Definic pojmu „ekonomie“ je mnoho. Například:
věda o výrobě a směně zboží věda o penězích, kapitálu a bohatství věda o výrobních vztazích mezi třídami společností věda o volbě mezi alternativním využitím vzácných zdrojů Ekonomie je společenská věda o hospodářském životě společnosti, přesněji o tom, jak různé společnosti užívají vzácné zdroje k výrobě zboží a služeb a jak toto zboží rozdělují mezi různé skupiny obyvatel. Vzácné zdroje, to jsou výrobní faktory, tj. přírodní zdroje (půda, přírodní bohatství, přírodní síly – vítr, voda,…), práce, kapitál (= majetek=hmotné a nehmotné statky používané při výrobě – stroje a zařízení, budovy, auta,…). Jsou omezené, musí se s nimi zacházet ekonomicky. Společnost se musí rozhodovat • co a kolik se bude vyrábět – aby zajistila své přežití a případně další rozvoj • jak a s jakým rozdělením zdrojů se bude vyrábět • jak se členové společnosti o výsledný produkt podělí. Na tyto základní ekonomické otázky odpovídají ekonomické systémy různě. Existují 4 základní typy ekonomických systémů:
Zvykový systém je to nejstarší ekonomický systém co a kolik se má vyrábět rozhoduje vůdce kmene (rada starších apod.) dle zvyků daného kmene, jak a s jakými zdroji se bude vyrábět (kolik lidí má bránit vesnici, kolik pracuje na poli, kolik vyrábí rohože, kolik bojovníků a s jakou výzbrojí a jakými zásobami dobývá nová teritoria apod.) také rozhoduje vůdce kmene, rozdělování vyrobeného produktu je v počátcích podle potřeb členů kmene (vyrobený produkt byl malý a stačil sotva k přežití), později už ale lidé zdokonalují své nástroje, technologické postupy a dělbu práce a vzniká nadprodukt, který si přivlatňují nejmocnější příslušníci kmene.
Rozhodování o základních ekonomických otázkách je tedy závislé na schopnostech a vůli jedinců, je subjektivní. A protože nikdo není dokonalý, i toto rozhodování může být chybné. Zvykový systém v dnešní době naleznete např. v centrální Austrálii, Africe nebo u kmenů amazonského pralesa. Příkazový systém co a kolik se bude vyrábět rozhoduje politická špička (úzký okruh nejvýše postavených lidí) a své rozhodnutí většinou formuluje do závazného plánu. Touto elitou bývají v dnešní době politické strany ultrapravicového nebo ultralevicového zaměření. jak a s jakými zdroji opět rozhoduje elita v podobě plánu rozdělování vyrobeného produktu je podle pravidel stanovených rovněž touto špičkou (výše mezd, výše daní apod.).
Příkazový systém je extrémem, který lze v čisté podobě najít velmi zřídka. Někteří teoretikové mají snahu zcela eliminovat tržní vlivy v příkazové ekonomice umělým zrušením peněz jako prostředníka směny (např. pokus Pol Pota v Kambodži 1975 – 1979). Často je spojen s omezováním vlastnických vztahů (za socialismu bylo potlačeno soukromé podnikání apod.). Nevýhodou příkazového systému je, že rozhodování o základních ekonomických otázkách je závislé na schopnostech a vůli jedinců, je subjektivní. A protože nikdo není dokonalý, i toto rozhodování může být chybné. Výhodou příkazového systému je velmi rychlá schopnost aktivizovat všechny zdroje společnosti ve vyhrocených situacích – živelné pohromy, napadení státu nepřítelem apod.
Tržní systém co a kolik se bude vyrábět rozhoduje trh a jeho zákony (zákon nabídky a zákon poptávky) nezávisle na chtění jednotlivých skupin, jak a s jakými zdroji se bude vyrábět také rozhoduje trh a jeho zákony, rozdělování vyrobeného produktu je dáno úspěšností na trhu (úspěšný vydělá, neúspěšný prodělá). Kdo se neúčastní procesu výroby, nemá nárok na existenční zabezpečení – čistý tržní systém neřeší přerozdělování pomocí státního rozpočtu. Tržní systém je extrémem s opačnými charakteristikami, než je příkazový systém. V tomto systému vše řeší trh a jednotlivci se tomuto systému podřídí nebo zde nejsou schopni existence. Objektivitu fungování tržních principů (tzv. neviditelná ruka trhu) označují všichni příznivci tohoto ekonomického systému jako největší klad. Nevýhody tohoto ekonomického systému – funguje pouze v podmínkách dokonalé konkurence (historici s určitými výhradami za takové prostředí označují Anglii na počátku 19. století) a v současné době je silně deformován existencí monopolů. Neumí efektivně řešit externality trhu (např. životní prostředí). Tržní systém nebere sociální ohledy k těm, kteří z různých důvodů nemohou pracovat (děti, starci, nemocní, nezaměstnaní apod.).
Smíšené ekonomické systémy V ekonomické realitě se většinou nesetkáváme s extrémními polohami ekonomických systémů. Mnohem běžnější jsou smíšené systémy, které v určitém poměru kombinují výše popsané ekonomické systémy s tím, že prvky některého z nich převažují. Ekonomie má povahu interdisciplinární vědy, která používá metod a výsledků mnoha jiných vědních disciplín, jako je psychologie, sociologie, filosofie, historie, matematika či statistika.
Ekonomie je rozsáhlá věda. Zabývá se mnoha problémy, které se dotýkají každého z nás, našich domácností, firem, státu, nadnárodních společenství, až po ekonomické problémy stavu a vývoje celého lidstva na naší Zemi. V důsledku tak širokého zájmu se ekonomie dělí na různá odvětví, disciplíny a obory. Primární rozdělení ekonomie je na
makroekonomii
mikroekonomii.
Makroekonomie se zabývá problémy, které se týkají větších celků. Základním předmětem zájmu makroekonomie je stát a jeho ekonomické integrace. Zkoumá ekonomické veličiny státu jako celku, hospodářskou politiku vlády, ekonomické pojmy globálního charakteru, jako je např. inflace, ekonomický růst či pokles, daně a působení daňové soustavy na chování všech ekonomických subjektů, nezaměstnanost, množství peněz v národním hospodářství, strukturu národního hospodářství apod. Výsledkem zkoumání jsou pak různá doporučení makroekonomů vládě či parlamentu jak postupovat při řešení těchto problémů vývoje celého národního hospodářství. Dalším objektem zájmu makroekonomie jsou různé formy ekonomické integrace státu do větších seskupení (např. Evropská unie, Visegrádská čtyřka apod.). Mikroekonomie se zabývá chováním menších ekonomických subjektů, než je stát, to znamená chováním firem a domácností; přitom nejmenší entitou domácnosti může být i osamělý jedinec. Mikroekonomie studuje řadu ekonomických zákonitostí, např. tvorbu ceny výrobků, konkrétní realizaci směny zboží a služeb, plánování výroby a prodeje, tvorbu, výpočet a použití forem mezd, nástroje k propagaci firmy, stimuly působící na aktivitu zaměstnanců, finanční možnosti firem apod. Dále se zabývá např. tím, v jaké výši se pohybují průměrné úspory domácností, jaký je její průměrný příjem, do jakých oblastí lidé investují atd. Dělí se na řadu ekonomických disciplín, např. ekonomika podniku, ekonomika obchodu, zemědělství, ekonomika domácností apod.
Termíny ekonomie a ekonomika se používají pro zhruba stejné situace; pojem ekonomie spíše pro discipliny teoretické, pojem ekonomika pro konkrétní hospodářské aplikace nebo se jím rozumí hospodářství samo.
POTŘEBY Potřebami rozumíme pocit (vědomí) nedostatku, který nás nutí tento nedostatek odstraňovat. Jednotlivci mají různé potřeby a je nám dáno, že jsou to potřeby velmi rozmanité a ve svém principu nekonečné. Uspokojením jedné potřeby vznikají potřeby další.
-
Potřeby dělíme na : hmotné (materiální) – vyjadřují naše požadavky mít a užívat věci, tj. hmotné statky – např. jíst, bydlet, oblékat se nehmotné (nemateriální, duševní) – vyjadřují naše požadavky mít a užívat znalosti, dovednosti a žádoucí vlastnosti (např. studium na VŠ, rekvalifikační kurz,..) vznikají na určitém stupni vývoje společnosti, dnes jsou již samozřejmostí
-
biologické (fyziologické) = existenční, musí být uspokojovány na prvním místě, vyplývají z biologické podstaty člověka např. jídlo, pití, spánek, oblečení, bydlení
-
kulturní – vznikají tím, že člověk žije ve společnosti s určitou zvláštní kulturou – např. vzdělání, zábava, sport, cestování,..
-
individuální – týkají se jednotlivých lidí (bezprostředně naší osoby) např. požadavek na koupi bot, najíst se, bydlet
-
společenské (kolektivní) – jsou společné určité skupině lidí, např. obyvatelům obce, zaměstnancům určitého podniku, celé společnosti např. požadavek občanů města na zajištění dostatku pitné vody, potřeba veřejného osvětlení, zajištění zdravotní péče zbytné = postradatelné nezbytné Dělení potřeb na zbytné a nezbytné je velmi ošidné, protože nikdo není schopen objektivně určit, co je pro konkrétního člověka postradatelné a bez čeho se neobejde. současné budoucí.
-
-
Potřeby mohou být u jednotlivých členů či skupin ve společnosti velmi rozdílné. Potřeby, které jsou do značné míry podmíněny i sociálně, se liší např. - v různých kulturách - v různých příjmových skupinách obyvatelstva - v různých věkových skupinách obyvatelstva - podle stupně dosaženého vzdělání. Čím vzdělanější člověk, tím větší bude škála jeho potřeb, budou převažovat jeho potřeby kulturní a nehmotné. To platí rovněž o vyspělejší civilizaci. Potřeby jsou základem celé ekonomiky. Díky nim miliony lidí pracují, vyrábějí, dopravují, prodávají. Bez nich by neexistovaly továrny, dopravní prostředky, silnice, pole, obchodní domy, opravny apod. Potřeby hýbou všemi lidmi, nutí je zabývat se jejich uspokojováním.
Uspokojování potřeb Potřeby lidí jsou uspokojovány prostřednictvím statků nebo služeb. Statky jsou předměty a hodnoty, které uspokojují potřeby. Můžeme je členit na : 1. a) volné – poskytuje je sama příroda, nemusíme je vyrábět, získáme je bez protihodnoty jsou charakteristické tím, že jsou lidem dostupné v libovolném množství převyšujícím poptávku po nich např. mořská voda, světlo, sluneční svit, vzduch, déšť, zpěv ptáků,… b) ekonomické = vzácné
jsou to produkty lidské práce, jsou to věci a výtvory člověka, který přetváří přírodní zdroje, vynakládá své dovednosti a znalosti na užitečné věci a hodnoty, jež mohou uspokojit lidské potřeby Protože kapacity zdrojů jsou omezené (rovněž počet lidí v dané domácnosti, firmě či státě je omezen a omezena je rovněž jejich pracovní síla), jsou tyto zdroje postupně vyčerpávány. Proto říkáme, že jsou to zdroje vzácné. Vzácné zdroje jsou alternativní; většinou existuje možnost volby mezi několika jejich variantami (např. náš volný čas = vzácný zdroj – lze jej využít několika způsoby) Skupina ekonomických statků je svým rozsahem výrazně větší, než skupina statků volných. 2. a) hmotné = věci např. chléb, pečivo, boty, dům, městské osvětlení b) nehmotné = duševní výtvory, znalosti, dovednosti např. počítačový program, znalost cizího jazyka 3. a) spotřební – slouží ke konečné spotřebě, lidé si je opatřují prostřednictvím peněz např. chléb, sýr, kartáček na zuby, osobní automobil, pračka b) kapitálové – slouží k další výrobě Jestliže chce být ekonomika v budoucnu úspěšná, tak by se měla zaměřit nejen na výrobu spotřebních statků, ale také na výrobu kapitálových statků, neboť právě ty zajišťují růst celkové produkce v budoucnu. Např. obilí, vařič, látka, šicí stroj 4. a) nemovité = pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem b) movité – statky ostatní, dají se volně přemísťovat Zvláštní skupinu tvoří statky nebo služby veřejné. Jsou to statky nebo služby, které si nekupujeme, získáváme je jakoby zdarma. Poskytuje je stát, který ovšem na ně musí získat prostředky. Ty získává z našich daní. Dá se tedy říci, že i veřejné statky a služby platíme, ale nepřímo. Služby jsou cizí činnosti, které uspokojují potřeby. Služby mohou být : 1.a) věcné – slouží k navrácení původních funkcí a k údržbě, např. oprava automobilu, rádia obnovují nebo zlepšují hmotné statky b) osobní – bezprostředně se váží k člověku, zlepšují život člověka např. zdravotnictví, školství 2.a) placené b) bezplatné – jejich poskytování je velmi důležité zejména v zemích, ve kterých se vyskytuje větší množství sociálně slabších skupin obyvatelstva, jenž si nemohou dovolit za některé dražší služby platit Výrobní faktory K výrobě jsou potřebné výrobní faktory (výrobní činitelé). Jsou to : - přírodní zdroje
-
práce kapitál. Přírodní zdroje
jsou všechny dary přírody, které využíváme ve výrobě. Zahrnují : a) půdu b) přírodním bohatství (např. ropa, uhlí, stromy v lese) c) přírodní síly (např. vítr, vzduch, sílu vody). Nejtypičtějším přírodním zdrojem je půda. Potřebuje ji jak zemědělství a lesní výroba, tak stavebnictví a tím všechny ekonomické subjekty, protože pracovníci potřebují někde bydlet, firmy potřebují někde postavit továrny, sklady a obchody, vláda potřebuje správní budovy. Půdy je však přesně omezené množství a celosvětově jí ubývá. Ten, kdo půdu vlastní, má určité výsadní poostavení vůči nevlastníkům. Takovéto nerovné postavení se obecně v ekonomii nazývá monopolem. Vlastník si na trhu může diktovat podmínky prodeje či nájmu, z nich nejdůležitější je cena. Při prodeji dosahuje majitel půdy tržní cenu, při pronájmu získává pozemkovou rentu (tj. peněžní výnos z půdy). Práce je cílevědomá lidská činnost, která s použitím přírodních zdrojů a kapitálu vytváří statky a služby sloužící k uspokojování potřeb. Od pojmu práce musíme odlišit pojem pracovní síla, který znamená souhrn fyzických a duševních schopností člověka konat práci. Pracovní sílu nemá každý člověk, např. nemocný člověk a v našich podmínkách děti do 15 let věku. Na druhou stranu ale také ne každý člověk, který má pracovní sílu, skutečně pracuje (pokud zdědím dost peněz, nemusím pracovat, i když mám potřebné schopnosti). V naší republice (i jinde) je omezený počet lidí, tím i počet pracovních sil a tedy i práce, kterou jsou schopni vykonat. Proto je i práce vzácný výrobní faktor, což ovlivňuje jeho cenu na trhu práce. Tuto cenu nazýváme mzdou. Velikost mzdy ovlivňují : - množství práce (čím více práce, tím více mzdy) - kvalita práce (za vyšší kvalitu, vyšší mzda) - kvalifikace - poptávka po určitém druhu práce na trhu práce - tržní úspěšnost práce. V praxi se k pojmu práce používají různé přívlastky, které mají přesný ekonomický obsah, takže vznikají následující pojmy : -
práce fyzická = práce, při níž převládá činnost svalů
-
práce duševní = práce, při níž převládá činnost mozku a nervů práce jednoduchá = práce, při níž je třeba méně znalostí a dovedností práce složitá = práce, při níž je třeba mnoho znalostí a dovedností práce mechanická (rutinní) = práce, při níž jsou opakovány předem známé postupy práce tvůrčí = práce, při níž vznikají nová řešení práce produktivní = práce, jejímž výsledkem je hmotný statek nebo věcná služba práce neproduktivní = práce, při níž nevznikají hmotné statky ani věcné služby, ale jiné nemateriální hodnoty (léčení, výuka, projekty, teorie,…).
S pojmem práce velmi úzce souvisí i pojmy dělba práce, specializace a kooperace. Dělba práce spočívá v rozdělení pracovních činností mezi jednotlivce a skupiny lidí. Dělba práce ovlivnila celou historii lidstva. Spočívala zpočátku v tom, že různí lidé vyráběli různé statky a služby ve společnosti žádané. Postupem času se však dělba prohlubovala a jeden výrobek vyrábělo více lidí, kteří se specializovali na dílčí technologické operace. Svého vrcholu specializace dosáhla v podobě pásové výroby zavedené počátkem 20. století ve firmách jako FORD nebo Baťa, kdy jednotlivé výrobní operace byly rozpracovány do posledních detailů, přesně časově změřeny a byly vykonávány velkým množstvím pracovníků. To už vyžadovalo také obrovsakou míru sladění a zorganizování těchto lidí, což nazýváme kooperace (spolupráce). Pojmy dělba práce, specializace a kooperace musíme chápat jako vzájemně propojené. Specializací se zvyšuje výkonnost výroby a tím i celé ekonomiky, je jednou z cest zvyšování produktivity práce, proto je velmi důležitá. Produktivita práce vyjadřuje účinnost vynakládané práce. Měří se množstvím produkce za jednotku času. Produktivita práce roste především využíváním dokonalejší techniky a technologie, dále pak také lepší organizací práce. Kapitál jím se rozumí všechny kapitálové statky (hmotné i nehmotné) používané k práci při produkování statků a služeb (vrtačka, plech, látka, nákladní automobil, silnice, software, licence,…). Vedle kapitálu v uvedené podobě existuje ještě tzv. finanční kapitál. Ten se nepovažuje za výrobní faktor, ale slouží k získání výrobních faktorů. V podnikové praxi se častěji než kapitál používá označení majetek. Ten se dělí do dvou skupin – - na majetek dlouhodobý - na majetek oběžný. Majetek dlouhodobý se používá dobu delší než 1 rok, při práci se nezmění, pouze se opotřebovává (stroje a zařízení, dopravní prostředky, budovy,...).
Majetek oběžný se spotřebovává jednorázově a nemůžeme jej použít do další činnosti, změní svou podobu (např. materiál). I kapitál je omezený, vzácný a má svou cenu, dokonce 2 ceny : - úrok je cena kapitálu vloženého např. do banky či jiné finanční instituce - zisk je cena kapitálu, kterou očekává vlastník při aktivním podnikání s tímto kapitálem. Tato cesta je rizikovější, protože podnikatel také může o svůj kapitál přijít. Proto podnikatel logicky očekává, že jeho zisk bude vyšší než běžný úrok. Kapitál má i další vlastnost – dá se akumulovat. Běžná forma akumulace vzniká v případě, kdy podnikatel vydělaný zisk nespotřebuje pro osobní spotřebu a část ho ponechá ve firmě, aby rozšířil její zdroje a možnosti podnikání.
ŽIVOTNÍ ÚROVEŇ je stupeň uspokojování potřeb lidí a souhrn životních podmínek, za kterých jsou tyto potřeby uspokojovány.
Životní úroveň má tyto složky : a) osobní spotřeba obyvatelstva tj. kolik statků a služeb obyvatelstvo spotřebuje a v jaké kvalitě K měření této složky můžeme využít např. údaje o tom, kolik předmětů dlouhodobé spotřeby připadá na 100 domácností, jak dlouho musíme pracovat, abychom si koupili určitý výrobek, kolik činí průměrná mzda, výše reálné mzdy, ….. Reálná mzda vyjadřuje kupní sílu mzdy, kdežto nominální mzda vyjadřuje množství peněz, které je pracovníkovi vyplaceno. Kupní síla mzdy představuje množství statků a služeb, které lze za příslušnou mzdu koupit. Propočítává se zpravidla pro soubor obvyklých statků a služeb, tzv. spotřební koš. Při téže nominální mzdě v případě růstu cen reálná mzda klesá, v případě poklesu cen reálná mzda vzrůstá. b) množství a kvalita veřejných statků a služeb poskytovaných obyvatelstvu Zde sledujeme např., jaké procento obyvatel pravidelně používá hromadnou dopravu, počty lůžek ve státních nemocnicích, průměrnou výši starobního důchodu,… c) úroveň životních podmínek – životní prostředí, množství volného času,…. Životní podmínky můžeme porovnávat např. podle toho, jaké je průměrné množství popílku v 1 m3 vzduchu, podle stupně znečištění vodních toků, jaká je průměrná délka pracovní doby,… Při hodnocení životní úrovně se posuzuje její vývoj, provádí se srovnání mezi státy, skupinami obyvatelstva, rodinami, případně i jednotlivci.
Chceme-li srovnání životní úrovně provést objektivně, musíme srovnávat postupně jednu její složku po druhé a z nich provést obecné shrnutí a porovnání, což je velmi obtížné. Dá se zhruba říci, že čím vyšší je výkonnost národního hospodářství, tím vyšší je životní úroveň občanů. Výkonnost národního hospodářství představuje množství statků a služeb, které se v něm za určité období vytvořilo. Výkonnost národního hospodářství nejčastěji vyjadřujeme pomocí ukazatelů hrubý národní nebo domácí produkt a čistý národní nebo domácí produkt.
Hospodářský proces je souhrn výroby, rozdělování, směny a spotřeby v rámci národního hospodářství. Výroba je činnost, při které člověk přetváří přírodu, její předměty a síly v užitečné věci. Nikdo není schopen si vyrábět všechno sám. Výrobou se zabývají živnostníci (jednotlivci), ale i celé výrobní firmy. Poté musí následovat rozdělování a přerozdělování. Rozdělováním získávají svůj podíl na výrobě její účastníci (zaměstnanci a podnikatelé) – formou mzdy a zisku. Tito část svého podílu odvádějí do veřejných rozpočtů (státní rozpočet, rozpočty krajů a místní rozpočty), kde dojde k přerozdělování i ostatním členům společnosti, kteří se na výrobě nepodíleli (děti, důchodci, nemocní apod.) – formou dávek ze státního rozpočtu. Směna je proces, ve kterém nabízející (výrobci, obchodníci) hledají kupce (poptávající) na své zboží a služby, aby realizovali svůj zisk a poptávající (zákazníci) vyměňují svůj podíl na výrobě za konkrétní, pro sebe potřebné výrobky. V současnosti se rozdělování, přerozdělování i směna realizují prostřednictvím peněz. Teprve směna (trh) ukáže, zda všechny drahé výrobní faktory (práce, přírodní zdroje, kapitál) nebyly vynaloženy marně. A opravdu se setkáváme s neúspěchy – neprodané zboží leží ve skladech, kazí se, likviduje se, firmy se snaží ve výprodejích prodat své zboží i za ceny výrazně nižší než byly jejich vynaložené náklady, jen aby se jim vrátila alespoň část vložených prostředků. Jsou i firmy, které neuspějí a musí bankrotovat. Spotřeba je procesem uspokojení potřeb. Členíme ji na konečnou (= uspokojení potřeb jednotlivých lidí, spotřebovávají se spotřební statky) a výrobní (= uspokojení potřeb firem, aby mohly dále vyrábět, podnikat; spotřebovávají se výrobní statky). Spotřebováním statků a služeb hospodářský proces nekončí. Lidské potřeby jsou totiž nekonečné – uspokojením jedné vznikají další .... a celý proces začíná od začátku.
Tržní hospodářství je jedním z ekonomických systémů společnosti, je pro něj typické -
podniky mají právní a ekonomickou samostatnost - to znamená, že nemají nadřízené orgány, které by jim ukládaly úkoly, určovaly, jaké výrobky mají vyrábět a jakým způsobem, jaké služby a jak poskytovat, komu a za jaké ceny je mají prodávat; o tom všem si podniky rozhodují samy
-
podniky hospodaří na vlastní účet – to znamená, že prodejem svých výkonů (výrobků, zboží, služeb) dosahují výnosy, z nich hradí náklady a poté případně dosahují zisku; stát na jejich činnost nepřispívá
-
typickými právními formami podniků v tržním hospodářství jsou živnosti (tj. podniky jednotlivců) a obchodní společnosti živnost = podnik, který zakládá jedna fyzická osoba, zpravidla ho též provozuje, o všem rozhoduje, někdy zaměstnává další osoby obchodní společnost = právnická osoba založená za účelem podnikání, jsou to veřejná obchodní společnost, komanditní společnost, společnost s ručením omezeným, akciová společnost
-
podniky si konkurují = soutěží o zákazníky Konkurence působí převážně kladně, protože nutí podniky snižovat náklady, vyrábět kvalitní výrobky a nové výrobky. Je od trhu neoddělitelná a je předpokladem fungování trhu. Formy konkurence: • Konkurence napříč trhem – konkurenční boj mezi prodávajícími a kupujícími. První chtějí prodat za co nejvyšší cenu, druzí naopak usilují o dosažení co nejnižší ceny. • Konkurence na straně poptávky – vzájemné soupeření kupujících o co nejlevnější nákup. Sílí v okamžiku nedostatku zboží, což vede k růstu ceny. • Konkurence na straně nabídky – nejsilnější forma konkurence; podniky usilují o maximalizaci svého zisku, ale také snížení vlivu jiných podniků, popřípadě se snaží jeden druhého vytlačit z trhu. Většina trhů je dnes přebytkových, což zostřuje konkurenci mezi nabízejícími. Dělení konkurence: 1. Podle metody konkurenčního boje Cenová - nástrojem konkurenčního boje je cena a její snižování Necenová – využívá jiných nástrojů konkurenčního boje, než je snižování ceny. Např. zvyšování kvality produkce, poskytování doprovodných služeb a výhod, reklama apod. 2. Podle podmínek na trhu: Dokonalá – na trhu je mnoho výrobců, kteří nabízejí stejný výrobek. Je zcela volný vstup a výstup podniků z odvětví. Výrobci nemohou ovlivnit cenu produkce, zisk realizují prostřednictvím snižování výrobních nákladů. V praxi se nevyskytuje. Nedokonalá – která se dále člení podle počtu nabízejících na: Monopolistickou konkurenci – velká skupina výrobců nabízí výrobky, které se od sebe vzájemně liší a mohou se tedy lišit i cenově. Zákazníci se vybírají, srovnávají kvalitu s cenou. Cenové rozdíly nejsou příliš velké, protože je volný vstup do odvětví a zákazník má možnost změnit prodávajícího.
Oligopol – malý počet firem v odvětví, každá disponuje určitou silou. Podniky společně brání vstupu dalších firem do odvětví a uměle udržují nedostatek zboží, čímž jsou schopny prodávat za vyšší ceny. Monopol – jediný podnik v odvětví, který má plnou kontrolu nad prodejní cenou. Při rozhodování je omezen pouze poptávkou. V této situaci tržní mechanismy zcela selhávají, proto jsou monopolní trhy regulovány státem. -
pro tržní hospodářství jsou typické volné ceny = ceny, které si stanoví sami výrobci a prodejci na základě nabídky a poptávky
-
ceny a konkurenční prostředí nutí výrobce k tomu, aby vyráběli hospodárně (tj. s nízkými náklady) a aby vyráběli technicky dokonalé výrobky v množství, které jsou odběratelé ochotni koupit
-
tržní ekonomiky jsou otevřené, tzn. ve větší či menší míře obchodují se zahraničím
-
základem celého tržního hospodářství je trh
Trh je oblast (místo), kde se střetává nabídka (prodávající) a poptávka (kupující) a utvářejí se ceny. Na trhu dochází k výměně statků a služeb či výrobních faktorů mezi subjekty trhu. Subjekty trhu: • Domácnosti - spotřebitelé; jejich cílem je co nejvíce uspokojit své potřeby. Vlastní výrobní faktory, které poskytují podnikům za odměnu (důchod). Tento důchod pak směňuji za statky a služby, pomocí nichž uspokojují své potřeby. • Podniky - zabývají se výrobou, obchodem, poskytováním služeb. Ve většině případů se snaží maximalizovat zisk. Výsledky své činnosti prodávají domácnostem, odměnou je pro ně zisk. • Stát - specificky subjekt trhu, který vstupuje do ekonomiky s cílem ovlivnit ji pro veřejný prospěch. Stát vystupuje na trhu jednak jako domácnost (nakupuje pro svou a veřejnou potřebu), jednak jako podnik (vyrábí a prodává). Existují i zahraniční subjekty - domácnosti, podniky a vlády, které vstupují do národní ekonomiky zvenčí. Ve svých vztazích překračují státní hranici. Druhy trhů: Existuje velké množství trhů, které lze dělit podle různých hledisek. 1. Podle velikosti trhu • trh místní (regionální) - trh malé geografické oblasti, např. města nebo okresu • trh národní - trh na úrovni jednoho státního celku • trh světový (globální) - vzniká propojením národních trhů 2. Podle množství směňovaného zboží • trh dílčí - obchoduje se na něm pouze s jedním druhem zboží • trh agregátní - je trhem veškerého zboží
Má to svoje příčiny: 3. Podle předmětu směny • trh výrobků a služeb - trh spotřebních statků a trh kapitálových statků • trh výrobních faktorů - trh práce, půdy, kapitálu • trh finanční - trh peněžní, trh kapitálový, trh devizový; trh bankovní, trh cenných papírů Poznámka. Trh peněžní - obchoduje se na něm s peněžními prostředky se splatností do 1 roku (hotovost, krátkodobé úvěry, vklady na účtech, vklady na vkladních knížkách, krátkodobé cenné papíry) Trh kapitálový - soustřeďuje se na peněžní prostředky se splatností nad 1 rok (termínované vklady, dlouhodobé bankovní úvěry, dlouhodobé cenné papíry) Trh devizový - se soustřeďuje na valuty (bankovky a mince jiných států), devizy (pohledávky znějící na cizí měnu), zlato Objekty trhu = předmět nabídky a poptávky Nabídka = supply = S Prodávající přicházejí na trh s určitým množstvím výrobků nebo služeb, které chtějí za určitou cenu, pokud možno co nejvyšší, prodat. Tyto výrobky a služby představují nabídku. Nabídkou tedy rozumíme množství zboží a služeb, které chtějí prodávající za určitou cenu prodat. Rozlišujeme nabídku: individuální = nabídka jednoho výrobce dílčí = nabídka jednoho druhu výrobku od všech výrobců v daném regionu agregátní = nabídka všech výrobců všech druhů výrobků v jednom státě (= součet všech individuálních nabídek na trhu). Faktory ovlivňující nabídku na trhu: 1. Cena zboží - je nejdůležitějším faktorem - závislost nabídky na ceně zboží lze znázornit graficky – křivkou, která má stoupající tendenci - nabídka se vyvíjí podle zákona rostoucí nabídky; podle tohoto zákona vyvolává růst ceny růst nabídky na trhu a naopak; a) prodávat za vysokou cenu je pro podnik přitažlivější než prodávat levně –při vyšší ceně se dosáhne vyšších tržeb a při stejné míře nákladů i vyššího zisku – výrobci tedy zvyšují výrobu výrobků s vysokou cenou a omezují výrobu výrobků s nízkou cenou b) vstupují další výrobci – ti, kteří mají vyšší náklady a při nižší ceně nemohli daný výrobek vyrábět nebo ti, které přilákal cenově atraktivní výrobek
Příklad na grafické znázornění nabídky: Cena za 1 kilogram brambor 5 10 15 20 25 30 35 40
Nabízené množství v tunách 50 200 300 400 500 550 600 650
Grafické znázornění nabídky:
Na nabídku budou působit i jiné faktory, které způsobují i změny v nabízeném množství zboží a tím i posun nabídkové křivky. Budou to například: 2. Náklady na výrobu zboží nebo služby - ty se mohou měnit vlivem techniky a změn technologických postupů nebo změn ceny vstupů (mezd, surovin, energií, nájmů) - pokles nákladů umožňuje se stejnými zdroji vyrobit větší množství výrobků a zvýšit nabízené množství zboží (a naopak) 3. Ceny substitutů - substitut je výrobek, který může nabízený produkt v jeho užití nahradit - např. výrobce oblečení může při změně módy pokles množství vyráběných kalhot kompenzovat zvýšením výroby šatů, i když jejich cena se nezměnila 4. Změny výrobních podmínek
- vliv počasí na pěstování obilí, sezónnost produkce, při změně předpisů na povinné bezpečnostní vybavení aut se může nabídka měnit 5. Organizace trhu - např. odstranění dovozních cel zvyšuje nabídku zahraničních výrobců a naopak může snížit nabídku domácích vozů Ve všech těchto případech dojde k posunu nabídkové křivky doprava nabo doleva podle toho, který faktor bude na nabídku působit. Poptávka = demand = D Poptávkou se rozumí množství zboží nebo služeb, které jsou kupující ochotni za určitou cenu koupit. Opět rozlišujeme poptávku: individuální = poptávka jednoho kupujícího dílčí = poptávka po jednom výrobku agregátní = celková, je to souhrn všech zamýšlených koupí. Faktory ovlivňující poptávku po zboží na trhu: 1. Cena zboží - je nejdůležitějším faktorem - závislost nabídky na ceně zboží lze znázornit graficky – křivkou, která má klesající tendenci - nabídka se vyvíjí podle zákona klesající poptávky; podle tohoto zákona vyvolává růst ceny zboží pokles poptávky po tomto zboží Má to svoje příčiny: - kupující mají omezené zdroje, proto si mohou koupit zboží s vyšší cenou jen v omezeném množství, někteří kupující si ho nemohou dovolit koupit vůbec Příklad na grafické znázornění poptávky: Cena za 1 kilogram brambor 5 10 15 20 25 30 35 40
Grafické znázornění poptávky:
Poptávané množství v tunách 1 000 800 600 400 300 200 150 100
Výše uvedená poptávková křivka vyjadřuje závislost poptávaného zboží na ceně, ostatní faktory (viz níže) nejsou brány v úvahu. Změní-li se kterýkoliv z ostatních faktorů, vznikne nová křivka, proti původní posunutá více doprava nebo doleva. Například: - zlevnění komplementu (např. benzín) může vést k posunutí poptávkové křivky po automobilech doprava - zdražení substitutu posune poptávkovou křivku také doprava - zvýšení průměrné mzdy posune poptávkovou křivku doprava - opadnutí zájmu o módní zboží posune křivku doleva.
Na poptávku působí i celá řada dalších faktorů. Patří k nim: 2.
3.
4. 5.
Změny cen substitutů a komplementů Substitut je zboží, které může nahradit poptávané zboží, např. vepřové maso za hovězí; komplement je zboží, které něčím doplňuje poptávané zboží, například auto a benzin. Změna výše důchodů (tj. mezd zaměstnanců, renta vlastníků půdy, úroky a zisky vlastníků kapitálu) – se zvyšováním reálných příjmů roste celková poptávka a mění se struktura poptávky. Změny v populaci rostoucí počet obyvatel zvyšuje poptávku po zboží Vkus, zvyky a preference lidí – působí diferencovaně dle jednotlivých zemí, sociálních skupin apod. Např. Holanďané dávají přednost v masovém měřítku dopravě na kole, Norové konzumují více ryb, Francouzi více vína apod. Tržní mechanismus
Prodávající a kupující mají velice protichůdné zájmy. Kupující se snaží koupit za pro něj přijatelné ceny (co nejnižší) a prodávající se snaží prodat co nejvíc svých výrobků co nejvýhodněji, to znamená za ceny co nejvyšší. Na určité úrovni se tedy musí poptávka s nabídkou setkat, jinak by k prodeji ani k nákupu nedošlo. Ceně, při které se nabídka s poptávkou vyrovnají, říkáme rovnovážná cena. Množství zboží, při kterém se rovnováha vytvoří, označujeme jako rovnovážné množství.
Při rovnovážné ceně je na trhu nabízeno tolik zboží, kolik ho spotřebitel chce koupit. Je to ideální stav na trhu, který však téměř neexistuje – musela by být dokonalá konkurence a nesmělo by se měnit nic jiného, než pouze množství zboží a cena. Je-li nabízené množství větší než poptávané množství statků a služeb, vzniká přebytečná nabídka. To se postupně projeví tím, že - vznikají nadměrné zásoby, ať už v obchodech nebo ve skladech - začíná působit tržní mechanismus, který vyvolá snížení cen zboží, v důsledku toho - někteří podnikatelé sníží produkci tohoto zboží a přejdou k produkování jiných statků a služeb, u kterých jsou ceny vyšší - někteří podnikatelé odejdou z trhu, popř. i zkrachují - a díky tomu poklesne nabídka - nižší ceny způsobí nárůst poptávky - začne se zmenšovat rozdíl mezi nabídkou a poptávkou až se při určité ceně vyrovnají.
Je-li nabízené množství menší než poptávané množství statků a služeb, vzniká neuspokojená poptávka. To se postupně projeví tak, že - zboží mizí rychle z obchodů a skladů, tvoří se fronty, nabízejí se úplatky - začíná působit tržní mechanismus, který vyvolá zvýšení cen - růst cen podnítí některé podnikatele, aby zvýšili produkci, jiné podnikatele, aby se začali věnovat i těm statkům a službám, které mají vyšší cenu - může se i zvýšit počet lidí, kteří zanechají jiných příležitostí a budou se věnovat danému podnikání - to vše vede k růstu nabízeného zboží, tj. nabídky - současně vyšší cena způsobí pokles poptávky - zmenšují se rozdíly mezi poptávkou a nabídkou, až se při určité ceně vyrovnají. Tímto způsobem reguluje tržní mechanismus množství vyráběného a tím i spotřebovaného zboží. Řeší základní ekonomické problémy (co, jak, pro koho) pomocí nabídky a poptávky. Tržní mechanismus slouží k nalezení rovnovážné ceny, je to vlastně univerzální mechanismus, který umí najít kompromis mezi cenou ideálně nízkou pro kupující a ideálně vysokou pro prodávající. Tržní mechanismus využívá metodu pokusu a omylu – prodávající zkusí navrhnout cenu a sledují, jak reagují kupující – pokud nakupují málo, asi nasadili cenu moc vysokou a měli by zlevnit. Když naopak kupující nakupují moc, je to signál, že prodávající mohou trochu zdražit. Pokud se prodává tak akorát, aby zboží neleželo na pultech dlouho, prodávající našli rovnovážnou cenu na daném trhu. Tato cena je však vrtkavá a při změně podmínek se rychle mění. Rovnováhu většinou trh nedosáhne na dlouho.
-
-
-
Trh zboží a služeb předmětem koupě a prodeje jsou zde zboží a služby (např. řemeslnické např. kadeřnictví, čistírna, opravy spotřebičů, dále pak propagační, stavební, bytové opravy apod.) i tento trh lze dále členit – např. na trh zboží a na trh služeb; trh zboží dále na trh spotřebních statků a na trh výrobních statků, oba dva pak ještě třeba podle druhů nebo skupin zboží na trhu zboží a služeb se vytváří cena zboží a služeb – podle nabídky a poptávky po daném zboží či službě ideálním stavem na trhu zboží a služeb je stav rovnovážný, kdy by se všechno nabízené zboží a služby prodaly a všichni kupující by uspokojili svoje potřeby pokud bude na trhu zboží a služeb převažovat nabídka zboží a služeb, bude se jednat o trh nasycený v případě větší poptávky po zboží a službách než je nabídka těchto produktů, jedná se o trh nenasycený
Zboží Pojem „zboží“ se v ekonomice používá ve dvojím významu. 1. v ekonomické teorii se zbožím rozumí produkt lidské práce, který je schopen uspokojovat lidské potřeby a který je určen pro směnu (tj. k prodeji) 2. v ekonomické praxi se zboží chápe v užším významu a rozumí se jím statky vytvořené lidskou prací, které si kupující pořizuje za účelem jejich dalšího prodeje. Každé zboží musí mít tyto vlastnosti: 1. Užitná hodnota zboží spočívá v jeho schopnosti uspokojovat lidské potřeby. Např. tužka uspokojuje potřebu tím, že umožňuje pisateli psát, auto zajišťuje přepravu osob a nákladů apod. 2. Hodnota zboží vyjadřuje množství výrobních faktorů, které jsou ve zboží obsaženy. 3. Směnná hodnota zboží udává poměr, ve kterém se směňuje jedno zboží za druhé. Směnná hodnota vyjádřená v penězích představuje cenu zboží. Cena má 2 hlavní složky: 1. Náklady podniků, které se podílely na vytvoření a dodání zboží spotřebiteli, tj především náklady výrobce, dopravce a obchodu. 2. Zisk uvedených podniků. 3. Plátci DPH k uvedeným složkám připočítávají ještě DPH (10 nebo 20 %). Náklady podniku tvoří peněžní vyjádření spotřeby prostředků, služeb a práce, které musí podnik vynaložit na uskutečňované výkony (výrobky nebo služby). Je to v podstatě cena všeho, co musel příslušný podnik na výrobek nebo službu vynaložit a za co musel zaplatit. Tržby z prodeje výrobků a služeb představují výnosy. Ty slouží k úhradě nákladů podniku a jsou-li větší než náklady, je uvedený rozdíl zisk. Ze zisku odvede podnik státu daň a zbývající část je jeho odměna za podnikatelské riziko, které podnik podstupuje.
Trh práce a pracovní síly je spojení nabídky práce s poptávkou po práci. Na straně nabídky práce se nacházejí uchazeči o práci, kteří nabízí své znalosti, dovednosti a zkušenosti. Na straně poptávky po práci pak stojí zaměstnavatelé, kteří hledají pracovníka na určité místo a nabízí mu za to odměnu. Vzájemnou interakcí těchto dvou stran se na trhu práce vytváří cena práce – tedy mzda. Nabídka a poptávka na trhu práce je ovlivňována řadou faktorů, patří k nim zejména: • rozvoj nových technologií (např. v minulosti, kdy se jako dopravní prostředek běžně používali koně, byla velice rozšířená profese podkováře. S příchodem automobilů většina podkovářů ztratila práci, i když tato profese přežila dodnes – např. pro dostihové koně). • zásahy státu do ekonomiky – tvorba nových předpisů, stanovení minimální mzdy, podpora některých odvětví apod. • vývojové trendy na pracovním trhu zvyšuje se význam týmové práce znalosti jazyků jsou vyžadovány u pracovníků na všech úrovních roste využití informačních a komunikačních technologií při práci rutinní práce je postupně nahrazována stroji a roste tak množství tvořivé práce )zvyšuje se podíl obchodních a kontrolních oddělení v podniku na úkor výroby) zvyšuje se význam ekologických hledisek výroby. Aby mohl trh práce správně fungovat, musí na něm být dostatek osob nabízejících práci (uchazeči o práci), a zároveň těch, kteří práci poptávají (zaměstnavatelé). Velmi důležité je i to, jak vypadá struktura nabídky a poptávky. Na trhu práce a pracovní síly mohou nastat následující situace: 1) rovnost nabídky a poptávky - všichni, kteří chtějí za danou mzdu pracovat, získají práci, firmy nakoupí přesně tolik práce, kolik při dané mzdě poptávají 2) převis poptávky - poptávka firem je větší než ochota za danou mzdu pracovat 3) převis nabídky - nabídku představují lidé (domácnosti), kteří nabízí svou práci, část této práce zůstává firmami nevyužita - vzniká nezaměstnanost. Nezaměstnanost je jev, který se vyskytuje ve všech vyspělých státech. Je to jev velice sledovaný – politiky, odborníky i širokou veřejností. Nezaměstnaný je osoba, která splňuje následující kritéria:
je v produktivním věku (starší 15 let; horní hranice produktivního věku se často vůbec neuvádí; někdy za ni bývá považován věk, po jehož dosažení má člověk nárok na odchod do starobního důchodu) nemá práci aktivně si hledá práci a je schopná do ní nastoupit do 14 dnů. Míra nezaměstnanosti je ukazatel, který vyjadřuje podíl počtu nezaměstnaných lidí ku všem zaměstnaným i nezaměstnaným osobám v produktivním věku (= ekonomicky aktivní obyvatelé). Každý nezaměstnaný se může obrátit na příslušný úřad práce – na ten, pod který spadá podle místa trvalého bydliště. Může se na něj obrátit, ale nemusí, není to žádná povinnost.
Úřad práce poskytuje občanům následující služby: zprostředkování zaměstnání poradenství o pracovních příležitostech a situaci na trhu práce výplata podpory v nezaměstnanosti pomoc s rekvalifikací a vyhledání nového pracovního místa pomoc při zahájení podnikání (např. příspěvek na zahájení podnikání, poradenská činnost,...) psychologické poradenství, ...
Všechny služby jsou bezplatné. Příčiny nezaměstnanosti - lidé se přestěhují, po určité době (např. po další MD) hledají práci, v některé firmě jsou nespokojení, rozváží pracovní poměr a hledají jiné zaměstnání = frikční nezaměstnanost - změna struktura NH - kdy některé odvětví se dostává do útlumu (u nás např. těžební průmysl, těžké strojírenství, zemědělství) a lidé přicházejí o práci; jiná odvětví v NH jsou naopak ve fázi rozvoje a nové pracovní síly potřebují (služby - obchod, peněžnictví, pojišťovnictví,...) = strukturální nezaměstnanost
Hospodářství se nevyvíjí rovnoměrně, ale v cyklech. Hospodářský cyklus je posloupností čtyř fází : 1. expanze (konjunktura) - domácnostem i firmám se daří, rostou zisky i platy, roste spotřeba statků a služeb - roste poptávka, roste zaměstnanost 2. vrchol - je to bod, ve kterém dosahuje aktuální produkt maxima, firmy stále ještě produkují vysokým tempem nové statky a služby, ale trh je již nasycený a strana poptávky začíná zaostávat
3. krize (recese, deprese) - poptávka se zcela zabrzdila, firmy mají problém s prodejem, krachují, zvyšuje se nezaměstnanost, lidé mají existenční problémy, i ti, co mají práci, raději spoří a neutrácí, což krizi ještě prohlubuje 4. sedlo (dno) - je to bod, ve kterém dosahuje aktuální produkt minima - protože žít se musí, poptávka nikdy neklesne na nulu; firmy minimalizovaly náklady a ceny, ty, které přežijí krizi se dostanou se svou nabídkou do souladu s poptávkou, hledají nové impulzy pro povzbuzení poptávky, podaří-li se jim to, zaměstnají nové pracovníky, domácnosti mají vyšší příjmy a mohou více utrácet, znovu se rozvíjí expanze a celý cyklus se může opakovat. V období krize a sedla dochází k nárůstu nezaměstnanosti = cyklická nezaměstnanost.
Rozlišujeme též nezaměstnanost a) dobrovolnou - lidé mají pracovní sílu, ale nechtějí je vynakládat - např. zdědili peníze po tetičce a sami nemají potřebu pracovat, preferují volný čas Z celospolečenského hlediska nás dobrovolná nezaměstnanost nezajímá - dnes není zákonem předepsána povinnost pracovat a pokud se člověk dobrovolně rozhodne, že se živit prací nebude, společnost to bere na vědomí, přestává se o něj starat a sleduje pouze, zda neporušuje zákon (nekrade apod.).
b) nedobrovolnou - lidé chtějí a potřebují pracovat, aby si zajistili obživu, ale nemohou odpovídající práci sehnat.
Regionální nezaměstnanost = nezaměstnanost v jednotlivých regionech.
Finanční trh zabezpečuje přesun peněz od těch, kteří je mají, ale momentálně nepotřebují, k těm, kteří je potřebují. (viz Mat. ot. Finanční trh a peníze).
