Poezie 3/1 Dichotomie Mám rád tajemství pouštních písků, tváře sfing a mlčenlivost dun. Čeho se obávám zrnek času ve skle přesýpacích hodin a rozladěných strun. Mám rád třeskutý mráz, křišťálovou slzu ledu a sněžnou bělost zim. Čeho se obávám krovu jinovatky, srdce chladu a v duši kvilu meluzín. Mám rád štíhlé věže katedrál, vznosnou klenbu lodí a v oknech sklíčka barevná. Čeho se obávám kříže na ztuhlé rytířově hrudi a hlasu zvonů na márách. Mám rád aleje lip, barvení květů v rozpuku a vůni parku, fontán, laviček. Čeho se obávám tlení listů na rozbahněném chodníku a hořících můr v ohni lampiček. Mám rád líbezné pohlazení větru ve vlasech a vánek – pěstitele růží na tváři. Čeho se obávám
dusivých límců na plesech a vrásčitých brázd na poli stáří. Mám rád vinutí potoka, zurčení studánek, pramen vod a modrozelená oka jezírek. Čeho se obávám povodní, bouří emocí, krve stříkající z bot černočerného močálu vzpomínek. Mám rád koberec vesmíru, vylité mléko drah hlubinu noci, mlhovinné víry. Čeho se obávám náruče Nicoty, až překročím temnotný práh a němého amoku černé díry. Mám rád obruče lustrů plápolající, lampionů záři a lucernu v tiché uličce domů. Čeho se obávám falešných světců svatozáří a v požáru pralesa kroutících se stromů. Mám rád čirý zpěv, lva řev i dlouhé tóny beze slov a ptáčka snivý trylek. Čeho se obávám výkřiku zlomených mostů katastrof a hřmotu vodopádu válek. Mám rád cinkot rolniček, dech vánočního stromku a figurku andílka na klíček.
Čeho se obávám drobných ruk obtisknutých na okně domku a sazemi umouněných líček. Mám rád clony deště, plynoucí hradbu mračen a měsíc po kolena stojící v hladině. Čeho se obávám žní tisíců sluncí, jatek divokých kačen i všednosti dnů vlekoucích se líně. Mám rád pruhované stříšky stanů, cirkusové balóny i kolotoče na řetízcích. Čeho se obávám koupené radosti klaunů vystřelených kanóny a zraku divých zvířat v klecích. Mám rád bouřlivou zeleň vln, rudé korály ostrovů na břeh vyvrhnuté mušle s lasturami. Čeho se obávám pod nánosem lávy pohřbených Atlantů a příšer z hlubin pod mělčinami. Mám rád zeď spánku, opojné lůžko snu, hasnoucí svíci a harfu doznívající. Čeho se obávám nočních můr, zrcadel strastí lidí bdících a třasu rukou probouzejících. Mám rád kouřící čajovou konvici, horký hrnek v dlaních
a páru lokomotivy. Čeho se obávám zvonění pošťáka v hodinách ranních. Jaké nese zprávy? Mám rád panorama ospalého městečka, dým komínů a papírového draka dětí nad střechami. Čeho se obávám žebráků na nároží, bílých holí chudých Chaplinů a na zápraží kočky s tasenými šavlemi. Mám rád zádumčivé dýchánky se svazkem rozevřené knihy a v kraji roztroušené milenecké altánky. Čeho se obávám chvíle, kdy z Tvého nosu zmizí důvěrně známé pihy a den zahalí purpurové červánky. Mám rád portál Tvého srdce, nech mě do krve ponořit a vysvětit v Tvých slzách. Čeho se obávám jsou oči druhých lidí s troufalostí hodnotit co ani Bůh nezváží na svých Vahách. Mám rád Tvou nachovou sklíčenost, něhu v Tvém pohledu a spanilost v kobaltových zorničkách. Čeho se obávám je má schopnost vidět kupředu léta změn ubíhající v ostrých zatáčkách. Mám rád
vlnobití řas, lesk vln na lemu Tvých víček a úsměv v radosti záchvěvu. Čeho se obávám je žebřík k Tobě, po němž stoupávám, pln polámaných příček a slepý strach z pádu na hlavu. * Mám rád Tebe. Čeho se obávám jsem já.
Poezie 3/2 V polovině noci Zářivá bradavice měsíce táhla za sebou vrásčitý obličej norského nebe jako moment svodu tep odměřovaný mihotavostí černé punčošky netečně plynul bahnem půlnoci za sebou nechával smyslné hadovité S žíně divokých klisen zmáčené rozlitým inkoustem mraků šly naproti severáku, aby jimi pohazoval, suše a bezcitně jako by každý den byly vánoce, když výkladní skříň města odeslaná v rámu jako pohlednice příbuzným bezpočtem lucerniček svítí ještě dlouho poté
jako by každý den byly vánoce: ona si pod stromeček pokaždé přeje, aby padala hvězda zvonivý pantoflíček visící ve skoku na samém konci úběžníku jejího palce
čím je obloha jasnější, tím hůř nechává v sobě číst jen tu a tam tě zbloudilá Polárka zavede na jih: na jihu i tíha myšlenky se drolí pod teplem višňových rtů
Poezie 3/3 Úklid Jeden kámoš z Klášterce má výbornou tchýni, chtěl vyklepat koberce a úklid po kuchyni. Nabídla se tchýně jeho klidně,že mu pomůže, kolem druhé beze všeho dřív,že přijít nemůže. Nesmí dlouho býti venku úklid jí však baví, přesto,že má neschopenku tak se ráda staví. Tchýně přišla jako vždycky samozřejmě za v času, naštvala se toť logický
neměl basu pivasů. Proto řekla zeťákovi na Sáťu si skočím, jak do petek natankuju tak hned hadr smočím. Pak když přišlo na ten úklid náhle došlo k tomu, tchýně měla po vycházce a musela jít domů.
Poezie 3/4 Hadí královna Svíjí se v zlatých šupinách přepychu prázdnoty falešné moci zelené oči uhranou muže jak bezduchou kořist hladově, v posledním tažení za přeludem lásky nehybné oči, nehybné srdce Marně tančí svůj svůdný tanec, neboť neslyší flétnu něhy a posléze zatne jedové zuby do vlastního těla stočená na vyprahlém kameni života
