RUSHDIE_ZLOM.QXD:Sestava 1
1/30/13
11:22 AM
Stránka 8
1 Ztratil jsem ponětí o počtu dní, které uplynuly od mého útěku před hrůzami šílené pevnosti Vasca Mirandy v andaluském horském městečku Benengeli; pod rouškou tmy jsem unikl ze spárů smrti a na dveřích zanechal přibitý vzkaz. Od té doby provázejí mé hladové putování v mlhavém parnu další haldy popsaného papíru, rozmachy kladiva a výkřiky dvoupalcových hřebíků. Kdysi dávno, když jsem byl ještě mladý a plný života, mi moje milovaná láskyplně řekla: „Ach Maure, ty divný černý chlape, hlavu máš věčně plnou tezí, a nikde žádné kostelní dveře, na které bys je přibil.“ (Tahle Indka, která se považovala za bohabojnou nekřesťanku, si schválně vzala na mušku Lutherův protest ve Wittenbergu, aby si vystřelila ze svého indického milence, bezbožného křesťana: vida, jakými cestami se příběhy ubírají a v jakých ústech končí!) Bohužel to zaslechla má matka a vyrazila, hbitá jak hadí jazyk: „Spíš plnou hovadin.“ Ano, matko, i tady jsi měla poslední slovo. Jako vždycky. Mé matce Auroře a mé lásce Umě dal kdosi kdysi přezdívky „Emrika“ a „Maskva“ – podle dvou světových velmocí. Říkalo se, že ty dvě ženy jako by si z oka vypadly, jenže já si toho vůbec nevšiml, vlastně jsem si toho všimnout ani nemohl. Ani jedna už nežije, z příčin ne právě přirozených, a já se nacházím v daleké zemi: na paty mi šlape smrt a v ruce držím jejich příběh, který se snažím ukřižovat na vratech, plotech, olivovnících, rozprostřít po krajině své poslední cesty – příběh, který vypravuje nejvíce o mně. 8
RUSHDIE_ZLOM.QXD:Sestava 1
1/30/13
11:22 AM
Stránka 9
Na útěku jsem proměnil svět v pirátskou mapu plnou zakreslených stop a přes nepravidelně rozsypané křížky vedu čáru k pokladu, jímž jsem já sám. Až mě moji pronásledovatelé vyslídí, budu už čekat: trpělivý, zadýchaný a připravený. Tady stojím. Nemohl jsem jinak. (Spíš jsem měl říct tady sedím. V tomhle temném lese – totiž na téhle olivové hoře, uprostřed chumlu stromů, pod bedlivým okem podivně nakloněných kamenných křížů na zarostlém hřbitůvku; kousek po cestě od benzinové stanice Ultimo Súspiro – netěžím z Vergiliů a ani je nepotřebuji, a na místě, kde můj život má být v půli se svou poutí, ale jež se z nejrůznějších příčin stalo koncem cesty, se hroutím vyčerpáním jako stará herka.) Ale ano, milé dámy, přibíjí se spousta věcí. Například vlajky ke stožáru. Jenže po nijak dlouhém (byť křiklavě pestrém) životě jsem teze pustil z hlavy. Sám život je kříž, na který je člověk ustavičně přibíjen. Když začínáte mlít z posledního, když závanu větru, který vás žene dopředu, už téměř došly síly, je čas učinit doznání. Říkejte tomu, jak chcete, třeba závěť nebo poslední vůle; život jako lokál U posledního dechu. Proto ty řeči o tom, jak tady stojím nebo sedím, výroky plné životní moudrosti přibité ke krajině a klíče k červené pevnosti v kapse, proto ty chvíle čekání před konečnou kapitulací. Nyní jest tedy vhodné zapět o koncích; o tom, co bylo a možná již nikdy nebude, co z toho bylo dobré a zlé. Poslední vzdech za ztracený svět, slza za jeho zánik. Ale i poslední hurá, závěrečné, skandální přadeno dlouhých příběhů (není tu video, proto musí stačit slova) a snůška laciných odrhovaček pro pohřební hostinu. Maurův příběh, v němž nechybí hluk a zuřivost. Je libo? Ale vždyť je to jedno, dostanete ho tak jako tak. A nejdřív ze všeho poprosím o pepř. Cože? Samotné stromy údivem tak zkoprněly, že promluvily lidským hlasem. (Copak jste nikdy, v osamění a zoufalství, nemluvili do prázdných stěn, k debilnímu pejskovi, jen tak do vzduchu?) Opakuji: s vaším dovolením pepř; protože nebýt zrnek pepře, pak to, co nyní spěje ke konci na Východě i Západě, by možná vůbec nezačalo. Kvůli pepři připluly přes oceán, od Belémské věže v Lisabonu k malabárskému pobřeží, vysoké koráby Vasca da Gamy: nejprve do Kalikatu a později do 9
RUSHDIE_ZLOM.QXD:Sestava 1
1/30/13
11:22 AM
Stránka 10
Kóčínu, kde laguna tvořila přirozený přístav. Ve stopách Portugalce, který sem dorazil jako první, vypluli Angličané a Francouzi, takže v období nazývaném objevení Indie – jenže jak nás mohli objevit, když jsme se neskrývali? – jsme byli „ani ne tak subkontinentem jako kuchyňským superkomponentem“, jak se vyjádřila moje znamenitá máti. „Od počátku bylo nad slunce jasné, co svět od zatracené matky Indie chce,“ říkala. „Přijeli sem, protože toužili po něčem pikantním, jako chlapi, když jdou za kurvama.“ Můj příběh vypráví o nemilosti, do níž upadl urozený bastard: to jest já, Moraes Zogoiby, zvaný Maur, po většinu života jediný dědic miliónů dynastie da Gamů-Zogoibyů z Kóčínu, velkoobchodníků s kořením. Je také příběhem o tom, jak jsem byl vykázán z něčeho, co jsem plným právem považoval za své přirozené prostředí, a to vůlí mé matky Aurory, rozené da Gamové, naší nejslavnější současné umělkyně, oslnivé krasavice s nejnabroušenějším jazykem její generace, která své jedy plivala po každém, kdo se jí dostal na dostřel. Nešetřila ani vlastní děti. „Jsme beatnická kamarila odkojená růžovým ukřižováním a v žilách nám proudí omáčka čilí,“ říkávala. „Žádná privilegia pro příbuzné po těle a krvi! My totiž, bobánkové, těla huntujeme a po krvi se můžeme utlouct!“ „Být potomkem naší démonické Aurory,“ řekl mi v mládí goanský malíř Vasco Miranda, „vskutku znamená být moderním Luciferem. Rozumíš: synem zářivé jitřenky.“ Tehdy už naše rodina bydlela v Bombaji a podobná poznámka se v ráji legendárního salónu Aurory Zogoibyové považovala za poklonu; já si ji však pamatuji jako proroctví, neboť jednou přišel den, kdy jsem byl skutečně z té bájné zahrady svinským krokem vyhnán a vržen do říše pekel. (Vypuzen z přirozenosti, měl jsem snad jinou možnost než přijmout opak? Čímž míním esenci nepřirozeného, jakýsi anaturalismus, jediný skutečný -ismus těch nesmyslných, naruby se obracejících dní. Kdyby vás zapudili do temnoty, nesnažili byste se vykřesat světlo ze tmy? Tak vidíte. Vyhnán ze své historie, Moraes Zogoiby se skutálel k dějinám.) A na počátku toho všeho bylo pepřové ragú! Nejen pepř, ale i oříšky kešú, kardamom, skořice, zázvor, zelené mandle, hřebíček; a kromě koření a ořechů ještě kávová zrna a sám všemocný lístek čaje. Skutečností však zůstává, že – jak se vyjádřila Aurora – „především a před vším tu byl pepř – ano, ano, pepř byl před vším, ale i za vším, pepř pálivý jak 10
RUSHDIE_ZLOM.QXD:Sestava 1
1/30/13
11:22 AM
Stránka 11
všichni čerti, pepř se vším všudy. První byl pepř a pak teprve všechno ostatní.“ Co platilo o dějinách obecně, platilo o osudech naší rodiny zvlášť – pepř, vytoužené černé zlato Malabáru, byl prvním tovarem, na který se soustředila naše nechutně movitá rodina, nejbohatší obchodníci s kořením, ořechy, zrny a lístky v Kóčínu, kteří bez jediného důkazu – vyjma názor tradovaný v rodině po staletí – tvrdili, že jsou parchanty samotného Vasca da Gamy... A je po tajemstvích. Už jsem je přibil na dveře.
2 Když bylo mé matce Auroře da Gamové třináct, trpěla jistý čas nespavostí, jejíž pravidelné záchvaty ji vyháněly na bosé toulky po velkém voňavém domě jejích prarodičů na Cabralově ostrově. Na těchto nočních odyseách vždy pootvírala všechna okna – nejprve síťovaná vnitřní, jejichž jemné pletivo chránilo dům před mouchami a komáry, potom venkovní s tabulkami z olověného skla a nakonec lištové okenice. Následkem toho šedesátiletou matriarchu Epifanii – v jejíž soukromé moskytiéře se během let proklubalo množství drobných, leč nezanedbatelných dírek, jež pro svou krátkozrakost či lakotu přehlížela – ráno co ráno probouzely svědivé kusance na kostnatých modrých předloktích. Epifania pak vždycky slabě zapištěla při pohledu na mouchy bzučící okolo podnosu s čajem a sušenkami, který vedle ní položila (a vzápětí vzala nohy na ramena) služka Tereza. Matriarcha upadla do planého záchvatu zuřivosti – škrábala se a plácala, poskakovala kolem elegantní týkové postele ve tvaru lodě a přitom častokrát vylila čaj na krajkové bavlněné ložní prádlo nebo na bílou mušelínovou noční košili s vysokým volánovým límcem, který halil její kdysi labutí, nyní však zvrásněnou šíji. A zatímco plácačka v pravé ruce tloukla a třískala, zatímco dlouhé nehty na levé šmátraly po zádech a pátraly po ještě nedostupnějších komářích štípancích, sklouzával Epifanii da Gamové z hlavy noční čepec a odhaloval hadí klubko bílých vlasů, jimiž nápadně prosvítaly (běda!) skvrnité mýtinky na temeni. Jakmile mladá Aurora s uchem na dveřích usoudila, že řádění nenáviděné babičky (kletby, třískání porcelánu, neúčinné údery plácačky, opovržlivé bzučení hmyzu) spěje k vrcholu, nasazovala 11
RUSHDIE_ZLOM.QXD:Sestava 1
1/30/13
11:22 AM
Stránka 12
svůj nejmilejší úsměv a s radostným přáním dobrého jitra k ní vpadávala, jelikož dobře věděla, že příchod mladičkého svědka stařecké bezmoci rozzuří matku všech kóčínských da Gamů k nepříčetnosti. Rozcuchaná Epifania, která klečela na špinavém prostěradle, mávala plácačkou jako zlomenou taktovkou a hledala ventil pro svůj vztek, přivítala vetřelkyni zavytím sudičky, rákšasy nebo bludičky, které v mladičké Auroře vyvolalo vlny skryté rozkoše. „Ohohó, maličká, tys mě ale vyděsila, jednou mě z tebe trefí šlak!“ Tak se stalo, že myšlenku na zavraždění babičky vnukly Auroře da Gamové přímo rty vyhlédnuté oběti. Po této příhodě začala kout pikle, jenže stále morbidnější představy, v nichž se to hemžilo jedy a sráznými útesy, byly pravidelně torpédovány praktickými problémy, například jak sehnat kobru a nastražit ji Epifanii do postele, nebo skutečností, že ta stará rašple kategoricky odmítala chodit po jakémkoli terénu, který se – jak se vyjádřila – „zakloňuje nebo skloňuje“. A přestože Aurora moc dobře věděla, kde vzít ostrý kuchyňský nůž, a byla přesvědčena, že má dost síly na to, aby Epifanii chytla pod krkem a vymáčkla z ní duši, zavrhla i tyto možnosti, neboť nechtěla, aby byla odhalena. Příliš očividné násilí by mohlo vyústit v nepříjemný výslech. Dokonalý zločin jí však svou podstatu nevyjevil, a proto dál hrála roli dokonalé vnučky. V ústraní si ale nepřestávala namáhat hlavu strojením úkladů, přestože ji nikdy nenapadlo, aby si všimla, že její myšlenkové pochody se vyznačují skoro stejnou bezohledností, jakou vyniká Epifania. „Trpělivost přináší růže,“ řekla si. „Prostě si počkám.“ Mezitím za těch vlahých nocí dál otvírala okna a občas z nich vyhodila pár drobných cenných ozdob: dřevěné vyřezávané figurky s choboty místo nosů, které se odkolébaly na vlnách laguny pleskajících o zdi ostrovního sídla, nebo jemně opracované sloní kly, které se samozřejmě propadly do vody beze stopy. Rodina nemohla několik dní přijít těm událostem na kloub. Synové Epifanie da Gamové, Aurořin strýc Aires (vyslov Ajreš) a její otec Camoens (vyslov nosově Kamonš) se ráno probouzeli a zjišťovali, že zlomyslné noční větříky jim vyfoukly ze skříní košile a z chlívečků na nevyřízenou poštu obchodní písemnosti. Hbité prsty průvanů rozvázaly hrdla pytlů se vzorky – jutových saků plných velkých a malých semen kardamomu, lístků karí a oříšků kešú, které stávaly jak na stráži v tmavých chodbách té části domu, kde se nacházely kanceláře –, a následkem toho se na 12
RUSHDIE_ZLOM.QXD:Sestava 1
1/30/13
11:22 AM
Stránka 13
staré sešlapané podlaze ze směsi vápence, dřevěného uhlí, vaječných bílků a dalších, dnes už zapomenutých přísad válela rozházená semena pískavice a pistácie... A vůně koření, jíž byl prosycen vzduch, týrala matriarchu, která byla na zdroje rodinného bohatství s přibývajícími léty čím dál tím alergičtější. Jestliže otevřenými síťovými okny vletěly dovnitř mouchy a rozevřenými tabulkami z olověného skla protivné průvany, po otevření okenic se pak dovnitř nahrnulo všechno ostatní: prach kóčínského přístavu a rámusení lodí, houkání nákladních člunů i bafání remorkérů, sprosté vtipy rybářů a pulzování jejich kůže tam, kde se jí dotkla žahadla medúz, sluneční paprsky ostré jak břitva, vedro, které dusilo jako mokrý hadr utažený kolem hlavy, pokřikování pouličních prodavačů, smutek židovských starých mládenců táhnoucí se nad vodami z Mattánčeri, výhrůžky pašeráků smaragdů, machinace obchodních partnerů, narůstající nervozita Britů v kóčínské pevnosti, finanční požadavky personálu a dělníků na plantážích Kořenných hor, povídačky o komunistických nepokojích a politice kongresistů, jména Gándhí a Néhrú, zvěsti o hladomoru na východě a hladovkách na severu, zpěvy a bubnování vypravěčů a těžký valivý zvuk (jak se rozbíjely o vratký vlnolam na Cabralově ostrově) zvedajících se přílivových vln historie. „Ježíšikriste, jsme snad nějaká spodina nebo co?!“ zaklel strýček Aires u snídaně, na sobě kamaše a bez sebe vzteky. „Nemáte snad světských neřádů dost? Eh? Eh? Hrom a peklo, hergot fagot, tak proč je sem u všech ďasů zase pouštíte? Co to je, krucinál? Slušnej barák, nebo s prominutím nějaká sračkárna na trhu?“ To ráno Aurora pochopila, že zašla příliš daleko, neboť její milovaný otec Camoens, sušinka s kozí bradkou v křiklavé bavlněné košili, který byl už o hlavu menší než jeho bidlovitá dcera, ji zavedl k onomu malému molu – a přitom doslova křepčil dojetím a vzrušením, takže jeho silueta na pozadí neuvěřitelné krásy a čilého ruchu laguny působila dojmem nějaké pohádkové postavy, možná skřítka tančícího na mýtině nebo dobrotivého džina uniklého z láhve – a tajemným sykotem jí prozradil velkou a srdcervoucí novinu. Camoens, který dostal jméno podle básníka a měl snivou povahu (nikoli však talent), nesměle naznačil možnost, že u nich doma straší. „Myslím, že se k nám vrátila tvoje milovaná matinka,“ řekl oněmělé dceři. „Víš přece, jak měla ráda svěží vánek, jak se hádala s babičkou o vzduch; a teď se jako zázrakem otvírají okna. Jen se podívej, dcerunko, co chybí! Jen to, 13
RUSHDIE_ZLOM.QXD:Sestava 1
1/30/13
11:22 AM
Stránka 14
co nikdy neměla ráda, chápeš? Airesovi sloní bohové, říkávala. A zmizela právě strýčkova sbírka malých Ganéšů. A taky věci ze slonoviny.“ Epifaniiny sloní zuby. Na tomhle domě dřepí příliš mnoho slonů. Nebožka Belle da Gamová si nikdy nebrala servítky. „Když dneska v noci zůstanu vzhůru, třeba ještě jednou spatřím její drahou tvář,“ toužebně se svěřil Camoens. „Co tomu říkáš? Zpráva je nad slunce jasnější. Nechceš počkat se mnou? Jsme na tom oba stejně: já trpím těžce steskem po manželce a tobě, malinká, chybí maminka.“ Aurora v rozpacích zrudla a zakřičela: „Akorát že já nevěřím na pitomé duchy!“ a utekla do domu, neboť nemohla přiznat pravdu, že sama je přízrakem mrtvé matky, že dělá to, co kdysi ona, že mluví jejím hlasem; že dcera toulající se v noci udržuje matku při životě, postupuje zemřelé k obývání vlastní tělo, drží se smrti, vzpírá se jí, trvá na věrnosti lásky až za hrob – že se stala matčiným novým úsvitem, tělem jejího ducha, že ze dvou krásek se stala jedna. (O mnoho let později pojmenuje svůj vlastní dům Elefanta; takže peripetie související se slony – a také s přízraky – vlastně v naší sáze nikdy nepřestaly hrát svou roli.) Belle byla mrtvá teprve dva měsíce. Aurořin strýček Aires jí říkal Belle-Diabelle (jenže ten věčně dával někomu přezdívky, jimiž tyranským způsobem vnucoval světu své soukromé pojetí vesmíru): totiž Isabelle Ximéně da Gamové, babičce, kterou jsem nikdy nepoznal. S Epifanií byly odjakživa na kordy. Epifania v pětačtyřiceti ovdověla a okamžitě se vžila do role matriarchy – sedávala v dopoledním stínu svého oblíbeného dvora s klínem plným pistácií, ovívala se vějířem, v třeskutě působivém projevu síly louskala v zubech oříšky a přitom zpívala vysokým neúprosným hlasem: Plují mladí do Triánýý, plují mladí do Malagýý... Křup! Chřup! praskaly jí v ústech oříšky. plují nány na vše stranýý, a nechápe mě žádná z nich…. 14
RUSHDIE_ZLOM.QXD:Sestava 1
1/30/13
11:22 AM
Stránka 15
Jediná, kdo se jí nikdy v životě nebála, byla Belle. „Tři chyby,“ zašvitořila vesele devatenáctiletá Isabella své tchyni den poté, co vstoupila do rodiny jako nevěsta, nad níž ohrnovali nos a kterou jen neradi přijali mezi sebe. „Ani mladí, ani nány, ani nechápe. Na svůj věk zpíváte tu písničku moc krásně, ale jak jste netrefila slova, tak je z toho trochu blábol, že jo.“ „Camoensi,“ řekla zkamenělá Epifania, „sděl své ženušce, ať si utěsní čuminku. Aby na tom, co z ní bryndá, náhodou neuklouzla.“ V následujících dnech se s nezkrotnou vervou pustila do směsky osobně zacílených námořnických popěvků: verš Tuhle šmudlu platím já vyvolal u její nové snachy nedostatečně potlačované veselí, takže Epifania se zamračila a zkusila to jinak: Na lodi jménem Bella, co za manželem jela – snad tím chtěla Belle doporučit, aby se soustředila na manželské povinnosti –, a nakonec ji uzemnila poněkud metafyzičtějším výronem: chtít morálku a lásku k tomu... chřup!… je klam duše a těla. Ach ty legendy o svárech mezi kóčínskými da Gamy! Prodávám, jak jsem koupil, příběhy, jimž mnohá převyprávění dodala lesku a fantastičnosti. Jsou plné starých duchů, vzdálených stínů, a já vyprávím jejich osudy, abych se jich zbavil; jsou jediným, co mi zbylo, a proto jim dávám volnost. Od kóčínského přístaviště k bombajskému přístavu, od malabárského pobřeží k Malabárskému vrchu: příběh o tom, jak jsme se spojovali a rozdělovali, vyprávění o našich vzestupech a pádech, o tom, jak jsme se zakloňovali a skloňovali. A potom už jen goodbye, Mattánčeri, farewell, Marine Drive... Každopádně v době, kdy do té rodiny hladově toužící po dětech přibyla má matka Aurora a vyrostl z ní vytáhlý a vzpurný žabec, byly již hranice zřetelně vyznačeny. „Na holku je moc čouhatá,“ zněl Epifaniin zamítavý rozsudek ve věci vnučky, když se Aurora octla na prahu dospívání. „Komu kouká z očí lumpárna, ten má v duši ďábla. A ten předek je taky pro ostudu, to je jasné na první pohled. Vytrčuje moc dopředu.“ Na což Belle rozhněvaně odpověděla: „A jakého příkladného spratka si pořídil váš milovaný Aires? Alespoň jedno mládě jménem da Gama je tady a má se čile k světu a je úplně fuk, jak je prsatá! Bratříček Aires a sestřička Sahara se ještě nepochlubili ničím: ani kozičkama, ani dětičkama.“ Airesova manželka se jmenovala Carmen, ale Belle napodobila švagrovu zálibu ve vymýšlení přezdívek a dala jí jméno podle africké pouště, „protože je jalová a rovná jak písek a v celé té pustině není kde se napít“. 15
RUSHDIE_ZLOM.QXD:Sestava 1
1/30/13
11:22 AM
Stránka 16
Aires da Gama se namáhal s brilantinou, aby mu ulíznuté vlnité bílé vlasy (předčasné šediny patří už dávno mezi rodinné znaky; moje matka Aurora byla ve dvaceti bílá jak sníh, jenže to pohádkové kouzlo, ta ledová vážnost, jakou propůjčily její kráse hebké ledovce, které jí vodopádem splývaly z hlavy!) držely tvar: a jaký byl prastrýček pozér! Vzpomínám si, jak směšně vypadal v monoklu, tvrdém límečku a trojdílném obleku z nejjemnějšího gabardénu na malé černobílé fotografii velikosti pět krát pět centimetrů. V jedné ruce špacírku s knoflíkem ze slonoviny (byl to kord v holi, šušká mi do ucha rodinná historie), v druhé dlouhou cigaretovou špičku… a pak musím ještě s lítostí dodat, že s oblibou nosíval psí dečky. Přidejte pár centimetrů, nakroucené kníry, a obrázek operetního floutka bude jak vyšitý; jenže Aires byl stejný záprtek jako jeho bratr, hladce oholený obličej se mu trochu leskl, takže skutečnost, že vypadal jak hochštapler, byla asi spíše k politování než k vypískání. Na další stránce fotografického alba paměti se hrbí šilhavá prateta Sahara, „žena-pustina“, která ve velbloudích čelistech přežvykovala betelové oříšky a vypadala, jako by měla hrb. Carmen da Gamová byla Airesovou sestřenicí, osiřelým dítětem Epifaniiny sestry Blimundy a drobného tiskaře jménem Lobo. Oba rodiče padli za oběť epidemii malárie, čímž se Carmeniny vyhlídky na manželství dostaly pod bod mrazu, kde zůstaly, zmrzlé na kost, až do chvíle, kdy Aires ohromil matku souhlasem se svatbou. Epifania, trýzněná nerozhodností, celý týden nezamhouřila oka, neboť si nedokázala vybrat mezi vysněným přáním najít Airesovi vhodnou partii a stále zoufalejší potřebou vnutit Carmen někomu dřív, než bude pozdě. Její povinnost vůči zemřelé sestře nakonec dostala přednost před nadějemi, které vkládala ve svého syna. Carmen nikdy nevypadala mladistvě, neměla děti, snila o tom, že čistými i nečistými prostředky ošulí Camoensovy příbuzné o jejich dědictví, a nikdy se nezmínila živé duši, že o svatební noci se za ní manžel do ložnice opozdil, že své vyplašené a vychrtlé novomanželce, která ležela panensky rozechvělá na lůžku, nevěnoval jediný pohled, pomalu a pedantsky se svlékl a pak si stejně úzkostlivě natáhl na nahé tělo (proporcemi tolik podobné jejímu) svatební šaty, které její služka nechala na krejčovské panně jakožto symbol jejich svazku, a dveřmi z latríny vyšel z pokoje ven. Carmen zaslechla, jak se k ní po vodě nese pískání: zahalená prostěradlem se zvedla a na ramena 16
RUSHDIE_ZLOM.QXD:Sestava 1
1/30/13
11:22 AM
Stránka 17
jí přitom dosedlo tíživé poznání budoucnosti a stlačilo je tak, až jí vyrostl hrb, a v měsíčním svitu spatřila, jak se zářícími svatebními šaty a s tím, kdo je měl na sobě, vesluje nějaký mladík za něčím, co se mezi tak záhadnými bytostmi pokládalo za rajskou rozkoš. Příběh o Airesově dobrodružství v dámské róbě, po němž zůstala prateta Sahara opuštěna v chladných dunách nezkrvavených prostěradel, si mě našel i přes její mlčení. V obyčejných rodinách většinou neumějí zachovat tajemství – v našem klanu, který měl k obyčejnosti daleko, končily nejhlubší tajnosti obvykle v olejích na plátně, rozvěšených po stěnách galerie... jenže není také docela možné, že celá epizoda je výmyslem, báchorkou, kterou si rodina vycucala z prstu, aby ohromila, ovšem v rozumné míře, a aby díky ní skutečnost, že Aires je homosexuál, byla stravitelnější – jelikož exotičtější, zkrátka krásnější? Neboť i když je pravda, že Aurora da Gamová časem tu scénu namalovala – muž v šatech ozářených měsícem sedí na jejím plátně upjatě naproti nahému zpocenému trupu veslaře –, dalo by se namítnout, že navzdory všem výstřelkům, které ji pasovaly na bohémku, byl dvojportrét krotkým, konvenčně urážlivým výtvorem: že příběh, tak jak byl vyprávěn a namalován, navlékl Airesovu tajenou divokost do roztomilých sukýnek a cudně zakryl penis a řiť, krev a sperma, odvahou a odhodlaností naplněný strach zakrslého šviháka, který svádí statné společníky mezi přístavními dělníky, koncentrovanou hrůzu ze zaplacených objetí, slastně laskající ruce nosičů se silnými pěstmi v zastrčených uličkách a palmových chatrčích, lásku pevných svalnatých zadnic mladých rikšáků a podvyživených úst výrostků z bazaru; že nevzal na vědomí popudlivou, svárlivou realitu jeho dlouhého, avšak rozhodně nijak věrného amour fou, onoho vztahu s mužem v loďce ze svatební noci, jehož Aires pokřtil „Princ Jindřich Mořeplavec“… že vyhnal pravdu ze scény v dráždivém hacafráčku a potom ji donutil, aby se otočila. Ne, vážení. Výsostná úroveň obrazu popřena nebude. Bez ohledu na to, k čemu jinému mohlo mezi tímto trojlístkem dojít – v pravý čas se dozvíte o důvěrném přátelství, které mezi Princem Jindřichem a Carmen da Gamovou proti veškerému očekávání vznikne, až budou staří –, všechno začalo epizodou se svatebními šaty pro dva. Nahota pod vypůjčenou svatební róbou a ženichův obličej pod nevěstiným závojem jsou tím, co spojuje mé srdce se vzpomínkou na toho zvlášt17
RUSHDIE_ZLOM.QXD:Sestava 1
1/30/13
11:22 AM
Stránka 18
ního muže. V mnoha ohledech je mi lhostejný, avšak v představě jeho buzerantských sklonů, v nichž by spousta lidí u nás doma (a nejen u nás) spatřovala úpadek, vidím jeho odvahu, jeho schopnost, ano, jeho schopnost dosáhnout štěstí. „Jenže, můj milej, když to nebylo pérem do zadku,“ říkávala moje drahá matka, dědička kurážného jazyka své matky, o životě se svým nemilovaným strýčkem Airesem, „tak to bylo drátem do oka.“ A jak se tak dostáváme k jádru věci, totiž k základní struktuře dějové mozaiky plné rodinných rozepří a zmařených lásek, šílených vášní a churavých plic, moci a peněz a dokonce i mravně pochybných svodů a mystérií umění, nezapomínejme, kdo všechno začal, kdo první opustil svůj přirozený živel a utonul, čí smrt prosáklá vodou vyvrátila zákolník, základní kámen, a zahájila dlouhý rodinný úpadek, dovršený tím, že jsem se na dně ocitl já: byl to Francisco da Gama, Epifaniin nebožtík choť. Ano, také Epifania byla svého času nevěstou. Pocházela ze staré, avšak nyní notně prořídlé kupecké rodiny, menezeského klanu z Mangalúru, a proto nejeden obličej zbledl závistí, když po náhodném setkání na jedné kalikatské svatbě ulovila nejtučnější kořist ze všech – podle mínění mnoha zklamaných matek se tak stalo v rozporu se zdravým rozumem, jelikož prázdné bankovní účty, bižutérie a laciné hadry zruinované rodiny malé zlatokopky měly u muže tak movitého vzbudit decentní odpor. Na úsvitu století dorazila v náručí pradědečka Francisca na Cabralův ostrov, první ze čtyř zapadlých, hady zamořených, rajských i pekelných soukromých vesmírů mého příběhu. (Druhým byl matčin salón na Malabárském vrchu; třetím otcova nebeská zahrada; dalším byla, je a v tomto vyprávění se stane bizarní tvrz Vasca Mirandy, jeho „Malá Alhambra“ ve španělském Benengeli.) Našla tam velkolepé staré panské sídlo postavené v tradičním stylu s vysokými sedlovými střechami z tašek, s mnoha půvabně propojenými dvory, které byly posety zelenavými tůněmi a mechem obrostlými kašnami a obklopeny bohatě vyřezávanými dřevěnými ochozy, za nimiž se rozkládaly labyrinty vysokých místností. Dům byl postaven v ráji tropické zeleně, který patřil bohatému muži, a podle Epifaniina mínění přesně odpovídal tomu, co nařídil lékař, neboť ačkoli zpočátku žila v poměrné nouzi, odjakživa byla přesvědčena, že má vlohy k životu v přepychu. 18
RUSHDIE_ZLOM.QXD:Sestava 1
1/30/13
11:22 AM
Stránka 19
Avšak jednoho dne, pár let po narození jejich dvou synů, přišel Francisco da Gama domů s neuvěřitelně mladým a podezřele sympatickým Francouzem, jistým Charlesem Jeanneretem, který se tvářil jako architektonický génius, ačkoli mu bylo sotva dvacet let. Než se Epifania nadála, její lehkověrný muž toho fanfaróna pověřil, aby v jejích vzácných zahradách postavil ne jeden, ale rovnou dva domy. A jaké potrhlosti se z toho vyklubaly! – Jedna byla podivně hranatá a deskovitá a zahrada pronikala jejím vnitřním prostorem tak důkladně, že člověk často nevěděl, jestli je ještě uvnitř nebo už venku, a nábytek vypadal, jako by ho vyrobili pro nemocnici nebo pro hodiny geometrie, nemohli jste na něm sedět, aniž jste přitom nevráželi do nějakého špičatého rohu; druhou podivností byl jakýsi domeček z karet vyrobený ze dřeva a papíru – „podle japonského stylu“, jak Francisco sdělil zděšené Epifanii –, který obyvatelům hrozil, že je v případě požáru usmaží v pasti, z níž nebude úniku, stavba, jejíž stěny byly vytvořeny z posuvných pergamenových přepážek a v jejíchž pokojích se nesedělo, nýbrž klečelo, a kde musel člověk spát jako služka na rohoži s dřevěným špalkem pod hlavou. Nedostatek soukromí přiměl Epifanii k postřehu, že „v baráku, kde jsou stěny záchodu z toaleťáku, má aspoň každý přehled, jak slouží žaludek ostatním členům rodiny“. A co hůř, Epifania brzy shledala, že jakmile byly ty ztřeštěnosti hotové, jejímu muži se jejich krásný dům často zprotivil, a to pak vždycky bouchl u snídaně do stolu a oznámil, že se „stěhují na východ“ nebo že „táhnou na západ“; načež celé domácnosti nezbylo než sbalit saky paky a přemístit se do jednoho či druhého z Francouzových nesmyslů, a sebevětší protesty na tom nezměnily ani ň. A za pár týdnů se stěhovali znovu. Zoufalá Epifania zjistila, že Francisco da Gama nejen není schopen vést usedlý život jako normální lidé, ale že je navíc mecenášem umění. Na dlouhou dobu se sem stahovala nevkusně oblečená verbež, která chlemtala rum a whisky, žvýkala hašiš a naplňovala „Frantíkovy“ stavby řinčivou hudbou, maratónskými čteními poezie, nahými modelkami, špačky marihuanových cigaret, celonočními karetními sedánkami a dalšími projevy po všech stránkách nepřístojného chování. Sjížděli se sem zahraniční umělci a nechávali po sobě podivné mobily podobající se mamutím kovovým ramínkům na šaty a otáčející se ve vánku, obrazy démonických žen s očima na jedné straně nosu a gigantická plátna, která jako by vznikla v důsledku nějakého hrozného 19
RUSHDIE_ZLOM.QXD:Sestava 1
1/30/13
11:22 AM
Stránka 20
výbuchu barev, a Epifania musela všechny ty obludnosti rozvěšovat po stěnách a dvorech svého milovaného domova a denně se na ně dívat, jako by šlo o kdovíco. „To tvoje umění-šmudlení je tak ošklivé, že z něj asi oslepnu, Francisco,“ šlehla nenávistně po manželovi. Jenže ten byl vůči jejím jedům imunní. „Stará krása dneska nestačí,“ řekl jí. „Staré paláce, staré způsoby, staří bohové. Svět je plný otázek a ke kráse vedou nové cesty.“ Francisco měl před sebou skvělou, ba přímo herojskou budoucnost ode dne, kdy se narodil: byl předurčen ke kladení otázek a hledání odpovědí, a proto byl u rodinného krbu stejně nesvůj jako don Quijote. Byl krásný jako hřích, ale dvakrát tak ctnostný, a už jako malý kluk dokázal na části kriketového hřiště mezi brankami, která byla vystlána kokosovými rohožemi, vykouzlit levou rukou ďábelsky pomalou točku a podat skvělý výkon jako čtvrtý na pálce. Na univerzitě byl nejnadanějším studentem fyziky z celého ročníku, avšak brzy osiřel a po dlouhých úvahách se rozhodl, že zanechá studentského života, dostojí své povinnosti a začne pracovat v rodinném podniku. Dospíval a přitom si osvojoval prastaré dagamovské umění transmutovat koření a ořechy ve zlato. Dokázal ucítit peníze ve větru, uměl natáhnout nosem povětří a říct, jestli přináší zisk nebo ztrátu; avšak byl i filantropem, který zakládal sirotčince – otvíral bezplatné kliniky, v nejzapadlejších končinách stavěl školy, zakládal vědecké ústavy pro výzkum plísně kokosových palem, vymýšlel plány na záchranu slonů v horách za svými plantážemi s kořením a finančně podporoval soutěže, které se konaly v době každoroční ónamské květinové slavnosti a jejichž cílem bylo najít a korunovat nejlepší vypravěče v kraji: po pravdě řečeno popouštěl dobročinnosti uzdu tak volně, že to Epifanii dohánělo k (marnému) nářku: „A co pak, až se peníze rozplynou a děti půjdou o žebrotě? Najíme se pak tý tvý tentononc, antropologie?“ Bojovala s ním zuby nehty a prohrála všechny bitvy – kromě poslední. Modernista Francisco, jehož zrak se upíral k budoucnosti, se stal učedníkem nejprve Bertranda Russella – jeho bezbožnými biblemi byly Náboženství a věda a Co uctívá svobodný člověk – a poté stále vášnivější nacionalistické politiky Teosofické společnosti paní Annie Besantové. Nezapomeňte: Kóčín, Travankur, Maisúr a Haidarábád nebyly technicky vzato součástí Britské Indie – byly to indické státy s vlastními knížaty. Některé z nich – třeba Kóčín – 20
RUSHDIE_ZLOM.QXD:Sestava 1
1/30/13
11:22 AM
Stránka 21
se mohly například naparovat, že úroveň vzdělání a gramotnosti je u nich mnohem vyšší než ve státech, které zůstaly pod přímou britskou správou, kdežto v jiných (Haidarábád) panovala situace, kterou Néhrú nazval stavem „absolutního feudalismu“, a v Travankuru byl dokonce Kongres prohlášen za nelegální; avšak nepleťme si (Francisco si nepletl) pojmy s dojmy; fíkový list není fík. Když Néhrú vztyčil v Maisúru národní vlajku, místní (indické) úřady v okamžiku, kdy město opustil, odstranily nejen vlajku, ale i žerď, aby dotyčná událost náhodou nepodráždila skutečné vládce... Krátce poté, co o jeho osmatřicátých narozeninách vypukla první světová válka, se ve Franciscovi něco zlomilo. „Britové musí odejít,“ prohlásil slavnostně u večeře pod olejovými portréty svých evropsky oblečených a obutých předků. „Proboha kam?“ nechápala Epifania. „V tak těžkou chvíli nás nechají našemu osudu a tomu chacharovi císaři Vildovi? To tvrdě zaplatíme.“ Francisco vybuchl a dvanáctiletý Aires s jedenáctiletým Camoensem přimrzli k židlím. „Kvůli německému císaři platíme už teď,“ zaburácel. „Dvojnásobné daně! Naši chlapci umírají v britských mundúrech! Lodě odvážejí bohatství národa, madam: u nás nemáme co do huby, ale britští vojáčci dostávají naši pšenici, rýži, jutu a výrobky z kokosu! Po mně osobně chtějí, abych dodával zboží pod nákupní cenou. Rabují naše doly a odvážejí sanytr, mangan, slídu! Přisámbohu! Bombajští šejdíři si mastí kapsy a národ se může jít pást!“ „Dopřál jsi sluchu příliš mnoha gaunerům a přečetl příliš mnoho knížek,“ namítla Epifania. „Co jsme jinýho než děti Impéria? Všechno, co máme, nám dali Britové, ne? – Civilizaci, zákon, pořádek, já nevím co všechno. Jsou takoví grandi, že dokonce kupujou i to tvý koření, kterým je nasáklej celý dům, takže díky nim nechodíme nahý a děti nehynou hlady. Jak můžeš vést takový velezrádný řeči a zadělávat uši mých synů kdejakou bezbožnou krávolovinou?“ Od toho dne spolu skoro nepromluvili. Aires se otci vzepřel a přidal se na matčinu stranu; Epifania a on horovali pro Anglii, Boha, šosáctví, staromilství a klidný život. Francisco překypoval elánem a energií, a Aires proto markýroval lenost, naučil se dohánět otce k zuřivosti nenuceným klidem, s jakým se oddával lelkování. (I já, byť z jiných důvodů, jsem v mládí tíhl k lenošení. Nechtěl jsem však nikoho naštvat; marně jsem se snažil postavit 21
RUSHDIE_ZLOM.QXD:Sestava 1
1/30/13
11:22 AM
Stránka 22
svoji pomalost proti spěchu samotného Času. I do tohoto příběhu znovu vstoupíme, až přijde jeho chvíle.) Spojence našel Francisco v mladším Camoensovi, jemuž od té doby vštěpoval přednosti nacionalismu, intelektu, umění, zavádění novot a nejvíce ze všeho – tehdy – protestu. Francisco sdílel Néhrúovo počáteční opovržení k Indickému národnímu kongresu – „pouhá žvanírna pro kakaový huby“ – a Camoens mu s vážnou tváří přitakával. „Annie sem, Gándhí tam,“ spílala mu Epifania. „Néhrú, Tilak, banda gangsterů ze severu, jeden jako druhej. Jistě, kašli na svou matku! Jen tak dál! Ani se nenaděješ, a půjdeš sedět.“ V roce 1916 se Francisco da Gama přidal k hnutí za samosprávu Indie, v jehož čele stála Annie Besantová a Bál Gangádhar Tilak, a připojil se k požadavku nezávislého indického parlamentu, jenž by sám rozhodoval o budoucnosti země. Když ho paní Besantová požádala, aby v Kóčínu založil pobočku Ligy samosprávy, a on si troufl vyzvat ke vstupu dělníky z doků, sběrače čaje, kulie z bazaru, vlastní dělníky, ale i místní měšťany, Epifanii to vyrazilo dech. „V jednom klubu smetánka a chamraď! Hanba a skandál! Ten chlap přišel o rozum,“ zaprotestovala chabě, ovívajíc se vějířem, a potom upadla do zasmušilého mlčení. Pár dní po založení pobočky došlo na ulicích v přístavní čtvrti Érnákulam k šarvátce; několika desítkám bojovně naladěných členů ligy se podařilo přemoci lehce ozbrojený vojenský oddíl, odzbrojit ho a pak s ním vypochodovat. Na druhý den byla liga úředně zakázána, na Cabralův ostrov přijel motorový člun a Francisco da Gama byl zatčen. V průběhu následujícího půl roku přebýval více ve vězení než doma, čímž si vysloužil opovržení staršího syna a nesmrtelný obdiv mladšího. Ano, hotový hrdina, jasná věc. V těch dobách trávených ve vězení a ve zběsilé politické aktivitě, kterou vyvíjel mezi jednotlivými tresty, kdy v souladu s Tilakovými instrukcemi často o zatčení přímo usiloval, získal pověst člověka s budoucností, jehož se vyplatí mít v merku, pověst muže s množstvím přívrženců: zkrátka hvězdou. Hvězdy mohou padat, hrdinové zklamat; Francisco da Gama svůj osud nenaplnil. Ve vězení si našel čas na práci, která mu podřízla větev. Nikdo nikdy nezjistil, kde, v jaké partiovce mozku, vyhrabal pradědeček Francisco 22
RUSHDIE_ZLOM.QXD:Sestava 1
1/30/13
11:22 AM
Stránka 23
vědeckou teorii, která ho proměnila z vycházejícího hrdiny v terč posměchu celého národa, jenže tenkrát ho začala zaměstnávat čím dál víc a nakonec se poprala o jeho náklonnost dokonce i s nacionalistickým hnutím. Možná se jeho dávný zájem o teoretickou fyziku nějak propletl s jeho novějšími vášněmi, s teosofií paní Besantové, Mahátmovým neústupným tvrzením, že navzájem velmi odlišné milióny indických obyvatel jsou v jistém smyslu jednotné, s hledáním sekularistické definice duchovního života – jemuž se věnovala část moderně uvažujících indických intelektuálů té doby – a onoho otřepaného slova „duše“. Koncem roku 1916 každopádně Francisco vydal vlastním nákladem pojednání s názvem K prozatímní teorii transformačních polí vědomí, které pak rozeslal k laskavé pozornosti všem předním deníkům. Razil v něm myšlenku, že všude kolem nás se nacházejí neviditelné „dynamické sítě duchovní energie podobné elektromagnetickým polím“, a tvrdil, že tato „pole vědomí“ nejsou nic jiného než paměťové schránky lidského rodu ve smyslu praktickém i etickém, že jsou ve skutečnosti tím, co toužil Joyceův Štěpán (jak o tom nedávno hovořil v časopise Egoist) ukovat v kovárně své duše: totiž věčné vědomí naší rasy. Na nejnižší funkční úrovni takzvaná tépévéčka zjevně usnadňovala vzdělávání, takže to, co se kdekoli na světě kdokoli naučil, se okamžitě mohli snadněji naučit všichni a všude; bylo však také naznačeno, že na své nejvyšší úrovni, v rovině, která se nepochybně sleduje nejobtížněji, se pole chovají eticky – definují naše mravní volby, které naopak zase definují je, přičemž každá uskutečněná mravní volba na planetě je posiluje, kdežto ničemné skutky je oslabují, čili, teoreticky, příliš mnoho špatných činů by pole vědomí nenávratně zničilo a „lidstvo by pak bylo postaveno před nepředstavitelnou realitu světa zbaveného morálky, a proto i smyslu, a to v důsledku poškození etických svazků, či snad dokonce jakési záchranné sítě, v níž odnepaměti žijeme“. Upřímně řečeno, Franciscův traktát předložil k úvaze s jakous takous přesvědčivostí pouze ony nižší, vzdělávací funkce polí, přičemž v jedné poměrně krátké a podle vlastního doznání spekulativní pasáži analogicky vyvodil závěry pro mravní rovinu věci. Posměch, jaký teorie vyvolala, byl však velkolepý. Úvodník madráského deníku Hindu si na něm pod titulkem Hromobití dobra a zla krutě smlsnul: „Strach dr. da Gamy o naši mravní budoucnost se podobá obavám pomateného metereologa, který se domnívá, že 23
RUSHDIE_ZLOM.QXD:Sestava 1
1/30/13
11:22 AM
Stránka 24
naše činy mají vliv na počasí, takže pokud se nebudeme chovat ‚slušně‘, aby se tak řeklo, nebude nad hlavou nic jiného než bouřky.“ Satirický sloupkař „Žihadlo“ v deníku Bombay Chronicle – jehož vydavatel V. Ossari, přítel paní Besantové a nacionalistického hnutí, Francisca snažně prosil, aby nic netiskl – se zlomyslně otázal, zda ona slavná pole vědomí jsou určena pouze lidem, nebo jestli by se je mohli naučit využívat ke svému prospěchu i jiní živí tvorové – například švábi nebo jedovatí hadi; anebo zda má naopak každý živočišný druh své vlastní víry kroužící kolem planety. „Měli bychom se bát, že se naše hodnoty nakazí – nazvěme takové nebezpečí ,paprsky Gamy‘ –, jestliže se pole náhodou srazí? Nemohly by se naše vlastní ubohé duše smrtelně nakazit sexuálními zvyky kudlanky nábožné, paviání či gorilí estetikou, případně škorpióní politikou? Jenomže, nedej bože – co když se už nakazily?!“ Právě tyto „paprsky Gamy“ zlomily Franciscovi vaz; stal se terčem vtipů, zábavným povyražením v časech vražedné války, hospodářských těžkostí a boje za nezávislost. Zpočátku zachovával klid a tvrdohlavě se soustředil na vymýšlení pokusů, které by mohly prokázat první, skromnější hypotézu. Napsal další traktát, v němž přišel s tvrzením, že vhodným základem pro tyto zkoušky by mohly být „boly“, dlouhé řetězce nic neznamenajících slov, jaké používají učitelé tance kathak k udávání rytmu pohybů nohou, rukou a krku. Jedna taková sekvence (tat-tat-tá drígai-thun-thun dží-dží-kathai tó, talang, taka-thun-thun, tai! Tat tai! atd.) by se použila spolu se čtyřmi jinými řetězci nesmyslů, které by se přednášely ve stejném rytmu jakožto řetězce „kontrolní“. Od studentů mimo Indii, nemajících o indických tanečních pokynech představu, by se požadovalo, aby se naučili všech pět řetězců; a pokud by se Franciscova teorie potvrdila, zapamatovat si hatmatilku užívanou v hodinách tance by bylo zdaleka nejjednodušší. Ke zkoušce nikdy nedošlo. Nedlouho poté byl Francisco vyzván, aby ze zakázané Ligy samosprávy vystoupil, a její předáci, mezi něž tou dobou patřil i sám Mótílál Néhrú, přestali odpovídat na stále žalostnější dopisy, jimiž je můj pradědeček bombardoval. Ke Cabralovu ostrovu už nepřirážely čluny plné kumštýřů, kteří by hýřili v některé z jeho bláznivých staveb, kouřili opium v papírovitém Východě nebo popíjeli whisky ve špičatém Západě, ačkoli čas od času s tím, jak rostl Francouzův věhlas, se Francisca ptali, zda byl skutečně prvním indickým mecenášem toho mladého muže, 24
RUSHDIE_ZLOM.QXD:Sestava 1
1/30/13
11:22 AM
Stránka 25
který si nyní říká „Le Corbusier“. Kdykoli takovou otázku dostal, zničený hrdina vypálil stručnou odpověď: „Nikoho takového neznám.“ Za nějaký čas ustaly i tyhle dotazy. Epifania byla blahem bez sebe. Když Francisco upadl do sebezpytování a malomyslnosti a ve tváři se mu usadil trucovitý výraz lidí, kteří jsou přesvědčeni, že svět se na nich bůhvíproč dopustil do nebe volající křivdy, rychle se přitočila, aby mu přidržela hlavu pod vodou. (Doslova, jak se ukázalo.) Dospěl jsem k závěru, že léta potlačované nespokojenosti v ní vypěstovala pomstychtivý hněv – hněv, mé pravé dědictví! –, který se často nedal odlišit od skutečné, smrtelné nenávisti; ačkoli kdybyste se jí bývali někdy zeptali, jestli má svého muže ráda, otázka by ji zaskočila. „Brali jsme se z lásky,“ řekla sklíčenému choti jednoho nekonečného večera na ostrově, kdy jim společnost dělalo pouze rádio. „Z čeho jiného než z lásky jsem podlehla tvým ztřeštěným nápadům? Ale podívej se, kam tě dovedly. Teď musíš z lásky snášet moje.“ Nenáviděné bizarnosti v zahradě se zamkly. Ani o politice nesmělo už v její přítomnosti padnout jediné slůvko: když světem otřásla ruská revoluce, když skončila první světová válka, když ze severu prosákly zprávy o masakru v Amritsaru a zničily náklonnost k čemukoli anglickému u téměř každého Inda (nositel Nobelovy ceny Rabíndranáth Thákur vrátil anglickému králi rytířský titul), Epifania da Gamová si na Cabralově ostrově zašpuntovala uši a nepřestávala skoro až rouhačsky věřit ve všemocnou blahodárnost Britů. A její starší syn Aires tomu věřil s ní. O vánocích roku 1921 přivedl osmnáctiletý Camoens ostýchavě domů sedmnáctiletou sirotu Isabellu Ximénu Souzovou, aby ji představil rodičům. (Epifania se zeptala, kde se poznali, vyslechla zapýřenou odpověď líčící letmé setkání v kostele sv. Františka, načež s pohrdáním, zrozeným ze schopnosti pouštět z hlavy všechno, co se jí na vlastním původu zdálo nevhodné, zasupěla: „Šmudla s holým zadkem!“ Jenže Francisco dívce své požehnání dal, natáhl přes stůl – který po pravdě řečeno nebyl prostřen nijak slavnostně – unavenou ruku a položil ji na půvabnou hlavu Isabelly Souzové.) Camoensova nastávající byla svérázně upřímná. Oči jí plály vzrušením, když porušila Epifaniino pět let trvající tabu a vyjádřila potěšení nad tím, že Kalkata návštěvu prince waleského (budoucího Eduarda VIII.) prakticky bojkotuje a že v Bombaji se proti ní konají velké demonstrace. Velebila 25
RUSHDIE_ZLOM.QXD:Sestava 1
1/30/13
11:22 AM
Stránka 26
také otce i syna Néhrúy, že odmítli spolupracovat se soudem, který je oba poslal do vězení. „Teď místokrál pozná, jak to u nás vypadá ve skutečnosti,“ řekla. „Mótílál nedá na Anglii dopustit, ale i on se raději nechal zavřít.“ Francisco se zavrtěl a v dlouho zakalených očích se začal rozlévat starý jas. Jenže Epifania byla rychlejší. „V tomhle bohabojném křesťanském domě je všechno, co je britské, pořád ve flóru, mandomuazel,“ vyštěkla. „Jestli máte nějaké ambice ohledně našeho syna, pak si, prosím, dejte laskavě pozor na čuminku. Masíčko tmavé, nebo bílé? Nežinýrujte se. Sklenku výtečně chlazeného da˜o? Prosím. Trošinku pudinku? Proč ne. Vždyť jsou vánoce, froclajn. Nádivku?“ Později, na molu, si Belle zrovna tak nebrala servítky, když si Camoensovi trpce postěžovala, že se jí nezastal. „U vás doma jako by visela hustá mlha,“ řekla svému snoubenci. „Jak tam má potom člověk dejchat? Někdo tam čaruje a vysává z tebe a tvého ubohého tatínka život. A tvůj bratr? Z toho mě hlava nebolí, to je odepsanej chudák. Mysli si o mně, co chceš, ale jedno je jasné jak barvy na tvé mimochodem a s prominutím příšerné košili. Schyluje se tam k něčemu ošklivému.“ „Takže už nepřijdeš?“ zoufale se zeptal Camoens. Belle nastoupila do čekající loďky. „Hlupáčku,“ řekla, „jsi milej a dojemnej kluk. A vůbec netušíš, co dokážu nebo nedokážu udělat z lásky: kam až jsem nebo nejsem ochotná zajít, s kým se pustím nebo nepustím do křížku a čí kouzla odčaruju svýma.“ V následujících měsících to byla právě Belle, kdo ho nepřetržitě informoval, co se děje ve světě, kdo mu odrecitoval Néhrúovu řeč z května 1922, kdy ho odsuzovali k dalšímu trestu vězení. Hlavními nástroji vlády se stalo zastrašování a terorismus. Představují si, že takto probudí něčí náklonnost? Náklonnost a oddanost se rodí v srdci. Nelze je vynucovat bajonetem. „Jako by se mluvilo o manželství tvých rodičů,“ poznamenala vesele Isabella, a Camoens, jehož nacionalistický zápal se znovu vznítil hlubokou láskou k jeho krásné, výřečné dívce, se zdvořile začervenal. Belle ho zavinula do pavučiny svého plánu. Začal tenkrát špatně spát a astmaticky sípat. „To ten špatný vzduch,“ řekla mu. „Co naplat. Alespoň jednoho da Gamu musím zachránit.“ Nařídila změny. Podle jejích pokynů – a k Epifaniině vzteku: „Ať tě ani ve snu nenapadne, že se v tomhle domě budou podávat kuřata, protože si 26
RUSHDIE_ZLOM.QXD:Sestava 1
1/30/13
11:22 AM
Stránka 27
ta tvoje malá slepice, ta čubička, co má v hlavě mouchy a brouky, usmyslí, že budeš jíst jak žebrák“ – se stal vegetariánem a naučil se stát na hlavě. Nenápadně taky rozbil okno, vlezl do pavučinami zarostlého západního pavilónu, kde strádala otcova knihovna, a začal hltat knihy i s knihomoly. Attár, Chajjám, Thákur, Carlyle, Ruskin, Wells, Poe, Shelley, Rádža Rámmóhan Ráj. „Vidíš?“ dodávala mu odvahu Belle. „Stačíš na to. Taky z tebe může být člověk, a ne onuce v příšerné košili.“ Francisca však nezachránili. Jedné noci po skončení období dešťů skočil z ostrova do moře a odplaval. Možná se snažil najít trochu dýchatelného vzduchu za očarovaným okrajem ostrova. Slapová vlna ho odnesla. Za pět dní našli jeho nafouklé tělo, narážející na rezavou přístavní bójku. Neměl by upadnout v zapomnění pro svůj podíl na revoluci, pro své dobré skutky, pro své pokrokářství a smýšlení; avšak jeho skutečným odkazem byl klopotný chod podniku (který v posledních letech zanedbával), náhlá smrt a astma. Epifania přijala tu zprávu s ledovým klidem. Strávila jeho smrt stejně, jako předtím strávila jeho život; a šlo jí to k duhu.
3 Z podesty širokého strmého schodiště vedoucího k Epifaniině ložnici se vcházelo do soukromé rodinné kaple, jejíž novou výzdobu za starých časů a přes Epifaniiny ostré protesty svěřil Francisco jednomu ze svých „Frantíků“. Odporoučel se pozlacený oltář s malými vsazenými obrázky, na nichž Ježíš konal zázraky na pozadí kokosových palem a čajových plantáží, a také porcelánové figurky apoštolů, zlatí cherubínci na týkových podstavcích foukající do trumpet, svíčky ve skleněných miskách podobných obřím číším na koňak, krajková dečka na oltáři dovezená z Portugalska a dokonce i samotný krucifix. „Samý fajnovosti,“ stýskala si Epifania, „a Ježíše s Marií taky zavřeli někam do kumbálu,“ a ten mizera, jako by mu to opakované znesvěcení bylo málo, celý prostor vybílil jak nějaký špitál, zařídil ho nejméně pohodlnými dřevěnými kostelními lavicemi v Kóčínu a potom v té slepé místnosti připíchl na stěny obrovské imitace vitráží vystřižené z papíru. „Kdo to kdy viděl! Jako bysme neměli na normální okna,“ naříkala Epifania, „dyť vypadáme jak holý zadky, papírový okna v chrámu Páně,“ přičemž okna 27
