Zvěstování a početí Dokud budu moct mluvit pravdu

4/2007 • ROČNÍK XXXIX

Zvěstování a početí Dokud budu moct mluvit pravdu

Keď choroba sa stáva zapieraním Téma čísla: Hodnověrnost církve

misie

Tři roky na ostrově v nejbližší době uspořádat soutěž ve čtení a recitaci, která je výborným lákadlem pro místní obyvatele, kde výherci mohou získat různé ceny. Zároveň je to výborná příležitost, jak motivovat ke čtení a práci s textem samotným. Pro nejbližší období plánujeme otevření dalších tří malých komunitních knihoven, ve kterých si děti i dospělí mohou vybrat z mnoha knih, ať už naučných či příběhů. Je toho mnoho za námi a zároveň také před námi a my jsme Vám vděčni za vaše modlitby a podporu, která má vliv na životy mnoha lidí a určitě velký význam pro Boží království. Následující článek je svědectví vedoucího místního sdružení jménem Nus Tubay o Božím působení mezi obyvateli ostrova Yaru. Milí čtenáři, opět vás po nějaké době zdravíme, tentokrát z České republiky, kde trávíme náš první „pracovní domácí pobyt“. Máme za sebou tři roky života v Jihovýchodní Asii a chtěli bychom se s vámi podělit o něco z toho, co se za tu dobu odehrálo v práci na projektu překladu Písma. Na úvod bychom vám rádi představili trochu více naše spolupracovníky, se kterými společně na ostrově Yaru sloužíme. Kromě Yaru týmu (celkem 9 lidí), jehož součástí je mimo nás ještě jeden manželský pár z Anglie, dva páry z USA a jeden pracovník z Jihovýchodní Asie, spolupracujeme jako konzultanti s týmem místních lidí, kteří jsou členy „Sdružení pro rozvoj jazyků ostrova Yaru“. V současné době má toto sdružení celkem 12 členů reprezentujících pět jazykových skupin. Tito lidé opustili svou práci, převážně rybaření, a věnují svůj čas překládání Bible a rozvoji místní komunity. Jedním z cílů našeho Yaru týmu je pomáhat tomuto místnímu sdružení v naplňování jejich (ale i naší) vize, aby se Boží slovo šířilo mezi obyvatele ostrova Yaru ve formě jim srozumitelné, a aby jejich životy byly tímto Slovem proměňovány. K naplnění této vize je zapotřebí nejen samotný překlad Písma do

2

ŽIVÉ SLOVO

mateřského jazyka, ale také spolupráce s místní vládou, církvemi a místními komunitami, které nám umožňují pořádat různé aktivity a tím pomáhají zasáhnout obyvatele Yaru. Za poslední období jsme jako tým udělali velký kus práce v oblasti překladu Písma do pěti místních jazyků. Pro některé z nich se také dokončuje překlad liturgie, kterou používá místní církev při nedělních shromážděních. Pořádali jsme seminář zaměřený na tvorbu slovníků pro čtyři jazykové skupiny ostrova Yaru. Ve dvou z nich již překlad Písma probíhá. Pro zbývající dvě jazykové skupiny se překlad plánuje někdy v blízké budoucnosti. Cílem takového semináře je získat nová slovíčka a jazykové výrazy pro lexikon, který je nepostradatelným nástrojem pro následnou překladatelskou práci. Například v jazyce, který se učíme my, se nám podařilo doposud zpracovat již asi 1200 jazykových záznamů. Dalším cílem našeho Yaru týmu je pomoci místnímu sdružení růst v jeho dovednostech a schopnostech. Proto jsme uspořádali několik seminářů zaměřených na otázky překladatelských postupů, administrativní a účetní práce nebo na téma jak zlepšit způsob distribuce materiálů mezi místní komunity. Naši místní spolupracovníci plánují

misie

obsah Misie Tři roky na ostrově. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .2 Obsah . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .3

aneb

povídání s misionáři

„Malá, ale mocná“ I přes mnoho let křesťanského náboženského vyučování většina věřících v období nemocí či těžkostí stále vzývá duchy svých předků. Volají také k Bohu, ale to jen proto, aby se pojistili a pokryli všechny možnosti. Nedávno jsem navštívil svou rodnou vesnici, a byl jsem požádán, abych měl v naší církvi kázání. Vím, že kazatelé v této denominaci většinou v kázáních používají velmi formální verzi národního jazyka, s jejímž porozuměním má převážná většina místních obyvatel problémy. A tak i přesto, že mnoho lidí navštěvuje církev pravidelně, tráví často čas ve shromáždění povídáním se svými sousedy. (Slovům kazatele totiž nerozumí a doslova se nudí. Pozn.) Jelikož již byla do mého mateřského jazyka přeložena kniha Jonáš, rozhodl jsem se ji použít jako text kázání. Vysvětlil jsem, jak Jonáš utekl od Boha a byl uvězněn na moři. Místní lidé cítí sympatie s člověkem, který je uvězněn na rozbouřeném moři a dovolává se slitování u pána moře nebo duchů svých předků. Připomněl jsem jim, že tento příběh je svědectvím o tom, že Bůh Stvořitel je mnohem mocnější, než naši předkové. „Jen se podívejte, posádka se nepřestávala dovolávat svých předků, ale počasí zůstalo stejné beze změny. A když zkoušeli odporovat Bohu a snažili se zachránit Jonáše, jen se to zhoršilo! Ale pak, hned jak Boha uposlechli, moře se zklidnilo. To neučinili předkové, to učinil Bůh. To je důkaz, že Bůh je mocnější než předkové, a proto se posádka rozhodla následovat místo svých předků právě Jej.“ Všichni, kdo seděli v kostele, byli zticha a jen mě celou dobu sledovali očima (pozn. lidé se většinou koukají kolem znudění anebo během kázání ve formálním národním jazyce usínají). Po skončení řeklo hodně lidí jednomu mému spolupracovníkovi: „Neuvěřitelné. My jsme tomu rozuměli. Je nám to teď mnohem jasnější.“ Řekl jsem jednomu našemu konzultantovi z Yaru týmu: „Tato kniha Jonáš je možná jednou z nejmenších knih Bible, ale musí to být jedna z nejmocnějších pro lidi na ostrově Yaru. Vypovídá tolik o tom, co mají slyšet, aby Boha následovali.“ KUBA A BARČA PSZCZOLKOVI

Vysvětlivka: Abychom respektovali bezpečnostní opatření, používáme pro místo v JV Asii, kde žijeme a sloužíme, pseudonym „ostrov Yaru“.

Doslov za podpůrný tým vysílajícího sboru Jakub s Barčou jsou nyní na plánovaném (přibližně ročním) domácím pobytu, během kterého se mimo jiné věnují pokračující práci na projektu (ve spolupráci s týmem na misijním poli), potřebnému studiu a také návštěvám sborů, které jsou zapojeny do podpory misie. Pokud by ve vašem sboru byl zájem o návštěvu s informacemi o této misii, rádi přijedeme – pro spojení s námi můžete využít níže uvedené kontakty. MILAN SZTURC KONTAKTY: [email protected], 739 730 998 [email protected], 605 264 443

Úvodník Víra žije ze slov hodných důvěry . . . . . . . . . . . . . . . . . .4 Tématické články Bohu patrí celý náš život . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .5 Sedni si a spočítej náklady! . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .6 Glosy Kde jsou opravdoví muži? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .9 Dobré ráno milí posluchači . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .9 Příběhy ze života Dokud budu moct mluvit pravdu . . . . . . . . . . . . . . . . . 10 Úvaha Jak poznat Boží vůli . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13 Jubileum – 65 let spolu Místo „líbánků“ gestapo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14 Biblický kvíz Rozhovor s neznámým . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .17 Svědectví Velká moc modlitby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18 Pribehy zo života Keď choroba sa stáva zapieraním . . . . . . . . . . . . . . . 19 Tématický článek Autentickým křesťanstvím k hodnověrnosti církve . . . . 20 Kresťania v zahraničí Božie dielo v bulharskom zbore . . . . . . . . . . . . . . . . . 22 Okénko pro sestry Pondělí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23 Rozhovor Zvěstování a početí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24 Stránka mladých Stvořeni pro vztahy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26 Jak vysvětlím své kamarádce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27 Biblické úvahy Sederová večeře a památka Kristova exodu . . . . . . . 28 Jednota Ducha . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30 Recenze a informace 21 gramů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .31 Audiovýklad Bible na webu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .31 Informace On line s Bohem – Konference mládeže 2008 . . . . . 32 Vzpomínka a báseň První máj a bratr Král aneb flanelogram a lískovka . . 34 Boží láska . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 34 Bratské zbory v zahraničí Kresťanský zbor a väzenské deti . . . . . . . . . . . . . . . . 35

Téma příštího čísla: Rakovina, infarkt (biblický pohled na nemoci a zkušenosti s nimi) Články k tématu příštího čísla, jakož i další příspěvky zasílejte do konce března 2008 na adresu odpovědného redaktora. Děkujeme. Redakce.

ŽIVÉ SLOVO

3

úvodník

tiráž

Víra žije

ze slov hodných důvěry

Milí čtenáři, toto číslo je věnováno hodnověrnosti církve. Těmi prvními, s kým se lidé na cestě k víře potkávají, jsou příslušníci církve. Její věrohodnost je ve vztahu k veřejnosti, tedy k jejímu misijnímu poslání, největším pokladem. Má-li církev sloužit svému okolí k víře, musí být hodná důvěry. Říká se, že dnes nemůžete nikomu a ničemu věřit. O důvod víc, proč bychom jako křesťané měli žít hodnověrně. Autentický křesťanský život je ten, který odpovídá poslání církve. Jen tak může naše svědectví probudit v člověku důvěru. Ovšem když církev otevírá svou náruč směrem ven, měla by praktikovat otevřenost i uvnitř svého společenství. Nejlépe formou slušné, poučené a snášenlivé rozpravy. Přijímejme jeden druhého, tak jako Kristus k slávě Boží přijal nás. Když se Pán církve loučil s učedníky a připravoval je na těžkou dobu čekání, vyprávěl jim celou řadu podobenství (Mt 24,42-25,46). Boží království má svá vlastní pravidla, kterými se má čekající církev řídit. Obrazy, jež používal, se jeho žákům vryly do paměti. Mluvil o budoucích věcech způsobem, který se přímo dotýkal jejich života. Byl velmi praktický a zaměřený na cíl. Svou řeč namířil svou řeč k tomu, co od nich konkrétně očekává. Jak se mají chovat v době, kdy čekají na jeho příchod. A tím, že přijde, si mohli být jisti stejně, jako si byli jisti jeho slovem.

V jednom z těch závěrečných podobenství, která jim vyprávěl (Mt 25,1430), rozdal hospodář služebníkům hřivny. První z nich dostal 30 miliónů, druhý 12 a třetí 6. Svědčí to o obrovské důvěře, kterou Pán do služebníků vkládá. Svěřuje jim obrovský kapitál. Zároveň však čeká, že i oni mu budou věřit. Každý z nás dostal od Boha jinou hřivnu, jiný úkol, jiné poslání a s ním i různou míru odpovědnosti. To, jak s hřivnou naložím, vypovídá o mé víře. Zároveň to však rozhoduje také o mé budoucnosti. Bůh, který mi hřivnu svěřil, se totiž jednou zeptá: „Co jsi s ní učinil?“ Každého, kdo byl věrný, odmění a dá mu víc. A tomu, kdo nebyl věrný, odejme i to, co má. Víra se spoléhá na Pánova slova. Víra je pohled dopředu. Počítá s tím, co není vidět, jako s realitou. Proto se svěřenou hřivnou podniká, aby ji rozmnožila. Podobenství nás staví před otázku: „Jak hodnověrně žiješ své křesťanství?“ V Božím světě nezáleží na množství svěřených hřiven, ale na tom, jak s nimi naložím. Snažím se je v důvěře Bohu rozmnožit nebo je ze strachu zakopávám? Bůh má pro náš život záměr, který je větší než náš strach, je větší než naše představy. Věříme tomu? Pokud ano, budeme podle toho i jednat a naše křesťanství bude hodné důvěry i pro naše okolí. Přeji vám požehnané čtení. JAREK ANDRÝSEK

Informace o předplatném Milí čtenáři, do tohoto čísla časopisu je vložena složenka na úhradu předplatného za rok 2008. Cenu časopisu neměníme, i když se DPH zvýšila z 5 % na 9 %. Mnozí z Vás nám k předplatnému přidávají dar, za který jsme nesmírně vděční a který nám jistě umožní zvýšené náklady pokrýt. Poněkud se zvýšila cena poštovného. Předplatné uhraďte do 30. 9. 2008 v této výši (částka je včetně poštovného): za 1 výtisk: 212 Kč za 3 výtisky: 492 Kč za 5 výtisků: 796 Kč za 2 výtisky: 352 Kč za 4 výtisky: 632 Kč Kalkulace předplatného za větší počet výtisků bude uvedena na složence. Za vydavatelství Vás srdečně zdraví Ján Ostrolucký

4

ŽIVÉ SLOVO

Vydává A-ALEF Bořivojova 620/29 718 00 Ostrava www.ziveslovo.cz

Odpovědný redaktor a adresa české redakce Jaromír Andrýsek Okrajová 3, 737 01 Český Těšín tel.: 552 321 184 a 776 737 2082 e-mail: [email protected]

Adresa slovenskej redakcie Peter Kozár Vajnorská 9, 831 03 Bratislava Tel.: 02 4437 2169 a 0908 390 753 e-mail: [email protected]

Redakční rada Ján Číž, Ján Hudec, Matúš Koša, Peter Kozár, Ján Kučera, Ján Ostrolucký, Tomáš Pala, Pavel Šíma, Petr Vaďura, Jan Vopalecký, Ľubomír Vyhnánek, Irena Zemanová

Grafická úprava a tisk Vydavatelství g-koukol.cz Ostravská 130, 735 62 Český Těšín-Mosty

Expedícia, administrácia a platby pre Slovensko Kresťanské centrum BEREA, Alstrova 38, 831 06 Bratislava tel.: 02 43641881, 0905 249379 e-mail: [email protected]

Expedice a administrace pro Českou republiku A-Alef, Bořivojova 620/29, 718 00 Ostrava-Kunčičky tel.: 596 784 269, 732 490 072 e-mail: [email protected], www.a-alef.cz

Platby a dobrovolné příspěvky pro Českou republiku A-Alef Ostrava, Komerční banka Ostrava číslo účtu: 81006-761/0100 Vždy je nutné uvést přidělený variabilní symbol odběratele.

Správa inzerce Jaromír Andrýsek Okrajová 3, 737 01 Český Těšín Tel.: 558 734 794 a 776 737 282 e-mail: [email protected]

Předplatné na celý rok 140 Kč + poštovné 60 Kč jednotlivá čísla 35 Kč + poštovné 15 Kč na Slovensku 200 Sk + poštovné 60 Sk Předplatné na další období končí jen písemným či telefonickým odhlášením v administraci. Časopis vychází čtyřikrát do roka. Registrační číslo MK ČR 6480 ISSN 1210-6526

tématický článek

Bohu patrí celý náš život Kresťan, jeho lojality a rovnováha

Pokoj úprimného kresťana môže narušiť konflikt lojalít, z ktorých každá sama osebe je legitímna. Avšak každá si vyžaduje svoj čas a pozornosť. Hoci by malo byť jasnou povinnosťou Božieho dieťaťa, aby na prvé miesto kládol Jeho dielo, niektorí kresťania sú v pokušení podľahnúť tomu, čo by som označil za falošnú dichotómiu (rozdelenie na dve vzájomne protikladné časti – pozn.red.) medzi tým, čo je „svetské“ a čo „sväté“. Dôsledok je nerovnováha v jeho službe. Aké je naše kresťanstvo hodnoverné, môže naše okolie posúdiť vo viacerých oblastiach. Uvedieme niektoré z nich. Pre vyťaženosť na Božom diele niektorí kresťania vo väčšej alebo menšej miere zanedbávajú povinnosti v zamestnaní. No v očiach neveriacich spolupracovníkov sa svedectvo ich viery do nemalej miery odráža práve v tom, ako si plnia povinnosti voči zamestnávateľovi. Je pokušenie využívať v zamestnaní menej náročné obdobia, „časové medzery“ na vybavovanie zborovej alebo inej kresťanskej agendy. Takému druhu pokušenia treba odolávať, aj keď sa zdá, že ide o nevinnú vec. Naši spoluveriaci, na druhej strane, môžu byť v pokušení posudzovať našu

vernosť napríklad podľa toho, ako usilovne navštevujeme zhromaždenie alebo či sme ochotní kázať. A tu sú vystavení nemalému omylu! Lebo kresťanstvo, ktoré zásadne neovplyvňuje náš každodenný život a zmysel pre povinnosť v spoločnosti a rodine, javí sa ako deficitné podľa toho, čo vnímame ako normy Novej Zmluvy. Preto by si mal kresťan dávať pozor, aby jeho vyznanie nebolo zmarené nedbalosťou na pracovisku alebo aj v domácnosti, podráždenosťou, hrubosťou, lenivosťou, nadmernou ctižiadostivosťou, alebo – čo by bolo najhoršie – nečestnosťou. (Pr 11,1) Pomôže nám, ak si budeme neustále pripomínať, že celý náš život patrí Bohu a taký by Ho mal pred svetom reprezentovať, či už ide o normy na pracovisku, či vzťahy v spoločnosti alebo rodine, alebo spôsob, akým realizujeme svoju zodpovednosť voči Cirkvi. O čo ide, je rovnováha. Nejeden svedomitý a účinný kresťan, obdarovaný a pracovitý, hotový prijať akúkoľvek službu a málo pohotový ju delegovať na iných, berúc tak na seba záťaž, na ktorú sotva stačí, (týka sa práce v zbore i v zamestnaní) môže zabú-

dať na svoje lojality v rodine. Dôsledok sa dostaví: horkosť na strane manželského partnera, osamotenosť detí, ktoré cítia, že sú iba podradnou zložkou pre nadmerne zamestnaného (alebo aj unaveného) rodiča. Zanedbávaný partner sa môže cítiť nešťastný, môže byť dokonca žiarlivý a podozrievavý. Takáto situácia zďaleka nespĺňa novozmluvný ideál kresťanského manželstva. Je ešte iná lojalita na ktorú sa ľahko zabúda alebo nesprávne chápe ako by šlo o „hovenie telu“. Ide o zodpovednosť voči vlastnému telu a mysli Ak si máme zachovať telesnú a duševnú pohodu, elasticitu mysle, mali by sme dbať o patričný oddych a rekreáciu. Mnohí kresťanskí pracovníci v strednom veku si nedoprajú čas na takéto uvoľnenie, nemajú koníčky ani kultúrne záujmy a iba málo je tých, čo chodia na pravidelné lekárske prehliadky. Svoje autá by nezanedbali tak ako svoje telo. Práca sa môže stať závislosťou! Jedným z dôsledkov je potom aj to, že na dovolenke, na ktorú taký kresťan len neochotne privolil, môže byť vystavený „syndrómu odvykania“. A v práci môže byť perfekcionista, vymáhajúci výkony na iných. Takí ľudia sú stále zamestnaní a napätí, väčšmi sústredení na to, čo robia, než čím sú. Náš Pán mal iba krátky čas na svoju službu, ale nieto dôkazu, že by sa pri Ňom vyskytovalo toto napätie. Máme dojem, že sa vyznačoval uvoľnenou účinnosťou, hoci neraz strávil noc na modlitbách. Vhodný druh rekreácie by mal príliš zamestnaným zaistiť, aby boli vnímaví a sami zaujímaví, aby sa nestali jednosmernými suchármi, bez väčšieho záujmu o potreby spoločnosti… Aj nedeľa bola ustavená na to, aby sa vyhovelo potrebe tohto druhu. Ak máme byť pre svojich priateľov vo svete zaujímaví, ak máme prebudiť v nich duchovný hlad, musíme sa o nich zaujímať ako o ľudí, o ich názory a snaženia… inak máme malú nádej, že sa budú oni zaujímať o posolstvo, ktoré im chceme priniesť. D. J. C. DAWSON, THE WITNESS 5,1974 PRELOŽIL A UPRAVIL MATÚŠ KOŠA

ŽIVÉ SLOVO

5

tématický článek

Sedni si a spočítej náklady!

O věrohodnosti našeho rozhodnutí pro Krista Původní smysl a kontext výroku Nevím, kdy a jak často se s výzvou „spočítej náklad“ setkáváte vy, ale já jsem ji v poslední době slyšel tolikrát, že jsem se rozhodl podobenství „O sečtení nákladů před započetím stavby“ opět podrobně prostudovat. Dvě věci mi totiž na prezentovaných výkladech jednoduše neseděly. Tou první byl vlastní smysl podobenství a tou druhou je souvislost, ve které tato slova Pána Ježíše skutečně zazněla. Ani jednu nemůžeme při výkladu a následné aplikaci Písma do praktického života obejít! Jsou důležité a pro vykladače určující. Ten, kdo dává textům jiný smysl a zasazuje je do jiné souvislosti, ten se nedrží elementárních pravidel výkladu svatých textů. Když při výkladu Božího slova sleduji více vlastní zájem místo toho Božího, pak je to jistě nebezpečná věc. A o tom právě Pán Ježíš v podobenství O počítání nákladu mluví. Čí zájem má přednost? Můj nebo ten Boží? Pojďme se však podívat nejprve na samotný text Písma, abychom si osvěžili, o čem je zde vlastně řeč (Lk 14,25-35): 25 Šly s ním veliké zástupy; obrátil se k nim a řekl: 26 „Kdo přichází ke mně a nedovede se zříci svého otce a matky, své ženy a dětí, svých bratrů a sester, ano i sám sebe, nemůže být mým učedníkem. 27 Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem. 28 Chce-li někdo z vás stavět věž, což si napřed nesedne a nespočítá náklad, má-li dost na dokončení stavby? 29 Jinak - až položí základ a nebude moci dokončit - vysmějí se mu všichni, kteří to uvidí. 30 ‚To je ten člověk‘, řeknou, ‚který začal stavět, ale nemohl dokončit.‘ 31 Nebo má-li nějaký král táhnout do boje, aby se střetl s jiným králem, což nezasedne nejprve k poradě, zda se může s deseti tisíci postavit tomu, kdo táhne s dvaceti tisíci? 32 Nemůže-li, vyšle poselstvo, dokud je protivník ještě daleko, a žádá o podmínky míru. 33 Tak ani žádný z vás, kdo se nerozloučí se vším, co má, nemůže být mým učedníkem. 34 Dobrá je sůl. Jestliže však i sůl pozbude

6

ŽIVÉ SLOVO

chuti, co jí dodá slanosti? 35 Nehodí se na pole ani na hnojiště: vyhodí se ven. Kdo má uši k slyšení, slyš.“

Výzva k následování tváří v tvář odmítnutí …i takto bychom mohli zkoumanou pasáž Bible nadepsat. Není divu, že mnohým uniká její pravý smysl. Pasáž totiž patří mezi tzv. hapax legomenon, tedy mezi ta místa Bible, která jsou z hlediska výskytu v celém Písmu svatém jedinečná. A protože se v něm objevují jen jednou, je i jejich výklad ztížený. Text Lk 14,25-35 však přece jen obsahuje určité paralely i v jiných evangeliích, takže se máme o co opřít. Srovnejme např. Lk 14,26-27 s Mk 10,37-38 (podobně Mt 6,24 i J 12,25). Jde v nich o stejný obsah a stejnou souvislost, totiž napomenutí k plnému následování, k sebezapření a k připravenosti nést riziko spojené s vyznáváním Krista. Od poloviny 14. kapitoly Lukáše rozvíjí Pán Ježíš podobenství O mesiášské hostině, na kterou jsou všichni zváni. Jenže pozvaní se vymlouvají: „Koupil jsem pole… pět párů volů … oženil jsem se.“ Jedno odmítnutí stíhá druhé. Tu se Pán rozhněval: „Nikdo z těch mužů, kteří byli pozváni, neokusí mé večeře!“ A právě do této souvislosti zaznívají slova: a) O úplném sebezapření (Lk 14,25-27), b) O sečtení nákladu ke stavbě věže (Lk 14,28-30), c) O poradě před válečným tažením (Lk 14,31-33), d)O soli zbavené chuti (Lk 14,34-35). Smysl Ježíšova proslovu je z tohoto přehledu jasný. Rozhodnutí pro Krista má být promyšlené, seriózní, připravené nést náklady a riziko s tím spojené. Poloviční srdce je jako sůl, která pozbude chuti! Bůh od nás čeká bytostnou oddanost se zanícením. Vždyť Pán Ježíš pronášel ta slova na cestě do Jeruzaléma, připravený přinést nejvyšší cenu. Byl oddaný až k smrti, která na něj v Jeruzalémě čekala. Povzbuzoval posluchače k následování navzdory jejich vlastním

představám o životě, nákladům i ranám utrženým v bitvě. Vždyť k čemu je Kristovství, jež ustupuje naší oddanosti rodině? K čemu je křesťanství bez sebezapření a nesení kříže? K čemu je následování bez finanční oběti? K čemu je zbožnost bez sebezkoumání a zaměření na cíl? K čemu je tažení do bitvy, když podceňuji nepřítele? Poloviční srdce je jako sůl zbavená chuti! To bylo Ježíšovo poselství zástupům. Nechtěl, aby za ním šli jen instinktivně, jen za senzací, bez rozmyslu a skutečného sebevydání. Jaké motivy vedou k následování nás? Neměli bychom si sednout i my a začít počítat?

Sedni si a začni počítat A když mluvím o počítání, tak tím nemyslím ten často slýchaný výklad, že před každým projektem, stavbou či akcí, by se měla zrevidovat pokladna a když v ní není 100% krytí, neměl bych se do ničeho pouštět. Myslím, že by se při tomto výkladu Jiřímu Müllerovi významně zvedlo obočí nebo by se na jeho tváři objevil jeho pověstný úsměv. Vždyť se staral o dva tisíce sirotků a večer nevěděl, co jim dá ráno na stůl. Jak by se asi tvářily všechny ty generace křesťanů před námi, které žily vírou ze dne na den a prožívaly Boží milost právě proto, že byly ochotny vstoupit do rizika a nést náklady následování Krista? O jakém riziku a o jakých nákladech je zde vlastně řeč? Máme se v klidu posadit a přemýšlet o tom, zda jsme připraveni zapřít sami sebe, nést náklady nebo hledat silného spojence pro své životní bitvy.

Pán chce oddanost, ne množství! Pán Ježíš mluvil k velkému zástupu lidí, ochloi polloi, k široké audienci ne tedy jen k obráceným, věřícím lidem! Přeje si, aby všichni, kdo s ním chtějí navázat vztah, věděli, co to znamená. Ne jako ti muži, kteří jeden za druhým odmítali jeho pozvání na hostinu (Lk 14,15-24) a vymlouvali se na něco důležitějšího. Jít za Ježíšem znamená změnu priorit! Náš Mistr a Pán chce oddanost a ne množství! Jde mu kvalitu a ne o kvantitu. Podívejme se tedy blíže

tématický článek

na jeho představu o tom, jak má naše následování vypadat a počítejme spolu s ním. Nejsou to těžké počty. Počítat stačí do tří, protože Pán mluví o trojí ceně následování, ale i to je dost.

Trojí náklad: Rodina, bolest a majetek Nenávidět rodinu, nosit kříž a rozloučit se s majetkem. Takové by mohlo být stručné shrnutí proslovu, který měl posluchače probrat ze snu. Probrat ze zkreslené představy o lehkém a jednoduchém řešení jejich těžkých a složitých problémů. Pán začal u největší překážky a nesilnější vazby, u rodiny.

1. Učedník a rodina Touha být s Ježíšem je krásná, ale nemá být jen citovou či pudovou záležitostí bez přemýšlení a zapojení ostatních složek lidské osobnosti. Vztah s Pánem začínáme sice vírou, ale učednictví není jen start, je to především dlouhá cesta. Víra neznamená konec rozhodování, ale jeho začátek. Učednictví je vlastně povolání k věrnosti a loajalitě. Ježíš má mít první místo ve všem, rodinu nevyjímaje (Lk 14,26). Pokud Bůh požaduje něco většího než po čem touží rodina, pak má přednost On. Ovšem výrok „mít v nenávisti rodinu“ není výzvou

k nenávisti jako takové, vždyť máme „milovat své nepřátele.“ Je třeba jej chápat v intencích Písma (Gn 29,30n; Dt 21,15-17; Soud 14,16), kde podobný výraz znamená „milovat méně než“ někoho jiného. „Mít v nenávisti“ znamená schopnost zříct se dotyčné osoby pro někoho jiného, v našem případě pro Ježíše. Ježíšovi současníci byli často postaveni před dilema: „Když Ježíš, tak se tě naše rodina zříká!“ Podobně se to dnes a denně děje v mnoha muslimských zemích i s pohrůžkou smrti. Člověk, pro kterého je přijetí rodiny důležitější než vztah s Bohem, nemůže být Ježíšovým

ŽIVÉ SLOVO

7

tématický článek učedníkem. To je první náklad učednictví, který máme vnitřně zpracovat, přijmout a ztotožnit se s ním. Následování Ježíše Krista vyžaduje víc než vyžadují různé tréninkové programy. Pokud jde o priority žádá vše. Učedník je veden a instruován Bohem a jeho pokyny jsou nadřazeny všemu ostatnímu.

2. Učedník a bolest To druhé, co při počítání nákladu nemůžeme opomenout, je nesení kříže (Lk 14,27). Nejde jen o počáteční rozhodnutí, nýbrž o trvalý proces nesení a chození, slovesa bestazei a erchetai jsou v textu v přítomném čase. Učedník nese břemeno kříže (Mt 10,38) podobně, jako je nesl Ježíš cestou na popraviště (J 19,17). Následovat Ježíše znamená následovat v bolesti, proto svět odmítá učednictví. Učedník je ochoten pro Mistra snášet bolest pronásledování. Jinými slovy je to připravenost k sebeobětování, k „nenávisti vlastní duše“, jak o tom píše evangelista Jan (J 12,25; srov. také Sk 14,22 a Žd 13,13). Když Pán Ježíš říká: „Pojď za mnou“, pak to zahrnuje i naši svolnost k cestě utrpení. Vybíráme mezi službou Hospodinu a jiným bohům (1Kr 14,8; Jr 11,8). Je to výzva k loajalitě a poslušnosti. Učedník je připraven sdílet Ježíšův osud odmítnutí v tomto světě (J 15,18; 1J 3,13).

Obrazy přípravy na nesení kříže a. Spočítání nákladu na stavbu věže Pán Ježíš ilustruje připravenost učedníka na nesení kříže podobenstvím O stavbě věže (Lk 14,28-30) a O králi před bitvou (Lk 14,31-32). V prvním obraze jde o posouzení nákladů stavby před jejím započetím. Co se staví? Hlídková věž k ochraně domu, města nebo vinice. To vše se skrývá za řeckým slovem pyrgos, ale Mistrova otázka: „Chce-li někdo z vás stavět věž“ ukazuje, že se jedná spíše o soukromý než o veřejný majetek. Stavba věže má zabezpečit vlastnictví dané osoby. Moudrý člověk však před stavbou přemýšlí o nákladech. I zde se vyskytuje neobvyklý výraz překládaný jako „spočítat náklad“, slovo psefidzo může totiž znamenat počítání pomocí valounků, volit či vybrat s určitým záměrem. Moudré rozhodnutí zahrnuje reflexi, ne reakci. Posadit se a přemýšlet o nákladech znamená učinit odůvodněný úsudek. Takto máme rozhodovat o svém učednictví. Jsem připraven se odevzdat? Jsem hotov

8

ŽIVÉ SLOVO

k obětem, které ode mne Pán očekává? Ten, kdo o svém učednictví nepřemýšlí, může být zaskočen. Život je živel a strhne tě, když to nejméně čekáš. Stavba učedníkova života může zůstat nedokončena, jako trapný památník blázna, který vyznával Ježíše, ale svým životem to popřel. Chyba není na Boží straně, ale v člověku, kterému chybělo odevzdání, odhodlání a promyšlená úvaha.

b. Porada krále před tažením do války Hned na to následuje z Ježíšových úst druhá ilustrace téhož rozhodnutí. Jako bych v tom slyšel jedno staré přísloví: „Dvakrát měř, jednou řež.“ Scéna se přesouvá z osobní roviny do společenské, k rozhodnutí, které ovlivní životy celého národa. Vždyť král táhne do války a národ čeká ozbrojený konflikt. Král musí celou situaci dobře prozkoumat a promyslet. Nebude lepší uzavřít s nepřítelem mír? Pán Ježíš vykresluje hodnotu reflexe a přemýšlení před tím, než se člověk rozhodne Ježíše následovat, protože by to mohlo skončit výsměchem nebo smrtelným střetem s nepřítelem. První obraz říká, že učednictví něco stojí. Druhý obraz ukazuje, co znamená odmítnout silnějšího. Můžeš se mu snad postavit? Spočítej si dobře, co ztratíš, když vytáhneš do bitvy jako ten slabší a co získáš, když se spojíš s někým silnějším. Po těchto dvou ilustracích následuje poslední z trojice kalkulovaných nákladů učednictví.

3. Učedník a majetek Učednictví je více než jen „nenávist“ k rodině a nesení kříže, člověk se musí také distancovat od sklonu vázat se materiálně na svět. Verš 33 začíná slovy: „Tak ani (stejným způsobem)“, která jsou srovnáním a výzvou zříct se majetku. Vazba na majetek je pro učednictví stejným nebezpečím, jako ta první dvě. „Nenávist“ k rodině a k sobě samému se rovná „nenávisti“ k majetku. Jde v podstatě o vše, čím jsme svazováni s tímto světem. Podstatou učednictví je vydání se Kristu a odmítnutí všeho, co mě svazuje s tímto světem. Ježíš má první místo. Setrvat v Kristu znamená být spojen s ním a ne s majetkem. Všichni na to máme být připraveni. Když to pro nás není realitou, pak si musíme sednout a počítat. Pokud je pravda všechno to, co nám Pán Ježíš slibuje, pak není většího bohatství než Jej následovat. On vede učedníka k tomu, aby konal Otco-

vu vůli a otvírá mu nebeské pokladnice. K člověku, který se mu vydal, není minimalistou. Neptejme se tedy, kolik ještě máme dát, ale čeho je Bůh hoden, co si skutečně zaslouží.

Varování na konec Celý proslov a výzva k věrohodnému křesťanství končí varováním (Lk 14,3435): „Jestliže však i sůl pozbude chuti… nehodí se ani na hnojiště!“ Sůl je kořením, konzervační látkou i hnojivem. Je-li slaná, plní hodnotný úkol. Je-li Ježíš první v našem životě, jsme pro své okolí vzácným kořením. Držíme-li si Pána Ježíše v odstupu a sledujeme nezúčastněně život Božího lidu tak říkajíc z poslední řady, pak se náš potenciál použitelnosti výrazně snižuje. Žijeme nebezpečně. Použitelní jsme jen tehdy, když na slova Pána Ježíše odpovíme. Použitelného učedníka služba Bohu něco stojí. Nepřítomnost praktikovaného učednictví indikuje nepřítomnost víry nebo duchovní vzpoury. V každém případě to vzbuzuje Boží hněv a On nás varuje, abychom nepromeškali příležitost být pro Boha použitelní! Následky mohou být tragické! (srov. 1K 11,30-31)

Otázka na závěr: Jsem jako učedník věrohodný? Učednictví není procházka růžovým sadem. Každý, kdo Ježíše Krista následuje nebo se k tomu chystá, má zvážit náklady, aby mohl dokončit úkol a byl pro Pána použitelný. Závazky závisí na sféře působení, ale Ježíš má přednost před majetkem, rodinou i naší vlastní duší. Hlásit se k učednictví a nenaplňovat Boží vůli, neplnit úkol učedníka, je pro naše okolí fatální a trapné. I proto nejsou mnozí křesťané pro své okolí věrohodní. Pokud je náš závazek vůči Bohu převýšen či zastíněn něčím jiným, nejsme schopni svůj úkol naplnit. Bůh nás nemůže použít. Neangažovaný a nezapálený učedník je jako stavebník, který nemůže dokončit plánovaný projekt nebo bláznivý vládce, který vstoupil do předem prohrané války. Nesedl si a nepočítal, nepromyslel své počínání a nebyl připraven vzdát se rodiny, své duše a majetku. Jen slaná sůl je použitelná. Jak strašné je být odvržen, když jsem mohl být prospěšný. Sedni si, počítej a najdi řešení pro učedníka, který koná Boží vůli. Toto slovo je pro nás všechny varováním. Odpověz na něj vírou a budeš věrohodný. JAREK ANDRÝSEK

glosy

Kde jsou opravdoví muži...? Zklamání, smutek, nenávist… ...Martin říkal, že svého otce nenávidí, protože hodně pije alkohol a občas bije jeho maminku. Martin by někdy svého otce nejraději zabil... Petr nenávidí svého otce, je stále pořád pryč a když přijde domů, sedne si k televizi, vezme si noviny a čte si. Málokdy se zeptá, jak se mu vede... Tomáš je smutný z toho, že mu táta minulý týden slíbil, že půjdou spolu na hory a včera mu oznámil, že má nějakou důležitou práci... Romana se mi před několika měsíci svěřila, že byla zneužívaná v dětství svým otcem... Jirka se svěřil, že jeho otec se s maminkou domluvil, že až bude mít nejmladší dcera 18 let, tak se rozvedou... Honza říkal, že jeho otec je pořád v práci. Chodí domů, až pozdě večer. Někdy dokonce v práci přespí... Viktor se měsíc odhodlával, že řekne svému otci o ponižování, které prožívá ve škole. Jeho otec však nemá čas. Má spoustu úkolů a aktivit v církvi... Pavel našel minulý týden ve skříni svého otce několik pornografických časopisů... Robert se mi svěřil, že slyšel, jak jeho otec flirtuje po telefonu s nějakou přítelkyní... Michal se svěřil, že je frustrovaný tím, jak ho jeho otec nikdy nepochválil a stále ho jen o něčem poučuje a před druhými ponižuje... Tomáš se mi svěřil, že jeho otec pro něj není vzorem, který by chtěl následovat...

A tak se ptám sám sebe… …kde jsou ti muži, kteří stojí pevně na svém místě? Kde jsou ti muži, kteří měnili dějiny? Kde jsou ti muži, kteří vedou své rodiny? Kde jsou muži, kteří zápasí o své srdce? Kde jsou ti muži, kteří milují své ženy? Kde jsou ti muži...?

Kde jsou? Zoufalé volání ve mně vzbuzuje touhu něco s tím dělat. Když se dívám kolem sebe a možná i do svého života, zjišťuji, že něco není v pořádku. Od několika žen jsem slyšel zoufalé volání: „Muži nejsou!“ A tak se ptám, jestli je to pravda, nebo je to jen jejich či moje představa pramenící z mé předpojatosti, či pýchy? Při rozhovorech s mladými lidmi zjišťuji, že prostředí, ve kterém vyrůstají, skutečně odpovídá tomu, co slyším. Úpadek opravdových mužů je realitou dnešní doby a vyvolává mnoho problémů. Výrazem toho jsou rozpadající se rodiny, děti rodící se do neúplných rodin, rostoucí rozvodovost, sexuální zneužívání vlastních dětí a spousta dalších negativních projevů, se kterými se v dnešní době setkáváme.

A co si myslíte vy? Kde si myslíte, že je problém? V čem to vězí? Znáte nějaké opravdové muže? Je váš otec pro vás vzorem? Proč ano, proč ne?

Dobré ráno, milí posluchači... Je sobota podvečer. Video nahrává film o Davidovi, na který asi nebudu mít čas se podívat. Připravuji Křesťanskou vlnu na příští sobotu. Celé odpoledne jsem stříhal rozhovor, který jsem před týdnem natočil, poslouchal a upravoval předtočené příspěvky a hlavně vybíral písničky. Pořad je o otcovství a já jsem si usmyslel, že se v něm všechny písně budou nějak tohoto tématu týkat. Vybíral jsem je asi tři hodiny. Teď už jen napsat scénář, natočit průvodní moderaci a pak to všechno seskládat dohromady. Snad to nebude moc dlouhé, slovo musí končit v 52. minutě a hudba v 57. Nevím, kde mám pořád ty pětiminutové písničky na konec pořadu brát. Jdu do ložnice, kde se dá jako v jediné místnosti našeho panelákového bytu natáčet, Kvůli akustice. „Buďte teď pět minut zticha!“ křičím do bytu na své čtyři děti a manželku. Sednu na postel, vybalím nahrávací zařízení; hlavně správně propojit všechny dráty. „Dobré ráno, milí posluchači, od mikrofonu Křesťanské vlny vás zdraví...“ „Prásk!“ Co to je!? Zvenku se ozývá jedna rána za druhou a křik. Před samoobsluhu se dostavili prkénkáři. Dělají takový rámus, že se v tom natáčet nedá. Jednou jsem je požádal, aby byli pět minut zticha, ale dnes na to nemám sílu. Balím a jdu do koupelny. Ta je akusticky taky dobrá, ale hrozí v ní riziko, že někdo z domu zapne větrák, který pak bude několik minut hučet. „Dobré ráno, milí posluchači, od mikrofonu Křesťanské vlny...“ Hurá, povedlo se, všichni v bytě byli zticha, větrák nehučel. Teď to propojit s počítačem, stáhnout, sestříhat... Rutinně provádím ty tisíckrát vykonané operace. Musím vyčistit paměť nahrávacího zařízení, v pondělí jedu do Prahy natáčet. Mažu tedy všechny staré nahrávky, které v přístroji mám. Teď už jen odpojím nahrávací zařízení a můžu začít pořad sestavovat. Stáhnu si znělku a hledám moderaci, kterou jsem před chvílí natočil a sestříhal. To snad ne! Ona tu není! Smazal jsem ji, když jsem čistil přístroj od starých příspěvků. A v počítači jsem ji neuložil. Takže znovu - jdu nejprve do ložnice - prkýnkáři stále hlučí. Obsazuji tedy koupelnu a modlím se, aby nikdo v domě nešel na záchod a nezapnul ventilaci. Povedlo se. Sedám k počítači a znovu dělám, co jsem už jednou udělal. Kolem deváté večer je hotovo. Ještě pořad vypálit na CD, popsat, vypsat hlášení o použitých písních, udělat kopii bez písniček na rozhlasový web, připravit jednu kopii pro TWR a celý pořad kvůli kontrole poslechnout, zda se v něm neukryl nějaký šotek. O půl jedenácté končím. Díky Pane, začíná mi víkend. PETR VAĎURA

IVOŠ NEUWIRT

ŽIVÉ SLOVO

9

příběhy ze života

Dokud budu moct

mluvit pravdu…

Matka a bojovnice

Marie Miková, jedna z mála žen, která se v pohnutých šedesátých letech minulého století pohybovala v nejvyšší politice. Jako manželka a matka tří dětí rozdělovala čas mezi rodinu a práci. Jako místopředsedkyně Národního shromáždění, jak se tehdy československému parlamentu říkalo, se snažila sloužit veřejnému zájmu podle svého nejlepšího svědomí. Stála u zrodu nekompromisních stanovisek Národního shromáždění vůči okupaci země a nikdy z nich neustoupila. Jiřina Trojanová o ní v časopise Československá žena v březnu 1969 napsala: „Miková je typem pravé české ženy. Je v ní něco mateřského, ale zároveň něco bojovného. Je jemná a něžná, když mluví o dětech a naopak energická, když mluví o práci.“ Oddaná ideálům, kterým věřila, naslouchala lidem a snažila se jim pomoci. A právě o dobrém svědomí je celý její příběh, příběh temperamentní, pevné a moudré ženy, která hledala pravdu, až Pravda našla ji. Ale začněme od počátku. Sirotek Narodila se v roce 1920 jako desáté a zároveň poslední dítě válkou oslabeného horníka Františka Kotaly, který pracoval na ostravské šachtě Šalamoun. Když měla sedm týdnů, otec v noci umíral. Zavolal svou krásnou teprve 42-letou ženu, která byla plná síly, a řekl jí: „Žofijko, vstaň, ja musím od vás pryč, budeš to mít těžké. Probuď děti ať se s nimi rozlučim.“ Bylo jich šest, čtyři již zemřely. Narychlo probuzené vstaly, a tatínek jim řekl: „Děcka, posluchajtě maminku“, vkládal na ně ruce a žehnal jim. Pak chytil ženu kolem ramen a skonal. Naučte se žít s tím, co máte Mladá vdova sama starala se o šest dětí (čtyři chlapce a dvě děvčata), ale svůj boj nevzdávala. Bydleli v Čavisově u Opavy v malém domku s jednou světnicí, kde byla pekařská pec. Kluci na ní sedávali a četli nebo se učili. Všichni hráli divadlo v ochotnickém souboru a cvičili v dělnické tělovýchovné jednotě. Maminka se snažila, aby děti chudoba nepoznamenala. I ona četla knihy ze školní knihovny. Tituly jako Kříž u potoka od Karolíny Světlé, který zachycuje pravdivý lidový příběh s pronikavými pohledy do duševních krizí a zmatků. Žofijina životní

10

ŽIVÉ SLOVO

filosofie však byla prostá: „Nezáviďte bohatým, ale naučte se žít s tím, co máte,“ říkala dětem, a k tomu přidávala: „Nekupujte, co potřebujete, ale jen to bez čeho se neobejdete. Nepůjčujte si často, jinak si vás lidé přestanou vážit.“

Sestra Marie Miková Na co děvucha potřebuje školy Zatímco chlapci jezdili za prací na šachtu až do Ostravy, maminka pracovala se svými bércovými vředy a křečovými žilami na poli u sedláků. V neděli posílala děti do katolického kostela ve Velké Polomi. Když bylo Marii třináct, musela do práce. Učitel sice maminku přemlouval, aby nejlepší žákyni třídy se samými jedničkami, poslala na měšťanku, jenže měsíční jízdné stálo tehdy 30 korun, zatímco vdovský důchod činil jen 90 korun. Maminka poznamenala: „Synkum jsem školy nedala, tož na co je děvucha potřebuje.“ Marie tedy pracovala dva roky u sedláka a tři roky jako služka u obchodníka Wiltše v Porubě. Tam se také seznámila s Oldřichem Mikou, porubským občanem, a v říjnu 1939 se brali. Během války se jim narodili dva synové, Jaromír a Oldřich (1942 a 43). Vpřed soudruzi v tu zaslíbenou zemi Manžel byl komunista a po osvobození vzal Marii na schůzi. Vládlo všeobecné nadšení z osvobození Sovětským svazem a na schůzi strana hlásala sociální spravedlnost, aby všichni mohli studovat. A to, co se Marii nesplnilo, mohlo se splnit jejím dětem. Poslechla muže a vstoupila do strany. Organizovala první máj, barevné šátky a vlajku v průvodu. Lidem se to líbilo a tak ji zvolili předsedkyní žen v obci. Funkcí přibývalo, ale manžel jí pomáhal.

Organizovala noční výmlaty, sušení sen, zatímco v uších jí zněly budovatelské písně typu: „Vpřed soudruzi, hle, zaslíbenou zemi, kde už není pánů, ani žebráků…“ Jediná žena na postu okresního tajemníka A pak Marii zvolili jako vedoucího tajemníka Okresního výboru KSČ v Hlučíně. Ve své době byla jedinou ženou v takové funkci. Dvakrát absolvovala sedmitýdenní školení a dvakrát půlroční intenzivní kurz Vysoké stranické školy, který kompenzoval nedostatek jejího vzdělání. Touha pomáhat lidem, která v ní byla už od dětství, ji hnala dopředu. Když poprvé kandidovala za Severomoravský kraj do parlamentu, byla na světě už i dcerka Magdalénka. Ta si občas posteskla, že pro ostatní děti chodí do školy maminky, zatímco pro ni bráškové. Když přijela Marie z Prahy, děti ji obklopily a byly stále kolem ní, tak ji měly rády. Manžel, který ji jako první naučil politicky myslet, ji v její práci úžasně podporoval. Kamanin s Těreškovovou, vděční posluchači Marie se setkávala s mnoha významnými lidmi, s ministry a prezidenty, kosmonauty a umělci. Při návštěvě Valentiny Těreškovové v srpnu 1963, přednesla Marie na ostravském zimním stadiónu projev, který Těreškovovou dojal a otec ruských kosmonautů Nikolaj Kamanin napsal Marii osobní poděkování, protože projevu naslouchal s velkým zaujetím a obdivoval Mariiny řečnické schopnosti. Mimo jiné si dopisovala i se ženou cestovatele Jiřího Hanzelky a když pak Marie ovdověla, napsal jí Jiří Hanzelka, sám už vdovec, povzbuzující dopis, který si stále schovává.

Marie Miková s Valentinou Těreškovovou

příběhy ze života Odvaha k první otevřené kritice strany Marie Miková brala svou práci opravdově a byla to právě ona, kdo na prosincovém plénu Ústředního výboru KSČ v roce 1965 vystoupil s otevřenou kritikou strany. Upozornila na pokles autority strany a neinformovanost členů ÚV KSČ: „My členové ÚV máme málo informací, neumíme vysvětlit lidem dole, proč nejsou zásobované obchody, proč se stojí fronty na toaletní papír, proč se neřeší bytové problémy. Lidé jsou nespokojeni. Slibovalo se, že splníme pětiletku za čtyři roky a nesplnili jsme ji ani za pět roků. Předkládáme materiál na další sjezd a o nesplněné pětiletce ani slovo.“ S takovou kritikou se tehdy neodvážil vystoupit ani nikdo z mužů. Marie, energická Ostravanka, byla první a mnozí jí za to přišli osobně poděkovat.

delegace z Moskvy (Svoboda, Dubček, Smrkovský,…), která ustoupila požadavkům Kremlu, vystoupila Marie Miková v Národním shromáždění s těmito slovy: „Nechci být proti soudruhům Svobodovi, Dubčekovi, Smrkovskému … umím se vžít do jejich situace … ale dnes je na nás (parlamentu), abychom řekli … my na takové podmínky opravdu přistoupit nemůžeme.“ Mezitím se před budovou provizorního parlamentu na Senovážném náměstí shromáždily tisíce lidí a skandovaly: „Chceme slyšet pravdu!“ Do okna se postavila Marie Miková a v památném projevu řekla: „Slibuji vám, jako svým dětem, že neudělám nic, za co bych se jim musela stydět podívat do očí. Věřte mi, že já budu dělat politiku jen tak dlouho, dokud budu moci říkat pravdu!“ Vyzvala zástup, aby se rozešel, protože okupanti byli nervózní a hrozilo krveprolití.

Pravda cennější teplého místa Prezident Novotný ji zastavil a řekl: „Proč nadáváš na stranu?“ Odpověděla: „Nenadávám na stranu, ale na nesplněné sliby.“ Nazlobený Novotný odvětil, že on přece také mluví s lidmi. „Jenže o tvém příjezdu se ví dlouho dopředu a pak se všechno přikrášluje,“ řekla Marie. Tím upadla v nemilost a Novotný ji do ÚV nechtěl, že tam je aparátníků dost. Ostravští soudruzi ji však zvolili krajským vedoucím tajemníkem Národní fronty a delegovali do ÚV za NF, byla zvolena. Tyto a další zkušenosti ukazují, že si Marie pravdu cenila více než své postavení. A za pravdu byla ochotna i bojovat. Jako místopředsedkyně parlamentu nesouhlasila s okupací Československa, odmítala ji uznat. I dnes to komentuje slovy: „Vždy jsem bojovala za pravdu a nechtěla jsem to uznat.“

Hájila zákony bez ohledu na své osobní zájmy Rozhodujícím okamžikem se pro ni stalo plenární zasedání ÚV KSČ 26. září roku 1969, kde se pod velkým tlakem hlasovalo o odvolání stanovisek, která v srpnových dnech roku 1968 parlament přijal a o vynětí rezoluce předsednictva ÚV KSČ, která nesouhlasila se vstupem okupačních vojsk, z materiálů ÚV KSČ. Marie se přihlásila o slovo. Dobře si uvědomovala, co všechno je ve hře. Mohla zapřít a udržet si své místo na výsluní včetně všech výhod. Ona se však statečně a s klidným hlasem odvolala na ústavní zákony, na to, že hájila právo republiky a práva ústavních činitelů, a že tento postoj zaujímala ve dnech okupace celá československá veřejnost a dodala: „Dnes někteří říkají, že byli pomýleni …možná lidé nezajímající se o politiku nebo neznající zákony, ale lidé, kteří se politikou živí, zákony tvoří … by neměli být pomýleni… Já tak lehko neumím – a promiňte mi to – své postoje měnit… a nemám na to ani právo, protože poslanec musí hájit zákony bez ohledu na své osobní zájmy. Mám zdravé ruce a půjdu pracovat kamkoliv…!“ Zavládlo rozpačité ticho, které přerušil svým chladným hlasem Husák a vyzval podobně smýšlející lidi k odstoupení z funkcí, udělalo to 29 osob.

Učíme mládež pokrytectví, oni budou stejně věřit Marie, která byla svou matkou vedena zbožně, se silně dotklo, když sousedčin chlapec nemohl jít studovat jenom proto, že byl dítě věřících rodičů. Učitelé z dětí ve škole vyzvídali, zda jsou věřící. Marie znala případy jiných dětí. Na otázku, zda věří, řekl jeden chlapec, že je „neutrální“ a tím vše vyřešil. Na Ústředním výboru Marie kritizovala, že se věřícím brání ve studiu a vytváří se tlak, aby se k víře nepřiznali: „Nic to nepřinese, jen učíme mládež pokrytectví, oni budou stejně věřit.“ Když to jeden odvážný novinář zveřejnil, přišla za Marií např. jedna žena z Horní Lhoty a velmi jí děkovala, že to řekla otevřeně a že to vyšlo i v novinách. Dokud budu moci říkat pravdu! Když se 27. srpna 1968 vrátila domů

Vezmi si své věci a opusť sál Husák přerušil zasedání, svolal předsednictvo ÚV, které Marii Mikovou vyloučilo z ÚV. Pak to Husák oznámil stejně jako to, že bude zbavena funkce místopředsedkyně sněmovny lidu. Pak se obrátil přímo k ní a řekl: „Vezmi si své věci a opusť sál!“ Tehdy dostal strach i prezident Svoboda, bál se krveprolití. Možná

Marie Miková vede delegaci žen k prezidentovi Novotnému

V televizní debatě. právě proto se Marii nedíval do očí. „Nemám mu to za zlé“, říká Marie, když na to vzpomíná. Tak se skončilo bezmála čtvrtstoletí ve službě veřejnosti. Následovala trpká cesta do Ostravy. Perzekuce zasáhla celou rodinu „Když jsem přišla z Prahy domů, rodina mě přijala úžasným způsobem. Při tom byl manžel kvůli mně vyloučen z KSČ, protože mě nedokázal přesvědčit, a synové, protože se nezřekli názorů své matky. Syn Jaromír ztratil místo vedoucího bezpečnosti práce na VOKD. Obešel tři šachty a nikde jej nemohli zaměstnat, ani jako dělníka, přestože byl inženýrem. Nakonec na jedné šachtě skutečně pracoval jako dělník a ztratil zdraví. Oldřichovi dovolili pracovat jen proto, že za něj neměli náhradu. Marii nechtěli vzít do práce nikam, nakonec nastoupila za 900 korun měsíčně jako dělnice do Martinovské mlékárny. Tam měla těžký úraz. Poranila si hlavu, rameno a celou tvář měla potřísněnou kyselinou sírovou. Pro trvalé následky jí byl nabídnut částečný důchod. Kdysi na Bibli neměla čas, pak se Bible nedala sehnat Někdy v roce 1987, když Marie pracovala na zahrádce, se u ní zastavila jedna

ŽIVÉ SLOVO

11

příběhy ze života Vyloučená, ale šťastná Hned v neděli ji vyloučili. Vyloučená, ale šťastná si Marie doma klekla a modlila se: „Pane Ježíši, ztratila jsem syny a za půl roku po nich i manžela. Zůstala jsem jen s dcerkou…“ Vše mu vypověděla a prosila jej, aby jí odpustil, protože k Bohu ji vedla už její maminka. Prosila za odpuštění, že děti vychovávala komunisticky a když v pláči vstala od modlitby, cítila, že jí Pán odpustil a samou radostí až poskočila. Věděla, že patří Pánu. Získala pokoj, který před tím neznala. Jenom Marušky jí bylo líto, protože měla zákaz se s Marií stýkat.

Na setkání s Alexandrem Dubčekem po politické rehabilitaci kolemjdoucí, pochválila zahrádku a začala konverzaci. Byla to příjemná žena, na Ostravsko se přistěhovala z Čech. Měla čtyři syny, horníky, a podobný osud jako Marie. Jmenovala se Maruška a také vyrůstala jako sirotek. Marie se jí svěřila s tím, že oba její synové jsou těžce nemocní a že neví, kde k tomu brát sílu. Ráda by si přečetla Bibli, ale neví, kde si ji koupit. „Já vám ji obstarám,“ řekla nová přítelkyně, ale neřekla, že je svědkyně Jehovy. Šla Bibli koupit na faru a pozvala Marii na kávu. V rozhovoru se nabídla, že jí se čtením pomůže, protože už Bibli sama přečetla. I Marie ji začala poctivě číst a navštěvovala Marušku doma. Při jedné z návštěv se tam, jakoby náhodou objevil jeden známý a představil se jako svědek Jehovův a nabídl společné studium Bible. Implus k přemýšlení o Kristově Božství Přátelství Marie a Marušky se rozvíjelo. Vzájemně se svěřovaly a byly k sobě otevřené. Při jedné procházce hřbitovem oslovila Maruška ženu upravující hrob s nápisem: „Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, živ bude.“ „Máte tu pěkný nápis,“ řekla Maruška paní u hrobu. „Máme a vy jste svědci Jehovovi, že ano,“ odpověděla Amálie Kučatá a pokračovala: „Vy nevěříte, že Pán Ježíš je Bůh, ale podívejte se, co o Pánu Ježíši prohlásil Tomáš: „Můj Pán a můj Bůh.“ Hledání pravdy o Kristu Marie o tom přemýšlela, protože se jí nelíbil přílišný důraz Svědků Jehovových na Starý zákon. Osobu Ježíše Krista opomíjeli. Marie Marušce řekla, že učení „svědků“ není o Ježíši Kristu a přitom Bůh o Ježíši jasně říká: „To je můj milovaný Syn, toho poslouchejte“ A Ježíš sám o sobě tvrdí: „Kdo viděl mě, vidí Otce… Kdo věří ve mne, bude mít život věčný... byla mi dána veškerá moc na nebi a na zemi.“ Musíme přistupovat k Bohu skr-

12

ŽIVÉ SLOVO

ze Krista. Syn se radí s Otcem, rozhodují spolu, protože jsou jedno. Marie jí řekla: „Když je ředitel a má sekretářku, tak se k němu lidé nedostanou než skrze sekretářku. Musíme jít skrze Krista, Syn se poradí s Otcem a rozhoduje.“ Kdo kvůli lidem nepřijme Krista, není ho hoden Maruška se jen podivila, jak je Marie v Bibli sběhlá a doporučovala ji, aby počkala a dál nečetla, že se k tomu dostanou. „Maruško podívej, tady je to všechno napsáno, když kvůli sestře, bratru nebo tobě nepřijmu Ježíše jako Pána, tak ho nejsem hodna.“ Ano máš pravdu, řekla Maruška, ale ona změnu nechtěla. Pro Marii však byla rozhodující pravda a ne konformita s názorem předsednictva náboženské organizace. To už měla díky zkušenosti v KSČ za sebou. Nemohu obětovat pravdu V té době oba Mariini synové vážně onemocněli. Marie začala intenzivně volat k Bohu. Nakonec v jednom zářijovém týdnu roku 1988 oba její synové naráz umírají. Půl roku nato zemřel i jejich otec. Byla to pro ni těžká životní zkouška, ale přivedla ji blíže k Bohu. Připomínala si výroky Pána Ježíše: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi,“ a ptala se „Svědků“: „Když je Pán Ježíš naším Pánem, proč se modlíte jen k Jehovovi a ne k Ježíši?“ Pozvala si dva svědky, aby jí to vysvětlili, protože neměla pokoj a cítila rozdíl mezi Biblí a jejich literaturou. Neuměli jí to vysvětlit a slíbili, že za měsíc přijdou, nepřišli, ani za další dva týdny. Pak potkala vedoucího sboru a řekla mu to. A když šla domů, slyšela v sobě hlas: „Na co čekáš? Tak to řeš!“ Doma tedy vzala dopisní papír a psala: „Nemohu u vás zůstat, i když jste mi pomohli získat Bibli a věřit v Boha Stvořitele. Nechci však zůstat někde, kde se neučí celá pravda podle Božího slova.“

Prvním shromážděním povzbuzena k následování Hned ji napadlo: „Musím to někomu říct.“ Vzpomněla si na ženu, se kterou mluvily na hřbitově, Amálku Kučatou. Zavolala jí a ta měla z Mariina odevzdání Ježíši velkou radost. „Přijďte ještě dnes ke mně“, znělo Amálčino pozvání. Odpoledne Marii objala a hned ji pozvala na křestní shromáždění do Křesťanského sboru v Ostravě-Kunčičkách. Přišla tam a bratři ke křtěncům promlouvali a povzbuzovali je, aby svou víru posilovali a chodili do sboru, aby vytrvali. Rozhodla se tedy, že tam bude chodit i ona a děkovat Bohu za život. V Bibli mě oslovuje nejvíce pravda Marie poznala v životě hodně všelijakých lidí, ale toho pravého Člověka a zároveň pravého Boha poznala v Pánu Ježíši Kristu. Sestra Marie Miková teď navštěvuje pravidelně Křesťanský sbor v Bohumíně, kam se přestěhovala z Ostravy za dcerou, u níž bydlí. „Nevidím dobře, vidím jen na dálku, a to jen v šeru. Jsem však spokojená. Učím se věrnosti a věřím, že mám Ducha svatého, že patřím Pánu. Raduji se z toho a děkuji Pánu za pokoj, který převyšuje všechno. V tom pokoji jsem šťastná.“ Na otázku: „Co vás z Bible nejvíce oslovilo?“, Marie odpovídá: „Ta pravda! Bible nic netají, nic nezakrývá. Petr zapřel u ohně Pána Ježíše a On mu odpustil a pověřuje ho úkolem: »Pas mé beránky.« On je Láska a Pravda zároveň. A v Něm jsem šťastná!“ Někdy jí lidé řeknou: „To jsi se pozdě rozhodla pro víru!“ Ale ona jen klidně odpovídá: „Nikdy není pozdě. Pozdě by bylo, kdybych to neudělala!“ Z VYPRÁVĚNÍ MARIE MIKOVÉ A TĚCHTO PUBLIKACÍ: JIŘÍ PERNES „TAKOVÍ NÁM VLÁDLI“ A „KOMUNISTKY S FANATISMEM V SRDCI“, „PODKLAD K HODNOCENÍ ČINNOSTI ÚV KSČ – DUBEN 1968“, „LA FEMME TSCHECOSLOVAQUE 1/1969“ ZPRACOVAL JAREK ANDRÝSEK

úvaha

Jak poznat Boží

Při čtení Bible narážíme v textu hned na několik kategorií informací. Jasné výroky z knihy Přísloví nepotřebují dlouhé vysvětlování („Nenávist vyvolává sváry, kdežto láska přikrývá všechna přestoupení“). Ale mnohé příběhy z evangelií nebo z listů apoštolů už tak jednoznačné nejsou a jejich výklad bývá i příčinou sporů. Existuje dokonce názor, že něco je pro Židy, něco pro učedníky a jiné bylo zase jen pro Efezské (Korintské...). Jenže - co by pak bylo pro nás? Všichni autoři Bible psali přece do své doby a asi je nenapadlo uvažovat, jestli to bude aktuální i za dva nebo tři tisíce let! Přesto zůstává Boží slovo nadčasové a stále aktuální. Oslovuje nás i dnes. Není v tom rozpor? Máme vůbec Bibli doporučovat a řídit se jí, když si sami nevíme rady? Možná se vám stalo, že jste v různých životních situacích skloňovali pojem „Boží vůle“ podle toho, jak nám na něčem záleželo. Jenže, dá se vůbec z Bible poznat Boží vůle pro nějakou současnou situaci nebo dokonce Boží záměr pro celý můj život? Mám za to, že touha opravdu poznat Boží vůli, tedy jednat tak, jak si to Bůh přeje, začíná někdy v mladém věku. Postupem času se transformuje a využívá vlastní zkušenost a úsudek! Jaký postup tedy zvolit při doptávání se na Boží vůli? Bible nám neradí přímo, jaké zaměstnání si zvolit nebo kam jet na dovolenou. Musíme spíše sledovat biblické principy. Jeden ze základních je zapsán v knize Přísloví 16,3: „Svěř Hospodinu své počínání a tvé plány budou zajištěny“. Nemělo by to být naopak? Nejdříve plány a pak něco dělat? Jenže Bohu jde o více než o naše jednotlivé plány. V souladu s jasnými Božími výroky, by měl být celý náš život a pak můžeme prosit o Jeho podporu pro své záměry! (Jen když jsou děti „hodné“ mohou počítat s tím, že jim rodiče leccos „dovolí“!). Druhým principem je samozřejmě pravidelná modlitba a tím třetím vykročení, začít něco v té věci dělat! Nikdy se nedovíme, co je Boží vůlí tak, že bude-

me jen sedět a čekat, až se něco stane (zazvoní telefon a „hlas“ nám řekne... nebo pošťák přinese obálku...). Jistě máte každý sám vlastní zkušenost, že když vám opravdu o něco šlo, tak jste se jinak modlili, jinak četli Bibli a jinak vnímali okolnosti!

Když se mladý člověk poprvé zamiluje a chce v té věci opravdu znát Boží vůli, zjistí najednou, že mu nikdo neřekne přímo „ta ANO“ nebo „tahle NE“. On se však nějak rozhodnout musí! Když jsem vyrůstal, ve shromáždění i jinde jsem slyšel poměrně často slovo o poznání Boží vůle, ale kromě toho, co se „dá zapomenout“, mi zůstalo následující rámcové pravidlo: 1) Zkoumat, zda je náš život a náš záměr v principiálním souladu s Boží vůlí, a to na základě jasných biblických výpovědí nebo zásad vyplývajících z podobných situací či příběhů. 2) Pravidelně se za tuto záležitost modlit, protože to je „přímé spojení s nebem“ 3) Začít v té věci něco dělat a Bůh nás povede krok za krokem dále. Bible nám tento postup potvrzuje. Apoštol Pavel udělal za svůj život ohromný kus práce přesně tak, jak to Bůh po něm chtěl. Vystupoval a hovořil s jistotou. Dělal totiž to, co mu Pán uložil. Nesdělil mu však podrobnosti - kde má začít, jaké si má vzít spolupracovníky, kde má založit sbor atd. V tom se jeho situace podobala té naší. Je nám však příkladem, jak žít v souladu s Božími principy. Své povolání vzal zcela vážně a Bůh si jej používal. Pavel si udělal plán či výhled své práce, modlil se a začal něco dělat. Bůh k němu mluvil a usměrňoval jej. Někde jej nepřijali lidé, jinde mu zabránil jít Boží Duch. Vnímal puzení Duchem („Duch mě nutí... Duch mi ohlašuje...“), ale prožil to snad jen on? Zde lze činit závěr: Udělej první krok a Bůh ti ukáže další! Důležitý je však směr tvého vykročení. Abraham vykročil, jak chtěl Bůh, ovšem Jonáš udělal

vůli?

první krok opačným směrem, než jej Bůh poslal. Proto zažil tvrdou „korekci své dráhy“! Nelíbilo se mu to, ale nakonec Boží vůli vykonal. Někdy ten první krok vykoná Bůh sám jako v případě Kornelia: žil zbožně, modlil se a Bůh uspořádal okolnosti. Poslal Petra, aby mu předal zprávu o spasení, protože Boží vůlí je „aby všichni přišli k poznání pravdy“. Pokud uděláme náš první krok s vírou, pak se k nám Bůh přizná stejně, jako to udělal třeba za krále Ezechiáše. Když byl v Jeruzalémě obklíčen syrským králem Senacheribem, udělal mnoho obranných opatření a přitom spoléhal na svého Boha. Spolu s Izajášem se modlili za vysvobození. Chceme něco začít? S modlitbou začněme! Udělej první krok a Bůh ti ukáže další nebo je dokonce udělá za tebe! Proto si byl Pavel tak jistý ve své počínání i ve chvílích, kdy zažíval nepřátelské útoky lidí, kteří s jeho prací nesouhlasili. Prožil Boží povolání a získal pro svůj život i službu jasný směr i náplň. Nemůžeme říci, že když jde vše hladce, je cesta v pořádku. Stejně tak problémy neznamenají, že něco děláme špatně!

Hledáme-li Boží vůli, pak by náš záměr neměl být v rozporu s Božím slovem. Modleme se a začněme v tom něco dělat. Bůh naše kroky usměrní. Činil tak u Abraháma i u Pavla. Máme mít živou Boží víru a ta vždy vyvolává akci. Vidíme to v biblické historii (Mojžíšovi rodiče) i v historii církve (Jiří Müller). Víme-li, že máme něco udělat, pak to učiňme. Bůh to za nás neudělá, ale bude nás v tom vést a sledovat naplnění svých vlastních plánů. Možná tak často udělá něco jiného, než bychom si představovali, že by měl. Buďme připraveni na to, že to ne vždy půjde podle našich představ. V poznávání Boží vůle se musíme nechat vést krok za krokem: Buďme připraveni na Boží „korekci“. Boží plán je totiž dobrý. Poznání svého místa a úkolu a jeho věrné plnění je pro náš život z Boží perspektivy mnohem důležitější, než abychom se v životě měli dobře a vyhýbali se potížím. PETR ŠIMIK

ŽIVÉ SLOVO

13

Jubileum - 65 let spolu

Místo „líbánků“ gestapo Přesto jsou spolu už 65 let

Když si Anděla Kobierská a Karel Gajduszek řekli 12. ledna 1943 své Ano, nečekaly je líbánky. Svatební noc trávil Karel ve vlaku, který se hnal vstříc ruské frontě a pro Andělu si pro změnu přišlo v pět ráno gestapo. Šlo o promyšlené udání souseda a vše, co následovalo provázela Boží milost. To platí i pro dalších 65 společného života, které spolu mohli manželé Gajduszkovi v lednu 2008 oslavit. Chcete-li, můžete se do jejich neuvěřitelného příběhu zaposlouchat i vy. Pokusím se jej převyprávět. Co vedlo souseda k tomu, že udal mladé děvče gestapu? Anděla vyrůstala v evangelické rodině. Její matka byla obrácenou křesťankou hluboké zbožnosti. Rodina navštěvovala evangelický sbor v Bludovicích (dnes součást Havířova) a Anděla se dobře učila. Vlastnili poměrně velký dům, kde byla také četnická stanice, Baťa a byty. Když bylo Anděle šestnáct poslali ji rodiče k sousedům na výpomoc do hostince, aby se naučila vařit. „A ne že ji dáš k výčepu,“ řekl tatínek sousedovi napůl výhružně a na půl žertem. A zatímco Anděla vařila, paní hospodská se starala o malé dítě a hospodský popíjel. Jednou, když byla hospoda plná, musela jít Anděla do tmavého sklepa narazit nový sud s pivem. Se strachem scházela dolů a když

14

ŽIVÉ SLOVO

ji na krk skočil potkan, nechala všeho a utekla domů. Na druhý den však byla zase v práci. Tehdy, v době druhé světové války, bylo obyvatelstvo rozděleno do různých skupin, např. lidé s „Volklistou 1“ se zasazovali o německý národ, aniž by byli jeho příslušníky, lidé s „Volkslistou 2“ si podrželi německý jazyk i kulturu a mohli být i členy NSDAP. Hospodský měl „Volkslistu dvě“ a jako „Blokleiter“ dohlížel na přidělenou skupinu obyvatel ve svém okolí. Jednou, když šla Anděla na chodbu pro marmeládu na amolety, začal ji hospodský sexuálně obtěžovat. Ubránila se, uštědřila mu políček a utekla domů. Andělin otec přišel sousedovi vynadat, ale ten jen prohlásil: „Počkej, já ti ukážu, co z té tvé princezny bude za pár měsíců.“ Toto byl možný důvod pro udání, jež později následovala a proč nazval Andělu „polskou sviní, které se nechce pracovat.“ Navíc ovládala i morseovku a odsud byl k podezření, že je dívka spojena s odbojem, už jen malý krůček. Dva týdny na to, jela Anděla do Těšína na kole na „Arbeitsamt“, kde se měla hlásit, aby byla poslána na práci do „Reichu“, kde měla v Blechhammeru pracovat v kuchyni. Maminka ji ráno povzbuzovala: „Neboj se. Budu se za

tebe celé dopoledne modlit. Jsi v Božích rukou.“ Maminčina modlitba a cesta do Těšína sehrály v životě dívky důležitou roli. V ten den se Anděla totiž poprvé setkala se svým budoucím mužem, Karlem Gajduszkem, když v dešti čekala pod stromem, než bude moci pokračovat v jízdě. O tom ještě později. Bůh však do jejího osudu zasáhl i jinak. V budově dnešního FÚ v Těšíně stálo na chodbě v řadě 160 děvčat. Anděla stála na samém konci. Kolem ní několikrát prošel slušivě oblečený úředník, a se zájmem si ji prohlížel. „Sprechen Sie Deutsch Fräulein,“ zeptal se uctivě. Anděla mu německy odpověděla, že ano. „Šla byste se mnou?“ Tím mužem byl Hans von Spiess, Oberinspektor zdravotních pojišťoven a čerstvý otec tří dětí, který právě hledal pro svou rodinu „Pflichtjahrmädel“, děvče, jež po dobu jednoho roku sloužilo v domácnostech početnějších rodin. Úřednice paní Alexandrová mu však sdělila, že si může vzít kteroukoliv z oněch 160 děvčat jen ne tu „polnische Schwein Angela Kobierski.“ Měla od „Blokleitera“ jasný pokyn. Boží milost je však silnější než lidská nenávist. Ředitelem „Arbeitsamtu“ byl starý známý Hanse von Spiesse a za půl hodiny seděla Anděla v domě svého nového zaměstnavatele. Von Spiessovi byli zbožní katolíci. Modlili se spolu před každým jídlem a maminka brala své děti každý den do kostela v Schillerových, dnes Masarykových, sadech. Tatínek se k nim připojil jen v sobotu a v neděli, kdy měl volno. Každý měsíc jeli Spiessovi navštívit rodinu své nové služebné do Bludovic, půl hodiny vlakem a pak ještě hodinu pěšky s malými dětmi. I když bylo prvních 6 týdnů pro Andělu velmi těžkých, ukázala se její nová paní jako skromná, pracovitá a ohleduplná osoba. Spiessovi nehleděli na původ ani na vyznání a s Kobierskými, polskými evangelíky, se rychle spřátelili. Teprve později vyšlo najevo, že Hans von Spiess byl zapojen do účasti na atentátu na Hitlera. Odvaha, se kterou zachránil Andělu, jej nakonec stála život. Zpráva o jeho popravě se před koncem války objevila ve výloze

Jubileum - 65 let spolu těšínského obchodu „U Pollaka“ (dnes Schlecker). Karel, s nímž se Anděla setkala na cestě do Těšína, pracoval na těšínském nádraží. Mohli se tedy docela často vidět a jejich známost se nerušeně rozvíjela až do chvíle, kdy si jej zavolal drážní tajemník a dal mu vybrat ze dvou možností. Buď na frontu nebo služba na železnici v Rusku. Druhá možnost se zdála být méně nebezpečná. Když však 1. července 1942 Karel odjel jako výhybkář do Minska a pak dál na východ do Gomelu, začala jeho maminka stonat. Odchod syna nesla velmi těžce. Před Vánoci 1942 dostal Karel telegram: „Mutter liegt im Sterbebett, komme sofort!“ Cesta trvala kvůli bombardování celý týden. Farář Ježíšova kostela na Vyšní bráně už měl napsáno kázání o synu, který daleko na východě oplakává matku. 23. prosince ve 14.00 hodin měl být pohřeb a ve 13.00 dorazil Karlův vlak na těšínské nádraží. Za půl hodiny stál s kufrem u dveří bytu své sestry na Vyšní bráně netušíc, že za pár chvil začne pohřeb jeho matky. Farářova narychlo pozměněná řeč Karla hluboce zasáhla a v kostele se rozplakal. Láska, kterou choval ke své matce, dojala i Andělina otce a možná také obměkčila jeho srdce. Měl totiž pro dceru jiného ženicha, inženýra, jehož přítomnost Anděla nemohla vystát. Karel zůstal doma a na první svátek Vánoční navštívil kostel v Bludovicích a manželé Kobierští jej pozvali na oběd. Prvního ledna měla být Anděla totálně nasazena v Říši. V hlavách obou mladých lidí se zrodil plán. Vezmou se a snad se jim podaří zabránit odloučení. Karel odjíždí mezi svátky do Blechhammeru, aby přemluvil ředitele. Přivezl si potvrzení, že Anděla je přijata a kvůli chystané svatbě dostává dovolenou. Přípravy na svatbu mohly začít. 12. ledna se vzali a ještě téhož večera odjíždí Karel zpět do Ruska. I tak svou dovolenou nebezpečně přetáhl a po příjezdu dostal 14 dní zostřeného vězení. Ráno v pět hodin si pro Andělu přijelo gestapo. Soused nedokázal přenést přes srdce štěstí děvčete, které jej odmítlo a chtěl se jej zbavit. Paní Alexandrová z Arbeitsamtu dostala půl prasete, aby vše zařídila. Otec Kobierski, který psal sousedům různé žádosti k soudům, nemohl pro vlastní dceru nic udělat. Soud

byl hned druhý den a rozsudek zněl: „Jeden a půl roku káznice.“ Každé úterý a pátek o půlnoci odváželi vězně do lágrů za velkého křiku a loučení, které přehlušoval jen strašný štěkot puštěných psů. Nářek vystoupal až do nebe a Pán Bůh znovu zasáhl. Anděla dostala vysoké horečky a napuchlo ji břicho. Byla v těžkém stavu. Doktor myslel, že je to reakce na prášky zastavující menze, které vězněné ženy dostávaly. Později měl za to, že je to těhotenství. Anděla však věděla, že nemůže být těhotná, ale nic neříkala. Nechtěla, aby ji odvezli do koncentráku, odkud nebylo návratu. Několik měsíců měli za to, že má potíže s těhotenstvím, a pak Dr. Poncza diagnostikoval nádor. Německý odborník, Dr. Pohl naplánoval operaci na 1.

ŽIVÉ SLOVO

15

Jubileum - 65 let spolu

května. Anděla při ní ztratila mnoho krve. Dvanáct pacientů se v nemocnici přihlásilo k dárcovství, nikdo nevyhovoval. Až jeden lékař, kterého zvláštním Božím řízením propustili po třech letech z koncentráku a pracoval jako operátor pár měsíců v nemocnici. Anděla však upadla na tři týdny do komatu. Šla tunelem, který zářil světlem, vše bylo v bílém a v dálce hrála hudba: „Pojď za Ježíšem, dnes je ještě čas…“ Tato zkušenost ji ještě více přiblížila k Bohu. Po třech měsících se dostala domů. Jednou, ještě zesláblá operací, čekala na maminku, která se stále nevracela. Rozhodla se, že uvaří brambory a šla na dvůr pro vodu. Rumpál se jí vysmekl z ruky a udeřil ji do ramene tak nešťastně, že upadla na zem a zparalyzována zůstala prakticky až do konce války. Karel mezi tím přijel 21. 11. 1944 na dovolenou. Otec mu u obvodního lékaře zařídil, že půjde na operaci slepého střeva, aby už nemusel do Ruska. Do nemocnice v Orlové, kde měl být operován, právě dorazil Dr. Pohl z Německa, kde řídil nějaké operace. Ani se nepřevlékl a v kabátě s dlouhou bílou šálou přistoupil ke svlečenému Karlovi. „Wir werden es nicht operieren.“ A tak se zklamaný Karel vrátil zpět. Ani druhý pokus ve Slezském špitále v Těšíně nevyšel. Z Wehrmeldeamtu přišla výzva, aby narukoval. Karel se rozhodl zůstat doma a skrýval se. Do konce války zbývalo pár měsíců. To však ještě nebyl konec. Druhý den po válce byly ustanoveny Národní výbory a do nich dosazeni lidé s pochybnou pověstí. Bydleli tehdy v Prostřední Suché. Anděla šla pro maso

16

ŽIVÉ SLOVO

k obědu a když přicházela k budově NV uviděla dva muže s puškami, kteří vedli někoho, kdo se Karlovi velmi podobal. Šla blíž a zjistila, že Karla zatkli a vedli jej k výboru, kde už byla přichystána auta, která odvážela kolaboranty. Anděla se nedala odbýt. Vešla dovnitř a od plic pověděla samozvaným úředníkům, co o nich věděla z otcova vyprávění. Navíc Karel nebyl německým velitelem nádraží, ale prostým výhybkářem, který se jen skrýval před Němci. Anděla si jej vybojovala za minutu dvanáct. Situace se později opakovala, když přijeli ruští vojáci a dělali podobné čistky a plnili lágry v Lazech. „Nikam nepůjde!“ řekla odhodlaně ozbrojenému doprovodu. „Budeme střílet, hrozili vojáci!“ „Tak střílejte, prosím,“ zněla její odpověď a vojáci jej propustili. Když se člověk zaposlouchá do tohoto pozoruhodného příběhu, zdá se mu být neuvěřitelný. Jenže Bůh nebyl ani z daleka u konce. Karel s Andělou se dožili 65. výročí od své svatby a když se ohlížejí zpět, vidí, jak je Bůh vedl. Anděla nemohla mít děti, po kterých toužila. Když si v roce 1959 dali žádost o adopci, hlásilo se o jednu šestitýdenní dívenku hned jedenáct párů. Samí dobře situovaní lidé s tituly. Při rozhovoru se sirotčím otcem otevřela Anděla své srdce a řekla vše o svých motivech pro adopci. Chtěla naplnit svou mateřskou touhu a vychovat dítě v Boží bázni. Zdá se, že to rozhodlo a nevadily ani jejich skromné materiální podmínky, „peníze nejsou všechno,“ opakuje sestra Anděla ještě dnes. Začínali v prázdném bytě od dráhy, Karel si přivydělával malováním a žili, jak to šlo. Žil pro rodinu, ale jeho vztah k Pánu Ježíši nebyl v pořádku. Anděla se za něj modlila společně se svou maminkou. V roce 1974 se při jednom aliančním evangelizačním shromáždění v kostele rozhodl Karel, že na výzvu br. Kalety z Církve bratrské v Hrádku: „Přijmi Ježíše Krista za svého Spasitele a Pána,“ zareaguje. Cítil, že nadešel čas. Bůh se jej dotkl a vyslyšel tak modlitby jeho manželky a tchýně, které se za jeho obrácení více než 10 let pravidelně modlily. Zvedl ruku, protože nebyl spokojen se svým životem tradičního křesťana. Když jej pak 20. února 1974 navštívili bratři Krmášek, Ďurovec a Kupka, modlila se s nimi modlitbu odevzdání i jejich 14. letá dcera Danka a Karel své rozhodnutí novým odevzdáním potvr-

Dcera Danka dil. Zdálo by se, že při nich Pán Bůh dosáhl cíle. Jenže to byl jen start dlouhého běhu. Začali pravidelně navštěvovat sbor a využívat příležitosti ke slyšení Božího slova a službě. Dcerka Danka pět let pomáhala jako varhanistka faráři Pietakovi, doprovázela jej na různé akce a někdy přijížděla až pozdě večer. Pak se přestěhovali do Těšína, později do Třince a nakonec do domova důchodců v Oldřichovicích. I tam jsou světlem. Jejich lékař je dává za vzor ostatním v domově: „Podívejte s kolika nemocemi musí zápasit Gajduszkovi a nestěžují si.“ Při hospitalizaci v nemocnici našli Karlovi na plicích dvě embolie. Zeť se za něj u lůžka před ostatními i před lékařem modlil. Byl z toho pak užitečný rozhovor a svědectví o Boží moci. Embolie se zázračně ztratily. Možná má jejich ošetřující lékař pravdu, když o nich říká, že „mají více strážných andělů než jen jednoho!“ Pro bratra Karla to platí určitě, kde by byl bez Boží milosti a své ženy Anděly? JAREK ANDRÝSEK

biblický kvíz

Rozhovor s neznámým Tazatel: Našeho dnešního hosta nacházíme uprostřed oslav vítězství nad nepřítelem, který hrozil, že zničí celou zemi. Jenže vy jste ve smutku. Proč? Neznámý: Nemohu se radovat. Ano, Hospodin nás vysvobodil před nepřítelem, ale za jakou cenu? T: Ale vždyť to bylo skvělé vítězství! Pobili jste sto tisíc pěšáků nepoměrně menším počtem vojáků! Navíc jste dobyli Afek a zajali krále, který vás chtěl zničit... N: ... a kterého měl náš král zabít jako klatého a ne s ním uzavírat smlouvu! To není důvod k oslavě, ale k žalu. T: A ví to král, že udělal chybu? N: Chybu? To není chyba, to je rouhání! Však jsem mu to také řekl. T: Vy jste mluvil s králem? N: Ano, poslal mě za ním Hospodin, jenže kvůli tomu musel zemřít můj blízký přítel. T: Jak to? N: Hospodin chtěl, abych králi předvedl, čeho se dopustil. A tak mi přikázal, abych řekl svému druhovi: „Zbij mě!“ Pak jsem měl jít zbědovaný za králem a vyřídit mu poselství. Jenže můj přítel mě odmítl zbít – prostě to nedokázal. A já jsem mu musel vyřídit slovo soudu, že ho kvůli tomu zadáví lev.

T: Proč ho měl zadávit lev? N: Protože se vzepřel Hospodinovu příkazu. My jsme proroci a musíme poslouchat Hospodina. T: A zadávil ho? N: Ano, ještě toho dne. Netušil jsem, že to tak dopadne, byl bych řekl někomu jinému, aby mě zbil. T: A přesto jste pak šel ke králi? N: Jistě, měl jsem úkol a musel jsem ho splnit, jinak by Hospodin poslal lva i na mě. Zbil mě jiný z prorockých žáků, takový nepříjemný člověk, který mě nemá rád. Udělal to tak důkladně, že jsem byl celý od krve. Pak jsem si dal na oči pásku a postavil jsem se na cestu, kudy měl jet král. Když jel okolo, vykřikl jsem na něho, aby se zastavil. Král se skutečně zastavil a já jsem mu vyprávěl, že jsem byl ve válce, kde jsem měl hlídat zajatce. Ručil jsem za něj životem nebo talentem stříbra. Jenže se stalo, že mi zajatec utekl. Zeptal jsem se krále, co tedy mám dělat. T: A co vám odpověděl? N: Že jsem si nad sebou vynesl rozsudek sám – samozřejmě musím buď zaplatit tu astronomickou částku, kterou nemám, nebo zemřít. T: Ale to bylo asi správné rozhodnutí, ne?

N: Jistě, jenže ten příběh byl samozřejmě smyšlený. On se totiž netýkal mě, ale samotného krále. Vždyť jemu Hospodin svěřil toho nejvýznamnějšího zajatce – nepřátelského krále – a on ho nechal uniknout! T: A pochopil král, že je to o něm? N: Ano, ale až když jsem se mu dal poznat. Sundal jsem si pásku z očí a řekl jsem mu, že musí zemřít, protože propustil muže propadlého klatbě. A takový člověk patří Hospodinu, o tom nesmí rozhodovat nikdo jiný. Ani král. T: Co vám král na to řekl? N: Nic, protože to je zbabělec. Jen se hrozně rozhněval, to bylo vidět. Zrudl a okamžitě tryskem odjel do Samaří. V tom prorockém výroku ale nebylo jen o tom, že musí dát svůj život. Tam bylo i to, že musí dát svůj lid za jeho lid. A tak když tady vidím ty oslavy vítězství, říkám si, jak dlouho se takto budou ti lidé radovat? Vždyť to je tanec nad propastí, do které všichni dříve nebo později spadneme. T: A nedá se s tím něco dělat? N: Hospodin se smilovává, ale to by všichni museli činit pokání, museli by zničit všechny modly, které jsou rozesety po celé zemi. A museli by začít brát Hospodina vážně. Jenže na to tento lid není zvyklý. Oni si myslí, že je všechno v pořádku. Vražedné sucho, které nás čtyři roky hubilo, je pryč, země prosperuje. Všichni chodí řádně do svatyně v Bét-elu, a že k tomu ještě uctívají Baala, to nikomu nepřijde divné. Ne, myslím, že tohle se změnit nedá. T: Děkuji za rozhovor.

Otázka: Poznáte, o jakou biblickou postavu se jedná? A kde je o ní v Bibli psáno? PETR VAĎURA

Výsledek biblického kvízu 03/2007 Odpověď na otázku zní:

Rachab, Jozue kap. 2 a 6

ŽIVÉ SLOVO

17

svědectví

Velká moc modlitby

Byl jsem tehdy krátce věřící a příběh, který vám chci vyprávět, mne silně povzbudil. Pán totiž vyslyšel mou upřímnou modlitbu v kritickém okamžiku, na který nikdy nezapomenu. V době, kdy se nám narodila dcera Šárka, jsem jel podnikovým autem do kopřivnického závodu Tatra. Cestou jsem byl překvapen riskantní jízdou řidiče. Měl jsem sice podezření, že má v sobě z minulého dne alkohol, ale byla to jen má domněnka, dodnes to nevím jistě. Žádal jsem jej tedy, aby jel opatrněji, jenže on i přesto jel stále nebezpečněji, v zatáčkách přidával a ujišťoval mne, že se nemusím bát. Chtěl jsem se domů vrátit zdráv, těšil jsem se domů a na to, že budeme s manželkou vychovávat naši od Pána společně vyprošenou dceru, jenže mé domlouvání bylo bezvýsledné. Přestal jsem tedy mluvit s řidičem a začal jsem v tichosti rozmlouvat s Bohem. Modlil jsem se a prosil o Boží pomoc, abychom se šťastně vrátili domů. Po této modlitbě k mému překvapení řidič zastavil, ač sám nevěděl proč, a mlčky vyšel z auta ven. Zvedl kapotu a začal zjišťovat stav vozidla. Za okamžik přiběhl s prohlášením, že začíná

18

ŽIVÉ SLOVO

věřit v něco, co ještě nepoznal. Říkal, že neví, co to bylo za sílu, která jej přivedla po této riskantní jízdě k zastavení vozidla a k nahlédnutí pod kapotu. Při tom jsem zjistil, že z vozu vytekla brzdová kapalina, aniž by před tím při jízdě něco zpozoroval. Možná to byla jen otázka jednoho nebo dvou kilometrů a… neumím si ani představit, jak by to s námi dopadlo. Řidič od té chvíle prohlašoval, že začíná věřit na zázraky, a že jsme se znovu narodili. Uvědomil si totiž, co by po další jízdě bez kapaliny v brzdném systému následovalo. Pro mne to bylo utvrzení, že nás Bůh miluje, že vyslýchá naše modlitby a posiluje naši slabou víru. Nabyl jsem totiž jistotu, že jsme se šťastně vrátili domů díky mé modlitbě. Celá ta situace byla zároveň velkým svědectvím řidiči, který mě do Kopřivnice vezl. Mohu říct, že v době, kdy jsem začal věřit a podle toho i žít, prožil jsem více Božích divů Jeho lásky a získal zkušenosti, které se dají jen těžko vyjádřit nebo postihnout. Ze zkušenosti vím, co dokážou prosebné modlitby v mnoha kritických situacích. Je to poznání, že Boží láska může mnohé okolnosti zcela změnit – zvláště v případech, kdy se člověk se

svými schopnostmi ocitne v koncích. Proto se raduji z toho, že v Jeho světle jsem poznal věčné hodnoty, které mě naplňují a v mé víře mě utvrzují. Vím, komu jsem uvěřil a že k Němu mohu v plné důvěře přicházet se svou modlitbou, že smím mít společenství s Ním a s lidmi, kteří byli vykoupeni Jeho smrtí na kříži stejně jako já. Mnozí věřící mne již dobře znají a mohou dosvědčit, že jsem je často telefonicky prosil o přímluvné modlitby. Byli to věřící ve sborech v Českém Těšíně, Ostravě, Havířově a jinde. Prosil jsem o podporu v motlitbě zvláště když se jednalo o mimořádné situace jako je volba partnera pro manželství, stavba sborového domu v Bohumíně, narození vnoučat, onemocnění manželky, dcery nebo i mé vlastní nemoci. Tyto vyslyšené prosby byly pro mou víru povzbuzením i poznáním, že se Bohu učíme nejen důvěřovat, ale také očekávat na Jeho rozhodnutí, aby se vše dělo podle Jeho vůle. Zároveň však chápu nevěřící a rozumím, že jsou pro ně zázraky a divy nepochopitelné a nepřijatelné. I já jsem byl dříve nedůvěřivý, stejně jako jsou oni dnes. ZDENĚK FILÍPEK

pribehy zo života

Keď choroba Franz Müntefering nie je sám. Zástupca kancelára a bývalý predseda strany SPD sa 21. novembra vzdal svojich politických úradov, aby sa v budúcnosti mohol starať o svoju manželku, ktorá má rakovinu. Heinzpeter Hempelmann (Schönberg bei Calwl) rozumie dobre tomuto kroku. Pred dvomi rokmi konal aj on rovnako. Vtedy sa vzdal úradu riaditeľa teologického seminára Liebenzellskej misie. Ťažká choroba jeho ženy Renate nepripúšťala pre promovaného teológa a filozofa žiadnu inú voľbu.

Demencia a epilepsia Renate Hempelmann má sklerózu multiplex. Jej motorika je pri tom prekvapujúco málo poškodená, môže dobre hýbať telom i pohybovať jazykom. Ale mnohé oblasti mozgu sú chorobou masívne poškodené. Rozširuje sa demencia. Keď ide pár na prechádzku v malej dedinke v Nordschwarzerwalde, 49-ročná žena pri návrate prejde popri svojom dome ďalej, lebo ho nepozná. K tomu sa pred tromi rokmi pridružili epileptické záchvaty, ktoré stále viac nútia k hospitalizáciám. Manželskému páru, ktorí sa vzali v roku 1983, sa roku 1988 narodila dcéra. Po narodení dnes 11-ročného syna v roku 1997 sa objavili neklamné príznaky ochorenia. Renate Hempelmann bola taká slabá, že nedokázala viesť domácnosť a starať sa o deti. Veľmi nadaná žena, ktorá obhájila svoju diplomovku u najznámejšieho docenta pre hospodárstvo v Nemecku na čistú jedničku, je odvtedy vystavená veľmi rapídnemu chradnutiu. Aj dnes ešte číta najmenej pol dňa – avšak stále tie isté knihy, ktorých obsah si po krátkej chvíli vôbec nepamätá.

sa stáva zapieraním

mácnosť a stále viac času tráviť s deťmi. O zanechaní seminára prvý raz hovoril už v roku 1988. Vtedajší vedúci misie Hanspeter Wolfsberger mu ponúkol všetky možné pomoci – asistentov, sekretárky. Hempelmann sa nechal prehovoriť. Keď sa potom popri veľkom strese rozhorel spor o Liebenzell, či je seminár „verný Biblii“, dostal sa na svoju hranicu: Pre svoju depresiu z vyčerpania skončil v nemocnici. Že to trvalo ešte päť rokov, čo sa vzdal všetkých postov, bolo len vďaka trvalému povzbudzovaniu kolegov a tomu, že bral svoje miesto ako povolanie od Boha; preto predčasne neopustil palubu.

Napomenutie z Biblie Dnes je Hempelmann teologický spolupracovník pri württembergskej Oberkirchenrat1, kde vedie projekt „Rastúca cirkev“. Mnoho môže urobiť z domu a tak byť v blízkosti manželky a detí. V chorobe manželky Renate vidí útok satana, popretie, výzvu pre svoju vieru. Napomenutím pre neho je miesto z Biblie (1Tm 5,8): Ale ak sa niekto nestará o svojich vlastných a najmä o domácich, zaprel vieru a je horší ako neveriaci. Preto slúži ex-riaditeľ svojej žene v dlhotrvajúcej chorobe, hoci teraz už nie je pre neho dospelou partnerkou.

Manželský sľub stáť pri nej aj v zlých dňoch, berie i naďalej vážne. Chorobu manželky už nevníma ako Boží trest. „Vidíme v tom napriek mnohým ťažkostiam veľa, veľa Božej milosti a dobroty pre naše životy.“ Z IDEA-SPEKTRUM NR. 48 OD MARCUS MOCKLER PRELOŽIL JÁN ČÍŽ

Poznámka prekladateľa S milou rodinou Hempelmannových sme sa bližšie spoznali pri našej ceste na vyšetrení s dcérou Lenkou na klinike v Bonne v roku 1991. Poskytli nám bezplatne ubytovanie a stravu na 14 dní. Zvlášť na mňa zapôsobilo to, že otec Heinzpetra po zranení pri Stalingrade prišiel skoro úplne o zrak a napriek tomu vyštudoval právo a do penzie mal aj prax. Okrem toho, pobyt v nemocnici mu poslúžil k obráteniu, poznal spamäti mnohé state z Biblie a slúžil slovom v bratskom zbore v Bonne. Nezabudnuteľné bolo, keď na začiatku svojej služby povedal citát a sám spamäti hovoril, čo je na tom mieste napísané. Samozrejme, že ďalej nasledoval hodnotný výklad. Potešilo a zároveň prekvapilo, keď som si prečítal horeuvedené svedectvo. 1)

Vrchná rada cirkvi

Vzdať sa „vysnívaného miesta“ Heinzpeter Hempelmann viedol od roku 1995 Teologický seminár. „Bolo to pre mňa miesto snov“, spomína. Slabosť manželky stále viac a viac vyvolávala konflikty. V misii bol manažérom zariadenia s viac ako stovkou študentov a dvanástimi docentmi. Zasadal v grémiách a mal ročne 50 prednášok. Súčastne musel pomáhať usporiadať do-

ŽIVÉ SLOVO

19

tématický článek

Autentickým křesťanstvím

k hodnověrnosti církve

Nedávno jsme si připomněli 18-té výročí sametové revoluce. Po roce 1989 se naše země uvolnila ze spárů komunistické ideologie, která více či méně důsledně krotila režimu nevyhovující ideje. Byl to věk rozumu, rozvoje průmyslu a socialistické společnosti, kdy jedinec ztrácel na významu, byl součástí společnosti, pro kterou se „obětoval“, které sloužil a jejíž blaho mělo být na prvním místě. S padnutím železné opony se na světlo dostaly hlasy dříve umlčované či potlačované do pozadí. Mezi jinými i hlasy církví. Jistou dobu jsme mohli pozorovat nárůst zájmu o křesťanství, o církve, které se rozrůstaly. Tento trend ovšem netrval dlouho. Když se podíváme na poslední sčítání lidu z roku 2001, neunikne naší pozornosti fakt, že počet členů církví, obzvláště těch velkých klesá. Malý nárůst je jen u některých menších evangelikálních církví, které jsou počtem členů onou pověstnou kapkou v moři naší české populace. Proč se lidé do církve nehrnou? Proč nesklízí jejich sympatie? Kde hledat „viníka“? Proč nejsme přitažliví? Poctivé při tomto hledání bude začít u sebe, v křesťanských kruzích. Proč? Jsme to právě my, kdo tvoříme církev - Církev Kristovu - když pomineme denominační odlišnosti. Často slýcháváme o duchovnosti církve, být duchovní, chovat se duchovně. Když ale chceme tyto pojmy poctivě objasnit, zjišťujeme, že je to velmi obtížné, ne-li nemožné. Veškeré projevy Ducha Božího, který je spojovacím článkem všech křesťanů, se projevují skrze tělo. I odkrytí těch „nejhlubších pravd Božího slova“, jak můžeme slýchat z kazatelen, je málo platné, pokud je neuvedeme do praxe, do života, „neoživíme“ naším jednáním v těle. Bible nám poukazuje na trvalé hodnoty, ukazuje životní principy, nikoli konkrétní návody, jak se v té a té situaci zachovat (např. mi neřekne, jak mám jet do práce, co si na sebe obléct, jaké zaměstnání zvolit nebo jakého konkrétního partnera si mám vzít, nedočteme se tam nic o tom, jaké koníčky mohu provozovat nebo dokonce zda je mohu provozovat.) Jako křesťané „vrženi“ do prostoru a času se musíme mj. vyrovnat i s do-

20

ŽIVÉ SLOVO

bou, která se, ať chceme nebo ne, mění. Pomalu, ale jistě vplouváme do vod postmodernismu. Charakterizovat tento směr je velice obtížné vymyká se účelu tohoto článku. Můžeme si ale ukázat na vybrané znaky postmoderní doby. Jsou jimi například: 1. krize hodnot - vytrácí se univerzální platnost hodnot, dochází k jejich relativizaci; 2. efemérnost - vše platí jen krátce, chybí jistoty; 3. pluralita názorů a pravd - každý má svou pravdu; 4. nedůvěra ve vědu a její kritika - exaktním myšlením a vědeckými metodami nelze uspokojit člověka, pravdivým může být i to, co nelze dokázat přesným měřením; 5. důraz na lidský prožitek - který však je na druhé straně ovlivňován zvnějšku: na člověka působí média, reklamy, společnost. Ty ve své podstatě určují, jak se má chovat. A mohli bychom ve výčtu pokračovat. Je z něj ale patrná jistá bezmoc člověka v globalizovaném světě, propojeném mnohodimenzionálními vztahy a souvislostmi. Člověk jako by se stával robotem hnaným materialismem, stává se součástí „stroje lidstva“, jehož životní tempo se zrychluje, chybí čas, vyprazdňují se mezilidské vztahy a duchovní rozměr člověka. Zdálo by se, že právě nyní je šance pro církev, pro křesťanství na biblickém základě, které s sebou přináší univerzální hodnoty, jistotu (a to až „za hrob“ - a to vám žádná pojišťovna nezaručí), životní pravdu (Já jsem cesta, pravda i život, Jan 14,6) a osvobozující pravdu (Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými, Jan 8,32), naplňuje niterný svět člověka a přináší živou zkušenost života s Kristem (Okuste a uzříte, že Hospodin je dobrý, Žalm 34,9a). Samá pozitiva, dalo by se říct - přesto však se lidé do církve příliš nehrnou. Nemají k ní důvěru!? Jak jsme již zmínili - církev tvoří lidé. Já a Ty. My prezentujeme Boží nabídku života. A ruku na srdce - nejsme často strháváni proudem doby jako naši nevěřící přátelé? (Pokud vůbec nějaké máme). Jak často si stěžujeme, nadává-

me na vše možné, naříkáme na mnoho práce, nedostatek času, málo peněz apod. Tím lidi moc nezaujmeme a oni si mohou klást oprávněnou otázku. Proč bych měl věřit ještě v nějakého Boha, když ten křesťan je na tom v podstatě stejně jako já. Nebo je tak na nás vidět, že se těšíme do nebe? Někdo řekl: Jen ten, kdo hoří, může zapálit. Ale hořím? Nebo jen doutnám, jednou či dvakrát týdně se doberu do sboru, kde zahřeji tu „svou“ židli? Napište si své zkušenosti s Pánem Bohem za poslední týden, nebo raději měsíc. Je jeho jednání v tvém životě patrné? Můžeš udělat Bohu reklamu? Je zcela logické, že pokud my budeme dobrou reklamou, živou reklamou našemu Pánu, pak si jej „koupí“ i druzí lidé, nebo přinejmenším o tom začnou uvažovat. Přitažliví lidé tvoří přitažlivý sbor, přitažlivé sbory tvoří přitažlivou Církev. Máme ten nejlepší vzor, Pána Ježíše Krista. Byl tak přitažlivý pro lidi, že si čteme, že lid mu visel na rtech. A všude, kam se hnul, byl obklopen lidmi. Měl problém být o samotě. Christian A. Schwarz ve své knize Přirozený růst církve poukazuje na principy rostoucích sborů. Takových sborů, které přitahují lidi. Ukazuje na překážky (můžeme nazvat tím, co nepřitahuje) a nastiňuje východiska (jak být přitažlivý). Opírá se o fakta z více než 1000 sborů z 32 zemí světa všech kontinentů. Co může snižovat hodnověrnost církve? A co ji může naopak zvýšit (přitáhnout lidi)? 1. exkluzivní chování sboru - příliš uzavřené vedení (kruh starších), které nehledá inspiraci také vně sboru, nespolupracuje s jinými denominacemi. Řešením může být právě ona spolupráce, otevřenost, vzájemné obohacení a z druhé strany taky potvrzení vlastní jedinečnosti v Božím plánu záchrany. Nebojme se této spolupráce. Vždyť v nebi budeme jednou všichni spolu! Východisko: spolupráce a otevřenost sborů 2. nerozvíjení darů jednotlivců - chcete-li jinak - falešná skromnost členů církve. Každý z nás je jedinečným Božím originálem, který si chce Pán Bůh použít. Jak často ale říkáš: na to já nemám, to je příliš složité, já nemám ten dar apod. Když k tomu budeš přistupo-

tématický článek vat s tím, že na to nemáš, pak také nic nečekej. Pak se opravdu nic nestane. Kolik času a energie investujeme do občanského vzdělávání - a pro Boha nám pak jaksi nezbude čas. Dnešní doba se specializuje. Věřím, že Pán Bůh taky chce specialisty ve své církvi, kteří by používali své dary. A tady nestačí jen se modlit. Musíme přiložit i ruku (a srdce) k dílu. Rozvíjej svůj dar, budeš jedinečný a přitažlivý. Zde hraje roli moc originálu, jímž každý z nás jsme, nebo můžeme být. I to v dnešní masové společnosti přidává na přitažlivosti. Východisko: rozvíjení darů jednotlivců vyučováním a vytvářením prostoru pro jejich uplatnění. 3. Zklamání, nespokojenost se sborem, kritika - jsi nadšen z nových věcí, co se ve sboru dějí, nebo i z těch, co se transformují? Nebo se raději snažíš hledat to, co není na tom, co se děje, úplně super (to totiž nikdy nenajdeš) a kritizuješ? Kritika je snadná, kritizuje kde kdo, mnohem obtížnější je přidat k ní konstruktivní a progresivní (směřující dopředu) řešení. Když lidé u nás uvidí více povzbuzení, podpory, bude to něco jiného, než co vidí „venku“. S tím souvisí i nebát se zkoušet nové věci. Ne všechny se osvědčí, to je zřejmé, ale zkusili jsme to? Východisko: nadšení a podpora práce ve sboru. 4. Tradicionalismus - kvůli tradici se PJK mockrát chytl s farizeji. Můžeme říci, že farizeové byli vzorní věřící, možná odmalička chodili do „sboru“ (synagogy), znali Boží slovo velmi dobře, snad nejlépe. Nejsme jim právě my tolik podobní? Sami vše víme „nejlíp“ a chceme „bít okovanou Biblí“ lidi po hlavě a dokud nebudou splňovat naše představy, tak to nebude „ono“. Jen o kolik inspirace a požehnání se ochuzujeme tím, že se ženy (většinou) ve shromážděních nemodlí. Když narazíte na společenství, kde tomu tak není, zeptejte se, co jim to do vzájemného soužití přineslo. Tradice je dobrá tehdy, když plní účel. Pokud jen přežívá formálně (protože se to tak dělalo), pak je překážkou. Ujel nám vlak. Nově příchozí lidé se pak ocitají v prostředí, které je tak odtržené od okolního světa (se všemi předpisy a lidskými! dogmaty), že jsou „neschopni v něm fungovat“ a odchází. Přitom jak plynule my křesťané jdeme s dobou? Máme auta, počítače, televizory. Jen před sborovým prostředím jako by se vše (ne vždycky) zastavilo, nebo alespoň zpomalilo. Tradice boří a zaslepují

pokud na nich lpíme, i když je nasnadě progresivnější řešení. Řešením se tak stává funkční organizace, jinak řečeno práce v týmu. Více lidí v týmu je bohatší na názory, nápady, může si pomáhat při práci a směřování k cíli. Máme cíle? Nebo jen přežíváme? Kolektivní práce tak mnohem snadněji překoná tradici, která již není funkční. Nebojíme se však organizace? Nečekáme jen na „vanutí“ Ducha? Duch se projevuje skrze činnost lidí. A smysluplná činnost je podpořena prací v týmu. Stačí se jen podívat okolo sebe a při týmové práci se dosahuje těch nejlepších a nejkvalitnějších výsledků. Není jich hodna i Boží Církev? Nota bene když má toho nejlepšího Šéfa? Východisko: funkční organizace a práce v týmu. 5. Bohoslužby, které neoslovují - kolikrát jsi již odcházel z bohoslužby (shromáždění) s tím, že ti to nic (nebo skoro nic nedalo). To slovo bylo slabé, písně příliš hlučné, lidé se málo modlili apod.? Zde je nasnadě otázka - a jak jsem k průběhu bohoslužby přispěl já? Každý člen sboru by měl být součástí bohoslužby. Neexistují zde diváci, nebo ano? Je tu prostor pro utváření inspirativních bohoslužeb - vytvořit prostor pro zkušenosti, pro děti, dělat bohoslužby pro hosty (kde zejména opustíme náš nesrozumitelný křesťanský slovník), zkrátka, pro každého něco. Pro mladé i pro staré. Tak bude každý spokojen a lidé, co přijdou z venku to zajisté poznají. Není ale mezi námi soupeření? Ti mladí, ti staří... Mělo by to být po našem. Východisko: Inspirativní bohoslužby pro všechny, zapojení co nejvíce lidí do bohoslužeb a bohoslužby pro hosty. 6. Absence skupinek - doba je charakteristická tím, že se člověk ztrácí v davu, splyne s proudem. Pokud to není rodinný sbor, hrozí to i v církvi. Problémy a životní příběhy jedince zanikají v davu, vytrácí se osobní rozměr. Ten rozměr, který ve světě v postmoderní době chybí. I tím se vytrácí hodnověrnost církve - vlastně nenabízí nic jiného než další z mnoha nabídek seskupení a organizací. Pokud ale existují malé skupinky, kde je vytvořen prostor i pro neformální setkávání (nemusíme tam jen číst Bibli a modlit se, i když to zde hraje významnou úlohu), kde si můžeme povídat, sdílet se o osobních problémech, k tomu něco zakousnout. To je pak oáza klidu a pohody, kterou může církev získávat zpět svou ztracenou hodnověrnost. Nehledě na to,

že biblické studia ve skupince otevřou ústa dalších a dalších lidí, kteří se takto mohou navzájem obohacovat, padá zde tréma, ostych. Nebo nám už zbyla z biblické hodiny jen malá skupinka? Východisko: malé skupinky s komplexní náplní. 7. Neznalost darů evangelistů - známe evangelisty v místním sboru? Nemyslíme tím vydávání svědectví - to je úkol pro každého, ale specializované, obdarované věřící. Podporujeme je v jejich službě, i když se třeba pouští do práce jiným stylem, než bychom čekali? Pokud jsme ale uznali jejich obdarování Pánem Bohem, pak jim nechme také prostor být plně kompetentní v jejich práci. Východisko: evangelizace zaměřená na potřeby, umožnění práce a podpora evangelistů. 8. Chladné vztahy, strnulost a nedůvěra - chladné vztahy plynou ze vzájemného podezírání, jsou rozněcovány zvláště anonymními stížnostmi (jeden bratr říkal, jedna sestra povídala). Proč to neřeknu konkrétně tomu, koho se to týká? Nemám s ním osobní vztah? Tak tady asi něco nehraje. Doba je plná chladných a povrchních vztahů, a když toto lidé uvidí i v církvi, není se co divit, že jí nedůvěřují. Předsudky také přilévají „olej do ohně“. Jsou to smrtící zbraně, kterými ničíme společenství. Poznejme se víc, třeba tím, že se pozveme navzájem na návštěvu, na oběd, večeři, výlet. Tak budeme moci zcela přirozeně utvářet lásky plné vztahy, vřelé vztahy, které budou přitahovat lidi zvenku. Nechybí ve sboru někdy obyčejný, „tělesný život“? Prostě si jen tak popovídat, uspořádat sborový výlet, něco si společně zahrát apod. Vždyť Pán Bůh nám stvořil tak nádhernou zemi s rozmanitými možnostmi. Tím, co láme chlad je také smích. Ozývá se ve sboru smích? Ne ten škodolibý. Nebo se „to tady nehodí“? Smích je totiž to, co lidem venku chybí, doba je těžká, moc příležitostí k smíchu není. I v tom bude naše přitažlivost pro lidi kolem nás a budou se v našem společenství cítit dobře. Východisko: láskyplné vztahy, vřelost, smích. Na závěr chci podtrhnout myšlenku: Je to na Tobě. Každý z nás tvoří církev a každý z nás se může přičinit o to, aby byla hodnověrná a přitažlivá pro lidi kolem nás. Pomůžu si citátem: Nemůžeš změnit svět, ale můžeš změnit sebe. I ty můžeš být přitažlivý a pak se začnou dít věci, na které možná už dlouho čekáme. ONDŘEJ ŠIMIK

ŽIVÉ SLOVO

21

Kresťania v zahraničí

Božie dielo

v bulharskom zbore

Bulharsko je malá hornatá krajina s rozlohou necelých 111 tisíc km2 v juhovýchodnej Európe, ktorá vstúpila do Európskej únie 1. januára 2007. Susedí na severe s Rumunskom a na juhu s Gréckom a európskou časťou Turecka. Na východe hraničí s Čiernym morom. Jeho hlavné pohorie, Stará planina, tiahne sa od severozápadu na východ až k moru. Na západe a juhu sa rozprestierajú pohoria Rila a Pirin pri Macedónsku a Rodopy na hranici s Gréckom.

História a súčasnosť Od začiatku 15. až po koniec 19. storočia bolo Bulharsko pol tisícročia pod vládou Turkov a ich otomanskej ríše. Po 2. svetovej vojne ho ovládol komunizmus sovietskeho typu až do roku 1990. Odvtedy sú tu demokratické vlády rôzneho druhu, ale s malými investíciami do hospodárstva. Počet obyvateľov klesol na terajších 7,7 miliónov (v roku 1976 to bolo 8,76 miliónov – p. pr.). Nejestvuje tu ťažký priemysel a pre ťažkú ekonomickú situáciu sa mnohí ľudia sťahujú z dedín do veľkých miest, najmä do hlavného mesta Sofie, ktoré má viac než 2 milióny obyvateľov. Je tu veľký protiklad medzi bohatstvom veľkých podnikateľov i obchodníkov a priemernými pracujúcimi ľuďmi. Priemerný dôchodok vdovy je okolo 100 leva (približne 1710 Sk). Mzdy sú pomerne nízke a ceny pomerne vysoké. Hlavným odvetvím hospodárstva je cestovný ruch v strediskách letnej rekreácie pri Čiernom mori a zimných športov v horách. Cudzinci kupujú v týchto regiónoch pozemky a budovy na lacné dovolenky.

Náboženský život a kresťanská práca v minulosti Po stáročia bola pravoslávna cirkev národnou cirkvou Bulharov. Ona zachovala bulharské kresťanstvo i kultúru počas tureckej vlády. Veľmi trpela za komunistického režimu a jej vplyv na národ znova vzrástol po roku 1990. Protestantské kresťanstvo bolo silne ovplyvnené z USA a je tu zastúpené letničnými, baptistickými a kongregačnými cirkvami. Sú tu tiež adventistické zbory. Je tu niekoľko malých bratských zborov a s nimi spojených skupín veriacich.

22

ŽIVÉ SLOVO

V 60-tych rokoch, keď som slúžil Pánovi s manželmi Šnajdrukovcami, dostali sme sa do spoločenstva so zborom v Sofii. Zbor vznikol po 1. svetovej vojne a pokračuje dodnes. Boh použil svojho služobníka Spasa Stefanova k vzniku a založeniu tohto zboru. On začal tiež vydávať evanjelizačný časopis Duchovné slovo. V tom pokračoval jeho syn Stefan, až kým komunisti nezastavili jeho vydávanie v roku 1948. Bratskí pracovníci zo Spojeného kráľovstva navštevovali krajinu v medzivojnovom období, medzi nimi James Lees zo Škótska. Počas jeho návštevy v roku 1936 obrátil sa 14-ročný Georgi Rassovsky, synovec brata Stefanova. Stal sa oddaným Kristovým nasledovníkom a pracovníkom v zbore i v evanjelizácii. Oženil sa s rovnako zmýšľajúcou kresťankou a okolo roku 1950 sa presťahovali do bytu, ktorý sa stal ich domovom i miestom zhromažďovania počas celej éry socializmu a je ním až dodnes. Byt, v ktorom je miestnosť zhromaždenia, je dnes vlastníctvom zboru. Pán si používal Georgiho ako staršieho, učiteľa a pastiera veriacich po mnoho ťažkých rokov a pridal tých, čo boli spasení skrze jasné svedectvo evanjelia.

Evanjelizácia v nových podmienkach slobody V roku 1976 obrátil sa Georgiho mladší syn Christo. Po páde komunistickej vlády mu Pán položil na srdce obnoviť vydávanie časopisu Duchovné slovo, ktoré začalo v roku 1994 a pokračuje dodnes. Časopis vychádza štvrťročne a obsahuje články evanjelizačné, vyučujúce i svedectvá, domáceho pôvodu i preložené. Brat Christo dostáva oceňujúce listy od čitateľov. Časopis má pomerne širokú distribučnú sieť v krajine. V oblasti literatúry vedeckého kreacionizmu brat Christo preložil a vydal knihu Dr. Abou-Rahmeho A Boh riekol ..., ktorá ukazuje ako pravá veda potvrdzuje biblickú správu o stvorení. O túto knihu je rastúci záujem, pripravuje sa jej druhé vydanie. Boli preložené i vydané a rozširujú sa dve výkladové knihy Kena Jonesa: Duch pravdy a Kto je Ježiš Kristus? a uvažuje sa o vydaní ďalších kníh.

Od roku 2003 mladý brat Rassovsky vydáva pekný obrazový kalendár s fotografiami prírody a evanjelizačným textom na každý mesiac v roku. Je veľmi žiadaný a pre chudobných je posielaný zdarma. Pre povzbudenie evanjelizácie bolo v minulom roku vydané Evanjelium podľa Jána v náklade 10 000 výtlačkov. Príslušníci zboru ho pokračujúco používajú v osobnej evanjelizácii.

Budovanie a upevňovanie zborov Bolo mojou výsadou navštíviť počas uplynulých rokov tento zbor raz alebo dva razy v roku. Každá návšteva trvala okolo 8 dní. Vždy sme bývali s Christom a Tanjou v ich pohostinnom domove, v byte nad miestnosťou zhromaždenia. Mladí ľudia tam často prežívali radostné spoločenstvo. Po večeroch bolo biblické vyučovanie a cez nedele lámanie chleba a zvestovanie evanjelia. Obvykle boli prítomní aj hľadajúci ľudia, s ktorými sme po zhromaždení mali srdečné rozhovory. V sofijskom zbore má spoločenstvo okolo 25 veriacich a Christo spolu s dvoma bratmi má v ňom službu dohliadateľa i biblického učiteľa. Nasleduje v tom príklad svojho otca Georgiho, ktorý zosnul v roku 1994. Jeho trpezlivé vyučovanie z Písiem a rady mladým veriacim nesú ovocie dodnes. Veriaci sú krstení ponorením vo vodnej nádrži na bystrine v horách neďaleko Sofie. Bolo pre mňa výsadou byť svedkom ich radosti, keď vykonali tento čin poslušnosti voči Pánovi. Je povzbudzujúce vidieť rast duchovných darov u mladých veriacich a počuť o ich osobnom svedectve o Pánovi Ježišovi Kristovi v každodennom živote. Za mojej poslednej návštevy v januári prišli veriaci z okolia do Sofie v nedeľu, aby tu mali širšie spoločenstvo. Takéto spojenie udržujú, aby sa povzbudzovali a pomáhali si vo svedectve. Veriaci z okolia využívajú literatúru a návštevy bratov zo Sofie na malé miestne konferencie. Modlíme sa, aby Pán požehnal svoje Slovo k spaseniu vzácnych duší skrze literatúru, posielanú do mnohých častí krajiny. A tiež za to, aby tamojší kresťania boli budovaní vo svojej viere a posilňovaní vo svojom svedectve pre Pána, čakajúc na Jeho príchod. (1Te 1,9-10) MARTIN BAKER Z ECHOES 10/2007 PRELOŽIL JÁN HUDEC

okénko pro sestry

Pondělí

Když se lidí kolem sebe zeptáte, který den v týdnu mají nejméně rádi, troufám si říct, že většina z nich odpoví, že pondělí. Pondělí se nám dokonce dostalo i do poezie jako metafora k vyjádření něčeho hodně nepříjemného. Být smutný jako pondělí – to opravdu není o co stát. Tohle všechno mi běží hlavou jednoho deštivého rána, při cestě tramvají, kdy se povzbuzení do nového dne nedočkám ani od hřejivých paprsků ranního a většinou dost nadšeného sluníčka. O spolucestujících v tramvaji ani nemluvím. Chvilku se opájím představou, že bych jednou při takovém pondělku začala v tramvaji roznášet horkou kávu a k tomu jim přála pěkný den. Nevím, jak by to v praxi dopadlo, ale možná, že to jednou provedu. Výsledek vám pak sdělím. No nic, je čas vystoupit a těsně před výstupem mít deštník v pohotovostní poloze, aby vám studená sprška nevzala poslední zbytek elánu dnes do té práce vůbec dojít. Zanedlouho sedím v útulné kanceláři s již výše zmíněným šálkem kávy a přemýšlím, proč tak nemáme rádi pondělky. Copak to není příležitost k novým začátkům, šance pustit se do něčeho, co má smysl? Snažím se si to všechno uvědomit, ale nějak mi to nefunguje, naopak - pořád se mi do toho tlačí jakási tíha. Tíha zodpovědnosti, nejistoty, ba i všemožných nepříjemností a únavy. Ach jo! Tak co s tím pondělkem, Bože? Nemohl jsi ho prostě vynechat? Proč nezačít rovnou úterkem? Pak otvírám svou Bibli jen tak namátkou a oči mi padnou na verš, který je tak starý a známý, že se mi chce v první chvíli očima uhnout jinam. Je to ten o břemenech a jhu. „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi“ Ano, to je přesně ten pocit – připadám si v pondělí tak obtížená všemi uvědomovanými zodpovědnostmi... A ono to pokračuje „...já vám dám odpočinout“. Cože, odpočinout v pondělí? Tak to by asi nešlo, pousměju se hořce. Přede mnou je plný diář, do toho organizační rodinná ekvilibristika, kdo kam dovede děti, kdo je vyzvedne a co je potřeba koupit. Ten verš pokraču-

je. „Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce, a naleznete odpočinutí svým duším.“ Proč jsem si až doteď vždycky pamatovala jen první část toho verše? Vždyť ono je to dál! Moc se nevyznám v zacházení s dobytkem, ale jestli se nepletu, tak jho je to, co příslušného pracanta naviguje správným směrem, no a břemeno je samozřejmě to, co nese. Takže v první řadě záleží na tom, kým se nechám vést. Kdyby nějaká příslušná kráva či volek měli své vlastní jho a tudíž by si na poli šli, kam se jim namane, nejspíš by to všechno opravdu „pěkně zvorali“. A to já nechci, já toužím mít brázdy pěkně jako když střelí, nechat se vést, a to bude mít zřejmě něco do činění s tichostí a pokorou. Tohle rozhodnutí nebývá zrovna příjemné, protože opustit svoje představy, to je vždycky na úkor své vlastní hrdosti a „síly osobnosti“. Ale ta odměna nakonec! Ta věta totiž končí... „a naleznete odpočinutí svým duším“. Převaluji ta slova chvíli na jazyku jako lahůdku odpočinutí pro mou duši – odpočinutí, které je mi nabízeno trvale, ať je pondělí, středa nebo neděle, odpočinutí místo tíhy. A na konci je tajemství jako u mnoha biblických pravd. Tajemství, které se vlastně ani rozumem pochopit nedá (proč by to také jinak bylo tajemství), zbývá ho jen přijmout, jen mu uvěřit. Tajemství, které v tomto případě

zní: „Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží.“ A navíc, možná, že to, co jsem si pro dnešní den naložila na svou pomyslnou kárku, ani není potřeba vláčet. Co když ty kameny, které táhnu až na konec pole, protože tam by se vyjímaly lépe, mohou klidně zůstat ležet u krajnice. Možná je potřeba vybrat spíš drobné kamení z ornice, aby se do země dalo lépe sázet. Pravda nebude to tak zjevné a zdaleka ne esteticky dokonalé, ale lépe tam porostou brambory. Nejsem farmářova dcera a už bych těch pěstitelských obrazů měla raději nechat, než se dopustím nějakého zemědělského faux pas, ale každopádně mi to v těchto souvislostech vyvstává v novém světle, a proto je to mimochodem asi v Matoušově evangeliu zrovna tak napsáno. Možná jsem vám dnes neřekla nic nového a v tom případě vám gratuluji, že jste na to přišli už dávno a že jste dál. A vám ostatním přeji krásné pondělky i všechny další všední dny, kdy hned po probuzení máte pocit, že vás tíha nadcházejícího dne tlačí zpátky do peřin. Pán Bůh nám neslibuje, že když se jím necháme vést, že budeme bez starostí a neponeseme břemena, ale nabízí nám k tomu klíč a zároveň odměnu – odpočinutí pro naši duši. Všem, kteří dnes zmokli vaše TEXT PŮVODNĚ POUŽIT PRO POŘAD TWR „ZADÁNO PRO ŽENY“ PETRA ELIÁŠOVÁ

ŽIVÉ SLOVO

23

rozhovor

Zvěstování a početí Narození Ježíšovo se událo takto: Jeho matka Maria byla zasnoubena Josefovi, ale dříve než se sešli, shledalo se, že počala z Ducha svatého. Její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vystavit hanbě; proto se rozhodl propustit ji potají. Ale když pojal ten úmysl, hle, anděl Páně se mu zjevil ve snu a řekl: „Josefe, synu Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku; neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů.“ To všechno se stalo, aby se splnilo, co řekl Hospodin ústy proroka: ,Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel‘, to jest přeloženo ,Bůh s námi‘. Když se Josef probudil ze spánku, učinil, jak mu přikázal anděl Hospodinův, a přijal svou manželku k sobě. Ale nežili spolu, dokud neporodila syna; a dal mu jméno Ježíš. Štědrý den je sice až zítra, ale dnešní text z Matoušova evangelia nás už do vánočního příběhu vtahuje, i když Matoušovo líčení událostí je velmi strohé, věcné a vážné. Žádné slovo zde není navíc, údaje jsou výstižné a navíc je vše mistrovsky spojeno se Starým zákonem: Josef je syn Davidův, Ježíš má své jméno proto, že vysvobodí lid Izraele z hříchů, je zde citát z proroka Izajáše a jednou z postav vyprávění je anděl Hospodinův. Proč je pro Matouše spojitost se Starým zákonem důležitá? Na prvním místě je u něj hluboké přesvědčení, že v Ježíšovi jsou naplněna starozákonní zaslíbení. Co se ve Starém zákoně slibuje, stává se zde skutečností. Jedna ze starých linií křesťanského myšlení vidí základ naší spásy ne teprve v Ježíšově smrti, ale už v jeho narození. Starozákonní odkazy tedy pomáhají zdůraznit, že se tu děje něco velmi vážného, ačkoli samotný příběh vypráví jen to, jak se v jakémsi bezvýznamném místě dvěma chudým lidem narodilo miminko. Tomuto vyprávění však předchází ještě Ježíšův rodokmen s řadou symbolických souvislostí, kde je třikrát čtrnáct postav, často důležitých osobností židovských dějin. Tento rodokmen spojuje Ježíšovu osobu s tě-

24

ŽIVÉ SLOVO

mito významnými postavami Starého zákona. Při vší chudobě a nouzi, v níž se Ježíš narodil, se tedy podle Matouše právě v něm splní izraelská naděje a dovršuje celá izraelská historie. Matouš ve svém evangeliu nelíčí setkání Marie s andělem, její otázky ani její přitakání Božímu rozhodnutí, jak to známe z Lukášova evangelia. Prostě se shledalo, že počala z Ducha svatého – hotovo; jako by zde Marie ani nebyla důležitá. Zato se dostává do popředí Josef, který je hlavní postavou našeho vyprávění. Je charakterizován jako „syn Davidův“ a „muž spravedlivý“. Proč Matouš staví do popředí právě Josefa? Těžko říci, proč je zde mimořádnost všeho, co se kolem Ježíšova početí odehrává, vylíčena právě pomocí postojů Josefových. Tak například podle tohoto líčení to není pisatel evangelia, kdo má o Mariině těhotenství pochybnosti, ale Josef. A Josefovi (a tím i posluchači vyprávění) je musí vyvrátit sám anděl Hospodinův. Josef se od anděla dozvídá, jak se má dítě jmenovat -- má to být Ježíš, ale v úryvku z Izajáše je to Immanuel. Vždyť to je úplně jiné jméno! Ale význam je dost podobný: Ježíš (Jehošua) znamená „Hospodin spasí“, zatímco Immanuel je „s námi Bůh“. Jméno, citát ze starozákonního proroka, upozorňuje na skutečnost, že na scénu vstupuje někdo víc než malé dítě. Je to jedno veliké klubko paradoxů. Ta velká postava, na kterou celá izraelská minulost čekala, se zde objevuje jako to nejchudší křičící miminko. Tak si to asi opravdu nikdo nepředstavoval a evangelijní autoři si dávají záležet na tom, aby to předvedli skutečně barvitě. V textech o Ježíšově narození a dětství, které ze všech evangelistů zaznamenávají pouze Matouš a Lukáš, se totiž sděluje ta těžko vyjádřitelná zpráva o Božím vtělení. Říká se zde, že Ježíš není jenom moudrý muž, kterého si Bůh vybral za svého tlumočníka či mluvčího, nýbrž že je od samého narození (nebo dokonce

ještě před narozením), bytostně Božím synem. Není Bohem jen k čemusi pověřen, nýbrž sám Bůh se v něm přišel vložit do dění světa. Kdyby tohle všechno měl někdo vymyslet, asi by to vymyslel daleko jednodušeji. A i když s tímto vyprávěním mají vykladači a kazatelé křesťanství odjakživa potíže, myslím, že právě pro jeho neobvyklost se na ně můžeme bezpečně spolehnout. Josef andělskou návštěvu ve snu bere vážně, na rozdíl od nás, kteří bychom asi jen mávli rukou nad tím, co divného se nám to zdálo. Sny -- to je veliké téma celé lidské historie. Všechny tradiční společnosti je odjakživa braly vážně. Měly i své způsoby, jak rozpoznat, kterým snům se má věnovat pozornost. Teprve osvícenský racionalismus mávl nad sny rukou. Pak ale přišel Freud s nečekaným tvrzením: „Pokud se chcete o sobě něco dozvědět, musíte mi vyprávět, co se vám zdálo v noci. Mě nezajímá, co mi povídáte v bdělém stavu, to důležité o vás se lze dozvědět jen ze snu.“ Tím nechci říci, že bychom měli Freudův výklad snů spojovat s tím, co je zapsáno v evangeliu, jen upozorňuji na pozoruhodnou rehabilitaci snu, k níž díky Freudovi došlo. Josef i další biblické postavy věřili, že skrze sen jim něco sděluje Hospodin. Izrael byl přesvědčen o svém privilegiu, že na rozdíl od jiných národů k němu Hospodin mluví. Ostatní bohové ke svým ctitelům nemluvili, nanejvýš seslali hromy a blesky nebo spustili krupobití či něco podobného. Sny byly vlastně jediný způsob, jak i k pohanům přicházelo nějaké poselství odkudsi mimo nich samých. Dodnes mnozí lidé věří tomu, že se jim ve snu ohlašuje třeba nějaký blízký zesnulý člověk, který se tak jakoby vrací na zem a leccos jim skrze sny ohlašuje. Sen je podivná a velmi zvláštní skutečnost, o které stále neumíme říci, kde se bere a k čemu je. Existují samozřejmě všelijaké metody výkladů snů, od těch zcela fantastických až po

rozhovor

S prof. Janem Sokolem o Matouši 1,18-25 „zlomky dne“ (Tagesreste), jak tomu říká Freud. Musím se přiznat, že jsem nikdy v životě neměl sen, který bych mohl brát jako nějaké pro můj život důležité poselství zvenčí, a upřímně řečeno, ani jsem po tom nikdy moc netoužil. Dovedu si ale představit, že když Bůh k někomu promluvil, mohl to ten oslovený ze všeho nejspíš přirovnat ke snu. Josef Marii přijal k sobě jako manželku, ale nežili spolu, dokud neporodila syna. Některé rukopisy říkají dokonce „svého prvorozeného syna“. Podle víry katolické církve byla Marie panna a Josef s ní vlastně nikdy tělesně nežil, kdežto mnoho protestantů se domnívá, že Marie s Josefem žili po Ježíšově narození jako manželé a měli dokonce i další děti. Každá z těchto verzí Mariina života s sebou nese nějaké poselství – zkuste je nastínit. Předně bych rád řekl, že se podle mě význam této otázky možná přeceňuje. V jednom případě se víc zdůrazňuje Mariina mimořádnost, zatímco v druhém se klade důraz řekněme spíš na lidskou běžnost toho, co se stalo. V textu nevidím rozhodující oporu ani pro jednu verzi, ani pro druhou. Ze starověkých nápisů víme, že za prvorozené mohlo být tehdy označeno i dítě, které bylo v rodině jediné. Z textu se o tom ale nic víc nedozvídáme. V minulosti bylo užitečné připomínat, že Ježíš byl opravdový člověk, což činí spíš ta verze protestantská. Dnes se mi ale zdá, je pomalu na čase hájit také to, že byl nejenom člověk. Jestli totiž dnes něco křesťanství ohrožuje, je to představa, že Ježíš byl člověk jako my a nic víc. Proto mi přijde užitečné, že si text evangelia dává záležet i na těch mimořádných skutečnostech a jevech. Do toho zapadá i představa Marie, která zůstala pannou i po Ježíšově narození. Člověk si to sice nemusí a nemá představovat jako v realistickém filmu – tak to dělají některé apokryfy - ale důraz na mimořádnost Ježíšova početí a narození byl pro křesťanské církve vždycky důležitý a je i dnes.

Na Štědrý večer si i mnozí nenáboženští lidé připomínají události betlémské noci, a dotýká se jich tak najednou něco pěkného, co není z nás. Matoušovo vyprávění ale nevyjadřuje nic poetického, nenacházíme v něm žádnou zvláštní atmosféru, po nějaké selance není ani stopy. Je to vážné poselství. Neděláme chybu, když vánoční náladou toto poselství často zakrýváme? Myslím, že ta určitá strohost a vážnost toho, co jsme dnes četli, je skutečně na místě, neboť se nejedná jen o pěkný příběh pro děti o pastýřích a ovečkách,

ale že je zde vylíčena velmi vážná a přitom tajemná skutečnost. Tady se stalo něco, čemu nerozumíme a porozumět ani nemůžeme, ale před čím se máme poklonit – jak to ostatně říkají i koledy. To možná dnes umíme trochu lépe než před nějakými sto lety, kdy se lidé strašně nechtěli klanět. Jenomže o to zde asi jde nejvíc: vyslechnout, poklonit se a nerozmazávat to dlouhými řečmi. Ukázka z připravované knihy Zůstaňte na zemi (vydá Vyšehrad) Pro Český rozhlas 3 - Vltava 23. 12. 2007 PETR VAĎURA

ŽIVÉ SLOVO

25

stránka mladých

Stvořeni pro vztahy,

které nás provází až na věčnost

Manželství je vztah. A život je o vztazích. Největší radosti a největší starosti dělají lidem vztahy. Ptáme se, kde vzít návod na vztahy. Knihovny jsou plné zkušeností odborníků na vztahy. Hledání úspěchu a štěstí ve vztazích věnovali roky práce, pozorování a přemýšlení. Snaží se zachytit, jak to funguje ve světě, Bohem stvořeném a milovaném (Jan 3,16). Jejich informace jsou však spíše deskriptivní. Popisují to, co a za jakých okolností bude fungovat a co fungovat nebude. Jenže Bůh tvoří originály, a tak se stává, že se originál setká s originálem v ještě originálnější situaci a pak je těžké dát radu XY/21. Podle ní uděláte v pondělí to, ve středu tamto a v neděli to bude super. Jenže paušální rady v originální situaci jednotlivce nezaberou. Pro vědu je Bohem stvořený svět hlavním zdrojem informací, se kterým pracuje. Je zde však i druhý zdroj informací, který vypovídá o Božím světě, je jím Boží slovo, Bible. Svou povahou je spíše proskripcí - předepsáním, a to dříve než se tak stane. Máme rozum a svobodnou vůli, rozhodujeme se, kudy se dáme. Hospodin zaslibuje (Jer 6,16), vydáte-li se Jeho cestou, pak vaše duše naleznou klid. Když se Pána Ježíše ptali na nejdůležitější text Starého zákona, tak necitoval Desatero (Matouš 22,36-40), jak by někteří čekali, nýbrž Šema Israel (Dt 6,5): „Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou silou.“ To je návod na vztah s Otcem, k tomuto vztahu jsme byli stvořeni od počátku. A toto je také vztah, ke kterému zveme všechny ostatní a na který ukazujeme svým životem. Bůh má nepopsatelnou radost z těchto vztahů a zvláště nových nebo těch obnovených (Lukáš 15,4-8). Žijeme ještě další vztahy, k druhým lidem a k sobě samým. Proto Ježíš pokračuje: „Druhé přikázaní je mu podobné: Miluj bližního jako sám sebe“. Jedním dechem se zde zmiňuje o dvou vztazích, k druhým a sám k sobě. Láska znamená dívat se na druhé, láska znamená Ty. Dítě pláče a matka vstane ve tři hodiny ráno a jde. Chce spát, je v nejdůležitější fázi spánku, ale kdo miluje, ten se dívá

26

ŽIVÉ SLOVO

na druhého, na Ty. Láska je čin vůle. Co více bych mohl udělat pro druhého?! Když máme takto pěkně definované a předepsané vztahy k Otci, mezi sebou a k sobě samým, ptám se sám sebe, kam zařadit manželství? Když si čtu Bibli, tak vlastně zjišťuji, že partner má vlastně v člověku dotvářet obraz Boží (Genesis 1,27; 5,2). Možná jsi stále svobodný, jako já a nežiješ v manželství, kdo v nás tedy dotváří ten Boží obraz nyní? Nenahrazují onoho partnera dotvářejícího Boží obraz v nás rodiče? Možná proto říká Bůh: Proto opustíš svého otce i matku (Genesis 2,24).

A pak se ten text zmiňuje o procesu přilnutí, úpravě vztahů mezi mužem a ženou. Myslím, že to přilnutí vypovídá především o závazku, o rozhodnutí jít spolu celý život. To mi strašně pomáhá, protože jsem to před tím, jako nevěřící, nikdy neviděl a neznal. Totiž, když řeknu jednomu ano, odevzdávám se ti, pak vlastně říkám všem ostatním ne! Psychologové tvrdí, že svatba není kulturním a sociálním ceremoniálem jenom pro mladý manželský pár, ale také pro ostatní členy společenství. Když se dva lidé spojí, pak už s nimi žádný z rodičů nebo členů společenství nemůže mít intimnější vztah, než mají mezi sebou oni sami. Vidím v přilnutí záležitost osobní i psychická a prstýnek, ten je vlastně jen znamením a ne zárukou dobrého vztahu. Intimitou teď nemyslím jenom

sexualitu, je to výlučnost třetí osoby ve vztahu obecně. Vím, že se každé zranění v této oblasti léčí jen těžko. Je zajímavé, že i Bůh uzavírá s námi manželství. V Pánu Ježíši si nás, svoji církev, připravuje jako nevěstu pro svůj příchod. Manželství nás vlastně provází od počátku až na věčnost. Nenacházím žádný jiný fungující model nebo vzor pro manželství, nikdo nevymyslí nic převratného, co by naplňovalo vztahy tak jako manželství. Manželství je to nevyšší, dalo by se říct ideál. Ale rozvodové statistiky rostou, každé druhé manželství rozvedené a k nárůstu počtu rozvodů dochází i v církvi. Co tedy dělat, abych dosáhl na tento dokonalý vztah? Držet se Božích pokynů, jsou pro mě jako maják, který mi ukazuje směr. Abych při své cestě rozbouřeným mořem vztahů neskončil na skále, potřebuji světlo. Potřebuji se nasměrovat správným směrem. Povzbuzujme se navzájem k následování Ježíše Krista. Není lepšího příkladu osoby, která miluje Boha (Dt 6,5) a své bližní jako sebe samého (Mt 22,39). Držme se Božího slova a kroků, které Bůh předepsal ke vzniku manželství: opuštění rodičů a přilnutí k partnerovi (Gn 2,24) a já věřím, že to Bůh požehná. Mnohé neoddané páry to dnes neřeší a žijí v nejistotě, zda jejich partner je opravdu jejich, zda nepřijde ještě někdo jiný. Pak je překvapí náhlý rozchod, protože jejich partner přilnul k někomu jinému. On chce být přece šťastný, ona má přece právo žít a užívat si atd. Setkávám se s lidmi, kteří nesou onu zátěž nevědomosti nebo žijí v omylu. Je to pro mě pokaždé výzva. Obtíže provázejí každou lidskou činnost a každý lidský vztah. Ovšem krize v sobě skrývá i šanci - snažíme se přivést zúčastněné strany, které se nacházejí v krizi k řešení? Nebo spíše k úniku, útěku a kapitulaci. Jsem vděčný za každou pomoc i dobrou zkušenost, kterou jsme měli ve sboru s přípravou na manželství - školou partnerství. Jsem vděčný za Boží nabídku odpuštění a nového začátku, za zázrak, který každý hřích, můj i tvůj, utopí v moři Božího milosrdenství. TOMÁŠ JEŽEK

stránka mladých

Jak vysvětlím své kamarádce, že ještě nemám žádného přítele? Ahoj Markusi a Antje, píšu vám, protože se už delší dobu potýkám s malým problémem. Ve škole nebo lépe ve třídě nejsou žádní křesťané, kteří by se na „včasná přátelství“ dívali podobně jako já. Je tam sice jedna křesťanka, ale ta už měla čtyři „boyfriends“. Jinak si s ní celkem dobře rozumím. Ale o to vlastně vůbec nejde. Moje nejlepší kamarádka ve škole není křesťanka a zatím to v našem přátelství nevytvářelo žádné problémy. Mluvíme spolu o všem možném, ale vždy uvízneme v jednom bodě. Vůbec totiž nerozumí, proč ještě nechci mít nějakého přítele. Dříve jsem jí říkala, že se na to cítím příliš mladá, že si to mí rodiče nepřejí a že žádného nepotřebuji… Ale teď by, myslím, chtěla nějaké skutečné vysvětlení. Mě je docela jasné, že žádného přítele nepotřebuji. Věřím, že „pravá láska umí čekat!“ Ostatně ani rodičům by se to nelíbilo. Ale já nevím, co jí vlastně mám říct, nějaké biblické hledisko a tak. To je vše! Díky moc za vaši pomoc! (Doreen, 14 – jméno pozměněno)

Milá Doreen, Pokud se ptáš na biblické argumenty pro to, zda je správné se ve 14. letech zamilovat (což nás těší), musíme ti s politováním sdělit, že k tomu, pokud je nám známo, žádná biblická místa neexistují. Možná by se takto dala chápat pasáž z Písně Písní 3,5: „nebuďte a neburcujte lásku, dokud nebude chtít sama.“ Ale kritický hlas by hned mohl namítnout: „A když láska sama bude chtít už ve 13. letech?“ Mimoto musíme poctivě poznamenat, že se v novozákonní době děvčata zasnubovala podstatně dřív, než je tomu dnes. Chlapec se v Izraeli stával „synem Zákona“, tedy plnoletým, už ve 13.letech – u nás až v 18.letech. Kulturu prvního století však nemůžeme srovnávat s tou dnešní. Tím se dostáváme k našemu prvnímu argumentu, dal by se vystihnout heslem „Zrychlující se rozvírání nůžek.“ Za tímto slovem se skrývá skutečnost, že tělesná a duševní zralost se od sebe stále více vzdalují. Již několik desetiletí zaznamenává vývojová psychologie toto pozorování: Mladí lidé dospívají po tělesné stránce stále rychleji (12-13), ale po duševní stránce dozrávají naopak později (18-19). Má to celou řadu příčin (dobrá strava, vliv médií, kvůli dlouhému vzdělávacímu procesu pozdější přebírání zodpovědnosti za vlastní život atd.) Ať už je tomu tak či onak, teen-age zůstává obdobím velkého napětí: Člověk je tělesně schopen všeho, ale není ještě schopen posoudit, co je láska a věrnost. Mnozí vypadají dospěle, ale ve skutečnosti dospělí nejsou. Poradit si s tímto napětím není vždy jednoduché. Zůstává však faktem, že rozvíjet „známost“, která má být více než jen test nebo nějaký feeling či „láska na první pohled“, je pro většinu teenagerů nad jejich síly (bohužel i pro mnohé dospělé, ale to je jiné téma). Existují i jiné argumenty. Ale dříve než s nimi vyrukujeme, musíme se s věřícím čtenářem sjednotit na dvou bodech: • Člověk by neměl začínat známost jen tak, jako experiment na nějakou dobu nebo protože by zrovna nebylo cool zůstat bez „přítele“. Přátelství má

totiž mít jasný cíl, má mít namířeno do manželského přístavu, z něhož pak začíná napínavá plavba přes oceán. • Člověk by měl čekat se sexuálním životem tak dlouho, dokud si před oddávajícím oba neřeknou své ano! Proto v každém případě biblické argumenty existují. Pokud se na těchto dvou bodech sjednotíme, pak se stačí v podstatě jen zeptat: „Jak dlouhá doba by měla uběhnout od začátku známosti do uzavření sňatku?“ Po mnoha anketách, které jsem (Markus) během let mezi teenagery, mládeží a pracovníky s mládeží prováděl, činí průměrná doba získaná z odpovědí dva a půl roku! Začneme-li tedy počítat, zjistíme, že pokud se nechceme v 18-ti vdávat (ženit), pak nemá smysl se intenzivně rozhlížet mezi „syny a dcerami země“ před šestnáctým rokem života. Ztotožňuješ se s touto logikou? K tomu ještě přistupují další věci, ke kterým bychom také neměli být slepí: Odkdy začnu být finančně samostatný, abych mohl žít v manželství? Co a jak dlouho zamýšlím studovat? Jaké plány se životem vlastně mám? Takové otázky se ve čtrnácti letech většinou neřeší. Samozřejmě, že naše argumenty mnozí odmítnou, ale na to si jako křesťané musíme zvyknout. Chápeme-li manželství jako rámec pro partnerský život, začínají se vztahy radikálně měnit. Manželství patří k Božímu stvořitelskému řádu (Gen 2,24). Kde není řád, tam vládne chaos. Ten, kdo neví o čem je manželství, ten si s love a flirty nedělá těžkou hlavu. Takže, milá Doreen, tvé jasné rozhodnutí nezačínat zatím se žádnou známostí, chceme podpořit. Mimoto věříme, že jsi teď získala nějakou tu munici, abys mohla v rozhovorech argumentovat. A pokud si ve třídě budeš někdy připadat jako exot, pak věz, že v Božích očích žádný exot nejsi! A v našich také ne! Na chození máš ještě čas, nic ti neutíká! A když už to bude tak daleko, pak si dobře promysli, komu chceš být celý život věrná! ANTJE A MARKUS SCHÄLLEROVI PŘELOŽIL JAREK ANDRÝSEK

ŽIVÉ SLOVO

27

biblická úvaha

Sederová večeře

a památka Kristova exodu

Místo za městem zvané Lebka

Hebrejsky znamená Golgota lebku nebo také holý vrch. Pán Ježíš vynesl svůj kříž ven z města (J 19,17), kde byl za branami Jeruzaléma skalnatý vrch, který vypadal jako lebka. Takové místo se v dnešním Jeruzalémě našlo. Navštívili jsme ho a je skutečně za hradbami starověkého Jeruzaléma. Z nálezu Golgoty někteří usoudili, že by se měl najít i hrob. A jeden takový, který odpovídá popisu Nového zákona, se také našel. Archeologové společně s teology v něm spatřují ono původní místo. Je v Gordonově zahradě. Lidé, kteří o zahradu pečují, jsou protestanté a o pravost hrobu se nepřou. Nevadilo by jim, pokud by se skutečný Ježíšův hrob našel někde jinde. Když však do hrobu v Gordonově zahradě vejdete, máte pocit, že jste vstoupili přímo na místo biblického vyprávění, vypadá tak, jak jej evangelisté popisují. V zahradě se můžete posadit s celou svou skupinou poznávacího zájezdu a slavit tam Památku Páně. Stalo se to tam už takovou tradicí. Z toho, co jsem tam prožil a slyšel z vyprávění Frediho Winklera, jsem napsal následující úvahu o významu Památky Páně pro nás dnes.

Reálná přítomnost nebo připomínání? V dějinách církve docházelo k různým neshodám a nedorozuměním ohledně významu slov Pána Ježíše, kterými nás ke slavení své památky vyzval. Některé

tradiční církve vidí v chlebu a vínu reálné tělo a reálnou přítomnost krve Pána Ježíše, které vznikají tzv. přepodstatněním (transsubstanciací). Ve středověku se církev soustřeďovala na tajuplné proměňování chleba a vína vyslovením formule: „Toto je moje tělo, toto je kalich mé krve,“ latinsky „hoc est enim corpus“. Zkomolením a zlidověním těchto slov vznikla formule kouzelná „hokus pokus.“ Ostatní slova Pána Ježíše, jako třeba výzva „Vezměte a jezte…“ ustoupila do pozadí. Co vlastně Pán Ježíš při své poslední večeři s učedníky ustanovil?

Velikonoční beránek jako předobraz Kristovy smrti Bylo to o Velikonočním svátku. Pán Ježíš navázal na to, co se stalo ve Starém zákoně při vyjití z Egypta a co bylo dokonalým předobrazem jeho zástupné smrti. Je pozoruhodné, že k zajetí a zabití Ježíše z Nazareta došlo právě o Velikonocích, přestože se tomu zákoníci a farizeové snažili celou dobu vyhnout. Měli strach z nepokojů a z davů lidí, kteří během svátků Jeruzalém navštěvovali (poutníků mohl být až jeden milión). Ten předobraz lze vidět i v tom, že Pán Ježíš zemřel na kříži o 9. hodině (v 15.00 hod.). Den začínal v šest ráno a 9.hodina je vlastně třetí hodina odpoledne, tedy přesně ta doba, kdy byli v chrámě zabíjeni velikonoční beránci. Byly jich tisíce, které musely být do večera připraveny. Jakoby tím nebeský Otec chtěl svému národu ukázat, to je ten pravý

Boží beránek. Vykoupení Božího lidu z Egypta krví beránků bylo prorockým předobrazem konečného vykoupení Božích dětí skrze Krista. Židé to měli slavit každý rok, byl to pamětní den, který se slavil jako slavnost Hospodinu a Bohem ustanovený řád pro všechny generace. Uspořádání nebo řád se řekne hebrejsky seder, proto je to sederová večeře.

Kristův exodus namísto egyptského V Lukáši 22,19-20 si čteme o chlebu, který vzal Pán Ježíš do ruky, lámal jej a rozdával. Byl to zvláštní chleb připravený jen pro pesachovou večeři. Pán jej vzal a řekl, že jej mají jíst na „jeho památku“ a ne na památku toho, co se stalo v Egyptě. Vtiskl tak velikonoční večeři nový smysl. Připomínán měl být On sám a jeho exodus, už ne jen ten egyptský. Do centra pozornosti se dostal exodus, o němž rozmlouval s Eliášem a Mojžíšem (Lk 9,31) na hoře proměnění. Cesta z Egypta nyní zůstala v pozadí cesty, kterou měl dokonat v Jeruzalémě. Čiňte to – jezte chléb a pijte z kalicha na mou památku (Lk 22,19). Sederová večeře dostala nový obsah a nový smysl. Podobně jako byla beránkova krev na veřejích znamením, že do domu nemá anděl zhouby přístup, tak je krev Pána Ježíše znamením na nás, že jsme mimo dosah zhoubce, který nás pro Kristovu krev mine (pesach znamená minout, překročit). Kdo slyší jeho slovo a věří Bohu Otci, který ho poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života. (J 5,24)

Ustavičné slavení

Antický sederový talíř

28

ŽIVÉ SLOVO

Naplnilo se slovo proroka Izajáše (Iz 53,5): „Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost.“ Pán Ježíš toužil jíst beránka s učedníky před tím, než šel na kříž (Lk 22,15). Bylo to pro něj něco zásadního. Záleželo mu na tom, aby učedníci pochopili nový smysl Pesachu. Od té chvíle jej měli slavit na jeho památku. Když apoštol Pavel opakuje křesťanům v Korintu řád slavení Večeře Páně (1K 11), opakuje slova Páně: „To čiňte na mou památku.“ Četnost slavení není dána ročním cyklem, ale platí slova apoštola (1K 11,26):

biblická úvaha „Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde.“ Oběti v chrámu byly přinášeny několikrát denně, byzantská církev měla bohoslužby třikrát denně. Proč bychom si měli připomínat na oběť Pána Ježíše jen jednou ročně?

S pohledem upřeným na Ježíše Jak máme úspěšně následovat svého Mistra, když se nás tak snadno přichytí hřích? (Žd 12,1n) Musíme se dívat na Ježíše. Pesach a z něj odvozená Památka Páně, jsou příležitostí k pohledu na Krista a jeho dílo. Jen jeho smrt nás osvobozuje, jeho krev dokonale smývá naše přestoupení. My už nenatíráme veřeje svého domu krví obětovaného beránka, ale vírou si přivlastňujeme, že krev z kříže smývá naše hříchy. Tehdy ani dnes nestačilo jen vědět, jak být vysvobozen. Izraelité museli veřeje potřít a my se Božího zaslíbení musíme chopit vírou. Skrýt se za znamení krve. Pán Ježíš říká (J 15): „Zůstaňte ve mně.“ Máme vzpomínat a pamatovat (Ž 103): „Dobrořeč duše má Hospodinu a nezapomínej na všechna jeho dobrodiní.“ Protože Hospodinovo milosrdenství je s těmi, kteří se ho bojí a kteří pamatují na jeho ustanovení a plní je. Když se Pán Ježíš loučil s učedníky, opakovaně je vyzýval k zachovávání jeho slova (J 15) a pak s nimi při velikonoční večeři uzavřel smlouvu. Jaké byly její podmínky? Abychom zůstávali v Něm a pamatovali na jeho slova.

Přepodstatnění požívaného nebo zpřítomnění prožitého? Co myslel Pán Ježíš výroky: „To je mé tělo, to je má krev?“ Jedná se zde o přepodstatnění a proměnu těsta v maso?

Sederový talíř obsahuje opečenou kost, opečené vejce, hořké byliny, zeleninu, slanou vodu a směs strouhaných jablek, oříšků, mandlí, skořice, zázvoru a červeného vína

Možná nám pomůže pohled na židovskou tradici, z níž slavení Památky Páně vzešlo. Tradiční sederový večer se v židovských rodinách slaví dodnes. Na velikém talíři mají zvláštní jídla, která účastníku večeře připomínají vyjití z Egypta. Hořké byliny upomínají na hořký život v Egyptě a jejich požívání provází odpovídající mimika. Když se snítka petržele ponoří do slané vody a pak se pozvedne se slovy: „To jsou trpké slzy, které jsme v Egyptě plakali,“ pak to vše slouží zpřítomnění příběhu vykoupení. Stejně jako pokrm připomínající hlínu, z níž museli v Egyptě vyrábět cihly. Než se vloží do úst, pronáší se slova: „To je ta otrocká dřina, kterou jsme museli odvádět v Egyptě!“ Na toto pojetí zpřítomnění egyptského exodu, zpřítomnění dávného příběhu, navázal Pán Ježíš, když řekl: „Toto je mé tělo, které se za vás vydává.“ Nešlo o přepodstatnění požívaného, ale o zpřítomnění prožitého. Je to obraz, který pomáhá naší slabé paměti. To, co pro nás vykonal, nás osvobodilo. Od koho nebo od čeho?

Lék proti zapomnění

Sederový stůl připravený k večeři

Především od hříchu. Farao byl předobrazem otrokáře satana. Během sederové večeře se kropí vínem talířek a připomíná se deset egyptských ran, zápas s mocí temna. Slavení Večeře Páně je silným nástrojem k tomu, abychom nezapomínali. Žijeme v hříšném těle a proto máme sami sebe zkoumat, dříve než budeme jíst chléb a pít z kalicha. Ten, kdo soudí sám sebe, nebude souzen. Proto také píše Jan v 1J 1,8-9: „Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe

a pravda v nás není. Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti.“ A my si máme připomínat, že cele patříme Pánu Ježíši. Byli jsme přece osvobozeni od hříchu a stali jsme se služebníky spravedlnosti (Ř 6,18). Za naše hříchy bylo zaplaceno výkupné, když jsme je vyznali, Pán nám je odpustil. Jsme však obklopeni a konfrontováni s hříchem, protože žijeme v hříšném světě. Potřebujeme se stále znovu očišťovat, zkoušet sebe sama a nechat se korigovat.

To všechno učinil On pro tebe a co pro Něj učiníš ty? Nemůžeme zabránit tomu, aby nad našimi hlavami létali ptáci. Když si však na naší hlavě udělají hnízdo, neseme za to odpovědnost. Pokušení přichází, ale nesmíme dovolit, aby se v našem srdci stalo hříchem. My rozhodujeme o tom, co pustíme dovnitř a co ne! Jsme zodpovědní za to, jak žijeme a slavení Památky Páně nám pomáhá si to vždy znovu uvědomit. Pro naši spásu už Pán Ježíš vše udělal a teď jsme na řadě my. Jaká bude naše odpověď víry? Když hrabě Zinzendorf uviděl při návštěvě galerie obraz „Ecce homo“ od Domenica Fettiho s ukřižovaným Kristem a pod ním nápis: „Všechno to jsem učinil pro tebe, a co učiníš ty pro mne?“ od té chvíle věděl, že šťastný bude jen ve službě Spasiteli. Ta otázka provází každého z nás a při Památce Páně zvlášť intenzivně: „To všechno učinil On pro tebe a co pro Něj učiníš ty?“ Z VYPRÁVĚNÍ FREDIHO WINKLERA ZPRACOVAL DANIEL MROZEK

ŽIVÉ SLOVO

29

biblické úvahy a informace

Zdražování Naše hospodářství sice roste vysokým tempem, ale s ním i zdražování. Rostou ceny energií i potravin. Pro člověka na hranici životního minima je to chmurná perspektiva. Rodiny s jedním příjmem, důchodci, lidé nemocní a postižení, matky samoživitelky, ti všichni mají dost důvodů k nespokojenosti. Místo za lékařské vyšetření by peníze raději vydali za volně dostupné léky, čaje a vitamíny. Můj přítel v plném invalidním důchodu užívá pravidelně hned několik léků a při placení za každou položku na receptu mu krvácí peněženka. Ani nová daňová reforma rodinám a lidem s nízkými příjmy nepomohla. Nůžky mezi světem bohatých a chudých se stále více rozvírají. Tuto skutečnost popisuje i stará lidová zkušenost, že boháč ještě více zbohatne a chudák ještě více zchudne. Možná vás to bude šokovat, ale tuto pesimistickou pravdu o našem světě vztáhl Ježíš na Boží království. Každému, kdo má, bude dáno, kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má. Jak tomu rozumět? Těmito slovy Ježíš uzavřel podobenství O svěřených hřivnách, které vyprávěl, aby své následovníky povzbudil k vytrvalosti v těžkých dobách. Jeden služebník dostal pět hřiven, druhý dvě a třetí jen jednu. Vypadá to jako nespra-

vedlnost přímo z Boží dílny, ale ve skutečnosti dostal každý z nich poměrně velkou sumu peněz. V korunách od šesti miliónů až k třiceti. Vše podle hesla: Více peněz větší zodpovědnost. Každému z nás svěřuje Bůh obrovský dar nesmírné ceny – život. Každého vybavil jinými možnostmi a svěřil mu jiný úkol. Nemá smysl se srovnávat a závidět nemocnému peníze či zdravému jeho chudobu. Jedno je jisté, s úkolem dává Bůh člověku i schopnost jej zvládnout. Přestože mi v životě svěřil jen jednu hřivnu, vkládá do mě Bůh velkou důvěru. Dostávám ji proto, abych s ní hospodařil, jak nejlépe umím. V písni „Life for rent“ opakuje populární britská zpěvačka Dido refrén Nothing I have is truly mine – Nic z toho, co mám, není skutečně mé. Odráží se v něm biblická pravda, že život jsme si sami nedali, je to dar, se kterým máme hospodařit. Každý podle svých možností. Bůh, který nám hřivny svěřil, se totiž jednou zeptá. Co jsi s tím učinil? A každého, kdo byl věrný, odmění, dá mu víc. A tomu, kdo nebyl, odejme i to, co má. Možná vás to, milí čtenáři, v této těžké době povzbudí, protože v Božím světě nezáleží na množství svěřených hřiven, ale na tom, jak s nimi naložím. JAREK ANDRÝSEK

Jednota Ducha V poslední době jsem se intenzivně zabýval jedním důležitým pojmem z Ef 4,3: „Usilovně hleďte zachovat jednotu Ducha, spojeni svazkem pokoje.“ Na tento text se klade velký důraz a právem se jednota Ducha dává do protikladu vůči každé „tělesné“ roztříštěnosti. V poslední době jsem si však uvědomil, že tento text nestojí v protikladu pouze vůči „tělesné roztříštěnosti“, ale taky vůči „jednotě tělesné“! „Tělesná jednota“ je taková jednota, která je vlastně spíše jednotvárností, monotónností. Tedy jednotvárnost lidských pravidel a autoritativního vůdce, vnucených rozhodnutí a tělesného formalismu. Krátce řečeno, je to jednotvárnost mašírující armády. Ta ale nemá s jednotou Ducha nic společného. Nedávno mi jeden bratr řekl, že jednota Ducha je především v duchovním způsobu, jak zacházíme s odlišnými názory. „Roztříštěnost“ pochází vždy z „tělesnosti“. Rozdílnost v názorech ne. Ta patří k našemu omezenému poznání a chápání. Jednota Ducha spočívá v tom, že v mírnosti a shovívavosti budu naslouchat svému bratrovi a navzdory odlišným pohledům ho budu v lásce snášet. A nespočívá v tom, že se my sami učiníme měřítkem pro ostatní a druhým pak namyšleně vnutíme své vlastní názory. Je v tom, že si budeme sourozenců ve víře vážit více než sami sebe, a že budeme připraveni v jejich slovech zaslechnout hlas Božího Ducha. A v případě, že rozdílnost názorů není překonána, spočívá jednota Ducha v tom, že druhého nebudu odmítat a už vůbec ne jím pohrdat. Navzdory rozdílnému názoru mohu bratra obejmout a jsem připraven uznat, že já sám pravdu mít nemusím. Zachovat jednotu Ducha znamená, že spolu duchovně prohovoříme naše rozdílné názory a společně je přineseme před Pána. A navzdory těmto rozdílům se vzájemně neodepisujeme, nýbrž jdeme bratrsky společně dál. W. J. OUWENEEL PŘELOŽIL PAVEL ŠÍMA

30

ŽIVÉ SLOVO

recenze

21 gramů K mým oblíbeným filmovým režisérům patří Mexičan Alejandro Gonzáles Iňárritu, autor filmů Amores perros a Babel. Nedávno jsem viděl jeho další film 21 gramů. Položil mi otázky, na které stále musím myslet. Jedním z hrdinů je bývalý zločinec, zloděj a narkoman, kterého hraje Benicio Del Toro. Jeho život po propuštění z vězení proměnila konverze ke křesťanství. Vidíme ho v jednom probuzeném sboru, jak promlouvá do duše mladému chuligánovi. Sledujeme jej na bohoslužbách, kde hlasitě vyznává, že

Ježíš je jeho Pán a že má díky němu věčný život. Sledujeme jej při večeři doma, kde při jídle nutí svou maličkou dceru, aby nastavila bráškovi pravou ruku, protože on ji uhodil do levé a Ježíš nás přece učí nastavovat druhou tvář, dostaneme-li ránu do jedné. Pak ale dochází ke zlomu. Autem, o kterém věří, že mu jej dal Ježíš ke službě, přejede muže s dvěma maličkými dcerami. Z místa nehody ujede, a protože zraněným neposkytl včasnou pomoc, tatínek i obě holčičky umírají. V následujícím ději režisér nemilosrdně proniká do nitra člověka, který se snaží sám sobě namluvit, že je jiný. Do tohoto zápasu zasahuje navíc pastor, který mu v rozporu s realitou cituje biblické úseky nabízející i v takové situaci naději. Hrdinu však napadají jiné, ty odsuzující, které mu jako vrahovi upírají nárok na věčný život. Pastor nad ním láme hůl, nicméně pomůže mu podvodně se dostat z vězení. Vrací se k rodině, ale žít normálně už nedokáže. Odchází do samoty a my se můžeme jen domýšlet, jaký je jeho další osud.

Audiovýklad Bible na webu

Českého rozhlasu

Co je to vlastně nové narození? Do jaké míry Pán Ježíš proměňuje toho, kdo se k němu obrací? Jak je možné, že křesťan, který se tolik snaží žít svou víru poctivě a důsledně, způsobí tolik zla? Otázky přicházejí a já se bojím odpovědí, abych si nepřipadal jako ten pastor z filmu: jako náboženský manipulátor a podvodník. Vlastně mě napadá jen jediná odpověď, která není křesťanským klišé: vždycky být pravdivý, na nic si nehrát a nic nepředstírat. Ano, vím to už dávno: pokud ze sebe křesťana dělám, nikdy mi to nevydrží déle než pár měsíců či let. Neumím se dlouhodobě stylizovat do někoho, kým nejsem. Neumím v sobě vyrobit přívětivost, toleranci, odpuštění, dobrotu, tichost... Neumím se trvale chovat zbožně. Vše mě naopak táhne kamsi dolů. Jenomže já také vím, že je zde i druhá cesta – pomalá, neefektní, ponižující. Je to cesta nového narození a pomalého růstu. Kolik let trvá nově narozenému děcku, než dospěje? Deset, dvacet, víc? Když se dítě chová jako dospělý, usmíváme se, když se tak chová puberťák, je nám trapně. Když ale nezralý křesťan hlučně a sebejistě dává najevo, kým je, chválíme ho jako příkladného věřícího. Ovšem jen do první nehody, kterou vše příkladné a papírové křesťanství končí. Ve filmu 21 gramů je scéna, kdy hrdina po propuštění z vazby navštíví zase svůj křesťanský sbor. Všichni kolem něj zpívají, že Ježíš je jejich radost. On stojí a nezpívá. Z první řady se k němu otočí chuligán, kterého na začátku filmu tak horlivě evangelizoval. Je jasné, že nakonec uvěřil, ale teď má v očích otázku: „Tak jak to tedy vlastně je?“ No vážně, jak?

Český rozhlas Online zveřejnil ve spolupráci s Redakcí náboženského vysílání Audiovýklad Bible na internetových stránkách: www.rozhlas.cz/nabozenstvi/bible. Základem projektu Audiovýklad Bible jsou dva pořady s náboženskou tematikou. Jednak pořad Ranní Slovo Českého rozhlasu 3 – Vltava, který každou neděli přináší zamyšlení nad jedním z biblických textů, jenž na příslušnou neděli připadá podle liturgického kalendáře, a jednak pořad Českého rozhlasu Plzeň Křesťanská vlna. Oba pořady moderuje Petr Vaďura a mezi jeho hosty patří naši přední teologové jako Jiří Beneš, Pavel Filipi, Pavel Hošek, Petr Pokorný, Jan Sokol a další. V Audiovýkladu Bible nechybí ani záznamy krásných a neotřelých výkladů profesora Jana Hellera, který zemřel 15. ledna 2008. Redaktorka náboženských stránek z Českého rozhlasu Online Jana Šustová upřesnila: „Cílem tohoto projektu je představit jednotlivé knihy Starého i Nového zákona a nabídnout výklady jejich částí. V současné době jsou zpřístupněny stránky ke všem knihám Nového zákona. Ze Starého zákona jsou zatím k dispozici Žalmy a kompletní výklad knihy Daniel. Ostatní starozákonní knihy budou zveřejňovány během první poloviny tohoto roku.“ Prozatím jsou k dispozici pořady Ranní Slovo vysílané od března 2005 doposud. V nejbližších měsících přibudou pořady vysílané od února 2004 do února 2005. Pořad Ranní Slovo má ve vysílání Českého rozhlasu 3 – Vltava dlouhodobou tradici (od dubna 2002). Lze jej naladit vždy v neděli od 7.35 do 8 hodin. Každý nově odvysílaný pořad Ranní Slovo Český rozhlas Online pravidelně zveřejňuje na stránkách www.rozhlas. cz/nabozenstvi a rovněž jej bude zařazovat i do Audiovýkladu Bible. Pro další informace kontaktujte: Petra Hanzelková, tel. 221 552 802 nebo 724 540 489. REDAKCE

ŽIVÉ SLOVO

31

informace

ON LINE S BOHEM – Konference mládeže 2008

Třikrát Boží milost Konference je za námi a já chci společně s ostatními poděkovat za konkrétní projevy Jeho milosti. První Boží milost je ta, že se mohla konat čtrnáctá mládežnická konference. Nechci na tuto úžasnou milost zapomínat, protože v době totality, kterou si dobře pamatuji, to nebylo možné. Díky za svobodu, kterou máme. Druhé poděkování za Boží milost patří za to, jak se mohla připravit. Díky za zvolené téma: ON LINE S BOHEM to znamená spojení s Bohem. Prožívali jsme Boží blízkost a Boží přítomnost a ta se nezajistí pouze dobrým výkladem, ale lidmi, kteří hovoří a jsou naplněni Duchem Svatým. Pán Bůh se nás dotýkal skrze semináře, kterých jsme měli bohatý výběr a v nemalé míře jsme prožívali oslovení ve večerních programech. Měli jsme také čas na zábavu, sport, dovednosti, legraci a co všechno k mládí patří. Třetí vděčnost za Boží milost patří za to, že Pán Bůh dal, abychom v našich sborech uvolnili pracovníka bratra Petra Húště pro práci s mládeží. Vidím to jako krok, který jsme udělali správným směrem, a na vedení a průběhu letošní mládežnické konference se to jasně odrazilo. Děkuji za přípravný tým, každý ze členů stál ve službě na svém místě. Poděkování Bohu patří i za ty, kteří se aktivně zapojili do společného díla jak v přípravě, tak v průběhu konference. Na konci jsem vděčný za vás, kteří jste

32

ŽIVÉ SLOVO

s námi nebyli, ale svými modlitbami, financemi a zájmem jste nás povzbuzovali a podpírali. Díky za vás, kteří s nejste s námi, ale žijete s námi. VLÁĎA PÍPAL - OPAVA

Workshopy a sporty Bylo (a je) super vidět spoustu nových tváří „mladších teenagerů“, které člověk znal jen od vidění z Velikonočních konferencí, ale kteří se tento rok mohli přidat k nám. Nejenže mezi nás skvěle zapadli, obohatili průběh o své hudební a jiné talenty, ale také snížili průměrný věk účastníků, čímž udělali z naší konference zase opravdovou „mládežnickou“ konferenci. Zajímavou (a podle mě velmi osvědčenou) novinkou byla bohatá nabídka různých workshopů. Bylo tam pro každého něco a je to dobrý způsob, jak se nejen poznávat, ale také společně rozšířit a prohloubit informace i dovednosti (např. misie, hudební nástroje, znaková řeč, první pomoc, práce s technikou atd.). Každá schopnost může být přece využita ke službě Bohu, jak jsme se to učili. Samozřejmě, že nechyběly ani fotbalové, volejbalové, ping-pongové aj. turnaje, ale dalšími bonusy byly horolezecká stěna, nízké lanové překážky a „betonový muž“ (pokud chcete vědět, co to je, přijďte příští rok!) KATRIN MELLWIGOVÁ – OSTRAVA PORUBA

Vyučování a diskuse Dopoledne jsme společně poslouchali hlavní témata - Pokání, Víra, Modlitba a Čistota od Vládi Pípala, Dave Pattyho, Mariána Lipovského a Meinolfa Mellwiga. Líbilo se mi, že řečníci povídali hodně z osobních zkušeností a bylo to pro mě povzbuzující. Následně probíhali dva hodinové bloky seminářů. Bylo super, že jsme si v každém bloku mohli vybrat ze 4 až 5 seminářů podle toho, co každého zajímá, anebo podle řečníka, a myslím, že bylo z čeho vybírat! Na obědě jsme si potom mohli vzájemně popovídat o tom, co jsme slyšeli. Z reakcí, které jsem slyšel, vnímám semináře jako velmi podnětné a myslím, že si z nich každý něco odnesl. Každé odpoledne také probíhala dobrovolná panelová diskuse, kde jsme mohli trochu víc nahlédnout „pod kůži“ našim řečníkům anebo probrat to,co se nestihlo na seminářích. DAN VOPALECKÝ – OSTRAVA ZÁBŘEH

Ranní ztišení a pastýřská péče Při letošní konferenci mládeže v Malenovicích nevyšlo příliš počasí, ale ani to nevadilo. Z těch čtyř dní si s manželkou odvážíme řadu zážitků a impulsů, ale snad nejvíc na mě zapůsobil závěr konference – společně klečet na zemi s více než stovkou mladých lidí a děkovat Bohu za společně prožité dny byl velmi silný zážitek. Při předchozích konferenčních setkáních se vždy ke konci

informace

projevila únava účastníků, která byla viditelná i při účasti na ranních ztišeních, která jsme vedli. Letos ne – i poslední ráno jsme byli spolu ve stejné sestavě jako předchozí dny. Ocenil jsem, že ranní ztišení byla chvílí rozhovoru nad Biblí a společných modliteb. Jedno ráno nám nestačila ani celá hodina a museli jsme rychle končit, abychom stihli snídani. A to probíhala ranní ztišení mezi sedmou a osmou hodinou, tedy v době, která není příliš atraktivní pro vstávání. Chvála Pánu. S manželkou jsme se také zapojili do pastorační služby – aktivně nás přímo nikdo z účastníků nevyhledal (zřejmě byli všichni v pohodě), ale měli jsme možnost sami navázat řadu rozhovorů

s mladými lidmi. Některé z nich byly velmi inspirativní a ještě dnes mi některá slova zní v uších. Díky Pánu za Jeho milost a požehnání, které jsme prožívali a za možnost vnímat „on line“ spojení s Bohem. A díky za všechny krásné, mladé lidi, kteří nás v mnoha ohledech obohatili. JIRKA KREJČÍ - BRNO

Hudební skupiny Dostala jsem se na mládežnickou po dvou letech a mám velikou radost z proměny, kterou jsem očividně zaznamenala. Přestože jsem byla pouze pátek až neděle, bylo to velmi intenzivní a povzbuzující. Kapely jednotlivých mládeží

(Olomouc, Český Těšín, CH4ever) podaly skvělý výkon! Hudba je dnes hnací motor, většině z nás prodchne celý den, a proto musí být kvalitní. Byla jsem pouze na koncertě Timothy. Přestože mohli zahrát něco více od podlahy, ale to už je podle vkusu každého, vnímala jsem to ne jako koncert pro nás, ale večerní společnou oslavu Boha, takže koncert pro našeho Pána! Svědectví, které od nich zaznělo, nás snad popohnalo směle jít a mluvit se šmrncem o tom s Kým žijeme a pro Koho žijeme! Přístup k Památce byl výzvou zhodnotit předešlé dny, očistit se a přijít s čistým štítem a vděčností k nohám našeho Zachránce. JITKA DAVIDOVÁ - OLOMOUC

ŽIVÉ SLOVO

33

vzpomínka, poezie, anotace

První máj a bratr Král aneb flanelogram a lískovka Stalo se to v padesátých letech, brzy poté, co se ujala moci „dělnická třída, vedená jejím předvojem, komunistickou stranou“. „Tak zítra, děcka, je první máj. Všichni ho půjdeme oslavit do průvodu!“ – řekl přísný pan učitel, se kterým nebyly žerty. „A kdo nepřijde, dostane šest na ruku!“ – oznámil trest pro ty, kteří by z jakýchkoliv důvodů nepřišli. Děti věděly, co to znamená i to, že pan učitel své slovo dodrží. Musely při této exekuci nastavit dlaň a pan učitel jim na ni uštědřil ránu prutem. Pak nastavit druhou dlaň. A pak znovu. A to už moc štípalo a pálilo, až člověku vyskočily slzy do očí! Malá Giska přišla ze školy domů. Jako většina dětí se těšila, že zítra nemusí do školy. Ale radost ji zkalilo oznámení tatínka: „Zítra k nám přijede na návštěvu bratr Král. A bude vám dětem něco vyprávět z Bible a přinesl si s sebou flanelogram… víte, co to je?“

dět Ježíše a nedbal na to, co si o něm jiní pomyslí. A také o tom, jak ho Pán Ježíš vyznamenal, když byl ochoten k němu jít na večeři. Když na druhý den přišla do školy – tak si pan učitel „hříšníky“ pozval dopředu. A exekuce byla vykonána. „Ale nebylo to tak strašné…“ – řekla pak později. „Dalo se to vydržet. Stálo to za to!“ S dojetím jsem vyslechl vzpomínky milé sestry Gisky Kalové na její dětství. Ocenil jsem její dobrovolné rozhodnutí být v křesťanském shromáždění místo prvomájového průvodu. Snesla ostudu i ohlášený trest před ostatními ve třídě, a to vše pro Pána Ježíše. Jako kluk jsem si to ve škole odbyl mnohokrát, ale u nás pan učitel obvykle holky takto netrestal! Dovedeme se přiznat k Pánu Ježíši? Dnes nám přitom za naše vyznání podobný trest nehrozí! „Kdo se ke mně přizná…“ – řekl Pán Ježíš, „k tomu se přizná i Syn člověka!“ – zaslíbil Pán.

Zaražená Giska posmutněle řekla tatínkovi:

VZPOMÍNKU ZAPSAL TOMÁŠ PALA

„Tatínku, ale já musím jít zítra se školou do průvodu. Pan učitel říkal, že kdo nepřijde, dostane šest ran na ruku!“

Tomáš Pala: Aby uvěřily všechny národy

Tatínek posmutněl a neříkal nic. Až po nějaké době za ní přišel a řekl: „Gisko… a ty bys nemohla kvůli Pánu Ježíši těch šest ran vydržet? Víš… on pro tebe vydržel mnohem víc… ty přece víš, že ho kvůli tobě přibili na kříž… a on to pro nás snesl rád!“ Víc neřekl a odešel. Nechal svou dceru, ať se rozhodne sama. A pak přišel slavný 1. máj. Giska nebyla se školou v průvodu, ale byla v sousední vesnici, kam přišel ohlášený bratr Král. Předtím ho neznala, a tak si ho pozorně prohlížela od hlavy až k patě. Měl vzorně padnoucí tmavý oblek a vyleštěné boty. To, co povídal – Gisku velmi zaujalo. S pomocí flanelogramu – kreslených postav připevněných na tabuli jim vyprávěl příběh o Zacheovi, o tom, jak vylezl na strom, aby mohl vi-

34

ŽIVÉ SLOVO

Boží láska Před lidmi snad, před Tebou však nikdy nic nezakryji, nezatajím, Pane. Před lidmi snad. Ale Ty nejlépe víš, co bylo, je a co se stane. Milujte své nepřátele. Pane, jak lehce se to říká, jak milovat mám protivníka, který mne pomlouvá a haní. Kterak mu mám dát požehnání? A přeci… Tys to byl, kdo přitom trpěl v krvi své a potu. Tys to byl, pro něhož jen rány, krutost a pohrdání měli. Tys to byl Ježíši, kdo bez hříchu a viny umírajíce z kříže toho řekl „Otče odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ A právě v tom je láska Boží, odpouštějící – dokonalá, která přívaly zloby boří. Vždyť za nás vlastní život dala. Jarmila Hrdinová

Kniha je aplikací Listu Římanům pro dnešní dobu. Autor, který je známý svými výklady v ročence Cestou života a rozborem celého Prvního listu Korintským (Dopis mladému sboru), se nyní zabývá postupně všemi kapitolami Listu Římanům a snaží se vystihnout jejich hlavní témata. Podobně nadepisuje i jednotlivé pasáže v kapitolách tak, aby biblické texty nově promluvily do dnešní doby. 120 stran A5, cena 80 Kč

Tomáš Pala: Na cestě Autor pokračuje ve svém vyprávění o „obyčejných věcech“ všedního života člověka, který přijal Ježíše Krista za svého Spasitele. Svěřil mu všechny záležitosti své „cesty“ tímto světem jako Pánu. V 18 různých příbězích se úsměvným a otevřeným způsobem zmiňuje o tom, co nás může „na cestě“ potkat a jak nás to může přiblížit Bohu. 120 stran A5, cena 75 Kč. REDAKCE

bratské zbory v zahraničí

Kresťanský zbor

a väzenské deti

Ako vieme, iba malá časť trestných činov spáchaných na svete sa dostane pred súd, ale vždy sú tu obete, ktorých životy sú poznačené navždy. Televízne obrazovky a noviny sú plné správ o takýchto udalostiach, páchateľoch a obetiach. Môžeme súcitiť s obeťou a odsudzovať páchateľa. Ale stále viac sú trestné činy také časté, že naše mysle sú otupené voči skutočnosti, ktorá sa stala. Ako kresťania, musíme sa však pýtať samých seba, ako môžeme pomôcť tým, čo sú postihnutí trestným činom, či už sú to jeho obete alebo páchatelia, a ako im preukázať Kristovu lásku. Čo môžeme urobiť pre približne 9,25 milióna ľudí na svete, žijúcich vo väzenských zariadeniach? Táto otázka je veľkou výzvou pre všetkých nás. Na svete je mnoho kresťanských organizácií a skupín z cirkevných zborov, ktoré sa dali práve do napĺňania tejto úlohy. Tu v Bolívii, aj my vo Fundación Totaí (Celková nadácia) usilujeme sa napĺňať túto výzvu.

Bolívijské väznice V Bolívii je teraz vo väzniciach okolo 7 700 ľudí, z ktorých približne 250 žije tu v Trinidade, kde je sídlo našej nadácie. Sprevádza ich okolo 1 200 detí, ktoré žijú so svojimi rodičmi vo väzniciach – asi 100 z nich tu v Trinidade. Viac než polovica z väzňov bola odsúdená za trestné činy spojené s drogami, ale mnohí aj za lúpeže, znásilnenia a vraždy. Výzvou pre nás je, ako zasiahnuť týchto väzňov a ich deti spôsobom, ktorý by bol podobný Kristovej službe a oslávil by Boha. V Bolívii môžu byť deti podľa zákona vo väzeniach so svojimi rodičmi do 6. roku veku, ale v skutočnosti tam žijú oveľa dlhšie. V mužských väzniciach sa považuje za normálne, že muž zdieľa svoju celu so svojou ženou a deťmi. Mnohé z týchto rodín idú bývať do väznice preto, že nemajú z čoho žiť, iné preto, aby robili spoločnosť manželovi a otcovi.

Kresťanská práca vo väzniciach Fundación Totaí je jednou z mnohých organizácií, ktoré pomáhajú rodinám vo väzniciach riešiť ich problémy. Organizuje tam vyučovanie dospelých učiteľmi z miestnych škôl, tak aby muži so svoji-

mi ženami mohli pokračovať vo svojom vzdelávaní a ukončiť strednú školu. Rôzne skupiny z cirkevných zborov navštevujú väzňov a miestne úrady obstarávajú vianočné dary pre deti každý rok. Majú za úlohu i zdravotnú starostlivosť o väzňov, ale tá nie je vždy pravidelná. V rámci nadácie sa koná služba Níňos en Libertad (Deti slobody), ktorá zahŕňa zvestovanie evanjelia deťom v mužských aj ženských väzniciach, návštevy rodín, vzdelávanie detí a zdravotnú starostlivosť o ne.

stredisku. Pre zlé hygienické pomery a malú starostlivosť od rodičov vyžadujú sa takmer každodenné návštevy lekára. My asistujeme pri návštevách pediatra, dentistu či zdravotnej sestry. Deti dostávajú u nás mlieko alebo jogurt so sušienkami a vitamínové tablety. Na vyučovaní dostanú i potrebnú zdravotnú výchovu k starostlivosti o telo a zvlášť i o zuby. Plánuje sa zdravotná výchova i pre rodičov vo väzení.

Osobitná práca s deťmi Vyučovanie detí prebieha popoludní od pondelka do piatku vo viacúčelovej drevenej budove pri sídle nadácie, ktorá zároveň slúži pre zhromaždenia miestneho bratského zboru El Jireh. Prenajatý autobus prepravuje sem deti z väzenia a späť do neho. Školský rozvrh zahŕňa domáce úlohy a opakovanie učiva, štúdium Biblie, omaľovánky, ručné práce, videá s biblickými príbehmi, kvízy, učenie sa biblických veršov naspamäť, skladačky, konštrukčné a iné hry, aj občerstvenie. Väzenské deti obvykle zaostávajú v škole, preto im tu kresťanská učiteľka pomáha pri domácich úlohách a príprave na vyučovanie, čo je pre ne veľkou pomocou.

Uskutočňuje sa v triedach pre väčšie deti pomocou Knihy zázrakov, vydanej detskou misiou (ICEF) a ďalších pomôcok pre pokročilejšie deti. Je to veľmi povzbudzujúca práca, ktorej cieľom je slúžiť deťom k poznaniu spasenia v Pánovi Ježišovi. Sú im premietané krátke biblické filmy a DVD. Z príbehu víťazstva malého Dávida nad obrom Goliášom učia sa, že Boh môže použiť aj malé deti, aby spôsobil zmenu vo väzenskej komunite. Povzbudzujeme ich, aby dôverovali Pánovi Ježišovi a žili pre Neho inak, ako to vidia vo väznici. Veríme, že svedectvom svojich slov a zmeneného života môžu napomôcť takúto zmenu i u svojich rodičov a ďalších väzňov a väzeniek.

Zdravotná starostlivosť

Radosti aj zármutky našej práce

Fundación Totaí poskytuje väzenským deťom tiež bezplatnú zdravotnú starostlivosť a lieky vo svojom zdravotnom

Pracovať s deťmi a vidieť ich rásť a meniť sa je skutočná radosť a odpoveď na modlitby. Ale často prichádza

Biblické vyučovanie

ŽIVÉ SLOVO

35

i zármutok, keď sa stretávame s problémami, čo sa zdajú byť beznádejné. Vidieť niektoré deti ako nasledujú svojich rodičov v užívaní drog a mladé 20-ročné dievčatá ako slobodné matky i s dvoma-troma malými deťmi je srdcervúce. V takýchto situáciách sa môžeme jedine utiekať k Bohu na modlitbách, aby ich On vyriešil. (2K 12,9-10)

Moc modlitby Modlitba je životne dôležitou súčasťou každej služby a modlitebná podpora spoluveriacich doma (v Škótsku a Spojenom kráľovstve – p. prekl.) je veľkým potešením a povzbudením. Máme program, podľa ktorého sa bratia a sestry môžu modliť osobitne za jednotlivé väzenské deti. Dostanú ich fotky, listy od nich a informácie o nich a ich rodine s námetmi na modlitby.

Deti slobody Veríme, že i keď väčšina detí žije vo väznici a často sa zdá, že nemajú žiadnu slobodu, môžu prežívať skutočnú slobodu v Kristu, ktorá nezávisí od toho, kde sú a aká je situácia ich rodiny. Prosím vás, modlite sa za deti slobody, aby ich Boh oslobodil od ich minulosti a ukázal im úžasnú budúcnosť, ktorú pre ne naplánoval. Tá sa im otvorí, keď prijmú Ježiša Krista ako Pána a začnú žiť život s Ním a pre Neho. Poznámka: Rachel, rod. Peebles, je misionárka bratských zborov zo škótskeho Glasgowa. Vydala sa za Chicha Tube Oniavu, s ktorým pracuje v tomto diele. RACHEL TUBE ONIAVA – Z ECHOES 11-2007 PREL. JÁN HUDEC