Zvláštní příloha k 31. číslu Svědectví, čtvrtletníku pro politiku a kulturu, Paříž

Zvláštní příloha k 31. číslu Svědectví, čtvrtletníku pro politiku a kulturu, Paříž

Text, který následuje, lze pokládat za historický dokument. Rozsudkem Nejvyššího soudu v Praze ze 14. kvčtna 1963 píše se další, sotva však poslední kapitola jednoho z nejpozoruhodnějších politických procesů moderní doby. Probíhal rovněž v Praze ve dnech 20. — 27. listopadu 1952 proti účastníkům tzv. protistátního spikleneckého centra — výlučně vysokých funkcionářů komunistické strany, jejíž ústřední deník ještě před vynesením rozsudku je označil za « odpornou bandu imperialistických zaprodanců, stvůr bez národa, morálky a svědomí ». Jedenáct z čtrnácti obžalovaných bylo odsouzeno k smrti. Poprava byla vykonána 3. prosince 1952. O deset let později zjistil Nej vyšší soud, že v procesu se Slánským a druhy « byl porušen zákon ». Původní rozsudek v celém rozsahu se zrušil. Všichni obžalovaní byli zproštěni viny. Mohlo by se tedy zdát, že aspoň z hlediska právního byl případ uzavřen. Ale už způsob, jakým text rozsudku Nejvyssího soudu v Praze ze 14. května 1963 vychází — mimo území Československé republiky, v exilovém čs. časopise, proti vůli politických kruhů československých — sám naznačuje, že není všechno v pořádku. Podezření se zvyšuje, uváží-li se, že z tak důležitého dokumentu, jímž se soudně zjistily justiční vraždy, nebylo téměř nic zveřejněno v československém tisku, rozhlase či televizi, že nikdy a nikde nebyl tento rozsudek veřejně komentován, hodnocen, analyzován, že o průběhu vlastního soudního zasedání, ač veřejného, dodnes nikdo ani slovo nenapsal a tiskem nevydal, že šedesátistránkový text rozsudku je vlastně neveřejný, ne-li tajný dokument. Ostatně 1

překvapuje, že Nejvyšší soud nepřikázal povinnou publicitu rozsudku, uvážíme-li nenávistnou, nactiutrhačnou, hysterickou, antisemitickou kampaň, kterou po celé měsíce vedl čs. tisk a rozhlas v době původního procesu, a důsledky, které tato kampaň měla a dosud má pro rodinné příslušníky postižených. Ale i Četba dokumentu samotného vyvolává řadu neodbytných otázek a pochyb. Tak hned na počátku Nejvyšší soud zjišťuje, že kdyby obžalovaní funkcionáři se i byli dopustili činů, pro něž byli odsouzeni, nemohli se jich dopustit jen oni, neboť např. v oblasti hospodářské nemohli « rozhodovat sami ». Vyvstává otázka, proč jedni byli popraveni za jistá rozhodnutí, zatím co jiní za stejná rozhodnutí byli povýšeni a někteří z nich dodnes zastávají stranické a státní funkce. Nejvyšší soud dále zjišíuje, že v roce 1952 Státní soud a státní prokurátor porušili platné paragrafy čs. trestního řádu. Měli být tedy řádně souzeni a odsouzeni tehdejší prokurátor Dr. J. Urválek, soudci, přísedící a ostatní. Nic takového se nestalo a nic nebylo publikováno až na to, že tisk KSČ vzdal hold Urválkovi za « správné usměrňování soudní praxe » u příležitosti jeho odchodu z funkce předsedy Nejvyššího soudu — v březnu 1963, tedy dva měsíce před zasedáním této nejvyšší instance, která zjistila, že týž dr. Urválek porušil zákon. Nejvyšší soud zrušil obžalobu a rozsudek z roku 1952, poněvadž zjistil, že « celé řízení předcházející hlavnímu přelíčení je nezákonné, neboť jeho výsledku bylo dosaženo nezákonnými vyšetřovacími metodami orgánů bezpečnosti ». Neodbytně se vtírá otázka, jak, kdy a kde byli potrestáni ti, kteří bezpečnostním orgánům přikázali, aby těchto nezákonných metod užívaly, především tedy tehdejší ministr národní bezpečnosti Karol Bacílek a jemu na roveň postavení nebo nadřízení straničtí funkcionáři. Důkaz viny by neměl být zvlášt nesnadný; Bacílek sám prohlásil na stranické konferenci 12. prosince 1952, že vyšetřování a přípravu procesu, nyní prohlášeného za porušení zákona, « vedli od samého počátku soudruzi, věrní gottwaldovskému vedení strany... bezpečnostní orgány při vší své činnosti se budou řídit vždy a všude pokyny strany. » Podobně, zjistil-li Nejvyšší soud, že obžalovaní byli k doznání viny « přinuceni orgány vyšetřování psychickým nebo fysickým nátlakem», klade seotázka,jak, kdy a kde byli zákonně postiženi nejen mučitelé, ale ti, z jejichž rozkazu se mučení provádělo. Byl-li průkazný materiál, výpovědi svědků a znalců, soudní protokoly zfalšovány, je třeba se tázat, jak byli postiženi falšovatelé. Jestliže, jak bylo nyní zjištěno, obvinění se závěrečné protokoly « museli naučit nazpaměť » a pro případ « podstatného odchýlení se od těchto protokolů před soudem bylo zajištěno zmaření takovéto výpovědi » — pak tedy kdo je učil tyto texty nazpamět a kdo zajistil zmaření výpovědi, kdyby se od textu uchýlili ? Krátce, čekalo by se, že okamžitě po vyhlášení rozsudku Nejvyššího soudu ze 14. května 1963, generální prokurátor podá řadu trestních oznámení, jejichž nezbytnost z rozsudku samotného je nejen očividná, ale předpisuje ji zákon. Nic takového se nestalo, nic takového nebylo publikováno, k žádnému přelíčení v tomto směru nedošlo a tudíž spravedlnosti — až na výjimky, o nichž je nepřímá zmínka v revizním rozsudku samotném — zadost učiněno nebylo. Z téhož textu se dovídáme, že už dříve byla rehabilitována nebo zproštěna z 2

trestné činnosti řada stranických funkcionářů, někteří dokonce v roce 1956 : marně pátráme, kdy, kde a jak byly tyto rehabilitace provedeny, zveřejněny, křivdy odčiněny, skuteční vinníci potrestáni. To všechno jsou ovšem nedostatky, které i na tento rozsudek Nejvyššího soudu vrhá temné stíny pochyb o dnešním stavu socialistické zákonnosti v Československu. I sama forma, jíž byl vypracován a způsob, jímž byl pozůstalým popravených a žijícím postiženým odevzdán, jsou nedůstojné a urážlivé : text byl nedbale napsán na stroji (s řadou překlepů a chyb, které v tomto přetisku ponecháváme a některé zdůrazňujeme kurzívou); jména organizací, firem i jednotlivců, zejména cizích, jsou v textu i několikrát zkomolena, z čehož nutno soudit, že buď organizátoři původního procesu, nebo úředníci Nejvyššího soudu v roce 1963, nebo jedni i druzí, neměli přístup k originálním dokumentům; soudní výnos je rozmnožen na cyklostilu na bídném žlutavém papíru po obou stranách, místy téměř nečitelných a opatřen na poslední straně červeným razítkem Nejvyššího soudu. Tento usmolený spisek pak odevzdávali úředníci ministerstva spravedlnosti rodinným příslušníkům popravených a zemřelých obětí, nebo těm obětem politických procesů, které přežily. Důvody této neúplné, stydlivé rehabilitace a nenaplněné spravedlnosti jsou známy. V dubnu 1963 rozhodl ÚV KSČ, aby stranické kádry byly « interní cestou » informovány o tom, že Nejvyššímu soudu byl dán příkaz ke zrušení řady rozsudků v politických procesech padesátých let a k rehabilitaci jejich obětí. Tento důvěrný dokument se nazývá « Sdělení Ústředního výboru KSČ o porušování stranických zásad a socialistické zákonnosti v období kultu osobnosti » a směl být na stranických schůzích jen předčítán. Dodnes je v ČSSR pokládán za tajný, ale vyšel v plném znění ve Svědectví (č. 28, jaro 1966) a později v jiných časopisech a novinách (viz např. Le Monde 29.-30. května 1966). Znalci, mezi nimi i oběti justiční perzekuce padesátých let, doplnili toto Sdělení řadou poznámek, které důkladně osvětlují, proč právě u nás ta polovičatá spravedlnost, ta rehabilitace pod rukou. V podstatě a jednou větou proto, poněvadž někteří lidé, prokazatelně odpovědní za přečiny a zločiny stalinské éry, dosud zaujímají významná, odpovědná, ba nejvyšší postavení ve straně, ve vládě, ve veřejném životě a dokonce i v justici. Text, který následuje, by měl být čten v souvislostí se Sdělením ÚV KSČ z dubna 1963, které doplňuje, a zároveň nepřímo potvrzuje, co bylo řečeno v poznámkách k tomuto stranickému dokumentu : rehabilitace obětí stalinské perzekuce, komunistů a tím spíše nekomunistů, je nedokončená, neuspokojivá a tudíž nespravedlivá. V případech statisíců lidí dokonce neexistující. (V letech 1948-1953 bylo vyneseno jen v politických procesech 160 rozsudků smrti a výše trestů lidí odsouzených k odnětí svobody se odhaduje na 20,000 let vězení.) Zároveň je nesporné, co se rovněž praví v těchto poznámkách : rehabilitace obětí stalinské perzekuce, komunistů i nekomunistů, je nezbytnou podmínkou obnovy právní jistoty a trvalého zajištění občanských práv a svobod v Československu. V Paříži, v srpnu 1967 3

I Tz 031/63

Nejvyšší soud v Praze

Rozsudek. Jménem republiky! Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 14. května 1963 v senátě složeném z předsedy senátu dr. Jaroslava Pastorka a soudců dr. Otakara Baláše a dr. Jana Hlavičky stížnost pro porušení zákona podanou generálním prokurátorem v trestní věci Rudolfa Slánského, Bedřicha Gemindera, Ludvíka Frejky, Vladimíra Clementise, Rudolfa Margolia, Otto Fischla, Otto Šlinga a André Simoneho, odsouzené rozsudkem býv. státního soudu v Praze sp. zn. 6 Ts I 91/52 a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto : Rozsudkem státního soudu v Praze ze dne 27. 11. 1952 čj. 6 Ts I91/52 pokud jím byli Rudolf Slánský, Bedřich Geminder, Ludvík Frejka, Vladimír Clementis, Rudolf Margolius, Otto Fischl, Otto Šling a André Simone uznáni vinnými trestným činem 1) velezrady podle § 78 odst. 1 písm. a), c), odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm, b) tr. zák. č. 86/1950 Sb., Rudolf Slánský a Otto Šling mimo to též podle odst. 3 písm. d) cit. zák. ustanovení; 2) Slánský, Geminder, Clementis, Frejka, Margolius, Šling a Simone trestným činem vyzvědačství podle § 86 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. b), d), e) tr. zák. č. 86/1950 Sb., Clementis, Frejka, Šling a Simone mimo to též podle odst. 3 písm. c) cit. zák. ustanovení; 3) Slánský, Frejka, Margolius a Fischl trestným činem sabotáže podle § 85 odst. I písm. a), b), odst. 2 písm. a), b), c), odst. 3 písm. a) tr. zák. č. 86/1950 Sb. a 4) Slánský též trestným činem vojenské zrady podle § 6 odst. 1 zák. č. 50/1923 Sb. a uložen jim všem trest smrti a ztráta státního občanství

byl porušen zákon a to : u všech jmenovaných v ustanovení § 2 odst. 3 tr. r. zák. Č. 87/1950 Sb., dále též v ustanovení § 78 odst. 1 písm. a), c), odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb., u Slánského a Šlinga též v kvalifikaci odst. 3 písm. d) cit. zák. ustanovení, u Slánského, Gemindera, Clementise, Frejky, Margolia, Šlinga a Simoneho též v ustanovení § 86 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) odst. 3 písm. b) d), e) tr. zák. č. 86/1950 Sb., u Clementise, Frejky, šlinga a Simoneho též v kvalifikaci odst. 3 písm. c) cit. zák. ustanovení, u Slánského, Frejky, Margolia a Fischla též v ustanovení § 85 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 písm. a), b), c) a odst. 3 písm. a) tr. zák. č. 86/1950 Sb. a u Slánského též v ustanovení § 6 odst. I zak. č. 50/1923 Sb. V důsledku toho rozsudek státního soudu v Praze sp. zn. 6 Ts I 91/52, pokud se týká Slánského, Gemindera, Frejky, Clementise, Margolia, Fischla, Slinga a Simoneho se v celém rozsahu 4

zrušuje. 1) Rudolf Slánský, nar. 31.7. 1901, býv. generální tajemník KSČ, před zatčením náměstek předsedy vlády ČSR, bytem Praha-Bubeneč, Korunovační č. 35, 2) Bedřich Geminder, nar. 19.11 1901, býv. vedoucí mezinárodního oddělení sekretariátu ÚV KSČ, bytem Praha-Bubeneč, Pětidomí č. 4, 3) Josef Frejka, nar. 15.1.1904, býv. přednosta národo-hospodářského odboru Kanceláře presidenta republiky, bytem Praha-Bubeneč, na Piavě č. 16, 4) Vladimir Clementis, nar. 20.9.1902, býv. ministr zahraničních věcí ČSR, bytem Praha IV, Na valech č. 16, 5) Rudolf Margolius, nar. 31.8.1913, býv. náměstek ministra zahraničního obchodu, bytem Praha VII., Veverkova ul. č. 6, Otto Fischl, nar. 17.8.1902, býv. náměstek ministra financí, bytem Praha II., Trojanova č. 7, 7) Otto Šling, nar. 24.8.1912, býv. vedoucí tajemník KV KSČ v Brně, bytem Brno, Eliášova ul. č. 39 a 8) André Simone, nar. 27.5.1895, býv. redaktor Rudého práva, bytem Praha 4, Pevnostní č. 22

se zprošťují podle § 226 písm. a), b) tr. ř. z obžaloby, že všichni se po déle trvající dobu až do svého zatčení jednak v Praze, jednak na jiných místech; I) postupně spolčili navzájem a s dalšími osobami k pokusu zničit samostatnost republiky a lidově demokratické státní zřízení, které je zaručeno ústavou, přičemž toto zřízení značnou měrou ohrozili a Slánský a Šling k tomuto činu zneužili branné moci; II) že Slánský, Geminder, Frejka, Clementis, Margolius, Šling a Simone jednak se postupně spolčili navzájem, i s jinými osobami, jednak vešb ve styk s cizí mocí a cizími činiteli v úmyslu vyzradit státní tajemství a úmyslně státní tajemství cizí moci vyzradili, přičemž se tohoto činu dopustili, ač povinnost uchovávat státní tajemství jim byla výslovně uložena nebo dána již jejich postavením, jejich činy se týkaly státních tajemství zvlášť důležitých a dopustili se jich způsobem zvláště nebezpečným, ve značném rozsahu a po delší dobu, přičemž Frejka, Clementis, Šling a Simone se tohoto činu dopustili jako členové organizace, jejímž účelem je vyzvídat státní tajemství; III) že Slánský, Frejka a Margolius neplnili a porušili povinnosti svého povolání v úmyslu mařit a ztěžovat provádění jednotného hospodářského plánu a způsobit vážnou poruchu v činnosti úřadů, veřejných organizací a podniků, přičemž členové spolčení se dopustili Činů, jimiž bylo provádění jednotného hospodářského plánu ztíženo ve zvlášť důležitých úsecích a jimiž byla v činnosti úřadů skutečně způsobena vážná porucha a ohrozili tak značnou měrou zájmy obrany vlasti; 5

IV) že Rudolf Slánský za druhé světové války opatřoval nepříteli prospěch za okolností zvláště přitěžujících,

čímž měli spáchat ad I) všichni trestný čin velezrady podle § 78 odst. 2 písm. a), b), odst. 1 písm. a), c), odst. 3 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb., Slánský a Šling mimo to též podle odst. 3 pism. d) cit. zák. ustanovení; ad II) Slánský, Geminder, Cíementis, Frejka, Margolius, Šling a Simone trestný čin vyzvědačství podle § 86 odst. I, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. b), d), e) tr. zák. č. 86/1950 Sb., Clementis, Frejka, Šling a Simone mimo to též podle odst. 3 písm. c) cit. zák. ustanovení; ad III) Slánský, Frejka a Margolius trestný čin sabotáže podle § 85 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 písm. a), b), c), odst. 3 písm. a) tr. zák. č. 86/1950 Sb,; ad IV) Rudolf Slánský též trestný čin vojenské zrady podle § 6 odst. 1 zák. č. 50/1923 Sb.

II. U obžalovaného Otto Fischla se podle § 223 odst. 1 tr.ř. z důvodů § 11 odst. 1 písm. a) tr.ř. na základě rozhodnutí presidenta republiky o amnestii z 9.5.1960 části II. čl. V zastavuje trestní stíhání pro trestný čin zneužití úřední moci podle § 101, § 102 a § 104 tr.zák. z r. 1852, že v létech 1948-1949 a) umožnil bývalým kapitalistům Janu Pachlovi a Körberové vývoz značného majetku do ciziny, přičemž od Pachla obdržel vyšší částku peněz a briliantový prsten; b) umožnil provedení upouštěcího řízení s bývalými majiteli obchodních domů Ander a synové za dlužné daně a ponechal jim rozsáhlý soukromý majetek.

Odůvodnění i Rozsudkem bývalého státního soudu v Praze sp. zn. 6 Ts I 91/52 byli všichni jmenovaní po hlavním líčení konaném ve dnech 20.-27. listopadu 1952 uznáni vinnými trestným činem velezrady podle § 78 odst. 2 písm. a), b), odst. 1 písm. a), c), odst. 3 písm. b) tr.zák. č. 86/1950 Sb., Slánský a Šling mimo to též podle odst. 3 písm. d) cit. zák. ustanovení. Slánský, Geminder, Cíementis, Frejka, Margolius. Šling a Simone byli uznáni vinnými též trestným činem vyzvědačství podle § 86 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. b), d), e) tr.zák. č. 86/1950 Sb., Cíementis, Frejka, Šling a Simone mimo to též podle odst. 3 písm. c) cit.zák. ustanovení, dále Slánský, Frejka a Margolius též trestným činem sabotáže podle § 85 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 písm. a), b), c) a odst. 3 písm. a) tr.zák. č. 86/1950 Sb. a Slánský též trestným činem vojenské zrady podle § 6 odst. 1 zák. č. 50/1923 Sb. Trestného činu velezrady se podle uvedeného rozsudku státního soudu měli dopustit tím, že všichni se spolčili postupně jednak navzájem, jednak s 6

dalšími osobami k pokusu zničit samostatnost republiky a lidově demokratické zřízení, které je zaručeno ústavou, přičemž toto zřízení značnou měrou ohrozili a Slánský, Reicin a Šling k tomuto činu zneužili branné moci. Trestného činu vyzvědačství se Slánský, Geminder, Clementis, Frejka, Margolius, Šling a Simone měli dopustit tím, že jednak postupně se spolčili navzájem i s osobami jinými, jednak vešli ve styk s cizí mocí nebo s cizími činiteli v úmyslu vyzradit státní tajemství a úmyslně státní tajemství cizí moci vyzradili, přičemž se tohoto činu dopustili, ač povinnost uchovávat státní tajemství jim byla výslovně uložena nebo byla dána již jejich postavením, jejich činy se týkaly státních tajemství zvláště důležitých a dopustili se jich způsobem zvláště nebezpečným, ve značném rozsahu a po delší dobu, přičemž Frejka, Clementis, Šling a Simone se tohoto činu dopustili jako členové organizace, jejímž účelem je vyzvídat státní tajemství. Trestný čin sabotáže u Slánského, Frejky, Margolia a Fischla spočíval podle rozsudku státního soudu v tom, že nesplnili a porušili povinnost svého povolání v úmyslu mařit a ztěžovat provádění jednotného hospodářského plánu a způsobit vážnou poruchu v činnosti úřadů, veřejných organizací a podniků, přičemž jako členové spolčení se měli dopustit činů, jimiž bylo provádění jednotného hospodářského plánu ztíženo ve zvlášť důležitých úsecích a jimiž byla v činnosti úřadů skutečně způsobena vážná porucha a ohrozili tak značnou měrou zájmy obrany vlasti. Trestný čin vojenské zrady u Slánského, spočíval v tom, že za druhé světové války měl opatřovat nepříteli prospěch za okolností zvláší přitěžujících. Za uvedené trestné činy byli všichni jmenovaní rozsudkem podle § 78 odst. 3 tr. zákona č. 86/1950 Sb. se zřetelem na ustanovení § 22 odst. 1 tr.zák. č. 86/1950 Sb. odsouzeni k trestu smrti. Současně byla uvedeným rozsudkem u všech vyslovena ztráta státního občanství, a to podle §§42, 78 odst. 4 tr.zák. Č. 86/1950 Sb. Trest smrti byl u všech jmenovaných vykonán dne 3.12.1952. Proti tomuto rozsudku podal generální prokurátor dne 18.1.1963 stížnost pro porušení zákona, ve které vytýká v prvé řadě to, že byl vybudován po takovém předchozím řízení a na základě takových důkazů, které neposkytovaly možnost spravedlivě rozhodnout o trestných činech, jak to soudům ukládá ustanovení § 2 odst. 3 tr. ř. z r. 1950. To pak mělo za následek, že nekriticky byly hodnoceny výsledky hlavního líčení a že na podkladě nedostatečných důkazů — v podstatě na doznání obžalovaných — vybudoval státní soud závěry o trestných činech velezrady, vyzvědačství a sabotáže. Dále poukazuje stížnost pro porušení zákona na skutečnosti, které vyšly najevo později a které ukazují na to, že kdyby býval státní soud hlouběji zkoumal věrohodnost důkazů, které u hlavního líčení provedl, byl by už tehdy zjistil, že celé řízení předcházející hlavnímu líčení je nezákonné, nebot jeho výsledků bylo dosaženo nezákonnými vyšetřovacími metodami orgánů bezpečnosti. Na základě opatření předsedy senátu Nejv. soudu ze dne 28.1.1963 podle § 276 tr.ř. zák. č. 141/1961 Sb. byla požádána Generální prokuratura o prošetření a předložení všech důkazů svědčících o použití těchto nezákonných vyše7

třovacích metod, jakož i dalších důkazů, rozhodných pro objektivní posouzení věci, aby Nejvyšší soud mohl v řízení o podané stížnosti pro porušení zákona v této věci pokračovat a rozhodnout podle § 271 tr.ř. Generální prokurátor po přešetření těchto okolností předložil dne 28.4.1963 zdůvodnění k této stížnosti pro porušení zákona spolu se skupinovým spisem státně-bezpečnostního vyšetřování v tr. věci Rudolfa Slánského a spol., protokolem o výpovědi Evžena Löbla ze dne 17.4.1963, protokolem o výpovědi Karla Košťála ze dne 29.12.1962, spisem státního soudu čj. 6 Ts I 91/52 a znaleckými posudky z oborů financování, hutí a dolů, plánování a výstavby průmyslu a zahraničního obchodu v trestní věci proti Goldmannovi a spol. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud po zrušení rozsudku státního soudu ve výroku o vině i trestu podle § 271 odst. 1 tr.ř. sám rozhodl, že Slánský, Geminder, Šling, Frejka, Clementis, Margolius a Simone se podle § 226 písm. a), b) tr.ř. obžaloby zprošťují a podle § 223 odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v § 11 odst. 1 písm. a) tr.ř. rozhodl, že se trestní stíhání Otto Fischla pro trestný čin zneužití úřední moci podle § 101, 104 tr.zák. z r. 1852 zastavuje a v ostatních směrech se Otto Fischl podle § 226 písm. a), b) tr.ř. obžaloby zproštuje. Za účelem přezkoumání napadeného rozsudku býv. státního soudu provedl Nejvyšší soud v řízení o stížnosti pro porušení zákona ve veřejném zasedání řadu důkazů, a to zejména konstatováním materiálů obsažených v trestním spisu býv. Státního soudu v Praze sp. zn. 6 Ts I 91/52 v trestní věci Rudolfa Slánského a spol. konstatováním nových znaleckých posudků z oboru plánování a výstavby, zahraničního obchodu, hutí a dolů a oboru financí v trestní věci Goldmann a spol., vyšetřovacích spisů v trestní věci Bohumil Doubek sp. zn. OZZ 220/55 a výpovědí Koštála, jakož i rozsudků Nejv. soudu v trestních věcech Artura Londona Čj. Prz 5/56, Vávro Hajdů čj. Prz 12/56 a tr. věci Josefa Franka čj. 1 Tz 30/63. Na základě těchto provedených důkazů Nejv. soud zjistil, že napadeným rozsudkem býv. státního soudu v Praze byl porušen zákon. Podle § 2 odst. 1 a odst. 3 tr. ř. z r. 1950 úkolem soudů bylo v trestním řízení pečovat o to, aby byly zachovávány zákony lidově demokratické republiky, aby jich bylo používáno v souladu se zájmy pracujícího lidu a aby spravedlivě rozhodovaly o trestných činech. Podle tohoto ustanovení však býv. státní soud a před ním státní prokurátor a vyšetřující orgánové bezpečnosti nepostupovali. Rozsudek býv. státního soudu podrobně nespecifikuje jednotlivé skutky, za něž uznal obviněné vinnými trestnými činy velezrady, vyzvědačství a sabotáže. Tak v prvé řadě z protokolu o hlavním líčení je zřejmé, že státní soud — právě tak jako před ním státní prokurátor a orgánové vyšetřování — v průběhu hlavního líčení při provádění důkazů tedy i při samotném výslechu jednotlivých obžalovaných postupoval jednostranně v jejich neprospěch. Státní soud neprovedl jakékoliv důkazy, které by svědčily ve prospěch obžalovaných a nesnažil se objasnit okolnosti, které ukazovaly na kladné stránky jejich činnosti, což nutně přispělo i k nesprávnému hodnocení těch důkazů, které svědčily v jejich neprospěch. Státní soud v průběhu dokazování neobjasňoval v potřebném rozsahu 8

jednotlivé skutky, které byly kladeny obžalovaným za vinu. Spokojil se pouze všeobecným zjištěním, že všichni společně vytvořili protistátní spiklenecké centrum za účelem zničení lidově demokratického zřízení, že vedeni touto snahou na různých úsecích působili národnímu hospodářství obrovské škody, aniž by bylo objasněno, za jakých okolností k tomu došlo. Bližší prověření jednotlivých skutků obžalovaných bylo nutné již proto, že většinou šlo o takové případy opatření v národním hospodářství, o kterých nemohli tito obžalovaní, i když zastávali vysoké stranické a státní funkce rozhodovat sami. Ani posudky komise znalců neobjasňují blíže jednotlivé případy, kdy měly být našemu národnímu hospodářství způsobeny obrovské škody. Tyto posudky komise znalců jednotlivé případy neobjasňují ani z hlediska širších souvislostí, posuzují naopak jednotlivé případy odtrženě od ostatního dění v našem národním hospodářství. Státní soud hodnotil nekriticky i dokumenty přiložené u jednotlivých vyšetřovacích svazků, které převážně ani žádnými dokumenty, které by usvědčovaly obžalované z trestné činnosti, nejsou. Tak je tomu např. u fotografií různých cizích občanů, kteří bylí označeni za agenty nepřátelských mocností a které pocházely z archivu ministerstva vnitra. Státní soud nesprávně hodnotil i výpovědi jednotlivých obžalovaných, když v podstatě na nich vybudoval odsuzující rozsudek. Z vypovědí obžalovaných, které učinili před soudem a z protokolů o jejich výpovědích z průběhu vyšetřování je zřejmé, že jsou formulovány tak, že ztrácejí potřebnou důkazní hodnotu. Jsou převážně frázovité /obžalovaní o sobě hovoří neustále jako o zavilých nepřátelích, špionech a sabotérech našeho zřízení/, jakýkoliv údaj, který měl být sdělen některé osobě, která byla označena za špiona, je označován za špionážní zprávu, aniž by její obsah byl blíže konkretizován, každé konkrétní opatření v hospodářství, na kterém se obžalovaní podíleli, bylo považováno za nesprávné a označováno za škůdcovské, přičemž ani ve výpovědích obžalovaných nejsou konkrétní případy blíže a ve všech souvislostech objasněny. Tyto skutečnosti nasvědčují tomu, že státní soud u všech obžalovaných v této trestní věci vybudoval odsuzující rozsudek na podkladě nesprávného postupu při hlavním líčení a na podkladě nedostatečných a nesprávně hodnocených důkazů, čímž porušil zákon v ustanovení § 2 odst. 1, odst. 3 tr.ř z r. 1950, jakož i v dalších odsuzujících částech rozsudku uvedených ustanoveních tr.zákona z r. 1950. Bylo proto nutné rozsudek státního soudu ohledně Slánského, Gemindera, Frejky, Clementise, Margolia, Fischla, Šlinga a Simoneho, jako nezákonný v celém rozsahu zrušit. Vedle zjištěných pochybení státního soudu, jak jsou shora uvedeny, zjistil Nejvyšší soud na základě důkazů provedených ve veřejném zasedání, že ani obžaloba státního prokurátora v předmětné trestní věci není podložena takovými důkazy, které by prokazovaly, že žalované trestné činy byly jmenovanými obžalovanými spáchány. Z protokolu o výpovědích B.D., který v letech 1949-1953 byl jedním z velitelů Stb, které s ním byly sepsány v jeho trestní věci orgány Generální 9

prokuratury, sp. zn. 1 Vv 13/57-1, Nejvyšší soud zjistil, že protistátní spiklenecké centrum, které měl Rudolf Slánský vytvořit za účelem zničení lidově demokratikého zřízení a kdy k dosažení tohoto cíle měl rozestavovat na klíčové pozice ve straně, ve státním a hospodářském aparátě nepřátelské živly, ve skutečnosti neexistovalo a že k žádnému spolčení mezi obviněnými nedošlo. Toto « protistátní spiklenecké centrum » bylo uměle vykonstruováno vyšetřováním. K těmto závěrům dospěl Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 12.3.1963 pod čj. 1 Tz 30/63 v trestní věci Josefa Franka, který byl z obžaloby státního prokurátora v celém rozsahu zproštěn. Z výsledků vyšetřování trestní věci proti Ant. Prchalovi a Karlu Košťálovi a z trestního řízení proti Bohumilu Doubkovi a Vladimíru Kohoutkovi vyplývá, že vyšetřováním nebyla zjištěna souvislost, která by prokazovala vzájemné spojení jednotlivých obviněných k páchání protistátní trestné činnosti. Obvinění, pokud se k tomuto spolčení doznali, byli k tomuto doznání přinuceni orgány vyšetřování psychickým nebo fyzickým nátlakem. Rovněž tak osoby, které byly k obviněným slyšeny jako svědci, byly k těmto výpovědím přinuceny za použití nezákonných vyšetřovacích metod. Písemné dokumenty, které byly v tomto směru použity k usvědčení obviněných, neprokazovaly jejich trestnou činnost, a v některých případech těmto dokumentům byl dáván jiný smysl resp. byly upraveny a zfalšovány tak, aby trestná činnost obviněných mohla být jimi prokázána. K zatčení obviněných došlo na podkladě neprůkazných a neprověřených materiálů, které orgány bezpečnosti v mnohých případech získávaly nezákonnými metodami. V průběhu celého vyšetřování byly hrubě porušovány základní zásady přípravného řízení. Protože orgánové vyšetřování byli si vědomi toho, že nemají dostatek průkazného materiálu k usvědčení obviněných, byli obvinění nuceni psát životopis a dělat sebekritiku. Překrucováním a falšováním výpovědí obviněných a svědků byla zkreslována činnost obviněných. Takto překroucených a zfalšovaných materiálů bylo použito k jejich usvědčení. Když s obviněnými byly pak sepisovány protokoly k jejich « trestné činnosti », byly tyto protokoly orgány vyšetřování upravovány tak dlouho, až jednotliví obvinění pod nátlakem orgánů vyšetřování podepsali protokoly, v nichž se « k trestné činnosti » přiznávali. K hlavnímu líčení byli obvinění připraveni tak, že tzv. « závěrečné protokoly » museli se naučit nazpamět a ještě před procesem bylo s nimi funkcionáři ministerstva národní bezpečnosti hovořeno a byli přesvědčováni v tom směru, aby vypovídali přesně podle protokolů. Pro případ podstatného odchýlení se od těchto protokolů před soudem bylo zajištěno zmaření takovéto výpovědi. Na některé z obžalovaných bylo působeno i nezákonným zatčením jejich manželek. Z výpovédi Doubka Nejvyšší soud zjistil, že i posudky tzv. komise znalců byly vypracovány neobjektivně tak, aby mohla jimi být potvrzena koncepce o protistátním spikleneckém centru a o škodách, které obžalovaní měli našemu státu napáchat. Tyto znalecké posudky byly formulovány tak, aby nebyly v rozporu s výpovědmi obžalovaných případně svědků. O nesprávnosti a neobjektivnosti těchto posudků svědčí i ta skutečnost, že byly zpracovány až po skončení vyšetřování bezprostředně před soudním projednáním věci. Že jsou tyto posudky 10

tzv. komise znalců nesprávné a neobjektivní svědčí i nové posudky, které byly vypracovány v revizním řízení v trestní věci proti Golldmannovi a spol. Rudolfu Slánskému bylo kladeno za vinu, že zneužil svého postavení generálního tajemníka KSČ k vytvoření protistátního spikleneckeho centra, které si stanovilo cíl, zmocnit se trockistickými metodami strany i státního a hospodářského aparátu a přivodit pak zvrat lidově demokratického zřízení a obnovit kapitalismus v naší vlasti. Toto « centrum » měl vytvořit z nejrůznějších osob z řad západní emigrace, zejména odchovanců sionistických organizací trockistů, buržoazních nacionalistů, starých špionů a jiných nepřátel československého pracujícího lidu. Tyto pak měl prosadit na klíčové pozice ve straně i ve státním a hospodářském aparátě. Takto měl prosadit Ludvíka Frejku za předsedu Národohospodářské komise ÜV KSČ, Josefa Franka na místo zástupce generálního tajemníka ÜV KSČ, na úseku průmyslu, peněžnictví a obchodu, Bedřicha Gemindera jako vedoucího mezinárodního oddělení ÜV KSČ. Spojil se s Vladimírem Clementisem a ustanovil jeho náměstky společně s Geminderem na ministerstvu zahraničních věcí Vávro Hajdů a Artura Londona, náměstky ministra zahraničního obchodu se jeho přičiněním stali Evžen Lobl a Rudolf Margolius a náměstkem ministra národní obrany Bedřich Reicin. Rozestavoval dále nepřátelské živly v aparátě KSČ zejména na místa vedoucích tajemníků KSČ v nejdůležitějších průmyslových krajích. Tak společně s Marií Švermovou měl dosadit do funkce krajského tajemníka KSČ v Brně Otto Šlinga, jako spojku centra s imperiaJistickými rozvědkami ustanovil Slánský André Simoneho, Karla Švába ustanovil vedoucím bezpečnostního oddělení ÚV KSČ, později jako náměstka ministra národní bezpečnosti, aby zajištoval ochranu centra před odhalením. Stejně tak jednotliví členové vedení spikleneckého centra měli získávat a rozmísťovat další nepřátelské živly. Společně s Josefem Frankem, Ludvíkem Frejkou a Bedřichem Geminderem obsazovali klíčové pozice ve státním a hospodářském aparátě třídně nepřátelskými a cizími živly. Ludvík Frejka měl v rámci předchozí dohody s Rudolfem Slánským prosadit do NHK V. Jančíka, J. Golldmanna, K. Marcuse a Fr. Kolára, do hospodářských funkcí Lobla, Margolia, Jičínského, Tichého, Bártu, Radu, Holého, Outratu, Fischla, Vlka, Trojana, Eislera, Rudingera, Shlesingcra, Kučeru, Cvachovce, Šimandla, Eckarta, a do ÚPK M. Reimana. Jak již bylo uvedeno výsledky přešetrení prokázaly, že « centrum » neexistovalo, a že také nebyla mezi jednotlivými obviněnými dohoda k páchání protistátních trestných činů. Rudolf Slánský byl po zatčení nejprve vyslýchán ke kádrové politice, kde uváděl jako nepřátele osoby, které již tehdy, až na výjimky, byly zatčeny. Při konfrontaci Slánského s Löblem usvědčoval ho Löbl, že je hlavou spiknutí. Evžen Löbl ve své výpovědi ze dne 17.4.1963 uvedl, že po té, když byl zatčen (24. listopadu 1949) byl nejdříve vyslýchán ke spolupráci s Hermanem Fieldem. Později v průběhu vyšetřování byl obviněn ze spolupráce s Clementisem jako slovenský buržoazní nacionalista a v r. 1951 jako židovský buržoazní nacionalista, který z příkazu židovského velkokapitálu měl provádět protistátní činnost. Později v r. 1951 byl obviněn, že sestál společníkem Slánského a začátkem r. 1952 bylo mu sděleno Vladimírem Kohoutkem, že všechny 11

dosud sepsané protokoly o výpovědích se musí přepsat, a to proto, že je členem « protistátního spikleneckého centra » vedeného Rudolfem Slánským. Dále uvedl, že začátkem r. 1950 mu bylo Karlem Švábem vyhrožováno v Ruzyni zabitím, když se k trestné činnosti nedozná. Z osob, které Slánský označoval za nepřátele strany a lidově demokratického zřízení, byly již rehabilitovány London, Hajdů, Pavel, Drgač. Spolčení k protistátním cílům je žalobou dovozováno z toho, že Slánský věděl o závadné minulosti některých osob, které prosadil do významných funkcí, ať již jde o závadu v jejích minulosti, např. pokud jde o Švába a Franka o jejich závadném chování v koncentračním táboře, u jiných, o jejich trockistické minulosti, buržoazním původu apod., že tedy věděl, že mu budou zavázáni a budou plnit jeho nepřátelské pokyny. « Žaloba vychází dále z toho, že « spiklenci » věděli, jeden o druhém, že provádí nepřátelskou činnost, aniž bylo třeba, aby se k tomu výslovně domlouvali. Novým výslechem osob, které byly již rehabilitovány, je zjištěno, že pokud v takovém směru vypovídaly, činily tak na nátlak bezpečnostních orgánů. Dokumenty uvedené pod čís. 7,17, 18, 19, 20, 22, 23, 24, 25, 57, 58, 44, 55, 56, 59, 60, 73 nelze pokládat za průkazné. Provedené došetření neprokazuje, že by u jednotlivých obviněných byla zjištěna trestní odpovědnost za provádění nepřátelské kádrové politiky. Prosazování bývalých statkářů Kuthanů Šlingem a jejich odsouzení pro rozvratnou činnost na ČSSS je možno považovat za prokázané dokumenty založenými ve státně-bezpečnostním svazku. Toto Šlingovo jednáni není však možno považovat za trestný čin. Dále je obviněným žalobou kladeno za vinu, že Rudolf Slánský ovlivňoval činnost ministerstva zahraničních věcí prostřednictvím Bedřicha Gemindera za spoluúčasti Vladimíra Clementise, Vavro Hajdů a Artura Londona. Obvinění měli společně rozmisťovat záškodnické živly jak na ministerstvu, tak v zastupitelských úřadech a umožňovat jim, aby zůstaly v imperialistické cizině a působily tím našemu státu politické a finanční škody. Dále obvinění měli po únoru r. 1948 brzdit očistu v MZV. Tvrzení žaloby, že Slánský ovlivňoval nepřátelsky činnost MZV, k čemuž používal Gemindera, Clementise, Hajdů a Londona, bylo založeno v podstatě na jejich doznání. Toto spočívá zejména v tom, že do důležitých funkcí v diplomatické službě a na ministerstvu zahraničních věcí dosazoval nepřátelské živly, aby tak naši zahraniční politiku orientoval na západní imperialisty. Slánský byl předsedou pětičlenné stranické komise pro zpracování návrhů na jmenování titulářů v zahraniční službě. Měl plnou odpovědnost za obsazování míst titulářů v zahraničí, ale jeho slovo bylo rozhodující i při obsazení jiných důležitých míst na MZV. Za situace, kdy je otřesena hodnověrnost jeho doznání i ostatních jmenovaných a nejsou k dispozici jiné důkazy, není zjištěno ani to, že Slánský záměrně mařil očistu na MZV. Dokument č. 70, který byl v procesu předložen a podle něhož Slánský obdržel z MZV dne 12.11.1949 seznam zaměstnanců MZV, kteří by měli být z kapitalistických států odvoláni, avšak do 15.5.1950 nic neučinil, sám o sobě neprokazuje jeho vinu. Z osob uvedených na tomto seznamu, 12

se 31 zaměstnanců odmítlo vrátit do ČSR, avšak až na 3 případy podali resignaci do 1.1.1950. Mohlo se tedy stát tak až po té, kdy byli vyzváni, aby se vrátili. Geminder vypovídal o tom, že již na jaře 1948 dostal Slánský od vedení AV N F návrh na očištění min. zahraničních věcí od nespolehlivých a nepřátelských živlů. V připojených seznamech bylo uvedeno 290 jmen nejreakčnějších probenešovských elementů, kolaborantů a podobných živlů. Slánský prý návrh zadržel u sebe a různými výmluvami brzdil dlouhou dobu jeho provedení. To umožnilo dezertovat mnoha osobám z jejich místa, defraudovat státní finanční prostředky. Takový dokument, který by však tato tvrzení potvrzoval, není. Nelze proto jej činit za to trestně odpovědným. Pokud jde o obvinění, že Slánský chránil na MZV trockistickou skupinu Dufek-Hajdů, bylo prošetřením zjištěno, že ve skutečnosti o trockistickou skupinu nešlo. Také písemné dokumenty uvedené pod č. 67, 68, 69, 70 nelze pokládat za průkazné. Z této situace s přihlédnutím k tomu, co bylo zjištěno při prověřování obviněných z řad pracovníků MZV — nelze vyvodit trestní odpovědnost Slánského. Pokud jde o obvinění, že Geminder prosazoval na MZV trockistickou skupinu a napomohl jí uchvátit tamní ZO KSČ, bylo spolehlivě prověřeno, že obvinění v tomto směru bylo uměle vykonstruováno. Vyšlo najevo, že byly uměle zveličovány vleklé osobní spory mezi dvěma skupinami funkcionářů ZO KSČ a svědci proti Geminderovi, London — Dufek a další, byli k nepravdivému doznání a výpovědem hrubým nátlakem přinuceni. Protokoly byly sepsány ještě před výslechem obviněných a svědci (Klinger) jej podepsali pod dojmem pohrůžek. Také pokud jde o obvinění, že Clementis vytvořil na MZV jako příslušník protistátního spikleneckého centra skupinu s cílem docílit zvratu lidově demokratického zřízení nemá opodstatnění. Pokud je mu kladeno za vinu, že vědomě škodil na úseku zahraniční politiky jmenováním nepřátelských elementů do funkcí v diplomatických službách, třeba uvést, že to nebylo výlučně v pravomoci Clementise, ať již jako státního tajemníka, tak později ve funkci ministra zahraničních věcí. Výběr osob pro tyto funkce prováděly zvláštní k tomu zřízené komise. Prověřením bylo také zjištěno, že na MZV nikdy žádná trockistická skupina nebyla. Pokud tam byly určité rozpory, šlo pouze o běžné osobní spory mezi jednotlivými funkcionáři. Neprokázala se ani trestná činnost, které se mál Clementis dopustit se Slánským a Geminderem na úseku MZV, ani trockistická skupina na témže ministerstvu, kterou měl údajně podporovat. Tyto skutečnosti jsou také potvrzeny rozsudkem Nejv. soudu ve věci Artura Londona ze dne 2.2.1956, kdy byl tento zproštěn z trestné činnosti, kterou měl spáchat s Clementisem a zproštujícím rozsudkem Nejv. soudu ze dne 16.5.1956 ve věci Vávro Hajdů, který taktéž měl páchat trestnou činnost v součinnosti se Slánským a Geminderem na MZV. Žaloba činí Slánského odpovědným, že záškodnickým způsobem ovlivňoval činnost ministerstva vnitra, později ministerstva národní bezpečnosti, usiloval o to, aby toto ministerstvo ovládl, což činil jako předseda bezpečnostní komise 13

ÚVKSČ i prostřednictvím Karla Švába jako vedoucího bezpečnostního oddělení CV KSČ, později náměstka ministra národní bezpečnosti tím, že hlavní funkce obsadil nepřátelskými živly. Cílem mělo být oslabit bezpečnostní aparát a umožnit velezrádnou, špionážní a sabotážní činnost imperialistických rozvědek. Žaloba se zřejmě opírala o výpovědi Slánského a Švába podle nichž si Slánský Švába zavázal tím, že kryl jeho závadné chování v koncentračním táboře. K tomu byly připojeny jako dokumenty dopis spoluvězně Švába, který líčí nesprávné a sobecké jednání Švába v koncentračním táboře. Jako nepřátele, které prosadil do služeb ministerstva vnitra byli jmenováni Josef Pavel, Osvald Závodský, Oskar Valeš a Štěpán Plaček. Z nich Josef Pavel a Oskar Valeš byli již rehabilitováni. Za průkazný nelze pokládat ani dokument č. 72, který rovněž měl toto obvinění prokázat. Za hodnověrné důkazy nelze považovat výpovědi Slánského a Karla Švába a ani procesní materiály samy o sobě neposkytují důkazy o záškodnické činnosti Slánského na tomto úseku. Současně je však třeba uvést, že zasahování Slánského do bezpečnosti a nezákonné metody v bezpečnosti uplatňované, nebyly vyšetřováním nijak objasněny zřejmě proto, aby nevyšly najevo, že tytéž metody byly používány i proti Slánskému, jak nyní z. provedeného došetření je bezpečně prokázáno. Žaloba činí trestně odpovědným Slánského za záškodnickou činnost, kterou prováděl společně s Frankem na úseku zemědělství tím, že podporovali vesnické boháče, umožňovali jim vstup do JZD i do strany, v širokém měřítku je prosazovali na vedoucí místa v ČSSS. Jako pomocníky Slánského a Franka uvádí žaloba Josefa Smrkovského a Otto Šlinga. Záškodnickou činnost na tomto úseku doznával Slánský i Frank. V jejich doznání je však uvedeno jen velmi málo konkrétních faktů a při přešetření bylo zjištěno, že se jednak nestaly a pokud se staly nelze z nich dovodit trestní odpovědnost Rudolfa Slánského. To potvrzuje též rozsudek Nejv. soudu ze dne 12.3.1963 čj. 1 Tz 30/63 v trestní věci Josefa Franka. Dále bylo zjištěno, že Josef Smrkovský ve funkci generálního ředitele ČSSS neprováděl záškodnickou činnost a pokud Slánský doznával, že s jeho souhlasem byl významnou funkcí pověřen býv. agrárník Hojdar (rozsudek neuvádí jeho jméno) ani v případě, že by toto doznání bylo pravdivé, nešlo by o trestný čin. Prověřením nebylo také zjištěno, že by Slánský měl nějakou účast na tom, že Šling prosadil velkostatkáře Kuthana na odpovědné funkce. Provedeným šetřením nebyla také zjištěna ani trestní odpovědnost Rudolfa Slánského za škodlivé disproporce mezi nízkými cenami obilí a jinými zemědělskými produkty a vysokými výkupními cenami nadkontigentního masa. Žaloba Činí Rudolfa Slánského a Otto Šlinga vinnými, že vytvořili spikleneckou sít složenou z reakčně zaměřeného generálního kroužku v Brně. Dále činí Rudolfa Slánského vinným, že společně s Bedřichem Reicinem a dalšími nepřáteli ve vedení armády sabotovali výstavbu armády, zejména pokud jde o její očistu upevňování jejího lidově demokratického ducha a jejího budování po vzoru sovětské armády a naopak snažili se vytvořit organizační, kádrové a materielní podmínky pro obnovu kapitalistické armády. Žaloba neuvádí 14

důkazy, zřejmě však vychází z doznání Slánského, Reicína a Šlinga a ze znaleckého posudku, který byl vypracován odbornou komisí MNO, který podrobně rozvádí, na kterých úsecích byla sabotáž v armádě prováděna. Přešetřením bylo zjištěno, že pokud jde o stranicko—politickou práci, kde sabotáž měli provádět Bedřich Kopold, Otto Hromádka, a Antonín Svoboda, byli tito neprávem odsouzeni za sabotáž na tomto úseku a byli již plně rehabilitováni. Otázky výzbroje, výstroje, výcviku a složení armády byly prošetřeny u případů odsouzených býv. generálů Drgače, Drnce a Bulandra, a bylo prokázáno, že pokud doznávali nepřátelský a škůdcovský charakter své činnosti na tomto úseku, že k tomuto byli donuceni nezákonnými vyšetřovacími metodami. Dále bylo zjištěno z výpovědi gen. Václava Kratochvíla, že « závěrečná zpráva o sabotáži a diversní činnosti v čs. armádě », kterou komise vypracovala a která sloužila jako hlavní důkaz, je neobjektivní a obsahuje nesprávné závěry. Dokument uvedený pod Č. 71 nelze pokládat za průkazný důkaz k tomuto úseku jejich činnosti. Provedeným šetřením nebyla zjištěna taková činnost, která by v tomto směru zakládala trestní odpovědnost u Slánského a Šlinga. Slánskému je dále kladeno za vinu, že pro cíle spiknutí zneužil své funkce v branném výboru Národního shromáždění. Toto obvinění je opřeno pouze o skutečnost, že Slánský byl členem branného výboru Národního shromáždění a není nijak dokumentováno. Nelze proto z této skutečnosti, když jinak nic závadného k této činnosti Slánského zjištěno nebylo, Činit závěry v žalobě uvedené. Slánský a ostatní obvinění mimo Fischla měli provádět rozsáhlou špionáž, a to Slánský, Geminder a další s agentem IS Koni Ziliacusem. Slánský měl Ziliacusovi předávat ústní i písemné špionážní zprávy, které měly být odesílány prostřednictvím Gemindera, Londona a dalších spoluúčastníků spiknutí. Žaloba blíže neuvádí a nehodnotí důkazy, jimiž opírá závěr o vině v tomto směru. Zřejmě se vycházelo z toho, že podle jednoho z dokumentů Koni Ziliacus byl za první světové války spojovacím důstojníkem anglické výzvědné služby u čs. legií na Dálném východě. V jednom z dopisů doporučuje Ziliacus, aby « ČSR přijala tzv. Marshallův plán a stala se tak mostem mezi Východem a Západem. » Po rezoluci informbyra k postoji Jugoslávie uvnitř socialistického tábora navštívil Ziliacus Tita a v tisku se postavil proti rezoluci informbyra. T o vedlo k přesvědčení, ze Ziliacus je agentem imperialistických rozvědek. Dokumenty uvedené pod č. 26,27,28, 29, 30, 32,33, 36,40, 41,42 nelze pokládat za průkazné. Dále se vycházelo z výpovědí jednotlivých obviněných Slánského; Gemindera, Londona, Kavana, Goldstückera, Margolia a Frejky, kteří se k trestné činnosti přiznávali a vzájemně se usvědčovali. Při přešetření bylo zjištěno, že Goldstücker, Kavan i London své výpovědi odvolali a prohlásili je za vynucené. Písemné spojení mezi Ziliacusem á Slánským podle výpovědí Goldstückera, Kavana a Londona nemělo špionážní charakter. Obsah osobních rozhovorů mezi Slánským a Ziliacusem nelze již prověřit, nebot těmto dvěma rozhovorům byli přítomni Geminder a Frejka a třetího dne se zúčastnil Kavan, který však rozhovorům nerozuměl, neboť neovládal ruský jazyk. Doznání, které jednotliví obvinění učinili, jakož i jejich výpovědi, pokud se jimi vzájemně v tomto směru usvědčovali, nelze považovat za věrohodné. 15

Nebylo proto zjištěno nic, co by potvrzovalo že šlo v daném případě o špionážní činnost. Za součást protistátní činnosti Rudolfa Slánského bylo považováno i to, že Moše Pijadeho při jeho návštěvě v Praze i po « odhalení titovské kliky » ujištoval o shodném postupu s Titem. Tento závěr se opírá jen o doznání Slánského. Dokumenty uvedené pod č. 37, 38, 39, 43, které měly potvrdit tuto činnost, nelze považovat za průkazné a nelze proto ani v tomto směru dovodit, že se Rudolf Slánský dopouštěl protistátní trestné činnosti. Rovněž tak špionáž, která měla být prováděna ve prospěch Izraele, byla vykonstruována z pomoci sionistickým organizacím a z tajných schůzek Slánského a Gemindera na izraelském velvyslanectví. K tomuto obvinění Geminder vypověděl, že s dr. Felixem se osobně setkal pouze jednou, když žádal o přijetí u Slánského a jím byl odkázán na Gemindera, přičemž Felix žádal, aby bylo povoleno další vystěhovalectví do Izraele a byly ponechány v činnosti židovské organizace. S izraelským vyslancem Űberem se sešel osobně Geminder jen jednou, a to na recepci v Černínském paláci. Jiné důkazy soudu v tomto směru předloženy nebyly. Nejde proto ani v tomto směru o trestnou činnost. Šlingovi je kladeno za vinu špionážní spojení s agentem americké výzvědné služby Emanuelem Voskou. Styky Otto Šlinga s Emanuelem Voskou jsou značně zveličeny a neodpovídají skutečnosti. Podle dostupného materiálu bylo zjištěno, že Šling byl ve spojení s Emanuelem Voskou, Bělinou, Patzákovými. Tato skutečnost je potvrzována dopisem Šlinga Voskovi ze dne 17.4.1939, výpovědi Emanuela Vosky ze dne 25.5.1956 a dopisem Běliny Voskovi ze dne 23.4.1939. Výpověd Otto Šlinga v tomto směru je podepřena pouze zjištěním, že Bělina s nimž Šling úzce spolupracoval, prováděl provokatérskou činnost proti komunistům na základě které byli pak někteří komunističtí funkcionáři až do přepadení Sovětského svazu hitlerovským Německem internováni. Jinak další části Šlingovy výpovědi nejsou podepřeny důkazy. Jeho výpověd, že zaslal další dopisy obsahující zprávy o emigraci do New Yorku konzulovi a Aloisu Laurinovi jinými důkazy podloženo není, vyjma výpovědi Vosky v jednom dalším dopise. Zejména není zjištěno, že Šling měl s Voskou po roce 1948 spojení, které by zakládalo skutkovou podstatu trestného činu špionáže. André Simonemu je kladeno za vinu, že předával řadě cizích špionů zprávy získané od dalších členů protistátního spikleneckého centia. Tyto zprávy měl podávat zejména americkým špionům Mauricu Hindusovi a Davidu Schobrunnovi a agentu Alexandru Werthovi a Willertovi, kteří se kryli pláštíkem novinářské činnosti. Toto obvinění je prokazováno především doznáním Simoneho, dále svědectvím Josefa Justa, který byl v roce 1946 na mírové konferenci v Paříži jako šifrant čs. delegace a nepřímým svědectvím Josefy Slánské. Simone byl pověřen stykem i se západními novináři, kteří byli hodnoceni později jako špioni. Simoneho styky s těmito novináři byly známy příslušným činitelům a proto nelze se ztotožnit s tvrzením, že by Simone v tomto směru takto jednal v rámci protistátního spikleneckého centra. Simone ve svém dopise, který napsal před popravou, popírá, že by kterémukoliv z cizích novinářů poskytl tajné informace nebo štvavý materiál proti zájmům lidově demokratického 16

Československa. Svědek Just v roce 1956 svoji výpověd o tom, že Simonemu předával tajné zprávy, týkající se čs. delegace na mírové konferenci v Paříži, odvolal. Svědecká výpověd Josefy Slánské, ve které v podstatě tvrdí, že se Slánský znal se Simonem, nic z hlediska trestní odpovědnosti neprokazuje. Rovněž tak Evžen Löbl, který byl slyšen v roce 1956, nepotvrdil v tomto směru nějakou závadnou činnost Simoneho. Je nepochybně prokázáno, že se Simone stýkal s celou řadou zahraničních novinářů, což také spadalo do náplně jeho práce v ministerstvu informací. Vyšetřování označilo západní novináře, s nimiž se Simone stýkal, i Simoneho za špiony, aniž by tato tvrzeni byla podložena nějakými důkazy. Z materiálů předložených soudu, nelze vyvodit ani podezření, že by Simone ve styku s uvedenými novináři prováděl špionážní činnost. André Simonemu je kladeno za vinu, že v září 1939 se zavázal ke špionážní spolupráci francouzskému ministru a sionistickému velkokapitalistovi Mendelovi. Toto obvinění se opírá o doznání Simoneho. Přešetřením bylo zjištěno, že Simone tyto údaje uváděl ve svých životopisech již dříve před svým zatčením. O Mandelovi uvádí, že se s ním seznámil v roce 1937 u pokrokové francouzské novinářky Tabouis v přítomnosti sovětského vyslance Surice. Mandel byl v té době stoupencem spojenectví se Sovětským svazem. Simone byl v prosinci 1939 zatčen francouzskou policií a internován. Na intervencí Ripky byl z internace propuštěn a vyhoštěn z Francie. V tomto bodě nelze vyvodit rovněž ani podezření ze závazku ke špionážní spolupráci. André Simonemu je dále žalobou kladeno za vinu, že se zavázal ke špionážní spolupráci s britskou výzvědnou službou IS jejím agentům Willertovi a Cowardovi a americké výzvědné službě prostřednictvím jejího agenta Davida Schönbrunna. Tento závazek ke špionážní spolupráci je potvrzován doznáním Simoneho. Toto doznání však nemá průkazní hodnotu proto, že bylo vynuceno nezákonnými metodami a je rovněž nepravděpodobné již také pro jeho obsah. Pokud jde o Cowarda mělo být v jeho závazku výslovně uvedeno, že případné ztráty a škody Simonemu vzniklé jeho činností ve službách IS mu nedávají právo na odškodnění. André Simone ve svém dopise, který napsal před popravou, své původní doznání odvolal. Ze zprávy zahraničně-zpravodajské rozvědky ze dne 9.10.1952 je patrno, že kromě Cowarda není na ostatní agenty, v tomto bodě uvedené, žádných poznatků. Coward dle této zprávy je znám pouze jako autor divadelních a hudebních děl a scénářů filmů. Také v tomto bodě nelze proto vyvodit ani podezření, že se Simone zavázal nebo spolupracoval s agenty IS Willertem a Cowardem. Clementisovi je kladeno za vinu, že se po roce 1945 ve funkci státního tajemníka a později i ministra zahraničních věcí spojil se západními diplomaty Dejeánem, Nycholsem, Diksonem a Steinhardem a prováděl v jejich zájmu špionážní činnost proti ČSR. Špionážní styky Clementise byly v soudním řízení vzaty za prokázané jen Ciementisovým doznáním a jiné důkazy (kromě fotografií západních diplomatů) soudu předloženy nebyly. S ohledem na to, jakým způsobem bylo vynuceno při vyšetřování jeho přiznání, je závěr žaloby o tom, že Clementis v tomto směru prováděl špionážní činnost, naprosto neodůvodněný. 17

K tomu je rovněž třeba dodat, že Clementis ve svém dopise, který napsal před popravou, toto obvinění popřel a své doznání v plném rozsahu odvolal. Clementisovi je dáváno za vinu, že když byl zatčen francouzskou policií vyzradil důležité podrobnosti o činnosti některých komunistických představitelích, kteří byli ve Francii v emigraci a že se zavázal ke špionážní spolupráci francouzské špionážní službě SURETTE nationále. Je zjištěno, že Clementis se v roce 1939 dostal na protistranickou platformu a že měl již dříve po celou dobu emigrace i po ní, když byl ve funkci státního tajemníka a později ministra zahraničních věcí, úzké styky s reakčními politiky Ripkou, Osuským a Benešem, kteří za něho intervenovali když byl francouzskými úřady internován Tyto skutečnosti jsou potvrzovány dokumenty, které jsou přiloženy k vyšetřovacím svazkům a které byly předloženy soudu. Avšak i za předpokladu, že jsou tyto dokumenty správné, nelze z nich dovodit žádnou konkrétní trestnou činnost. Nebyla také potvrzena žaloba, že se Clementis zavázal ke spolupráci s francouzskou policií SURETTE nationále. Svědek Jirčík, který k tomuto obvinění vypovídal, uvedl, že o Clementisově spolupráci s francouzskou policií se dověděl z rozhovoru svého představeného komisaře Luita s jiným policejním úředníkem, jejichž rozhovor tajně vyslechl. Nešlo tedy o jeho přímý poznatek, ale jen o podezření, což mimo jiné potvrzuje i svědek Bartík, který uvedl (dokument č. 28), že původní zprávu o Clementisově závazku dostal, že však byla zcela neurčitá. Pokud svědek Jirčík vypovídal před soudem u hlavního líčení, je třeba konstatovat, že sám jako svědek byl 2 a půl roku bezdůvodně držen ve vazbě, což muselo mít vliv na jeho výpověd. Při přešetření (6.6.1956) vypovídal Jirčík rozpačitě a zmateně a nedovedl rozpory ve svých výpovědích vysvětlit. Vzhledem k výsledkům přešetření nejsou dány podklady pro závěr žaloby, že Clementis se zavázal ke špionážní spolupráci s francouzskou SURETTE nationále. Ludvíku Frejkovi je kladeno za vinu, že v září 1941 podepsal závazek o podpoře válečných cílů britského impéria a spojeneckých vlád s tím, že i po válce bude pracovat pro Anglii. Při vyšetřování i u hlavního líčení Frejka doznal, že kpt. I. S. Pichlerovi podepsal závazek ke spolupráci. Tento závazek měl být podepsán také dalšími osobami, které měly být drženy v internačních táborech. Tato trestná činnost je dokumentována pouze doznáním Ludvíka Frejky. Jiných důkazů, které by trestnou činnost v tomto směru potvrzovaly, není. Vzhledem k tomu za jakých podmínek k tomuto doznání došlo, nejsou proto ani v tomto případě žádné podklady pro závěr žaloby o vině Frejky, Frejkovi je dále kladeno za vinu, že na podzim 1947 se sešel v Praze s Hermanem Fieldem a informoval jej o dvouletém hospodářském plánu, zejména o jeho plnění v základním odvětví. Frejka doznal při vyšetřování i hlavním líčení, že Fielda informoval na jeho přání o našem dvouletém hospodářském plánu a jeho plnění na jednotlivých úsecích, čímž mu dal jasný přehled o stavu našeho hospodářství. Jako usvědčující dokumenty byly předloženy výpisy z protokolů Pavlíka a Zsigmundiho, které usvědčují Frejku z jeho spojení s Fieldem. Údaje, které Frejka řekl Fieldovi o dvouletém plánu a jeho plnění, nejsou nijak konkretizovány, takže se nedá hodnotit jakou měly důležitost a zda 18

obsahovaly státní, hospodářské či jiné tajemství. Z uvedeného nelze proto dovodit žádnou trestnou činnost Frejky. Rudolfu Margoliovi bylo kladeno za vinu, že byl ve spojení s býv. švédským vyslancem Vinterem, kterému od roku 1949 do roku 1951 podával zprávy o Čs, zahraničním obchodě. Margolius při vyšetřování doznal, že špionážní zprávy, které podával švédskému vyslanci Vinterovi, měly vliv na uzavření politické dohody mezi ČSR a Švédskem. V dohodě na léta 1950-1951 přistoupilo Švédsko na značné dodávky železné rudy, ale v průběhu plnění dodávky zastavovalo a zakazovalo dovoz čs. zboží, neodebralo-li Československo od' švédska jiné spotřební zboží. Při prošetřování bylo zjištěno, že ve spisech státně-bezpečnostního vyšetřování (podsvazek č. XIV) je zpráva dokumentační skupiny sektoru I. správy vyšetřování ze dne 24.3.1952, že se nepodařila najít žádný dokumentační materiál o špionážní činnosti Vintera. Dále bylo zjištěno, na základě zprávy dr. Macháčka z oddělení VII/4 MZO z 18.11.1951, že za odstoupení dolu Freji švédské vládě dostane ČSR zboží za 125 mil. Kčs, železnou rudu, kuličková ložiska, akumulátorové hmoty atd. Zpoždění v dodacím programu resp, dodání (pyritů) ze švédské strany jsme vázali na neplnění našeho závazku vůči švédské straně a využívali jsme ho k nátlaku na dodávku sjednané železné rudy a kuličkových ložisek. Na základě přešetření nebyla tedy v uvedeném směru zjištěna trestná činnost Margolia. Dále je Margoliovi kladeno za vinu, že byl ve spojení sé Ziliacusem, kterému prostřednictvím Kavana v roce 1948-1949 podával špionážní zprávy o potřebách čs. hospodářství. Margolius při vyšetřování a u hlavního líčení doznal, že prostřednictvím Kavana, který byl legačním radou čs. velvyslanectví v Londýně dostal koncem roku 1948 nebo začátkem roku 1949 dopis, ve kterém se pro Ziliacuse žádala informace o čs. hospodářství. Dopisy resp. materiály v této trestné činnosti Margolia nalezeny nebyly, takže nemohly být předloženy soudu. Při přešetřování bylo zjištěno na základě výslechů P. Kavana 28. 7. 1955, že proti němu bylo použito nepřípustných vyšetřovacích metod a že na základě těchto metod se přiznal a učinil své doznání i před soudem. Dále uvedl, že v prvém dopise, který četl od Margolia Ziliacusovi, byly uvedeny stručné zásady nóty, která byla MZV předána britskému velvyslanectví v Praze pro chystané jednání pro politickou dohodu. Druhý dopis, který Margolius při jednání v Anglii předal Kavanovi, pro Ziliacuse (jehož obsah Margolius Kavanovi vysvětlil), měl jednat o potížích při sjednávání dohody a že bylo třeba pomoci. Z uvedeného je zřejmé, že v tomto jednání Margolia nelze spatřovat trestnou činnost. Dále se klade Margoliovi za vinu, že na pokyn Löbla informoval M. Deanovou o situaci v našem hospodářství a dále jí poslal dopis, ve kterém uvedl, jaké množství bavlny dovážíme z SSSR a náš vývoz textilního a koženého zboží do SSSR. 19

Margolius při vyšetřování i u hlavního líčení doznal, že na pokyn Löbla přijal Deanovou, ředitelku americké výzkumné organizace pro zahraniční politiku « Foreign Policy Assotiation », kterou informoval o situaci v čs. hospodářství z hlediska zahraničního obchodu, šlo zejména o sdělení některých důležitých dat týkajících se čs. obchodní dohody s SSSR, skladby a podílu čs. vývozu do lidově demokratických států. Margoliovo doznání je potvrzeno jeho dopisem ze dne 30.3.1949, ve kterém sděluje Deanové některé okolnosti z předcházejícího obchodního jednání. Dopis obsahuje informace o obchodu s SSSR, a to, že v r. 1949 dovezeme 35 tis. tun bavlny, že dovoz budeme platiti vývozem textilií, a to asi 9 tis. tun bavlny a zbytek zůstane pro náš domácí trh a vývoz do jiných zemí. Dále v dopise píše, že vývoz čs. textilu do SSSR činil v roce 1948 18% a vývoz kožené obuvi 37% z celkového vývozu. Deanová této písemné zprávy použila pro bulletin časopisu výzkumné organizace « Foreign Policy Assotiation », kde napsala článek o problémech možnosti rozšíření obchodu mezi východem a západem při příležitosti zasedání hosp. konference pro Evropu v roce 1949 (dok. k čj. B/4-V-19463 č. 6). Přešetřením je zjištěno, že z obsahu dopisu nelze učinit závěr, že šlo o státní nebo jiné tajemství a proto ani tento skutek nelze kvalifikovat jako trestnou činnost. Žaloba klade za vinu Rudolfu Slánskému, že za pomoci Ludvíka Frejky později Josefa Franka sabotoval na hosp. úseku zejména v oboru plánování výstavby těžkého průmyslu, zanedbáváním těžby důlež. surovin, nesprávným rozmisťováním investic, vytvářením disproporcí mezi surovinovou základnou a výrobou, stanovením nízkých výrobních úkolů v rozhodujících odvětvích průmyslu a zachováváním starých organizačních forem (systém SPH). Je nepochybné, že Slánský byl o všech důležitých akcích prováděných v našem hospodářství informován a že byl informován i ústně Frejkou a jinými. Frejka doznával, že mnohamiliardové škody, které byly způsobeny na úseku hospodářství, byly způsobovány jím a společníky záměrně a totéž přiznal také Slánský. Za situace, kdy nelze považovat výpovědi Slánského a Frejky za hodnověrné důkazy, nelze ani dovodit závěr, že Slánský s těmito důležitými hospodář, akcemi souhlasil s vědomím, že jde o škůdcovské akce. Posudky vládní komise znalců sice odpovědnost Slánského i L. Frejky a dalších, za jednotlivé trestné činy jednoznačně stanovily, avšak při přešetření v některých případech znalci od svých závěrů upustili resp. byly vyvráceny novými znaleckými posudky, které Nejvyšší soud hodnotil. Dále je Frejkovi kladeno za vinu, že byla předčasně a zbytečně naplánována výstavba strojírenských závodů v Líšni, v Uh. Brodě, Hulíně, Uničově, Březně n/Hr., Levici, Ždáru n/Sáz., Doudlevci. Trestná činnost L. Frejky byla dokumentována jeho doznáním a znaleckými posudky ve věci plánování rozvoje strojírenství a ve věci výstavby traktorárny v Líšni u Brna. Přešetřením a zejména novými znaleckými posudky z března 1963 ve věci plánování rozvoje strojírenství, je prokázáno, že z hlediska tehdejší situace nelze nazvat výstavbu závodu v Uher. Brodě, Hulíně, Března n/Hr., Levici a Doud20

levcích za neúčelnou nebo neoprávněnou. Závody měly určeny vesměs výrobní programy, které byly tehdy nedostatkové a jejich rozvoj byl v souladu se základními úkoly prvého pětiletého plánu a celé naší výstavby. Taktéž nový znalecký posudek z března 1963 ve věci výstavby traktorámy v Líšni uvádí, že rozhodnutí stavět novou traktorárnu v Líšni u Brna bylo správné, neboř rozvoj mechanizace v zemědělství vyžadoval rozvinutou výrobu traktorů. V té době byly na naše hospodářství kladeny i oprávněné požadavky exportu. Ekonomicky bylo správné výrobu soustředit. Vzhledem k uvedenému a zejména na základě nových znaleckých posudků lze činit závěr, že L. Frejka se nedopustil žádné trestné činnosti v tomto směru. L. Frejkovi se dále klade za vinu, že koncepce rozvoje čs. průmyslu motorových vozidel navržená inž. A. Taubem, přestože byla z hlediska možností a potřeb čs. hospodářství neúčelná a nesprávná, byla přijata do návrhu plánu hosp. rozvoje ČSR na léta 1949-1953. Tato trestná činnost Frejky byla dokumentována jeho vlastním doznáním a znaleckým posudkem ve shora uvedené věci. Při přešetřování bylo zjištěno na základě výpovědi Fr. Fabingera ze dne 26. a 30.4.1957, že posláni Tauba a jeho návrhy měly kladný odraz při utváření Čs. automobilového průmyslu. Také nový znalecký posudek z března 1963 ve věci rozvoje čs. průmyslu motorových vozidel uvádí, že návrhy inž. A. Tauba nelze pokládat za škodlivé. Na základě tohoto materiálu a zejména nového znaleckého posudku lze činit závěr, že Frejka se žádné trestné činnosti v tomto případě nedopustil. Dále je Frejkovi kladeno za vinu, že plánování velkého vzrůstu textilií, kožedělné, gumárenské výroby bylo nesprávné a pro čs. hospodářství škodlivé. Trestná činnost Frejky byla dokazována jeho doznáním a znaleckým posudkem ve věci plánování nadměrného rozvoje textilního, kožedělného a gumárenského průmyslu. Na základě nového znaleckého posudku z března 1963 ve věci plánování rozvoje textilního, kožedělného a gumárenského průmyslu je patrno, že výstavba koželužny v Otrokovicích byla oprávněná, protože přinesla velké úspory na nákladech, umožnila podstatně zvýšit produktivitu práce tím, že se zkoncentrovala koželužská výroba, že se mohla odstranit rukodělná namáhavá práce; že postavení pneumatikárny v Púchově bylo nutné, že nebylo předčasné a že za ztráty z uvalení embarga na zařízení pneumatikárny nenesou vinu odsouzení, že dovezené zařízení mělo v době výstavby světovou úroveň a že čs. strojírenství v té době nebylo schopné dodat zařízení se stejnými parametry, že výstavba pneumatikárny, o níž bylo rozhodován/v roce 1947 a 1948, vzhledem k předpokládané tuzemské potřebě a exportu nebyla nesprávná, avšak na základě situace v roce 1949 a zaměření exportu nejevila se výstavba pneumatikárny nezbytně nutnou. Vzhledem k těmto vývodům nového znaleckého posudku je patrno, že Ludvík Frejka se nedopustil v tomto směru žádné trestné Činnosti. Žaloba dále viní L. Frejku, že plánování investic do železnorudných dolů a dolů na rudy barevných kovů bylo nesprávné, neboí potřeba našeho hospo21

dářství byla opačná. Trestná činnost L. Frejky byla dokazována jednak jeho doznáním a znaleckými posudky ve věci plánování nízkých investic do železorudných dolů a na rudy barevných kovů, ve věci plánování nízkého rozvoje těžby domácích rud, ve věci zastavení těžby žel. rudy v severomoravských (Šternberských) dolech a ve věci nízké těžby rudných barevných kovů ČSR. Z přešetřování a zejména ze znaleckého posudku z března 1963 ve věci plánování investic do rudných dolů, těžby domácích rud a zanedbání geologického průzkumu je patrno, že na odhadování zásoby bez udání kvality (okruh užitkových prvků) nebylo možné v dané době vynakládat velké investiční prostředky, Plánované investice měly pouze udržet chod existujících dolů do té doby, než geologický průzkum ověří dostatek zásob a stanoví jejich kvalitu. Ověřování zásob rud železa a barevných kovů je na každém čsl. ložisku, vzhledem ke komplikovaným tvarům a úložným podmínkám a pro velmi časté technotonické poruchy i zpravidla složitou mineralogickopetrografickou strukturu velmi náročné na odbornou úroveň pracovníků, na správnou volbu metodiky a techníky prováděných prací i na dobu ověření potřebnou. Za stavu popsané kádrové i technické základný byl to úkol obtížný a nereálný a plánované investice byly stavu úměrné. Taktéž nový znalecký posudek z března 1963 ve věci zastavení těžby žel. rudy v severomoravských (Šternberských) železorudných dolech dochází k závěru, že nár. hospodářství nevznikly žádné škody, ale právě naopak, včas bylo rozhodnuto o likvidaci dolů při jejich dotěžení. Vzhledem k novým znaleckým posudkům lze mít za to, že L. Frejka se nedopustil v tomto případě žádné trestné činnosti. Žaloba klade za vinu L. Frejkovi, že v potřebě hliníku byl náš průmysl závislý na dovozu a přesto nebyla věc řešena zajištěním tuzemskou výrobou. Tato trestná činnost L.Frejky byla jím doznána a potvrzena znaleckým posudkem ve věci výstavby hliníkového průmyslu. Při prošetřování bylo zjištěno, že o výrobě hliníku se jednalo již za prvé republiky, za okupace i po válce. Československo však nemělo potřebný bauxit, dostatek kuchyňské soli, sody a elektrické energie. Potřeba hliníku byla kryta dovozem z Kanady a dále se počítalo, že bude dovážen z SSSR, Jugoslávie a Maďarska. Po uvalení embarga na vývoz hliníku ze západních zemí, když také přestaly možnosti zásobování z Jugoslávie, nastala zvětšená spotřeba hliníku jako náhrada za barevné kovy. Vzhledem k tomu se stalo základem pro práci na zajištování výstavby průmyslu hliníku rozhodnutí PHR ze dne 4.10.1950, které stanovilo vybudovat hliníkárny na kapacitu 30 tis. tun ročně. Tímto usnesením bylo uloženo SÚP a min.: průmyslu, aby do 31.10.1950 společně předložily tento plánovaný úkol. Pro výstavbu hliníkárny měla velký význam dohoda s Maďarskem v roce 1951, která prakticky organizačně a materielně zajištovala podmínky pro výstavbu i provoz závodu. Na pozdější výstavbě hliníkárny, která se vlekla několik let, a jejíž koncepce byla několikrát měněna, nebyl již nikdo z odsouzených účasten. Také nový znalecký posudek z března 1963 ve věci výstavby hliníkového 22

průmyslu uvádí, že o možnostech výstavby hliníkárny v ČSR jednaly řídící orgány od roku 1947. Výstavba nemohla být reálně připravována, dokud nebylo zajištěno zásobování nového závodu surovinami (ze zahraničí), elektrickou energií a technickou dokumentací. Dohoda s Maďarskem sjednaná v roce 1951 byla základem pro skutečnou přípravu výstavby hliníkárny v Žďáru nad Hronom. Vzhledem ke zjištěným skutečnostem a zejména novému znaleckému posudku lze mít za to, že L. Frejka se nedopustil ani v tomto směru žádné trestné činnosti. L. Frejkovi je dále kladeno za vinu též to, že vysokými investičními částkami rozptýlenými na velký počet současně budovaných elektráren, neurychlil, nýbrž zabrzdil rozvoj naší energetické základny. Trestná činnost byla dokumentována jednak doznáním obviněného Frejky a jednak znaleckým posudkem ve věci plánování výroby elektrické energie a výstavby elektráren v 5 LP. Nový znalecký posudek z března 1963 ve věci plánování výroby elektrické energie a výstavby elektráren v prvním pětiletém plánu činí závěr, že jednotlivé názory komise znalců SÚP z roku 1952 ve věci plánování výroby, elektrické energie a výstavby elektráren v prvém pětiletém plánu, byly vysloveny jednostranně. Na základě dnešních zkušeností se jeví v jiném světle. Projekty plánu růstu výroby elektřiny a návrhy souhrnného přírůstku nové kapacity elektráren byly úměrné vývoji potřeb nár. hospodářství v celkové koncepci jeho rozvoje. Po zhodnocení důkazního materiálu nelze dovodit, že by se Frejka dopustil v tomto případě trestné činnosti. V dalším je L. Frejkovi kladeno za vinu, že rekonstrukce železáren v Třinci a přestavba vysokých pecí na Kladně byla škodlivá, že měla za následek zpomalení vývoje národního hospodářství. Trestná činnost byla prokazována vedle doznání L. Frejky znaleckým posudkem ve věci rekonstrukce železáren v Třinci. Při přešetření shora uvedené věci bylo zjištěno na základě výslechů několika svědků, že rekonstrukce železáren v Třinci a přestavba vysokých pecí byla správná. Také nový znalecký posudek z března 1963 ve věci odůvodněnosti rekonstrukcí hutí v Třinci a Kladně uvádí, že rekonstrukce železáren v Třinci byla technicky správná a ekonomicky účelná a též přestavba vysokých pecí v Kladně byla technicky správná a ekonomicky odůvodněná. Na základě nového znaleckého posudku lze míti za to, že L. Frejka se nedopustil trestné činnosti. Dále žaloba klade Frejkovi za vinu, že bylo prováděno plánování investiční výstavby bez projekce. Trestná činnost byla dokazována znaleckým posudkem ve shora uvedené věci a doznáním obviněného. Nový znalecký posudek z března 1963 ve věci plánování investiční výstavby bez projekce uvádí, že za zpracování technické a projekční dokumentace pro jednotlivé investice navrhované k zařazení do investičního plánu byl v prvé řadě odpověden přímý investor, který podle všech citovaných předpisů odsouhlasil u stavební organizace stav projekce. V dalším stupni jednotlivá generální ředitelství, později příslušná odborová ministerstva. Rozsah technické dokumentace při navrhování investice byl rozdělen v jednotlivých létech a byl patrný z jednotlivých směrnic a nařízení, jak jsou uvedeny v posudku. Z analyzy situace plánování a projektování investic je patrno, že byla těmto problémům věnována 23

pozornost ze strany ústředních orgánů. Ztráty, které vznikly, nutno posuzovat ve vztahu k faktickému rozvoji materielně technické základny, ke kterému došlo a kterým byl zajištěn plánovaný růst výroby. Na základě nového znaleckého posudku je zjištěno, že ani v tomto směru se Frejka nedopustil žádné trestné činnosti. Dále je Frejkovi kladeno za vinu, že bylo nesprávné zakoupení širokopásové válcovací tratě z USA. Trestná činnost je dokumentována znaleckým posudkem z roku 1952 a doznáním Frejky. Při přešetření této věci byl vyslechnut svědek inž. Černý dne 22.5.1956, který uvedl, že výstavba širokopásové tratě byla připravována tak, že skupina odborníků byla poslána studovat zkušenosti do SSSR. Této cesty se zúčastnil též inž. Jičínský. Když v roce 1950 bylo jasno, že širokopásovou trať z USA nedostaneme, byly podniknuty kroky, aby se část zařízení jak strojního, tak elektrotechnického dostalo do ČSR. Toto se částečně podařilo. Dále svědek inž. Steiner, který byl vyslechnut 25.5.1956 uvedl, že po vyhlášení embarga bylo ještě třeba splatit určité částky, ale jelikož tato otázka byla zásadní důležitosti, požádal ho Jičínský, aby mu pomohl k tomu, aby otázka širokopásové trati byla řešena na UV KSČ. Otázka byla skutečně na UV KSČ projednána na poradě, na které kromě jiných byl s. Dolanský, Kliment, Frejka a další. Bylo zde rozhodnuto, že splátka bude podána. Nový znalecký posudek z března 1963 ve věci zakoupení širokopásové válcovací trati z USA uvádí, že v březnu 1947 předložil dr. inž. Jičínský investiční komisi při gen. sekretariátu hospodářské rady zprávu, ve které zdůvodňoval výstavbu válcovny širokých pásů. Tento projekt byl komisí přijat a schválen v 31. až 33. schůzi ve dnech 17. až 19. března 1947. Návrh byl komisí zaslán na Ústřední plánovací komisi, která schválila projekt na své 132. schůzi za předsednictví dr. Outraty dne 25. června 1947. Účelnost postavení širokopásové válcovny byla od počátku nepochybná a národohospodářsky správná, neboť souvisela s rozvojem čs. strojírenského průmyslu. Výhledové plány výroby jemných a středních plechů, které vypracovalo býv. ředitelství čs. hutí, byly oprávněné. Tvrzení komise znalců z roku 1952, že za schválení návrhu na zakoupení širokopásové tratě a za uzavření a podepsání smlouvy odpovídají obžalovaní, není správné. Šetření ukázalo, že před podpisem byla ještě konzultována v Praze a v průběhu r. 1947-1951 byla záležitost a zejména placení předmětem porad a konzultací a schvalování na nejrůznějších, a to až na nejvyšších centrálních místech. Na základě shora uvedeného materiálu a zejména nového znaleckého posudku lze učinit závěr, že L. Frejka se nedopustil žádného trestného činu, ani v souvislosti s výstavbou širokopásové válcovny. Frejkovi je dále kladeno za vinu, že předčasná výstavba rafinerie minerálních olejů způsobila čs. hospodářství materiální škodu a že nebyla zajištěna dostatečně výstavba dusíkárny. Trestná činnost je dokumentována znaleckými posudky ve věci výstavby nové rafinerie minerálních olejů na Slovensku a ve věci výstavby dusíkárny v ČSR (Martinov) a doznáním L. Frejky. Při přešetřování shora uvedené věci bylo na základě výpovědí inž. Pátka, K. Bulatého, Pola, inž. Krátkého, inž. Veselého a inž. Tichého zjištěno, že s 24

otázkou výstavby přišli soudruzi ze Slovenska již v roce 1945. Bylo rozhodnuto, že bude závod vybudován na Iváni v Bratislavě. Nový znalecký posudek z března 1963 ve věci výstavby rafinerie minerálních olejů na Slovensku uvádí, že zařazení výstavby této rafinerie do dvouletého a prvního pětiletého plánu nebylo předčasné, že na umístění výstavby mělo základní vliv MNO, a že objekty u Trenčína jsou využívány. Pokud jde o výstavbu dusíkárny, byla již nutná od roku 1945 a byla zařazena do 2LP a přiděleno 450 mil. Kčs na její výstavbu. Nový znalecký posudek z března 1963 ve věci výstavby dusíkáren (MartinovLovosice) uvádí, že z vývoje výroby a spotřeby koksárenského plynu a z rozsahu investič. výstavby na Ostravsku není možno považovat rozhodnutí o přenesení výstavby dusíkárny z Martinova do Lovosic za nesprávné. Dusíkárna v Lovosicích byla vybudována na jiné surovinové bázi v oblasti, kde v té době v průmyslu bylo zaměstnáno jen 7 a půl až 10% obyvatelstva proti více než 30% na Ostravsku. Na základě materiálů, které byly získány při přešetření, je patrno, že jak rafinerie minerálních olejů, tak i výstavba dusíkárny, byly zařazeny do 2 LP a nebylo to zbytečné ani předčasné a byly zajištěny finanční prostředky. Proto zavinění Frejky i v tomto případě nepřichází v žádném směru v úvahu. Frejka je viněn též v tom směru, že plánování výstavby OKR, ve kterém neměly být postaveny nové doly, které by přinesly čistý přírůstek těžby, nic nepřineslo, ale mělo být rozptýleno 6,3 mil. Kčs. Trestná činnost byla dokumentována znaleckým posudkem ve shora uvedené věci a doznáním Frejky. Při přešetřování bylo zjištěno, že již v době okupace byly činěny pokusy ke zvýšení těžby černého uhlí sloučených dolů. Touto myšlenkou se zabývali technici OKR inž. Míček, Koučiczký a další. Ti také vypracovali tzv. ideový projekt. Tento však byl vypracován povrchně bez geologického průzkumu a dokumentace a bez náležitého hospodářského uvážení. Inž. Rada předložil tento ideový projekt Frejkovi jako plán Čs. dolů. Frejka tento ideový projekt zaslal Golldmannovi k posouzení. Golldmann byl iniciátorem návrhu na pozvání Sovětských expertů, kteří porvrdili správnost pochyb Golldmanna. Nový znalecký posudek z března 1963 ve věci oprávněnosti slučování dolů v Ostravě ve velkodoly uvádí, že ani ideový návrh OKR neobsahoval a ani sovětská expertiza neobsahovala ekonomické zhodnocení koncepce OKR (zejména produktivity práce, vlastních nákladů, možnost použití mechanizace apod.). Postup přípravy rekonstrukce OKR je možno považovat za správný potud, že byla správně vyžádána expertiza ideového návrhu ředitelství OKR, která se potom stala podkladem pro rozpracování dalších závěrů celé rekonstrukce. Na základě dokumentace, zejména znaleckého posudku lze činit závěr, že Frejka se nedopustil žádné trestné činnosti. Frejkovi se v dalším klade za vinu, že v roce 1947 se dohodl se Slánským na zavedení SPH do našeho hospodářství, čímž přispívali k přebujeloati administrativy a připravovali obnovení kapitalismu v ČSR. Trestná činnost Frejky byla dokumentována jeho vlastním doznáním a znaleckým posudkem v této věci. Při přešetřování této trestné činnosti v případě Ivana Holého na základě výpovědi Garliho, Febauera, Kionky a Partyka, nebylo zjištěno, že důvodem 25

zavádění SPH byly nějaké sabotážní úmysly Holého a dalších osob, s cílem zabrzdit možnost zavádění skutečného chozrasčotu. Bylo zjištěno, že SPH se staloširocepopularizovanou a všeobecně známou akcí, která měla podle výpovědi svědků za cíl zavést pořádek do podnikového hospodářství. Nový znalecký posudek z března 1963 ve věci ekonomicko-politické oprávněnosti SPH systému uvádí, že nově vzniklé národní podniky v roce 1948 bylo žádoucí jednotně organizovat, a to i v základních otázkách vnitropodnikového řízení. V roce 1948 nebylo prakticky možno (byl zde jen nepatrný počet sovětské ekonom, literatury) zavést sovětskou metodiku řízení, plánování, financování, evidence a chozrasčotu. Nebyly proto ani vytvořeny základní podmínky, např. na úseku národohospodářského plánování, ekonomických znalostí kádrů apod. Za těchto okolností a v těchto souvislostech je možno snahu o sjednocené řešení vnitropodnikové organizace provozního účetnictví a rozpočetnictví formou SPH hodnotit kladně i při nedostatcích, které tato metoda měla. Takto vytvářená určitá jednotnost prvky rozpočetnictví, kalkulace apod. usnadnila přechod na sovět. metodiku v roce 1956. Formu prosazování SPH v zájmu co nejširšího a nejrychlejšího zavedení prostřednictvím zvláštních organizačních skupin nelze považovat v principu za nesprávnou. Tam však, kde nebyly pro tyto skupiny vybráni schopní pracovníci po stránce politické a ekonomické, docházelo k schematismu, formálnosti a tato metoda nepřinesla pak pozitivní výsledky, zejména v některých podnicích s kusovou výrobou a ve stavebnictví. Na základě shora uvedených dokumentů a zejména nového znaleckého posudku je patrno, že Frejka se v tomto případě nedopustil žádné trestné činností. Frejka je též viněn, že prosazoval nadměrnou zahraniční orientaci na Jugoslávii, což se projevilo v pětileté obchodní smlouvě v roce 1947, dále že po rezoluci informbyra o Jugoslávii, na základě pokynu Slánského pokračoval v hospodář. stycích s Jugoslávií a že podporoval Jugoslávii tak horlivě proto, že cíle « centra » byly shodné s cíli « titovské kliky ». Žaloba klade za vinu i Rudolfu Margoliovi, že souhlasil s vývozem koksu do Jugoslávie jako protidodávku za pyrity, které byly o 100% dražší než v kapitalistických státech a koks nebylo třeba vyvážet. Trestná činnost Frejky a Margolia byla prokazována jejich vlastním doznáním a znaleckým posudkem ve věci vývozu koksu do Jugoslávie. Při přešetřování bylo na základě vyjádření MZO ze dne 4.1.1957 zjištěno, že jde v předmětném případě o pětiletou dohodu o čs. investičních dodávkách a jugoslávských protidodávkách na léta 1947 až 1951 v celkovém objemu 7,5 miliard Kčs. V rámci této dohody bylo do Jugoslávie vyvezeno různé strojní zařízení, parní lokomotivy, zemědělské stroje, dopravní zařízení atd. a uskutečněny dovozy olova, hliníku, rtuti, pyritů, dalších surovin a zemědělských produktů. Kvalita dovozu a vývozu odpovídala požadavkům naší hospodář, struktury. Také platební podmínky nebyly pro ČSR nevýhodné a odpovídaly tehdejší praxi zahraničního obchodu. Také nový znalecký posudek z března 1963 ve věci vývozu koksu a leteckých 26

motorů do Jugoslávie uvádí, že obě dohody obsahují obvyklá ustanovení a nelze jim po stránce hospodářských zájmů vytýkat nějaké základní nedostatky. Ani vytýkané vývozy a dovozy nelze považovat za nesprávné a pro čs. národní hospodářství za nevýhodné. Odpovídaly úmyslu obou stran, vyjádřenému v dohodách, byly provedeny za obvyklých oboustranně výhodných ekonom, podmínek. Vzhledem k dokumentům a zejména novému znaleckému posudku lze míti za to, že L. Frejka a Margolius se nedopustili v tomto případě žádné trestné činnosti. Žaloba činí Rudolfa Slánského odpovědným také za škůdcovskou činnost v oblasti zahr. obchodu, společně s L. Frejkou, E. Löblem a R. Margoliem. Tato škůdcovská činnost podle žaloby spočívala v tom, že obsazovali klíčové pozice v ústředních úřadech i ve výsadních společnostech nepřátelskými živly, zejména mezi reexportéry v zahraničí. Tato sít zrádců pak sjednávala celou řadu vysoce ztrátových obchodů s kapitalistickými státy a naopak ztěžovala uzavírání výhodných obchodních smluv se SSSR a se zeměmi lid. demokracií. Svou sabotážní činnost zastírali zavedením konta « M » uzavírali smlouvy se zahraničními kapitalisty o náhradě za znárodnění, jimiž byly zahraničním kapitalistům poskytnuty mnohamilionové částky, např. anglickému podniku Unillewer, uzavřeny zločinné smlouvy o zakoupení širokopásové válcovny ve Spojených státech amerických. Naplánovali společně s Frejkou 60% podíl zahraničního obchodu s kapitalistickými státy. Cílem bylo podle žaloby podřídit naše hospodářství kapitalistickému západu a odtrhnout je od Sovětského svazu. Žaloba ani v tomto bodě neuvádí důkazy, z nichž činí své závěry, avšak je zřejmé, že se také v tomto bodě opírá o doznání Slánského, Löbla, Margolia, Frejky a zejména o znalecké posudky. Dokumenty uvedené pod č. 45,46, 47,48, 49, 50, 62, 63, 64, 65 nelze pokládat za průkazné. Frejkovi se klade za vinu, že odsouhlasil návrh na dolarovou ofenzivu, která přinesla našemu hospodářství značné škody. Evžen Löbl dal podnět na dolarovou ofenzivu a společně s Rudolfem Margoliem prostřednictvím amerického sionisty A. Tauba, izraelského velvyslance Avriola Űberalla, sjednali zapojení sionistických židovských kapitalistů USA do čs. zahraničního obchodu, zřizovali v USA různé konsignační sklady, ve kterých nechali dlouhou dobu ležet zboží a dávali tak možnost kapitalistům na jejich obstavení. K zakrytí své nepřátelské činnosti vytvořili konto « M » které znemožňovalo kontrolu. Při prošetřování bylo zjištěno, že v 187. schůzí ÚPK ze dne 18.3.1948 byla projednána směrná čísla zahraničního obchodu do roku 1953. Bylo zjištěno, že naše bilance s dolarovou oblastí bude v roce 1953 pasivní ve výši 2,7 miliardy Kčs. Dne 25.6.1948 na schůzi hosp. rady bylo učiněno usnesení, že má být vypracován plán ofenzivy do USA, připravit plán na zlepšení zahraničního zastoupení v USA do 9.7.1948. R. Margolius pak vypracoval elaborát se směrnicemi, jak provádět velký vývoz z CSR do USA za účelem obstarávání volných dolarů pro tehdy plánované nákupy surovin a hotových výrobků, zejména investičních zařízení a strojů z USA. 27

Dne 15.7.1948 na schůzi hospodář. rady KSČ byl návrh na tzv. dolarovou ofenzivu do USA schválen. Nový znalecký posudek z března 1963 ve věci dolarové ofenzivy v létech 1948-1949 dochází k závěru, že hlavní důvod opatření k oživení vývozu do dolarové oblasti byl v nutnosti vyrovnat platební bilanci a umožnit dovoz nezbytných surovin pro rozvoj národního hospodářství. Z dokumentů nelze jiný než tento ekonomický důvod vyvodit a nejsou fakta, která by dokazovala závěr úmyslné orientace Čs. hospodářství na kapitalistickou oblast. Z rozborů i faktů pivní pětiletky rovněž vyplývá úsilí přeorientovat vnější vztahy ČSR na země s plánovaným hospodářstvím, zejména s SSSR. Další znalecký posudek z března 1963 ve věci konta « M » dochází k závěru, že i když je možno volit i jiné formy vyrovnání rozdílů u zahraničního obchodu se státním rozpočtem, že zvolená metoda byla v principu správná. K této části obvinění E. Löbl ve své výpovědi 17.4.1963 uvedl, že při dolarové ofenzivě šlo o to, získat dolary za vývoz výrobků lehkého průmyslu jako skla, bižuterie apod., na kterých lidově demokratické státy neměly zájem. Dovozci právě těchto potřeb v USA byli obchodníci židovského původu a vzhledem na to, že tehdy čs. vláda oficielně podporovala Izrael, sympatizovali tito obchodníci s námi. Smyslem této akce bylo, využít tyto styky v prospěch našeho vývozu do dolarové oblasti. Jedna z velkých těžkostí v zahraničním obchodě spočívala v tom, že výrobky musely být dodány co nejrychleji. Za ten který výrobek, který byl dodán během týdne, bylo možno dosáhnout 10 až 20% vyšší ceny než při dodávce s delším termínem. Proto Lobl navrhl vytvořit v některých přístavech konsignační sklady, kde by se bezcelně uložily naše výrobky aby mohly být tyto okamžitě dodány. Další výhodou tohoto způsobu bylo, že bylo možné dostat úvěr na vyskladněný materiál, což při tehdejší devizové situaci bylo velmi žádoucí. Žádné těžkosti anebo závady v souvislosti s těmito sklady se nevyskytly. Účelem konta « M » byla jednak cenová kontrola společnosti a současně mělo být umožněno prostřednictvím tohoto konta určit pro každou zem takovou strukturu dovozu a vývozu, aby československá koruna byla nadhodnocena. Löbl učinil návrh, který byl projednán národní bankou a ministerstvem financí. Ministr financí navrhl vládě zřízení konta « M » a uvolnit přiměřený úvěr. Na základě shora uvedeného materiálu, zejména znaleckých posudků a výpovědi Evžena Löbla je patrno, že Ludvík Frejka a Rudolf Margolius se v tomto případě nedopustili žádné trestné činnosti. Dále je L. Frejkovi a R. Margoliovi kladeno za vinu, že se stavěli nepřátelsky k požadavkům lidově demokratických států, např. při jednání o poskytnutí vědecko-technické pomoci Polsku a při zamítnutí žádosti Maďarska o dodávku rotačního papíru. Trestná činnost Frejky, i Margolia byla dokumentována znaleckými posudky a jejich vlastním doznáním. Při přešetřování v této věci bylo zjištěno z výpovědi inž. Fukátka, že v roce 1945 byla stranou vyslána do Polska delegace za tím účelem, aby připravila podklady užší hospodář, spolupráce s Polskem. Při tomto jednání nešlo ještě o 28

nějaké konkrétní dohody. Na této poradě bylo dohodnuto, že polští soudruzi zajedou do ČSR. Značné rozpory vznikly mezi jednajícími z naší strany zejména Frejkou a polskou delegací v roce 1947, když bylo jednání o přenechávání dokumentace na výrobu různých námi vyvinutých strojů a zařízení polské straně bez příspěvku za naše do vývoje investované práce. Ze strany ČSR byl tento názor zastáván všemi zúčastněnými osobami na tehdejším jednání. Také z výpovědi inž. Štefka je patrno, ž e v červenci 1949 se připravovalo Sofijské zasedání RVHP a jedním z bodů byla otázka vědecko-technické spolupráce mezi členskými zeměmi. ČSR jako jediná strana uplatňovala námitku proti návrhu byra ve věci bezplatného provádění vědecko-technické spolupráce. V roce 1949 bylo v RVHP na návrh SSSR rozhodnuto, že předávání dokumentace bude prováděno bezplatně jen za úhradu výloh spojených s výrobou výkresů. Nový znalecký posudek z března 1963 ve věci používání kapitalistických metod při poskytování vědecko technické pomoci Polsku uvádí, že v r. 1947 nelze z nejasností jak všeobecných, tak věcně ekonomických vyvozovat závěry, že princip požadovat částečnou náhradu za poskytnutou vědecko-technickou pomoc byl nesprávný, a že poškozoval československo-polské vztahy. Pokud jde o zamítnutí dodávky rotačního papíru, nebyla tato záležitost ve vyšetřování řádně objasněna. Ani původní znalecký posudek neprokázal, že došlo k nějaké trestné činnosti. Z původního posudku znalců vyplývá, že k dodávce papíru do Brazílie došlo již dříve, asi o 6 neděl než byl vysloven požadavek Maďarské republiky. Dále se v něm uvádí, že výroba pro zahraniční obchod měla v době požadavku výrobní rezervu 262 tun rotačního papíru. Z původního znaleckého posudku je též patrno, že MLR dostala přes 300 tun papíru. Také nový znalecký posudek z března 1963 ve věci odmítnutí vývozu rotačního papíru do Maďarska uvádí, že nelze z žádných dokumentů dovodit závěr, že šlo o úmysl nevyhovět maďarské straně nebo dokonce o úmysl brzdit rozvoj MLR. Na základě přístupného materiálu a zejména znaleckých posudků lze míti za to, že L. Frejka a R. Margolius se nedopustili žádné trestné činnosti. R. Margoliovi je kladeno za vinu, že v r. 1948 spolu s Löblem podporovali vybudování tužkárny v Izraeli, pokoušeli se vyvézt strojové vybavení pro tužkárnu pod záminkou, že jde o staré stroje, jakož i jiné stroje patřící židovským emigrantům a společně s Fischlem v roce 1950 uzavřeli s Izraelem smlouvu poškozující čs. hospodářství. Trestná činnost všech je dokumentována i jejich vlastním doznáním a původními znaleckými posudky ve věci účasti na stavbě tužkárny v Izraeli, ve věci uzavření a plnění nevýhodné dohody mezi ČSR a Izraelem 20. března 1950. Nový znalecký posudek z března 1963 ve věci kapitálové účasti nár. podniku KOHINOR na vybudování tužkárny v Izraeli uvádí, že jednání započalo již v roce 1947 a smlouva byla uzavřena mezi podniky 11.3.1948. Na oficielní žádost o schválení smlouvy odpovědělo ministerstvo průmyslu dne 10.3.1949 zamítavě. Jelikož nedošlo k realizaci smlouvy, nedošlo k národohospodářským škodám. Z podkladů nelze zjistit, že R. Margolius spolu s Löblem k uzavření nevýhodné 29

smlouvy dali předběžný souhlas již v r. 1947, kdy bylo jednánf fakticky zahájeno. Odpovědnost Margolia nelze v žádném směru dovodit, neboř smlouvu uzavíral J. Folprecht býv. ředitel nár. podniku Kohinor. Pokud jde o vývoz strojů, nebylo toto provedeno a pokud jde o zaškolení čs. státních příslušníků, kteří hodlali emigrovat do Izraele, započal s tím ředitel Folprecht, ač smlouva nebyla schválena a nebylo také zjištěno, že by tito odborníci do Izraele odjeli. Pokud jde o uzavření a plnění nevýhodné dohody mezi ČSR a Izraeli, je zjištěno, že tato dohoda byla dne 23.4.1950 schválena vládou. V důvodové zprávě se říká, že podnět k jednám vyšel z izraelské strany a že uzavření dohody spojila s podmínkou transferu. Požadavek byl přijat s podmínkou, že ČSR bude moci zvýšit vývoz a že mezi ČSR a izraelským vývozem bude zachován poměr 3 : 1. Hlavní zásady platební smlouvy jsou, že každý export do Izraele se uhražuje : a) 33% výtěžku z izraelského exportu b) 55% transferovatelnými anglickými librami nebo US dolary, přičemž dolarů musí být aspoň 50% c) 17% z peněžitých prostředků emigrantů z ČSR do Izraele. Tuto, pro ČSR nepříznivou podmínku komentuje důvodová zpráva ve smlouvě takto : « Nelze popřít, že souhlas k použití emigrantských prostředků ke krytí 17% kvóty čs. vývozu znamená povolení transferu cizího kapitálu Jelikož byl z čs. strany k tomuto transferu dán souhlas, stalo se tak především vzhledem k obchodně-politickým zájmům na uzavření dohody — složení listin nevýhodné a je zde celostátní zájem na podchycení izraelského trhu ». Nový znalecký posudek z března 1963 ve věci uzavření a plnění nevýhodné dohody mezi ČSR a státem Izraelem z 20.3.1950 uvádí, že smlouva takového druhu je zcela neobvyklá, neboť spojuje obchodní dohodu s kapitálovými transfery. Přitom nelze nevidět, že šlo prakticky o hmotnou podporu emigrantů, především z buržoazních vrstev. Nelze ovšem z dokladů dovolit závěr, že nevýhodnost dohody spočívající v ustanovení o transferu kapitálu, byla prosazena osobami uvedenými ve znaleckém posudku z 18.11.1952, neboř tyto nevýhody dohody nebyly v podkladech pro rozhodování vládou zatajovány. Že obviněné osoby přijetí těchto nevýhod dohody ovlivnily je však z podkladů zřejmé. Na základě shora uvedeného a zejména znaleckých posudků z března 1963 je patrno, že Margolius a Fischl se nedopustili v tomto směru takového jednání, z něhož by bylo možno dovozovat závěry o trestné činnosti. Dále bylo kladeno za vinu R. Margoliovi, že spolu s Löblem podporovali uzavření dohody s firmou Tyrass o prodeji umělých květin v USA. Trestná činnost byla dokumentována znaleckým posudkem ve věci zastupitelské smlouvy s firmou Es. Tyrass v New York 21.11.1949 a vlastním doznáním Margolia a Löbla. Při přešetřování bylo zjištěno na základě dopisu inž. Adámka kontrolnímu odboru MZO ze dne 8.7.1952, že smlouvu uzavíral náměstek ředitele Centrotexu L. Kalina a býv. úřednice Centrotexu P. Kostová, bez vědomí MZO. Smlouva byla uzavřena na dobu jednoho roku s platností od 1.10.1949 s 30

automatickým ročním prodlužováním, nebude-li k 1.10. každého roku vypovězena. Nový znalecký posudek z března 1963 ve věci zastupitelské smlouvy Centrotexu s firmou Tyrass v New Yorku uvádí, že uzavření smlouvy zapadá do celkové snahy zahraničního obchodu po získání nebo uzavření obchodního spojení do dolarové oblasti. Myšlenka rozšíření obchodu s USA byla celkem správná. Na základě shora uvedených dokumentů a zejména znaleckého posudku lze učinit závěr, že Rudolf Margolius se nedopustil žádné trestné činnosti ani v tomto směru. Margoliovi je kladeno za vinu, že spolu s Löblem dali souhlas v r. 1948 až 1949 k vývozu pneumatik do Belgie za nízké ceny a k dovozu některých stejných druhů z Belgie do CSR. Dále je kladeno Margoliovi za vinu, že s jeho souhlasem byly do kapitalistických států vyváženy v době útoku na Koreu pneumatiky za ceny stanovené před útokem, i když jsme suroviny nakupovali v kapitalistických státech, kde ceny surovin stouply až o 280%, že po jeho pokynu byly do Venezuely vyvezeny pneumatiky bez dovozního povolení a když majitel firmy počal vydírat, byly mu prodány se značnou ztrátou. Tato trestná činnost byla Margoliovi prokazována znaleckými posudky ve věci dovozu a vývozu pneumatik a duší stejných rozměrů z Belgie a do Belgie v roce 1948-1949 a znaleckým posudkem financování emigrace, do kterého je zahrnut obchod s firmou AnancoOdehnal a vlastním doznáním. Při přešetřování bylo zjištěno, že o dodávce pneumatik fě Ananco-Odehnal je jediný dokument pojednávající o této věci, a to stručný výtah revizní zprávy kontrolního odboru MZO ze dne 8.11.1952. Podle této zprávy je za vzniklou situaci odpovědný býv. ústřední ředitel společnosti Exiko E. Gajdoš a jeho náměstek Krutil, kteří zanedbali starost o inkaso pohledávek. Nový znalecký posudek z března 1963 ve věci obchodu s pneumatikami s firmou Ananco-Odehnal Venezuela uvádí, že k posouzení obchodu s pneumatikami s firmou Ananco-Odehnal Venezuela nejsou žádné podklady, nebo jiná průkazná fakta. Také nový znalecký posudek z března 1963 ve věci dovoz a vývoz pneumatik stejných rozměrů z Belgie a do Belgie uvádí, že nedošlo k žádným škodám pro Čs. národ, hospodářství, nebot částka 36,308,410,10 Kčs uváděná jako škoda je vlastně hodnota dovezených pneumatik a duší a ceny byly ve skutečnosti docíleny na úrovni světových cen a rabaty pro zástupce v Belgii byly zhruba vykompenzovány 13% zvýšením zúčtovaných cen. Na základě zhodnocení dostupného materiálu a zejména na základě starého i nového znaleckého posudku je patrno, že ani v tomto směru trestnou činnost Margolia nelze dovodit. Margoliovi, Fischlovi a Frejkovi se klade za vinu, že byla uzavřena obchodněpolitická dohoda mezi ČSR a Anglií, která zavazovala náš stát platit náhrady za znárodnění a předválečné i válečné půjčky a vyvážet televizní baňky, které lze použít pro válečné účely. V souvislosti s touto dohodou byla pak uzavřena smlouva o placení náhrad fě Uniweller za majetek firmy Schicht v ČSR ač tento podléhal konfiskaci. 31

Jmenovaní obvinění při vyšetřování doznali, že v uvedeném směru došlo k uzavření smlouvy, která poškozovala čs. hospodářství. Dále tato trestná činnost byla potvrzena původním znaleckým posudkem ve věci smlouvy uzavření s V. Britanií v roce 1949 ve věci vývozu televizních baněk do Anglie a ve věci placení náhrady koncernu Leverw Brothars a Uniwerell Londýn za majetek společnosti Georg Schicht A. G. Ústí n/L. Střekov, v létech 1948 až 1950 ve věci náhrad zahraničním kapitalistům za znárodněný majetek v ČSR. Při vyšetřování bylo zjištěno, že v obchodně-politické dohodě s Anglií se jednalo o získání možnosti vývozu do librové oblasti a k získání volných liber k nákupu pyritů, vlny, juty atd. Dále bylo zjištěno, že k projednání otázek náhrad za znárodněný či konfiskovaný majetek byla vládou ustanovena komise ministrů, ve které byli ss. Dolanský, Nosek, Kliment a další. Nový znalecký posudek z března 1963 ve věci smlouvy uzavřené s V. Britanií v roce 1949 uvádí, že probíhající jednání v Londýně v r. 1949 bylo v Praze podrobně sledováno a jeho stav schválen 5.8.1949 v hospodář, radě a pak 20.9.1949 ve vládě, která vyslovila souhlas s podpisem dohody. Dne 18.10.1949 vláda pak schválila dohody podepsané v Londýně 28.9.1949. Z toho je zřejmo, že dohody s V. Britanií byly výsledkem mnoha příprav a projednání, jichž se zúčastnili všechny zainteresované rezorty a centrální orgány a kde bylo také kolektivně rozhodováno. Nový znalecký posudek z března 1963 ve věci vývozu televizních baněk do Anglie v létech 1949-1951 uvádí v závěru, že vývoz televizních baněk do Anglie nelze považovat za věc škodlivou čs. hospodářství. Nový znalecký posudek z března 1963 ve věci placení náhrad koncernu Lewerr Brodhars a Uniwerell Londýn za majetek společnosti Georg Schicht A. G. v létech 1948-1952 uvádí, že meritorní impuls k jednání nevyšel z iniciativy Lobla, ale jak z faktů vyplývá, byl již navoděn vládním usnesením z roku 1945. I když dohody s firmou Unvwerell možno z hlediska odstupu času, vývoje ekonomických výsledků, které byly podmínkou pro jejich uzavření považovat pro ČSR za objektivně nevýhodné, nelze fakticky prokázat, že k jejich uzavření došlo z iniciativy obviněných, v úmyslu poškodit naše národ. hospodářství. Na základě shora uvedených důkazů a zejmena na základě nových znaleckých posudků nelze dovodit, že by se L. Frejka, R. Margolius a Fischl dopustili v těchto případech trestné činnosti. Margoliovi je kladeno za vinu, že napomáhal prosazovat nepřátelské živly do čs. zastupitelské sítě, kterým měl poskytovat různé výhody a úplatky. Margolius se k tomuto bodu obvinění doznal. Znalecký posudek ve věci « financování emigrace prostřednictvím zastupitelské sítě monopolních společností » uvádí, že nejzávaznější skutečností je, že byla udělena zastoupení značnému počtu emigrantů z ČSR. Po únoru 1948 až do 1. poloviny roku 1950 se jejich počet pohyboval kolem 907 osob. Šlo o býv. továrníky a velkoobchodníky jako např. bratry Fromerovy v Maroku, Singe v Brazilií, Guttman v Itálii atd. V roce 1950 byla vydána směrnice býv. náměstkem MZO Jonášem o tom, že emigranti mají být ze zastupitelské sítě vyřazeni ve III. etapách. Posudek 32

činí odpovědnými mimo jiné za tento stav Margolia s Löblem, a to proto, že neprosazovali dostatečně, aby směrnice býv. I. náměstka MZO byla provedena, i když úplné provedení nezáviselo jen na nich. Z dostupných materiálů je zřejmé, že zastupitelská sít byla budována již před únorem 1948 výrobními podniky a MZO ji po únoru 1948 převzalo resp, ji převzaly nově vybudované monopolní společnosti. K této otázce se vyjadřoval v roce 1956 Jaroslav Hrůza, vedoucí kádrového odboru MZO. Ve vyjádření uvedl v podstatě toto : « Pokud jde o výměnu nežádoucích živlů, nebylo by toto problémem, kdyby bylo možno nahradit tyto živly rychle osobami kvalitními a spolehlivými. Hotových lidí tedy čs. stát neměl až na malé výjimky, které tvořili neuvěřitelně nepatrný zlomek procenta potřeby kádrů. V roce 1949 byla otevřena dělnická škola na výchovu kádrů pro zastupitelskou síí v zahraničí a teprve v roce 1950 byly vypracovány směrnice, že emigranti mají být ze zastupitelské sítě vyřazeni ve III. etapách. » Z materiálů je patrno, že zastupitelská síí zahraničního obchodu byla vybudována výrobními podniky a že jí pak převzaly výsadní společnosti, které byly do konce roku 1948 vybudovány. Tyto výsadní společnosti si samy prováděly výměny a doplňování aparátu. Pokud jde o Guttmana, bylo několikrát na MZO jednáno o jeho výměně, avšak nebylo učiněno žádné opatření. Zhodnocení uvedených materiálů umožňuje učinit závěr, že ani v tomto směru nelze dovodit u Margolia trestnou činnost. Rudolfu Margoliovi je dále kladeno za vinu, že v obchodně-politických dohodách v roce 1949 s Islandem a v roce 1950-1951 s Dánskem souhlasil, aby byl vyvážen strategický materiál a dováženo zboží, které není nutné. Margolius se v tomto směru při vyšetřování k trestné činnosti doznal, a uvedl, že uzavřel nevýhodné obchodně-politické dohody s Dánskem a Islandem, kam jsme dováželi důležitý materiál jako ocel, elektrárny, pneumatiky a souhlasil s dovozem zboží, které není nutné jako mořské ryby, konzervy, máslo apod. Původní znalecký posudek ve věci sjednání a realizace pro ČSR nevýhodné obchodní dohody mezi ČSR a Dánskem uzavřené dne 17.12.1949 činí odpovědným Margolia. Nový znalecký posudek z února 1963 ve věci « sjednání a realizace pro ČSR nevýhodné obchodní dohody mezi ČSR a Dánskem, uzavřené dne 17.12.1949 » uvádí, že tuto dohodu schválila vláda v lednu 1950. Dohoda i skladba vývozu a dovozu obsahuje obvyklá ustanovení na obsahově oběma stranám prospěšnou výměnu zboží. Nelze z ní dovodit závěr o nevýhodnosti pro čs. národní hospodářství ». Vzhledem k novému posudku je zřejmé, že Margolius ani v tomto případě se nedopustil trestné činnosti. Dále je Margoliovi kladeno za vinu, že do roku 1951 byly za jeho vedení vyváženy do kapitalistických států hliníkové výrobky za nízké ceny, které nekryly výdaje spojené s nákupem surovin — výrobky dovážené do lidově demokratických států byly naproti tomu předřazovány. Margolius i v tomto směru se při vyšetřování k trestné činnosti doznal a uvedl, že pod jeho vedením byl uskutečňován vývoz hliníkových výrobků a folií 33

do kapitalistických států za tak nízké ceny, že nekryly výdaje spojené s nákupem suroviny z kapitalistických států a naproti tomu že jsme vyváželi toto zboží do lidově demokratických států za ceny často až o 40% vyšší. Původní znalecký posudek ve věci vývozu výrobků z hliníku do kapitalistických státu v létech 1950-1951 uvádí, že ceny za hliníkové výrobky vyvážené do kapitalistických států byly nepříznivé, ztrátové, neboí ceny hliníku na kapitalistických trzích prudce stouply od doby, kdy imperialisté zahájili válku proti Koreji. Vývozem hliníku byla způsobena jen cenovým rozdílem ztráta pro naše národní hospodářství 5,888.223,-Kčs. Za tuto činnost zvlášt škodlivou pro čs. hospodářství je činěn odpovědným Margolius, který neučinil opatření, aby hliníkové folie nebyly vyváženy do kapitalistických států. Jiných dokumentů, které by Margolia usvědčovaly z trestné činnosti, nebylo. Nový znalecký posudek z února 1963 ve věci « vývozu výrobků z hliníku do kapitalistických států v létech 1950 až 1951 » uvádí v závěru, že « i když posuzováno izolovaně je možno tento obchodní případ s odstupem času označit za hospodářsky nevýhodný, nelze prokázat jeho nesprávnost». Vzhledem k novému posudku a k tomu, že jiných důkazů, které by v tomto směru usvědčovaly Margolia nebylo nelze proto ani v tomto bodě dovodit, že by se Margolius dopustil trestného činu. Margoliovi se dále klade za vinu, že přes kritický stav v zásobování masem a obilím v roce 1950 až 1951 prosadil vývoz masa i obilí do kapitalistických států. Margolius při vyšetřování a před soudem doznal, že i když znal kritický stav v zásobování čs. obyvatelstva masem a moukou (obilí) prosadil v létech 1950-1951 jejich vývoz do kapitalistických států (Anglie, Francie, Švýcarsko) s úmyslem vyvolat nespokojenost veřejnosti proti vládě a KSČ a narušit zásobování obyvatelstva. Původní posudek ve věci vývozu masa do kapitalistických států v prvé polovině roku 1951 uvádí, že přesto, že již v únoru 1951 byl v ČSR pociťován citelně nedostatek masa a masných výrobků, bylo v době od února 1951 do května 1951 pokračováno v tradičním vývozu masa a masných výrobků do kapitalistických států. Bylo celkem vyvezeno 1046 tun konzervovaného masa v hodnotě 58,631,452,- Kčs, a to především vývozem konzervovaných šunek do Anglie. Za tento vývoz jsou podle posudků činěni odpovědni Margolius, Šmejkal a Outrata. Původní znalecký posudek ve věci vývozu chlebového obilí do kapitalistických států v roce 1950-1951 uvádí, že Margolius a Šmejkal, býv. ředitel Koospolu, připustili ke konci roku 1950 vývoz 22.836 tun žita a pšenice do kapitalistických států, ačkoliv jim bylo dobře známo, jak krajně neuspokojivá je situace v zásobování obyvatelstva v ČSR. Souhlasili s tím, aby tohoto zboží bylo vyvezeno 5.650 tun do kapitalistických států dokonce ještě po výslovném zákazu vývozu chlebového obilí ve dnech 19.11.1950. ČSR byla nucena obrátit se o pomoc na spřátelené státy, zejména SSSR. Kromě toho pro nedostatek chlebového obilí bylo nutno znovu 26.2.1951 zavést přiděl chleba a mouky na lístky. 34

Nový znalecký posudek z února 1963 ve věci « vývoz masa a chlebového obilí do kapitalistických států v létech 1950-1951 » uvádí, že vývoz masných konzerv byl jako čs. tradičního artiklu zásadně správný a pokud se týká vývozu obilí, šlo o vývoz pro národní hospodářství zcela nepodstatný a o kompenzační obchod za protidodávky pro čs. hospodářství. Nelze proto tuto obchodní operaci považovat v zásadě za nesprávnou. Svým rozsahem nemohla mít vliv na zásobovací situaci v roce 1951 ». Nový znalecký posudek nedává podklady k závěru, že by se Margolius v tomto směru dopustil nějaké trestné činnosti. Margoliovi je kladeno za vinu, i to, že se snažil provádět politiku vysoké zadluženosti ČSR v kapitalistických státech vyčerpáváním mezních úvěrů, jakož i jejich překračováním. Margolius při vyšetřování doznal, že se snažil provádět politiku vysoké zadluženosti ČSR v kapitalistických státech vyčerpáváním a překračováním mezních úvěrů, přičemž docházelo k velkým ztrátám, protože kapitalisté žádali okamžité zaplacení překročené částky v devizách. Původní znalecký posudek ve věci systematického čerpání mezních úvěrů a jejich překračování uvádí, že účel mezního úvěru spočívá v tom, že jedna smluvní strana druhé poskytuje úvěr pro umožnění nákupu zboží až do výše mezního úvěru v případě, že druhá smluvní strana nemůže rychle vyvézt zboží. Nesprávný a škodlivý je postup používat mezní úvěr jako stálou rezervu pro zajištění našeho dovozu vůbec, kdy na delší dobu je mezní úvěr vyčerpán nebo dokonce překročen, Margolius jako býv. náměstek MZO pro kapitalistické státy systematicky — až na malé výjimky — u všech obchodních dohod čerpal mezní úvěry až do jejich hranice nebo trpěl jejich překračování, šel tak daleko, že podřízeným pracovníkům přikazoval udržení naší zadluženosti vyčerpáním mezních úvěrů. Při vyšetřování bylo zjištěno, na základě vyjádření ke znaleckému posudku v této věci, že při provádění tohoto se vycházelo z toho, že toto využívání mezního úvěru bylo v náš prospěch. Zastáncem této teorie byl nejen Margolius, ale i býv. minstr zahraničního obchodu Gregor a jiní. Nový znalecký posudek z února 1963 ve věci « systematické čerpání mezních úvěrů a jejich překračování » uvádí, že « mezní úvěr je nejjednodušší a nejlevnější forma úvěru. Je třeba též vidět, že do dnešního dne je mezního úvěru, zejména vůči kapitalistickým státům, vysoce využíváno, a to v zájmu československého hospodářství. Nelze proto dovodit závěr, že nadměrné čerpání mezních úvěrů vůči kapitalistickým státům, zejména v obtížích těžko vyrovnatelných platebních bilancí, je škůdcovská činnost, nýbrž právě naopak ». Nový znalecký posudek nedává podklady pro tvrzení žaloby, že by se Margolius i v tomto směru dopustil trestné Činnosti. Margoliovi klade žaloba za vinu též to, že dal pokyny k obchodování s Polskem prostřednictvím švýcarské firmy Sulzer, které tím umožnil několikanásobný zisk, Margolius při vyšetřování doznal, že koncem roku 1949 či začátkem roku 1950 dal pokyny, aby do obchodování, které bylo možno uskutečnit přímo mezi ČSR a Polskem byla zapojena švýcarská kapitalistická firma Sulzer. 35

Znalecký posudek ve věci « trojúhelníkový obchod ČSR-Polsko-Švýcarsko, V létech 1950 až 1952 » uvádí, že « v říjnu 1949 na návrh švýcarské kapitalistické firmy Sulzer bylo jednáno o uzavření trojúhelníkového obchodu mezi ČSR, Polskem a Švýcarskem za tím účelem, aby ČSR dostávala od firmy Sulzer lodní hřídele, výfuky a odlitky. Tato trojúhelníková dohoda byla nevýhodná jak pro ČSR, tak i Polsko, nebot umožňovala kapitalistické firmě možnost zisku ». Zodpovědným za uzavření této nevýhodné trojúhelníkové dohody a za podporování kapitalistické firmy Sulzer je podle posudku činěn Margolius, neboť dal souhlas s uzavřením této dohody. Nový znalecký posudek z února 1963 ve věci « trojúhelníkový obchod ČSR-Polsko-Švýcarsko v létech 1950-1952 uvádí, že « trojúhelníkové obchody či jiné druhy vazbových obchodů, jsou poměrně často používány v zahraničním obchodě, a to jak zbožové, tak i finanční. Obchod byl pro ČSR výhodný, neboť podle dopisu Margolia byl zinek dovezen za nižší ceny než ceny světové Na základě zhodnocení dostupného materiálu a zejména nového znaleckého posudku lze učinit závěr, že Rudolf Margolius se v tomto směru nedopustil trestné činnosti. Otto Fischlovi je kladeno za vinu, že jako národní správce Správy majetkových podstat prováděl záškodnickým způsobem restituci majetku po zahynulých čs. občanech (většinou židovského původu) v době okupace. Fischl při vyšetřování doznal, že svoji nepřátelskou činnost proti čs. lidu zahájil ve funkci na ÚV KSČ podporou sionistů a židovských buržoazních nacionalistů v jejich snahách zmocnit se majetku čs. občanů, kteří byli zahubeni v době okupace nacisty. Správy majetkových podstat se zmocnila hlavně židovská reakce. Dále doznal, že se podařilo do roku 1948 udržet majetek Správy majetkových podstat v rukách nepřátelských živlů. Tohoto majetku využili pro podporu židovských buržoazních nacionalistů, sionistů a pro upevnění jejich pozic ve státě. Původní znalecký posudek ve věci « nár. správa majetkových podstat a restituční řízení » uvádí, že Fischl, býv. národohospodářský poradce později náměstek MF, pomáhal k soustředění a po únoru 1948 k udržení rozsáhlého majetku v rukou národní správy majetkových podstat zřízené sionistickými agenty, a to za účelem provádění nezákonných restitucí a pozdějšího vývozu tohoto majetku z ČSR kapitalistickými živly v rámci vystěhovaleckých akcí osob židovské národnosti. Dále viní Fischla za nesprávně prováděnou restituci v tom, že později mírným způsobem potrestal za devizové delikty dr. Gardona. Přešetřením bylo zjištěno, že nár. správa majetkových podstat byla zřízena rozhodnutím ministerstva ochrany práce a soc. péče ze dne 8.6.1945. Byla jí svěřena správa majetku, který shromáždili nacisté při rasové persekuci. Na základě výpovědi H. Aleše z 9.6.1956 a Švábíka z 15.1.1957 je patrno, že není správné tvrzení rozsudku ani žaloby, že Fischl byl národním správcem této instituce, že restituci prováděla ministerská komise a ne správa majetkových podstat, která majetek pouze spravovala. V rozsudku došlo k omylu, neboť toto netvrdí ani vyšetřování ani znalecké posudky. Dr. Gordon byl zaměstnancem ministerstva soc. péče a pracoval v komisi, 36

která rozhodovala o provádění restituce. Devizové delikty mu byly prominuty upouštěcím řízením, když za něho Joint zaplatil 2 mil. Kčs ze svého dolarového účtu. Nový znalecký posudek z února 1963 ve věci« národní správa majetkových podstat a restituční řízení » uvádí, že « přímým dohledacím orgánem NSMP bylo ministerstvo práce a sociální péče podle dekretu č. 5/1945 Sb. jako orgán, který nár. správu zavedl. Na min. práce a soc. péče vykonávalo tento dozor tehdejší oddělení VII/6, jeho vedoucím byl dr. Gordon, který pak později ilegálně opustil náš stát, po něm se stal vedoucím oddělení dr. Tetour. Vedoucí odboru byl dr. Popel ve skupině nám. min. dr. Levčík. Restituční agendu min. práce a soc. péče provádělo oddělení VII/6 až do podzimu 1951 do vydání vyhlášky č. 316/1951 Ú. L. o převedení restituční agendy na min. financí. Na úseku správy majetkových podstat a restitucí nelze dovodit přímou účast dr. Fischla na nezákonnostech a nedostatcích, jichž se provádějící a dozírající orgány dopouštěly, neboí tyto agendy mu přímo nepodléhaly. » Na základě nového znaleckého posudku nelze dovodit v této části trestnou činnost Otto Fischla. Žaloba klade dále za vinu R. Slánskému a Otto Fischlovi, že podporovali vystěhovalectví židů a umožňovali únik majetku do Izraele a ostatních kapitalistických států. Fischl při vyšetřování doznal, že na základě domluvy se Slánským a Geminderem a izraelskými agenty umožňoval vyvážet zařízení celých dílen a jiných hodnot. Bylo prý mu známo, že vývozní povolení jsou falšovaná. Když byl upozorněn na ilegální odchody židů v tzv. akci « Brych » upozornění založil a nevěnoval mu pozornost. Původní znalecký posudek ve věci « průběh vystěhování osob židovské národnosti z ČSR » uvádí v závěru, že Fischl ve své funkci na ministerstvu financí zneužil svého postavení k tomu, že neprováděl účinná opatření k zamezení protizákonného transferu majetku židovských buržoazních vrstev z ČSR. Fischl byl dále usvědčován ve vyšetřování svědeckými výpovědmi Goldsteina, Sázavského, Houry a Perciny. Při přešetřování v roce 1955 bylo zjištěno, že původní komise znalců prozkoumala řadu vývozních povolení, jako doklad trestné činnosti Fischla jich několik předložila ke svému znaleckému posudku. Jde o povolení E. Okruckého z 11.3.1948, J. Franka z 13.2.1948, P. Sternfelda z 13.2.1948, E. Lowbera z 19.9.1949 a M. Guitherové z 16.12.1947. Všechna tato povolení jsou vystavena poverenictvem financí v Bratislavě. Poslední bylo vystaveno dokonce v době, kdy Fischl na M F nepracoval. Je zřejmé, že tyto doklady nelze považovat za důkazy o trestné Činnosti Rudolfa Slánského a Fischla. Dále byl přiložen posudek poverenictva techniky ze dne 12.6.1947 vypracovaný na základě průzkumu 160 vývozních povoleni. Posudek dokazuje, že se skutečně děly pokusy vyvážet cenná strojní zařízení. Ani tento posudek však nedokazuje trestní odpovědnost za toto jejich jednání. Pokud jde o akci « Brych » jednalo se o transporty, které organizovalo poverenictvo vnitra. Fischl, když se dověděl o těchto transportech, dal příkaz pracovníku trestní skupiny Hourovi, aby provedl revizi transportu. Houra ve 37

své výpovědi dne 28.6.1956 uvedl, že tuto revizi provedl. Nelze tedy tvrdit, že by Fischl akci « Brych » kryl. Nový znalecký posudek z února 1963 ve věci « Průběh vystěhování osob židovské národnosti z ČSR » uvádí, že do « působnosti dr. Fischla na M F patřil i dohled na povolování k vývozu svršků vystěhovalců do ciziny. Dr. Fischl do této agendy přímo zasahoval, a vytýčil směrnice pro odbavování svršků v rámci masového vystěhování židů v létech 1948-1949. Není bezpečných důkazů o tom, že by věděl o nesprávnostech, k nimž docházelo při povolování vývozu svršků, zejména u buržoazních vrstev. V některých případech bylo však nesprávné odbavení provedeno na jeho pokyn, případné s jeho souhlasem. Zcela prokazatelně jsou však zjištěny případy Pachla, Körberové. » Pokud se Fischlovi klade za vinu, že pomohl býv. kapitalistovi Pachlovi a Petrovskému při vývozu značného majetku do ciziny, Fischl při vyšetřování doznal, že Pachlovi umožnil vyvezení rozsáhlého majetku i když mu bylo známo, že Pachl si do zahraničí před odjezdem transferoval finanční kapitál v dolarech, dále že nemá zaplaceny daně, které dlužil státu. Původní znalecký posudek ve věci « případ Jana Pachla — vystěhování a vývoz svršků » činí závěr, že Fischl rozhodujícím způsobem přispěl k vydání potvrzení o zaplacení daní, ačkoliv Pachl byl čs. státu na daních a pokutách dlužen 48 mil. Kčs, že přímým zásahem umožnil Pachlovi vývoz majetku v hodnotě asi 22 mil. Kčs. Původní znalecký posudek ve věci « vývoz svršků A. Korberové » činí odpovědným Fischla, že vědomě a záměrně umožnil kapitalistovi J. Körberovi vývoz majetku, čímž poškodil čs. hospodářství podle odhadu komise asi o 1 mil. Kčs. Obdobně postupoval v případě Petrovského. Při přešetřování bylo zjištěno, že Pachl si vývozní povolení vyřizoval osobně u Fischla, který však, aby se kryl, nechal povolení podepsal Spáčilovi, který povolení podepsal, aniž je blíže zkoumal, jak uvedl ve své výpovědi 12.6.1956. Vedle toho Kotenová ve své výpovědi ze dne 31.8.1956 uvedla, že seznam věcí, které Pachl uváděl k vystěhování, nebyl očíslován, takže mohly být do něho vloženy listy další. Dodatečně po odjezdu byla Pachlovi vyměřena daň ve výši 12 mil. korun. Stejně pomohl i svému příteli inž. Petrovskému a příbuznému Frejky Korberovi při jejich vystěhování do ciziny. Podle výpovědi Kotenové z 31.8.1956 prohlásil jí po odjezdu shora uvedených jeho přátel, že si oddechl, neboí by se kvůli nim ještě do něčeho dostal. Nový znalecký posudek z února 1963 ve věci « vystěhování a vývoz svršků u Jana Pachla, Alice Korberové a inž. Petrovského » uvádí, že « o případu vývozu svršků inž. Petrovského není nic známo a není také k dispozici žádný materiál. V případech Pachla, Körberové šlo o vývoz svršků nad rámec přípustný platným zásadám, a to vůči třídně nepřátelským osobám. Přímá spoluodpovědnost dr. Fischla je nesporná ». Fischlovi je dále kladeno za vinu, že nařídil provedení upouštěcího řízení s 38

býv. majiteli obchodních domů Ander a synové za dlužné daně a ponechal jim rozsáhlý soukromý majetek. Fischl při vyšetřování doznal, že ke konci roku 1948 upustil proti rodině Anderů pro devizové a daňové podvody od trestního řízení s podmínkou, Že se vzdají obchodních domů a obchodního majetku. Ponechal jim rozsáhlý majetek a Anderové unikli trestu. Původní znalecký posudek ve věci « podporování kapitalistických živlů ke škodě hospodářství a budování socialismu v ČSR — Ander — ASO, Olomouc — daňové a devizové defraudace » je uvedeno, že daňové nedoplatky a devizové machinace činily 38 mil. Kčs a dodatečně byl objeven devizový přestupek ve výši 5,224.103 Kčs. Závěr posudku zní, Že Fischl vědomě a záměrně zneužil své úřední moci. Nový znalecký posudek z února 1963 ve věci « upouštěcí řízení s býv. majiteli obchodních domů ASO Ander » uvádí, že « nezákonné a fakticky i hospodář. nesprávné upuštění od trestního řízení v případě Ander a spol. bylo pravděpodobně provedeno na přímý pokyn dr. Fischla, avšak prokazatelně s jeho vědomím. » Po zhodnocení dostupného materiálu a nového znaleckého posudku vyplývá, že Fischl zneužil své pravomoci a je důvodné podezření, že se dopustil trestného činu zneužití moci úřední podle § 101 tr. zák. z r. 1852, Podle výsledku šetření nelze dovodit, že Fischl se touto činností dopustil trestného činu sabotáže, nebot není prokázán kontrarevoluční úmysl. Jeho činnost je nutno ve věci Pachla a Körberové posuzovat jako trestný čin zneužití moci úřední podle § 101, § 104 tr. zák. z r. 1852 a v případě upouštěcího řízení s býv. majiteli obchodních domů ASO Ander jako důvodné podezření z tohoto trestného činu. Vzhledem k amnestii presidenta republiky ze dne 9.5.1960 části II čl. V bylo nutno trestní stíhání zastavit. Žaloba klade dále Fischlovi za vinu, že nařídil propuštění Waldsteina, Koblitze a Krasňanského z administrativní vazby, kteří se provinili pácháním devizových podvodů a po propuštění uprchli za hranice. Fischl při vyšetřování doznal, že propustil na svobodu Waldsteina a Koblitze, prokuristy fy Arnstein a Pick. Původní znalecký posudek ve věci « fy Arnstein a Piek (bří Vogelové) devizové podvody » dospěl k závěru, že Fischl nařídil neodůvodněné propuštění Waldsteina a Koblitze na svobodu a umožnil jim tak ilegální útěk za hranice. Učinil tak v dohodě s Ludvíkem Frejkou a Löblem, ač věděl, že revize fy Arnstein a Pick není skončena, že se tu jedná o spolupachatele ohromných devizových a daňových malverzací, jimiž byla ČSR poškozena o 80 mil. Kčs. » Z výpovědi Jarolímka ze dne 17.7.1956 bylo zjištěno, že se na něho a Sommera obrátil ve Švýcarsku Vogel, aby byli propuštěni jeho příbuzní Waldstein a Koblitz z vazby. Přitom Vogel sliboval, že dodrží všechny své úvazky vůči ČSR. Jarolímek se proto obrátil telefonicky na Frejku a tlumočil mu Vogelovu žádost. Frejka provedl intervenci u Fischla, na základě níž Fischl propustil prokuristy z vazby. Po propuštění Waldstein i Koblitz uprchli za hranice. Fischl nařídil 39

rozsáhlé pátránf po prokuristech a zavedl proti firmě trestní řízení a zakázal jednání s Vogely. Z prověření je patrno, že Fischl má účast na propuštění Koblitze a Waldsteina. Učinil však tak z podnětu Frejky, který v tomto směru u něho intervenoval. Propuštění prokuristů Waldsteina a Koblitze bylo nesprávné, i když to zákon č. 141/27 Sb. umožňoval, byla-li záruka, že budou k dispozici pro další řízení. Bylo nesprávné i to, že zakázal jednání s Vogely, když nebyly ještě dokončeny některé obchody. Z tohoto nesprávného postupu nelze však dovodit trestní odpovědnost Fischla. Pokud jde o Oskara Krasňanského, byl tento rozsudkem vrchního soudu důchodkového v Praze uznán vinným těžkými důchodkovými přestupky podle § 33/1 lit. e/ a c/ devizového zákona ze dne 11.4.1946 č. 92 Sb. a byl odsouzen k peněžité pokutě 1,998.044 Kčs a k trestu vězení v trvání jednoho roku. Krasňanský byl propuštěn z vazby 3.12.1948. Trest samostatného vězení nemohl být vykonán, neboí Krasňanský uprchl do ciziny. Ministerstvo financí přípisem čj. 407/208138/49 ze dne 16.1.1949 ONV v Praze 1, fin. ref, — tr.odd. Praha 1, sděluje : « ze zajištěného běžného účtu č. 78037 u Živnostenské banky na jméno O. Krasňanský realizujte a na úhradu pravoplatně uložené důchodkové pokuty zúčtujte částku 2,224.100 Kčs. Po výkonu sdělte izraelskému vyslanectví v Praze k jeho dopisu ze dne 8.7.1949 č. 139/A-E, že zbytek tohoto účtu uvolňujete ». Za M F podepsán dr. Gloss. Ze záznamu o pohovoru s Markusem z 29.8.1956 vyplývá, že pokud jde o Krasňanského uváděl Fischl, že to byl přehmat fin. ředitelství. Dr. Procházka, který pracoval na fin. referátě ONV Praha I, při pohovoru dne 14.11.1957 uvedl, že Fischl dal příkaz k propuštění Krasňanského po uplynutí zákonné lhůty (§ 15 odst. 3 z.Č. 114/27 Sb., který stanoví, že vazba nesmi trvat déle než 3 měs.). Na základě zhodnocení dostupných materiálů nelze rovněž dovodit v tomto bodě trestní odpovědnost Fischla. Fischlovi je dále kladeno za vinu, že nechal ukrýt zabavené sionistické nepřátelské směrnice, čímž oddálil odhalení Löbla, Gemindera, Margolia a dalších. Fischl při vyšetřování doznal, že dal ukrýt do spisů finančního oddělení UNV směrnice pro činnost sionistů, nalezené v bytě Krasňanského při jeho zajištění. Směrnice mimo jiné obsahovaly pokyny k pronikání sionistů do státního a hospodářského aparátu, k zajištění pozic pro vedení a podporu protistátní činnosti. Tak dočasně oddálil odhalení protistátního centra. V původním vyšetřování nebyly směrnice použity k usvědčení Fischla. Při přešetření byl ve spise MF u případu Krasňanského nalezen dopis z 21.3.1947 s hlavičkou Paloslavia, obchodní společnost v Tel Avivu, adresovaný Gabrielu Fleischhackerovi — Joint — Bratislava, který je stylizován jako normální obchodní dopis. Ani tohoto materiálu nebylo při vyšetřování použito. Z výpovědi dr. E. Pernici ze dne 6.2.1957 vyplývá, že ve spisech nalezených u Krasňanského byla smlouva přeložena z angličtiny, která byla návodem, jak si 40

počínat při vystčhovalecké akci na základě nějaké dohody s MZO. Uvedl pak doslova : « Domnívám se, že jde o tzv. program sionistů, jak ovládnout důležitá místa ve státě za účelem vývozu hodnot do Izraele. Tento materiál jsem odevzdal z příkazu Fischla k ofotografování na MV, snad s. Dorazilovi či Dovrtilovi ». Po zhodnocení materiálu je patrno, ža v tomto směru není zjištěna trestná činnost O. Fischla. Dále se klade za vinu Fischlovi a Frejkovi, že pomáhali udržovat účast ČSR v M M F a mezinárodní bance pro obnovu a rozvoj. Fischl při vyšetřování doznal, že ke spoutání ČSR se západem se snažil spolu s ostatními udržovat členství v mezinárodním měnovém fondu a mezinárodní bance pro obnovu a rozvoj. Původní znalecký posudek ve věci « účast ČSR v mezinárodním měnovém fondu a mezinárodní bance pro obnovu a rozvoj » považuje naše členství v těchto institutech za škodlivé. Činí za to odpovědným kromě jiných Frejku a Fischla, kteří prý klamáním presidenta a vlády se přičinili rozhodujícím způsobem o setrvání ČSR v těchto institucích. Členství v mezinárodním měnovém fondu a v mezinárodní bance pro obnovu a rozvoj bylo sjednáno ještě za války londýnskou vládou. Delegaci na zahajovacích konferencích vedl býv. ministr financí v londýnské vládě dr. Feirabend. Kromě ČSR bylo členem též Polsko. Po únoru 1948 bylo o těchto otázkách několikráte jednáno v presidiu hospodářské rady KSČ, jelikož se uvažovalo, zda nemá ČSR z těchto institucí vystoupit. Podle zápisu PHR KSČ z 23.8.1949 bylo usneseno projednat otázku členství ČSR v mezinárodním měnovém fondu a mezinárodní bance pro obnovu a rozvoj a povinnosti s tím spojené se členy RVHP. Nový znalecký posudek z února 1963 ve věci « účast ČSR v mezinárodním měnovém fondu a mezinárodní bance pro obnovu a rozvoj » uvádí, že Československo se stalo členem M M F ratifikováním Dohody Národním shromážděním dne 27.12.1945. Československo se podílelo na finančních výhodách členství pouze získáním úvěru u M M F v r. 1946 ve výši 6 mil. dolarů. Od banky úvěr nedostalo, přestože se o něj ucházelo. M M F má sice ve svých článcích zakotvenu povinnost člena předkládat mu řadu údajů, u nichž celá řada je dodnes u nás utajovanou skutečností, avšak ČSR tuto povinnost nikdy neplnilo právě proto, aby nebyla prozrazována data, která by mohla sloužit Špionážním účelům kapitalistických států. Toto neplnění bylo též hlavní záminkou, proč ČSR bylo nuceno vystoupit. Nelze proto tvrdit, že členství v obou institucích nás připoutávalo ke kapitalistickým státům, nebo že by z toho čs. národnímu hospodářství vznikly nějaké škody ». Vzhledem k novému znaleckému posudku je patrno, že Ludvík Frejka a Otto Fischl se v tomto případě nedopustili žádné trestné činnosti. Fischlovi je kladeno za vinu pojišťování čs. závodů u západních pojišťoven. Fischl doznal při vyšetřování, že i po únoru 1948 zajišíovali na západě velké čs. závody a vypláceli západním pojišťovnám devizové premie. Naproti tomu západní kapitalisté pojišíovali své podniky v ČSR. 41

Původní znalecký posudek ve věci « pojišťování na západě » (zajišťování bank) dospěl k závěru, že Fischl je plně odpovědným za to, že v době své činnosti jako náměstek M F zachoval staré formy a rozsah pojišťování majetku ČSR u západních kapitalistických pojišťoven ke škodě čs. hospodářství a prospěchu zahraničních kapitalistů, čehož dosáhl jednak nečinností v otázkách naší zajišíovací politiky, jednak odsunutím a neprojednáním nabídek Ingosstrachu (sovětské zahr. pojištovny) na účast na naší zajišíovací bance. Nový znalecký posudek z února 1963 ve věci « pojišťování čs. majetku na západě » uvádí, že « úkolem zajištování v socialistickém státě je chránit plánované devizové hospodářství před disproporcemi, jež by mohly vzniknout z mimořádných devizových škod a ztrát, zejména při dopravě vývozu a dovozu. V období let 1946-1947 čs. zajištění jako celek splnilo svůj hlavní úkol a docílilo úhradu nutného devizového výdaje spojeného se zajišťováním čs. rizik. Čs. zajištování poskytlo dále cenné služby některým zemím soc. tábora, jako např. Bulharsku, Polsku a Číně. Není důvodu činit Fischla odpovědným za zajišíování na západě, nebol tato instituce pracuje obdobným způsobem dodnes Vzhledem k novému znaleckému posudku je patrno, že Otto Fischl se nedopustil v tomto případě žádné trestné činnosti. R. Slánskému klade žaloba dále za vinu, že v roce 1930 se stal agentem americké špionážní služby a že v době 2. světové války jako nepřátelský agent v Sovětském svazu přistoupil na zrádnou a špionážní spolupráci s agentem IS býv. generálem Heliodorem Pikou. Tento fakt Slánský před soudem popřel. Slánský byl usvědčován Josefem Vondráčkem, že již v době první republiky se stal agentem americké špionážní služby, kterou tehdy reprezentoval v ČSR Grenwile, s nímž se Slánský spojil. Vondráček své původní tvrzení odvolal, vysvětlil, že k němu došlo v důsledku přemlouvání orgánů bezpečnosti. Není proto žádných podkladů, z nichž by bylo možno dovodit, že se Slánský dopustil tohoto trestného Činu. Pokud jde o spojení s Heliodorem Pikou a sabotáž Slovenského národního povstání, bylo obvinění založeno jen na doznání Slánského. Písemný dokument (tj. zpráva č. 692/2), konstatovaný u hlavního líčení, neprokazoval trestnou Činnost, nýbrž jen to že Slánský se s Pikou skutečně stýkal. Také ostatní písemné dokumenty (uvedené pod č. 13, 14, 15, 16) jsou neprůkazné. Za situace, kdy nelze považovat za hodnověrný důkaz výpověď Slánského, nejsou tu žádné důkazy o záškodnické činnosti Slánského na tomto úseku. Slánskému se klade za vinu i to, že zavinil smrt Jana Švermy. Tento fakt Slánský před soudem doznal. Státním prokurátorem byla Slánskému předestřena výpověď Šebesty. Slánský k tomu uvedl, že slyšel o konci Jana Švermy a nepamatuje se na hodinky, které Šverma měl u sebe. Jiné důkazy v soudním protokolu nejsou uvedeny. V revizním řízení byli k okolnostem, za nichž došlo k smrti s. švermy, vyslechnuti : Mikuláš Revilák, Karel Smíšek, Vladimír Přikryl, Josef Lietavec, Jiří Košický. R. Šebesta zaslal dopis ke smrti Švermově. Tyto výpovědi se 42

rozcházejí v jednotlivostech. Potvrzují však, že výstup byl krajně vyčerpávající a že i Slánský byl na konci svých sil. Nejvíce zatěžuje Slánského výpověcf Mikuláše Reviláka, z níž vyplývá, že v době, kdy Slánský s určitými obtížemi již Část cesty překonal a kdy Revilák chtěl jít na pomoc Švermovi, o němž věděl, právě tak jako Slánský, že mu bezprostředně hrozí smrt Slánský odmítl dát Revilákovi souhlas, aby šel Švermovi na pomoc a přikázal mu, aby rozdělal a udržoval oheň. Avšak ani z této výpovědi nelze v žádném směru učinit závěr o trestní odpovědnosti Slánského za smrt s. Švermy. Žaloba činí Slánského dále trestně odpovědným za to, že pověřil André Simoneho zajišťováním cílů protistátního spikleneckého centra, a že prosazoval do stranického tisku trockistu Evžena Klingera. Také v tomto směru se opírá jen o doznání Slánského, André Simoneho a dále podpůrně o dokumenty, z nichž bylo patrno, že André Simone, který dlouhou dobu působil v cizině, byl v některých zprávách označován za trockistu a rozkladný živel. Za situace, kdy Slánského doznání nelze považovat za hodnověrné, a kdy je zjištěno, že také doznání André Simoneho bylo obdobnými nezákonnými metodami vynuceno a že Simone jako redaktor zahraniční části Rudého práva neprováděl škůdcovskou činnost, nemohl se ani Slánský dopustit v tomto směru žádné trestné činnosti. Pokud bylo Simonemu v souvislosti s předcházející trestnou činností Slánského kladeno za vinu, že popularizoval trockistickým způsobem Slánského, jako organizátora partyzánského hnutí na území republiky v době okupace, nelze toto dovodit z článku uveřejněného v Rudém právu dne 2.5.1946. Napsání a uveřejnění tohoto Článku nezakládá skutkovou podstatu žádného trestného činu. Vlado Clementisovi bylo kladeno za vinu, že již v roce 1939 se dostal na protistranickou platformu a že měl již dříve po celou dobu emigrace i po ní, když byl ve funkci státního tajemníka a později ministra zahraničních věcí, úzké styky s reakčními politiky Ripkou, Osuským, Benešem, kteří za něho intervenovali, když byl francouzskými úřady internován. To potvrzují dokumenty vyšetřovacích svazků, předložené soudu. Nelze však z nich kromě doznání Clementise nezákonně vynuceného dovodit konkrétní trestný čin. Posléze vina Clementise měla spočívat v tom, že s ostatními buržoazními nacionalisty kupř. s Novomeským a Husákem se scházeli na tajných frakčních schůzkách a že jejich cílem bylo prosazovat širokou kompetenci slovenských národních orgánů, Čímž měli vyvářet dualismus, který by vedl k rozvrácení lid. dem. zřízení. Clementisovo doznání potvrdili u hlavního líčení jako svědci L. Novomeský a I. Horváth. V revizi slyšený Novomeský odvolal své výpovědi, které uvedl před bezpečností a soudem. Vypověděl dále, že je pravdou, že společně s Clementisem kritizovali vzrůstající centralismus, který se projevoval v tom, že aparát ústředních úřadů zasahoval do poměrů na Slovensku bez vědomí pověřenců a za jejich zády. V těchto otázkách podle výpovědi Novomeského ze dne 13.7.1956 byl Clementis naopak zdrženlivý a vůči ostatním obhajoval stanovisko ústředního vedení. Také svědek Horváth s/yšený dne 19.9.1956 odvolal svou výpověď s tím, 43

že k podpisu protokolu i přednesu výpovědi při procesu s centrem byl donucen. Z prověření trestní věci proti tak zv. Slovenským buržoazním nacionalistům bylo zjištěno, že ke spojení všech obviněných do jedné skupiny došlo až v závěrečném stadiu vyšetřování, přičemž pro zahájení stíhání pro trestnou činnost proti státu nebyly důvody a provádění důkazů při vyšetřování se dělo v rozporu s požadavkem zjistit objektivní pravdu. Žádný z obviněných Husák a spol. frakční porady s Clementisem po roce 1945 o prosazování buržoazních nacionalistických koncepcí v politické praxi kromě Novomeského při konfrontaci s Husákem nedoznal. Horváth hovořil o stycích s Clementisem jednoznačně jako o přátelských stycích. Svědkyně Hložková vypověděla, že se jí Husák « svěřil » že se s Clementisem radí o všech otázkách, týkajících se maření politiky vlády na Slovensku. Pokud jde o svědeckou výpověď Hložkové, je nutno tento důkaz označit za zcela nevěrohodný a celé zjištění o protistátním spojeni skupiny tzv. slovenských buržoazních nacionalistů s Clementisem a spojení této skupiny prostřednictvím Clementise s « protistátním spikleneckým centrem R. Slánského » považovat za uměle vykonstruované orgány státně-bezpečnostního vyšetřování. Nemůže proto v daném případě u Clementise jít ani o trestnou činnost, kterou mu žaloba klade za vinu. Ludvíku Frejkovi bylo dále kladeno za vinu, že ve své přednášce v roce 1944 v Anglii se vyslovil pro předválečné udržování hospodář, závislosti na kapitalistickém západu, na této koncepci se před tím prý dohodl s Löblem, Golldmannem a dalšími. Frejka při vyšetřování doznal shora uvedené okolnosti. Tuto skutečnost potvrdili při vyšetřování ve svých výpovědích spoluobviněný Lobl a Golldmann. Při přešetřování bylo na základě pohovoru s Karlem Kreibichem ze dne 7.12.1956 zjištěno, že byl celou dobu války v úzkém styku se členy vedení strany a muselo by mu být známo, kdyby Frejka se byl dopustil nějakých poklesků proti linii strany, zejména kdyby hlásal ve svých přednáškách teorie, které by se s linií strany neslučovaly. Löbl a Golldmann při přešetřování jejich případů své původní výpovědi odvolali. Vzhledem k tomu nelze dovolit u Frejky i v tomto směru žádnou trestnou Činnost. Dále bylo Frejkovi kladeno za vinu, že zneužil výroku Kl. Gottwalda o zvláštní cestě Československa k socialismu a že propagoval zvláštní československou cestu k socialismu bez diktatury proletariátu. V této skutečnosti nelze spatřovat žádnou trestnou činnost. Žaloba činí Slánského odpovědným za to, že ponechal ve funkci osobního lékaře presidenta republiky Kl. Gottwalda nepřítele lid. dem. zřízení dr. Haškovce. Slánský v tomto rozsahu také přiznal svou vinu. Haškovec byl žalován po procesu se Slánským a uznán vinným rozsudkem NS ze dne 10.4.1954 z trestného činu spolčení k útoku na ústavní činitele podle § 107 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 roků. Na základě stížností generálního prokurátora byl rozsudkem presidia Nejv. soudu z 21.6.1960 obžaloby zproštěn. Haškovec již při hlavním líčení ve své 44

trestní věci v podstatě změnil svou původní výpověď a při přezkoumání jeho případu pak uvedl, že protokol s ním sepsaný byl na něm vynucen a že jej podepsal jen proto, aby si zachoval život. Za této situace nelze dovodit trestní odpovědnost Slánského, pokud jde o úklady o život presidenta republiky. Všechny uvedené skutečnosti potvrzují, že provedené důkazy v řízení o stížnosti pro porušení zákona podané generálním prokurátorem ve všech směrech vyvrátily žalobu státního prokurátora o protistátní činnosti obviněných. Vzhledem k tomu, že bylo zjištěno, že nedošlo k vytvoření tzv. « protistátního spikleneckého centra » vedeného Rudolfem Slánským, jehož členy měli být ostatní spoluobvinění, kdy konkrétní skutky, z nichž dovozovala žaloba státního prokurátora velezrádnou, špionážní a sabotážní činnost, u Rudolfa Slánského též trestný Čin vojenské zrady, se jednak nestaly a jednak nejsou až na obviněného Fischla, ani jinými trestnými činy, bylo nutno obviněné z obžaloby státního prokurátora pro shora uvedené trestné činy zprostit podle § 226 písm. a), b) tr.ř. U Otto Fischla, který byl rovněž zproštěn z obžaloby pro trestný čin velezrady, byla provedenými důkazy zjištěna jeho přímá spoluodpovědnost za porušení platných zásad při vývozu svršků v případech vystěhování Pachla a Körberové jako osob židovské národnosti z ČSR do ciziny a je dáno i důvodné podezření z účasti na machinacích při upouštěcím řízení s bývalými majiteli obchodních domů ASO Ander. Tuto činnost, která byla v žalobě podřazena pod trestný čin sabotáže, posuzoval Nejvyšší soud v případě vývozu svršků Pachla a Körberové jako trestný čin zneužití moci úřední podle § 101, § 104 tr. zák. z r. 1852 a v případě upouštěcího řízení s bývalými majiteli obchodních domů ASO Ander jako důvodné podezření z tohoto trestného činu. Na tento trestný čin stanoví zákon trest odnětí svobody od jednoho do pěti let, který podle toho, jak zlomyslnost a škoda je veliká, může být prodloužen až na 10 let. Protože část II. či. V. v rozhodnutí presidenta republiky o amnestii z 9.5.1960, jímž bylo nařízeno, aby nebylo zavedeno a bylo-li zavedeno, aby bylo zastaveno soudní stíhání, zahrnuje též trestný čin zneužití úřední moci podle § 101 tr. zák. z r. 1852, Nejvyšší soud podle § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř. trestní stihání Otto Fischla pro tento trestný čin zastavil. Podle § 267 odst. 1 tr. ř. přezkoumal Nejvyšší soud na podkladě stížnosti pro porušení zákona správnost všech výroků napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a vyvodil z něho důsledky uvedené v rozsudečném výroku. Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí není žádný opravný prostředek přípustný. V Praze dne 14. května 1963 Předseda senátu Nej vyššího soudu dr. Jaroslav Pastorek v. r.

:

Za správnost vyhotovení: Nejvyšší soud (kulaté razítko) 45

Printed in Belgium.

Editeur responsable : M. - J. LORY, Gistelstraat, 13 - Varsenare