Č
A S O P I S
T U R I S T I C K É H O
O D D Í L U
KLETR LIB
E R EC
36
Po bůhvíkolika letech konečně nové číslo! Co v něm najdete? Byla objevena nová zvířata Záznam o putování přes Velkou Jizerskou louku Balení batohů, části batohu, výstroj a výzbroj
Fotky, hry a soutěžě
Pátek, 29. 11. 2002
Právě jsem odemkl dveře klubovny, došel ke stolu v kuchyňce a začal skládat balíky s jídlem do igelitky. Ta potvora váží asi dvacet kilo a dalších patnáct mám na zádech. To je hlavní důvod, proč mi to z klubovny na nádraží, těch 500 metrů, trvá přes 20 minut. Tady se vítám s těmi, kteří na výpravu jedou a loučím s jinými, kteří z nějakých pochybných důvodů jet nemohou (viď, Janinko…) a je jim jako obvykle strašně líto, že na této výpravě nebudou s námi.
sálského zalednění, kdy mohutně rozsáhlý ledovec…“ nebo: „Z rodů krkavců a káňat je to převážně Linduška lesní a Starček hajní…“ Zároveň se učíme nějakou básničku z Knihy o Jizerských Horách – musíme si ji pamatovat až do zítřka do rána, a to každý z šesti členů družiny jinou část. K Ajce přistupuje poslední dvojice žádající svou část básně a my ostatní už nasazujeme batohy. Trasa vede nejdřív po zpevněnce, bažinou, pak v NIGHTMARE PRO VOZÍČKÁŘE*, pak skalami. Míjíme Pytlácké kameny, scházíme na Lasičí cestu a „po sléze“ se před námi otvírá pohled na svítící Jizerku. Zalézáme do chaty, likvidujeme zbytky svačin, přednášíme Ajce básničky (největší úspěch má Mirek, který místo „…a svět se zachvěje a přijde soudný den.“ zarecitoval „…zem se třese a tůň se třese…“) a za Ajčina čtení o Jizerce, královně hor, usínáme.
Sobota, 30. 11. 2002
Nastupujeme do vlaku, cestou probíráme nejrůznější věci a v Bílém Potoce, tam co je „konec světa“, vystupujeme. Pokračujeme nahoru, po červené, kolem obrovského dřevěného kříže až na Sedmitrámový most. Odtud na Předěl – nemusím snad dodávat, že už padla pekelná tma. Proto Zippyho a Mirka, kteří jdou přede mnou, pouze slyším: „Kam jedeš, holčičko? Do Prahy, na párty, na Pennery…“ Konečně Předěl! Shazujeme batohy a svačíme. Mirek, Zippy a Kuba, kteří se nejspíš Ajce nezdají dost tiší, zatím za trest přepisují ceduli naučné stezky. „Malý statutární ledovec, který v době
Jak bych měl charakterizovat dnešní probuzení? Probuzení, jako takové, bývá buď lepší, nebo horší než „pěst na oko“. Dnešní probuzení ale nešlo zařadit do žádné z těchto kategorií. Dnešní probuzení totiž bylo pěst na oko. Co se dělo? Více méně nic. To jen Tečka se mě snažila jemně probudit na službu. Ale což, přešel jsem to bez povšimnutí, vstal a šel radši rozdělat kamna. Ty potvory ale, jakmile jsem dovnitř vložil první dávku suchých třísek a zapálil, začaly praskat tak hlasitě, že v místnosti nezůstal spící člověk. Vyjma Ferdyše. Ten leží dál v koutku a „řeže dřevo“. Tečka s Kubou zatím namazali chleby a když se ostatní vrátí z rozcvičky (samozřejmě po řádném budíčku) může se snídat. Přestože prší, koná se venku poplach s bodováním batohů a další bohatý program, na který odcházejí všichni krom mě a Tečky. My totiž musíme uvařit krupičku k obědu. Ta je ale zářným příkladem toho, že to nejlevnější mívá často nějaké ty „mouchy“. Podobá se totiž svojí malou hustotou spíš polévce než kaši. Do oběda zbývá jen slabá čtvrthodinka, a to už přijíždí Drakosta a žádá nás, abychom urychleně vyrazili. Má v plánu ukázat nám jedno z nehezčích jizerskohorských míst – Velkou Jizerskou Louku. Nezbývá nám nic jiného, než vzít chleby od snídaně, sbalit baterky, obléci si pláštěnky a krupicovou polévku nechat malým. *) Nevíte-li, zeptejte se Zippyho nebo Mirka, ti vám to jistě rádi vysvětlí...
Cestou k soutoku Jizery a Jizerky, po celou dobu hustě prší, pak proti proudu Jizery až k „louce“ a po jejím okraji dál. Za pár kroků na nás nezbývá nit suchá a tak je nám i docela jedno, že se místy musíme brodit po kolena v bahně. Drakosta konečně odbočuje kolmo na říční meandry a tak za chvíli cítíme pevnou půdu pod nohama. Přicházíme na Lasičí cestu asi 100 metrů od Rybích louček a po další malé chvíli, dokonce ještě za světla, přicházíme do chaty. Malí přicházejí po čtvrthodince. Vpravujeme do sebe „kus toho žvance“ (čočka s párkem, pozn. aut.) a odcházíme (resp. zůstáváme) na Teččin – Helčin večerní program. Po dvou či třech hodinách družné zábavy, vymýšlení zvířat, příběhů (příklady na některých z následujících stránek) a udělení ceny nejlepšímu – Ajčinu družstvu nám je oznámeno, že si máme připravit místo na spaní a zalézt. Všichni očekávají poplach, a tak si oddechnou, když zazní „jen“ nástup. Dostáváme lístečky s otázkami a vybíháme směr naučná stezka Bukovec. A díky tomu, že nemáme tak dobré vztahy s rádci od malých (že ano, Helčo) končíme zpět v chatě na posledním místě. Ale co. Aspoň už můžeme, po krátké poradě, konečně jít spát. Vcházíme do místnosti kde spí zbytek velkých, a co to? Místo toho,
aby zde bylo slyšet jen spokojené oddechování, hemží se to tu oblékajícími se postavami. Kecali. A Ajka je poslala přepsat ceduli naučné stezky číslo šestnáct. To bude zase ráno vyprávění a spousta legrace plynoucí z nepochopených slov...
Neděle, 1. 12. 2002
Dnešní probuzení bylo horší než pěst na oko. SEDM minut před budíčkem mi bylo oznámeno, že mám jít rozdělat kamna, že Mirkovi to nejde. Tak vstávám a za chvíli oheň opravdu plápolá. Pak je krutá rozcvička – obíháme dokola v mrazivém vzduchu (sluníčko ještě nestihlo vylézt nad Bukovec) celou Jizerku. A jako třešnička na dortu – po návratu do chaty POPLACH! No co, alespoň už víme, že to nebudeme muset vybalovat. Pak odnášíme batohy před chatu a od-cházíme hrát spoustu Teččiných her – člověče nezlob se LIVE, Siamská dvojčata a hry na důvěru… (nejvíc se ujal pád důvěry – viz foto). Helča se službou zatím srovnala ve „dřevárně“ dřevo z hromady do úhledné hraničky (mimochodem hraničky o rozměrech 1x2x5 metrů), Sůša vaří rizoto a já, vzhledem k tomu, že už nemám co (ani koho – všichni se totiž rozutekli po Jizerce kreslit mapky a zjišťovat názvy domů) fotit, odcházím nahradit do služby Zippyho, který potřebuje
lovit záběry přírody pro školní potřeby. Konečně je tu oběd. Ten sníme, douklidíme, dobalíme a odcházíme do Kořenova na vlak. Malí vyrazili už před námi, chějí totiž jít podél Jizery. My ještě chvíli zůstáváme a dokončujeme úklid (respektive čekáme na Helču dokončující úklid. Pak zamkneme chatu a odejdeme. Za hodinku a kousek už jsme na nádraží, ale malí nikde. Těsně před příjezdem vlaku konečně přicházejí. S menšími problémy kupujeme lístky a – domů. Matěj Pozn.: Některé skutečnosti byly v zájmu zachování rádobyvtipnosti článku mírně pozměněny. Prosím tedy ty, kterých se to týká a případně dotýká za prominutí. Děkuji. Autor
Toto zvíře vzniklo nedopatřením poté, co jakýsi vědec nechal ve sklepě 3 kozy a několik tun hroznového vína. Dostali se tam štíři a on našel jen 3 exempláře Koštíra a velice čistý sklep. Koštír se angažuje v úklidu, podojením lze získat kvalitní víno, bohužel jen bílé. Nepodojíme-li koštíra včas a necháme-li ho poskakovat získáme lahodné šampaňské...
Odrůda: Ferda Další známé odrůdy: Franta, Pepa, Lojza První zmínky: od zítřka Další zmínky: od pozítří dál, převážně pak na D1 a za polárním kruhem Vybavení od přírody: slušivá loukoťová kola Good Year (odtud pochází světově proslulá značka pneumatik), pružina nejnovější technologie PRO AERO 3000 – tou se odráží. Zadní část těla pokrývá hustá srst, přední je pak kvůli aerodynamice protáhlá, pokrytá chromovanou ocelí. Co žere a saje: převážně dalmátské čufty a saje benzin – NATURAL 95 Rysy osobnosti: osobnost má, přestože to podle výrazu tváře nevypadá. Protestuje proti EU a globalizaci vůbec. Žije samotářsky, v případě setkání 2 jedinců stejného pohlaví a odrůdy si pružinami navzájem rozbíjejí loukoťová kola ve snaze handicapovat druhého jedince. Zajímavosti: (krom toho, že celé toto zvíře je zajímavost) je neustále v pohybu, mimo chvil kdy tankuje.
Hra spočívala v tom, že se rozdaly papírky se jmény pohádkových postav a podle toho se měly právě nenápadnými otázkami jednotlivé dvojice spojit do dvojic. Jenomže se stala chyba protože to někdo nezamíchal...
No takže na to, že to měla být hra na celý den, my to zvládli za deset minut. No co, druhý pokus už byl úspěšnější...
Ale před tím jsme se šli podívat na stavbu hradů...
První kolečko o objemu 3 kubické centimetry je spíše užitkový „vůz“, druhé kolečko, značně rozpadlé o objemu jeden kubický centimert je spíše sportovnější. Jsou tu náznaky aerodynamiky a zajímavý design.
O pauze se hrály hry:
Vánoční čas je synonymem klidu a vánoční výprava příslibem spousty her a legrace, ale letos je tomu jinak... Aralla Siderius poprvé spatřil světlo světa počátkem předminulého století v malém městečku Siderilla na jihovýchodním oblouku Karpat, podle něhož také dostal své jméno a nutno zmínit, že městečko již dávno upadlo v zapomnění a ještě nikomu se nepovedlo zlistit jeho dřívější polohu. Aralla se stal upírem v roce 1822, kdy ve velkých bolestech zemřel na těžký zápal plic. Ač byl ještě velice mladý, ve dnech svého života napáchal tolik škody a zla, že proměna v nemrtvého se stala takřka neodvratnou. A právě tento zloduch si jako své působiště vyvolil právě nenápadně vyhlížející hory na severu malé zemičky. A snad nebylo náhodou, že do těchto míst zamířily v tomtéž čase i kroky naše. Nebude lehké přežít v oné končině a kdo ví, zda se nám vůbec podaří vypořádat se s upírem jednou provždy...
Čtvrtek, 26. 12. 2002
Už cestou na sraz jsem potkal Mattyho, a tak nejsem sám, kdo se diví, že na konečné v Liďákách nikdo není. Stojí tu akorát Láďa – to jen proto, že nese Máje naběračku. Obavy se rozplývají s příchodem Janinky. A po chvíli už jsme tu „všichni“ – pokud se ovšem 16 lidí dá označit jako všichni. Nasazujeme běžky, batohy do auta a ploužíme se přes Českou chalupu na Maliník, kanálem na Novou Louku a přes Prezidentskou do chaty. Na trase nic divného není, ale horší je to s časem. Osm kilometrů za čtyři a půl hodiny! Taky proto je tma, když vcházíme do hlavní místnosti (nepředeslal jsem, že sraz je až v jednu). Zlikvidujeme svačiny a hrajeme Škubánkovy hry – například na monstrum – sedmičlené družstvo se musí pohybovat po pěti(!) nohách, mít sladěné oblečení a vydávat zvuky. Poté inscenujeme sloky písně „Vánoce, vánoce přicházejí“ a pak se všichni přesunou nahoru, aby se dala připravit vánoční nadílka. Písní voláme Ježíška, ten přijde a rozdá dárky. Objevila se tu tři ohromná lízátka. Jejich majitelé se do nich s vervou pustili, až se Ferdyš zhrozil: „Hele, vy s těma lízátkama, abyste si to nepřilepili ke svetru, svetr k lavici, lavici k podlaze, podlahu ke stropu…“ Za zpěvu písní dojídáme cukroví (teda spíš obráceně) a odcházíme spát. Po necelé půlhodince nás ale budí Hamůra, že prý jsme moc hluční a že se máme nachystat na běžky a posílá nás na kristiánovský hřbitov. Prcek pajdá vedle nás ve sněžnicích – má totiž zlomenou „pačmáku“ (rozuměj ruku) a nemůže běžkovat. Na zkratku si nikdo z nás netroufne, tak ji objíždíme, místy na sebe čekáme (např. u Dědy Hráze) a pak okolo celé přehrady míříme pod kristiánovskou zkratku. Na místě si sundáme lyže (Prcek si sněžnice nechá) a ten
poslední kilák jdeme pěšky. U studánky, tam kde je údajně nepitná voda, my „vedoucí“ (to jako vedoucí v chůzi) čekáme až nás ostatní dojdou a pak už jen překonáváme louku k rozcestníku. Tady stojí Hanka s Janinkou a s lítostí nám oznamují, že se stala velice nepříjemná věc. Do Jizerských hor se zatoulal upír. Dozvídáme se také, že budeme rozděleni do dvou skupin – v jedné vedoucí Tečka, v druhé já, překvapivě. Pak je nám přečten dokument o tom, co to upíři vlastně jsou. Stojí v něm: Upír, neboli nemrtvý, z člověka jenž činů špatných dopouštěl se či s Ďáblem obcoval po smrti se stává. K žití posmrtnému jeho krve lidské třeba jest. Po čas určitý dí i bez moku rudého přežíti, avšak schránka tělesná chátrati počne a síla nadpozemská vytrácí se. Doveda měnit se v porvory světské – vlky, netopýry a krysy, v mlhu vtěliti se. Poznáme ho dle řezáků ostrých, retů rudých, síly dalekosáhlé a že v špíglu (zrcadle) neodráží se. Za noci bdí, za svítání k spánku v rakvi ukládá se. Ubrániti se možno jest česnekem, předměty svěcenými. Větev růže plané v rakvi uvězní ho. Odjinud vždy že pochází, rakve s hlínou rodnou seb vozí si, bez ní k spánku ulehnout mu nemožno jest. Zneškodniti ho posvěcenou kulkou olověnou či kůlem dřevěným do srdce ranou, toť na každého nemrtvého působí, však každý svůj způsob v tajnosti uchovati dí, ten v jedné z rakví se nachází. Poslední, co nás dnes čeká, je vzít si česnek z náhrobku na hřbitově. Náhrobek nacházíme
bez problémů, je na něm letopočet 1822. Háček je v něčem jiném. Na jednoho člověka z každé skupiny česnek nezbývá. Teď se upíra ještě všichni bojí a všichni česnek chtějí, takže určujeme dva, kteří nebudou protestovat a zároveň se nám proti přípaným upírovým útokům budou dobře bránit – Bůra a Matouše. (Kdo by byl řekl, že se na konci výpravy budeme hádat o to, kdo si vůbec ten česnek vezme – je totiž opravdu silný a leckomu se po něm dělá špatně). No, a teď se už jen vrátíme do chalupy a konečně odejdeme spát. Matěj
Pátek, 27. 12. 2002
Ráno jako vždy budíček a pak, dnes krátká, rozcvička. Běželi jsme na kopec, tam jsme se protáhli a běželi nazpět. Vyčistili jsme si zuby, uklidili a šli na snídani. Byla rybičková pomazánka, která byla prý dobrá, ale mně moc nejela. (Ale taky co vlastně Prckovi jede, že?) Po snídani jsme stavěli betlémy. Ten náš byl z kupy sněhu a na jedné straně byl vytvarovaný z větviček a na druhé straně Mirek vysochal Jezulátko se vším všady. Tak to byl náš betlém, i když Marie vypadala jako černý jezdec. Byl jsem s Mirkem, Májou, Bůrem a Škubkou. Ten druhý betlém, který stavěl zbytek osazenstva kromě služby a kronikářů byl zpracovaný formou „andělíčků“, kteří byli ještě vysypaní kořením. Také jsme hráli „Lízátka“. To spočívalo v tom, splašit v území útržky kartiček s čísly 1–10. To nám šlo, ale jen jedničku a šestku nikdo nenašel. Přijeli se na nás podívat Drtil s Citrónem. Drtil přivezl Matějovi voskovou kouli, vyměnili si s osazenstvem pár telefonních čísel a odjeli kamsi do hor.
Potom jsme šli na oběd, ke kterému byla bramboračka, po jejíž snědení jsme měli čas na deníky a pak jsme hráli takzvanou „Potkávací hru“ – šli jsme po okruhu Jablonecká – Prezidentská – transformátor – Jablonecká, druhá skupina šla proti nám a nesměla nás najít. Chtěli jsme to vyřešit tím, že se schováme hned na na začátku, ale po hodině mrznutí přišla druhá skupina a Mirek povídá: „Tady jsou stopy.“ A Tečka na to: „Tady určitě nebudou.“ A vzápětí na to Mirek: „Mám je!“ A konec. Proto jim oznamujeme heslo („Ořezaná tužka na oči se zlomeným hrotem“) a rychlou chůzí do chaty – museli jsme totiž obejít celý okruh. Vrátili jsme se asi v pět a pak mě a Báru zavřeli nahoru do místnosti a ostatním namluvili, že nás vzal upír. A oni museli jet ke kapličce, kde hledali přes půl hodiny zprávu. Přemýšlejíc kam by to tak Drtil s Citrónem mohli schovat (vychytralé organizátorky totiž nechaly práci na dnešních dopoledních návštěvnících) propátrali celé okolí kaple a cedule s mapami poblíž nechali až nakonec. Zpráva obsahovala mírně matoucí sdělení: VNJD. Ale měli s sebou konec konců dost inteligentních jedinců, a tak na to přišli. Vodní nádrž Josefův Důl. Na hrázi nalezli papírek s obligátní kresbou budky s vyřezaným otvorem tvaru srdce a u ní pak skončili – u kadibudky, kde jsme na ně celí zkřehlí čekali. Pak jsme si vyčistili zuby a odpochodovali spát. Prcek
Sobota, 28. 12. 2002
Po obvyklém budíčku následovala již méně obvyklá snídaně a po ní Teččiny hry – Na pohádky, to jsme se rozdělili do družstev a postupně jsme předváděli pohádkové postavy. Našemu družstvu to moc nešlo,
přestože jsme měli Bůra. Poznávaly se i pohádky z úryvků a psaly názvy pohádek. Poslední částí, tak jako to bývalo v Anežce České, jsme poznávali pohádkovou postavu na kterou Tečka myslela a odpovídala na naše otázky ANO či NE. Následovala lámající hra Twister. Představte si prostěradlo s čtvercovou sítí 5x5 polí, ve sloupcích barvy a v řádcích symboly. Dva zvolení ze soupeřících družstev se pak postaví proti sobě a začnou postupně pokládat vylosovanou končetinu na vylosovanou barvu, symbol nebo kombinaci obojího. Místy pak vznikají zajímavé pletence těl… Další hrou je bingo. A pak se staví věže z piškotů. Nejzajímavější, a taky nejvyšší věž, má Matyášovo družstvo. Matty sám pořád váhá, jestli další piškot přidat nebo ne a mít věž ještě o kus vyšší, ovšem za cenu risku pádu celé věže. Najednou je nástup a na něm nám „organizátorky“ Hanka s Janinkou sdělují, že zjistily, kde má Arala schované rakve s hlínou a návodem jak ho zničit. Proto se vydáváme do území a rakve (čistě technicky krabičky od sirek oblepené izolační lepicí páskou) hledáme. A po půlhodině už máme obě části návodu pro upírovo zničení. Zbytky rakví a hlíny pro jistotu pálíme v kamnech. A po obědě – zeleninové polívce se chystáme na půldenní výlet na běžkách po Jizerkách. Vyrážíme na přehradu, pak po žluté na Kristiánov a poté nahoru po magistrále směr Čihadla. Na Rozmezí se fotíme a na Čihadlech se dělíme na dvě skupiny. Vlastně na tři, páč pár lidí se zapomnělo vzadu a proto se pro ně Sůša vrací se vzkazem, aby to otočili a vrátili se do chalupy.
Pomalejší skupina se vrací přes Sedlo Holubníku a my, zdatnější si vybíráme cestu přes Krásnou Maří a Hřebínek. Na Žďárku to se sněhem ještě jde, u Tetřevek už je to horší a za Maří už raději lyže sundáváme abychom je nezničili. Ten kopeček na Hřebínek je naštěstí ještě pod sněhem a tak ho nadšení sjíždíme. Na Hřebínku chvíli váháme zda si něco nezakoupit, ale pak s prázdnýma rukama křižovatku s kioskem opouštíme a okolo Prezidentské chaty dorážíme do chaty. Mezitím se setmělo. Po chvíli strávené psaním deníků se vypravujeme na kopec, kde se nachází vejce, o kterém bylo psáno v návodu na zničení upíra. To po několika menších obtížích (a hodině hledání) nalézáme a očazujeme na vlastnoručně jedinou sirkou zapáleném ohni. Po návratu a večeři je poplach (Bobři jsou první!!!) a běháme ve sněhu osmičku. Pak se píšou deníky a Při tom zpívanda a Ferdyšovy pohřební písně („Zalez mi do ucha červ, překous mi ušní nerv...“). Pak opět česnek a večerka. s pomocí Skřítkova deníku – Matěj
Neděle, 29. 12. 2002
Ráno byl budíček v osm. Poté, co jsme se vzbudili, běželi jsme na dlouhou rozcvičku s Tečkou. Běželi jsme do kopce, kolem Tesanky k transformátoru a k chatě. Když jsme konečně přiběhli, šli jsme na hygošku a na snídani. K snídani byla vánočka, tentokrát bez másla. Potom začala první bída. Oznámili nám, že jdeme běhat Čtyřiadvacetiminutovku. Nakonec jsem skončila 2.–3. Měla jsem radost. Dopoledne jsme hráli různé hry, dokonce i testík jsme psali. Asi v jednu byl oběd – vynikající rajská. Po obědě nebylo zbytí – museli jsme splnit to, co jsme našli v upířích rakvích včera. A teď to začalo. Obě družstva jela spojená. Nejdříve jsme jeli na hráz a odtamtud do Josefáče. Byl to super kopec a kupodivu jsem se nenatáhla. Z Josefova Dolu jsme jeli (spíš šli než jeli...) do Pekla. Tam jsme museli „darovati“ opálené vajíčko hodnému člověku. První vejce jsme dali paní z hotelu Peklo. Cesta
Pan Prošek, který nám vezl batohy, ho musel vzít do vleku a po dvou stech metrech zjistil, že už nic netahne. Vracel se tedy a až na druhý pokus se povedlo Bídu i s nákladem dovézt ke Královce. Z kopce pověstný favorit konečně nastartoval a dojel až do Lidových sadů. A po jeho příjezdu – pokřik a domů. Matěj
byla do kopce. Druhé a tudíž poslední vejce zůstalo na ocet, jelikož jsme nevěděli, komu ho dát. Když jsme došli k hájence, odbočili jsme na cestu vedoucí na sever. Po chvíli jsme zalezli do lesa a trochu bloudili, ale zanedlouho jsme narazili na Jelení potok a pak na cestu, která nás šťastně zavedla pod loveckou chatu Věčného mlčení. Okolo přehrady na chatu – těšila jsem se hlavně já, protože mi bylo špatně. K večeři byla gulášovka a večer vyhlášení a rozdávání cen. Naše děti – Barča, Matouš a Bůro – obsadily v půlročním bodování všechna tři „medailová“ místa a zároveň měli jako jediní z malých 100% docházku. Byla i krátká zpívanda po které byla venku večerka. Vepříci šli spát a my měli ještě poradu. Zalomili jsme to asi ve tři čtvrtě na jednu. Škubánek
Pondělí, 30. 12. 2002
Ráno, hned po snídani se začíná balit a uklízet. Mezi osazenstvem probíhají různé odvety (např. mé útoky na Hanku kronikovým datumovým razítkem) a pak, po sýrové pomazánce k obědu se vydáváme na cestu domů. Na běžkách přes Královku na Maliník, Českou Chalupu a do Liďáků. Cestou pár her, jako „deset, devět“ a podobně. Ferdyš má dvacet minut zpoždění (no jo, Bída).
Co s sebou na výpravy a vycházky
Pěší turistika – alespoň taková, na jakou se chystáš, tedy ne v příliš náročných terénech – nepotřebuje tolik zvláštního a drahého vybavení, jako mnoho jiných sportů. Přesto však si stanovíme několik zásad, podIe nichž bys měl pořizoval to, co budeš stále na svých cestách potřebovat. Jsou to asi tyto: • Mít všechno, co je třeba, ale pokud možno nic navíc. • Dobře se rozmyslet, co potřebuješ – vol podle charakteru činnosti, kterou si vybereš (některé druhy turistiky mají zvláštní nároky, např. vysokohorská). • Požadovat vždy kvalitu, avšak pozor – nejdražší není zdaleka vždy nejlepší! • Mít věci, které nepotřebují příliš častou nebo speciální údržbu a opravy. • Vždycky se před nákupem poradit se zkušenými, ostřílenými turisty a táborníky. Turistická výstroj – tedy to, co si „do terénu” oblékáme a obouváme, má přece jen některé požadavky.
Aby ses cítil v přírodě za jakéhokoli počasí dobře, snaž se zachovat vyzkoušená pravidla: • Obuv – tak oblíbené a za každého počasí viděné botasky jsou opravdu vhodné jen pro sportování na upravených hřištích nebo pro letní vycházky v lehkém terénu. Pro turistiku jsou vhodnější pohorky s profilovanou podrážkou, příp. vibramovou – zpevňují totiž nohu předevšim v kotníku a stabilizují chůzi. A vůbec nejsou „těžké na noze“, jak jejich odpůrci tvrdí. Nesmíš si je samozřejmě vzít nové hned na delší cestu, potřebují pár desítek kilometrů na „vyšlápnutí“ do tvaru tvé nohy. Pak jsou zárukou pohodlné chůze v jakémkoli terénu a počasí. • Ponožky (podkolenky) – volíme rozhodně z přírodního materiálu (vlna, bavlna). Nenos na delší pochod spravované či potrhané ponožky – dřou nebo tlačí na nejnevhodnějších místech a jsou příčinou puchýřů, otlaků a jiných nepříjemností. • Prádlo – ani příliš volné, ani těsné (aby nedřelo a neškrtilo, opět zásadně z přírodních materiálů, aby sálo pot.
SLÍBENÉ ČÁSTI BATOHU
• Košile – z bavlny nebo flanelu, raději tenká než silná. Svetr – vlněný, raději dva tenké, aby bylo možno regulovat izolační schopnosti oděvu, než jeden silný! • Kalhoty – z lehčích prodyšných materiálů, plátna nebo slabšího manšestru. V létě „kraťasy“, jinak golfky nebo volné pohodlné kalhoty. Rozhodně se nehodí „texasky“. • Bunda – větrovka s kapsami a všitou kapucí, prodyšná, nepromokavá. Silné vatované či dokonce péřové bundy se nehodí, při pohybu by ses hned zapotil. • Doplňky – čepice se štítkem (v zimě „kulich“), šátek na krk, rukavice (nepodceňuj je, při pohybu v terénu skutečně nemůžeš chodit s rukama v kapsách!), pláštěnka do deště. Turistická výzbroj je to, co poneseš na vlastních zádech při nejrůznějších putováních a táboření nebo při dlouhých pochodech. Proto je důležitá lehkost
– příliš velká zátěž na zádech ti pokazí všechnu radost z jinak pěkné výpravy – a účelnost. K přespání venku potřebuješ stan (lehké „áčko“ se všitou podlážkou a nízkou podsadou), ti otužilejší vystačí se stanovým dílcem pro postavení malého jehlanu bez podlážky nebo i s klasickým přístřeškem z réblu. Dále spací pytel s vyměnitelnou vložkou a případně karimatku o co nejmenší váze, která ti zaručí tepelnou izolaci od země. K přípravě jídla se můžeš vybavit lehkým vařičem (na tuhý či tekutý líh, plynové bombičky), jídelní miskou, lžící a otvírákem na konzervy. Pro větší skupinu (družinu) pak už je potřeba mít kotlík, zkušení s sebou nosí malé tenké prkénko na krájení potravin a kousek igelitového ubrusu, aby potraviny neležely na zemi. Pro osobní hygienu stačí malá taštička na zip, do které uložíš mýdlo, kartáček a pastu na zuby, krém na ruce a na opalování, jelení lůj. K taštičce pak malý ručník. Kam tohle všechno uložíš? Protože se alespoň v začátcích nebudeš pohybovat v náročnějším terénu, postačí ti úzký batoh, takový, jaký ve speciální podobě používají horolezci – říká se mu kletr. Měl by mít postranní kapsy a být přizpůsobený tvé tělesné výšce i objemu toho, co do něj budeš muset uložit. Pro vycházky a kratší pochody postačí malý, třeba i skládací batůžek. Chlebníky a různé vaky a tašky na jedno rameno působí potíže při rychlejší chůzi, padají, navíc jednostranné zatěžování páteře není dobré.
Dva nože, oba však jedním jsou, neúnavně touží zkřížit své čepele Navzájem nikdy si neublíží; Kdo však postaví se mezi ně, se zlou se potáže (nůžky)
i učitelka češtiny se někdy utne...
Přijde Vietnamec do krámu a říká: “Tien chai cun lang coca cola.” A prodavačka: “Promiňte, říkal jste dva litry čeho?” Víte, proč nemají Siciláni rádi Svědky Jehovovy? Siciláni nemají rádi ŽÁDNÉ svědky.
Sedí takhle prasátko na stromě a jí třešně. Jde okolo vlk a ptá se: „Co to děláš, prasátko?“ To odpoví: „Jím třešně“ „Na BOROVICI?“ „No, doneslo jsem si...“
Někdy žíly otvírá Někdy rdousí hrdlo spící Kvůli ní vždy umírá Bytost svou smrt netušící Noc ji skryje – to je jisté Avšak nikdy nespí ve dne Kdo svědomí nemá čisté Při myšlence na ni bledne (vražda)
1) Ty, co svou věčnou samotu slzama zapíjíš 2) Noc kouzel plná zázraků se k ránu naklání je málo lásky na světě a žebrat neumíš. už došli tam kam lákalo je zvonů volání. Ty patříš k těm co tuhle noc na pouť se vydají Jak z hloubi domu na večer, když dítě usíná je jejich noc těch lidí noc co lásku hledají. Směje se tiše tichounce královna Kristýna. Až večer padne do polí zaslechnou zvonů hlas je bílá tma a bílá zem a divnej, divnej čas. Jen vítr houfu poutníků na cestu vyhrává. Tu noc královna Kristýna svý děti svolává.
Šla kolem mýho domu řada slepejch poutníků snad před rokem či před chvílí jsem vzala za kliku Je noc královny Kristýny, už slyším zvony znít volá královna Kristýna, já taky musím jít.
Ref.: Zvon už volá sníh lampu zhasíná z dálky volá královna Kristýna.
Ref.: Zvon už volá...
1) Zase vidím za soumraku na pozadí šedejch mraků mlčenlivej zástup kamarádů, siluety hor a stromů, starejch opuštnejch lomů blíží se s duněním vodopádů. Táhnou krajinou strží a tooní, muži z Shakespearovejch sonetů, postavy divnejch tvarů a vůní, přízraky červenejch baretů. Ref.: Zvláštní znamení woodcraft, loukám prostřenej stůl, dálka ruku ti podá, chleba a sůl, zvláštní znamení touha, v nohách tisíce mil, obzor kdo v očích nemá, nic nepochopil. 2) Do šedivejch dnů a roků duní rytmus těžkejch kroků, vichřice a sníh je doprovází, maskovaný kombinézy po všech armádách, co lezly úbočíma našich hor a strání. Táhnou krajinou podivný stíny, muži z Shakespearovejch sonetů, za nechtama smutek rodný hlíny, přízraky červenejch baretů. Ref.: Zvláštní znamení woodcraft...
V tomto čísle si trochu prozkoušíme znalosti vašeho rodného* města. Otázka tedy zní:
Jmenujte alespoň 2 budovy, na jejichž fasádě se objevuje motiv muže nesoucího koberec (či jemu podobné břemeno). Odpovědi předávejte vedení nebo členům redakce – ti jsou napsaní na poslední stránce dole - udejte ulici, číslo popisné a přibližnou velikost osoby (samozřejmě velikost osoby na fasádě, ne té které to budete odevzdávat! ).
Pro neznalce jazyka anglického: Story = příběh, tentokrát o hrnčířce která se jednoho dne vydala přes hory do Liberce prodat nádobí a cestou ji přepadla bouřka. Sepsali: Matěj, Zippy a další na výpravě na Jizerce…
Zatáhlo se a zuřivě zahřmělo. V příští chvíli hrnčířka uskočila a vlasy se jí zježily hrůzou, když to viděla. Zářící cukrářský obchůdek u cesty. Za pultíkem stál cukrář, zpod čepice mu koukaly šedivějící vlasy a jeho bílý overal také nevypadal na to, že by ho někdo nedávno pral ve Viziru. Hrnčířka však zírala i tak. Pak popošla blíž, v kapse už nahmatala těžce vydělanou pětikorunu a přemýšlela, co si zakoupí, a najednou… PUFF! Obchůdek zmizel, běložlutá záře se změnila na temně rudou, ve vzduchu začpěla síra a ona si uvědomila, že stále ještě hustě prší. Cukrář ze sebe strhal overal se slovy: „Bílá, to je ale hnusná barva, k mojí podstatě se nehodí a navíc mi ani nesluší. Jsem v ní hrozně vidět“. V tom si hrnčířka povšimla, že místo jedné boty má kopyto a zpod kamizolky, kterou měl dříve schovanou pod overalem, mu čouhá ocas. Ďábel! Satanáš! Lucifer! Vládce pekel a podsvětí! Bertík! Chtěla se obrátit na útěk, ale nohy jí nějak ztěžkly. Asi hrůzou. Nebo spíše tím, že se jí na jedné z nich objevil kbelík vyplněný ztuhlým betonem. „Hrnčířko,“ zahřměl hlas pána pekel. „Nevybrala sis pro cestu do Reichenbergu nejvhodnější den.“ „Vidim, no a co?“ „Nezdá se mi ale čertovské nechat tě jen tak zabít bleskem. Máš jedinou možnost. Utíkat. Ale pozor! Když tě chytím, splním si tři přání.“ Hrnčířka kolem pekelníka „vystřihla“ nádhernou ‘myšku’, (kterou by i ten nejnáročnější učitel tělocviku ohodnotil nejhůře 4-) a utíkala, co jí kbelík stačil, směrem Reichenberg. Lucifer se zatím opřel o strom a se slovy: „Ale, času mám dost“ zapálil si cigárko. A jak tam tak stál, šel okolo čert, který neplnil náležitě své pekelné povinosti. Bertík proto nechal hrnčířku hrnčířkou a jal se řešit vnitřní pekelné záležitosti. A hrnčířka? Ta došla až do Liberce, a za vyprávění svého příběhu si vydělala víc, než za všechny ty hrnce a talíře, přesněji – další pětikorunu. *) Liberce. Vím, že všichni jste se tu nenarodili, ale žijete tu, ne? A navíc, KLETR je Liberecký oddíl...
Povinné Věci Schůzky
papír, tužka uzlovačka mapa JH (1:50 000) KPZ pastelky bačkory
Výpravy
papír, tužka uzlovačka mapa JH (1:50 000) KPZ zdravotnický balíček nůž baterka pláštěnka krabička sirek
Družinové Věci malý kotlík + lanko, obal velký kotlík + packa, obal sekera v obalu polní lopatka lékárna ohňový balíček naběračka, sítko, prkénko otvírák na konzervy buzola koření
KPZ:
Papír a tužka guma na gumování škrtátko a 10 sirek 3 Připínáčky sterilně zabalená náplast a obvaz žiletka provázek drátek 3–4 gumičky 3–4 hřebíky různé délky 2–3 lístky na autobus svíčka
TURISTICKÉ VYBAVENÍ Dělí se:
turistická výzbroj turistická výstroj
Výzbrojí rozumíme to, co neoblékáme na sebe, tj, např. kotlík, stan, baterka ap. Výstroj je pak oblečení, jak to které máme na sobě, tak to zabalené v batohu. Jednodenní výpravy: • PV, (DV) • Náhradní ponožky, v zimě čepici a rukavice • Lžíce, příp. i ešus (vybavení na jednodenní výpravu se může měnit – upřesní rádce)
křída žárovička pevný líh březová kůra celkem 50 Kč v drobných dvě známky dopisní dvě známky na pohled šitíčko: 3 barvy nití 2– 3 různé jehly 5 zavíracích špendlíků 4 knoflíky
Vícedenní výpravy: (lze použít jako seznam pro mistrovství v balení batohů) • Spací pytel v igelitce a obalu + vložka do spacáku • Karimatka + obal (platí i v případě, že je karimatka v batohu) • PV v obalu, zvlášť zdravoťák v samostatném obalu, baterku a pláštěnku • Ešus kompletní = 3 díly + lžíce – vše podepsané, v obalu • Náhradní oblečení – svetr či mikina, rolák, triko, kalhoty minimálně. V obalu. • Zimní doplňky – čepice (po-
Zdravoťák:
3 sterilní obvazy stahovací obvaz trojcípý šátek polštářková náplast náplast bez polštářku septonex nůžky paralen endiaron 5 zavíracích špendlíků papír a kus tužky
řádná), rukavice, šála příp. nákrčník, návleky, v obalu • Spodní prádlo, ponožky, v obalu • Náhradní boty v igelitce • Hygiena: vlastní zubní kartáček, mýdlo, ručník, toaletní papír • Rébl, „10“ m pevného provázku + kus toho slabšího provázku do rohů • Obalem se rozumí šusťákový pytlík šitý na míru uzavíratelný jezdcem • Těžiště batohu je uprostřed. Těžké věci mají být umístěny na zádech batohu v úrovni ramen
KLETR, časopis Turistického oddílu Kletr, Myslivecká 308, Liberec, Vychází v nákladu 1 výtisků vydáván redakční radou ve složení: Matěj Humpál (šéfredaktor, sazba, grafická úprava, fotografie) Jan „Zippy“ Cichý (nadpisy, obrázky, grafiky), Jiří „Mirek“ Hořavka (komiks), Petr „Ferdyš“ Polda (fotografie, sazba, případná cenzura) Andrea Fouquéová (jazykové korektury, fotografie). Neprodejné.
