1
6
PECZET * P * OBCI * D * LACZNOWA
Obec Lačnov leží na jihovýchodním okraji Vizovické vrchoviny, 18 km jižně od Vsetína, prochází jí silnice z Horní Lidče (3 km) do Valašských Klobouk (6 km). Obcí protéká Lačnovský potok, katastrem obce dále protékají potoky Seninka a Smolinka. Obec leží v nadmořské výšce 520 metrů, nejvyšší vrchol katastru je ve výšce 716 m. Katastr obce měl v roce 1991 výměru 1531 hektarů. K tomuto datu zde podle sčítání žilo 894 obyvatel, z toho 451 mužů a 443 žen, a bylo zde 219 domů s 233 byty a 22 objektů určených k individuální rekreaci. Ke 3. červenci 2006 zde žilo 923 obyvatel. Správou spadala obec dlouhá staletí pod brumovské panství, které patřilo k uherskohradišťskému kraji. Od roku 1850 náležel Lačnov k soudnímu okresu klobouckému (později valašskoklobouckému) a politickému okresu uherskobrodskému (v krátkém mezidobí let 1855-1868 existovaly smíšené okresní úřady). Dvojkolejnost okresů byla zrušena roku 1949, od tohoto roku až do roku 1960 spadala obec pod okres Valašské Klobouky. Správní reformou v roce 1960 byl Lačnov přičleněn k okresu Vsetín. Krajské zřízení bylo obnoveno v roce 2000 (kraje se ovšem
Kresba otisku nejstaršího obecního Nejstarší dochovaný otisk lačnovské- pečetidla. Repro z knihy Peřinka, ho obecního pečetidla, 1749. MZA F. V.: Val.-Klobucký okres. Brno Brno. 1905, s. 35.
výrazně liší od krajů existujících v letech 1960-1990, blízké jsou naopak krajům z let 1949-1960). Po vytvoření právního rámce krajů a po jejich ustavení následovala druhá fáze reformy veřejné správy: k 31. prosinci 2002 zanikly okresní úřady, přičemž většina pravomocí okresních úřadů přešla na 205 obcí s rozšířenou působností, některé přešly na 308 obcí s pověřeným obecním úřadem a z menší části na kraje, případně jiné orgány státní správy. V současné době tak spadá Lačnov správou pod Horní Lideč jako obec s pověřeným obecním úřadem a pod vsetínský úřad s rozšířenou působností; kraj Zlínský. Lačnov náleží do římskokatolického farního obvodu Valašské Klobouky (evangelíci byli přifařeni do Jasenné, od roku 1869 do Pozděchova). Nejbližší železniční stanicí je Horní Lideč, kde je i pošta a matrika. O původu jména Lačnov Název vsi je snad odvozen z osobního jména Lačen přidáním přivlastňovací přípony -ov. Toto osobní jméno pochází z přídavného jména „lačen“, tedy lačný, hladový. Nelze ale vyloučit ani možnost vzniku jména obce přidáním koncovky -ov k apelativnímu významu (lační + -ov). Ladislav Hosák a Rudolf Šrámek na základě analogií naznačili, že Lačnov byl zřejmě osazen z Kunštátska.1 Původní obec se měla nacházet v místech trati „Staré“.2
Otisk obecního pečetidla v knížce čelední Anny Zádrapové, 1895. Městské Razítko obce v knížce čelední Anny muzeum Valašské Klobouky, Archiv, Zádrapové, 1895. Městské muzeum Valašské Klobouky, Archiv, K 19/34. K 19/34.
7
8
První písemná zmínka První zpráva o obci Lačnov přichází z hloubi husitských válek. Král Zikmund opíral svou moc mimo jiné také o brumovský hrad, hrad střežící důležitou cestu z Uher na Moravu. K roku 1424 odevzdal značnou část hradního panství do zástavního držení pana Miroslava z Cimburka. V edici zbytků královských register čteme, že „od zámku Brumov tyto vsi Bilence s clem, Štítná, Lačnov, Lidče větší a menší, Poteč, Sčudlov, Nedušov se vším příslušenstvím zapsány jsou a zastaveny“.3 Obecní pečeť Nejstarší otisk obecní pečeti nacházíme v materiálech z roku 1749, kdy se připravoval tzv. tereziánský katastr. V kruhovém opise pečeti, otištěné 21. října 1749 na stvrzení pravdivosti údajů na závěr oddílu věnovaného Lačnovu, je text: (*) PECZET * P * OBCI * D * LACZNOWA, tedy „pečeť poctivej obci dědiny Lačnova“. V obraze pečeti vidíme husu či labuť (?)4 pasoucí se na pažitu nebo napájející se z rybníka, který je zřejmě naznačen v popředí, a vpravo od zvířete je nachýlený listnatý strom (olše?). Tuto pečeť nacházíme také na dopise krajskému úřadu z roku 1751, kterým obec zdůvodňuje, proč nemůže doplatit daňové resty vzniklé ještě za dob Rákóczyho povstání.5 Na písemnostech josefinského katastru, matriky výnosu pozemkového či na materiálech tzv. oceňovacích operátů6 žádnou pečeť nenalézáme. Jen indikační skici byly stvrzeny (na více místech) orazítkováním starého typáře: text kruhového opisu je sice čitelný, obraz je ale naprosto nezřetelný.7
Tento typář byl používán ke stvrzování domovských listů ještě počátkem 80. let 19. století (1881). Krátce poté nebo až v polovině 80. let byl zhotoven nový typář a zároveň razítko – se stejným obrazem. Domovské listy mladší roku 1887 jsou už všechny potvrzovány tímto razítkem,8 některé dokumenty ale byly pečetěny. Zajímavým dokladem je v tomto směru čelední knížka Anny Zádrapové, kterou v roce 1895 vydal Josef Slovák, starosta obce. V pečetním obraze je poprvé kůň,9 který se v něm pak objevoval ve všech příštích razítkách, v opise čteme „PŘEDSTAVENSTVO · OBCE LAČNOV ·“ (text již není psán do kruhu na jedné lince, ale odděleně, ve dvou obloucích, průměr pečeti je 35 mm). V této čelední knížce je pak se stejným vročením (1895) také otisk zmíněného razítka. Čteme: „PŘEDSTAVENSTVO · OBCE LAČNOV ·“ (průměr 34 mm).10 Toto razítko bylo užíváno až do poloviny 20. let 20. století (například v účetním materiálu obce je jeho otisk ještě z 28. února 1925). Novější razítko, užité například na účetním materiálu už k 3. lednu 1927, podrželo obraz koně. Nese ovšem motiv
Razítko představenstva obce, 3. září Razítko Místního národního výboru 1942. SOkA Vsetín. Lačnov, 13. duben 1950. SOkA Vsetín.
Razítko obce užívané od poloviny 20. let 20. století, 10. prosinec 1934. SOkA Vsetín.
Razítko Národního výboru Lačnov, 30. červen 1946. SOkA Vsetín.
9
10
koně běžícího a opis „PŘEDSTAVENSTVO * OBCE LAČNOV *“.11 Stejný motiv běžícího koně pak přebíralo také razítko válečné („Gemeindevorstand Latschnow * Představenstvo obce Lačnov *“), razítko užívané v prvních letech po válce („NÁRODNÍ VÝBOR * LAČNOV *“) a v jemnějším vykreslení také novější razítko místního národního výboru („Místní národní výbor v Lačnově * okr. Val. Klobouky *“). Později už nebylo možné se starší obecní symbolikou takto pracovat.12 V závěru 90. let inicioval obecní úřad udělení znaku a praporu obci. Představa zadavatele byla taková, že také novým obecním symbolům bude dominovat figura koně. Podvýbor pro heraldiku při Poslanecké sněmovně parlamentu České republiky na svém jednání dne 18. února 1998 schválil návrh vytvořený heraldikem Miroslavem Pavlů, v srpnu 1998 pak byl obci oficiálně udělen nový znak: v zeleném štítě nad stříbrnou patou stříbrný kůň ve skoku s červeným jazykem, zlatou hřívou, ocasem a kopyty, provázený po stranách dvěma zlatými vyrůstajícími orobinci. Prapor má tento oficiální popis: List tvoří tři svislé pruhy, modrý, zelený a žlutý, v poměru 1:3:1. V zeleném pruhu bílý kůň ve skoku se žlutými kopyty, hřívou a vztyčeným ocasem a červeným jazykem. Poměr šířky k délce listu je 2:3. Kůň odkazuje na starou obecní symboliku, v níž se objevil nepochybně jako atribut zemědělského charakteru obce. K zemědělskému rázu Lačnova ostatně odkazuje i zelený pruh. Stříbrná pata štítu má evokovat (předpokládanou) vodní plochu ze staré pečeti, stejně jako orobince po stranách koňské figury.
Hosák, Ladislav – Šrámek, Rudolf: Místní jména na Moravě a ve Slezsku I, A-L. Praha 1970, s. 486-487. – Co se týká Kunštátska, je zde dnes někdejší ves Lačnov součástí obce Štěchov, připomíná se ovšem poprvé až téměř v polovině 16. století. Nedaleko tohoto Lačnova je také obec s obdobným jménem: Lazinov (dříve také psaná Lazonov, ale i Lažanovice či Lazenovice). Tenora, Jan: Kunštátský okres. Vlastivěda moravská. Brno 1903, s. 97-100. – Místní část města Svitavy dnes tvoří obec Lačnov, od 70. let 19. století do konce druhé světové války zvaná Moravský Lačnov. Třebaže jde o oblast až na českomoravském pomezí, zajímavé je, že byla po staletí spojena s olomouckým biskupstvím. Poprvé ji sice prameny jmenují v roce 1320, nicméně roku 1329 potvrdil olomoucký biskup Jindřich Berka z Dubé Konrádovi, dědičnému rychtáři v Lačnově, privilegia vydaná biskupem Brunem ze Šaumburku (zemřel v roce 1281) a zničená ohněm. Nekuda, Vladimír (red.): Moravskotřebovsko – Svitavsko. Brno – Moravská Třebová – Svitavy 2002, 789-792. Pokud už bychom chtěli hovořit o kolonizaci, spíše než z Kunštátska (dle Hosáka a Šrámka) by snad bylo snazší předpokládal možnou kolonizaci ze Svitavska. To ale není víc než pouhá
spekulace... – Tito autoři také zmiňují, že kdysi bývaly Lačnovy dva, Velký a Malý Lačnov, a odkazují k roku 1422. To je ovšem mylné. V historických pramenech není dvojí Lačnov nikde zmiňován. 2 Peřinka, František Vácslav: Val.-Klobucký okres. Vlastivěda moravská, II. Místopis. Brno 1905, s. 167. 3 Sedláček, Augustin (ed.): Zbytky register králův římských a českých z let 1361-1480. Praha 1914, č. 860. 4 O labuti hovoří Peřinka, František Vácslav: Val.-Klobucký okres, s. 36. 5 MZA Brno, A 8, k. 1157, B 35 Spisy panství Brumov. 6 MZA Brno, D 6, J 1719. – MZA Brno, D 7, M 27/H. – MZA Brno, D 8, i. č. 1186, sign. 1214, ev. č. 459. 7 MZA Brno, D 9, i. č. 1552, sign. 1214. 8 SOkA Vsetín, Archiv obce Lačnov, i. č. 29. 9 Snad ale bylo tou dobou užíváno ještě jiné razítko či pečetidlo, když Peřinka zaznamenal v jeho obraze „po rybníce plovoucí koně“. Peřinka, František Vácslav: Val.-Klobucký okres, s. 36. Já jsem se ovšem s takovým obrazem nesetkal. 10 Městské muzeum Valašské Klobouky, Archiv, K19/34. 11 SOkA Vsetín, Archiv obce Lačnov, i. č. 26. 12 SOkA Vsetín, Archiv obce Lačnov, i. č. 21 a 26.
1
Znak udělený obci v roce 1998.
11
2
12
U Blatné Seninky
Z dob pravěkých nebyly v katastru Lačnova nalezeny žádné doklady svědčící o trvalejší přítomnosti lidí v těchto místech, budiž nicméně podotknuto, že v blízkosti dnešního katastru obce se nacházejí dvě velmi významné archeologické lokality, Kopce a Klášťov. Na Kopcích bylo v závěru doby bronzové (1000-750 před Kristem) a ve starší době železné (750/700-400 před Kristem) hradisko, které díky své strategicky velmi výhodné poloze mohlo kontrolovat sevřené údolí řeky Senice. V mladší době železné zůstával po jistý čas jihovalašský region neosídlen, teprve v posledním století starého letopočtu k nám přichází, pravděpodobně z horských oblastí severního Slovenska, lid s tzv. púchovskou kulturou (přítomnost tohoto lidu je doložena například v prostoru Pulčínských skal). Ukončení osídlení lidu s púchovskou kulturou na přelomu letopočtu je i závěrem pravěkých dějin regionu. Hornaté území Valašska zůstávalo stranou zájmu germánských Svébů, Langobardů i prvních Slovanů.1 Katastr obce Lačnov se objevuje poprvé v listině brumovského kastelána Smila ze Střílek, který v roce 1261 založil vizovický klášter. Tamní cisterciáky vybavil rozsáhlým majetkem, který je právě v této listině popsán. Listina z 21. srpna 1261 je sice falsem (pravděpodobně ze 60. let 14. století), nicméně bylo prokázáno, že k vyhotovení falsa musela být použita listina pravá.2 Když je v této latinsky psané listině popisována jihovýchodní část hranice klášterního majetku, čteme, že vede k řece Senici („Syennicza“) a k místu označenému „Mammona huera“ (což se zdá být někdejší označení Kopců nad Lidečkem, u jejichž úbočí jsou Čertovy skály), dále vedla hranice k Polumnému („Polumpni“) a ke vtoku říčky Blatná Seninka („Blalnasyenenka“), kde vyvěrají i dva potoky zvané Smolín („Smolin“). Přes Smolíny pak přestupují hranice ke Kamenci. Ale to už jsme až u Vysokého Pole. Blatnou Seninkou je tedy myšlen dnešní Lačnovský potok. Vidíme, že názvy Blatné a Seninka/Seninky mají velmi dávné kořeny. První zmínka o vesnici Lačnov je však ještě o více než půldruhé století mladší, z roku 1424.
Štěpánek, Ladislav: Pravěk. In: Nekuda, Vladimír (red.): Okres Vsetín. Rožnovsko – Valašskomeziříčsko – Vsetínsko. Valašské Meziříčí – Brno – Vsetín 2002, s. 129-130. O hradisku také Odehnal, Petr: Lidečko. Kapitoly z historie obce. Lidečko 2001, s. 22-27. 2 Boček, Antonín (ed.): Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae, III (1241-1267). Olomouc 1841, č. 324, s. 313-318. – K listině Šebánek, Jindřich: Vizovická listina Smila ze Střílek z r. 1261 jako historický pramen především k otázce osídlení na Valašsku. In: Valašsko 8, 1959-1961, s. 29-39. Čižmář, Josef: Dějiny a paměti města Vizovic. Brno 1933, s. 2-5. – Borovský, Tomáš: Kláštery, panovník a zakladatelé na středověké Moravě. Brno 2005, s. 171-172. 1
Marečkův mlýn. Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, Fotoarchiv.
13
3
14
Na tom našem potoce...
Lačnov leží na jihovýchodním okraji Vizovické vrchoviny v nadmořské výšce 430 m (údolí Smolinky) až 716 m (vrchol západně od Vařákových pasek). Rozlohou 1531 ha patří v regionu Valašska mezi středně velké obce, přičemž celé sídlo je nakupeno do jednoho celku podél Lačnovského potoka počínaje jeho prameništěm. Mimo sídlo existuje jen jediná pasekářská usedlost s několika domky – Sucháčkovy paseky. Dříve existovala samostatná osada i na Vařákových pasekách, vzniklá krátce před rokem 1870. Lesy zaujímají 44 % katastru obce, výrazně jsou zastoupeny nepůvodní jehličnaté kultury s dominujícím smrkem. Listnaté porosty se nacházejí především v údolí Smolinky, kde najdeme i staré stromy památného významu. Hlavním tokem protékajícím obcí je Lačnovský potok, obec leží na jeho horním konci s prameništěm. Významnější toky pak leží mimo sídlo: Smolinka a Seninka. Oba tyto potoky mají neupra-
vené, přírodně zachovalé a dobře meandrující koryta s bohatým doprovodným porostem dřevin. Seninka leží uprostřed intenzivní zemědělské krajiny, takže byla v minulých desetiletích výrazně poznamenána splachy hnojiv z okolních svažitých polí. V povodí Smolinky je podstatně větší zastoupení lesů, v jejím okolí nikdy nebývala rozlehlejší pole, její znečištění je tedy podstatně menší. V souvislosti s potoky můžeme připomenout ústní tradici, že v Lačnově je „střed světa“! Jak je to možné? Trať Díly dělí svět na dvě strany: část vody odsud teče do Lačnovského potoka, odtud do Senice, Bečvy a Moravy. Druhá část vody odtéká do Smolinky, dále pak do Vláry, Váhu a Dunaje. Obě vody se setkávají až v Černém moři...1 Fauna oblasti je výrazně ovlivněna zemědělskou krajinou a přítomností rybníků. Z běžných savců se zde vyskytují zajíc, srnec, liška, jezevec, kuna skalní a ježek, z větších šelem se na severním okraji katastru ojediněle objevují medvěd a rys. Na kostele má významné letní nocoviště netopýr velký, zjištěni zde byli i netopýr rezavý a netopýr ušatý. Velmi dobře prozkoumanou skupinou živočichů v Lačnově jsou ptáci. V okolí obce bylo zjištěno 133 druhů ptáků, z toho
Ke kostelu, 2010. Foto P. Odehnal.
Dolní lačnovské skály, 2010. Foto P. Odehnal.
15
16
88 hnízdících. Ze vzácnějších druhů zemědělské krajiny jsou to: pěnice vlašská, ťuhýk obecný, bramborníček černohlavý nebo bramborníček hnědý. V regionálním měřítku velmi početná je zde křepelka polní, poměrně vzácný je také výskyt koroptve polní či chřástala polního. Mnohé živočišné druhy jsou spojeny s rybníky a jejich okolím: čejka chocholatá, strnad rákosní, kachna divoká, skorec vodní, ledňáček říční, polák chocholačka, potápka malá či volavka popelavá; rybníky jsou důležitou tahovou a hnízdní lokalitou ptáků. Je zde ale také refugium obojživelníků (vzácnější skokan štíhlý). V okolí obce se nachází větší množství velmi starých stromů, nejčastěji javory babyky a duby. Jeden z nich, javor babyka nacházející se východně od sídla, s odhadovaným stářím 200-250 let má od roku 1972 statut památného stromu, je největším stromem svého druhu na území bývalého vsetínského okresu. Obvod kmene činí 375 cm, výška stromu je 10 až 11 m. Další velké stromy javoru babyky se nacházejí i v údolí Smolinky. Floristicky pestrá stanoviště jsou zachována jen místy, na většině území byla zničena buď intenzivním zemědělstvím v minulých desetiletích, anebo přeměnou původně z velké části listnatých lesů na jehličnaté monokultury. Z orchidejí bylo u Lačnova zjištěno jen několik druhů, například pětiprstka žežulník, prstnatec májový nebo ve vlhčích listnatých lesích bradáček vejčitý. Z dalších vzácnějších rostlin se zde nacházejí některé teplomilné druhy, například rozrazil ožankový či mochna přímá. Lačnov má ovšem rostlinu, která je takříkajíc jeho fenoménem: šafrán bělokvětý (Crocus albiflorus). Šafrán bělokvětý roste v Lačnově a jeho okolí poměrně hojně a odtud zasahuje až k Pozděchovu. Je přirozeně rozšířen převážně v jižní Evropě, nejblíže našemu území v Alpách. Na Moravě dosahuje izolovaného a nejvíce k severovýchodu vysunutého výskytu. Zdejší bohaté lokality představují pravděpodobně jediný přirozený výskyt šafránu na Moravě a zřejmě i v České republice. Šafrán bělokvětý zde není původní, zřejmě sem byl zavlečen z alpské oblasti během napoleonských válek s krmivem (senem) pro koně. Rozmnožuje se totiž snadno semeny, která se sem mohla dostat právě se senem z alpských luk. Rozkvetlé šafránové louky jsou vyhledávaným turistickým cílem, každoročně také přitahují pozornost televizních kamer.
17
Šafrán bělokvětý. Foto P. Odehnal.
Přírodní památka Lačnov, 2007. Foto P. Odehnal.
18
V Lačnově jsou díky šafránu bělokvětému dvě chráněná území se statutem přírodní památky. Ta první a starší je označována lakonicky jako Lačnov, nachází se v nadmořské výšce 530 až 550 m a má výměru 0,23 ha. Památka je tvořena květnatou sušší ovsíkovou loukou s bohatou populací šafránu bělokvětého a prvosenky jarní (Primula veris). Ochrana zde byla vyhlášena 21. září 1948. Ovsíkové louky jsou druhově chudší, skladba travního porostu je ovlivněna intenzivním využíváním a hnojením květnatých širolistých suchých luk. V naší oblasti se takové louky vyskytují především v sadech a na některých stanovištích podél potočních niv. Těmto loukám dominuje ovsík vyvýšený (Arrhenatherum elatius). Přírodní památka Lačnov je nejbohatší lokalitou šafránu bělokvětého v celé České republice, každoročně zde kvete pět až šest tisíc rostlin. V Lačnově a blízkém okolí se mimo tuto přírodní památku nacházejí ještě další poměrně bohaté lokality šafránu v několika zahradách a loukách. Dnes již jen ojediněle se tato rostlina vyskytuje v údolí potoka Smolinky a na okolních stráních. V minulosti se zde nacházela bohatá populace s desetitisíci jedinců, která však byla téměř zničena v šedesátých letech 20. století při rekultiva-
U rybníků, 2010. Foto P. Odehnal.
19
U Smolinky, 2010. Foto P. Odehnal.
Meandrující tok Smolinky, 2010. Foto Památný javor babyka, 2010. Foto P. Odehnal. P. Odehnal.
20
ci bývalým JZD a později i neúměrným zatížením pasoucím se dobytkem. Část tohoto území je chráněna jako Přírodnípamátka Smolinka. Malá populace šafránu bělokvětého je také na Vařákových pasekách. Druhým chráněným územím v obci jsou Sucháčkovy paseky. Ty byly vyhlášeny přírodní památkou nařízením č. 3/1999 Okresního úřadu Vsetín ze dne 22. února 1999. Celková výměra přírodní památky činí 0,6951 ha, k zabezpečení přírodní památky před rušivými vlivy z okolí bylo zřízeno ochranné pásmo s celkovou rozlohou 1,3785 ha. Také na této lokalitě se nachází bohatá populace šafránu bělokvětého. Louka je z větší části vlhčí s výskytem krvavce totenu (Sanguisorba officinalis) či prstnatce májového (Dactylorhiza majalis), na malé části je prameniště s blatouchem bahenním (Caltha palustris). Žádný statut ochrany naopak dosud nemají lačnovské skalní útvary, nicméně jsou vyhledávanou a ceněnou přírodní zajímavostí. Skály na jižních svazích nejvyššího hřbetu Vizovické vrchoviny jsou tvořeny obdobně jako nedaleké Čertovy skály u Lidečka luhačovickými vrstvami zlínského souvrství z období
eocénu, které náleží račanské jednotce magurského flyšového pásma. Skládají se z několika dílčích výchozů těchto vrstev. K nejzajímavějším patří tzv. Horní a Dolní lačnovské skály. Horní skály vystupují na vrcholu kóty Vrátnica (682 m). Jedná se o ukázkový, 90 metrů dlouhý mrazový srub, rozčleněný puklinami na několik dílčích bloků. Ve svislých skalních stěnách, které dosahují místy až deseti metrů výšky, vystupují čela horninových vrstev. Ve spodních partiích převládají polohy středně zrnitých slepenců, které snadněji zvětrávají a vytvářejí se pak nad nimi převisy. V horních partiích dominují hrubozrnné pískovce. Zvláště pískovcové polohy jsou doslova posety ohromným množstvím drobných tvarů zvětrávání a odnosu. Už při pohledu z dálky upoutají pozornost svými velkými kruhovými otvory četné dutiny, z nichž některé jsou až 50 cm hluboké. Při bližší prohlídce zaujmou voštiny, výklenky, převisy, malá skalní křesla a na horní plošině skal také četné skalní mísy vyplněné vodou. Na úpatí Horních skal je vyvinuta rozsáhlá terasovitá plošina svědčící o postupném stěhování a ústupu mrazového srubu. Dolní skály - zvané také Trčkovy - jsou nejen z geologického hlediska ještě zajímavější. Opět se jedná o mrazový srub, tentokrát ale vytvořený na čelech příkře uložených vrstev. Skály zaujmou nejen vzhledem, ale i rozměry: celková délka činí 70 m, výška až 14 m. V horninovém složení převládají pískovce nad slepenci, skalní stěnu i zde člení na několik dílčích bloků systém puklin. Největší ozdobou skalního povrchu jsou kruhové dutiny, dosahující hloubky až 70 cm a průměru až 65 cm. Na mrazový srub Dolních skal navazuje na protilehlé straně typický strukturní svah. – Oba skalní útvary jsou vyhledávanými horolezeckými terény. V rámci průzkumu bylo v Lačnově ověřeno nadějné ložisko pro těžbu cihlářské suroviny: potenciálními horninami pro takovou těžbu jsou sedimenty vnějšího a magurského flyše, představované jílovci a prachovci. Cenná lačnovská přírodní zákoutí jsou spojena s meandrujícími toky Seninky a Smolinky. Drobný tok Seninky se vine přirozeným korytem, jehož břehy jsou porostlé střemchami, olšemi, vrbami a svídami, v dolní části jsou místy silně podmáčené louky se skřípinou. Také tok Seninky lemují přirozené porosty obklopené
Sucháčkovy paseky, 2010. Foto P. Odehnal.
21
květnatými nivními loukami a svahy s četnou rozptýlenou zelení (keře, staré stromy – duby, babyky, kleny).2
Lačnov dříve a dnes, č. 3, květen 1982, s. 9. – Podobně se traduje, že „prostředek světa“ je na Vávrově kopci (Vávrovci, Vávráku) v Horní Lidči. 2 Text této kapitoly se opírá o následující práce: Pavelka, Jan – Trezner, Jiří a kol.: Příroda Valašska (okres Vsetín). Vsetín 2001, s. 18, 312, 335 a 399-401. – Nekuda, Vladimír (red.): Okres Vsetín. Rožnovsko – Valašskomeziříčsko – Vsetínsko. Valašské Meziříčí – Brno – Vsetín 2002, s. 9-121 (oddíl Přírodní poměry, zvl. s. 18-21, 50, 102 a 105). – Janoška, Martin: Valašsko očima geologa. Olomouc 2000, s. 53-54.
4
Brumovská vrchnost
1
22
Horní lačnovské skály, 2010. Foto P. Odehnal.
Brumovské panství bylo až do počátku 16. století zeměpanským majetkem. Listiny vydané v letech 1341 (vydána rychtáři Ješkovi, jenž založil nové vesnice, Klobúk a Poteč), 1356, 1404 (z tohoto roku jde o dvě listiny) a 1407 nasvědčují, že moravská markrabata byla v této době přímou vrchností a že hrad Brumov s panstvím zůstával v rukou lucemburské dynastie. Není však vyloučeno, že mohli Brumov občas převzít do zástavního držení někteří šlechtici.1 Za husitských válek se pro svou polohu stal Brumov důležitým strategickým místem. Dokládá to i několikadenní a opakovaná přítomnost krále Zikmunda na hradě v říjnu 1421. Počátkem roku 1424 předal král Brumov a část panství (Bylnice, Horní Lideč, Lačnov, Lidečko, Nedašov, Poteč, Štítná a Študlov) do zástavního držení panu Miroslavovi z Cimburka. Na krátký čas (roku 1424?) se ovšem Brumov zřejmě dostal do moci kališnického pána Bočka mladšího z Kunštátu. Listinou z 11. června 1426 odevzdal Zikmund držení hradů Světlova, Brumova a Pulčína své manželce Barboře, která předala správu hradů Brumova a Světlova uherskému šlechtici Pankrácovi ze Svatého Mikuláše, ten Brumovu vládl zřejmě ještě kolem roku 1440. A někdy mezi lety 1441 a 1445 se na Brumov dostali jako zástavní držitelé bratři Jan a Miroslav z Cimburka, kteří se za husitských válek titulovali podle Sehradic: získali tedy na Brumovsku silnou majetkovou pozici. Po Janovi (zemřel před rokem 1445) převzal majetek syn Bernart, který tak jeden čas vládl panství společně se strýcem Miroslavem. Každý však sídlil jinde: Miroslav si za své sídlo zvolil Pulčín a Bernart Brumov. Bernart zemřel krátce po roce 1461 a jediným pánem zde zůstal Miroslav z Cimburka. Ten však neměl potomky, a proto za dědice určil svého prasynovce Jana Jičínského. Zemřel asi v roce 1463. Jan Jičínský z Cimburka spravoval Brumov už na jaře 1464. V době napětí mezi katolíky a poděbradskou stranou podobojí stál Jan Jičínský věrně při králi, který mu dokonce na jaře 1468 odevzdal do zástavního držení rozlehlé panství vizovického kláštera. Postavení Jana Jičínského v zemi dobře pochopíme, uvědomíme-li si, že vládl ostrůvku kolem Šumic, Bánova a Komně a pře-
23
24
devším souvislému mohutnému pásu panství brumovského (se slavičínským lénem), vizovického a rožnovsko-vsetínského (s meziříčským lénem) - až k hradu Starý Jičín s přilehlým panstvím. Následná uherská válka však jeho majetky zmenšila. Kraj trpěl vpády vojsk uherského krále Matyáše Korvína a zdá se, že Brumov se již někdy počátkem války dostal do uherské moci. Jan Jičínský z Cimburka byl zřejmě donucen hrad s panstvím odstoupit (kdy?, už v roce 1468?, komu?), k roku 1474 hradu panoval Korvínův hejtman Ladislav Podmanický z Podmanína (v červenci 1469 byl v pozici nejvyššího Korvínova velitele pro Moravu). Když Ladislav Podmanický sepisoval v roce 1484 svou poslední vůli, rozhodl, že část majetku s Brumovem připadne k doživotnímu užívání manželce Eleně, přičemž pak si měly majetek rozdělit děti Michal, Štěpán a Markéta, po půlroce k nim nechal připsat ještě právě narozeného Ladislava. Když zemřel, snad roku 1488, dohodlo se, že Brumov (ještě se Slavičínem a tvrzí Bánovce) převezme matka Elena se syny Michalem a Štěpánem. Ovšem: vrchní vlastnická práva postoupil panovník, král Vladislav Jagellonský, někdy před rokem 1500 panu Janu Meziříčskému z Lomnice, tehdejšímu moravskému zemskému hejtmanovi. Po jednáních odkoupili bratři Michal a Štěpán Podmaničtí plná práva k dědičnému vlastnictví brumovského panství, král transakci stvrdil 7. prosince 1503. Roku 1511 se Michal zřekl svého podílu na Brumově, novým Štěpánovým spoluvlastníkem se stal Michalův švagr, Jiřík Tarczy z Torysy. Štěpán Podmanický se dal na duchovní dráhu: roku 1512 se stal biskupem nitranským, takže není divu, že se v červnu 1515 svého podílu zřekl a svá práva převedl na Jiříka Tarczyho. Ten však zchudl a k lednu 1518 nechal majetek přepsat na Michala Podmanického, který po roce Brumov prodal. Novým brumovským pánem se počátkem roku 1519 stal Jan z Lomnice. Jan z Lomnice zemřel roku 1533 a vlády se ujal jeho syn Adam, který se rozhodl plně věnovat správě brumovského panství. Prodal proto statky na Brněnsku, přikoupil Francovu Lhotu, Horní Lideč a Senici, přestavěl brumovský hrad, na Brumovsku zřizoval rybníky. V 50. letech se však u něj začala projevovat duševní choroba, takže byl dokonce zbaven svéprávnosti a zemský soud přidělil v roce 1557 dohled nad Adamovým majetkem a péči o nezletilé syny poručníkům. Zanedlouho převzala tyto pravomoci Adamova dcera Johanka, která v únoru 1559 ovdověla a vrátila se
na Brumov (byla vdaná za Rafaela Podmanického). Když synové Jan a Jaroslav dospěli, učinili spolu dohodu o právech k otcovu majetku, kterou roku 1568 schválil zemský soud. Kdyby se však otec uzdravil a chtěl majetek převzít, nemělo mu v tom být bráněno, jak se dozvídáme ze souhlasu soudu ve stejné věci z roku 1569. Jenže: Adam z Lomnice zemřel zřejmě roku 1570, Jaroslav počátkem roku 1572 a Jan v prosinci téhož roku (dříve však, v srpnu 1572, odprodal od panství lenní Slavičín a Lipovou a s nimi i dědičné vsi Horní a Dolní Mladotice, Hrádek a Rokytnici), jejich matka, Kateřina z Vlčnova, zemřela roku 1573. Z dětí Adama z Lomnice zůstala naživu jen dcera Magdalena, provdaná až na daleké Litvě, která se tak stala dědičkou brumovského panství. Její bratr Jan před smrtí rozhodl o tom, že správu Brumova převezme dočasně pan Burjan Tetour z Tetova. Když Magdalena z Lomnice přijela načas z Litvy, zmocnila jako dědička v červnu 1573 správou Brumova Zdeňka Kavku z Říčan, pána na Vizovicích, a Václava Bilíka z Kornic a na Veselí. Součástí jejich pravomocí byl i prodej panství. A již 20. dubna 1574 byla také vyhotovena smlouva s novým kupcem – Zdeňkem Kavkou z Říčan (v roce 1580 na něj Magdalena z Lomnice podala žalobu pro nepořádnost převodních dokumentů), který pak v červnu 1574 prodal vizovické panství, z něhož si ovšem ponechal několik vesnic (Drnovice, Leskovec, Loučku, Polanku, Slopné, Újezd, Vysoké Pole a pusté Haluzice). A ještě v červnu 1574 přikoupil Kavka Mirošov a někdy v letech 1574-1575 vykoupil zastavené vsi Francovu Lhotu a Střelnou. Hospodářsky se Kavkovi dařilo vcelku dobře, špatně se mu však vedlo jako otci. Když ztratil víru, že zplodí vlastního dědice, sepsal (v lednu 1580) testament, v němž stanovil jako dědice své bratry a jejich syny, kteří žili na rodových jihočeských statcích. Až do své smrti ale měla podle poslední vůle užívat majetek Kavkova žena, paní Johanka Trčková z Lípy. Dne 19. července 1582 byl Zdeněk Kavka z Říčan zavražděn. Roku 1584 se paní Johanka znovu vdala (již potřetí), a to za polského šlechtice Kryštofa Zborovského z Rytvian. Majetek se koncem 80. let ztenčoval, v roce 1589 dokonce nakrátko převzala soudně do užívání polovinu vlachovického statku Alžběta ze Šternberka. Toho roku také proti Trčkové vystoupila paní Magdalena, neboť Johanka Trčková prý převzala Brumov neřádným způsobem.
25
26
Marie Forgáčová, provdaná Iléšhá- Erb na soše svatého Jana Nepomuczyová, kolem roku 1660. Trenčianské kého v Lidečku, 1753. Foto P. Odehnal. múzeum Trenčín.
Ve skutečnosti však mířila paní Magdalena nesprávným směrem: Trčková byla jen dočasnou uživatelkou, dědici byli, jak již bylo řečeno, bratři Zdeňka Kavky a jejich synové. Přesto se Magdalena z Lomnice brzy dostala k právům držby Brumova, protože se podle Brumova titulovala na podzim 1593. Vzápětí však převzal práva k držbě panství pan Emerich Forgáč z Gymeše, který po ukončení zástavního držení Trenčína přesídlil roku 1594 na Brumov a vládl zde celé čtyři roky, až do roku 1597.2 Části panství však nadále zůstávaly v rukou věřitelů: například Forgáčova slavičínská sousedka dočasně převzala polovinu Vlachovic nebo Štěpán Iléšházy krátce z rozhodnutí soudu užíval haluzický dvůr, Drnovice, Leskovec, Loučku, Polanku, Slopné, Újezd a Vysoké Pole. Dne 1. srpna 1597 Forgáč užívací práva odstoupil, a to - paní Magdaleně z Lomnice. Té nadále svazovali ruce věřitelé, co však hůře, koncem roku 1597 zemřela paní Johanka Trčková. Magdalena z Lomnice měla nyní za povinnost přijmout výplatu svých užívacích práv a z Brumova odejít. Přes různá soudní jednání a napomenutí se snažila na Brumově udržet, což se jí nakonec také podařilo: zemřela zde někdy na přelomu května a června 1599. Správu panství tak konečně mohl převzít poručník dědiců Zdeňka Kavky pan Bernart Drnovský, kterému se brzy, zřejmě ještě do roku 1600, podařilo
vykoupit zastavené vesnice. Drnovský ale roku 1601 zemřel, a tak se Kavkovi synovci – Jan (syn Zdeňkova bratra Jana), Oldřich, Vilém, Jan Kryštof a Zdeněk Lev (synové Zdeňkova bratra Heralta) – ujali Brumova sami. Jan z nich byl nejstarší a měl z nich také nejvýznamnější postavení (byl císařským radou a kraječem, k roku 1601 zastával úřad hejtmana Nového Města Pražského), byl svým bratrancům jistě autoritou, a tak fakticky vykonával správu Brumova, i jejich jménem, právě on. V letech 1602 a 1603 prodal Jan Kavka majetky v Čechách zděděné po otci, čímž získal prostředky na to, aby zaplatil podíl svých bratranců na Brumově. Smlouva o tom byla sepsána 30. března 1604. Brumovské panství tak mělo opět jediného majitele. Jan Kavka byl bezvýhradným stoupencem pražského císařského dvora a skrz tuto oddanost mu byl dvakrát majetek odebrán. Poprvé se tak stalo za událostí jara 1608, kdy jej vzbouření moravští stavové donutili opustit Brumov, který obratem svěřili do správy Kavkovým sousedům, totiž vizovickému pánu Emerichu Dóczymu a Ondřeji Jakušičovi, pánu na Vršatci. Oba si svou správu vyložili stejně: odváželi odtud peníze, víno, obilí a další věci, takže když Kavkovi sněm v srpnu majetek vrátil, čekaly jej o tyto movitosti soudní spory. Ke všemu i v této době pokračovaly někdy dost divoké spory o hranici na moravsko-uherském pomezí. Podruhé byl Kavkův majetek zabrán v roce 1619, kdy se brumovský pán opět postavil vzbouřeným moravským stavům a zůstal věrně při císaři. V srpnu 1619 mu byl majetek zkonfiskován a Kavka byl vypovězen ze země. Moravská direktorská vláda svěřila správu panství vojenským komisařům Václavu Bartodějskému, pánu na Luhačovicích, a Fridrichu Kolkrejterovi, pánu na Bánově a Nezdenicích. Nápomocni jim měli být ještě pán na Světlově František Šeréni a slavičínský Benedikt Palaští. Na brumovském hradě byla umístěna vojenská posádka. Po bělohorské porážce se ale vše otočilo. Pro návrat však Jan Kavka neměl dobrou pozici: poddaní se mu vzpírali, zřejmě tak byli zapojeni do první vlny valašských povstání, povstalci dokonce v září 1621 opanovali brumovský hrad. Jan Kavka o držbu Brumova, s nímž už měl tolik potíží, ztratil zájem, a tak smlouvou ze září 1622 panství prodal uherskému šlechtici Pavlu Apponyiovi. Pavel Apponyi brzy zemřel a Brumov zanechal svému bratru Petrovi. Ten panství odkázal Mikuláši Forgáčovi z Gymeše a jeho
27
28
ženě Ester, která byla s Apponyiem po matce spřízněna. Pavel Apponyi zemřel zřejmě v jarních měsících roku 1626. Mikuláš Forgáč vládl Brumovu necelých deset let, zemřel v září roku 1635, o děti (jeden syn a šest dcer) a majetek se pak starala energická paní Ester sama. Ta k 1. srpnu 1638 přikoupila druhou polovinu vlachovického statku, čímž brumovské panství dosáhlo svého největšího rozsahu. Její snahy o hospodářskou konsolidaci panství nabourávaly v polovině 40. let události konce třicetileté války (poslední vlna valašských povstání v roce 1644 a průchod švédských vojsk v roce 1645). Když se poměry trochu uklidnily, zasáhla paní hraběnku rodinná tragédie: v červnu 1647 byl zavražděn její jediný syn František. Ester Forgáčová zemřela někdy roku 1659 nebo 1660, její majetek připadl pěti dcerám. Vymezení jednotlivých dílů provedla koncem ledna 1662 nejstarší z nich, Eva, provdaná za Emericha Erdödyho. Kromě Evy zde tedy měly svůj díl Judita, provdaná za hraběte Tattenbacha, která ovšem svůj podíl již 1. ledna 1661 prodala sestře Ester, Marie, provdaná za hraběte Iléšházyho, Žofie, provdaná za hraběte Frangepána z Trsacu, a slečna Ester. Lačnov náležel k pátému dílu Marie Iléšházyové (pětina Brumova, pětina Klobouk a vsi Lačnov, Leskovec, Lužná, Mirošov, Polanka, Pulčín, Smolina a Tichov). Po smrti Marie Iléšházyové roku 1684 dědil její díl vdovec Jiří Iléšházy. Někdy po roce 1679 sem byla připojena polovina Vlachovic, k 20. květnu 1681 byla ovšem pátá část Klobouk soudně přidělena rytířům Bartodějským, 13. září 1684 pak takto získali i část Brumova a vsi Mirošov, Polanku, Smolinu, Tichov a polovinu Vlachovic. Zbytek původního dílu, tedy část Brumova a čtveřici vsí Lačnov, Leskovec, Lužná a Pulčín, podrželi Iléšházyové trvale. Jiří Iléšházy zemřel roku 1689, po něm dědil jeho příbuzný Mikuláš (zemřel 1723). Mikuláš Iléšházy přikoupil roku 1712 Francovu Lhotu (bez dvora), jeho syn Josef pak roku 1727 odkoupil část brumovského dílu, který drželi Orsini-Rosenbergové, a dále získal roku 1729 od Selbů celou někdejší „tattenbašskou“ pětinu panství (Bohuslavice, Jestřabí, Křekov, Lipina, Popov, Poteč a Štítná). A roku 1731 ještě přikoupil od barona Podstatského Lidečko a Vysoké Pole. K roku 1731 se tedy Josefu Iléšházymu podařilo soustředit ve svých rukou většinu původní rozlohy brumovského panství, označovanou také jako Brumov I. Vedle dílů Brumova a Klobouk a městečka Vlachovice sem patřilo 24 vesnic, včetně Lačnova.3
29
Erb rodu Iléšházyů na kříži ve Vysokém Poli, 1777. Foto P. Odehnal.
Erb rodu Iléšházyů na kříži ve Valašské Polance, 1779. Foto P. Odehnal.
Tento bohatý velmož tak postupně opanoval pás území s panstvími brumovským a vsetínským, který přecházel přes hranici na panství trenčínské a na jihovýchod se táhl až k Bánovcům, severovýchodně pak k dílu panství košeckého, k tomu měl statky i v Podunají a v několika dalších místech v Uhrách. Po smrti hraběte Josefa Iléšházyho v roce 1766 dědil statky jeho syn Jan, který zemřel roku 1799. Posledním z rodu Iléšházyů, kteří na Brumovsku byli přes 170 let (nad Lačnovem vládli po celou tuto dobu), se stal Janův syn Štěpán. Štěpán Iléšházy neměl legitimní potomky: v květnu 1835 prodal Trenčín, Bánovce a Brumov baronu Sinovi. V roce 1835 tedy koupil Brumov baron Jiří Šimon Sina. Jeho otec byl zbohatlý obchodník povýšený roku 1818 do šlechtického stavu, syn proslul jako bankéř a boháč, který nahromadil takové majetky, že se například na Moravě stal čtvrtým největším pozemkovým vlastníkem (po Lichtenštejnech, Dittrichštejnech a olomouckém arcibiskupovi). Vypracoval se až na zástupce guvernéra rakouské banky a byl také prezidentem rakouských státních drah. V roce 1832 získal Sina titul baron. Po jeho smrti roku 1856 se Brumova a několika dalších statků z celého velkého majetku ujal jediný syn Šimon Jiří, který dál podnikal v bankovnictví, po něm pak (zemřel roku 1876) dědily jeho dcery provdané do evropských
30
aristokratických rodů. Díl, jehož součástí byl i Brumov, převzala nejmladší Ifigenie, která však podnikatelské vlohy nezdědila: její majetek se začal pomalu rozplývat. 1. března 1894 prodala Brumov velkopodnikateli Antonínu Dreherovi. Sinové byli těmi, kdo s lačnovskými poddanými spoluprožil pád feudálního zřízení roku 1848, od Sinů jako patrimoniálního úřadu pak v roce 1850 převzaly veřejnou správu okresní úřady: soudní okres kloboucký a politický okres uherskobrodský. Dreherové, jejichž rodinný podnik vedl právě Antonín, patřili k největším daňovým poplatníkům v Rakousku. Antonín Dreher převzal po otci pivovarnickou firmu v Klein-Schwechatu u Vídně a velice se mu dařilo zděděný majetek rozmnožovat, což se odrazilo i ve jmenování za člena rakouské panské sněmovny. – Původně bylo ústřední ředitelství Dreherových statků v Klein-Schwechatu, po rozpadu monarchie bylo přesunuto do Brumova. (Zákon o pozemkové reformě brumovské majetky Dreherů příliš neztenčil: z 8575 hektarů, především lesů, jim zůstalo 7952 hektarů, tedy 92,7 %.) Po smrti Antonína Drehera v srpnu 1921 dědil jeho vnuk Oskar Antonín, ovšem užívací práva vlastnil do své smrti Antonínův syn Antonín Evžen, jenž přenesl ředitelství dreherských statků do Měcholup. Antonín Evžen zemřel již v roce 1925, Oskar Antonín pak v únoru 1926, a tak majetky připadly vdově po Antonínu Dreherovi, Edeltrudě, tehdy už hraběnce Kulmerové (a když za čas ovdověla podruhé, vdala se potřetí, a to za Ervina Rainer-Harbacha). Edeltruda zůstala majitelkou brumovského velkostatku až do konce druhé světové války, po níž jí byl vyhláškou Okresního národního výboru v Uherském Brodě z 25. července 1945 konfiskován a dostal se tak do vlastnictví státu.
5
Nejstarší zprávy o obyvatelích Lačnova
jsou velmi útržkovité... Berňová registra moravská: 1516 Z roku 1516, kdy pánem brumovského panství byl pan Jiřík Tarczy z Torysy, se dochovala berňová registra moravská. Mezi 15 obcemi svou velikostí tehdy dominovaly Klobouky, městečko se 101 usedlostmi (a to ještě s dovětkem, že „ostatek mají zpraviti“). Další městečko, Brumov, tehdy s 26 usedlostmi nedosahovalo velikosti některých vesnic: Lidečka (37) a Lačnova (32). Které další vesnice registra zaznamenala? Objevují se zde Poteč (20), Střelná (19), Lužná (17), Študlov (12), Tichov (12), Vrbětice (11), Lipina (10), Smolina (10), (Nedašova) Lhota (8), Příkazy (5) a Návojná (4). Celkem mělo tenkrát panství 324 usedlostí, v Kloboukách tedy stála asi každá třetí. Pro toto období se počítá z šesti až sedmi
V této kapitole vycházím z prací Zdeňka Pokludy. Srovnej Pokluda, Zdeněk: Zámek Návojná. In: Gottwaldovsko od minulosti k současnosti 6, 1984, s. 221-252. Týž: Správní struktura Zlínska do roku 1848. In: Nekuda, Vladimír (red.): Zlínsko. Vlastivěda moravská. Brno 1995, s. 315-364. Týž: Držitelé hradu Brumova. In: Zlínsko od minulosti k současnosti 16, 1999, s. 5-92. 2 Doplňuji tak Zdeňka Pokludu, který vymezuje panování Magdaleny z Lomnice léty 1593 a 1595 a vládu Emericha Forgáče z Gymeše léty 1596-1597. Forgáčovu vládu dokládají zápisy v jedné z klobouckých městských knih. SOkA Zlín, Archiv města Valašské Klobouky, i. č. 36, ff. 377 a 386. 3 Statek zvaný „Brumov II – Haluzice“ tvořily části Brumova a Klobouk, vsi Horní Lideč, Loučka, Senice, Slopné, Vlachova Lhota a Vrbětice a dvory Haluzice a Francova Lhota. – Statek „Brumov III – Návojná“ tvořily vedle částí Brumova a Klobouk jen Návojná, Příkazy a Študlov. 1
Orba, přelom 16. a 17. století. Foto archiv autora.
31
obyvateli na jednu usedlost, z čehož můžeme dovozovat, že na počátku 16. století měl Lačnov kolem 190 až 220 obyvatel. Dodejme, že z 31 lačnovských hospodářství odvedl fojt Václav 1 zl. 18 gr. 4 d., za své fojtství pak přidal ještě 8 grošů.1
32
Lačnovjané v gruntovních knihách města Klobouky a rychty lipinské Pro město Klobouky se dochovala řada knih s gruntovními zápisy od 60. let 16. století. Nejstarší z nich navíc obsahuje 76 svatebních smluv a 77 narovnání klobouckého soudu. Z roku 1575 je například zpráva, že z domu, který koupil v Kloboukách v předešlém roce pan Jan Vince ze Seredi, přijal pohledávku Mikuláš Tomaninů z Lačnova. Peníze z jiné kloboucké usedlosti přijal také v roce 1574, roku 1576 mu bylo odkázáno na jiném klobouckém domě 6 zl. 20 gr.2 Z roku 1581 je svatební smlouva, ve které čteme, že Klobučan „Hanák starý v brumovské ulici“ se oženil s vdovou Žofou Kohútkovou z Lačnova.3
Setí, přelom 16. a 17. století. Foto archiv autora.
V roce 1589 řešili kloboučtí radní rozepři mezi Mikulášem Krejčím a Jiříkem Outratou z Lačnova. Nedozvídáme se příčinu sporu, vzájemně se nějak pohaněli, jisté však je, že žádný zúčastněný nemohl na druhého svá slova „dovésti“, svá tvrzení a nařčení prokázat. Soud nařídil smír pod propadením 20 kop grošů.4 Mikuláš Krejčí je ostatně třikrát jmenován už v roce 1586, kdy přijal peníze, které mu náležely ze tří klobouckých domů, v roce 1588, kdy se připověděl o nápad ve výši 4 zl. 23 gr., který mu náležel na jiném klobouckém hospodářství, a v letech 1589-1592 inkasoval další peníze z jednoho klobouckého podsedku.5 Dále se pak s Krejčím setkáváme ještě v roce 1594, kdy mu byly z jedné kloboucké usedlosti vyplaceny za rež 3 zlaté.6 K roku 1601 je již jmenován jako nebožtík.7 V roce 1605 koupil jeden kloboucký podsedek Jíra Tomků z Lačnova, a to za 34 zlatých. Za stejnou sumu ho ovšem o dvě léta později, v roce 1607, prodal.8 K roku 1623 čteme o další svatbě: Štěpán Chudý, třebaže to podle jména nevypadá, byl to zámožný Klobučan, se tehdy oženil se Zuzanou, dcerou Jana Nevrlého z Lačnova.9 Z roku 1623 je také zpráva, že Martin Pulců z Lačnova koupil grunt v Tichově po nebožtíkovi Janu Ševcovi, a to za 59 zlatých. A svým způsobem se mu zde dařilo: vydržel zde přes všechna kritická léta a v roce 1654 zaplatil poslední pohledávku.10 Hned o pěti obyvatelích Lačnova čteme v gruntovních zápisech týkajících se smolinských usedlostí. Zároveň se nám prostřednictvím těchto osob nabízí velmi zajímavá sonda do poznání tehdejších poměrů na usedlostech. V roce 1638 koupil tamní grunt od jistého Jíry Přijalů Jíra Rafajík. Cena byla 50 zlatých; na gruntě nevázly žádné dluhy, při kupu položil Rafajík 12 zl. Cenné je, že se dozvídáme bližší informace o stavu gruntu: jmenováni jsou tři koně (!), tři ovce a čtyři slepice (!), jarní a ozimé obilí, seno a také „vůz valný“, pluh a brána. V roce 1646 koupil grunt po zemřelém bratrovi Lukáš Rafajík.11 Vedlejší smolinský grunt měl lačnovského hospodáře už od roku 1599, kdy jej od pozůstalých po Martinu Kotovi koupil Jan Tomků, a to za 46 zlatých, které se mu podařilo doplatit už v roce 1618, to už byl jmenován jako Jan Kot – po předchozím hospodáři. Když se ovšem v roce 1638 revidovaly dlužné pohledávky vrchnosti, našlo se, že mimo obecních vajec a slepic činily resty na
33
34
této usedlosti 71 zl. 16 gr. 1 d.! V roce 1640, 9. března, koupil tento grunt jiný Lačnovjan, Řehoř Alšů. Cena činila 45 zlatých, nicméně - doba byla zlá - Řehoř dostal od vrchnosti dvouletou lhůtu, po kterou nemusel odvádět vrchnostenské povinnosti a platy. (Kloboucký chrám Páně zde měl odkázáno 8 zlatých, což svědčí o zbožnosti rodiny Jana Tomků/Kota.) Další zápis je strohý: 9. března 1642 „lhota vyšla“ – a nic... O rok později, v dubnu 1643, přichází na tento grunt další Lačnovjan, Ondra, syn Mikuláše Děrmekova. O Řehořovi Alšů čteme, že zběhl. Cena gruntu je nadále 45 zlatých, ale se lhůtou už byla vrchnost opatrnější, stanovena byla pouze na půl roku, a to ještě jen od robot. O dalším počínání Ondry Děrmeků se nedozvídáme nic. Když pak v roce 1653 ujímal „pustý grunt kotkovský“ Lukáš Filipků z Francovy Lhoty, dostal jej od vrchnosti bezúplatně, darem, „aby jej stavěti a spravovati hleděl“. A k tomu získal dvouletou úlevu od robot.12 Dalším Lačnovjanem, který se usadil ve Smolině, byl Mikuláš Vřeců. Někdy mezi lety 1629 a 1638 mu postoupil tchán Mikuláš Man část manišovského hospodářství.13 Velmi zajímavá pak je zpráva z roku 1631, kdy se před klo-
Hnojiště, přelom 16. a 17. století. Foto archiv autora.
boucký soud, bylo to 24. března, dostali Jan, šafář lačnovský, Jan, lačnovský poklasný, a Jiřík Bučků, „dvorský lidečský“, „jsouce před vrchností svou obžalováni“, že by při svážení obilí do panských stodol „oves mlátiti měli“. Závažné obvinění z rozkrádání panského majetku však nemohla obžaloba nijak doložit, a tak se obvinění z nařízení klobouckého soudu přísahou očistili.14 Z Klobouk pak nemáme dlouhá desetiletí žádné zprávy o hospodářích, kteří by se ve městě zakupovali z Lačnova, prakticky až do konce 18. století. Druhá věc je, že gruntovní zápisy přestávaly o původu hospodáře postupem času informovat. Jedinou výjimkou je pro toto období takřka dvou století Tomáš Trchalů. Ale Trchalé, Trchalové či Trchalíci jsou na delší povídání a zaslouží si samostatnou kapitolu...
Radimský, Jiří (ed.): Berňová registra moravská z první poloviny 16. století, III. část. In: Časopis Matice moravské 76, 1957, s. 351-352. 2 SOkA Zlín, Archiv města Valašské Klobouky, i. č. 35, ff. 67b, 83b a 91b. 3 Tamtéž, f. 138b. 4 Tamtéž, f. 173b. 5 Tamtéž, ff. 88 a 94. - SOkA Zlín, Archiv města Valašské Klobouky, i. č. 36, ff. 99b, 138b a 276. 6 Tamtéž, f. 7b. 7 Tamtéž, f. 276. 8 Tamtéž, f. 306b. 9 SOkA Zlín, Archiv města Valašské Klobouky, i. č. 35, f. 56b. 10 MZA Brno, C 17, i. č. 456, ff. 129a-b. 11 Tamtéž, ff. 159b-160. 12 Tamtéž, ff. 161-162b. 13 Tamtéž, f. 182. 14 SOkA Zlín, Archiv města Valašské Klobouky, i. č. 35, f. 48. Šafář byl správcem vrchnostenského dvora, v případě Lačnova, kde je dvůr doložen už k roku 1604, je vše v pořádku. V Lidči ani v Lidečku ale o žádném dvoře dosud známé prameny mlčí: označení „dvorský lidečský“ tedy buď ukazuje na krátkodobou existenci dalšího vrchnostenského hospodářského podniku, v prostoru panství v tomto směru nevyužitém, nebo - což se mi zdá méně pravděpodobnější - označuje zaměstnance hospodářského aparátu lačnovského dvora, který pocházel z Lidče či Lidečka. 1
35
