1. kapit o la
8 . č e r v n a 2009, 6 . 30 I přes hukot vrtulníku jsem slyšel, jak mi tluče srdce. Během dvou a půl měsíce výcviku jsem se mimo jiné naučil odhadovat vzdálenosti a ukládat si do paměti okolní prostředí, ale dnes mi zakryli oči. Konkrétně velitel Marshall. Když s námi hodinu létali kolem dokola, aby nás zmátli, měl jsem vážně sto chutí skočit v čase… někam do klidu a na pevnou zemi. „Přibližně za šedesát vteřin,“ zavolal Freeman přes hluk motoru, „vám sdělím naše souřadnice, dveře se otevřou a oba se budete houpat na provazech, ke kterým jste přivázaní. Vaše naděje na přežití výrazně stoupne, pokud budete tušit, kam byste mohli dosednout.“ Úžasné. Bojoval jsem s nutkáním strhnout si pásku z očí a kouknout se pod sebe. Se zavázanýma očima nikdy neuhodnu, kam se nás chystají vysadit. Agentka Kendricková se vedle mě třásla. Neviděl jsem ji, ale cítil jsem, jak se jí chvěje rameno, kterým se dotýkala mého. „Uklidni se,“ zašeptal jsem jí do ucha. „Jinak se to ještě zhorší.“ Zařídil jsem se podle vlastní rady a okamžitě se mi zpomalil tep. Nikdy nedovolte, aby ostatní viděli, jak jste nervózní. Nikdy jim neodhalujte svoje myšlenky… veliteli Marshallovi, svému partnerovi ani kterémukoliv jinému agentu Bouře, a už vůbec ne enečům. To byla jedna ze tří nejdůležitějších lekcí, jež jsem si během výcviku osvojil. Druhé dvě zní: Všechno je zkouška. Každý je sám. Slyšel jsem, jak se dveře otvírají, a sevřely se mi útroby. Klid… zachovej klid. Kabinu naplnil řev vrtule a do obličeje mě začal šlehat studený vzduch. 33
Slyšel jsem, jak Freeman křičí souřadnice, a vzápětí mi do ucha zavolala Kendricková: „Východní strana francouzských Alp… tvrdý terén… skála se drolí… ale dá se po ní šplhat.“ Polkl jsem. „Super.“ Opravdu s námi od rána létali v kruhu – ústředí se nacházelo u úpatí francouzských Alp. O deset vteřin později nás s Kendrickovou vyhodili ven a oba jsme se začali houpat ve větru na lanech. „Jacksone!“ vykřikla Kendricková. „Sundej si pásku.“ A jo… jasně. Ale to znamenalo odtrhnout prsty od provazu. Nakonec jsem se lana nepustil a raději jsem si pásku stáhl předloktím. V první chvíli mě oslepilo slunce – pak jsem se podíval dolů. V zorném poli se mi kývala velká hora. „Do háje!“ Kendrickové vlály dlouhé tmavé vlasy ve větru. Pozorně se rozhlížela po úbočí hory – nevypadala ani zdaleka tak vyděšená, jak jsem se cítil já. Měl jsem dojem, že její geniální mozek pracuje příliš rychle, než aby se nechala rozptylovat strachem. „Támhle je římsa… budeme na ni muset doskočit… lano nedosahuje až k ní, ale nevím, za jak dlouho nás nahoře odříznou.“ Zvedl jsem oči k vrtulníku, který se pořád vznášel tři metry nad námi. Freeman byl připravený uvolnit lana a zabouchnout za námi dveře – mohl to udělat kdykoliv. „Fajn, jsem připravený, jestli chceš.“ Rychle jsme slezli po dvanáctimetrových provazech dolů, ale i Kendricková nakonec zaváhala. Nohy se nám houpaly necelé dva metry nad úzkou římsou. Budeme se muset odpojit a skočit na ni. Dnešní test byl z hlediska vysvětlení pravidel zatím ten nejjednodušší: budeme se zavázanýma očima dopraveni na místo, kde nás nechají samotné, a máme za úkol vrátit se na ústředí. Pochopitelně jsme měli časový limit, ale pravidla byla jednoduchá. Provedení… no, to už taková brnkačka nebyla. „Na tři,“ řekla Kendricková a podívala se mi do očí. Na okamžik mě napadlo, jestli ve skutečnosti nejde o jiný test. Třeba se ode mě chtělo, abych ji přiměl ke skoku. Nebo se pustím lana a ona ne, pak ji vytáhnou zpátky do bezpečí a odletí beze mě. 34
To se dá zjistit jediným způsobem. „Jedna, dva,“ začal jsem odpočítávat a sevřel prsty přezku. „Tři!“ Přede mnou se mihlo padající tělo a hora se přiblížila dřív, než jsem na to byl připravený. Tvrdě jsem se praštil o hrubou skálu a okamžitě jsem ucítil, jak mi po tváři teče krev. Nohama jsem naštěstí dopadl na plochý povrch římsy a oba jsme se přitiskli ke skále, s chodidly vytočenými ven. „V batohu máme skoby, ne?“ zeptal jsem se. „Jo,“ odpověděla Kendricková udýchaně. „Jacksone…, ty krvácíš.“ Natáhla ruku k mému čelu, ale uhnul jsem a rychle si otřel krev rukávem trička. „To nic není. Nevšímej si toho.“ Spustila ruku a podívala se na skalní stěnu. „Můžeš si sáhnout do batohu a podat mi skobu?“ „Ty nemáš svoje?“ Zvedla konec lana – ani jsem nepostřehl, jak nám ho shazují z vrtulníku. „Dali nám jenom jeden provaz. Budeme se o něj muset podělit.“ Výzva v jejích očích se nedala přehlédnout. „Tak mi ho podej a já ho přivážu.“ „K čemu? Máš před sebou jenom uvolněné kameny.“ Mlčky jsem jí podal skobu a sledoval, jak ji zatlouká do stěny. Zkusmo zatáhla za lano a sáhla pro můj postroj. Než jsem stačil něco namítnout, připevnila mě k provazu. „Mělo by nás to udržet,“ konstatovala. Prsty jsem se křečovitě držel skály. „Jdi první.“ Kendricková pokrčila rameny a zahájila sestup. Oči mi proti mé vůli zabloudily dolů – viděl jsem, jak její obličej mizí pod převisem, a vtom se mi v duchu vynořil obraz Hollyiných světlých vlasů. V uších mi tepala krev a nemohl jsem se nadechnout. Tohle ne. Ne teď. Soustřeď se! „Jacksone?“ ozvala se Kendricková metr pode mnou. „Jsi v pořádku?“ Ne. „Jasně.“ Rychle jsem se otočil a zadíval se do skalní stěny. Pak jsem se začal spouštět dolů. Kendricková se další hodinu pohybovala mlčky pode 35
mnou. Zatloukání skob a uvazování lana každých sedm metrů bylo vyčerpávající a ani jednomu z nás se nechtělo mluvit. Údolí hluboko pod námi stále ještě vypadala jako zelené skvrny, když Kendricková konečně promluvila. „Líbí se mi, jak se pořád snažíš zakrývat, že trpíš závratěmi.“ „Už to tak vypadá,“ odpověděl jsem a podíval se na ni. Skoro jsem se rozesmál, když jsem viděl, jak obrací oči v sloup. „Jenom jsem si říkala… Já problém s výškami nemám, takže je dobře, že nás dali dohromady.“ „Fajn, dostalas mě,“ uznal jsem. Dával jsem si pozor, abych se přitom díval přímo před sebe. „Bojím se, že spadnu… Ale ty ses ve vrtulníku taky pěkně třásla.“ „To nebylo kvůli výšce. Bála jsem se, že nebudu znát odpověď, že nebudu vědět, kde jsme. Děsí mě, že bych se mohla ztratit.“ Hm… a co dál? Začneme probírat osobní záležitosti? Vyprávět si o svých nadějích, snech a obavách? Jo, jasně. Po několikahodinovém sestupu jsme konečně dospěli k pozvolnějšímu terénu. Oba jsme se odpojili od lana a uložili výbavu do batohů. Když jsem se rozhlédl po okolí, nedokázal jsem uvěřit vlastním očím. „Jsme kousek od ústředí.“ Kendricková s mírným úsměvem přikývla. „Věděla jsi, že sem slezeme, když jsi vybírala, kam seskočit?“ zeptal jsem se. Nedokázal jsem zamaskovat obdiv. „Jo,“ připustila. „Ale ne hned. Měla jsem správný odhad. Teď bychom mohli zkoušku ukončit a připsat si nejrychlejší čas. Hrozně ráda bych za to dostala den volna.“ „Ty jsi ale třída,“ řekl jsem uznale. „Nesnažíš se jenom přežít, ale taky vyhrát. Viděla jsi někoho jiného?“ Rozhlédla se kolem a povzdychla si. „Buď jsme hodně napřed, nebo beznadějně pozadu… Páni, tady je nádherně. Sem bych chtěla jet na líbánky. Do nějaké vesničky hned pod Alpami.“ Kývl jsem ve směru podzemní chodby. „Nejdřív musíme vyhrát Marshallovu soutěž. Líbánky můžeme plánovat později.“ 36
Líbánky? Vážně? Vyběhli jsme k tajnému vchodu a odvalili stranou obří balíky sena. Oba jsme se zazubili – věděli jsme, že jsme pravděpodobně první. Nikdo by nedokázal vrátit balíky na místo zevnitř. „Už vím, co podniknu, až dostanu to volno,“ zasnila se Kendricková. „Budu jíst a jíst… samé cukrovinky.“ Spustil jsem nohu do díry v zemi, abych nahmatal žebřík. Srdce mi bušilo jako o závod a do krve se mi vyplavoval adrenalin. Zvedl jsem oči ke své parťačce a skoro jsem vyjekl, když se kolem nás zničehonic objevilo několik postav, orámovaných ostrou sluneční září. Kendricková vykřikla, ale vzápětí zmlkla. Do nosu mi vnikl zvláštní kovový pach, někdo mě kopl z boku do hlavy a zajiskřilo se mi před očima. Obestřely mě mrákoty. Cítil jsem, jak narážím hlavou do země, a napadlo mě jediné – našel mě. Thomas. Po měsících, kdy jsem sháněl každou sebemenší informaci o něm, se s ním zase setkávám tváří v tvář.
37
