1. Úvod. 1.1 Téma, metoda a cíl práce

1. Úvod 1.1 Téma, metoda a cíl práce Symbol, jako zástupný znak skutečnosti, je v literatuře využíván takzvaně odnepaměti. Pokud je člověk obeznámen s jeho významem, rázem se pro něj stává signálem, že něco není tak, jak se jeví na první pohled. Že dotyčné dílo nabízí více možných interpretací. S tímto principem se nejčastěji setkáváme v textech středověkých. Postupem času však tato tendence mizí a výklad literatury se stává jednoznačnějším. Velkou výjimku představuje období baroka, které se k „šifrování“ opět vrací. Čtenáři je tak znovu nabídnuta příležitost soukromého bádání, které může, ale také nemusí podniknout. Tuto možnost nabídl svým recipientům i Adam Michna z Otradovic. Ke svým skladbám psal texty silně nábožensky motivované, avšak oproti středověku v mnohých rysech inovativní. Celé Michnovo dílo tedy jistě vykazuje nesporné kvality, avšak pro účely této práce bude vhodnější co nejvíce zúžit tematiku, a nabídnout tak detailnější pohled na určitý problém. Oblast vánoční lyriky jsem nezvolila náhodně. Má hodně společných rysů s dalšími tematickými okruhy v díle Adama Michny, ale zároveň je v mnohém nevšední a jako taková typická – ještě v dnešní době si velké množství lidí spojí koledu Chtíc, aby spal, tak zpívala s osobností jejího tvůrce, s Adamem Michnou. Je to však pouze „kapka v moři“ Michnovy bezesporu kvalitní poezie. Už proto svému bádání podrobím veškeré texty, které vyšly v rámci souborného vydání jeho díla a týkají se období Vánoc. Aby tedy bylo možné zaměřit se pouze na jednu část Michnova díla, na vánoční lyriku, bude nezbytné přiblížit jednak kontext tvorby, jednak charakter jeho textů obecně. Učiním tak proto, aby jednostranný výklad o symbolice ve vánoční lyrice byl obohacen o podstatu básnické tvorby Adama Michny. Jedním z mých nejdůležitějších úkolů bude vymezit vánoční lyriku v díle Adama Michny. V průběhu zkoumání jeho poezie již byla naznačena jistá cesta, která by nás k tomuto cíli mohla navést. Z mého pohledu je ovšem tento způsob nedostačující, co se týče šíře tématu. Proto v kapitole 1.2.2 nabídnu vlastní řešení této situace. Stručné představení básnického stylu Adama Michny, jakož i kritéria pro výběr textů s vánoční tematikou jsou součástí úvodní kapitoly. Dále zde představuji téma práce, její cíle a

5

metody, pomocí nichž jich chci dosáhnout. Samozřejmě sem zahrnuji i kritiku primární a sekundární literatury. Stěžejní část mé diplomové práce je zaměřena na vánoční lyriku Adama Michny. Zejména na to, jestli jím užitá pojmenování skutečně představují symboly. Pokud ano, pak s pomocí literatury, především slovníků křesťanské symboliky, budu odhalovat skryté výpovědi a narážky, které možná poněkud pozmění celkové chápání básní. V závěru práce shrnu poznatky, k nimž jsem v průběhu bádání dospěla. Tímto způsobem osvětlím problémy, které jsem v této kapitole vytýčila. Tato diplomová práce je soustředěna výhradně na křesťanskou symboliku ve vánoční lyrice Adama Michny. Poetika básní bude proto zmíněna pouze v kapitole 1.2.2.1 Autorský styl – tedy v pohledu na Michnovo dílo obecně.

1.2 Ideová východiska práce 1.2.1 Baroko Každá nastupující epocha s sebou přináší zvrat v dosavadním smýšlení o životě a o světě. Adam Michna působil právě v jednom z takových období. To dnes označujeme pojmem baroko. Stejně jako barokní myšlenky ovlivnily daného umělce, mohl také umělec přispět k utvoření určité podoby uměleckého směru v určité zemi v rámci tohoto údobí. Náplní této kapitoly je ukázat, jak se tyto tendence promítly v české literatuře. Zejména jakou měrou a jakými prostředky k tomu přispěl Adam Michna – básník.

1.2.1.1 Filosofie baroka a její dopad na básnické umění Barokní člověk toužil po smíru Obce boží a pozemské obce lidské. Znamenal pro něj vznik nové harmonie, obnovení jistoty, že život má opět význam. Po pocitu, vědomí a utrpení rozpolcenosti přichází pocit, pojem a potřeba Milosti. Teologické cítění je tedy podstatou smyslu života na zemi.

6

Existují dvě základní stanoviska, která nám dávají poznat základní rysy povahy baroka – katolické a protestantské. Tyto tábory stojí proti sobě. Panuje mezi nimi neustálý spor o Boží milost, který ovládá myšlení v celé Evropě.1 Protestanti věří, že „[…] spása člověka závisí naprosto na vůli a milosti Boží, člověk je predestinován ve svém osudu pozemském i věcném, na svém předurčení od věčnosti na věčnost nezmění nic, je-li „předzvěděn“, nenakloní všemohoucnou vůli Boží k svému prospěchu ani zásluhami a dobrými činy.“2 Bůh je samojediný – člověk je nic. Teologie katolická hlásá, že naklonit si milost Boží je lidsky možné. „[…] člověk si ji svobodně vysluhuje dobrými skutky, ovlivnit svou věčnost a Boží vůli zůstává v jeho moci.“3 Může ale žít bez toho, aniž by se strachoval o svoji další existenci? Může být šťastný? Odpověď na obě otázky zní: NE. Pod vlivem náboženského útlaku barokní člověk pravděpodobně nemohl prožívat štěstí vždy stejně plnohodnotně jako ten dnešní. Bylo pro něj jakýmsi vedlejším produktem, mělo dokonce „[…] přinášet a zahrnovat pocit nedostatečnosti a prozatímnosti, vlastní nesplněným touhám.“4 Pokud je nadpřirozená milost jediným možným způsobem, jak dosáhnout spásy, pak musí být také jediným pramenem autentické inspirace. Barokní básník je tedy osvícen z vyšších duchovních zdrojů, poezie je božím sdělením.5

1.2.1.2 Formování českého literárního baroka České literární baroko lze přibližně vymezit léty 1620 – 1740. Je to doba srovnatelná s průběhem baroka v ostatních zemích střední Evropy. Více než v období renesance působily na literaturu vlivy zahraniční. A to především italské, španělské, francouzské a německé. Václav Černý rozčlenil české barokní literární umělce do čtyř generací. Pro tuto práci je podstatné, že podle jeho názoru pouze první dvě z nich jsou v ohledu myšlenkovém a literárním tvůrčí. Do první plně barokní generace, která odpovídala létům 1620 – 1650, totiž

1

ČERNÝ, Václav. Myšlenka Milosti Boží, jeden z klíčů k baroku. In Až do předsíně nebes: čtrnáct studií o baroku našem i cizím. Praha: Mladá fronta, 1996, str. 92–93. 2 Tamtéž, str. 92. 3 Tamtéž, str. 92. 4 Tamtéž, str. 109. 5 Tamtéž, str. 97–98.

7

řadí také Adama Michnu. Třetí a čtvrtá generace (1680 – 1740) dle Černého již ztrácí smysl pro originalitu, je kromě žánru homiletické rétoriky inspiračně chudá.6

1.2.1.2.1 Žánry Z prozaických žánrů se v českém prostředí nejvíce ujala nábožensky inspirovaná krásná próza, jejímž vrcholem byl Komenského Labyrint světa a ráj srdce. Patří do nejhojněji užívaného moralisticko-meditativního odvětví prózy náboženského rázu. Zbylé dva proudy představovaly literaturu panegyricko-hagiograficko-legendistickou a již zmiňovanou barokní homiletiku. Mnohem nižších kvalit dosahoval její světský protipól, který sloužil spíše zábavnému účelu. Obecně se zahrnuje pod termín „lidové čtení“. Jedná se o romaneskní povídkovou epiku čerpanou ze staré, až středověké, náboženskoliterární či rytířsko-dobrodružné tradice. V malém rozsahu se objevovala i drobná epická píseň. Veršování moralistické a didaktické stejně jako drama nedosahovalo přijatelných uměleckých kvalit. S největším úspěchem se v českém prostředí pěstovala lyrika, hlavně duchovní či kancionálová, katolická i protestantská, méně již světská (milostná). Významnými tvůrci náboženské lyriky byli Komenský, Michna, Kadlinský a Bridel. U všech se projevuje návaznost na gotiku, inspirace biblickým žalmem a ohlas Písně písní.7 Každý však prokazuje své kvality osobitým způsobem. Pro jejich důkladné představení by však byl zapotřebí mnohem větší prostor, než je rozsah bakalářské práce. Proto se budu držet jejího tématu a v následující kapitole se zaměřím na ovlivnění podoby barokní duchovní lyriky Adamem Michnou.

1.2.2 Přínos Adama Michny k rozvoji české duchovní lyriky „Když byla v roce 1647 vydána sbírka duchovních písní Česká mariánská muzika, cítili sice její vydavatelé, pražští jezuité, i její autor stylistickou půvabnost, barvitost i novost tohoto hudebního básnického umění, nemohli však intuitivně poznat, že se v tomto díle objevuje zvláštní charakter českého barokního básnictví, a to způsobem, který můžeme označit 6 7

Tamtéž, str. 348 – 350. Tamtéž, str. 350 – 351.

8

za tvůrčí a průkopnický.“8 Antonín Škarka tímto básnickému přínosu Adama Michny připisuje nebývalé zásluhy. Přiblížení charakteru Michnovy poezie tedy nejen utvrdí tuto myšlenku, ale napomůže také publiku správně vnímat sdělení lyrického subjektu.

1.2.2.1 Autorský styl Adam Michna skládal formou lyrického písňového verše. Tím se sblížil s duchovní tradicí písně, která tíhne k lyrice. Jeho básně jsou stroficky9 i rytmicky pestré. Nelze ovšem rozpoznat, které strofy jsou jeho původní a které převzal z jiných zdrojů. Rytmus verše je vázán počtem slabik, přesto ale směřuje k systému přízvučnému, k trochejskému nebo daktylskému rytmu nebo k jejich kombinacím. Verše zpravidla tvoří uzavřený syntaktický celek nebo úsek celku. Vyskytují se i přesahy. Michnův rým vyniká rozmanitostí. Autor dokáže vytvořit umělecký rým, avšak tehdejší poetika jej nevyžadovala. Proto je pro jeho poezii nejcharakterističtější rým gramatický. Často je tvořen od slov, jejichž význam se mění pouze příponami. Adam Michna dále užívá i optický rým a asonanci. V jeho poezii se objevují všechny druhy básnických prostředků a ozdob, nejčastěji pak anafory, epifory a epizeuxis.10 Dovedně využíval „eufonie, aliterace, zvukomalby, slovních hříček založených na zvuku, opakování vedoucích motivů, slov i celých vět, využíval i refrénu často rafinovaně obměňovaného, liboval si v echu (které se stalo oblíbeným prostředkem naší barokní poezie, snad právě Michnovou zásluhou); dovedl vynalézavě tvořit varianty stereotypních slok (např. čtyřveršové sloky o osmislabičných verších, tzv. obecní noty) a byl vynalézavým nadto také v tvorbě rýmových dvojic.“11 Metafory a přirovnání básník odvozoval a přejímal z tradičních literárních zdrojů, a to především z náboženské a mystické symboliky. Metafory jiného druhu pak byly podmíněny rýmem (Buďte zdrávi, ó vlasové! / spasení mého klasové: […]). V Michnově poezii se často objevuje také epiteton. Je pro něj charakteristická hyperbola, která kombinuje jeho představy a pojmy až do krajnosti, klade je do kontrastů a 8

ŠKARKA, Antonín. Adam Michna z Otradovic: básnické dílo. Praha: Odeon, 1985, str. 7. „[…] jeho básně jsou psány strofami pěti- až dvanáctiveršovými.“ (TICHÁ, Zdeňka. Adam Michna z Otradovic. Praha: Melantrich, 1976, str. 135.) 10 ŠKARKA, Antonín. Adam Michna z Otradovic: básnické dílo. Praha: Odeon, 1985, str. 17–26. 11 TICHÁ, Zdeňka. Adam Michna z Otradovic. Praha: Melantrich, 1976, str. 123.

9

9

antitéz – nejtypičtěji ve vánočních písních.12 Uvažuje v nich „[…] o Kristově velikosti a moci a slávě na nebesích a trne nad jeho pozemským ponížením a bídou jako nuzného nemluvněte.“13 Básnický slovník Adama Michny je prostý, někdy lidový až vulgární. Některé texty naopak působí dojmem řečnické zdatnosti, někdy i „násilného zkonstruování“ či „školské učenosti“14. Užíváním deminutiv zase autor prokazuje schopnost vyjádřit svůj „něžný vztah“ k postavám i přírodě. Právě originalita básnického vyjadřování Adama Michny prokazuje posun vpřed ve vývoji české duchovní lyriky. Ta jasně vykazuje známky baroka, i když v poněkud osobitějším pojetí. Básník se vyhýbá „[…] přílišnému patosu, není pro něj typická drastičnost a snaha po laciných efektech.“15 Naopak, jeho dílo je plné pohody a klidu, které připisuje přírodní idyle. Nejde ovšem o napodobení tehdy módní bukolské idyliky16. Michna hledal inspiraci na českém venkově. S přírodou je plně sžit. Tento vztah se dá ztotožnit se vztahem typickým pro prostého člověka. Odráží se v Michnově lyrice, kde svou prostotou a zhuštěností připomíná lidovou poezii.17 Barokní člověk se snažil vnímat přírodu všemi pěti smysly. Prostřednictvím tohoto aktu totiž prohluboval svůj „mystický vztah“ k Bohu. Vilém Bitnar18 tuto skutečnost zaznamenal i v díle Adama Michny. A co více – nazval jej dokonce prvním českým impresionistou přírodní lyriky. Proti tomuto názoru se postavil Antonín Škarka19. Přiznává, že v Michnových textech vidí jisté tendence přibližování se přírodní lyrice a impresionismu. A to proto, že příroda je neodmyslitelným pozadím poezie Adama Michny. Ovšem básně jsou zastřešovány 12

ŠKARKA, Antonín. Adam Michna z Otradovic: básnické dílo. Praha: Odeon, 1985, str. 19–21. Tamtéž, str. 21. 14 Například, Michnův termín „žák“ označuje jednak opravdové žáky a zpěváky, jednak metaforicky zpěvné ptáky a biblického krále Davida, který byl „lásky žáček“ (Loutna česká, Duchovní svádební lázeň). „Látinka“ pak může představovat latinskou učebnici, ale také reminiscenci na antickou mytologii a historii. (Tamtéž, str. 18–19.) 15 HRABÁK, Josef. Průvodce po dějinách české literatury. Praha: Panorama, 1978, str. 131. 16 Bukolská idyla, také bukolická poezie, je „poezie tíhnoucí k idylizaci prostoty venkovského či pastýřského života. Žánrovými typy bukolické poezie jsou idyla, ekloga, pastorála aj. Její tradice vznikla v antické poezii a v novodobé literatuře bývá pravidelně doprovázena snahou o napodobení antického životního stylu. Výstavbou spočívá bukolická poezie na stylizovaných rozhovorech pastýřů, do nichž jsou volně vkládány výpravné a písňové prvky (milostné historky, soutěže ve zpěvu). Děj bývá situován do bájné pastýřské země Arkádie mezi mýtické postavy pastýřských pěvců (Dafnis, pastýřka Chloe).“ (VLAŠÍN, Štěpán. Slovník literární teorie. Praha: Československý spisovatel, 1977.) 17 HRABÁK, Josef. Průvodce po dějinách české literatury. Praha: Panorama, 1978, str. 131–132. 18 BITNAR, Vilém. Příspěvky k studiu lyriky Michny z Otradovic. In O českém baroku slovesném. Stati informační. Praha: [s.n.], 1932, str. 190. 19 ŠKARKA, Antonín. Adam Michna z Otradovic: básnické dílo. Praha: Odeon, 1985, str. 16. 13

10

náboženským tématem, které stále zůstává ústředním. Pokud by se od něj texty pomyslně odpoutaly, zbylo by pouhé torzo, které nenese soběstačné hlavní téma. Máme tedy před sebou dvě naprosto odlišná konstatování. V prvním je patrný příklon k světskému pojetí poezie Adama Michny, druhé tíhne ke smyslu duchovnímu. Ač zdánlivě protichůdná tvrzení, přesto mohou najít společný průnik – ten charakterizuje Michnovo dílo. Česká mariánská muzika a Svatoroční muzika jsou složeny ze zcela vlastních výtvorů Adama Michny. Podle Antonína Škarky autor přezírá či dokonce odmítá starší písňovou tradici a obrací pozornost na nové, ještě neobíhající skladby. Ty se někdy podřizují církevním tradicím a potřebám církevních kolektivů. I přesto jsou spíše výrazem individuálního prožitku než zevšeobecňující typizace, kterou si žádá duchovní píseň. Česká mariánská muzika a Svatoroční muzika tedy nejsou kancionály v běžném slova smyslu, pouze se opírají o kancionálové modely.20 Václav Černý však zastává názor, že poezie Adama Michny v sobě nese znaky tzv. zbaroknělé gotiky „[…] básnické texty rovnou měrou a plynule pokračují v jisté básnické tradici starší […]. […] podstatou barokní inspirace je úsilí vrátit naši vzdělanost a její vývoj jejich smyslu křesťansko-náboženskému, a to přesně ve významu, rozsahu i formách, které vytvořil křesťanský středověk.“21 Tímto v podstatě říká, že Adam Michna tvořil v návaznosti na domácí tradice. Nesouhlasí tedy s tvrzením Antonína Škarky, že „česká literatura nemohla tvorbě jeho směru poskytnout stylistické vzory a impulsy.“22 Na druhé straně, oba badatelé připouštějí nepřímý vliv mystiky španělských karmelitánů – svaté Terezy Ávillské či Ježíšovy a svatého Jana z Kříže. O tom, že Adam Michna pravděpodobně nepoznal jejich dílo přímým čtenářským stykem svědčí už to, že neuměl španělsky. Povědomí o španělských mysticích získal v jindřichohradecké koleji, kde studoval a později učil. Jezuitští učitelé však posunovali výklad milostné mystiky23 spíše k vlastnímu pojetí mystiky – moralistickému a asketickému.

20

ŠKARKA, Antonín. Adam Michna z Otradovic: básnické dílo. Praha: Odeon, 1985, str. 13. ČERNÝ, Václav. Zbaroknělá gotika v Michnovi a Rosovi. In Až do předsíně nebes: čtrnáct studií o baroku našem i cizím. Praha: Mladá fronta, 1996, str. 144–145 22 ŠKARKA, Antonín. Adam Michna z Otradovic: básnické dílo. Praha: Odeon, 1985, str. 27. 23 Také mystická erotika nebo mystickoerotické skladby apod. Jedná se o důležitou větev barokní duchovní poezie. O básně, které jsou poznamenané tzv. mystickou erotikou (též duchovní erotikou, erotickou mystikou, svatební mystikou). „Mystickoerotické skladby zobrazují přímo nebo metaforicky milostný cit různého stupně, tj. od líčení milostného vzplanutí až k extatickému splynutí (tzv. duchovní sňatek). Láska je v nich zpodobňována buď jako cit subjektivně prožívaný autorem samým […], nebo jako cit existující mimo autorovu osobu […].“ Milostný cit je v českých mystickoerotických skladbách nejčastěji adresován členům boží rodiny, především Kristu a Panně Marii, někdy boží trojici, zejména Kristu a Duchu svatému, nebo zřídka některým svatým. Mohou jej také vyjadřovat členové boží rodiny mezi sebou. (TICHÁ, Zdeňka. Česká poezie 17. a 18. století. Praha: Academia, 1974, str. 67.) 21

11

Nicméně Adam Michna i přesto dokázal odhalit pravou podstatu tvorby Terezy Ježíšovy i Jana z Kříže. Ve své duchovně milostné mystice se s nimi shodoval v pojetí lidského vztahu k Bohu, jehož základní látkou je láska.24 Je povýšena „[…] na ukazatelku cesty k vyšším hodnotám mravním a po jejich pochopení pak nakonec má vést až k transsubstanciaci v lásku boží, ve splynutí s Bohem a vesmírem vůbec.“25 „V obou případech je dále děj i obsah lásky k Bohu prostředkován obrazem lásky pozemské a světské, láska božská si vypůjčuje výrazové prostředky milostné literatury světské […].“26 Toto pojetí však není nijak novotářské. Navazuje na středověké „dědictví“, které se u Michny i španělských mystiků projevuje v dalších rysech: téma milenců, kteří se hledají (Píseň písní); přírodní rámec milostného hledání a setkávání, pastoralismus, v němž je jarní příroda posunována k obrazu ráje; téma milostné bolesti smíšené s milostnou radostí; téma života bez miláčka27 nesnesitelného a přivolávané smrti; téma milostných zásluh získávaných poslušností miláčkových rozkazů (= dobrých činů); veškerý obrazový materiál miláčkovy výbornosti a jeho chování, chvála jeho krásy; rozložení milostného děje do mileneckých dialogů.28 Mezi tvorbou španělských mystiků a duchovní lyrikou Adama Michny také logicky existují i četné rozdíly. Ten nejpodstatnější tkví v tom, že Michnova poezie nelíčí osobní zkušenost, ale milostný osud je v ní nazírán z vnějšku. Stručněji řečeno – je objektivnější. Vyhýbá se také aktu milostného spojení. Láska dvou lidí nespočívá ve sloučení a ztotožnění, prolnutí a výměně jejich dvou substancí. Pro Adama Michnu sice svatba představuje zakončení námluv, nemluví však už o svatební noci.29 I přesto však lze konstatovat, že poezie Adama Michny se striktně nedrží pouze duchovní tematiky. Dovoluje účastnit se prvkům světským, antickým, ba i pohanským symbolům. Jejich kombinace ztěžuje jednoznačný výklad Michnových skladeb. Nejvíce se to týká těch, které jsou právě mystickoerotického ladění. Skladby tohoto typu ve velké míře obsahuje sbírka Loutna česká. V české barokní literatuře jde o výtvor smělý a výjimečný, protože skladby svým rázem ani stylem nezapadají do kostelního prostředí. Cyklus třinácti písní 24

ČERNÝ, Václav. Michnův vztah k mystice španělských karmelitánů. In Až do předsíně nebes: čtrnáct studií o baroku našem i cizím. Praha: Mladá fronta, 1996, str. 178–181. 25 TICHÁ, Zdeňka. Česká poezie 17. a 18. století. Praha: Academia, 1974, str. 70. 26 ČERNÝ, Václav. Michnův vztah k mystice španělských karmelitánů. In Až do předsíně nebes: čtrnáct studií o baroku našem i cizím. Praha: Mladá fronta, 1996, str. 178. 27 Miláček ve významu Ježíš Kristus. 28 ČERNÝ, Václav. Michnův vztah k mystice španělských karmelitánů. In Až do předsíně nebes: čtrnáct studií o baroku našem i cizím. Praha: Mladá fronta, 1996, str. 178–179. 29 Tamtéž, str. 179–180.

12

představuje dvojí motiv mystického sňatku. Jde o vztah Panny Marie s Bohem a lidské duše s Kristem.30 „Michnova mystika má zpravidla erotický přízvuk. Není však orientována, jak tomu bývá v duchovní lyrice nejčastěji, na starozákonní Velepíseň, která bývala tradičně vykládána jako mystický vztah mezi Kristem jako milencem, ženichem nebo manželem a církví jako jeho milenkou, nevěstou nebo chotí.“31 Tento názor vyslovil Antonín Škarka. Najdeme v něm dva podstatné body týkající se mystické erotiky v díle Adama Michny. Nejprve jde o to, že milostný vztah je v některých skladbách vyjádřen příliš světsky. Básník jej velmi intenzivně prožívá, proto nemůže dojít k jednoznačné duchovní interpretaci. Koresponduje to s hlavní zásadou barokního umění vůbec – se snahou budit zdání něčeho, co je ve skutečnosti zcela jinak, se snahou po fiktivnosti. Čtenáři je tak umožněna individuální interpretace básně. Doklad o tom, že Michnovu erotiku nelze chápat pouze jako mystickou záležitost, podává fakt, že užíval alamodové terminologie – terminologie ze světské poezie té doby. „Alamodových slov a představ z alamodové poezie a z jazyka literárního i společenského najdeme v Michnových básních hojnost, např. kavalír, liberaj, zefír, kvartýr, lokajíček, subtylný, larmo, melankolie, kotyzovat, pangét, magnét, labyrint, kalán, fraucimor, Venuše, Amor (nebo v narážce: nečistý stříleček) a další, připomínající hlavně antiku […].“32 Michna tato slova ve své poezii nerozvádí. Ale vnímateli postačí pouze jejich přítomnost k tomu, aby jeho asociace směřovaly jinam než do oblasti duchovní, kde jsou uvedené prvky většinou cizorodé. Zároveň také zaujmou pro svůj cizí původ, pro „počeštění“ ne právě citlivým způsobem. Adam Michna tímto odvážným experimentem vytvořil zajímavý kontrast ke své poměrně kultivované češtině.33 Opět zde lze vidět počátek cesty vedoucí k moderní milostné poezii, která opouští konvence a usiluje o vyjádření osobního prožitku.34 A konečně druhá zmínka týkající se působení Velepísně (Písně písní) na tvůrčí činnost Adama Michny. Antonín Škarka tvrdí, že se „Michna ve své mystické erotice obešel bez této biblické inspirace a šablony.“35 S tím však polemizuje Zdeňka Tichá. Konstatuje, že se ohlas Písně písní v Michnově díle nevyskytne příliš často, ale přece jen jej nalezneme. Má tím na mysli charakteristické obraty, apelativa i ideovou inspiraci Velepísní.36 Navíc dodává, že 30

ŠKARKA, Antonín. Adam Michna z Otradovic: básnické dílo. Praha: Odeon, 1985, str. 12–13. Tamtéž, str. 13. 32 TICHÁ, Zdeňka. Adam Michna z Otradovic. Praha: Melantrich, 1976, str. 75. 33 Tamtéž, str. 75. 34 HRABÁK, Josef. Průvodce po dějinách české literatury. Praha: Panorama, 1978, str. 133. 35 ŠKARKA, Antonín. Adam Michna z Otradovic: básnické dílo. Praha: Odeon, 1985, str. 13. 36 TICHÁ, Zdeňka. Česká poezie 17. a 18. století. Praha: Academia, 1974, str. 94–95. 31

13

„[…] ani Michnovi, ani jiným autorům nikterak neubere na hodnotě jejich díla vliv Velepísně a jiných biblických textů […].“ Celé dílo Adama Michny je spjato s hudbou. A to nejen tím, že sbírky Česká mariánská muzika, Loutna česká a Svatoroční muzika jsou písňovými soubory. Ale také proto, že autor měl při jejich skládání na zřeteli zvukovou kvalitu slov, která souvisí s významovou stránkou sdělení. Adam Michna navíc tato slova dokázal plně sjednotit s hudební složkou písně. Vnímá svět kolem sebe zvláště zbystřeným sluchem. Ve svých skladbách často vyzývá ke zpěvu a k muzicírování (např. Aj, nebeští spěváčkové, / píseň začínejte, […]. – píseň Velikonoční pasameza), což by se dalo pokládat za odraz jeho „životní praxe“ – jindřichohradeckého varhaníka.37 Jako hudebník se Michna ve svém básnickém díle projevuje rozmanitě. Hudba může znít celou skladbou, jindy tato složka není přítomná vůbec. Tíhnutí k hudbě je patrné také v názvech skladeb, např. Allegro na nebe vstupujícího Krista Ježíše. Autor také rád připomíná hudební nástroje, používá hudební terminologii, metafory z oblasti hudby apod.38 Hudba i text tak tvoří komplex srozumitelný a zároveň umělecky náročný.

1.3 Možná kritéria výběru textů Vánoční poezie Adama Michny nebyla nikdy uceleně vydána. Vybrané texty s vánoční tematikou sice vyšly jako samostatná publikace pod názvem Vánoční lyrika Adama Michny z Otradovic 39, ale jde pouze o výběr z Michnovy vánoční tvorby. Proto tuto knihu nemohu použít jako výchozí materiál. Je tedy nutné stanovit kritérium, podle kterého se budu řídit při sumarizaci Michnovy vánoční lyriky. Při svém bádání jsem odhalila hned dvojí možnost vymezení těchto „hranic“. Je jí jednak pojem „jesličková lyrika“ stanovený Václavem Černým, jednak tradiční pojetí struktury liturgického roku.

37

Podobné apely ovšem lze nalézt v bibli. Je tedy možné, že zálibu v hudbě autor rafinovaně proplétá s biblickou inspirací. (TICHÁ, Zdeňka. Adam Michna z Otradovic. Praha: Melantrich, 1976, str. 127.) 38 Tamtéž, str. 127–128. 39 BITNAR, Vilém. Vánoční lyrika Adama Michny z Otradovic. Praha: Zdeněk Bjaček, 1936.

14

1.3.1 „Jesličková lyrika“ Pojmem „jesličková lyrika“ vymezuje Václav Černý40 okruh písní, které vyjadřují Michnovu lásku k dětskému Ježíškovi. „V obou Muzikách mají po rozsáhlém vánočním písňovém cyklu, v Mariánské běží o písně 1–7, ve Svatoroční o písně 4–11.“41 Černý tedy bere v potaz pouze texty vztahující se ke dni narození Ježíše Krista. A těmi je také v jeho pojetí vánoční tematika v díle Adama Michny vyčerpána.

1.3.2 Liturgický rok Až do první poloviny 6. století se křesťané při odpočítávání času řídili zvyklostmi země, ve které žili. Tehdy ale nastal převrat, který byl způsoben vypracováním nového letopočtu42. Od té doby vychází křesťanské počítání času z události Kristova narození. Vše se tedy stalo buď před, nebo po narození Ježíše Krista43. Pojetí liturgického roku se zásadně odlišuje od roku občanského. Jeho počátek totiž nepřipadá na 1. leden, ale na první adventní neděli.44 „Náplň církevního (liturgického) roku se formovala v křesťanské církvi v průběhu několika století. Liturgický, církevní rok je souhrn svátků, které se stále opakují v nepřetržitém ročním cyklu. V průběhu roku slaví křesťané svátky Ježíše Krista a svatých.“45 Postupně se tak utvořily tři základní sváteční okruhy – Velikonoce46, Vánoce a liturgické mezidobí47. Období Vánoc začíná v západní liturgii prvními nešporami svátku Narození Páně (Boží hod vánoční) a končí svátkem Křtu Páně.

40

ČERNÝ, Václav. Až do předsíně nebes: čtrnáct studií o baroku našem i cizím. Praha: Mladá fronta, 1996, str. 171. 41 Tamtéž, str. 171. 42 Nový letopočet vypracoval křesťanský duchovní Dionýsius Exiguus. 43 VAVŘINOVÁ, Valburga. Malá encyklopedie Vánoc. Praha: Libri, 2002, str. 14. 44 Tamtéž, str. 15. 45 Tamtéž, str. 14. 46 Velikonoční třídenní trvá od večerní mše na památku Večeře Páně (ve čtvrtek), do nešpor neděle Zmrtvýchvstání Páně. Doba velikonoční trvá od slavnosti Velké noci do nešpor neděle Seslání Ducha svatého – tzv. svatodušní neděle. (Tamtéž, str. 15.) 47 V průběhu liturgického roku nastávají dvě liturgická mezidobí. První trvá od pondělí po svátku Křtu Páně do úterý před Popeleční středou, druhé od pondělí po slavnosti Seslání Ducha svatého do soboty před první nedělí adventní. (Tamtéž, str. 15.)

15

Zahrnuje tyto významné dny:

název svátku

Datum

Boží hod vánoční (den Narození Páně)

25. prosince

svátek sv. Štěpána

26. prosince

Den sv. Jana Evangelisty

27. prosince

Den Mláďátek (též betlémských Neviňátek)

28. prosince

Den sv. Silvestra

31. prosince

Den Obřezání Páně; též jeden z mariánských svátků

1. ledna

Den sv. Tří králů

6. ledna

Křest Páně48

neděle po svátku sv. Tří králů

Do tematického okruhu vánoční lyriky Adama Michny patří dle tohoto kritéria následující básně: Název básně

název sbírky

pořadí v příslušné sbírce

Vánoční rosička (Již jest spadla rosička)

Česká

1

mariánská muzika Vánoční noc (Chtíc, aby spal, tak zpívala)

Česká

2

mariánská muzika Vánoční magnét a střelec (Vítej, pane Jezu Kriste, narozený z Panny čisté, vítej, laskavé děťátko)

Česká

3

mariánská muzika

Vánoční roztomilost (Toto malé děťátko, to milé nemluvňátko)

Česká mariánská muzika

48

Svátek byl zaveden roku 1960. (Tamtéž, str. 21)

16

4

Vánoční kolíbka a kolibání (Čas jest, děťátko, poď, pacholátko)

Česká

5

mariánská muzika

Vánoční vinšovaná pošta (Bůh se nám dnes narodil)

Česká

6

mariánská muzika Vánoční hospoda (Když veškeren svět byl popsán)

Česká

7

mariánská muzika Adama, prvního otce, pokání (Ach! proč život

Svatoroční

3

muzika

nelepšime) O narození Pána Krista (Děťátku my prozpěvujeme, by pospalo)

Svatoroční

4

muzika

Pozdravení děťátka Ježíše (Slíčné pacholátko, vítej, Synu Boží)

Svatoroční

5

muzika

Nebeský slavíček, k chvále Boží sladce prozpěvující, divné Boží narození (Prosíme tě, ó růžičko! krásný

Svatoroční

6

muzika

Ježíši) Jiná o narození Pána Ježíše (Nuž, anděličkove, Boží posličkove)

Svatoroční

7

muzika

Zvání k jesličkám Pána Krista (K jesličkám

Svatoroční

překrásného děťátka rozmilého pospěšte)

8

muzika

Opět jiná o narození Pána Krista (Ó Pacholátko přemilé!)

Svatoroční

9

muzika

Item jiná o narození Pána Krista (Ježíška přivítejme, k Spasiteli se znejme)

Svatoroční

10

muzika

K pacholátku Ježíši na den Narození Páně (Mejlite se, ó přátele!)

Svatoroční

11

muzika

O svatém Štěpánu (Kamení židé chápají)

Svatoroční

12

muzika O svatém Janu Evangelistovi (Míle miláčkovi Božímu zpívej)

Svatoroční muzika

17

13

Na Nové léto (Co jest to smutného?)

Svatoroční

14

muzika Zvání všeho stvoření k slavnosti Nejsvětějšího jména 49

JEŽÍŠ (Ježíš, to přesladké jméno)

Svatoroční

15

muzika

O svatých Třech králich (Nové hvězdy nové světlo)

Svatoroční

16

muzika Druhá o svatých Třech králich (Divné věci dnes se dějí)

Svatoroční

17

muzika

První sloupec tabulky obsahuje dva možné názvy textu. Tučnou kurzivou je uveden obecně platný titul písně, kurzivou pojmenování podle jejího incipitu. Ve druhém sloupci je uveden název sbírky, ve které je příslušná báseň zařazena. A konečně číslo ve třetím sloupci představuje pořadí básně v dané sbírce. Číselné označení poslouží k pochopení výkladu v následující podkapitole.

1.4 Použitá literatura primární a sekundární 1.4.1 Primární literatura Vánoční lyrika se objevuje pouze v určité části díla Adama Michny, konkrétně v České mariánské muzice a ve Svatoroční muzice. Oba zmíněné tituly jsou v současné době dostupné pouze jako součást souborných vydání děl Adama Michny, které vycházely v průběhu dvacátého století. Jejich editory byli Zdeňka Tichá50, Antonín Škarka51 a Mirek Čejka52. Básnické dílo Adama Michny bylo poprvé souborně a kriticky vydáno Antonínem Škarkou pod názvem Adam Michna z Otradovic: básnické dílo53. On sám dokládá54, že do té 49

„Píseň byla určena k svátku Nejsvětějšího jména Ježíš (Sanctissimum Nomen Jesu), který se v době Michnově slavil1. ledna. Volně jsou k tomuto svátku přiřazeny i písně ČMM 8–13.“ (ČEJKA, Mirek. Adam Michna z Otradovic: básnické dílo, texty písní 1647–1661. Praha: Lidové noviny, 1999, str. 610.) 50 TICHÁ, Zdeňka. Adam Michna z Otradovic. Praha: Melantrich, 1976. 51 ŠKARKA, Antonín. Adam Michna z Otradovic: básnické dílo. Praha: Odeon, 1985. 52 ČEJKA, Mirek. Adam Michna z Otradovic: básnické dílo, texty písní 1647–1661. Praha: Lidové noviny, 1999. 53 ŠKARKA, Antonín. Adam Michna z Otradovic: básnické dílo. Praha: Odeon, 1985. 54 Tamtéž, str. 317.

18

doby se čtenář mohl setkat pouze s Loutnou českou. Z obou ostatních sbírek pak byly otištěny pouze ukázky v časopisech a především v antologiích Viléma Bitnara55 a Zdeňka Kalisty56. Jako výchozí materiál pro moji práci mi poslouží nejnovější vydání souborného díla Adama Michny, tedy Adam Michna z Otradovic: básnické dílo, texty písní 1647–166157 Mirka Čejky. Všechny zmíněné edice jsou zaměřeny literárněhistoricky a literárněvědně, proto jednotlivé texty nedoprovází jejich notový zápis.

1.4.2 Sekundární literatura Práce literárních vědců většinou spočívá ve zkoumání Michnova díla jako celku. To znamená, že v jedné stati jsou okomentovány všechny okruhy jeho témat. Leckterým se tak nedostalo potřebného prostoru pro jejich rozbor. Tento problém se bohužel týká i vánoční lyriky. I přesto jsem se rozhodla, že se pokusím stručně nastínit, jak se s touto tematikou potýkali autoři knih, z kterých budu ve své práci převážně čerpat informace. V této kapitole tedy nechávám stranou obecně známá fakta o díle Adama Michny a soustředím se pouze na ty části vědeckých pojednání, v nichž je řeč o jeho vánoční básnické tvorbě. Zde je třeba konstatovat, že soustavné práce věnující se literárnímu baroku začaly vznikat až ve dvacátém století.58 Tématem Vánoc v díle Adama Michny se tedy poprvé zabýval Vilém Bitnar. V již zmiňované Vánoční lyrice Adama Michny z Otradovic59 uveřejnil krátké pojednání, ve kterém si všímá významného posunu české vánoční poezie směrem k barokní estetice. Dosavadní poetiku podle něj očividně pozměnil právě Adam Michna. Bitnar se zde zabývá sociálním podtextem Michnových vánočních básní, jejich provázaností s hudbou a přírodou. Své poznatky rozvíjí a doplňuje o další v knihách O českém baroku slovesném. Stati informační.60 a Postavy a problémy českého baroku literárního61.

55

Viz níže. Například v: KALISTA, Zdeněk. České baroko. Praha: Evropský literární klub, 1941. 57 ČEJKA, Mirek. Adam Michna z Otradovic: básnické dílo, texty písní 1647– 1661. Praha: Lidové noviny, 1999. 58 V předešlých dobách upozornili na existenci díla Adama Michny např. J. Jungmann, J. Jireček nebo J. Jakubec (MUK, Jan. Adam Michna z Otradovic: básník a skladatel českého baroka. Jindřichův Hradec: [s.n.], 1941.) 59 BITNAR, Vilém. Vánoční lyrika Adama Michny z Otradovic. Praha: Zdeněk Bjaček, 1936. 60 BITNAR, Vilém. O českém baroku slovesném: stati informační. Praha: [s.n.], 1932. 61 BITNAR, Vilém. Postavy a problémy českého baroku literárního. Praha: Gustav Francl, 1939.

56

19

Ze současníků Viléma Bitnara, kteří se zabývali dílem Adama Michny, nelze opomenout Josef Vašica. V Českém literárním baroku62 se zmiňuje o „putování“ písně Chtíc, aby spal, tak zpívala kancionály 18. a 19. stol. Tento problém upřesním v kapitole 2.1 Charakter Michnovy vánoční lyriky. S vydáním knihy Až do předsíně nebes. Čtrnáct studií o baroku našem i cizím63 rozšiřuje pohled na dílo Adama Michny i Václav Černý. Závazně rozděluje autory české barokní literatury do třech generací, přičemž Michnu řadí k jejím úplným počátkům. Jako jediný z literárních vědců nezahrnuje celé Michnovo dílo pouze chválou, ale rozeznává v něm vedle vrcholů i jednotvárné polohy úrovně nižší.64 Cituji: „[…] pouze obě sbírky první, Česká mariánská muzika a Loutna česká, jsou básnické výkony hodnoty a originality nepopiratelné; ze Svatoroční muziky, kancionálu posledního, přitom daleko nejobjemnějšího, snesou s Mariánskou muzikou a Loutnou srovnání pouze písňové skupiny nebo jednotlivé písně, a jsou to velmi přesně ty, které tematicky a citovou inspirací navazují na obě sbírky předešlé a prodlužují je.“65 Mimo jiné sem Černý řadí také Michnovu „jesličkovou lyriku“66. Václav Černý si také všímá záslužné práce svých současníků. Jmenuje Antonína Škarku a Zdeňku Tichou, kteří k soubornému vydání díla Adama Michny připojili teoretické stati. Kladou si v nich za cíl přiblížit jeho osobnost a dílo nejen odborníkům, ale konečně i širší veřejnosti. Nutno říci, že od těchto záměrů Antonín Škarka67 nakonec upustil. Jeho vydání obsahuje řadu detailních odborných informací (přehled strofických útvarů zastoupených v Michnových kancionálech, přehled symbolů, alegorií apod.), proto je srozumitelné spíše pro literární historiky, literární vědce a filology.68 Co se týče vánočních textů, ve své analýze duchovních i světských postav vyzdvihuje pojetí tradičního vztahu mezi rodiči a dětmi. Zdeňka Tichá69 se více soustřeďuje na umění a historický kontext v českých zemích. Podle jejího názoru Michnovy vánoční písně vykazují známky vlivu lidové slovesnosti. Vánoční tematice v Michnově díle bohužel oba citovaní badatelé nevěnují větší prostor. 62

VAŠICA, Josef. České literární baroko. Praha: Atlantis, 1995. ČERNÝ, Václav. Až do předsíně nebes: čtrnáct studií o baroku našem i cizím. Praha: Mladá fronta, 1996. 64 Tamtéž, str. 163. 65 Tamtéž, str. 163. 66 Podrobněji jsem Černého pojetí „jesličkové lyriky“ popsala v kapitole 1.2.1.2 „Jesličková lyrika“. 67 ŠKARKA, Antonín. Adam Michna z Otradovic: básnické dílo. Praha: Odeon, 1985, str. 15. 68 ČEJKA, Mirek. Adam Michna z Otradovic: básnické dílo, texty písní 1647–1661. Praha: Lidové noviny, 1999, str. 678. 69 TICHÁ, Zdeňka. Adam Michna z Otradovic. Praha: Melantrich, 1976.

63

20

Tento nedostatek alespoň částečně odstranil prozatím poslední editor souborného vydání Michnova díla – Mirek Čejka. V komentáři ke knize Adam Michna z Otradovic. Básnické dílo. Texty písní. 1647–1661.70 rozebírá jednotlivé básně po obsahové i jazykové stránce. Komentář je „[…] orientován jednak na historické, teologické a literární pozadí (zejména biblické a legendární), jakož i na paralely a tradice, jednak upozorňuje na bohatou barokní symboliku, dnes již často nepostřehnutelnou, podává vysvětlení narážek, upozorňuje na odkazy a citáty.“71 V komentáři jsou také obsaženy jazykové ekvivalenty a parafráze častých archaičtějších jazykových jevů, jejichž pochopení je důležité pro správnou interpretaci Michnových textů.72 Jde tedy o stručné informace, které čtenáři usnadňují pochopení textů. Ovšem důležitost Čejkovy práce spočívá v tom, že básně jsou interpretovány jednotlivě. Stal se tak prvním, kdo se rozboru Michnova díla věnoval systematicky. Jeho komentáře k jednotlivým skladbám budou přeneseny do této práce a budou doplněny o další poznatky. V posledních letech se objevily i jiné teoretické materiály týkající se básní Adama Michny. Pro stanovené téma jsou ovšem metodologicky nevyhovující.73 K praktickému bádání poslouží informace vybírané ze dvou titulů. Jsou jimi Postavy, atributy, symboly. Slovník křesťanské ikonografie.74 Hynka Rulíška a Slovník symbolů. Kosmos, příroda a člověk v křesťanské ikonografii. Jana Royta a Hany Šedinové. Obsažená hesla napomohou k odhalení dalších možných vysvětlení jednotlivých básní.

1.5 Závěr první části V úvodní kapitole byl Adam Michna představen jako básník, který výrazným způsobem ovlivnil formování české duchovní lyriky. To, že byl v tomto směru jednou z autorit, doložily názory a myšlenky předních literárních vědců.

70

ČEJKA, Mirek. Adam Michna z Otradovic: básnické dílo, texty písní 1647–1661. Praha: Lidové noviny, 1999. 71 Tamtéž, str. 523. 72 Tamtéž, str. 523. 73 Například Nálezová zpráva o přímé předloze Michnovy Loutny české Jana Kvapila. (KVAPIL, Jan. Nálezová zpráva o přímé předloze Michnovy Loutny české. Česká literatura. Praha: Nakladatelství československé akademie věd 2004, roč. 52, č. 5, s. 742–743.) 74 RULÍŠEK, Hynek. Postavy, atributy, symboly. Slovník křesťanské ikonografie. Hluboká nad Vltavou: Alšova jihočeská galerie, 2005.

21

Kvůli omezenému rozsahu této práce jsem byla nucena charakterizovat Michnův básnický styl na velmi malém prostoru. I přesto tento „stručný exkurz“ do díla Adama Michny postačí jako materiál pro obeznámení se s jeho stylem tvorby. Druhá část diplomové práce totiž bude věnována výhradně výkladu symboliky, proto je znalost těchto faktů nezbytná pro pochopení celkového smyslu básní. Konkrétní texty byly vybrány na základě mnou zvoleného kritéria, tedy podle pojetí Vánoc v rámci liturgického roku. Celkem tedy budu pracovat s dvaadvaceti básněmi, které projdou podrobným zkoumáním.

22

2. Vánoční lyrika Adama Michny Tato kapitola je rozdělena na dvě hlavní části. V té první budou představeny dílčí poznatky literárních vědců, které spolu s informacemi z kapitoly 1.2.2.1 Autorský styl dotvoří představu o Michnově pojetí vánoční lyriky. Druhá část kapitoly bude ryze praktická. Její hlavní náplní je práce s křesťanskou symbolikou, která je obsažena v básních Adama Michny. To, že se skutečně jedná o úmyslně vnesené symboly, potvrzuje již ten fakt, že s nimi takto pracuje Mirek Čejka75. Jeho myšlenky budu při práci brát v potaz a obohatím je o další výklad.

2.1 Charakter Michnovy vánoční lyriky Co se týče vývoje české vánoční poezie, přikládá Vilém Bitnar76 vánoční lyrice Adama Michny výjimečný umělecký význam. Michna v ní přináší takové ideové a citové obohacení, které v estetickém zhodnocení znamená pozměnění dosavadní poetiky, a tedy nástup nové epochy – baroka. Gotická podoba české vánoční poezie sice zdůrazňuje chudobu Ježíška i jeho Matky, ale nepřipomíná jeho nebeskou slávu a rajskou nádheru, kterou opustilo. Tento úkol byl ponechán koledám českého baroka. Vytvoření vánoční antitézy chudoby a bohatství představuje v poezii Adama Michny obraz v bídě narozeného božího dítěte. Vůbec poprvé je tak v české lyrice vyjádřen úžas z nepochopitelného kontrastu slávy a ubohosti Ježíška. Není náhodou, že k hlubšímu chápání této sociální antitézy dochází právě v době protireformační. Tehdy se totiž ve velké míře projevil rozdíl mezi „honosnou nádherou“ a „zpustošenou ubídněností“. Adam Michna se od čtyřicátých let sedmnáctého století pokoušel o různé stylizace této antitézy. V písni Vánoční magnét a střelec je Ježíšek „[…] maličký a skrovničký, / však velikým Bohem vždycky […]“. Součástí jeho uchopení antitézy leckdy býval i hluboký údiv, jako je tomu například v Opět jiné o narození Pána Krista: „Než tomu se hrubě divím, / že tě v jeslech vidím, / že v plenkách malého / vidím Boha mého / pohodlí nemíti, / zimou se trápiti /

75

ČEJKA, Mirek. Adam Michna z Otradovic: básnické dílo, texty písní 1647–1661. Praha: Lidové noviny, 1999. BITNAR, Vilém. Vánoční lyrika Adama Michny z Otradovic. Praha: Zdeněk Bjaček, 1936, str. 17–19. a BITNAR, Vilém. Antitésa barokové koledy. In O českém baroku slovesném. Stati informační. Praha: [s.n.], 1932, str. 209–215. 76

23

pro naše spasení.“ K nejbohatšímu a nejsmělejšímu projevu této polarity došlo v písni Nebeský slavíček, k chvále Boží sladce prozpěvující, divné Boží narození. Celá tato skladba je postavena na antitéze „všemohoucna a nemohoucna“, která je vyjádřena epitety: „Proč jsi se narodil malý, / velký Ježíši, / jenžs na nebi neobsáhlý, / ó malý Ježíši.“ Básník tímto způsobem projevuje svoji lásku k právě narozenému Ježíškovi. Václav 77

Černý

vidí ve zdůrazňování prostoty, chudoby božského dítěte a okolností, které to vše

podtrhují (chlév, kolébka vystlaná senem, oslík a volek, pastýři a chudí lidé jako první holdující dárci), syntézu básníkovy jezuitské původnosti a lidového rázu. Adam Michna dokáže svůj něžný cit k Ježíškovi předvést několika způsoby. Je jí „[…] ukolébavková zpěvnost básnického výrazu; intimní důvěrnost výjevu (kolébka, nemluvněcí pláč, bezmocnost „sličného pacholátka“, synáček, panáček, paňátko, milostná matička); prostinký, vemlouvavě národní půvab stafáže (pastýřkové, hvězdy a ptáčkové, fialy, růže, konvalinky, hrdlička); posunování významových prvků obrazu do deminutivního tvaru (rosička, dušička, líčko, hubička, sluníčko, ručičky, nožičky, „oslátko, tupičký hovádko“, „nažičké nebožátko“ atd.). […] Láska je v této jesličkové lyrice prostou výměnou dvojí něhy, přičemž ale básník nezapomíná, že nepatrný tvoreček v jeslích je vtělením Lásky věčné […].“78 Tímto způsobem dochází k idealizaci a ke zdůvěrňování lyrické nálady a situace. Podle Antonína Škarky79 se tak formuje idyla betlémského chléva a celkové atmosféry narození Ježíška. Ve vánočních písních Adama Michny se podle něj vzájemně prolínají dva milostné vztahy, mystická erotika a příbuzenská láska – láska mezi rodiči a dětmi, synovská, otcovská či mateřská. Projevuje se jako rodinný vztah Panny Marie a svatého Josefa k Ježíši. Jindy autor tento vztah vyjadřuje v subjektivní rovině, když rodičovský či sourozenecký cit k Ježíškovi jako k vlastnímu synu nebo bratru dovoluje prožívat člověku. Do tohoto proudu „lyrického zbožňování“ jsou autorem vneseny i jeho tvůrčí sklony. Adam Michna věnuje velký prostor důvěrným úvahám, do kterých jen minimálně zasahuje zpěv andělů. Také průvod dárců, pastýřů, a dokonce i honosná a efektní tříkrálová scéna představuje pouze epizodické mihnutí. K vykreslení těchto nálad autor jen málo využil krajinného pozadí. Vilém Bitnar80 připomíná Michnovu hudební praxi, když konstatuje, že v jeho vánočních písních dochází ke kontaminaci sluchových a chuťových počitků. Ve velké míře se 77

ČERNÝ, Václav. Michnova lyrika duchovně milostná. In Až do předsíně nebes. Čtrnáct studií o baroku našem i cizím. Praha: Mladá fronta, 1996, str. 171–172. 78 Tamtéž, str. 172. 79 ŠKARKA, Antonín. Adam Michna z Otradovic. Básnické dílo. Praha: Odeon, 1985, str. 15–17. 80 BITNAR, Vilém. Vánoční lyrika Adama Michny z Otradovic. Praha: Zdeněk Bjaček, 1936, str. 19.

24

zde totiž objevují spojení jako „sladké prozpěvování“ či vyzývání ke stupňovanému prožitku prostřednictvím „zpívejme i sladčeji“. Barokní tlak smyslů je ve vánoční poezii Adama Michny vyjádřen také schopností vnímat tvary a barvy, vůni květů, zapojením vjemu tepla a zimy apod. Toto smyslové cítění se v básníkově fantazii často propojuje. Dochází ke „smyslovému opojení a okouzlení jako v proslulé vánoční ukolébavce Chtíc, aby spal (MM 2), v které je Ježíšek zahrnut květinovými a hudebními metaforami. Květinové představy vyvolávají opojné vůně českých lesů a zahrádek (rozmarýn, fialky, lilie, růže a konvalinky) a hudební představy připomínají pláč a vrnění nemluvňátka (loutna, harfa, cymbál).“81 Zmíněná píseň je lidem známá dodnes. Zásluhy na jejím šíření je zde třeba připsat také autorům kancionálů 18. a 19. století – Janu Josefu Božanovi, Matěji Václavu Šteyerovi a Antonínu Koniášovi. Svědectví o tom přináší Josef Vašica: „[…] „Ó fialo, ó lilium…“ je pátá strofa, z celkových šesti, vánoční písně „Chtíc aby spal“ (u Adama Michny z Otradovic, Čes. mariánská muzika, 1647, str. 4, u Božana str. 41 (pozn. v Slavíčku rajském), u Šteyera, 4. vyd., 117 (pozn. v Kancionálu českém), u Koniáše, 4. vyd., 42 pozn. v Cytaře Nového zákona)). Cituji Šteyera a Koniáše podle vydání, která mám po ruce, ale jsou jistě i v ostatních.“82 Hojné publikování písně Chtíc, aby spal, tak zpívala je jistě dokladem jejích uměleckých kvalit. Nemělo by se ale zapomínat na další vánoční písně Adama Michny, které si nezaslouží být pouhým „stínem“ proslavené koledy. Následující kapitola nabídne představení těchto textů z pohledu křesťanské symboliky.

2.2 Interpretace křesťanské symboliky ve vánoční lyrice Adama Michny 2.2.1 Vánoční rosička „Text písně rozvádí charakteristické téma začátku církevního roku, které je dáno úvodními slovy latinského introitu z rorátů (mše ke cti P. Marie od adventu až do Narození Páně): RORATE, CÆLI, DESUPER, ET NUBES PLUANT JUSTUM; srov. Iz 45,8: Nebesa, vydejte krůpěje shůry, ať kane z oblaků spravedlnost (ve Vulgátě je místo substantiva spravedlnost substantivizované adjektivum spravedlivý ve smyslu mesiášského zaslíbení) a 81 82

ŠKARKA, Antonín. Adam Michna z Otradovic. Básnické dílo. Praha: Odeon, 1985, str. 23. VAŠICA, Josef. České literární baroko. Praha: Atlantis, 1995, str. 327.

25

urodí se spása (ve Vulgátě Spasitel) a spravedlnost vyraší s ní; srov. i ČMM 54 (Mariánské larmo, kde se symbol „rosička“ vztahuje na P. Marii jako prostřednici) a SM 2 (Druhá adventní – Rorate, Cæli). Zde se symbol „rosička“ vztahuje na Krista.“83 Mirek Čejka potvrzuje jednu z variant symboliky rosy. Ta totiž může být předobrazem Kristova vtělení. O tomto způsobu interpretace není pochyb. Ovšem nabízejí se ještě její další vhodná vysvětlení. Druhou možností je spojitost „rosičky“ s předobrazem mateřství Panny Marie. Počáteční verše skladby dokládají tuto domněnku: (verš 1–2) Již jest spadla rosička / tolikrát žádaná, / […] – spojení „spadla rosička“ vyjadřuje narození Ježíše Krista; „tolikrát žádaná“ jednak prosbu lidstva po Spasiteli, jednak přirozenou touhu matky po dítěti. (3) […] z nebe spadla rosička / […] – vtělení božského potomka do podoby člověka; (4–5) […] jednou vyžádaná, jednou vyžádaná. Těmito verši Adam Michna evokuje seslání archanděla Gabriela k Panně Marii. Připojuje tak k převážně lyrickému textu odkaz na známou událost, kterou si lidé sami připomenou ve svých myslích. Dá se říci, že takto autor do básně vnáší epický prvek. Čtenář se s tímto setká i dále: (41–42) Žádal David vodičku / z čisterny Betlémské: […]. – „Srov. 2 S 23,15-17 (také 1 Pa 11,17–19): Když král David bojoval s Pelištejci, byl Betlém v rukou nepřítele. Král zatoužil napít se vody z betlémské studny. Tři jeho bojovníci mu ji přinesli. On ji však nepil, ale obětoval ji Bohu: Hospodine, nechť jsem dalek toho, abych udělal něco takového. Což to není krev mužů, kteří šli s nasazením života?“84 V Druhé knize Samuelově (Starý zákon) je tedy vykonáním oběti předložen důkaz o přetrvávajících pohanských zvyklostech mezi lidmi.

Tím, že oběť učinil samotný král, se závažnost

problému zvyšuje. Sám ale touží po vyšší spravedlnosti (nejen co se týče naklonění vítězství ve válečném stavu). „Voda“85 totiž v této konotaci může symbolizovat život, zrození a posvěcení, dále také pravdu, moudrost, milost, požehnání, ctnost, radost, obrození ducha, těla a celkové očištění – vlastnosti, které byly očekávány s příchodem Spasitele (v 8. verši je symbol vody přímo spojen s Ježíšem Kristem). Adam Michna vybízí „křesťanskou duši“, aby pospíšila. Symbol „duše“86 volí proto, že je samotnou duchovní podstatou člověka, principem života. V okamžiku početí vznikla tvůrčím úkonem Boha – a protože z něj vzešla, může se s ním nejlépe spojit. Apel ke spěchu odůvodňuje verš 16–17: Zbírej z rána rosičku, / pozdě při poledni. Zde mohou nastat dvě 83

ČEJKA, Mirek. Adam Michna z Otradovic. Básnické dílo. Texty písní. 1647–1661. Praha: Lidové noviny, 1999, str. 532. 84 Tamtéž, str. 532–533. 85 RULÍŠEK, Hynek. Postavy, atributy, symboly. Slovník křesťanské ikonografie. Hluboká nad Vltavou: Alšova jihočeská galerie, 2005, abecedně řazeno – nepaginováno. (dále jen nepag) 86 Tamtéž, nepag.

26

různé interpretace. Obě mají podobný smysl – nezmeškat důležitou věc. Ta první je konkrétnější. Autor je obeznámen s životním příběhem Ježíše Krista. Proto se stylizuje do role „proroka“ a nabádá Kristovy žijící současníky ke spěchu. Největší část svého života totiž Kristus prožil v období dětství – ráno. V dospělosti – poledne – brzy zemřel. Další smysl těchto dvou veršů tkví ve víře jako podstatě života všech lidí. Opět se váže na jejich věk. Pokud budou věřícími od narození (křest, seznámení s Biblí a pravidly víry), vyhnou se hříšným skutkům. Lépe si tak zajistí kýžené místo v ráji, u Boha. Spojitost s přírodním líčením navíc usnadnila pochopení autorova úmyslu širokému lidovému publiku. V následujících verších básník věnuje pozornost rodičům Ježíše Krista. (17) Pros za pomoc Mamičku, / […] – poukazuje na význam jeho matky ve spojitosti s mariánským kultem. Verše (23–25) obsahují odkaz na původ pěstouna Ježíše Krista, Josefa, který pocházel z rodu židovského krále Davida: […] když Jozefa mít budeš, / budeš jistě přední, / budeš jistě přední. Prostřednictvím dalších generací se tak v Ježíši vyplnila Davidova touha po Spasiteli. Zplození Ježíše Krista je alegoricky vyjádřeno přírodními motivy zasazenými do české jarní krajiny: Jozef Pěstoun jest kvítek betlémského ráje: Maria jest štípek87 betlémského máje, betlémského máje.

Polila jest ten štípek hojně rosa z nebe: pokropila ten kvítek, člověče, pro tebe, člověče, pro tebe.

Symbolika ve vztahu k početí a narození Ježíše Krista není v české vánoční tematice nijak neobvyklá. Zářným příkladem je asi nejznámější česká koleda Narodil se Kristus Pán: […] z růže (Panna Maria) kvítek (Ježíšek) vykvet nám.

87

Štípek - „[…] ovocný stromek, jabloňka (podle Vulgáty se za rajský „strom poznání dobrého a zlého“ [lignum scientæ boni et mali] považuje tradičně jabloň, protože lat. slovo malum znamená „zlo“ i „jablko“).“ (ČEJKA, Mirek. Adam Michna z Otradovic. Básnické dílo. Texty písní. 1647–1661. Praha: Lidové noviny, 1999, str. 523.)

27

Ve Vánoční rosičce však na tomto aktu pozorujeme také účastenství Josefa, který představuje „kvítek“, taktéž pokropený „nebeskou rosičkou“. Adam Michna tedy jednostranně neprotěžuje Pannu Marii jako bohorodičku, ale vidí v ní a v Josefovi rovnocenné partnery. „Rosa z nebe“ vdechla život malému Ježíškovi, který bude konat velké skutky pro „žíznivé dušičky“ – „skučící hrdličky“. Pomocí personifikace a následné metonymie se Michna snaží přiblížit jedné ze zásad správného Křesťana: „Autor Fysiologu (I,28) píše, že hrdlička žije po smrti partnera v osamocení na poušti; k tomu lze připodobnit Krista na hoře Olivetské či poustevníky. Podobně jako miluje samotu hrdlička, miluje ji i pravý vyznavač Kristův.“88 Hrdlička může dále představovat samotnou církev. Tedy, skučící hrdlička pak představuje strach a zmatenost v duši. Obojí je odstraněno naplněním touhy po spravedlnosti a novém řádu, které jsou zprostředkovány církví. Předposlední strofa v sobě nese narážku na „Iz 54,4–6: Zapomeneš na hanbu, kdy jsi byla neprovdána, nevzpomeneš na potupu svého vdovství. Tvým manželem je přece ten, jenž tě učinil, jeho jméno je Hospodin zástupů…“89 „Štědrota bohatého božství“ však platí také všeobecně, pro lid. K závěru básně je připojena prosba o stálou pozornost Boha k lidem, za kterou se mu odvděčí láskou a oddaností. Tedy jako jedna z mála básní Adama Michny s vánoční tematikou tato není věnována přímo Ježíši Kristu. Jedná se zde spíše o oslavu jeho zplození, kde nejdůležitějším aktérem je jeho Otec – Bůh.

2.2.2 Vánoční noc „Tato píseň je dodnes nejznámější ze čtyř Michnových ukolébavek (dalšími jsou ČMM 5, SM 4, SM 76 (pozn. Zvání k kolébce na den narození blahoslavené Panny Marie)) a ze všech jeho písní; od 17. do 20. století se uvádí v katolických i některých protestantských kancionálech […] a dá se říci, že zlidověla. Ve starší době existují i její parafráze […].“90

88

ROYT, Jan., ŠEDINOVÁ, Hana. Slovník symbolů. Kosmos, příroda a člověk v křesťanské ikonografii. Praha: Mladá fronta, 1998, str. 124. 89 ČEJKA, Mirek. Adam Michna z Otradovic. Básnické dílo. Texty písní. 1647–1661. Praha: Lidové noviny, 1999, str. 533. 90 ČEJKA, Mirek. Adam Michna z Otradovic. Básnické dílo. Texty písní. 1647–1661. Praha: Lidové noviny, 1999, str. 533.

28

Zdeňka Tichá91 zmiňuje například přetvoření Michnovy ukolébavky na světskou svatební píseň s názvem Píseň, když se nevěsta k ženichovi uvádí, připisovaná Janu Vavákovi. Tlumení oficiálního rázu náboženského tématu Zdeňka Tichá zpozorovala i v jiných českých vánočních skladbách. Mnohde byl dokonce až „rouhačsky proměněn“. Například píseň Narodil se Kristus Pán byla lidovými vrstvami přesunuta do žertovné světské roviny v písních Narodil se mladej švec a Narodil se krejčí pán. „Ze všech dokladů uvedených na ukázku lidového postoje k náboženským tématům vyplývá, že pro lidové prostředí neplatila Balbínova teze o hranicích možností v podávání nábožné látky (viz jeho Verisimilia).“92 I přes tyto skutečnosti se původní verze vánočních písní zaryly do paměti lidového publika nejhlouběji – samozřejmě zejména díky vánočním půlnočním mším, kde byly a jsou do dnes zpívány. Vánoční noc, nebo-li Chtíc, aby spal, tak zpívala, představuje obrázek idyly v betlémském chlévě, kdy matka Panna Maria uspává svého syna, Ježíška. Ten bývá označován jako synáček a miláček, ale také jako Spasitel a Stvořitel. Zde je vidět pouze „něžný“ protiklad mateřského vidění božského nemluvněte, nikoli tradiční pojetí barokní antitézy (viz kapitola 2.1 Charakter Michnovy vánoční lyriky). Ježíšek je zde oslavován prostřednictvím užití nejrůznějších symbolů. Už při narození je označen jako „koruna“93, která je s ním v křesťanské symbolice neodmyslitelně spojena. Ve významu vševládce, je spojována s důstojností, královskou mocí, vládou, svrchovaností, požehnáním, ctí, svatostí, dokonalostí a moudrostí. Betlémskému zázraku jsou přítomni též „andělé“94. Bytosti, které stvořil sám Bůh k jeho chvále a službě i k službě lidem. Představují zvláštní přítomnost Boha a jeho pomoc. Jejich zvěstováním se Panna Maria doví o početí Ježíše Krista. V souvislosti s vánocemi, a tedy s narozením Ježíška, bývají užiti k oslavováni Božího Syna a samozřejmě ke zvěstování jeho narození. Ve Vánoční noci je jejich přítomnost pouze zmíněna. Ale i to je důležité k dokreslení potřebné atmosféry: […] nynej, všech anjelův radost, / má perličko […]. Hana Šedinová95 ne náhodou zařazuje perlu mezi biblické kameny. Ztotožnění Ježíše Krista s „perlou“ se totiž objevuje v různých teologických líčeních. „On je bránou do nebeského města, do království božího, on je tou jedinou perlou, perlou všech perel, jako je 91

TICHÁ, Zdeňka. Česká poezie 17. a 18. století. Praha: Academia, 1974, str. 24. Tamtéž, str. 24 a 104. 93 RULÍŠEK, Hynek. Postavy, atributy, symboly. Slovník křesťanské ikonografie. Hluboká nad Vltavou: Alšova jihočeská galerie, 2005, nepag. 94 Tamtéž, nepag. 95 ROYT, Jan., ŠEDINOVÁ, Hana. Slovník symbolů. Kosmos, příroda a člověk v křesťanské ikonografii. Praha: Mladá fronta, 1998, str. 55–56. 92

29

tím jediným základem (Haimo z Auxerre, Expos. apoc., PL 117,1208AB). Kristus je perlou, pro kterou se muž z Matoušova evangelia vzdal všeho ostatního bohatství. Znamená tedy tato jediná perla Krista, ale také evangelium, naději na život v království božím i lásku a lahodnost života na nebesích; každý, kdo okusí sladkost tohoto nového života, ochotně od sebe odvrhne vše, co miloval na zemi, tedy veškeré pozemské bohatství, protože jeho mysl zná již jen jedinou lásku, lásku ke Kristu (Hrabanus Maurus, De univ., PL 111,472BC).“96 Proč je Ježíš Kristus viděn jako „perla“ může objasnit Plinius ve své knize97 „pojednávající o rybách a jiných mořských živočiších (Nat. hist. 9,106-123) a říká, že perly se rodí v mušlích z nebeské rosy […].“98 Rosa z nebe totiž představuje vtělení Ježíše Krista do podoby člověka. Velmi zajímavá zjištění dává také verš 21–24:

Slávu, chválu vždy nabudeš od mamičky, když se vyspíš, jísti budeš med včeličky.

Ústředním motivem této strofy jsou zdánlivě nespojitelné motivy matky – Panny Marie – a včely. Jan Royt99 ale dokazuje, že mezi nimi v tomto případě panuje velmi úzká souvislost. Včela je totiž symbolem Mariina panenství, protože své potomstvo nepřivádí na svět přirozeným způsobem, ale sbírá je z květů. Včela vytváří med, který byl jednou ze základních potravin starověkých kultur. Základní „potravinou“, kterou byla Panna Maria schopna svému dítěti poskytnout, bylo mateřské mléko. Tato sloka tedy může být interpretována jako umné pojednání o tak přirozené a běžné věci, jako je kojení. V případě promluvy o svatých ji samozřejmě bylo nutno pozvednout do této podoby. V návaznosti na další sloku je spíše pravděpodobnější, že med je zamýšlen jako potravina: Osladímť nim tvou kašičku / k tvé libosti: / otevřeš, vím, tvou hubičku / k té sladkosti. Slazení kaše medem se ovšem dá chápat také jako předávání toho nejlepšího dítěti od své matky. „Med“100 v křesťanské ikonografii označuje nejvyšší dobro, nesmrtelnost, štěstí, vědění, moudrost,

96

Tamtéž, str. 56. Naturalis historia („O přírodě“). 98 ROYT, Jan. ŠEDINOV8, Hana. Slovník symbolů. Kosmos, příroda a člověk v křesťanské ikonografii. Praha: Mladá fronta, 1998, str. 55. 99 Tamtéž, str. 114–115. 100 RULÍŠEK, Hynek. Postavy, atributy, symboly. Slovník křesťanské ikonografie. Hluboká nad Vltavou: Alšova jihočeská galerie, 2005, nepag. 97

30

duchovní bohatství, duchovní zdokonalení, zasvěcení, přesvědčivost, výmluvnost, laskavost, sladkost, apod. Ježíšek představuje také „rozmarýn“101 (láska, věrnost, plodnost, nesmrtelnost), ze kterého si lyrický subjekt dělá […] kytku, / jenž nezhyne. Květina jako taková je obecně „[…] znamením krásy stvoření, tohoto světa, symbolem probuzení života, ale pro svůj krátký život také pomíjivosti života.“102 Ale lyrický subjekt překonává pomíjivost výběrem správné květiny. Dává tím Kristu najevo svou neoblomnou lásku. Ve Vánoční noci jsou užity i další druhy květin. Konkrétně fialka, lilie, růže a konvalinka. Ve verši 33–34 jsou spojeny výhradně s osobou Ježíška:

Ó fialo, ó lilium, ó růže má! Nynej, vonné konvalium, zahrádko má. Fialka103 je pro svoji nenápadnost a krásu symbolem pokory „a podle Řehoře z Nyssy (In cant. 2,12) připomíná její vůně libou vůni Kristovu.“104 Lilie105 je symbolem mravní čistoty a cudnosti, proto bývá velmi často spojována s mariánským kultem. Tato květina je „podle Nového zákona (Mt 6,28–29) je lilie příkladem odevzdanosti do vůle boží […].“106 Růže107 je jedna z květin, které umožňují širokou škálu výkladů. V tomto případě jde o symbolizování Ježíše Krista (růže je již od starověku považována za královnu květin – červená barva připomíná barvu krve) a o symbolizování citu lyrického subjektu. „Podle antické báje byly růže původně jen bílé, ale zbarvily se krví z rány způsobené Venuši trnem, když marně spěchala na pomoc umírajícímu Adónidovi. Proto byla růže také považována za květinu lásky.“108 Jan Royt109 dodává, že na počátku křesťanství byla růže kvůli tomuto

101

Tamtéž, nepag. ROYT, Jan., ŠEDINOVÁ, Hana. Slovník symbolů. Kosmos, příroda a člověk v křesťanské ikonografii. Praha: Mladá fronta, 1998, str. 79. 103 Tamtéž, str. 83. 104 Tamtéž, str. 83. 105 Tamtéž, str. 86–87. 106 Tamtéž, str. 86. 107 Tamtéž, str. 92. 108 Tamtéž, str. 90. 109 Tamtéž, str. 91. 102

31

úzkému sepětí s kultem bohů odmítána. Později byla přijata jako květina křesťanského ráje a také jako symbol mučedníků a betlémských neviňátek Také „barvy“110 se neužívaly bezcílně, ani v době předkřesťanské. Tato symbolika však nebyla jednoznačně ustálená, ale často spíše mnohovýznamová. „V křesťanství se během času ustálilo užívání určitých barev při liturgii podle jistých pravidel. Též v ikonografii se postupně ustálilo užívání různých barev charakterizujících osoby, jejich stav, vlastnosti apod.“ Červená barva má stejně jako růže mezi květinami přední postavení v barevné škále – je barvou barev. Je spojována s krví, mučednictvím a utrpením – což lze aplikovat na postavu Ježíše Krista. To, že ji ve své chvalořeči užil lyrický subjekt, pak vyjadřuje jeho lásku k Ježíškovi, radost z jeho narození myšlenou upřímně a ze srdce. Kristův příchod mu navrátil ztracenou energii a probudil v něm mystický zápal. Intuice mu napovídá, že dostal dobrého vůdce. I takto by se v této konotaci dala shrnout symbolika červené barvy. Poslední ze zobrazených květin, konvalinka111, je znamením spásy. Všechny tyto květiny jsou zasazeny do „zahrádky“. Jan Royt poznamenává, že pramenem pro interpretaci tohoto symbolu mohou být kázání Honora z Autun a spis Hortulus Walafrida Strabona. „Velmi zajímavě je rozvinuta symbolika květin v hymnu zpívaném o vigilii svátku Všech svatých: „Krásná je svými květy kratochvilná zahrádka Kristova, v niž jsou mučedníci poznamenaní rudou barvou mučednictví a vyznavači jsou jako fialky ve stádci pokorných. V těchto květech růží, lilií a fialek pase drahý ženich…Svou krví sklízejí mučedníci tyto dary růží a nesou lilie v lesku své zářivé víry.““112 Symbol „zahrady“113 může být mimo květinovou konotaci spojen s rájem, s původním bezhříšným stavem lidí, může jít o boží spojení, o boží dar. V druhé polovině této strofy (v refrénu) jsou přítomny jednak hudební nástroje a zástupci ptačí říše:

110

RULÍŠEK, Hynek. Postavy, atributy, symboly. Slovník křesťanské ikonografie. Hluboká nad Vltavou: Alšova jihočeská galerie, 2005, nepag. 111 ROYT, Jan., ŠEDINOVÁ, Hana. Slovník symbolů. Kosmos, příroda a člověk v křesťanské ikonografii. Praha: Mladá fronta, 1998, str. 85. 112 Tamtéž, str. 81. 113 RULÍŠEK, Hynek. Postavy, atributy, symboly. Slovník křesťanské ikonografie. Hluboká nad Vltavou: Alšova jihočeská galerie, 2005, nepag.

32

Ó loutno má, ó labuť má, můj slavíčku, nynej, líbezná harfo má, cymbálíčku.

„Role hudebních termínů je tu ovšem odlišná od funkce termínů v dílech naukových: musí mít asociativní sílu, aby vyvolávala resonanci nejen u profesionálních hudebníků, ale i u širokých vrstev, jimž byly jeho písně určeny. Proto Michna pracuje s termíny centrálními a notorickými.“114 V křesťanské symbolice115 slouží hudební nástroje obecně například k Boží chvále („Chvalte ho hlaholem trouby, chvalte ho harfou a citerou!“ Žl 150,3), mohou představovat nebeské království nebo řeč andělů, zdůrazňují slavnostnost atd. Každý nástroj je opět spojen s něčím či někým konkrétním. Loutna je andělským nástrojem nebo vůbec alegorií Hudby (Sedm svobodných umění) či Sluchu (Smysly). Může také představovat Krista a jeho věrné (hráč na loutnu a posluchači, Orfeus a zvířata podmaněná jeho hrou). Harfa slouží k Boží chvále a cimbál představuje krále Davida – jde tedy o připomenutí Kristova původu. Ve svém výkladu o symbolice ptactva zmiňuje Jan Royt116 Plinia a jeho desátou knihu svého spisu O přírodě. Mimo jiné se zde totiž autor zabývá legendami spojenými s ptáky. Dobrým odůvodněním toho, proč Adam Michna označuje Ježíška jistými druhy ptáků, je teorie o jejich oplodnění. Děje se tak prý dýcháním a hlasem samce. Také Panna Maria byla oplodněna bez jediného dotyku Otce. Jelikož byla Pliniova rozsáhlá encyklopedie jediným uceleným pramenem vědění o přírodě prakticky až do novověku, je více než pravděpodobné, že se s ní Adam Michna při svých studiích setkal. Mohla by zde tedy být jistá souvislost se zmíněnou legendou. Ke konkrétním druhům ptactva: labuť117 byla pro svoji čistotu, bělost a pohyblivost v evropské kultuře odedávna považována za symbol světla, čistoty a vznešenosti. Symbolizuje 114

ŠTĚDROŇ, Miloš – ŠLOSAR, Dušan. Komenský a Michna. In Dějiny české hudební terminologie. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2005, str. 50. 115 RULÍŠEK, Hynek. Postavy, atributy, symboly. Slovník křesťanské ikonografie. Hluboká nad Vltavou: Alšova jihočeská galerie, 2005, nepag. 116 ROYT, Jan., ŠEDINOVÁ, Hana. Slovník symbolů. Kosmos, příroda a člověk v křesťanské ikonografii. Praha: Mladá fronta, 1998, str. 121. 117 Tamtéž, str. 126–127.

33

taktéž čistotu duše a trpělivost. Protože slavík118 vzlétá vysoko k oblakům, stal se ve středověku symbolem touhy člověka po nebesích. Svým zpěvem zde pozdravuje Hospodina. Syntéza obou odkrytých výpovědí ukazuje na Boha a přeneseně také na Ježíše Krista. V poslední sloce písně dává Panna Maria svému synovi na dobrou noc hubičku. Samotný akt políbení se pravděpodobně vyvinul z původní snahy předat životní sílu skrze dechnutí. Matka tak vyjadřuje svoji lásku k dítěti, která mu dodává pocit bezpečného a klidného zázemí. Aby mohl Ježíšek pokojně spát, vyzývá lyrický subjekt k tichu také anděly. Jde zde pouze o vyjádření solidarity s kojencem. Závěrečným pokleknutím věřící Ježíškovi projevují úctu, pokoru, podřízenost a vyjadřují jím také vlastní nicotnost vůči Synovi Božímu.

2.2.3 Vánoční magnét a střelec Samotný název písně obsahuje dva velmi zajímavé a v barokní poetice neotřelé motivy – „magnet“ a „střelec“. Alexandr Stich119 potvrzuje poměrně málo frekventovaný výskyt slova „magnet“. Objevoval se jen v takových dílech barokní literatury, v nichž dominovala estetická funkce. Tajemnost a záhadnost vlastností magnetu z něj činila vhodnou látku pro „[…] různé jazykové, slohové a literární transformace pomocí přenášení významu a vytváření významů obrazných. […] Vlastní centrum barokního motivu magnetu se však vytvářelo jinde, mimo toto východisko čistě fyzikální. Hlavním popudem jeho dalšího rozvoje bylo v tomto období eroticko-mystické pojetí motivu Písně písní. […] Explicitní spojení magnetu a mystického „táhnutí“ viselo evidentně ve vzduchu.“120 Adam Michna se podle této studie stal prvním barokním umělcem, který jej užil. Zapracoval jej do textu Vánočního magnétu a střelce:

118

Tamtéž, str. 133. STICH, Alexandr. Magnet a pelikán – dva exkluzivní barokní motivy. In Česká literatura doby baroka. Sborník příspěvků k české literatuře 17. a 18. století. Praha: Památník národního písemnictví, 1994, s. 89–91. 120 Tamtéž, str. 89–91. 119

34

Jsi maličký a skrovničký, však velikým Bohem vždycky, jsi subtilný, jsi outličký, ač jsou magnét tvé očičky.

S touto mocí táhneš k sobě srdce lidské, spojiv v sobě, tak ty ve mně a já v tobě přebýváme v každé době.

„[…] a hned ho v intencích základního slohotvorného postupu barokní umělecké literatury uvedl v strukturní vztah k jiným základním barokním motivům, tj. k původně erotickému motivu střely a k motivu rány (= krve): „…abys střílel k srdci mému jako k terči laskavému. Střílej, šťastný myslivečku, raniž mne, mocný střelečku.““121 Lyrický subjekt zároveň srovnává Ježíška viděného očima – maličký a skrovničký; subtylný a outličký – a srdcem – však velikým Bohem vždycky. Vytváří tak mezi těmito nazíráními propastný rozdíl v typicky barokní antitéze. Jsou tedy utvořeny dva krajní póly: „[…] proti představě slabosti, bezmocnosti dítěte Ježíška (slohově vyjádřené především deminutivy) stojí představa Kristovy síly a moci, přičemž oba póly skládají obraz téže postavy, jednou z hlediska jejího tělesného, lidského stavu, podruhé z hlediska její absolutní, transcendentální moci; magnét přitom oba tyto póly v textu spojuje a sjednocuje; magnetem jsou „očičky“ bezmocného nemluvněte, ale je v nich zároveň skryta až uhrančivá síla boží milosti.“122 Podmanivost Ježíškova pohledu dokládají závěrečné verše písně: (25–26) S těmi poručíš mne všeho / a tak opanuješ všeho. „Oči“123 Ježíška nejenže přijímají světlo, ale také samy vyzařují duchovní sílu. V křesťanské symbolice je oko spojováno se světlem a duchovním zrakem – je zrcadlem duše. V Ježíškových očích se odráží schopnost vládnout, strážit své věřící a starat se o ně. Oslovením „myslivečku“ nebo „střelečku“ srovnává lyrický subjekt Ježíše Krista (křesťanskou lásku) s řeckým Erotem či římským Amorem.124 „[…] Eros-Amor byl bůh tělesné lásky, později býval zobrazován jako krásný okřídlený chlapec, syn a původce bohyně 121

Tamtéž, str. 91. Tamtéž, str. 91. 123 RULÍŠEK, Hynek. Postavy, atributy, symboly. Slovník křesťanské ikonografie. Hluboká nad Vltavou: Alšova jihočeská galerie, 2005, nepag. 124 ČEJKA, Mirek. Adam Michna z Otradovic. Básnické dílo. Texty písní. 1647–1661. Praha: Lidové noviny, 1999, str. 534. 122

35

lásky Afrodite (Venuše), ozbrojený lukem a šípy zraňujícími lidská srdce […].“125 V duchovním pojetí lyrické poezie se tak objevuje její pohanský protipól. Adam Michna tím ale Ježíše Krista nikterak nehaní. Naopak, antické motivy mu napomáhají vyjádřit sílu citu lyrického subjektu k Ježíškovi, povznášejí jeho lásku do božské roviny – tím se také stává neobyčejnou. Autor tedy opět umě spojuje dva protiklady – pohanství a křesťanství –, přičemž čtenář v tomto případě nemusí odhalit napětí mezi těmito složkami. Zranění srdce šípem Erota-Amora vyvolává lásku. To je také jeden z významů (snad ten nejznámější) symbolu „srdce“126. V tomto případě může symbolizovat také duši, tedy podstatu člověka. Ten se rozhodl žít duchovním životem. Chce upřímně a oddaně milovat Ježíše Krista, a tak se dobrat k pravdě a štěstí prostřednictvím Kristovy moudrosti. Adam Michna ve verši 23 líčí také vnější krásu Ježíška: […] líce tvé jako růžičky, / […]. Růže jako symbol bývá typicky červená. Spojení konkrétní květiny či plodu (jablko) červené barvy s tvářemi obvykle vyvolá představu zdraví. Tato symbolika je zažitá, prakticky neexistuje možnost desinterpretace.127 Je na místě snad jen dodat, že vyjádřením zdravotního stavu básník Ježíška přibližuje lidské bytosti. V závěru básně vyslovuje lyrický subjekt Ježíškovi oddanost a (neobratně řečeno) přeje mu do života jen to nejlepší.

2.2.4 Vánoční roztomilost Tato píseň je zajímavá téměř nepřetržitým užíváním antitéz, zpočátku pouze v náznacích, kdy „Maria Panna Matka“ klade své dítě „v plenky sprostné“. Pouze v jediné sloce je tentokráte řečeno, jakého postavení je Ježíšek:

Jeho tělo nebeský, jeho život anjelský, co slunečné paprslky tak se stkví plod panenský.

125

Tamtéž, str. 534. RULÍŠEK, Hynek. Postavy, atributy, symboly. Slovník křesťanské ikonografie. Hluboká nad Vltavou: Alšova jihočeská galerie, 2005, nepag. 127 O symbolice růže a červené barvy viz kapitola 2.2.2 Vánoční noc. 126

36

Epiteta nebeský a anjelský jsou užity proto, aby kontrast následujících slok byl tím propastnější. Kam dále dosáhne lidská představivost Michnova současníka než do „nebe“128? Pod tímto pojmem si představí věčné sídlo Boha, dokonalou spásu celého člověka s duší i tělem. V symbolu nebe je také skryto uskutečnění nejhlubších tužeb lidstva a spása jemu náležejícího světa. Michna se pravděpodobně snažil přiblížit pocit z tělesné krásy Ježíška pocitu nebeské dokonalosti. Spojení „andělský život“ pak může vypovídat o provázení lidstva a o konání dobrých skutků pro něj. Panenský plod vyzařuje boží milost a požehnání, „sluneční paprsek“129 je také symbolem církve, nesmrtelnosti (duše) a pravdy, kterou poskytne věřícím. Ježíšek se tak stává zosobněním spravedlnosti, lásky a naděje, které září pro všechny lidi. Mirek Čejka130 v komentáři k této písni připojuje fakt, že Kristus a jeho tvář jsou se sluncem srovnávány již od Nového zákona. V dalších slokách je popisována tělesná stránka Ježíška a také prostředí, v němž se narodil. Pro vše, co je tímto způsobem přibližováno, autor použil deminutivního tvaru. „Sličné líčko“ Adam Michna tentokráte přirovnává k „rajskému jablíčku“. Zdraví děťátka je ještě více posíleno tím, že jeho tváře září […] jako jasné slunéčko. Ježíškovy „běličké“ „ručičky“ a „nožičky“ pak s tvářemi tvoří kontrast. Umělci „barvy“131 užívali právě pro naznačení odlišnosti i blízkosti, pro zvýraznění různosti. Kontrast bílé a červené Michna používá velmi často. Snad proto, že (zjednodušeně pojato) jsou to barvy zdravého lidského těla. A přesto je jejich rozdílnost velmi dobře viditelná. „Červená barva“132 symbolizuje kromě jiného133 slunce, oheň a teplo, které – jak vypovídají další sloky – v tmavém a chladném chlévě chyběly. Všudypřítomný chlad připomíná „bílá barva“134. Zintenzivňuje Ježíškovu nevinnost, duchovní dokonalost a autoritu. Připomíná, že vzešel z neposkvrněného panenství, a také díky tomu se on i jeho matka stali svatými. Bílá barva je dále symbolem prostoty, takže potvrzuje sociální situaci Ježíška i jeho rodičů.

128

RULÍŠEK, Hynek. Postavy, atributy, symboly. Slovník křesťanské ikonografie. Hluboká nad Vltavou: Alšova jihočeská galerie, 2005, nepag. 129 Tamtéž, nepag. 130 ČEJKA, Mirek. Adam Michna z Otradovic. Básnické dílo. Texty písní. 1647–1661. Praha: Lidové noviny, 1999, str. 603–604. 131 RULÍŠEK, Hynek. Postavy, atributy, symboly. Slovník křesťanské ikonografie. Hluboká nad Vltavou: Alšova jihočeská galerie, 2005, nepag. 132 Tamtéž, nepag. 133 Viz kapitola 2.2.2 Vánoční noc. 134 RULÍŠEK, Hynek. Postavy, atributy, symboly. Slovník křesťanské ikonografie. Hluboká nad Vltavou: Alšova jihočeská galerie, 2005, nepag.

37

Zdeňka Tichá135 se domnívá, Adam Michna užíval červenou a bílou barvu pod vlivem Písně písní. „Obrazně, totiž jako „pěkné kvítí červené, běličký“ nazývá Michna v písni Na den svatých Filipa a Jakuba oba světce. V souvislosti s užíváním pojmů, které jsou spjaty s konkrétní barvou, je pro Michnu také příznačné, že nejčastěji jmenovanými květinami jsou lilium a růže (ponejvíce vybavuje představu červené a bílé barvy).“136 Popis Ježíškova těla lyrický subjekt zakončuje „milostnými očičky“. Adam Michna k tomuto spojení poněkud nelogicky připojuje prosbu: (20) […] Spas, Kriste, tvé ovčičky. Vložený verš budí dojem „násilného“ dotvoření rýmu. Každopádně, autorovým úmyslem nejspíše bylo upozornit na účastenství věřících, kterého je ovce metaforou. „[…] pramení již z tradice SZ; v NZ je nejvyšším pastýřem Ježíš […].“137 Dále je popisováno nuzné prostředí, kde Ježíšek bezprostředně po svém narození pobýval: […] ó jak kolíbka sprostná! / ó jak chaloupka špatná / Ježíše chová Pána. Lyrický subjekt vyjadřuje své lítostné dojetí nad tímto stavem. „Chudičké děťátko“ leží v nahé v chlévě „jako hovádko“, plenky nejsou zdobené, polštářky jsou z kamene. Panna Maria jako matka by svému dítěti ráda dopřála lepší příbytek. Z „očiček žalostných“ prolévá „slzičky lítostné“. Celková atmosféra této písně tedy není idylická, poklidná a plná radosti. Jde o realistický „obrázek“ bídného života Syna Božího, který leží na „jesličkách“ mezi „hovádky“138. Josef se na celou záležitost dívá z poněkud jiné perspektivy. Nepomýšlí na nuzné prostředí, ale pomáhá starat se o Ježíška a má upřímnou radost ze svého otcovství – i když sám Ježíška nepočal. Neradostnou situaci se snaží ještě více odlehčit andělé, kteří hrají a zpívají k oslavě Ježíška. Je zajímavé pozorovat, jak se v průběhu básně proměňuje její ráz. Zpočátku se lyrický subjekt raduje z narození Ježíška, vzápětí si ale všímá kde se tak stalo – v naprosto nevhodném prostředí. Z toho vyvěrají jeho tesklivé pocity, které se ale přibližováním k závěrečné sloce opět navracejí do optimistické tóniny. Celkové vyznění básně je tedy vyrovnané.

135

TICHÁ, Zdeňka. Adam Michna z Otradovic. Praha: Melantrich, 1976, str. 132. Tamtéž, str. 132–133. 137 ČEJKA, Mirek. Adam Michna z Otradovic. Básnické dílo. Texty písní. 1647–1661. Praha: Lidové noviny, 1999, str. 534. 138 U jeslí kromě rodičů postává i oslík, v této konotaci symbol houževnatosti a dobromyslnosti. (RULÍŠEK, Hynek. Postavy, atributy, symboly. Slovník křesťanské ikonografie. Hluboká nad Vltavou: Alšova jihočeská galerie, 2005, nepag.) 136

38

Poslední strofa je opět ponechána příslibu oddanosti a proseb věřících. Michna ji zakončil jako modlitbu – Amen.

2.2.5 Vánoční kolíbka a kolibání „Kolébka“139 znázorňuje počátek života, nový život, ochranu a kolébající se loď na životní plavbě. Ježíšek však byl – už kvůli chudobě svých Panny Marie a Josefa – uložen v jeslích. Proto kolébka zůstává pouhým symbolem pro narození Ježíše Krista a recipientům písně oznamuje, že jde o ukolébavku. V první sloce lyrický subjekt (nebo snad sama Panna Maria) povzbuzuje Ježíška k příchodu na svět: (1–4) Čas jest, děťátko, / poď, pacholátko, / do plinek musíš, / co svět jest zkusíš. […].“ Ve sloce následující již začíná s popisem vztahu k Ježíškovi prostřednictvím antitéz: (8–9) Ach, zlatý květe, / což seno hněte, / […]. „Zlatá barva“140 květu značí zrození nadpozemské bytosti141 . Tato barva je symbolem Boží moci a milosti, Ježíškova sláva září jako nebeské světlo, jako slunce. Je osvícen, tedy (alespoň v srdcích věřících) nesmrtelný. Zlatý květ je usazen do jeslí vystlaných senem, což značí naprosto nevhodné prostředí pro jeho prospívání a snad i přežití. Seno je „mrtvé“, nemůže mu dát potřebnou vláhu. Snad znázorňuje pohrdání některých lidí tak výjimečnou osobou, jakou byl Ježíš Kristus – a jeho následné usmrcení. Lyrický subjekt láskyplně vyzývá Ježíška ([…] spi, mé srdýčko.), aby „zastřel své líčko“. Spolu s Ježíškem usne i „vůl“ a „oslíček“, kteří symbolizují pohany a Židy. Malého Ježíška uspávali Maria a Josef společně: Spi, Spasiteli, / Mamička velí, / takť Jozef učil, / spáti poručil. […]. Adam Michna tímto velebí rodičovskou starostlivost, lásku a klade důraz na soudržnost rodiny. Při těchto „milých povinnostech“ jsou jim nápomocni andělé: (36–39) Serafin líbá, / cherub kolíbá. / Všickni anjelé / slouží vesele. „V SZ jsou serafové (serafíni) a cherubové (cherubíni) okřídlené andělské bytosti I. Hierarchie, které mají za úkol střežit boží trůn […].“142

139

Tamtéž, nepag. Tamtéž, nepag. 141 TICHÁ, Zdeňka. Adam Michna z Otradovic. Praha: Melantrich, 1976, str. 132. 142 ČEJKA, Mirek. Adam Michna z Otradovic. Básnické dílo. Texty písní. 1647–1661. Praha: Lidové noviny, 1999, str. 535. 140

39

V této písni chybí závěrečná prosba o ochranu a spásu věřících. Autor tentokrát prohloubil vážnost prosby tím, že ji vsadil do refrénu, který je připojen ke každé sloce:

Nynej a svírej své očičky, usni a spas nás, své ovčičky, své ovčičky143.

2.2.6 Vánoční vinšovaná pošta Vánoční vinšovaná pošta přináší radostnou zprávu o narození Ježíše Krista. V prvních dvou strofách je posluchač zjistí, že Ježíšek je synem samotného Boha, který na sebe vzal lidskou podobu. Adam Michna ztotožňuje Ježíše Krista tradičně se Spasitelem či Vykupitelem. Užívá však také spojení „pravý Mojžíš“, a to proto, že „v NZ se Ježíš často chápe jako nový Mojžíš; srov. J 1,17: Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda se stala skrze Ježíše.“144 Tedy, Mojžíš145 je vysvoboditel, soudce a zákonodárce představuje Ježíš Kristus. I tato skladba je bohatě prodchnuta antitézami. Kupříkladu: Proč jsi v koutech podtají / tu mezi hovádky? / maje vesele v ráji / paláce i zámky […]. Lyrický subjekt se podivuje oběti, kterou kvůli svému poslání Kristus vykonal – jako potomek Boha by měl přístup do lidem zapovězeného ráje. Namísto toho podstoupil oběť pro lidstvo, kvůli které přišel o život. Adam Michna do představy blahobytu zakomponoval prvek neslučitelný s dobou, v níž Ježíš Kristus žil. Tím je „zámek“. Díky tomu, že vnesl do poezie moderní pojem, který byl spojován s luxusem a bohatstvím, přiblížil míru obětování lidovému publiku. Velké podivení připojuje lyrický subjekt také k tomu, z jaké sociální vrstvy si Ježíš vybral matku: […] Ó jaks potřebnou sobě / zde vyvolil matku, / mohls vzít vzáctnou sobě / mnohých paní statků. Zde čtenář spíše nedokáže pochopit, jak by mohlo dítě ovlivnit to, které matce se narodí. Adam Michna v tuto pravomoc nejspíše věřil. Každopádně, vystavění takové antitézy do textu písně plně zapadá.

143

K symbolice očí viz kapitola 2.2.3 Vánoční magnét a střelec, k symbolice ovcí viz kapitola 2.2.4 Vánoční roztomilost. 144 ČEJKA, Mirek. Adam Michna z Otradovic. Básnické dílo. Texty písní. 1647–1661. Praha: Lidové noviny, 1999, str. 535. 145 RULÍŠEK, Hynek. Postavy, atributy, symboly. Slovník křesťanské ikonografie. Hluboká nad Vltavou: Alšova jihočeská galerie, 2005, nepag.

40

Básník pokračuje: Měly bejt poduštičky / měkoučké, děťátko: / seno, slámu, jesličky / máš jako hovádko. Přepych a dostatek básník na druhé straně vyvažuje užitím nejobyčejnějších věci. „Sláma“146 Ježíškovi předpovídá prázdnotu, slabost, pomíjivost, marnost, bezcennost a bohužel i smrt. I přesto věřící stále žádají o vykoupení a spasení.

2.2.7 Vánoční hospoda Úvodní verš této písně – Když veškeren svět byl popsán, […] – odkazuje na „soupis obyvatel (census) asi na sklonku vlády Heroda Velikého (37–4 př. Kr.), během něhož se narodil v Betlémě Ježíš […].“147 Děj se sice odehrává v Betlémě, ale ten je poněkud „počeštěný“: (21–22) Vítr pere, sníh spadává, / od marštale poprchává. Těžko říci, zda autor nevěděl o klimatických odlišnostech nebo jestli jen chtěl setrvat v rovině představivosti lidového publika. Ať tak či tak, nepříznivé počasí „zdrsňuje“ podmínky pro Ježíškovo přežití. Spojení „větru“ a „sněhu“148 může představovat rodiče Ježíše Krista, kteří v těžkých situacích vždy byli poblíž něho. Neboť „vítr“ značí Boží přítomnost, „sníh“ zase Pannu Marii, její čistotu a nedotčenost. Adam Michna zachází dále i v pojetí antitéz. K umocnění nepříjemného prožitku užívá smyslového vnímání: (26–27) Bláta, smradu, hnoje dosti, / ach, což díš, nebeský hosti? K Vánoční hospodě není připojena žádná prosba věřících. Lyrický subjekt se soustředí pouze na lítostivé komentování stavu kolem narození Ježíše Krista: (11–12) Nechtěl ho mít Betlém město, / musel do chléva za město.; (36–37) Jozef v jeslech Pánu stele, / neboť nebylo postele.

2.2.8 Adama, prvního otce, pokání Tato píseň k oslavě svátku Adama a Evy (24. prosince) připomíná prvotní lidský hřích, který spáchala Eva v ráji – vzala si jablko z Bohem zakázaného stromu. 146

Tamtéž, nepag. ČEJKA, Mirek. Adam Michna z Otradovic. Básnické dílo. Texty písní. 1647–1661. Praha: Lidové noviny, 1999, str. 535. 148 RULÍŠEK, Hynek. Postavy, atributy, symboly. Slovník křesťanské ikonografie. Hluboká nad Vltavou: Alšova jihočeská galerie, 2005, nepag. 147

41

Úvodní dvě strofy jsou spíše zamyšlením a postesknutím lyrického subjektu nad tím, jak je lidstvo nepoučitelné:

Ach! proč život nelepšime? nýbrž víc a víc hřešíme, an víme, že zisk hřešení jest hněv Boží, zatracení. Člověk stále hřeší („hřích“149), i když ví, že ho za toto jednání nemine trest Boží. Vědomě a dobrovolně se protiví Boží vůli a přestupuje tedy Boží zákon. Zneužívá svobody, kterou mu Bůh dal. Pokud si člověk nevyprosí Boží odpuštění upřímnou lítostí a svátostí smíření, vylučuje se z Božího království a odsuzuje se k věčnému trestu v pekle. Aluzi na peklo obsahuje následující verš: (5) Hada, štíra se štítíme, / […]. „Had“ i „štír“150 jsou totiž symbolem ďábla a všeho negativního: „had“ – zlo, hřích, pohanství, nebezpečí, smyslnost, podvod, materialismus, smrt apod.; „štír“ – pýcha, zrada, závist, nenávist, zlost, pomsta, hereze, smrt apod. Následující dva verše tedy obsahují varování: (7– 8) […] ach! víceť hřích lidem škodí, / větší žalost a smrt plodí. Ve třetí strofě se lyrický subjekt ptá, co svým hřešením Adam získal. Na tuto otázku nechává odpovědět jeho samotného. Adam hluboce lituje toho, že uposlechl Evu a taktéž ochutnal jablko. A to proto, že: (19–20) „[…] všecko lidské pokolení / skrz mně přišlo k odsouzení.“ Zpětně si uvědomuje, jaká odpovědnost mu byla dána. Ubíjí se tím, jak poklidně mohl v ráji žít. Namísto toho je vystaven bídě, poddanství, nemocem a smrti. Tuto antitézu si uvědomuje každý křesťan, ale Adama proto nezatracuje. Jeho zhřešení je pro všechny poučením. Proto je báseň zakončena také nadmíru příkladně: (43–44) „[…] budu činit pokání, / až uprosím smilování.“

2.2.9 O narození Pána Krista V této ukolébavce zpracovává Adam Michna opět příběh o zázračném narození Ježíše Krista. Nese se v čistě radostném duchu a neobsahuje antitézy. 149 150

Tamtéž, nepag. Tamtéž, nepag.

42

Verši: (17–18) Dcera Matkou jest zůstala, / Otec Synem, / […] básník podle Mirka Čejky151 zdůrazňuje totožnost Boha Otce s Ježíšem Synem ve svaté Trojici. Za povšimnutí ovšem stojí také oslovení, která autor volí pro Ježíška. Nazývá ho „Panenským Synáčkem“, „všemocným Panáčkem“, „Panenskou růžičkou“ (Mirek Čejka se domnívá, že ve spojitosti s růží jde o pouhé symbolizování krve Kristovy. Růže se ale stala také symbolem Panny Marie (mariánská symbolika152), proto by mohlo jít také o její připomenutí), „naším spasením“ apod. Zvláštní pozornost si pak zaslouží adjektivum „všemocný“ a substantivum „mocnář“. Odkazuje se jimi „na titul Boha-Krista (Vševládce).“153 Deminutivum „předrahá perlička“ „[…] symbolizuje podle Ježíšova podobenství (Mt 13,45-46) království nebeské, synekdochicky Krista.“154, „srdýčko“ a verš (35) […] zahřeje nás to slunýčko, / […] jsou příslibem Boží náklonnosti a lásky.

2.2.10 Pozdravení děťátka Ježíše Pozdravení děťátka Ježíše je opět ryze optimistickou skladbou, která vítá Ježíše Krista na pozemském světě. Radost z Ježíškova narození je v první strofě vystupňována pomocí apostrof „Syn Boží“, „Mesiáš pravý“ a „Král věčné slávy“. „Mesiáš (hebr. māšîah) znamená „pomazaný“ a je ekvivalentem řec. Christos (=Kristus). Označoval se jím Bohem vyvolený vysvoboditel, spasitel, jehož příchod je s touhou očekáván.“155 Zmínka o Mesiáši je „skrytě přítomna“ ve verši: (42) […] Bůh pro nás vtělený […]. Mirek Čejka156 přináší toto odhalení: „Podle křesťanského učení o vtělení (inkarnaci) Bůh přijal lidskou podobu v osobě Ježíše Krista – Mesiáše – Syna božího, aniž přestal být Bohem.“157

151

ČEJKA, Mirek. Adam Michna z Otradovic. Básnické dílo. Texty písní. 1647–1661. Praha: Lidové noviny, 1999, str. 603. 152 ROYT, Jan., ŠEDINOVÁ, Hana. Slovník symbolů. Kosmos, příroda a člověk v křesťanské ikonografii. Praha: Mladá fronta, 1998, str. 91. 153 ČEJKA, Mirek. Adam Michna z Otradovic. Básnické dílo. Texty písní. 1647–1661. Praha: Lidové noviny, 1999, str. 603. 154 Tamtéž, str. 603. 155 Tamtéž, str. 601. 156 ČEJKA, Mirek. Adam Michna z Otradovic. Básnické dílo. Texty písní. 1647–1661. Praha: Lidové noviny, 1999, str. 604. 157 Tamtéž, str. 604.

43

Ježíš Kristus je v symbolice často označován jako „Král“158 („Kristus Král“), který vládne nebi a zemi. Kraluje také, a to především, v srdcích člověka. Lyrický subjekt se tedy snažil oslavit příchod Božího Syna, Spasitele a Krále v jedné osobě. To, že v Ježíši Kristu vidí trojí osobu, může být aluzí na Trojici Boží – Otec, Syn a Duch svatý. Právě „Duch svatý“159 by mohl být v básni přítomen v symbolu hvězdy, která má ozdobit právě narozeného Ježíška – „kvíteček krásný“. Zdobení hvězdami přinese dítěti štěstí, moudrost, potvrzuje jeho čistotu a krásu. Symbolizuje naději, kterou do něj lidstvo vkládá, protože v Ježíškovi vidí svého budoucího krále, vůdce a učitele spravedlnosti. Kristova láska k věřícím s sebou přinesla oběť: (13–14) […] láska tě snížila, / láska tě obtížila, / […]. Mohl kralovat nebi, místo toho panuje ve světě. Lyrický subjekt to nedokáže pochopit – (15–16) […] proč nás tak miluješ? / proč se tak snižuješ. Ví, že se mu odpovědi nedostane, proto jsou další sloky dále v duchu oslav příchodu Ježíška na svět. Pro věřící je Ježíšek „překrásným kvítkem“, který přišel „z vonné zahrady nebeských příbytků“160, „vonným liliem“161 nebo „jasným slunýčkem“162¨ Vzdát čest a chválu Ježíškovi mají na vyzvání lyrického subjektu také zástupci fauny: (33–36) Sem všickni ptáčkové / k Pánu pospíchejte, / vy, lesní žáčkove, / líbezně zpívejte; […]. Jan Royt163 se zmiňuje o tom, že malí a rychlí ptáčci symbolizovali duše lidí či spiritualitu obecně. Ptáče je podle jeho slov také symbolem „křesťana, který se vznáší lehce k nebesům.“164

2.2.11 Nebeský slavíček, k chvále Boží sladce prozpěvující, divné Boží narození Lyrický subjekt je v této básni pravděpodobně stylizován do podoby „slavíčka“. Promlouvá lidskou řečí, blahořečí Ježíši Kristu a dojímá jej všudypřítomná chudoba.

158

RULÍŠEK, Hynek. Postavy, atributy, symboly. Slovník křesťanské ikonografie. Hluboká nad Vltavou: Alšova jihočeská galerie, 2005, nepag. 159 Tamtéž, nepag. 160 O symbolice „zahrady“ viz kapitola 2.2.2 Vánoční noc. 161 O symbolice „lilie“ viz kapitola 2.2.2 Vánoční noc. 162 O symbolice „slunce“ viz kapitola 2.2.4 Vánoční roztomilost. 163 ROYT, Jan., ŠEDINOVÁ, Hana. Slovník symbolů. Kosmos, příroda a člověk v křesťanské ikonografii. Praha: Mladá fronta, 1998, str. 121. 164 Tamtéž, str. 121.

44

„V barokní poesii patřil slavík vedle hrdličky a skřivana k nejoblíbenějším ptákům […].“

165

Básník zvolil k oslavnému úkonu tohoto zástupce ptačí říše nejspíše také proto, že

symbolizoval touhu člověka po nebesích, neboť vzlétá vysoko k oblakům166. Zároveň je také ptákem drobným, proto může být symbolem křesťana167. Kromě tradičních označení Ježíška, jako je například „růžička“168, je Ježíš nazván „Pravdou“. Protože „podle NZ se Ježíš považuje za vtělení pravdy v absolutním smyslu […].“169 Ježíš je pro lyrický subjekt „láskou“170, která představuje nejdůležitější ze tří teologických ctností (víra, naděje). Má taktéž absolutní rozměr, protože jde o lásku k Ježíši Kristu, který je nejdražším předmětem lásky. Vtělení Syna Božího v Ježíši je nejvyšším důkazem Boží lásky. Lyrický subjekt po této lásce hluboce touží: (29–32)

Vem mé srdce a dej mi své, dobrý Ježíši, učiň, ať ze dvouch jedno je, laskavý Ježíši.

Proto, pokud se člověk s Kristem spojí, je milován stejně intenzivně. Pro člověka se pak tato Boží láska stává stálým pramenem síly, útěchy a radosti. Tato Boží láska si ale žádá celého člověka, včetně jeho duše. Lyrický subjekt všechny podmínky přijímá, dokonce dodává: (41–42) Bez tebe nechci živ býti, / Choti Ježíši, / […]. „Označení Ježíše za Chotě (Ženicha) koresponduje s biblickými podobenstvími o deseti družičkách (Mt 25,1-10) a o hostech na svatbě (Mk 2, 19-20); o tento metaforický obraz Krista jako nebeského ženicha, který hledá s láskou svou nevěstu a vstupuje s ní do manželského svazku, se opírá pozdější alegorie církve jako nevěsty Kristovy […].“171

165

Tamtéž, str. 133. Tamtéž, str. 133. 167 Viz kapitola 2.2.10 Pozdravení děťátka Ježíše. 168 O symbolice růže viz kapitola 2.2.2 Vánoční noc. 169 ČEJKA, Mirek. Adam Michna z Otradovic. Básnické dílo. Texty písní. 1647–1661. Praha: Lidové noviny, 1999, str. 604. 170 RULÍŠEK, Hynek. Postavy, atributy, symboly. Slovník křesťanské ikonografie. Hluboká nad Vltavou: Alšova jihočeská galerie, 2005, nepag. 171 ČEJKA, Mirek. Adam Michna z Otradovic. Básnické dílo. Texty písní. 1647–1661. Praha: Lidové noviny, 1999, str. 605. 166

45

Závěrečné dvě strofy básně vzdávají čest také Otci a Duchu svatému – je tak doplněna svatá Trojice:

Sláva buď Otci věčnému, všech Stvořiteli, i jeho Synu milému, světa Spasiteli.

Sláva buď Duchu svatému, Posvětiteli, v Trojici nerozdílnému, duše Těšiteli.

Duch svatý je zde apostrofován jako „Posvětitel“ a „Těšitel“. „Posvětitelem“ je proto, že „[…] Ježíš byl posvěcen za Syna božího z vůle Ducha svatého […].“172 Jako „Těšitel“ je Duch svatý chápán „[…] ve smyslu 15. a 16. kapitoly Janova evangelia; srov. J 15,26: Až přijde Přímluvce/ Utěšitel, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, jenž od Otce vychází, ten o mně vydá svědectví.“173

2.2.12 Jiná o narození Pána Ježíše Jak vypovídá sám název, jde v této písni o další „uměleckou variantu“ zvěstování noviny o narození Ježíše Krista. Ježíšek má v „chlévě místečko“ (14–18) […] co ptáček hnízdečko, / hřejí vůl, osliček, / ze všech stran větříček / přeprudce zavívá, / čím Panna odívá. Tedy, díky starostlivosti zvířat174 a matky se dítě má velmi dobře – označení „ptáček v hnízdě“175 totiž symbolizuje rajskou blaženost, pokoj, bezpečí a domov.

172

Tamtéž, str. 605. Tamtéž, str. 634. 174 O symbolice vola a osla stojících u jesliček viz kapitola 2.2.5 Vánoční kolíbka a kolibání. 175 RULÍŠEK, Hynek. Postavy, atributy, symboly. Slovník křesťanské ikonografie. Hluboká nad Vltavou: Alšova jihočeská galerie, 2005, nepag. 173

46

Všichni se všemožně snaží o „světa Panáčka“176 pečovat. Hrdlička177 je vyzvána, aby poskytla na výrobu polštáře pro Ježíška své peří. Přeneseně by se tedy dalo říci, že „církev“178 Ježíškovi dala božství, čest, pravdu, vědění apod. „Hnízda“ se dotýkají sluneční paprsky179, ale i přesto Ježíšek pláče. Ne pro nic za nic, ale (41–42) […] lidské nepravosti / jsou původ žalosti. Tedy již od narození se Ježíšek zajímá o osud lidstva a vyjadřuje, jaký má z jeho stavu pocit. Novorozeně obvykle starosti podobného rázu nemívá. Tímto způsobem Michna pravděpodobně chtěl vyjádřit to, že Ježíšek je „nadpozemské dítě“. Dobrá nálada se mu opět vrací s příchodem pastýřů, kteří jej přišli pozdravit. Taktéž andělé nezahálejí, neboť zpívají a hrají na varhany – lyrický subjekt radí totéž všem, kteří Ježíška přijdou navštívit, protože: (66) […] tak čas tento velí.

2.2.13 Zvání k jesličkám Pána Krista (1–3) K jesličkám překrásného / děťátka rozmilého / pospěště, ó hříšníci, […] – „hříšník“ evokuje „prvotní hřích“180. Ten přešel od Adama jako hlavy lidského pokolení na všechny lidi jako jeho potomky, kteří jsou jeho dědici. Je každému člověku vlastní a je nedostatkem původní svatosti a spravedlnosti. Přechází plozením na všechny lidi. Toto oslovení lidstva je tedy typické pro duchovní tematiku, a to nejen v umění. Ježíšek je „cílem milosti“ a „pramenem sladkosti“. „Pramen“181 v křesťanské symbolice představuje právě Ježíše Krista. V jiné konotaci by mohlo jít také o Boha-Otce nebo Ducha svatého. Tento symbol se spojuje se křtem, církví, duchovním životem, očištěním apod. Proto lyrický subjekt volá „duše čistotné“, neboť (18–19) […] Čistotný / tu med jest lahodný, / pospěšte k čistotnému / Ženíchu182 milostnému. Mirek Čejka183 vysvětluje užití

176

„Odkazuje se na tradiční zobrazení Krista jako pána světa […].“ (ČEJKA, Mirek. Adam Michna z Otradovic. Básnické dílo. Texty písní. 1647–1661. Praha: Lidové noviny, 1999, str. 605.) 177 O symbolice „hrdličky“ viz kapitola 2.2.1 Vánoční rosička. 178 RULÍŠEK, Hynek. Postavy, atributy, symboly. Slovník křesťanské ikonografie. Hluboká nad Vltavou: Alšova jihočeská galerie, 2005, nepag. 179 O symbolice „slunečního paprsku“ viz kapitola 2.2.4 Vánoční roztomilost. 180 RULÍŠEK, Hynek. Postavy, atributy, symboly. Slovník křesťanské ikonografie. Hluboká nad Vltavou: Alšova jihočeská galerie, 2005, nepag. 181 Tamtéž, nepag. 182 O symbolu Krista jako Chotě (=Ženicha) viz kapitola 2.2.11 Nebeský slavíček, k chvále Boží sladce prozpěvující, divné Boží narození. 183 ČEJKA, Mirek. Adam Michna z Otradovic. Básnické dílo. Texty písní. 1647–1661. Praha: Lidové noviny, 1999, str. 605.

47

symbolu medu (medové plástve) jako jeden ze způsobů evokování představy Krista i Panny Marie. Také holubička je v této básní podle Mirka Čejky184 symbolem Ježíše Krista, a to jako Syna Božího v jednotě s Duchem svatým ve svaté Trojici. Navštívit Ježíška mají přijít i „žebráčkove“185, symbol štědrosti, lásky a milosrdenství. Ježíšek je sice chudý jako jeho Matka, avšak „bez vady“ – skrývá v sobě vnitřní „poklady“. Už v básni k oslavě narození Ježíše Krista (25. prosinec) je připojena zmínka o návštěvě Třech králů (6. leden): (36–38) K jesličkám, mudrcove, / pospěšte, Tři králove, / navštěvte Krále králův186. K poctění Ježíška jsou vyzývány též „zvířátka“, pospíchají sem i „nebešťané“, aby je oslavili hudbou. Ale vše musí probíhat „potíchu“, zaznívat jen v „echu“187, aby dítě mohlo v klidu spát. Zde básník prokazuje osobní, tedy lidskou zkušenost s mateřstvím. Situace je „polidštěna“, a tím publiku zdůvěrněna. Přesto se ale nezapomíná na to, aby se mu všichni „zavázali v poddanost“.

2.2.14 Opět jiná o narození Pána Krista Adam Michna v této básni neužil nijak zvlášť originální symboliku. Opakuje své oblíbené motivy Ježíška jako „Synáčka“ nebo „slunýčka jasného“. Jediné dvě „neotřelé“ výjimky nalezneme ve verších (10–11) […] nad hvězdys krásnější, / nad měsíc jasnější. To, že Ježíšek září více než hvězdy může být způsobem, jak hyperbolizovat symboliku s hvězdou spojenou188 a na Ježíška přenesenou. Stejně tak je tomu u symbolu „měsíce“189. Ten je znamením Kristova utrpení (svítí ve dne i v noci – Kristus stále trpí za lidstvo). Báseň je zajímavá také z hlediska kompozice. Závěrečný verš první strofy – (7) […] ty mé srdce raníš. – totiž má návaznosti v posledním verši druhé strofy: (14) […] střelou milování. Napojení veršů ke strofám skutečně působí nelogicky, zvláště ve druhém případě.

184

Tamtéž, str. 605. RULÍŠEK, Hynek. Postavy, atributy, symboly. Slovník křesťanské ikonografie. Hluboká nad Vltavou: Alšova jihočeská galerie, 2005, nepag. 186 O symbolu Krista – Krále viz kapitola 2.2.10 Pozdravení děťátka Ježíše. 187 Echo, neboli ozvěna je termín z oblasti hudby. (ŠTĚDROŇ, Miloš – ŠLOSAR, Dušan. Komenský a Michna. In Dějiny české hudební terminologie. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2005, str. 47.) 188 O symbolice „hvězdy“ viz kapitola 2.2.10 Pozdravení děťátka Ježíše. 189 RULÍŠEK, Hynek. Postavy, atributy, symboly. Slovník křesťanské ikonografie. Hluboká nad Vltavou: Alšova jihočeská galerie, 2005, nepag. 185

48

Proto Mirek Čejka190 hledal jiný smysl jejich užití, který našel v tomto vysvětlení. Čtenář se zde tedy setkává se symbolem Erota–Amora191. „Tradiční obraz novorozeného Ježíše v jesličkách se opírá o L 2,7: I porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou […].“192 Dítěti se tak nedostává potřebné péče. Autor se snaží vylíčit Ježíškovo utrpení nadmíru intenzivně. Do popisu prožitků zapojuje smyslové vnímání: (29–32) Mrazem se mění ručičky, / třesou se nožičky, / sláma tebe tlačí, / přivozuje k pláči, / […]. To, že Kristus trpěl již od narození, ještě zvyšuje míru jeho oběti lidstvu. Autor si je tohoto vědom. Proto nechává bezmocné nemluvně trpět, lyrický subjekt jej nekonejší. Pouze se ptá: (40–42) […] proč sebe na zemi / nížíš mezi námi, / jsouc Králem na nebi. Uvědomuje si, že snášet bolesti a trpět za lidské hříchy je Kristovým údělem, ze kterého ovšem není úniku. Pokud by lidstvo podniklo něco proti tomu, bylo by samo proti sobě. Píseň je tedy hořká, prodchnutá barokní marností.

2.2.15 Item jiná o narození Pána Krista „Tématem této oblíbené písně, z níž se některé části používaly i v lidových vánočních hrách, je vítání Mesiáše193 […].“194 V refrénu zaznívá Vítej, Ježíšku milý. Z jeho příchodu na svět se radují i andělé, kteří berou do rukou harfy195, „citharý“, loutny196, „trouby“, „píšťalky“ a usedají k „cymbálkům“. „Citera“197 evokuje krále Davida – Ježíšova předka –, který na ni hrál před Archou úmluvy před Saulem („A tak pokaždé, když Saula přepadal Duch od Boha, bral David citeru a hrál na ni; Saul se pak vždy uklidnil.“ I Král 16,23). Symbol citery by mohl také být spojen s modlitbami svatých („Čtyřiadvacet starců, z nichž každý držel citeru a zlatou misku plnou kadidla: to jsou modlitby svatých.“ Zj 5,8). 190

ČEJKA, Mirek. Adam Michna z Otradovic. Básnické dílo. Texty písní. 1647–1661. Praha: Lidové noviny, 1999, str. 606. 191 O symbolu Erota-Amora viz kapitola 2.2.3 Vánoční magnét a střelec. 192 ČEJKA, Mirek. Adam Michna z Otradovic. Básnické dílo. Texty písní. 1647–1661. Praha: Lidové noviny, 1999, str. 606. 193 „Mesiáš“ viz kapitola 2.2.10 Pozdravení děťátka Ježíše. 194 ČEJKA, Mirek. Adam Michna z Otradovic. Básnické dílo. Texty písní. 1647–1661. Praha: Lidové noviny, 1999, str. 606. 195 O symbolice „harfy“ viz kapitola 2.2.2 Vánoční noc. 196 O symbolice „loutny“ viz kapitola 2.2.2 Vánoční noc. 197 RULÍŠEK, Hynek. Postavy, atributy, symboly. Slovník křesťanské ikonografie. Hluboká nad Vltavou: Alšova jihočeská galerie, 2005, nepag.

49

„Trubka“198 představuje hudební nástroj užívaný k usměrňování významných okamžiků či ohlašování velkých událostí – jakou je samozřejmě narození Ježíška. Ve spojitosti s Kristem může být symbolem zmrtvýchvstání. „Píšťala“199 zapojuje mezi hráče také pastýře, protože právě ti na ně hráli při návštěvě nově narozeného Ježíše. A konečně „cimbál“200 – opět připomíná krále Davida. Ježíška také vítají ptáci201, „teplo domova“ mu zajišťuje oslík a vůl202, kteří jej zahřívají. Radostnou euforii zvyšuje poslední trojverší refrénu, namísto zavedeného jednoho: (38–40) Vítej, náš Spasiteli, / vítej, Vykupiteli, / vítej, Ježíšku milý.

2.2.16 K pacholátku Ježíši na den Narození Páně „Verše 1–12 navazují na Mt 6, 19–21 (synopticky L 12, 33–34): Neukládejte si poklady na zemi, kde je ničí mol a rez a kde zloději vykopávají a kradou. Ukládejte si poklady v nebi, kde je neničí mol ani rez a kde je zloději nevykopávají ani nekradou. Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.“203 V básni je opravdu více než patrný protiklad tělesnosti a duševna. Obzvláště pak v první a druhé sloce. Lyrický subjekt vyvádí posluchače z omylu – jeho srdce není uloženo v těle „ohraničeno“ kostmi s krví. „Tělo“204 je sice podstatnou částí člověčenství, ale je nutné ovládat jeho žádostivosti a nedávat mu přednost před duší: (11–12) […] poklad pak duší jest Ježíš, / drahá z nebes perla205 Ježíš. Tělesnost tedy zastupují kosti a krev. „Kost“206 znázorňuje základ, nejhlubší pocity, sounáležitost, ale také pozůstatek člověka, stopa zemřelého pomíjivost, smrtelnost. 198

Tamtéž, nepag. Tamtéž, nepag. 200 Tamtéž, nepag. 201 O symbolice „malých ptáků“ viz kapitola 2.2.10 Pozdravení děťátka Ježíše. 202 O symbolice „osla“ a „vola“ viz kapitola 2.2.5 Vánoční kolíbka a kolibání. 203 ČEJKA, Mirek. Adam Michna z Otradovic. Básnické dílo. Texty písní. 1647–1661. Praha: Lidové noviny, 1999, str. 607. 204 RULÍŠEK, Hynek. Postavy, atributy, symboly. Slovník křesťanské ikonografie. Hluboká nad Vltavou: Alšova jihočeská galerie, 2005, nepag. 205 O symbolice „perly“ viz kapitola 2.2.2 Vánoční noc. 206 RULÍŠEK, Hynek. Postavy, atributy, symboly. Slovník křesťanské ikonografie. Hluboká nad Vltavou: Alšova jihočeská galerie, 2005, nepag. 199

50

„Krev“207 je symbolem oběti, očištění, zasvěcení, na druhé straně i života, který není věčný. Člověk touží po nesmrtelnosti, ale tělo mu to není s to dopřát, protože postupem času chátrá, až dospěje ke konečnému dni. Věnování srdce Kristu je způsob, jak žít dále alespoň „duší“. Srdce nevěnuje Ježíši Kristu jedině ten, jehož srdce je jako „skála“ – tvrdé a chladné. Proč je Ježíšek lidmi zbožňován, vysvětluje lyrický subjekt také jeho krásou: (25–27) Tvář tvá jest jak sníh běličká, / krom že tvé rty i dvě líčka / nad růže jsou červenější, / […]. Kontrast červené a bílé208 ji jen zdůrazňuje. (29–30) Tvé očičky jsou okynka, / jimiž tvá láska vykouká / […] – jsou přímým spojením s duší. Adam Michna využívá také symbolu Erota–Amora209, protože „na srdce lidské střílí“. Ten, koho šíp zasáhne, se může radovat, neboť je ochráněn od věčné bolesti. Láska k Ježíši Kristu je jeho spásou a ochranou: (39–40) […] tou Láskou ranění býti, / skrz ni věčný život míti.

2.2.17 O svatém Štěpánu „Píseň byla určena k svátku sv. Štěpána prvomučedníka (26. prosince). […] sv. Štěpán byl řeckožidovský konvertita na křesťanskou víru. Byl apoštolsky posvěceným arcijáhenem a jedním ze správců jmění křesťanské obce. V náboženských sporech překonával Židy svou velkou moudrostí; ti ho však nechtěli poslouchat, zjednali proto proti němu falešné svědky a Štěpán byl nakonec odsouzen k smrti a ukamenován. Podle zákona museli ti, kdo ho obvinili, hodit po něm kameny první; aby se neznečistili dotykem, museli si svléci svůj šat a složit ho k nohám mladého hlídače […].“210 Svědkem této události se stal i lyrický subjekt, který ke Štěpánovi chová sympatie. To lze vyvodit z toho, že k jeho označení užívá deminutivních tvarů – „arcimučedlníček“ nebo „Boží služebníček“. Svoji náklonnost ke svatému Štěpánovi tak projevuje stejným způsobem jako k malému Ježíškovi. Vzápětí jej také zmiňuje, protože zosobněním „Moudrosti“ je právě Ježíš Kristus: „Štěpán ve své obhajobě připomněl historii Izraele a okolnost, že proroci, kteří 207

Tamtéž, nepag. O symbolice „červené“ a „bílé“ barvy viz kapitola 2.2.4 Vánoční roztomilost. 209 O symbolu Erota–Amora viz kapitola 2.2.3 Vánoční magnét a střelec. 210 ČEJKA, Mirek. Adam Michna z Otradovic. Básnické dílo. Texty písní. 1647–1661. Praha: Lidové noviny, 1999, str. 607. 208

51

ohlašovali Mesiáše, byli v Izraeli vždy pronásledováni; nakonec byl zabit i Kristus-Mesiáš […].“211 Mirek Čejka212 se pozastavuje nad verši 19–30: „Srv. Sk 7,59–60: Když Štěpána kamenovali, on se modlil: „Pane Ježíši, přijmi mého ducha!“ Pak klesl na kolena a zvolal mocným hlasem: „Pane, odpusť jim tento hřích!“ To řekl a zemřel. (Je to ovšem parafráze na Kristova slova na kříži, jak je zaznamenává Lukáš […]).“213 V podání Adama Michny tato modlitba vypadá následovně: (21–24) […] „Bože milostivý, / Otče dobrotivý, / duši mou ti poroučím, / již se s tím světem loučím. // Za hřích neklaď jim to, Pane, / co se mně tu od nich stane;“ […]. Jako příkladný světec Štěpán přijal mučednickou smrt a těšil se na spojení jeho duše s Bohem. „O pohřbu je v bibli jen věta Sk 8,2: Zbožní muži Štěpána pochovali a velmi nad ním truchlili. Ostatní údaje jsou až z pozdějších legend.“214 Adam Michna legendu do básně zapojil (31–36):

Pohřbu jsou židé nepřáli, jeho k sežrání vydali, zvěř litou vábili, zvěř však neuškodila, víc nad lidí uctila.

Jinými slovy, stal se zázrak, kterým Štěpán vstoupil mezi svaté. Po takové události byli Židé nuceni Štěpána pohřbít, čímž byla nakonec přece jen uctěna jeho památka. Jedním z těch, kdo měli na tomto aktu podíl, byl Gamaliel. Byl to „[…] moudrý učitel zákona a člen nejvyššího židovského soudu (synedria); byl učitelem sv. Pavla […]; jeho účast na pohřbu sv. Štěpána se uvádí pouze v legendách (Gamaliel spolu s Nikodémem prý Štěpána pohřbili v novém hrobě na pozemku Gamalielově.).“215 Lyrický subjekt v poslední strofě promlouvá za všechny křesťany, když touží být jako Štěpán: (45–48) […] bychom protivníkům, / všem naším vinníkům / mile vše odpustili, / nad žádným nemstili.

211

Tamtéž, str. 608. Tamtéž, str. 608. 213 Tamtéž, str. 608. 214 Tamtéž, str. 608. 215 Tamtéž, str. 608. 212

52

2.2.18 O svatém Janu Evanjelistovi „Píseň k svátku sv. Jana apoštola a evangelisty (27. prosince). Sv. Jan, bratr apoštola Jakuba, asi bratranec Ježíšův, je autorem čtvrtého evangelia a podle křesťanské tradice i Zjevení Janova.“216 Jan Evangelista217 byl oním učedníkem, „kterého Kristus miloval“. Proto byl v křesťanské symbolice často označován jako „miláček Páně“. Je tomu tak i v této básni: (1– 2) Míle miláčkovi Božímu / zpívej každý miláčku, / […]. Také (6–7) Na prsích Páně při večeří / měl své odpočívání: / […]. „Srov. J 13,23: [při poslední večeři] jeden z učedníků, kterého Ježíš miloval, byl u stolu po jeho boku (tj. na jídelním lehátku).“218 A (8–10) […] ten jest nejsvětější Mateří / dán byl k opatrování, / jest hoden milování. „Ježíš svěřil před smrtí Janovi svou matku do ochrany; srov. J 19,25-27): Když Ježíš spatřil matku a vedle ní učedníka, kterého miloval, řekl matce: „Ženo, hle, tvůj syn!“ Potom řekl tomu učedníkovi: „Hle, tvá matka!“ V tu hodinu ji onen učedník přijal k sobě.“219

Panic Pannu si poručenou bedlivě opatroval, krajinu Asia řečenou u víře vyučoval, vše jest šťastně dokonal. Mirek Čejka220 konstatuje, že „Pannou“ se zde rozumí církev, která se pro Jana Evangelistu stala životní družkou. Dále upřesňuje, že apoštolskou základnou Jana Evangelisty byl Efez, nejdůležitější město římské provincie Asia, tedy dnešní Melé Asie. Aby básník odůvodnil post světce, zmiňuje se v básni o zázracích, které Jan Evangelista vykonal: (16) Pro Krista v oleji smažený […] – přesto vyvázl bez úhony. „Zprávy o mučení v kotli s vařícím olejem, z něhož vyšel nedotčen, i o ostatních utrpeních, zázracích a mučednické smrti Janově za známého pronásledovatele křesťanů římského císaře Domitiana (51–96) se opírají hlavně o pozdější legendu. […] podle legendy byl sv. Jan umučen u římské 216

Tamtéž, str. 608. RULÍŠEK, Hynek. Postavy, atributy, symboly. Slovník křesťanské ikonografie. Hluboká nad Vltavou: Alšova jihočeská galerie, 2005, nepag. 218 ČEJKA, Mirek. Adam Michna z Otradovic. Básnické dílo. Texty písní. 1647–1661. Praha: Lidové noviny, 1999, str. 609. 219 Tamtéž, str. 609. 220 Tamtéž, str. 609. 217

53

brány Porta Latina (dnes je tam kostel S. Giovanni a Porta Latina)“221 – (19–20) […] blíže Římského města, / jak ouzká k nebi cesta. Bohužel je nutné poopravit konstatování Mirka Čejky, že sv. Jan zde byl umučen, neboť z relevantních zdrojů222 se dovíme, že on jako jediný z apoštolů skonal přirozenou cestou. Jak je vidět, badatel si vlastně sám protiřečí. Ve vyhnanství na ostrově Pathos pak měl svatý Jan Evangelista vidění o budoucnosti církve, obsažené v NZ knize Zjevení. Zde vyučoval své učedníky (38–39) […] by jeden druhého miloval / v mladosti, v šedivosti. Šedivostí básník umě a decentně vyjadřuje stáří. Sv. Jan tedy „svou duši pokojně odevzdal v boží opatrování“ a tiše skonal. Závěrečná strofa provazuje nejdůležitější „osoby“, které v básni vystupovaly – (46– 47) JEŽÍŠI, skrz tvého miláčka (pozn. sv. Jana Evangelistu) / dej nám v lásce prospěti, / Otče, rač pro tvého Synáčka / nám na pomoc přispěti, / neopouštěj tvých dětí! Prosba tedy nesměřuje ke sv. Janu Evangelistovi, ale k vyšším autoritám, neboť světci jsou pouhými prostředníky mezi člověkem a Bohem.

2.2.19 Na Nové léto Autor se v básni opět vrací k tematice nedávno narozeného Ježíška. „Píseň je určena k svátku Obřezání Páně (1. ledna, tj. na Nový rok = Nové léto).“223 Všichni se v tento den radují z nadcházejícího roku, ale Ježíšek „krev svou vycezuje“ a „bolestí se uvozuje“. „Jde o krev a bolest při obřízce, která byla podle Gn 17,9-14 znamením smlouvy uzavřené mezi Bohem a Abrahámem; obřezán musel být každý židovský chlapec osm dní po narození; srov. L 2,21: Když uplynulo osm dní a nastal čas k jeho obřízce, dali mu jméno Ježíš,…“224 Lyrický subjekt se podivuje nad touto zbytečnou obětí: (9–12) Nejsi hříchem vinen, / a protož nejsi povinen / obřezován býti, / tvou nevinnou krev cedíti!“ Ježíš, jako Syn Boží totiž nebyl zatížen dědičným hříchem.225

221

Tamtéž, str. 609. RULÍŠEK, Hynek. Postavy, atributy, symboly. Slovník křesťanské ikonografie. Hluboká nad Vltavou: Alšova jihočeská galerie, 2005, nepag. 223 ČEJKA, Mirek. Adam Michna z Otradovic. Básnické dílo. Texty písní. 1647–1661. Praha: Lidové noviny, 1999. 609. 224 Tamtéž, str. 609–610. 225 Tamtéž, str. 610. 222

54

Kristova krev je tradičně připomenuta květinovou symbolikou: (49–50) Růžičko červená226, / svou vlastní krví zbarvená. „Růže přežádoucí“ pak „vykvétá v srdci“ lyrického subjektu, coby láska k Ježíši Kristu. Četné antitézy přibližují oběť, jakou Kristus vykonal pro lidstvo, např.: (21–24) […] jsa Pán nebe, země, / hněteš se v chlévě na seně, / žádáš víc trápení / pro naše spasení. Lyrický subjekt na malého Ježíška naléhá, aby oddálil trápení, které jej v dospělosti nemine: (30–32) […] krvavý pot, omdlévání, / pohlavky, rouhání, / posměch, uplvání. Snaží se tak vygradovat svoji promluvu, být maximálně působivý. Proto zmiňuje poslední okamžiky Kristova života. Ale Ježíš odmítá čekat: (45–48) […] hned v dětinském věku / žádáš pomoci člověku, / ó jak nás miluješ, / jak se obtěžuješ? Křesťan je zarmoucen, ale na druhou stranu také potěšen Kristovou obětí. Měl by tedy svému Spasiteli odplácet tím nejcennějším, tím co vlastní každý: (53–54) […] láskou tě objímám, / do mého srdce přijímám, / […].

2.2.20 Zvání všeho stvoření k slavnosti Nejsvětějšího jména JEŽÍŠ „Píseň byla určena k svátku Nejsvětějšího jména Ježíš (Sanktissimum Nomen Jesu), který se v době Michnově slavil 1. ledna […]. Passim jméno – Starověké a starozákonní přesvědčení, že jméno vypovídá o podstatě pojmenovaného a boží jméno skrývá sdělení o podstatě Boha a jeho moci, se v NZ specifikuje na „víru ve jméno Boží“, čímž se zejména v pojetí Janově rozumí vyjádření lidské zkušenosti s Bohem, tj. osobní odevzdání se Ježíši […]. Je příznačné, že v písni se vyskytuje řada jmen, kterých se v Bibli a v církvi používá jako symbolické náhrady za posvátné jméno Boha, Ježíše a jeho matky (ptáčkove [holubice = Duch svatý nebo P. Maria], lev, jelínek, rybičky, strom, slunce, hvězdičky). Passim stvoření – Tento český termín vyjadřuje jednak význam „akt Boží tvorby něčeho z ničeho“ (creatio ex nihilio), jednak výsledek tohoto aktu, stvoření ve smyslu „věc nebo živá bytost Bohem stvořená“ (creatura); v křesťanském pojetí pak stvoření v tomto druhém smyslu jsou tu proto, aby zjevila boží moc, moudrost a dobrotu, tedy „Boží jméno“.“227

226

O symbolice růže a červené barvy viz kapitola 2.2.2 Vánoční noc. ČEJKA, Mirek. Adam Michna z Otradovic. Básnické dílo. Texty písní. 1647–1661. Praha: Lidové noviny, 1999, str. 610–611.

227

55

Uctívat jméno Ježíš mohou také „bylinky svou zeleností“ a „kvítíčko svou spanilostí“. Zelenost, nebo-li „zelená barva“228 symbolizuje ráj, nesmrtelnost, vyvolení, naději, očekávání, klid, svobodu, radost, rovnováhu, harmonii, hojnost, svěžest, mládí, zdraví, moudrost, ctnost apod. Zapojují se i „stromy“229 (symbolizují Boží moudrost, spojení nebe se zemí), voda230 (voda dále představuje231: flegmatický temperament, bílá barva, nachová barva, modrá a zelená barva, západ, zima, vlhkost, tekutost, soudržnost, perla, ženský prvek apod.) a zbylé „živly“232 (země – melancholický temperament, černá, hnědá a žlutá barva, bílá barva, sever, podzim, rubín, chlad, tuhost, pevnost, ženský prvek apod.; vzduch – sangvinický temperament, krev, červená a modrá barva, žlutá barva, jih, jaro, mužský prvek, pohyb, svoboda, duha, suchost, světlo apod.; oheň – cholerický temperament, žlutá a oranžová barva, červená barva, žluč, plamen, paprsky, východ, léto, mužský prvek, láska, žádostivost, anděl, člověk apod.), slunce233 a hvězdy234 a v neposlední řadě andělé235 a lidé. Na světě (i v nebi) není nikoho a ničeho, kdo-co by v tento den neslavil-o. Malý dodatek k (možné) skryté alegorii: Kromě jiného v sobě živly skrývají symboliku barev. Mezi nimi jsou i barvy červená, modrá a zelená, které dohromady tvoří symbol svaté Trojice. Tedy i ta je do oslav zapojena.

2.2.21 O svatých Třech králich Svatí Tři králové byli prvními zástupci pohanských národů („Sába je území v jižní Arábii; Tarsus je významné maloasijské město v jižní Anatolii; údaje o domově tří mudrců se ovšem objevují teprve v pozdějších legendách.“236), kteří přišli uctít Ježíše Krista. Báseň je napsána na motivy tohoto známého příběhu.

228

RULÍŠEK, Hynek. Postavy, atributy, symboly. Slovník křesťanské ikonografie. Hluboká nad Vltavou: Alšova jihočeská galerie, 2005, nepag. 229 Tamtéž, nepag. 230 O symbolice „vody“ viz kapitola 2.2.1 Vánoční rosička. 231 RULÍŠEK, Hynek. Postavy, atributy, symboly. Slovník křesťanské ikonografie. Hluboká nad Vltavou: Alšova jihočeská galerie, 2005, nepag. 232 Tamtéž, nepag. 233 O symbolice „slunce“ viz kapitola 2.2.4 Vánoční roztomilost. 234 O symbolice „hvězdy“ viz kapitola 2.2.10 Pozdravení děťátka Ježíše. 235 O symbolice „anděla“ viz kapitola 2.2.4 Vánoční noc. 236 ČEJKA, Mirek. Adam Michna z Otradovic. Básnické dílo. Texty písní. 1647–1661. Praha: Lidové noviny, 1999, str. 611.

56

(1) Nové hvězdy nové světlo […] zde může symbolizovat jednak osmicípou betlémskou hvězdu, která králům ukazovala cestu, jednak samotného Ježíše Krista – novou naději pro lidstvo. Tři králové Ježíška obdarovali zlatem, kadidlem a myrhou. „Zlato“237 Ježíškovi dává božství, nebe, osvícení, svatost, nesmrtelnost, slávu, důstojnost, ušlechtilost, dokonalost, drahocennost, lásku, radost, krásu, vítězství nad protivenstvím atd. „Kadidlo“238 symbolizuje svatou moc, spojení pozemského s nebeským, úctu k Bohu, modlitbu, víru a z ní plynoucí naději, zbožnost, očištění, pokání, ochranu před ďáblem apod. „Myrha“239 přináší královskou moc, krásu, dobro, moudrost, očištění, symbolizuje také oběť a Ježíšovo utrpení. Zvířata, která Tři krále doprovázejí v sobě taktéž nesou zakódovanou symboliku. Přijeli na „koních“, „sloních“, „velbloudích“ a „dromedářích“ (pro ně symbolika bohužel nenalezena). „Kůň“240 je zosobněním síly, odvahy, vítězství, vytrvalosti, věrnosti, touhy duše, ctnosti, trpělivosti, zbožnosti, lásky, dobra apod. Ze světadílů zastupuje Evropu. „Slon“241 přichází z Afriky, a s ním síla vytrvalost, stálost, trpělivost, skromnost, zdrženlivost, ctnost, moudrost, nábožnost, symbolizuje královskou vládu a křest. „Velbloud“242 je symbolem podřízení se Boží vůli, „obyvatel“ Asie symbolizuje také pokoru, vytrvalost, umírněnost, zdrženlivost, důstojnost, statečnost, velikost, poslušnost, pokoru a odolnost. Báseň se nese v idylickém duchu, je plná lásky a radosti. Závěrečné dvě sloky se od tohoto příběhu odprošťují. Lyrický subjekt vyzývá lidstvo, aby také Ježíškovi odevzdalo „lásky dary“ – „zlato víry“, „myrhu ctnosti“ a „kadidlo vonné“. Odevzdají tak Ježíškovi sami sebe, za což žádají, aby se nad nimi slitoval a měl je neustále pod svou ochranou.

237

RULÍŠEK, Hynek. Postavy, atributy, symboly. Slovník křesťanské ikonografie. Hluboká nad Vltavou: Alšova jihočeská galerie, 2005, nepag. 238 Tamtéž, nepag. 239 Tamtéž, nepag. 240 Tamtéž, nepag. 241 Tamtéž, nepag. 242 Tamtéž, nepag.

57

2.2.22 Druhá o svatých Třech králich „Podobně jako u písně SM 16 (pozn. O svatých Třech králich) je text zčásti převyprávěním příběhu o mudrcích od východu […].“243 Toto pojetí se však více drží Matoušova evangelia (2,1-12) a celá báseň v sobě tedy nese více epického prvku. Objevuje se zde král Herodes Aškalonský, zv. Veliký, „židovský král Judeje, usurpátor potvrzený římským císařem Augustem; dal zahubit poslední Makabejské, ale přesto se obával o svou moc. Když se doslechl o tom, že mudrci hledají novorozeného krále Židů, svolal všechny velekněze a zákoníky lidu a vyptával se jich, kde se Mesiáš má narodit. […] Tehdy Herodes tajně povolal mudrce a podrobně se jich vyptal na čas, kdy se hvězda ukázala. (Mt 2,4).“244 Hvězda ale ukazovala ne na „krále“, ale na „žebráka“245 (symbol štědrosti a lásky), na velmi krásné, leč chudé dítě. Králové tohoto „Panenského synáčka“ obdarovali246. Pohled na nevinné dítě jim připomněl Herodovu krutost: (47–48) […] že Herodes zahubit chtěl / dítě skrz lid vojenský. „Herodes dal povraždit všechny chlapce v Betlémě a okolí ve věku do dvou let, aby zahubil potenciálního krále Židů podle času, který vyzvěděl od mudrců (Mt 2,16).“247 Aby Herodes mudrce nepotkal, vraceli se domů jinou cestou: (51–54) […] pak křest svatý přijali, / k tomu biskupskou důstojnost; / skrz které pohanův hojnost / Boha svého poznali. Jak uvádí Mirek Čejka248, podle Jana Zlatoústého, církevního otce 4. stol., pokřtil Tři krále sv. Tomáš. Posléze se prý stali křesťanskými biskupy. Spolu se Třemi králi přicházejí se srdcem, jakožto darem, složit Ježíškovi poklonu všichni lidé. Odevzdávají mu své osudy a prosí, aby je přivedl ke spáse.

2.3 Závěr druhé části V této kapitole jsem se již zaměřila na konkrétní problematiku – na vánoční lyriku Adama Michny. 243

ČEJKA, Mirek. Adam Michna z Otradovic. Básnické dílo. Texty písní. 1647–1661. Praha: Lidové noviny, 1999, str. 612. 244 Tamtéž, str. 612. 245 RULÍŠEK, Hynek. Postavy, atributy, symboly. Slovník křesťanské ikonografie. Hluboká nad Vltavou: Alšova jihočeská galerie, 2005, nepag. 246 O symbolice „zlata“, „kadidla“ a „myrhy“ viz kapitola 2.2.21 O svatých Třech králich. 247 ČEJKA, Mirek. Adam Michna z Otradovic. Básnické dílo. Texty písní. 164–1661. Praha: Lidové noviny, 1999, str. 612. 248 Tamtéž, str. 612.

58

Nejprve jsme se seznámili s klíčovým barokním pojmem antitéza, který Michna hojně využíval. Poté byly zmíněny další rysy, kterými básník svou vánoční poezii odlišil od středověké tradice (například intenzivní smyslové vnímání). Tím se prokázalo to, že se jedná o barokní texty. Kapitola věnovaná křesťanské symbolice ve vánoční poezii Adama Michny představuje praktickou část mých rozborů. K jednotlivým symbolům jsem přiřadila významy, které se s nimi dle mého názoru nejúžeji pojí. V některých případech šlo o nečekané závěry (např. spojení Panny Marie se symboly včely a medu – viz kapitola 2.2.2 Vánoční noc). O to větší odměnou pak je odhalení těchto tajemství, která si autor pro své recipienty připravil. Tato hra mezi básníkem a čtenářem je tedy realizovaná s pomocí symbolů, které jsou důležitou součástí Michnovy vánoční lyriky. V převážné míře se jedná o symboly úzce propojené s biblickými příběhy, což koresponduje s obsahem básní.

59

3. Závěr V první části této práce jsem představila kritérium, podle kterého byly vybrány konkrétní texty z oblasti vánoční lyriky Adama Michny z Otradovic. Mým úkolem bylo zjistit, zda-li je v nich záměrně užito symboliky či nikoli. Je více než patrné, že symbolika je důležitou součástí básní Adama Michny. Co se týče vánoční lyriky, není jediného textu, ve kterém by se nevyskytla. Jistým důkazem je kromě komentářů Mirka Čejky249 také to, že výklad symbolů nikterak nezměnil prvotní smysl básní. Naopak, umocnil jejich náplň a poslání. Autor k tomuto účelu využil křesťanskou symboliku, ale ne striktně. Vedle typicky „křesťanských odkazů“ se objevují symboly pohanské (často například motiv střelce, myslivce) nebo dokonce světské prvky (přílišné věnování se fyzickému popisu Ježíška). Proto v tomto ohledu lze potvrdit názor Antonína Škarky250, že Adam Michna dal základy novému typu lyriky. Stále v ní převažuje duchovní složka, ale časté užívání přírodních motivů prozrazuje budoucí směřování poezie k impresionistickému pojetí. Dalším důležitým bodem mé práce bylo zjistit, co chtěl básník prostřednictvím symboliky lidem sdělit. Rodinné prostředí Adama Michnu již od dětství vedlo k tomu, aby se choval jako správný křesťan. Ovšem ve svých básních nechával promlouvat člověka nabitého emocemi a city. Tu největší lásku choval samozřejmě k Bohu a svatým, ale ve svém srdci si dokázal najít místo také pro pozemskou krásu a radosti. Ukázal tak, že s životem jsou sice spojeny mnohé útrapy, na druhou stranu však máme hodně možností, jak se s nimi vyrovnat. Ježíš Kristus byl předurčen k obětování se lidem. Ve vánoční poezii básník ukazuje, jak moc musel Ježíšek trpět už několik málo chvil po svém narození. K prohloubení prožitku z básně mu napomáhají četné symboly, které představují Ježíše Krista jako ztělesněné dobro a často hyperbolizují jeho kladné vlastnosti. Básník tak v lidech vzbuzuje hlubokou lítost nad Kristovým osudem, ale zároveň i uvědomění si toho, že ve svém životě mají jisté vyhlídky. Pokud budou sami chtít, mohou žít šťastně a radovat se z milosti boží. Tedy, i ty „nejdrastičtější“ texty směřují k optimistickému vyznění. Tato práce dokládá stěžejní význam křesťanské symboliky ve vánočních textech Adama Michny. Autor záměrně nenechává recipienta pouze přijímat fakta, ale nutí jej k aktivní spolupráci. Čtenář musí zjistit, co jednotlivé symboly představují, aby vůbec mohl 249

ČEJKA, Mirek. Adam Michna z Otradovic. Básnické dílo. Texty písní. 1647-1661. Praha: Lidové noviny, 1999. 250 Více viz kapitola 1.2.2.1 Autorský styl.

60

přemýšlet o významu básníkovy práce. Bez výkladu symboliky a jednotlivých narážek je totiž ve většině případů interpretace textu nepřesná.

61

4. Resumé V bakalářské diplomové práci s názvem Křesťanská symbolika ve vánoční lyrice Adama Michny z Otradovic se její autorka soustřeďuje na výklad symbolů přítomných v určitých textech tohoto básníka. Jako funkční tematickou oblast autorka zvolila vánoční lyriku. Nejdříve ovšem představila kritérium, podle kterého je možné vymezit konkrétní texty spadající do tohoto okruhu. Michnovo dílo je totiž nejčastěji vydáváno souborně, bez rozlišení tematiky. Jelikož Adam Michna své sbírky uspořádal jako kancionály, také autorka práce se při výběru textů řídila strukturou liturgického roku. Podle názvů či obsahů básní vyčlenila celkem 22 textů, které jsou motivovány biblickými událostmi mezi 24. prosincem a 6. lednem. Tyto pak podrobila výzkumu. Zajímalo ji, jestli jsou křesťanské symboly v básních užity s určitým záměrem nebo je jejich výskyt čistě náhodný. Na jednotlivé motivy aplikovala významy, které by je podle jejího mínění mohly nejlépe vystihovat vzhledem ke kontextu básně. Tímto způsobem došla ke zjištění, že interpretace motivů je těsně spojena s hlavními tématy básní. Proto lze potvrdit, že texty jsou bohatě prodchnuty promyšlenou symbolikou. Pro jaký účel ji ale Adam Michna používal? To byl další stěžejní bod autorčina výzkumu. Michnovi současníci byli jistě obeznámeni alespoň se základy křesťanské symboliky. V období baroka se smýšlení lidí totiž opět začalo obracet směrem k Bohu a transcendentnu vůbec. S touto orientací souvisel také návrat ke středověké symbolické tradici v literatuře. Do dnešních časů se z nejstarších období dochovalo množství textů, které jsou zahaleny tajemstvím. Pro dešifrování symboliky ovšem byla (a je) potřebná znalost těchto „kódů“. Proto musel být přístup recipienta k textům takového druhu nanejvýš aktivní. Autorka práce se domnívá, že Adam Michna skládal své básně podobným způsobem. Do textů začleňoval více či méně známé symboly, které mají umocňovat celkový dojem z básně. Oproti středověku ovšem jeho dílo jeví jistý pokrok. Spočívá to jednak v dílčích projevech barokních tendencí, jednak v užití širšího spektra symbolů. Autorka zdůrazňuje, že Michna do svých básní sice vsazoval křesťanské symboly, ovšem nevyhýbal se ani motivům z pohanské nebo dokonce čistě světské oblasti. Podle jejího názoru tento výběr básnických prostředků taktéž může něco symbolizovat. Konkrétně – další smysl básně.

62

I přesto, že texty jsou „podbarveny“ barokní atmosférou marnosti, dává básník lidem naději. Na jedné straně ukazuje, jak moc Ježíš Kristus trpěl pro lidstvo již od svého narození, čímž v lidech vzbuzuje soucit a podporuje pocit jejich nicotnosti. Ale tím, že do básní včlenil motivy, které se křesťanství přímo netýkají (například přílišné věnování se fyzickému popisu Ježíška), se od primárního poslání barokního umění odklání. Autorka práce je toho názoru, že Michna chtěl zdůraznit možnost klidného a šťastného života na zemi, možnost radovat se z boží milosti. Jeho texty tak s sebou mohou nést optimistické poslání. Křesťanská symbolika ve vánoční lyrice Adama Michny z Otradovic tedy nabízí další možnost interpretace textů tohoto umělce. Autorka dokázala, že intenzivní práce se symbolikou je ve vánoční lyrice Adama Michny nezbytná pro její celkové porozumění.

63

5. Použitá literatura BITNAR, Vilém. O českém baroku slovesném. Stati informační. Praha: [s.n.], 1932. BITNAR, Vilém. Vánoční lyrika Adama Michny z Otradovic. Praha: Zdeněk Bjaček, 1936. BITNAR, Vilém. Postavy a problémy českého baroku literárního. Praha: Gustav Francl, 1939. ČEJKA, Mirek. Adam Michna z Otradovic. Básnické dílo. Texty písní. 1647–1661. Praha: Lidové noviny, 1999. ČERNÝ, Václav. Až do předsíně nebes. Čtrnáct studií o baroku našem i cizím. Praha: Mladá fronta, 1996. HRABÁK, Josef. Průvodce po dějinách české literatury. Praha: Panorama, 1978. KALISTA, Zdeněk. České baroko. Praha: Evropský literární klub, 1941. KVAPIL, Jan. Nálezová zpráva o přímé předloze Michnovy Loutny české. Česká literatura, 2004, roč. 52, č. 5, s. 742–743. MUK, Jan. Adam Michna z Otradovic. Básník a skladatel českého baroka. Jindřichův Hradec: [s.n.], 1941. ROYT, Jan., ŠEDINOVÁ, Hana. Slovník symbolů. Kosmos, příroda a člověk v křesťanské ikonografii. Praha: Mladá fronta, 1998. RULÍŠEK, Hynek. Postavy, atributy, symboly. Slovník křesťanské ikonografie. Hluboká nad Vltavou: Alšova jihočeská galerie, 2005. STICH, Alexandr. Magnet a pelikán – dva exkluzivní barokní motivy. In Česká literatura doby baroka. Sborník příspěvků k české literatuře 17. a 18. století. Praha: Památník národního písemnictví, 1994. ŠKARKA, Antonín. Adam Michna z Otradovic. Básnické dílo. Praha: Odeon, 1985. ŠTĚDROŇ, Miloš., ŠLOSAR, Dušan. Komenský a Michna. In Dějiny české hudební terminologie. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2005. TICHÁ, Zdeňka. Česká poezie 17. a 18. století. Praha: Academia, 1974. TICHÁ, Zdeňka. Adam Michna z Otradovic. Praha: Melantrich, 1976. VAŠICA, Josef. České literární baroko. Praha: Atlantis, 1995. VAVŘINOVÁ, Valburga. Malá encyklopedie Vánoc. Praha: Libri, 2002. VLAŠÍN, Štěpán. Slovník literární teorie. Praha: Československý spisovatel, 1977.

64