1) Boží tichý hlas. Venique Théodore - je učitelkou základní školy a laickou evangelistkou v Port-au-Prince, Haiti

1 1) Boží tichý hlas Venique Théodore - je učitelkou základní školy a laickou evangelistkou v Port-au-Prince, Haiti. Toužila po Božím odpuštění a byla ochotná následovat Ježíše Krista, i kdyby to mělo znamenat, že se stane “nenáviděnou” adventistkou. Venique vešla do kostela a poklekla u oltáře. Tíha hříchu na ní ležela jako těžké břemeno a ona toužila po ujištění, že jí Bůh odpustí a spasí ji. Kněz jí nařídil, aby prosila svaté, aby se za ni přimluvili u Boha. Přemýšlela, jestli jí modlitba ke světci může dát záruku spasení, a co by ještě mohla udělat, aby Bohu ukázala, jak moc si přeje odpuštění. „Možná, že bych dosáhla pokoje, kdybych se stala jeptiškou,“ pomyslela si Venique a zavřela oči, aby se pomodlila. Místo toho, aby opakovala modlitby, které jí nařídil kněz, však promluvilo její srdce. „Pane“, začala, „toužím být spasená a chci se modlit za druhé, aby byli také zachráněni. Jestli chceš, abych se stala jeptiškou, jasně mi to ukaž, a já Tě budu následovat. Jen mi ukaž, co mám dělat.“ Hlavou se jí honily pochybnosti, a tak se znovu modlila, „Pane, nejsem si jistá, jestli je tohle ta správná církev, ve které se mám modlit. Jestli tomu tak není, ukaž mi svou pravou církev, i kdyby to měla být církev těch nenáviděných adventistů.“ Venique zhluboka vzdychla a vstala. Domů šla smutná a ztracená. Pokoje nedosáhla, nemohla spát a byla v hluboké depresi. Stále pokračovala v modlitbách, ale odpověď nepřicházela. Po týdnu však měla sen. Zdálo se jí, že ji nějaký muž pozval na evangelizační přednášky, které se konaly v modlitebně adventistů. Slíbila, že půjde. Ale když se probudila, byla přesvědčená, že Bůh by ji nevedl k účasti na přednáškách adventistů. Druhého dne ji časně ráno probudilo klepání na dveře. Vyskočila z postele a podívala se oknem ven. Stál tam tentýž muž, kterého viděla ve snu. Nesmírně překvapená mu otevřela dveře a řekla: „Viděla jsem vás ve snu!“ Muž se jí zeptal: „Co se stalo, mám zemřít?“ „Ne, přišel jste mě pozvat na evangelizační přednášky do církve adventistů.“ Teď byl zase překvapený muž. „Včera jsem ve vašem sousedství chodil dům od domu a zval jsem lidi na evangelizační přednášky. Ti, kteří chodili se mnou, mi řekli, abych na vaše dveře neklepal. V noci jsem ale nemohl spát. Slyšet jsem hlas, který mi říkal, abych se vrátil a přece jen vás na přednášky pozval.“ Překvapená Venique jeho pozvání přijala a řekla mu: „Nebyl jste to vy, kdo mne pozval, ale sám Bůh.“ Série evangelizačních přednášek začala tentýž večer. Když Venique vstoupila, pocítila přítomnost Ducha svatého. Soustředěně naslouchala a rozhodla se chodit každý večer. Po několika setkáních chtěla vědět, jak odevzdat svůj život Bohu. Počkala, až skončila přednáška, a potom šla za kazatelem. Ten se s ní pomodlil a ujistil ji, že ji Bůh miluje a že ji přijal. Domů se jí šlo lehce. Břemeno viny a hříchů z jejích ramen spadlo. Po přednáškách byla Venique pokřtěna. Když se její matka dozvěděla, že se Venique stala adventistkou, velice se rozzlobila a vyhodila ji z domova. Několik týdnů bydlela Venique s rodinou kazatele, ale trápila se, že je v domě cizích lidí. Jednoho dne ji kazatel viděl, jak pláče. Když mu řekla, jak ji stávající situace rmoutí, šel s ní na návštěvu jejích rodičů. Snažil se jim vysvětlit, že se Venique nedopustila ničeho špatného, že se pouze rozhodla následovat Boha. Ale její matka trvala na svém. Podle ní Venique udělala

2 hroznou věc - opustila jejich starou víru, a brzy tedy opustí i své nové přesvědčení. Nakonec jí však přece jen dovolila, aby se vrátila domů. Doma to ale Venique neměla lehké. Matka často vařila vepřové, a tak někdy jedla Venique jen chleba a vodu. Využívala těchto dnů k tomu, aby se modlila a postila za členy své rodiny. Když se její přátelé ze sboru dozvěděli o jejích těžkostech, začali jí nosit jídlo. Po čase přijaly adventní poselství a byly také pokřtěny Veniquiny sestry. Přesto, že jejich matka zůstala členkou své církve, přestala vařit a jíst vepřové, a tak bylo pro její dcery lehčí jíst dohromady s rodinou. Jedno odpoledne, když Venique spala, slyšela, že ji někdo volá. Probudila se, a protože si myslela, že volala její sestra, šla za ní. Ta ale řekla: „Já jsem tě nevolala, běž si lehnout.“ Venique si lehla a usnula, ale znovu ji probudilo volání. Opět šla za svojí sestrou, která jí znovu řekla, že ji nevolala, ale potom dodala: „Jestli tě ten hlas zavolá ještě jednou, udělej to, co Samuel. Řekni: Zde jsem, Pane.“ Venique si znovu lehla, ale nemohla usnout. Najednou uslyšela své jméno. Odpověděla: „Zde jsem, Pane.“ Pak uslyšela hlas, který jí řekl, ať napíše, co jí bude diktovat. Vzala tužku a papír a psala, co jí hlas diktoval. Bylo to ponaučení z příběhu o bouři na Galilejském moři. Venique nevěděla, co si o tom všem má myslet. O dva dny později přišel na návštěvu kazatel. Řekl, že dostal vnuknutí požádat Venique, aby na středečním modlitebním setkání promluvila právě ona. Venique věděla, že jejich sbor má seznam lidí, kteří pravidelně kázali, a proto se divila, proč ta změna. Na to jí kazatel řekl: „Když jsem šel k vám, abych tě o to poprosil, potkal jsem muže, který byl na seznamu na tento týden. Ten mi řekl, že nemůže přijít.“ Venique vyprávěla kazateli o nebeském „diktátu“, který obdržela a souhlasila s tím, že ve středu promluví. Po skončení modlitebního shromáždění za ní přišlo mnoho lidí a řeklo, že cítili, že toto kázání jí bylo posláno od Boha. Venique se usmála, protože věděla, že to tak opravdu bylo. Venique přišla na to, že ji moc baví kázat, dávat lidem lekce z Bible a že má velmi ráda jakoukoliv činnost, která vede lidi k Pánu Ježíši. „Bůh mi nadiktoval mé první kázání a dal mi spoustu odvahy k tomu, abych vykročila ve víře v Něj. Obdaroval mne svou mocí a použil mne, abych dokázala o Něm svědčit.“ V této době je Venique každý rok řečníkem na evangelizačních přednáškách. Nedávno byla požádána, aby kázala během „svatého týdne“ – velikonoc. Nebyla si jistá, jestli dostane na celý týden volno z práce, ale kazatelé z okrsku, kteří byli přesvědčeni, že ji Bůh povolal k nesení poselství lidem v oblasti Haity, se za tuto záležitost rozhodli modlit. Když se Venique dostavila na místo evangelizace, domácí ji varovali, aby si od toho nic moc neslibovala, a to nejen proto, že šíření Božího poselství je v této oblasti velice obtížné, ale také proto, že je žena. Přesto ale s podporou modliteb kazatelů a místních věřících 41 lidí odevzdalo své životy Pánu Ježíši. Mezi nimi bylo i několik policistů, jeden člen tajné organizace a také jeden mladý muž, který byl hluboko vtažen do praktik voodoo. Venique je šťastná, že Pánu Bohu tak záleželo na jedné hledající ženě, že ji přivedl do své církve a ukázal jí její talent, o kterém předtím nevěděla. Jejím jediným přáním je sloužit Mu celým svým srdcem.

3 Tite Franz Beauvoir and Pierre Saint Louis Cílem je přinést poselství do každého domu hornaté Haiti. Tento hlas má pravdu Tite Franz Beauvoir and Pierre Saint Louis Tite Franz Beauvoir je vedoucí vládního oddělení edukace a Pierre Saint Louis is generálním manažerem rádia Hlas naděje v Port-au-Prince, Haiti. 2) Josefovo svědectví Joseph Destin pustil rádio a pomalu otáčel knoflíkem. Hledal svoji oblíbenou stanici. Ať se ale snažil sebevíc, nemohl ji najít. Znovu otočil knoflíkem, tentokrát na druhou stranu, a napínal sluch, aby uslyšel známý hlas. Nebyl tam. Nejednou zaslechl, jak někdo mluví o síle modlitby v životech lidí. Předklonil se, aby lépe slyšel. Po skončení programu se natáhl, aby rádio vypnul, ale jeho pozornost zaujal následující pořad - „Bible mluví“. Josef se zájmem poslouchal muže, který na všechny položené otázky odpovídal pouze texty z Bible. Když i druhý program skončil, Josef se dozvěděl, že jde o stanici „Voice of Prophecy“ – „Hlas naděje“, a tak si poznačil její pozici, aby ji mohl znovu lehce najít. Kdykoliv pak toužil po nějakém „duchovním pokrmu“, vždy si naladil stanici „Hlas naděje“. Mezi jiným tam našel program nazvaný „lekce sobotní školy“, který ho velmi zajímal. Diskutovalo se v něm o určitých částech Bible. Nevěděl, že tento program je vytvořen pro haitské adventisty, kteří si nemohou dovolit koupit psané lekce, nebo kteří neumí číst, a přesto chtějí být připraveni na diskusi v jednotlivých lekcích sobotní školy. Josefa tento program velice zaujal. Znal lekce nedělní školy, ale co je sobotní škola? Otevřel svoji Bibli a sledoval řečníka. Jak četl jeden text za druhým, uvědomil si, že se seznamuje s biblickými texty, o kterých předtím nikdy nic neslyšel. Na konci programu však Josef zaslechl identifikaci stanice. „Hlas naděje“ byla stanice sponzorovaná Církví adventistů sedmého dne. Josef sice znal ve svém okolí pár adventistů, ale nevěděl, v co věří, kromě toho, že chodí do kostela v sobotu a nejedí vepřové maso. Když proto zjistil, kým je tato stanice sponzorovaná, ztratil zájem. Josef totiž miloval vepřové, a byl přesvědčen, že mu je žádné náboženství nevezme! Přesto ale nemohl na programy, které na adventistické rádiové stanici slyšel, zapomenout. A tak po čase znovu začal každé ráno i večer poslouchat. Blízko rádia měl položenou Bibli, aby si mohl uvedené verše vyhledat a přesvědčit se, že všechno, co tam čtou, je pravda. Po nějaké době nabyl přesvědčení, že adventisté žijí podle učení Bible. Dokonce i sobota začala dávat smysl. Zjistil, že deset přikázání je kompletní balíček, a že tedy nejde jedno z nich od ostatních devíti separovat. Tak Josef poslouchal „Hlas naděje“ celý rok. Protože si bral Boží pravdy k srdci, duchovně a intelektuálně rostl. Pak přišel čas, kdy cítil, že by měl na základě toho, co se dosud naučil, něco udělat. A tak se jednoho sobotního odpoledne vydal do nejbližšího adventistického kostela. Všichni jej tam vřele přivítali. A nebyl sám. Všichni noví příchozí byli požádáni, aby povstali a představili se. Když na něj přišla řada, řekl: „Víte, kdo mě přivedl do tohoto adventistického kostela? Byla to vaše vysílací stanice. Nikdy jsem vašeho kazatele, který v rádiu mluví, neviděl, ale společně s ním jsem studoval Bibli takřka

4 každý den uplynulého roku. Třicet let jsem toužil po hlubším vztahu s Bohem, a teď jsem přesvědčen, že jsem konečně našel Boží pravdu.“ 3) Nixonovo svědectví Nixon také hledal duchovní domov. Církev, do které patřil, jej neuspokojovala. Přál si najít církev, která by následovala celé učení Kristovo, církev, která by akceptovala lidi takové, jací jsou a pomohla jim vyrůst k lepšímu obrazu charakteru Ježíše Krista. Jednoho dne slyšel na cestě domů nějaké kázání. Nikde ale neviděl žádný stan ani dav lidí, a tak přemýšlel, odkud ten hlas přichází. Později se dozvěděl, že jedna žena někomu zaplatila, aby tlampačem vysílal do ulice určitý rádiový program. Tento program Nixona zaujal. Když příští večer slyšel další kázání, zastavil se, aby si ho vyslechl. Zjistil, že stanice, která program vysílá, se jmenuje „Hlas naděje“, a cítil, že to, co slyší, má pozitivní vliv na oživení jeho duše. Adventistka, která toto vysílání sponzorovala, Nixona koncem týdne pozvala, aby s ní šel v sobotu do jejího sboru. Nixon váhal. Líbilo se mu sice, co slyšel, ale bál se, že se mu tam budou posmívat, protože neměl sváteční oděv a ani peníze, které by mohl dát darem. Přesto chtěl slyšet více. Proto se rozhodl, že přece jen půjde. Od okamžiku, kdy vstoupil do dveří, cítil, že je zde vítán. Kázání se dotklo jeho srdce, a proto, když kazatel vyzval přítomné, aby ti, kteří chtějí odevzdat své srdce Ježíši, povstali, Nixon vstal a odevzdal svůj život Bohu. Po určité době se rozhodl připojit se ke skupině adventních věřících. 4) Nakrmit tisíce Josef a Nixon jsou dva z mnoha Haiťanů, kteří našli radost v Ježíši a připojili se k Jeho církvi s pomocí vysílání „Hlasu naděje“. Tyto rádiové programy působí tam, kam nemohou jít kazatelé, a otevírají mysl a srdce poselství evangelia. Během nedávných civilních nepokojů bylo mnoho rádiových stanic přinuceno své vysílání přerušit. Dva týdny byli lidé z hlavního města a jeho okolí donuceni zůstat ve svých domovech. Během této doby jim „Hlas naděje“ přinášel podporu a Ježíšův pokoj. Lidé na Haiti žijí uprostřed chudoby, nemocí a často i násilí. Mají problémy, jako jsou drogy, sexuálně přenášené choroby a beznaděj. „Hlas naděje“ vysílá informace a rady týkající se zdraví i správné výživy a nabádá lidi k tomu, aby žili svůj život smysluplně. Tato rádiová stanice je opravdu „hlasem naděje“ v problémové zemi. Rádiový signál se ale nemůže dostat ke každému. Hornatý terén neumožňuje jeho přenos do každého údolí, ke každé skupině obyvatelstva. Teprve další přístroje pomohou rozšířit dosah rádiové stanice a nové vybavení zesílí signál stanice. Stanice potřebuje satelitový talíř, který by přijal Adventist World Radio programy a následně je převysílal dále. Potřebuje také nahradit již zastaralé a zničené vybavení. Dary z jedné z uplynulých třináctých sobot pomohly podpořit práci „Hlasu naděje“ na Haiti, aby každý, kdo potřebuje povzbuzení, mohl je najít pouhým otočením knoflíku svého rádia.

.

5 5) Škola pro Pána Mario Lolo Čas skoro vypršel, a on stále ještě neměl vhodnou budovu pro svoji školu. Mario: Byl jsem nadšený. Škola, kterou jsem založil v Port-au-Prince na Haiti, rostla. Pronajali jsme si dům, ve kterém probíhala výuka. První rok se přihlásilo 45 studentů, a tak jsme zaměstnali tři učitele. Účtovali jsme nízké školné, takže počet rychle rostl. Druhým rokem jsme měli již 75 studentů. Chválil jsem Boha za školu, které tak žehnal. Vypravěč: Někteří však nebyli spokojení, že mají ve svém sousedství školu. Stěžovali si na hluk, který prý děti dělají, a zlobili se, že podle jejich názoru Mario vydělává na školném spousty peněz. Ti, kteří se rozhodli neposílat své děti do této školy, záviděli, že jejich děti neměly tak dobré výsledky, jako děti, které do této adventistické školy v jejich sousedství chodily. Mario: I přesto, že si sousedé stěžovali, škola pokračovala ve svém růstu. Třetím rokem jsme měli ještě více studentů, a ve čtvrtém jich bylo 135! Vypravěč: Závistiví sousedé viděli, že škola je rok od roku silnější. Proto se snažili ženu, která adventistům budovu pronajímala, přemluvit, aby Maria a jeho žáky vyhodila. Žena nakonec jejich tlak nevydržela a Mariovi řekla, že koncem školního roku bude muset skončit. Mario: Začal jsem hledat prostory, které by byly vhodné pro naše studenty, ale všechno bylo příliš drahé. Věděl jsem, že to byli sousedé, kteří donutili majitelku k jejímu rozhodnutí, a tak jsem ji prosil, aby nás tam nechala alespoň ještě rok, ale ona odmítla. Co budeme dělat? Kam půjdeme? Nešlo o to, že bych hledal dům k bydlení pro svoji rodinu, tady šlo o budovu pro celou školu. Vypravěč: Majitelka pohrozila, že dá Maria a jeho školu k soudu, aby je přinutil se vystěhovat. Mario: Neměl jsem peníze na to, abych zaplatil právníka, takže jsem musel náš případ s důvěrou vložit do Božích rukou. A On nám požehnal. U soudního přelíčení mě uviděl muž, který mě znal jako laického kazatele Církve adventistů s. d. Byl to právník, a když slyšel o našem problému, nabídl se, že nás bude obhajovat. A soudce rozhodl v náš prospěch. Vypravěč: Škola tedy mohla zůstat v budově další rok a za pronájem platili dříve dohodnutý finanční obnos. Mario ale musel slíbit, že se po roce vystěhují. Mario: Soudní rozhodnutí mi poskytlo další čas, ve kterém jsem měl možnost hledat novou lokalitu pro naši školu. Dlouho jsem ale nemohl nic najít. Přišly vánoce a s nimi i doba, kdy jsme se měli stěhovat, ale nikde nebylo nic vhodného za cenu, kterou jsme si mohli dovolit. Každý rok po vánocích organizuji evangelizační přednášky, ale tento rok jsem přemýšlel, jestli je nemám zrušit a soustředit se raději na hledání nového domova pro naši školu. Modlili jsme se za tuto záležitost a přišli k závěru, že si Pán přeje, aby evangelizace proběhla, ať se děje se školou co chce. Připravil jsem si kázání a pomohl ženě sbalit naše školní knihy a vybavení. Datum našeho odchodu se blížilo, ale my jsme stále nevěděli, kam půjdeme. Přemýšlel jsem dokonce,

6 jestli nebudeme muset školu zavřít, ale stále jsem byl přesvědčen, že to přece nemůže být Boží plán. Vypravěč: Sousedé byli spokojení, když viděli, že se Mario a jeho škola stěhují z jejich čtvrti. Někteří měli dokonce škodolibou radost z toho, že má Mario těžkosti s najitím vhodné lokality pro školu. Mario: Rozhodl jsem, že si vezmu půjčku, protože jsem doufal, že s penězi v ruce najdu vhodné místo snáz. A tak jsem se domluvil s naším kazatelem a společně jsme půjčku vyřídili. Konečně jsem měl peníze, kdybych tak ještě mohl najít místo, za které bych zaplatil. Vypravěč: Vánoční prázdniny se blížily ke konci, v pondělí mělo znovu začít vyučování, Mario však stále neměl místo, kde by se mohlo ve výuce pokračovat. Mario: Znovu jsem složil svůj problém do Božích rukou. Většinu posledního víkendu jsem strávil přípravou na evangelizační přednášky, zvaním lidí a spoluprací s členy našeho sboru při návštěvách těch, kteří měli o přednášky zájem. V sobotu večer se několik členů se mnou vrátilo do sboru, tam jsme se spolu modlili, děkovali Bohu za Jeho požehnání a zároveň prosili o to, abychom našli budovu, ve které bychom mohli pokračovat s výukou. Byli jsme přesvědčeni, že Bůh na naše prosby odpoví. Vypravěč: V neděli ráno manželka Maria důrazně vyzvala, aby šel a ihned našel dům, ve kterém by v pondělí mohlo začít vyučování. Mario: Šel jsem po silnici, když tu jsem potkal neznámého muže. Ten mě zastavil a začal si se mnou povídat. Během naší konverzace jsem se ho zeptal, jestli neví o nějaké budově, která by byla k pronájmu. K mému překvapení věděl! Okamžitě mě vzal s sebou, abych se na ni šel podívat. Budova byla pouze jeden blok od naší bývalé školy. S úžasem jsem zjistil, že byla uvolněná málem v poslední minutě – právě v okamžiku, kdy jsme ji my potřebovali pro naši školu. Hned jak jsem ji uviděl, mi bylo jasné, že tady bude naše nová škola. Budova byla větší než ta stará, měla všechno, co jsme potřebovali a byla k okamžitému pronájmu! Majitel chtěl zaplatit nájem dva roky dopředu, což nebyl problém, protože jsme měli peníze z půjčky, kterou jsme spolu s kazatelem vyřídili. Ihned jsem nájem zaplatil, půjčil si nákladní auto a přestěhoval školní potřeby do nové budovy. V pět hodin odpoledne bylo všechno zařízeno a práce skončena. Osprchoval jsem se, oblékl a šel jsem do sboru na svoji první evangelizační přednášku. Byl jsem tak šťastný, že jsem kázal s takovým nadšením, jak nikdy jindy. Vypravěč: V pondělí ráno stál Mario před budovou, kde předtím pět let učil, a posílal přicházející studenty na nové místo - pouze jeden blok odtud. Sousedé nemohli uvěřit, že se Mariovi podařilo najít tak blízko další budovu, a někteří z nich ho proto začali více respektovat jako Božího služebníka. Mario: Evangelistické přednášky byly velmi úspěšné. Více než 40 lidí se rozhodlo pro Krista. A nová škola byla ještě větším úspěchem. S více než 200 studenty začínáme mít málo místa. Jestli porosteme tímto tempem, budeme muset nají větší prostory. A tak již teď jednám o koupi pozemku, na kterém bychom mohli stavět. Mnoho našich nových studentů přichází z rodin sousedů, kteří kdysi vytlačili školu ze své čtvrti. Vypravěč: Bůh je opravdu dobrý!

7 Mario: Vždycky! _______________________________ Mario Lolo je presidentem sobotní školy pro předškolní děti a děti ze základní školy v Port –auPrince, Haiti.

8 6) Je tam i tvé jméno? Edrice Herve Vliv jejích dětí ji přivedl ke Kristu a zachránil její domov od démonů. Jako laický pracovník, který rád pořádá evangelizační přednášky, se Endrice přesvědčil, že Bůh pracuje úžasným a někdy neočekávaným způsobem. Na jeho přednášky v jižní Haiti chodila jedna žena jménem Denise se svými dvěma dětmi – čtrnáctiletým Danielem a dvanáctiletou Daphne. Děti navštěvovaly ve městě církevní školu, kde získaly určité znalosti o Bohu. Po návštěvě Endricových přednášek však začaly tyto děti tvrdit: „Kněz a naši učitelé nám neříkali pravdu.“ Proto je jejich matka nenutila k tomu, aby chodily v neděli do kostela. Daphne a Daniel pak řekli svému učiteli, že se rozhodli už do kostela nechodit. Vysvětlili mu, že se zúčastňovali evangelizačních přednášek a že se chtějí stát adventisty. Když to učitel uslyšel, řekl jim, aby ze školy odešli a už se tam nevraceli. Jejich matka však šla navštívit kněze a ptala se jej, proč byly její děti vyloučeny ze školy. „Vždycky jsem byla členkou této církve a moje děti až dodnes chodily se mnou. Jak to, že se k nim takto chováte jen proto, že už nechtějí chodit na bohoslužby? Porovnávaly totiž to, co je učí jejich učitelé, a to, co říkal evangelista. Dovolte jim, ať se samy rozhodnout, kde chtějí chválit Boha.“ Kněz slíbil, že si promluví s třídním učitelem a řekl matce, ať děti pošle následujícího dne do školy. Po jeho intervenci učitelé s další výukou dětí souhlasili. Když skončila evangelizace, začali Daniel a Daphne studovat Bibli a chodit do společenství Církve adventistů s. d. Jejich matka však s jejich rozhodnutím nesouhlasila. Jednoho dne se Daniel podíval vážně na svoji matku a řekl: „Mami, kazatel nám v Bibli ukázal něco, co mi dělá starost.“ Otevřel Bibli a četl 1 Korintským 6:2,3: „Což nevíte že Boží lid bude soudit svět? Jestliže budete soudit svět, nejste schopni rozsuzovat takové maličkosti? Nevíte, že budeme soudit anděly? Tím spíše věci všedního života.“ (ČEB). „Mami, když jsme poprosili Pána Ježíše, aby se stal naším Pánem, On zapsal naše jména do Knihy života. Jestli Ho ale i ty nepoprosíš, aby se stal tvým Pánem, tvoje jméno tam vepsáno nebude, a jestli nebudeš spasena, potom tě my budeme muset soudit. Maminko, dovol Pánu Ježíši, aby se stal i tvým Pánem!“ Když Denise uslyšela prosbu svého syna, byla na rozpacích. Nechtěla být zatracena a chtěla se dovědět více o Bibli i o církvi, ke které se přidaly její děti. Proto poprosila Edrice, aby s ní začal studovat Bibli. On souhlasil, že budou studovat dohromady – ona a její děti. Jednou zase společně studovali, když tu Edrice uslyšel ránu, jako kdyby něco spadlo. Nikdo jiný ale ten zvuk neslyšel, takže to přešel a studovali dál. Pak zazpívali píseň, pomodlili se a Edrice se vrátil domů. Po jedné biblické lekci se Denise rozhodla pro Krista a požádala o připojení k církvi adventistů sedmého dne. Když se ten večer rodina připravovala ke spaní, Denisin manžel nemohl zavřít hlavní dveře. Táhnul, tlačil, celým svým tělem se do nich opřel - ale nic nepomáhalo, zavřít se mu je nepodařilo. Nakonec to vzdal a otvor zatarasil navršenými židlemi, aby zastavil potenciálního zloděje. Potom si šla rodina lehnout. Uprostřed noci něco Denise probudilo. Otevřela oči, a tu uviděla, jak něco kráčí směrem k ní. Poznala démona, který bydlel v jejich domě od okamžiku, kdy byl postaven. Denise se posadila, démon zmizel. Znovu ulehla a přemýšlela, kolikrát za ta léta už démoni pronásledovali celou její rodinu. Podráželi dětem nohy, jednou si dokonce Daniel při pádu zlomil ruku, a také způsobovali smrt jejich zvířat. Jak si Denise přála, aby už nechali její rodinu na pokoji!

9 Denise usnula, ale zanedlouho byla znovu probuzena a uviděla stejného démona. Protože se bála zase usnout, vstala, šla do kuchyně a posadila se u stolu. Byla unavená, ale měla strach spát. Zmožená únavou však položila hlavu na stůl, zavřela oči a znovu usnula. Najednou uviděla jasné světlo, které se k ní přibližovalo. Uprostřed toho světla někdo byl, ale Denise věděla, že to není démon. Byl to Ježíš. Řekl jí, že to, co se o Něm učí, je pravda. Vyzval ji, aby Ho následovala - a ona souhlasila. Ježíš Denise požádal, aby Mu odevzdala vládu nad svým domovem, včetně dveří, které nešly zavřít. A Denise znovu souhlasila. Vtom se probudila, vstala, vydala se ke dveřím a bez obtíží je zavřela. Ježíš ji také varoval, že s ní bude chtít démon mluvit a že ji bude volat jménem. „Nesmíš s ním mluvit. Jenom mu řekni, že teď patříš mně.“ Ano, patřila teď Ježíši, proto slíbila, že Ježíše poslechne. Když se vrátila do kuchyně, světlo i s Ježíšem pomalu zmizelo. Denisin manžel přišel za ní a zeptal se: „S kým jsi to mluvila?“ „S Ježíšem,“ odpověděla se zářícíma očima rozrušená Denise. „To Ježíš způsobil ten zázrak s dveřmi?“ ptal se manžel dále. Denise mu pověděla všechno, co jí Ježíš řekl, a pak se vrátili spolu do ložnice. Denise rychle usnula, když tu byla znovu byla probuzena hlasem volajícím její jméno. „Denise, to jsem já, já, který bydlí v tomto domě!“ Denise ztuhla. Kousla se do rtu, aby zastavila odpověď, kterou měla na jazyku. Démon však znovu zavolal: „Denise, jsme tady. Chceme tady zůstat, neposílej nás pryč!“ „Nepotřebuji vás,“ řekla Denise třesoucím se hlasem. „V mém srdci teď žije Ježíš. Běžte pryč a už se nevracejte. Říkám vám v Ježíšově jménu, už nechoďte zpátky!“ V pokoji bylo ticho. Denise několik minut seděla na posteli a poslouchala, ale nic se nedělo. Démoni byli pryč a nikdy už se nevrátili. Děti byly nadšené, když se jejich matka rozhodla pro křest. Její manžel s tím sice nesouhlasil a nakonec od rodiny odešel, ale přesto jsou všichni šťastní, protože hlavou této rodiny je Ježíš. ____________________________ Edrice Herve je účetní a archivář v Port-au-Prince, Haiti a slouží jako laický kazatel. Aspoň jednou v roce pořádá evangelizační přednášky.

10

7) Cesta ke světlu Enos Adelson Bůh použil snu, aby přivedl mága do evangelizační služby. Enos seděl na opačné straně stolu, který jej dělil od ženy. Pozoroval její oči běhající po kartách před ní rozložených. Slova, která si přitom mumlala, nedávala smysl a pohyb jejích rukou a prstů ho skoro hypnotizoval. Konečně se na něho podívala. „Vaše budoucnost.“ Zastavila se. Enos s napětím čekal na její další slova. „Budete těžce pracovat, budete mít rodinu a budete prosperovat!“ Enos zadržoval dech a čekal, co přidá ke svému výroku. Ale nic víc neřekla. Zklamaný se opřel o opěradlo. Nic. Neřekla mi nic, co už jsem nevěděl. Poděkoval jí a vstal. Sáhl do peněženky a vytáhl nějaké peníze. Usmála se na něj a peníze si vzala. „Přijďte znovu, přijďte znovu,“ zvala jej. Enos vyšel do jasného haitského slunného dne. Na cestě domů si opakoval kartářčina slova: Práce, rodina, prosperita... Ale žádné odpovědi na mé otázky. Nic, co by mi řeklo, co opravdu skrývá moje budoucnost. Enos sice vyrostl v křesťanské rodině, ale nepřijal Ježíše jako svého Pána a Spasitele. Před ukončením gymnázia dokonce vyhledal kartářku, aby mu řekla, co skrývá jeho budoucnost. Řekla mu pár všeobecných věcí, ale nebylo to nic, k čemu by se mohl s důvěrou upnout. Něco ho však na té ženě přitahovalo. Byl omámen čarodějnictvím a předpovídáním budoucnosti. Lákalo ho tajemství neviditelného světa, proto začal zanedlouho číst knihy o bílé magii. Enos začal považovat bílou magii za něco podobného jako modlitby k Bohu, které kdysi odříkával. Mnoho lidí na Haiti platilo mágům, aby někoho prokleli nebo mu učarovali. Někteří chtěli, aby čáry vyvolaly lásku, aby způsobily těhotenství, nemoc nebo smrt. On chtěl tato prokletí odstraňovat, chtěl spíše lidem pomáhat, ne jim škodit. Enos se naučil ovládat bílou magii a naučil se zaříkáváním, která zneškodňovala klatbu. Byl přesvědčen a přesvědčil o tom i druhé, že jeho moc přichází od Boha, zatímco ve skutečnosti to byla moc satanova. Enos se modlil, ale když mluvil k Bohu, používal také jiná jména, např. Belzebub. Když z těch, kteří ho přišli požádat o pomoc, odnímal klatby, měl s sebou jak Bibli, tak i knihu magie. Pak ukončil školu, našel si práci, oženil se s křesťankou a vychutnávali si klidný společný život. Jedné noci se mu zdálo, že za ním přišel muž a držel v ruce Bibli. Nabídl mu ji, ale Enos se ho zeptal: „Co s ní mám dělat? Já mám Bibli, proč mi dáváš další?“ „Dávám ti tuto Bibli, abys konal moji práci,“ odpověděl člověk a vztahoval k němu ruce s Biblí. Enos se s leknutím probudil a posadil se. Přemýšlel, co ten sen mohl znamenat, ale nakonec se rozhodl na něj zapomenout. O pár týdnů později však měl stejný sen. Znovu k němu přišel tentýž muž a dával mu Bibli. Tentokrát Enos nemohl na sen zapomenout. Co to jen může znamenat? Divil se, že ho člověk ve snu vybízel k tomu, aby využíval Bibli k Boží práci. „Co je to za práci?“ přemýšlel Enos, ale nic o tomto zvláštním snu nikomu neřekl, ani své ženě. Dalšího dne ho jeho manželka pozvala na evangelizační přednášky, které se konaly v Církvi adventistů s. d. Enos se rozhodl, že půjde. Nevynechal žádnou z nich, ale pro Krista se nerozhodl. Jeho žena poprosila kazatele, aby si s Enosem promluvil o jeho víře. Enos se kazateli přiznal, že je přesvědčen, že to, co Církev adventistů učí, je pravda, ale že on potřebuje k rozhodnutí čas. Potom mu také řekl, že je mágem. Očekával, že kazatel bude překvapený, ale ten jenom jednoduše odpověděl: „Budeme se oba modlit, aby ti Bůh ukázal, co chce, abys udělal se svou prací a se svojí věčností.“

11 O několik měsíců později měl Enos další sen. Tentokrát mu stejný muž řekl, aby šel s ním. Enos si všiml, že muž je oblečený celý v bílém a že jeho obličej tak září, že nebylo možné rozpoznat jeho rysy. Enos následoval muže z jedněch dveří do druhých. V místnosti za druhými dveřmi seděl pastor Církve adventistů. Enos na něj překvapeně hleděl, když tu muž v bílém zmizel. Enos se probudil a znovu přemýšlel, kdo ten muž v bílém asi je. Byl si jistý, že je to Bůh. Poklekl vedle postele a modlil se. Najednou se v jeho srdce rozhostil pokoj. O dva dny později měl další sen. Muž v bílém přišel a ptal se: „Nevíš, co chci, abys dělal?“ „Chceš, abych se stal adventistou?“ ptal se Enos. Muž mu odpověděl: „Chci, aby ses stal mým učedníkem.“ Enos se probudil s přesvědčením, že musí následovat Krista a dodržovat Jeho přikázání. Modlil se ale, aby mu Bůh ukázal, že tyto sny opravdu přicházejí z nebe. „Pane,“ prosil, „jestli chceš, abych byl Tvým učedníkem, vyslyš jednu moji modlitbu. Nechci nosit na bohoslužby stejné oblečení, které jsem nosil jako mág. Dej, Pane, aby ti, kteří mi dluží peníze, mi je vrátili, abych si mohl koupit nové oblečení.“ O tři dny později mu jeden z jeho dlužníků zaplatil svůj dluh. Byla to dostatečně velká suma, aby si mohl na celý rok pronajmout malý domeček. Enos vyprávěl své ženě o svých snech a o výzvě, kterou dal Bohu, i o tom, jak mu dlužník vrátil peníze. Řekl jí, že půjde do města a koupí si nové oblečení. Potom bude moci zavolat kazateli a říci mu, že chce být pokřtěn. Když výbor sboru jednal o jeho jménu, ptali se ho členové na magii. Řekl jim, že ho Bůh povolal z magie na cestu, která následuje Krista.Vzdal se všeho, co souviselo s magií a satanem. Dnes je Enos laickým kazatelem. Dvakrát ročně káže na evangelizačních přednáškách, z nichž každá trvá celý měsíc. A Bůh mu neuvěřitelně žehná, když lidem vydává svědectví o své víře a o tom, jak ho Bůh vytrhl ze satanovy pasti. I přesto, že vydělává daleko méně, než vydělával jako mág, jeho děti již nejsou nemocné jako dřív a jeho finanční zdroje mají schopnost „vydržet déle“. Od okamžiku, kdy začal s evangelizační prací pro Pána, ví o stovce lidí, kteří za poslední čtyři roky našli Boha skrze jeho práci. Jeho přáním je stát se cestujícím evangelistou, cestovat mimo Haiti a dělit se s lidmi o Boží lásku. Muži a ženy jako Enos potřebují vzdělání, aby jejich snaha byla ještě produktivnější. Dary 13. soboty pomohly vybudovat na Haiti dvě centra pro laické pracovníky. ____________________________ Enos Adelson je zaměstnán jako dealer a žije v centrální Haiti.

12 8) Vyjít u víře Yvon Aristil Když Yvon hledal druhé, kteří opravdu milují Hospodina, našel nový život. Yvon seděl v kostele, ale neposlouchal. Zpíval, modlil se dohromady s ostatními, ale myslí mu vířily jeho vlastní myšlenky. Je mezi námi opravdu Bůh? Jak si mohu být jist, že jsem v pravé církvi? Yvon se v duchu modlil, „Pane, celý život chodím do tohoto kostela, ale nejsem si jistý, že je opravdu Tvým příbytkem. Ukaž mi, prosím, kde mě chceš mít. A pomoz mi chápat Tvá slova a poslouchat Tě.“ Yvon žije na Haiti. Jeho matka zemřela, když mu bylo jedenáct let a jeho otec je často pracovně v zahraničí. Proto se Yvon, jeho bratr a sestry nastěhovali ke strýci, který se o ně stará a platí jejich školné. V těžkých měsících, které následovaly po matčině smrti, Yvon nacházel útěchu ve své církvi. Ježíš se mu stal blízkým a věrným přítelem, Někým, s kým mohl mluvit, když nebyl nikdo, kdo by naslouchal. Po čase ale přestal být Yvon se svou církví spokojený. Připadalo mu, že její členové neberou Boží pravdu vážně a nedávají ji na první místo ve svých životech. Yvon se chtěl podělit s druhými o Boží lásku, ale byl ještě příliš mladý a potřeboval vedení. Bůh přece musí mít lidi, kteří staví Pána Ježíše a Bibli na první místo, přemýšlel Yvon. Jednoho dne přišli k Yvonovi na návštěvu dva jeho přátelé. Yvon právě četl Bibli, a tak jim začal klást otázky týkající se textů, které četl. Jeden z těch chlapců byl adventista. Yvon byl už dříve varován, aby si dal na adventisty pozor, protože to prý nejsou dobří křesťané. Když ale začali chlapci společně studovat Boží slovo, Yvon přemýšlel, jestli jeho názor na adventisty není mylný. Požádal svého kamaráda, aby mu vysvětlil čtvrté přikázání. Adventista otevřel svoji Bibli a začal číst texty, které vysvětlovaly sobotu. Yvonův druhý přítel poslouchal a také souhlasil, že ti adventisté asi budou mít pravdu. Yvon byl opravdu překvapený, nikdy předtím čtvrtému přikázání tak jasně nerozuměl. Tu noc sebou Yvon házel na posteli a nemohl usnout. V mysli mu zněla Boží slova: „Pamatuj na sobotní den, abys jej světil.“ Nebylo možné nevzít vážně Boží rozkaz, ale jak by ho mohl naplnit? Věděl, že jeho strýc nebude souhlasit s jeho zájmem o adventisty a nikdy žádnému adventistovi nedovolí žít pod svou střechou. Jak by ale mohl neuposlechnout tak jasnou pravdu? Nakonec se rozhodl, že příští den navštíví nejbližší adventistickou modlitebnu. Uvidí sám na vlastní oči, jestli tito lidé opravdu ostříhají Boží přikázání. S tímto rozhodnutím okamžitě usnul. Brzy ráno vstal, oblékl se a tiše se vytratil z domu. Přišel k adventistické modlitebně a vešel dovnitř. Lidé ho tam srdečně přivítali a dali mu lekci sobotní školy, kterou právě studovali. Pastor pak mluvil o Ježíši, jako by to byl jeho osobní přítel.Yvonovo srdce plesalo: „Jsou tito lidé opravdovou Boží církví?“ přemýšlel. „Je to odpověď na moje modlitby?“ Na závěr svého kázání vyzval kazatel ty, kteří jsou ochotní se cele odevzdat Ježíši, aby přišli dopředu.Yvon cítil, že je to Boží výzva, ale zareagovat na ni nebylo tak jednoduché, jako prostě jen vstát a jít dopředu. Co by řekl jeho strýc, kdyby věděl, že Yvon je v adventistické modlitebně? Yvon si byl jistý, že by ho vyhnal ze svého domu, protože adventisty neměl rád. Tyto a podobné myšlenky se mu honily hlavou, a on váhal. Má se rozhodnout pro Ježíše, nebo má chvíli počkat? Yvon byl přesvědčen, že našel tu pravou církev, ale bude Bůh po něm chtít, aby riskoval svůj domov a školu? Kazatel znovu zval ty, kteří by se chtěli odevzdat Ježíši, aby přišli dopředu. A tu se Yvon zvedl a šel. Nohy měl jak bez kostí, šel pomalu a nejistě. Jak tak ale šel středem modlitebny, začal pociťovat jistotu, že se rozhodl správně. Jeho srdce bylo lehké jak pírko. Byl si jistý, že Bůh vyslyšel jeho prosby a pomohl mu najít svůj církevní domov.

13 Když ale přišel Yvon později domů, setkal se se silnou opozicí. „Jestli budeš chodit do toho bláznivého kostela, nebudu platit tvé školné, ani tě nebudu živit,“ křičel na něho jeho strýc. Dovolil mu sice zůstat v domě, ale neměl tam nic víc, než postel. Yvona to ale v jeho rozhodnutí následovat Krista nezviklalo. Když seděl v lavici v modlitebně a poslouchal kazatele, nebo když v sobotu ráno zpíval, cítil v srdci nádherný pokoj. Zbytek týdne však byl těžký. Yvon se modlil, aby mu Bůh pomohl najít sponzora, aby nemusel přestat chodit do školy. Konečně mu jeho teta slíbila, že za něj školné zaplatí. Když se Yvon připravoval k závěrečným zkouškám na gymnáziu, rozbil si brýle. Neměl peníze, aby si je nechal opravit, nebo aby si koupil nové, a neznal nikoho, koho by mohl poprosit o pomoc – tedy kromě Boha. „Nemám peníze,“ modlil se. „Bez brýlí ale dobře nevidím. Prosím Tě, Pane Bože, pomoz mi najít způsob, jak je opravit.“ Následující den šel Yvon do kanceláří Western Union, kam lidé posílali peníze. Šel tam, přestože od nikoho peníze v tuto dobu nečekal. Když ale řekl úředníkovi své jméno, zjistil, že tam peníze opravdu má! Poslal mu je jeho bratr, a bylo jich víc než dost na nové brýle. S novými brýlemi mohl Yvon studovat a udělat závěrečné zkoušky. Po maturitě se Yvon rozhodl, že bude studovat teologii na adventistické univerzitě na Haiti. Když řekl o svých plánech své rodině, bratr namítl:. „Proč nestuduješ něco užitečného, jako třeba medicínu? Rodina by na tebe byla hrdá, kdybys byl doktor.“ Yvonův strýc s tím souhlasil a dokonce slíbil, že zaplatí jeho školné, když půjde studovat medicínu místo teologii. Yvon ale cítil, že ho Bůh volá do služby. S vírou se přihlásil do podzimního semestru teologie a začal se modlit, aby mu Bůh poslal peníze na školné. Jeho strýc mu napsal, že studuje Bibli, že zjistil, že adventisté sice mají pravdu ohledně soboty, ale on musí zůstat ve své církvi, protože je protestantským kazatelem a nemůže se vzdát své obživy. Nenabídl se však, že Yvonovi školné zaplatí. Yvon nevěděl, jak požadovaný obnos sežene, a tak se stále modlil. Když později mluvil se svým bratrem, ten mu řekl, že se rozhodl mu studia zaplatit. Ten večer byla Yvonova modlitba plná díků. Yvonův život nikdy nebyl lehký, ale Boží ruka ho mnohokrát různým způsobem posílila. Yvon ví, že když bude důvěřovat Pánu, On se o něj postará. __________________________________ Yvon Aristil studuje teologii na Adventistické universitě v Haiti. Jeho domov je na severozápadním výběžku Haiti.

14 9) Cesta víry Carmela Gonzaleze Carmelo a Doris Gonzalez Byli věřící celá léta, ale Bůh jim ukázal úplně jinou cestu, když Ho prosili o odpovědi na své otázky.

Moc rád jsem chodil do kostela a do nedělní školy. Učil jsem mládež a moje žena Doris učila děti. Byli jsme opravdu šťastná křesťanská rodina, nebo jsme si to alespoň mysleli. Potom se najednou objevily pochybnosti. Miloval jsem Boha a chtěl jsem Mu sloužit, ale začal jsem přemýšlet o tom, jestli moje církev dodržuje celé Boží učení tak zodpovědně, jak by měla. Zamýšlel jsem se nad tím, jestli je skutečně to, čemu věřím, založeno na Bibli. Budou následovníci Boží opravdu vytrženi ze země a vzati do nebe? A jestli lidé jdou do nebe, když zemřou, proč se potom potřebuje Ježíš pro svou církev vracet na tuto zem? Čím víc jsem o těch věcech přemýšlel, tím více mi připadalo, že mnohé z toho, co jsem znal, nemá základ v Bibli. Položil jsem našemu kazateli několik otázek týkajících se některých záležitostí, ale jeho odpovědi mě neuspokojily. Jednu neděli, když jsme se vraceli domů z kostela, jsem se obrátil na svoji ženu a řekl jsem jí: „Nevím, kam mne to povede, ale chci se dozvědět pravdu, tu pravdu, kterou učí Bible.“ Moje žena ani nebyla překvapená. Najednou mi došlo, že má podobné myšlenky jako já. Když jsme přijeli domů, modlili jsme se: „Pane, doveď nás ke své pravdě, ať už je jakákoli. Ukaž nám, jak chceš, abychom Tě chválili, a především nás nauč, jak Tě lépe poznat.“ O týden později mi zatelefonovala moje sestra. Řekla mi, že se zúčastnila jednoho náboženského semináře, a že byla překvapená tím, co tam učili. Chtěla mi poslat audio-záznam toho semináře, abych si jej poslechl. Probudila ve mně zájem, a tak jsem ji požádal, aby mi pásku poslala. Když záznam přišel, poslouchal jsem ho v autě na cestě do práce. Řečník mluvil o soše ve snu krále Nabuchodonozora, a vysvětloval, co to vlastně znamenalo. Řečník to byl bezpochyby dobrý, ale většina z toho, to říkal, byla přinejmenším zvláštní. Poznamenal jsem si verše, které používal, abych si je později mohl přečíst a dokázat, že neměl pravdu. Tentýž večer na cestě domů jsem poslouchal další kázání. Bylo o Boží sobotě, sedmém dni týdne. Líbilo se mi, ale jsem si nebyl jistý teologií tohoto kazatele. Proto jsem si znovu zapsal zmíněné verše, a když jsem přijel domů, vyhledal jsem si každý biblický odkaz, který jsem si poznamenal. Skoro jsem nemohl věřit svým očím. Každý biblický text, který jsem vyhledal, podporoval kazatelova slova. Zavolal jsem sestře. „Z které církve jsi získala tu pásku?“ „Nevím,“ odpověděla. „Jak víš, normálně do kostela nechodím. Ale viděla jsem plakát o semináři na téma „Zjevení“, to připadalo mi zajímavé, a tak jsem šla.“ „Prosím tě, zašla bys znovu do toho kostela a zjistila, co je to za denominaci? A také mi pošli nějaké další pásky. Pošli je co nejdřív! Zaplatím ti to.“ Nemusel jsem čekat dlouho. Brzy přišla krabice, ve které bylo přes 30 pásek. Hned další den jsem je začal poslouchat. U každé z nich jsem si zapsal texty, a ty pak vyhledal ve své Bibli. Musel jsem přiznat, že všechno, co kazatel říkal, bylo logické a biblické. Moje srdce se rozbušilo. Byly ty pásky Boží odpovědí na mé modlitby? Měly mě vést do pravé Boží církve? Zjistil jsem, že řečník byl kazatelem Církve adventistů sedmého dne. O adventistech jsem už sice slyšel, ale žádného z nich jsem neznal. Proto jsem zavolal operátorovi a poprosil ho, aby mi našel telefonní číslo nejbližšího adventistického kostela. Potom jsem tam zatelefonoval, ale nikdo to nebral. Nechal jsem tedy na záznamníku vzkaz: „Potřebuji co nejdříve s někým mluvit ohledně určitého biblického učení.“

15 Další den mě přišel do práce navštívit mladý adventistický kazatel. Pozval mě, abych se ve středu v jejich sboru zúčastnil modlitebního setkání. Šel jsem a nemohl jsem uvěřit tomu, jak dobře jsem se tam cítil. Bylo to, jako bych se vrátil domů. Po skončení jsem se ani nemohl dočkat, až přijdu domů a řeknu Doris, co jsem našel. Řekl jsem jí o audiokazetách, které mi sestra poslala, o biblických textech, i to tom, jaké pravdy – které jsem předtím neznal – jsem objevil. Pověděl jsem jí o modlitebním setkání a dodal jsem, že mám zato, že Bůh tak odpověděl na naše modlitby. Doris poslouchala, ale zpočátku si nebyla jistá. Chtěla plnit Boží vůli jako já, bylo však pro ni těžké představit si, že by měla opustit náš kostel, kde jsme měli tolik přátel, zvykat si na jinou formu bohoslužby a opustit tu, kterou jsme měli rádi. Příštího dne nám ten mladý kazatel znovu zavolal a řekl nám, že v naší čtvrti je ještě jeden adventistický sbor, že je blíže našemu bydlišti, a že bychom jej mohli navštívit. Protože si Doris stále nebyla jistá, šel jsem sám. Našel jsem malou skupinku v jednoduché místnosti. Když jsem se posadil, někdo se ke mně obrátil a řekl: „Feliz Sabado“. Jejich teplé přijetí se dotklo mého srdce a já jsem cítil, že jsem zde vítán! Příští sobotu jsem Doris poprosil, aby šla se mnou. „Je to malá skupinka a budova je chudobná, vůbec to tam nevypadá jako v kostele, do kterého jsme zvyklí chodit,“ řekl jsem. „Ale lidé jsou moc přátelští a kazatel přináší biblické pravdy.“ Doris souhlasila, a tak několik dalších týdnů chodila celá naše rodina v sobotu do adventistického sboru, a v neděli do našeho starého kostela. Zanedlouho jsme se s lidmi z adventistické skupinky sblížili a pochopili jsme, že Bůh po nás chce, abychom hledali Jeho pravdu v malém adventistickém sboru. Každou sobotu jsem byl plný radosti a pokoje, když jsem poslouchal kázání z Božího slova, Boží pravdu. Brzy na to se celá naše rodina rozhodla stát se členy tohoto společenství. Byl jsem sice křesťanem dlouhá léta, ale teď jsem tím nejšťastnějším křesťanem! Učit se od Boha, chválit Ho, dělit se o Jeho lásku a o Jeho poselství - to je obnovující zkušenost, o kterou se chci podělit se světem v těchto těžkých dnech. Chci chválit Boha, že vyslyšel prosby naší rodiny a přivedl nás do Církve adventistů s. d.. Jsem přesvědčen, že na světě jsou tisíce, možná miliony lidí, kteří se modlí za poznání Boží vůle. Musím jim pomoci najít Boží vůli a Jeho církev, tak jako moje rodina našla Boží vůli tady, v malé adventistické rodině. Protože jsme se modlili a hledali Boha, můžeme se teď těšit z nádherné cesty, kterou nás On vede. ________________________________ Carmelo Gonzalez a jeho rodina žijí v Ponce, v Puerto Ricu.

16 10) Cathy Sue může Cathy Sue Cordero Víra dospívající dívky v Boha jí pomáhá překonávat osobní problémy. Cathy Sue byla dítě spěchu. Narodila se o čtyři měsíce dříve a vážila pouze 675 gramů. Navíc měla pouze jednu ruku. Lékaři ji sice uložili do inkubátoru, ale rodičům řekli, že naděje na přežití tohoto malinkatého miminka je minimální. A jestli přežije, nebude nikdy normální. Ale Cathy Sue přežila! Od samého počátku to byla bojovnice. Zatímco Cathy Sue ležela tři měsíce v inkubátoru lokální nemocnice, její matka plakala nad osudem své malinké dcerky. Přemýšlela, co udělala špatného, že musel její nevinné děťátko potkat tak strašný osud. Potom přišla na návštěvu teta Cathy, věřící adventistka. Ta řekla plačící matce, že Bůh ji osudem jejího děťátka netrestá. „Bůh má s Cathy nějaký úžasný plán, stvořil ji pro zvláštní účel. Věř Mu.“ Když měla Cathy Sue čtyři měsíce, byla propuštěna z nemocnice. I přesto, že byla napojena na srdeční a plicní monitory, vzala ji matka do blízké modlitebny Církve adventistů s. d., pak začala každou sobotu brát do sboru všechny děti, a po čase se všichni stali členy církve. Cathy se dobře vyvíjela a matka byla Bohu za toto zvláštní dítě vděčná. Rovněž celá rodina se k děvčátku chovala jako k ostatním normálním dětem. Když Cathy dosáhla určitého věku, byla jí naordinovaná protéza, aby jí to pomohlo s udržením rovnováhy. Cathy byla nadšená, že má dvě ruce. Protéza jí pomáhala řešit některé těžké situace ve škole. Po několika letech jí protézu vyměnili za větší. Zatímco se rodiče ke Cathy nechovali jinak, než ke svým ostatním dětem, její starší bratr Paul se stal jejím ochráncem. Když se jí někdy děti posmívaly, Paul se jí zastával. Naučil ji jezdit na kole, plavat a jezdit na kolečkových bruslích, aby byla stejná jako jiné děti. Motivoval ji k tomu, aby se snažila dosáhnout všeho, čeho dosáhli druzí. A tak se Cathy stala členkou klubu Pathfinderů a zúčastňovala se všech jejich soutěží a aktivit, při kterých často dosahovala těch nejlepších výsledků. A tak za podpory celé rodiny vyrůstala Cathy jako milé, laskavé děvčátko. Pak její matka onemocněla rakovinou. Cathy bylo pouze šest let a byla příliš mladá na to, aby do důsledku chápala matčino onemocnění, přesto se snažila podpořit její víru. Když byla Cathy starší, zjistila, že protéza je pro ni spíše zátěží, než přínosem. V sedmé třídě ji proto přestala používat. Zpočátku některým spolužákům vadilo vidět ji jen s jednou rukou, ale její přístup jim pomohl přijmout ji takovou, jaká byla. Cathy se často setkává s lidmi, kteří mají problém, když ji vidí pouze s jednou rukou, a proto se je snaží uklidnit: „O nic nejde. Až se Ježíš vrátí, přinese mi tu druhou, a do té doby to není problém.“ Cathy pomohla svým přátelům pochopit, že to, že je člověk jiný, fyzicky nebo mentálně poznamenaný, neznamená, že ještě musí být v nevýhodě. Snaží se také postiženým lidem pomoci chápat, že být jiný přece není nic špatného. „Nedovolte nikomu, aby za vás rozhodoval, čeho můžete nebo nemůžete dosáhnout,“ radí. Někdy se lidé ptají, co by se stalo, kdyby přišla o nohu nebo o svoji jedinou ruku. „Nemyslím na to. Není to žádný problém,“ odpovídá s úsměvem. „I to by mě ale nezměnilo, stále budu Cathy.“ Jeden ze školních předmětů, které Cathy na gymnáziu studovala, byl marketing. Tento předmět vyžadoval, aby žák vykonával během studia praxi v nějakém obchodě. Cathy si podala žádost do mnoha různých firem a restaurací. Navštívila víc organizací, než by mohla spočítat, ale práci nesehnala. To ji opravdu trápilo. Měla strach, že nebude moci úspěšně ukončit své studium a nevěděla, co dělat. Její učitel jí doporučil, aby si podala žádost do McDonaldu. Cathy nebyla nadšená, že by měla pracovat v restauraci, která nabízela rychlé občerstvení, ale cítila, že nemá

17 na vybranou. Domluvila si proto pohovor, ale jen proto, aby mohla svému učiteli říci, že pro to opravdu udělala všechno. Během pohovoru nebyla vůbec vzpomenuta skutečnost, že má jen jednu ruku. Nedošlo na otázky, co může, nebo nemůže dělat, a práci dostala. Přijala ji s nadšením. Začala pracovat v pokladně, ale během dne musela také vypomáhat při prodeji nápojů a zmrzliny a vykonávat některé další povinnosti. Někdy měla potíže s výkony, které normálně vyžadují obě ruce, jako na příklad v případě plnění zmrzlinových kornoutů, a tak zůstala po pracovní době a nacvičovala si to tak dlouho, až přišla na to, že když drží kornout v ruce a pahýlem druhé ruky stiskne knoflík, zvládne tento úkol velice dobře. Cathy brzo zjistila, že neexistuje nic, co by s trochou intenzivního cvičení nezvládla. A navíc, mohla dělat i to, co druzí ne. Když se nějaké malé dítě divilo, že má jen jednu ruku, Cathy se mu snažila pomoci pochopit, že je úplně stejná jako ostatní, kromě toho, že ona má jen jednu paži, a oni dvě. Její postoj a přístup pomáhá dětem i jejich rodičům zjistit, že mít jednu ruku není handicap. Ba naopak, mnohdy se stává, že lidé, kteří přicházejí do McDonaldu, se schválně postaví do řady k její pokladně jen proto, aby viděli, jak jí to s jednou rukou krásně jde. Cathy si tuto práci zamilovala a nebyla proto moc ráda, když její praxe skončila. Vedoucí provozovny se ji snažil přemluvit, aby tam zůstala, ale Cathy se rozhodla nejprve dokončit svá studia. Řekla mu: „Pracovala jsem těžce a snažila jsem se dělat svou práci co nejlépe. I když jsem tu pracovala ráda a ráda jsem se setkávala s různými lidmi, potřebuji ještě studovat.“ Během školních let chtěla být Cathy obyčejným teenagerem. „A taky jím jsem,“ říká. „Mít Boha po svém boku mi nesmírně pomáhá. Milovat Boha mi pomohlo milovat sama sebe takovou, jaká jsem. Doufám, že můj příklad také pomohl ostatním lidem naučit se být více otevřenými. Trvám na tom, aby mě brali jako normálního člověka. Když někdo řekne, že něco nemůže, jiní řeknou: „Když může Cathy, můžeš i ty.“ „Člověk si vytváří sám sebe. Jestliže jsi přesvědčen, že jsi ošklivý, budou tě druzí tak vnímat. Jestli si myslíš, že nemůžeš, tak nebudeš moci. Neomezuj Boha. Já jsem unikátní, protože jsem Boží dítě, ne proto, že mám dvě nohy a jen jednu paži. Jsem zvláštní, a není nikoho, kdo by to mohl změnit.“ (Cathy Sue Cordero, 19 let, žije v Moca, Puerto Rico, kde studuje na univerzitě.)

18 11) Nebojácný Victor Santos Victor Santos V ulicích nepoznal strach, ale ve vězení se naučil bát neznámého. Vzalo to nějakou dobu, než přišel na to, že pouze Kristus mu může zaručit pokoj. Victor se vydal na cestu kriminality, když mu bylo 14 let. Začal tehdy užívat drogy. Zanedlouho je začal také prodávat, aby si na ně vydělal. O rok později si ho najal jeden mafián, aby zabíjel ty lidi, kteří mu dlužili peníze, nebo kteří vyhrožovali, že půjdou na policii. V sedmnácti začal pracovat jako osobní strážce a nájemný vrah pro lokálního drogového bosse. Měl dobrý plat, ale celý ho utratil za drogy.V 21 letech skončil ve vězení. Ve špinavém, hlučném vězení měl Victor čas přemýšlet o svém životě. „Jak se to všechno zvrtlo,“ ptal se sám sebe. Přemýšlel, jestli je možné ještě doufat, že někdy najde Boha a klid. Během svého dospívání se několikrát pokusil skončit s drogami, s kriminální činností a beznadějí. Někdo ho kdysi pozval do kostela, a on šel a doufal, že se jeho život změní. Kazatel té církve se pro něj stal vzorem a Victor začal doufat, že jeho život bude mít přece jen nějaký smysl. Ale když byl kazatel přistižen s milenkou, Viktorovy naděje se zhroutily. Připadalo mu, že život je jeden špatný vtip s různými závislostmi – pro někoho jsou to drogy, pro druhého alkohol, pro dalšího sex. A tak Viktor odešel z kostela a vrátil se ke svým drogám a svým přátelům – dealerům drog. Nedlouho poté byl Victor vzat do vazby kvůli přechovávání drog. Měl tehdy 21 let. Život ve vězení byl těžší a nebezpečnější než život na ulici. Vězni se museli mít neustále na pozoru před útokem svých spoluvězňů. Když byl ale v noci ve své cele sám, měl čas přemýšlet. Jednoho dne se u něj zastavil vězeňský kaplan a nabídl mu, že se s ním bude modlit. Viktor souhlasil. Snažil se vrátit ke čtení Bible, ale nebyl si jistý, že rozumí tomu, co čte. Ptal se kaplana na verše, které mu nedávaly pokoj. Jednou četl stať u Matouše 26:52. „Vrať svůj meč na své místo; všichni, kdo se chápou meče, mečem zajdou.“ Viktor si uvědomil, že právě on „žil s mečem“. Zavraždil přece několik lidí! „Znamená to, že zemřu stejně, jak jsem já zabil ty lidi?“, přemýšlel. Viktorova odvaha byla ta tam. Uvědomil si, že Bůh vidí i jeho nejskrytější myšlenky. Viktor začal docházet na společná setkání, která kaplan vedl, aby mohl lépe chápat Boha a najít pokoj, po kterém tak toužil. Ale satan nechtěl nad ním ztratit svoji moc. Ve vězení bylo běžné násilí. Vězni útočili na své spoluvězně, silnější zneužívali slabšího. Jeden z vězňů se začal motat okolo Viktora, dělal mu nabídky, a zároveň mu vyhrožoval. Viktor s ním nechtěl mít nic společného, ale ve vězení nebylo úniku. Aby se mohl tomuto muži ubránit, vyrobil si Viktor nůž a při jedné rvačce ho bodl. Přiběhla stráž, zastavila rvačku a poslala bodnutého muže do nemocnice. Viktora zavřeli na samotku a prodloužili jeho pobyt ve vězení. Když si odpykal osm let svého trestu, Viktor ve svých 29 letech utekl. Vrátil se k životu na ulici a také zpátky k drogám. Jeho život se znovu stal začarovaným kruhem. Touha po drogách ho vedla ke větší a větší kriminalitě, až byl znovu zatčen a dostal se zpátky do vězení, do stejného brlohu plného násilí. Když byl ve rvačce poraněn, odvezli ho do nemocnice, kde mu sestra, křesťanka, darovala Bibli a nabídla mu, že se za něj bude modlit. Kdykoliv spolu mluvili, naléhala na něho, aby tu Bibli četl, aby mohl najít takový život, který mu chtěl Bůh dát. Ve Viktorovi vzklíčila nová naděje; opravdu zatoužil změnit svůj život, a tak začal číst. Ale jeho strach z Boha mu zabránil v tom, aby se zcela odevzdal Kristu. Jednoho dne obdržel Viktor zprávu, že bude propuštěn na podmínku. Ale když k tomu došlo, zjistil, že je bez domova, bez přátel a stále je ještě závislý na drogách a alkoholu. Většina lidí se

19 ho bála a nechtěla s ním mít nic společného. Jednou se ale setkal s křesťanem, který mu pomohl dostat se do detoxikačního centra. Během tohoto období měl Viktor opakovaně sny o démonech. Vždycky se probudil zpocený a takřka paralyzovaný. Druhdy nebojácný Viktor byl paralyzován strachem. Prosil Boha, aby ho od těch démonů zachránil, aby mu odpustil hříchy, odňal od něho závislost a touhu po drogách. Slíbil, že bude po zbytek svého života sloužit Bohu. Pak byl pomalinku schopen pohnout jednou rukou, potom nohou a začít se hýbat. Modlil se vždy tak dlouho, až znovu usnul. Jednou se mu zdálo, že se na něj laskavě dívá krásný obličej. Obličej zmizel, a Viktor prosil, aby ho mohl znovu uvidět. Probudil se s pocitem jistoty, že Bůh je s ním. Když byl propuštěn z detoxikačního centra, vůbec si nevěřil. Zmáhala ho silná touha po drogách, ale jeho druhé já prosilo, aby zůstal „čistý“. Toulal se ulicí, když tu uviděl nějaké otevřené dveře. Vešel dovnitř a posadil se. Byla to adventistická modlitebna. Muž, který seděl blízko něj, se ho zeptal, jestli je v pořádku. Viktor přikývl, ale pak muži řekl, že potřebuje pomoc. Vysvětlil mu, že byl propuštěn z vězení a detoxikačního zařízení, ale že má strach, že se znovu vrátí k drogám. Muž se na něj usmál a na kousek papíru mu napsal jméno a telefonní číslo. Byla to adresa a telefonní číslo křesťanského rehabilitačního centra nazvaného „Dotek Mistra“. Muž na něj naléhal, aby tam okamžitě zašel. Viktor vyšel z modlitebny a šel na udanou adresu. Celou cestu se modlil, aby mu toto centrum bylo schopno pomoci. V centru byl přijat a byla mu přidělena postel. Tu noc se probudil po půlnoci, vstal, šel do malé kaple, která byla hned vedle společné ložnice, a modlil se. Konečně ucítil pokoj, který naplnil celou jeho osobnost. Každou noc ve dvě hodiny Bůh Viktora probudil a on strávil tyto tiché noční hodiny modlitbou, prosil o uzdravení a pokoj. Našel radost, kterou nikdy předtím neznal. Poprvé po letech se zase mohl smát i plakat. Cítil radost a pokoj, který mohl přicházet pouze od Boha. Viktor přijal do svého srdce Pána Ježíše a zvítězil nad tabákem, alkoholem i drogami. Pryč byla touha vrátit se ke starému způsobu života. Tento mladý muž, který byl dříve známý svou tvrdostí a násilím, teď vede život naplněný laskavostí, duchem Božím a nadějí do budoucnosti. V této době se Viktor učí důležitým dovednostem, aby se mohl znovu vrátit do komunity. Když vidí všechny ty závislé, kteří přicházejí do tohoto rehabilitačního centra, vzpomíná, jak ho Bůh vzal z ulice, vysvobodil z vězení a dal mu nový život naplněný radostí a pokojem. Jeho srdce je naplněno vděčností. ______________________________ Victor Santos pracuje jako kuchař v rehabilitačním centru “Dotek Mistra” v San Jose, v Puerto Ricu.

20