ŠTĚRBOHOLY V LETECH 1940-1949 Zdeňka Křtěnová, 2011 Do Štěrbohol jsem začala jezdit v roce tisícdevětsetčtyřicet, to mi bylo deset let.Tehdy se tam přestěhovala z Roztok moje tetička Karla se svým manželem Ing. Rudolfem Součkem. Strýček Ruda rád připravoval různá překvapení, která se však pokaždé nesetkala s tetiččiním porozuměním. Jednoho dne toho čtyřicátého roku jí strýček řekl, aby se na týden ubytovala v Žalově u svých rodičů Karla a Berty CHALUPECKÝCH, tedy u mé babičky a dědečka. Tetička věděla, že se do roztocké vily už nevrátí, že ji očekává bydlení v novostavbě ve Štěrboholech. Strýček pracoval u firmy Verner. O tom, že se vilka staví věděla, ale jak to tam vypadá, to mělo být překvapení..Byla samozřejmě zvědavá, ale nikdy tam nejela okukovat, respektovala strýčkovo přání.. Jenže v tom čase, kdy se strýc lopotil se stěhováním, došlo v Žalově k události, která zase byla překvapením pro něho. Do Žalova vtrhli filmaři, natáčeli tam nějaký film a sháněli kompars, hlavně z řad žalovských ochotníků. Ochotnické divadlo hrála tetička již od svých patnácti let ve spolku MLÁDÍ, který v Žalově založila moje babička Berta a působil v něm i dědeček Karel a můj budoucí tatínek Antonín Chalupecký. Jak by si byla mohla nechat tetička ujít příležitost vidět se na filmovém plátně !Byla připravena „ jít na plac - , když před domkem zastavilo taxi a z něj , k pramalé tetiččině radosti, vystoupil strýček . Nutno říci, že neměl pro její divadelnické aktivity porozumění .Hned ji měl k tomu, aby nasedla do auta a odjela s ním. Narazila kosa na kámen, tetička odmítla v tu chvíli jet a strýc, obšťastniv ji slovem – komediantko -, rozzlobeně odjel sám…Jaké bylo jeho přivítání, když provinilá tetička do Štěrbohol dorazila, to nevím… Do Štěrbohol jsem pak jezdívala často, také s babičkou, dědou, tatínkem o Velikonocích, Vánocích. Trávívala jsem tam zimní i letní prázdniny. V letech čtyřicet šest až čtyřicetdevět jsem tam bydlila trvale. Štěrboholy mého dětství a mládí, ačkoliv blízko Prahy , to byl zapadákov non plus ultra. Jak se tam člověk dostal ? Od Masarykova nádraží / Tehdy to bylo Státní nádraží/ tramvají dvojkou na Floru, odtamtud šestnáctkou na konečnou ve Strašnicích. Ta byla jednu stanici za vozovnou, u hotelu Šmíd a pak už se musilo pěšky svižným krokem přes hodinu Černokosteleckou silnicí. Hned pár kroků od konečné stanice byly dva nebo tři opuštěné tovární objekty, vzbuzovaly ve mně nepříjemné pocity , zvlášt, když jsem tudy chodila večer, obvykle v neděli jsem se vracela ze Žalova. Bylo mi šestnáct a tetička mi pravidelně chodívala naproti. Jednou jsem se ale pořádně vylekala . Z tramvaje na konečné vystoupil jediný pasažér, nějaký muž.Všimla jsem si v protějším okně, že se na mne stále dívá Nikde ani živáčka , tma přede mnou a za mnou kroky, které se zrychlovaly . Dostihl mě veliký hubený člověk . Pozdravil - a já dodnes si pamatuji jeho slova - slečno, jdu za vámi v blahé naději, že si s vámi ujednám randíčko - .,, to vás zklamu “. Zastavil se a po chvíli se jeho kroky vzdalovaly. Vrátil se . Za zmíněnými chátrajícími objekty se po obou stranách silnice rozkládala jen pole, pole, pole ..Byla to to neutěšená cesta. Asi po třičtvrti hodiny chůze stály po levé straně silnice další dva opuštěné objekty, bývalá hospoda - možná kdysi zájezdní – Na Homoli -.a hned za ní, tam kde odbočovala od silnice do Štěrbohol polní cesta,strašila rozpadající se cihelna. Byla to tak opuštěná místa, že si tam člověk připadal jako jediný na celé planetě. Nikdy jsem tam nikoho nepotkala a vždycky jsem se těžko rozhodovala , zda tudy jít. Když nebyla cesta rozbahněná, ušetřila se dobrá čtvrthodina chůze. Většinou jsem chodívala dále po silnici, k bývalému akcízu, kde se cesta vlevo stáčela do vsi. Vpravo obočovala cesta do Hostivaře a Černokostelecká silnice se táhla k Dolním Měcholupům a dále…. Štěrboholy obklopovala pole se všech stran, nikde žádný lesík, jen pole a pole. Ve vsi po většinu roku bláto, kvúli němu se hanlivě jí říkalo - V Polsku – Do nejbližší vesnice Jahodnice , bylo víc než půl hodiny, do Dolních Měcholup také, do Hostivaře skoro hodinu a přes hodinu do Dolních Počernic, samozřejmě pěšky rychlým krokem.No, a jak už řečeno, do Prahy také přes hodinu. Žádné autobusové spojení s Prahou ve válce neexistovalo. Ve všední dny bývala naděje , že se svezeme kukou , nákladním autem vyvážejícím z Prahy odpadky do ohrady po pravé straně silnice před bývalým akcízem, Řidiči sami zastavovali … Vilka, kde tetička se strýčkem bydlili, měla a má popisné číslo l48 a uzavírala tehdy souvislou řadu domků při silnici vedoucí k Jahodnici. Obklopena zahradou sousedila se zahradou
1
vilky manželů Hrubých. Paní Hrubá ovdověla přibližně v době jako tetička, spřátelily se spolu a spolu také po válce nastoupily do Frágnerovy továrny na léčiva v Dolních Měcholupech .Někde ve zmíněné řadě domků bydlila Ruska Kopová, měla dva syny, oba byli o dost starší než já .Starší se jmenoval Konstantin, říkali mu Kosťa a s mladším Valdou - byl vyučeným kuchařem – jsem po válce tančívala Na Břežance. Byl výborný a oblíbený tanečník.První z domků v této řadě stál na jakési křižovatce, vpravo cesta do vsi, k velkostatku , hřišti, k akcízu, vlevo silnice do Dolních Počernic .Na křižovatce stál malý domek Kamarádových. Měli v něm krámek s potravinami, tam jsme chodili nakupovat. Myslím, že někde ve vsi byl ještě konzum ,K domku Kamarádových se skláněla smuteční vrba nad obecní pumpou..Štěrboholy se potýkaly s nedostatkem vody. Na naší zahrádce byla vyhloubena studna s čerpadlem, ale vody velice tvrdé bývalo málo.Když strýček v roce l944 zemřel a když se čerpadlo porouchalo, chodily jsme s kýbly k obecní pumpě cca l00 m od nás.Bývala to pěkná dřina , zvlášt když se nosila voda na praní. Tahat se s vodou na koupání, to už bylo nad naše síly, jezdily jsme se koupat do Prahy, do Karlových Lázní. Vzpomínám , co vše ještě tehdy ve vsi ve válce a v prvních poválečných letech bylo .Obecní úřad – národní výbor ,ve válce na něm tetička zdarma vypomáhala při administrativních pracích..Kdo tehdy byl, ve válce, starostou, nevím, Tajemníkem byl pan Vondráček. Měl dceru Zdenku, asi o dva roky starší než já, ,nějaký čas jsme se spolu přátelily..Ve vsi byla i obecná škola, už si přesně nepamatuji kde stála. Snad někde poblíž Vernerovy továrny, kde měl vilku jejich příbuzný, řídící učitel Bunata. Měl syna Otu, Do měšťanky chodily děti - jezdily většinou na kole – do Dubče. Matně si vzpomínám na holičství pana Voříška, Ve vsi byly dvě hospody, starší U Straků, novější Na Břežance.V obou hospodách byl sál s jevištěm. U Straků po válce cvičili Sokolové, dorostenky cvičila náčelnice manželka majitele továrny , paní Vernerová..Také jsem tam na tetiččino přání cvičila, ale nebavilo mně to.. Zato jsem po válce chodila na Břežanku, často se tam tancovalo, jako ostatně tehdy skoro všude .V tom čase se také odehrála dvě divadelní představení. Jedno uspořádala U STRAKŮ jakási kočovná loutkářská společnost, spíše šmíra, loutky byly veliké, ale neuměli je vodit a mluva byla otřesná. Druhé představení sehráli štěrboholští ochotníci Na Břežance . Byla to Gogolova Ženitba a moje tetička měla v roli dohazovačky u publka velký úspěch. Na štěrboholské návsi s rybníčkem , obklopené starými chalupami, byla i chalupa a hospodářství Poštových, Někdy v tom čase jim zemřel cca dvacetiletý syn .Byla to pro rodiče velká rána a také štěrboholští odchodu mladého člověka želeli . Někde poblíž návsi měli domek Kutilovi,s jejich dcerou Růženou jsem také trochu kamarádila, byla se mnou stejně stará. Po letech jsem se dozvěděla, že se provdala za Josefa Řípu z Dolních Měcholup, jeho otec tam byl cestářem.S Pepíkem jsem se poznala na nějaké taneční zábavě Na Břežance Štěrboholské fotbalové hřiště se v zimě polévalo vodou , chodila jsem tam s Pepíkem bruslit. Obvykle ho pak teti pozvala na čaj. Dobře kreslil, nakreslil i můj portrét, vyučil se rytcem a pracoval v nějakém pražském klenotnictví.Věnoval mi malé stříbrné srdíčko na něž vyryl své jméno. Jenže bylo mi sedmnáct a na nějakou vážnou známost jsem neměla ani pomyšlení, v Pepíkovi jsem viděla spíš kamaráda Ve Štěrboholech byl také velkostatek, jeho správce, adjunkt Antonín Prorok, nosil uniformu. Černovlasý, černooký, tak nějak jsem si představovala Viktorčina černého myslivce Šlo mi na patnáctý rok a byla jsem do něj „šíleně“ zamilovaná. Jenže on zase žhavě toužil po přízni mé tetičky. Chodil často na obecní úřad, kde tetička , jak už jsem se zmínila, vypomáhala .Když se ho jednou zeptala jestli by jí nemohl prodat nějaké zrní pro slepice, byl ochota sama. Jen at si přijde do statku večer s taškou. Přišly jsme obě a já si dobře všimla, jak se mu protáhl obličej, když viděl, že nepřišla jen sama Před posledním válečným Silvestrem se pan adjunkt roztesknil, že je tak sám a jestli by nemohl povečeřet společně s tetičkou. Pozvala ho, jenže jsem tam zase byla já. . Tetička byla, jak by se dnes řeklo, nad věcí . Zatím co připravovvala v kuchyni večeři, já jsem v jídelně pouštěla panu adjunktovi, štastna z jeho přitomnosti, gramofonové desky. Když jsem pustila tehdejší šlágr ,, jak se mám seznámit s Váma, dívenko moje neznámá ,, vyzval mne k tanci a políbil mne na čelo - byla jsem v sedmém nebi. A to mne ještě čekal romantický Nový rok. , Druhého ledna jsem už zase musila být v Žalově, kde jsem pracovala na obecním úřadě jako praktikantka. Jenže ve válce o svátcích nejezdily tramvaje, a to by bylo znamenalo jít ze Štěrbohol pěšky až na nádraží do Prahy. Byla tenkrát velká zima , pole pod sněhem, mráz. Naštěstí tu byl pan adjunkt zamilovaný do tetičky. . a když jsem se s ní onoho novoročního dopoledne dostavila před velkostatek, očekával nás u zapřaženého kočáru .Zachumlaly jsme se s tetičkou do jakýchsi dek, on
2
usedl na kozlík a už jsme ujížděli zasněženou krajinou , byla to opravdu velmi romantická jízda ach, kdeže loňské sněhy jsou. …Pak už jsem pana adjunkta nikdy neviděla, odešel ze Štěrbohol na nějaké jiné působiště. Nepátrala jsem po tom, komu všechna ta pole, obklopující vesnici, v minulosti patřila, soudíc podle chalup kolem rybníčku na návsi, zřejmě zde nebylo žádných velkých sedláků, nebylo zde žádných výstavných domů, jaké vidíme dodnes kupř. na Podřipsku Čirou náhodou jsem však objevila jména majitelů štěrboholského velkostatku v l9. Století .Patřil manželům LEVÝCH . Píše o nich vnučka MARIE STRETTIOVÁ, roz. MUSILOVÁ, / nar. l876 / v knize vzpomínek , O STARÝCH ČASECH A DOBRÝCH LIDECH ,, Z knihy cituji .,,My děti měly jsme mezi posluhy několik přátel. Jeden z nich mi často vyprávěl, jak běžel k ránu do Štěrbohol k dědečkovi a babičce Levých s lístkem , oznamujícím né narození.,, str.53.. ,,Z maminčina vyprávění o prvních dobách jejího manželství vím, že jezdívali do Štěrbohol, kde měl její tatínek statek a kam se po jejím provdání maminčini rodiče přestěhovali.,, str. l75 ,,Na jaře roku l877 dělal můj tatínek advokátní zkoušku .Maminka byla se mnou několik neděl ve Štěrboholech, aby mohl klidně studovat.- str l76 ,, Zdá se, že se pak kupila nehoda za nehodou .Dědeček prodal statek ve Štěrboholech. Na Štěrboholy mám jen mlhavé vzpomínky.,, str.l8l . Nevím, kdy ve Štěrboholech vznikl průmyslový závod , v textu již zmíněná Vernerova továrna na vysokozdvižné vozíky. Původně to byla jen větší dílna, která díky erudovanosti, zkušenostem a pracovitostí mého strýčka Ing. Rudolfa Součka , se stále rozrůstala , až se stala skutečnou továrnou. Na rozšíření a dobré prosperitě měl strýček zásluhy neopominutelné. Měl spoustu dobrých, hlavně v praxi použitelných nápadů. Získal řadu konexi a byl velmi pracovitý. Dnes by se řeklo,že byl workoholik. Ani si nevybíral dovolenou a pracoval i v neděli doma.U psacího stolu buď něco rýsoval, nebo psal na psacím stroji, na kterém já píšu dodnes..Externě spolupracoval ještě s jinými podniky, kupř. se Škodovými závody. Dostával značné provize a také věcné dary , Já pamatuji na zlaté plnící pero a na model děla , jemuž se říkalo TLUSTÁ BERTA. , které snad vyráběla právě Škodovka.. Stála v obývacím pokoji na knihovně a když se cca v r. l948 zalíbila M. Bayerovi, s kterým jsem tehdy chodila, tetička mu ji dala. . Divím se, že ji neprodala, byla ve svízelné finanční situace, myslím, že to byl unikátní artefakt,. S Mirkem B. jsem se rozešla a po letech jsem viděla Tlustou Bertu za výlohou starožitnictví na Národní třídě – /na protější straně ulice bylo květinářství, ve kterém prodávala Mirkova teta../. Strýček toho mnoho nenamluvil, ale vidím ho , jak se potěšeně usmíval opíraje se o kuchyňské dveře, když jsem mu nadšeně děkovala za dárek k Vánocům, krásnou kabelku. Moji první dívčí, bylo mi asi dvanáct let. Jako každá holka v tom věku, měla jsem památník ,už delší dobu jsem jej měla u strýčka. O Velikonocích jsem se ho nesměle zeptala, jestli mi do něj něco napsal. Zatvářil se zkroušeně, odešel do obýváku. Záhy se vrátil s památníkem a zase mě s úsměvem pozoroval. Jak jsem byla zklamaná, když jsem našla tužkou ledabyle nakreslené kostrbaté vajíčko s nápisem Veselé Velikonoce…Zklamání vystřídala radost, na další stránce jsem objevila namalovaného Sv. Václava na koni a pod obrázkem vlastenecký verš … Strýček měl svůj osobitý humor, dělalo mu radost, když mohl něčím překvapit a myslím, že rád obdarovával. Nejčastěji překvapoval samozřejmě tetičku. Tak kupř. o půlnoci zazvonil budík, tetí se vylekala , co se stalo ...no, měla narozeniny a strýček chtěl být prvním gratulantem. Věnoval jí zlatý prstýnek. Matný kamínek v něm se jí nelíbil, začala po něm škrábat, pod papírkem se objevily hodinky….Když jsem po letech uviděla ve filmu Postřižiny elektrickou skleněnou, modře svítící masážní aparaturu, takovou měla od strýčka i tetička Karla. Někdy se na něho zlobila, že kupuje zbytečnosti. Zajímaly ho všechny moderní vymoženosti. Byl pravidelným návštěvníkem veletrhů a většinou vždy něco moderního do domácnosti koupil. Koncem dvacátých let, brzy po svatbě koupil ledničku. Nikoliv ovšem na elektriku, ale na led, ten by tenkrát, od ledařů jej brávali hlavně v hospodách pro chlazení piva .Nebo koupil pračku, tzv. kejvačku usnadňovala praní tetiččině pradleně a později ještě sloužila babičce v Žalově.. Jindy přinesl sadu černého smaltovaného nádobí, nikoliv kulatého, ale hranatého, aby se využila při vaření celá plocha sporáku.Jindy zase vysoký ,smaltovaný ale kulatý hrnec a v něm dva kastrůlky nad sebou. Dají se v něm uvařit tři jídla najednou, dosud jej občas používám.. Ve třicátých a počátkem čtyřicátých let nebyl ani v domácnostech středních vrstev obvyklý vysavač , fen na vysoušení vlasů či elektrická kamínka.To vše bylo ve strýčkově a tetiččině štěrboholské domácnosti, stejně jako gramorádio. Stálo na černé skřínce, plné alb s gramofonovými deskami. Byla zde, stále doplňovaná knihovna - já měla nejraději Erbenovu Kytici, publikaci
3
s obrazy Josefa Mánesa a Alšův Špalíček, prohlížívala jsem si je celé hodiny a stále jsem se k nim vracela. Lákaly mně ovšem také jiné tituly, kupř. Neumannovy Dějiny ženy, Boccaciův Decameron a hlavně Pohádky tisíce a jedné noci. Vydané v několika velkých sešitech, ty jsem si však prohlížet nesměla. . Strýček měl rád krásné a kvalitní věci .Mohla bych vypisovat řadu předmětů, které přežily nejen strýčka, ale i tetičku,, některé uchovávám jako drahou památku na mně tak blízké lidi. Alespoň ještě jednu z mnoha překvapovacích strýčkových akcí .Možná, že to byl jeho poslední Silvestrovský večer. Před půlnoci nás vykázal do kuchyně a když jsme se vrátili, tonul pokoj v červeném světle. Zatímco jsme se proměně obdivovali, zmizel zase strýček a když hodiny na sekretáři odbíjeli půlnoc, vrazil do pokoje s papírovou čepicí z pytlíku od mouky na hlavě a se slovy ,,opařím,, postavil na stůl jakousi lucernu, z níž vytahoval kouřící párky.. .Ve Štěrboholech se mi zkrátka líbilo, také proto, že jsem se záhy skamarádila s Jájou Hrubých, bydlící v sousedství. Moc jsme si spolu vyhrály, nejprve s panenkami a kuchyňkami. Měly jsme také kamaráda Jardu Svatoše.Bydlil bydlil asi tak l00m od nás, v jediném činžovním domě, po pravé straně silnice, v místech, kde odbočovala cesta ke Schwerinu. Asi jsem byla Jardovou dětskou láskou , vyrobil mi totiž dřevěný nábyteček do kuchynky pro panenky. Dárek způsobil nakrátko roztržku mezi mnou a Jájou, ale zase jsme se sblížily.Brzy jsme také přecházely na jiné hry.Hlavně jsme si hrály na baletky nebo víly. Jája zahalená do starého županu paní Hrubé – ten jsem jí záviděla - ,,tančily“ jsme na špičkách v trávě protilehlé louky a zpívaly. Vůbec jsme nevnímaly kolemjdoucí a neodradilo nás ani konstatování Jájiny maminky, že „ tancujeme jako kozy na ledě“. Jája měla krásný, jasný sopránek, výborný hudební sluch, později se sama naučila hrát na harmoniku. Také jsme si hrávaly u nich v zasklené verandě na filmové hvězdy. Na stěně verandy visela barevná fotografie české herečky June-Lang-Vláskové, která snad nějak uspěla v Hollywoodu. Četly jsme jméno jak bylo psáno a soupeřily, která je vysloví dříve , vítězka jí pak mohla ten den být. Trochu sureallisticky působila uprostřed verandy koupací vana, nám sloužila jako loď, či jako letadlo do dalekých světů fantazie.. Ještě za jedním věrným kamarádem, miláčkem, jsem do Štěrbohol ráda jezdila. Za žíhaným boxerem Bojarem Strýček ho přivezl ještě když bydlili v Roztokách .Malinké štěňátko přinesl v kapse, zamilovali jsme se do sebe, stále se chtěl chovat a když do roka vyrostl ve velikého habána, měla jsem co dělat ,abych ho ve své dětské náruči pochovala. .Byl to moc hodný pejsek..Jen nesnášel koně. Když přivezli uhlí, musila ho tetička zavřít. Miloval teplo, v zimě byl nalepený na roztopených clubkách, měli jsme strach, že se spálí, ale on si, jak jsme říkali ,, Lebedi“. V noci s námi spával v posteli, v nohou a tak jsme se vzájemně v nevytopené ložnici zahřívali. Vzpomínám na jedny válečné Vánoce , Tetička obětovala část lístků na cukr a zakoupila za ně čokoládové bonbony ve staniolu, já je zavěsila na vánoční stromeček. Bojar spal nalepený na kamnech, já si četla nebo prohlížela nějakou knížku, když mně tetí zavolala do kuchyně. Po chvíli sama odešla do obýváku. Vrátila se rozzlobená a hubovala mne, že jsem nevyčkala do Štědrého večera, ujídala se stromečku bonbony a staniol pohodila na koberec. Dušovala jsem se, že jsem nesnědla ani jediné cukrátko. Pak jsme přišly na to, že bonbony mlsá Bojárek - no aspon si osladil život, ani jeho strava nebyla ve válce taková, jakou by byl potřeboval..Horší bylo, když v zimě ohryzal tetiččiny kozačky, skoro nové, které si nechala udělat ,,načerno,, za drahé peníze u místního ševce.Ve válce měl občan nárok na poukaz k zakoupení jedněch zimních a jedněch letních bot, ty letní byly většinou sandály s dřevěnou podešví. Po pravé straně silnice vedoucí k Dolním Počernicím stála ještě řada domků, které také patřily ke Štěrboholím, jak se té enklávě říkalo, jsem už zapomněla. Myslím, že právě tam bydlila rozvedená paní LÍBALOVÁ , se synkem, který byl o dost mladší než já..Často se s tetičkou bavívala a když se ho jednou zeptala, čím chce být až vyroste, odpověděl jí bez rozmyšlení .,, Hercem jako můj táta.,Jeho otce, JAROSLAVA LÍBALA jsem poznala osobně v padesátých letech ve Velvarech kde působil jako ředitel hudební školy. Předtím prošel životem jako tenorista německé opery v Praze / nyní Státní opera /, později jako velice populární zpěvák operetní, působil také ve Francii, Silné astma mu znemožnilo další pěveckou kariéru, přijal tedy místo ředitele divadla URANIE v Praze-Holešovicích..Za protektorátu byl ředitelem divadelní společnosti, která s operním a operetním repertoárem jezdila po Čechách..Do velvarské hudební školy dojížděl z Prahy se svou druhou manželkou, bývalou baletkou, jmenovala se Vlasta, ale říkal jí ,, Pepíčku ,, Paní Líbalová založila a vedla ve Velvarech kroužek rytmiky, byla oblíbená a skupina chlapců a děvčat pak účinkovala při divadelních před staveních ochotnického spolku TYL. Také Jaroslav LÍBAL, ač nemocen, se na činnosti spolku podílel .Vzpomínám si kupř. na operetu ,, Dovolená s Andělem “ Hrála jsem v ní. Nastudoval všechna sola i sbory s orchestrem Zdenka Podivínského, orchestr pak také při představeních řídil..Pan ředitel na mne, myslím, dost trpěl, snad že jsem tehdy dost slušně
4
zpívala, říkal, že mám hlas, který ,, nese “. Vzpomínám, jak se na mne usmíval od orchestru, aby mi pomohl překonat silnou trému. Když v roce l957 zemřel – bylo mu myslím šedesátpět let - všichni, kdož jsme ho blíže poznali , jsme upřímně jeho odchodu želeli Jeho pohřeb v mlhavém březnovém dnu v Praze na Olšanech ve mně zanechal truchlivou vzpomínku. Lidí se sešlo dost , poznala jsem mezi nimi JÁRU POSPÍŠILA a operní pěvkyni SLÁVKU PROCHÁZKOVOU, jejíž Butterfly jsem viděla ve Smetanově divadle sedmkrát, Mladík ve vojenské uniformě mohl být Líbalův syn. Nepamatuji se na žádný projev, ani na žádnou hudbu, Zvláště tristní a nedůstojné mi připadalo, že zřízenci přivezli rakev se zesnulým na káře a ještě za přítomnosti účastníků pohřbu začaly lopatami házet do hrobu hlínu. Líbalovi bydlili v Praze, do Velvar jen dojížděli, po manželově smrti, už přestala paní Líbalová do Velvar jezdit. Navštívila jsem ji cca v roce l967 v pražské Laterně Magice, Pracovala tam jako uváděčka. Ochotně mi věnovala fotografii J. Líbala pro archív velvarského muzea, které jsem tehdy vedla . Je dost pravděpodobné, že J. Líbal do Štěrbohol zajížděl za svým synem, nebo tam možná též nějaký čas bydlil. Teď se zase vrátím k naší rodině, k strýčkovi Rudovi. Rád fotografoval a také byl dlouholetým filatelistou.Shromáždil pozoruhodnou, precizně uspořádanou sbírku známek , značné sběratelské a tedy také finanční ceny. Když po jeho smrti potřebovala tetička peníze, rozhodla se sbírku prodat. .Podala si inzerát a , bohužel narazila na člověka, sice s akademickým titulem, ale bezcharakterního podvodníka. Vím, že se jmenoval Šebek a bydlil v Praze. Požádal tetičku , aby si mohl vzít známky domů, kde je v klidu ocení podle platných katalogů. Když můj tatínek, rovněž filatelista , se od tetičky dozvěděl, že Šebkovi vyhověla, řekl jí, že to neměla dělat – a měl pravdu.. Šebek vrátil sbírku s tím, že nemá valnou cenu a tatínek,zjistil, že nejvzácnější známky byly vyměněny za bezcenné .Na zahrádce,která vilku – podle dnešních parametrů rodinný domek – obklopovala nechal strýček vysadit keře rybízu, angreštu a zákrsky jabloní. Byly zde také vysázeny jahody, které jsem s pramalým nadšením pomáhala tetičce plít. Na několika řádcích byly brambory, strýček brambory miloval, chtěl je takřka denně, třeba šťouchané s cibulkou . Rád měl ovšem také maso/, říkával, že má rád husu s hráchem - jednu husu a jeden hrách./, proto tetička chovala slepice a někdy také kachny.. Na návštěvu přijíždíval do Štěrbohol strýčkův mladší bratr Zdeněk s manželkou Marií a dětmi Zbyňkem a Davuškou Zdeněk byl inženýrem se zaměřením na lesnictví a dokud strýček Ruda žil, dostával od něj na Vánoce zajíce a bažanty. A zval ho a tetičku na novoroční oběd. Jednou jsem s nimi byla také. Bydlili ve velikém, moderním bytě v poschoďovém domě někde v Dejvicích. Strýc Zdeněk pracoval na nějakém ministerstvu. Jejich vánoční - ne stromeček, ale obrovský, do stropu sahající strom , bohatě ověšený ozdobami, ale hlavně spoustou čokoládových figurek v různobarevném staniolu mi vzal dech. Strýc Zdeněk si všiml mého lačného pohledu, vybídl mne, abych si utrhla cukrátko.Byla jsem vykuk, utrhla jsem si jedno maličké a strýc mi utrhl ještě jedno velké. Jaký to byl tehdy poklad. Jejich děti v tu dobu byly u strýcovy tchýně a služka, která měla v tom světlém a rozlehlém bytě vyhrazenu malou komůrku bez okna, měla volno. Strýc Zdeněk o mnoho let svého bratra nepřežil, zemřel ve věku 50-ti let a oba , i jejich rodiče František a Kateřina Součkovi ,našli svůj poslední odpočinek na Vinohradském hřbitově. Čas od času zavítala do Štěrbohol babiččina neteř Klementina s manželem Ing. Vjačeslavem Lobkem / uprchl v revoluci l9l7 z Ruska / a babiččin synovec JUC. Evžen Battěk s dcerkou Dagmar- Daduškou, o čtyři roky mladší než já Jako malá chtěla být herečkou, stala se jí její dcera Bára Štěpánová.. Jako děti jsme si s Dádou rozuměly, ale naše životní cesty vedly jinudy, už jsme se nesetkaly /. Zato s jejím starším bratrem , pozdějším Ing. RUDOLFEM BATTĚKEM, disidentem, chartistou, zakladatelem KAN a j., jsme se na prahu stáří sblížili /. Na tetičku Klemču a strýčky Slávka a Evžu jsem se vždy těšívala, bývalo s nimi veselo. Měli všichni velký smysl pro humor, navíc strýček Evža mne vždy obdaroval padesátikorunou.Tetička Klemča si zachovala v mluvě zvyk své matky, babiččiny sestry Žandy. Tetička Klemča ,,onikala“. Její ,, šla sem“, mi připadalo přímo vznešené. Nejméně jednou za měsíc navštěvovali strýčka Rudu jeho přátelé, spolužáci ze studií, manželé Sekyrkovi a stále svobodný Vavruška. Přicházeli už na oběd, pak byla svačina, odcházeli po večeři. Byl to pro ně pěkný výlet. Strýček v dobrém rozmaru se těšil z toho, jak hostům chutná, nemyslil na to, že tetička musí vařit z válečného přídělu potravin, vždycky to zvládla ke spokojenosti strýcově a návštěvníků. Po jejich odchodu pozdě večer, upachtěná, vyškrabovala co zbylo v hrncích a umývala hory nádobí. Jednou za měsíc se strýček se svými kamarády scházel v nějaké pražské kavárně, nikdy ale žádný z nich nepozval tetičku.se strýčkem na oběd k nim. Když to jednou dopálená tetička strýčkovi řekla, byl oheň na střeše.
5
Další strýčkův kamarád ING. Křemen, měl jakousi továrnu v blízké Jahodnice a ten jednou pozval strýčka Rudu s tetičkou a kamarády na návštěvu. Vzali mne s sebou. Ze Štěrbohol jsme vyšli samozřejmě všichni vyšli až po obědě. Bylo veliké vedro a jsme byli všichni rádi, když nás hostitelé usadili v chladné jídelně..Sedělo se u velikého stolu. Probíhal družný hovor, čas míjel. Minul čas svačiny odpoledne se nachylovalo k podvečeru. Hostům už vyhládlo, ale kde nic tu nic..Když někdo z hostů požádal o sklenku vody, hostitelka se hbitě zvedla, odešla do kuchyně..Po chvíli vešla do jídelny služka se stříbrným podnosem , vyleštěnými sklenicemi a karafou plnou čisté vody…Cestou zpět se nikdo o pohostinnosti jahodnických nevyjadřoval, jen strýček popoháněl tetičku, aby si pospíšila s přípravou večeře.. Když se strýček začal o tetičku ucházet, když si o sobě povídali, zjistili, že se znají již od raného dětství. Jejich rodiče, Chalupeckých a Součkovi bydlili s rodinami ve stejné ulici na Vinohradech.Tetička si vybavila chlapečka, stejně starého s mým tatínkem,hrávali si v ulici spolu. Osud – nebo náhoda, kdoví .,Doba, v níž probíhalo pak jejich manželství, byla nepříznivá. Nejprve to byla hospodářská krize, pak okupace, světová válka.Strýček se proto rozhodl nepřivést do tohoto rozbouřeného světa děti. A když mi zemřela v roce l939 maminka, suplovala jsem jejich potomka já… Musím uvést ještě jeden pitoreskní válečný příběh. Němečtí okupanti totiž vydali nařízení, že mladí lidé, hlavně ti, narození v roce l92l, budou nasazeni v Říši ve válečném průmyslu. Nařízení se týkalo jen svobodných, proto docházelo k urychleným sňatkům. Brali se lidé, kteří by se nevzali normálních okolností.Tak se také vdávala strýčkova kolegyně z kanceláře. Brala si místního ševce. Svatba se měla konat někde v Praze.Auta pro nedostatek benzínu nesměla jezdit a tak nezbývalo ženichovi , nevěstě a svatebčanům , mezi nimi byl i strýček s tetičkou., než jít tu hodinu do Strašnic k tramvaji pěšky.Oba byli pár kroků od domova, když tetičku začaly dřít střevíce. .Přestože strýček brumlal, vrátila se přezout s tím, že suitu dožene Rychle pak proběhla vsí k silnici a doufala,.že někde akcízu jí zastaví popelářský vůz. Jak se potěšila, když uslyšela zvuk motoru. Nebyla to ale kuka, nýbrž černé osobní auto. Řidič zastavil sám a otevřel dveře. Tetičce ztuhl úsměv ve vyděšenou grimasu – do auta ji zval německý důstojník, distinkce na uniformě jasně vypovídaly o jeho příslušnosti k SS .Tetince prolétlo hlavou, když odmítne může se cítit uraženým, může ji zastřelit, když nastoupí - ..poručeno Pánubohu - nastoupila.. Zřejmě mu modrooká blondýnka imponovala, snažil se zapříst hovor, zatímco ona ustrašeně zírala na písmena připomínající dva blesky a na lebku se zkříženými hnáty. Moc německy neuměla, ale tolik vyrozuměla, že ji zve do kavárny, pozvání nemohla přijmout, „ich musst Hochzeit“…vypravila ze sebe ustrašeně… Svatebčané stáli na stanici tramvaje, strýček netrpělivě vyhlížel tetičku. Všichni viděli přijíždět černé osobní auto, udivilo je, že zastavilo přímo u jejich hloučku. Překvapení vystřídalo zděšení, když z auta vystoupil esesák. Zírali, jak obešel vůz, otevřel dveře a galantně pomohl vystoupit dámě - tetičce, .Pak zahajloval, vrátil se do auta a odjel. Zatímco stále ještě roztřesená tetička vysvětlovala a co se všichni jakoby probouzeli ze zlého snu, přijížděla svatebně ozdobená tramvaj. Když v tom čase nesměla jezdit auta, mohli si svatebčané objednat svatební tramvaj . Vzpomínám, jak byla Praha prošpikována velkými bílými ,, V“. Byla všude, na zdích, sloupech , také lokomotivy rozvážely tuto ,,ozdobu“ po celém protektorátu. Měla hlásat jakési vítězství německé armády, ale ,, česká šeptanda“ si je sdělovala jako ,,Vy Volové Věříte Ve Vítězství Vůdce“. Také si pamatuji obrovský červený plakát – nad hořícími Hradčany hrozivý spár a nápis ,,zachvátí-li tě, zahyneš!“ Tak varovali nacisté před komunizmem ! Dále si vybavuji červenou kartičku , navlečenou na knoflíku rádia s upozorněním, že poslouchání cizího rozhlasu se trestá smrtí. Radia byla vykuchána, byly v nich ponechány jen střední vlny. Ale kampak na české koumáky jako byl můj dědeček - radioamatér, strýček Ruda a tisíce jiných. Poslouchal se ,,Hlas Ameriky“, „Volá Londýn“, „Moskva“. Navždy mi utkvěl v paměti hlas prezidenta Dr. E.Beneše, Jana Masaryka. Věděla jsem, že o tom nesmím s nikým mluvit, ani o mapě se zapíchanými špendlíky, které strýček přesunoval podle toho, jak se měnily fronty. Škoda, že se nedočkal konce války. Nemám v úmyslu zabývat se nějak hlouběji dřívější historií Štěrbohol, nahodile. Jsem však narazila v různých knihách na zmínky, které, myslím, stojí za povšimnutí 8. KVĚTNA 1 6 0 8.- Matyáš v čele vojska kofederace, překročil českomoravskou hranici KONCEM KVĚTNA l 6 0 8 - vojsko konfederace přitáhlo před Prahu a rozložilo se v tábory mezi Malešicemi, Měcholupy a ŠTĚRBOHOLY. K žádným bojům nedošlo.
6
29. ČERVNA l 6 0 8 - V ŠTĚRBOHOLÍCH UZAVŘENA T A J N Á SMLOUVA mezi rakouskými, moravskými a uherskými stavy o vzájemné pomoci, případně i proti Matyášovi . 6. KVĚTNA I 7 5 7 - BITVA U ŠTĚRBOHOL, v níž bylo rakouské vojsko pod vedením Karla Lotrinského poraženo pruským vojskem, na bojišti zůstalo ležet na l3 tisíc pobitých a raněných rakouských vojáků.. / F. Čapka. Dějiny zemí koruny české v datech / Je známo, že onoho šestého května I757 byl v bitvě u Štěrbohol raněn pruský generál Schwerin. Kdesi jsem četla, že zemřel v nějaké pražské nemocnici a byl pak převezen do Pruska.. .Na jeho památku zakoupilo později Prusko v polích u Štěrbohol malý pozemek , kde byl zde vybudován památník s pomníkem. Snad to bylo v místech, kde byl generál raněn a kde - jak jsem se rovněž dočetla - byli pohřbeni nejen padlí ve Štěrboholech, ale i ti, kteří padli v bitvě u Kolína l8. Června toho roku.r.. Památník byl obklopen jakýmsi parčíkem, blízko něj stála vilka, kde bydlil s rodinou pan Krnanský, správce a průvodce památníkem.. Nepamatuji co nám při prohlídce vyprávěl, ukazoval nám však velkou knihu s mnoha podpisy a upozorňoval nás na význačné osobnosti, které památník během existence navštívily. Byl by to jistě zajímavý dokument. Nevím jestli se kniha dochovala.. Za okupace byli na Schwerin pohřbíváni němečtí vojáci. Zpočátku s velikou pompou, se salvami, smuteční hudbou , rakev byla zahalena do vlajky s hákovým křížem.Někdy za ní kráčeli také nějací pozůstalí. Později, jak padlých přibývalo, ubývalo při pohřbech poct. Ke konci války byli už mrtví přiváženi bez rakví na nákladních vozech s plachtou a házeni hromadných hrobů.. Schwerin byl od vsi vzdálen cca l5O metrů. Při silnici k Jahodnici odbočovala k němu vpravo cesta a teprve na jejím začátku začínaly pohřební průvody. Nevím jestli mohli lidé v tu dobu vycházet ven, my jsme však mohli sledovat obřady z kuchyňského okna. Po válce byl památník rozbořen a srovnán se zemí. Domek tam však zůstal a dále v něm bydlili Krnanských. … Pole válečná se zase měnila v pole orná. . . . .
Kokardy, jásot, na praporu prapor, srdce se v dálku rozletí, jak je to krásné překonati zápor a býti, růsti, stavěti ! Leč, všichni vy, jichž srdce náhle zhrdla, jež opíjí dne oslava, poslyšte výkřik z básníkova hrdla : Boj teprve nám nastává !…..
Jak nadčasovými a jasnozřivými se ukázaly verše, které napsal básník kolem roku l9l8..S jakým nadšením jsme vítali jaro roku l945, s jakým dojetím, radostí a vděkem jsme vítali vojáky Rudé armády. Mnoho lidí se naivně domnívalo, že každý Rus je komunista .Jak se tedy jinak odvděčit za ty milióny padlých, než tím, že přijmeme jejich ideologii..Staří,mladí, houfně vstupovali do komunistické strany. Tak se také takřka přes noc stala, z milostivé paní inženýrové – mé titičky – soudružka. V revolučních dnech se dostavila na obecní úřad , s páskou Červeného kříže na paži a odevzdala revolver, který strýček ve válce pečlivě ukrýval. .Rozhlas hlásil, že od Počernic se blíží Schornerova armáda, bylo čeho se obávat. Štěrboholští rozestavěli stráže. Jedna z nich přivedla dvě německé, téměř ještě děti, chlapce a dívku v uniformě Hitlerjugend, s tím, aby je tetička prohlédla, což také činila. Nečekaně jeden z přítomných mužů strčil do chlapce a vyrazil mu z ruky dýku namířenou proti tetičce .Nemohla uvěřit, že by takový kluk byl schopen ji zabít. Nevím kudy pak Schernerova armáda táhla, jestli vůbec do Prahy dorazila, Štěrboholy však byly této pohromy ušetřeny. Zato se však, jako před téměř dvěma sty lety, zaplnila vesnice se a okolí vojáky, tentokrát ruskými. Řadoví vojáci byli ubytováni ve velkostatku, Důstojníkům však musili poskytnout ubytování ve svých domech obyvatelé vesnice..Musila tak učinit i tetička, musila dát k dispozici obývací pokoj, či jídelnu, jak jsme tehdy říkali. Měl naštěstí zvláštní vchod přímo z haly, takže v kuchyni a v ložnici se mohla zamknout. Vymínila si však že eventuelního nocležníka musí jí přivést předseda národního výboru,
7
jímž se stal komunista Horčík ,jinak, že nikoho nevezme. Rodina účetního,která obývala byt v podkroví, byla v tu dobu v Zápech , tetička byla v celém domku sama. .Proto k ní teď častěji jezdil můj tatínek, jindy babička nebo já..Obavy opadávaly, setkávali jsme se slušnými a srdečnými lidmi..Jeden z důstojníků se do tetičky dokonce zamiloval, říkal, že je v civilu učitel a přemlouval ji, aby s ním odjela do Ruska. Přinesl jí i bílou látku na svatební šaty, byla to zřejmě válečná kořist , u nás se z takového materiálu šily povlaky na peřiny. Jiného zas babička prosila, jestli by jí nepřinesl trošku rýže, nebyla po celou válku.Jak byla překvapena, když jí jeden z vojáků přinesl z polní kuchyně plné umyvadlo rýže již u v a ř e n é. Nikdo z nás ji však nejedl, představovali jsme si , že si v umyvadle vojáci myjí nohy. Zato kachny, slepice a Bojar si pochutnaly..Jednou, když jsem tam byla já, byli nocležníky dva důstojníci. Jeden z nich byl major, vojenský lékař. Seděl stranou a byl velice zamlklý.Napadlo mne nějak ho rozptýlit.Pustila jsem gramodesku, na které Vlasta Burian zpíval parodii na – podle mne – ruskou píseň ,, Oči čérné, jako úhle, pro vás bych chtěl ležet v trúhle, ležet v trúhle, pěkně ztúhle, buďto támhle, nébo túúúhle “. Myslila jsem si, že slovům nebude rozumět a snad jim opravdu nerozuměl, ale náladu jsem mu nezvedla, naopak nevrle podotkl, že to není písen ruská , ale cikánská… Nejjasnější vzpomínku mám na kapitána Goluběnka.Nevím čím byl v civilu, byl veselý a připadal mi velice citlivý. Vyprávěl nám, jak přišel ve válce o celou rodinu, i o dceru, která byla asi v mém věku. Snad proto se ke mne choval skoro otcovsky. Stále mne nabádal, abych jedla, že jsem hrozně hubená. Dokonce mi přinesl zastřeleného zajíce. Také nám dal svoji adresu, byl z Oděsy. Když projevil přání, že by se rád vykoupal, vysvětlila mu tetička jak je to s vodou a řekla, že nejlepší by bylo zajet do Prahy, do Karlových Lázní.Požádal nás, abychom jej doprovodily, aby nemusil Prahou bloudit. Druhý den pro nás přijel černým osobním autem, které mělo v zadních oknech bílé záclonky.Tomu jsme se divily,.ale jaký byl náš údiv, když jsme uviděly, že za autem se táhne dlouhá kolona nákladních aut, plně obsazená vojáky.Goluběnko chtěl zřejmě dopřát koupel svému mužstvu. Nejdřív jsme se s tetičkou cítily trapně, jako když se stěhuje cirkus nám to připadalo, ale pak jsme se tomu zasmály..Goluběnko se potřeboval zastavit ještě v karlínské Invalidovně, také tu mu tetička ukázala.. čekaly jsme pak na něj v autě a s námi samozřejmě celá ta kolona. Vrátil se brzy a přinesl mi obrovský pytlík s tvarohovými buchtami a spoustou vařených vajec a hned, že to musím sníst. Cpala jsem se jak jsem mohla, měl radost, ale sníst se to opravdu nedalo.. . Cestou po Praze jsme samozřejmě budili patřičnou pozornost, lidé na chodnících se zastavovali. Na Národní třídě byl veliký provoz, tramvaje, auta osobní i nákladní a tak milý kapitán najel na chodník, za ním samozřejmě také celá kolona . Na naší zahrádce za domkem byl zděný objekt. V jedné půli se ukládalo uhlí a dříví, ve druhé byla prádelna. Byls vybavena vším co se tehdy k praní potřebovalo.Kamny s kotlem na vyváření prádla, necky, vaničky na máchání, také „kejvačka “.a p.Nevím jak to přišlo, kapitán zkrátka požádal tetičku, aby si tam mohl nechat vyprat prádlo, že vojáci vodu a vše potřebné nanosí. Odmítnout se nedalo a tak vojáci začali přivážet vodu a nějaké snad mýdlo, ale hlavně obrovské haldy prádla. Žasly jsme, zas to nebylo jen Goluběnkovo prádlo, ale mužstva !….Z komína prádelny stoupal kouř, pradláci uvnitř se činili, jiní před prádelnou ve vanách máchali prádlo.Najednou nastal rozruch. Na silnici před zahrádkou zastavilo nákladní auto a pradláci na ně zažali rychle ve velkých hromadách, ještě mokré prádlo házet Přišel rozkaz a zanedlouho veškeré vojsko Štěrboholy opustilo... Pomáhala jsem tetičce s gruntováním, zdálo se, že se život vrací konečně do normálních kolejí. Někdy v létě toho roku se vrátila tetička večer ze Ž.alova . V obýváku si sundala prstýnek, náramek , hodinky/ vše bylo zlaté/, když se ozval zvonek. Položila šperky na stůl a šla se podívat, kdo to je, tak pozdě večer, bylo po desáté hodině.U branky ve tmě stál předseda národního výboru Horčík s dvěma ruskými důstojníky. A že prý je tetí musí ubytovat. Snad, že se jí na vojácích cosi nelíbilo a také proto, že bylo pozdě a ona byla v domku sama, odmítala, ale Horčík byl neoblomný. Musila se podřídit. Uvedla nežádoucí nocležníky do pokoje – a těm hned padly do oka šperky a hned je také „zabavili“. Pohrozili jí, kdyby o tom někomu řekla, vrátí se a zastřelí ji. Vystrašená vběhla do kuchyně, zamkla se a celou noc strachy nespala. Když se ráno za světla konečně odvážila odemknout a vyjít, zjistila, že vojáci zmizeli Časem mohli lidé požádat o náhradu tzv. válečných škod. Tetí se obrátila na příslušný úřad, bylo jí sděleno, že předměty nebyly nutné pro Rudou armádu, že to udělali jednotlivci, nemá tedy na náhradu nárok.. Také ještě toho léta roku pětačtyřicátého pořádal národní výbor nebo štěrboholští komunisté pořádali zájezd do pohraničí.Snad si tam jeli někteří vyhlédnout domek nebo hospodářství po Němcích.. My, tedy babička s tetí a já jsme se zúčastnily jako výletnice.Vyjelo se brzy po rozednění na nákladním autě. Byly na něm volně postaveny řady židlí, zřejmě vypůjčených z některé hospody..
8
Byly těsně vedle sebe, všechny obsazené, takže se lidé mohli při nárazech a kodrcání opírat jeden o druhého aby se na nich udrželi. Já seděla na jedné z krajních židlí a přidržovala jsem se postranice .Během jízdy jsem zjistila, že se mi těmi otřesy rozepnuly hodinky, které jsem nedávno dostala od tetičky k svátku..Měli jsme namířeno do obce Vrskmáň někde u Chomutova. Kodrcali jsme se tam až do večera, bylo vedro, slunce do nás pralo celý den. Nebyla to žádná „spanilá“ jízda, nikdo si ale nestěžoval. Já byla nadšena, že vidím takový lán světa a když se na obzoru zamodraly siluety Krušných Hor, nemohla jsem se vynadívat. Hory jsem viděla poprvé v životě. Žízniví, uondaní, ale v dobré náladě seskákali jsme v obci z auta rovnou do hospody. Už tam vyhrávala muzika, už se tam tancovalo. Jídlo jsme měli všichni s sebou a pití jsme si koupili, myslím, že bylo i nějaké pivo. Vlastně to byl dvoudenní výlet, ale s nějakým noclehem v posteli se nepočítalo. Po skončení tancovačky jsme zbytek noci proklimbali s hlavami na hospodských stolech. Ráno jsme zase obsadili svá místa na náklaďáku. Přišel se se mnou rozloučit chlapec, s kterým jsem v noci tancovala.Zřejmě to byl nějaký středoškolák- brigádník, jeden z těch, kteří se musili ujmout hospodářství a žňových prací po odsunutých Němcích. Jeli jsme si prohlédnout Červený Hrádek, donedávna sídlo nacisty. K. Henleina.Vše tam bylo jakoby tam ještě byl, přepych, ale já si vzpomínám jen na rozměrné goblény rozvěšené po stěnách. Tenkrát se skoro všude a často tancovalo.Ve válce byly taneční zábavy zakázány a teď, jakoby se lidé nemohli tance nabažit.Tancovalo se i v Praze na ulicích..Stačilo, aby se na chodníku objevili nějací hudebníci, hned se lidí shlukovali a tancovali.Zažila jsem tuto asi neopakovatelnou atmosféru..Také ve Štěrboholech Na Břežance byly taneční zábavy snad každou neděli. Tancovačky zvané v e s e l i c e byly zřejmě pořádány komunisty a byly na ně zváni nějací významní soudruzi.Vzpomínám si jak na jedné takové veselici přišel pro mne takový mrňavý střízlík, tak kolem šedesátky.. roztáčel mne a „šveholil“. Já bych byla raději tancovala s Valdou Kopou, nebo s Vlastíkem Zímou. „To byl soudruh Krosnař“, pošeptala mi po tanci Eva Horčíková a já měla pocit, že jsem u ní stoupla ve vážnosti. Pro mě to byl jen dědek. Horčíkovy bydlili přes silnici proti nám. Postavili si nějak koncem války domek na protilehlé louce, na které jsme tančívaly s Jájou. Měli několik dětí, hlavně kluků, s nimi jsem nepřišla nijak do styku. Jeden z nich to dotáhl v osmdesátých letech až na pražského primátora..Mezi fotografiemi mám fotografii ruského vojáka, jednoho z těch, kteří tehdy pobývali ve Štěrboholech. Na druhé straně je věnování psané azbukou – na paměť Evě . Dala mi ji Eva Horčíková. Asi pro ni mnoho neznamenala, mně se dodnes ta usměvavá tvář černookého chlapce líbí. Někdy koncem roku čtyřicetpět došlo k devalvaci měny. Všechny bankovky, i ty na vkladních knížkách, byly dány na tzv. vázané vklady, nic se nemohlo vybrat. Každý z nich dostal pouze 500 korun jednou provždy. Stejně jako pro mnoho lidí, také tetičce a paní Hrubé nastala tíživá finanční situace. Obě ovdovělé ženy ji řešily tím, že nastoupily jako dělnice do adjustace léků v továrně B. FRÁGNERA v Dolních Měcholupech . Tetička dlouho v adjustaci nezůstala. Našlo se pro ni místo v účtárně a v příštím roce také pro mne. V polovině října 1946 jsem se stala nejen zaměstnankyní „Frágnerky “, tehdy ještě neznárodněné mým trvalým bydlištěm se do poloviny roku 1949 staly Štěrboholy. Den, v který jsem do továrny nastoupila by mohl být v kalendáři označen jako v ý z n a m n ý.. Ne však proto, že bych já byla nějakým zvláštním přínosem pro továrnu. Rozkoukávala jsem se teprve pár hodin na svém novém pracovišti, když se ozval tovární rozhlas, Vybízel všechny zaměstnance, aby se shromáždili na nádvoří..Stály jsme tam pak s tetičkou, obklopeny davem a jako všichni, upíraly jsme pohledy k improvizovanému podiu.Vystoupalo na ně několik důstojně vyhlížejících pánů. Mlhavou vzpomínku mám na majitele továrny dr. B. Frágnera, měl šedivé vlasy ostříhané na ježka ostříhané vlasy.S ním stáli tři ředitelé továrny: obtloustlý obchodní ředitel Šedivý., pak velikánský, hubený muž s drobnou hlavičkou.měřil snad dva metry, to byl technický ředitel dr. Přeučil a vedle něj ředitel ve funkci nejvyšší, ale paradoxně vzrůstem nejmenší, Ing Málek. Bouřlivý potlesk přivítal na podiu statného, snědého muže s výrazným černým obočím. Kvůli němu jsme zde všichni stáli. Byl to ing. H e r o l d , vrátil se z U S A, kde jednal o výrobě tehdy nového zázračného léku penicilinu..Lék se pak začal vyrábět právě ve Frágnerce. Možná, že teprve zkušebně, v továrních laboratořích, rozhodně však to byl počátek nové éry ve zdravotnictví. Roztocká Penicilínka byla postavena později a myslím, že jejím prvním ředitelem byl právě Ing. Herold. Jedním z jeho nástupců byl d ě l n i c k ý ředitel Jirec, do té doby zaměstnanec a předseda závodní rady měcholupské továrny..
9
Takhle slavnostně proběhl můj první den v novém zaměstnání. Zato další týdny byly pro mne a tetičku řetězcem neustálého trápení. Místnost účtárny byla dlouhá, po obou stranách u stěn seděli skloněni nad psacími stoly pilně pracující úředníci a úřednice..Ticho tu a tam narušil telefon, nebo dlouhými kroky uličkou mezi stoly procházející vedoucí účtárny.Strnad. Občas prolétl uličkou ve vlajícím bílém plášti jeho zástupce Šťastný. Zvláštní mi připadalo, že oba byly takové asijské typy, vypadali spíš jako Číňané..Trůnili za prosklenou přepážkou, mohli tak neustále sledovat své podřízené. Ti ale byli pilní, kdepak aby mezi sebou prohodili nějaké slovo. Připadalo mi to tam zkrátka tísnivé a představa, že v tomto prostředí budu pracovat snad několik let, byla neutěšená. Člověk se tam nesměl ani zakousnout do jablka když měl chuť, k tomu byla vyhrazena desetiminutová přestávka na svačinu, ohlašovaná zvoněním. První práce byla společná s tetičkou. Měly jsme přepisovat mnohastránkový inventurní seznam ingrediencí.:Tetí diktovala polohlasem, aby nerušila .. extractumfungiseccalisfluidum,extractumbelladonaesiccum,acidumbarbituricum sacharumalbumpulvis, oleummenthaepiperitae,. Bylo to strašné, slova, jaká jsme dosud nikdy neslyšely Tetí se přeříkávala, já dělala překlep za překlepem, mnoho stránek jsme zkazily, nepozorovaně schovaly, zlikvidovaly.Začínaly jsme stále znovu. Těžko vylíčit jaký balvan z nás spadl, když se nám podařilo „dílo“ dokončit. Další práce už společné nebyly. Tetička dostala štos průklepových papírů. Každý měla červenou tužkou rozdělit podle pravítka na dvě poloviny. Bylo to úmorně uspávající. Po hodině jí začala padat hlava, musila vynaložit veškeré úsilí, aby neusnula, neboť v e l k ý Strnad bděl! Mne posadil k fakturačnímu stroji. Měla jsem se naučit jej ovládat.Připadalo mi to otravné, zvlášť, když mi řekl, že si mám odříci svačinovou přestávku a cvičit a cvičit….Cvičila jsem. A když jsem přišla na to, že písmena lze psát do sloupce pod sebou, napsala jsem tak t o m n e n e bav í ! Druhý den si tetičku zavolal ředitel ing Málek. Strnad mu řekl, když mně to nebaví, nemám u něj místo. Bylo to na vyhazov! Chudák tetička, dozvěděla se co jsem provedla až od ředitele. Když se vzpamatovala z úleku rozvinula veškerý svůj šarm, aby pohromu odvrátila a Ing. Málek byl naštěstí shovívavý. Přeřadil mě do telefonní centrály.Tetička mi samozřejmě vyhubovala, ale chápala, že mně to u Strnada nemůže bavit Sama tam byla pěkně otrávená, jenže si takovou troufalost jako já dovolit nemohla.. Já byla šťastná, že jsem se odtamtud dostala. V centrále mně to bavilo, byla jsem tam sama, někdy jsem mohla zatelefonovat tatínkovi a dokonce jsem si tam mohla i číst . Jenže to byl jen pouze záskok za nemocnou telefonistku. Vrátila se po třech týdnech a mým novým pracovištěm byl sekretariát. Vypravovala jsem hlavně poštu. Někdy jsem ale také zastupovala sekretářku ředitele Šedivého, Jarku Mrzenvou. Byla také ze Štěrbohol, spřátelily jsme se. Znárodnění Frágnerovy továrny proběhlo téměř nepostřehnutelně, většinou se to poznalo jen podle toho, že se změnil název firmy na : Spofa, spojené farmaceutické závody, národní podnik, závod Dolní Měcholupy. Snad v důsledku znárodnění došlo k nějakým reorganizacím, nebo jestli Strnad odešel, dostala se tetička do jiné účtárny, kde bylo prostředí mnohem snesitelnější. . Ještě se vracím do doby před znárodněním, do doby, kdy jsme byly u Strnada. Soukromá firma Frágnerka měla svůj sportovní klub a také divadelní soubor. V tom čase se chystal uvésti Kvapilovu Princeznu Pampelišku. Tetí dostala roli chůvy, já vesnické divky Dorky, režíroval pan Muller. Bylo to moje první vystoupení na jevištní prkna. Princeznu hrála sekrretářka dr. Přeučila Jarmila Brdlíková,bylo jí asi dvacetčtyři let.Byla to subtilní osůbka s bohatou hřívou rusých vlasů. Říkalo se, že je dcerou význačného lékaře..Jednoho z pasáčků zahrál učeň Miroslav Hladík, o němž budu ještě psát.později.Hru jsme sehráli dvakrát v Dolních Měcholupech a třetí dokonce v Praze, v žižkovském Akropolisu.. Snad jsem si nevedla špatně, pamatuji, jak mně zahřálo u srdce, když při odpoledním měcholupském představení volali děti z hlediště.: „Honzo, vem si Dorku !“ Princezna Pampeliška byla poslední hrou, kterou soubor uvedl.Možná proto, že tato forma sdružování začala být pokládána za buržoazní přežitek. Pro ty, kteří se chtěli veřejně producírovat byly vymýšleny nové formy .Kupř. sborové recitace pro členy Svazu české mládeže.Také jsem do svazu vstoupila, jak ve Frágnerce, tak i ve Štěrboholích. Recitovali jsme tzv. „pásma“ sestavovaná z poezie našich i cizích klasiků / J.Neruda, S.K.Neumann, J. Wolker, ale také Majakovskij a p./, vždy to byla poezie pokroková a socialisticky ideová. Z členů našeho recitačního sboru si pamatuji jen na Jarku Mrzenovou a Mirka Hladíka.Svými recitacemi jsme „ osvěžovali“ často dlouhotrvající celozávodní schůze ROH, KSČ a různá podobná shromáždění Činili jsme tak s nadšením, nenapadlo nás, že potlesk, kterým nás přítomní odměňovali,byl spíše projevem úlevy, že už jsme skončili, že neprotahujeme už tak únavné schůze. Nedělalo nám potíže po prvomájovém průvodu / chodilo se společně z továrny pěšky až na Václavské náměstí a zpět, zase pěšky, do svých bydlišť,/
10
což byla pěkná štrapáce, jít téměř dvě hodiny pěšky. recitovat na májovou slavnost do Uhříněvsi. Také do Hostivaře a strašnického zámečku jsme chodili. Míval tam plamenné projevy básník P a v e l K o h o u t… Tehdy se ještě pracovalo i v sobotu do čtrnácti hodin.My svazáci jsme trávili několik dalších odpoledních hodin na továrním dvoře.Vylévali jsme prošlé léky z lahviček, aby se tyto mohly znovu použít.. Jednou mezi nás přišel předseda závodní rady Jirec a požádal svazačky z adjustace, aby na svém pracovišti založily pás mládeže, že to bude produktivnější. „ Více práce republice“, bylo jedno z mnoha tehdejších budovatelských hesel. Děvčata souhlasila Brzy byl pás zaveden nejen pro ně, ale pro všechny pracovnice - a brzy také všechny, včetně svazaček, nadávaly, že nemají ani čas.utřít si nos. Už jsem se zmínila o Miroslavu Hladíkovi, hrál velmi dobře pasáčka v Pampelišce. Byl o rok mladší než já, učil se v továrně chemikem. Jeho tatínek prý působil jako baletní mistr v Národním divadle. Zemřel a Mirek žil s maminkou na Spořilově ve Fialkové ulici. S Mirkem jsme si moc rozuměli. Oba jsme rádi recitovali a Mirek nejen že hrál velice zručně na klavír, také se pokoušel hudbu skládat. Podle toho také vypadaly naše svazácké schůze..Scházeli jsme se v závodní jídelně., kde bylo piáno. Mirek k němu zasedl, hrál, já recitovala dokud nás to bavilo.Ostatní seděli, asi byli dost otrávení.Nikdy, kromě zmíněného pásu v adjustaci, jsme ne těchto „schůzích“ neprojednávali nějaké další svazácké úkoly. Měla jsem nějakou funkci a vzpomínám si, jak se mi v zásuvce hromadily různé pokyny ke svazácké práci. Nic jsem nevyřizovala, jednoduše jsem je jednou za čas vyhodila. Když dnes slýchám jméno R a d i m Hladík napadá mně není-li to nějaký Mirkův příbuzný. Podobně mě napadá, když slyším mluvit astrofyzika Jiřího G r y g a r a, není-li v příbuzenském vztahu s Karlem Grygarem.. Karel Grygar byl stejně starý jako já a stejně jako M..Hladík se učil ve Spofě chemikem. Byl velmi nadaný, po vyučení dostal stipendium pro studium na Vysoké škole. Řikalo se o něm, že je to velmi statečný hoch, že žije sám s mladším bratrem, o kterého se stará. Jejich rodiče prý ztahynuli při nějakém neštěstí. Bydlil v Dolních Počernicích, do Měcholup jezdil na kole, ale zpět z práce chodíval se mnou do Štěrbohol pěšky. Nebyl svazák. Byl sokol a miloval vážnou hudbu. Jednou jsme společně zašli také na moji oblíbenou Butterfly. Jarka Mrzenová, s kterou jsem se přátelila, byla o tři roky starší a byla členkou KSČ. Rozhodla jsem se , že do strany také vstoupím . Marně mi to doma rozmlouvali. Ve stranické legitimaci – ještě ji mám schovanou - je datum 1.ledna 1947, - nebylo sedmnáct a nebyla jsem plnoletá, ale komunisti brali tehdy asi každého, bez ohledu na zákony, jen aby se jejich řady co nejvíce rozrostly. Jako soudružka, chtěla jsem být politicky vzdělaná.V závodní knihovně jsem si vypůjčila Marxův Kapitál.Bylo to namáhavé čtení. Zarazilo mě, když po několika stránkách jsem se dočetla, že vedoucí silou ve státě by měl být proletariát. Dokonce by měla být diktatura proletariátu.Představovala jsem si, že stát by měli vést lidé vzdělaní, žádní diktátoři. Představila jsem si diktátora, ještě ke všemu nevzdělaného, něco mi začalo na této ideologii vadit..Už jsem toho moc nepřečetla, ale když se mě při jakési stranické prověrce ptali, jaký čtu stranický tisk, odpověděla jsem s drzostí mládí, že jsem četla Marxův Kapitál. Ještě dnes vidím protáhlé obličeje soudruhů, myslím, že mnohý z nich nepřečetl ani tolik stránek co já. Když přišel „ vítězný“ únor, byla jsem jako mnoho jiných lidí zmatená, nevěděla jsem co si mám o tom myslit, kde je pravda..Toho čtyřia- nebo pětadvacátého zas jsme musili všichni zaměstnanci pěšky do Prahy, vyslechnout Gotwaldův projev. Sotva jsme tam dorazili, někteří se ztratili v davu, utekli. Chtěli. totiž chytit jediný autobus, který je toho dne mohl odvézt do vzdáleného bydliště,jako kupř. moje spolupracovnice a kamarádka Vlasta. Bydlila až v Posázaví u Ondřejova. Také si vzpomínám, jak jsme se musili shromáždit v závodní jídelně. Předseda KSČ se na nás obrátil s výzvou, kdo nesouhlasí s politikou strany, ať odejde! Z těch asi tříset lidí vstal jenom jediný člověk, pracoval v chemickém provozu,. „J á n e s o u h l a s í m “, řekl a za hlubokého ticha jídelnu opustil.Už jsem ho nikdy neviděla, jmenoval se J a n ov s k ý.. V oněch pohnutých dnech jsem zase jednou zastupovala sekretářku Jarku u ředitele Šedivého. Přišel za ním student, kterého vyhodili z gymnázia a jeho rodiče ze zaměstnání. Chlapec prosil ředitele o jakoukoliv práci v továrně. Nedostal ji.
11
Už se mi ve straně vůbec nelíbilo „ lehko tam, těžko ven“, nebyla jsem hrdina jako pan Janovský. Až v roce l951 se mi podařilo stranu opustit.. To už jsem ale nebyla ve Spofě ani ve Štěrboholích. V čase únorových událostí jsem už delší čas pracovala v provozní kanceláři. Přešla jsem tam „díky“ nějake reorganizaci . Ty uvozovky jsou proto, že mne nemohlo potkat nic lepšího než právě ono přeřazení. Dostala jsem se do oddělení, kde vládl zcela jiný duch než v sekretariátě a naprosto nesrovnatelný s téměř otrokářským systémem u Strnada. Zde byl vedoucím RNDr Vladimír Zoula, bylo mu asi pětatřicet let, dokázal získat si respekt i když byl tolerantní.Po odchodu dr. Zouly převzal vedení jeho zástupce, magistr Zdeněk Foukal,později také doktor přírodních věd /přepisovala jsem jeho disertační práci o vitaminu K /. Zodpovídal za několik výroben medikamentů, ale také za administrativní pracovníky, tj..za kancelář do níž jsem se dostala.Opravdu nic lepšího mne potkat nemohlo.Dostala jsem se do společnosti mladých lidí ,s nimiž jsem se záhy spřátelila „Bylo nás pět“. Nejstaršími byli Luděk Šídlo a Vlasta Čápová, byli starší jen o tři roky než já, Standa Pirč , o dva roky starší a pouze o jeden rok Vlasta Gernertová, v tom čase pak moje nejdůvěrnější kamarádka. Po celou dobu, co byla naše pětice pospolu jsem si připadala jako ve škole o přestávce. Šéfové byli po většinu času v provozu a my popravdě řečeno jsme mnoho práce neměli. Vlastně byla špatně rozvržena. Čas od času jsme psali předpisy surovin na medikament, jehož nová šarže šla do výroby, nebo tu a tam nějaký dopis. Hlavně jsme zpracovávali úkolové listy dělníků jako podklady pro výplaty.Každý z nás měl na starosti určitá oddělení s různým počtem dělníků. Jejich mistři nám lístky předávali pochopitelně na poslední chvíli a my jsme musili pak pracovat i přes čas, abychom vše stihli k termínu výplaty.Já měla na starosti oddělení dispenzace, kde se vyráběly tablety, dražé a antiperly, v druhém tzv. barevném provozu se míchaly suroviny pro urologické preparáty Axuris a Desurol. Oběma oddělením mistroval Frant. Kotlán, raději jsem se mu vyhýbala, byl někdy nevkusně obhroublý. Vlasta Gernertová pracovala pro oddělení sirupů, mastí,posilujících nápojů Ovomaltiny a Malcaa /které jsme mohli fasovat/ a zásypu Aviril. Luděk Šídlo zpracovával podklady pro injekční oddělení, které vedla dr. RAŠKOVÁ, matka tehdejšího známého lyžařského reprezentanta.. Tehdy byly potraviny ještě na lístky a tak některé výrobky vylepšovaly naši stravu, kupř. zmíněná Ovomaltina a Malcao, ale také Infadin-rybí tuk. Tím jsem si polévala posolený suchý chleb, moc mi to chutnalo V areálu závodu byla menší budova, biologická laboratoř. V „ biole“.potřebovali k výzkumům také maso. Když z něj vytáhli co potřebovali, předali je závodní kuchyni a my strávníci jsme je konzumovali jako zavářku v polévce, v těstovinách, nebo z něj dělali sekanou. Některé výrobky sváděly nejen k jídlu. Vzpomínám, jak nás slečna ze sousedního skladu přišla požádat, zda bychom jí uvařili čaj. Přidali jsme do něj malinko projímadla a pak jsme poslouchali časté otvírání dveří u skladu a protější toalety. To ale nebyl nápad můj. Zato mne ale napadlo potrápit tatínka. Přišel do Štěrbohol na návštěvu, jen tak mezi řečí jsme se s tetičkou zmínily o chorobě, proti ní není žádný lék, projevuje se modrou močí. Předtím jsme ale tatínkovi nabídly „cukrátko “– Axuris. Z WC se vrátil zamlklý, dlouho jsme ho v obavách nenechaly. Také náš šéf, dr.Foukal vymýšlel a realizoval různé.žertíky. Pokud se týkaly nás, bez rozpaků jsme mu je opláceli.Tak jsme si vzájemně svazovali rukávy kabátů, bílých pracovních plášťů /nosili jsme je všichni/, zauzlovávali tkaničky u bot´apod.Jednou přišel z pražského ústředí ing. Palkoska, odložil si ve skříni kabát, klobouk a odešel do provozu.Toho využil dr.Foukal, natřel mu koženou pásku uvnitř klobouku inkoustem. Příště jsme se od inženýra Palkosky dozvěděli, jak se divil proč na něj lidé ve vlaku tak divně koukali, když sundal klobouk. Jezdil někam k Berounu, až doma objevil modrý pruh přes celé čelo. Myslím, že velké povyražení jsem skýtala Foukalovi já.Často jsem nevěděla, proč se vlastně směje, nevěděla jsem, že někdy to co říkám, lze vykládat dvojsmyslně. Jeden nový dělník si stěžoval, že jsem mu špatně spočítala výplatu, vysvětlovala jsem dr. Foukalovi, že novému dělníkovi první týden stojí. ,, jen ten první týden ?“ ptal se , já odpovídala, že ano, v další výplatě se mu to doplatí, Takže pak už mu nestojí?“ Nechal si to stále vysvětlovat,, už nic neříkej !“zachránila mne Vlasta Gernertová Jednou, byla jsem sama, mne přistihl, jak píšu dopis nějakému klukovi.Když mi ho chtěl sebrat, zmačkala jsem jej a vstrčila do pusy..Odešel, já dopis roztrhala a hodila do koše. Druhý den ráno byl dopis slepený a napínáčkem připíchnutý na stěně nad mým psacím stolem…. Často si také prozpěvoval rozpustilé studentské či ,,sprostonárodní“ moravské popěvky.. Naše pětice ,když nebyl přítomen a když jsme měli ,,volné dny“ také zpívala, sborově. Nejvíce se nám dařila douhá a táhlá ,, Cestička k Majrovce “ Vědělo se, že Foukal má dlouholetou vážnou známost /v té době mu bylo 27-29 let/ a také přítele Ajšu, s nímž podnikal všelijaké „ tahy“.Jednou po takovém tahu objevil se úplně zdecimovaný kocovinou
12
Otevřel šatní skříň, na dno naházel čisté i použité pracovní pláště, ulehl a požádal nás, abychom skříň zavřeli, že se musí prospat.Co čert nechtěl po chvíli se objevili nějací neznámí páni z ústředí. Standa je vybídl, aby s ním šli do provozu, kde dr.Foukala najdou. My zatím milého šéfíka probudili, oblékl si plášť a vydal se za návštěvníky. . Když už jsem u té skříně. Na dně měl pěknou zásobu konserv s koňským masem od UNRRY.. Stávalo se, že když jsme s Vlastou Gernertovou pracovaly přes čas, dostaly jsme hlad, tu a tam jsme nějakou tu konzervu snědly. Foukal nikdy nic ani nenaznačil, přestože musil časem poznat, že se mu zasoby ztenčily. UNRRA byla mezinárodní organizace, která pomáhala poválečné Evropě dodávkami potravin, textilu, léků apod., rozdávali nám je továrně.Tak jsme dostali vepřové konzervy smíchané s jablky. Byla to pro nás nezvyklá kombinace, ale v rajské omáčce, jak to dělala tetička, chutnala výborně. My ženy jsme dostaly teplé, ale lehké šedivé kabáty s kapucí, z kvalitního materiálu. Nosily jsme je několik let. Když jsme vycházely nebo vcházely houfně do továrny, všechny ještě ve stejných šátcích na hlavách /dostávaly jsme je každoročně k MDŽ/, mohli se kolemjdoucí domnívat, že „ spofačky“ mají vlastní uniformy. Nerada bych, aby to, co jsem o dr. Foukalovi napsala nějak znevažovalo jeho osobnost.Vždyť to byl právě on ,RNDr. Zdeněk Foukal, který vynalezl jedinečnou průmyslovou masť INDULONU, která si získala takovou oblibu a takové renomé, že se ještě, nyní po šedesáti letech vyrábí. Zase došlo k reorganizaci. Bylo zavedeno tzv.socialistické podnikové hospodářství –SPH. Pro naši přátelskou pětici to znamenalo rozdělení do jiných kanceláří. U dr.Foukala jsem zůstala jen já sama.. Vlasta Gernertová seděla v provozu u mistra Mencla, jen pár kroků chodbou ode mne. Samozřejmě, že jsme se navštěvovaly, stále jsme si měly o čem povídat, co si svěřovat. Někdy jsem si nebyla jistá, jestli se těším víc na odpolední nedělní rande, či na to až si budeme s Vlastou své zážitky dopodrobna vyprávět Nevím byly-ly jsme výjimkou, našimi nejhlubšími zážitky byly tenkrát ještě jen polibky a objetí na tanečních zábavách. Stejně jako já, chodila Vlasta tancovat často a ráda- do Ondřejova, na Buda, na pouť do Sázavy. Měla krásné čekankově modré oči stíněné dlouhými řasami.Jak byla rozechvělá, když jí chlapec do kterého byla zamilovaná zpíval při tanci „ Do tvých modrých očí, hledím jako zmámený….“ .. Jednou v létě o dovolené jsem ji navštívila u nich doma v Třemblatech. Bylo to ve žních,.Celá rodina pracovala na poli, rodiče, Vlasta, obě její mladší sestry Jiřina i Miluška.Také jsem se zapojila, přestože mne varovali, že vosiny štípou.No, štípaly. Sklízel se ječmen. Pracovalo se postaru, žádné stroje, dokonce ani provázky. Naučila jsem se kroucení povřísel v podpaží, vázat jimi obilí do snopů a ty stavět do panáků. Bylo tenkrát veliké vedro, jen se z nás lilo, ale byla jsem ráda, že jsem trochu užitečná.Suché snopy se kvečeru nakládaly na vůz a doma se ukládaly na hořejší patro stodoly, kde jsem je pomáhala rovnat. Když se v podvečer práce skončila, když paní Gernertová s dcerami připravovaly večeři, jela jsem s jejich tatínkem vozem za ves pro vojtěšku. Už si nepamatuju, byl-li potah kravský, nebo jestli to byli koně. Pan Gernert sekal kosou, já na voze vojtěšku podle jeho rady rovnala .. Vraceli jsme se. Byl nádherný teplý večer, ležela jsem na vojtěšce, voněla až to bralo dech. Byla už tma. Dívala jsem se na nebe, na oranžový úplněk a svět, život v něm mi připadal neskutečně krásný. Když jsem odešla ze Spofy i ze Štěrbohol, ještě jsme se s Vlastou několikrát sešly v Praze nebo jsme si zatelefonovaly. Vlasta pracovala ve Spofě ještě řadu let, ještě když už byla vdaná a jmenovala se Chýlová..Sdělovala mi různé novinky kupř. že dr. Foukal odešel z Měcholup do bývalé Orionky v Praze.. Také pár dopisů jsme si během let vyměnily, poslední na přelomu šedesátých-sedmdesátých let.To už bydlila s rodinou v Mirošovicích a měla dva syny…. Na svůj svátek v roce 1994 jsem si chtělat udělat nějakou radost. Vzpomněla jsem si na Vlastu. V telefonním seznamu Mirošovic jsem našla dvoje Chýlovy. Už na prvním čísle se mi ozval ženský hlas. Nebyla to ale moje dávná kamarádka Vlasta, jak jsem doufala, nýbrž její švagrová. Sdělila mi, že Vlasta náhle v lednu zemřela………. a s v ě t s e t o č í d á l …… Někdy po válce, nevím bylo-li to v roce 1945 nebo 1946 se ozvali Vernerovi : tetička se musí vystěhovat, protože domek byl prý postaven pro zaměstnance továrny. Byla to pro ni nečekaná rána, tím spíš, že netušila, že bydlí v cizím . Měla spoustu účtú na materiál, práci, obnášejících značně vysoké finanční položky , z kterých bylo jasné, že všechny se týkají stavby domku čp.148 . Nebyla to sice celková suma, zs kterou mohl být domek postaven, byly tu však různé nejasnosti, proč třeba po strýcově smrti .nebyl vyměřen nějaký nájem.Tetí také od strýčka věděla, že některý materiál kupoval na jméno firmy za velkoobchodní ceny. Žádný doklad ale na to neměla. Když byla naposledy za strýčkem v nemocnici, tušil už se neuzdraví, požádal tetičku, aby za ním přišla druhý den, že musí dát do pořádku majetkové záležitosti.Jenže ještě v noci zemřel.
13
Došlo k soudu, který se dlouho táhl.. Mezitím, bývalý strýčkův kolega ve firmě, účetní Klicman tetičce řekl, že po strýcově smrti byl jeho psací stůl otevřen, vybrány různé doklady, účty a pak teprve byla tetička zavolána, aby si odnesla co bylo strýcovo.Pan Klicman současně dodal, kdyby sdělení uplatnila, že to zapře, přišel by o místo Tetička mlčela. Protože z předložených účtů, které měla doma bylo, jasné, že byly peníze strýcem do domku dávány, soud je uznal a závěr byl, že tetí si je může tři roky zadarmo odbydlit. Tetí soudní rozhodnutí přijala, na advokáta, na rozdíl od žalobců, neměla. Hájila se sama. Soud se konal v Říčanech, jednomu stání jsem byla přítomna. Advokát odpůrců byl koktavý a když tetičku nabádal, aby šla do pohraničí,že je tam místa dost a že by se tam mohla uplatnit, odpověděla mu: „No, víte, pane doktore, já si myslím,že s vaší výřečností byste se tam uplatnil lépe než já !“ Co to bylo platné ! Prodala co mohla, nechala opravit domek v Žalově a se mnou se tam přestěhovala.Už nikdy se do Štěrbohol nevrátila. . Já jsem se do Štěrbohol podívala někdy počátkem roku 1980, Nepozorovala jsem žádné velké změny, spíš mi to tam připadalo stejné jako tehdy před léty. Jen podél silnice před zahrádkou bylo vysázeno několik.stromů. Zato, když jsem tam v roce 2007 přijela autem s oběma dcerami, žasla jsem! Štěrboholy jsem nepoznávala. Pole, která starou vesnici dříve obklopovala jsou teď široko daleko zastavěna domky a vilkami v zahrádkách, vůbec jsem se nemohla zorientovat.Stavení s číslem popisným 148 jsem nemohla najít. Chodily jsme sem a tam, našly jsme nový , skromný památník té bitvy. roku 1757, už jsem to vzdávala. Když jsme konečně stály před zahradní brankou v ulici, která nese jméno N e d o k o n č e n á došlo mi, proč jsme nemohly domek najít: Tenkrát sousedila „naše“ zahrada se zahradou Hrubých, nyní je od sebe dělí široká asfaltová silnice, Dříve byly vchodové dveře do domku přímo proti zahradní brance, dnes je zakrývá jakási veranda….Z domku vyšla paní Vernerová, oslovila nás, usmála se.. Na tetičku, Karlu Součkovou, si vzpomněla..
14
15
16
17
