1. PERIODIZACE VÝVOJE LYŽOVÁNÍ

ÚVOD Jedním z nejrozšířenějších sportovních odvětví ve světě i u nás je lyžování. Jeho popularitu dokazují přeplněná lyžařská střediska. Problematikou lyžování se zabývá řada základních a středních škol. Základní lyžařské kurzy mají zapracovány do svých školních vzdělávacích programů. I já jsem se stal příznivcem tohoto sportu. Lyžuji již od dětství, a proto jsem se chtěl dozvědět něco více o vývoji lyžování a jednotlivých disciplínách. Hlavním cílem bakalářské práce bylo zpracovat vývoj alpských disciplín. Pokusili jsme se shrnout historii tohoto vývoje a zaměřili jsme se na jednotlivé lyžařské disciplíny. V jedné z kapitol jsme zachytili nejdůležitější momenty nejslavnějších závodů ve sjezdu, vývoj lyžařské techniky, osobnosti lyžařského sportu a světové i české lyžařské organizace. Při studiu problematiky jsme si uvědomili, jaký pokrok nastal v technice lyžování a v materiálním vybavení lyžařů. K plnění stanovených cílů jsme využívali odbornou literaturu, studovali sportovní dokumenty a časopisy a čerpali ze studentských prací, případně i z internetu.

5

1. PERIODIZACE VÝVOJE LYŽOVÁNÍ Lyže mají svůj prapůvod již v prehistorické době, kde sloužily jako prostředek lovce při lovu zvěře. Vznik lyží je podmíněn jejich nezbytnou potřebou v arktických a subarktických oblastech Země, kde znamenaly základní a často jediný lokomoční prostředek v zimním období. Teprve v 19. století začíná využití lyží pro sportovní a rekreační účely. Ve vývoji používání lyží jako prostředku usnadňujícímu lokomoci rozlišujeme dvě základní etapy: •

předsportovní použití lyží,

•

sportovní lyžování.

1.1 Předsportovní použití lyží Podle Gnada (2002) předsportovní použití lyží zahrnuje období od objevu lyží do zhruba poloviny 19. století. V této etapě byly lyže především používány jako předmět při dopravě a lovu a později také k válečným účelům. V rámci tohoto období rozlišujeme ještě: •

lyžařský starověk, který je datován od střední doby kamenné zhruba do 800 let n. l.,

•

lyžařský středověk, zahrnující období zhruba od 800 let n. l. do poloviny 19. století, přesněji k datu 1843, kdy byly uspořádány historicky první závody v norském Tromsö.

1.1.1. Lyžařský starověk Objev a první použití lyží sahá do etapy vývoje lidské společnosti, kdy člověk začal vyrábět různé nástroje pro svoji potřebu a učil se s nimi pracovat. Výzkumníci kladou počátky využívání lyží jako prostředku usnadňujícímu pohyb na sněhu již do střední doby kamenné, tj. zhruba do období 8-4 tisíce let př. n. l. Místo původu lyží lze těžko přesně identifikovat. Polární badatel Fridtjof Nansen považuje za pravlast lyží oblast střední Asie, okolí Bajkalského jezera a Altajských hor, odkud se při postupném osídlování severnějších oblastí při stěhování národů lyže dostaly do severní Evropy a na území dnešní Skandinávie (Gnad, 2002, 7). Svého předchůdce měly lyže v různých

6

druzích sněžnic, kdy se postupným prodlužováním a zužováním plochy chodidla postupně vyvinuly první známé tvary lyží. Objevy nákresů na stěnách skal (viz obr. 1) a zejména archeologické nálezy z evropských a asijských lokalit jsou často jediným zdrojem poznatků o nejstarší historii lyží. Nejmladší objevy skalních a jeskynních kreseb ukázaly, že lyže nebyly vynalezeny ve Skandinávii, jak se mnozí z nás domnívali, ale že byly do Skandinávie dovezeny a teprve tam zdokonaleny. Studium skalních nákresů dále ukázalo, že použití lyží v primitivnější formě, než zobrazují nákresy datované do období 4-5 tisíc let př. n. l., muselo být daleko starší (Gnad, 2002, 8). Švédové Viklund a Zettersten provedli klasifikaci lyží na základě nálezů různých typů lyží z různých vývojových epoch lidské společnosti a různých světových lokalit. Podle ní Gnad (2002) rozlišuje: •

Lyže jižního typu se používaly zejména na území dnešního Ruska, jižního Finska a Švédska. Lyže měly hladkou skluznici a nebyly vzadu zakulacené. Nejstarším nalezeným zbytkem lyže jižního typu je tzv. hottingská lyže, nazvaná podle svého naleziště Hottingu ve Švédsku. Její délka se odhaduje zhruba na 110 cm, šířka přibližně na 20 cm a stáří na více než 4 tisíce let.

•

Lyže typu arktického (viz obr. 2) byly rozšířeny především v oblasti severní Sibiře a severní Skandinávie. Tyto lyže jsou vpředu i vzadu zašpičatělé a na obou koncích ohnuté. Skluznice bývaly často opatřeny zvířecí kůží umístěnou srstí dozadu,

což

umožňovalo

skluz

a

zároveň

zabraňovalo

podklouzávání.

Chronologicky je možné, zařadit je do stejné doby jako lyže typu jižního. •

Lyže typu severského jsou značně mladší než oba předchozí typy a liší se délkou a šířkou lyží. Levá lyže bývala zpravidla užší (6 cm) a delší (až 3 m) se skluznicí, zatímco pravá lyže, která sloužila hlavně k odrážení, byla širší (7 – 8 cm) a kratší (1 – 1,5 m). Na severu Evropy je datován výskyt těchto lyží až do poloviny 19. stol.

•

Lyže bahenní, jak dokládá už jejich název, sloužily k pohybu po močálovitých územích tundry, ale původem pocházely z jižního Švédska. Skládaly se z dřevěné destičky pod chodidlem, z níž vybíhaly dopředu i dozadu dvě dřevěné lišty. Nejstarší použití lyží je také spojeno s využíváním jedné nebo dvou holí. Jedna hůl

sloužila k udržení rovnováhy, k odrážení při pohybu po rovině, brzdění při jízdě z kopce, ale také jako součást lovcovy výzbroje (kopí, oštěp nebo opora při střelbě

7

z kuše) (viz obrázek 3). Dvě hole se objevují až v novodobé lyžařské historii v souvislosti s využitím lyží pro sportovní účely (Gnad, 2002, 9).

obr. 1 Nejstarší obrázek lyžaře vyrytý na skále na Rudém ostrově v severním Norsku

obr. 2 Lyže typu arktického

8

obr. 3 Skandinávský lovec

1.1.2 Lyžařský středověk Chovanec (1989) datuje období lyžařského středověku od zhruba 800 let n. l. do poloviny 19. století. Lyže sloužily jako dopravní prostředek, pro válečné účely a zábavu. Po celý středověk zůstalo lyžování na nízké úrovni. Technika jízdy na lyžích i lyžařská výzbroj se zdokonalovala pozvolna. Rozšíření a použití lyží zůstalo omezeno jen na skandinávské země, evropské a asijské Rusko. Pro dějiny středověkého lyžařství má největší význam kniha Olause Magnuse – Historia de gentibus septemtrionalibus (Historie severských národů), která vyšla roku 1555 v Římě. Magnus zde shrnuje veškeré tehdejší poznatky a vědomosti o lyžování, a to nejen své vlastní, ale také jiných autorů. Z jeho knihy se dozvídáme o různých tvarech, velikostech lyží, o použití při lovu a ve válce, o dovednosti a obratnosti

9

seveřanů v jízdě na lyžích (Chovanec, 1989, 11). Jako první se zmiňuje o sportovním soutěžení v jízdě na lyžích, při kterém zúčastnění sportovci obdrželi ceny. Lyže byly často využívány během zimního období k poštovnímu spojení a postupně se stávají součástí výzbroje stále většího počtu vojenských oddílů, zejména v severských zemích a v Rusku. Norská armáda měla v 18. století nejvyspělejší lyžařské oddíly (viz obrázek 4), které se vzdělávaly v lyžařských výcvikových střediscích. Rovněž zprávy o lyžování v Rusku jsou spojeny s jejich používáním k vojenským účelům. Široké využití lyží ve Skandinávii a Rusku, jak pro vojenské účely, tak v běžném životě, vytvořilo vhodnou základnu pro rychlý a masový rozvoj lyžařského sportu.

obr. 4 Norský voják s plnou polní výzbrojí v zimě roku 1800

10

1.2 Sportovní lyžování Sportovní lyžování klade svůj počátek do roku 1843, kdy se konaly vůbec první novodobé závody v norském Tromsö, a trvá prakticky do současnosti. Uplatnění lyží je různorodé – od sportovních soutěží, běhu, skoku na lyžích, lyžařské akrobacii, až k čistě rekreačním účelům. V tomto období se také výrazně zdokonaluje lyžařská výzbroj a výstroj, ale největší rozmach nastává ve 2. polovině 20. století. V poměrně krátké době (zhruba 100 let) proniká lyžování jako sport na všechny světadíly.

1.2.1 Počátky lyžařského sportu Ve druhé polovině 19. století se ve skandinávských zemích stává jízda na lyžích skutečným sportovním odvětvím v dnešním slova smyslu. Dochází k rychlému zdokonalování techniky jízdy na lyžích a lyžařské vybavení se přizpůsobuje stále náročnějším požadavkům (Chovanec, 1989, 15). Užitné lyžování lovců, sedláků a vojáků se postupem času změnilo ve sport městského obyvatelstva, ve sportovní lyžování (Kulhánek, 1989, 29). Střediskem tohoto sportovního hnutí se stala Kristiania, pojmenovaná v roce 1624 podle dánského krále Christiana IV., dnešní Oslo. Základem novodobého vývoje se zde staly především běh a skok na lyžích, hlavní pilíře severského neboli klasického lyžování. V Norsku bylo oproti ostatním zemím lyžování na vyšší úrovni a značně rozšířené. Přispěly k tomu hlavně výhodné geografické a klimatické podmínky k lyžování, zejména v kraji Telemarken. Obyvatelé kraje Telemarken začali tehdy používat nového telemarského tvaru lyží, který se v podstatě zachoval dodnes (Kovařík, 1991, 10). Hlavní význam nové techniky spočíval v tom, že při jízdě z kopce se už nemusely používat lyžařské hole, ale byly zavedeny první lyžařské oblouky – telemark a kristianie – jako prostředek zatáčení na lyžích. Za počátek rozvoje sportovního lyžování jsou obecně pokládány závody v běhu na 5 km v norském Tromsö, které se konaly 2. dubna 1843. Tyto závody prokázaly jednak možnosti využití lyží při překonávání vzdáleností a vedle toho na svou dobu již poměrně vysokou úroveň techniky běhu (Gnad, 2002, 11). Počátkem organizovaného lyžování bylo v roce 1861 v Norsku založení sportovního svazu pro povznesení sportu, který od roku 1862 pořádal pravidelné každoroční lyžařské závody v běhu i skoku, a od roku 1866 i ve slalomu.

11

V roce 1868 se zúčastnili závodů v Kristianii nejlepší lyžaři z kraje Telemarken – Sondre Anversen Nordheim a jeho žáci – bratři Torjus a Mikkel Hammestveitovi. Význam Nordheima a jeho žáků spočívá v tom, že na tehdejší dobu dokonale ovládali techniku jízdy a na základě úspěšných exhibicí založili první lyžařskou školu na světě (Gnad, 2002, 11). V roce 1877 byl v Kristianii založen Christiania Ski-Club, považovaný za první lyžařský klub na světě. Christiania Ski-Club organizoval od roku 1879 lyžařské závody, zpočátku zvané Husebyrennen, které se od roku 1892 staly základem tradičních závodů v Holmenkollen. Program závodů v Holmenkollen obsahoval závod v běhu, ve skoku i ve slalomu a uskutečnil se zde i první vytrvalostní závod v běhu na 50 km. Tyto závody byly vlastně od první světové války neoficiálním mistrovstvím Evropy (Kovařík, 1991, 10), kde se scházela elita závodníků z celé Skandinávie. Mimořádný význam pro světový rozvoj lyžařství měla polární expedice Fridtjofa Nansena (1861-1930) do neprozkoumaných oblastí Grónska (viz obr. 5), která se s velkým úspěchem uskutečnila v roce 1888. Nansenova družina překonala v průběhu 40 dnů vzdálenost 560 km a nadmořskou výšku 2700 m v obtížných ledovcových a klimatických podmínkách (Gnad, 2002, 12). Kniha popisující toto dobrodružství byla nazvaná Na lyžích napříč Grónskem a vyšla roku 1890, krátce po Nansenově návratu do Norska. Lyže tak poprvé posloužily v širším měřítku k vědeckým účelům a Nansenova výprava se stala nejúčinnější propagací lyžování, a lyže se tak proslavily po celém světě.

obr. 5 Nansenův přechod Grónska

12

Lyže původně nevznikly proto, aby byly používány ke sportovním účelům, jejich hlavní náplní měla být pomoc při dalekých cestách či v obtížném terénu. Postupem času obliba lyží značně stoupla, lidé je začali využívat k vojenským účelům a mnozí na lyžích dokonce i soutěžili. Rozvíjet se nezačaly jen soutěžní disciplíny, ale i lyže se stále zdokonalovaly a jednotlivé typy lyží neustále měnily, zkracovaly, prodlužovaly svou podobu a obměňoval se i jejich design. Ani v současné době jejich vývoj neustrnul, máme sjezdové (carvingové) lyže, slalomové lyže (umožňující jízdu krátkými oblouky), lyže na obří slalom (určené pro jízdu středními oblouky), easycarver (lyže pro začátečníky), allroundcarver (univerzální lyže pro jízdu v jakémkoliv terénu), racecarver (lyže určené pro sportovní pojetí jízdy při velkých rychlostech), crosscarver (široké lyže pro jízdu především v měkkém a hlubokém sněhu), funcarver (krátké lyže umožňující jízdu oblouky o malém poloměru), telemarski (speciální lyže, které jsou určeny pro jízdu telemarskou technikou) a speciální lyže na skialpinismus (jejich tvary a rozměry umožňují pohyb směrem do kopce díky tulením pásům a zvláštnímu vázání).

13

2. VÝVOJ LYŽAŘSKÉ TECHNIKY Všechny pohyby na lyžích – běh, chůze, skok a sjíždění – měly již od počátku určitou techniku. Na vývoj lyžařské techniky měly vliv závody, při nichž se soutěžící snažili o co nejlepší výkon. Docházelo tak k zdokonalování techniky lyžování, což zákonitě vedlo ke zkvalitnění výzbroje. Každé výrazné zlepšení techniky našlo své uplatnění v lyžařské škole, kdy lyžařskou školou rozumíme způsob vyučování dané, specifické techniky jízdy. Podle Gnada (2002) měly lyžařské školy v lyžařské historii většinou národní charakter. V původním pojetí každá škola reflektovala techniku jízdy jejích představitelů, většinou závodníků, kteří byli současně prvními učiteli, demonstrátory i propagátory. Jejich zásluhou je teoretické zpracování této techniky a snaha ji přiblížit širokým vrstvám lyžařů. Současné oficiální lyžařské školy vyjadřují v případě sjíždění a zatáčení didaktické přístupy národních svazů k výuce lyžování a jejich program je pevně stanoven schválenými výukovými postupy.

2.1 Norská škola První základy pro výuku lyžování byly dány v Norsku, kde v roce 1865 vydává generál Werheland první lyžařskou příručku. V roce 1870 zakládá závodník Nordheim v Kristianii norskou školu, která se stala prvním stupněm ve vývoji a současně základem pozdější lyžařské techniky (Příbramský – Maršík – Jelen, 1984, 12). Norská škola (telemarská) spočívala ve zdokonalení techniky sjíždění a zatáčení při sjezdu. Telemarčané při jízdě ze svahu ovládali lyže pouze pomocí nohou a postupně tak vyvinuli dva velmi dokonalé způsoby zatáčení – kristianii a telemark. Norská škola vytvořila základy pro lyžařskou techniku běhu, skoku a sjíždění (Strobl – Bedřich, 2000, 105). Jsou pro ni typické dvě stejně dlouhé lyže s rákosovým vázáním a dvě hole, používané zejména při jízdě po rovině a do stoupání.

2.2 Lilienfeldská škola Matthiase Zdarského Na vývoj lyžařské techniky v alpských zemích měla rozhodující vliv Zdarského alpská lilienfeldská škola. Matthias Zdarsky (1856 – 1940) po mnoha letech zkoušení a hledání poznal nedostatky norské školy pro jízdu v alpském terénu. Lyže upravil na

14

délku 190 – 220 cm bez žlábků, určil závislost jejich délky a šířky na výšce a hmotnosti lyžaře (Strobl – Bedřich, 2000, 106). Zkonstruoval vlastní kovové vázání, které znemožňovalo pohyb chodidla do stran, ale umožňovalo zvednout patu vzhůru. Charakteristickým prvkem školy byla jízda s jednou téměř dvoumetrovou holí, zakončenou kovovým hrotem, která sloužila k bezpečnému zvládnutí příkrých svahů jako opora při chůzi. Základem Zdarského techniky byly tzv. oblouky v přívratu a jízda v pluhu s použitím jedné hole jako opory (Chovanec, 1983, 16). Jeho technika jízdy, popsaná v příručce Alpská (lilienfeldská) lyžařská technika, vydaná roku 1896 (viz obr. 6), se stala základem sjezdové přívratné techniky, která byla v dalším vývoji postupně zdokonalována.

obr. 6 První metodická příručka – Lilienfeldská lyžařská technika

2.3 Bilgeriho škola Georg Bilgeri (1873-1934), plukovník rakouské armády, se stal tvůrcem nové lyžařské školy, která usměrnila vývoj alpského lyžování před 1. světovou válkou (Příbramský – Maršík – Jelen, 1984, 12). Bilgeriho škola byla syntézou norské a

15

lilienfeldské školy. Charakteristickým znakem je, jak oblouk v přívratu s dynamickým zatížením vnější zahraněné lyže a se zapojením síly nohou do otáčení, tak i telemark a kristianie. Převzal použití dvou holí. Bilgeriho technika se vyznačovala větší dynamikou a rychlostí jízdy (Strobl – Bedřich, 2000, 106). Bilgeri (viz obr. 7) také zdokonalil techniku mazání a jím vyrobené vosky alespoň částečně splňovaly základní požadavky kladené na vosk – usnadňovaly výstup a zrychlovaly jízdu.

obr. 7 Georg Bilgeri

Další vývoj lyžařských škol v podstatě reflektoval vývoj techniky sjíždění. Cílem všech škol byla především bezpečná a rychlá jízda se svahu. Podle způsobu provedení oblouku (kristianie) se školy dělily na školy s přívratnou technikou, rotační a bezrotační.

2.4 Arlberská (Schneiderova) škola Zdarského a Bilgeriho přívratná technika se stala základem přívratné techniky arlberské školy, jejímž tvůrcem byl vynikající lyžařský závodník Hannes Schneider (viz obr. 8) (Chovanec, 1983, 16). Škola byla charakteristická nízkým postojem a širší stopou, přívratnou kristianií, zahajováním výcviku lyžařskou gymnastikou a terénními skoky s pomocí obou holí. Arlberská škola se zasloužila o prudký rozmach sjezdového lyžování před 2. světovou válkou. V té době dochází též ke zlepšení lyžařské výzbroje. Objevují se lyže lepené, opatřené kovovými hranami a na trhu se objevilo vázání Bildstein a Kandahar. Schneiderova technika byla zveřejněna v knize Wunder des Schneeschuhs, jejímž

16

autorem byl Arnold Fanck, s nímž natočil řadu instruktážních a celovečerních filmů (Strobl – Bedřich, 2000, 107). Schneider (1890-1955) spolu s Arnoldem Lunnem jsou zakladateli jednoho z nejstarších dodnes pořádaných mezinárodních závodů ve sjezdu, tehdy zvaném Arlberg – Kandaharrennen ve St. Antonu.

obr. 8 Hannes Schneider

2.5 Dahindenova škola Současně se Schneiderovou přívratnou technikou vzniká ve Švýcarsku škola J. Dahindena, která obohatila lyžařskou techniku o odvratnou kristianii, zlepšila kristianii a vázání a začala používat dlouhořemenného vázání. Dahindenova švýcarská škola je charakterizována vyšším sjezdovým postojem a odvratem budoucí vnitřní lyže při zahájení oblouku (Strobl – Bedřich, 2000, 107).

2.6 Školy s rotační technikou Od roku 1935 začaly školy s rotační technikou nabývat v Evropě převahu a udržely si ji zhruba až do 50. let. Jejich společným znakem je tzv. snožná kristianie, charakteristická snožným vedením lyží v oblouku, výrazný „náklek“ a dokonale propracovaný metodický postup. V roce 1933 zahájil Toni Seelos (viz obr. 9) novou epochu ve vývoji techniky, která zcela změnila dosavadní styl jízdy, především ve slalomu. Charakteristickým znakem jsou snožné rotační oblouky. Oblouk zahajuje odlehčením zvýšením a rotací 17

trupu. Jedná se o úspornou, silově nenáročnou techniku, která se používala ve všech alpských zemích až do 2. světové války, která vývoj pozastavila (Strobl – Bedřich, 2000, 107). Vrcholem mezi rotačními technikami se stala francouzská technika – francouzská lyžařská škola, kterou popsali její hlavní představitelé Emile Aplaus a Paul Gignoux v knize „Ski francais“ (Grenoble, 1937). Její technika spočívala především v rotaci, která byla hlavním momentem při zahajování snožného smyku, dále v blokáži těla, kterou rotace přenášela na nohy a hlubokým předklonem těla s náklekem (Příbramský – Maršík – Jelen, 1984, 13, 14). Konečným cílem byl rotační snožný smyk.

obr. 9 Toni Seelos

2.7 Školy s nerotační technikou Ve svém principu vycházejí školy s nerotační technikou z norské kristianie a u některých závodníků (Walch a Rominger) se tato technika začíná objevovat prakticky současně s rozmachem rotační techniky, tj. od roku 1935. Tato předválečná nerotační technika byla charakterizována úzkou stopou, odklonem trupu směrem od svahu, náklekem, přenášením těžiště a zamezením rotace (Příbramský – Maršík – Jelen, 1984, 14). Tato technika prošla náročným vývojem, který prodělaly i její názvy (protiramenní, Beinspieltechnik, Kontrtechnik, Mambo atd.) a stala se základem novodobé rakouské techniky pro 60. a 70. léta.

18

2.8 Novodobá rakouská škola Novodobá rakouská škola byla rozpracována v oficiálním učebním rakouském plánu „Österreichischer Schilehrplan“, který byl poprvé vydán ve Vídni v roce 1956 profesorem Kruckenhauserem. Základním pohybovým principem pro zatáčení lyží je aktivní pohyb pat nohou stranou. Na tento pohyb nohou okamžitě reaguje vnitřní bok posunutím dopředu. Charakteristickým znakem je jízda po jedné lyži, přestupování z lyže na lyži a odraz vnější nebo i vnitřní lyže i na úkor důsledného snožného vedení lyže v oblouku (Chovanec, 1983, 17 – 18). V tomto plánu se postupovalo od oblouků v pluhu přes přívratné oblouky k obloukům napojovaným.

2.9 Současná francouzská škola Současná francouzská škola si ve výuce podle Gnada (2002) dodnes zachovala rotační princip s tím, že při nácviku základních dovedností, jako je např. oblouk v pluhu, nevyžaduje žádné další pohyby než ty, které jsou bezprostředně nutné ke správnému provedení cviku. Při nácviku lyžařských dovedností připouští různou techniku provedení. To má výhodu v tom, že se rozšiřuje okruh lyžařských dovedností, nevýhodou je však ztráta jasné a jednotné didaktické linie. Rotační techniky využívá francouzská škola k nácviku snožných oblouků s výjimkou krátkého oblouku, k jehož nácviku nelze tradiční rotační techniky použít. Zhruba od šedesátých let se zejména v alpských zemích začíná prosazovat technika zatáčení, zvaná Umsteigetechnik – přestupová technika. Umsteigetechnik je proti francouzské a rakouské technice charakteristická výraznou prací dolních končetin nad vnější zatíženou lyží v průběhu oblouku (Příbramský – Maršík – Jelen, 1984, 14).

Již od prvopočátku lyžování používali lyžaři určitou techniku, tedy způsob, pomocí něhož se využití lyží mělo stát co nejefektivnější. Lyžaři se zejména během závodů snažili stále zdokonalovat techniku jízdy, díky které měli dosáhnout toho nejlepšího výkonu. Technikou jízdy a jejím zdokonalením se začaly zabývat v jednotlivých zemích tzv. lyžařské školy. Každá taková škola prosazovala jiný styl jízdy a snažila se tento styl pomocí učitelů lyžování, demonstrátorů a propagátorů uplatnit.

19

3.

VÝZNAMNÉ

OSOBNOSTI

ČESKÉHO

I

SVĚTOVÉHO

LYŽAŘSTVÍ Jistě existuje velké množství osob, které se přičinily o rozvoj lyžování u nás i ve světě, ale z mého pohledu patří tato trojice, Zdarsky, Lunn a Rössler-Ořovský, vůbec k nejvýznamnějším. Bez přičinění těchto velkých osobností by dnes nebylo lyžařství na tak vysoké úrovni, a proto jsem se rozhodl stručně nastínit jejich životopisy a význam pro rozvoj lyžařství.

3.1 Matthias Zdarsky Matthias Zdarsky (1856 – 1940) se narodil 25. února 1856 v Kožichovicích u Třebíče. Studoval na Umělecké akademii v Mnichově, na Polytechnice v Curychu a jeho snem bylo stát se malířem a sochařem. Roku 1889 koupil hospodářství v obci Marktl, poblíž Lilienfeldu v Dolních Rakousích, kde strávil v izolaci celý svůj život. Kniha Fridtjofa Nansena Na lyžích napříč Grónskem ovlivnila i Zdarského, který poznal velmi rychle slabiny norského lyžování – nevhodné vázání a nevhodnou techniku jízdy v alpském prostředí, kdy při každém zatáčení sklouzával podpatek boty z lyže. Vyvinul proto a zkonstruoval revoluční vázání, které umožňovalo pohyb paty nahoru, zabraňovalo posunutí chodidla a dovolovalo jízdu v obloucích o krátkém poloměru (Kulhánek, 1989, 79). Na podzim roku 1896 vyšla jeho kniha Lilienfeldská lyžařská technika, ve které se zrodil sjezdový sport. Od roku 1897 nesla název Alpská lilienfeldská technika jízdy na lyžích a během několika let se dočkala čtrnácti vydání. Zdarsky (viz obr. 10) v ní zavrhl používání dlouhých norských lyží, telemark a kristianii a nahradil je pluhem a oblouky v přívratu. Doporučoval lyže krátké (150 – 180 cm), zdůrazňoval význam bezpečnosti jízdy a odmítl přímé sjíždění svahů, tzv. šusy. Byl proti pádům, což byla novinka, neboť pád na konci šusu byl obvyklý (Kulhánek, 1989, 80). Jeho kniha vyvolala ostrou polemiku mezi alpskými lyžaři, protože zavrhovala dosavadní výuku podle norského vzoru, ke kterému se hlásili všichni známí lyžaři alpských zemí. Rozsáhlá byla také jeho pedagogická činnost, když v roce 1909 uspořádal v Garmisch-Partenkirchenu svůj první lyžařský kurz. Následovaly další kurzy v Hindelangu, Berchtesgadenu, Oberammergau, ve Švýcarsku, Karpatech, Vysokých Tatrách aj.

20

Ve střední Evropě stále ještě dominovaly severské závodní formy jako běh a skok. Na přelomu století se v Alpách ve sjezdovém sportu ještě vůbec nezávodilo. Až roku 1903 se na Arlbergu jel první klubový a roku 1904 první veřejný závod ve sjezdu. Zdarsky se roku 1905 postaral o zorganizování jednoho z prvních sjezdových závodů v dějinách lyžování na 1 246 m vysokém Muckenkogelu u Lilienfeldu. O rok později, 25. března 1906, zorganizoval další sjezdový závod, který byl prvním regulérním závodem mezi brankami a v roce 1922 pro něj zvolil Arnold Lunn název slalom. Na trati dlouhé 305 m stanovil Zdarsky časový limit pro sjetí trati, ale nikdo z 51 startujících se do tohoto limitu nevměstnal, pouze on sám. Jeho zásluha spočívá především v tom, že byl první, kdo zvolil vědecký přístup k technice jízdy na lyžích. Zdarsky poznal, že lyžování v Alpách vyžaduje zcela nový přístup k výzbroji a technice lyžaře. Z tohoto poznání vyvodil praktické důsledky a vytvořil podmínky pro vznik a rozkvět sjezdového sportu (Kulhánek, 1989, 81). Zdarsky je pokládán za otce sjezdového lyžování, jak se můžeme dozvědět z epitafu, napsaném samotným Arnoldem Lunnem, na jeho pomníku.

obr. 10 Matthias Zdarsky

3.2 Arnold Lunn Arnold Lunn (1888 – 1974) je velkou osobností v dějinách lyžařského sportu. Proslavil se jako neúnavný propagátor a bojovník za uznání sjezdového sportu – sjezdu, slalomu a sjezdové kombinace. Velký rozkvět sjezdového sportu a oficiální uznání

21

sjezdu a slalomu ze strany FIS na přelomu 20. a 30. let 20. století je především jeho zásluhou. Arnold Lunn (viz obr. 11) se narodil 18. dubna 1888 v Madrasu v Indii, kde jeho otec Henry působil jako misionář. Po návratu do Evropy založil Henry Lunn cestovní kancelář, která se specializovala na organizování zimních zájezdů do švýcarských rekreačních center. Postupem doby se jeho činnost velmi rozrostla a tak Arnold musel převzít část velkého impéria a stal se ředitelem Palace hotelu v Mürrenu. Při organizování sjezdového závodu asistoval poprvé 7. ledna 1911 při prvním ročníku pohárového závodu Roberta z Kandaharu, který se jel v Montaně (Kulhánek, 1989, 147). Další závod, který Lunn zorganizoval, bylo první sjezdové mistrovství, pořádané Brity. Místo běhu, skoku a severské kombinace zařadil do programu sjezd, závod ve stylu a sjezdovou kombinaci (Kulhánek, 1989, 148). Dne 21. ledna 1922 postavil na svahu v Mürrenu první moderní slalom, ve kterém použil dvojice tyčí a trať jasně vyznačil brankami. Místo stylu rozhodoval čas, přičemž se jela dvě kola a časy z obou kol se sčítaly. Tak se zrodil moderní slalom, na jehož základní koncepci se dodnes nic nezměnilo, a proto je Arnold Lunn právem považován za zakladatele moderního sjezdového sportu. Založení Kandahar Ski Clubu 30. ledna 1924 v Mürrenu je obecně pokládáno za mezník ve vývoji sjezdového lyžování. Jeho zakladatel Lunn spatřoval v založení klubu hlavní poslání, kterým se měl stát rozvoj sjezdu a slalomu a dosažení uznání sjezdových disciplín na mezinárodní úrovni. V roce 1927 navštívil Hannese Schneidera na Arlbergu a z jeho návštěvy se zrodil první ročník Arlberg-Kandaharu (AK), nejstaršího otevřeného závodu ve sjezdu a slalomu na světě, který byl uspořádán 3. – 4. března 1928 ve Sv. Antonu. Přesvědčivý úspěch závodu byl nepochybně rozhodujícím faktorem pro uznání sjezdu i slalomu za lyžařské disciplíny ze strany FIS, přijatém na kongresu v Oslu roku 1930 (Kulhánek, 1989, 148). Arnold Lunn byl zakladatelem mnoha lyžařských klubů ve Velké Británii a dlouholetým předsedou Lyžařského klubu Velké Británie (Ski Club of Great Britain). V roce 1923 napsal pro britské mistrovství pravidla sjezdového sportu s pravidly nové disciplíny – slalomu. Dlouhá léta (1928 – 1949) zastupoval Velkou Británii ve FIS a jako předseda sjezdové a slalomové komise FIS v letech 1946 – 1949 obhajoval sjezdovou kombinaci.

22

obr. 11 Arnold Lunn

3.3 Josef Rössler-Ořovský Josef Rössler-Ořovský (viz obr. 12) se narodil v Praze 29. června 1867. Jeho osobnost je významná tím, že byl všestranným sportovcem, organizátorem a propagátorem mnoha sportů v Čechách a nejvýraznější osobou českého sportovního hnutí v jeho počátcích. V roce 1893 založil Český Yacht klub a I. český lawn-tennisový klub (I. ČLTK), byl spoluzakladatelem a několik let předsedou České atletické amatérské unie (ČAAU). Zasloužil se o založení České lawn-tennisové asociace a kanoistického kroužku při Českém Yacht klubu. Kulhánek (1989) uvádí, že Rössler-Ořovský osm let (1900-1908) působil ve funkci zpravodaje Českého olympijského výboru, dvacet let (1909-1929) jako generální tajemník Českého, později Československého olympijského výboru a organizoval a vedl četné české a československé olympijské výpravy. Roku 1887 založil Lyžařský kroužek při Bruslařském klubu Praha, první lyžařský spolek v Evropě (mimo Skandinávii), který byl roku 1894 přejmenovaný na Český Ski Klub (ČSK) Praha, v němž zastával dlouhou dobu funkci předsedy (1887-1925). Z jeho iniciativy byl roku 1903 založen Svaz lyžařů v Království českém, první lyžařský svaz na světě, jehož byl v letech 1907-1913 předsedou a dlouhá léta hybnou silou (Kulhánek, 1989, 37).

23

Rössler-Ořovský zamýšlel založit mezinárodní lyžařskou organizaci a snažil se pro svůj cíl získat také Nory a Švédy, kteří byli hlavními odpůrci. Na IV. olympijských hrách v Londýně roku 1908 se pokusil svolat první mezinárodní poradu zaměřenou na tuto tematiku, ale z porady nevzešly žádné konkrétní závěry. Roku 1910 byla v Kristianii založena Mezinárodní lyžařská komise (MLK), na jejímž založení se velkou měrou podílel a v roce 1923 se stal členem jejího předsednictva. Na 7. kongresu MLK v Praze v roce 1923, kterému předsedal, rozvinul širokou agitaci mezi delegáty za přeměnu MLK v Mezinárodní lyžařskou federaci (FIS). Návrh byl spontánně přivítán a prakticky realizován na 8. kongresu v Chamonix roku 1924 (Kulhánek, 1989, 37). Rössler-Ořovský bojoval dlouhá léta za přímé zastoupení Království českého v Mezinárodním olympijském výboru, na olympijských hrách i v jednotlivých mezinárodních sportovních federacích, což se mu po celá desetiletí s úspěchem dařilo.

obr. 12 Josef Rössler-Ořovský

Tyto tři osobnosti mě zaujali tím, že i když se ve svém životě, jako propagátoři něčeho nového, setkali se spoustou překážek a případně i odmítnutí, nevzdali se a vytrvali ve svém úsilí povýšit sjezdové disciplíny na úroveň ostatních tehdy známých sportů a za to jim patří obrovský dík.

24

4. VÝVOJ SJEZDOVÝCH DISCIPLÍN Podle Kulhánka (1989) je za kolébku sportovního lyžování pokládána norská provincie Telemarken, odkud se sportovní lyžování začalo rychle rozvíjet po celém světě. V 19. století vznikly ve střední Evropě v lyžařské technice dva směry – norská technika, která beze změny převzala nářadí a techniku jízdy od Norů, a technika alpská, založená Rakušanem Matthiasem Zdarskym. Hlavní oblastí nového sportovního lyžování v prvních dvou desetiletích 20. století se staly Alpy a proto můžeme hovořit o „alpském“ sjezdovém lyžování a postavit ho vedle „severského“ klasického lyžování.

4.1 Počátky závodního lyžování

Ve střední Evropě byl znám slalom od samých počátků lyžařského sportu. První závody v Mürzuschlagu v Rakousku roku 1893 obsahovaly už i závod ve slalomu. První sjezdový závod, podobající se dnešnímu obřímu slalomu, uspořádal v roce 1905 Matthias Zdarsky na Muchenkogelu v Rakousku (Příbramský – Vaverka, 1989, 6). Podle dostupných informací to byli nepochybně Rakušané, kteří jako první zavedli čistý sjezd, tj. bez rovinek a protisvahů (Kulhánek, 1989, 130). V Rakousku se také poprvé setkáváme se závodní formou lyžování, kdy se v Kitzbühelu 14. – 15. ledna 1905 jelo první mistrovství Tyrol. Dne 8. dubna 1906 startuje 14 členů lyžařského klubu v Kitzbühelu v klubovém závodě ve sjezdu, ve kterém zvítězil Sebastian Monitzer před Josefem Ritzerem a Antonem Heroldem. Tito muži bývají považováni za první moderní sjezdaře v dějinách sjezdového sportu. Prvenství Britů spočívá v tom, že jako první začali uplatňovat pravidla oddělující na jedné straně technickou vytříbenost a na druhé straně rychlost. Na prvním klubovém mistrovství Lyžařského klubu Velké Británie – Ski Club of Great Britain (SCGB) 7. února 1908 v Kitzbühelu se pokoušeli ohodnotit závodníky pomocí bodů, které se přidělovaly zvlášť za technické provedení oblouků a zvlášť za rychlost. Svah sjeli závodníci dvakrát, přičemž při první jízdě byl hodnocen počet a technika provedených oblouků a při druhé jízdě čas. Za každý pád se strhávaly body a čas vítěze byl hodnocen stejným počtem bodů jako výsledek vítěze v jízdě oblouky. Kulhánek (1989) uvádí, že vedle průkopnické práce Britů byla v té době pro popularizaci a rozvoj sjezdového lyžování rozhodující velmi důležitá okolnost, kterou se stal pohodlnější přístup ke sjezdovým lyžařským terénům. Rozvoj zimní turistiky byl od 25

samého počátku závislý na množství dopravy. V Alpách prakticky neexistuje významné zimní středisko, které by za svůj vznik nevděčilo železnici (např. Kitzbühel, Sv. Anton, Chamonix). K obrovské změně v oblasti dopravy ovšem dochází až zaváděním zimního provozu malých horských drah v jednotlivých místech. Arnold Lunn ve funkci předsedy Federálního předsednictva britských lyžařských klubů v roce 1920 prosadil, aby britské mistrovství, konané 6. – 7. ledna 1921 ve Wengenu, bylo obohaceno o nový program, kterým měl být sjezd, stylová jízda a skok, nikoli už běh. Lunn ovšem nebyl spokojen se závodem ve stylu, protože byl přesvědčený, že je nutno kombinovat závod ve sjezdu se závodem, pro jehož hodnocení by byla rozhodující výhradně rychlost a nikoli styl (Kulhánek, 1989, 132). Proto zorganizoval 21. ledna 1922 v Mürrenu 3. ročník poháru Alpine Ski Clubu, ve kterém nerozhodovala technika jízdy, ale čas, přičemž se jela dvě kola a časy obou kol se sčítaly. Tak vznikl moderní slalomový závod, který zůstal dodnes prakticky stejný. Lunn se zasloužil o rozvoj sjezdového lyžování ještě tím, že vytvořil první lyžařská pravidla pro závod ve sjezdu, vydaná roku 1921 v britské lyžařské ročence – British Ski Year Book 1921. Rok 1924 je obecně pokládán za rok zrození závodního lyžování, protože v této době byly v Mürrenu založeny dva významné kluby a to Kandahar Ski Club a Švýcarský akademický lyžařský klub – Schweizerischer Akademischer Skiclub (SAS). Cílem Kandahar Ski Clubu (viz obr. 13), založeného 30. ledna 1924 Lunnem, bylo rozvíjet bohatý závodní program sjezdu a slalomu a probojovávat uznání obou disciplín na mezinárodním poli. Dne 26. listopadu 1924 založil dvacetiletý student Walter Amstutz Švýcarský akademický lyžařský klub, který měl v plánu proslavit sjezd a slalom ve Švýcarsku a společně s Kandahar Clubem rozvíjet obě disciplíny.

obr. 13 Logo Kandahar Ski Clubu

26

4.2 Rozvoj sjezdového lyžování

Pro spontánní rozvoj lyžařství po celém světě byla rozhodující 30. léta. Lyžování se stalo sportem všech vrstev a dynamický rozvoj prodělalo zejména lyžování sjezdové. Tato proměna je úzce spjata s vylepšenou výzbrojí, ale zejména s rychle se rozvíjejícím budováním lanových drah a lyžařských vleků. Uznání sjezdu a slalomu kongresem FIS roku 1930 v Oslu, založení velkých sjezdových závodů (1930 Lauberhornrennen ve Wengenu, 1932 Hahnenkammrennen v Kitzbühelu a Mezinárodní závod žen v Grindelwaldu), počítaných již od konce 30. let vedle Arlberg-Kandaharu ke klasickým závodům sjezdového sportu, první MS 1931 ve sjezdových disciplínách v Mürrenu a první ZOH 1936 v Garmisch-Partenkirchenu ve sjezdových disciplínách dovedly sjezdový sport k nebývalému rozkvětu: ve Švýcarsku, Rakousku a Německu se sjezdování během několika let stalo populární jako málokteré jiné odvětví sportu (Kulhánek, 1989, 177 – 178). Z Alp se sjezdový sport rychle rozšířil do okolních zemí a postupně do celého světa. Také u nás si v polovině 30. let našlo sjezdování vyznavače, zdaleka však nešlo o masový rozvoj jako v alpských zemích (Kulhánek, 1989, 178). Program mistrovství ČSR byl obohacen o sjezdový dvojboj pro muže a ženy v roce 1937, později od roku 1946 o sjezd a slalom jako samostatné disciplíny a od roku 1952 o obří slalom a sjezdový dvojboj (alpská kombinace), který je nahrazen sjezdovým trojbojem. Ke značnému rozmachu sjezdového lyžování dochází po druhé světové válce. Vedle sjezdu a slalomu vzniká obří slalom, který měl svoji premiéru na MS v Aspenu v Coloradu a poprvé se na ZOH objevil v roce 1952 v Oslu. Jezdil se jednokolově až do roku 1974 a byl v té době označován za nejmodernější disciplínu sjezdového lyžování. Poté se začíná jezdit dvoukolově, nejdříve muži a o dva roky později i ženy (Příbramský – Vaverka, 1989, 6). Významným mezníkem ve vývoji sjezdových disciplín bylo v roce 1966 založení Světového poháru při MS v Portillu de Chile a jeho první odstartování v roce 1967. V lyžařské sezóně 1974 – 75 se jel poprvé paralelní slalom jako závod Světového poháru. Tento slalom provozovali ve zjednodušené podobě již od roku 1961 francouzští lyžařští učitelé. Otcem myšlenky této disciplíny byl Honoré Bonnet, který dlouhá léta působil ve funkci trenéra francouzské sjezdové reprezentace. Novodobý

vývoj

sjezdových

disciplín

můžeme

charakterizovat

podle

Příbramského a Vaverky jako boj mezi úzkou specializací a všestranností tohoto 27

náročného a složitého sportovního odvětví. Když došlo po roce 1954 k omezení účasti na MS a ZOH, limitovanou 14 účastníky (ženy i muži) pro stát s oprávněním čtyř závodníků ke startu v každé individuální disciplíně, bylo přirozené, že jednotlivé národní svazy začaly preferovat individuální disciplíny na úkor kombinace. Již zde je nutno hledat začátky specializace, která během let nabyla extrémní podoby. V padesátých a šedesátých letech byla sjezdová kombinace v alpských zemích manifestací závodního lyžování. V sedmdesátých letech přestala být kritériem špičkové výkonnosti. Druhá polovina sedmdesátých let je charakteristická hledáním řešení k omezení specializace. Základem těchto snah bylo zavedení nové sjezdové kombinace, redukované na dva závody, sjezd a slalom, jako samostatného sjezdového závodu po vzoru závodu sdruženého v klasických disciplínách. Předsednictvo FIS na pravidelné schůzi 24. – 25. listopadu 1979 schválilo návrh, předložený komisí FIS pro sjezdové lyžování, na zavedení sjezdového dvojboje jako čtvrté sjezdové disciplíny na MS a ZOH. Do závodů Světového poháru byla kombinace (sjezd a slalom) zařazena v roce 1975. Dalším úspěchem v boji proti specializaci bylo od roku 1985 zavedení nové sjezdové disciplíny – superobřího slalomu. První dva závody v superobřím slalomu se konaly v roce 1987 v Madonně di Campiglio v Itálii pro technické jezdce a v CransMontaně ve Švýcarsku pro specialisty ve sjezdu.

Sjezdové disciplíny prošly dlouhým a složitým vývojem – od jejich vzniku, kdy se staly součástí závodů, po uznání sjezdu a slalomu za olympijské disciplíny až k jejich současné podobě. Sjezdový sport se rychle rozšířil po celém světě, ale je nutné říct, že bez změny v dopravě v podobě budování lanových drah a lyžařských vleků, by to nebylo možné.

28

5. SVĚTOVÉ LYŽAŘSKÉ ORGANIZACE Stejně jako ostatní sporty, tak i lyžování má svoji organizační strukturu, která se stará o chod celého lyžařského odvětví a pořádá různé lyžařské závody. Jejím hlavním cílem je neustále rozvíjet lyžařský sport a také z didaktické stránky vzdělávat stále více zájemců v lyžařském umění. V této souvislosti bych se chtěl zmínit o třech, podle mého názoru, nejdůležitějších lyžařských organizacích a to o Mezinárodní lyžařské federaci, Mezinárodním sdružení pro výuku lyžování a o Mezinárodní federaci univerzitního sportu.

5.1 Mezinárodní lyžařská federace (FIS) FIS (International Ski Federation) je vrcholným orgánem ve všech otázkách týkajících se mezinárodního lyžařského sportu. Tvoří ji národní lyžařské svazy, které vyslovily souhlas se statutem FIS a byly přijaty za členy FIS. Hlavní těžiště a význam práce FIS spočívá v řízení a usměrňování vývoje lyžařského závodního sportu, především na vrcholných světových soutěžích, ZOH, MS, SP apod., vyhotovuje tzv. bodové listiny, zařazující závodníky podle výkonnosti do pořadí a spolupracuje s mnoha nadnárodními sportovními organizacemi, především s Mezinárodním olympijským výborem, se Sdružením mezinárodních federací zimních sportů (AIWF) a s Generálním sdružením mezinárodních sportovních federací (GAISF). Mezi hlavní cíle FIS patří: •

rozvíjet lyžařský sport, sledovat a usměrňovat jeho vývoj;

•

vytvářet přátelské vztahy mezi členskými svazy;

•

nepřipouštět diskriminaci mezi národními svazy nebo jejich členy z rasových, náboženských, politických nebo jiných důvodů;

•

pořádat mistrovství světa a jiné soutěže, schválené kongresem FIS nebo předsednictvem FIS;

•

vydávat závodní pravidla, schválená kongresem FIS;

•

uznávat jen mezinárodní soutěže, které jsou v souladu se statutem a pravidly FIS;

•

rozhodovat jako nejvyšší odvolací instance o protestech týkajících se mezinárodních závodů.

Orgány FIS tvoří:

29

•

kongres je nejvyšším orgánem FIS a schází se každý druhý rok,

•

předsednictvo tvoří prezident, 4 viceprezidenti, generální sekretář a maximálně 12 členů, kteří v období mezi dvěma kongresy řídí veškeré záležitosti FIS a jsou za svou činnost odpovědní kongresu,

•

výkonný výbor je složený z prezidenta, všech viceprezidentů, předsedy finanční komise a generálního sekretáře a jeho úkoly určuje předsednictvo,

•

technické komise FIS jsou poradními sbory předsednictva v technických otázkách. Předsednictvo jmenuje členy jednotlivých komisí, zpravidla na období mezi dvěma kongresy a vydává bližší pokyny pro činnost komisí.

5.2 Mezinárodní sdružení pro výuku lyžování – FIES (Interski) Obdobnou organizací jako je FIS pro otázky závodního lyžování, je FIES (Féderation Internationale de l´Enseignement du Ski) mezinárodní lyžařskou organizací pro základní a případně rekreační lyžování. FIES je Mezinárodní federací pro lyžařskou výuku, jejímž základním posláním je výměna zkušeností a rozvoj didaktických přístupů při výuce lyžařských dovedností (Gnad, 2002, 17). FIES byla založena roku 1951 v rakouském Zürsu a kromě porad jednotlivých komisí (školská, amatérských a profesionálních cvičitelů) pořádá pravidelné mezinárodní kongresy k výuce lyžování, zvané Interski. Na kongresech se řeší aktuální otázky techniky a metodiky základního (rekreačního) lyžování, dochází k výměně názorů a zkušeností s cílem zdokonalování lyžařské výuky. Kongresy se konají jednou za čtyři roky. Jejich specifikou je, že se zde vedle řešení teoretických otázek techniky a metodiky základního lyžování demonstrují praktické ukázky národní lyžařské školy zúčastněných zemí (Gnad, 2002, 17). Kromě národních organizací jsou v Interski sdruženy tři odborné a samostatné svazy: •

ISIA – Svaz profesionálních lyžařských pedagogů,

•

IVSI – Svaz amatérských lyžařských pedagogů,

•

VSIS – Svaz lyžování ve školách.

5.2.1 Interski ČR (IS ČR) Členské země jsou jak v Interski, tak v uvedených odborných svazech zastoupeny jednou zastřešující národní organizací. Za Českou republiku je členem Interski celonárodní organizace Interski ČR, v níž je sdružena většina významných lyžařských

30

subjektů zabývajících se výukou lyžování v ČR. Jejím členem je i Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR (dále jen MŠMT ČR) jako příslušný orgán státní správy. Ve své činnosti se Interski ČR zabývá zejména: •

výukou lyžování v lyžařských školách,

•

problematikou lyžařských cvičitelů a učitelů,

•

otázkou lyžování na školách.

Mezi hlavní cíle Interski ČR patří: •

dbát o pokrok a spolupráci ve výuce lyžování jak v ČR, tak i na mezinárodní úrovni,

•

uplatňovat společenské hodnoty v mezilidských vztazích,

•

vést své členy k zajišťování bezpečnosti lyžování a k ochraně přírody,

•

smyslem je koordinace činnosti členských organizací. Hlavní náplň Interski ČR:

•

vytváří podmínky pro spolupráci jednotlivých subjektů v něm sdružených, shromažďuje, vyhodnocuje a aktivně rozvíjí poznatky o výuce lyžování,

•

prezentuje systém výuky lyžování v ČR v zahraničí, a to především v mezinárodní organizaci Interski,

•

aktivně se zúčastňuje práce v mezinárodní organizaci Interski a získané poznatky přenáší do lyžařského hnutí v ČR,

•

spolupracuje s orgány státní správy při koordinaci výchovy a školení lyžařských pedagogů a vytváření právních norem a předpisů v oblasti výuky lyžování s cílem sjednocení s mezinárodním standardem,

•

vyvíjí publikační, vzdělávací, osvětovou a propagační činnost jak na území ČR, tak na poli mezinárodním,

•

využívá poznatků z oblasti péče o volný čas, důsledným uplatněním zdravotně výchovných principů a ekologických zásad,

•

vytváří podmínky pro uskutečnění ideálu „Sport pro všechny" a rozvíjí péči o zdravotně postiženou populaci.

Orgány Interski ČR tvoří: •

Plénum IS ČR,

•

Výkonný výbor IS ČR,

•

Komise IS ČR.

31

Podobně jako ve světě, dělí se i v ČR lyžařské kvalifikace na profesionální a amatérské a navazují tak na strukturu mezinárodního lyžařského hnutí. Profesionální kvalifikace jsou dvě – cvičitel a učitel. Pojem „profesionální“ je termín označující skutečnost, že tyto kvalifikace opravňují svého držitele k získání živnostenského listu, výkonu činnosti jako osoba výdělečně činná, respektive založení vlastní lyžařské školy a zaměstnání druhých osob k výuce veřejnosti. Amatérské kvalifikace jsou různé, se stejným názvem instruktor a s případným dalším upřesněním. Jde o kvalifikace různých spolků a skupin s různým zaměřením i cílem (doplňované různými přívlastky jako např. školního lyžování, sjíždění, snowboardingu). Pojem „amatérský“ znamená, že na základě této kvalifikace nelze získat živnostenský list. Přehled kvalifikací: •

Instruktor lyžování je tělovýchovný pedagogický pracovník, který je oprávněn samostatně plánovat, vést, řídit a vyhodnocovat tělovýchovný proces všech věkových kategorií v různém rozsahu a specializaci, podle typu svého školení a oprávnění;

•

Cvičitel lyžování je tělovýchovný pedagogický pracovník, který je oprávněn samostatně plánovat, vést, řídit a vyhodnocovat tělovýchovný proces všech věkových kategorií v celé oblasti základního lyžování;

•

Učitel lyžování plní stejné úkoly jako cvičitel lyžování, předává získané vědomosti a zkušenosti cvičitelům lyžování a je pověřován lektorskou činností při školení a doškolení;

•

Diplomovaný učitel lyžování plní stejné úkoly jako učitel lyžování a jeho kvalifikace byla získána vysokoškolským studiem;

•

Mezinárodní učitel lyžování má kvalifikaci, která splňuje standard některého z mezinárodních sdružení lyžařských pedagogů (http://www.interski.cz).

5.3 Mezinárodní federace univerzitního sportu (FISU)

Hlavní činností Mezinárodní federace univerzitního sportu je organizace mezinárodních vysokoškolských her, tzv. univerziád. První letní univerziáda se konala roku 1959 v italském Turíně a o rok později byla pořádána první zimní univerziáda ve francouzském Chamonix. FISU úzce spolupracuje s Mezinárodní lyžařskou federací,

32

veškeré závody jsou organizovány podle pravidel FIS a technicky prováděny podle Mezinárodního soutěžního řádu FISU.

5.3.1 Česká asociace univerzitního sportu (ČAUS)

ČAUS (viz obr. 14) je svou působností a charakterem činnosti zájmovým sdružením rezortu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky. ČAUS prostřednictvím svých základních článků sdružuje studenty a zaměstnance vysokých škol a příp. další zájemce o vysokoškolský sport. Základní články ČAUS tvoří vysokoškolské sportovní kluby, které se zřizují při vysoké škole nebo fakultě, a jednoty. Katedry a ústavy tělesné výchovy a sportu mohou být kolektivním členem ČAUS s hlasovacím právem. Sídlem sekretariátu je Praha. Mezi hlavní cíle ČAUS patří: •

posláním a hlavním cílem je vytvářet a zajišťovat optimální podmínky pro rozvoj sportovních a pohybových aktivit v klubech a na vysokých školách;

•

ČAUS zpracovává koncepci rozvoje vysokoškolského sportu, usiluje o stálé zvyšování odborné úrovně a kvalifikace tělovýchovných pracovníků působících v základních článcích;

•

koordinuje sportovně technickou činnost svých členů, organizuje a řídí akademické sportovní soutěže, přebory a mistrovství v ČR;

•

usiluje o trvalé zvyšování sportovní výkonnosti, zdravotně orientovanou zdatnost a pohybové vyžití studentů i zaměstnanců vysokých škol;

•

katedry a kluby připravují akademické soutěže, přebory a mistrovství a pro tyto účely mohou sdružovat finanční prostředky a propojovat výuku tělesné výchovy na fakultě s dobrovolnou zájmovou tělovýchovou a sportovní činností v základních článcích ČAUS;

•

zajišťuje a koordinuje přípravu a účast akademické reprezentace na mezinárodních univerziádách, akademických mistrovstvích světa a dalších mezinárodních vysokoškolských sportovních akcích;

•

pořádá a koordinuje mezinárodní vysokoškolské sportovní akce v ČR;

•

ČAUS má své zastoupení v Mezinárodní vysokoškolské sportovní federaci, je členem Mezinárodní federace univerzitního sportu (FISU), Českého svazu tělesné výchovy (ČSTV) a Českého olympijského výboru (ČOV).

33

Orgány ČAUS tvoří: •

Rada ČAUS,

•

Výkonný výbor ČAUS,

•

Sportovní a odborné komise ČAUS,

•

Dozorčí rada ČAUS,

•

Sekretariát ČAUS (http://www.caus.cz/soubor/98).

obr. 14 Logo Česká asociace univerzitního sportu

Vznik těchto organizací je velmi důležitý pro zdárný rozvoj sportovců, pro zdařilý průběh závodů a v neposlední řadě k řešení teoretických otázek zvyšování úrovně techniky a metodiky lyžování.

34

6. ALPSKÉ DICIPLÍNY Alpské disciplíny jsou závodní lyžařské disciplíny, při nichž závodník projíždí na lyžích z kopce dolů trať vyznačenou brankami a brankovými kombinacemi (Gnad, 2002, 205). Brána je správně projeta, jestliže závodník špičkami obou lyží a oběma chodidly protne spojnici vnitřních tyčí. Za neprojetí nebo špatné projetí brány je závodník vyloučen. Při všech alpských disciplínách mimo sjezdu si závodníci trať před závodem pouze prohlížejí, netrénují v ní (Kovařík, 1991, 174). Mezi alpské disciplíny patří: •

sjezd,

•

slalom,

•

obří slalom,

•

superobří slalom,

•

paralelní závody,

•

sjezdové kombinace.

Charakteristickým znakem alpských disciplín je neustálá proměnlivost podmínek, na které musí lyžař rychle a citlivě reagovat a přizpůsobovat jim svou jízdu. Při alpských disciplínách klademe velký důraz na sílu, rychlost, obratnost a v neposlední řadě i na vytrvalost a pohyblivost lyžaře. Síla je základem všech ostatních pohybových vlastností. Alpské disciplíny vyžadují zejména velkou sílu svalstva nohou, svalstva paží a pletence ramenního a břišního svalstva. Podle Příbramského a Maršíka (1979) je rychlost závislá na síle funkčních svalových skupin, na stupni koordinace pohybu, na rychlosti myšlení a na optimálním volním úsilí. Stejně důležitá je pro lyžaře rychlost reakce. Mnohonásobné opakování určitého pohybu ve shodných podmínkách vede u zkušenějších lyžařů k anticipaci, tedy k jakési reakci s předstihem na základě zkušeností, k předvídání, co bude následovat, což je velkým přínosem pro rychlost prováděného pohybu. Obratnost umožňuje lyžaři koordinaci pohybů a jejich přizpůsobování se konkrétním podmínkám. Bez obratnosti by nebylo možné zvládnout náročnou techniku zatáčení na lyžích.

35

Lyžařská vytrvalost má speciální charakter, protože je závislá především na schopnosti organismu pracovat na kyslíkový dluh. Z toho vyplývají značné požadavky na rozvoj oběhového a dýchacího systému. Z ostatních pohybových vlastností má pro lyžaře značný význam pohyblivost, neboť vysoká úroveň pohyblivosti je zárukou kvalitního provedení některých technických prvků, které jsou náročné na pohybový rozsah. Pokud jde o zařazení sjezdových disciplín z hlediska struktury prováděného pohybu, hovoříme o nich jako o pohybových strukturách acyklického charakteru, které jsou prováděny v proměnlivých podmínkách a jsou spojeny s ovládáním náčiní (lyže, hole). Proměnlivé podmínky kladou určité nároky na stabilitu pohybové struktury, ale současně vyžadují značný stupeň přizpůsobivosti a pružnosti. Různost a pestrost pohybových struktur z hlediska jejich provádění v proměnlivých podmínkách je značná a patří k nejtypičtějším rysům sjezdového lyžování (Příbramský – Maršík, 1979, 126). Rozdělení věkových kategorií v alpských disciplínách je následující: •

mladší žactvo 12 a 13 let,

•

starší žactvo 14 a 15 let,

•

mladší junioři a juniorky 16 až 18 let,

•

starší junioři a juniorky 19 a 20 let,

•

dospělí 21 let a starší (Gnad, 2002, 205).

6.1 Sjezd Podle Chovance (1983) je sjezd (viz obr. 15) jednou z nejnáročnějších disciplín, která vyžaduje, při dosahování velkých rychlostí na obtížném terénu, vysoké koncentrování psychických i fyzických sil závodníka v průběhu celého závodu. Sjezdař se snaží o dosažení maximální rychlosti na všech úsecích tratě podle svých dispozic, předpokladů a úrovně techniky, kterou v průběhu závodu uskutečňuje a přizpůsobuje z hlediska stavby a charakteru tratě. Sjezdař musí ovládat nejrůznější alternativy sjezdových postojů a oblouků, musí umět překonávat terénní tvary, regulovat rychlost a podle momentální situace použít ten technický prvek, který nejlépe vyhovuje z hlediska dosažení maximální rychlosti v každém jednotlivém úseku sjezdové trati (Příbramský – Maršík, 1979, 109). Sjezdová brána se skládá ze dvou párů slalomových tyčí, vyčnívajících nad terén minimálně 180 cm a dvou terčů. Sjezdové tratě pro muže mají červené brány. Sjezdové

36

tratě pro ženy mají střídavě červené a modré brány nebo jen červené brány. Terče jsou červené nebo modré plátěné obdélníky široké přibližně 0,75 m a vysoké přibližně 1 m (Gnad, 2002, 206). Terče jsou upevněny tak, aby je závodník za jakéhokoliv počasí mohl rozeznat. Brány se mají stavět kolmo na směr jízdy a jejich šířka by měla být nejméně 8 m. Jednokolový sjezd je organizován na tratích s předepsanými parametry. Dvoukolový sjezd je organizován tehdy, jestliže topografie území znemožňuje sjezd s minimálním výškovým rozdílem stanoveným v Pravidlech lyžařských závodů. Výškový rozdíl musí být nejméně 450 m. Součet časů obou kol je výsledným časem. Obě kola se konají ve stejný den (Gnad, 2002, 206). Před závodem musí každý závodník vykonat minimálně tři tréninkové jízdy, z čehož jedna je měřena na čas. Výškové rozdíly tratě pro sjezd: •

tratě pro muže a juniory minimálně 500 m,

•

tratě pro ženy a juniorky minimálně 400 m,

•

tratě pro mladší žactvo maximálně 250 m,

•

tratě pro starší žactvo maximálně 400 m.

obr. 15 Sjezd

6.2 Slalom Slalom (viz obr. 16) je náročnou technickou disciplínou, při které závodník musí dbát na vysokou technickou a taktickou úroveň, rychlost motorických reakcí a schopnost modifikace techniky s ohledem na stavbu tratě, terén a rychlost projíždění jednotlivých úseků. Kovařík (1991) ve své knize uvádí, že slalom je technický závod v trati 37

vyznačené brankami a brankovými kombinacemi na svahu s několika rozdílnými sklony. Podstatný význam na slalomové trati má rytmus. Slalom se koná vždy ve dvou kolech na dvou různých tratích, přičemž časy z obou kol se sčítají. Obě kola je možno uspořádat v jeden den. Slalomovou branku tvoří dvojice pevných tyčí stejné barvy, kruhového průřezu 2 – 4 cm, které mají být tak dlouhé, aby po zabodnutí vyčnívaly alespoň 180 cm nad sníh (Kovařík, 1991, 175). Po sobě jdoucí brány musí mít střídavě červenou a modrou barvu. Slalomové tyče mohou být opatřeny stejnobarevnými praporky trojúhelníkového nebo čtvercového tvaru o rozměru cca 24 x 22 cm (Gnad, 2002, 207). Brány jsou 4 - 6 m široké a vzdálenost tyčí mezi sousedními bránami nesmí být menší než 0,75 m a větší jak 15 m. Počty bran v jednotlivých věkových kategoriích se liší: •

muži a junioři 45 - 47 bran,

•

ženy a juniorky 45 - 65 bran,

•

žactvo mladší 32 - 45 bran,

•

žactvo starší 38 - 60 bran.

Výškové rozdíly tratě pro slalom: •

tratě pro muže a juniory 120 - 220 m,

•

tratě pro ženy a juniorky 120 - 220 m,

•

tratě pro mladší žactvo max. 140 m,

•

tratě pro starší žactvo max. 180 m (Gnad, 2002, 208).

obr. 16 slalom

38

6.3 Obří slalom

Obří slalom (viz obr. 17) je nejmladší ze všech sjezdových disciplín. Spojují se v něm prvky slalomové a sjezdové techniky, přesto má však svůj vlastní charakter, především specifickou techniku zatáčení ve vysokých rychlostech (Příbramský – Maršík – Jelen, 1984, 186). Absolvování tratě obřího slalomu je pro závodníka velmi náročné, protože s psychickým a tělesným vypětím přichází i velká únava, kterou vyvolává náročnost terénu, výškový rozdíl a zvládnutí dvou kol, které se sčítají. Trať obřího slalomu má být zvlněná, s terénními nerovnostmi a nejméně 30 m široká. Obří slalom mužů a juniorů, žen a juniorek se musí uskutečnit vždy ve dvou kolech, pokud možno v jednom dni a na různých tratích. Žactvo jede vždy jen jedno kolo. V obřím slalomu tvoří bránu dva páry slalomových tyčí a dva terče. Brány musí být střídavě červené a modré. Vzdálenost vnitřních točných tyčí dvou sousedních bran nesmí být menší než 10 m. Terče jsou umístěny na slalomových tyčích tak, aby jejich spodní okraj byl nejméně jeden 1 m nad sněhem a připevněny tak, aby se z tyče mohly odtrhnout. Otevřené brány musí být 6 – 8 m široké a jejich terče nejméně 0,75 m široké a asi 0,50 m vysoké. Zavřené brány jsou široké 8 – 12 m a mají mít rozměr terčů upraven na šířku cca 30 cm a výšku 50 cm. Na trati obřího slalomu ovšem převažují otevřené brány, zavřené brány se používají pouze ojediněle a v dostatečné vzdálenosti od sebe. Obří slalom musí být vytyčen následovně: •

12 – 15 % výškového rozdílu se zaokrouhlením desetin nahoru nebo dolů určuje počet bran pro muže a juniory, ženy a juniorky,

•

15 % výškového rozdílu se zaokrouhlením desetin nahoru nebo dolů +/- 3 brány určuje počet bran pro žactvo. Podle Gnada (2002) jsou výškové rozdíly pro tratě obřího slalomu následující: •

tratě pro muže a juniory 200 - 450 m,

•

tratě pro ženy a juniorky 200 - 400 m,

•

tratě pro mladší žactvo 150 - 300 m,

•

tratě pro starší žactvo 170 - 350 m.

39

obr. 17 Obří slalom

6.4 Superobří slalom

Tato disciplína, která svým charakter připomíná částečně obří slalom a částečně sjezd, se jezdí od poloviny 80. let. Závod v superobřím slalomu se jede v jednom kole a všichni závodníci jsou povinni používat ochrannou přilbu. Brány superobřího slalomu jsou stejné jako u obřího slalomu. Superobří slalom (viz obr. 18) musí být vytyčen tak, že 10 % výškového rozdílu určuje maximální počet bran: •

nejméně 35 bran musí být postaveno pro muže,

•

nejméně 30 bran pro ženy,

•

nejméně 20 bran pro mladší žactvo,

•

nejméně 25 bran pro starší žactvo.

Vzdálenost mezi točnými tyčemi dvou sousedních bran musí být nejméně 25 m. Výškové rozdíly pro tratě superobřího slalomu: •

tratě pro muže a juniory 350 - 650 m,

•

tratě pro ženy a juniorky 300 - 600 m,

•

tratě pro mladší žactvo 200 - 300 m,

•

tratě pro starší žactvo 200 - 400 m (Gnad, 2002, 209).

40

obr. 18 Superobří slalom

6.5 Paralelní závody V paralelním závodě (viz obr. 19) soutěží současně dva nebo více závodníků na dvou a více vedle sebe postavených tratích, kdy každá trať by měla být shodná, co se týče jejího vyznačení, terénu i sněhové úpravy. Trať má 20 – 30 bran kromě startovní a cílové (dále terče), ve které závodník překonává výškový rozdíl zhruba 80 až 100 m v odpovídajícím čase 20 až 25 vteřin. Vzhledem k tomu, že závodníci startují současně je zaznamenán jen časový rozdíl závodníků při průjezdu cílem. Ve druhém kole si závodníci vymění tratě. Součtem časových rozdílů z obou jízd se určí vítěz, který postupuje do dalšího kola. Soutěží se vyřazovacím způsobem až do finále (Kovařík, 1991, 176). Každá trať je vyznačena terči, které se skládají ze dvou slalomových tyčí, mezi nimiž je napjata látka asi 30 cm široká a přibližně 70 cm vysoká. Jestliže jsou tratě dvě – tyče a látka terčů levé tratě (při pohledu od startu k cíli) mají barvu červenou a pravé tratě modrou. Při více tratích, pořadatel použije jiné barvy. Spodní okraj terče je asi 1 m nad sněhem. První terč každé tratě by měl být od startu vzdálen nejméně 8 m a nejvíce 10 m. Krátce před cílem za posledními terči se tratě výrazně rozdělují, aby každý závodník byl naveden pokud možno na střed cílové brány (Gnad, 2002, 210). Vzdálenost mezi tratěmi je 6 – 7 m. Podle Gnada (2002) je brána správně projeta, jestliže závodník špičkami obou lyží a oběma chodidly protne spojnici bránových tyčí. Pokud závodník ztratí nezaviněně lyži, tj. nikoli jejím zachycením za bránovou tyč, musí protnout spojnici tyčí špičkou

41

neztracené lyže a oběma chodidly. Toto pravidlo platí také při vrácení se do brány. V paralelním slalomu musí obě špičky lyží a obě chodidla projet po vnější straně točných lyží.

obr. 19 Paralelní slalom

6.6 Sjezdové kombinace Sjezdové kombinace se hodnotí na základě výsledků několika závodů. Nejobvyklejší je alpská kombinace, do níž se počítají výsledky jednoho závodu ve sjezdu a jednoho ve slalomu. Vypočítají se pomocí tzv. „bodů ze závodů“, které vyjadřují přepočítaný časový rozdíl mezi vítězem a konkrétním závodníkem. Pomocí těchto bodů se sestavují i výkonnostní žebříčky závodníků v jednotlivých disciplínách, podle kterých se určuje startovní pořadí v závodech (Kovařík, 1991, 176).

Všechny alpské disciplíny jsou velice náročné, přičemž z hlediska náročnosti vyniká sjezd, který mě zaujal, nejen díky své rychlosti a délce tratě, ale také tím, že pro lyžaře znamená velkou fyzickou a psychickou zátěž. Pro všechny alpské disciplíny jsou charakteristická přísná pravidla pro závodníky a z hlediska tratě, také pro stavbu a její vytyčení.

42

7. NEJSLAVNĚJŠÍ ZÁVODY VE SJEZDU (CLUB FIVE) Mezi nejslavnější místa závodů ve sjezdu patří Val d´Isére, Val Gardena, Wengen, Kitzbühel a k nim se v roce 1988 připojil Garmisch-Partenkirchen. Společně tvoří společenství pěti nejslavnějších sjezdových tratí nazvané Big Five, později přejmenované na Club Five.

7.1 Kitzbühel – Hahnenkamm Závod Hahnenkamm se zrodil z tradice Memoriálu Franze Reische a byl inspirován moderním mezinárodním závodem Kandahar, který byl prvním oficiálně uznaným lyžařským závodem. Krátce po jeho uspořádání, v lednu 1931, se jel v Kitzbühelu již zmiňovaný Memoriál Franze Reische. V březnu 1931 pořádala Asociace zimních sportů v Kitzbühelu další závod, který se jel právě podle pravidel Kandaharu, a tak tedy vznikl první závod Hahnenkamm, o kterém panovala spousta dohadů, kdy byl vlastně založen. Lyžařský klub v Kitzbühelu začal Hahnenkamm oficiálně dokumentovat teprve od roku 1950, kdy se údajně jel jeho 12. ročník. Toto číslo ovšem neodpovídá skutečnosti. Dlouhou dobu byl za závod Hahnenkamm mylně vydáván i Šampionát německých ozbrojených sil a policie z roku 1939. S největší pravděpodobností kvůli ztrátě archivních materiálů kitzbühelského lyžařského klubu v poválečných letech nastaly dohady o tom, které ze závodů z 30. let mohou být oficiálně považovány za závod Hahnenkamm. Vysvětlení je ovšem jednoduché. Závod Memoriálu Franze Reische se konal na Streifalmu a Streif se pak stal synonymem pro závody s názvem Hahnenkamm. V následujících letech se ale jezdíval sjezd ze Steinbergkogelu a jednou se dokonce startovalo na Pengelsteinu. Tak se stalo, že dlouhou dobu byli za vítěze prvního závodu Hahnenkamm považováni Georg Berger ve sjezdu a Jack Lackner v kombinaci (Krausová, M. Hahnenkamm – Lyžařský superbowl. SKI magazín, 2005, roč. 10, únor – březen. s. 15 – 16). Ve skutečnosti v závodu Hahnenkamm z 28. – 29. března 1931 vyhrál ve sjezdu Ferdinand Friedensbacher z Rakouska, ve slalomu Rakušan Hans Mariacher a v kombinaci Brit Gordon Neal Spencer Cleaver. Díky lanovce na Hahnenkamm měli závodníci poměrně lehký přístup na start prvního závodu. Pěšky museli jen sejít z horní stanice na Ehrenbachhöhe, kde byl začátek sjezdu. Slalom byl původně naplánován ze Steinbergkogelu směrem na

43

Griesalmen, ale kvůli špatnému rannímu počasí musel být přeložen níže do údolí. Odpoledne se však rozjasnilo a organizátoři závodů rozhodli, že se slalom pojede na Hahnenkammu. Sjezdu se zúčastnilo 26 sportovců, ale závod jich dokončilo pouze devět s vítězem Ferdinandem Friedensbacherem. Na 1. místě ve slalomu se umístil Hans Mariacher a na 2. místě skončil Gordon Neal Spencer Cleaver, který se ve sjezdu umístil na 6. místě, a proto se stal vítězem kombinace, a tedy celkovým vítězem závodu. Časy na Hahnenkammu se v prvních letech samozřejmě podstatně lišily od dnešních. Důvodem jsou mimo jiné i změny profilu sjezdové tratě s názvem Streif (viz obr. 20). První sjezdovka z Hahnenkammu přímo do Kitzbühelu byla postavena hned po otevření kabinové lanovky a 19. února 1930 se na ní jel závod o cenu, kterou věnovala Asociace zimních sportů v Kitzbühelu. Start sjezdu byl začátkem 30. let situován do blízkosti lesa nad Hahnenkamm, trať vedla přes dolní Streifalm do Seidlalmu. Zde museli závodníci přes pěší část, díky níž se trať o třetinu prodloužila. Rozhodujícím momentem pro další vývoj trati pak byly především úpravy provedené na jaře roku 1935. Úpravy trať obohatily o Brückenschuss a Alte Schneise a trať vedla přímo z horní stanice lanovky na Hahnenkammu do Kitzbühelu, bez jakýchkoliv pěších částí. Na této zmodernizované trati se uskutečnil první závod 25. až 26. ledna 1936 a to kvalifikace na olympijské hry. Tak se zrodila klasická sjezdovka Streif, na níž se jel poprvé závod Hahnenkamm o rok později, v roce 1937. Ve 40. letech došlo na trati jen k drobnějším úpravám. Na začátku 50. let pak byla vytvořena Mausefalle, což v překladu znamená past na myši, protože zde lyžaři opravdu bezmocně padali jako myši do pasti. V 60. a 70. letech byl přidán Steilhang a několik dalších míst bylo přestavěno – Alte Schneise, Hausberg a cílová rovinka. Jednou z nejnovějších úprav je rozšíření části zvané Hausberg, která přechází v cílovou rovinku. Úpravy provedené od 80. let se týkaly především bezpečnosti na trati, výjimkou je skok Seidlalm, který získal dnešní podobu v roce 1993 (Krausová, M. Hahnenkamm – Lyžařský superbowl. SKI magazín, 2005, roč. 10, únor – březen. s. 19).

44

obr. 20 Profil sjezdové tratě Streif

45

7.2 Wengen - Lauberhornrennen 1. ročník toho závodu se jel 1. a 2. února 1930, iniciátorem závodu byl Ernst Gertech, jeden z průkopníků sjezdového sportu. Lauberhorn (viz obr. 21) má stejný program jako AK, tedy sjezd, slalom a kombinaci. Rozdíl mezi oběma klasickými soutěžemi spočívá v tom, že AK byl pořádán každý rok na jiném místě, zatímco Lauberhorn byl pořádán každoročně ve Wengenu. První ročník skončil velkým úspěchem již proto, že zvítězil domácí závodník Christian Rubi. Nejdůležitějším závodem v programu Lauberhornu je závod ve sjezdu, který bývá označován za „královskou disciplínu“, druhou disciplínou slalom a třetí kombinace. Od počátku sjezdového lyžování to byl především sjezd, který přispěl k překonání opozice Skandinávců proti oficiálnímu uznání sjezdového sportu, proto byl závod ve sjezdu první a nejpopulárnější disciplínou (Kulhánek, 1989, 147).

obr. 21 Profil sjezdové tratě ve Wengenu 46

7.3 Garmisch-Partenkirchen – Kandahar GaPa Kandahar Ski Klubem v Mürrenu a Skiclubem Arlberg ve Sv. Antonu založený Arlberg-Kandahar Rennen (AK) byl prvním velkým sjezdovým závodem, který se stal základem pro uznání sjezdového sportu ze strany FIS a zahájil také řadu významných sjezdových soutěží v dalších letech. AK byl po čtyři desetiletí hlavním závodem sezóny a zahájil novou epochu sjezdového sportu. Jeho zakladatelé Angličan Arnold Lunn a Rakušan Hannes Schneider pro něj použili klasické formy sjezdové kombinace se sjezdem a slalomem. Účastnit se mohli závodníci od osmnácti let. Novinkou bylo, že nestartovali jen studenti mezi sebou, nýbrž na startu byla i vesnická zemědělská a dělnická mládež, učňové a řemeslníci z celého Arlbergu (Kulhánek, 1989, 140). První dva ročníky pořádal Skiclub Arlberg ve Sv. Antonu, od roku 1931 se střídaly Sv. Anton s Mürrenem, v roce 1948 se zapojil Chamonix, 1951 Sestriére a 1954 Garmisch-Partenkirchen. Celá desetiletí se AK jako nejvýznamnější závod sjezdové sportu řadil po bok nejdůležitějšího závodu klasického sportu na Holmenkollenu. V roce 1959 byl podruhé uskutečněn závod na německém území v GarmischPartenkirchenu (viz obr. 22). Tento závod byl ovšem poznamenán smrtelným úrazem Johna Semmelincka při sjezdu, protože trať byla zledovatělá a do cíle dojelo z 89 závodníků jen 38. V roce 1994 se zde stala další smrtelná nehoda, kdy dvojnásobná mistryně světa a matka čtyřleté dcery Rakušanka Ulrike Maierová ve 105km rychlosti narazila hlavou do zařízení měřícího průměrnou rychlost a zlomila si vaz. Smrtelný úraz vyvolal diskuse o smyslu či nesmyslu sjezdového závodu, na které dodnes nebylo nalezeno jednoznačné stanovisko. Poté, co začaly stoupat finanční požadavky v souvislosti s technickým provedením náročného závodu, zejména ale po založení soutěže o Světový pohár ve sjezdových disciplínách v roce 1966, poklesl zájem pořadatelů o závody AK. Od roku 1973 se však závod téhož jména pořádá v Garmisch-Partenkirchenu dodnes. Startuje se prakticky z hřebene hory, do prvních dvou zatáček se vjíždí ve značné rychlosti (pasáž Seele) a následuje nejprudší svah Tröglhang, který přivádí lyžaře do střední části sjezdovky – do míst, kde startuje Super G a na Eishang. Název Ledový svah bychom mohli přiřadit celé trati, protože led tu bývá skoro všude a téměř pokaždé. Po krátkém traverzu se sjezdaři blíží k místu zvanému Hölle (Peklo) a nejdelší skok Kandaharu je přivádí k FIS-Schneise, který bývá „pohřebištěm“ favoritů. Závěrečný cílový svah už je bez nástrah, ale závodníci jsou unaveni z téměř dvouminutového

47

sjezdu (Macek, T. Slavné sjezdy – Kandahar GaPa – ledový tobogán. Snow : Magazín pro lyže a snowboard, 2003, roč. prosinec, č. 10. s. 67 – 68). Většina trati vede lesem, což má své klady i zápory. Les napomáhá orientaci, ale trať Kandaharu je nesmírně úzká a na většině trati ohraničená bezpečnostními sítěmi, takže když závodník spadne, skončí téměř stoprocentně v síti, protože tu nejsou žádné únikové zóny.

obr. 22 Profil sjezdové tratě Kandahar GaPa

48

7.4 Val d´Isére Ve své současné podobě existuje závod ve Val d´Isére od roku 1955, kdy jej založil Charles Diebold, který mimo jiné také založil v roce 1932 ve Val d´Isére (viz obr. 23) první lyžařskou školu. Diebold se po válce snažil organizovat závody, které by zlepšily renomé tehdy ještě zapadlé vesnice. Jarní Grand Prix se ovšem uskutečnil za nezájmu diváků a médií, protože s příchodem jara se již lidé věnovali jiným činnostem. Diebold se tedy rozhodl přesunout závody na opačný konec sezóny, protože Savojsko bylo pokryté sněhem již na začátku zimy. Do Val d´Isére se tedy sjížděli závodníci na tréninky již od listopadu a mohli mezi sebou závodit, ještě než začala sezóna. Proto se těmto závodům také říká Kritérium (přebor) prvního sněhu. Kritérium se jezdí na sjezdovce nazvané Ok, podle dvojice iniciál závodníků Henryho Oreillera a Jeana – Clauda Killyho, který se v závodu mnohokrát umístil na prvním místě a v roce 1967 se o první místo dělili oba závodníci společně. Muži startují sjezd z nadmořské výšky 2 815 m n. m., tedy prakticky na samé špici vrcholu Roche de Bellevarde, resp. obří slalom z 2 415 m n. m. Ženy potom super-G z 2 415 m n. m., resp. obří slalom z 2 220 m n. m. Obě tratě končí v La Daille v 1 795 m n. m., což je jakési předměstí střediska Val d´Isére (Vlková, J. Kritérium 1. sněhu slaví padesátiny. Snow : Magazín pro lyže a snowboard, 2005, roč. listopad, č. 22. s. 32). Průměrný sklon (viz obr. 24) mužských tratí je 30% a kolísá mezi minimem 12% a maximem 65%. U ženské trati jsou tytéž hodnoty 25% s minimem 8% a maximem 50%. Nejdelší tratí je mužský sjezd v délce 3 400 m a nejkratší je ženský obří slalom v délce 1 340 m. Mužský obří slalom má převýšení 1 020 m a ženský obří slalom má necelou polovinu, tedy 405 metrů (Vlková, J. Kritérium 1. sněhu slaví padesátiny. Snow : Magazín pro lyže a snowboard, 2005, roč. listopad, č. 22. s. 33). Příprava Kritéria začíná prakticky v létě, kdy se každoročně dělají úpravy na sjezdovkách, v podzimních měsících se rozhoduje o většině otázek spojených s médii. Když se závod blíží, je třeba postarat se o stavbu samotné trati. Na okolní ochranu se spotřebuje 24 km záchranných sítí. Na některých místech jsou sítě i ve třech řadách, kdy první síť má závodníka zbrzdit, druhá zastavit a třetí zachytit. Na nejnebezpečnějších místech se instalují pěnové nebo nafukovací polštáře. Náklady závodu dosahují přibližně 1,8 miliónů euro, z čehož čtvrt miliónu jde na odměny pro prvních patnáct závodníků a pojištění a o něco více na ubytování. Zbytek

49

peněz se utratí na věci spojené s organizací (od stavby ochranných sítí po mnoho koncertů s volným vstupem v barech).

obr. 23 Lyžařské středisko ve Val d´Isére

obr. 24 Průměrný sklon tratě

50

7.5 Val Gardena Val Gardena je zhruba 20 km dlouhé údolí, které na západě otevírá Ponte Gardena a na severovýchodě zakončují průsmyky Passo Gardena a Passo Sella. Sjezd ve středisku uprostřed Dolomit ve Val Gardeně patří už od roku 1969 neodmyslitelně ke Světovému poháru. Od počátku 70. let se konají závody v polovině prosince stále na stejné trati. Velmi často pořadatelé připravují hned dva závody, protože někdy se pro nepříznivé podmínky neuskuteční některý ze sjezdů v zámoří nebo sjezd ve Val d´Isére. Sjezd Saslong (viz obr. 25) patří do klubu prominentních lyžařských podniků nazývaných Club Five. Start je ve výšce 2 249 m hned u horní stanice lanovky Ciampinoi. Hned po startu nabírají závodníci velkou rychlost a vjíždějí do náročného „eska“. Technicky poměrně náročný úsek začíná prudkou levotočivou zatáčkou a přichází první skok, po němž závodníci jen s velkým úsilím udrží optimální stopu. Za nepříjemnou kompresí čeká oblouk doleva a následný skok vynáší závodníky do dlouhého rovného úseku a právě plynulý výjezd maximální rychlostí je tady velmi důležitý. Následuje série zpomalovacích branek před vjezdem do padáku zvaného Muri di Sochers. Na tomto prudkém svahu je klíčovým místem pravotočivá zatáčka. Poté následuje legendární místo, kde se Saslong rozhoduje a to trojice terénních vln, tzv. Velbloudí hrby (Bulička, M. Saslong – klasická sjezdovka ve Val Gardeně. Snow : Magazín pro lyže a snowboard, 2003, roč. leden, č. 3. s. 88 – 89). Někteří závodníci se začali zabývat myšlenkou hrby přeskočit, tehdy se totiž po malém skoku na prvním hrbu objížděla zbylá dvojice vln zleva. Rakouský sjezdař Uli Spiess se roku 1980 zapsal ve Val Gardeně navždy do sjezdařské historie, když jako první přeskočil Velbloudí hrby letem dlouhým 50-60 m ve výšce 5 m. Uli tímto odvážným skokem získal celou sekundu, ale k vítězství mu to nepomohlo. Velbloudí hrby se od té doby několikrát změnily a dnes je přeskočení druhého a třetího hrbu naprostou samozřejmostí. Pokud mají závodníci po přeskoku hrbů podobné mezičasy, následná louka Ciaslat vše rozhodne, neboť se na ní najíždí prudkou levotočivou zatáčkou a následuje série velmi zavřených oblouků na neobyčejně hrbolatém povrchu. Výjezd z Ciaslatu do cílového svahu tvoří dlouhá pravotočivá zatáčka, do které sjezdaře navádí tvar koryta. Na rovném dojezdu čeká před cílem poslední skok a následuje cílový prostor na horním okraji vesnice Santa Christina.

51

obr. 25 Sjezdovka Saslong a její technické parametry

Sjezdovky z Clubu Five patří mezi nejtěžší, nejzajímavější a nejnavštěvovanější. Mezi mé nejoblíbenější závody řadím Kitzbühel, který je známý svými dlouhými skoky a strmými traverzy, a Wengen pro svoji délku, neboť je nejdelší závodní tratí ze všech. Ne nadarmo se jim říká královské tratě Závody jsou důležitým činitelem pro zlepšování úrovně lyžařského sportu. Každé závody mají vedle svých sportovních hodnot ještě velký význam propagační a výchovný. Každá dobře zorganizovaná a provedená soutěž je velkým přínosem pro zvýšení masovosti lyžařského sportu a pro zvýšení sportovních výsledků. Výsledek celoroční práce závodníka, úrovně tréninkového procesu, metodické, organizační práce trenéra a ostatních pracovníků lyžařského klubu se projeví právě na lyžařských závodech.

52

ZÁVĚR Lyžování se postupem času změnilo od využívání lyží severskými lovci ke snadnějšímu pohybu po zasněžených pláních, k jednomu z nejmasovějších sportů ve světě. Díky technickému vývoji neohrožují popularitu masového lyžování ani klimatické podmínky, ani zhoršující se ekonomická situace. Přes veškeré nepříznivé okolnosti neupadá zájem o tento sport, neboť se lidé věnují lyžování z důvodu upevňování psychické a fyzické zdatnosti. Velkou měrou se na oblibě a na vyhledávání tohoto sportu podílí i nové materiály a stále se vyvíjející sportovní vybavení. Vznikají nová střediska i v místech, kde neměla žádnou tradici. Lyžování se tak stává součástí lidského života. Moje práce mi poskytla ucelený pohled na tematiku lyžování. Shromáždil jsem dosavadní teoretické poznatky, které jsem konfrontoval s postupným vývojem lyžování.

53

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY GNAD, T. a kol. Kapitoly z lyžování. Praha : Karlova Univerzita, 2002. 240 s.

CHOVANEC, F. Dějiny lyžování. 1. vyd. Praha : SPN, 1989. 132 s.

CHOVANEC, F. a kol. Teorie a didaktika lyžování. Praha : SPN, 1983. 215 s.

KOVAŘÍK, V. a kol. Teorie a didaktika lyžování. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 1991. 215 s.

KULHÁNEK, O. Zlatá kniha lyžování. Z dějin československého a světového lyžařství. 1. vyd. Praha : Olympia, 1989. 574 s.

PŘÍBRAMSKÝ, M. – VAVERKA, F. Technika a biomechanika sjezdových disciplín. 1. vyd. Praha : Karlova Univerzita, 1989. 111 s.

PŘÍMBRAMSKÝ, M. – MARŠÍK, J. – JELEN, K. Sjezdové lyžování. 1. vyd. Praha : SPN, 1984. 277 s.

PŘÍMBRAMSKÝ, M. – MARŠÍK, J. Sjezdové lyžování. 2. vyd. Praha : Olympia, 1979. 143 s.

STROBL, K. – BEDŘICH, J. Učíme lyžovat. Olomouc : Univerzita Palackého, 2000. 109 s.

SKI magazín. Praha : Debora, 1998.

Snow : Magazín pro lyže a snowboard. Vsetín : Altituda, 2002.

http://www.caus.cz

http://www.interski.cz

54

RESUMÉ V bakalářské práci „Vývoj disciplín v alpském lyžování“ jsem se snažil chronologicky popsat vývoj lyžování, od předsportovního použití lyží až k počátkům lyžařského sportu, a rozdělit vývoj lyžařské techniky podle jednotlivých lyžařských škol. Přestože se práce zabývá hlavně vývojem sjezdových disciplín, neopomněl jsem zmínit ani osobnosti, které se svou činností nejvíce zasloužily o rozvoj lyžování u nás i ve světě. Zároveň zde zmiňuji světové a české lyžařské organizace, podílející se na vytváření současné koncepce v lyžování, a popisuji nejslavnější závody ve sjezdu, známé jako Club Five. Hlavní důraz jsem kladl na alpské disciplíny, jež stály na počátku vývoje a v pozměněné podobě se zachovaly dodnes.

SUMMARY In my thesis „Development of disciplines in alpine skiing“ I have tried to diagnose chronologically development of skiing itself, from pre-sport usage of skis to the beginnings of sport skiing and to devide the development of skiing techniques according to individual ski schools. Though the thesis mostly covers the development of downhill disciplines, I have not forgotten to mention here also important personalities who have helped a lot in the development of skiing in our country as well as in the whole world. I also write about world and Czech ski organizations participating on producing of nowadays conception of skiing and I have described best known downhill ski races, known as Club Five. Main emphasis was given here to alpine disciplines which had started the development and in their modifications have survived till these days.

55