Část první MLÁDÍ
1 Čtvrteční odpoledne 11. prosince roku 1941 si Amerika ještě
stále připadala jako omráčená. Seznam obětí byl dokončen, jména těch, kteří byli zabiti, zveřejněna. Monstrum pomstychtivosti pomalu, pozvolna zvedalo hlavu. V srdci snad každého Američana se rodil pocit do té doby neznámý. Už nás to zasáhlo, už nejde jen o Kongres, který se rozhoduje, jestli válku vyhlásit. Teď už šlo o mnohem, mnohem více. Byl tu další národ naplněný hrůzou, vztekem a obavou, že se to může přihodit i tady. Japonské bojové letouny se mohou kdykoli ve dne nebo v noci objevit na americkém nebi a zničit Chicago, Los Angeles, Omahu, Boston, New York... Děsivá myšlenka. Válka se už netýkala „jich“, oněch vzdálených, neznámých lidí, týkala se „nás“. Andrew Roberts pospíchal k domovu s límcem vyhrnutým až k uším, aby se bránil ledovému větru, a přemýšlel, co tomu Jean poví. Před dvěma dny se rozhodl. Na soupis dobrovolníků své jméno připsal bez nejmenšího váhání, jenže když přišel domů a podíval se Jean do tváře, nedokázal jí nic říct. Dnes musí. Nemá na výběr. Za tři dny má odjet do San Diega. Stoupal po schodech k hlavním dveřím kamenného domu a za zády mu hučel vlak nadzemní dráhy mířící na Třetí Avenue. Žili tady s Jean necelý rok a hluk dopravy už ani nevnímali. Zpočátku jim připadal příšerný, v těch nocích, které trávili beze spánku v objetí a bez ustání se smáli. Když projížděl vlak metra, třásl se jim i lustr, ale zvykli si. Andy si jejich malý byt zamiloval. Jean jej udržovala dokonale čistý. Občas přicházela už v pět hodin odpoledne, aby Andymu připravila vdolečky s borůvkami a ještě stačila vše uklidit, než se Andy vrátí z práce. Je z ní skvělá žena, pomyslel si s úsměvem, když odemykal. Chodbou neustále profukoval ledový průvan a dvě žárovky nesvítily, ale jakmile Andy překročil práh, bylo 9
všechno tak útulné. Jean sem ušila závěsy z bílého organtýnu, byl tu kouzelný modrý kobereček a nejrůznější povlaky, které se Jean naučila vyrábět ve večerním kurzu šití. I starý nábytek z bazaru se pod dotekem její pečlivé ruky rozzářil. Andy se kolem sebe rozhlédl a poprvé od onoho podpisu pocítil lítost. Musí Jean říct, že za tři dny odjíždí z New Yorku. Přepadla ho bolest a v jeho očích se objevily slzy. Vždyť vůbec neví, kdy se vrátí... kdy..., nebo jestli se vrátí..., ale co, o to tady přece nejde, řekl si. Kdyby nešel na Japončíky on, pak kdo už by měl? A kdyby to neudělali, jednoho krásného dne by jim ty japonské mrchy lítaly nad hlavami a shazovaly by bomby na New York... na tenhle dům... na Jean. Uvelebil se do křesla, které Jean potáhla příjemně zelenou látkou, a zasnil se... San Diego... Japonsko... Vánoce... Jean... nevěděl, jak dlouho tu sedí, když najednou překvapením zvedl hlavu. Uslyšel klíč v zámku. Jean otevřela dveře dokořán a vešla s náručí plnou hnědých nákupních pytlů. Nejdřív si ho nevšimla, pak rozsvítila a málem nadskočila, když uviděla, jak se na ni usmívá, pramen světlých vlasů mu padá přes oko a zelené oči se upírají přímo na ni. Pořád se jí líbil tolik, jako když se setkali poprvé. Tehdy mu bylo sedmnáct, jí patnáct... je to šest let... je mu teprve třiadvacet. „Ahoj, zlatíčko, co tu děláš?“ „Přišel jsem se na tebe podívat.“ Popadl pytle do náruče. Jean k němu zvedla velké, tmavě hnědé oči plné úcty, kterou pocítila vždy, když k němu vzhlížela. Odjakživa si ho vážila. Když se potkali, měl Andy za sebou už dva roky školy, navštěvoval večerní kurzy, hrál fotbal, a když se po pár měsících zranil, začal s basketbalem. Ani dnes jí nepřipadal o nic menší hrdina. Snad právě naopak a ona ho za to nesmírně uznávala. Měl dobrou práci. Prodával buicky v největší prodejně New Yorku, určitě jednou ten obchod povede... v budoucnu..., anebo se možná vrátí zpět do školy. Už o tom mluvili. Ale zatím nosil domů pěknou výplatu, a když k tomu přidali i její peníze, nežili si špatně. Jean uměla šetřit. Však už to dělala dlouho. Rodiče jí zemřeli při nehodě, když jí bylo sotva osmnáct, a musela se od té doby živit sama. Naštěstí tehdy zrovna skončila kurz pro sekretářky a navíc byla poměrně bystrá. Už tři roky teď pracuje u stejné právnické firmy. A Andy je na ni pyšný. Vypadala tak kouzelně, když se ráno chystala do práce, strojila se do vlast10
noručně ušitého kostýmku, a brala si klobouček a rukavice, které vybírala s takovou pečlivostí. Vždy si prohlédla nejnovější módní časopisy, pak se ještě zeptala Andyho, jestli zvolila správně. S úsměvem teď pozoroval, jak si stahuje rukavičky a odhazuje černý plstěný klobouk na zelené křeslo. „Jak ses měla, Lahůdko?“ Když se vracel z práce, rád Jean škádlíval, štípal, lechtal, objímal a líbal. To byla změna proti přísným hodinám v kanceláři. Jednou se tam za ní zastavil a upřímně se zhrozil, když uviděl tu vážnou, zamyšlenou a usedlou dívku. Ale ona taková vlastně byla odjakživa. Teprve po svatbě se uvolnila a je trochu veselejší. Uklidnila se. Dnes ji jen políbil na krk a Jean projelo zachvění. „Počkej, než uklidím to jídlo...“ Se smíchem bojovala o jeden z pytlů, ale on ho odtáhl a políbil Jean na rty. „Proč mám čekat?“ „Andy... no tak...“ Jeho ruce vášnivě poletovaly po jejím těle. Stáhl jí těžký kabát a začal rozepínat knoflíky kabátku pod ním. Nákup už byl dávno na zemi, když tu náhle stáli proti sobě, laskali se a objímali. Nakonec se Jean odtáhla. Ale Andyho ruce to neodradilo. „Co to do tebe vjelo?“ smála se. Uličnicky se zašklebil, nechtěl říct něco, co by ji mohlo ranit. „Neptej se.“ Umlčel ji dalším polibkem, pak jí svlékl i kabát, sako, halenku a za vteřinku už se k zemi snášela i její sukně, aby odhalila bílý krajkový pás, bílé kalhotky, hedvábné punčochy a pár dokonalých nohou. Přitáhl ji k sobě, tentokrát neprotestovala. Klesli na pohovku. Stáhla z něho šaty a v tu chvíli kolem prohrčel další vlak. Rozesmáli se. „Zatraceně,“ mumlal, když bojoval s háčky na podprsence. „Víš co? Já už mám ten zvuk vlastně docela ráda...“ Políbila ho a za okamžik se jejich těla propletla. Pokoj osvětlovala jen žárovka v kuchyni. Ale i ve tmě věděl, že ho Jean pozoruje. „Něco se děje, že mám pravdu?“ Celý týden cítila, že se něco vznáší ve vzduchu. Na to zná svého manžela až příliš dobře. „Andy?“ Pořád nevěděl, co jí má říct. Není to o nic jednodušší než předevčírem. A ke konci týdne to bude ještě mnohem horší. Ale říct jí to musí. Jen kdyby to nemuselo být právě teď. Poprvé za tři dny zaváhal, jestli se rozhodl správně. „Nevím, jak to říct.“ Věděla to. Srdce jí pukalo, oči se rozšířily a tvář zachmuřila. Byla smutná a vážná jako vždy. Jean byla jiná než on. Andy 11
měl ve šťastných očích pořád smích, na jazyku břitkou odpověď, vtip, nápad, veselost. Život byl k němu laskavý. Ale nikoli k Jean. V ní sídlila jistá upjatost, jakou znal každý, kdo neměl snadný život. Narodila se dvěma alkoholikům. Její sestra, epileptička, zemřela ve třinácti letech před očima Jean, jíž bylo tehdy jen devět. V osmnácti osiřela. Od malička se musela se životem prát, musela bojovat. Přesto si však zachovala určitý styl, jakousi joie de vivre, které nikdy nebylo dáno se rozvinout. Andy věděl, že jednou to přijde, jestliže se budou oba snažit. A on se snažil, jak jen dokázal. Jenže teď to Jean usnadnit nemůže. V jejích očích je už zase ten smutek, který viděl, když ji poprvé potkal. „Ty odjíždíš.“ Přikývl. Oči se jí zalily slzami, hlava klesla na pohovku, kde se před chvílí milovali. „Netvař se tak, miláčku, prosím...“ Už se nevydržel dívat na její bolest, vstal a vytáhl z kabátu balíček cigaret. Nervózně jednu vyklepal, zapálil si a usadil se do zeleného křesla naproti. Jean už slzy neskrývala, ale když se na ni znovu podíval, nebylo v její tváři žádné překvapení. „Tušila jsem, že odjedeš.“ „Musím, lásko.“ Přikývla. Pochopila ho, ale proto není ta bolest menší. Trvalo věčnost, než našla odvahu položit tu jedinou důležitou otázku: „Kdy?“ Andy Roberts ztěžka polkl. Teď přijde to nejhorší. „Už za tři dny.“ Zavřela oči, sklonila hlavu a po tváři jí stekla slza. V oněch třech dnech nebylo nic jako dřív. Zůstala doma a jako v horečce se pokoušela dělat první poslední, prala, chystala ponožky, pekla koláče do vlaku. Její ruce se celý den nezastavily, jen tak se dokázala udržet. Jenže nebylo to nic platné. V sobotu večer ji donutil všeho nechat, nebalit šaty, které nikdy nebude potřebovat, nepéct koláče, které nikdy nesní, nehledat ponožky, bez kterých se obejde. Přitáhl ji k sobě a Jean se přestala ovládat. „Bože můj, Andy... já nemůžu... jak mám bez tebe vydržet...?“ Když se zadíval do jejích očí a uviděl bolest, kterou jí způsobil, jako by ho sevřela obrovská silná pěst. Ale nemá na vybranou... nemůže jinak... je muž... musí bojovat... jeho vlast je ve válce... a co je nejhorší, kdyby necítil tolik tu bolest, kterou vyvolal, prožíval by zvláštní, neznámé vzrušení z toho, že 12
jde bojovat. Jako by se ta příležitost už neměla nikdy opakovat. Jako by měl projít nějakým mytickým rituálem. Jako by se teprve tak měl stát mužem. A cítil se kvůli tomu provinile. V sobotu večer už to nevydržel. Přál si, aby už bylo po všem, aby seděl ve vlaku mířícím na západ. Jenže to ještě chvíli potrvá. Napřed se musí v pět ráno nahlásit na Grand Central Station. Když vstával z postele v jejich malé ložnici, otočil se k ní. Mlčela, slzy jí vyschly. Oči měla napuchlé a červené od pláče a tvářila se rezignovaně. Pro Jean to jakýmsi hrozivým, zoufalým, úděsným způsobem bylo, jako by zase ztrácela svou sestru nebo své rodiče. Andy byl vše, co měla. Radši by zemřela než ho ztratit. A on ji najednou opouští. „Budeš v pořádku, lásko?“ Přisedl si k ní a zoufale čekal na nějaké ujištění. Smutně se usmála a natáhla k němu ruku. „Musím být, co mi zbývá.“ A pak její úsměv ztajemněl. „Víš, co bych si přála?“ Oba to věděli: aby nikam nechodil. Četla jeho myšlenky a políbila konečky prstů jeho ruky. „A kromě toho... doufám, žes mi tady nechal děťátko...“ V uplynulých dnech zapomněli na veškerou opatrnost. Uvědomoval si to, ale neměl čas o tom přemýšlet. Spoléhal na to, že není její období. Ale teď zaváhal. Celý rok si dávali takový pozor, dohodli se, že zatím děti mít nebudou, aspoň ne těch pár let, než oba získají lepší práci, nebo než se Andy vrátí do školy dostudovat poslední dva ročníky. Nespěchali, vždyť jsou oba mladí. V posledním týdnu se však jejich život zcela změnil. „Myslíš, že jsi...?“ staral se. To si vůbec nepřál. Nechtěl, aby tu zůstala sama a těhotná, když on bude bůhví kde, kdesi daleko ve válce. „Možná,“ pokrčila rameny a s tajemným úsměvem se posadila. „Dám ti vědět.“ „Bezva. Ještě to by tak scházelo.“ Zlobil se, pak se nervózně podíval na budík. Deset minut po čtvrté. Má nejvyšší čas. „Možná ano.“ A jako by ho potřebovala ujistit: „Já to myslím vážně, Andy. Přála bych si to.“ „Teď?“ vylekal se. Přikývla a zašeptala: „Ano.“
13
2 Z
a okny bytu Jean Robertsové prohrčel vlak nadzemní dráhy a přinesl jediný vánek, který v těchto horkých dnech províval otevřenými okny. Budova se měnila ve skutečné peklo, srpnový žár tavil asfalt chodníků a vpaloval se do starých zdí. Jean občas musela vstát i uprostřed noci a postavit se k oknu, aby se ochladila průvanem, který vlak vyvolal. Nebo jen tak seděla v koupelně zabalená do mokrého prostěradla. Nebylo možné se ochladit a dítě vše jen zhoršovalo. Jako by její tělo mělo každým okamžikem explodovat. Čím bylo tepleji, tím více dítě kopalo. Jako by to samo vědělo, jako by samo trpělo. Jean se při té myšlence pousmála. Už se nemůže dočkat... ještě čtyři týdny zbývají... za čtyři týdny si ho pochová v náručí... Snad bude stejné jako Andy. Ten je teď kdesi v Pacifiku, dělá to, co dělat chtěl, „bojuje s Japončíky“, jak píše v dopisech, ale Jean to pořád zraňuje. Jedna z dívek v právnické kanceláři, kde Jean pracuje, je také Japonka a k Jean se chovala přímo nádherně, když zjistila, že je těhotná. Dokonce za ni i tajně přebírala práci, když se Jean zpočátku dělalo nevolno. Dokázala se jen dopotácet do práce, posadila se k psacímu stroji, nepřítomně na něj zírala a modlila se, aby stihla doběhnout na záchod včas. Nechali ji pracovat ještě šest měsíců, což bylo velmi slušné, protože většina zaměstnavatelů by ji propustila mnohem dříve, jenomže to dělali jen kvůli Andymu. Kvůli patriotismu, jak mu napsala v jednom z prvních dopisů. Psávala mu skoro denně, i když odpovědi přicházely sotva jednou do měsíce. Většinou byl unavený, než aby dokázal odepsat, a navíc k ní psaní putovalo neskutečně dlouhou dobu. Pořádný rozdíl proti prodávání buicků uprostřed New Yorku, psal. Bavila se, když četla jeho nářky nad špatným jídlem a kamarády. Andy ji vždy dokázal svými dopisy rozesmát. Uměl všechno podat natolik lehce, že se o něj pokaždé bála o trochu méně. Zpočátku bý14
vala vyděšená k smrti, zejména když se sama necítila dobře. V prvních dnech a týdnech těhotenství procházela pravým peklem. Nejdřív jí to všechno připadalo jako skvělý nápad, ale když zjistila, že dítě opravdu čeká, zpanikařila. Bude se muset vzdát práce, bude sama, jak se uživí? A jak uživí dítě? Bála se také Andyho reakce, teprve z posledního dopisu vyčetla jeho nadšení. Teď už byla v pátém měsíci a strach trošku ustoupil. V posledních týdnech jí zbude spousta času předělat jejich ložnici na dětský pokoj. Všechno připravovala sama. Šila bílé povlečení se žlutými stužkami, oblečky, kloboučky, pletla svetříky, chystala botičky. Dokonce vymalovala na stěnu veselé obrázky a na strop obláčky, přestože jí jeden soused vynadal, když zjistil, že sama stála na žebříku. Ale stejně neměla nic jiného na práci. Šetřila každý pětník, odpouštěla si i návštěvu kina. Dostávala také peníze od armády. Všechno bude potřebovat pro dítě, ráda by s ním zůstala prvních pár měsíců doma, pak si najme chůvu a bude se muset vrátit do práce. Snad by mohla dítě hlídat paní Weissmanová ze čtvrtého patra. Je to taková hodná a milá babička, která žije v tomto domě celá léta a navíc se na Jeanino děťátko tolik těší. Každý den ji kontroluje, někdy dokonce přijde i v noci, když také nemůže usnout vedrem, a zaklepe, pokud vidí pod Jeaninými dveřmi světlo. Ale dnes večer Jean nerozsvítila. Seděla ve tmě, téměř bez dechu, zničená vražedným horkem. Poslouchala, jak kolem projíždí vlak za vlakem, potom utichly a krátce před rozedněním znovu vyjely na svou pouť. Jean pozorovala východ slunce. Ptala se sama sebe, jestli ještě někdy bude moci normálně dýchat, nebo si lehnout do postele, aniž by měla pocit, že se udusí. Někdy toho na ni bylo příliš, ani vlak nepomáhal. Krátce před osmou hodinou kdosi zaklepal na dveře. Asi je to paní Weissmanová. Jean si přes sebe přehodila růžový župan a s unaveným vzdycháním se kolébala bosa ke dveřím. Díkybohu, že ji čekají už jen čtyři týdny. Déle by to snad nevydržela. „Dobré ránko...“ Otevřela dveře s vyčerpaným úsměvem, čekala přítelkyni, a zatím hleděla do tváře cizinci, cizinci v hnědé uniformě, který jí podával žlutou obálku. Nechápavě se na něj podívala, nechtěla se domýšlet, přestože až příliš dobře věděla, co ji čeká. Jeho tvář se jí ztrácela v mlze. Jean mlčky převzala obálku a roztrhla ji. Nemýlila se. Toho se tolik bála. Zvedla oči zpět k poslovi smrti, vykřikla a bezvládně se 15
