Mt.6,9 Ta modlitba Otče náš je tak zvláštní, jiná než většina našich obvyklých modliteb. U nás většinou po více méně formálním oslovení následuje řada proseb. Pane Bože tohle udělej, zařiď, dej ať. Zahrneme ho svými problémy, starostmi a obavami. Díky Bohu, že to tak můžeme udělat, jelikož on je ochoten a připraven slyšet všechny naše potřeby a prosby. Jenomže P.J,. nás tomu očí docela jinak. Všimněte si, jak dlouho si ta vzorová modlitba vůbec nevšímá nás a našich potřeb, ale pořád se točí jen kolem Boha. Jako když ne my, ale on je středem všeho. Možná nejvíc to vynikne na této první prosbě. Posvěť se jméno tvé. Ano, vůbec ne mé, ale tvé. Tedy Otcovo, Boží. Kdepak nějaké naše jméno a osobnost, to co jsme zač a po čem toužíme, to jde v tuto chvíli stranou, na vedlejší kolej, protože jde o Boží jméno. Ono má přednost. Jeho jméno nesmí být poskvrněno, zneváženo, ale naopak vyvýšeno a oslaveno. Postaveno výš nad každé jiné, aby jasně zazářilo nade všemi jako pravá superstar, super hvězda. Možná jste slyšeli o hrdinovi řeckých bájí Narcisovi, který se nadevšecko zamiloval do svého vlastního obrazu. Nic a nikoho tak nemiloval, neuctíval a neobdivoval jako sám sebe. Květina narciska je pojmenována právě po něm. Není snad Bůh právě takovým narcisem, soustředěným, zahleděným a zamilovaným jen do sebe? Vyžadujícím uctívání, chválu a obdiv? Podle toho jak často si o to v Písmu říká, by se to tak mohlo docela dobře zdát. Jenomže Bůh není jako celebrity našeho světa, které dělá obdiv jejich fanoušků a bez něj by nebyli ničím. Pro svou popularitu jsou pak schopny udělat cokoliv. Bůh neroste naším obdivem a bez něj není ani o
-2trochu menší. Ne, on nás opravdu nepotřebuje. On prostě je tou největší super hvězdou i bez nás. Jeho jméno není mýdlovou bublinou, která brzo splaskne, ani pouhou nálepkou, které se tak často mění a nic neznamenají, nic za nimi není. Kdepak, on je Někdo s velkým N. Copak někdo jiný dokázal stvořit svět? Tak tajuplný vesmír. Nádhernou planetu zemi. Pozoruhodný život na ní. Ani ty největší vědecké kapacity ještě ani zdaleka nerozluštili tajemství života a vesmíru, natož, aby dokázali něco podobného vytvořit. Bůh to přitom dokázal z ničeho. Ovšem ještě mnohem víc než stvořitel je Bůh hoden obdivu jako Spasitel. Nikdo na celém světě si nedokázal poradit s hříchem, ať už to zkoušel všelijak. Většina společnosti hřích popírá, říká nic to není, je to príma, je to příjemné. Nebo si říká, já jsem v pořádku, žiji slušně, spravedlivě, nejsem žádný hříšník. Hříchu zatím přibývá víc a víc. Jiní sází na sebevykoupení. Myslí si, že dokáží svůj hřích odčinit dobrými skutky. Jakpak, ale budou moci obstát před svatým Bohem? Jen Bůh však dokázal přijmout hříšníka a zamilovat si ho tak, že za něj dal svého vlastního syna. Jen on vzal náš hřích i s jeho trestem sám na sebe. Trpěl a umíral kvůli nám, aby nás zachránil před peklem pro věčný život. Škoda, že nám to zní tak nějak šedivě a všedně. Příliš frázovitě. Moc to s námi nehne. Nevím, jestli si dokážeme vůbec představit, že bychom stáli třeba před popravčí četou. Už je s námi ámen, tady zemřeme, nedá se s tím nic udělat. Není naděje. Tu však kdosi vystoupí a stoupne si ke zdi místo nás. Zachrání nás za cenu vlastního života. To by byla síla, viďte. Nemyslím, že bychom nad tím dokázali mávnout rukou a zapomenout. Necítili bychom vděčnost, lásku, obdiv? Takto úžasně se zachoval náš Bůh. V jeho jménu je náš život, naše spasení. Bez něj by nám zbývalo
-3jen peklo. Není tedy skutečně hoden vší slávy, úcty, obdivu i lásky? Pane Bože, náš Otče, jak úžasné je tvoje jméno. Dražší nad každé jiné. Nikdo, nikdo jiný ti nesahá ani po kotníky. Ne, za něj se tedy stydět rozhodně nemusíme, na něj je možné být skutečně hrdý, chlubit se jeho jménem. Protože znát tohoto Boha a přicházet do jeho blízkosti je skutečně něco, čemu se nic jiného nevyrovná. Teprve s ním je to opravdový život. On mu dává tu správnou vláhu a šťávu. To je to, co tolik potřebujeme: poznat jaký je náš Bůh. Užasnout před jeho velikostí a slávou. Ano, posadit se před ním na zadek. Či spíš padnout na zem. Být jím doslova okouzleni. Jen se zamyslete nad příběhy a životy těch, kteří se dostali do Boží blízkosti, kdo mohli zahlédnout něco z jeho velikosti. Například Mojžíš prosící tam na Sinai, aby mohl spatřit Boží slávu. Neviděl Boha přímo, tváří v tvář, jen cosi ze zadu, avšak poznamenalo ho to na celý život. Podle starých překladů měl na čele roh, podle modernějších mu tvář zářila zvláštním světlem. Ať už to bylo cokoliv, odlesk Boží slávy ho navždy proměnil tak, že to všichni poznali hned na první pohled. Nebo vzpomeňte na učedníky P.J. na hoře proměnění. Zahlédnou zářícího Ježíše, něco z jeho slávy, kterou měl u svého Otce a už se jim odtamtud nikam nechce. Tady je jim tak dobře. Jistě, protože setkání s Bohem, s jeho osobností a slávou, když ho člověk může zahlédnout takového, jaký opravdu je, je vždy něco nesmírně silného, přemáhajícího a proměňujícího. Kde se nám toto poznání vytrácí, když jeho zář v našich očích a srdcích bledne, či se dokonce za svého Boha stydíme a zapíráme ho, tam potom i náš život šediví a bledne. Stává se pustým a prázdným. Chybí mu skutečná šťáva, dochází mu síly. Je to odumírání, ubohé živoření. Tím se ovšem stáváme podobnými světu, který si Boha nijak necení,
-4ignoruje ho a žije si po svém. Pak nám hrozí, že budeme sdílet i jeho úděl. Proto ta prosba: Posvěť se jméno tvé. Potřebujeme poznat jedinečnost a úžasnost Božího jména, jeho osobnosti. Pocítit hrdost na to, že se nám dal poznat, že k němu smíme patřit, nazývat se jeho jménem. Ano doslova se do něj zamilovat. Protože jen v něm je naše naděje, záchrana. Jedině v něm může být náš život naplněný a skutečně šťastný. Bez něj, když se nám vytratí vědomí jeho úžasnosti, jsme pustí a prázdní. Jak pak se asi pozná člověk, kterému je Boží jméno skutečně svaté, veliké a drahé? Takže ho touží posvětit? Například podle úst. Podle toho o čem a jak mluví. Takový člověk si dává velice dobrý pozor na to, aby Boží jméno nebral naprázdno. Slova Písma, řeči o Bohu mu nebudou pouhými zbožnými frázemi. Bude si dávat pozor, aby Boží jméno ničím a nijak nezlehčil, nepošpinil. Takže z jeho úst neuslyšíte žádnou, ani účelovou lež a už vůbec ne křivou přísahu, protože Písmo výslovně mluví o tom, že to znesvěcuje Boží jméno. Jeho řeč bude proto také čistá a cudná, bez sprostých a dvojsmyslných slov. Vždyť i to z úst křesťana špiní a znevažuje Boží jméno. Naopak z jeho úst bude znít Boží chvála. Neustále a při každé příležitosti ho uslyšíte vyvyšovat, oslavovat a chválit Boží jméno. Ať už v písních nebo modlitbách. Jakpak by také ne, když takový člověk je nadšený, přímo očarovaný, uchvácený Bohem, nebeským Otcem, jeho láskou a velikou milostí i trpělivostí a dobrotou. Pak o něm nemůže prostě mlčet, jako nemohl mlčet David ve svých žalmech. Jeho srdce bude plné chvály a vděčnosti. Čas strávený velebením Pána mu nebude dlouhý a nudný, otravný. Bude to jeho radost, touha jeho srdce. Z podobného důvodu to bude také velice horlivý
-5svědek a vyznavač. Nedokáže mlčet o Bohu ani před nevěřícími lidmi ať už v práci, před sousedy či známými a zřejmě i docela neznámými lidmi. Vždyť on nedokáže odložit Boha někde v šatně shromáždění, či v pondělí doma. Nosí ho v sobě všude sebou, kamkoliv přijde. Nedokáže ho v sobě zapírat a mlčet. Bůh v jeho srdci je tak veliký a úžasný, že úplně překoná jeho stud, rozpaky, strach a vůbec všechny zábrany. Je to jako s prýštícím pramenem. Nemůžete ho ucpat, vždycky si někudy najde a prorazí cestičku a bude zase přinášet vláhu i život. Nic ho nezastaví v jeho touze posvěcovat Boží jméno. Člověk, kterému opravdově jde o posvěcení Božího jména se bezpečně pozná také podle toho, že docela jistě neskončí jen u slov. Pozná se to na jeho životě, praktických skutcích. Zase si dá velký pozor na to, aby nejen svými slovy, ale i skutky nijak nešpinil, neznevážil Boží jméno. Lidé ve světě ignorují Boha a jeho slovo, kašlou na jeho vůli. Žijí si po svém. Hledají svůj vlastní prospěch. Slouží všelijakým modlám. Ne tak člověk, kterému jde o Boží čest. Nemůže se v tom přizpůsobit, žít jako všichni ostatní. Vždycky se bude lišit od svého okolí. Jeho srdce naplnil Bůh a tak už tam není místo pro jiné bůžky, hodnoty a cíle. Proto se také bojí hříchu, bere ho velice vážně. Nechce v něm žít, zůstávat. Nemyslím tím, že by snad už nikdy nezhřešil, neselhal, ale právě to, že žádný hřích už nehází za hlavu. Nechce v něm zůstávat dál. Neospravedlňuje si ho, ale oškliví. Poznáte ho podle poctivého pokání. Pochopitelně také podle poctivého zápasu o svatost, poslušnost Božímu slovu a jeho vůli. Nezlehčuje ji. Neříká si: tak tohle už je moc, to po mě Bůh nemůže chtít, to pro mne neplatí. Jeho snahou je být opravdovým, rozhodným Božím služebníkem. Jemu se líbit, jeho vyvýšit a uctít vším, co dělá. Ať už je to poctivá práce
-6v zaměstnání, nebo služba potřebným lidem, či ve sboru. Všechno dělá ne jako lidem, ale Bohu. Co je pro takového člověka přímo typické je, že vždycky hledá na prvém místě Boží slávu a čest. Bůh je pro něj naprostá jednička. Nejde mu o vlastní slávu, uznání, aby si udělal jméno. Kdepak, pokorně se stáhne do pozadí, jen aby byl Bůh vyvýšen a oslaven. Pro něj se dává do služby, nasazuje a zapírá sám sebe, ano, je-li třeba, pro něj i trpí. Nic ho neodradí. Vždyť Bůh je pro něj daleko důležitější než vlastní blaho a pohodlí. Myslíte si, že přitom vzdychá a naříká? Ach, jak já to mám těžké. Co to po mně Bůh všecko chce. Co už jsem musel udělat, vytrpět, čeho se vzdát. Je toho příliš, nad lidské, nad moje síly. To se ani nedá. Kdepak. Není mu to zatěžko, jako nějaké břemeno. Proč ne? Inu, protože je tak uchvácen a okouzlen Bohem. Úplně se do něj zamiloval. Jako zamilovaný člověk už nemyslí na sebe, ale jen na blaho milované bytosti. Na Boží slávu a čest. O nic jiného mu nejde tolik, jako aby Boží jméno bylo oslaveno, vyvýšeno posvěceno. K tomu nás vede P.J., když nás učí modlit se: Posvěť se jméno tvé. Nejde o nějaké další břemeno, tíživou povinnost. Jde tu o lásku k Bohu. Poznejte Boha, Otce, užasněte před ním a zamilujte si ho. Protože pak vám půjde o něj, o posvěcení jeho jména. Vždyť v tom předrahém jménu je i náš život. Všechno naše štěstí. Bez něj umíráme. Jak se ovšem něco takového může stát, že se člověk zamiluje do Boha, že je jím okouzlen, uchvácen natolik, že pak zcela přirozeně zapře sám sebe, aby ho chválil, uctíval a vůbec zasvětil svůj život jeho slávě a cti? Vyvyšování a posvěcování jeho jména? Copak je to na nás? Můžeme si to
-7snad přikázat? Nějak se k tomu vybičovat? Není to spíš na Pánu Bohu, až to v nás vypůsobí on, až to na nás přijde? P.J., když nás učí se modlit, volat k Bohu Otče, zvěstuje Boží blízkost. Bůh není někde, kdesi daleko, vzdálený a cizí. Je tu, vám na blízku, při vás. Přichází za námi, je už tu a dává se nám poznat. Když nám dává poznat své jméno tak je to víc než formální představení. Dává tím poznat sám sebe, podstatu svého bytí, kdo a kým je. Je to tedy náš problém když ho pořád ještě nevidíme v tom pravém světle, když nevíme, či nezakoušíme kým on je. Když už tu dávno nestojíme v němém úžasu před jeho svatostí, velebností, mocí a slávou. Je to problém naší duchovní slepoty a zabedněnosti. Je čas otevřít oči. Otevřít mu svou mysl. Tedy najít a nacházet si čas na přemýšlení o Bohu a jeho věcech, o jeho velikosti, slávě a svatosti. Kolik času tomu věnujeme? Není Bůh vytlačen kdesi na okraji našeho zájmu? Pak se ovšem nedivme, že ho neznáme, že se nám zdá malý a nezajímavý. Pojďte ho objevit a to nejen ve své mysli, ale i ve svém praktickém životě. Zkusme to s ním vzít naprosto vážně. Rozhodně a doopravdy. Vždyť teprve tady, v zápase se svou slabostí, porušeností a mnohými zkouškami ho můžeme opravdu poznat. Když chceme naplnit Boží slovo a vůli ve svém životě. Když se nám to i nedaří, ale přece o to stojíme, zápasíme a modlíme se za to. Pane posvěť se tvé jméno. O to stojíme, po tom toužíme. Tu on sám nám přichází na pomoc. Dává nám poznat svou skutečnou velikost, moc a slávu. Jedinečnou svatost svého jména. Tady pak můžeme zakusit i to uchvácení, kdy nás svou bytostí úplně okouzlí. 1) Jsme to předně my sami, kdo potřebuje poznat a užasnout před Boží jedinečností, velikostí a slávou
-8jeho jména. Protože bez něj hyneme, ale v jeho jménu je naše spasení i plnost života. 2) Kdo ho tak pozná, ten si pak dává pozor, aby ho ničím v slovu i skutku nezneuctil. Všude ho chválí, uctívá a zvěstuje. Jeho vůli má nadevšechno, kvůli němu zapře sám sebe a žije jen pro jeho slávu a čest. Ne z povinnosti, ale z lásky. 3) Dejme Pánu svou mysl a srdce, vezměme to s ním opravdu vážně, modleme se za to a on nás takto uchvátí, okouzlí a naplní.
