1 Speciální pedagogika, problematika dětí se specifickými potřebami
Cíle studia Po prostudování této kapitoly byste měli být schopni: vymezit obor speciální pedagogika, její cíle a předmět jejího zájmu, charakterizovat jednotlivé skupiny lidí se specifickými potřebami, uvést možnosti intervence a využití technických pomůcek u jednotlivých skupin lidí se specifickými potřebami.
Průvodce studiem V rámci první kapitoly se budeme zabývat problematikou dětí se specifickými potřebami. Zaměříme se na jejich základní klasifikaci a charakteristiku. Nabídneme také přehled základních metod intervence u jednotlivých skupin dětí. Jsme si vědomi širokého rozsahu diskutované problematiky. Proto nabízíme pouze stručný a základní vhled do problematiky. Pro bližší informace odkazujeme čtenáře na studium doporučené literatury.
6
1.1 Speciální pedagogika jako vědní obor Speciální pedagogiku můžeme vymezit jako vědní obor zabývající se výchovou, vzděláváním, diagnostikou, terapií osob se speciálními potřebami. V odborné literatuře najdeme různá vymezení a definice tohoto vědního oboru. Ačkoli se v průběhu měnily a v určitých ohledech se liší, patrné jsou u nich také mnohé společné znaky. Již v Sovákově pojetí (1980) nemluvíme jen o výchově a vzdělávání, ale i o rozvoji osob – dětí, mládeže a dospělých. Skutečnost, že kompetence speciálního pedagoga přesahují rámec edukace, reflektují také Kysučan a Kuja (1996, s. 11), kteří jej rozšiřují i o „rehabilitaci dospělých, u nichž problematika postižení pokračuje a vyžaduje si další řešení“. Renotiérová (2006) v rámci definice speciální pedagogiky zmiňuje také výzkumné úkoly, které je potřeba řešit. Fischer a Škoda (2008) zdůrazňují znevýhodnění cílové skupiny speciální pedagogiky oproti majoritní populaci a také její speciální výchovné a vzdělávací potřeby. Ucelenou definici speciální pedagogiky předkládá Jeřábková (2013): „Speciální pedagogika je vědní disciplínou, která se zabývá zákonitostmi rozvoje, výchovy a vzdělávání, rehabilitace, péče, podpory, terapeutického působení, socializace apod. jedinců znevýhodněných vůči majoritní společnosti z důvodu jejich speciálních potřeb
způsobených
mentálním,
senzorickým
či kombinovaným
postižením,
poruchou mobility, narušenou komunikační schopností, psychosociálním narušením, poruchou učení či chování, mimořádným nadáním atp., a to od narození po sénium, případně zákonitostmi podpory jejich rodinných příslušníků či blízkých osob.“ Předmětem péče speciální pedagogiky, tedy cílovou skupinou jsou osoby se speciálními potřebami způsobenými postižením či a to v celém věkovém pásmu, tedy od narození po sénium. Centrem zájmu jsou také jejich rodinní příslušníci, učitelé, vychovatelé a další osoby, které jsou s nimi v užším kontaktu (Slowík, 2007).
7
Cílem působení speciálního pedagoga je dosáhnout u klienta nejvyšší možné míry rozvoje jeho potenciálu, podílet se a pozitivně působit v oblasti vyrovnávání se s postižením či znevýhodněním. Jedná se tedy o snahu o maximální možné začlenění do většinové společnosti, to vše s ohledem na charakter jeho speciálních potřeb (Jeřábková, 2013). Členění speciální pedagogiky 1) Podle cílové skupiny: psychopedie – speciální pedagogika osob s mentálním postižením, mentální retardací, poruchou autistického spektra apod., tyflopedie - speciální pedagogika osob se zrakovým postižením, surdopedie – speciální pedagogika osob se sluchovým postižením, logopedie – speciální pedagogika osob s narušenou komunikační schopností, somatopedie – speciální pedagogika osob s omezením hybnosti, etopedie – speciální pedagogika osob s poruchou chování a lidmi ohroženými či stiženými psychosociálním narušením, speciální pedagogika osob s kombinovaným postižením, speciální pedagogika osob s parciálními nedostatky, speciální pedagogika osob s mimořádným nadáním. 2) Podle věku: speciální pedagogika raného věku, speciální pedagogika předškolního věku, speciální pedagogika školního věku, speciální pedagogika dospělých – tzv. speciálněpedagogickou andragogiku, speciální pedagogika seniorů – tzv. speciálněpedagogickou gerontagogiku (Slowík, 2007).
8
1.2 Problematika dětí s omezením hybnosti Pokud mluvíme o omezení hybnosti, rozlišujeme 3 základní kategorie: tělesné postižení, nemoc a zdravotní oslabení. Tělesným postižením se rozumí „převažující nebo trvalé nápadnosti v pohybových schopnostech, které mají značný vliv na kognitivní, emocionální a sociální výkony“ (Gruber, Lendl in Vítková, 2006, s. 39). Tělesné postižení dále dělíme na:
Vrozené (mají genetický původ nebo vznikají v průběhu prenatálního vývoje, např. rozštěp páteře, DMO).
Získané po úraze (např. traumatické obrny po úrazech páteře nebo hlavy).
Získané po nemoci (např. progresivní svalová dystrofie, roztroušená mozkomíšní skleróza).
Nemoc je definována jako porucha rovnováhy organismu s prostředím, přičemž vznikají anatomické a funkční změny v organismu (Kábele, 1992; Jonášková in Müller, 2001). Podle doby trvání rozlišujeme onemocnění:
krátkodobé (např. infekční onemocnění),
dlouhodobé (např. epilepsie).
Nemoc dlouhodobá může být:
chronická - vznikají závažné organické a funkční změny orgánů a systémů s dlouhodobě předpokládaným průběhem, tj. minimálně 3 roky (diabetes, srdeční vady),
recidivující - pokud se opakuje nejméně 3x ročně, ale v mezidobích v organismu nenalézáme anatomické ani funkční změny (alergie, astma),
progresivní (progredující) – se zhoršujícím se vývojem, některé mohou mít i letální charakter (např. progresivní svalová dystrofie, maligní nádorová onemocnění),
stacionární -
u které neočekáváme postupné a dlouhodobé zhoršování
(např. benigní nádory). 9
Zdravotní oslabení vymezujeme jako sníženou odolnost vůči chorobám a sklon k jejich opakování (např. u akutních zánětů dýchacích cest). Zdravotní stav je ohrožen působením nevhodného životního prostředí, špatným režimem nebo nesprávnou výživou (Kábele et al., 1992).
Příklad Mezi příklady zdravotního oslabení patří např. astma nebo alergie. Za zdravotně oslabené jsou považovány také osoby ve stavu rekonvalescence. V dnešní době je ale stále častější výskyt zdravotního oslabení v důsledku nezdravého životního stylu a sedavého způsobu života. Problematikou (nejen) dětí s omezením hybnosti se zabývá somatopedie. Ta bývá často chápána jako věda o výchově a vzdělávání dětí s omezením hybnosti (Kábele et al., 1992; Vítková, 2006), ale kompetence somatopedů značně přesahují rámec edukace. Somatoped tak zasahuje do všech oblastí ucelené rehabilitace, tedy do její léčebné, pedagogické, sociální i pracovní složky (Jesenský, 1995). Podílí se na terapii, prevenci, poradenství, zaměstnávání a socializaci osob s omezením hybnosti. Při práci s těmito dětmi tak musíme brát v úvahu nejen potřebu bezbariérovosti, ale také využití dalších kompenzačních pomůcek (včetně moderní technologie), možnou změnu režimu dne (vzhledem k unavitelnosti dítěte a různým léčebným a fyzioterapeutickým procedurám, které dítě v průběhu dne absolvuje). Pozornost si žádají také různá dietetická opatření (např. u celiakie, alergie, diabetes mellitus) a eliminace faktorů prostředí, které by mohly způsobit zhoršení zdravotního stavu dítěte (např. u alergie, astmatu nebo epilepsie).
10
Do edukačního procesu je příhodné zakomponovat prvky expresivních terapií (arteterapie, muzikoterapie, tanečně-pohybová terapie, biblioterapie, poetoterapie, dramaterapie a theatroterapie), zooterapii (canisterapii, hipoterapii, felinoterapii, ale také v dnešní době velmi oblíbenou terapii s využitím drobných zvířat – morčat, králíků apod.). Opodstatněné využití, zejména u dětí s kombinací omezení hybnosti s jiným zdravotním postižením, mají psychomotorické terapie, nejčastěji pak koncept bazální stimulace (pedagogicko-ošetřovatelský koncept podporující vnímání, komunikaci a pohybové schopnosti člověka). Součástí konceptu je stimulace somatická, vestibulární, vibrační, taktilně-haptická, chuťová, optická, auditivní a olfaktorická (Vítková in Müller et al., 2005; Friedlová, 2007) a snozelen (speciální místnost s funkcí relaxační, poznávací a interakční, která nabízí nejrůznější senzorické zkušenosti, atmosféru vzájemné důvěry a bezstarostného uvolnění) (Valenta et al., 2007).
1.3 Problematika dětí se zrakovým postižením Zrak je jedním z nejdůležitějších smyslů člověka. Primárně jej využíváme pro získání 75 až 90 % informací z okolí. Proto se jeho ztráta či omezení demonstruje především v oblasti orientace, komunikace, ale také psychické integrity a socializace člověka (Stejskalová, 2012, Slowík, 2007). „Za osobu se zrakovým postižením (z pohledu tyflopedie) považujeme toho jedince, který i po optimální korekci (medikamentózní, chirurgické, brýlové apod.) má v běžném životě problémy se získáváním a zpracováváním informací zrakovou cestou (např. čtení černotisku, zraková orientace v prostoru atd.)“ (Slowík, 2007, s. 59). Na klasifikaci cílové skupiny, tedy osob se zrakovým postižením můžeme nahlížet z několika hledisek.
11
Z hlediska stupně zrakového postižení: osoby nevidomé, osoby se zbytky zraku, osoby slabozraké, osoby s poruchami binokulárního vidění.
Z hlediska doby vzniku zrakového postižení: osoby s vrozeným zrakovým postižením, osoby se získaným zrakovým postižením.
Z hlediska etiologie: osoby s orgánovým postižením zraku, osoby s funkčním postižením zraku.
Z hlediska postižených zrakových funkcí: osoby se snížením zrakové ostrosti, osoby s omezením zorného pole, osoby s poruchami barvocitu, osoby s poruchami akomodace, osoby s poruchami zrakové adaptace, osoby s poruchami okohybné aktivity, osoby s poruchami hloubkového vidění (Slowík, 2007; Ludíková, 2003).
12
V rámci intervence u osob se zrakovým postižením se nám nabízí možnost využití pomůcek. S jejich využitím můžeme zlepšit sníženou zrakovou percepci nebo podpořit alternativní využití kompenzačních smyslů. Jmenujme některé z nich: lupy (binokulární, příložní, digitální, kamerové), elektronické zápisníky, hmatové displeje, hlasové výstupy, bílá hůl, Pichtův psací stroj (Slowík, 2007). Mimo vhodné využití jmenovaných pomůcek je velmi důležité také dodržení základních zásad: zajištění dostatečného osvětlení při práci s osobami se slabozrakostí, přiměřená (pokojová) teplota pro optimální schopnost hmatového vnímání, omezení hluku pro komfortní sluchové vnímání a orientaci, vhodná úprava okolí – zajištění bezpečnosti pohybu a snadnou orientaci (Slowík, 2007).
Otázka k zamyšlení Postřehli jste někdy u dětí v MŠ předsudky a mýty o lidech se zrakovým postižením? Jak byste v takovém případě s dětmi pracovali?
13
