• ~
~
VOJTECH STEKLAC ADOLF BORN
, •
v
ILUSTROVANE SESITY PANORAMA
•
• • •• •
Jelikož jsem dneska obdržel vysvědčení, začaly prázdniny. Většina lidí si myslí, že prázdniny začínají hned tu samou hodinu, co člověk opustí školu, ale bohužel to není pravda. Jelikož ještě nejméně týden se doma o škole mluví, neboť se hodnotí vysvědčení. Vysvědčení se dá hodnotit dvojím způsobem. Buď zaujatě nebo nezaujatě. Já ho hodnotím nezaujatě, protože si myslím, že jsem dě-
•
"
lal, co jsem mohl. Rodiče ho zase hodnotí zaujatě, neboť si ' myslí, že kdybych nebyl lajdák, mohl bych mít samé jedničky jako Bohoušek. Což je jediný člověk ve třídě, který má samé jedničky, dokonce i z tě locviku, a to je ovšem nespravedlivé. Ale to všecko jsem chtěl říct jen proto, aby si nikdo nemyslel, že prázdniny začínají okamžitě po vysvědčení a bůhvíjak vesele. Se mnou se například , skoro tři dni doma nemluvilo a když se mluvilo, tak se mi stručně řeklo: "V sobotu jedeme k babičce do Pekelce na prázdniny. Těš se." Řeklo se mi to mámou jako příkaz, tak jsem se teda těšil a v pátek večer jsem sbalil svůj kufr. Dal jsem si do něj spoustu dobrých a užitečných věcí, ale nejmíň půlku jsem jich zase musel vyndat. Neboť maminka mě přišla zkontrolovat. "Co je tohle?" zeptala se. "Prak," vysvětlil jsem ochotně, i když jsem si myslel, že by to mohla vědět. "Aha," řekla maminka, "a kde jsou kapesníky?" Vůbec nevím, proč by člověk měl s sebou na letní prázdniny tahat ~, kapesníky, jelikož rýmu mám jedině v zimě, ale maminku to nezajímalo. ' ' "Koukej vyndat ten krám!" - to myslela prak - "a dej si do kufru kapesníky, ještě dvoje ponožky a pro všechny případy i bílou košilL" Nevím o žádném případě, )
•
•
'.
•
•
• •
Maminka tátu pochválila a pravila, že dobře. "A co budeš, Boříku, dělat o prázdninách ty?" zeptal se táta. Dostal jsem nápad, že kdybych měl pušku, mohl bych střílet jeleny a udělat si tak sbírku paroží, ale táta mi vysvětlil, že to nejde, jelikož nemám honební lístek. Načež maminka řekla, že bych se mohlo prázdninách taky trochu učit, jelikož by mi to jen prospělo a měl bych příští rok lepší známky. Tak jsem radši šel spát. . Pekelec je docela dobrá vesnice a pekelecká babička je nejlepší babička. Ale šíleně stará a nemá už vůbec žádné zuby. Zrovna, když jsem druhý den ráno dumal, co jí přivezu, přeběhla přes ulici kočka. Kočka přes cestu znamená prý smůlu, ale pro mne to byla šťastná náhoda. Pustil jsem se do pronásledování a nic netušící zvíře celkem snadno lapil, neboť ta mourovatá kočka usedla na víko popelnice a začala
se opalovat. Teda, alespoň to vypadalo, neboť se všelijak rozvalovala a mhouřila oči před sluníčkem. Přihnal jsem se s ní domů zrovna tak včas, protože táta s mámou už byli nachystaní k odjezdu na nádraží. "Co to je?" zeptala se znechuceně máma. "Kočka," řekl jsem, "to je přece jasný, ner "Jasné to je," řekl otec, "ale co s nír "No přece dárek pro babičku." "Aha," řekla maminka, "tobě asi přeskočilo, viď?" "Přece si nemyslíš, že se budeme tahat do vlaku s kočkour dodal • tata. "Mně je to fuk," řekl jsem naštvaně, "já měl dobrou vůli. Já chtěl babičce udělat radost." " "Kočka," řekla přesvědčeně maminka, "by babičce žádnou radost neudělala. Měls jí radši koupit zástěru nebo šátek na hlavu. Nechtělo se mi vysvětlovat, že se mi fakticky žádné peníze za celý rok nepodařilo ušetřit, a tak jsem otráveně mlčel a hladil mourka ve své náruči. Kočce bylo fajn a spokojeně předla. Mně fajn nebylo, ale musel jsem být zticha. "Tak dost řečí," prohlásil tatínek, jako kdybych vůbec něco říkal, "vem si kufr a tu kočku někde cestou zahodíš." . Máma zatáhla v bytě rolety, zavřela plyn, vypla ledničku a šli jsme na tramvaj . . Táta si věci představuje děsně jednoduše. Nejspíš si mys'lí, že zahodit kočku je to samé, jako zahodit knoflík. Na stanici jsem ji opatrně položil do koše na odpadky, ale okamžitě sez něj vyškrábala a trochu na mě prskala, jako že je naštvaná, .co to s ní vyvádím. Načež se uklidnila a sedla si vedle mého kufru. "Tak si jí nevšímej," poradil mi táta, "však ona odběhne, až odjedeme." . Když tramvaj přijela a my nastoupili, kočka, která zpočátku udiveně zírala, proč lezeme do té pojízdné bedny, se skutečně líně zvedla, ale neodběhla, nýbrž skočila za námi. Co teď? "Paní," řekla řidička mámě, "tu kočku si musíte držet na klíně. Zvíře ' nesmí volně pobíhat po tramvaji." "To není naše kočka," řekla máma a začervenala se. "Když s vámi nastoupila, tak to musí být vaše kočka," řekla příkře •
•
II
•
•
•
řidička.
,,
"Nebo snad chcete tvrdit, že je to moje kočka?" "To ne," řekla máma, "ale ... " "Tak neodmlouvejte, nebo vás na příští stanici nechám vystoupit, jelikož se protivíte pokynům dopravního orgánu." "Jakejpak vy jste dopravní orgán," řekl táta, "jste obyčejná řidič ka !" Řidička zbledla, jelikož dospělí lidé jsou strašně rádi důležití, a dupla na brzdu. Tramvaj zabrzdila tak prudce, že polovina cestujících padla na zem. ' 1" " Co se d eJe. . "Vyražil jšem ši žub," informoval tramvaj stařík, který dosud klímal v koutě s bradou, opřenou o hůl. "Ta paní tu nechává volně pobíhat svou kočku," žalovala řidička. Nejprve nás chtěl jeden cestujíci donutit, abychom vystoupili, ale pak se dal tátou umluvit, že pospícháme na vlak. "Ale tu kočku musíte držet!" Vzal jsem si ji na klín. Tvářila se blaženě a bylo jí fuk, co všechno se kolem ní semlelo. Máma s tátou mě probodávali pohledy, které nevyjadřovaly právě ty nejněžnější rodičovské city. . Měl jsem neblahý pocit, že prázdniny nezačínají dobře. . "UŽ abysme vystupovali," přála si máma. "Konečně nádraží," oddechl si táta. , Já nádraží nemám moc rád. A pořád mi vrtalo hlavou, proč vlastně? Teď si myslím, že to vím a taky to můžu každému vysvětlit. Jelikož mám pocit, když vidím lidi s kuframa, že se stěhujou, poněvač jim vyhořely byty a oni zachránili jen lo nejnutnější, co se vešlo do Y'
kufrů. ,
A když si nesu svůj kufr, tak je mi líto našeho krásného bytu', protože taky vyhořel a já zachránil jen bílou košili, kapesníky a jiné zbytečnosti. Což je samozřejmě nesmysl, protože kdyby u nás fakticky hořelo, tak bych zachraňoval všechno možné, jen ne bílou košili a kapesníky. , Takže když jsme dorazili na nádraží, vůbec se mi nelíbilo a ke všemu jsem kromě kufru nesl ještě i kočku. . Táta s mámou se mnou moc nemluvili, jelikož když se jede na prázdniny k babičce do Pekelce, tak jsou z toho "jen starosti, jak říká , mama. •
•
.,
•
•
•
,
•
Když táta koupil lístky, tak se pojednou udeřil do čela'-a vykřikl, že zapomněl doma holicí strojek. "Snad aby sis pro něj ještě skočil," řekla uštěpačně máma. "To by nám ujel vlak," řekl bystře otec. "No ne, 'ty jsi ale chytrý," řekla maminka, ale takovým hlasem, že to tátu nemohlo potěšit. "No .co," naštval se otec, "předloňský rok jsi zase ty zapomněla zavřít kohoutek v koupelně a vytopili jsme sousedy." Maminka protiútok nečekala a tak jen vyhrkla: "Buď zticha, vždyť nás poslouchá to dítě!" Čímž myslela mě. '.
•
•
"Tys začala," pokrčil rameny otec. • "Já? Ty ses měl prostě chuť hádat, jen se přiznej!" "To dítě," pravil otec výstražně, "nás poslouchá!" , Čímž myslel mě. "Alespoň slyší, jakého má tátu!" "Nebo spíš matku," pravil otec tvrdě. Měl jsem dojem, že bych měl zasáhnout. "Milí rodičové," řekl jsem káravě, "přece se nebudete kvůli takové hlouposti hádat." ,,0 jaké hlouposti to mluvíš?" zeptal se otec. "Ten tvůj syn je ale drzý," pohoršila se maminka. •
,
•
•
"Tvůj syn," pravil otec důrazně, "se nechová o nic lépe,"
a táta to řekl tak, jako kdybych byl dva, což mě zmátlo a vyhrkl jsem: "Lidi neblázněte!" Maminka pravila, že ze mne dostane infarkt. Otec pravil, že mi dá pár facek. Kočka mě iačala škrábat. . "To je alé , nespravedlivý!" zvolal jsem hořce, "začnete se hádat tomu, že táta zapomněl holicí strojek a já to nakonec odnesu!" "Víš hochu," řekla máma, "kdyby nebylo té kočky, kterou jsi sebral na ulici a kvůli které se s námi pohádala celá tramvaj, byla bych docela klidná a táta jistě taky." •
•
"Ano," řekl otec, lItO ty, Boříku, jsi příčina všeho zla a jestli okamo ./ žitě nezmlkneš a· nezbavíš se té zatracené kočky, tak až přijedeme k babičce do Pekelce, zažiješ prázdniny, na jaké do smrti nezapomeneš. " "Pěkně děkuju, zamumlal jsem, "tak zase já. Pořád já." "Ticho," řekla maminka, "nebo nám ještě ujede vlak!" Nastoupili jsme a když se vlak rozjel, zalezl jsem v kupé do kouta u okna a rozhodl se, že se budu dívat ven a mlčet. Aby se vidělo, že v, Jsem urazeny a na stvany. . Máma s tátou taky utichli, ale nejspíš jim vůbec nedošlo, že by se mi měli vlastně omluvit. Což mi bylo jasné, protože rodiče člověka vychovávají, a tak mají• vždycky pravdu. Kdyby člověk vychovával rodiče, tak by zase pravdu měl on. Což ale nejde. Což je škoda. Vydržel bych mlčet, jak dlouho bych chtěl, ale maminka se mě zeptala, jak že si to teda představuj u s tou kočkou. Ta kočka mi pořád ležela na klíně a spala. "Babička ji určitě nebude chtít," prohlásil tatínek, "vyhodí tě i s Kočkou." "Tak jo," řekl jsem, "tak mě vyhodí. Mně je to fuk. Já se můžu docela klidně sebrat a jít. Stejně o mě nestojíte a když budu pryč, tak vám alespoň ubydou starostL" "Co to plácáš?" podivila se maminka. "To se ví, já pořád plácám," pokračoval jsem pohřebním hlasem, "když něco řeknu, tak je to plácání. Kdybych neexistoval, tak byste byli určitě docela rádi!" "Ale no tak, Boříku," řekl znepokojeně otec. "Není ti něco?" "Co by mi bylo," odsekl jsem chmurně a cítil jsem, jak jsem krásně, přímo báječně nešfastný, "nikdo mě nemá rád, to je to. Chováte se.ke mně jak k cizímu a vůbec ... " . -. "Ale dítě ... " zakoktala maminka. _ '. I "Já nejsem už žádný dítě!" vykřikl jsem bolestně, "já se seberu a uteču do širýho světa!" "Do širýho světa?" o. Táta o.zalapal po dechu a povolil si kravatu. "Slyšíš to, matko? Bořík se zbláznil!" Maminka pravila, že to slyší, nebof má uši a jestli to táta neví, tak že je to chyba. •
o
II
I
V
,
"o
o
o
•
•
o
"
•
•
•
"Tak se můžete začít ziTovu hádat," pravil jsem hořce, "stejně to zase potom svedete na mě." A vstal jsem, odložil kočku a vyšel na chodbičku. V kupé bylo chvíli ticho a potom jsem slyšel tátu: "Teda, nemyslíš, že jsme k němu byli nespravedliví?" IrOn je sice trochu drzý," odvětila váhavě máma, "ale v jádru je zase na druhé straně strašně citlivé dítě. Měli bychom ho nějak uchlácholit. Děti jsou vůbec strašně citlivé na každou křivdu." "No jo," řekl táta, "přece se mu ale nebudeme omlouvat?" "To ne, to rozhodně ne," řekla máma, "to bychom u něho ztratilí autoritu. Spíš bych myslela, že až se vrátí, měl bys k němu prohodit pár vlídných slov." Předstíral jsem, že se na chodbičce dívám z okna, ale ve skuteč nosti jsem velice napjatě poslouchal. "A co ty?" řekl táta, "přece to není jen má vina." "Nebudeme se hádat," řekla rozhodně máma, "až iastavíme ve Zdicích, já mu zase koupím zmrzlinu." Spokojeně jsem se zašklebil a začal se fakticky dívat z okna. Bylo hezky, skoro vedro a už jsem se těšil, jak se budu v Pekelci pořád chodit koupat. A taky jsem se těšil na zmrzlinu, já nejradši jahodovou, neboť jsme se blížili do Zdic. . Takže jsem opět nasadil bolestnou masku a vloudal se zpátky do kupé. "Ty už jsi zpátky?" odkašlal si otec, "chápej, Boříku, když ti něco vytýkáme, já nebo maminka, tak to myslíme tak nějak ... zkrátka nijak zle, víš?" "A taky máme za celý den spoustu starostí a běhání, takže se nediv, že někdy nemáme zrovna nejlepší náladu, no," řekla maminka. "No," dodal táta. "Já vím," řekl jsem velkoryse, "tak teda dobrá, zůstanu s váma a do světa neuteču." Táta s mámou si ulehčeně oddechli a vlak zastavil. Byli jsme ve Zdicích. Máma se okamžitě vrhJa k okénku. "Nechceš zmr~linu?" křikla na mne a vyhlížela prodavače . ."Chci," přikývl jsem vesele a táta pohladil mou kočku. Ale prodavač kolem vlaku nechodil, a tak jsem dostal peníze a ma-
• •
,
1
-
minka mi řekla, abych si pro zmrzlinu doběhl do kiosku na stanici, ale pospíšil si, neboť vlak tu stojí jen pět minut a aby mi neujel. Popadl jsem kočku a vyběhl. , Když jsem platil a bral si kelímek, tak se mi ale to hloupé zvíře vysmeklo a mohutným skokem zmizelo -za plotem zahrádky pana před nosty. "Byl~ to hezká kočička," řekla pokrytecky máma, když jsem se smutně vrátil, "škoda jen, že ti utekla." "Fakt," pravil s úlevou táta, "škoda, že ti utekla." A pak už byly jen tři stanice a hned potom Pekelec, který patří k venkovu. . Vůbec venkov je zajímavé místo, jelikož je tam plno vůríí a smradů. Vůně jsou třeba v lese a smrady zase v chlévech, i když maminka
-
•
•
•
tvrdí, že ty smrady, to jsou taky vůně, jenže jiné. Já to nechápu a také si myslím, že by těžko někdy použila místo kolínské třeba močův ku. Což jsem řekl a dostal jsem od tatínka pohlavek. Smála se jen pekelecká babička, ale té je stejně všechno k smíchu, což je k smíchu mně, když pekelecká babička nemá žádné zuby. Vždycky jsem si myslel, že člověk má zuby proto, aby mohl jíst a kdyby zuby neměl; tak by umřel hlady. Pekelecká babička je nemá, ale jí, a proto neumřela. Protože kdyby umřela, tak bysme k ní nejeli na prázdniny, ale na pohřeb. Říká mi Bořivoji a nežaluje. Je to velice správná babička. Sotva jsme přijeli, zařízla slepici, a maminka z toho nejdřív málem omdlela, ale pak si pochutnala. Já s tátou jsme si jen pochutnali, protože Jsme muzl. Ale táta stejně řekl, že on by nic živého zabít nemohl. To je pravda, neboť na vánoce míváme většinou filé a ne kapra, jelikož kapra je třeba zabít. Pekelecká kabička mívá taky různé šílené nápady. "Bořivoji," řekla, "dneska bys mohl vymalovat koze chlívek." "Jaké koze?" zakuckala se maminka rohlíkem, jelikož jsme zrovna snídali. "Copak ty máš, babi, nějakou kozu?" "Večír ji přivedu," prohlásila babička, "Samozřejmě," řekl rychle táta, který měl strach, aby úkol nepře šel na něj. "Bořík to rád udělá, viď?" Táta se totiž rozhodl, že se bude o prádzninách věnovat výhradně lovu motýlů a nedá se ničím rozptylovat. K čemuž dospěl po zralé úvaze, jelikož když hned první večer se nabídl, že naštípe dříví, vrátil se s krvácejícím palcem a třemi polínky. Takže babička musela peče ní vánočky odložit až na příští den . ., "Klidně," řekl jsem, "jestli máš, babi, materiál ... " "Materiálu je dost," pravila s úsměvem babička a zavedla mě na dvůr ke chlívku a ke kolně. "Tak tohle, Bořivoji, vybílíš, a támhle jsem ti připravila kbelík vápna. Štětky visí v kolně tři, tak si vyber." "Hlavně se neumaž," volala na mne z okna máma, "máš na sobě čisté tričko a trenýrky!" Babička odešla na trávu a já v kůlně osaměl. Vybral jsem si štětku, •
.
•
v.
•
..
~
'
•
•
-
•
tu největší, samozřejmě, aby mi práce rychle ubíhala, popadl jsem kbelík a hnal se do chlívku. Začal jsem bílit takovým tempem, že jsem byl za hodinu hotový. Chlívek nebyl moc velký, vápna bylo dost, takže mi zbylo i na tričko, trenýrky a na vlasy. Oči jsem si musel každou chvíli protírat, abych na práci vůbec viděl. Ta velká štětka totiž fungovala spíš jako vodotrysk než jako na-
•
těračské nářadí. •
Zrovna jsem se vrhl na poslední zbylý pruh na zdi,, když mě maminka přišla zkontrolovat. "Panebože," pravila, "ty vypadáš. Tys do toho kýble musel snad spadnout, nebo sis ho aspoň lil na hlavu, viď?"
•
... . '
,
, .",
Vyplivl jsem vápno, které se mi při posledním natěračském útoku dostalo až do pusy a ledabyle jsem maminku ujistil, že se okamžitě půjdu vykoupat, jelikož jsem už hotový. . Rybník je kousek za vesnicí, a tak jsem se rychle převlékl, vzal si sebou do papíru šest kousků borůvkového koláče a ve dveřích jsem ještě stačil zakřičet, že se odpoledne vrátím. Načež jsem se pustil do ostrého sprintu, abych neslyšel maminči nu odpověď. Patrně by mě hodlala přinutit, abych byl doma v poledne na oběd. Normálně bych vydržel v tom vedru ve vodě až do večera, ale i když se mi zdálo, že si s sebou beru jídla dost, už v poledne jsem všechen koláč snědl a ve dvě měl hrozný hlad. Takže jsem se musel vrátit. V kuchyni byla jen maminka, která zrovna myla nádobí. "Táta je po obědě a šel zase na motýly. Babička je taky po obědě a šla pro kozu. Já taky jedla a ty nedostaneš nic, protože jsi schválně utíkal, když jsem za tebou volala, v kolik hodin máš přijít." "Mami," zaškemral jsem, "alespoň kousek suchýho chlebíčka - ... " Máma se celkem snadno dala obměkčit a vytáhla z trouby králíka v • na smetane. "A abych nezapomněla, babička říkala, že bys ten chlívek mohl natřít ještě jednou." "Proč?" řekl jsem uraženě, "copak to takhle není dobrý?" "Babička říkala, že to dobrý je, ale aby to bylo ještě lepší a důklad nější, tak abys to natřel ještě jednou. Stačí, Boříku?" "Tak jo," zabručel jsem, neboť jsem původně doufal, že se k rybníku hned po obědě zase vrátím. ' Jenže se mi zdálo nesmyslné zase chlívek bílit. Chvíli jsem v kůlně hledal, a pak jsem našel dvě plechovky se zelenou barvou, co babič ka zřejmě měla na barvení plotu. ' Zelený chlívek, to nemá jen tak každý, a babička bude mít jistě radost. ' Vzal jsem si novou štětku a pustil se do práce. Tričko jsem si radši už nebral. Byla to dřina. Než jsem ůděla~strop a dvě zdi, byl už pomalu večer. Babička sice ještě nepřišla, ale přišel táta. ~ "Ty ses zbláznil. Kdo to kdy slyšel, zelenej chlívek?!" "Tobě se nelíbí?" zeptal jsem se táty, který v slamáku, šortkách •
.
,
/
•
-
,
a se síťkou přes rameno vypadal jako tropický lovec. "Copak mně," mávl otec rukou, "ale té koze." Když odešel, nejspíš informovat mámu, zapřemýšlel jsem. To je fakt, hlavní je, aby se chlívek líbil koze. Jenže, co se takové koze může líbit? ' Napadlo mě něco báječného! Jednak jsem neměl už moc barvy~ jednak se mi moc nechtělo do malování dvou zbývajících stěn, a tak jsem si řekl, že na ně n'amaluju zelené kytky. Což jsem učinil a přišla maminka. Zakroutila hlavou a zaťukala si na čelo.
Načež přišla babička
., s kozou. "Bořivoji, cos to tu vyved?" "No víš, babi, aby se tu koze líbilo." Koza byla uvázaná na provaze a tvářila se potměšile. Babička se mile usmála a řekla, že doufá, že do rána ta barva uschne a že se koze bude opravdu líbit. ' Načež kozu v chlívku zavřela na petlici, dala jí nažrat a taky my jsme šli na večeři. Kozy jsou zvířata podivná. A nevděčná. Neumějí si vážit člověkovy • prace. Sotva jsme zasedli za stůl, koza začala v chlívě divoce mečet "Co jí je?" řekl jsem nejistě. Všichni jsme se šli podívat. Byla celá zelená od barvy a lítala ode zdi ke zdi. Trkala mi do malby a podle zeleného jazyka soudím, že se ji taky pokoušela lízat. Maminka ji musela vydrhnout terpentýnem a na tu první noc jsme ji museli strčit k praseti. "Snad si na ten zelený chlívek časem zvykne," smála se babička. Já si nebyt"tak jistý. "Nenáviděla ho na život a na smrt." To jsem už mockrát četl a ni: kdy mi nebylo jasný, co to vlastně znamená. Teď už to vím : Takhle mne nenávidí koza pekelecké babičky. . Patrně se jí 'nejspíš doneslo, že chlívek, ve kterém je nucena žít, . jsem maloval já. Nesnáší zelenoU barvu zdí, zelené kytky a skrze -tu zelenou barvu I me. Af se na dvoře hnu, kam se hnu, a ona je nablízku, vždycky se pokouší na mne spáchat atentát. Jelikož má rohy a trká. Zničila mi moje trenýrky a udělala mi tři pořádné modřiny. Jde mi děsně na nervy. "Každý je svého štěstí strůjcem," posmívá se mi máma, neboť ona často užívá přísloví. Jako by bylo spravedlivé, že bych měl pykat, jelikož jsem měl dobrou vůli a vymaloval chlívek! Jenže co je to platné, když koza si nedá nic vysvětlit, jelikož je zvíře. ) Na druhé straně mi bylo jasné, že se musím koze pomstít. Aby vi- ' děla, že si nedám všechno líbit. Rozhodl jsem se, že si z ní udělám otroka. V kůlně jsem mezi všeli•
v
J
jakým harampádím našel i stará dvířka od králíkárny. To byl báječný štít. Babičce jsem v pokoji sebral červený šátek a vyrazil na dvůr. Doba byla příhodná, jelikož táta mámou byli na výletě a babička na . houbách. Otevřel jsem petlici kozího chlívku a postavil se uprostřed dvora jako toreádor. . Koza váhavě vylezla a já začal divoce mávat červeným šátkem a lákat ji k útoku. Přitom jsem pořád ustupoval a doufal, že až mě bude chtít nabrat na rohy, elegantně uhnu a ona se praští o kůlnu. Bude ji brnět hlava a já se budu smát. Chachá! Smál jsem se předem. ' " Marně. Koza se nejspíš liší od býka tím, že kašle na červenou barvu. Alespoň tahle zlomyslná koza pekelecké babičky na ni kašlala. Otráveně jsme se jeden na druhého chvíli koukali. Najednou mi blesklo hlavou: kdepak červená - zelená, to je přece barva, která tohle zvíře dráždí! -, A tak jsem utíkal vrátit babičce do pokoje šátek a p.o žebříku jsem vylezl na půdu, kde má babička kusy zelené plachty přikryté seno. Vybral jsem si sice tu nejmenší, ale pořád byla dost dlouhá, takže se s ní moc mávat nedalo. Ale za pokus to stálo. S kozou se udála zajímavá proměna . Sotva jsme se proti sobě znovu postavili, já se štítem v jedné a s plachtou v druhé ruce, oči se jí zlomyslně zajiskřily, sklonila hlavu a rozeběhla se proti mně. Rychle jsem pozpátku zacouval ke kůlně a uskočil. Rohy mě o vlá• sek minuly, ale to mazané zvíře se nebouchlo. Zastavilo se těsně před kůlnou. \ . jsem začít znovu. . Koza mě napjatě'· sledovala. Zavířil jsem Musel . před ní plachtou a umiňoval si, že tentokrát uhnu až v poslední chvíli, těsně u samé zdi. Určitě se musí praštit! Pořád se jí nechtělo zaútočit. Mával jsem jako blázen, až mě bolela ruka. Ta plachta byla fakticky moc dlouhá a těžká. Najednou koza vyrazila. Narazil jsem zády na kůlnu a prudce uskočil. .v, Jenže zamotal jsem se do plachty, švihnul sebou a jak jsem padal, praštil jsem se místo kozy o zeď do hlavy já. Ležel jsem na zemi, cítil, jak mi naskakuje boule a koza stála nade mnou a posmívala se. Totiž byla -zticha, ale na očích jí bylo vidět, že se posmívá. Vzteky bych řval jako lev.
s
-
•
• •
,
•
•
•
•
"Počkej,
prevíte!" zařval jsem výhružně na kozu, když jsem se konečně zvednul. "Vlastníma rukama tě zaškrtím!" Koza si nejspíš myslela, že si dělám legraci, ale já to myslel smrtelně vážně.
I když zase ne tak docela. Vlastníma rukama jsem kozu zaškrtit nehodlal, ale rozhodl jsem se, že ji oběsím. Babičce už to potom nějak vysvětlím. Třeba
tak, že koza dostala zničehonic vzteklinu, udělala se jí u huby pěna a takové zvíře se musí odstřelit nebo oběsit, jelikož je velmi nebezpečné. Babička to jistě pochopí. , •
K oběšení člověk potřebuje odsouzence a šibenici. Odsouzence jsem měl, šibenici ne. Ale měl jsem takovou zlost, že bych dokázal snad sestrojit kosmickou loď, natož šibenici. . V kůlně bylo prken a trámků dost, jen najít vhodné místo. Našel jsem je okamžitě. V horním rohu zahrady, hned za kůlnpu, byl hnůj a z kůlny tam vedlo okýnko. Do toho okýnka jsem prostrčil trámek, připevnil ho kramlí a ještě do něj .natloukl do kulata ohnutý hřebík. Tím hřebíkem jsem protáhl provaz, který babička užívala na převazování fůry jetele, když ho vezla na trakaři. Koza netušila, co činím, a valně se o mne nestarala. Pokoušela se sežrat mou tóreadorskou zelenou plachtu. "Umřeš na smrdutém místě," to jsem myslel hnůj - "a ještě ti bu•
•
•
de zle od žaludku," to jsem myslel tu textilní kozí potravu. Tak jsem se v duchu radoval a mnul si ruce. Potom jsem oběhl kůlnu do zahrady, podíval se na' své dílo a byl spokojen. Z kůlny jako šibenice čouhal trám a na něm zavěšený provaz. Oba konce provazu se plandaly na hnojL ' Opatrně jsem je uchopil a pořádně zatahal. Šibenice byla bytelná. . Představoval jsem si to takhle: Udělám na jednom konci provazu smyčku, do ní strčím kozí krk a za druhý konec budu tahat. Čímž se koza vznese do vzduchu a bude oběšená. Byl to, mysHm, báječný plán. Jen jsem nevěděl, jak kozu dostanu na zahradu. Pořád na dvorku užírala plachtu. Nakonec mě napadlo to nejjednodušší. Vytrhl jsem jí plachtu ~
"
•
•
a utíkal ke hnojišti. Koza za mnou. Pod bimbající se osudnou smyč kou jsem plachtu položil a to drzé zvíře se opět s chutí pustilo do zranl. Ani si snad nevšimlo, že jsem mu se zatajeným dechem hodil smyčku kolem krku. "Ted'!" • Prudce jsem zatáhl. Koza zamečela a přední nohy se jí zatřepaly ve vzduchu. Táhl jsem ze všech sil. Ta potvora byla pořádně těžká. A pak se to stalo. Koza zřejmě vytušila, oč jde, divoce sebou trhla, takže mi provaz málem vyškubla z ruky, už zase stála na všech čtyřech a teď pro změnu táhla ona. Nikdy jsem ještě neslyšel, že by někdo říkal: Ten má sílu jako koza ... Měla podstatně větší úspěch než já. Než jsem se stačil vzpamatovat a ,' pustil provaz, visel jsem nad hnojem. Koza mečela a já volalo pomoc. "Máš-li neštěstí, nestarej se o posměch." Taky jedno přísloví. Táta s mámou i babička se vrátili zrovna včas. "Co to děláš, Bořivoji, tam ve vzduchu?" zeptala se babičk 9 zvědave. "Visím," hlesl jsem zoufale a křečovitě se držel, protože kdybych se pustil, tak bych byl v hnoji. Což mě stejně neminulo. Koza pořád mečela a kroutila hlavou, až se jí podařilo ze smyčky dostat. Jeden konec provazu vyletěl do vzduchu, druhý konec se mnou letěl do hnoje. . . . Tak skončila má kozí pomsta. Páchl jsem dva dni a mělo to jedinou výhodu, že nikdo nic nenamítal, když jsem byl od rána do večera " ve vodě. . "Měl by sis vzít příklad z tatínka," řekla máma, "ten umí užívat prázdnin!" Je fakt, že táta je na svou prázdninovou sbírku motýlů dost pyšný. Nevím proč. Ulovil zatím všeho všudy čtyři kusy a shodou okolností jsou to samí Qělásci. "Motýl je plachý hmyz," vysvětlil mi otec, "ulovit ho, k tomu je třeba určité životní zkušenosti a veliké trpělivosti. ;' . v
,
v
•
<
,
.
.,- .. -
•
•
'.
"
•
-
"Chachá," plavil jsem výsměšně, "já bych jich za den ulovil alespoň padesát." Což jsem neměl říkat. Táta se okamžitě naštval a řekl, že ať jdu tedy po obědě na motýly s ním a že se uvidí. Nedalo se nic dělat a i když jsem -odpoledne chtěl s pár klukama z Pekelce navštívit místní hradní zříceninu, nemohl jsem se vymluvit, protože by táta o mně začal rozhlašovat, že se hloupě vytahuju. Takže jsme hned po obědě vyrazili a táta mi půjčil své lovacké náčiní. Totiž síťku a krabici. Šli jsme na l!luku za rybníkem, jelikož tam, jak pravil táta, je motýlů habaděj, ale já uvidím, že to není tak snadné některého chytit. Když jsme šli kolem rybníku, podotkl jsem, že to byly tajn prázdniny. Neboť shodou okolností tohle byl předposlední den, co jsme byli u babičky v Pekelci. Což mi bylo sice líto, ale na druhé straně jsem se těšil do 'Prahy na Čendu, Aleše a Mirka. "Hele, motýl," upozornil mě laskavě otec, "tak se předveď, chla,
pečku."
Čile jsem po něm se síťkou skočil. Ale ulít. "Takhle nejspíš přerazíš tyč," podotkl táta, lIto není plácačka na mouchy, ale síťka na motýly, uvědom si to laskavě." Když jsem se podruhé a potřetí pokusil bezúspěšně polapit někte rého z motýlů, na jaké jsme narazili, otec se dohřál a řekl, že se na", mé neodborné počínání nemůže dál dívat, neboť ho z toho bolí oči a že mi napřed ukáže, jak se takový motýl správně loví. "Předně se musíš snažit," řekl: "aby síťka nevrhla na motýla stín. Zpočátku se musíš pomaloučku polehoučku přibližovat a teprve když máš motýla jistýho, tak musíš síťku položit. Oháníš se s ní jako pračlověk s kyjem. Motýl není mamut, kamaráde.:' Otec doprovázel svůj výklad názornou ukázkou na krabičce sirek. Položil ji do trávy, obezřetně se k ní po špičkách přiblížil, dával pozor, aby na ni síťka nevrhla stín a pak ji bleskurychle ulovil. Musel jsem uznat, že to provedl znamenitě. Jenže krabička -není motýl. Nemá křídla a neumí lítat. Motýli ano, takže je třeba rozlišovat. Ale hned za chvíli jsem prvního ulovil. Bylo to paví oko a ne obyčejný bělásek. Otec mi ho závistivě sebral a strčil do své krabice. Če kal jsem pochvalu, nebo alespoň uznání, jenže kdepak.
•
"To je toho," řekl táta, "to byla náhoda." Za hodinu jsem nalovil patnáct motýlů. Táta se zachmuřil. "Ještě v životě jsem na týhle louce neviděl tolik motýlů jako dnes- ' ka," tvrdil opovržlivě, "to není nic těžkýho je při takovým množství chytat." . Myslel jsem si svoje. Co jsem si taky jiného mohl myslet. Natož to říct nahlas. . Ale motýlů přibývalo a táta byl čím dál tím víc zachmuřenější. Měl docela po náladě. Neboť jsem mu dokázal, že se nevyta~uju. Když už měl plnou krabici, prohlásil, že to stačí a že mi věří, že bych jich klidně padesát nachytal. . Což bylo jediné .uznání, které mi vyslovil. Mlčky jsme se večer vraceli domů. '.
..
-
Když jsme .šli kolem strouhy, co vytéká z rybníka, táta pojednou ožil a povídá: "Vsadím se, že ji nepřeskočíš!" Zaváhal jsem. Strouha byla dost široká a ještě jsem ji přeskočit nikdy nezkoušel. Jenže se nebylo čeho bát. Bylo v ní sotva půl metru vody a na dně drobné kamínky a písek. Takže jsem zatnul zuby, rozběhl se a skočil. Půl metru vody není fakticky moc. Ale na to, aby se člověk celý vymáchal, to úplně stačí. Zvlášť, když padne na všechny čtyři. "Chachá!" jásal otec, kdýž jsem se jako hastrman vyškrábal na druhý břeh. "Nepřeskočils!" • "A ty přeskočíš?" "To se ví!" Otec mi bujaře hodil síťku a krabici a pak se rozběhl. Mohutný odraz, let vzduchem a tvrdý dopad. Sice vedle mne na břeh, ne do strouhy, ale podle toho, jak táta syknul a namáhavě se zvedal, mi bylo jasné, že nedopadl nejlíp. A taky ne. Vyvrkl si kotník. Když jsme se belhali domů, musel být na nás fantastický pohled. Já vypadal jako vodník, a to jsem ještě _podpíral tátu, který se tvářil jako po souboji s medvědem. Kdybych neměl přes rameno tu síťku na motýly a kdyby ve zdejších lesích nějací medvědi byli, mohl by to klidně každému vykládat. Lidé si dost často vykládají dost neuvěřitelné pohádky a taky jim věří. Skoro všichni, teda skoro, protože mámu musím vynechat. Hned, jak nás uviděla, běžela pro babičku. "Pojďte se, babi, kouknout na ty dva blázny!" Babička přišla od slepic a koukla na nás. "Co se vám, lidi, stalo?" "Bořík spadl do vody," pravil otec. "Táta si vyvrk kotník," pravil jsem já. Maminka zavrtěla hlavou a řekla, že nechápe, jak si někdo při chytání motýlů může vyvrknout kotník a jak někdo může spadnout do vody. "To je vidět," pravil otec, "že tys nikdy motýly nechytala, viď, Boříku. " "Jasně," řekl jsem, tIto je, mami, vidět, žes nikdy motýly nechytala. " ,
•
-
,
,
•
,
-
•
•
•
•
Maminka pravila, že ona není blázen. Tatínek pravil, že on také není blázen, ale že ho ta noha dost bolí. A že by se měla zavolat sanitka. Načež se mu maminka na tu nohu podívala a řekla, aby tatínek nepanikařil, že na to stačí octanový obklad. Ze to není nic hrozného. Načež se tatínek urazil. "Bořivoji, běž se okamžitě převlíct, nebo nastydneš," přikázala mi
•
v
"
babička.
Šel jsem se do pokoje převlíct a taky jsem se pořádně utřel a vyždímal a když jsem přišel do kuchyně,. táta seděl na židli s vyhrnutou nohavicí a maminka mu dávala octanový obklad, jelikož měl pěkně oteklý kotník. "Jak je, tati?" zeptal jsem se.
•
Otec pravil, že už je mu fajn, a že si myslí, že to bylo báječný odpoledne. A jestli si to myslím taky. Prohlásil jsem, že si myslím, že to bylo úplně nejbáječnější odpoledne z celých prázdnin. "A taky jsme ulovili spoustu motýlů," řekl táta pyšně a, maminka směrem k babičce významně povytáhla obočí. "H lavně Bořík," řekl táta. , . "No, nebejt toho, žes mi ukázal, jak se motýli správně chytají, tak ' by jich tolik nebylo," pravil jsem velkomyslně. "Viď?" řekl radostně táta. "Ti mužští jsou ale blázni," řekla maminka babičce. "To víš, mužští jsou holt mužští," usmála se babička. Což se mi líbilo. Neboť i já jsem mužský . ,
•
-
...
_ ....... . ........ - ......-- --"'-
"
,
Milé děti, knižnici ilustrované sešity vydáváme již dvanáctý rok. V jednotlivých číslech najdete zajímavé pohádky a povídky s mnoha barevnými ilustracemi. V letošním roce vyšlo: - Jindřich Prášil KOČiČí HRÁTKY
Jozef
Pavlovič
Rudolf Čechura -..,. Jiří Šalamoun -PSI PRIHODY Alena Vostrá - Eva Šedivá VODNí BUBLÁČEK TARABKA Vojtěch
Stekl ač - Adolf Born AHO ·I, PRÁZDNINY Sešit, který máte v ruce. Připravujeme:
•
Josef Hanzlík - Olga Franzová KAM SE ZTRATILA ALADINOVA LAMPA Známé klasické pohádky jsou pro autora východiskem k hledání dalších příběhových a myšlenkových poloh. •
Kamila Sojková - Olga Čechová METíK A ROUTIČKA Pohádka o lásce kuchtíka k princezně. Lubor Faltejsek - Kamil Lhoták NEJSME ŽÁDNí STRAŠPYTLOVĚ Povídky o tom, co prožívá chlapec v škole i mezi kamarády.
rodině,
ve
AHOJ, PRÁZDNINY. Napsal Vojtěch Steklač. Ilustroval Adolf Born. Vydalo nakladatelství Panorama v Praze 1983 jako svou 4 i 76. publikaci. Odpovědný redaktor Jiří Čehovský. Výtvarný redaktor Josef Paukert. Tisk Severografia, Čer vený Kostelec. Vydání 1. Náklad 34000 výtisků. 14/45 11-083-83 Cena Kčs 7,•
