(V místnosti je ruch. Lidé současne mluví a v pozadí je slyšet děstký hlas)

Přepis: Eva Kicková Číslo nahrávky: 121 211_001 T1- tazatelka (ţena) T2- tazatelka (ţena) M- muţ (manţel respondentky) Z- ţena (respondentka) D1- straší díťe D2- mladší díťe (V místnosti je ruch. Lidé současne mluví a v pozadí je slyšet děstký hlas) T1: Uţ je to nahráváno. Mhm? K: Můţu to dám sem, ţe? (V pozadí je výrazně slyšet mužský a dětský hlas) Začátek rozhovoru 00:00:12 T2: Táákţe ... (pauza) T2: Můţu? Táákţe. Dobrý den, pani Absolónová. Dobrý večer, nó. Z: Dobrý večer. T2: Ták, já mám pro vás takovou otázku. Eee, takţe se vám ptám, vyprávějte mi, proč jste přišli do České republiky, ze Slovenska, nebo odkuď jste? Z: (Počas kladení otázky začne odpovídat): No, já to mám trošku pestřejší. (Znovu opakuje) Já to mám trošku pestřejší. Maminka s tatínkem mě měli, mamince bylo čtrnáct roku, tatínkovi šestnáct. Rodiče im to nechtěli povolit, aby spolu zustali, tak utekli do Prahy. Ja jsem se narodila v Praze potom. T1: A odkud tam v jsou ... odkud tam voni utekli? Z: Z Diakovec, okres Galanta, Maďar, jo? Nó, potom jako sss, jse tam narodilo, v Praze pět dětí a rodiče se potom rozhodli, kdyţ uţ ty starý byli spokojení s tím, ţe teda jako měli děti (Přítomní lidé, kterí nejsou zapojení do rozhovoru, se hlasite baví), no tak uţ jim to odpustili a vrátili jsme se na Slovensko, do těch Diakovic. Von tatínek nám postavil dům ... tak sme bydleli tam. Za štyri roky můj tatínek zemřel, zůstala maminka z pěti dětma sama, skrátka. Potom sme měli perno, protoţé, tam byla jedna strana byla mezi gádţema, mezi Češi, teda mezi Maďaři a druhá strana zas byla osada ruská. M: (Z dálky zazníva): Babi .. (Ženský hlas říká): Ahoj .. Z: (Odpovídá na pozdrav): Ahoj.. ahoj. K: Nashledanou. Z: Nó á .. pozor Karol. Nó, chodili sme do školy tam, ja jsem teda chodila, dvě sestry sme chodili do maďarských škol, maďarsky umím perfektně, protoţe jsu Maďarka, ţe jó? Jsme chodili do maďarských škol, ty děti nás mlátili.Neměli jsme otca, tak jsi na nás dovolovali. Maminka jednoho dne řekla: "Jedeme pryč do Čech." T2: V kolikátím roku to bylo? Z: To bylo nějak v šedesátym osmím? Jsme se sebrali a jeli jsme do Čech. Jsme jeli do Nymburka, tam jsme měli babičku, tam měla maminka sestry, tak jsme tam vychodili školy, ale uţ česky, to víte z maďarštiny na češtinu to bylo pro nás pekelný. Nó ále, dokázali jsme to. Já jsem se vyučila

jako brusička skla, no á potom, jako, kdyţ mi bylo osumnáct roků, namluvila jsem si jednoho kluka, s kerým jsme měla jedno dítě, jó? Mám nejstarší dceru cerku má štyricet dva roků, s tím pánem. Pak jse mi narodilo druhý a pak jsme se rozvedli. Začal mi dělat peklo ze ţivota, tak jsem zůstala sama, s dvoma dětma. Potom tady přišel ...(M se zapojí do rozhovoru) M: Jé.. Z (Pokračuje): potkala jsem uţ pana Absolóna ... M(Opět vstupuje do rozhovoru): Jéj. Z (Pokračuje): ... asi po sedmi letech, jsem ho potkala a zůstali jsme spolu. Ten mně stáhnul do Brna. T2: V kolikátím to tak bylo v rokú nebo ... Z: V sedůmdesátím třetím roce M (Dodáva)Pátím. (Vzápětí se ptá)Kolik? Z: Sedůmdesát tři. Nejak tak mně stíhnul do Brna. M: Sedumdesát čtyři. Z: Sedůmdesát čtyri, to je jedno, tak jsem se sekla vo jeden rok. No á jsem tady v Brně třicet osum let. (Zazvoní zvonek) M : Můţu si k vám ...? T1: Posaďte se. T2 (Rovnež z T1 povídá): Třicet osům. Z: Třicet osům. M: A nech sa páčí kavú. T1: Ja jsi to taklhe přesunu. Z: Pracovala jsme v kuchyni, na Ponávce jsme pracovala jako ... T2 (Dodáva): Jó. Z: pomocní síla v kuchyni, pak jsem si udělala nadstavbu. Pak jsem byla dietní kuchařka, no á pak dědek nastúpil na předruţenú výrobu a řek mi: "Poď tam, děláme byt." Tak jsem pracovala u zedníků. T2: Co jste tam pracovala akó, co jste tam vykonávala? Z: To normálne u zedníků, normaľne, osývala písek, míchala maltu, vozila 00:04:30-1, jako co bylo ako zedníkům, pomáhat zedníkům, tak to jsem dělala. T2 (Potichu říká): To je hezký. Z: Potom jsem otěhotněla s tou třetí cerkou, teda druhou, ne? S Katkou a pak jse narodila třetí holka, ta Deniska, no a já jsem teţce onemocněla. Přestala jsem chodit na nohy, jó? A tak jsem práci nechala, od tí doby jsem doma. Je to asi vod osůmdesát ...tiho, devadesátiho, nebo kdy byl ten převrat? M: Devadesátiho. Z: V osůmdesátym devátym, né? Nejak tak. Byl převrat, od tý doby nepracuju, jsu na úřadě práce. Tak takovídle je můj příběh. 00:05:18 T2: Eee, a to bylo, to bylo tak eee, jaký byl váš tehdejší ţivot a ja jse změnil? Z: Tehdejší ţivot náš náš byl hroznej. To víte, na Slovensku. Mamka brala na, na nás, z Prahy posílali, protoţe tatínek pracoval v Praze, betonáře dělal a dostávala na nás šesťtisíc důchodu. Toto bylo pro nás, pro tolik dětí. Škola, jídlo, ţejó, svačiny, uvařit, toto. Teď někdo chtěl pučit od mamky, nevrátil jí to, kdyţ to chtěla zpátky, tak ji ještě zbili. Tam byli hnusní títo, jako nó Romové, musím takhle říct, jó. A tak, jsme měli hodně téţkej ţivot, víte? Protoţe se stalo někdy, ţe ... M (Přeruší Z): Víme.

Z: ...jsme byly na plackách, na černý kávě. Víte co jsou placky? M: Kouříte? Toţ jsi vemte. Z: (Pokračuje) Udělali takový z mouky na kamnech a černá káva k tomu. T2: Jo jo. Z: Na čaj jsme neměli. Byl to, můţu vám říct, ţe to byl teţkej ţivot ... M: (Nabízí občerstvení) Nech sa páči. T1: (Potichu): Děkuju. (I ostatní přítomní potichu děkují) Z: ...jak tatínek zemřel. T2: Eee, chtěla by se zeptat, kdy to tak bylo, v kolikátym roce takhle? Z: Tatínem mi zemřel v šedesátim druhým roce, no asi šedesát šedesát osům, šedestá sedům to bylo, kdyţ uţ jsme doopravdy tam nevládli, protoţe mlátili nás děti, mamince dělali zle, znásilnili ji několikrát chlapi tam. Jako znásilnili ji několikrát chlapi tam, protoţe viděli, ţe nemá chlapa, maminku jsem měla krásnou. T2: Ješišmárja. Z: Jó, takţe tam 00:07:12-2 trpěl jak hlady, tak bitky a proto jsme vod tama utekli o půlnoci. Maminka nám zavázala takový baťůţky, co jsme měli věcičky, barák se prodal a o půlnicu jsme utekli do Šali nad Váhom, bo tama jel vlak do Galanty a z Galanty jsme jely uţ přímo do Kolína. No a s Kolína jsme potom cestovali celou noc do Nymburka. Ţe jo. T1: Vy jste potom přišli do Nymburka? Z: Prosim? T1: Vy jste potom přišli do Nymburka? Z: Ano, byli jsme v Nymburce, bydleli jsme u babičky, potom maminka koupila si baráček, tak jsme bydleli kousek u Poděbrad, jó. Menovalo se to Opolánky, tak jsme tam vyrústali jako děti, samozřejmě. Jsme tam vyrůstali v tom baráčku, ďelala maminka v Agrostroji v Jičín. Pak jsem tam zaměstnaná byla i já, jako brigádně, ţe jó, nebo jsme byla ještě mladistvá, tak jenom brigádne na úklid, no a spláceli jsme si ten baráček, co maminka koupila, ţe jó. No a tam uţ nám bylo docela dobře, ţe jo, protoţe lidi viděli, ţe jó, ţe nemáme tatínka, tak nám nosili prádlo, to uţ byli Češi samozřejmě, sice jídlo né, ale prádlo nám nosili, boty nám nosili, takţe jsme měli, jó. Nó a potom jsme se dostali, maminka pracovala, splácela sem ten baráček, moc nám nezbývalo na jídlo, ţe jo. Tak jsme chodili na pole, samozřejmě brambory, cibule, květáky, nebo co bylo na poli bylo doma. M: To bylo určitě vaše. Z: No tak, naše to nebylo, ale jako ... M (Skočí jí do řeči): Né? Z (Pokračuje): ...nosili jsme to domů, protoţe co by jsme jedli, ţe jo? T2: Ty jo. Z: Nebylo co. M: Takţe vy jste chodili kradnút. (Smích přítomných) Z: Tak jsme museli. Co jsme měli dělat? Ţe jo, maminka se bála, tak jako dětem ni nikdy nic nikdo neudělal, ţe jó, tak jsme chodili my děti. T2: Kolik jste měli sourozenců? Jestli se můţu zeptat. Z: Pět. T2: Pět. Z: Pět. Potom se narodila ešte v Čechách jedna, jó a chlapec jse narodil. Nó měli jsme velké trápení keď nám zemřela maminka. Potom zemřel bratr v dvacati 00:09:41-2 (Není slyšet kvůli zakašlání) a krátko za ním jeho chlapeček štrnásti letej dostal leukémii a dostal do toho jako zápal plic a do třech dnů byl pryč. My jsme trápění měli aţ moc. Maminka nás nikdy nedala pryč, jó. Na Slovensku navrhli, ţe nás vemou do děcáku, kdyţ tatínek umřel, ţe jo, maminka k tomu

nedopustila , radši s náma utekla do Čech a dochodili jsme túto školu tam. T1: A vy jste měli babičku teda v Čechách? Z: Áno babičku a maminka tam měla sestry v tom Nymburku. T1: Mhm a ty tam přišli kdy? Po válce někdy, nebó? Z: Ne ne ne né, já nejsem válečný dítě. T1: Já myslím jako to by, ty její sestry tam přišli ... Z (Přeruší ji): Nó, ty tam přišli po válce ... T1 (Dokončuje): ... po válce. Z: ... áno vdali se a přišli tam. T1: Jo. Z: No uţ aj zemřeli tam, jako. Ale byly jsme u babičky, my jsme měli strašně hodnou babičku dokonce mámě aj, pomáhala mamince mně vychovávat, ţe jó, takţe já mám její výchovu. M: Tvoje babička měla Čecha za manţela. Z: Áno, moje mam babička měla Čecha za manţela. T2: Jó? Takţe vy jste taková napůl. M: Ne ne ne ne. Z: Ne ne ne né. Babička ... M (Přeruší Z): Ty boli dřív. T2: Jo. Z (Pokračuje): ... byla doma a 00:11:00-1 jó a potom kdyţ jí zemřel manţel, tak v tom Nymburce si našla toho Čecha a ţila s ním asi, já nevím, padesát roků s ním ţila, takţe byl to moc hodnej pán. Měl nás rád, jak kdyby jsme byly jeho a spíš pomáhal nám. Takový dobrák od kosti to byl, jó. ţe jsme tam přijeli hladoví, špinaví, samozřejmě nebylo kde prát, ţádná pračka nebyla. Po vlaku, to víte, courali jsme špinaví, tak hned jse nám vypralo a totó a hned oni jako babička uvařila co mohla. Fazulu, pamatuji si to do dneška, udělala, jo, fazulovou polívku a co mohla. S chlebem jsme to jedli a hlavne ţe jsme byli zdraví. No, co jiního vám mám říct. T2: Jak jste ţili kdyţ vám bylo tolik, kolik je mně teď, v šestadavceti. Z: Kolik vám je? T2: Šestadvadcet. Z: Šestadvadcet? Do štyriadvaceti, uţ jsme zůstala s panem Absolónem. T2: Aha. Z: Viděli jste mě tam na fotkách. M: V kolik? Z: V štyriadvaceti. M: Já myslel, ţe byla mladší a ona byla starší. T2 (Smích) M (Něco dodáva, ale není mu rozumět) Z: To uţ jsem zůstala s ním. Já jsme totiţ měla chlapa kerej nepracoval. T2: Mhm. Z: Mlátil mně, dělal mi peklo ze ţivota. Tak jsem se s nim rozešla, ţe jó. S ním mám ty děti, co jsou v Čechách. Ty mají svůj ţivot, děcká. Jezdím za nima sem tam, ţe jó, nemám na to peníze abych cestovala, kór v dnešní době. No á jako, teď mám s panem Absolónem tři holky jó, kluk je s prvníhio manţelství, vychovala jsme mu děti, jó, takţe, nebyl problém ty děti vychovat. Pan Absolón pracoval, jako zedník, peněz bylo jak šupú, tady jsme se měli doopravdy dobře. 00:13:00 M: Jsem myslel, ţe vona pořád na mně nadává a vona nenadává (Dodáva se smíchem) Z: A proč bych na tebe měla nadávat, kdyţ to je pravda? Jo jó. Mno. Nó, teď prišla taková doba, ţe

jsme rádi, ţe máme co do úst. Protoţe doopravdy na sebe kupovat něco, nemá ani cenu. To takhlenc mně kaţdý rok nakoupěj děti, no a mám to ne celej rok a pak za mi něco koupěj a tak nó. T2: Eeh ... M(Vstupuje do rozhovoru): Ja kdybych, já kdybych moh do toho, trošku teda tady do toho mluvit ... T2: Ale určitě můţete. M: Já bych to měl dát trošičku ná tu rovinu, tak pro cigánske obyvatelstvo bylo lepší, kdyţ byli podniky státní, ţe bylo pro nás práce. Tak nám ten systém, tých komunistov jak se říká, nám vyhovoval, ze teho důvodu, ţe jsme měli práci. My jsme měli práci a bylo co jíst. Měli jsme děti, jsme jim mohli dát to co ty děti chtěli. Dneskaj, kdyţ tá rodina tam nedělá a bere ty, pár halířu, šetě se chválej kolik teho dávají, ţe? Ja nevím, ţe, on bere stosedumdesát tisíc platu, tady bere ten sedumnác nebo třitisíce korun řekneme, von má ţít za třitisíce korun celej měsíc, jemu to nestačí stosedemdesát tisíc. Voni musej ještě kradnút, voni kradnou ve velkým, my kradneme v malým, ţe? T2: Mhm. M: My nejsme takový náročný. Zasa, ţe jo? T2 (Smích) Z: Víte, vona ta chuoba se zase vrací. M: Vona ta chodba, ano přesně tak, ta se vrací. Z: Ona se vrací M: Já ji pamatuji. Z: Na Slovensku byla horší sice, protoţe tam jsme nevědeěli so jsou Vánoce, vůbec, nevěděli jsme co je stromek, vůbec, protoţe nebylo z čeho, ţe jo. Nevěděli jsme, co je maso. Můţu vám říct jedine akurát, ţe tam měli Maďaři, kerí teda viděli, ţe taťka umřel, kdyţ chcíplo nějaký prase, tak zavolali mamku. No chcípotiny se jedli. M: To bylo hrozný. A na Slovensku kór, ţe? Z: Nó. T2: Hm. Z: Tam, tam se jedli chcípotiny. Jó? To se dalo 00:15:35-2, to se vytáhlo všecko, no a pak to naporcovali, nasolili a dávali to ee, ono se tomu říkali vany, ale to nebyli vany na koupání, to bylo ze dřeva udělaný... T2 (Přeruší Z): Jó, pro ty prasata. Z (Pokračuje ) jo, jo, jako koryta. T2: No. M (Zapájí se do rozhovoru): Vonó ... Z: Nó, do toho se to dávalo a rodiče kdyţ tak, tak to sme jedli, nebo slepice, kdyţ pochcípali někomu, tak to donesli.To se jedlo. M: To bylo normální jídlo, to je pravda. Tá a kór eště, ţe na Slovensku vládli, na Slovensku vládli, ţe tam vládla ta ... eeh, jak se tomu říkalo jim, mm mno ... Z (Mluví zároveň s M): No nechtěla jsme to na kameru říkat, ale vyletělo mi to, no 00:16:15-1-2? Z: Tam, byl prezident Hoti Miklóš a ten teda na Cigáni byl jak pes. M: Jak se tím říkalo, to chodili v černých uniformách ... Z: Jó, voni měl, eee to je gardisté. M: Gardisti, ţe, tam vládli... Z: A to ... M: A ten kdyţ vás viděl, tak kdyby sse tá zem otvevřela, tak do té zemi bych býval skočil, ponevač jsem veděl, ţe dostanu vod něho.

Z: Mmm, voni nakopali i dítě do zadku. T2: Ješišmaria ... T1: To byla jako kdyby ... M (Přerušuje T1): Mně nejedenkrát nakopali, ţe? T1 (Pokračuje v otázce): ...nějaká po policie, nebo co to .. byla policie... maďarská? Z: (Pokračuje) Maďarsk büdös Cigán, jako smradlavý Cigán a ták ... M (Pokračuje v tom co vyprávěl) Né, venkú, von vás venku chytil a nakopal do zadku. T2: To byli 00:17:06-1 jako. T1: To byly jako policajti? M: Nebyli to policajti. To byla tá ... Z (Rovnež s M říká): A nic ste jim neudělali, jenom jste prošla a dostala jste ránu. M(Pokračuje)... jim se říkalo Hlinkova garda. Z: Büdös Cigán, smradlavý cigán. M: Ţe? Z: No. M: Hlinka to byl eee samozrejme jako válečný, pak byl jako válečný zločinec, ţe Hlinka, Tiso, ţe a tak dále ... K: To byly fašisti víš? To byly fašistický gardy de facto. Pozůstatky fašistický gardy. T1: Jakoţe po válce, ţe jako zůstáva? Z: Áno po válce tam zůstali a hodně dlouho. T1: Mhm. Z: Jó? M: Nó, uţ kdyţ přišli v pětaštyricátím š.. teda v šest a čtyri, pětačtyricátém roce aţ přišli, ţe tá ee ehm ... ruská armáda Malinovského došla, ponevadţ tam došli tí, to byli šecko trestanci tí ruskí, vono několik miliónů... Z: Ale stejně to přemenovali na bíreši, ţe? M: No a, oni to tam uţ potom likvidovali, nám uţ bylo lepší, ponevadţ, nás ochránili nás, ţe? T2: Mhm. M: 00:18:10-1 okamţite ty gardisti hodili dolu kabáty a navlékli druhé kabáty, ţé aby se sa jim .. no to, ale my sme zase ţalovali, ţe ten je, to to je von, to je von, ţé. Ten nás byl a tak dále. Z (Říká nejaký pokyny, kterí se netýkají rozhovoru) M: No a to víte, tí Rusi zase s nima se nepo.. nepárali. T1: Mhm. M: Jó tys 00:18:31-1, tak na stranu. Z: No, potom je přemenovali na bíreši, ne? M: No a potom byli ty bíreši, no tak ten ehh ... Z: Ty měli, jak jsou na koně ty byče. M: Já jsem chodil šupat kukuricu. Z (Rovnež s M pokračuje ve vyprávění). Von mámu raz tak dobil, ţe se plazila po zemi. T2: Jéţišmária. M: Viete čo to je kukurice a šópali jsme tu kukuricu. Ty listy. T2 (Komentuje vyprávění Z): To byló, bych nechtěla v ţivotě takový ... Z: Nó, to byli tí bíreši maďarskí. Ony měli svoje státky svoje, jim nesměli znárodnit nic, co si předtím ukradli, víte. Potom je nazvali bíreší. T1: Potom nebude nic slyšet, teďka ţe, kdyţ mluví dva zároveň. K: Nó, asi by bylo lepší kdyby jsme se ještě na chvíli vrátili k vám. T1: Já se omlouvám, budeme to muset nejak navázat, aby tam bylo slyšet, protoţe tam budou dva

hlasy dohromady vlastně a nebylo by to rozumět. M: Aha, ano. T1: Takţe bychom se vrátili ... M (Přeruší ji) Vono tam nic, na tom Slovensku nebylo ni..nijak pro nás opravdu nebylo, tam nebyló, ţádné vykoriťování nás. To byli sme tak vykorisťovaní, ţe kdyţ jste šli do té školy, coţ byl základ, my jsme ten základ chtěli mít, ţe? "Postav se hintam." On kdyţ vám řek: "Postav se tam," tak st..sts taks tam stála. A opravdu si tam stála. Nebo, kdyby si tam nestála, ţe se třeba len oto...nebo nejak tak. Bůh chrán. První co bylo hruška. Tady temu se říkalo hruška, takhle jste dal a von měl takovou tu palicu ... Z: Rákosku. M: ...rákosku a kdyţ vám přesto přejel tu rákosku, tak vzádu byla tma a ve předku byla voda. Ţe to musím před váma, ţe ste se posral a pochcali jste sa, od bolesti. Von se smál. Von se vám ještě do vočí, sa vám smál. T2 (Zamumlá) Hrozný. M: Viete? A teď.. kdyţ víte, ţe von je farář, víte? Teď jsem přišel domů, moje matka byla... co vám budu..mdí, jak vám to mám vysvě.. ta byla .. naboţenska zaloţená ţena. Já jsem nesměl říct, ţe mně ten farář zmlátil, lebo kdyţ mně zmlátil farář, tako vona řekla, ţe jsem něco udělal, tak jsem doma dostal znova. Z: Julku, Julku chviličku čekej, protoţe teď chcou mně, jó? A potom zas tebe. 00:21:08 T1: Ale je to strašné moc zajímavých příběhů, je to jen hrozný to natočit všechno. K: Ale dostanem se k tomu. T1: Ale budem.. vrátíme se k vám. Moţná bych, já bych ráda věděla.. vy jsi to ve v, jako vaše va.. vaše vlastní vzpomínky na to Slovensko, nebo to znáte z vyprávění od maminky. Jesli si vy sama pamatujete? Z: Né, moje vlastní vzpomínky to sou, protoţe já jsem přece byla větší, tak uţ jsme všemu rozuměla. Víte? Kdyţ moje maminka po nocích musela chodit, to bylo v Šali nad Váhom, ona musela chodit škubat husí, kachny, ţe, vono se to polívalo lojem a to se stahovalo, ţe jó. Tak chodila na noc. Přes den přišla domů, trošku se vyspala a já jsem musela uvařit, co bylo se uvařilo samozřejmě. Někdy nosila kýblík, takoví tí vajíčka, co ve slepičkách ... T2: Křepelčí... Z: ... tí ţlutí, né jenom tí ţlutí, to ţlutý. T2: Jenom ty ţlutí. Z: Jó, tak toho plnej kýbl donesla, tak jsem udělala k tomu třeba nudle. To my jsme hodně jedli z těsta... T1: Mhh.. Z: A to proto jsme měli pak takovýdle břicha, jó. Všecko z těsta, jo? Protoţe mouka stála co nejmíň, tak jsme udělali k tomu nudle jsme udělala, ty vajíčka usmaţila ţe jó, nó to sem dala dětem, kdyţ 00:22:37-2. T1: Vy jste byla jako starší sourozenec nebo ...? Z: Nejstarší sourozenec. T2: Kolik vám bylo? Z: Tak ani né deset roků. Musela jsem umět všechno, protoţe samozřejmě maminka nemohla, chodila do práce na noc, přes den trošku chtěla spát. No kdyţ mi umřel táta, tak můj nejmladší brácha mél tři neděle. A jeho manţ... jako tatínka bratr ho nesĺ, nesl jako zakrytý v kabátě. Třinedělní dítě měla maminka. No a ten chlapec nám právě zemřel. Takţé, jsme měli co dělat. říkám vám, my jsme tam vytrpěli jak zvířata. Jak hlady, v zimě boty jsme neměli, maminka

chuděra hadry nám motala na nohy a tak sme chodili do školy. 00:23:32-2 za bundú, tam byli jenom teplákovky, ty byli nejlevnejší, tak ty nám mamka kupovala, upekla nám honem ráno placku, sme měli takoví zé, z mouky, sůl, voda. Zadělalo se, dalo se to na kamna, marikľa ... T2: Hm ... Z: No,dalo se to na kamna, no á z jedné strany, z druhé strany upeklo, hodila nám to pod bundu, no a beţte do školy. Tašku jme měli z hadrů ušitou, ţe jo, tak jsme chodili do školy. A několikrát nás tam taky ty děcka přepadli, vzali nám kníţky, vzali nám všechno. To jsme byli bez všeho. Ţe jo, ţalovat jste nesměla. T2: Aha. Z: Nebo druhej den by jste dostala jednou tolik. Takţe jsme byli úplně v háji. Tak ty knihy byli zadarmo, mně měla učitelka moc ráda, to byla Maďarka, tak jsem ji to vţdycky řekla, chuděrka ta mně donesla zase kníţky. No, takţe takhle (Něco zamumle). Ja říkám, no, pernej ţivot pernej. Jako tam ten ţivot byl, jak vám mám, tak to byli Maďaři, jó? A ti Maďaři ti by vám nedali drobků. Ti nás nazývali jedine büdös Cigán, smradlavý Cigán, jo? Třeba jste šla kolem oken. Vyšla ven, ţe (Zvýšeným hlasem) "nemáme chodit kolem oken. Beţte dál." Tak jsme museli jít dál na silnici, kde jezdili auta. Nesměli jsme jít kolem oken, ţe dýchneme na okno. Tak si umíte představit, co byli Maďaři, nejhorší lidi. Jó? Chodili jsme pro mlíko k Maďarům. Venku nás nechala stát. Dali jsme ji dvě koruny, donesla litr mlíka. (Tišeji) "Tady to máte, běţte domů." (Důrazně) Konvici chytla v rukavicích, aby od nás něco nedostala. T1: Takţe to bylo .. ţe to je horší, neţ potom v Čechách, vlastně vel ... jakoţe (Z ji přeruší) Z: No to bylo uplněé, to bylo nebe a dudy, jó. V Čechách uţ to bylo jiný. Ti lidi jsi zvykali aju na ty vesnici na nás, jo, ţe to bylo uplně něco jinýho, ale tam, tam to bylo hrozný. Za hrušku, ţe jsme utrhla ze stromu hrušku, jsem dostala tolik, ţe jsem se plazila po zemi. A mohla jsté ţaluvat? Ne, protoţe ti bíreší vám nevěřili. Neveřili, tak jste nemohla dělat nic. "Ty si kradla, ty dostaneš." Jo, takomvímhle spůsobem. T1: A tam jste měli nějakí příbuzní? V té.. Z: Tak jó, měli jsme jó, měli jsme tam, maminka tam měla sestru z rodinou, ţe jó. Jednu sestru tam měla. Potom jsme měla s tátovi rodiny tam rodinu, sestry a tak dále, ale ti bydleli, ti v Šali, jo, bylo kilometr dál. No někedy kdyţ jsme k nim přišli, tak ta tátova sestra byla taková, ţe nás neměla ráda, neměla moji maminku ráda, rptoţe vypadala jak, musím to ... jak Češka. Ona byla bílá modrooká, maminka, jó a za to ji neměli rádi, ţe táta si namluvil vápnika. T1: A ona byla Romka, akurát byla bílá? Nebó.. Z: A ano, hodně bílá byla. Ona byla bílší, neţ jste vy. Jó? T1: Mhm. Z: Jó, vidíte Maruška byla tam, nó jó á proto ji neměli rádi. Tak kdyţ jsme tam přišli, tatínek nám zemřel, ani susuchej chleba nám nedali. (Říká větu maďarsky, kterou vzápětí překládá) Ţe co tu chceme? Jó, tak jsme se otočili a šli jsme pryč. Jó, z tátovi strany nám nikdo nepomáhal, nikdo a malý děti jsme byli, ani drobku chleba, tak byli lakomí. Nó to ts... to kdo nezná, co byli maďarskí lidi, to bylo hrozný. Jak Romové maďarskí, ták jako Maďaři, jó, to vůbec, to vůbec s Cigánama, jak prošel Rom, konec, konec. Říkám vám na okno jsme...kolem oken, aby jsme nedýchali na okna. K: A to se týkalo jen vás slovenských Romů, nebo i maďarských Romů? Z: No tak my jsme byli maďarskí Romové. K: Vy jste byli maďarští Romové? Z: Ano, ano, ano. My jsme byli Cigáni, (Maďarsky) Cigányok, ţe jo. I kdyţ jsme byli, šli jsme čistí, oblečení ţe jo, nic jsme nebyli. Jsme byli, jak vám, jak vám to mám říct, jak krysy. K: Hmm. Z: Ţe je vodhánět a vodháněli nás. To nebyl dobrej ţivot. 00:28:30-2 a hladověli jsme jako zvířata.

Co nezdechlo jsme neměli. Takhle to bylo. Jó, maminka dostávala pár korun, šla nakoupit, neţ přišla domů, tak polovicu jej zebrali Romové. Co měla dělat? T2: Tak jakó .. Z: Nechat se zbít? T2: Romové na Romku šli uţ tak. Z: Ano, ano, ano. T1: To znamená, ţe ona vlastně tým ţe byla světlá, tak vlastně neměla zastání ani u té romské komunity ... Z: Né, neměla nikde. T1: Ale zase pro Maďari byla Romka. Z: Oni neměli, tak mamka nesla, no tak mamce to vzali a něco nám nechali a jsme museli být spokojeni. Nechali nám mouku a z tý mouky jsme jedli. My jsme větčšinou jedli ty placky. Jó? My jsme větčšinou neměli nic. T2: Á vy jste přišli do Čech? Z: Kdy jsme přišli do Čech? T2: Jak byla ta rodinná sešlost, jako kdy uţ jste bylí sestry, bratři á ... Z (Začíná mluvit ještě počas otázky): Jako ta rodina, to uţ bylo takový jiný, to uţ byli takoví civilizovanejší lidi,jó, tak uţ, jako mojí mamince říkali, vona je Marie, tak jak maďarsky Marča, ţe jo. Jako volali nás, najedli jsme se u nich, vyspali jsme se, vykoupali jsme se, jako uţ byli k nám, my jsme to nepoznali, ţe by nám někdo dal, nebo ţe by nám někdo pomáhal, ne, aţ v Čechách. Jo? Babička mně naučila vařit, vařila jsme s babičkou, měli jsme jí ... T2: Ale pořád jste byli ti sourozenci spolu? Z: Ano, ano, maminka nás nedala. I kdyţ nám tatínek zemřel, tatínkovi bylo dvacetdevět, kdyţ zemřel a mamce bylo dvacetsedům roků, kdyţ ovdověla. Tak jsi to umíte představit. A pět dětí tahat za sebou. Ţe to neměla chudin... chudinka lehký, ale nedala nás. Vychovávala nás, jak mohla. Ona česky teda neuměla, pořád mlela maďarsky, ţe jó. Takţe my jsme doma mluvili maďarsky, doteťka mluvíme maďarsky, no kdyţ tam přijedu do toho Novýho Bydţova. T2: Takţe vy jste se pomalu, takhle jako kdybý ... éh.. Z: My jsme se z toho dostávali a začli jsme zapadať medzi čes.. českýma lidma. T2: Jo jo jo jó. Jste se přispůsobovali a ... Z: Přispůsobovali, naučili jsme se česky, jó. Já jsem hodné četla knihy, noviny, takţe jsme zapadla do tý čestiny jako. T2: Aţ byli třeba Vánoce, Velikonoce, slavili jste uţ, jakó, kdyţ uţ jste přišli do té ... Z: To ano, to uţ jako byl stromeček, to jsme viděli poprvé v ţivote, tak jsme z toho měli radost, jó. Kdyţ jsi, jak sit ... maminka na..koupila ty papírky, koupila pět kilo nebo tři kila kostkovýho cukru a všeljaký papírky, ňó a ozdobila s tým stromek, s tím cukrem. No a po Vánocích, po svátkach ten cukr uloţila a měli jsme ho do kávy, do čaje a tak dále. To nebyli jako, aby jsme si koupili, nebo salónky, nebo toto. Nebylo kdysi, ţe jó. Nó ta cukr. Pomeranče na stromek, jó no kdyţ byli, mandarinky nebyli, banány vůbec jsme nepoznali, jo, jako to nebylo a tak ozdobila stromeček. A byl hezkej. T2: Ale vţdycky jako jste měli. Aby jste měli, tak se vţdycky postavil. Z (Skáče T2 do řeči): No měli jsme uţ potom, uďelali jsme si řetězi, naučili nás ve škole dělat řetězy, barevný řetězy jsme dávali a měli jsme radost. Aj ty dárky jsme nějaký měli. My jsme to v ţivotě nepoznali, jako děti. My jsme nevěděli co to je dárek, co to je stromeček, co to je sytě se najíst, ne. Bída, hlad, bitka, jenom to jsme poznali. Jó a nic sme třeba neudělali a uţ jsme dostávali. T2: Kdyţ jsi na to teď třeba spomenete, jak vám je? Z: Tak, je mi špatně. Kolikrát mi je do pláču, jó ţe, vůbec z Prahy kdyţ jsme přijeli do .. na to

Slovensko, tak ja jsme si tam nemohla jako děcko zvyknout, jó, nó ale přece jsme si zvykli, protoţe pokud ţil táta, tak on nosil peníze z Prahy. Vţdycky přijel nakoupil nám, přivezl nám. Nó on postavil dům a zemřel. Dostal rakovinu, jó, dostal rakovinu sliznice, slinivky, ţaludku. On taky nebyl dobře ţivenej, ţé? T2: Hm. Z: Jó, takţe je to dost ták ... nějak. Tak zemřel a nechal nás s mamkou samích, no a to byla velká bolest pro nás. Takţe tam jsme si vytrpěli jak zvířata. Můţu vám říct, jak zvířata. T1: A jak dlouho to trvalo, tady ta situace špatná? Z: Tak tatínek umřel v šedesátím.... v šedesátym druhým roce a trvalo to do šedesátího osmího pokud jsme neutekli. Jó, my jsme utekli potom. Říkala jsem vám o půlnoci. Baťůţky nám mamka udělala, co jsme kolik unesli, b.. barák prodala svojí sestře, ona ho pak rozbourala, postavila si taky baráček, nó a utekli jsme do toho Nymburka. Ţé? No tam taky, jakó, jsme nebyli nějak, jak bych vám řekla bohatí, ţe jó, ale dělala maminka, splácela barák tak taky, ţe jó, sme ţivořili, ale uţ to nebylo takový, jak na to Slovensku. Nikdo nám neubliţoval, nikdo si nás nevšímal, čekali jsme, ţe nás budou bít, nikdo. My jsme měli strach z lidí a to bylo nejhorší. Strach z lidí, my jsme se stranili kaţdýho a teď jsme zistili, ţe nás nikdo nebije. Víte jaká to byla radost a úleva, ţe nás nikdo nebije? Jó? A třeba jsme šli, viděli jsme ovoce, trhli jsme ovoce, teď jsme koukali jestli nás někdo nezbije. Nó nikdo. Takţe to byla úplně balada, něco jiného, neţ to bylo tam 00:34:59-1. To bylo hrůza. To si neumí nikdo představit, jó. To jakó ... vidět svoji matku, jak se plazí na zemi, jak ju tam mlátěj, za to, ţe donesla chcíplý prase a nedala jim z toho. Ona to musela rozporcovat a kaţdýmu dát. Rozdala to a sami jsme neměli. Víte? Takţe za to dostala, ţe jim třeba nedala. Bylo to hrozný. T1: To jako kdyby od té Rom... od těch Romů dostala? Z: Ano, ano. T2 (Zamumlá si něco v zmyslu, že to byla katastofa). Z: Neměli jsme tátu, tak jako byli na nás silní. Jó? Přišli jsme do školy, tam nic, šli jsme ze školy, zakrvácení jsme chodili domů. Zmlácení, dobití, jo? Hrůza, děs. T2: Tá maminka musela být fakt jakó .. Z: No hrozný, hrozný. T1: Myslíte si, ţe to patří jako kdyby k nejaké, jako nebo tehdy to patřilo k nejaké tradici, ţe vlatně ta ţena měla jako kdyby niţší postavení a tím pádem si na ni dovolili? Z: Zemřel táta a nebyla nic. Měla niţší postavení. Neměla chlapa, vychovávala děti, skrátka tím vona trpěla a né jenom vona, ale aj my děti. Jó? No potom jsme doopravdy o půlnoci, kdyţ uţ spali, protoţe jsme museli kolem tý osady a tak na nádraţí. T2: Takţe pořád jenom na vás útočili jenom nebo i na druhých? Z: No aj na máminou sestru útočili. Jó protoţe ... T2 (Přeruší Z v odpovědi) Pořád jenom na vašou rodinu? Z: Ne em, (Důrazně) na kaţdýho. T2: Aha. Z: Kdo neměl manţela, komu zemřel manţel, na kaţdýho útočili. A tam jse věčně rvali. T2: (Rovněž ze Z povídá) To muselo být hrozné. Z: Jó, to jste slyšela. Vidlema, kosama a tak jó. Uú uú a uţ byla bitka. To uţ jsme se schovávali, máma měla v kuchyni takovou díru vykopanou, to bylo jako na brambory na 00:36:54-1. T2: Jo. Z: Všichni tam zalezli, lebo jsme se báli, ţe příjdou a zabijou nás. To bylo hrozný. To nepřeju nikomu, toto zaţit, co my jsme zaţili. T2: To je hrozné. Z: Proto jsme vám řekla, ţe já mám pestrej ţivot za sebou.

T1: To je drsný. Z: Jó. Ja mám dodneška památku na ty jejich bitky, jó. Jó tady mám, to sem dostala něčím, ţe mně odpadávalo maso, jó? Potom tady mně pořezali z noţem, na prstech. Jsme řekli prsty pořezaní, jó tady. Jó takţe jako jsme si vytrpěla jak nejstarší holka aţ móc. Já jsem myslela, ţe uţ to nepřeţijeme tam. A kdyţ s náma maminka utekla, tak v tom vlaku, jak jse s náma rozjel, tak jsme všichni plakali. "Maminko kam jdeme?" Nevěděli jsme kam jdeme, ke komu deme. Co bude s náma ? Jestli nás tam budou bít? Jestli tam budeme trpět? Toto, toto, teď jsme čekali u těch lidí, jsme šli ven, město. Samozřejmně Nymburk je větší mestečko, ţe jó. Vyšli jsme ven a teď... víte jsme sledovali, kdo nás zbije. 00:38:10 T2: Nymburk jé... Z: (Rázně)U Prahy T2: (Tišeji pokračuje) u Německa? T1: (Rovnež odpovídá) Na severu, né? Na severu Čech. T2: Není to u Německa, nebó ... Z: Né, Nymburk, né u Německa je Rumburk, jo a toto je Nymburk. T2: Aha. Z: Kousíček před Prahou. T2: Jo, jo, jó. Z(Tišeji dodáva): No kousíček, takových třicet kolometrů. T2: Vţdycky jsme si myslela, ţe to jé ... vedle toho Německa. T1: Asi né. Z: Ne, ne, to je Rumburk. T2: Jo. Z: A Nymburk je v Čechách. Jó? Kolín, Poděbrady .. T2: Jó. Z: ..Nymburk. A v Poděbradech jsme se učila, za skláře. T2: Jak dlouho jste se učila? Z: Prosím? T2: Kolik vám bylo kdyţ jste se učilá.. do koliká.. Z: Ja jsme tam nastoupila v sedůmnácti letech. T2: Kdyţ jsté ... Z: Jsme se zamilovala.. T2: Aha.. Z: Rok jsem chodila do školy, jako jse učit, zamilovala jsme se jak blbec, no á narodilo se mi jedno dítě. Ako jsem se naučila. Mamka mně zabíjela, vraţdila mně za to. Nó ale, co jsme měla dělat. Kdyţ uţ viděla břicho, tak uţ, co mně mohla dělat. Nadávala, budu se st.. "budeš se starat sama o sebe á hotovo." No taky jsem se starala. Šla jsem si do práce, ţe? Pracovala jsme v Poděbradech, dál ve sklárnách, neučila jsme se, ale pracovala jsme tam, u lisu jsme byla. T2: Hezký. Z: Já jsme vyráběla nádherný skla, jako lisované, popelníky a tak jsme vyráběla. No foukali jsme a tak. Takţe to bylo krásný. Vydělávala jsme si peníze, vychovávala jsme dítě, jó. T1: A to jste teda byla sama? Nebyla ste s tím, s tím muţem? Z: Byla jsme u maminky. On byl zavřenej v kriminále. Byla jsme u maminky, ta mně dala jednu místnost a starej se. Ona byla taky zastaralá Maďarka a to víte. Ja vám to nemůţu říct, protoţe, to je sprostý, co mně řekla. (Smích přítomních) To vám neřeknu. Jó, ona mně řekla: "Chtěla si chlapa, chtělas tamto, máš dítě, starej se. Já uţ se vo vás starala." Tak se nestarala. Jenom vo ti malí,

jó.Taks, doopravdy jsem se starala sama vo sebe, jó? No á pak jsme viděla ten můj těţkej ţivot s tím člověkem, co jsme s ním ţila, dvě děti jsme měla, dceru a chlapca. Dcera se menuje Ivanka, chlapec Richard, jó? On se menoval Jozef, ale po něm jsme méno nedala, ponevadţ jsem s ním rozešla. Tři měsíce byl doma, fluktuant. Víte co to je? T1: Mhm. Z: Nechodil do práce. Tak ho zavírali. T1: Jó, jasný. Z: Mně to vyhovovalo. Já jsem se pak, uţ potom, odmilovala, no á byla jsme potom chvilku sama. Rozešla jsme se s ním nadobro, pak jsem si našla tady toho, nó. U něho jsem poznala dobrej ţivot. Pracoval, staral se , vychovala jsem mu děti, ţe jó, tady toho Julka, Ivetku. Ta nejstarší uţ měla děti, tak její děti jsem chovala, jó? Vychovala jsem jeho vnoučata, já jsem vychovala patnáct dětí. I kdyţ nebyli moje. A zas jsme si říkala: "Kdo jim dá chudákům, kdyţ né já?" T2: Hm. Z: No kdo jim dá? Dám víc hrnků do tího hrnca a nakrmím je. Jó, já jsme takový pomáhala. Ţe já bych neviděl.. nemohla vidět, ţe někdo hladuje, protoţe já jsem hladověla, jó. Tak uţ dneska těm dětem nabízím, co můţu. No. ... (Po krátké pauze pokračuje) Já se za slobodna menuju maďarský méno, to je Dömeyová (tahle podoba přímení je vytvořená na základé odhadu přepisovatelky), přehlasovaný o, jó, no a teď jsme Absolónová. Předtím jsme byla Šandová.. jó. Ten grázl mně naučil. Von hlídal doma děti, dělal.. matkú.. Jak se to říká? T1: V domácnosti? Z: V domácnosti. A já jsem chodila do práce. Já jsem chodila do kravína, dojit krávy, přišla jsme v šest hodin, v pět hodin z kravína, vykoupala, dala do pořádku do hotela umývat nádobí. Přišla jsme domů, něco nachystala dětem a do kravína. Přišla jsme domů, v devět hodin, ţe jó, nebo jsme dojila krávu, nachystala dětem do školy. "Kdyţ chceš dělat maminku, tak dělej maminku, ale chci vidět vypráno, vyţehlit.." On to dokázal, hlavně, ţe nechodil do práce. T1 a T2: Hm. Z: Nó, na co mi byl? Ţe jó. Máma mně nadávala za to. Jemu nadávala: "Ničíš mi dceru." Já jsem váţila štyricetpět kilo při něm. Jó, já jsem vypadala, mladá holka, zničil mi ţivot. No pak jsem dostala rozum a říkám: "A konec." T2: Hm.(Tiše dodáva) Jste dobře udělala. 00:43:37 Z: Tak jsem zústala 00:43:38-1. Od tej doby jsme spolu, vychovala jsem jeho děti, moje děti co mám, V Brně se máme dobře, měli jsme se dobře, aţ teď tá doba to trošičku tak, jó ...skazila. No ale přesto nehladujeme, přesto nehladujeme a nikdo nám neubliţuje, jó. Já přídu k sociálkam, jednání mám slušný, jednání se mnou je slušný. Ţe jó, já jsme v ţivotě nenadávala sociálkám, nebo toto. Já dokáţu všude slušně jednat. Jó? Protoţe já jsme tak vychovaná. Maminka mně dala za úkol: "Nelţi, nekraď a nedělej drby. Tyto tři základní věci, pokuď dodrţíš, tak budeš dobrá." Tak to dodrţuju. Mně nezajímá nikdo. Co vidím, nebo slyším z druhýho 00:44:38-1 , nezájímá mně to. Jó, mám ráda všechny Romy, či jsou bílí nabo černí, jó. Vidíte od tama jsme se odstěhovali, nedopadlo nám to, jó. Všecko tam mám, zítra se teprvrozhodne, zda ten bytbude náš, anebo nám seţene jinej. Takţe teďkon co, před Vánocema. T2: Hm. Z: Tak syn mi říkal, zůstante tu, tu uděláme Vánoce a v lednu uţ přece.. se byt najde. No. Mám v Novém Bydţově štyri sestry ještě a dva bráchové. Ale oni ţijou jinak skrátka. Oni mají svoje baráky pokupované, neplatěj nájmy, zaplatej si elektriku. Voni majú kamna na topení, koupěj si dřevo na zimu, nebo uhlí, jó. Všechny mají svoje baráčiky. Chtěli abych tam byla i já. Jenom ţe, z Brna na takový dědinu, bych tam nešla.

T1: Chcete radši být ve městě jo? Z: Nešla bych. T1: Máte radši město? Z: Jo. No uţ jsme si tady zvykla za těch třicetosům roků, nó a uţ běţte na vesnici. T2: Á to uţ ... Z: Jó a tam jsou jiní Rom a jiní tváře, já jsem zvyklá uţ tady. Jó, ja uţ bych nešla nikam. T1: A můţu se vás zeptat, mně zajímájí taková otázka, jestli jste si uvědomovala, buď jakó, uţ jakó na tom Slovensku jako malá holka, nebo třeba později, jakokdyby vaši é roly ve společnosti, jako ţe jste vlastně ţena? A jestli to s sebou obnáší nejakí zvláštní povinnosti, nebo nejaké zvláštní jiné postavení, neţ mají muţi. Z: A víte, ţe ne. Dlouho ne. Dlouho jsem se bála všeho. Hodně dlouho, neţ jsme do toho přišli. Hodně dlouho jsem se bála, přjít do toho ţivota jakej má být. Protoţe, v nás to bylo pořád. Maminka zemřela tím .. ţe to měla v sobě. Kdyţ jsme ji učili česky, vona se nám smála, vynadala nám. Ona jenom maďarsky. Aj jako Maďarka zemřela. No. Hodně dlouho jsme měli .. jak vám to mám říct, (Důrazněji) ten strach, tu bídu, tu bitku, to jsme měli tak, ţe? A hodně dlouho jsme se nedostávali z toho. Víte? Vy si to neumíte představit, vy jste to nezaţila, ale já ano. A pro nás, to bylo těţký. Dostat se do normálniho ţivota, do těch kolejí, jó, do toho ţivota, do toho běhu ţivota, nemohli jsme. My jsme měli strach velkej. I kdyţ jsme uţ viděli, ţe nám nikdo neubliţuje, ţe uţ je to lepší. Ale furt jsme to měli v srdci. T1: A uvědomovali jste si třeba, kdyţ jste potom pracovala a váš muţ byl třeba, vlastně nepracovat, von byl doma, ţe vlastně to vaše.. (Z jí přerušuje) Z: Dělal to samý, co bylo na Slovensku. T1 (Pokračuje v otázce): ...ţe jste vlastně byla, jako kdyby moderní ţena? Ţe to vaše postavení bylo jiné? Ţe to je rozdíl, oproti tomu Slovensku. Uvě .. umě.. uvědomovala jste si to, ţe vlastně ..(Z jí přerušuje) Z: To uţ pak jsme si uvědomovala, ţe mám chlapa, kerý se vo mně nestará a ţe se musím starat já. Jó, ţe v Čechách byla práce, ţe jsme mohla dělat, jó a kdyby jsme dělali dva, tak jsme na tom byli lepší. Protoţe, co já jsem brala? V kravíně jsme měla štyritisíce, ţe jó a v hotelu mi dávali dva a půl, tři a půl, jo? Takţe jsme měla pěníze, za to se dalo ţít krásně, oblíkat déti, ţít krásně, jenomţe von mě hodně mlátil. Von chodil domů voţralej, on mně.. já jsem měla normální nos, tak jak, jako tak, jó? On mně zalomil cihlou toto, já jsme měla nos dole. T2(Tiše říká): To ale není moţný. Z: Ja mám zlatý drát v nose. Jó? Museli mi ho nějak nastavit. A to mi dělali v Praze Na Bulovce, jó, abych se z toho dostala. T2: Takţe jste musela hodně trpět, při manţelovi. Z: Hodně, jó a já jsem na to byla zvyklá, já jsme to čekala. T2: Ale, ţe jste se nechávala. Z: Jó, ale já jsem si řekla: "Toto jsme měla na Slovensku a to mám teď."Jó a nebylo zastání, protoţe von doopravdy, neměla jsem tam nikoho, kto tě popolaká.. T2 (Mluví roněž s Z) Tak si taky dovoloval. Z: ..tak jakó, jó, si dovoloval. Mamka byla v práci, tak mě mlátil. T1: Pamatuje si na ten okamţik, kdyţ jste se rozhodla, ţe uţ to nechcete? Z: Ano pamatuju, pamatuju. A to mně navedla jedna paní, kerá tam bydlela. A ona říká: "Mařenko, proč si to necháš líbit toto? Přece jsi z masa a krve?" K: Já se omlouvám. Já musím vyměnit baterii. Z: Jo.

K: V takové dramatické chvíli. T1: Ale to se nahrává, ne? K: Ee, jó, ale.. já mám lepší skušenost to jistit. (Chvíli mění baterii a je ticho) T2: Takţe jste měla pernej ţivot. Z: No potom mně pomohla ta pani. Řekla mi: "Mařenko, proč si to necháš líbit?"Jó. Klidně zavolej policajty. A kdyţ to neuděláš ty, tak zavolám já."A vona doopravdy na neho zavolala policajti. Nó á, jako voni mu dali týrání. Tak za to dostal dav a půl roku. Já jsem se vysvobodila, skrátka já jsem potom..říkám byla sama. Nechtěl.. bála jsme se jako zůstat s chlapem. A moje mamka mi říká: "Jaký si národnosti?" A já ji říkám: "Maminko, jako Cigánka, maďarská Cigánka." Vona říká: "Tak si namluv Cigána. Uvaříte jednu bramboru a půlku dáš jemu a půlku sníš ty, ale budeš mít klidnej ţivot." Toto mně řekla máma, já jsem se toho chytila. T1: A to byl, to předtím to, to nebyl Rom? Z: On byl Čech. T1: To byl Čech, ahá. Z: On byl Praţák, dokonce. No Švehla. Pravej Praţák. No a pracoval tam v těch Poděbradech. ...Ten, ten, s ním jsme zaţila hodně. Potom ta pani, která zavolala ty policajti, nějaká pani Dvořáková, jó no a tím to končilo medzi náma. Jó? Dlouho jsem byla sama, dlouho, nechtěla jsme chlapa. Aţ potom maminka mně k tomu přivedla. Ţádnýho gádţa. Ţádný gádţo s Cigánkou nezemře. Kdyţ s ní bude dva tři roky, tak stejně se rozvedou. A já jsem si to tak vzala k srdci.. no á potkala jsme tady toho. Chodili jsme na odpolední čaje. On taky, no tak tam jsme se setkali. Jenomţe potom, ta jeho manţelka nám dělala problémy. Jenomţe von nedovolil, aby vona něják.. ona utekla těm dětem a nechávala je do noci samotní, chlastala s Cigánama. Jó? A nechávala děti ve špíne, ve srabu. Jeho manţelka první. (Stiší hlas) Znáte ji? Černá jak bota. Je škaredá strašne. T2 (Zasměje se) Z: Tady je někde na fotce. Tady ta fotka. Saturnin, tady byla někde vystavená, nevím kde je. Taková malinká fotečka. Takţe to byla jeho manţelka. A von kdyţ viděl mně, tak se rozklepal. Já jsme měla pocať vlasy, dlouhý. Ţé? Ja jsem si je dělala do copu a ták, no a kdyţ viděl mně, tak samozřejmně skameněl. Dvakrát jsem s ním tancovala. On byl takovej drzej a hned mně chtěl líbat. T2: (Smích) Z: Jenţe já jsem se odtahovala, samozřejmě. A on mně řek, rómsky mi to řek: "Ty budeš moja. Já uţ bez tebe ţít nechci." No tak jsme se otrkávali, otrkávali, asi rok, jó. Otěhotněla jsme s Maruškou. T2: Hmm. Z: Tak jsem s ním zůstala potom. Jeho manţelka utekla s druhým chlapem, škaredá, černá opica, měla víc chlapů, neţ já bílá. Jó? (Zasmeje se) Ona jich střídala jak boty, skrátka. Nó a on potom říkal: "No já s..." Můţu to říct narovinu? "Já s kurvou ţít nebudu. Ty seš ţena ke mně." A pak jse mně zeptal: "A vychováš mi moje dvě děti?" Já jsem se tak podívala a říkám: "Jo." Říkám: "Vychováme je společně." Takţe, no. T2: Takţé jako kdyby on vychoval vaše děti ..(Z ji skočí do řeči) Z: Ano.. T2(Pokračuje)..a vy dvě jeho. Z: Ano, ano. T2: Takţe... Z: Takţe moje dcera je dámská a pánská krejčí a syna mám vojáka s povolání. T2 (Potichu) To je pěkné. Z: Jako já jsem jim dala školu do ţivota. Mojim dětem, co mám s tím, co jsme ţila. T2: Eehm, kdyţ přišel ten první, ten Čech, Praţák zzzz, jako zz z vězení, ne hmmm, neomezoval vás, nebo nejak neotravoval, nebo?

Z (Rázně) Ne, ne. T2: (Rovněž) Ne. Ani za dětma? Z: Já jsme byla s ním a von se bál Cigánů. A von zistil, ţe von je Rom, tak se odtáh."Máš Cigána?" "Ano mám jeho ruka, (Důrazneji) levá je celá tvůj ţivot. Celej tvůj ţivot, je jeho jedna ruka. Protoţe von pracuje, stará se." "Tak si zůstaň s čobolákem. Toto bylo jeho slovo. Říkám: "Já jsem taky čobolák, já jsem taky ze Slovenska." A dal mi pokoj. Jó 00:54:51-1. 00:54:52 T1: To je označení, to je označení éé slovenských Romů? Nebo jak co to je čobolák? Z: Ne, vůbec Slováků, čobolákama, č č. T1: Jo, jo, jo, jó. T2: Čobolák. To sliším poprvé. Z: Kaţdýho Slováka teda. Jó, ţe tam je to čo. T2: Sliším poprvé tohle. Z: No to Praţáci jako jó, Slovákům nadávali do Čoboláků. T2: Aha. T1: Já to slyšela. Takţe nejse z Prahy, tak to nevíme. T2: Nó. Z: Nevíte to? Jéţiš, tak se zeptejte. Jó ţe Slováci jsou Čoboláci. T1: Praţáků se zeptáme. Z: Nó. Ja jsme bydlela v Křesumyslové, my sme bydleli. Jó do těch šesti let jsem tam byla. Jsme tam chodila i do školy. Jó to bylo taká, tak velkej park, potom šla škola, nádherná škola tam byla. T1: Čiţe to musel být docela šok, potom kdyţ jste přišla na to Slovensko, ţe? Z té Prahy. Z: Nó, já jsem tomu ještě v šesti letech nerozuměla. Víte? My jsme byli takoví, my jsme ještě neměli takovej vyvinutej rozum, jako třeba mám neska. Jó? To ţé, můj tatínek se tam pobil, takhlenc to bylo. Jeden pán ho napadl a von se tam pobil. A von dostal osům měsíců kriminálu. A von v tom kriminálu se zařekl, ţe v Praze bydlet nebude. ţe uţ víckrát nechce poznat kriminál. Nó, tak jsme utekli na Slovensko, vodjeli. Né utekli, ale vodjeli. Mamince se nechtělo, ona byla tam zvyklá, ţé? Ona měla kamarátky tam. nó. T1: Ále mluvila jenom maďarsky a přesto byla v té Praze ráda? Z: Nó jenom maďarsky mluvila, nó. T2: Jak se domlouvala? Z: Tak.... nevím. T2: Ţé jenom maďarsky. Z: Ona šla, v tom Novém Bydţově uţ ji lidi znali, v tom obchodě. Jó? Vona řekla: "egy kenyér,(áďun keňét- maďarsky jeden chléb)" tak ji dali chleba. Hus (húš- maďarsky maso) nebo toto, uţ vědeli co to je. A uţ ty lidi jako jó, uţ ji rozuměli. Anebo samoobsluha, ţe jó, tak si nabrala co chtěla. T2: Jo. Z: Jó. Oná, my jsme ji naučili říkat tři. A vona bydlela ve Skřivanech. Jó protoţe tam byla slepičárna, tak ona tam pracovala. Jó? Tak my jsme ji to na.. chtěli učit a ona říkala: "Či, Čivany." Neuměla říct. Lidi se ji ptali: "Kde bydlíte?" "Čivany." "Jeţišmária, kde to je?" Jednou jeden pán ji prodal skříně, ne? Samozřejmě, já jsem dělala v tom hotelu a brácha tam přišel a von mi řík.. né tak sme tam seděli, já jsem pila kávu po práci. Mamka tam přiběhla, celá udýchaná: "Pojďte domů. Musíte mi pomoct, pán mi prodal armádu." Teď všichni na ni a tam seděli: "Pani Demová, vy js.. na co vám je armáda?" Nó, musela bych vám to říct prostě, co jim řekla a neřeknu jó, protoţe vona to řekla hodně sprostě jim, ţe jó. Mávla rukou a šli jsme. Šli jsme s ní, museli sme, nebo by nám tam udělala velkou ostudu. Tak jsme šli s ní a říkám: "Mamo, co jsi koupila?" Maďarsky. Ţe skříne,

tak to byla ta armáda. Ten pán ji řekl, ţe ji prodáva 00:58:32-1. No, vona tomu řekla armáda. Teď kaţdej se smál, co to je armáda, tak to je vojsko. T2 (Smích) Z: Takţe vám můţu říct, ţe vona neuměla, jó, ţe do posledný chvíle, jí bylo necelých padesátčtyri, kdyţ zemřela. T2: Tak to se dlouho dost doţila, jako. Z: Mhmm, jó tak...důchod neuţila pořádně. T2: hm. Z: Dva měsíce dostala důchod. Nó, šla do nemocnice a zistili, ţe má na játrech rakovinu. Tak vona jako, vzali ji vzorky všecko a uţ nebylo pomoci. Takţe zemřela. T2: Ale todle mněl i váš tatínek, ţe? Z: Můj tatínek měl ee.. T1 a T2 (Rovněž): Slinivku. Z: Slinivku, nó. Na slinivce na ţaludku měl rakovinu, no. Bojím se toho, abych to nezdědila po nich. Kaţdej říká, ţe jsme po babičce, ţe aj podobná jsme babičce. Kdybych tak měla ty fotky, tak bych vám to ukázala. Ja som .. T2: Nemáte tady nejaký fotky starší? Z: Nemám. Všechno mám tam v tom bytě na Cejlu, ty fotky. Ta bych vám ukázala babičku, vona byla jak Češka. Taky bílá, modrooká, světlá blondína. No ţádný barvy. T1: Hm. A mohla by se zeptat, vy teďka, vy jste vlastně kartářka. Tak kdy jste začala s tím eeh, kdy jste to začala dělat, nebo kdy jste zistila, ţé ţe to umíte? Z: No Cigánům, to moje mamka ona byla. T1: No. T2: Aha. Z: Je ná pět sester. A mamka nám řekla v nemocnici, ţe jako já jediná budu kartářka. Nevím, jak na to přišla. Samozřejmě, já jsem ještě byla mladá, ţe jó, mně je dvaceosům roků po smrti, tak si vypočítej. A říkám: "Mara, ja karty ne." Ne. Ona říká:"Jen si je vem, to tě uţiví." Tak jsem si je vzala, schovala jsem si je. No a von mně pořád: "Běţ udělat, běţ. Jó dělej to." Tak jsme si vzala knihu a začala jsem se to učit. Protoţe jinak to nemůţete dělat, ţe jo, pokud se to nenaučíte. T2: Jo. Z: Tak jsem se to naučila. T2: Přes tí kníţky, ţe? Z: Přes tí kníţky, ano. T2 (Tiše opkauje): Přes tí kníţky. Z: No a chodila jsem do kartářskeho spolku. T2: Aha. Z: No a pokuď jsme byla mladá, tak jsme to nedělala. Aţ teď, ve štyřiceti jsem to začala dělat, protoţe jsem se styděla, Romáků za prvé. Jó? Ale kamarátkam uţ jsme to dělala, koho jsem znala. A voni mně řekli:"Tí, jak to všechno víš." Tak jsem se do toho pustila. Ţe jó, jak jim to vyšlo, tak jsem se do toho pustila. Mno.. Choděj za mnou moc lidí. Včera 01:01:46-1 jsem tady měla. Jó. Tí dvěstě korun jsou dobrí, ne? Kdo mi dá zadarmo 01:01:56-4 se taky nenajím. Za to uţ máte jídlo. (Mimo rozhovor) Jirko, nespadni dolů. T1: A myslíte si, ţe tomu, ţe to, ţe jste to jako zdědila, jako schopnost, nebo ţe se to dá naučit? Z: Naučit se to dá. Normálně naučit. T1: Mhm. Z: Musíte mít tí kníţky. Jo? No a já uţ, jaksik, co jsem se naučila, tak uţ vidím ty karty (Zazní zaklopání na dveře a Z zakřičí) Někdo ťuká. (Dále normálně pokračuje) Tak uţ podle toho du. Jó?

A v těch kartách je bod. Musíte poznat ten bod, co v tí kartě je. Jo? Potom můţete vykládat. T2: Ahá. Z: No a eště se nestalo, aby mně někdo řekl: "Nesplnilo se to." Jó? Takţe, su ráda. Téj Čonkovej, jak to vyšlo. Nevěřila mi. Čonková. T2: Eeeh Darina? Z: Darina. T2: Nó. Z: Nó, já jsem ji řekla: "Do dvou let váš manţel zemře." T2: To není pravda. Z (Důrazně): Zeptejte se jí. T2: Fákt? Z: Do dvouch let manţel zemřel. Jó? Ona kdyţ mně viděla venku, tak uplně jako: "Pani Absolónová, to není moţný. Jak jste věděla, ţe do dvouch let zemře?" Přesně na .. na rok, na den zemřel. Ivicová byla u toho. Zeptejte se ji. Zeptejte se ji, jestli jsem to neřekla. A do dvouch let se to splnilo. Jó, eště tam měla mít nějakýho partnera a její dcéra chodila tenkrát s tím Vlachem. T1: Nó. T2: S tím 01:03:32-1. Z: Tak jsem jí řekla, ţe nikdy s ním nebude. Ţe bude mít úplně někoho jiního. Taky se jí to splnilo. T2: Taky, ţe to tak má, ţe měla svadbu s jiným. Z: Nó. T1 (Zasměje se) Z: Takţé, nechválím se. Nechválu se. Ať mně chválej druhí. Jó? Ale pdole toho vím, ţe mi to vychází. Přesně. Kolikrát přišla? Třeba třikrát, za mnou přišla. Tolikrát bylo v kartách, ţe jí zemře manţel. Taky ţe jó. A furt jsem říkala: "Uţ to bude brzo." Přišlo to a konec. Tak z toho byli, tam Romové, paf. Ţe ona to kaţdímu řekla. Tak samozřejmě začli Ramové za mnou chodit, jó? A já jako nikomu neříkám os mrti, bojím se. Nebó Igorova ţena. Jó? Chtěli po mně karty. Draha, od Inuši dcera. T2: Nó mhmm. Z: No já jsem ji vyloţila karty a jsem řekla, ţe budou mít neštěstí, ţe někdo tam tragicky zahyne. A vona mi říká: "Můj bratr je nemocnej." No nezabil Igor svoju ţenu? T2: V autě. Z: Anču? V Autě? Je to tak. T1: Ty jó. T2: Nehoda byla. Z: Ona myslela, ţe bratr a přitom to byla teta, nebo co to byla. T2: Ja nevím, co ji je? Nějaká rodina. Z: Rodina, asi byli nějakí hodně blízkí. T2: To víš, to byla tá tragická nehoda v tom autě. T1: Takţe ne nemáta něco, co co třeba nechcete říkat? Z: Já jako Romům nerada říkám, ţé se stane neštěstí nebo smrt. Radči za 01:05:19-1. Víte? 01:05:21-2 to chtějí vědět. T1: Jo chtějí? Je to rozdíl, jo? Mylsíte, ţe je to rozdíl, toho přístup jako kdyţ příde Róm, jako kdyţ příde Čech? Z: Jo. Bojím se jim to říct, kdyby se něco stalo, aby potom nevyčítali mně. T1: Mhm. Z: Víte? T2: Hm.

Z: Tak radši to zaonačím jinak, ale neřeknu jim to. Víte? Takové ty.. Já nechci Romům ubliţovat (Zamsěje se). Bojím se, nó. Někerej Rom to nemusí vzít. Řekne: "Vona mi to řekla a stalo se to." Ne? Víte jak to je. T2: Hm. Tak to je ale. 01:05:56 Z: No, ale můţu říct, ţé tady Rómové, ty zastaralí, co tady byli, co byli, byli vynikající. A teď ty přistěhovalci co jsou, ty nám dělaj ostudu, ţe jó. Ty jsou furt po kriminále, kradou, dělaj zle. Ale nám dělaj ostudu, těm lepším lidem. 01:06:21-2 tatínek vychoval slušně. Nebylo nic, ţe jó. A je takových lidí víc. Bagárovci, nikdo vod nich zavřený nebyl. Horvátovci nikdo vod nich ... Aţ teď ty přistěhovalci. T1: A odkud přišli teď ty přistěhovalci? Z: Přišli z východního Slovenska veru. T2: Tam jsou ty města. Z: Ze západního je tady 01:06:45-2, ale včecko z Východu, no. Spišská Nová Ves, sou nejhorší ţe vraj. T2: To jsou takoví tí menší města, no. Z: Příjdou, doma nic neuměj, nevědí, neuměj se přispůsobit, no a potom nám dělaj vostudu. To jé všechno. Víte? A my se máme stydět za nich. Kolikrát z jeji tatínkem sme si sedli a vo tomhletom sme vykládali. Jenom kvůli nim, nás kaţdej háţe do jendoho pytla. Já jsem minule.. volala na byt, někde tady na Cejlu a ten pán mně říká: "Jste Romka?" Já neumím lhát. Já jsem řekla: "Ano, ale my jsme dva starí lidi." "Nezlobte se paní na nás. My máme takový ponaučení, ţe Romy nebereme." Ja jsem se.. já jsem toho pána neviděla přes telefón, ale sama jsem se styděla za toto slovo. Kdyţ mně todleto ten pán řekl. Tak tó, to není jenom tak. Oni jdou do bytu, nezaplatěj a utečou. Já jsem, neţ jsem se odstěhovala, tak jsem řekla pani majitelce: "Všechno vám vyplatím," vyplatila jsem "a stěhuju se". Vona mi ještě vynadala. "Pani Absolónová, proč jdete s nemocním člověkem na zimu? Kam jdete? Diť tady zůstaňte." Já jsem udělala takovou hovadinu. Jsem poslechla dceru. Říkám: "Tak na Cejlu mi bude dobře, v domove." Ti co známe, ţe jo. Tak von pořád po nich básne, po jejim otci a tak, ţe jo. Říkám, dobrý no, tak je byt na Cejlu a my jsme tam přišli teprv teď. Máme tam nábytek, no ale ten pán je zas tak výbornej, ţe řekl: "Kdyţ tendle vám nedopadne, tak vám za dva dny najdu jiný." T1: Tak snad to dobře dopadne. Z: Protoţe ta paní je u nějakýho Brikonu..elektrárna. A my jsme to odmítli, ţe my nechceme, my chceme E-on. T2: Aha. Z: No a vona to tak rozvrtala, ţe nám ten byt nechce dát. Ona uţ je vodstěhovaná zpolovice, ještě nejakých pár věcí tam má, ţe pokuď ji nepříde odhlášenej ten Brikon, takţe bude v tom bytě. T2: To jééé.... Z: A elektrika je ale na manţela, voni svitěj na manţela uţ. To je chytrá baba, co? No.. T2: To jste měli aléé vodhlásit. Z: Nemůţeme.Zítra se to rozhodne. Ten éé, co je ten správce, tomu je asi dvacetdva roků, moh rozhodnút. Víte co řekla ta ţenská? Ţe aby zjisťoval, jestli nemáme dluhy. Přece na to nemá právo. On neni právník. T1: No jasně. Z: On na to nemá právo. A ţe bude zjišťovat, jestli my máme dluhy. Dneska má celej svět dluhy. Celá republika má dluhy, dneska našli prezidentovi dluhy. A von chce hledat naše dluhy? Exekuce naše? To je blbost přece, aby 01:10:05-2 říkal. Jmenuje se Anda. T2 (Zamumlá):..aj toto se děje? To slyším poprvé.

Z: Především to se děje, nó. Aţ toto se deje. T2: Toto slyším poprvé. Z: Tak mi jsme vzali z IQ Roma právnika, v IQ Romu jsme byli, ţe teda, aby to s náma vymýšlí, víš. Nemůţeme si nějak pomoct. Ta ţenská to je, uţ je polovic, všecko má odstěhované, pár věciček tam má a furt mluví svoje, furt mluví svoje. T1: A ona na to nemá právo ne? Z: No jestli zítra dostaneme zmlouvu, tak já ji vykopnu sama. T1: Mhm. Z: I kdyţ neumím být zlá, tak dokáţu bej uţ taková. Jó? Tak ji řeknu: "Nezlobte se, ale ven. To uţ je náš byt. A svítite na mího manţela." Jej syn tam má nataţenou elektriku. Na trubce má nataţený plyn. Jen co vodejde, v tu ránu ho udám. V tu ránu ho udám. Jak můţe krást na černo plyn. Kdyţ já poctivě platím, tak ať platěj aj voni. T2: To jo. Z: Je to ták? T2: Je to tak. 01:11:12 K: Já jenom vyměním baterii. Ale říkal jsem si, ţé..(Z ho přeruší) Z: Uţ jde manţel, tak teď uţ s manţelem já uţ... K(pokračuje v promluvě): Ale říkám si, ţe vy máte nó.. celou svoji rodinu, nebo hodně členů, jestli nechcete, třeba ty mladší členy, ţe by jsme sem dali a .. T2: To uţ jsem taky chtěla navrhnout je vyfotit. Z: Odešli. Odešli. (Všichni v jednu chvíli mluví naraz) K: Jak viděli váš ţivot á a prostě tak. Péťo co říkáš? T1: No a koho bychom se tak mohli zeptat? K: Tak skus to nějak navrhovat. T2: Jsme chtěla ty holky malí, ţe by se s váma tady vyfotili, ţe bych je vyfotila. K: Já jsem chtěl něco jiného o historii. Z(Zakřičí): Irenkóó, Dţeny, poďte sem. Pošli je sem. T2: Já tady asi zaspím. Z: Có? K: Tady je takový teplo, to by si moţná mohla vyvětrat. T2: Né ne néé, ja jsem unavená, potřebuju se vyspat. Z: Ne né (mluví naraz z T2, není rozumět co).. a netopěj moc. Běţte sáhněte si, netopěj moc. T2: Né tady je fájn, jako příjemně. Z: Poďte sem, pani vás vyfotí jako moji rodinu. (Dětský hlas říká): Jo. T2: Běţte z babičkou. Z: A toto je kdo? Toto nepatří do rodiny. (Dětský hlas říká): Ne. Z: Jirka jde sem a ty dál. Poď sem Ireno. (Slyšet dětský hlas) Tak se dívej na pani. (Holčičí dětský hlas říká): Počkejte ještě. T2: Já si počkám a seš krásná. Z: Budeš v novinách, tak dělej. Irenko nedávej si to na hlavu, kdyţ tě budem fotit. M: Kdy to budou výcházet ty noviny? Ţe se ptám. Z: To bude časopis. T1: Za dlouho.

M: Za dlouho, ţe? K: To bude ještě trvat dlouho. M: Co? K: To je ještě hodně práce. Z: To neţ nastříhá .. T1: 01:13:05-1 budeme ještě dlouho natáčet, potom budeme stříhat a pak teprve se to budě nejak zveřejňovat. M: Ještě se zeptám. Vy jste reţisérka, nebo? T1: My to máme tak napůl. My jsme kameraman, reţisér á moderátor dohromady. M: Aha. T1: Všichni. (Zasměje se) Z: A ţe vás nevidím v televizi. K: My neděláme pro televizi. T1(Rovnež z K říká): Já to nemám jako povolání. Z: Ne? T1: Ne. T1: Ja jsem spíš za kamerou schovaná. Z: Aha, aha, vy jste schovaní. T2(Rovnež z Z říká): On má teď zvýšenou cukrovku, takţé musí do nemocnice. Z: Co kolik má? M: Já teď neměl, tři dny jsme neměl tó, jak se to menuje (není dobře rozumnět méno léku), nebo jak se to menuje. Z: Siopór. M: Tak jsem nebral tři dny. T2: To si dáva sicé á.. M: Já jsem lidi, normálne jsem viděl v takových baleních víš? Z: Já uţ jsem mu donesla všechnó. T2: Musí si jít píchat inzulín. Z: Já uţ mu nebudu píchat, uţ má Siopór.Opúchal si z inzulínu. M: Já som potom, já strašně... T2: Má zvýšenou, takţé musí. M: Poprvýkrát kdyţ jsem měl .. Z: Ještě se tě neco ptá pán reţisér. 01: 14:11 T1: Ještě jsme se chtěli zeptat právě detí. Z: Aha. T1: Jestli děcka víte, co babička všechno zaţila a odkuď pochází. (Dětský hlas říká): Ze Slovenska. T1: No a vykládáte si o tom někdy spolu? Jaký měla dětství? M: Ne. T1: Ne? Z: Ne. M: Ne. T1: Nejste zvědaví? M: My jim to ani nechceme povědět. T1: Ne? M: Ne.

T1: Proč? M: Protó.. pro ty děti poněvadţ voni nám ani nevěřili. Z: Ty satrší jo, ty to vědí alé (konec věty neni slyšet) M: Oni nám nevěřej ty děcka, ţe my by jsme to mohli proţít a taklhe. Z: Víte, aby sme to vykládali tím malým dětem ... oni chodí do školy, na starou.. a ty? (Dětský hlas odpovídá): Já taky na starou, alé.. Z: Teď si doma, jo, nebo dlouho spíš. T2 (Zasměje se) M (Mluví rovnež z Z ) Mně ještě moje děti, ponevadţ já mám starší děti, ţe? Ja mám dceru, kerá má pŕes padesát roku, takţe tá mi to věří, tady tohle tomu a tak dále, ţe. Alé takový ty věci, kdyţ říkám tak mi voni, voni prý mi nechcou ani veřit. Říkají, ţe si, ţe si vymejšlím. (Detský hlas říká): Jo a protoţe tam choděj Cigáni. Z (Směje se): Oni tam choděj moc Cigáni. 01:15:17 M: Ponevadţ samozrejmě ten ţivot, na Slovensku co byl a tady, to je tisíc a jedno. My kdyţ jsme přišli do Čech, tak abych vám řekl v tom pětaštyři.. šestaštyrocátém roku, tak málokerý Čech veděl, co to je přesně Cigán. Ti Češi to nevěděli. To já jsem stoprocentně, ţé my kdyţ jsme s nima mluvili. Co teď? Ti Němci, co tam byli, ti Nemci, ti starí co tam zůstali, ti veděli. Ale Češi nevěděli, co to je pořádnej, co to je Cigán. Aţ potom se to roz..táhlo, ţe tady se začalo buduvat, elektrárně různe a tak dále. Tam kde jsme já byl v Trutnove, tam se začalo, to byl Trutnov, Poříčí Trutnova se to jmenuje, tam je vodná elektrárna. No a tam, tam byló stovky Romů. Ţe tenkrát nebyli ty bagry a tak dále, no tak kopali, jich nutili kopat, ţé tak tam dělali. Kdyţ to začnu mluvit tým našim, tak to mi ještě nikdo nevěří, ţe? Tíí jak se říká..všecky kanalizace, keré byli ve městách a tak dále, tak to kopali Cigáni. To Měli oni ţivobytí, ţe? To bylo moc výhodné ţivobytí, ţe, ponevadţ málokterej se šel učit, ţe? Já jsem se šel učit, tak si se mně dělali posměch. "Nó Julek, Julek chodil do školy a nic z něho nebude, jen zedník z neho bude, oni si ze mně dělali posměch, nó. Ti Cigáni. (Souběžně s vyprávěním M se odohráva rozhovor medzi T2 a přítomným dítětem) 01:16:03. Začátek T2: Máte doma počítač? Díťe: Ve škole máme. T2: Tak jestli půjdeš na toto www leperiben tak ti tam vyskočijou fotky Dítě: Jo. Děkuju. T2: Kdyţ půjdeš na Facebook Dítě: Já na Facebook nemţů. T2: Proč? Holky tam choděj. Druhý dítě: To kdyţ by byl hodný, tak můţeme, ale kdyţ byl zlý, tak nemůţe. Z(Zapájí se do rozhovoru): Ona chodila aj na faru, jenţe kolikrát tam přišla, tolikrát dostala vši. T2: Proč nechodíš do ško..tam do střediska? Tam sú taky počítače, do DROM-u. Dítě: Jó. Z: Nó na středisku ano. Musíš se tam přihlásit. T2: Doučování tam máš. Díťe: Jsem taky chodila v uterý á tam byl takový sál, tam byli taky počítače. Tam byli.

Všeljakí hry tam byli, jsme chodila na výlety. (Někdo říká): Pss, tichó. T2: Do DROM-u. Počítače, doučování. 01:17:07- Konec (Simultární konverzace se prozatím končí. M soubežně pokračuje ve svém vyprávění.) M: Nó aţ jsem přišel a byl jsem vyučenej. V tom podniku přišel jeden inţinýr za mnou a říká: "Pane Absolón, já bych potřeboval, kdyby jste mi, potřeboval bych barák postavit. Tak jsem se s ním dohod a von ŕíká: "Tak si vemnte lidí, kolich jich chcete, ja vám tolik a tolik peněz dám za to. Teď jsme vzal tích Cigánov, ţe na základy a tak dále, aby vykopali, no a, kaţdému tomu Cigánovi, předtým ony měli šest korún na hodinu, sedům korun na hodinu, tady měli patnáct. Ţe? To uţ bylo něco. A teď jsem přišel, to bylo takový autobusový nádraţí a tam jsem jich jako vyplácal tých. (Část prehovoru není kvůli souběžné mluvě T2 a dítěte slyšet)... "Vidíš, Absolón to je mistr, to je vedoucí a ty se nechceš učit a ták. Co s tebe bude?" Ţe? Ja jsem jim dělal aj takovou tu, říkam: "Jste mladí, pojďte učte se. Kdyţ budeš jen instalatér, tak budeš mí svoje řemeslo. Za svoje řemeslo se nemusíš stydět." Ţe? "Záleţi na tobě jak to budeš dělat, to řemeslo. Kdyţ ho budeš dělat poctivě, tak budeš mít práci vţdycky." Ţe? Pak jsme tady stavěl domy na tom, ná Veletrhu, ta cesta ve halu. To uţ se dá něco říct, ţe si mně vybrali. Víte? Á kdyţ si mně vybrali, tak ti 01:19:30-3. A ten, co tam robil, to byl, Dagmar Havlová, její brácha, to byl ten hlavný inţinír, který stavěl tú halu. A von říkal: "Ja vím, čo Julo Absolón, ţe je Cigán, ale má zlatý ruce." A já jsme vţdycky tú práci odevzdával takovou, ţé ten Čech neměl důvodu mně zkritizovat. Já jsme vţdycky se snaţil dát pozor. "Absolón, děléte svou práci, dobrou práci." A tak dále. Já jsme byl v práci pořád a dělala jsmem. říkám, ten kdo se dostal na Veletrh, to byl s tisíce jeden zedník, víte, ktorý se dostal na Veletrh něco dělat. A tam nebyli maličkosti dělat, ţe? Ty haly, ţe, ty 01:20:37-1 stropy a tak dále. To nebylo maličkosť. Tady by dneskaj, kdyţ vemete 01:20:48-1 cikánkí, voni dělají, ale nevědí za co dělají. Mně si nemoh dokázat ţáden inţinír nebo kdo ošidit. Já znám plány, rozpočty a tak dále. Já si můţu vţdycky 01:21:02-2 druhým. Já to umím. Není na světě co se staví, abych to nedokázal. Dneska uţ né, uţ jsme starej, jsme nemocnej. No. Ale, já jsme byl vítanej všude. Tady moje ţena můţe potvrdit, jej táta. Přišli pro mně: "Pan Absolón potřebujeme postavit barák ná na Bystrci." Byli tam Češi, chápete, ţe to je moj úspech. Já jsme Mél za to.. víte, kdyţ mám stošedesáosům centimetrů, hned jsem měl stosedůmdesát. (Chvíli mu není kvůli dalším hlasům rozumět).. A kolikrát jsme mu říkal: "Proč si nevemete tamhlety." "Né Julku, já chci u tebe práci.Já chci ty, aby si to udělal." .. Tady v Brně, ţé, já jsme byl váţenej člověk, tady byl, ţe? Nó. T1: A kterej paviló jste stavěl na Výstavišti? M: Prosím? T1: Kterej ten pavilón to byl? M: Éh.. začal jsme tady ú..jak se podpisuje, jak se tomu říká, to je ta první hala. K: Kongresový.. T1: Kongresový centrum. K: Kongresové centrum. (Hlasitěji opakuje) Kongresové centrum. M: Ano. Tam sem, pak sem ehm stavěl, v prostriedku tú halu, to jé to G. G, ano ano tu jsem stavěl. Pak přišli Němci, nám pomohli nám postavit to sklo, ponevadţ sklo neumím dělat já, ţe? I kdyţ by to člověk udělal, ale ne. Pokud to neumím, tak nebudu radšej. No a přišli voni a dělal jsme takovídle ty věci. (K potichu mluví k T2 a Z. M tišeji pokračuje ve svém vyprávění) Ţe jó, ja jsme dvacet let dělal u domovní správy. Tak jsme byl roztáhnutý po celém Brně. Ţé, ti lidé ke mne mluvili, ţé a říkali: "

Kdyby se bolo třeba postavit, tak běţte za Absolónem. Řekněte, ţe já jsem vás odporučil." Tak přišli za mnou. Já jsme nemal núdzi vp práci, jako voni mají. (V čase 01:17:57 začíná další souběžná konverzace. Ďěvčátko začne vyprávět.) 01:17:57 Začátek D: Já sem mala tí, jsem se bála čerta. T2: Bála ses čerta? A Mikuláše. D: Áno bála som sa .. éh Mikuláša, ale čerta jsem se bála moc. Já jsem si vyrobila andělíčkáa a můj bratr si vyrobil čerta na špejli. T2: Ty jó, tak on uţ vyráběl. Mhm. D: Ale mi to máme doma. (Nějaký hlas říká "sestřenice", skoumá se příslušnost dětí, které se v pokoji nacházejí) T2: To je od syna holká a to je zas od dcery dcera. Tak spíš u babičky jó? Z: Ona je hodně nemocná. T2: Dcera. Nemocná je. Z: Našli krv ji v moči. Ji našli nějaký (poslední slovo není rozumět). Proto je tak hubená. T2: Ona je spíš moc velká na pět let. Malej má šest a ona je větší neţ je von. Z: Ale chytrá je. T2: Vidím, ţe je chytrá. D: Dívej, tady to je odpůlený. T2: Odpůlený? D: Dívej. Z: To sou podkolenky Irenko. D: Né e, to jsou punčocháče. Z: Tady máš punčocháče. Toto jsou podkolenky. D: Ne é. Z: Jo ó. T2: Máte velkej byt. Z: Tři pokoje. Tam mají loţnici, tam jsme my. Toto je obyvák a tady ještě ají kluci místnost. (Chlapčenský hlas říká): To je můj pokoj jako. Z: Ona má tři syny. T2: Kolik platíte nájem? Z: Devět tisíc. T2: Se vším všudy? To není málo. Z: To je bez elektřiny. Elektriku platí zvlášť. T2: To je tak třináct štrnáct, ale tak sociálku půlku dá. Z: Oni ji dávaj celú. T2: To je ale velkej byt. Z: 01:20:09-1 je jěšte větší neţ toto. T2: Fákt? Tam máte kuchyň. Z: Tam je kuchyň, chodba, jednem pokoj, druhý, třetí. Koupleny, či záchod. T2: Ale tady nejsou prázdny byty. Z: Na tú 01:20:28-2 jsem s ním mluvila. A on řekl: "Pani Absolónová nemám, ani já." Tak jsem jim uvěřila. (Chvíli ji není rozumět, mluví moc potihu a do toho výrazně slyšet hlas M) Voni choděj v osům hodin spát, to jenom my jsme vzhůru dlouho. Její sestra, tá Giza, ona má

tak slušně vychované děti. To vona zařve a stojí jak vojska. T2: Ona tady bydlí taky, ţe? Z: Jo. Slušně vychovaní děti. A u nás taky, ţe? To co řekne máma to trvá. Kdyţ něco není dobře, tak 01:21:29-1 máma. (Dále není rozumět, mluví moc potichu) T2: To jsou synovi děti? Z: Ne. Syn má jen tu jednu. T2: Ahá. Z: Tou větší,. T2: Ahá Z: S prvního manţelství, mu umřela manţelka. T2: Ale on vypadá taková uplně jiná, vod ní. Slušnejší. Z: Taková jako, vymýšlí. To nešliší, to neřeší, Ale na čistotu dbá. Ona věčně chodí z hadrou. T2: Jsme se pak s váma chtěla domluvit. Z: Prosím? T2: Jsme se pak s váma na něco chtěla domluvit. Z: Jó, klidně. T2: Ja mám teď problémy, s manţelem á .... já vám to řeknu. Kaţdý říka, ţe su tó udělaná. Z: Je to na vás vidět, máte kalný oči. T2: Jó? Fákt? Z: Uţ jsme vám to chtěla říct. T2: To si ze mně děláte fakt srandu teď. Z: No nedělám, přísahám, přísahám. Máte trošku namalované, ale je vidieť, ţe máte kalný, nemáte čistý oči, nemáte čistý zrak. T2: Protoţé, né von. Z: Někdo. (Na chvíli se odmlčí) T2: Tak holky nasednou. Budeme kecat. Z: Tak poď. T2: Mám se vás zeptávat. Z: Poď jsem ke mně. T2: Mám se vás zeptávat. Ty si taková mluvná, jó? Budeš mi povídat jó? 01:23:47 Konec (Kameraman vstupuje do hovoru a koriguje situaci) K: Počkej, počkej, počkej Mary. Já se vám omlouvám pane Absolón. Já eh eh jestli... Z: Vyslechne děti. K: ..jsou tady děcka, tak vyslechnu teď děti. T2: Ták holky. Jak se vám tady líbí holky? D1: Dobře. D2: Dobře. T2: Jó? Aj škola a všechno? D1: Dobře. T2: Do jaké třídy chodíš? D1: Do štvrté. T2: Do štvrté. A kam chodíš do školy?

D1: Na Starou. T2: Jó? Máš dobré známky? Z: Mluv hlasitěj. D1: Jó. T2: Jó. A ty? Jak se jmenuješ? D2: Irenka Ferková. T2: Irenka Ferková a kolik ti pak je let? D2: Pět roků. T2: A chodíš do školky? D2: Jó. Chodila jsme na Starou, jenom mně tó... uţ tam byli Cigáni, no tak já jsem uţ dlouho spala a uţ tam nechodím. T2: Uţ tam nechodíš? A próč? D2: Lebo hodně dlouho spim. T2: Ahá. Jéţiš. (Zaměje se) A líbi se ti tady u babičky? D2: Jo. T2: Jó? A chtěli by jste takhle někam jinam? Bydlet jít nebó..?.. Ne. D1 a D2: Ne. T2: Tady se vám líbí, nebo s prarodičema někam, s dědečkem s babičkou? D1: Jó. T2: Kam takhle? D1: Kde budu bydlet. (Zasměje se spolu s T2) T2: Kolik ti je? D1: Deset. Z: Ještě ne. Dveět. D1: Devět. T2: Jak se jmenuješ? D1: Jeny. T2: Jeny. Z: Jenifer Absolónová. T2: Máš hezký jméno. K: A je něco, co by jste chtěli změnit třeba? Něco nad čím přemýšlíte, ţe by jste v budoucnu chtěli ovplyvnit a zmněnit třeba? Cokoli. Z: Co by si chtěla změnit v budoucnosti? Vyučit se. D1: Vyučit se. T1: A čím by jste chtěli být? D1: Ja kuchařkou. T1: Kuchařkou? Ráda vaříš? Z: A ty? Čím bys chtěla být? D2: Pani učitelkou. Z: Hmm, to jsme tušila. T2: Hmm, to je hezký. T1: To je dobrý. Z: To jsme tušila. M: Vona mi to uţ dlouho mluví, ţe chce být učitelkou. Kdyţ se to tak.. to se musí vţdycky uskutočnit, ţe jó? K: A chtěla bys učit děti, nebo ty dospělejší studenty? Z: Koho bys chtěla učit, děti nebo ti dospělí.

D2: Dospělí. T2: Došpělí. Z: Mhmm, to uţ přeháníš. (Smích přítomných) T1: A kdy bys chtěla být kuchařkou, tak máš nějaký oblíbený jídlo? Který bys chtěla umět vařit. D1: Barmborovou kaši. T1: Bramborovou kaši, jó? T2: To máš určitě ráda, ţe? D1: Jó. (Smích přítomných) T2: Jsme si myslela. D2: A já vţdycky, tó.. Z: Co by sis uvařila Irenko ty? D2: Já.. éhm mm éhm, tó kdyţ mi kupujeme krupičku, no tak mama mi dělá krupičkovou kaši. T2: A to máš ráda, ţe? D2: Jo. Z: Tam se dívej na kameru. T2: S kakaem, ţe? (Smích) Z: A eště má něco ráda. T2: A co máš jěště ráda? Z: Hamburgry. D2: Jo, hambur.. hambur.. Z: Hranolky. D2: Jo. D1: Já mám nejvíc krokety, jsou dobrí. D2: Co? D1: Krokety, krokety ne? T2: Taky mám ráda. D2: Jo a jěště mám ráda palačinky. T2: Ty máš ráda sladkosti. K: To já mám taky rád. (Smích přítomných) T1: A co rádi děláte, kdyţ máte volno a nikam nemusíte? D1: No já se podívám na televizi. (Zasměje se) T1: A máš oblíbenou pohádku? D1: (Není rozumět jaký název řekl) anebo táhle, to mm je.. T2: A ty? D2: Ja, ja mám doma tó.. hmm tó, jak se menuje. Já doma mám Chipmankové. T2: Jéé, to je hezká pohádka, ţe? D2: Jenomţe tó, tam je .. to je trochu takový strašidelný. T2: Próč? To je hezká pohádka. D2: Jó, jenomţe to jé trochu starašidelný. To, to býl, to byli Chipmunkové s tím...s príšerou. D1: Jo. T2: Ahá.(Zasměje se) K: A co..? D2: A stros.. a kostri tam byli. T2: To je hezký. T1: Takţe na to se nedíváš před spaním, ţe? Z: Ona má ráda Kačeři, ţe? D2: Jo.

Z: Šmoulové. D1(Tiše dodává): To já taky. K: A kamarádi tady máte, třeba v blízkosti, nebo různě po Brně? D1: Já mám ve škole a dole. K: V domě? D1: Dole v domě. Z: A ty? Ty máš bratri a maminku, ţe? D2: Jo. T2: A kamarátky nemáš? Máš D2: Mám. Z: Koho, Ivonku? D2: Jo, Ivonkú a jěště Kačenku. Z: Jó a Kačenku, to jsou sestřenice. D2: A ještě Valdičku, tu malinkou. Z: Jó a Valérku. T2: Tak hezký. D2: A tady tu. D1: A já tady tu taky. T2: A máš ju ráda, ţe sestřenici, ţe jó. T1: To by chtělo fotku, né, takhle dohromady. T2: Jo jó. Z: Tak mně né ale. T2: Počkejte holky, moment, holky holky holky naše. (Zaznívá zvuk fotoaparátu) Z: Ale mně se líbí, ţe jsou hodní, ţe poslouchaj. T2: Počkejte holky jěště jednou. Z: Ţe my jsme byli takoví vyplašení , takoví vystrašení, ale voni jsou uplně takoví jiní, jiný spůsob ţivota. Mají všechno. My jsme neměli nic. Irenko neskáč. K: Takţe se jako nebavíte moc eeh ze svími prarodiči ó ... Z: Ale jó bavěj se, ale já to nechci připomínat, ne. K: A není to třeba důleţitý, ţé abý... Z: Jako radu do ţivota jim dáváme, uţ tuto radu, ale abych dávala radu tam, ze Slovenska, m mm. To bylo velké utrpení a to přece nebudu vykládat malinkýmm dětem. Víte, aby měli 01:30:23-2. K: Ale jako poučení v tom.. Z: Tak poučení nějaký jim dávame, aby si dávali pozor, s cizíma chlapama aby se nebavili, do ţádnyho auta aby nenastupovali, takovídle rady jó. Takoví uţ i dnešní rady, ţe jó, všeljakí případy jsou. Jsou to holčičky aj chlapci, tak je napomínáme. Ale přŕipravujeme ich do lepšícho ţivota. K: Jo. Z: Jo? Aby byli vyučení. K: A nemáte starost, ţe třeba je můţe potkat podobný osud jako vás? Z: Já si myslím ţe né. Ţe né. Uţ jsou dneska ty mo.. dcery, uţ jsou civilizovaní a uţ by takový ţivot nechtěli, jako jsem ho měla já. Dcery to vědí, jakej jsme měla ţivot, ale vnoučata ne. (Začíná další souběžná konverzace) 01:31:10 Začátek D1: Se tady podívejte jaké mám známky.

T2: Ukáţ. D2: Samí jedničky a mujejí ten, má jednu dvojku. T2: Mhmm, násobilka jedná. D2: No a tady má jěště dvě volné strany. Tadý, tady, tady... tady (Rázně). Tady má, tady nemá. T2: Šest jich má, nejak málo. Nejak málo známek máš. ... Hezký. ... To jsou hezký znáky, ţé? K: Hmm... T2: Má jedničky, dvojky, ţádny trojky. D2: Ţádny trojky. T2: Takhle se drţ a bude dobře. D1: Učitelka mně chválí. (Zazní buchot, jako když něco padne na zem) Z: Irenko vstaň. T2: Hezký nó, to jak ti říkají Jeny. Hezký jméno si dostala. D1: A v angličtine mám Jackson. T2: Jeny Jackson. Jeny. D1: Takový indiánsky jméno v angličtine, Jackson. T2: Aha, nó vidíš, Michael Jackson. (Zasměje se) 01:32:55 Konec M: Von jich můţe postihnout. Z: Můţe je to postihnout, ale jiný případ. M: Jestli neposlechnou, ţe se musej učit a nebudou se učit. Ţe s nich nebude nic a začnou tak jak začali tyhle ti, tahle ta vrstva Cigánov, kterí roky, ţe jó, příde do tehotenství a mají stracený ţivot. Tady je potřeba ich dostat, aby ti děti chodili do té školy, ta škola jim udělá budúcnost, nic jiného. Já teda ovšem nevidím v ničem, jedine ta škola donese. Ináč jim nedonese, tak ta škola im donese jedine. Nebudou chodit do školy, donese jim jedině hlad, bídu, starosti a tak dále. A tá škola ich donese k temu, ţe teda budou chytrí a ţe se budou učit a ţe pudou na učění a to je v první řadě, co mají dosáhnout todleto. Ţe? Já to sem mohl. Jendu dceru tu mám elektro, eeh co dělá elektriku do aut, ţe? Z: Vyučená v Motorpalu. M: V Motorpalu vyučená, to je zedník taky. Ţe? No, tak mám tých dětí, tam tých dětí, co mám po svetě, to nevím, co je vyučený.. Z: No to já neznám, ani mně nezajímaj.. M: Akurát viem jedného, ţe toho to mám lesníka.. T1: To jste tolerantní teda (Zasměje se) Z: Jo, mně nezajímaj. Co měl zamlada, to mně nezajímá. My jdeme do budcoucnosti, né? (K mluví o fotoaparátu, že paměťová karta je plná a bude ji muse promazat. T1 mu odpovídá) T2: Ta budoucnost moc, spíš ani, spíš ta přítomnost mně zajímá, né co bude, nebo co bylo. Mně zajímá teď přítomnost, co jé. M: Ale dneska ta přítomnost je strašne planá a špatná. Moc špatná. Z: Romy to nese do záhuby. M: Víš vono takhle, my jsme byli, my jsme byli zvyklí, to by ti mohl potvrdit tvůj táta, my jsme byli zvyklí, my jsme pracovali, my jsme dostali peníze, my jsme ţili. My jsme všecko měli. Dneskaj nemám, dneská nemám. Ţé. Kdyţ to vemete, tak mné okradli o důchod. T2: Vy neberete důchod?

M: Já beru. Z: Štyritisíce měl. M: Já štyritisíce, štyricet roků jsem ve s.. na stavbách. K: No to je hrůza, to je hrůza. Z: No proto, ţe von šel do důchodu, takhlenc, abych vám to vysvětlila ... a prišla novela zákona, ţe kaţdých devadesát dní devět procent dolu. Tak von šel do důchodu a v tom zrovna. Tak proto to má tak. M: Já jsem šel o rok skorší do důchodu a oni my strhli třikrát devět procent dolu.. K: Ty jó. M: ..důchodu. To mně strhli dvacetsedům procent. K: Nó. M: Ţe? Nó a to jsou uţ peníze, ţe, K: Prostě jste šel, šel do předčasného důchodú a oni vám to neuznali. Jó. M: Přesně tak Z: Nó. K: To je hrozný. M: Ale a nemůţu se obrátit na nič. Neplatí to uţ, to byl zákon Z: Na nikoho... 01:34:54 K: Můţu se zeptat, chodíte volit jěště? Chodíte? Z: Ano, kaţdej rok. T2: Jeţiš, my musíme kaţdej rok. K: Jó. T2: My musíme pravidelně. Z: Aj my. T2: Bóţe. Z: Nebo by nás zabili. T2: Matka nás hn.. hmmm...jéţišmariá, to je katastrofa. T2: No musíme. Z: No chodíme volit kaţdej rok, né? K: Jak to vypadá? (Ptá se směrem k T1. Ona mu vzápětí odpovídá, jen není slyšet co) M: Na co? Z: Volit, volby. M: Anó. T2: Musíme kaţdej rók, pravidelně. Z: Aj my. K: A můţu se zeptat a můţu se zeptat .. M: Já volit, teda .. volím kaţdej rok tohó... T2: Vţdycky jenom komunisti.. (Zasměje se) M: ..já jsem uţ tak zvyklej. Z: Já jsem volila komunisti. K: Komunisti. T2: Taký. Z: Protoţe za ně jsme se měli dobře, no ale nepodařilo se to. M: Já jsme volil sociální demokracii..a ţe. K: Já jsme také sociální demokrat, takţé.. T1: Já jsem volila Zelení teda.

M: Prosím? T1: Zelení jsme volila. M: Nó ťchh.. K: Stranu zelených. M: Teď... T1: A teď budete koho? T2: Komunisti, skoro kaţdej rok, pravidelně to vţdycky jdeme jedna banda a matka říká: "Okamţitě, ţe jdete všichni volit." Vţdycky musíme všichni soůrozenci, sedům, pravidelně. Z: No a toto dělá von nám, dětem i mně, musíme. K: Jó, to je dobře (Přítomní se zasmějou) M: Já takhle abych.. já takhle abych vám řek, já jsme byl kandidát strany jsem byl vod osůmnácti let. Ve dvaceti jsem se stal člen KSČ. Ţé, vod tý doby jsme byl ašš, tady do toho převratu, ţe. Já jsme si tam udělal školu. Já jsem teda, předtím jsem se vyučil, ţe jó, já jsme ... potom.... kdyţ...(Na chvíli se zaposlouchá do souběžné konverzace K s T2).. jó pak jsem vstoupil k tým podzemným stavbám, kde jsem byl postavený abych pomoh zemědělským stavbám, aby se to zvedlo tam, ako komunista. Tak jsem tam přišel, tak jsem tam trošku takovou reorganizaci udělal, poněvadţ tam měli některí takoví, to víte co.. voni dělali, ale práce nebyla vidět. No tak jsem dokázal, ţe ţe tam budu brat peníze, ale za práci. Ţe. No proto jsem byl aj vyzván, pak jsme byl zz s ..vyhodnocen na tomto českým kraji jako nejlepší pracovník. A to, kdyţ vám řeknu, to bylo 01:37:30-2, tam bylo několik sto lidí, no á to byl úspěch, takový Cigánek, ţé jsem si stupil na najvyšší to, ţé kde mně vyznamenávali a tak dále, to byl úspěch můj, ţe? Proto jsem byl. (Počas vyprávění M začíná další souběžná konverzace) 01:36:00 Začátek T2: (Souběžne s M říká) Ale.. ale to je psaný... K: Prosím? T2: To je psaný, protoţe oni o vás vijou..Vţdycky se chcu někoho zeptat, kdo tomu rozumí, kdyţ tam jdeš, tak oni majú tú kníţku a oni mají tam normálně tvoje jméno. K: No to jó, vona myslela, ţe jseš 01:36:19-1 kdyţ jdeš volit, akurát proste víš, ţe jseš volila. T2: Jó. Protoţe já jsem slyšela, ţe to jde, nějak jde na sociálku, na úřad práce, jestli si volil, anebo ne. K: Tyjó, jako jako myslím si ţé, né tohle je moţná nejakej po po .. podivnej výklad zákona, ale máš právo nejít volit, ale jako ţe máš právo volit, ale není to povinný. Z: Není to povinný, ale je dobře jít, ţe? K: Stoprocentně, tak kdyţ chce člověk aspoň trošku něco zmněnit. T2: Musíme previdelně, má matka vţdycky ţene z brány ti lidi i cizí. K: Jó. T2: Vţdycky oni mají strách, ţe zařve, prostě: "Chcete peníze, potom tady čekáte na sociálku, jenom na sloţenky, tak běţte volit." K: A můţu se zeptat, je třeba někdo ve vaší rodině, kdo volí třeba nějakou pravicovou stranu? Z: No dcery volili tyto, co manţel. K: Sociálni demokrati. Z: Sociálni demokrati. K: Ale nikdo uplně pravici jako ODS, TOP-ka.. T2: Né..

Z: Ne ne ne, hnusí se nám. K: 01:37:20-1 mně se také hnusí. T2: My pořád jenom kaţdý rok ty stejní. Z: Tím, ţe Nečas začal jako dělat balíčky a tyto škrty, tak to je.. K: Tak oni se snaţí o nic jiného, neţ to ořezat ... Z: Ořezat ano, šetřit, šetřit samy pro sebe. K: Přesně tak. Z: Jó, samý krádeţe, toto toto se nám nelíbí. K: To nevadí. Z: No to se nám nelíbí, my nekrademe někerí, jó, tak proč kradou voni. K: to taky nevím. T1: Ale, ţé jako nezvolíte sociální demokracii a né komunisty. T2 (Kvůli souběžné promluvě M, není slyšet co říká) 01:38: 00 Konec M: Né takhle já ..protoţe vidím tady, ţe i ty komunisti nemají tu moc, kerou by měli mít. Nedopustěj jim, ţé. Kdyţ to pozorujete, já teda to pozoruju, kdyţ tady Gottwaldov, ţé, teď Zlín, ţe jó a tak dále, tam se hádaj a nechtěj aby voni komunisty tam vládli a tak dále. Ale zase věří tady ty sociální demokracii, tam je ten Sobotky a tam ty další, ţe kterí jsou tam, já nevím, já jim věřím. K: Já jim taky věřím. Z: Jsou takoví prvadomuvní. M: Chlapci, mladí, ţé a tedá, toto se jim nelíbí, tedá to tam dávají. Z: Ten Nečas se nám nelíbí. M: Tady komunistí nemajú tu moc, moţná ţe dostanú tady za deset let, nebo tak dále.. komunisty, ale pokud my jsme tady vládli, já říkam takhle, ţe se někdo dopustil tresné činnosti, to se nedopustili všecké komunisti. Jestli jsem se já dopustil trestné činnosti, tak potrestali mně. K: Hm. M: A nikoli, aby potrestali všeckých, to nelze. K: Hm, to je pravda. M: Hitler zabil milióny lidí a á proč nezabili všeckých Němcov? No próč? Ne. Tak neberme všecko, ţe to všecky komunisti byli špatní, nebyli všecky komunisti špatní. K: A kdyby jste měli moţnost navrátit ten reţim, co tady byl předtím.. M: Já věŕím, ţe se vrátí. K: Veříte? M: Takhle, na vojne, já jsem vám, předtím jsem vám říkal, ţe jsem byl ... ţe tam bylá v šedesátémdruhém roku byla tá, takzvaná tá.. ta revoluce na Kubě, Fidel Castro ţé, měl poţádat Varšavskú smu.. smluvu o pomoc. My jsme sa přestěhovali do Boletic. Tam byli letadla pro nás přichystaní, ţe odletíme, ţé. No ale nejak z teho zešlo, no a já kdyţ jsem slyšel, ţe pudu na Kubu, no tak jsem podepsal radšej do dolů. Říkám: "Proč já bych měl tam mm eeh bojovat, kdyţ jsem nikomu nic neudělal, abych já někoho šel zabíjet, já jsi radši du a budu pracovat, mám starú matku." Měl jsem starú mamu, takto ţe tó, pracoval jsem. A teď si představte, eeh já nevím jestlí to máte uţ v tých papíroch, já jsem dělal tajomníka krajského výboru Strany, v Hradci Králové. K: Jo. (Další souběžná konverzace)

01:40:11 Začátek Z: (Říká dítěti) Nechoď na to okno Irenko to je vysoko. T2: Nesmíš na to jít, poď tady. Z: Ale věříte my, ţe jsem romsky neuměla ani slovo? T2: Fákt? Z: Já jsem se naučila tu v Brně. T2: Jó, tak protoţe za váma chodijou pořád. Z: A vůbec kamarátky jsme měli .. aú Irenko bouchneš se do pusinky. Ani slovo cigánsky, jenom maďarsky a tady jsme se naučila. T2: Ale uţ rozumíte všemu. Z: Jo. T2: Aj umíte mluvit, ţe? Z: Jo. T2: Tak jste maďarská Z: (Chvíli není slyšet co říká) ..Né ja mám v hlavě takový, mám dobrou pamět na slova. Ja si pamatuju telefónní čísla všech rodinných 01:41:07-1, na můj byt .. (kvůli M není rozumět co říká) T2: (Po chvilkové odmlce) Jako s váma se domluvím potom. Z: (Tišeji) Jó můţete mi zavolat. T2: Nó, lebo já su úplněé mimo. Z: Přídete sama.. T2: Jó, né.. sama. Kdyţ máte tak čas? Kdy máte tak čas. Z: Furt. V sobotu. T2: V sobotu, tento týden? Z: Můţete. T2: Na kolikátou? Z: To je jedno. Kdyţ se vám zachce. Zavolejte mi, já budu mít čas. T2: Mám číslo. Z: Přídu tady, tak vás budu čekat. (Chvíli je není slyšet) Z: Zase mrzne, uţ to cítím na ... T2: Mrzne tó. Z: Bude to klouzat. T2: Ale jakó chodijou pořád s tyma strojama a sypajou to. (Chvíli jsou ticho, pak Z říká dítěti aby nestratilo ponožky. Pak potichu mluví s jedným s dětí) 01:42:44 Konec M: Já kdyţ jsem se tam, já kdyţ jsem do tej kanceláři přišel, tak já jsem spal na tý stoličke, já jsem nebyl zvyklej, v kanceláři sedět a tak dále, ţe. Já jsme tam přišel a zachvílku mně hlava.. jsem sjm.. nevěděl jsem, ţé? A teď mně ty ţeny, ti chlapi mně učili jak có a tak. "Neboj se Julku, přídeš do toho," a to. Já jsem šel od lopaty. Na zemědělských stavbách jsem stavěl mosty, ty propusty všelijaké, tie odvodňuvání jsme dělal na polách a tak dále, ţe? Nó a proto jsme byl vyhodnotený jako vyhodnotěn jako nejlepší pracovník 01:41:46-2, pak mně vzali teda do toho krajského výboru Strany, jsem byl

doporučený jako káder, ţé? Nó ale có, ale já jsem neměl na to školy takový, ţé. Já jsem měl tady devítiletku vychodzenou, ţe? No á tak jsem si tam dělal tu večernú školu takovou, ţé jsem dělal, no á všetko mi skazila moje ţena. K: Hmm. M: Druhá, trecá, trecá. Trecí ţena mi všecko skazila. Ta mné poniţovala á psala na mně všeljakí věci, které jsem v ţivotě.. já jsem v ţivotě nebyl na SNB, já jsem v ţivotě nebyl zavřenej, já jsem nikdy v ţivotě takového nic nedokázal, v ţivo.. já jsem to nepotřeboval. Druhí Cigáni po krimináloch chodili a tak dále. A kolikrát jsme.. mně říkali: "Julku, jakto ţe tys nebyl eeh.." Já říkám: "Já jsem nebyl jěště, ani nejsem.. ani nevím co to je." K: Hmm. M: A b..á vychoval jsem sa a jsem tady. Kdyţ jsem přišel sem, vţdyť tady moje ţena, mu.. můţe mi potvrdit, já jsem měl tak votevřený dveře, ţé inţiníry a tak dále, to všecko chodilo za mnou stavět a tak dále. Ja jsem postavil několik domů, tady v Brně. (K s T1 si otichu něco řeknou) M: A to bylo, to byl náš úspěch, to byl můj úspěch. Ţé? Ţé, škoda teho, ţé jsem rychle ss ..onemocněl, nó. Jsme měl šedesát roků a uţ jsem onemocněl. Ešteţe mám takovú ţenu dobrú, ţe sa o mně stará, pro léky mi chodí a tak dále. Já ji za to děkuju. Já ... 01:43:37 T2: Vím, ţé vy jste minule byla taková, ţe jste nechodila. Z: Nó já jsem nechodila dva roky. M: Vona nechodila dva roky. Jsem ji takhle nosil. Z: Jsme měla, druhého stupňa artrózu kolena. Nó, ţe von našel ..v časopise lék ten GS Condrol, co vyšel poprvé, no á kupoval mi to, sice to bylo drahý, no a začala jsem to uţívat, doktoři mně nedali dopořádku (Konec věty ji neni rozumět). M: Pořád ji do Prahy, do Prahy k operaci, operaci, operaci.. Z: Furt operaci a najednou mi koupil tyto léky a já jsem se postavila na nohy. M: Ty léky mně stáli asi pět tisíc a .. si představ, ţe vona měla, moje ţena měla nohy pod sebou, víte? Ona si seděla na nohách. A najednou jsem, vona říká: "Běţ, kúp mi rohlíky," teda housky jak se říká, "kúp mi hosuky a udělej bíle kafe." Tak jsem šel, udělal jsem bíly kafe, vona samozřejmě seděla. Vona mněla nohy tuhé. Já říkám, já jsem nemoh otevřít hubu. A vona říká: "Co?" říkám: "Ty máš nohy na zemi." Ona říká: "Kde?" Vona nevěděla o tom, ţe má nohy dole. Ty prášky jej tak pomohli, ţe nepotřebovala 01:45:11-1 operaci. Síce chodí nějak špatně, ale chodí. To je úspěch. Bez nějaké operaci a tak dále. Kdyţ jsem to říkal tím doktorům, tak nevěřili. ...Víte i tady, né ţe by sme tá..tady neni potřeba jen dávat vinu, za náš, ţe někeerí Cigáni špatně ţijou a tak dále. To nejsou vina Češi, to jsou samy Cigáni vina si, samy. Neví chovat. Ti jedni, víte do školy neposílají. (Chvíli není slyšet co říká, protože izbou se cez otevřené okno rozlíhá zvuk porcházející tramvaje). Jsme jim odebral rodinné přídavky, alé dneska jsem jim je odebral a za týden jsem jim to vrátil. Víte, to se mi jako páči. Nejdřív děti posílali do školy, ţe jó? Tam jé budúcnost naše, kydţ to nebude tak, naša cigánská tá, tak nebude dobre. Víte? Já opravdu nevidím našej rasy, našej (Zakašle), ţé příde k nečemu lepšímu. Takhle kdyţ to vememe, všimnite si, jestli máte ten přehled, Trnava, Bratislava, Nitra, to jsou moc vyspělí Cigáni. Já tam mám takovou rodinu, ţe bych udělal takovou větší vesnici, víte bych udělal v Trnavě, ale to jsou, pani, to jsou všecko hudebníci. Víte? Voni tam ti Cigáni, ti nejlepší Cigáni co jsou, co hrajou, tak voni učej tých Cigáňú, víte tých druhých, zadarmo. Učej a jim kdyţ má to děcko, třeba já nevím osům roků, voni ho učej maďarsky, aby moh nastúpit do Budapeště, ta jse jmenuje škola Rajko, to je cigánska škola, ale odtadiaľ odcházejí profesoři a tak dále. To je něco, víte. Máme tamhle v Amerike, ja tam mám třeba rodinu. Mají hotely. Von je, jak se říká primáš, ale von má svůj hotel. Víte, voni jsou bohatí. A tak dále. Věděj to, po anglicky a

tady v Trnave, to vídíš to samý. Tam nevidíte kluka alebo holku, aby byla vodpoledne doma. Jsou ve škole. Jaká to je škola taká, ale osumdesát procent hudebníci. I ty holky, ty děvčatá choděj na hudbu. Potom jak se naučej maďarsky, ponevadţ tam je základ v Budapešti musí umět maďarsky, tak nastúpi do tej školy, tá škola se jmenuje Rajkof. No a to je pro Cigány. Tam chodia z Rumunska, já nevím, s.. se Sovietskeho svazu, tam choděj lidi. Děti nosia, to je strašně veliký. Nó, však ten Cigán, který a to má, tak ten chodil sem. Tady chodil pán Horváth, to je výborný muzikant, já k nemu chodil na návštevy no a hral takový ty písničky cigánsky, volakedy co byly a tak dále, aby on to tam moch přednášet ty písničky a tak dále. To je úspěch. U nás sú vyspelí tí Cigáni, ale tady ne. (Kvůli soubežné konverzace T2 a Z chvíli není slyšet co M říká) .. To jsou strašně zanedbaní lidi. K: A bylo to tak vţdycky? M: Prosím? K: Bylo to tak třeba před tými štyřiceti lety, nebo uţ se to změnilo? M: No, moc se to nezmněnilo. Já jsem tam byl, kdyţ jsem dělal toho tajemníka krajského výboru Strany a byl tady ten Svaz Cikánu-Romů, no. Tady bylo to ředitelství..tady byl ten Mirek Holomek a ten psal tu knihu Toč kolotoč. (Zakašle) A my jsme tam šli a von si mně vzal, ţe já mu budu dělat tlumočníka, ale von zapomněl na to, ţe ja nevím cigánsky. Tak jsme přišli tam, tak za vesnici bydleli ti Cigáni, já jsem myslel, ţe to jsou 01:50:45-2. No a ten predseda, ten Slovák, ten měl čiţmy, smrděl tak, ţe to bylo k..strašný.(Opět ho není kvůli rozhovoru T2 ze Z pořádně slyšet)... protoţe to byl Slová, špinavej ... Já jsem mu poloţil otázku. Říkám: "Proč ty lidi takhle bydlej?""Čo ma po nich.To sú Cigáni a čo ma po nich." A vono vás to zabolí. Víte? K: To věřím. M: Kdyţ to řekne. A já mu říkám:"Ty, choděj ti děti do školy?" "A čo ma po nich." Já říkám: "Ty tady zítra nebudeš." Říkám: "Já tě schodím." Ja hned jsem volal Biľakovi, Lenartovi, já říkám: "Ty prosím tě, okamţitě ho odvrhni, lebo kdyţ né, tak my ho utopíme. Tady děti nechoděj do školy, Cigáni do práce nechoděj." Z čeho tí Cigáni budou ţiť? A ten Cigán jeden mi hovorí: "No víte, keď sa urodí na poli, tak mi čo môţme, to ukradneme, to poskovávame na zimu a tak ţijeme." Já říkám: "Vy nikde nepracujete?" "Ne." (Zas není M chvíli slyšet kvůli souběžné konverzaci) .. Ty děti, čiţe Holomek Tomáš, ten dělá tady prokurátora, ţe, ten dělá, tady toho Mirka, Mirka Holomka,co je tady, to byl táta. Ţe tady tento jim nic není, to je, ten táta, ten to byl poctvivej člověk. Inakšie postavenej. Ten tam vydrţel, ten předseda tam vydrţel tři dny po nás, 01:53:04-1 ho museli odvolat. Zařídili jsme, ţe děti okamţitě do školy, museli jít. Tá vesnica musela nakoupit na ty děti, víte a ti lidi, co tam bydleli, ti Cigáni, jsme zařídili, aby dělali na druţstve. Taky práce, ţe? K: A dali na vás teda víc jako na Roma? M: Dali, dali. Vono takhlé, vono ehm... o mně málo věděli, ţe jsem Cigán, málo kde. Víte? Moje ţena jim to zradzila. (Z a T2 začínají souběžný rozhovor. Hovoří tlumenými hlasmi a začátek konverzace není dobře slyšet) 01:44:16 Začátek T2: No to jé.. Já hubnú, ja hubnu, ja jsem taková nebyla. Z: (Začátek věty není rozumět).. některá umí tak, ţe víš co.. můţeš umřít. T2: Víte kto to umí? Z Anglie, nevím jestli se to dělá v Anglii toto. Z: Ţe jó a Cigáni tam jsou taky. T2: Z Ostravy a on je z Anglie. Ale tó, ţe to je rodina. Z (Není rozumět, co říká)

T2: Né ja mám manţela bude 01:45:00-1. (Obě ženy dál pokračují romsky) T2: Ona jé, na ňu to jde vidět, ţe jé. Z: Jé, si. T2: Já to nepoznám. (Obě zas chvíli mluvěj romsky) T2: Ale teď je to uplně něco jinýho. (Pokračuje dál romsky) ..Ale já za to nemůţu, ţe jsem stratila cit. (Opět mluví romsky) Ale jenom mne to k němu tahá. Z: 01:46:29-2 od srdce. T2: Jo. (Chvíli zas obě mluvěj romsky) T2: To je to, ţe on má na mně kontakt. Ale já si vymněním. Z: Nevolaj, vymněň. T2: Přišel z Anglie, přišel aţ z Anglie a on si byl stoprocentně jistej (větu dopovídá romsky). (Obě ženy pokračují v konverzaci romsky) T2: No ale uţ to začalo víc a víc. Z: Víc a víc. (Dále romsky) T2: To normálné odepíšu ignoruju. Do toho telefónu sms-ky. (Dále romsky)Já si půjčím na ten kredit, abych měla, aby mu odepsala. Z: (Odpovídá romsky) T2: Ahá. (Dále povídá romsky) Z: (Odpovídá ji romsky) T2: Pecha. Pechovci jsu to. (Dále romsky) Z: (Dlouhou chvíli povídá čistě romsky a T2 ji místami do konveraze vstoupí a něco romsky řekne) Z: Kaţdá fotka, kerou se dáš vyfotit, tvoje duše je ve fotke.(Zopakuje to romsky) T2 (Odpovídá romsky) (Opět se baví čistě romsky) T2: To zas néé. (Pokračování romsky) Z (Zapájí se do vyprávění M. Souběžná konverzace s T2 končí) 01:53:38 Konec M: Ale jak vám to řeknu. Od svího mládí jsem dělal s Čechama. Od svího mládí, jak jsme přišel do Čech, tak jsme dělal s Čechama. Ţé? Já jsem s tyma Romáma dělal, alé já jsem nepotřeboval cigánsky m.. mluvit. Já jsem to nepotřeboval. Z: Ale oni. M: A já kdyţ mluvím, tak tó.. Z: Pár slov.. M: Pár slov.. Z: ..a eště špatně. M:..eh pár slov a tó.. T1: A vy jste se teda naučila aţ v Brně, jó? Z: Já jsem se naučila tady v Brně. Jináč jsme mluvila len česky a maďarsky. Šak manţel to ví. T1: Takţe vlastně mluvíte třemi jazyky. Z: Více jazyky. No umím slovensky mluvit, česky, cigánsky, maďarsky. T1: Hm.

Z: Ta maďarština nevíde ze mně nikdy snad. M: Tady bylo to zanedbaný, ze Slovenska tí Cigáni, co sem došli, to jsou zanedbaní lidi. Z: Zanedbaní. M: Tó, my to víme. Z: Oni nám dělají největší hambu. M: Z teho Východu co příjdou, to je všecko zanedbané. O nich sa nikdo nestará, ţe? Z: Oni jsou jak zvířata. M: Ţe? Ony, sa ty.. podávali nes..nepravdu, na ten, na ty Ústredný výbor, na ty kraje a tak dále, to podávali nesprávnu správu tam podávali, ţe co nebyla pravda. A potom kdyţ jsme se...(Z ho přeruší) Z: Leţ kaţdej vycítí. T1: A existuje nějaký řešení,podle vás, té situace jak je teď? M: Teď.. Z: Pochybuju. M: Takhle, já říkám furt, ţe v prní řadě by jsme měli sa zaměřit na tie rodiny. Tie rodiny, jim pomoc v tom,aby ty děti, v prní řadě ty děti po ..škola. Škola, pokud je moţno, tak ty děti do školy, do školy. A né tady dávat jěště omluvenku za to, ţe von si lahne na postel. T2 (Někomu něco potichu říká) M: Můj syn nebo dcera, kdyby si lehla na postel a řekla by, ţe se jí nechce jít do školy, tak tady měla zadeček aj červenej aj zelenej 01:56:00-1 (Zakašle. Souběžne z jeho vyprávěním konverzují T2 a Z a ozývá se detský hlas ). Tadý, já si myslím, ţe to řešení 01:56:13-2, aby sme podchytili, aby jsme podchytili ty naše děti a tie rodiny. Ţe? To sé, to se jedná aj tohleto, taková štrnáct patnáctročná holka, ona je v jiném stave. To je výchova téj rodiny. Jak to, ţe to povolili, nebo tak dále, ţe. Přece já musím vědět, eeh kde mám dcerku, kde mám kluka, tak já to musím vědět, kde jsou. A to musí uţ od toho malička, oni musí ţít, já nevím, tady do kina, ale já mu to musím potvrdit, ţe do toho kina můţe jít nebo né. (Zazní smích Z, jako reakce na vyprávění T2)Voni jsou do dvanácti venku, ty děti a pak co chtějí? Ty děti se venku dopouštějí trestní činnosti. Choděj, propadávají lidi a tak dále. K: Právě to je problém i těch rodičů. M: Já vám říkám, ţe je to v tých rodičoch. V tých rodičoch je tá výchova, tých dnešních dětí. A pokud todleto nebude, aby opravdové my jsme podchytili ty naše děti, tie rodiny, nepodaří se. Ani Zimovi, ani nikomu se nepodarí. Né se koukat na sebe, ale koukat se na ty, víte. Já kdyţ jsem začal ve Svazu Cikánu dělat, já jsem chodíval.. z autobusáma..a kdyţ prišli na to, tak teď bylo jako politického pracovníka v tom Svaze, jsme pomáhal ţe. "A vy nemáte auto?" Hovorím: "Mám." Hovorím:"Malinký jsme koupil klukovi." Jsem chodila s autobusama, z vlakama. No pak jsme si to kázali koupit. Ano. Šel jsem po podnikách, řekl jsme, ţe jsme taková a taková organizáce, ţe tedá nás nikdo nedotoval. Nás to dotovala Komunistická strana a to bylo strašně málo. Tak my jsme chytrí a my jsme šli po tých podnikách a věčšinou jsme chodil já, já jsem byl takovej ţebrák, víte. Mylím z hubou teda, víte? Šel jsem do takého ..v Hradci Králové, řekneme Závody vítězného února, tam bylo štyri, pět tisíc lidí pracovalo, tam bylo peněz, řekl jsem ţe jsme organizácia kerá nemá peníze, potřebujeme pro děti a tak dále, aby nám pomohli. (Zakašle) Milerád nám pomohli, víte, milerád nám pomohli. Posílali mně na konto peníze. Já jsem za to oblíkal děti, ţe. Pak jsem trestal aj tie ţeny, kterí neposílali do školy děti, ţe? Já jsem byl na jednej straně aj zlej, víte, tó, tó vo mně to věděli. Já jsem byl zlej. Já jsem dokázal vynadat vevnitř, já jsem taky dokázal chytit pohár a šlahnút o zem. "Jak si si dovolila, ţe si neposlala děti do školy? Jak to? Čo ty děláš, doma?" Dneska, kto si jich všimne? Nikdo si je nevšímá, ty děti. A vod Zími, jsou všeljakí tí, jak slyším, pracovníci sociálni a tak dále. Jak oni navštěvujou, ti sociální pracovníci ty cigánske rodiny?

Starají sa voni vůbec o ty děti? Kdyţ se nebudeme o nich starat, cigánska ta, ta bude jěště horšia, neţ bola v pětaštyricátým.Bude jěště horšia. Lebo v demokracii vám nikdo zadarmo chleba nedá. Dneska keď po..éh keď som išiela za komunistou na pole, ukradol som zeleninu, brambory a tak dále, tak nikdo mně nezmlátil. Ale dneskaj, ma zavřou za to. Takţé, přestat kradnút, starat se o svoje rodiny, to je budúcnost naša, v tom já vidím. Já nevidím nic, rodiny.. aby byli. Nebylo by škoda takovou hezkou holku, aby nechodila do školy a aby se nevyučila? Z: Pane Absolón.. M: Prosím? Z: Voni uţ chtěj končit. M: No můţem, můţem. K: Ne ne ne né a samozřejmně, hlavně na to má právo aby se vzdělala. M: No. K: Nemůţem to zakázat. M: Má na to právo, mohla by chodit do školy a tak dále a je s ní něco. Máme radost. (Rovněž z M mluví naraz Z, T1 a dětský hlas, není rozumět co říkají) T1 (Ptá se T2): Specháš? T2: Né, tak nespěchám, tak čo mluvte. ţe jó. K: Tak já myslím, ţe.. T1: Uţ toho máme dost, ţe? Z: To by stačilo. K: My jsme to natočili a hrozné vám děkuju za, za ten čas, ţe jste si znovu udělali á aţ mi to příde líto, ţé ty materiály uvidíte za delší dobu, tak si říkám, ţe by sme mohli se někdy se s váma sejít a 02:01:41-2 vám, ať se můţete podívat a.. T1: To by moţná bylo fajn. K: Ať ať nemáte pocit, ţe jsme na vás zapoměli, protoţe na vás nezapomeneme právě. T1: My to pro vás musíme ppřipravit, já to zestříhám. (Z mluví z dítětem a T2 jim něco říká romsky) M: Tamhle sedí Cigáni, její manţel dostal tři roky. K: Natvrdo? M: Dostal tři roky její manţel. Vona vypadá jak...škoda ţé eeh byli, teď ty (Není slyšet co říká, protože Z zakašle), ţé ináč já (Není slyšet protože v tom okamihu Z říká dítěti) Z: Irenko nespadni. D2: Né. T2: Ješté nejdeš spinkat? Z: No vona si nasadila rohy. T2: Budeš čertice. M: Kdyţ si já někoho vemu, tak se budeme radit. My jsme se radili co bude a jak budeme ţít a tak dále. T2 (Ke D2): Ty seš čertice. (Zasměje se) D2: To my máma koupila T2: Hezký. M: Kde budeme hledat tú výchovu? No v rodičech. Z: Já jsem šťastná, ţe já jsem moje děti vychovala. M: Ţe jsme naše děti vychovali.. 02:02:58 Konec nahrávky