval stovky, možná i tisíce hodin práce. Při hoblování prken pro podsady přišel o část prstu. Při veškeré činnosti byl nesmírně šetrný – uměl vyjít s málem, materiál téměř zásadně nekupoval nový, ale předělával již někde použitý; a to včetně starých hřebíků. Vyznačoval se nesmírnou precizností práce i myšlení. Jeho postoj dokonale vystihuje věta, kterou řekl svým skautským žákům při stavbě střediskové klubovny v roce 1999: „Hlavně Zákoutí pro meditaci, 1947 se nenaučit fušovat“. Podle ní celý život žil a nefušoval. Nikdy nelitoval toho, co udělal pro mládež, byť to bylo za cenu velkých obětí. Jestli jej něco dokonale charakterizovalo, byly to rukodělné práce. Byl mimořádně zručný a pracovitý. Plody těchto jeho vlastností a schopností v podobě krásných rukodělných výrobků mohla veřejnost obdivovat na mnoha zahrádkářských a skautských výstavách. Jeho dílna se po roce 1990 pro mnohé bludovské skauty stala jakousi zpovědní místností, místem, kde hledali nejen odpověď na otázky a problémy skautské či osobní, ale i místem, kde v nezbytném a neodmyslitelném dýmu Bručounových cigaret nahlíželi do světa křesťanské spirituální filosofie, tak bytostně propojené se skautingem. Dílna ale tehdy nebyla pouze místem řečí a rozhovorů – naopak. Na ty byl čas až po vykonané Br. Bručoun v roce 1999 práci. 97

Předání děkovného listu při oslavách 1999, br. Bručoun se svým žákem Ježkem

V roce 1995 to byl on, který započal stavbu nové skautské klubovny za Penzionem, kterou doslova vydupal ze země. Právě tehdy, ale nejen tehdy, byl pro své žáky mistrem, který je učil řemeslům zednickému, truhlářskému a jiným. O čtyři roky později, když právě tito jeho žáci stavěli druhou klubovnu, se už začala projevovat jeho nemoc, která jej na poslední dva roky života postupně stále víc a více omezovala především v pohybu. Jeho myšlení však zůstalo až do posledních chvil průzračně čisté. Dlouhou dobu se zúčastňoval různých oddílových akcí, zvláště drakiád, na které vyráběl hlavní ceny. Táborový kruh v jeho sadu pod Zámečkem byl svědkem řady táborových ohňů. Ještě v roce 1998 pomáhal stavět tábor v Sudkově U korýtka, kam jej dovezl jeho trabant, auto, které k němu neodmyslitelně patřilo. Uměl mluvit a jednat i s nejmenšími vlčaty, jimž mohl být i pradědečkem. Trval na tom, aby mu i ti nejmenší tykali – vždyť to byli jeho bratři a sestry. Nikdo mu ale nemohl říkat pouze „Bručoune“, vždy jen „braPoslední rozloučení s br. Bručounem v bludovském kostele, tře Bručoune“. 2002 98

Svým působením přesáhl skromné bludovské poměry – několik let byl zkoušejícím komisařem u vůdcovských zkoušek šumperského okresu. Všichni, které br. Bručoun zkoušel ze svého nejmilejšího oboru – filosofických základů skautingu, na něj dodnes vzpomínají. V roce 1993 přednášel na Jesenické lesní škole Bludovští roveři odnášejí svého patrona k poslednímu na Smrčině. Nepatřil odpočinku na bludovském hřbitově, 2002 ke sběračům nejrůznějších funkcí a vyznamenání, ba dokonce je odmítal. Co však neodmítal, byla zodpovědnost za stav skautingu v Bludově a poctivá práce. V roce 1997 mu byla náčelnictvem kmene oldskautů udělena Medaile díků za celoživotní přínos skautingu, a to byla také jediná pocta, kterou připustil. Několikrát odmítl nabízené vysoké vyznamenání – členství ve Svojsíkově oddílu. Až posmrtně mu bylo v listopadu 2002 za celoživotní práci pro skauting uděleno jedno z tehdejších nejvyšších skautských vyznamenání – Medaile skautské vděčnosti. Oproti jiným starým bludovským skautům si uměl po roce 1990 vychovat pokračovatele, kterým dokázal předat zářící pochodeň skautingu. Bez přehánění lze říci, že dnešní stav bludovského skautingu, jeho myšlenková orientace, je Bručounovým odkazem. Zemřel po delší nemoci 28. března 2002, je pochován na bludovském hřbitově. Splnilo se mu velké přání – chtěl si vychovat alespoň šest roverů, alespoň tolik, aby mohli jeho tělo odnést na hřbitov. Jen několik dní po jeho smrti se konal X. sněm střediska Bludov, který přijal následující usnesení: „Hlásíme se k odkazu, který nám zanechal před několika dny zesnulý bratr František Pecháček – Bručoun. Při vědomí jeho příkladného skautského života, jeho bezmezné lásky, bratrství a obětavosti chápeme jako výraz nejvyšší pocty našemu středisku nést jeho jméno. S okamžitou platností po br. Františku Pecháčkovi – Bručounovi pojmenováváme středisko. Od nynějška ponese středisko název: „Junák – svaz skautů a skautek ČR, středisko Františka Pecháčka Bludov“. 99

NA ZÁVĚR

Od roku 1990 prošlo bludovskými skautskými oddíly přes tři sta členů. Skautská organizace je v Bludově jediným spolkem, který ačkoli byl po roce 1948 zakázán, obnovil po roce 1989 svou činnost. Těžko říct, čím se tak lišil od spolků jiných, ne tak šťastných (Orel, Svatopluk, sv. Rozálie, Hospodářský spolek, Národní jednota apod.). Snad i proto, že hlavní poslání skautingu – výchova mladých lidí k čestnosti, pravdomluvnosti, spravedlnosti a pomoci jiným – zůstává stále aktuální.

Vlče Uhlík, Cotkytle 2001

Sokol u táborových kamen, Sudkov 1992

Sokolovy kresby v kronice 1998-1999

Ťung-ťongova táborová specialita – kynuté knedle, Cotkytle 2001

100

101

Koupání v Hrabišíně, 1999

Vaření na sněhu, 2010

Táborová hygiena, Cotkytle 2001

102

Příroda kolem tábora v Dlouhomilově 1999

Širokej s Uhlíkem

103

LITERATURA A PRAMENY

Břečka, Bruno: Kronika československého skautského hnutí. Brno 1999. Filip, Z.: Životní cesta Josefa Kotrlého, Severní Morava, č. 67/1994, s. 23–36. Historie Českého Junáka (http://dakota.skautkostelec.cz/skautska_stezka/junak/ historie_junaka.htm). Kopt, Miroslav: Český skauting v dokumentech KSČ 1945–1948. Praha 2004. Lešanovský, Karel: Se štítem a na štítě: nezradili skautský slib. Praha 2000. Plajner, Rudolf: Cestou k dospělosti. Rukopis. (CD ROM Rudolf Plajner a přátelé, Praha 2001). Plajner, Rudolf: Úsvit českého junáctví. Rukopis. (CD ROM Rudolf Plajner a přátelé, Praha 2001). Stanovy Junáka – svazu skautů a skautek ČR, schválené X. Valným sněmem Junáka ve Vsetíně dne 21. 10. 2001. Svojsík, Antonín Benjamin: Základy junáctví. Praha 1912. Kroniky 1945–1948 Kroniky chlapeckého oddílu 1993–2010 Kroniky dívčího oddílu 2000–2010 Střediskový archiv Bludov Osobní archiv Stanislava Balíka – Ježka

Skauting je cesta sice náročná, zato překrásná...

104

105

O AUTOROVI

OBSAH

doc. PhDr. Stanislav Balík, Ph.D. (*1978), skautským jménem Ježek. Členem skautského hnutí je od první bludovské oddílové schůzky po obnovení 20. 2. 1990, skautský slib složil 31. 8. 1990 na Brusné. Družinový rádce Lišáků a Jelenů (1990–1994), zástupce vůdce 2. oddílu (1994–1996), vůdce 2. oddílu (1996–2001), vůdce střediska Bludov (od 1998), vůdce Jesenické lesní školy (od 2000). Vystudoval politologii a historii na Masarykově univerzitě v Brně. Působí jako vedoucí Katedry politologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity (od 2008) a jako výkonný ředitel Centra pro studium demokracie a kultury (od 2003). Autor a spoluautor osmi knih, řady článků a dalších textů. Z nejvýznamnějších knih: Katolická církev v Československu 1945–1989 (s Jiřím Hanušem, 2007); Komunální politika. Obce, aktéři a cíle místní politiky (2009); Postkomunistické nedemokratické režimy (s Janem Holzerem, 2008); Miloval jsem okrasu domu Tvého. Bludovský monstrproces v letech 1950–1952 (2000).

Na úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5 Skauting . . . . . . . . . . . . . . Historie světového skautingu . Historie českého skautingu . . Skautská idea . . . . . . . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . . . . 7 . . . . . 7 . . . . 11 . . . . 19

Historie skautingu v Bludově 1919–1970 . . . . . . . Počátky skautingu v Bludově . . . . . . . . . . . . Bludovský skauting v době těsně předválečné . . . . Po druhé světové válce . . . . . . . . . . . . . . . . Osmašedesátý . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

22 22 23 24 30

Dvacet let svobody – 1990–2010 . . Vývoj střediska . . . . . . . . . . Oddíly . . . . . . . . . . . . . . . Klubovny . . . . . . . . . . . . . Tábory . . . . . . . . . . . . . . . Orlí skauti a skautky po roce 1990 Skautská činnost v průběhu roku . Skautské vzdělávání . . . . . . . . Ostatní . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . .

. . . .

. . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . .

. . . . . . . . .

. . . . . . . . .

. . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

32 32 35 45 51 59 63 77 80

Vzpomínky . . . . . . . . . . . . . . . . . Bručounův táborový deník z roku 1947 Sirka . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vzpomínky na skauting . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . .

82 82 86 88

Životopisy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 92 JUDr. Josef Cyril Kotrlý . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 92 František Pecháček – Bručoun . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 96 Na závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 100 Literatura a prameny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 105 O autorovi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 106 106

S�������� B���� – J����

SKAUTING V BLUDOVĚ Obrazový doprovod vybral Jaroslav Petřík Grafická úprava Zdeněk Granát V roce 2010 vydalo Studio Arx s.r.o., Venhudova 17, 614 00 Brno Tisk Kartotisk s.r.o., Šumperk 1. vydání

ISBN 978-80-86665-07-8