08 květen

č. 9

Školní rok 2007/08 – květen

POTŘEBNÁ JE LIDSKÁ BLÍZKOST krátké zastavení s Rudolfem Smahelem, vedoucím katedry křesťanské výchovy na CMTF UP Olomouc Mohl byste se podělit o nějakou vzpomínku z hodin náboženství? Mám mnoho krásných vzpomínek na hodiny náboženství. Chodil jsem do náboženství od druhé až do osmé třídy v letech 1957–1964. Byla to velmi těžká doba. Z celkového počtu 1100 dětí na naší ZDŠ nás chodilo jen 16. Pan farář byl znalec dětských duší a moc nás povzbuzoval. Vždycky říkal – Kristus vítězí, Kristus kraluje! Vedl nás k hluboké důvěře v Boží pomoc a sílu. My jsme se totiž po náboženství museli vzájemně doprovázet, protože se nám větší kluci posmívali nebo nás chtěli bít. Tím vroucnější byl náš vztah k Pánu Ježíši. Kdo byl pro vás nejlepším učitelem (a proč)? Nejlepším učitelem náboženství byl pro mne skautský kněz P. Josef Šoustek, který nás vyučoval v sedmé a osmé třídě. Připravoval nás do tvrdého života a dokázal se vcítit do problémů nás dospívajících. Často zdůrazňoval úžasnou lásku Boží, která člověka zachraňuje. Pomáhal nám se Bohu svěřovat a důvěřovat mu. Co vám v poslední době udělalo radost? Lidská ochota pomoci. Vraceli jsme se z kongresu v Maďarsku a najednou se porouchal u Štúrova motor našeho auta. Mávali jsme a brzy zastavil dobrý člověk, který zprostředkoval odtah i opravu. Děkovali jsme Pánu za tuto pomoc. Co považujete pro současnou dobu za nejdůležitější? V současné době je velmi potřebná lidská blízkost. Mnoho věcí nás vede k tomu, abychom se zabývali jen sami sebou nebo záležitostmi svých nejbližších. Přitom mnoho lidí strádá a prožívá osamocení. Vyjádřím to zcela stručně. Je potřebné přijmout lidi takové, jací jsou, doprovázet je na jejich životní cestě a sdílet s nimi dobré i bolestné chvíle života. Věřící člověk by měl být ochotný pomoci druhým a podle svých možností se pro ně nasadit. Co byste přál katechetům do jejich služby? Přes všechny potíže a mnohdy opravdu velké problémy, které se v oblasti vyučování náboženství u nás vyskytují, bych chtěl všem katechetům popřát, aby neztratili to krásné povědomí, že jsou posláni a také posilováni Kristem, který zvítězil nad smrtí. Hodina náboženství nebo katecheze je především duchovní úkol a katecheta si má uvědomit, že milost Boží pracuje stále. Věty, které dnes v katechezi vysloví, pomohou možná mladému člověku k důležitému rozhodnutí pro dobro v pozdější době. Tak se stává katecheta jakýmsi Božím „potrubím“. Přeji všem katechetům hodně Boží posily i radosti.

2

Katechetický věstník č. 9, šk. rok 2007/08

OBSAH čísla 9/2007-08  Vzděláváme se Pavel a jeho spolupracovníci v misijním působení  Příběhů není nikdy dost Dobré vlastnosti  Inspirace pro II. stupeň Láska a zamilovanost  Hry Hledej a skládej  Okénko do historie katecheze Katecheze v prvních staletích novověku PŘÍLOHY:  Luštěnky a pracovní listy Sv. Pavel o Duchu Svatém O Panně Marii Stromy a rostliny v Bibli Tvořivé náboženství: Dárek pro maminku  Kostel – znamení církve Program pro „vstup do školy“ – 2. stupeň  Alfa – Omega: série otázek ke stolní hře (Maria – matka Ježíšova)

VZDĚLÁVÁME SE 

Pavel a jeho spolupracovníci v misijním působení

Charakteristickým rysem misijní činnosti apoštola Pavla byla především její eschatologická orientace. Zvlášť zřetelně se tento aspekt objevuje již v jeho nejstarším listu, kde stát se křesťanem znamená „obrátit se od model k Bohu, aby člověk sloužil Bohu živému a pravému a vyčkával z nebe jeho Syna, kterého Bůh vzkřísil z mrtvých, totiž Ježíše, který nás vysvobozuje od blížícího se (Božího) hněvu“ (1 Sol 1,9n). Tento důraz na eschatologický horizont, který u Pavla vystupoval do popředí silněji než v pozdějším křesťanském vyučování, tvořil nedílnou součást jeho apoštolského kázání, jak dosvědčují výpovědi v jeho listech: „žijeme v době poslední“ (1 Kor 10,11), „nyní je nám spása blíže než tehdy, když jsme uvěřili“ (Řím 13,11), „Pán je blízko“ (Flp 4,5). Toto eschatologické zaměření lze rovněž považovat za příčinu Pavlova neúnavného misijního působení a spěchu při putování římskými provinciemi. Je tedy možné tvrdit, že blízké očekávání paruzie tvořilo rámec Pavlovy misijní teologie.

Nelze přehlédnout, že Pavel měl při své misijní činnosti četné pomocníky. Výběr pomocníků mužů a žen a jejich pověření konkrétními úkoly tvořilo součást jeho misijní strategie. V sedmi listech, které nepochybně pocházejí od apoštola Pavla (1 Sol, 1-2 Kor, Gal, Řím, Flp, Flm), se setkáváme s více než 40 jmény. Když k nim připojíme jména ze Skutků apoštolů a z ostatních listů, ve kterých figuruje Pavlovo jméno jako jméno odesílatele (Kol, Ef, 2 Sol, 1-2 Tim, Tit), zvýší se počet spolupracovníků téměř o dalších 20. Zde je však třeba doznat, že u mnoha z těchto Pavlových společníků v misijní činnosti známe pouze jejich jméno. Je však samozřejmě nezbytné počítat i s možností, že existovali i takoví spolupracovníci, jejichž jméno není nikde výslovně zmíněno. Nyní jmenujme alespoň některé z těch Pavlových spolupracovníků, kteří vystupují nejvíce do popředí při jeho misijním působení. Na prvním místě je nepochybně nutno uvést Timoteje, kterého lze považovat za nejbližšího Pavlova spolupracovníka. Pavel ho nejvíce zmiňuje a projevuje mu stále uznání a chválu: „Timotej, můj spolupracovník“ (Řím 16,21); „můj v Pánu milovaný a věrný syn“ (1 Kor 4,17). On je pro Pavla bratrem a Božím spolupracovníkem v evangeliu Kristově (1 Sol 3,2; srov. 2 Kor 1,1). Je nejčastějším spoluodesílatelem listů (srov. 1 Sol; 2 Kor; Flp; Flm), pouze s ním se Pavel spojuje v úvodu Flp pomocí výrazu „Pavel a Timotej, služebníci Ježíše Krista“ (1,1) a svědčí o něm: „koná dílo Páně stejně jako já“ (1 Kor 16,10). Nejkrásnější svědectví o něm však Pavel vydává ve

Katechetický věstník č.9, šk. rok 2007/08

3

Flp 2,20-22, kde sděluje, že nemá nikoho, kdo by tak stejně smýšlel jako on, a že s ním jako otec se synem společně sloužil v evangeliu. Podle 1 Tim 1,3 apoštol Pavel ponechal Timoteje jako biskupa v Efesu, zatímco sám cestoval do Makedonie. Dalším významným Pavlovým spolupracovníkem byl Titus. Ten měl však na zřeteli jiné úkoly. Byl pověřen provedením sbírky v korintské církevní obci (2 Kor 8,6) a zjevně vlastnil vyjednávací schopnost. Zastával funkci vyslance apoštola především v obtížných jednáních s korintskou církevní obcí, která se stavěla Pavlovi na odpor a vůči které se nacházel ve zvláště úzkém vztahu (srov. 2 Kor 2,13; 7,6.13.14; 12,18). Skutky apoštolů se o Titovi vůbec nezmiňují. Podle Tit 1,5 pobyl apoštol Pavel s Titem na Krétě, kde ho potom zanechal jako biskupa. Možná nás napadne otázka, jak Pavel došel ke svým misijním spolupracovníkům. Lze se domnívat, že někteří se k němu připojili již z existujících církevních obcí, jako tomu bylo u Marka, který pocházel z Jeruzaléma (srov. Sk 12,12.25; Flm 24). Jiní se s ním pak setkali při jeho působení. Pavel je dokázal získat pro evangelium a naplnit je též horlivostí k misijní činnosti. K takovýmto patřili zajisté Filemon (Flm 1) a Epafras (Flm 23; Kol 1,7; 4,12), kteří se pravděpodobně setkali s apoštolem Pavlem v Efesu. Je pozoruhodné, že Pavel si vybírá své spolupracovníky právě z těchto „mladých“ křesťanských společenství. Toto znamená, že Pavel tyto církevní obce již od začátku upozorňoval na jejich misijní povinnost a mnohé z nich byly k tomuto úkolu připraveny. Velmi poučné je, že apoštol Pavel, když popisuje misijní působení (Gal 4,11; Flp 2,16), používá stejných výrazů, jako když hovoří o fyzicky namáhavé práci (1 Kor 4,12). Kdo se tedy věnuje hlásání evangelia, bere na sebe těžkou, často namáhavou práci. Nelze přehlédnout, že Pavel popisuje svou činnost stejnými výrazy jako práci ostatních misionářů. Tímto dává najevo, že se cítí být mezi ně zařazen. Pavel je nechává působit vedle sebe se stejnou důstojností a samostatně. Přesto však jednou věcí vynikal: on byl apoštol Ježíše Krista, byl jím bezprostředně povolán. Ve shodě se svým apoštolským chápáním se snažil zakládat nová křesťanská společenství, položit jim základ (Řím 15,20; 1 Kor 3,10), ohlašovat Kristovo jméno tam, kde ještě nebylo známé. Jako zakladatel se nacházel k církevním obcím ve vztahu otce (1 Kor 4,15; 1 Sol 2,11) a matky (1 Sol 2,7). doc. Petr Mareček

PŘÍBĚHŮ NENÍ NIKDY DOST Dobré vlastnosti Sestra Helena, učitelka z Minnesoty, vzpomíná na skutečnou událost: Osmiletý Marek byl mimořádně živé dítě. Měl černé kudrnaté vlasy a šibalský pohled. Při vyučování se neustále bavil. Jednou jsem se už neudržela a pohrozila mu: „Marku, ještě slovo a zalepím ti pusu.“ A brzy na to došlo. Musela jsem vytáhnout ze zásuvky lepicí pásku a zalepit mu zobák. Když jsem se vracela ke stolu, vrhla jsem na Marka letmý, ale zato zuřivý pohled. A Marek? Zamrkal na mne, a to mne úplně odzbrojilo. Neudržela jsem se, vybuchla jsem smíchy a se mnou celá třída. O šest let později jsem se se stejnou třídou potkala při hodinách matematiky. Z Marka se stal sympatický dospívající mladík, a navíc i velmi snaživý žák. Za každou cenu chtěl být nejlepší, ale takových tam bylo víc. Ve třídě rostlo napětí a řevnivost. Chtěla jsem to odstranit, nebo alespoň zmírnit, a tak jsem jim jednoho dne řekla: „Vezměte si list papíru a pod sebe napište jména všech vašich kamarádů ve třídě. Potom ke každému jménu připište dobré

4


vlastnosti toho člověka.“ Během víkendu jsem sepsala všechny dobré vlastnosti, tak jak se u každého žáka objevily, a v pondělí ráno jsem každému ten jeho seznam předala. Mnohé tváře se rozzářily radostí a atmosféra ve třídě se změnila. Několik let nato jsem jela navštívit své rodiče. Otec mi řekl: „Dostal jsem zprávy o Markovi. Smutné zprávy. Zemřel ve vietnamské válce.“ A dodal: „Jeho rodiče se chtějí s tebou setkat.“ Zašla jsem za nimi ještě týž večer. Jeho matka mi řekla: „Našli u něho v jedné kapse tenhle starý zmačkaný papír. Zdá se, že ho nosil stále při sobě.“ Rozložila papír a ukázala mi ho. Byl to seznam jeho dobrých vlastností. Všechno to dobré, co spolužáci Markovi tenkrát připsali, mu dodávalo po celé roky sílu do života. Z knihy „Nevšední příběhy od P. Lefévra a B. Perrineta vybral P. Pavel Konzbul

INSPIRACE PRO II. STUPEŇ ZŠ Láska a zamilovanost Téma tohoto setkání navazuje na předcházející, kdy jsme se zabývali osobní identitou a skutečností, že jsme byli stvořeni z Boží lásky a pro lásku. Láska k druhému člověku se inspiruje a opírá o Boží lásku k nám. V tomto setkání nejsou uvedeny odkazy na Bibli, ale můžeme se vrátit k těm, které byly použity v minulých tématech a které mluví o Boží nezištné lásce. Cíl: Pomoci účastníkům uvědomit si rozdíly v různých typech mezilidských vztahů. Poznat, že podmínkou každého vztahu je ochota nejen brát, ale hlavně dávat, která narůstá s kvalitou vztahu. Obsah: Na obrazu domu si můžeme lépe představit, že i lidské vztahy mají své „základy“, „hrubou stavbu“, „střechu“. Že vše má svůj řád, který je třeba respektovat, abychom dokázali „vystavět“ kvalitní vztahy, ve kterých se budeme cítit dobře („jako doma“) a které budou stabilní (nemůžeme přece začít stavět dům od střechy). Příprava: Pro lepší znázornění tématu je třeba si připravit dostatečné množství papírů, které budou tvořit „kameny stavby" (kameny můžeme vystřihnout z papíru a vybarvit je, nebo můžeme pracovat s celými listy, které pak budeme klást vedle sebe a nad sebe). Úvod: Na začátku vyzveme účastníky setkání, aby uvedli příklady různých mezilidských vztahů (kamarádství, přátelství, zamilovanost, láska), které znají z literatury, z filmů, z Bible nebo ze života. Sami si takové příklady připravíme (kamarádství: v různých seriálech; přátelství: David a Jonatan; zamilovanost a láska: z filmu Božský Bruce – na začátku je vztah k jeho dívce zamilovaností nebo sebeláskou, na konci filmu je tento vtah již láskou – chce, aby ona byla šťastná). Zkusíme na těchto příkladech společně hledat rozdíly mezi kamarádstvím a přátelstvím, mezi zamilovaností a láskou. Aktivita: Účastníky rozdělíme do čtyř skupin a každé přidělíme jeden z typů vztahů: kamarádství, přátelství, zamilovanost a láska. Členové skupiny se zamýšlejí, jaké vlastnosti, postoje, hodnoty, dovednosti či jaké vzájemné chování k danému typu vztahu patří. Každou skutečnost, kterou vztahu přiřadí, napíší na samostatný „kámen“ (list papíru). Příklady pojmů: nezištnost, obětavost, milosrdenství, věrnost, vůle, vztah, skutky, důvěra, bezpečí, pravda, rozum, cit, emoce, pudy, slova, růžové brýle, potěšení, touha vlastnit, sobectví, dávat, brát, svoboda, dobro druhého, jednorázová pomoc, intimní spojení dvou lidí, čas, společná činnost, spolehnutí se jeden na druhého…


5

Společné zamyšlení: V místnosti vytvoříme dostatečně velký prostor, na němž pak „stavíme“ čtyři domy. Každý dům stavíme od jeho základů, tzn., že u každého typu vztahu si řekneme, co tvoří jeho základy, na čem musí stát, bez čeho by nemělo cenu vůbec jít dál (a položíme vedle sebe ty pojmy napsané na „kamenech“). Pak následuje „hrubá stavba“ (do dalších řad klademe nové „kameny“): co je podstatou vztahu, co všechno patří do tohoto vztahu. Nakonec přijde na řadu „střecha“ (z našich „kamenů“ můžeme sestavit něco, co bude střechu připomínat). Termínem „střecha“ máme na mysli jakési dovršení vztahu. Cílem je nad těmito vztahy přemýšlet, důležité jsou názory účastníků, kteří se snaží své názory zdůvodnit; nejde tedy o něco, co je předem dané. „Stavby“ nám pomohou porovnávat, co která obsahuje, domlouvat se např., jestli něco, co jsme dali do kamarádství, nepatří už spíše do přátelství, a zároveň vidět, co je „v základech“ a co tvoří až „střechu“. A navíc to, co je „střechou“, tedy dovršením jednotlivých vztahů, to přece nemůžeme dávat do základů. Z výsledných obrazů poznáváme, že jiné je dovršení zamilovanosti (tam je vyvrcholením např. trávení času s druhým, vzájemné poznávání se, učit se dávat) a jiné je dovršení lásky. Něco jiného je zamilovanost a něco jiného přátelství. Zakončení: Celé setkání můžeme zakončit zamyšlením nad těmito „stavbami“. Posadíme se do kruhu a vlastními slovy nebo s použitím následujícího textu zkusíme rozvést myšlenku opravdové a nezištné lásky; případně pak nechat prostor pro spontánní modlitbu díků za lásku, za kamarádství, přátelství, zamilovanost; můžeme svěřovat do Božích rukou vztahy, ve kterých žijeme… Myšlenky, kterými je možné setkání zakončit (jinou variantou je zvolit vhodný text z některé knihy pro mladé a pomalu ho s přestávkami číst a nechat přitom hrát klidnou hudbu): Každý z nás byl stvořen nejen proto, aby byl milován, ale také aby tuto lásku dával dál. Co si moje okolí představuje pod pojmem „láska“? Heslem dnešní společnosti je často „chci všechno a hned“ (pro ilustraci je možné využít např. píseň Teraz alebo nikdy od skupiny Elán). Co to znamená pro lásku? Tento postoj má na mysli „lásku“, kterou mám pro čokoládu: mám ji „rád“, protože mi působí určité potěšení. Když už na ni nemám chuť, když jsem se nasytil, tak ji prostě odhodím. „Však když budu zase chtít čokoládu, koupím si jinou.“ Tímto způsobem se často chováme i k druhým lidem. Máme je rádi jen do té míry a tak dlouho, dokud nám přinášejí potěšení, dokud z nich máme nějaký „užitek“. Ve chvíli, kdy nám začnou být nějak nepříjemní, kdy nás omrzí, tak se jich prostě zbavíme. Přestaneme s nimi mluvit, nestýkáme se s nimi. Je toto opravdová láska? Nikdo z nás by určitě nechtěl být tou nakousnutou a odhozenou čokoládou. Po čem toužíme? Abychom byli milováni takoví, jací jsme, bezpodmínečně, nezištně. Tak nás miluje Bůh a tak chce, abychom se milovali navzájem. Proto je potřeba naučit se dávat lásku jiným způsobem. Dávat ji opravdu, bezpodmínečně, nezištně. Jak? Nejprve tak, že se navzájem přijmeme jako dar od Boha. Hledejme v každém člověku jeho jedinečnost; to obdarování, které je absolutně vlastní jen tomu jednomu člověku. Otevřme své „uši“, abychom vnímali, co nám Duch Sv. říká skrze charakter, povahu a dary našich bližních. Otevřme také své „oči“, abychom viděli Boží zázrak, kterým každý člověk je, a buďme pokaždé okouzleni tímto divem Boží stvořitelské lásky. Tak, jako toužím, aby druzí milovali mě, tak se mám já snažit mít rád je. Přistupovat ke každému člověku s hlubokým respektem a úctou. Cesta lásky, která vede dopředu, je cesta, na které nehledám v druhém člověku to špatné. Nezkouším, jak intenzivně mohu druhého

6


dráždit, provokovat nebo si ho nevšímat, aby to bylo „ještě snesitelné“. Ptám se naopak: Jak mohu druhého ještě víc a lépe milovat? Jak mohu ještě více druhému dělat radost? Pravá láska je dar. Milovat znamená dávat, ne brát. Příklad sobecké lásky je láska k čokoládě. Mám rád čokoládu, protože mi přináší určitý požitek potěšení. Nesobecká láska však nemá chuť polapit, uchopit, vlastnit předmět své touhy. Vždyť druhý není „předmět“. Když se druhého zmocníš pro sebe, zničíš ho, protože vlastně miluješ jen sebe v domnění, že miluješ druhého. Úžas a okouzlení, tužby a rozechvění, dojetí a omámení, to vše je krásné a nezbytné jak v muži, tak v ženě, ale jsou to jen prostředky, které nám mají pomoci na cestě k opravdové lásce. Tyto pocity samy o sobě láskou nejsou. Milovat znamená chtít, aby druhý zůstal svobodný. Milovat znamená chtít dobro druhého, a to dokonce víc než své vlastní. Má láska druhému pomáhá, aby rostl a stával se více sám sebou, ne tím, kým ho chci mít já. Pomáhat druhému často znamená, že já se musím menšit, aby on mohl růst: znamená to ustoupit, přijmout, že druhý se nechová tak, jak bych si já představoval, že nedělá to, co já bych chtěl, aby dělal… V dnešním světě často platí zásada „všechno a hned“. Neumíme čekat, neumíme být trpěliví, přeskakujeme etapy růstu a lidského zrání, abychom mohli ochutnat to, po čem tolik toužíme. Nedokážeme dopřát rostlině dostatek času, aby pomalu a přirozeně rostla do krásy. Přitom vše, co je krásné, roste pomalu a potřebuje čas, hodně času. Darujme tento čas sami sobě, učme se krok za krokem milovat nejprve v opravdovém přátelství. Učme se zapomínat na sebe a myslet na druhé, učme se úctě, respektu, abychom se stávali lidmi s otevřeným srdcem. A pak, až přijde čas, budeme schopni opravdu zodpovědně, vědomě a dobrovolně říct: „dávám se ti“, „přijímám tě“. Helena Johnová, KPC Hradec Králové

HRY Hledej a skládej



Pohlednice Rozstříháme několik pohlednic na poloviny tak, aby bylo z jedné části obrázku zřejmé, co je na druhé. Každý si jednu část pohlednice vylosuje. Úkolem je najít hráče s druhou polovinou pohlednice. Hráči si však nesmí svoje pohlednice hned ukázat. Nejprve pokládají ostatním otázky, kterými zjistí, zda má dotazovaný hledanou polovinu. Každý hráč položí jednu otázku. Aby se mohl ptát znovu, musí nejdřív sám odpovědět na otázku druhého hráče. Hru lze využít i k seznámení ve skupině, kdy se sobě blíže představí hráči se stejnou pohlednicí.  Slepý hledač Na zemi rozmístíme asi 15 různých věcí. Jednomu dobrovolníkovi zavážeme oči a řekneme mu, kterou věc má nalézt. Než se pustí do hledání, ostatní děti věci přemístí. Slepý může mít jednoho nebo více poradců, kteří ho navigují. Můžeme měřit čas, za který „slepec“ hledanou věc nalezne. (Je třeba dbát na to, aby se nikdo nezranil.)  Puzzle Dvou až tříčlenné skupiny mají za úkol sestavit puzzle na čas. Může to být klasické puzzle z obchodu, nebo rozstříhaná věta, o které budeme poté v hodině mluvit… P. Jindřich Čoupek


7

VYLUŠTILI JSTE SPRÁVNĚ?  Svatý Pavel o Duchu Svatém: …MÁ ŽIVOT A POKOJ V SRDCI! (Slova z doplňovačky: 1. zpověď, 2. křižmo, 3. vítr, 4. památka, 5. apoštol, 6. okovy, 7. Jahve, 8. sobota, 9. Letnice, 10. dar.)

 O Panně Marii. – Názvy jsou doplněny v tomto pořadí a tvaru: Nazaret, Gabriel, Alžbětu, Josefem, Davidova, Betléma, sčítání, Ježíš, Jeruzalémě, Anna, Káně, Janem, Matkou.

 Stromy a rostliny v Bibli: (odshora dolů): o bodláku (Mt 7,16; fíkovník (Mt 21,18-22); o polní lilii (Mt 6,28-30); o vinný kmen (Jan 15,5); mezi pšenici (Mt 13,24-30); z palmy (Jan 12,13); podle olivy (Mk 14,26).

OKÉNKO DO HISTORIE KATECHEZE Katecheze v prvních staletích novověku Zazní-li někde na veřejnosti slovo „katecheze“, vybaví se některým lidem (alespoň těm „déle žijícím“) v mysli katechismus – knížka, s níž se setkali ve svém dětství během výuky náboženství. Kdy tato pomůcka vznikla a jak se šířila? Začalo to v novověku. Někteří odborníci v oboru dějin katecheze označují novověk obrazně za jakési drama o třech jednáních, přičemž první dvě z nich se chronologicky částečně kryjí. První „jednání“ trvalo zhruba čtyři století, přesněji od tridentského koncilu až do 2. vatikánského koncilu (1563-1965). Tuto epochu můžeme nazvat (ovšem s určitým vědomým zjednodušením) epochou katechismu. Jak to v této době s katechezí vypadalo? Nedlouho po vynálezu knihtisku (15. stol.) se objevuje i v katolické církvi katechismus v podobě tištěné knížky – jakési kompendium křesťanské nauky pro vyučování věřících. Samozřejmě že ani zdaleka ne všichni křesťané mohli v té době tuto knížku vlastnit; v oné době také převládala v mnoha národech negramotnost. Katechismus tedy sloužil především kněžím – farářům, a to jako nepostradatelná příručka, aby mohli konat katechezi. Tehdy totiž katechizace spočívala v učení se nazpaměť obsahu katechismu. První tištěné katechismy byly vytvořeny důsledně na principu otázka-odpověď a byly rozděleny obvykle na tři části: 1. Pravdy, v něž je třeba věřit. 2. Přikázání, která je nutno zachovávat. 3. Svátosti jako prostředky nadpřirozeného života, kterých je nutno užívat. První katechismy představují jakýsi druh teologické literatury své doby. Od teologické literatury doby naší se hodně lišily. Například: Písmo svaté v nich bylo zastoupeno poněkud jednostranně (jen) některými texty charakteru historického, které byly používány jako „historia sacra“ – biblické dějiny. Ještě více zkrátka přišla liturgie – ta se v nich nevyskytovala takřka vůbec, vyjma sem tam nějaké zmínky v souvislosti s určitým obřadem, např. udílení některé svátosti, nebo nějaká vysvětlující poznámka pro „slyšení“ mše – jak se tehdy říkalo, protože mše svaté byly slouženy latinsky. Nicméně katechismy se značně rozšířily. V Německu především katechismus P. Canisia, v Itálii katechismus Bellarminův či později katechismus papeže Pia X. V dalších staletích se objevila snaha dospět k jednotnému katechismu alespoň na úrovni národní. Na I. vatikánském sněmu (1869-70) se vynořila myšlenka jediného katechismu univerzálního pro celou církev. Návrh textu takového katechismu byl na tom koncilu

8


vypracován a schválen, avšak potom neuskutečněn. Téměř o 100 let později byla tato myšlenka znovu připomenuta některými biskupy na II. vatikánském sněmu, ale sněmovní otcové tuto myšlenku nepodpořili, poněvadž už se vidělo, že iniciativa zavádět všude ve světě jediný stejný katechismus by byla neblahá už jen z hlediska inkulturace víry. V 80. letech 20. století, konkrétně v roce 1985, povstala ještě jednou tato idea ze strany některých biskupů, ovšem už s poněkud odlišnými motivy, a došla uskutečnění v podobě tzv. Katechismu katolické církve.

Osvícenství a katechetické hnutí Osvícenství zdůrazňovalo roli rozumu a hájilo přesvědčení, že je to právě poznání a kultura, co člověka zachraňuje. Vzdělání bylo chápáno jako rozhodující faktor pokroku; odtud pocházelo například i úsilí o zavedení povinné školní docházky pro všechno obyvatelstvo. Se zavedením povinné školní docházky vstoupila katecheze do veřejných škol, tehdy ovšem plně proniknutých křesťanským duchem. Předmět náboženství měl vyhrazeno čestné místo mezi ostatními, na vysvědčení ﬁguroval jako první – nejdůležitější. Pravdy víry a morální zásady se staly školním učivem, které bylo klasiﬁkováno jako ostatní předměty. Proces zeškolnění katecheze měl velmi smutné a osudné následky. Farnost a rodina nedokázaly „držet krok“ a pozvolna stále více na katechezi rezignovaly. Spontánní a přirozené vytváření zkušenosti života z víry u dětí přicházelo pozvolna, ale stále více zkrátka. Těžiště katecheze se přesouvalo na rovinu teorie a k tomu do prostředí byť ještě ne odmítavého, nicméně pro autentickou katechezi nepřirozeného. Na sklonku 19. století začíná období označované odborníky jako „přechod od katechismu ke katechezi“ či údobí tzv. katechetického hnutí. Pokračovalo až do 2. vatikánského sněmu a bylo charakteristické působením celé série hnutí: lze zaznamenat rozvoj biblického bádání, znovu probuzený zájem o patristiku a další. Tato hnutí byla v podstatě vždy dílem velmi malých skupin či dokonce jen jednotlivců citlivých na požadavky své doby a schopných posuzovat skutečnost se smyslem pro budoucí vývoj. doc. Ludvík Dřímal

POSLEDNÍ SLOVO MAJÍ DĚTI  Sedíme v kroužku, podáváme si svíčku a děti pronášejí své prosby. Janička zvedne zbožně oči k nebi a s dětskou upřímností pronese: „Pane Bože, dej, ať už náš tatínek konečně dostane rozum! Děkuji ti.“ z farnosti Trstěnice © Biskupství brněnské, Diecézní katechetické centrum, Petrov 8, 601 43 Brno tel. 543 235 030, kl. 227, 247 nebo 257, e-mail: [email protected] http://kc.biskupstvi.cz Evidenční číslo periodického tisku: MK ČR E 12332. Zpracování: Mgr. Marie Špačková, Mgr. Jitka Šebková, Iva Fukalová. Jazyková korektura: RNDr. Josef Gerbrich. S církevním schválením brněnského biskupa Mons. ThLic. Vojtěcha Cikrleho čj. Ep/680/03 z 9. 6. 2003. Vychází 9× do roka (během školního roku). Toto číslo bylo dáno do tisku 10. 4. 2008.

08 květen

Recommend Documents