1. KAPITOLA. Proč to tak dopadlo?

1. KA PITOL A

Proč to tak dopadlo?

T

uhle otázku si kladu v případě každého problému, s nímž se v životě potýkám, ať už jde o to, proč zaměst nanci nepracují pilněji, proč se naše hospodářství zmítá v potížích, nebo proč lidé činí hloupá rozhodnutí. Lidé stá le chtějí vědět proč. Myslím, že otázka „Proč?“ je fér, když umím couvnout a zamyslet se nad ní. Pojďme tedy zjistit, proč to tak dopadlo. Ve svých letech se trochu divím, že se lidé ptají, proč se naše společnost ocitla v takovém zmatku. Poněvadž – nehle dě na oblast naší dosavadní diskuse – odpověď je vždycky stejná. Zmatek nastal, protože jsme se mu buď dostatečně nesnažili zabránit, nebo jsme se dostatečně nezajímali o to, k čemu se schyluje. Klidně jsme si seděli na zadku a nehnuli ani prstem, vyjma remcání, kňučení a stěžování si. Sledovali jsme, že se blíží potíže, které nejdřív zasáhly náš soukromý život. Pak se rozšířily do širší rodiny a dál. Postupně zmatek prosákl i do naší práce a obchodních zá ležitostí. Nečinně jsme pozorovali, jak nabývá na síle, šíří se a valí, až se s ním potýká celá společnost. Začal se vynořovat z nejrůznějších televizních zpráv, pořadů a novin. Pak zasáhl i video na webu a YouTube, kde se s ním lidé potýkají, a do konce k němu navádějí. Celý ten binec se probírá na netu, a ať klikneme kamkoliv, narazíme na něj. Je všudypřítom ný, proto jsme si na něj už zvykli. Vypěstovali jsme si určitý druh imunity, takže binec už není binec, ale něco naprosto 33

Za s voj e d ě ti s i m ů žet e sa m i

normálního: takhle to prostě na světě chodí. My totiž už ani šlendrián nepoznáme, protože jsme dospěli do stadia, že nám to připadá jako přirozený stav věcí. A teď se nám vrátil jako bumerang a praštil nás do zad. Ano, do zad. Ne do hru di. My jsme se totiž k tomu binci obrátili zády a utekli jsme od něj. Nejspíš jsme právě brouzdali po supermarketu nebo prozkoumávali ledničku, ale na tom nezáleží. Prostě jsme dostali přímý zásah. Důkazy nepořádku máme všude. Vezměme si například obezitu – vždycky přece Američané nebyli těmi nejtučnější mi lidmi na planetě. Ale teď jsou. A šlendrián zasáhl i vzdě lávání. Bývali jsme na špičce světového vzdělanostního žeb říčku. Ale kdepak že ty loňské sněhy jsou. Lajdáctví postihlo i podniky. Bývali jsme jedničkou ve výrobní sféře. A teď…? Nepořádek se odrazil i v našem hospodářství. Dostal se té měř do všech oblastí naší společnosti, zdravím počínaje přes ekonomiku a vládou konče. A to samé můžeme pozorovat na našich dětech. Mají prostě ve věcech zmatek a my jsme dopustili, aby je zasáhl. Nestalo se to přes noc. Tahle krize se mezi nás vplí žila, protože jsme byli slepí, ignorovali její příznaky a před stírali, že to není pravda. Kdybychom si totiž přiznali nepo řádek, znamenalo by to, že s tím něco konkrétního musíme udělat. Jenže bohužel lidé nikdy skutečně nechtějí řešit pro blémy. To platí do chvíle, dokud už není skoro pozdě. Kdy se lidé konečně rozhodnou, že je zapotřebí oprav du zhubnout? Když jim lékař diagnostikuje cukrovku nebo prodělají infarkt. Kdy nakonec dospějí k dlouho odkládané mu závěru, že nastal čas skoncovat s kouřením? Když one mocní rozedmou plic nebo plicní rakovinou. Kdy si konečně uvědomí, že musí chodit do práce a svědomitě vykonávat své úkoly, na něž byli najati a za které jsou placeni? Když je chtějí propustit ze zaměstnání. Jinými slovy, máme sklon řešit problémy až tehdy, kdy je sakra příliš pozdě na řešení. A takhle to chodí i s našimi dětmi. Možná to dokonce platí dvojnásob. Proč zrovna tady? Protože nikdo není ocho ten připustit, že právě jeho děti jsou nevychované. Každý přece umíme naprosto dokonale vyjádřit, jak jsou vaše nebo 34

P ro č to tak d opad lo?

jejich děti strašné. Ale moje nebo naše děti? Na to zapomeň te. Koneckonců, mluvíme přece o mých dětech! Aktualitka: vaše děti nevychované jsou. A pokud ještě ne jsou, tak jim to velice brzy hrozí. O tom se s vámi nehodlám přít. Jen to tvrdím a nechávám na vás, abyste při čtení té hle knihy a vyplňování tabulek zvážili, zda mám, či nemám pravdu. Pojďme se vrátit k původní otázce: Proč to tak dopadlo? Už neodvětím tím zjednodušujícím způsobem ve smyslu: přestali jsme problému věnovat pozornost. Raději vám na bídnu pár odpovědí, které můžete použít při sebezpytujícím hodnocení, jak si jako rodiče vedete, a zjistíte, kam svou vý chovou směřujete.

Proč děti dělají to, co dělají?

P

rávě tohle lidé často složitě řeší, když jejich děti prove dou nějakou lumpárnu. PROČ? Proč to udělaly? Přišel jsem na osm důvodů, proč děti dělají, co nemají. 1. Necháte je. Děti dělají to, co dělají, protože jim to jejich rodiče dovolí. Děti jsou takové, jaký jim jejich rodiče nechají prostor. Je to takhle jednoduché. Pokud jste rodičem dítěte, jehož život je dost velký prů švih, nebude se vám má odpověď ani trochu líbit. Pravdě podobně byste mi oponovali a našli spoustu výmluv. Ho vořili byste o filmech, hudbě a sexu i o násilí v televizi jako o faktorech, které ovlivnily život vašeho dítěte natolik, že je tam, kde je. Vinili byste vzdělávací systém. Vzali byste si na paškál tlak vrstevníků i to, že žijeme ve společnosti, kte rá podporuje nezodpovědné chování. Věřte mi, už jsem to všechno slyšel. Viděl jsem rodiče, kteří se vymlouvali na te 35


levizi, bědovali, skuhrali, nadávali a hořekovali nad tím, co se z jejich dítěte stalo. Z toho hodného malého neviňátka! Použil jsem některé z těchto výmluv občas i sám. Ale žádná z nich neobstála. Takže setřeste ze sebe bohulibé rozhořčení a uvědomte si základní pravdu: vaše děti jsou výsledkem va šeho rodičovství. Tečka. A s tím se popasujte. Čím rychleji si to připustíte, tím větší pokrok uděláte. JEDNÁ DÍTĚ V ROZPORU S VAŠÍM VÝCHOVNÝM CÍLEM? JAK? CO JSTE UDĚLALI ŠPATNĚ? VYSVĚTLETE.

2. Za špatné chování nenásleduje trest. Rodiče děti málo usměrňují, nevedou je ani s nimi moc ne hovoří o tom, co je ještě přijatelné chování a co už ne. Zá kladní pravidlo lidského chování praví, že člověk pokaždé zkouší, kam až může zajít. Hodlám se zde zabývat i tématem důsledků, disciplíny a trestů. Teď si však přiznejme: část problému tkví v tom, že jsme nevyvodili důsledky z nepřijatelného chování svých dětí. Varujeme je slovy: „Když to uděláš, tak…!“ nebo „Když to neuděláš, tak nečekej, že..!“ Ale ony si to udělají po svém a nic se nestane. Neposlechnou nás, ale my to přehlédneme. Nedonutíme je nést následky jejich jednání tak, jak jsme slíbili. Víte, kým se stane rodič, který něco tvrdí, a pak to neudělá? Lhářem. Ano, učíme své děti špatnému chování, protože jsme lháři. Jsme totiž příliš líní, abychom dodrželi slovo – a pak neseme důsledky. 36


NEDÁVÁTE DĚTEM PŘESNÉ INSTRUKCE, JAK SE MAJÍ CHOVAT? NEVYVOZUJETE DŮSLEDKY? CO JSTE UDĚLALI ŠPATNĚ? VYSVĚTLETE.

3. Pořád jim říkáte, že jsou výjimečné. Nejsou. Právě jsem několik z vás, milujících rodičů, ztratil, že? Ty z vás, kteří si stále ještě myslí, že jejich andílek je výji mečný, přesto prosím, aby poslouchali: vaše dítě není výjim ka. Jestliže mu vsugerujete, že je nějaký zázrak, prokážete mu obrovskou medvědí službu. Vaše dítě je výjimečné pro vás a jen a jen pro vás. Není výjimečné pro nikoho jiného. Váš potomek neudělal vůbec nic, aby si zasloužil vaši lás ku, a ani nemusí. Narodil se, vy ho milujete a je nádherné, že to ví. Nicméně když vaše dítě vykročí z domovních dveří a dojde do školy, je to jen další malý uličník, který sedí ve tře tí lavici a není na něm vůbec nic pozoruhodného. Ve třídě není vaše dcera ničí malá princeznička. Ve skutečném světě neplatí, že by vaše dítě někdo neu stále obdivoval nebo sledoval zbožňujícím pohledem. Je to pouhé dítě. Je třeba to vzít jako fakt a naučit se s ním žít. A jako pracovní síla už vůbec nebude pro nikoho výjimeč né. Potřebuje tedy dospět s vědomím, že v okamžiku, kdy opustí vaši milující náruč a vstoupí do skutečného světa, nikdo jej nebude milovat jen proto, že existuje. V reálném světě totiž úspěch, láska ani štěstí nejsou rodová práva. Tady se počítá jen výkon. Teď vám naservíruji další šok. Vaše děti dělají, co nemají: 37


NEUSTÁLE DĚTEM OPAKUJETE, JAK JSOU VÝJIMEČNÉ, MÍSTO ABYSTE JIM VŠTĚPOVALI, ŽE LIDÉ JE BUDOU POSUZOVAT A ODMĚŇOVAT JEN NA ZÁKLADĚ JEJICH ÚSPĚCHŮ? JAK? CO JSTE UDĚLALI ŠPATNĚ? VYSVĚTLETE.

4. Pasovali jste je na to nejdůležitější ve svém životě. A to nejsou. „Cože? To je rouhání!“ Vím, že podle vás je správné dávat dítěti ve všem před nost, ale zase se mýlíte. Pokud jim ukazujete, že jsou ve va šem životě nejdůležitější, začnou s vámi na základě této emoce manipulovat, a nakonec vás budou mít pod palcem. A další varování: děti, které otec a matka neustále ujišťují o tom, že jsou pro ně tím nejdražším na celém světě, dove dou tuhle informaci využít v boji jednoho rodiče proti dru hému nebo při navádění rodičů proti ostatním dospělým, u nichž se svými požadavky narážejí. Takže pak zabředáte do handrkování s učiteli, trenéry a dalšími dospělými v roli obhájce svého malého lumpíka, který ví, že je ve vašich očích jednička. Nevykládejte si má slova špatně: vaše děti jsou důležité. Měli byste je bezpodmínečně milovat, to se rozumí samo se bou. Avšak rodiče, kteří vyzdvihují štěstí svých dětí nade vše, skončí tím, že obětují vlastní život, rozum i zdraví a někdy také manželství i vztahy. 38


„Matka svým dětem jen škodí, když z nich učiní jediný smysl svého života.“ W. Somerset Maugham, Na ostří nože Pokud svou roli rodiče splníte, děti vyrostou a opustí vás, aby žily zdravě a šťastně po svém. Až tento slavný den na stane, zůstanete sami, jen se svým partnerem. Jestliže jste všechen svůj čas a energii dosud věnovali pouze dětem, pak v okamžiku jejich odchodu nebudete znát ani osobu, s níž jste zůstali doma. Z toho důvodu se tolik vztahů rozpad ne, když děti vylétnou z hnízda. Proto se lidé cítí pětadvacet let docela dobře, a pak se rozvedou. Jediná věc, kterou měly tyhle páry společného, byly jejich děti. Pak však společné pouto dospělo, vytratilo se z jejich života a dvojici spolu na jednou nic nedrží. Tohle se stává i rodičům, kteří žijí sami. Strávili s dětmi tolik času, věnovali jim tolik energie, obětovali jim celý svůj život. Myslí si, že dítěti dobře posloužili, když „položili svůj život na oltář jejich výchovy“. Pak děti odejdou a dotyčný zůstává sám, často bez přátel a bez partnera, s nímž by mohl stárnout. Takový člověk se mění ve strašidelného staříka či stařenu, který se ke svému padesátiletému dítěti chová, jako by mu byly čtyři. Dítěti nijak neprospějete, když z něj uděláte středobod svého života. A nepomáháte ani sobě, manželovi či manželce nebo partnerovi.

39


VE VŠEM JSTE SE OBĚTOVALI PRO SVÉ DĚTI? JAK? CO JSTE UDĚLALI ŠPATNĚ? VYSVĚTLETE.

5. Vštípili jste jim pocit, že mají na všechno nárok. Lidé si bez rozdílu věku myslí, že mají nárok na úspěch, bo hatství a štěstí. Setkáváme se s dospělými ženami a muži, kteří s očekáváním předstupují před vládu a ptají se: „Jak mi pomůžete, když jsem v nouzi?“ Ale to, že jste v bryndě, je přece vaše chyba. Ano, žádáte po vládě, aby vám posla la šek na pokrytí výdajů, jež jste na základě vlastní hlou posti utratili. Máme tu pátou generaci lidí, kteří pobí rají sociální dávky a nikdy neviděli nikoho ze své rodiny pracovat – jen dojít do schránky a vyzvednout si od státu poukázku. Vydržujeme na podpoře svobodné matky, které porodily osm dětí a čerpají od státu miliony dolarů. Rov něž ředitelé společností dostávají miliony dolarů v růz ných bonusech, ale za co? Vždyť oškubávají akcionáře a pod vádějí veřejnost. Děti jsou svědky toho, jak jejich máma s tátou překru cují fakta v žádostech o půjčku, aby si mohli koupit dům, který je mnohem větší, než potřebují, a stojí daleko víc, než si mohou dovolit, a který pak propadne bance do zástavy. Také slyší, jak si rodiče stěžují, že se stali obětí lichvářských půjček. Na druhé straně sledují rodiče, jak se hrnou do ob chodních center, čerpají peníze ze svých účtů platebními kartami, a dokonce využívají všemožné kreditky nabízené prodejci, které pak do posledního zbytku využijí, neboť je jich rodina „hladoví“ po nových věcech. Nedávno jsem dostal email od ženy, která mi napsala, 40


že se svým manželem ohlásili před osmi lety bankrot. Nyní, po osmi letech, má zase dluhy – stejné jako předtím. Bank rot jí dal druhou šanci, ale ona ji zase zpackala!!! Neustále opakovala, že ani ona, ani její manžel si pro sebe vůbec nic nekoupí, ale mají tři dcery, které – cituji: „se nespokojí s kdovíčím“. Ptala se, jak vysvětlit dcerám, že mají finanční problémy a musejí se uskrovnit, aniž by je poškodi la? Dokážete si určitě představit, jak zdvořile jsem jí odpo věděl. Zaprvé její prohlášení o tom, že dcery „se nespokojí s kdovíčím“, je lež. Ony totiž chtějí mít zodpovědné rodiče, kteří jsou natolik chytří, že se poučili ze svých chyb; vědí, jak zajistit rodinu do budoucna; odkládají peníze na studia pro své tři děti; mají jasné životní priority; dovedou dcery naučit finančně hospodařit, plánovat a rozpočtovat; vědí, jaký zvolit životní standard, jak žít a co si mohou dovolit, a především – nejsou to idioti! A k jejímu znepokojení, jak snížit výdaje, aniž by omezila dcery, dodávám: děláte si ze mne srandu? Pro tuhle paní je pozdě, protože ta s manže lem už své dcery notně „omezila“. Zmínila se, že její dcery mají mobily, s nimiž protelefonují více než dvě stě dolarů měsíčně, a přitom rodina jen tak tak vychází s penězi. Také napsala, že je nefér, aby její dcery musely trpět kvůli jejím chybám. Takové žvásty! Když se puberťačka nemůže vykecá vat do mobilu, tak to je utrpení? Divíte se pak, že jsou naše děti přesvědčeny o tom, že mají po dosažení dospělosti okamžitě „nárok“ na nové auto? V tom je nezřídka podporují i televizní pořady. Proč nás tolik překvapuje, že děti pořád něco požadují? Vždyť jsme jim zapomněli dávat patřičné příklady. Dopustili jsme, že jim schází zejména pochopení rozdílu mezi právem a privilegiem. Není to tak dlouho, co jsem poslouchal rozhovor s psy chiatrem dr. Keithem Ablowem, moderátorem pořadu The Keith Ablow Show. Povídal o tom, jak dnešní děti považují za samozřejmost, že si zaslouží dobré známky už za to, že se vůbec objeví ve třídě. Tvrdil, že si děti nespojují známky s výkonem, ale činí si na ně nárok už jen proto, že vyvinuly minimální úsilí tím, že se vůbec ve škole ukázaly. 41


PODPORUJETE VE SVÝCH DĚTECH NEMÍSTNÁ OČEKÁVÁNÍ, TAKŽE SI DĚLAJÍ NÁROKY NA NĚCO, CO JIM NEPŘÍSLUŠÍ? JAK? CO JSTE UDĚLALI ŠPATNĚ? VYSVĚTLETE.

6. Přece tak usilovně pracujete, aby děti poznaly zdravé sebevědomí a sebeúctu. Nemůžete předat svým dětem vlastní sebeúctu, to vzdejte. „Cože? Je přece moje povinnost vybudovat v nich jejich sebe úctu,“ namítnete. Který blbec vám tohle nakukal? Vezměte si už jen to sousloví: sebe-úcta. Ctít neboli vážit si znamená „pohlížet na někoho s vážností, s respektem a obdivem, pro kazovat mu úctu“. Předsadíme‑li před slovo úcta ještě sebe, vyjde nám „pohlížet na sebe s vážností, s respektem a obdi vem, prokazovat si úctu“. Nemůžeme přece předat někomu jinému svou sebeúctu. Sebeúcta se týká jen toho kterého člověka. To samé se dá říct o sebehodnocení a sebedůvěře. Pokud sousloví začíná slovem sebe, pak to nikdo jiný od vás nemů že převzít. A je velice špatné, že čím dál víc sebestředných autorit tomuhle tvrzení nerozumí. Tak urputně se snažíme předat svým dětem sebeúctu i sebevědomí proto, že jsme byli bohužel vedeni k tomu, abychom věřili, že sebeúcta je klíčem k vytvoření velkých věcí. Platí to obráceně. Opravdová sebeúcta a vysoké se 42

1. KAPITOLA. Proč to tak dopadlo?

Recommend Documents