Kapitola 8: Silverovi Mandy se zběsile vyřítila ze dveří jídelny. Když stanula metr před chlapcem, zastavila, opřela se rukama o kolena a začala namáhavě oddechovat. Sotva stála na nohou, mohla se každou chvíli zhroutit. Alex se nepatrně ušklíbl. Lichotilo mu, že se takhle zřídila jen kvůli němu. Odkašlal si. „Nemusela jsi tak spěchat,“ řekl pobaveně. Tmavovlasá se narovnala a pohlédla mu do očí. Jakž takž popadala dech, avšak hruď se jí pořád ještě pravidelně zvedala. „Ale musela, už tak mám zpoždění deset minut.“ „Najedla ses aspoň?“ Kousl se do rtu, aby se nerozesmál. „Ani ne, jídlo jsem do sebe spíš nasypala. Měl jsi mě vidět.“ Bezděky zavrtěla hlavou, když si na to znovu vzpoměla. To už Alex nevydržel a rozchechtal se na celé kolo. Docela ji tím šokoval, zůstala na něj nechápavě zírat s očima dokořán. Nemohl se ovládnout, její nevědomost ho zkrátka bavila. Když po chvíli konečně přestal a spatřil dívčin pobouřený výraz, rozpačitě se poškrábal na hlavě, načež si rukou prohrábl rozcuchané vlasy. Mandy si ho podmračeně měřila. „Co to mělo znamenat?“ Z jejího hlasu poznal, že ji skutečně zaskočil. Pokrčil rameny. „Promiň, nemůžu za to, bylo -“ „No jasně, bylo to silnější než ty, co?“ dokončila vztekle. Omluvně se usmál. „Ještě jednou promiň, už se to nestane.“ Pohlížela do jeho provinilých očí, přičemž si kousala popraskaný koutek rtů. Tomuhle výrazu nikdy nemohla odolat, i když se na něj hněvala sebevíc. Štvalo ji, že mu u ní pokaždé všechno prošlo tak hladce. Na druhou stranu, za takový úsměv by mu odpustila snad i vraždu. Zhluboka se nadechla. „Mně nevadí, když se pobavíš na můj účet. Ovšem pokud je to možné, alespoň bych ráda věděla, co je na mně tak zábavného.“ „Ale tak to přece není, Mandy,“ namítl ublížených hlasem. Pozvedla obočí. „A jak to teda je?“ „No...“ Zaváhal. „To je složité. Vlastně není, ale ještě ti to nesmím prozradit.“ Chvíli na něj upřene hleděla, načež změnila výraz ve tváři a rozesmála se. „Tos mi měl říct hned.“ Trpce se usmál. „No jo, promi-“ „Přestaň se pořád omlouvat, z ničeho tě přece neviním.“ „Ehm... Dobře. Tak pojď, do pěti minut musíme být u nás doma.“ Lehce jí pokynul rukou. „U vás doma,“ zopakovala šeptem. Pořád tomu nemohla uvěřit, dokonce ji i přepadly pochyby, jestli se jí to jen nezdálo. Pak se ale zarazila. „Moment, říkal jsi, že bydlíš za nemocnicí?“ „Ano, proč?“ „To ale... to nezvládneš za pět minut.“ Tajemně se ušklíbl. „Určitě?“ Nechápavě zamrkala. „Cože?“ Neodpověděl. Udělal krok vpřed a ve zlomku vteřiny ji popadl do náruče. Když si uvědomila, k čemu se chystal, divoce sebou zazmítala. Nechtěla znovu zažít tu šílenou jízdu. Patou ho kopla do boku. Alex se ani nepohnul, vlastně to vypadalo, že vůbec nic nepocítil, přestože se mu už v onom místě musela tvořit podlitina. Hbitě ohnul levou paži a rychlým pohybem jí zafixoval obě zápěstí naráz. Současně tím sevřel její kopající nohy jako do svěráku. Po chvíli si Mandy uvědomila, že se nemohla ani pohnout. Ze všech sil napnula svaly, pokusila se vymanit z ocelového objetí, ale bez úspěchu. V té chvíli jí chlapcovy paže přišly jako ze železa. Přestala se snažit, prudce vydechla a bezmocně zaklonila hlavu. „Už jsi to vzdala?“ zeptal se hnědovlasý klidně. Rozčileně zaskřípala zubama. „Asi jo. Tebe zřejmě jen tak nepřeperu.“ Rozesmál se. „Ne, teď bys to vážně nedokázala, věř mi.“
Poraženě zasténala a zabořila mu obličej do hrudi. Okamžik nato se do nich opřel silný studený vítr. Oči měla pořád otevřené, ale za žádnou cenu se nechtěla podívat na cestu. Zaujatě sledovala tenoučká bílá vlákénka Alexova svetru. Udivilo ji, jak měl klidný, vyrovnaný dech. Najednou se zastavil. Chvíli zůstal stát, načež ji opatrně postavil na nohy. Překvapeně se rozhlédla. Stáli na pokraji hlubokého lesa a před nimi se rozprostíral velice široký trávník. Ani se neohlédla, její pohled byl upřený na velký, dvoupatrový rodinný domek s přízemní terasou obléhající celý jeho odvod několik desítek metrů opodál. Ve zbývajících patrech bylo vždy po jednom balkonu. Byl bíle natřený a měl krásnou tmavě červenou střechu. Mandy pomalu udělala krok vpřed. Nevěřícně vydechla. „V takovém domečku jsem vždycky chtěla bydlet,“ zašeptala užaslým hlasem. Alex se usmál a zezadu k ní přistoupil. „No jo, Joel si potrpí na velké věci. Tak pojď.“ Obešel ji a vystoupil ze stínů lesa. Na trávníku se pak zastavil, natočil se k ní bokem a klidným gestem jí pokynul, aby k němu šla. Zmateně se mu podívala do očí. Najednou strnula, zastavila se uprostřed pohybu. Vypadala teď skoro jako socha, ale rty se jí třásly a očima zběsile těkala sem a tam. „Mandy, nemusíš mít strach, vždyť jsem tu s tebou,“ promluvil k ní klidně. „Já vím, ale -“ „Jen klid, oni tě nesní.“ Zlostně se zamračila. „O tohle tu nejde!“ zasyčela. Alex nechápavě zamrkal. „A o co teda?“ Dívčin výraz se zkřivil do znechucené grimasy. „Myslím... že mi něco leze po krku.“ Překvapeně pozvedl obočí a přistoupil k ní. Prohlédl si ji od hlavy až k patě, když vtom mu pohled utkvěl na jejím pravém rameni. Skvěl se na něm velký, hnědě zbarvený pavouk s krátkými chloupky. Tiše zaklel, z čehož se Mandy roztřásla ještě víc. „A sakra.“ „P-počkej, co tím jako myslíš?“ zajíkla se. „No... dejme tomu, že jestli se teď jen o píď pohneš, bude zle.“ Zasténala. Alex velice opatrně natáhl ruku k pavoukovi. Ten ale výhružně vystrčil svá velká kusadla a párkrát jimi zamával. Hnědovlasý ztuhl. Pavouk si však byl vědom nebezpečí, a tak bleskově vyrazil a kousl chlapce do rozevřené dlaně. Ten divoce máchl rukou, tvor dopadl na zem a hned zamířil do nejbližšího křoví. Mandy vyděšeně ustoupila o krok stranou. Jen tak tak držela pod uzdou nutkání se rozeřvat. Pak ale spatřila Alexe, který si třel levou ruku. Její strach z pavouků okamžitě zmizel. Rychle k němu přistoupila a vzala ho za zápěstí. Vytrhl se jí. „To nic není, vážně.“ Nedala se odradit, rázně popadla jeho ruku a pohlédla na ni. Pak vytřeštila oči. Nikde nebylo ani škrábnutí. Nevěřícně si prohlédla i druhou paži, přestože si byla jistá, že šlo o tu levou. Nic. Věděla zcela určitě, že ho ta potvora kousla. Ustoupila, aby viděla chlapci lépe do očí. Zamračila se. „Co to má znamenat?“ Odpověděl až po chvíli, se zachmuřeným výrazem. „Má zranění se rychle hojí,“ zavrčel stroze. „Aha, takže hluboké rány po kousnutí možná jedovatého pavouka se ti taky zavřou jako by nic? Bez jizvy? Tak to jsem teda ještě neviděla.“ Popuzeně si odfrkl. „Tomuhle nerozumíš.“ „V tom s tebou souhlasím, Spider-mane.“ Překvapeně zamrkal. Mandy i navzdory hněvu zacukaly koutky. V ten samý okamžik se oba dva nahlas rozesmáli, tmavovlasá se popadla za břicho. „Až tohle uslyší Joel...“ pronesl Alex mezi smíchem. Dívka zvážněla. „No jo. To bude něco.“ Potlačil další vlny veselí a pohlédl na ni. Výraz měla křečovitě stažený, zatínala prsty do dlaní. Natáhl se, načež ji vzal za pravou ruku. „Neboj, všechno bude dobré. A kdyby ne, jsem tady.“ Nervózně se ušklíbla. Dlaně se jí šíleně potily. Jen doufala, aby se to Alexovi neznechutilo. Ten
se ale tvářil zcela normálně. Nadechla se. „Tak jdeme.“ „Počkej, musím ti ještě něco říct.“ Podívala se na něj. „A co?“ Chvíli váhal, jako by nemohl najít ta správná slova. „Totiž... ehm... Mandy, dobře mě teď poslouchej.“ Dívka naklonila hlavu ke straně. Nadechl se a přešel to bez povšimnutí. „Nedívej se Joelovi do očí déle než tři vteřiny, ať už tě na něm překvapí cokoliv, jasné?“ „Proč?“ zeptala se nechápavě. „To pochopíš až potom. Teď pojď.“ Vystoupili ze stínů a vydali se napříč sytě zeleným trávníkem. Byl skutečně rozlehlý, ale Mandy si v duchu přála, aby byl ještě větší. Každým krokem jí bylo hůř a hůř, asi pět metrů před domem se jí stáhl žaludek. Když vstoupili na terasu obloženou lesklými dřevěnými prkny a stanuli před zadním vchodem, srdce se jí zběsile rozbušilo, sliny se nahrnuly do úst a dýchání ji začalo zrazovat. Alex se na ni starostlivě podíval. Nevypadala zrovna nejlíp. „Jsi v pořádku? Nemám tě odnést domů?“ Při těch slovech sebou nečekaně trhla. Tohle byla šance, která se jí možná už nikdy nenaskytne. Má se seznámit s rodinou svého momentálně nejbližšího člověka. Najednou si uvědomila, jak moc to pro něj muselo znamenat. Dokonce využil velké přestávky k tomu, aby je o jejím příchodu informoval. Teď ho nemohla zklamat. Zpomalila srdeční tep, soustředěně nabírala dech a snažila se uklidnit. Po chvíli se mu rozhodně podívala do očí. Alex se široce usmál a strčil do bíle natřených dřevěných dveří. Vešli dovnitř. Mandy se na prahu zastavila, neschopna slov, oči dokořán. Hnědovlasý ji nechal, pustil její ruku a klidně vstoupil do kuchyně. Zamířil k ledničce, jež stála v levém zadním rohu, otevřel ji a nakoukl do ní. „Dáš si něco?“ Jeho otázku zaznamenala jen okrajově. I když na chvíli zaneprázdnila její mysl, k odpovědi se přinutila až po značné chvíli. „N-ne, nic... nechci,“ zamumlala, vyvedena z míry. Alex z ní něco vyndal, načež ji lehkým pohybem ruky zavřel. Podíval se na strnulou dívku, která si nevěřícně prohlížela místnost. V životě nezahlédla větší kuchyň. Musela být velká snad jako celý jejich byt. Po levé straně se táhla obrovská linka z nerezové oceli. Přesně takové měli jen v těch nejšpičkovějších restauracích. Směrem doprava vše postupně přecházelo v jídelnu. Tvořil ji především monstrózní stůl obdélníkového tvaru, kolem nejž stálo nespočet židlí. Spočítala je, bylo jich čtrnáct. Stěny měly pistáciově zelenou barvu, jinak bylo všechno zařízení buď z nerezové oceli nebo z bíle natřeného dřeva. Podlahu tvořily sněhově bílé dlaždice. Celá místnost jen zářila, skrz velká okna dovnitř pronikalo plno světla. Když pohlédla na chlapce, teprve teď si všimla, že držel v ruce otevřenou láhev sodovky. Zachytil její pohled, zašrouboval víčko a položil plastovou láhev na linku. „Ostatní jsou vedle.“ Neodpověděla. Místo toho prudce zatřepala hlavou, aby přišla k sobě. Poté se upřeně zahleděla na další bílé dveře na konci kuchyně. Zhluboka se nadechla a rozhodně k nim zamířila. Alex jí šel hned v patách. Vstoupila a dál pokračovala až doprostřed místnosti. Když se rozhlédla, usoudila, že toto musel být obývací pokoj. Jestli byla předtím ohromená, teď jí otřásl šok. První věc, která upoutala její pozornost, byla kožená sedací souprava v černé barvě, skládající se z velké pohovky a dvou křesel. Chviličku nato se nevěřícně podívala na doslova gigantickou plazmovou televizi připevněnou ke stěně naproti pohovce. Kromě těchto věcí - jež vlastníma očima viděla snad jen v časopisech - upoutalo její pozornost pět ohromných šedobílých sloupů, táhnoucích se od lesklé podlahy z černého mramoru až k neuvěřitelně vysokému stropu. Musely mít přinejmenším dobrý metr v průměru. Po celé jejich délce se spirálovitě plazil tmavě zelený břečťan a kolem každého z nich bylo do kruhu postaveno několik
bílých plastových květináčů s různými pokojovými rostlinami, z nichž Mandy poznala pouze palmy. Ani se nesnažila rozpomenout se, z jakého slohu sloupy asi pocházely. Ze skla tu byly pouze další dva předměty. Nevelký konferenční stolek, s dokonale vyleštěnou deskou a skleněnými nohami - na kterém ležel televizní ovladač -, a pak také o mnoho větší a nádhernější křišťálový lustr. Majestátně visel uprostřed stropu, svými hladce vybroušenými ploškami jednotlivých sklíček odrážel zářicí paprsky slunce, jež vnikaly dovnitř obrovskými okny, a vytvářel tím fascinující podívanou. Po světle modrých stěnách poskakovaly duhové odlesky. Nemohla se vynadívat, v životě se s ničím takovým ještě nesetkala. Bezděky pootočila hlavu doprava, načež okamžitě ztuhla. Nevšímala si obrovského schodiště z černého kamene, ani krásného, bohatě vyřezávaného zábradlí z mahagonového dřeva. Její dokořán vytřeštěné oči pohlížely na skupinu lidí stojících pod schody. Alex k ní zezadu tiše přistoupil a jemně si popostrčil vpřed. Trochu zavrávolala, ale podařilo se jí přimět ztuhlé nohy k pohybu. Ze skupinky vystoupil vysoký muž s matně černými vlasy a dlouhými kroky se k nim vydal. V patách měl další dva členy rodiny, ale jinak zůstali všichni ostatní stát na místě. Metr a půl před dívkou se zastavil, chvíli si ji prohlížel a pak k ní natáhl pravici. „Já jsem Joel Silver. Těší mě, že tě konečně poznávám,“ pronesl velice hlubokým, mužným hlasem. Nevěřícně zalapala po dechu. Teprve teď pochopila, co jí Alex předtím říkal. Přestože byl tento muž neuvěřitelně vysoký, zřejmě o půl hlavy vyšší než Alex - když se na něj dívala, musela plně zaklánět hlavu -, a měl velice široká ramena, nebyla jeho mohutná postava to, co dívku šokovalo. Joelovo pravé oko totiž mělo sytě modrou barvu, zatímco jeho druhé bylo zářivě hnědé. Zaživa tohle u člověka ještě neviděla. Teprve po chvíli jí došlo, že i přes Alexovo varování na muže zírala jako naprostý pitomec, a tak rychle sklopila zrak, v obličeji celá rudá. Nasucho polkla. Poté opět vzhlédla. „M-Mandy Amberová. Ráda... vás poznávám,“ vykoktala, přičemž mu stiskla nabídnutou ruku. „Říkej mi Joeli, přece si nebudeme vykat.“ Mluvil zcela klidně, zřejmě byl na podobné reakce zvyklý. Nervózně se usmála. „Dobře... Joeli.“ Už chtěla svou ruku stáhnout, ale on ji pořád pevně držel. Zmateně zamrkala. Jeho stisk pořád sílil, až z toho po chvíli musela zkřivit obličej bolestí. Přesto neuhnula pohledem. Nevšímal si toho, pořád na ni upíral své výjimečné oči, jako by ji chtěl propálit pohledem. Mandy se snažila vymanit ruku ze železného sevření, ale bez úspěchu. Náhle si všimla, že bělmo jeho modrého oka začalo pomalu rudnout. Dech se jí zatajil. Alex k němu přiskočil a zblízka mu pohlédl do tváře. „Joeli, to stačí!“ zavrčel tiše. Rychle k němu střelil hlavou a zle se na něj podíval. Po chvíli napjatého mlčení pomalu povoloval stisk, až se nakonec s námahou stáhl úplně. Mandy si přitáhla ruku k tělu a o krok ucouvla. Černovlasý mírně zaklonil hlavu a začal oddechovat. Zbytek rodiny u schodů to značně znepokojilo, ale zůstali stát bez pohnutí. Alex na něj podmračeně pohlížel, ovšem nehnul ani brvou. Po chvíli se Joel uklidnil, pokynul hnědovlasému a oba odešli do kuchyně. „Dej mi chviličku, ano? Zatím se seznam s ostatními,“ zašeptal dívce do ucha, když kolem ní procházel. Ta se za ním úzkostně dívala, dokud nezmizel ve vedlejší místnosti. Poté se křečovitě otočila čelem k ostatním. Nastalo rozpačité ticho, ale pak k ní přistoupila drobounká, asi devítiletá holčička se sněhově bílými hustými vlasy po ramena a natáhla pravou ruku. „Ahoj, já jsem Susan Silverová, pro kamarády jenom Sue,“ řekla veselým hlasem. Mandy se usmála a potřásla si s ní. „Ahoj, těší mě.“ Dívčiny oči byly blankytně modré a jenom zářily. Dokonalý bílý chrup ladil s jejími zřejmě barvenými vlasy. Přestože sahala Amandě zhruba jen po prsa, její stisk pasoval spíš na mistra světa v přetlačování. Když se stáhla, tmavovlasá si musela promasírovat ruku. „Pojď, představím tě ostatním,“ pronesla energicky a zatahala ji za rukáv. Mlčky ji následovala. „Tak tohle je Christina. Je to nevlastní sestra a nesnáší, když jí říkáme Chris.“
„Ahoj.“ Mandy jí s úsměvem podala ruku. Christina byla zřejmě o něco málo starší než ona, měla krátké vlasy na mikádo rezavé barvy s nádechem do červena. Její šedozelené oči si tmavovlasou kriticky změřily, až nakonec odvrátila pohled. „Čau,“ řekla pouze a hrdě prošla kolem ní. Posadila se na pohovku a ovladačem zapla televizi. Tmavovlasá se za ní udiveně dívala. Pravá paže jí klesla. Tak nafoukaná snad není ani Samantha, proběhlo jí hlavou. „Zapomeň na to, taková je skoro ke všem,“ zašeptala Sue. Madny se na ni podívala. „Ke kterému šťastlivci se takhle nechová?“ Snažila se mluvit co nejtiššeji, ale věděla, že je Christina musela slyšet. „K tátovi,“ vyhrkla bez rozmýšlení. „To je Joel,“ dodala, když spatřila tmavovlásčin udivený výraz. „A pak taky k Alexovi, ale když jste vy dva teď spolu, určitě se na tebe zaměří.“ Překvapeně pozvedla obočí. „Ona ho...?“ „Asi jo. Ale to nikdo neví, neříká nám své pocity,“ řekla Sue s pokrčením ramen. Mandy věnovala dívce poslední pohled a pak se otočila ke skupině chlapců. „Tady Robert a Robin jsou Silverovi, ti ostatní už ne.“ Ukázala na dvojici chlapců, stojících těsně vedle sebe. Tmavovlasá měla chvíli pocit, že vidí dvojitě. Bratři byli totiž jednovaječná dvojčata a měli podobné vlasy, oči i úsměv. Dokonce jí pokynuli hlavou úplně stejně. Lišili se jedině ve stylu oblékání. Takhle měla aspoň nějakou šanci, že si je nebude plést. „Robertovi říkáme jenom Robe, pak z toho nejsou zmatky. Jo, a neřiď se jejich oblečením, často si ho vyměňují,“ řekla klidně, čímž jí zmařila tu poslední a jedinou naději, že je od sebe rozpozná. „Tak dál. Tihle všichni s námi bydlí. Erik, Josh, Tom, Kevin, Matt, Steve a Dan.“ Při jmenování postupně ukazovala na jednotlivé chlapce. Tvořili snad celou škálu let. Nejmladší z nich byl zřejmě Dan, kterému Mandy hádala kolem jedenácti. Oproti němu Matt jí připadal stejně starý jako Joel. Náhle jeden vysoký - zřejmě sedmnáctiletý - kluk s hnědošedými vlasy vykročil vpřed a přistoupil až k nim. Sklonil se a pomalu k Mandy přiblížil obličej. Sledovala jeho počínání podezřívavýma očima. Když byly jejich tváře od sebe pouhých pár centimetrů, horní polovinou těla se jakoby prohnula dozadu, zabodla mu prst do čela a rázně ho odstrčila, přičemž sama ustoupila o malý krůček vzad. Trochu se odtáhl a podíval se na dívčin prst, jímž si ho držela dál od těla. „Co to děláš?“ zeptala se ho naštvaným hlasem. Rozesmál se, když mu došlo, jak to muselo vypadat. „Soráč, jen si chci prohlídnout tvý voči.“ „Cože? Proč?“ zeptala se udiveně. „No, prej máš divný zornice,“ řekl a pokrčil rameny. „Táta to říkal,“ dodala Susan. Mandy nechápavě těkala pohledem z jednoho na druhého. „O čem to mluvíte?“ „Můžu?“ Josh ignoroval její prst na svém čele a znovu se k ní přiblížil. Tmavovlasá stáhla svou ruku zpět a zmateně zůstala stát. Chlapec jí chvíli pozorně pohlížel do očí, načež se překvapeně narovnal. „Čéče, má recht.“ „V čem?“ Pořád ničemu nerozuměla. „No tvý kukadla,“ rozesmál se Josh. „Tvý zornice.“ Amanda se na něj chvíli nechápavě dívala, ale pak jí to došlo. „Aha, moje zorničky. No jo, můj kamarád si ze mě kvůli tomu pořád utahuje, protože nejsou vidět.“ Teď nechápal zase Josh. „Tohle ale nemyslim,“ namítl. „A co teda myslíš?“ Chvíli si ji podezřívavě měřil, když se náhle zamračil a jeho výraz zvážněl. „Čekej, ty vo tom nevíš?“ „O čem bych měla vědět?“ Už ji to přestávalo bavit. Josh pohlédl na stejně udivenou Sue, potom se otočil a vyměnil si s ostatníma pohled. Mandy na ně zmateně hleděla. Napjaté ticho přerušil až přicházející Alex. Přistoupil k Mandy, načež se rozhlédl. Všichni se teď na něj dívali, jedni zamračeně, druzí nevěřícně.
„Jak to, žes jí to neřek!?“ začal Josh. V hlase se mu odrážel vztek. Hnědovlasý se na něj klidně podíval. „Ještě není připravená.“ Mandy si uvědomila, jak zněl jeho hlas oproti tomu Joshovu měkce a formálně. „Si děláš prdel, ne?! A kdy jako podle tebe bude připravená? Až ji ty podělaný svině dostanou?“ Teprve teď se opravdu naštval. Mandy se snažila nevypadat šokovaně. S vyrovnanou tváří na Joshe pohlédla. „Kdo mě má dostat?“ Zamračil se na ni. Pevně zaťal ruce v pěst a tmavovlasá si všimla, že trochu vycenil zuby. „No přece -“ „Zmlkni!“ okřikl ho Alex. Otočil se čelem k němu a postoupil o krok vpřed. „Co si vo sobě sakra myslíš?!“ zařval. Susan se vecpala mezi ně, čímž na poslední chvíli zabránila možné rvačce. Oba chlácholivě poplácala po předloktí. „Jen klid, kluci, máme tu hosta.“ Oba krátce střelili pohledem k Mandy, po čemž od sebe ustoupili. Alex byl klidný, jen se mračil, kdežto Josh se držel jen s náhamou. Amandu se začaly zmocňovat obavy. Starostlivě pohlédla na hnědovlasého. „Alexi?“ zašeptala. Chlapec se na ni podíval. Jeho pohled okamžitě zjihl a on se usmál. „Jen klid, takový je vždycky.“ Josh rozzuřeně zasupěl. „Drž už hubu, než ti ji fakt rozmlátim!“ zavrčel. Tmavovlasá už toho začínala mít tak akorát dost. Zaskřípala zubama. „Poslyš, Joshi,“ začala klidně, ale o tóninu hlubším hlasem. „Chápu, že jsi teď naštvaný, i když nevím přesně proč. Ale jestli na Alexe budeš pořád takhle neurvalý...“ Odmlčela se. „Tak tě s radostí nakopu do zadku.“ Mezi všemi přítomnými nastalo přímo mrtvolné ticho. Z televize se ozýval rachot střelby. Všichni, dokonce i Christina, na Mandy nevěřícně zazírali. Když to trvalo už značnou chvíli a nikdo nic neřekl, začala se cítit trapně. „No co je? Nekoukejte na mě tak, možná je vyšší, ale já se umím prát.“ „To teda umí, sám jsem ji viděl,“ dodal Alex. Krátce se na něj usmála. Josh další chvíli mlčel. Pozorně si ji prohlédl, načež nečekaně propukl v nekontrolovatelný řehot. Všichni se teď užasle dívali zase na něj. Když se pak částečně uklidnil, uznale pokýval hlavou. „Jop, tak tohle je fakt vona, lidi, žádnej pochyb.“ Po těchto slovech se dala většina chlapců do smíchu. Sue se zachichotala a objala Mandy rukama kolem pasu. Položila jí hlavu na hruď. Tmavovlasá se usmála a začala jí vískat vlasy. Ve dveřích se objevil Joel. Už se plně uklidnil, přistoupil ke chlapcům a pohlédl tmavovlasé znovu do očí. Všichni ihned zmlkli, Susan se k dívce přitiskla ještě víc. Minulo pár tichých vteřin, ozývaly se jen hlasy z televize, jinak nic. Na mužově tváři se pomalu rozšiřoval úsměv. Poté na Mandy kývl. Všem se tím značně ulevilo, Josh začal nadšeně halekat a šťouchl Alexe do žeber. Malá Sue se rozesmála a tmavovlasá ji pohladila po zádech. Když prvotní veselí ustalo, Joel si odkašlal. „Nuže, Mandy. Alex mi pověděl, že máš poslední dobou zlé sny.“ Dívka na sobě ucítila pohledy ostatních. Znervózněla. „No... tak nějak. Vlastně se mi už nezdá o ničem jiném a trvá to docela dlouho.“ „Jak dlouho?“ přerušil ji muž. „Ehm... asi přes tři týdny.“ Mezi kluky vzadu u schodů to zašumělo. Josh zaťal pěsti a Alex se zamračil. „Dobře. Pojď se mnou, popíšeš mi ten sen.“ Otočil se a zamířil ke schodům. Mandy se mírně sklonila, aby od sebe odtrhla Sue, která se jí držela jako klíště. Najednou jí sjel límec a odhalil tak fialový pruh. Všichni ho zahlédli v ten samý okamžik, ale dívenka zděšeně vypískla jako první. Amanda si spěšně vytáhla límec nahoru, ale už bylo pozdě. Joel se opět otočil a zůstal stát. „Co to bylo?“ křičela Sue a snažila se stáhnout límec zase dolů, aby se mohla líp podívat.
„To nic není, vážně, jen malá nehoda.“ Snažila se ji chytit za ruce, ale dívenka byla snad silnější než ona. Podařilo se jí ji zastavit až s pomocí Alexe, který holčičku zvedl a nohama dopředu si ji přehodil přes rameno jako pytel brambor. Mandy ho sjela vyčítavým pohledem, zatímco se malá mrskala, kopala ho do břicha a ječela na celé kolo. Alex jen pokrčil rameny, přičemž se na tmavovlasou ušklíbl. Když kopance ani hluk nepřestávaly, druhou rukou Sue plácl přes zadek tak silně - ozvalo se hlasité plesknutí -, až z toho vyjekla. Pak ale ihned zmlkla a poslušně se mu uvelebila na rameni. Mandy se musela zasmát. Chlapec postavil děvče zase na zem, načež pokynul tmavovlasé. Vydala se za ním ke schodišti. Teprve když po něm stoupala, všimla si jeho nesmírné krásy. Vyřezávané zábradlí bylo dokonale vyleštěné a ona z něj nemohla spustit oči. Stanuli v prvním poschodí. Byla to taková dlouhá chodba se žlutými stěnami a pěti bílými dveřmi. Po pravé straně schody pokračovaly do druhého patra. „To jsou pokoje kluků plus koupelna.“ „Aha. Kdo s kým bydlí?“ „No, vždycky se dva dělí o jeden pokoj, takže tady jsou dvojčata, pak Matt s Danem, Kev s Erikem a Tom se Stevem.“ Postupně ukazoval na jednotlivé dveře, přičemž si Mandy snažila zapamatovat jednotlivé dvojice. Vydali se do druhého poschodí. To vypadalo stejně jako první, až na zdi, vymalované lososovou barvou. Počet dveří byl stejný. „Tady bydlí holky, tenhle je můj a Joshův, pak Joelova ložnice, jeho pracovna a koupelna.“ „Ty máš pokoj s Joshem?“ pronesla nevěřícně. Usmál se. „Ano. Překvapuje tě to?“ Párkrát zamrkala. „No, docela jo. Jak na tebe řval...“ „Josh je hodně výbušný, velmi snadno se dá vyprovokovat. Ale jinak jsme my dva skvělý tým, i když se věčně hádáme a pereme,“ řekl se smíchem. Neodpověděla. Alex ji dovedl ke čtvrtým dveřím, kde měla být Joelova pracovna. Bez zaklepání vešel dovnitř, přidržel Mandy dveře a ona vstoupila. Jakmile se ocitla uvnitř, přestala vnímat. Nezaslechla cvaknutí dveří, ani krátký rozhovor mezi bratry. Užasle se rozhlížela, neschopna dýchat. Pracovna byla obrovská, skoro jako obývací pokoj. Stěny byly normálně bílé, ale nespatřila na nich ani jeden obraz. Místo toho tvořilo celou zadní stěnu jedno jediné okno - po obou jeho stranách se skvěly tmavé závěsy, které teď byly roztažené -, čímž do místnosti pronikalo plno světla. Před ním stál obrovský mramorový stůl plný tlustých, zaprášených knih, zažloutlých pergamenů a taky novin. Po levé straně se táhla dlouhá knihovnička a sahala až ke stropu. Uprostřed visel křišťálový lustr, téměř nádherný jako ten v obýváku. Červenohnědý vzorovaný koberec měl dlouhý chlup, takže se po něm dobře šlo. Zalíbilo se jí to. Ovšem když pohlédla do pravé části pracovny, zatajil se jí dech. V rohu byl dva metry nad zemí připevněn jakýsi silný lesklý řetěz, na němž ještě viselo pět podivných náramků. Jeden z nich byl větší a zbylé čtyři stejné velikosti, čímž si Mandy domyslela, jaké části těla by se do nich přitoutaly. Byly však nesmírně tlusté a taky velké, takže si nemohla představit, jaké zvíře by tam asi tak pasovalo. Pro člověka to být nemohlo, ten by z nich vyklouzl jako nic, ale dál už se tím nehodlala zabývat. Třeba měl Joel nějaký speciální koníček. Otřásla se při té představě. Když pohlédla na oba bratry, došlo jí, že je celou dobu pozorována a rozpačitě sklopila zrak. Joel si odkašlal. „Prosím,“ pronesl klidným hlasem a pokynul na kožené křeslo před stolem. Mandy se posadila, zatímco pozorovala Alexe, vyhlížejícího z obrovského okna. Černovlasý sám usedl za stůl, opřel se loktama o desku a spletl prsty do sebe. Dívka si při pohledu na něj připadala jako u ředitele v kanceláři. „Takže, vzpomínáš si na ten sen? Co v něm bylo?“ Přikývla. „Až moc dobře.“ „Výborně. Byla bys teď schopna mi ho popsat?“ Mluvil klidně, tiše, ale přesto se jí stáhl žaludek. Nervózně polkla. „No... vždycky to začně tím, že stojím na chodníku, nade mnou svítí takový kužel světla, ale jinak je všude tma. Pak se zjeví pár
žlutých očí, zvířecí tlama plná ostrých zubů a já se rozběhnu. To něco mě pořád sleduje, až nakonec chodník skončí a já jsem v pasti. Jenže to stvoření vstoupí ke mně do světla a... no... je to vlk.“ „Jak ten vlk vypadá?“ zeptal se bez sebemenší známky emocí. „Ehm... je až nepřirozeně velký, má takovou kaštanovou srst, obrovské drápy a žluté oči s úzkými zorničkami.“ Alex zničehonic křečovitě zaťal ruce v pěst, až mu zbělaly klouby. Joel mu nevěnoval pozornost, sám byl hluboce zamyšlen. Po chvíli na Mandy opět pohlédl. „Zkusila jsi někdy před ním neutíkat?“ „Ne, vždycky před ním uteču, a to i když nechci. Moje nohy se prostě samy dají do pohybu.“ Černovlasý pomalu přikyvoval, jako by si snažil zapamatovat každé slovo, které dívka řekla. Alex se k němu otočil. „Tak co? Co to může znamenat?“ zeptal se tichým hlasem. „Mám moc málo indicií, takhle z toho jen těžko něco vyvodím.“ Amanda se na okamžik zamyslela, načež vzhlédla. „Pokud se nemýlím, tak dneska to postoupí vpřed. Do další fáze.“ Joel se narovnal. „Do další fáze?“ „Jo, vždycky s novou fází měsíce se můj sen vyvine o trochu víc.“ „Musíš pro to něco udělat?“ zeptal se spěšně. „Ne, jenom usnout.“ Chvíli přemýšlel, po čemž na ni tázavě pohlédl. „Myslíš, že bys tu mohla chvíli zůstat? Potřebuju vědět, jak se ten sen vyvrbí. Klidně zavolám tvým... rodičům, jestli chceš.“ „Zůstat tu můžu, ale mámě radši zavolám sama, nebo začně hysterčit.“ „Dobře,“ přikývl. Vstala a poodešla, aby mohla matce zavolat. Když vytáčela číslo, přemítala, proč dal předtím Joel takový důraz na slovo „rodičům“, nebo proč se před ním ještě zasekl. Pak to ale hodila za hlavu. Po dvojím zapípání se ozval ženský hlas. „Ano?“ „Ahoj, to jsem já.“ Zatímco Mandy telefonovala, bratři mezi sebou tiše rozmlouvali. „Co si o tom myslíš?“ zamumlal tiše Alex. „Není pochyb, je to ona. Ale radši počkám na tu další fázi, pro jistotu.“ „Chceš říct, že ten sen... ten vlk...“ „Ano, Alexi, ten vlk je ve skutečnosti -“ „Hotovo,“ přerušila je tmavovlasá. Oba se k ní otočili. „Dovolila ti to?“ zeptal se Alex. „Ne doopravdy. Myslí si, že jsem u Syd.“ Joel mírně zkrabatil obočí. „Nebudeš mít kvůli tomu potíže? Když se dozví, že jsi jí lhala?“ „Věř mi, daleko větší potíže bych měla, kdyby přišla na to, že jsem u vás doma a přitom jí nic neřekla. To by pak bylo domácí vězení do konce roku. Navíc, řekla jsem, že budu do večera u přátel, nejmenovala jsem nikoho konktrétního. A Sydney mě určitě bude krýt.“ Černovlasý se krátce usmál. Alex obešel stůl a vzal ji za ruku. „Tak pojď.“ „Můžete jít klidně do mé ložnice,“ prohodil Joel. „To je dobré, vezmu ji k sobě.“ Zamířili ke dveřím. Když se za nimi pak pomalu zavíraly, Mandy ještě stačila zamávat. Odpovědělo jí Joelovo přikývnutí. V duchu se musela smát. Poslední dvě věty zněly dvojsmyslně a Alex o tom moc dobře věděl. Sám se musel krotit, aby nevybuchl smíchy. Došli k jeho pokoji, on otevřel dveře a opět je dívce přidržel. Ta se zastavila na prahu a sundala si tenisky. „To jsi nemusela, všichni tu chodíme v botech.“ Jen mávla rukou, načež vešla dovnitř. Myslela si, že v tomhle domě ji už nic nepřekvapí, ale to se šeredně spletla. Pokoj byl velký, útulný, okno úplně vzadu spolu se skleněnými dveřmi na balkon neměly
záclony ani závěsy. Celkově tu byly dvě postele, dva noční stolky a jedna šatní skřín. Místnost však ohromila dívku tím, že byla i bez stěny nebo jiné bariéry výrazně rozdělena na dvě části. Jedna polovina byla nepořádná, po zemi se válely všelijaké časopisy, zbytky chipsů, ponožky a jiné věci. Pod neustlanou postelí zahlédla modré pánské trenýrky. Na zdech byly připevněny všelijaké plakáty aut, rockových hvězd a polonahých slečen. Tohle byla určitě Joshova část. Druhá polovina se úplně lišila, a to doslova od podlahy až ke stropu. Na zemi se nic neválelo, na zdi nevisel jediný plakát. Kromě pomačkaného povlečení a neustlané peřiny to vůbec nevypadalo, že by tu pobýval nějaký kluk. Mandy se ušklíbla, zamířila k čisté posteli a posadila se na ni. „Tak tohle je určitě tvoje část,“ řekla pobaveně. „Proč myslíš?“ Alex stál u zavřených dveří, ruce v kapsách. „Je čistější.“ Na chvíli se odmlčel. „Moje je ta druhá. Postel, na které sedíš, je Joshova.“ Vytřeštila oči, pohlédla na nepořádnou část pokoje, pak na Alexe, tam a zase zpátky. Chlapec se najednou rozesmál. „To byl vtip. Věděl jsem, že takhle zareaguješ.“ Dívka se na něj podívala, dusila nutkání se zasmát. Pak padla horní polovinou těla na postel, chodidla pořád ještě na zemi. Nezabývala se svetrem, který se při tom pohybu vyhrnul a odkryl tak břicho až k pupíku. Zavřela oči, pravou ruku si dala pod hlavu. Ani nezaznamenala, že si sedl vedle ní, najednou na sobě ucítila jeho pohled. Pootevřela nejdřív jedno oko, potom druhé. Prohlížel si ji tak, že zrudla, a stáhla si svetr zase dolů. Ušklíbl se. „Mně to nevadí, mohla jsi to tak nechat.“ „No jasně,“ zamručela. Koutky rtů jí zacukaly. Posunula se výš a zabořila hlavu do měkkého polštáře. Alex ulehl vedle ní. Položil se na levý bok, opřel se na lokti a podpíral si hlavu zaťatou pěstí, přičemž se na dívku opět zadíval. Ignorovala ho, sledovala bílý strop, přestože na něm nic zajímavého nebylo. Chvíli tak zůstali, dokud Mandy mlčky nezavřela oči. Pocítila, jak jí hnědovlasý přejel prstem po spánku, ale nijak nereagovala. Po chvilce se překulila na pravý bok a schoulila se do klubíčka jako embryo. Teprve s vůní Alexova svetru si uvědomila, že k němu byla přitisknutá. Rychle otevřela oči. Chlapec se usmíval, volnou rukou jí vískal pramínek uvolněných vlasů. Sledoval, jak se jí hrnula krev do tváří. Zaslechl zrychlené bušení jejího srdce. V mysli se mu vybavily chvíle, kdy ji tajně pozoroval. Vždycky nejdřív ležela na zádech a po chvilce se takhle schoulila na boku. Přišlo mu to strašně roztomilé. Přepadlo ji nutkání si odkašlat, ale nechtěla pokazit do uklidňující ticho. Vzdychla, po čemž opět zavřela oči. Stále cítila jeho teplé konečky prstů na svém obličeji. Přejížděly jí po levém spánku. Po chvilce zjistila, že ji to uspávalo. Pomalu, příjemně. S posledním výdechem se ponořila do tmy za zavřenými víčky. Skoro okamžitě se ocitla na chodníku, ani nevěděla, jak k tomu došlo. Nedůvěřivě se rozhlížela, ještě nikdy neusnula tak rychle. Všechno ale nasvědčovalo tomu, že to byl sen. Strnule stála a vůbec poprvé za celou tu dobu se rozhodla na vlka počkat. Objevil se ve vteřině, vrčel, cenil na ni ze tmy své hrozivé tesáky. Neutekla, i když se jí nohy rozklepaly strachy. Musela několikrát polknout. Vlk se k ní pomalu blížil, přičemž vrčel pořád zuřivěji. Ani se nepohnula, i když mozek řval, aby se otočila a prchla. Zničehonic se po ní zvíře vrhlo. S výkřikem se sklonila a zakryla si hlavu rukama. Nad hlavou jí proletěla tmavá šmouha. To už neváhala ani chvilku a rozběhla se vpřed. To, že běžela úplně jiným směrem než normálně, si uvědomila až později, když stále nenarážela na konec chodníku. Zastavila se. Nikde nic. Zamžourala do tmy, ale po vlkovi ani stopy. Náhle za ní něco zavrčelo. Ztuhla děsem. Jak se mohl dostat za ni? Nenašla sílu se otočit, ale přesto se tak stalo. Když zahlédla, kdo stál patnáct metrů od ní, zděšením se jí zastavilo srdce. Alex ležel a neklidně sledoval potící se Mandy. Třásla se po celém těle, neustále těkala očima za
zavřenými víčky. Úzkostně se posadil. Už už se natahoval, aby ji probudil, ale ruka se zastavila uprostřed pohybu. Vyděšeně vytřeštil oči. Tep dívčina srdce ustal. Byl to on, ten muž, co ji a Syd tehdy málem zabil. Stál tam úplně klidně, hrozivě se šklebil a měřil si ji stříbrnomodrýma očima. Postavila se k němu čelem a ustoupila o několik kroků vzad. Nemohla se pořádně nadechnout, zase ucítila na krku ten vražedný stisk. Rukou si zděšeně přikryla ústa, když zahlédla jeho dlouhé špičáky. Zřejmě ho to potěšilo, protože se ušklíbl ještě víc. Pomalými, dlouhými kroky se k ní přiblížil. Couvla, chtěla se otočit a rozběhnout, ale neodvážila se mu ukázat záda. Když to ale znovu zvážila, už bylo pozdě. Upír se odrazil, jediným skokem překonal vzdálenost, jež je od sebe oddělovala, načež ji srazil k zemi. Mandy vykřikla, když jí zablokoval ruce i nohy vlastním tělem. Zděšeně pohlédla do jeho chladných očí. Zašklebil se, jednou rukou ji chytil za hlavu, druhou za rameno, a s temným vrčením jí zabořil zuby do odhaleného krku. Dívka se prohnula v zádech a pronikavě zaječela. Chlapec už byl zděšením bez sebe. Chytil Mandy, svíjející se na posteli v křečích, za ramena a zuřivě s ní zatřásl. „Prober se! Prosím tě! Tak se přece prober!“ řval rozzuřeně i zoufale zároveň. Nic. Neslyšela ho. Zničehonic se však přestala zmítat a zhroutila se hnědovlasému v náručí. Ten prudce oddechoval, stále ji držel. Po chvíli Mandy opatrně položil. Ani se nepohnula. „Mandy?“ zašeptal mezi oddechováním. Nedostalo se mu odpovědi. Chvíli jen seděl a vydýchával se, když najednou se tmavovlasé z koutku úst spustil tenoučký pramínek krve. Zůstal na ni šokovaně zírat, poté vyskočil jako šlehnutý bičem a přiběhl ke dveřím. Nezabýval se klikou, prostě je vytrhl z pantů. Třísky mu vletěly do vlasů i do obličeje, zachytily se mu na svetru. Bez okolků odhodil vyrvané dveře na chodbu. „JOELI!“
