1
U
plynuly už více než čtyři roky od doby, co jsem naposledy doopravdy spal. A měl jsem podezření, že mě to ničí. Najít dnes večer někoho jiného, s kým bych mohl navázat oční kontakt, než zamířím do postele, než pana Flinta, mi připadalo jako něco, co by vyžadovalo větší námahu, než za kolik by stál výsledek. Navíc to byl jen obyčejný starší muž, vrátný v oakvilleské knihovně. Kolikrát už jsem jen viděl sny takových chlápků jako on. Jejich nejrajcovnější pasáže se zpravidla točily kolem toho, jak skotačí s novou sekačkou na trávu. Jenomže přesně v té samé chvíli, kdy jeho sen začal, jsem pochopil, jak šeredně jsem se zmýlil. Tenhle člověk nebyl ani trochu jako ostatní. Žena natažená na posteli, s jednou hubenou rukou položenou přes oči. Dolní okraje nohavic džínů otrhané od toho, jak se odíraly o zem. Bílá vestička vytažená na jedné straně nahoru, takže odhalovala nahé břicho. Napadlo mne, že je docela sexy, dokud jsem si nevšiml vrásek kolem úst, prstýnku na prstu a pramene šedivých vlasů. Tiše, jen sám pro sebe, jsem zaúpěl. Sny o sexy maminách mě vážně neberou. Scéna přede mnou na okamžik znehybněla a já jsem se rozhlédl kolem sebe. Stěny měly světle zelenou barvu, na povlečení jsem rozeznával drobounké růžové a modré 5
kvítky. Ještě než mi do nosu vstoupil pach vlhkého dřeva a voňavky, uslyšel jsem zahřmění. Jednotlivé smyslové vjemy se valily jako vlny a narážely do mě. Otevřeným oknem dovnitř pršelo a na cedrovém prádelníku se dělala kaluž. Temně zelené závěsy se šustěním rámovaly temnotu venku. Věděl jsem, že už brzy uvidím i pana Flinta. Snící se vždy ukazovali jako poslední. Jako kdyby mozek musel nejprve připravit celou scénu, než do ní dotyčného postrčí. Trvalo mi dost dlouho, než jsem přišel aspoň na nejzákladnější zákonitosti, jak sny fungují. Nemyslel jsem si ale, že tomu vůbec kdy úplně porozumím. Celé měsíce jsem to zkoušel, než mi došlo, že nikdo ze snících mě nemůže uvidět. I když jsem se postavil přímo před ně a zakřičel na ně z plných plic. Nikdy nevěděli, že tam jsem. Je tak trochu ironie, kolik jsem toho věděl o lidských snech, pokud se vezme v úvahu, že já sám jsem nikdy nespal. Tak dobře, moje tělo ano, ale mozek… nic moc. Svět mých vlastních snů mi už nepatřil. Byl pro mě zapovězený a vzdálený. Napříště jsem měl být jen tím, kdo sleduje, pasivním pozorovatelem v myslích druhých, který vidí to, co viděli oni, cítí to, co oni cítili. Znal jsem sny druhých stejně dobře, jako jsem znal svou vlastní kůži. Jednou z věcí, kterou jsem se naučil hodně rychle, byl fakt, že všechny sny mají vrstvy. Jako kdyby mozek nudilo vytvářet v dané chvíli pouze jeden sen. Vždy tam bylo ještě něco dalšího, co se odehrávalo kdesi pod povrchem. Můj mozek měl sklon nechávat mě dopadnout na vrstvu, která měla nejblíž k realitě. Anebo jsem se to aspoň domníval. S jistotou jsem to nevěděl, ale bylo to jediné vysvětlení, na které jsem dokázal přijít, které mi poskytova6
lo odpověď na otázku, proč jsem tak často vídal představy a vzpomínky snících namísto výjevů z nějakých alternativních realit. Narážel jsem sice občas i na bizarnosti, ale ty byly méně časté. A soudě podle toho, že jsem ani v případě pana Flinta nespatřil skřítky nebo mluvící nábytek, byl i tenhle sen jen demonstrací platnosti mých poznatků. Nevnímal jsem žádné podtexty ani metafory. Byla to skutečnost. Zahřmění se ozvalo znovu a já jsem si povzdechl. Čekal jsem, až se objeví i on. Už v tuhle chvíli jsem mohl říci, že tento sen pana Flinta je vzpomínkou, a chtěl jsem to mít všechno co nejdřív za sebou. Nedělalo mi radost dívat se na cizí vzpomínky. Z jakéhosi důvodu mi to připadalo ještě indiskrétnější než přihlížet cizím fantaziím. Tahle vzpomínka byla krystalicky průzračná, obestřená jen velice slabým závojem podobné mlhy, jaká se doslova vznášela nad jinými sny, které jsem rovněž vídal. Po letech strávených pozorováním snů jsem věděl, že taková míra soustředěnosti na detaily může znamenat jedinou věc. Tohle není výtvor mysli pana Flinta. Je to jeho život. Deformované analýzy Flintovy minulosti, jak je právě prováděl jeho mozek, zahustily vzduch kolem mě – jako kdybych měl vnímat milion věcí najednou. A pak jsem ho uviděl. Stál ve dveřích a díval se na ni. Když se ke mně přivalily jeho emoce, doslova mě rozdrtily a vyrazily ze mě dech. Zoufalá, vířící vášeň tohoto vrátného z knihovny mě zalévala vlnami smutku, zloby a pocitu zrady. Každá vlna do mě narážela o něco silněji než předchozí, až je všechny přehlušila bolest. Nesnesitelná a trvalá. Bolest, která se stala celým životem, v němž už nezbývala ani stopa naděje. Bolest ji zadusila spolu se 7
vším ostatním, co patřilo k těm starým, šťastnějším časům. Přikrčil jsem se. Sevřel jsem si bok a ztěžka jsem dýchal. Tušil jsem, co přijde. Místnost byla nabitá nevysvětlitelnou energií, zatímco fyzická bolest se vytrácela, zastíněná jinou, mnohem hrozivější emocí: vlnou nenávistí, dále zesilovanou adrenalinem vyplavovaným do žil, která se nakonec proměnila v nejryzejší odrůdu zuřivosti, jakou jsem kdy zažil. Plížil jsem se po podlaze a zuřivost pana Flinta se drala skrze mě. Jeho potřeba ničit a způsobit někomu bolest mě ohromila. Když se přiblížil k posteli, v jeho ruce se něco zablesklo. Přimhouřil jsem oči, abych se lépe podíval. Svíral lesknoucí se stříbrný nožík na otvírání dopisů s tmavomodrou rukojetí. V kombinaci s temným odhodláním zračícím se v jeho tváři jsem ještě nikdy neviděl smrtonosněji vyhlížející zbraň. Dokázal jsem odrazit jeho emoci a ze všech sil jsem se sunul dál, abych se ukryl před tím, co jsem věděl, že přijde. Nemělo to ale smysl. Nemohl jsem před tím uniknout. Mohl jsem zavřít oči, ale emoce snícího bývaly tou nejhorší součástí celé věci, a před nimi jsem se nemohl nikam schovat. Kdybych neviděl, co se stane, moje mysl by mezery sama vyplnila. A zneklidňující výjevy, které jsem si pak sám vymyslel, byly až příliš často ještě horší než noční můra, v níž jsem uvízl. Držel jí na hlavě polštář a nožíkem na dopisy třikrát probodl její vestu. Její klokotavé zaječení rozřízlo vzduch. Spolu s Flintovým vrčením se tak její smrt proměnila v jedinou děsivou melodii, dokud se všechny zvuky ne8
vytratily. Náhlé ticho mě pohltilo. Zatímco jsem se snažil udržet pod kontrolou vlastní dech, její krev prosakovala v trojúhelníku z ran skrz tričko na ložní prádlo s kvítky. Hlava mě bolela a srdce mi v hrudi bušilo. Jeho vztek skončil stejně náhle, jako přišel, a zanechal po sobě jen beznaděj. Cítil jsem, jak moc ji nenáviděl. Jak nenáviděl sám sebe. Jeho naprostá jistota, že život už nemá žádnou cenu, aby ho žil, mi drtila ramena a já jsem se pod tou tíhou celý roztřásl. Pan Flint držel ženiny ruce ve svých dlaních a vzlykal. Stáhl jí z prstu zlatý snubní prsten a přitiskl si ho ke rtům. Z jeho těla vycházely dušené steny, které nás oba pohřbívaly a ponechávaly v pokoji jen pramálo místa pro vzduch. Vyděsilo mě, že toho člověka dokážu litovat, třebaže bylo vlastně nemožné to neudělat, jestliže jsem cítil jeho vlastní emoce. Tenhle sen mohl být vzpomínkou, jenže pan Flint v tu chvíli, kdy se všechno odehrávalo ve snu, spal a vznášel se v končinách, kde splývají hranice mezi dobrem a zlem. Já ale nikoli a znechutilo mě, že pociťuji lítost vůči vrahovi. Jenže na tom nezáleželo. Flintova vlastní sebelítost mě už zaplavila a přemohla můj vlastní odpor k němu. Těkal jsem pohledem mezi ním a tou ženou, jeho manželkou. Tohle už nebyl ten samý člověk, který do tohoto snu vstoupil. Něco se v něm změnilo. Tak silně, že jsem to cítil. Teď se z něj stal vrah. Už nikdy nebude stejným člověkem. Odtud již nebylo cesty zpět. Bylo to jako s tou mojí schopností – s mým prokletím. Protože jsem viděl všechno to, co jsem až dosud spatřil, ani já už nemůžu nikdy být stejný.
* 9
*
*
Probudil jsem se kašlem, tělo mi zaléval pot. Schoulil jsem se, objal si jednou rukou koleno a snažil se popadnout dech. Proč jsem si jenom musel vybrat jeho? Proč zrovna nějakého vraha? Být pozorovatelem je k vzteku. Zvláště když všichni ostatní kolem mě jsou snící. Neměl jsem ponětí, jestli se někde jinde neskrývá ještě někdo další, stejný jako já, ale věděl jsem, že bez ohledu na to, kdo se stane večer co večer posledním ze snících šťastlivců, kterému se podívám předtím, než půjdu spát, do očí, už se ho nezbavím. Bez ohledu na to, jak moc bych před ním chtěl utéct, jsem byl odsouzen k tomu, abych s tím člověkem strávil celou noc. Ozvalo se hlasité zabouchání na dveře, až zadrnčely. „Je víkend, mami,“ zaskřehotal jsem vyčerpaně. Klopýtal jsem ke koupelně, zhluboka dýchal a snažil se nemyslet na sen pana Flinta. Nádech a výdech. Nádech a výdech. „Už bude skoro poledne, Vaše Veličenstvo,“ zavolala máma z kuchyně. Zastavil jsem se uprostřed chodby a protřel si oči. „Bude jedenáct. Přestaň přehánět, nebo ti seženu někoho na výpomoc.“ „Jasně, jasně,“ zamumlala máma. Zápasil jsem s nutkáním povědět jí, povědět komukoli, co jsem viděl. I když bych ale ze všeho nejraději zamířil na policii a řekl jim, že jsem byl ve snu svědkem toho, jak pan Flint zavraždil svou manželku, věděl jsem, že by mi nikdo nevěřil. A výlet na psychiatrii mou představu o uspokojivém víkendovém programu právě nenaplňoval. Sebral jsem ze stolku v předsíni noviny a vzal si je s se10
bou na záchod. Chlad dlaždiček mě bodal do chodidel a já jsem listoval stránkami. A bylo to tam: Donna Marie Flintová, narozená 9. května 1971, zemřela minulý týden v průběhu události, která byla podle všeho nezdařeným pokusem o vloupání. Přátelé a rodina se mohou poklonit její památce v oakvilleské zádušní síni v úterý. Pozítří. Od chvíle, kdy paní Flintová zemřela, neuplynula nijak dlouhá doba, ale i tak se to stalo příliš dávno, než abych ji dokázal zachránit. Nemohl jsem pro ni nic udělat. Předtím ani teď. Policie byla ohledně vloupání na špatné stopě, ale nakonec jim i bez mé pomoci dojde, co se stalo. Na krátkou, morbidní chvíli jsem zauvažoval, co bude asi stát v mém vlastním nekrologu, jestliže odhaduji správně, jak to se mnou dopadne, a pokud mě tohle prokletí skutečně pomaličku zabíjí. Parker Daniel Chipp, šestnáctiletý student předposledního ročníku střední školy v Oakville, zemřel následkem nedostatku spánku. Anebo tam bude stát něco tak nepřesvědčivého jako přirozené příčiny? V obou případech to znělo trapně. Došoural jsem se ke sprše a roztočil kohoutky, až tekla voda tak ledová, že mě bodala do kůže, jako kdyby na ni narážely tisíce skleněných střepů. Po většinu dní to byl jediný způsob, jak jsem se dokázal udržet vzhůru. Voda mi stékala v pramíncích po kůži a odnášela s sebou výjevy ze snu. Teplé sprchy u mě patřily minulosti. Pořádně jsem se vydrhl a zastavil vodu. Omotal jsem si kolem pasu ručník a pokusil se soustředit myšlenky na nějaký optimističtější sen, který se mi 11
zdál. Snům cizích lidí jsem už věnoval tak velkou část svého života (stejně jako kapacity vlastního mozku), že nebylo nic snadnějšího než sáhnout na hromádku a vytáhnout si nějaký jiný. Každý z nich byl jedinečný a všechny přitom stejně vyčerpávající. Nejnáročnější bývaly často ty další, dodatečné vrstvy snů. V hlavě mi mnohokrát bušilo ještě celé hodiny poté, co jsem se probudil. Bylo to, jako kdyby mozek fungující v podvědomí snícího napnul svaly své představivosti a chtěl do snu napěchovat všechno, co se tam vejde, jen aby mě mohl mučit. Občas se vrstvy v pozadí, které jsem našel v mysli snícího, podobaly pouhému oparu vznášejícímu se nad hlavní vrstvou snu jako lehoučká opona. Jen zřídka jsem ve snech narážel na vrstvy, které by vyvolávaly pocit něčeho pevného, hmatatelného. Některé jako by byly více založené na realitě, zatímco jiné působily ještě bizarněji než ty nejoblíbenější halucinace člověka závislého na LSD. Bývaly naskládané jedna na druhé a snící se mezi nimi odrážel jako pingpongový míček, jako kdyby se jeho mozek nemohl rozhodnout, který sen si dát. A pak tam byla ještě mlha, která vířila ve snech vyvolaných intenzivními vzpomínkami. Pokud jste vstoupili do kroutících se úponků stříbrné páry, skutečně jste slyšeli, jak mozek snícího přemýšlí, znovu všechno prožívá a rozhoduje se, co s tím provede. Slova a myšlenky skákaly a proplétaly se a stačilo několik vteřin, aby se vám z toho rozvířila celá mysl. Po prvním takovém zážitku jsem tuhle mlhu raději opatrně obcházel. Nejhorší ze všeho bylo, když měly další vrstvy snu tak rozmlžený charakter, že se proměnily v něco jako zvuk znějící v pozadí toho všeho. Znělo to pak, jako kdyby mi v hla12
vě bzučel milion včel. Ve dni následujícím po sledování takového snu mě pak vždycky sužovala intenzivní bolest hlavy. Bolest, na kterou žádné léky nezabíraly. Zhluboka jsem se nadechl a pokusil se soustředit na to, co jsem právě dělal. Jak jsem si otíral tvář, dokázal jsem doslova nahmatat výrazné kruhy pod očima. Byly tam už tak dlouho, že vypadaly skoro plasticky. Zachvěl jsem se, odhrnul si nepoddajné černé vlasy z čela a pokusil se podívat, jestli vypadám v nějakém směru hůř než předchozího dne. Jo, vypadal jsem strašně. Jenže existuje vůbec něco, co bych s tím mohl udělat? Ne. Natáhl jsem si džíny a mikinu a zamířil do kuchyně. Vonělo to tam po citrusech a lesních plodech. Čerstvé ovoce… mámina nejoblíbenější snídaně. Zvedla ke mně pohled a vesele se usmála, když jsem kolem ní procházel. Úsměv se jí ale vytratil z tváře, když se naše pohledy setkaly. Věděl jsem, co si myslí. Její ustavičné obavy byly důvodem, proč jsem se díval na její sny pouze v případě, když už jsem neměl jinou možnost. „Spal jsi dobře?“ „Jistě,“ přikývl jsem a uhnul jejímu ustaranému pohledu. Máma se postavila přede mě a přiložila mi hřbet ruky na čelo. Pak ji zase s povzdechem odtáhla a zkřivila rty na jednu stranu. „No, zdá se, že ti nic není…“ Chytil jsem ji za rameno, usmál se a pohlédl jí rovnou do očí. Tak brzy ráno nezáleží na tom, s kým navážu oční kontakt. Jsem v bezpečí. Prozatím. „To je proto, že mi fakt nic není.“ Podepřela si bradu rukou zaťatou v pěst, pohybovala s ní tam a zase zpátky a přitom mě sledovala, jak se snažím 13
najít v kuchyni něco na zub. Znal jsem tenhle pohyb. Vídal jsem mámu už tolikrát, jak se takhle dívala na tátu předtím, než nás opustil, že bylo nemožné na to zapomenout. První rok, co byl pryč, z toho byla máma tak rozrušená, že se úplně ponořila do práce. Měl jsem vždycky co jíst a starala se o mě, ale nikdy si nevšimla, jak jsem unavený. To bylo před třemi lety. Po té době se mi teď neustále stýskalo. Když tehdy máma nebývala se mnou, nemusel jsem předstírat, že jsem normální. Nakrájel jsem nožem největší jablko, jaké jsem našel, a bojoval jsem se směsicí pocitů marnosti a vzteku, který ve mně začal narůstat, kdykoli jsem pomyslel na tátu. Měl jsem dost problémů i bez toho, abych ještě vláčel břemeno, které na mě naložil. Zvedl jsem oči. Byl jsem připraven to s mámou skoulet stejně jako vždy – tím, že odvedu její pozornost k něčemu jinému. „Máš dneska nějakou schůzku?“ Máma vzala z kuchyňské linky svůj mobil a prolétla kalendář. „Mám dvě prohlídky odpoledne a pak ještě několik dalších večer. Nevadí ti, že tu budeš sám?“ „V pohodě. Nejspíš něco podnikneme s Finnem.“ „To je všechno? Nikdo jiný nepřijde? Jenom Finn?“ Přimhouřenýma očima se mi zadívala do tváře. Už zase mi nevěří. Nacpal jsem si plátek jablka do pusy a přešel k oknu. Tuhle konverzaci už je třeba ukončit. „Jo. Jenom Finn,“ přisvědčil jsem a začal kousat. Přikývla a znovu se začala věnovat mobilu. Odšoural jsem se do svého pokoje a obul si tenisky. Kdybych si nebyl jistý opakem, myslel bych, že jsem z olova. 14
