1. Matematická logika

Management rekreace a sportu

1. Matematická logika

1. Matematická logika MATEMATICKÝ JAZYK Jazyk slouží člověku k vyjádření soudů a myšlenek. Jeho psaná forma má tvar vět. Každá vědní disciplína si vytváří svůj specifický jazyk v úzké návaznosti na jazyk živý. I matematika si vybudovala svůj vlastní matematický jazyk. K jeho specifickým odlišnostem patří zejména významové rozlišení symbolů na konstanty a proměnné a užívání vět specifického druhu  výroků.

KONSTANTA, PROMĚNNÁ Konstanta je symbol, jehož význam se považuje za jednoznačně určený (významem je nejčastěji hodnota). Proměnná je symbol, jehož význam není určen jednoznačně, lze však za něj dosazovat konstanty podle určitých pravidel, aby příslušná věta měla smysl.

Příklad: (a) Ve větě „A je strojírenský výrobek“ je „strojírenský výrobek“ konstanta, „A“ je proměnná, za kterou lze dosazovat konstanty  názvy výrobků. (b) Ve větě „2 + x – y“ jsou symboly 2, +, - konstanty, x, y proměnné, za které lze dosazovat konstanty  čísla různého typu.

Jak v matematice, tak v aplikacích se pak hovoří o konstantních, příp. proměnných veličinách. Při řešení každé úlohy je třeba mít od začátku zcela jasno, které veličiny se považují za konstanty a které za proměnné. V aplikačních úlohách toto rozlišení bezprostředně souvisí s podstatou a formulací úlohy.

Příklad: Při procesu stanovení prodejní ceny výrobku lze za konstanty považovat fixní režijní náklady a zákonem stanovené daňové sazby, za proměnné pohyblivé ceny vstupů a poptávku.

VÝROK Výrok je věta (gramaticky správná), u které má smysl rozhodovat, zda je pravdivá (platí) či nepravdivá (neplatí), přičemž může nastat právě jediná z těchto dvou možností. V tomto smyslu se za výroky považují i věty obsahující proměnné, o jejichž pravdivosti (nepravdivosti) se rozhodne až po dosazení konstant za všechny proměnné, případně podle konkrétní situace. 1



Příklad: (a) Věta „Vltava je město“ je výrok, který je nepravdivý. (b) Věta „2 je sudé číslo“ je výrok, který je pravdivý. (c) Věta „3 + 2“ není výrok. (d) Věta “A je město na Moravě“ je výrok, o jehož pravdivosti (nepravdivosti) se rozhodne až po dosazení konstanty (názvu města) za proměnnou A. (e) Věta „Dobrý den“ není výrok. (f) Věta „x + y ≥ 2“ je výrok, o jehož pravdivosti (nepravdivosti) se rozhodne až po dosazení konstant (reálných čísel) za proměnné x, y. (g) Věta „Současný král Středoevropské republiky je líný“ se nepovažuje za výrok, neboť skutečnost tvořící významové jádro věty reálně neexistuje. (h) Věta „Výrobek má výšku větší než 1 metr“ je výrok, o jehož pravdivosti (nepravdivosti) lze rozhodnout v dané situaci měřením. (i) Věta „Jsou mraky“ je výrok, jehož pravdivost (nepravdivost) závisí na konkrétní situaci.

OPERACE S VÝROKY K zadaným výrokům lze vhodným způsobem podle určitých pravidel konstruovat výroky nové. Hovoří se o operacích s výroky (též o skládání výroků); výsledkem je složený výrok. K základním operacím s výroky patří negace, konjunkce, disjunkce, implikace a ekvivalence. Negace výroku A je výrok „není pravda, že A“, který platí, jestliže A neplatí, a naopak; značí se A .

Příklad: (a) Negace výroku A: x < 2 je výrok A : x ≥ 2. (b) Negace výroku A: výrobek je zmetek, je výrok A : výrobek není zmetek. (c) Negace výroku A: všichni studenti ve třídě jsou výborní, je výrok A : alespoň jeden student, ve třídě není výborný (pozor  například výrok „všichni studenti ve třídě nejsou výborní“ by nemusel být chápán v jednoznačném významu).

Uvažujme nyní dva výroky A, B. Pak mohou nastat následující čtyři alternativy jejich platnosti či neplatnosti: i. A platí, B platí. ii. A platí, B neplatí. iii. A neplatí, B platí. iv. A neplatí, B neplatí.

2



Konjunkce výroků A, B je výrok „A a B“, který platí pouze jestliže oba výroky A, B platí (tj. v případě i), jinak neplatí (tj, v případech ii, iii, iv); značí se též A ∧ B. Disjunkce výroků A, B je výrok „A nebo B“, který platí, jestliže alespoň jeden z výroků A, B platí (tj. v případech i, ii, iii), jinak neplatí (tj, v případě iv); značí se též A ∨ B.

Příklad:

(a) Pro výroky A: leden má třicet dní, B: Berlín je město v Německu, je výrok A a B: leden má třicet dní a Berlín je město v Německu, výrok A nebo B: leden má třicet dní nebo Berlín je město v Německu; výrok A a B neplatí, výrok A nebo B platí (jde o případ iii).

(b) Pro výroky A: x > 3, B: x ≤ 6, je výrok A a B: x > 3 a x ≤ 6, výrok A nebo B: x > 3 nebo x ≤ 6. Je zřejmé, že výrok „x > 3 a x ≤ 6“ vyjadřuje totéž, co výrok „x ∈ (3, 6〉〉 “ a výrok „x > 3 nebo x ≤ 6“ totéž co výrok „x je libovolné reálné číslo“ a naopak (takové výroky se budou nazývat ekvivalentní, jak uvidíme později).

Poznámka: Spojka „a“ v definici konjunkce vyjadřuje totéž co v živém jazyce „a současně“, spojka „nebo“ v definici disjunkce má význam alternativy (nikoliv význam vzájemně vylučující ve smyslu „buď a nebo“).

Implikace výroků A, B je výrok „jestliže platí A, pak platí B“, který platí v případech i, iii, iv a neplatí v případě ii; značí se A ⇒ B. Jestliže výroky A, B obsahují proměnné, pak se formulací „A ⇒ B platí“ rozumí, že výrok A ⇒ B vždy platí, tj. po dosazení libovolných konstant (přicházejících v úvahu) za všechny proměnné; jinak se používá formulace „A ⇒ B neplatí“.

Příklad: (a) Pro výroky A: Brno je v Čechách, B: 3 > 1, je výrok A ⇒ B: jestliže Brno je v Čechách, pak 3 > 1, výrok B ⇒ A: jestliže 3 > 1, pak je Brno v Čechách; výrok A ⇒ B platí (jde o případ iii), výrok B ⇒ A neplatí (jde o případ ii). (b) Pro výroky A: x < 4, B: x ≥ 2, je výrok A ⇒ B: x < 4 ⇒ x ≥ 2. Určíme, pro která reálná čísla x výrok A ⇒ B neplatí. A ⇒ B neplatí pouze v případě ii, tj. x < 4 (A platí) a x < 2 (B neplatí), tj. x < 2. V ostatních případech A ⇒ B platí, a tedy A ⇒ B platí pro x ≥ 2. (c) Pro výroky A: prší, B: jsou mraky, je výrok A ⇒ B: jestliže prší, pak jsou mraky, výrok B ⇒ A: jestliže jsou mraky, pak prší; výrok A ⇒ B platí (neboť případ ii je reálně vyloučen), výrok B ⇒ A neplatí (neboť případ ii, tj, jsou skutečně mraky a přitom neprší je reálně možný). Upozorněme na důležitý fakt, že v případě těchto dvou výroků (vlivem jejich fyzikální závislosti) může platnost jednoho ovlivnit platnost druhého; jinak řečeno, výroky A, B jsou pravdivostně závislé. U výroků A, B uvedených v (a), (b) tomu tak není. Také si připomeňme, že v (b), (c) obsahují výroky A, B proměnné, i když v (c) nejsou vyjádřeny symboly.

3



Implikace výroků hraje velmi významnou roli při formulaci matematického tvrzení. K vyjádření implikace A ⇒ B, se kromě již uvedeného ve stejném významu užívá „z A plyne B“, „A implikuje B“, „platí-li A, platí B“, „A je předpoklad, B je závěr“, případně dalších běžných jazykových obměn.

Příklad: Pro výroky A: x je racionální číslo, B: x je reálné číslo, lze implikaci A ⇒ B vyjádřit např. těmito významově stejnými formulacemi. (a) Je-li x číslo racionální, pak je x číslo reálné. (b) Nechť x je číslo racionální. Pak x je číslo reálné. (c) Z platnosti, že x je číslo racionální, plyne, že x je číslo reálné.

Jak se lze snadno přesvědčit, výrok A ⇒ B znamená totéž, jako výrok B ⇒ A , neboť oba výroky neplatí pouze v případě ii.

Příklad: Pro výroky A: voda vře, B: teplota vody je vyšší než 80oC, vyjadřuje výrok A ⇒ B: jestliže voda vře, pak teplota vody je větší než 80oC, totéž jako výrok B ⇒ A : není-li teplota vody vyšší než 80oC, pak voda nevře.

Ekvivalence výroků A, B je výrok „A ⇒ B a B ⇒ A“; značí se A ⇔ B. Jinak vyjádřeno

výroky A, B jsou ekvivalentní, jestliže z A plyne B a z B plyne A. Jak je patrno, výrok A ⇔ B platí v případech i, iv, jinak neplatí (tj. v případech ii, iii).

Příklad: (a) Výroky A: muž je ženatý, B: muž má manželku, jsou ekvivalentní, A ⇔ B. (b) Výroky A: trojúhelník je rovnostranný, B: trojúhelník má všechny vnitřní úhly shodné, jsou ekvivalentní.

K vyjádření ekvivalence výroků A, B se užívá též formulací „A platí, právě když platí B“, „A je ekvivalentní s B“. Prakticky to znamená, že výroky A, B jsou vzájemně nahraditelné

z hlediska pravdivosti. Symboly  , ∧, ∨, ⇒, ⇐, ⇔ označující operace s výroky se nazývají logické operátory.

4



FORMY MATEMATICKÉHO VYJADŘOVÁNÍ K tomu, aby matematika byla pravdivým obrazem reálného světa, si vytváří tzv. formální systémy. Zhruba řečeno, formální systém se skládá z pojmů a výroků o jejich vlastnostech. Schéma výstavby formálního systému je znázorněno na obr. 1.1. V prvním kroku výstavby formálního systému se nejprve vybere skupina tzv. primitivních pojmů, které se považují za zcela srozumitelné (opírají se o zkušenost) a dále se používají bez vysvětlení významu (např. bod, množina). Význam a smysl každého dalšího pojmu je třeba vysvětlit pomocí primitivních pojmů, případně pojmů, jejichž význam byl již dříve vysvětlen. K tomuto účelu se používá definic (obvykle jsou uvedeny slovy „definice“ nebo jen „def“ nebo bez uvedení, a pak je z kontextu zřejmé, že jde o definici); říkáme pak, že jsme pojem definovali (též zavedli). V druhém kroku se vybere nejprve skupina výroků o pojmech, jejichž pravdivost považujeme za zcela zřejmou. Tyto výroky se nazývají axiomy (např. axiómy operací s reálnými čísly). Další výroky o vlastnostech pojmů se přijímají za pravdivé teprve po potvrzení platnosti postupem zvaným důkaz. Dokázané výroky se nazývají věty (též teorémy, příp. lemmata). Takto se i v matematickém textu uvádějí; vzhledem k tomu, že se v dalším výkladu (až na výjimky) důkazy neprovádějí, zmíněné označení se někdy vynechává a hovoří se o vlastnostech pojmů.

primitivní pojmy

pojmy

převzaty ze zkušenosti

axiomy

věty

přesvědčivé bezesporné vlastnosti pojmů (nedokazují se)

vlastnosti pojmů (dokazují se)

Obrázek 1.1 Schéma výstavby formálního systému

Dodejme, že ne každý systém tvořený pojmy a výroky o nich je formální systém v matematickém slova smyslu. Tento systém musí splňovat velmi přesné podmínky, například bezespornost, nezávislost, úplnost, což není předmětem dalších úvah.

5



Cílové znalosti 1) Rozeznat konstanty a proměnné. 2) Rozhodnout, zda věta je výrok či ne. 3) K zadaným výrokům konstruovat negaci, konjunkci, disjunkci, implikaci a ekvivalenci včetně slovního vyjádření a určit, zda platí či ne. 4) Vyjádřit implikaci různými způsoby v matematických formulacích. 5) Rozumět, co je primitivní pojem, definice, axiom, věta, důkaz.

6



I. Matematická logika_CVIČENÍ

1. V zadaných větách rozhodněte, které symboly (slova) jsou konstanty, a které proměnné.

a) Brno je město. b) a + b = 7. c) Alice je ženské jméno. d) Státní rozpočet má deficit x korun. e) a je reálné číslo.

2. O zadaných větách rozhodněte, zda jsou výroky či ne; v kladném případě rozhodněte, zda jsou pravdivé či ne (pokud to lze).

a) 2 = 4. b) Co budeš dělat zítra? c) a + b = c. d) Franta je milionář. e) Paříž je ve Francii. f)

Pro každé reálné číslo x platí

x2 ≥ 0 .

g) Jsou-li mraky, pak vždy prší. h)

x ≥0.

i)

x 2 + 4x + 3 = 0 .

j)

Současný král Středoevropské republiky je líný.

3. Najděte negaci zadaných výroků

A: Odra není řeka. B:

x < 3.

C: Článek je dlouhý. D: Soused má více než jedno auto. E: a < 5 . F: 1=1. G: Sníh je černý. H: Počítač je velmi rychlý.

7



4. K zadaným výrokům A, B najděte konjunkci, disjunkci, implikaci a ekvivalenci a rozhodněte o jejich pravdivosti (nepravdivosti) (pokud to lze). Formulaci výsledku vyjádřete, co nejstručněji.

a) A: Renáta má více než 15 let. B: Renáta má méně než 18 let. b) A: x > 1 . B: x ≤ 4 . c) A:

x ≤ 1 . B: x ≥ 1 .

5. Pro výroky A: je zima, B: prší, vyjádřete co nejstručněji následující výroky

a)

A.

b)

A∧ B.

c)

A∨ B .

d)

A⇔ B.

e)

A⇒ B.

f)

B∨ A.

g)

A∧B.

h)

(A ∧ B ) ⇒ A .

6. Pro výroky A: Bob je vysoký, B: Bob je urostlý, vyjádřete následující výroky symbolicky pomocí logických operátorů.

a) Bob je vysoký a urostlý. b) Bob je vysoký, ale není urostlý. c) Je lež, že Bob je malý nebo urostlý. d) Bob není ani vysoký ani urostlý. e) Bob je vysoký, nebo je malý a urostlý. f)

Není pravda, že Bob je malý nebo není urostlý.

8

1. Matematická logika

Recommend Documents