Abstrakty příspěvků a program konference Krása, krajina, příroda VII.
Město a příroda 19. 11. 2013, 9:00-18:30, Akademické konferenční centrum, Husova 4a, Praha Barbora Bakošová, Katedra environmentálních studií FSS MU v Brně Fenomén “urban exploringu” a estetika opustených budov “Urban exploration”, alebo v preklade “mestské bádanie”, je súčasným fenoménom, pri ktorom jeho aktéri nachádzajú záľubu v prenikaní do opustených mestských priestorov. Môže sa jednať o podzemia, zavreté priemyselné budovy, nemocnice, vily alebo školy; ich typickým rysom je aura vyprázdnenosti a chátrania objektov predtým využívanými človekom. Mestské bádanie v posledných rokoch získalo na popularite, dôkazom čoho sú weby a blogy, kde si jednotlivci vymieňajú rady a skúsenosti, a v neposlednej rade zdieľajú svoju bohatú fotodokumentáciu, ktorá má v mnohých prípadoch výrazné estetické kvality. Vo svojom príspevku by som chcela popísať spoločné estetické rysy týchto fotografií. Už na prvý pohľad je totiž zrejmé, že fotografie sprevádza jednotný estetický náboj, ktorý je charakteristický dôrazom na ponurejšie tóny farieb, nehybnosť, osamotenie, bojom prírodného a ľudského elementu, zobrazením úpadku, alebo kontrastom slnečného svetla s temnotou prázdnych interiérov. Tieto prvky nápadne pripomínajú estetické zobrazenie ruín, s akým sa stretávame v období romantizmu osemnásteho storočia, a domnievam sa, že či už zámerne alebo nezámerne na toto estetično nadväzujú. Snahou o objavenie postindustriálneho vznešena pripomínajú mestskí bádatelia romantickú idealizáciu ruín kláštorov a zámkov. Zdá sa, že estetická záľuba v úpadok a spustnutosť pretrváva i napriek premenám estetického cítenia v dvadsiatom storočí a dokonca získava na sile. Jan Hlávka, Katedra estetiky FF UK v Praze Jeffersonův trávník. Mezi občanskou povinností a diktátem dobrého vkusu. Úhledně zastřižený trávník na předměstí velkoměst neodmyslitelně patří k symbolům americké kultury. Tento prostor na hranici přírodního s umělým, soukromého s veřejným a estetického s esteticky neutrálním je dějištěm neměnných rituálů (sekání, kropení, grilování, fotbal, baseball atd.) utvářejících individuální i národní identitu Američanů. Nikoliv náhodou sahá historie trávníkové hortikultury až k zakladatelské generaci Spojených států – k sídlu prezidenta George Washingtona Mount Vernon a urbanistickým plánům autora Deklarace nezávislosti Thomase Jeffersona. Zásluhou těchto osvíceneckých intelektuálů se dokonalý trávník – ryze estetická norma britské zahradní architektury – stal, vytržen ze svého přirozeného prostředí, symbolem morálního vítězství rozumu a houževnatosti nad přírodními silami. Ve svém příspěvku se pokusím využít filozofický názor T. Jeffersona – jeho neo-palladianismus, morální estetiku, dynamický koncept štěstí, i utopickou představu monokulturní demokracie – jako východisko interpretace světlých i temných stran mnohovrstevného fenoménu, jímž americký trávník je. Martin Charvát, Katedra Elektronické kultury a sémiotiky FHS UK Město jako organická struktura a dění smyslu Metafora města jako organismu souvisí s Harveyho spisem De motu cordis (1620) o cirkulaci krve v těle, jehož základní myšlenky se pokusili aplikovat osvícenští architekti na město, a také s konstitucí biologie jako samostatného vědního oboru na počátku 19. století, která zásadním způsobem
1
přepracovává vztah viditelného a neviditelného. Město je připodobněno k organické struktuře, kde se mohou obyvatelé volně pohybovat jako krev skrze tepny (ulice) z jednoho bodu do druhého, jejíž jednotlivé prvky jsou spolu v součinnosti kvůli jedinému cíli: zdraví. Ve druhé polovině 19. století je však toto idealistické pojetí městského prostoru zrelativizováno. Jakoby se tento organismus pomalu rozkládal a to, co mělo zůstat uchováno v oblasti neviditelného, se začíná drát na povrch, lze mluvit o poli plném vnitřností. Tento proces bych rád sledoval na povídce E. A. Poea Muž davu, kdy se budu snažit odpovědět na otázku, zda lze v takto uspořádaném prostoru zakusit estetický prožitek. Simeona Jedličková, Seminář estetiky, FF MU v Brně, Pavel Šimek, Ústav biotechniky zeleně ZF MENDELU v Brně Zeleň ve městě. Přírodní nebo umělé? Tento příspěvek poukazuje na několik úskalí pojmu „přírodní“, a to ve vztahu k „umělému“ v rámci městského prostoru, a nabízí nástin typologie uplatnitelné pro mezioborovou diskusi na toto téma. Výchozím bodem je lexikální výklad pojmu, který je zároveň určitým garantem interpretačních mezí. Zmíněnou dichotomii lze vztahovat k lidským aktivitám a městský prostor nahlížet jako „artefaktuální“ prostředí, ve kterém je i relativně „přírodní“ ovlivněné lidskou činností, a je tak nutně do jisté míry umělé. K podobnému závěru vede i poněkud zúžený pohled zahradní architektury, která význam pojmu „přírodní“ chápe ve smyslu „samopečující přirozený“, v městské zástavbě tudíž něco nečastého a přísně vzato nemožného. Detailnější rozlišení v rámci tohoto přístupu zohledňujícího vloženou energii (nutnou péči) vyvstane, pokud jej aplikujeme přímo na vegetační složky městského prostoru. Tyto lze pak podle nutnosti péče rozdělit na přírodě podobné (srov. přírodě blízké zahrady) a umělé. Především v rámci umělých složek se pak estetický dopad zdá být značně verzatilní. Adrián Kvokačka, Inštitút estetiky, vied o umení a kulturológie FF PU Prešov Odkrývanie estetického charakteru (veľko)mesta ako krajiny. Mestský environment v pokantovskej estetike 21. storočia. Príspevok si kladie niekoľko cieľov. Popri diskusii, ktorá sleduje variabilitu konceptu krajiny a jeho vzťah ku kategórii environmentu (najmä s ohľadom na mestské prostredie, kde sa javí pojem environmentu ako adekvátnejší) sa zameriava na špecifický problém súčasnej estetiky: premenu estetickej reflexie mesta ako celku, ktorú realizuje súčasná estetika a filozofia cez kantovskú estetiku Kritiky súdnosti. Rozpracovaním koncepcií najmä Marie Rubene a Miroslava Marcelliho príspevok ponúka nielen sumarizáciu téz aktuálnych záverov, ale bližšie reflektuje premenu (veľko)mesta na krajinu, špecifický environment oprostený od pôvodnej účelnosti, vystupujúci ako prírodný predmet, kde sa "ľudské vracia k prírodnému a stáva sa akýmsi obrovským predmetom, ktorý je vo svojom vnútri fluidný..." (Marcelli). Reflexia je primárne vedená kategóriou vznešeného ako vysvetľujúcim rámcom a jej závery sa konfrontujú s environmentálnou estetikou J. Douglasa Porteousa a to najmä voči jeho koncepcii environmentu s prihliadnutím k rozpoznaniu pobytu v environmente ("being in place"). Radek Kyrian, Oddělení ochrany přírody a krajiny Magistrátu Českých Budějovic Město, živá příroda a estetika v úřední praxi orgánů ochrany přírody a krajiny Péče a rozhodování v urbánním a suburbánním prostředí, v rámci výkonu státní správy, je vždy zatíženo širokou škálou posuzovaných vlivů. Pro rozhodnutí jakým způsobem je vhodné tyto prostory využívat, navrhovat nové a ty následně udržovat, je nutné posuzovat jak estetickou stránku urbánních prvků, tak jejich potenciál z hlediska zachování, či lépe, navýšení biodiverzity fauny a flory. Je tedy nutné posuzovat v různých krocích správních procesů jednotlivé prvky, skupiny a celé oblasti zájmových prvků a při tom zachovat kontinuitu všech úrovní. Tento přístup požaduje spolupráci odborníků z jednotlivých směrů a snahu aplikovat tyto poznatky v úředních postupech,
2
rozhodováních, vytváření reálných koncepcí údržby zeleně a regulace prostorového rozvoje měst. Příspěvek je založen na subjektivních zkušenostech z úřední praxe v ochraně přírody a krajiny. Olga Lomová, Ústav Dálného východu, Mezinárodní sinologické centrum FF UK v Praze Čínské město – od „domu v přírodě“ k „betonové džungli“ Obydlí v čínském tradičním městě bylo koncipováno na způsob „domu v zahradě“, byť ve skromnější verzi zahradu zpravidla tvořil jen malý dlážděný dvorek s jedním stromem a několika květináči. Způsob zachycení domu v klasické poezii napovídá, že toto uspořádání bylo chápáno jako evokace volné přírody. Teprve s pronikáním evropských vlivů v 19. století vzniká v Číně městská architektura, kde dům postrádá vazbu na zahradu a stává se skutečným protikladem krajiny. Zejména ve druhé polovině 20. století dochází k plošnému bourání tradičních „domků v zahradě“ a velká města se postupně proměňují v urbanistický celek nového typu, kde příroda nemá žádné místo (s výjimkou veřejného parku, prvku v tradičním městě v podstatě neznámém). Proces zániku tradiční zástavby a její nahrazení moderními stavbami (bohužel bez promyšlenějšího urbanistického záměru) se urychluje v posledních 30 letech. Jedná se nejen o reakci na potřeby modernizující se společnosti, ale také o projekci ideologie modernizace, která má Čínu vynést na první místo v pomyslném světovém zápase o nejsilnější a nejúspěšnější stát na světě. Příspěvek na základě literárních pramenů nejprve představí tradiční pojetí městského „domu v zahradě“ a následně se bude věnovat Pekingu ve 2. polovině 20. století, jehož osud zpečetila Olympiáda v roce 2008. Kateřina Pařízková, Katedra environmentálních studií FSS MU v Brně Městská zeleň jako parergon architektury? Snahou příspěvku je diskutovat pojetí městské veřejné zeleně jako dekorace či doplňku v architektuře. Podle Hanse-Georga Gadamera je dekorace určena svým vztahem k tomu, co dekoruje. Roli zde hraje porozumění tradici, její interpretace a vztah ke konkrétnímu místu. Do jaké míry je dle estetiky přírody možné chápat městskou zeleň jako dekoraci a jaký to má vliv na nalézání její skutečné estetické hodnoty? Další z otázek je, zda naopak architektura není „přílepek“ městské zeleně? Jacques Derrida například tvrdí, že architektura nereprezentuje nic, co je přítomno v přírodě, spíše sama něco přírodě přidává. Autorka se také domnívá, že se současná většinová zahradněarchitektonická řešení s architektonickým přístupem stýkají minimálně v bodě, který souvisí s jednou z krizí současné architektury – ta podle Petra Pelčáka spočívá v podlehnutí komerčnímu tlaku mechanicky. Karel Stibral, Ústav estetiky a dějin umění FF JU v Českých Budějovicích, Katedra environmentálních studií FSS MU v Brně Město a příroda v "picturesque aesthetics" Nicolause Pevsnera Britská diskuse nad pojmem malebna z přelomu 18. a 19. století (Gilpin, Price, Knight, Repton) sice vycházela především z výtvarné zkušenosti s krajinou a kritiky tradičního anglického parku, ale již od začátku měla přesahy k architektuře a urbanismu. Především v díle Uvedala Price najdeme četné úvahy nad malebnými kvalitami sídel a na ně pak navázaly praktické příručky či vzorníky pro tvorbu „malebné“ architektury či pro tvorbu městských či venkovských parků a zahrad. Ve dvacátém století pak na koncept malebna navázali teoretici architektury soustředění kolem Architectural Review (Wolfe, Pevsner), kteří vypracovali koncept townscape – teorií malebna ovlivněnou koncepci pohledu na urbanismus jako svého druhu krajinnou strukturu. Zejména Nicolaus Pevsner, německý teoretik naturalizovaný v Anglii a jeden z předních historiků umění i protagonistů teorie moderní architektury, široce pracoval s koncepcemi založenými na teorii malebna (zejm. ve 40tých letech 20. st.). Vracel se k němu jak v historicky laděných teoretických statích, tak se snažil najít v této koncepci podklad pro nový urbanismus odlišný od nadnárodního modernistického slohu založeného na přesné geometrii a pravidelnosti. Příspěvek by měl analyzovat a zhodnotit Pevsnerovu reflexi „picturesque aesthetics“,
3
stejně jako jeho pokus o její „revival“ a navázat tak – byť do jisté míry kriticky - na vlnu zájmu o Pevsnerovo dílo v poslední dekádě. Jan Staněk, Ústav estetiky a dějin umění FF JU v Českých Budějovicích L.A. noir: (městská) krajina v detektivkách “drsné školy” Je známo, že město v textech autorů americké hard-boiled fiction zpravidla představuje důležitou “postavu”. Dá se říci, že pro detektivky spadající do subžánru zvaného též L.A. noir, tedy příběhy, jejichž scénou je Los Angeles a okolí, to platí dvojnásob. Příspěvek se zaměří na způsob, kterým autoři jako Raymond Chandler, Ross Macdonald nebo James Ellroy využívají zvláštností tamní (městské) krajiny, například skutečnosti, že se jedná o aglomeraci bez rozlišitelného středu a okraje, často také o prostředí charakterizované někdy adjektivem “rurban”, krajinu ani městskou (urban) ani venkovskou (rural). Běžně se rovněž setkáme s využíváním typických kontrastů moře a pouště či roviny a hor. Jedno z klíčových témat vratkosti lidského života je rozehráváno na pozadí nestability zdejšího přírodního prostředí - do děje tak zasahují lesní požáry, zemětřesení či sesuvy půdy, někdy odhalující to, co mělo zůstat skryto… L.A. se v těchto knihách, i díky své často zdůrazňované kulisovitosti, vskutku jeví jako “provizorní město”, jak bývá také nazýváno. Lenka Svobodová, Ondřej Krajtl, Seminář estetiky FF MU v Brně Město na houbách: Město jako organismus v české fantasy literatuře (v díle Miloše Urbana a Pavla Renčína) Tuzemská fantasy literatura nabízí řadu příkladů chápání města jako živého organismu, ať už v rovině alegorické nebo doslovné. Příkladem pars pro toto estetického zkoumání kategorií nápodoby a alegorie může být dílo dvou zcela rozdílných autorů – Miloše Urbana a Pavla Renčína. I když každý z nich přistupuje k literárnímu dílu svébytně, spojuje je právě chápání města jako živého organismu, který žije nejen na povrchu, ale také v jiné, běžnému člověku nepřístupné a neviditelné dimenzi. Urbana a Renčína spojuje také touha po návratu do předmoderní doby, o níž píše Mircea Eliade, kdy neexistovaly ostré hranice mezi přírodou, kulturní krajinou a lidskými sídly. Oba dva autoři sní o návratu do starých zlatých časů, zároveň také přinášejí novou vizi utopického uspořádání společnosti. Mezi společnými motivy najdeme personalizaci města, chorobu města a přírody jako chorobu společnosti a další. Zkoumaná literární díla tedy nabízejí poměrně jasnou odpověď na otázku, zda existují ostré hranice mezi přírodním a umělým ve městě: Neexistují. Monika Sybolová, Národní galerie v Praze Předměstí – místo nikoho? Prostor mezi městem a venkovem a jeho hranice začaly zajímat až výtvarné umělce od poloviny 19. století. Přednáška se zaměří na definování venkovské a městské krajiny, jejich typologii a vývoj od 19. století do 70. let 20. století se speciálním zaměřením na prolínání těchto dvou míst v rámci předměstí. Prolínání města do volné krajiny a opačně. Kdo je obyvatelem tohoto prostoru? Jak se takový prostor utváří? Jaké pravidla v něm platí? Kdo na kom parazituje, kdo se do koho chce obtisknout? Venkov do města nebo opačně? Jakýma očima máme nahlížet na předměstí? Nahlédneme do věčného a nikdy nekončícího souboje mezi venkovem a městem. Od F. Ch. Daubignyho k českým landartistům 70. let. Vladimír Šiler, Katedra filozofie FF Ostravské univerzity Tíseň ve městě Město si člověk buduje kvůli bezpečí, ale ve městě paradoxně na člověka číhá nějaká hrůza. Město si člověk buduje jako model svého vnitřního uspořádání světa, ale město se mu překvapivě vymyká z rukou a stává se něčím cizím, neznámým a podivným. Němčina pro tento ambivalentní pocit užívá
4
těžko přeložitelný výraz unheimlich. Pozitivní stavy domácké blízkosti se snadno zvrtnou v úzkostné pocity sevření a dusivé tísně. Analýzy filozofů odhalují toto rozpolcení v základech lidské existence i jeho manifestaci v jeskyni, lese, domě i městě. Michaela Zemková, Katedra filosofie a dějin přírodních věd PřF UK v Praze Neznámá tvář Prahy: Zapomenuté dílo zoologa Julia Komárka po sedmdesáti letech Praha byla vždy díky své poloze a členitému reliéfu útočištěm mnoha rostlinných i živočišných druhů. V meziválečném období se objevují četné studie o pražské zvířeně, z nichž nejznámější, ač dnes již pozapomenuté, je patrně dílo Prof. Julia Komárka – Neznámá tvář Prahy (1944). Autor zde pojednává výpravnou populární formou o zvířatech, která bylo možno v hlavním městě potkat. V Komárkově díle se prolínají úvahy krajinářské, společensko-historické či evolučně – biologické. Pro současnost jsou inspirující zejména jeho úvahy o městské krajině, jež by dnes nejspíše našly průnik s konceptem tzv. nové divočiny. Pro běžného obyvatele města může být překvapením, že i po sedmdesáti letech, kdy hl. město doznalo dalekosáhlých změn, zde stále nacházíme téměř všechna zvířata, která Komárek uvádí, ba dokonce je výčet rozšířen o lesní druhy, které invadují do měst v posledních desetiletích. Komárkovo dílo je nejen literárním a humoristickým klenotem, ale i důležitým zdrojem pro poznání a ochranu pražské přírody. Vlastimil Zuska, Katedra estetiky FF UK v Praze Dva časy v městském parku Přednáška bude zkoumat změnu individuálního životního rytmu při vstupu z města (ve smyslu běžné zástavby a ruchu) do městského parku. Potenciál této změny s sebou totiž nese silnou možnost estetického postoje s příslušnými konsekvencemi jiné časovosti za účasti imaginace a estetických syntéz. Závěrem příspěvek bude řešit paradox omezujícího násilí a slasti Paula Virilia v případě městského parku a tubusové skluzavky.
5
PROGRAM KONFERENCE: Prezence – 8:30-9:00 Zahájení konference – 9:00-9:15 9:15-9:40 | Vlastimil Zuska: Dva časy v městském parku 9:40-10:05 | Simeona Jedličková, Pavel Šimek: Zeleň ve městě. Přírodní nebo umělé? 10:05-10:30 | Jan Hlávka: Jeffersonův trávník. Mezi občanskou povinností a diktátem dobrého vkusu. Přestávka – 10:30-10:45 10:45-11:10 | Radek Kyrian: Město, živá příroda a estetika v úřední praxi orgánů ochrany přírody a krajiny 11:10-11:35 | Michaela Zemková: Neznámá tvář Prahy: Zapomenuté dílo zoologa Julia Komárka po sedmdesáti letech Přestávka – 11:35-11:50 11:50-12:15 | Barbora Bakošová: Fenomén “urban exploringu” a estetika opustených budov 12:15-12:40 | Monika Sybolová: Předměstí – místo nikoho? Oběd – 12:40-14:15 14:15-14:40 | Jan Staněk: L.A. noir: (městská) krajina v detektivkách “drsné školy” 14:40-15:05 | Lenka Svobodová, Ondřej Krajtl: Město na houbách: Město jako organismus v české fantasy literatuře (v díle Miloše Urbana a Pavla Renčína) Přestávka – 15:05-15:20 15:20-15:45 | Kateřina Pařízková: Městská zeleň jako parergon architektury? 15:45-16:05 | Karel Stibral: Město a příroda v "picturesque aesthetics" Nicolause Pevsnera Přestávka – 16:05-16:30 16:30-16:50 | Martin Charvát: Město jako organická struktura a dění smyslu 16:50-17:15 | Adrián Kvokačka: Odkrývanie estetického charakteru (veľko)mesta ako krajiny. Mestský environment v pokantovskej estetike 21. storočia. Přestávka – 17:15-17:30 17:30-17:50 | Vladimír Šiler: Tíseň ve městě 17:50-18:15 | Olga Lomová: Čínské město – od „domu v přírodě“ k „betonové džungli“
Ukončení konference – 18:15
6
