Zrušení jezuitského kláštera v Hradci Králové s přihlédnutím k osudům P. Václava Pitruna

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Historický ústav

Zrušení jezuitského kláštera v Hradci Králové s přihlédnutím k osudům P. Václava Pitruna (magisterská diplomová práce) Bc. Iveta Kinzlová

Vedoucí práce: Mgr. Denisa Nečasová, Ph.D.

Brno 2014

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

........................................ Podpis autora práce

2

Na tomto místě bych chtěla poděkovat všem těm, bez kterých by tato práce mohla jen stěží vzniknout. Především děkuji vedoucí práce Mgr. Denise Nečasové, Ph.D. za pomoc a odborné vedení práce. Poděkování patří také prof. PhDr. Jiřímu Hanušovi, Ph.D. za konzultace a rady k některým dílčím problémům a otázkám. V neposlední řadě bych ráda poděkovala své rodině a přátelům za shovívavé pochopení a podporu nejen při psaní této práce, ale po celou dobu mého studia.

3

Obsah 1. Úvod ....................................................................................................................................... 5 2. Komunismus a náboženství ............................................................................................... 14 3. Stát versus katolická církev (1948–1950) ......................................................................... 18 4. Mužské řehole římskokatolické církve jako nepřítel č. 1 ............................................... 24 5. „Akce K“ v Hradci Králové .............................................................................................. 32 5.1 Činnost kláštera mezi léty 1948–1950 ........................................................................... 32 5.2 Příprava .......................................................................................................................... 34 5.3 Realizace ........................................................................................................................ 40 5.4 Quo vadis? ...................................................................................................................... 45 6. „Co se skrývalo za zdmi klášterů“ .................................................................................... 52 6.1 Proces Machalka a spol. ................................................................................................. 53 6.2 Římskokatolické řehole očima periodického tisku......................................................... 54 6.3 Řády a kongregace Svatého stolce v podání Jindřicha Neulse a Miroslava Dvořáka.... 64 7. Další osudy P. Václava Pitruna ......................................................................................... 70 7.1 P. Václav Pitrun centralizovaný a internovaný .............................................................. 70 7.2 P. Václav Pitrun obžalovaný a odsouzený ..................................................................... 76 8. Závěr.................................................................................................................................... 95 9. Prameny a literatura ........................................................................................................ 101 9.1 Prameny........................................................................................................................ 101 9.2 Literatura ...................................................................................................................... 102 9.3 Internetové zdroje......................................................................................................... 105 10. Seznam zkratek............................................................................................................... 106 11. Přílohy ............................................................................................................................. 108 11.1 Seznam příloh............................................................................................................. 108 11.2 Přílohy ........................................................................................................................ 110

4

1. Úvod Moderní, novodobé, či nejpřesněji soudobé dějiny1 jsou pro badatele velkou výzvou. Pro mnohé historiky se jedná prakticky o současnost, především zabývají-li se staršími obdobími lidských dějin, a události staré někdy jen několik desítek let ani nepovažují za relevantní předmět zájmu historika. Dějiny se pro ně stávají historií teprve v tom okamžiku, kdy generace, jež tyto dějiny prožila, umírá. Naštěstí je tento názor mezi historiky již překonaný a nejnovější dějiny2 se dostávají z onoho pomyslného vakua, ve kterém se nacházely. Badatelé se zaměřili a nadále zaměřují na události, společenské procesy i lidské osudy, které svým nedávným průběhem nutně intenzivně ovlivňují společnost, v níž žijeme. Jsou se současnou společností neodlučně spjaty a právě díky této blízkosti je studium těchto fenoménů mnohdy problematické. Na jednu stranu máme možnost využít metod orální historie3 či pracovat s moderním typem archiválií4, na straně druhé musíme být připraveni na mnohdy nekompromisní společenskou kritiku. Historik svou vědeckou prací popisuje, analyzuje či srovnává historické události, avšak široká veřejnost má mnohdy pocit, že především hodnotí. Historik se díky tomu velice často stává obětí „společenské mašinérie“, která z něj uměle vytvoří příznivce či odpůrce skupiny, o níž se vyjadřuje. Díky své aktuálnosti jsou soudobé dějiny pro značnou část společnosti, dle mého názoru, záležitostí nepříjemnou, která by měla zůstat neodkryta minimálně do té doby, než se stane „opravdovou historií“. Je to však právě ona nedávná „současnost“, která formuje naše názory, naše přesvědčení, či která určuje, kam se bude naše společnost dále ubírat. Právě tyto důvody mne vedly nejen ke studiu moderních dějin, ale také k tématu mé diplomové práce. Perzekucí katolické církve během vlády komunistického režimu se zabýval a nadále zabývá dvojí typ badatelů. Za prvé jsou to výzkumníci pocházející z řad katolické církve, 1

Převážná část vědecké veřejnosti si pod pojmem „soudobé dějiny“ představí období od roku 1938 do současnosti. Tímto způsobem je také vymezeno pole zájmu Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky. (Tůma, Oldřich. O ústavu. Dostupné z: < http://www.usd.cas.cz/cs/historie-ustavu-pro-soudobedejiny> [cit. 19. 2. 2014].) 2 Pod tímto pojmem si představuji období mezi lety 1945 (1948) – 1989. Je nutno podotknout, že onu horní hranici tvořenou „Sametovou revolucí“ bude nutno posunout. Z 90. let by se bez této změny mohlo stát nové území nikoho, které nebudou považovat za pole své působnosti ani historici, ani ostatní humanitní vědci (sociologové, politologové). 3 Sama tato metoda je dle mého názoru značně problematická. Umožňuje nám sice získávat jedinečný druh informací, ale jejich interpretace či následné použití je velice složité. Přesto jsou metody orální historie nezpochybnitelnou výhodou a historik starších dějin svým kolegům, věnujícím se soudobým dějinám, může jen tiše závidět. Předním odborníkem na danou metodu je v ČR profesor Miroslav Vaněk, vedoucí Centra orální historie v rámci Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. 4 Mluvím především o archiváliích z produkce moderních institucí, jako je např. státní správa, bezpečnostní složky, tisk, televize či rozhlas atd. Výzkumník má k dispozici obrovské množství materiálu, což je na jednu stranu výhodou, na druhou stranu jsou tyto prameny mnohdy nic neříkající a výzkumník může být jejich množstvím spíše zahlcen, nežli obohacen.

5

potažmo z jejích institucí, tedy kněží, řeholníci či studenti teologických fakult. Za nejvýznamnějšího představitele tohoto proudu lze považovat Václava Vaška a jeho dílo Neumlčená5 či trilogii Dům na skále6. Dalšími představiteli tohoto proudu jsou mimo jiné převor Želivského kláštera Jindřich Zdík Zdeněk Charouz7, členka kongregace školských sester de Notre Dame Bernadetta Kristýna Fojtíková8 či bývalý provinciál české provincie Tovaryšstva Ježíšova Jan Pavlík9. Nesmíme zapomenout také na církevní představitele, kteří působili v době vlády komunismu a kteří nám o svých životních osudech zanechali cenná svědectví. Mohla bych jmenovat například biografii římskokatolického kněze a jezuity Františka Mikuláška10, či soubor rozhovorů s kněžími a řeholníky pronásledovanými za komunismu sepsaný Vojtěchem Vlčkem11. Druhý typ badatelů lze označit za laiky. Jedná se o historiky, kteří nepocházejí z církevních organizací či institucí, ale stejně jako jejich kolegové si za předmět svého zájmu vybrali problematiku katolické církve v letech komunistické totality. Vedoucí osobností tohoto proudu je všestranný historik Karel Kaplan a jeho dílo Stát a církev v Československu v letech 1948–195312. Se vší úctou k tomuto velikánu české historiografie si myslím, že jeho dílo posloužilo jako nenahraditelný odrazový můstek pro výzkum dalších badatelů, kteří jej dnes však již dozajisté překonali. Mluvím například o Jiřím Hanušovi13, Stanislavu Balíkovi14, či pro mou práci zcela zásadním 5

Vaško, Václav. Neumlčená: kronika katolické církve v Československu po druhé světové válce I., II. Praha: Zvon, 1990. 6 Vaško, Václav. Dům na skále 1, Církev zkoušená, 1945 – začátek 1950. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2004., Vaško, Václav. Dům na skále. 2, Církev bojující, 1950 – květen 1960. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007., Vaško, Václav. Dům na skále. 3, Církev vězněná, 1950–1960. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2008. 7 Např. Charouz, Jindřich Zdeněk. Šest hrdinských let: internační tábor Želiv 1950–1956. Želiv: Opatství Želiv, 2008., či Charouz, Jindřich Zdeněk. Biskup-vyznavač: Josef Karel Matocha 1888–1961. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 1991. 8 Např. Fojtíková, Bernadetta Kristýna. Centralizace řádových sester kongregace Chudých školských sester de Notre Dame v letech 1950–1953. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 2003., či Fojtíková, Bernadetta Kristýna. Školy kongregace školských sester de Notre Dame v Hradci Králové. In Příspěvky k dějinám královéhradeckého školství. Sborník referátů z konference konané u příležitosti 10. výročí založení biskupského gymnázia v Hradci Králové. Hradec Králové: Balustráda, 2003. 9 Např. Pavlík, Jan. Budou vás vydávat soudům: dějiny české provincie T.J. v době komunistického útlaku v letech 1950-1990. Praha: Societas, 1995., či Pavlík, Jan. Vzpomínky na zemřelé jezuity, narozené v Čechách, na Moravě a v moravském Slezsku od roku 1814. Olomouc: Refugium Velehrad-Roma, 2011. 10 Mikulášek, František. Za zdí a bez zdí. Praha: Řád, 2009. 11 Vlček, Vojtěch. Kříž jsem hlásal, kříž jsem snášel: rozhovory s kněžími a řeholníky pronásledovanými za komunismu v letech 1948–1989. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2006. 12 Kaplan, Karel. Stát a církev v Československu v letech 1948–1953. Brno: Doplněk, 1993., či další kniha zabývající se daným tématem Kaplan, Karel. Těžká cesta: spor Československa s Vatikánem 1963–1973. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2001. 13 Např. Hanuš, Jiří (ed.). Křesťané a socialismus 1945–1989. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2012., Hanuš, Jiří. Pozvání ke studiu církevních dějin. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 1999., či Hanuš, Jiří. Malý slovník osobností českého katolicismu 20. století s antologií textů. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2005. Je nutno podotknout, že je spoluautorem celé řady dalších významných publikací, velice často ve spolupráci s kolegou z Masarykovy univerzity v Brně docentem Stanislavem Balíkem (viz níže).

6

Vojtěchu Vlčkovi15. Důležité je také upozornit na edice dokumentů vydané pod záštitou Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. Jedná se především o publikace Církevní komise ÚV KSČ 1949–195116 či Akce K – likvidace klášterů v roce 195017. Je jasně vidět, že již při výčtu autorů zabývajících se problematikou perzekuce katolické církve v letech 1948–1989 jsem se zaměřila především na badatele sledující dějiny perzekuce církevních řádů. Mnozí z nich jsou členy těchto řádů, a proto je logické, že k dějinám těchto institucí mají osobní vztah.18 Ve většině případů se zabývají osudy pouze svého řádu a ostatní řehole do značné míry přehlížejí. Pro laické výzkumníky je určujícím prvkem odlišný parametr a to míra významnosti určité události či procesu. Světští historici pak svoji pozornost zaměřují především na politické procesy a to bez ohledu na řeholní příslušnost

obviněných.19

Výzkum

celého

fenoménu

je

tedy

značně

roztříštěný

a nesystematický. Určitým pokusem o zaštítění celé problematiky je kniha Vojtěcha Vlčka Perzekuce mužských řádů a kongregací komunistickým režimem 1948–196420. Autor v ní podal výčet všech politických procesů vedených s řeholníky, rámcově ohraničil celé téma a v několika kapitolách nabídl odborné veřejnosti určitý koncept zkoumání dané problematiky. Jeho kniha je nepostradatelnou složkou výbavy každého badatele, který chce do tématu perzekuce mužských řádů proniknout. I pro mne byla jeho kniha odrazovým můstkem a do značné míry také příčinou volby tématu mé diplomové práce, především po tom, co jsem 14

Ve spolupráci s Jiřím Hanušem: Balík, Stanislav – Hanuš, Jiří. Katolická církev v Československu 1945–1989. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2013., Balík, Stanislav – Hanuš, Jiří. Primasové katolické církve: země střední Evropy v čase komunismu. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2010., či ve spolupráci s Michalem Kubátem: Balík, Stanislav – Kubát, Michael. Teorie a praxe nedemokratických režimů. Praha: Dokořán, 2012. 15 Vlček, Vojtěch. Perzekuce mužských řádů a kongregací komunistickým režimem 1948–1964. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 2004., či již výše zmiňované Vlček, Vojtěch. Kříž jsem hlásal, kříž jsem snášel: rozhovory s kněžími a řeholníky pronásledovanými za komunismu v letech 1948–1989. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2006. 16 Bulínová, Marie – Janišová, Milena – Kaplan, Karel. Církevní komise ÚV KSČ 1949–1951 Edice dokumentů. Sv. 1, Církevní komise ÚV KSČ ("církevní šestka") duben 1949 – březen 1950. Brno: Doplněk, 1994. 17 Akce K – likvidace klášterů v roce 1950: Dokumenty a přehledy. 1. část, 2. část. Praha: ÚSD, 1993. Obě edice pramenů budu ve své práci hojně citovat. Jedná se však o edice, které vyšly před transformací (přejmenováním) některých archivů. Jedná se především o Státní ústřední archiv (zkratka SÚA), jenž byl přejmenován na Národní archiv (zkratka NA). Pokud budu tedy citovat dokument z této edice, které se v době sepsání oné publikace nacházely v SÚA, uvedu v citaci aktuální uložení v NA. Podobně tomu bude též u citací z knihy Kaplan, Karel. Stát a církev v Československu v letech 1948–1953. Brno: Doplněk, 1993. V tomto případě uvedu nový název uložení v závorce za názvem původním. 18 Například výše zmiňovaný Jindřich Zdeněk Charouz, Jan Pavlík či Bernadetta Kristýna Fojtíková. 19 Např. Mandzák, Daniel Atanáz. Agent a špión Vatikánu. Redemptorista Ján Ivan Mastiliak – slovenský účastník monstrprocesu proti Augustinu Antonínu Machalkovi a spol. Bratislava: ÚPN, 2008., Kolektiv autorů. Církevní procesy padesátých let. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2002., Dubovský, Ján Milan. Akcia kláštory: komunistický režim na Slovensku v boji proti mužským reholiam v rokoch 1949–1952. Martin: Matica slovenská, 1998., či Horáková, Šárka. Hoří déšť, aneb, Zpráva o "Akci K", noci ze 13. na 14. dubna 1950, kdy měl být internován Bůh. Praha: Vyšehrad, 2010. 20 Vlček, Vojtěch. Perzekuce mužských řádů a kongregací komunistickým režimem 1948–1964. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 2004.

7

zjistila, že jeden ze zrušených klášterů sídlil v mém rodném městě, v Hradci Králové (dále jen HK). Jezuitský řád, známý také pod názvem Tovaryšstvo Ježíšovo (dále jen TJ), je jedním z největších a nejvýznamnějších řeholních řádů římskokatolické církve21. Do českých zemí přichází poprvé v roce 1555 a usazuje se v Praze na Starém Městě u kostela sv. Klimenta. Poté, co byli v roce 1619 jezuité z českých zemí vypovězeni, se po čtyřech letech vracejí, zakládají novou českou provincii TJ a stávají se jedním z hlavních pilířů následné rekatolizace. V této době je také založena kolej Nanebevzetí Panny Marie v HK, konkrétně v roce 1632. Jezuité v HK po staletí sdílí osudy svého řádu, až se nakonec v roce 1900 do města vracejí a zakládají novou jezuitskou rezidence Nanebevzetí Panny Marie. Po krátkém období rozvoje za první republiky je řád opět těžce zkoušen během druhé světové války. Ani po jejím konci však nepřichází doba rozkvětu. Dříve, nežli se řád stačí plně obnovit, přichází únor 1948 a boj může začít nanovo.22 Právě ono zápolení, které, jak již dnes víme, končí nezdarem, bude tématem mé diplomové práce. Cílem mé práce je na několika desítkách stran analyzovat proces likvidace královehradeckého kláštera jezuitů a to ve třech rovinách. V první z nich se v centru mého zájmu objeví rovina „reálné akce“, tedy příprava, průběh a výsledek „Akce K“, která proběhla v noci z 13. na 14. duben 1950 proti královehradeckému klášteru jezuitů, sídlícímu na Velkém náměstí23. Druhou rovinou mi bude „mediální“ obraz římskokatolických řádů a kongregací, pomocí kterého chtěla strana tyto nezastupitelné společenské instituce v očích věřících, ale i všech ostatních občanů zdiskreditovat. Třetí rovinou je pro mne rovina konkrétního životního osudu, kterou ztvární další osudy jednoho z tamních řeholníků, P. Václava Pitruna. Jeho další životní cesta mi poslouží jako ilustrace či příklad následného vztahu státu a řádu TJ. Zjistím, kam byl oné osudové noci odvezen a jak s ním bylo dále nakládáno. Podám výčet všech zařízení a institucí, jejichž „péčí“ P. Václav Pitrun prošel, a pokusím se čtenáři alespoň částečně přiblížit prostředí, ve kterém tento řeholník žil až do svého zatčení v lednu roku 1960. Mimo moji pozornost nezůstane ani soudní proces, v rámci kterého byl otec Václav Pitrun odsouzen. Na základě vyšetřovacích spisů se pokusím celý proces znovu oživit a zjistit, 21

Řád založil roku 1543 baskický šlechtic Ignác z Loyoly, který byl později prohlášen za svatého. Řád vzniká v době začínajících náboženských válek v Evropě, a tak je jeho činnost zaměřena jak na vnitřní, tak na vnější misii. Nadále se věnují činnosti pastorační, ale důraz kladou také na vědu či vzdělávání. Po staletí jsou jezuitské koleje místem, kde nachází kvalitní vzdělání velká část evropských učenců. Jezuitský řád je však také znám svým nekompromisním přístupem k čistotě náboženského vyznání. Jeho instituce lze právem považovat za kolébky vzdělanosti, avšak pouze té, kterou řád schválil. (Čornejová, Ivana. Tovaryšstvo Ježíšovo, Jezuité v Čechách. Praha: Hart, 2002.) 22 Historie české provincie. Dostupné z: < http://www.jesuit.cz/historie.php> [cit. 21. 2. 2014]. 23 Přesná adresa bývalého kláštera: Na Kropáčce 30, Hradec Králové.

8

co se skrývalo pod rozsudkem dle paragrafu §79a24 trestního zákona 86/1950 Sb.25. Na závěr se pokusím shrnout výsledky komparace, díky čemuž bych měla získat ucelenější obraz toho, co se v HK v polovině dubna roku 1950 odehrálo. Co se týče formálního členění práce, na úvod bych ráda na základě odborné literatury a vybraných archiválií26 nastínila postoj tehdejšího totalitního režimu jak k náboženství jako takovému, tak ke katolické církvi a jejím řádům. Následně bych se ráda zaměřila přímo na rezidenci TJ v HK a to především na činnost jejích obyvatel v letech 1948 až 1950. Pokusím se zjistit, zda byly aktivity řeholníků v tomto konkrétním případě opravdu „protistátní“. Bez ohledu na to, co se ve zdech rezidence i mimo ni odehrávalo, k zásahu proti tomuto klášteru stejně jako proti všem ostatním došlo 14. dubna 1950. V další kapitole se proto pokusím objasnit, co celé akci, známé dnes jako „Akce K“, předcházelo, kdo ji plánoval, či jak měla být dle instrukcí provedena. Následně se dostanu k samotné realizaci „Akce K“ v HK, pokusím se tamní situaci popsat a následně porovnat s ostatními případy, abych zjistila, zda byl průběh celé akce v HK spíše klidný, či naopak bouřlivý. Neopomenu také zjistit, co se s rezidencí dělo po centralizaci či internaci řeholníků, kteří zde žili. Jakým účelům nadále sloužila, kdo o ní rozhodoval nebo co se stalo s věcmi, které v ní zůstaly. Touto kapitolou skončí první část mé práce a současně započne druhá. Jak již bylo výše řečeno, další rozměr dané problematiky, který nesmí být opomenut, je rovina „mediálního obrazu“ celé události. Na onen zásah se nepřipravoval pouze Státní úřad pro věci církevní (dále jen SÚC) či složky bezpečnosti (SNB a StB), ale byla na ni připravována i celá společnost. V rámci dané kapitoly se proto zaměřím na způsob, jakým totalitní stát v čele s Komunistickou stranou Československa (dále jen KSČ) zpracovával své občany, jakých prostředků k tomu využíval a jak společnosti řehole jako klasické církevní instituce vykresloval. Poslední kapitola mé práce bude věnována onomu životnímu příběhu. S páterem Václavem Pitrunem znovu projdu 24

§ 79a Podvracení republiky: Kdo z nepřátelství k lidově demokratickému řádu provádí podvratnou činnost proti samostatnosti republiky, proti jejímu lidově demokratickému státnímu zřízení nebo společenskému řádu, proti vymoženostem pracujícího lidu dosaženým při výstavbě socialismu, proti územní celistvosti nebo obranyschopnosti republiky, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let. (Sbírka zákonů republiky Československé. Praha: Státní tiskárna, 1950.) 25 Tamtéž. 26 Např. A ÚV KSČ (NA), f. 100/1, aj. 569. 1948, 30. srpen. – Návrh na řešení náboženských otázek v ČSR, schválený na poradě J. Hendrycha, A. Čepičky, J. Taussigové a zástupců církevní komise ústředního akčního výboru NF. In Kaplan, Karel. Stát a církev v Československu v letech 1948–1953. Brno: Doplněk, 1993, str. 257–263., NA, f. 02/1, sv. 10, a.j. 174. 1949, 25. duben, Praha. – Ze zápisu schůze širšího předsednictva ÚV KSČ, na níž přijalo novou linii své církevní politiky, a příloha k tomuto bodu jednání. In Bulínová, Marie – Janišová, Milena – Kaplan, Karel. Církevní komise ÚV KSČ 1949–1951 Edice dokumentů. Sv. 1, Církevní komise ÚV KSČ ("církevní šestka") duben 1949 – březen 1950. Brno: Doplněk, 1994, str. 78–89., či NA, f. 100/1, sv. 47, a.j. 573.1949, 11. červen, Praha. – Provolání manifestační schůze Katolické akce ze dne 10. června, uveřejněné ve zvláštním vydání Katolických novin. In Bulínová, Marie – Janišová, Milena – Kaplan, Karel. Církevní komise ÚV KSČ 1949–1951 Edice dokumentů. Sv. 1, Církevní komise ÚV KSČ ("církevní šestka") duben 1949 – březen 1950. Brno: Doplněk, 1994, str. 155–158.

9

cestu z jednoho centralizačního kláštera do druhého. V rámci jednotlivých kapitol se postupně zaměřím na všechny instituce, ve kterých byl páter Václav Pitrun „vězněn“. Na základě archivních materiálů zjistím, jak vypadal běžný den řeholníka v centralizačním klášteře, jaká byla jejich hospodářská situace, či kdo tyto instituce řídil. Závěrečná kapitola bude věnována soudnímu procesu známému pod názvem Plaček a spol. V rámci jednotlivých podkapitol bude v centru mého zájmu nejprve příprava celého procesu, následně shrnu důvody trestního stíhání celé skupiny a nakonec, a to především zjistím, jakou úlohu měl v celém případu sehrát P. Václav Pitrun. Budu sledovat kompletní vyšetřování zaměřené proti jeho osobě, které skončí v trestní síni vynesením rozsudku. Na závěr celé práce shrnu výsledky komparace a nastíním možnost dalšího výzkumu dané problematiky. Zrušení kláštera TJ v HK, stejně jako proces Plaček a spol., v rámci něhož byl P. Václav Pitrun odsouzen, jsou jedním z oněch bílých míst v rámci problematiky perzekuce mužských řádů v době komunistické totality. Mám tedy jedinečnou příležitost tato bílá místa vyplnit a přispět tak k dokonalejšímu poznání tehdejší reality. Díky naprosté nezpracovanosti daného tématu mi jediným zdrojem informací až na několik výjimek27 budou archivní materiály, dobový tisk a dobové publikace. První typ pramenů, který ve své práci využiji, jsou archivní materiály. Rozdělila jsem je do čtyř skupin dle kritéria jejich původu. Jedná se za prvé o aktový materiál pocházející z fondů Archivu bezpečnostních složek, tedy o materiály, které vyprodukovalo tehdejší ministerstvo vnitra a jemu podřízené složky. Konkrétně se jedná o fond H-718 MV28 s názvem Akce „K“ Evidence klášterů29, fond V-HK, kde jsme objevila vyšetřovací spis a. č. V – 1344 HK Bohumil Plaček a spol.30, či fond B 5, přesněji jeho svazek s a. č. 944286 MV31, 27

Již několikrát zmiňované dílo: Vlček, Vojtěch. Perzekuce mužských řádů a kongregací komunistickým režimem 1948–1964. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 2004., ale také práce Jana Pavlíka: Pavlík, Jan. Budou vás vydávat soudům: dějiny české provincie T.J. v době komunistického útlaku v letech 1950-1990. Praha: Societas, 1995., či Pavlík, Jan. Vzpomínky na zemřelé jezuity, narozené v Čechách, na Moravě a v moravském Slezsku od roku 1814. Olomouc: Refugium Velehrad-Roma, 2011. 28 Archiv bezpečnostních složek (dále jen ABS), f. H-718 MV Akce „K“ Evidence klášterů (dále jen H-718 MV), sv. 1 – 8. 29 Fond H-718 Akce „K“ Evidence klášterů má osm svazků. Nalezneme zde informace týkající se přípravy, provedení i vyhodnocení celé akce. Nedílnou součástí fondu jsou také svazky vztahující se k jednotlivým centralizačním klášterům, především k Oseku, Králíkům či Hejnicím. Hlavní pozornost je však věnována internačnímu klášteru v Želivu. Velice zajímavý je také původ tohoto fondu. Vzniká již v roce 1965, kdy je uložen do archivu ministerstva vnitra jako státně bezpečnostní a historický materiál a jako takový má být uchován natrvalo. (ABS, f. H-718 MV, sv. 1, str. 1a.) 30 Fond V-HK, a. č. V-1344 HK Bohumil Plaček a spol. je vyšetřovacím svazkem krajské správy ministerstva vnitra Hradec Králové. Je rozdělen do tří částí. První obsahuje skupinový vyšetřovací svazek č. 328 a osobní vyšetřovací svazky všech obviněných, tedy i Václava Pitruna, jehož vyšetřovacímu svazku patří číslo 309. V druhé části nalezneme podsvazky k osobním vyšetřovacím spisům všech obžalovaných. Poslední část obsahuje důkazový materiály, konkrétně pětadvacet dokumentů, které dokazují vinu všech obžalovaných. (ABS, f. V/HK, a. č. V-1344 HK Bohumil Plaček a spol. (dále jen V-1344 HK).) 31 ABS, f. B 5, a. č. 944286 Páter (II) (dále jen 944286 MV).

10

vedený pod heslem Páter32. Další skupinu pramenů tvoří archiválie SÚC, uložené dnes ve stejnojmenném fondu pod záštitou Národního archivu.33 Sestoupím-li o jednu správní jednotku níže, dostanu se k archiváliím uloženým ve Státním oblastním archivu v Zámrsku. Zde jsem objevila prameny týkající se působení jezuitů v HK, konkrétně fond Jezuité Hradec Králové (1629) 1637 – 195034. V rámci archivu oblastní úrovně jsou samozřejmě uloženy také dokumenty vzniklé z činnosti krajských národních výborů. Já jsem nahlédla do fondu Krajský národní výbor Hradec Králové 1949 – 196035, v rámci něhož jsem se zaměřila především na archiválie z činnosti tamního církevního oddělení v čele s krajským církevním tajemníkem. Poslední archiv, který jsem v rámci výzkumu navštívila, byl samozřejmě mně dobře známý Státní okresní archiv Hradec Králové. I zde jsem se zaměřila především na materiály z produkce státní správy, tedy na fond Jednotný národní výbor Hradci Králové (1942) 1949 – 1954 (1961)36, ve kterém jsem našla podsvazek, týkající se přímo zrušení jezuitského kláštera v HK37. Druhý typ pramenů, který mi poslouží jako zdroj informací, jsou periodika. Rozdělila jsem je do dvou skupin. Na lokální, které zastupuje východočeský deník Pochodeň38, a celorepubliková, která nejlépe reprezentuje tehdy nejčtenější deník Rudé právo39. Obě dvě periodika měla pevně v rukou KSČ a díky tomu se z nich stal dobře fungující nástroj stranické propagandy. Novinové články mi poodhalí obraz klášterů či samotných řeholí, který stranické špičky vnucovaly svým spoluobčanům a manipulovaly tak s veřejným míněním. Třetím typem pramenů jsou, nebo spíše je, dobová publikace. Jedná se konkrétně o knihu Jindřicha Neulse a Miroslava Dvořáka Co se skrývalo za zdmi klášterů40. Jak již název napovídá, jde o propagandistickou brožuru, která svému čtenáři „osvětluje“ příčiny, 32

Fond B 5, a. č. 944286 MV, vedený pod heslem Páter (II), je skupinový operativní svazek krajské správy ministerstva vnitra v Hradci Králové vedený proti skupině osob, jež pracuje ve spojení s ilegálním vedením řádu jezuitů proti tehdejšímu zřízení. Spis vzniká 17. prosince 1959. Je zaměřen proti budoucím obžalovaným v rámci procesu Plaček a spol., tedy proti Václavu Pitrunovi, Vojtěch Peškovi, Bohumilu Plačkovi, Františku Slavíkovi a Bohumilu Kovářovi, kteří měli zastávat tajné funkce a připravovat mládež pro potřeby jezuitského řádu. Operativní svazek byl vypracován v reakci na zatčení údajného tajného vedení jezuitského řádu v čele s Antonínem Zgarbíkem. (ABS, f. B 5, 944286 MV, str. 1–14.) 33 Národní archiv (dále jen NA), f. Státní úřad pro věci církevní 1949–1956 (1957) (č. NAD 852) (dále jen SÚC). 34 Státní oblastní archiv v Zámrsku (dále jen SOA Zámrsk), f. Jezuité Hradec Králové (1629) 1637 – 1950 (č. NAD 506) (dále jen Jezuité HK). 35 SOA Zámrsk, Krajský národní výbor Hradec Králové 1949 – 1960 (č. NAD 16) (dále jen HK – KNV). 36 Státní okresní archiv v Hradci Králové (dále jen SOkA HK), f. Jednotný národní výbor Hradec Králové (1942) 1949–1954 (1961) (č. NAD 2073) (dále jen HK – JNV). 37 SOkA, f. HK – JNV, k. 15, inv. č. 78 Zrušení kláštera Tovaryšstva Ježíšova 1950 – 1952. 38 Pochodeň: Krajský orgán Komunistické strany Československa pro Hradecko. Hradec Králové: Krajský výbor KSČ, 1950. Vycházel jedenkrát týdně. 39 Rudé právo: ústřední orgán Komunistické strany Československa. Praha: Ústřední výbor KSČ, 1950. Vycházel denně. 40 Neuls, Jindřich – Dvořák, Miroslav. Co se skrývalo za zdmi klášterů. Praha: Ministerstvo informací a osvěty, 1950.

11

průběh i výsledky pražského procesu s 10 představiteli římskokatolických řeholí v dubnu roku 195041. Publikace nevysvětluje pouze onen proces, ale také celkový postup státní moci proti římskokatolickým řádům a kongregacím. Podobně jako novinové články mi i tato publikace poslouží jako zdroj informací, které mi pomohou vykreslit státem vnucovaný obraz těchto tradičních církevních institucí. Pramennou základnu považuji pro potřeby této práce za dostačující. Samozřejmě, jak každý historik dobře ví, v archivech nikde nenajdeme přesně to, co bychom potřebovali. Některé fondy i mně neposkytly přesně ty informace, které jsem od nich očekávala. Mluvím především o fondu Jezuité HK42, ze kterého se o činnosti kláštera a jeho představitelů dovídám jen velmi málo přesto, že jsem v něm tyto informace očekávala. Podobný problém se týkal všech spisů, které popisovaly situaci v jednotlivých klášterech43. Dokumentů na toto téma je omezené množství, přičemž se zachovaly především situační zprávy, jmenné seznamy internovaných řeholníků či žádosti o propuštění. Konkrétní informace o jednotlivých osobách zcela chybí. I z tohoto důvodu v kapitolách věnovaných jednotlivým centralizačním klášterům nebudu schopna sledovat přímo osudy P. Václava Pitruna, ale budu se nucena zaměřit na dané instituce jako takové. Pozorný čtenář by jistě namítl, proč ve své práci nevyužiji jednu z hlavních předností studia soudobých dějin, metody orální historie. S politováním bych musela namítnout, že dané téma v tomto ohledu není již zcela „soudobé“, a proto jsou bohužel všichni zásadní aktéři tehdejšího dramatu již po smrti. Z tohoto důvodu jsem nemohla metod práce s pamětníky využít. Asi nejkomplexnějším archivním materiálem, se kterým jsem pracovala, byl vyšetřovací spis Plaček a spol.44. Nalezla jsem v něm nejen kompletní osobní vyšetřovací spisy všech obviněných, ale také složky s důkazy k danému případu či zprávy agenta, nasazeného na P. Václava Pitruna přímo ve vyšetřovací cele. Co se týče přesného časového vymezení, budu se ve své práci pohybovat mezi lety 1948 a 1960. Spodní hranici logicky tvoří únor 1948. Teprve po jistém upevnění moci mohli komunisté přikročit k boji s tak silným protivníkem, jako byla katolická církev. Musíme si uvědomit, že minimálně 70% všech členů komunistické strany bylo věřících, nejčastěji pak právě katolíci.45 Nejzazším bodem pro mne pak bude vyřčení rozsudku nad páterem

41

Proces Machalka a spol. Více informací naleznete např. v knize: Vlček, Vojtěch. Perzekuce mužských řádů a kongregací komunistickým režimem 1948–1964. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 2004, str. 62–69. 42 SOA Zámrsk, f. Jezuité HK. 43 Fondy ABS, f. H-718 MV, sv. 1–8., či NA, f. SÚC. 44 ABS, f. V/HK, V-1344 HK. 45 Kaplan, Karel. Státní církevní politika 1948–1950. In Hanuš, Jiří – Stříbrný, Jan (eds.). Stát a církev v roce 1950. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2000, str. 11.

12

Václavem Pitrunem v Hradci Králové dne 12. května 1960.46 Tímto dnem pro mne končí část jedné životní etapy tohoto bohamilujícího muže. Režimu, který jej nejprve omezoval, následně násilně centralizoval a posléze předběžně uvěznil, se podařilo nejhorší, odsoudil jej ve jménu republiky za její podvracení.47 Tento muž, stejně jako celá řada dalších byli odsouzeni za zradu lidu, jemuž chtěli jako jeho důvěrníci, rádci a učitelé sloužit.

46

Vlček, Vojtěch. Perzekuce mužských řádů a kongregací komunistickým režimem 1948–1964. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 2004, str. 439. 47 ABS, f. V/HK, V-1344 HK, 1. část – Skupinový vyšetřovací svazek č. 328, str. 87–94.

13

2. Komunismus a náboženství Vztah komunistického režimu k náboženství vychází dle mého názoru ze dvou základních předpokladů. Prvním je samozřejmě komunistická ideologie, která čerpá inspiraci, nebo spíše rozvíjí dílo německého filozofa Karla Marxe. Ten ve svém díle myšlenkově navazuje na práci Ludwiga Feuerbacha, který své teze shrnul v díle Podstata křesťanství48 z roku 1841. Marx se v žádném ze svých děl nezabýval výlučně náboženstvím, ale to neznamená, že by mu nevěnoval patřičnou pozornost. Naopak, s kritikou náboženství se setkáme prakticky ve všech jeho studiích49. Marx tento společenský fenomén kritizuje z celé řady důvodů. Vnímá jej především jako „opium lidstva“, jako formu vládnoucí ideologie, která skrytě vyjadřuje zájmy vládnoucí sociální třídy a daný sociální řád líčí jako odvěký či přirozeně daný. Skrze náboženství tak vládnoucí třída zakrývá utlačovatelský charakter sociálního systému a vytváří u nižších vrstev iluzorní pocit štěstí, jenž tuto třídu zbavuje jejího revolučního potenciálu.50 Marx doslova říká: „Náboženství je vzdychání utlačovaného tvora, srdce nelítostného světa, duch bezduché situace. Je to opium lidstva. Pravé štěstí lidu vyžaduje odstranění náboženství jako iluzorního štěstí.“51 Od kritiky náboženství je třeba přejít ke kritice společenských podmínek, za kterých náboženství vzniká a následně tyto podmínky zrušit. V rámci revolučního boje má dojít k odstranění všech sociálních vztahů, jež činí člověka bytostí poníženou, podřízenou či opovrhovanou. Náboženství má být odhaleno jako posluhovač vládnoucí třídy a následně odstraněno. Tomuto vývoji napomůže též rozvoj vědeckého poznání skutečnosti. V nové porevoluční beztřídní společnosti nebude náboženství zapotřebí. Všechny formy „falešného vědomí“ budou odmítnuty a člověk se stane zcela emancipovaným a svobodným individuem.52 Druhým pilířem, o který se komunistický režim ve svém vztahu k náboženství opírá, je sama totalitní povaha tohoto režimu. Teorie totalitarismu, která se ve vědecké oblasti prosadila v padesátých a šedesátých letech dvacátého století především zásluhou Hannah 48

Feuerbach, Ludwig. Podstata křesťanství. Praha, 1954. Především pak v dílech: Marx, Karl. Ekonomicko-filosofické rukopisy z roku 1844. Praha: Státní nakladatelství politické literatury, 1961., Marx, Karl. K židovské otázce. Praha, 1932., Marx, Karl. Ke kritice Hegelovy filozofie práva. In Marx, Karl – Engels, Friedrich. Spisy. Sv. 1. Praha: Státní nakladatelství politické literatury, 1961., Marx, Karl – Engels, Friedrich. Německá ideologie. In Marx, Karl – Engels, Friedrich. Spisy. Sv. 3. Praha: Státní nakladatelství politické literatury, 1962., či v jeho stěžejním díle Kapitál (Marx, Karl. Kapitál. Praha: Svoboda, 1986.). 50 Lužný, Dušan. Náboženství a moderní společnost sociologické teorie modernizace a sekularizace. Brno: Masarykova univerzita, 1999, str. 23–33. 51 Marx, Karl. Ke kritice Hegelovy filozofie práva. In Marx, Karl – Engels, Friedrich. Spisy. Sv. 1, Praha: Státní nakladatelství politické literatury, 1961, str. 11–12. 52 Lužný, Dušan. Náboženství a moderní společnost sociologické teorie modernizace a sekularizace. Brno: Masarykova univerzita, 1999, str. 23–33. 49

14

Arendtové53 a Raymonda Arona54, popisuje charakteristiku protidemokratických režimů, které specifickým, totálním způsobem znesvobodňovaly své občany.55 V čisté formě s platností všech kritérií totalitárního státu se v historii objevily prakticky jen dva režimy, které všechny tyto podmínky splňovaly, a to nacismus a komunismus. Nebylo to však ani po celou dobu jejich existence. O opravdu totalitním státě lze mluvit pouze v případě německého národního socialismu v letech 1933 – 1939, či v případě sovětského bolševismu ve stalinské éře, „ideálně“ v druhé polovině třicátých let dvacátého století.56 Právě díky této úzké vymezenosti byla teorie totalitarismu kritizována a na základě vědecké debaty došlo k její úpravě a následné transformaci. Jednou z těchto adaptací je i teorie německého politologa a historika Hanse Maiera, pro něhož je stát totalitní, splňuje-li následujících pět požadavků: 1. Politika je ve stavu mobilizace, není záležitostí parlamentní, je všudypřítomná. 2. Stát zasahuje do všech aspektů lidského života. Zároveň se v lidech snaží probudit pocit osvobození, jenž pramení z představy, že plní historické úkoly. 3. Totalitní režim si nárokuje monopol na poznání pravdy. Je přesvědčen, že ví, jak bude vypadat další vývoj lidské společnosti, čemuž podřizuje veškeré své jednání (např. organizace). Totalitní stát je ochoten ve jménu těchto budoucích pořádků udělat cokoli. 4. Zásadní je také vztah k odpůrcům či otevřeným nepřátelům. Ti již nejsou čestnými protivníky či oponenty, stávají se podřadnou složkou společnosti, kterou je třeba technicky a zcela beztrestně odstranit. 5. Součástí totalitního systému jsou také staré revoluční fenomény, kterým je však dána nová dynamika. Mezi ně patří likvidace inteligence, podpora režimu osobnostmi, které jeho pravdivost dokazují scientistickým výkladem světa a dějin, vznik militantních stran, jejichž cíle je uchopení moci a ochrana jediné „pravé“ nauky a v neposlední řadě také zneužití jazyka (frázovitost, zploštění atd.).57 Tato obecnější teorie totalitarismu pokládá za totalitní režimy mnohem širší spektrum státních zřízení a tím umožňuje

výzkumníkům

komparaci

širšího

spektra

nedemokratických

zřízení.

Československá republika především v padesátých letech minulého století splňovala všech pět požadavků a právem lze tedy tehdejší komunistický režim hodnotit jako totalitní. Vždyť právě

53

Především její slavné dílo: Arendt, Hannah. Původ totalitarismu I-III. Praha: Oikoymenh, 1996. Především kniha: Aron, Raymond. Demokracie a totalitarismus. Brno: Atlantis, 1993. 55 Fiala, Petr – Hanuš, Jiří. Katolická církev a totalitarismus v českých zemích. In Fiala, Petr – Hanuš, Jiří (eds.). Katolická církev a totalitarismus v českých zemích. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2001, str. 10–11. 56 Balík, Stanislav – Holzer, Jan. Teorie nedemokratických režimů a osudy katolické církve jako dělící kritérium. In Fiala, Petr – Hanuš, Jiří (eds.). Katolická církev a totalitarismus v českých zemích. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2001, str. 33 57 Maier, Hans. Politická náboženství totalitární režimy a křesťanství. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 1999, str. 32–38. 54

15

vztah tehdejšího státu k církvím může posloužit jako jeden z důkazů totalitárnosti tehdejšího zřízení. Komunistický režim v ČSR podobně jako v ostatních zemích Východního bloku považoval náboženství za svého protivníka především v rovině ideologické. Odpor k náboženství měl opodstatnění jak „filozofické“, vycházející z Marxova učení, tak čistě ideologicko-mocenské. Pokud měla být KSČ jedinou nositelkou pravdy, musela nutně narážet na jiné myšlenkové systémy, které ve společnosti existovaly, tedy především na katolickou věrouku. K mnohem vyostřenějším konfliktům, nežli mezi totalitním státem a náboženstvím, dochází mezi totalitárním státem a v našem případě římskokatolickou církví58. Církev jako institucionalizovaná podoba náboženství představuje pro totalitní stát opravdovou hrozbu. Nejenže vytváří konkurenční ideologii, ale stejně jako vládnoucí totalitarismus chce zasahovat a určitým, zdaleka ne však totalitním, způsobem také zasahuje do všech sfér lidského života. Dokud nedojde k odstranění institucionalizované církve a následně celého fenoménu náboženství, nezíská totalitní stát plnou moc nad životy svých občanů. V našem případě je římskokatolická církev pro totalitní režim také politickým odpůrcem a to jak na úrovni parlamentní59, tak společenské60. Církev je pro stát do značné míry otevřeným protivníkem především uvědomíme-li si, že v případě římskokatolické církve se v rámci jednoho společenského subjektu prolínají dva nepřátelské aspekty, náboženství a imperialismus. Díky tomu, že římskokatolická církev je jasně danou, hierarchizovanou institucí s centrem ve Vatikánu, se pro komunisty stává nejen vykořisťovatelem duchovním, ale též materiálním. Z těchto a mnoha dalších důvodů je možné ji označit za onoho škůdce. Za nepřítele, proti němuž se nemá bojovat, má se zlikvidovat, bez emocí, bez výčitek. Neopomenutelnou třecí plochou je také sféra intelektuální. Celou řadu tehdejších, ale i dnešních intelektuálů lze 58

V ČSR mluvíme o katolické církvi jako o hlavním oponentovi komunistického režimu z důvodu toho, že při sčítání lidu v roce 1950 se k římskokatolickému vyznání přihlásilo více než 76 % obyvatelstva. Daleko za ním zůstaly církve evangelické (necelých 9 %), či Církev československá husitská (necelých 8 %). Pouze něco málo přes 4 % obyvatel označilo kolonku bez vyznání. (Kaplan, Karel. Stát a církev v Československu v letech 1948–1953. Brno: Doplněk, 1993, str. 225.) 59 Parlamentním politickým představitelem katolické církve v ČSR byla Československá strana lidová. Po jejím obnovení v roce 1945 získává v parlamentních volbách v následujícím roce přes 15 % hlasů. Přes stranické rozepře byla po celou dobu trvání třetí republiky politickým odpůrce komunistů, samozřejmě v mezích Národní fronty. Její význam po únoru 1948 klesá. Stejně jako ostatní politické strany, které nebyly zlikvidovány, je plně tzv. obrozena a tedy plně v rukou KSČ. (Malíř, Jiří – Marek, Pavel. Politické strany: vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a Československu 1861–2004. II. díl, Období 1938–2004. Brno: Doplněk, 2005.) 60 Pod tímto termínem si představuji odpor církevní hierarchie (vyšší, nižší) ke komunistickému režimu. Jsem si vědoma toho, že katolická církev ve svém vztahu ke komunistickému režimu nebyla jednotná. Značná část jejich vrchní představitelů, stejně jako hrdinové mnou sledovaného dramatu, byli však jasně protirežimně zaměřeni, a proto mohu s čistým svědomím říct, že minimálně část oné vyšší i nižší hierarchie byla opravdu společenskopolitickým odpůrcem totalitního režimu.

16

označit za katolicky orientovanou61. Totalitní stát nemá žádný zájem na rozvoji jím nekontrolované vědy či umění. Stejně jako celá řada jiných intelektuálních proudů je i ten katolický uvržen do ilegality. Kulturní sféru, stejně jako všechny ostatní, ovládá armáda stranických ideologů, která pravdu či krásu nehledá. Oni ji znají a jejich úkolem je ji pouze sestrojit.

61

Mezi katolické intelektuály patří především celá řada spisovatelů, např. básník Jan Zahradníček, překladatel Bedřich Fučík (laik), básník a prozaik Josef Knap (laik) či esejista a překladatel Jan Čep.

17

3. Stát versus katolická církev (1948–1950) Dnes je Česká republika považovány za jednou z nejateističtějších zemí světa. Před necelými sedmdesáti lety tomu však tak nebylo, ba naopak. Ze sčítání lidu v roce 1950 víme, že k římskokatolickému vyznání se tehdy přihlásilo více než 76 % obyvatelstva. Další pomyslné stupně obsadily církve evangelické s necelými 9 % a Církev československá husitská s necelými 8 %. Kromě ohromného počtu věřících byla katolická církev také jednou z největších společenských institucí. V roce 1948 měla přes sedm tisíc duchovních, dvě arcidiecéze se sídlem v Praze (od roku 1946 arcibiskup Josef Beran) a v Olomouci (od roku 1948 arcibiskup Josef Matocha, od ledna 1950 Stanislav Zela), sedm diecézí (v Hradci Králové, Litoměřicích, Brně, Spiši, Bánské Bystrici, Nitře a Rožnavě) a tři apoštolské administratury (v Českém Těšíně, Košicích a Trnavě). Nesmím opomenout také řeckokatolickou církev, v jejímž čele stál biskup Pavol Gojdič. Vedle této struktury měla církev celou řadu dalších institucí. Mezi nejvýznamnější patří, pro moji práci zcela zásadní, řehole62, ale také nejrůznější typy škol63, tři teologické fakulty či třináct bohosloveckých seminářů. Neopominutelná je také celá řada spolků či společenských organizací64. Nejen ohromný kulturní, ale i ekonomický kapitál měla katolická církev k dispozici. Prakticky celé své fungování financovala z vlastních zdrojů či darů. Byla jedním z největších držitelů nemovitého majetku65 v ČSR. Jeho cena byla v roce 1948 odhadnuta na deset miliard korun. Všechna tato čísla byla důvodem, proč komunistický režim v ČSR věnoval takovou „péči“ a pozornost právě katolické církvi.66 V době třetí republiky byl vztah komunistů ke katolické církvi poměrně nevyhrazený. Na svém VIII. sjezdu konaném v březnu roku 1946 prohlásili, že na jednu stranu respektují svobodu svědomí a náboženského vyznání, na straně druhé odmítají přítomnost náboženství na školách. Církev také nesmí zasahovat do politického života. Její svobodná činnost je podmíněna věrností k nově se rodící socialistické republice. Již zde tedy vidíme zárodky 62

Na území ČSR bylo 1051 klášterů a domů, ve kterých sídlilo 2856 řeholníků a 12 095 řeholnic. Řeholnice byly pro tehdejší společnost prakticky nenahraditelné. Zabývaly se především sociální, zdravotní a charitativní péčí. I proto vůči nim komunistický režim nezasáhl tak tvrdě, potřeboval je. Oproti tomu mužské řehole, které svoji pozornost zaměřovaly především na kulturně-náboženské záležitosti, byly totalitnímu režimu nepohodlné a musely být ze společnosti odstraněny. 63 Zásadní úlohu měly především na Slovensku, kde katolická církev spravovala 1877 škol. V českých zemích jich bylo pouze 134. 64 Jednalo se o celou řadu mládežnických či ženských organizací, tělovýchovnou organizaci Orel, Mariánské družiny či družiny sv. Václava. Důležitá byla také rozsáhlá síť církevních a náboženských časopisů čítající 133 titulů. 65 Katolická církev vlastnila 319 00 hektarů zemědělské a lesní půdy. Kromě toho spravovala celou řadu podniků zemědělského a dřevařského průmyslu (především pivovary, lihovary, mlýny či pily). 66 Kaplan, Karel. Stát a církev v Československu v letech 1948–1953. Brno: Doplněk, 1993, str. 5–7.

18

budoucího konfliktu mezi katolickou církví (v čele s Vatikánem) a totalitním státem. Komunisté si nemohli dovolit otevřený střet s církví předtím, než pevně uchopili veškerou moc. Musíme si uvědomit, že přes 90 % voličů komunistické strany bylo věřících. Dokud mohla široká veřejnost ovlivňovat dění ve státě, musela jít nenávist ke katolické církvi stranou.67 Zcela jiná situace nastává po únorovém převratu. Nová státně-církevní politika je formulována na základě Návrhu církevního oddělení Ústředního akčního výboru Národní fronty, schváleném 30. srpna 1948 na poradě J. Hendrycha, A. Čepičky, J. Taussigové a zástupců církevní komise ústředního akčního výboru NF. Dokument již vykresluje katolickou církev jako jasného nepřítele, který svým protirežimním postojem chce v ČSR rozpoutat kulturní boj v souladu s cíli vatikánské politiky. Náboženství nesmí být zneužito reakčními silami, naopak má být vykresleno jako spojenec režimu. K těmto účelům má být využito rozporu mezi hierarchií a nižším klérem. Vatikán má být odhalen jako služebník imperialismu a následně odstraněn jakýkoli vliv Svatého stolce v ČSR. Je zde načrtnuta podoba nových církevních zákonů, díky jejichž mzdové politice budou duchovní připoutáni ke státu. Církev má byt vytlačena z veřejného prostoru za zdi kostelů a klášterů.68 Komunisté nechtějí otevřeně bojovat proti náboženství jako takovému. Vědí, že to není možné. Současně však tvrdí, že je možno „zániku náboženství napomáhat užitím všech prostředků, které jsou po ruce“69. Tento návrh jasně naznačuje, že přesto, že v srpnu roku 1948 ještě probíhal otevřený dialog mezi katolickou církví a státem70, měl již komunistický režim jasno. K definitivnímu konci církevně-politických jednání dochází po poradě biskupské konference ve dnech 22. – 23. března 1949 ve Starém Smokovci, kdy je v jednacím sále objeveno odposlouchávací zařízení. Potom, co ministr vnitra Václav Nosek označí za strůjce odposlouchávání Vatikán, přecházejí biskupové do otevřené opozice. Pomyslnou poslední kapkou představuje zahájení činnosti tzv. Katolické akce (10. června 1949). Biskupové zahajují protiútok a 15. června 1949 vydávají pastýřský list, který vešel do historie pod

67

Tamtéž, str. 19–20. A ÚV KSČ (NA), f. 100/1, aj. 569. 1948, 30. srpen. – Návrh na řešení náboženských otázek v ČSR, schválený na poradě J. Hendrycha, A. Čepičky, J. Taussigové a zástupců církevní komice ústředního akčního výboru NF. In Kaplan, Karel. Stát a církev v Československu v letech 1948–1953. Brno: Doplněk, 1993, str. 257–263. 69 Tamtéž, str. 262. 70 Za normálních okolností, pokud katolická církev a stát řeší spory, jsou jednacími partnery ministerstvo zahraničí a Apoštolská nunciatura. V prvních letech po roce 1948 byla nunciatura postavena jako cizorodý prvek mimo hru a jednajícími stranami se staly biskupská konference a představitelé Národní fronty a její komise. (Balík, Stanislav – Hanuš, Jiří. Katolická církev v Československu 1945–1989. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2013, str. 21). 68

19

názvem „Hlas biskupů a ordinářů v hodině velké zkoušky“71, jehož autorem je dle jazykové analýzy Štěpán Trochta.72 Církevní hodnostáři v něm otevřeně popsali křivdy a nezákonnosti, které byla katolická církev nucena po únorovém převratu snášet. Mezi nejpalčivější patří zneuznání autority Svatého stolce, zrušení náboženského tisku, státní cenzura katolických knih, pozastavení úředních věstníků ordinářů, či likvidace církevních škol a spolků. Vydání tohoto dokumentu je často považováno za zlomový okamžik. Stát v reakci na něj přestává uvažovat o případném kompromisu s katolickou církví a přechází do otevřeného útoku.73 Prvním strategickým krokem státu v otevřeném boji proti katolické církvi bylo již výše zmiňované ustanovení „hnutí pokrokových katolíků“ – tedy Katolická akce. Jejím cílem bylo rozbití jednoty katolické církve zevnitř. Stát se pokoušel vytvořit v rámci římskokatolické církve instituci, která by vystupovala jako mluvčí většiny věřících a jako taková by se stala jednou ze stran budoucího jednání mezi státem a církví. Celá akce byla zahájena ustavující schůzí Katolické akce dne 10. června 1949, na níž bylo schváleno její programové prohlášení74, pod které se podepsali všichni přítomní (přibližně 300 kněží a laiků).75 Původně měli hrát v rámci hnutí ústřední roli tzv. „pokrokoví kněží“, ale nakonec v čele stanuli jen laici. Přesto se akce na počátku setkala s úspěchem, který byl způsoben částečně i tím, že komunisté pro tento akt zneužili název původní Katolické akce76. Úvodní prohlášení podepsalo asi 1500 duchovních a tisíce věřících. Reakce římskokatolické církve na sebe nenechala dlouho čekat. Biskupové již za pět dní vydali výše zmiňovaný pastýřský list, který byl následně podpořen i ze zahraničí. Svatý stolec vydal první exkomunikační dekret, na jehož základě měli být z církve exkomunikováni všichni ti, již se k nové, státní Katolické akci

71

NA, f. 100/24, sv. 48, a.j. 866. 1949, 15. červen, Praha. – Opis pastýřského listu „Hlas biskupů a ordinářů věřícím v hodině velké zkoušky“ zaslaný A. Čepičkou K. Gottwaldovi 7. července 1949. In Bulínová, Marie – Janišová, Milena – Kaplan, Karel. Církevní komise ÚV KSČ 1949–1951 Edice dokumentů. Sv. 1, Církevní komise ÚV KSČ ("církevní šestka") duben 1949 – březen 1950. Brno: Doplněk, 1994, str. 171–177. 72 Balík, Stanislav – Hanuš, Jiří. Katolická církev v Československu 1945–1989. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2013, str. 22–23. 73 Tamtéž, str. 71–76. 74 NA, f. 100/1, sv. 47, a.j. 573 – tisk.1949, 11. červen, Praha. – Provolání manifestační schůze Katolické akce ze dne 10. června, uveřejněné ve zvláštním vydání Katolických novin. In Bulínová, Marie – Janišová, Milena – Kaplan, Karel. Církevní komise ÚV KSČ 1949–1951 Edice dokumentů. Sv. 1, Církevní komise ÚV KSČ ("církevní šestka") duben 1949 – březen 1950. Brno: Doplněk, 1994, str. 155–158. 75 NA, f. 100/24, sv. 47, a.j. 862. 1949, 1. červen, Praha. – Zápis schůze církevní komise ÚV KSČ jednající o přípravě ustavující schůze Katolické akce, církevní politice na Slovensku... . In Bulínová, Marie – Janišová, Milena – Kaplan, Karel. Církevní komise ÚV KSČ 1949–1951 Edice dokumentů. Sv. 1, Církevní komise ÚV KSČ ("církevní šestka") duben 1949 – březen 1950. Brno: Doplněk, 1994, str. 137–142. 76 Původní Katolická akce byla hnutím, prostřednictvím kterého se do církevní činnosti, pod vedením kněží a řeholníků, zapojovali také laici, kteří pak prosazovali katolická stanoviska ve společnosti. (Balík, Stanislav – Hanuš, Jiří. Katolická církev v Československu 1945–1989. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2013, str. 23.).

20

přihlásili77. Většina duchovních svůj souhlas následně odvolala a z hnutí vystoupili i „nejpokrokovější“ z kněží.78 První pokus o rozbití katolické církve tak nevyšel. Většina původně plánovaných organizačních struktur vůbec nevzniká a celé hnutí je rozpuštěno již v roce 1951.79 Po neúspěchu prvotního plánu, jenž měl katolickou církev rozdělit a přimět ji k následné spolupráci, zaměřil stát svoji pozornost na jiný aspekt státně-církevního sporu, totiž na hospodářství. V souladu s novou církevní politikou, jež byla schválena a přijata na schůzi širšího předsednictva ÚV KSČ dne 25. dubna 194980, byly v témže roce vypracovány tzv. církevní zákony, jež byly schváleny Národním shromážděním 14. října 1949. Jednalo se o zákon č. 217/1949 Sb., jenž zřizoval SÚC, a zákon č. 218/1949 Sb. o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem. Přesto, že biskupové žádali minimálně o zmírnění tvrdosti těchto zákonů, jejich prováděcí nařízení81 nekompromisnost zákonů ještě utvrdila. Místo předpokládané odluky státu od církve se státní kontrola ještě upevnila. Stát získal právo, ba dokonce povinnost zasahovat do vnitřní správy církve. Biskupové se ohrazovali především proti SÚC, který se stal prakticky nejvyšší církevní vrchností, odmítali nadřazenost světské moci při jmenování duchovních, protestovali proti naprosté ekonomické a sociální závislosti kněží na státu. Velikým problémem byl také slib věrnosti státu, který museli všichni duchovní složit a který v několika bodech nerespektoval jejich povinnost vůči vlastní církvi. Biskupové též nesouhlasili s novým postavením církevního školství, výuky náboženství či církevní publikační činnosti, která byla také pod plnou kontrolou státních úřadů a to jak po stránce obsahové, tak i rozsahu či organizace. Problém spatřovali také v patronátu, který nebyl zrušen, ale pouze převzat státem, jenž tak dále upevnil své postavení nad duchovními. V neposlední řadě vadila biskupům přítomnost státních zmocněnců při biskupských úřadech, která měla být novými zákony zrušena. Zmocněnci na svých postech

77

Druhý exkomunikační dekret byl vydán 1. července 1949. Zkráceně bývá označován jako dekret o komunismu. V několika bodech Svatý stolec legalizuje již existující normy, v rámci nichž je stanoveno, že ti věřící, jež hájí či propagují „materialistické a protikřesťanské učení komunistů“, upadají jako odpadlíci od víry do exkomunikace. 78 Např. Josef Plojhar, či Josef Buchta. 79 Balík, Stanislav – Hanuš, Jiří. Katolická církev v Československu 1945–1989. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2013, str. 23. 80 NA, f. 02/1, sv. 10, a.j. 174. 1949, 25. duben, Praha. – Ze zápisu schůze širšího předsednictva ÚV KSČ, na níž přijalo novou linii své církevní politiky, a příloha k tomuto bodu jednání. In Bulínová, Marie – Janišová, Milena – Kaplan, Karel. Církevní komise ÚV KSČ 1949–1951 Edice dokumentů. Sv. 1, Církevní komise ÚV KSČ ("církevní šestka") duben 1949 – březen 1950. Brno: Doplněk, 1994, str. 78–89. 81 Prováděcí nařízení č. 219 –223/1949 Sb. jsou obsahově totožná. Liší se pouze typem církve, které je nařízení určeno (římskokatolické, československé, pravoslavné, církvím evangelickým, náboženským společnostem). Nařízení byla přijata ve dnech 18. a 25. října.

21

však nadále setrvali. Přes drobné komplikace byly zákony uvedeny v platnost a staly se jednou z nejúčinnějších zbraní státu v boji s katolickou církví.82 Po tom, co si státní moc pomocí legislativy připravila ideální podmínky, mohla na katolickou církev zaútočit veřejně. K tomu jí posloužil především dodnes nevyřešený „Číhošťský zázrak“83. Komunisté jej zneužili v rámci režimní propagandy, prostřednictvím které se pokusili církev dehonestovat. Tato událost však nevyústila v monstrproces, jak bylo původně naplánováno, protože hlavní aktér, farář Josef Toufar, umírá na následky policejní brutality. Velice tvrdý byl také zásah proti řeckokatolické církvi, která byla nakonec zcela zrušena a „navrácena do lůna pravoslavné církve“. Celá akce, jež dostala krycí název „Akce P“ (pravoslaví), proběhla na začátku roku 1950. Byly vytvořeny „návratové“ akční výbory, jež měly věřící přesvědčit o správnosti návratu k pravoslaví. Ke dni 28. dubna 1950 byl svolán sobor (sněm představitelů řeckokatolické církve) v Prešově, kterého se však účastnilo pouze 72 kněží. Přesto na něm bylo po krátkém jednání schváleno ustanovení, které rušilo Užhorodskou unii z roku 1646, díky čemuž se řeckokatolická církev odklonila od Říma a opět splynula s pravoslavnou církví. Aby mohl být tento akt uznán, musel komunistický režim získat podpisy od nadpoloviční většiny řeckokatolických kněží, což se nakonec pod hrozbou, či sliby, povedlo. Většina řeckokatolických kněží však odmítla přestoupit k pravoslaví a čekalo je tak civilní zaměstnání, pronásledování, či ztráta svobody.84 Nejrozsáhlejší akce, která v roce 1950 proběhla, byl zásah, který dostal krycí název, „Akce K“ (kláštery). Byl zaměřen proti mužským řeholím římskokatolické církve. Vzhledem k tomu, že záležitosti spojené s touto událostí jsou pro moji práci zcela zásadní, věnuji vztahu státu a řeholí samostatnou kapitolu. Proto se její přípravou, průběhem i výsledky nebudu nyní dále zabývat a přejdu k dalším událostem, jež formovaly vztah římskokatolické církve a státu. Mezi další proticírkevní opatření, jež provedl stát v roce 1950, patří centralizace ženských řeholí. Tento zákrok však neproběhl zdaleka s takovou razancí a intenzitou jako u řeholí mužských. Celá akce byla zinscenována na žádost tehdejšího ministra obrany, kterým byl Alexej Čepička, jenž chtěl klášterní budovy využít k vojenským účelům. Z celkového 82

Stát po tomto úspěchu realizoval i další zákonná opatření vůči církvím. Např. zákony o matrikách a občanských sňatcích, byl rozpracován zákon o církevních a náboženských shromážděních, či bylo zavedeno, že veškeré pastýřské listy, instrukce, oběžníky, letáky či tiskoviny určené kněžím i laickým osobám, musí projít předběžným schválením národního výboru. (Kaplan, Karel. Stát a církev v Československu v letech 1948–1953. Brno: Doplněk, 1993, str. 111–114.) Informační zdroj pro odstavec: Tamtéž, str. 94–111. 83 „Číhošťským zázrakem se zabývá celá řada publikací, např. Drašner, František. Číhošťský zázrak: zpráva o P. Josefu Toufarovi. Praha: Libri, 2002., Kalous, Jan. Číhošťský případ. Kolín: Nezávislé centrum pro studium politiky, Academia Rerum Civilium – Vysoká škola politických a společenských věd, 2008., či Ströbinger, Rudolf. Stalo se v adventu: "Čihošťský zázrak". Praha: Vyšehrad, 1991. 84 Balík, Stanislav – Hanuš, Jiří. Katolická církev v Československu 1945–1989. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2013, str. 35–39.

22

počtu asi 10 000 řeholnic bylo centralizováno necelých 4300. Většina sester tak zůstala, byť pod stálým dohledem, v místě své původní působnosti a dále se věnovala především charitativní, sociální a zdravotní péči.85 Římskokatolická církev však stále nepřišla státu dostatečně ochromená. Přistupuje tak k dalším opatřením. Ustanovila například Velehradský výbor katolického duchovenstva86, byli internováni biskupové, a pokud některý z nich zemřel, byl na jeho místo dosazen režimu vstřícný kapitulní vikář. Mimo to došlo k faktickému přerušení diplomatických styků s Vatikánem. Zcela ochromena byla též výuka na bohosloveckých fakultách, jež byly vyňaty ze svazku univerzit, či na teologických učilištích. Studenti těchto institucí se pak velice často dostali do, díky románu Miloslava Švandrlíka Černí baroni, všem dobře známých Pomocných technických praporů (zkratka PTP). Neopomenutelný byl

též monstrproces s biskupem Stanislavem

Zelou

a dalšími

tzv. pomocníky biskupů, jenž proběhl na samém sklonku roku 1950, konkrétně mezi 27. listopadem a 2. prosincem. Touto událostí církevně-politický boj v roce 1950 končí. Následuje dlouhé období klidu, kdy je římskokatolická církev zcela ochromena. Je zatlačena za zdi kostelů. Celá řada významných osobností emigrovala, či se nachází v internaci. Římskokatolická církev se učí žít v ilegalitě a později, v sedmdesátých a především osmdesátých letech tyto své zkušenosti patřičně zúročí.87

85

Kaplan, Karel. Stát a církev v Československu v letech 1948–1953. Brno: Doplněk, 1993, str. 121. Nově vytvořené hnutí „pokrokových“ či „vlasteneckých“ kněží, jež kolaborovalo s komunistickým režimem. Jeho členové se snažili před veřejností vystupovat jako zástupci římskokatolického duchovenstva, přestože většina kněží je jako své zástupce odmítala. 87 Balík, Stanislav – Hanuš, Jiří. Katolická církev v Československu 1945–1989. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2013, str. 39–40. 86

23

4. Mužské řehole římskokatolické církve jako nepřítel č. 1 Podobně jako římskokatolická církev mají její mužské řeholní řády na území zemí koruny české a na Slovensku mnohasetletou tradici. V roce 1948 působilo v ČSR 2856 řeholníků, z toho 1311 na Slovensku88. Díky podrobné statistice, kterou vypracoval SÚC v lednu roku 1950 během přípravy „Akce K“, víme, že v daném roce působilo v českých zemích 1509 řeholníků z 26 řádů, sídlících v 151 domech (rezidencích). K nejpočetnějším řádům patřily v témže roce salesiáni (12 domů, 239 řeholníků), redemptoristé (17 domů, 238 řeholníků) a jezuité (8 domů, 217 řeholníků).89 Nebyla to pouze velikost a početnost řeholí, co komunistům na těchto institucích vadilo. Řeholní řády pro ně představovaly jeden z hlavních pilířů římskokatolické církve a dost možná ten nejpevnější. Řády jako specifická uskupení v těle katolické církve zosobňovaly svým životem v komunitách, jistou autonomií, či pevnými řádovými pravidly sílu a odolnost církve. Pro komunistické funkcionáře byl také velikým problémem celý systém řeholních domů a klášterů, propojený nejen v rámci republiky, ale také se zahraničím. Řády, které nejsou závislé na místní církevní hierarchii, představovaly pro totalitní stát hrozbu z důvodu úniku informací. Místní pobočky jednotlivých řádů pravidelně informovaly své představené v zahraničí nejen o činnosti místních klášterů, ale i o celkové situaci v zemi. Je pochopitelné, že komunistický režim nechtěl, aby tyto informace prosakovaly mimo Východní blok, kde mohly být zneužity jako podklad pro otevřenou kritiku socialistického zřízení. Neopomenutelný je také již výše zmíněný kulturně-náboženský vliv většiny řeholí.90 Celá řada z nich pracovala s mládeží91, vedla církevní školy92, věnovala se publikační činnosti93 či pěstovala vědu94. Právě tyto skutečnosti vedly mladý totalitní režim k prakticky okamžitému útoku na tyto starobylé společenské instituce.95 K prvním střetům mezi státem a římskokatolickými řeholemi došlo prakticky ihned po únorovém převratu. Příkladem může být omezení autonomie ostravského ústavu salesiánů, na 88

Kaplan, Karel. Stát a církev v Československu v letech 1948–1953. Brno: Doplněk, 1993, str. 227. VHA, f. 100/52, a. j. 86, sv. 13. Návrh na postup vůči řádům, Přehled řádů, řeholních domů a řeholníků v ČSR. In Bulínová, Marie – Janišová, Milena – Kaplan, Karel. Církevní komise ÚV KSČ 1949–1951 Edice dokumentů. Sv. 1, Církevní komise ÚV KSČ ("církevní šestka") duben 1949 – březen 1950. Brno: Doplněk, 1994, str. 361–369. 90 Ve své práci se budu dále zabývat především řádem TJ, jehož členové jsou nazýváni jezuité. Z toho důvodu, pokud budu uvádět příklady činnosti římskokatolických řeholí, či příklady jejich perzekuce, zaměřím se vždy na výše jmenovaný řád, tedy jezuity. 91 Příkladem mohou být jezuitské Mariánské družiny. 92 Jako příklad bych uvedla jezuitské gymnázium v Bohosudově (obnoveno v roce 1993). 93 Jezuité stáli v čele redakcí časopisu Katolík, Rozsévač či Dorost. 94 Například církevní historik Dr. Jan Kapistrán Vyskočil (provinciál františkánů), či jezuita Blažej Ráčka. 95 Vlček, Vojtěch. Perzekuce mužských řádů a kongregací komunistickým režimem 1948–1964. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 2004, str. 43–44. 89

24

nějž byla státem v březnu roku 1948 uvalena dočasně nucená správa díky údajně nevyhovujícím podmínkám pro mládež. Od podzimu téhož roku se také množila zatčení a následné soudní procesy s jednotlivými řeholníky. Od února 1948 do dubna 1950 bylo takto odsouzeno přes padesát řádových bratří. Nejčastěji se údajně provinili napomáháním neznámým osobám v útěku do zahraničí, podporou protikomunistických odbojových skupin, kritikou komunistického režimu či čtením pastýřských listů namířených proti socialistické republice. Řeholníci byli soudem odsouzeni na 8 měsíců až dva roky za pobuřování proti republice. Stát se tímto způsobem vypořádával s představenými jednotlivých rezidencí, či tímto způsobem diskreditoval významné osobnosti pocházející z řad římskokatolických řádů a kongregací.96 K první konfrontaci mezi komunistickým režimem a řády jako katolickými institucemi (ne již jako s jednotlivci, či maximálně s jednotlivými domy) dochází 19. července 1949. Tento den se na ministerstvu školství uskutečnila schůze zástupců ministerstva a představených jednotlivých řádů. Stát na ní chtěl tyto církevní instituce ujistit o zajištění náboženské svobody v republice. Představitelé řeholí však dobře věděli o proticírkevních opatřeních, které úřady prováděly posledních sedmnáct měsíců, a ostře proti tomuto tvrzení vystoupili. Pokus o vyjednávání s církevními řády skončil fakticky před tím, než vůbec začal. Tímto okamžikem, i když návrhy na opatření proti řádům jsou na pořadu dne již dříve97, se římskokatolické řehole stávají nepřítelem číslo jedna. Komunističtí funkcionáři již nepřemýšlejí o možné domluvě. Jediným možným řešením dané problematiky je od nynějška pouze destrukce celé klášterní sítě a ochromení její činnosti. Návrh církevní šestky na centralizaci řeholníků v několika klášterech schválilo předsednictvo ÚV KSČ na schůzi dne 22. srpna 194998. Úřednická mašinérie se mohla rozjet naplno. Církevní tajemníci na základě pokynů SÚC shromažďovali od podzimu veškeré informace, jež měli o místních klášterech k dispozici. Zjišťovali přesnou polohu klášterních budov, sháněli jejich plány, sčítali řeholníky a vypracovávali jejich kádrové posudky99. Na začátku roku 1950 měl SÚC již dostatek informací a vypracoval první z řady konkrétních plánů likvidace mužských klášterů. Ten počítal s vyklizením řádových domů a rezidencí, přičemž jejich obyvatelé měli být centralizováni v několika vybraných klášterech („centralizačních“). V plánu bylo zahrnuto 96

Tamtéž, str. 55–59. VHA, f. 100/25, sv., a. j. 53. 1949, 13. duben, Praha. – Záznam ze schůze církevních tajemníků akčních výborů NF s referátem A. Čepičky o nové linii církevní politiky a přehled úkolů pro církevní tajemníky. In Bulínová, Marie – Janišová, Milena – Kaplan, Karel. Církevní komise ÚV KSČ 1949–1951 Edice dokumentů. Sv. 1, Církevní komise ÚV KSČ ("církevní šestka") duben 1949 – březen 1950. Brno: Doplněk, 1994, str. 57–78. 98 NA, f. 02/1, a. j. 184, sv. 12. 1949, 22. srpen, Praha. – Usnesení schůze předsednictva ÚV KSČ k 3. bodu jednání (církevní otázka). In Tamtéž, str. 236. 99 SOkA HK, f. HK – JNV, k. 15, inv. č. 78, volný list – Směrnice z 10. listopadu 1949. 97

25

také zřízení internačního kláštera pro nejreakčnější řeholníky a představené jednotlivých domů. Dva řeholní řády měly být z důvodu své reakčnosti zcela rozpuštěny, a to jezuité a řád německých rytířů. Celá centralizační akce měla proběhnout ve dvou etapách, kdy během v první z nich měly být zrušeny kláštery městské a až následně by bylo přikročeno k centralizaci řeholníků z venkova.100 Již tento první plán počítal také s „tiskovou a rozhlasovou kampaní, která měla odhalit rozvratnou činnost řádů a připravila veřejné mínění na vlastní zásah“101. Po několikerých úpravách byl nakonec plán schválen v následující podobě102. K centralizaci mužských řeholí mělo dojít ve dvou etapách. V první z nich mělo být centralizováno sedm nejpočetnější řádů, tedy salesiáni (cent. klášter v Oseku, 240 osob), redemptoristé (cent. klášter v Králíkách, 238 osob), jezuité (cent. klášter v Bohosudově, 217 osob), františkáni (cent. klášter v Hejnicích, 138 osob), premonstráti, těšitelé a němečtí rytíři (cent. klášter v Broumově, celkem 110 osob). V druhé etapě se k již centralizovaným řeholníkům měli připojit i představitelé zbylých řádů. Nejreakčnější kněží a představení jednotlivých domů měli směřovat do internačního tábora v Želivu. Podobný scénář měl proběhnout i na Slovensku.103 Zcela zásadní byl pro celý průběh akce postoj veřejnosti. Komunisté chtěli celou operaci provést v klidu, bez povšimnutí, popřípadě za podpory obyvatelstva. Dle plánu bylo třeba společnost zpracovat a připravit ji na novou realitu. K tomuto účelu byl stranickými špičkami zinscenován monstrproces, jenž je znám pod názvem „Machalka a spol.“. Již na podzim roku 1949 zaměřila StB svoji pozornost na činnost řádů. Jako první byl uvězněn opat želivského kláštera Vít Tajovský v souvislosti s výše zmiňovaným „Číhošťským zázrakem“. O čtyři dny později, tedy 3. února 1950, jej následoval novoříšský opat Augustin Machalka. Později, mezi 14. a 18. březnem, bylo zatčeno dalších osm významných řeholníků104. Všichni 100

SÚA – A ÚV KSČ (NA), f. 100/24, sv. 47, a. j. 862. 1950, 18. ledna, Praha. – Zápis chůze církevní komise ÚV KSČ jednající o platech německých duchovních, návrhu na postup vůči klášterům a řádům... . In Bulínová, Marie – Janišová, Milena – Kaplan, Karel. Církevní komise ÚV KSČ 1949–1951 Edice dokumentů. Sv. 1, Církevní komise ÚV KSČ ("církevní šestka") duben 1949 – březen 1950. Brno: Doplněk, 1994, str. 334–336. 101 Tamtéž, str. 334. 102 Bylo opuštěno od plánu zrušit řád jezuitů a německých rytířů. Státní přestavitelé se báli především reakcí ze zahraničí, vzhledem k jasné protiprávnosti daného opatření. (Vlček, Vojtěch. Perzekuce mužských řádů a kongregací komunistickým režimem 1948–1964. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 2004, str. 61.) 103 VHA, f. 100/52, a. j. 86, sv. 13. 1950, březen, Praha. – Plán SÚC na další postup proti církevním řádům. In Bulínová, Marie – Janišová, Milena – Kaplan, Karel. Církevní komise ÚV KSČ 1949–1951 Edice dokumentů. Sv. 1, Církevní komise ÚV KSČ ("církevní šestka") duben 1949 – březen 1950. Brno: Doplněk, 1994, str. 410. 104 Jezuitský provinciál PhDr. František Šilhan, jezuita Adolf Kajpra (šéfredaktor časopisu Katolík), jezuita František Mikulášek (duchovní vůdce Mariánské družiny, šéfredaktor měsíčníku Dorost), františkán PhDr. Jan Evangelista Urban, dominikán ThDr. Silvestr Brait (šéfredaktor filozofické a teologické revue Na hlubinu), redemptorista ThDr. Ivan Mastiliak (náboženský spisovatel) a redemptorista Jan Blesík (ekonom pražského kláštera redemptoristů). Poslední zatčený, premonstrát Stanislav Barták, byl ke skupině přiřazen jako potencionální svědek proti svému nadřízenému opatu Machalkovi. (Vlček, Vojtěch. Perzekuce mužských řádů a kongregací komunistickým režimem 1948–1964. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 2004, str. 62–63)

26

byli převezeni do vyšetřovací vazby, kde měli být mučením a trýzněním donuceni k doznání105. Jejich hlavním prohřeškem mělo být vyzvědačství ve službách Vatikánu. Celý proces měl především doložit nepřátelské stanovisko Svatého stolce vůči Sovětskému svazu a jeho sesterským republikám. Soudní líčení nemělo zdiskreditovat pouze řády, ale celou katolickou církev v čele s vysokou hierarchií. Vatikán měl být od nynějška chápán jako nepřítel a všichni, kdo zasvětili život jeho službě, zrádci.106 Soud, jenž započal 31. března, měl brzký, ale o to drastičtější konec. Již 5. dubna vynesl státní soud v Praze svůj rozsudek. „Všichni obvinění, kromě Stanislava Bartáka, byli odsouzeni za pokus o rozvracení lidovědemokratického zřízení u nás, spojenectví s nepřátelskými silami, přechovávání zbraní a přípravy protistátního spiknutí, tedy ze zločinů velezrady, a kromě Bartáka a Mikuláška za špionáž pro Vatikán a jiné nepřátelské mocnosti, tedy ze zločinu vyzvědačství.“107 Co se týče výše trestů, byly šokující. Ivan Mastiliak dostal doživotí a ostatní v průměru šestnáct let. S nejnižším trestem vyšel z procesu Stanislav Barták, dostal pouhé dva roky, ale za jakou cenu. Celý proces byl samozřejmě „autenticky“ zprostředkován široké veřejnosti a to jak prostřednictvím tiskovin a rozhlasu, tak za pomoci brožury s názvem Co se skrývalo za zdmi klášterů108. Pracující lid měl odsoudit jednání zpátečnických mnichů, měl pochopit, že tito posluhovači Vatikánu nejsou nic jiného než sprostí vlastizrádci.109 Po takto dokonalé společenské průpravě mohli komunisté bez větších obav přistoupit k samotné realizaci „Akce K“, která nakonec proběhla v noci z 13. na 14. duben 1950. Její realizace byla uskutečněna bez větších potíží a veřejnosti byla odůvodněna jako preventivní opatření proti další protistátní činnosti řádů. Měla přinést lepší využití klášterních budov a umožnit svobodný, čistě náboženský život řeholníků.110

105

Mezi běžné výslechové metody patřily každodenní několikahodinové výslechy, mnohdy ve stoje a se zavázanýma očima. Vězni byli často umístěni v tzv. korekci, místnosti bez topení či zdroje světla, bez postelí i přikrývek. V noci byli každou hodinu buzeni a museli se bachařům hlásit svým číslem. Během dne museli být neustále v pohybu a výjimkou nebylo ani cvičení do úmoru. Vězňům bylo podáváno omezené množství jídla i pití a do stravy jim byly přimíchávány halucinogeny (např. Skopolamin). Vyšetřovatelé využívali též psychického trýznění. Vězňům bylo vyhrožováno, že pokud se nepřiznají, budou postiženi jejich nejbližší, či bude zveřejněno, že jsou usvědčeni z mravnostních skandálů. (Tamtéž, str. 63–64) 106 VHA, f. 100/52, a. j. 91, sv. 14. 1950, 25. březen, Praha. – Zápis z porady na ministerstvu spravedlnosti o politické koncepci, režii a propagačním využití procesu s představiteli církevních řádů. In Bulínová, Marie – Janišová, Milena – Kaplan, Karel. Církevní komise ÚV KSČ 1949–1951 Edice dokumentů. Sv. 1, Církevní komise ÚV KSČ ("církevní šestka") duben 1949 – březen 1950. Brno: Doplněk, 1994, str. 419–423. 107 Vlček, Vojtěch. Perzekuce mužských řádů a kongregací komunistickým režimem 1948–1964. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 2004, str. 67. 108 Neuls, Jindřich – Dvořák, Miroslav. Co se skrývalo za zdmi klášterů. Praha: Ministerstvo informací a osvěty, 1950. 109 Vlček, Vojtěch. Perzekuce mužských řádů a kongregací komunistickým režimem 1948–1964. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 2004, str. 62–68. 110 Tamtéž, str. 69–76. Této události věnuji patřičnou pozornost v dalších kapitolách své práce. Proto se jí nyní věnuji jen zcela heslovitě.

27

Co se však s řády dělo po jejich centralizaci, či jak je stát chápal po tom, co je naprosto ochromil? Římskokatolické řehole jako církevní instituce nebyly nikdy oficiálně zrušeny. Během novodobé „Bartolomějské noci“ byli jejich řeholníci centralizováni a někteří z nich internováni ve vybraných klášterech. Podobě a životnímu rytmu těchto objektů se ve své práci budu věnovat později, a proto se nyní zaměřím na postoj státu k řeholím a „typologii“ životních osudů řeholníků do počátku šedesátých let. Po oné centralizaci se řeholníci dostali na určitý čas z hledáčku nejvyšších funkcionářů. Církevně-politický boj byl nyní veden proti vysoké hierarchii111, či o „duše“ laických věřících112. Se změnou politické situace po roce 1953 došlo také v ČSR k určitému uvolnění, a to i ve vztahu státu a řeholí. Začíná se uvažovat o zrušení některých centralizačních táborů a internačního tábora v Želivě (zlikvidován v únoru 1956). Jsou rozpuštěny jednotky PTP (31. prosinec 1955). Stát přikročil také ke zrušení SÚC a převedl jeho pravomoci pod ministerstvo školství. Značná část centralizovaných řeholníků je v období mezi lety 1953–1956 propuštěna na svobodu. Ti, co zůstávají v internaci, stejně jako jejich šťastnější bratři na svobodě se ve stínu maďarských událostí v roce 1956 aktivizují. Řeholníci se častěji tajně schází, navazují kontakty s generálními představenými v zahraničí, tajně vyučují teologii, pracují s mládeží a ojediněle získávají i nové členy řádu. K dalšímu zvratu ve státně-církevní politice přichází impuls opět ze zahraničí. Po tom, co Sovětský svaz tvrdě potlačí nepokoje v Maďarsku a Polsku, chytá komunistický režim v ČSR druhý dech. Znovu aktivizovaná činnost celé řady řeholníků se stává vhodnou záminkou k další vlně represí. Od konce roku 1956 rychle roste počet zatčených řeholníků, kteří znovu končí před soudem. Cílem těchto skupinových procesů s řeholníky bylo zamezení jejich řádové činnosti a rozbití řádů vůbec. Řeholníci jsou nejčastěji odsouzeni za pokračování v „protistátní a nezákonné“ řádové činnosti, přestože komunisté v ČSR nikdy zákon o zákazu činnosti řeholí nevydali. Jmenujme např. sérii procesů s jezuity v roce 1956, procesy proti salesiánům (1957–1958) či procesy s premonstráty (1958). Na rozdíl od monstrprocesů z počátku padesátých let probíhají tato soudní přelíčení u jednotlivých krajských soudů a veřejnost o nich není prakticky informována. Komunistický režim již nemá takovou sílu a není tak bojovný, chce se se svými nepřáteli vyrovnat beze svědků. Přesto, že v roce 1960 vyhlásil prezident Antonín Novotný ku 111

Např. proces s pomocníky biskupů z ledna 1951 („Moštěk a spol.“, „Pácha a spol.“), tzv. babický případ z července 1951, či proces proti Karlu Otčenáškovi a spol. z prosince 1954. (Vlček, Vojtěch. Perzekuce mužských řádů a kongregací komunistickým režimem 1948–1964. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 2004, str. 35.) 112 Od roku 1952 komunistický režim rozvinul mohutnou ateistickou propagandu. Omezoval výuku náboženství na školách, pořádal propagandistické akce podporující vystupování z církve. Svoji pozornost zaměřil především na vlastní členy (straníky KSČ), pedagogy, státní zaměstnance a mládež. (Tamtéž, str. 37)

28

příležitosti patnáctiletého výročí osvobození republiky amnestii, v rámci které se na svobodu dostala většina vězněných církevních přestavitelů, vlna zatýkání řeholníků neustala. Naopak, hovoří se o tzv. třetí vlně zatýkání. Během této nejmasovější vlny zatýkání bylo mezi lety 1960 a 1963 odsouzeno přes sto kněží.113 Většina z nich se na svobodu dostává v roce 1962 (během amnestie prezidenta Novotného z 9. května 1962) a 1964 (62 řeholníkům je prominut trest). Přes šedesát z nich je však ve vězení ponecháno a zpět do „normálního“ života se vrací až v letech 1967–1968.114 Je vidět, že všichni řeholníci nesdíleli stejný osud. Jaké varianty jim komunistický režim v ČSR nabídl a následně také vybral? Na tuto otázku si odpovím prostřednictvím typologie nejčastějších životních osudů řeholníků. Prvním typem a také nejčastějším byl život v centralizačním klášteře. Stejně jako u všech ostatních forem perzekuce zde člověk pobýval bez jakéhokoli formálního obvinění, ba dokonce soudu či rozsudku. Díky tomu nebylo nikde určeno, na jak dlouhou dobu byl člověk internován. Mohlo jít o několik měsíců, ale i let. Centralizační kláštery, přestože neměly statut vězení, mu byly v mnoha ohledech podobné. Přísný řád, nucené práce, omezená korespondence, či omezený pohyb, to vše bylo běžnou součástí tamního života. Cíl těchto institucí byl jasný, převýchova protispolečenských živlů.115 Druhý typ zahrnoval nemocné či velmi staré řeholníky, kteří již nebyli schopni manuální práce. Ti byli z centralizačních táborů převezeni nejprve do Charitního domu v Opočně a do nemocnice v Semilech. Během let, kdy jejich počet postupně narůstal, bylo pro tyto řeholníky vyhrazeno středisko na Moravci u Nového Města na Moravě116. Zde dožila svůj život celá řada řeholníků v péči asi dvaceti školských sester de Notre Dame.117 Třetím typem postupu proti řeholníkům bylo jejich umístění v internačním táboře.118 Ten byl od počátku určen pro nejreakčnější řeholníky, ale také pro nejvýznamnější přestavitele řádů. Za pět let fungování Želivu jeho celami prošlo přes 300 řeholníků. Režim zde byl ještě přísnější, nežli v klášterech centralizačních. O vězeňském charakteru celého objektu nemohlo být pochyb. Naprostá izolace od okolí i příbuzných, až desetihodinová 113

Jmenujme například sérii procesů s jezuity (1960), procesy s augustiniány v Brně (1960–1961), procesy se salvatoriány (1961–1963) či procesy proti redemptoristům (1961–1963). 114 Vlček, Vojtěch. Perzekuce mužských řádů a kongregací komunistickým režimem 1948–1964. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 2004, str. 30–42. 115 Balík, Stanislav – Hanuš, Jiří. Katolická církev v Československu 1945–1989. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2013, str. 161–164. 116 Středisko pro přestárlé a nemocné řeholníky bylo na Moravci zbudováno v létě roku 1951. 117 Balík, Stanislav – Hanuš, Jiří. Katolická církev v Československu 1945–1989. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2013, str. 164–165. 118 Pro řeholníky z českých zemí, jež měli být internováni, by zřízen internační klášter v Želivu. Pro ty ze Slovenska, internační klášter v Báči.

29

pracovní doba, vzhled ubikací i „ochrana“ v podobě 35 ozbrojených příslušníků SNB dávala jasně znát, že internační kláštery byly vězením bez rozsudku.119 Další dva typy osudů náležely především mladým řeholníkům a bohoslovcům. První z nich vedl do armády ke známým pomocným technickým praporům (PTP). Všichni ti, kterým bylo mezi 18 až 35 lety a neabsolvovali základní vojenskou službu, byli odvedeni k těmto pomocným praporům, kde sloužili i celá léta v těžkém i lehkém průmyslu. Vojenskou službou u „pétépáků“ si prošlo na 350 řeholníků, z nichž většina tyto vojenské tábory nucených prací opustila v prosinci roku 1953. Druhý typ tvořili řeholníci, kteří měli již vojenskou službu splněnou, ale pro umístění do centralizačních klášterů se především pro svůj nízký věk nehodili. Byli proto umístěni v tzv. přeškolovacích střediscích v Hájku u Kladna či v České Kamenici, kde měli být podrobeni politickému školení. V rámci něho měli dojít k přesvědčení, že jedinou správnou cestou je vystoupit z řádu, vstoupit do duchovní správy, či navštěvovat generální seminář v Praze (jediný oficiální seminář pro bohoslovce). Pokud na mladé řeholníky a bohoslovce převýchova neúčinkovala, byli soustředěni na stavbě přehrady Klíčava. Vedle propuštěných politických vězňů, kulaků či asociálních živlů z celé republiky zde prováděli ty nejtěžší stavební práce.120 Po dokončení stavby v roce 1955 přešly malé skupinky řeholníků dobrovolně jako placení zaměstnanci na další stavby přehrad.121 Posledním typem jsou samozřejmě řeholníci věznění. Po svém odsouzení a uvěznění byli řeholníci umísťování prakticky ve všech těžkých žalářích ČSR. Jmenujme například Valdice-Kartouzy, Plzeň-Bory, Mírov, Leopoldov, či vězeňské lágry na Jáchymovsku, Příbramsku a Rtyni v Podkrkonoší. Řeholníci byli v těchto zařízeních často drženi v izolaci, aby „neovlivňovali“ ostatní vězně. Jako zrádci a agenti Vatikánu byli dozorci velice často šikanováni. Co se týče režimu věznic, sdíleli stejné osudy jako ostatní političtí vězni v ČSR v padesátých letech.122

119

Balík, Stanislav – Hanuš, Jiří. Katolická církev v Československu 1945–1989. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2013, str. 165–166. 120 Je pravda, že zde nespornou výhodou pro mladé řeholníky byly společné ubikace, nejčastěji po dvaceti. Po práci se mohli řeholníci věnovat činnosti dle svého uvážení. V barácích se sloužily mše, starší řeholníci a kněží vyučovali své mladší spolubratry. Dokonce byly tábory nucených prací občas tajně navštíveny představenými a staršími váženějšími spolubratry. I z tohoto důvodu se skupinky řeholníků po dokončení stavby nerozprchly, ale pokračovaly ve svém novém světském zaměstnání dál společně. 121 Balík, Stanislav – Hanuš, Jiří. Katolická církev v Československu 1945–1989. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2013, str. 165. 122 Vlček, Vojtěch. Perzekuce mužských řádů a kongregací komunistickým režimem 1948–1964. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 2004, str. 131–138. Tématem vězení a věznění v ČSR v padesátých letech se zabývá např.: Kratochvil, Antonín. Žaluji. Sv. 1–3. Praha: Dolmen, 1990., či nám tamní prostředí osvětlují životopisy: Tajovský, Bohumil Vít. Člověk musí hořeti. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2009., či Opasek, Anastáz. Dvanáct zastavení: vzpomínky opata břevnovského kláštera. Praha: Torst, 1997.

30

Prakticky všichni řeholníci, pokud je dříve nezastihla smrt, se nakonec ze všech druhů internace i centralizace dostali ven, na svobodu. Vraceli se nejčastěji ke svým příbuzným, protože jejich dřívější bydliště byla zrušena a přidělena k jiným účelům. Pokud byli úřady zhodnoceni jako neproblémoví, působili často v duchovní správě. Pokud byli i po svém propuštění označeni jako „neloajální“, mohli pracovat pouze v dělnických profesích, nejčastěji pak v těžkém průmyslu, stavebnictví, či jako topiči. Většina z nich zůstala nadále pod dohledem StB. Přes veškeré útrapy se valná většina z nich nadále scházela a pokračovala v řádové činnosti, samozřejmě v ilegalitě.123 Co se v ČSR v padesátých a na začátku šedesátých let dělo na poli církevněpolitickém již víme. Pojďme nyní zjistit, jak se tyto celostátní procesy a změny odrazily v konkrétním regionu, konkrétně v HK a jak ovlivnily život jednoho muže, P. Václava Pitruna.

123

Vlček, Vojtěch. Perzekuce mužských řádů a kongregací komunistickým režimem 1948–1964. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 2004, str. 140–142.

31

5. „Akce K“ v Hradci Králové Jak již bylo řečeno výše, „Akce K“ nakonec proběhla v noci z 13. na 14. dubna 1950. Během

několika

málo

hodin

byly

zrušeny

kláštery

sedmi

nejvýznamnějších

římskokatolických řeholí a byla tak přerušena několikasetletá tradice těchto církevních institucí. V následující kapitole se pokusím odpovědět na otázku, jak tato celostátní akce proběhla v jednom konkrétním místě, v královehradeckém jezuitském klášteře sídlícím na tamním Velkém náměstí. V jednotlivých podkapitolách se zaměřím na činnost tohoto kláštera mezi lety 1948 a 1950, zjistím, jak byla celá „Akce K“ v HK připravována, jak nakonec proběhla, či co se s klášterní budovou následně dělo.

5.1 Činnost kláštera mezi léty 1948–1950 V úvodu práce jsem naznačila, že dříve, nežli přistoupím k rekonstrukci „Akce K“, která proběhla v noci z 13. na 14. duben 1950 proti královehradeckému klášteru jezuitů, zaměřím se na činnost tohoto kláštera mezi lety 1948–1950. Svoji pozornost upřu nejprve na samotnou klášterní budovu. Zjistím, kde se ve městě nacházela, či k jakým účelům byla mimo ubytování řeholníků využívána. Následně přikročím k popisu činnosti samotných řeholníků. Pokusím se zjistit, co bylo náplní jejich práce, jakým záležitostem se věnovali, či jak působili na své okolí. Samozřejmě nebudu popisovat činnost každého řeholníka zvlášť, ale pokusím se o určitou sumarizaci. Na závěr připojím několik statistickým dat pro utvoření konkrétnější představy o působení řádu TJ v HK. Nejprve tedy něco ke klášterní budově. Jezuité se do HK vrátili v roce 1900. V bývalé jezuitské koleji však sídlilo vojsko a řád si proto musel najít nové působiště. Biskupská konzistoř v HK tak řádu TJ zakoupila budovy na východní straně kostela Nanebevzetí Panny Marie. Tyto objekty byly strženy a na jejich místě byly v roce 1906 vystavěny nové. Touto přestavbou vznikla nová ulice, jež byla nazvána Mariánská.124 Klášter tedy získal novou adresu, Mariánské ulice č. p. 30 a 31.125 Přestože tento objekt nesl dvě čísla popisná, jednalo se de facto o jednu budovu. Průčelím byla obrácena do Mariánské ulice a štítem na Velké náměstí. Dům č. p. 31, v němž sídlil řád TJ, zabíral jednu třetinu celé budovy, zbytek, tedy dům č. p. 30, byl kompletně pronajímán. Jednalo se o budovu dvoupatrovou, zděnou z cihel, 124

Polehla, Petr – Hojda, Jan (eds.). Jezuité ve východních Čechách: studie DTI HK. Hradec Králové: Typo Studio, 2009, str. 60. 125 Dnes je ulice přejmenována a adresa zní Na Kropáčce 30.

32

jejíž střešní krytinou byly tašky. V budově byla samozřejmě zavedena elektřina, kanalizace, ale i telefon. Co se týče vytápění, v každé místnosti byla kachlová kamna. Samotný klášter jezuitů, tedy dům č. p. 31, tvořila tři patra. V přízemí se nacházela kuchyň, spíž, jídelna, hovorna, koupelna s prádelnou a jeden obývací pokoj. První patro bylo tvořenou knihovnou a čtyřmi obývacími pokoji. Druhé poschodí bylo o jednu místnost menší. Ve všech poschodích se nacházely toalety. Nesměly chybět ani rozsáhlé sklepní a půdní prostory. K objektu náležela též malá zahrada o výměře 423m2.126 Činžovní dům č. p. 30 byl, jak již bylo řečeno, kompletně pronajímán. V přízemí se nacházely dva obchody s vchodem z Velkého náměstí. Jednalo se o prodejnu trafiky a železářství. Dále se zde nacházel prodejní a skladovací prostor firmy Štochl a malý byt o jedné místnosti. V prvním poschodí byly tři byty, jejímiž nájemníky byl pan Štochl, pan Mach a paní Kratochvílová. Druhé poschodí bylo též tvořeno třemi byty, pana Kobližka, slečny Pospíšilové a pana Samka. Nad částí budovy byla nástavba tvořící třetí patro, kde v prostorném bytě bydlel pan Pipek a v malém jednopokojovém bytě paní Miksová. Přestože tento dům, stejně jako dům č. p. 31, patřil biskupské konzistoři v HK, nájem vybíral řád TJ.127 Do správy řádu TJ v HK nespadaly pouze budovy profánní, ale také budovy sakrální, čímž se dostávám k duchovní činnosti královehradeckých jezuitů. Řád byl pověřen správou kostela Nanebevzetí Panny Marie v HK, který sídlil na tamním Velkém náměstí a kaple Panny Marie Na Rožberku na Slezském předměstí.128 Duchovní činnost řeholníků spočívala především ve vedení bohoslužeb, ale také v udílení základních svátostí.129 Královehradečtí věřící se mohli též řeholníkům vyzpovídat. Mimo to pořádali královehradečtí jezuité duchovní cvičení (neboli rekolekce) pro veřejnost. Značnou část pozornosti věnovali také vlastní duchovní formaci, a proto pořádali celodenní duchovní cvičení (neboli exercicie), či kněžské rekolekce. Výjimkou nebylo též konání misií.130 Z dochovaných knih kázání jsem dokonce schopna zjistit, jakým tématům se jezuité při svých bohoslužbách věnovali. Například P. Buráň v říjnu roku 1948 kázal o ceně lidské duše, či o lásce k nepřátelům. P. Bartoník v březnu roku 1949 o pýše a lakomství, či o zániku a vzkříšení. V neposlední řadě též P. Pitrun od podzimu roku 1949 o sv. Václavu, či o pokání.131 Zajímavostí je, že od roku 1949 se v kostele Nanebevzetí Panny Marie sloužily večerní mše i ve všední den, což mělo údajně 126

SOkA HK, f. HK – JNV, k. 15, inv. č. 78, volný list – Zpráva o stavu budovy TJ, dne 19. 4. 1950. SOkA HK, f. HK – JNV, k. 15, inv. č. 78, volný list – Situační zpráva kláštera TJ v HK, bez datace. 128 Tamtéž. 129 V záznamech o duchovní činnosti jednotlivých řeholníků jsou zaznamenány počty křtů, svateb a pohřbů, které daný řeholník vedl. (SOA Zámrsk, f. Jezuité HK, k. 2, inv. č. 10.) 130 Tamtéž. 131 SOA Zámrsk, f. Jezuité HK, k. 2, inv. č. 7, Kniha kázání – rok 1948–1950. 127

33

mezi věřícími veliký úspěch.132 Dalším důležitým aspektem řádové činnosti jezuitů v HK bylo vedení tzv. Mariánských družin. Z literatury vím, že takovýchto družin založili jezuité v HK celou řadu. Příkladem může být Mariánská družina dam (1901), studentů (1909), mužů a jinochů (1909), školních dívek a studentek (1911) či dětí (1930).133 Co se týče období mezi lety 1948–1950 zjistila jsem, že i v tomto období mariánské družiny fungovaly. P. Václav Pitrun během vyšetřování v rámci procesu Plaček a spol., kterému se budu později podrobně věnovat, poznamenal, že od roku 1949 byl zapojen do činnosti „Mariánské družiny“ v HK jako její duchovní ředitel.134 Dalším vodítkem je také fakt, že během likvidace klášterního majetku, která následovala po „Akci K“, byla zabavena vkladní knížka Mariánské družiny dívek v HK.135 Otázkou tedy zůstává, které konkrétní mariánské družiny působily v mnou sledovaném dvouletém období. Důležité je, že cílem všech Mariánských družin bylo zdokonalit své členy v křesťanském životě ve spojení s určitou apoštolskou činností.136 Co se týče čísel, královehradečtí jezuité zaevidovali, že v roce 1949 provedli 15 215 zpovědí, 152 svátečních a 81 všedních kázání. Uspořádali 13 celodenních duchovních cvičení (exercicií) pro členy vlastního řádu, 71 duchovních cvičení (rekolekcí) pro duchovní a 63 pro laiky. Zaevidovali také, že v tomto roce proběhl pod jejich vedením jeden křest, 22 svateb a 37 pohřbů. Zajímavým záznamem byla též kolonka, která určovala, kolik věřících v daném roce přestoupilo k římskokatolické víře. V roce 1949 byli tito konvertité 4.137

5.2 Příprava Jak již bylo řečeno v úvodní kapitole, věnující se vztahu státu a římskokatolických řeholí, mladý totalitní stát viděl v těchto tradičních církevních institucích svého nepřítele. Ať již kvůli tomu, že představovaly jeden z hlavních pilířů římskokatolické církve, či z důvodu jejich mezinárodní organizace napojené přímo na nenáviděný Vatikán. Po úvodní snaze přimět římskokatolické řády ke spolupráci, která samozřejmě nevyšla, přistoupil stát k systematické přípravě definitivního ochromení celé klášterní sítě. Příprava „Akce K“ byla z důvodu obrovského rozsahu působnosti velice složitá a organizačně náročná. Státní moc 132

SOA Zámrsk, f. Jezuité HK, k. 7, inv. č. 41, str. 134. Polehla, Petr – Hojda, Jan (eds.). Jezuité ve východních Čechách: studie DTI HK. Hradec Králové: Typo Studio, 2009, str. 61. 134 ABS, f. V/HK, V-1344 HK, 1. část – Osobní vyšetřovací svazek č. 309, str. 29. 135 SOkA HK, f. HK – JNV, k. 15, inv. č. 78, volný list – Zajištění a soupis majetku řádu TJ v HK, dne 17. 4. 1950. 136 Polehla, Petr – Hojda, Jan (eds.). Jezuité ve východních Čechách: studie DTI HK. Hradec Králové: Typo Studio, 2009, str. 61. 137 SOA Zámrsk, f. Jezuité HK, k. 2, inv. č. 10, Rok 1949. 133

34

v čele se SÚC musela celou akci zorganizovat ve třech rovinách. V první fázi bylo třeba všechny kláštery a jejich osazenstvo evidovat. Následně bylo nutné detailně naplánovat průběh celé akce. Ta musela proběhnout po celé republice v ten samý okamžik, aby nedošlo k nepatřičnému úniku informací, na základě kterých by mohli řeholníci uprchnout, či se na zásah připravit. V neposlední řadě muselo být precizně naplánováno a připraveno převzetí klášterních budov, včetně detailního návodu, jak naložit se zůstavším movitým majetkem. V těchto třech rovinách se nyní pokusím popsat přípravu „Akce K“ proti královehradeckému klášteru jezuitů na tamním Velkém náměstí. Základem pro vypracování přesného plánu zásahu byla detailní evidence všech řeholních domů v celé republice. Výjimkou nebyl ani královehradecký kraj. SÚC zaslal dne 10. listopadu 1949 zdejšímu krajskému církevnímu tajemníkovi138 žádost o přesnou evidenci všech klášterních budov v kraji. Úkolem bylo zjistit přesnou polohu všech fungujících klášterů, sepsat jména všech osob, které v klášterních budovách nejen působí (řeholníky či řeholnice), ale také bydlí. SÚC požadoval také zjištění státního občanství a národnosti všech obyvatel řeholních domů.139 Z vypracované zprávy je patrné, že tyto základní informace úřadům nestačily. Požadovaly také posudky jak celého řeholního domu, tak jednotlivých řeholníků. Zajímalo je také konkrétní využití klášterních budov, či popis jejich technického stavu.140 Krajský církevní tajemník samozřejmě nezpracovával tyto detailní zprávy sám. Jejich zpracováním byly pověřeny místní úřady. Evidenci královehradeckého jezuitského kláštera tak zpracovalo církevní oddělení Jednotného národního výboru v HK, jež se daného úkolu zhostilo více než zodpovědně. Z celé řady zpráv pak vzešel profil jezuitského kláštera v HK, který dále sloužil jako podklad k budoucímu zásahu proti této instituci. Co se týče klášterní budovy, bylo uvedeno, že sídlí v ulici Mariánská na Velkém náměstí v HK č. p. 30 a 31. Jednalo se o starší dvoupatrovou budovu postavenou v roce 1906, jež čítala asi 45 místností. První z budov byla kompletně pronajata (č. p. 30). Nacházely se zde byty a obchody. Druhá budova byla využívána přímo řádem TJ.141 Klášter obývalo celkem sedm osob, šlo o jednu civilní osobu a šest řeholníků (čtyři řádoví kněží a dva řádoví bratři). Jednalo se konkrétně o představeného kláštera, kněze P. Františka Domese, narozeného v roce 1885, jehož postoj k lidově demokratickému zřízení byl vyhodnocen jako jasně nepřátelský. Jeho kázání byla skrytě reakční a jako nepatřičný byl 138

Krajským církevním tajemníkem pro královehradecký kraj byl v roce 1949 Josef Škop. (SOkA, f. HK – JNV, k. 15, inv. č. 78, volný list – Věc: zjišťování círk.) 139 SOkA HK, f. HK – JNV, k. 15, inv. č. 78, volný list – Směrnice z 10. listopadu 1949. 140 SOkA HK, f. HK – JNV, k. 15, inv. č. 78, volný list – tabulka 165/5. 141 Tamtéž.

35

také vyhodnocen jeho osobní až přátelský vztah ke královehradeckému biskupovi Mořici Píchovi. Dalším řeholníkem byl P. Alois Stork, narozen roku 1878, jenž byl posouzen jako tichý, ale velice inteligentní kněz, jehož postoj k režimu nebyl loajální. Jeho kázání byla náboženského rázu, avšak s pečlivě zastřenými narážkami. Podobně byl posouzen také řeholní kněz P. Josef Bartoník, který své narážky vůči režimu „mazaně skrýval do různých přísloví a vlasteneckých frází“142. Jeho postoj vůči režimu byl vyhodnocen jako záporný. Posledním z řádových kněží byl P. Václav Pitrun, jenž na místní úředníky dělal dojem tichého a mírného člověka, který je však pod silným vlivem zcela reakčního pátera Domese. Dalšími dvěma řeholníky byli laičtí bratři. Konkrétně Fr. František Vaculík, jenž byl úřady veden jako tamní kostelník, a Fr. Karel Mikulaščík, který byl v klášteře kuchařem.143 Onou poslední osobou, která byla označena jako civilní, byl sluha Jan Šimko, narozen v roce 1929.144 Všichni obyvatelé kláštera byli národnosti české, státního občanství československého.145 Klášter byl úředníky vyhodnocen jako reakční, jenž zastává vůči režimu nepřátelský postoj, který negativně působí na okolí prostřednictvím kázání v přidruženém kostele Nanebevzetí Panny Marie.146 Po tom, co státní moc získala veškeré podklady, bylo možno vypracovat detailní plán provedení celé operace. Jak již bylo řečeno výše, celá akce musela z bezpečnostních důvodů proběhnout zcela hladce. Proto se na ni pečlivě připravovaly jak bezpečnostní složky, tak SÚC. Pokusím se tedy nyní odhalit, jak byla celá akce naplánována v HK a to z obou výše zmiňovaných pohledů.147 Začnu nejprve plánování „Akce K“ z pohledu bezpečnostních složek, protože to byly právě ozbrojené složky ministerstva vnitra, jež sehrály nejdůležitější roli během celé operace. Průběh zásahu a následné centralizace či internace řeholníků byl rozpracován do detailu. Celý zásah měl započít příjezdem zástupce StB a zmocněnce SÚC, kteří měli být vybaveni seznamem všech obyvatel kláštera. V ten samý okamžik měly jednotky SNB obsadit všechny vchody do budovy, čímž mělo být zamezeno jakémukoli pohybu dovnitř i ven. Po zajištění klášterní budovy měl být představený kláštera (konkrétně P. František Domes) vyzván, aby svolal všechny řeholníky do jedné místnosti, kde jim mělo být oznámeno, že se příslušníci 142

SOA Zámrsk, f. HK – KNV, k. 165, inv. č. 390, volný list – Klášter řádu TJ v HK. Tamtéž. 144 ABS, f. H-718 MV, sv. 2, str. 59. 145 SOkA HK, f. HK – JNV, k. 15, inv. č. 78, volný list – tabulka 165/5. 146 NA, f. SÚC, k. 87, inv. č. 110, volný list – Řeholní dům: Hradec Králové, I, Mariánská ul. čp. 31. 147 Je nutno podotknout, že z pramenů vyplývá, že velice podobně byl zásah naplánován ve všech částech republiky, a to jak na úrovni bezpečnostních složek (ABS, f. H-718 MV, sv. 1.), tak na úrovni místních zmocněnců SÚC (SOkA, f. HK – JNV, k. 15, inv. č. 78, volný list – Pokyny pro zmocněnce SÚC ve vyklizených klášterech.). 143

36

řádu TJ soustřeďují v klášteře v Bohosudově, č. p. 34, okres Teplice, kraj Ústí nad Labem. Následně mělo dojít ke kontrole osob dle předem vypracovaného seznamu. Přítomní měli být zaevidováni, přebývající osoby doplněny a chybějící zaznamenány. Co se týče civilních osob, měly zůstat ve svých ubikacích, přičemž v žádném případě nesmělo dojít ke styku se soustředěnými řeholníky. O jejich dalším osudu měl rozhodnout zmocněnec SÚC. Řeholníci měli být dále vyzváni, aby si zabalili své svršky a zavazadla označili jmenovkami, to vše pod dozorem příslušníků StB a SNB. Následně se měli opět shromáždit v jedné místnosti, kde měli být podrobeni tělesné prohlídce. Po jejím skončení měli řeholníci (mimo představeného kláštera) spolu se svými věcmi vyjít před budovu, kde měli nastoupit do připravených motorových vozidel. Transport, jenž byl označen číslem 3, měl řeholníky pod vedením příslušníka StB odvést do centralizačního kláštera v Bohosudově. Bylo zdůrazněno, že zavazadla řeholníků musí být přepravována samostatně. V centralizačním klášteře Bohosudov měli být předáni tamnímu zástupci StB spolu s příslušným evidenčním seznamem a osobními věcmi všech přivezených. Po odjezdu výše zmiňovaného transportu č. 3 měla být v klášteře provedena důkladná prohlídka budovy a to za přítomnosti představeného P. Domese. Mělo být pátráno především po závadném materiálu, zejména pak tiskovinách, cyklostylech či zbraních. O průběhu prohlídky, kterou měla provést StB, měl být sepsán řádný protokol, a to i v případě negativního nálezu. Po skončení a zaevidování domovní prohlídky měla být v objektu ponechána hlídka SNB za účelem střežení budov. Současně měl být také odvezen představený P. František Domes spolu se svými zavazadly na Krajské velitelství StB (dále jen KV StB). Zde měl být P. Domes podobně jako jeho spolubratři zaevidován a následně odeslán transportem č. 7 do internačního tábora v Želivě, okres Humpolec, kraj Jihlava. Ihned po příjezdu měl dle pokynů velitel transportu, příslušník StB, tamnímu veliteli StB předat evidenční seznam, na základě kterého bude představený P. František Domes umístěn v internačním klášteře v Želivě. Ukončení celé akce mělo být ihned telefonicky oznámeno KV StB, které dále okamžitě informuje sobě nadřazené úřady.148 Mohlo by se zdát, že detailněji již nelze akci z pohledu bezpečnostních složek naplánovat. Tehdejší státní moc však požadovala ještě přesnější a důkladnější přípravu. Z toho důvodu byl také vypracován přesný výčet všech osobních a materiálních potřeb nutných pro zajištění plynulého chodu „Akce K“. Opět se zaměřím na potřeby, jež byly nezbytně nutné právě při zásahu proti královehradeckému klášteru jezuitů. Ministerstvo vnitra odhadovalo, že k zajištění plynulého průběhu celé akce proti klášteru TJ v HK, budou

148

ABS, f. H-718 MV, sv. 1, str. 73–81.

37

zapotřebí tři příslušníci StB. První z nich měl být zodpovědný velitel. Druhý příslušník StB měl zajistit dohled při balení svršků, provést tělesnou prohlídku a následně eskortovat řeholníky transportem č. 3 do centralizačního tábora v Bohosudově. Úkolem posledního mělo být provedení domovní prohlídky, sepsání protokolu a odvedení představeného kláštera na KV StB. Co se týče jednotek SNB, těch mělo být při zásahu sedm. Dva měli držet stráž u vchodů, tři měli obsadit budovu a následně se postarat o střežení objektu a dva měli sehrát roli strážního doprovodu transportu č. 3. Co se týče materiální podpory celé akce, vyčlenilo ministerstvo vnitra pro účely zrušení kláštera TJ v HK jeden autobus, jenž měl dopravit centralizované řeholníky do kláštera v Bohosudově, a jeden osobní automobil, jehož pomocí měl být eskortován představený P. František Domes.149 Je vidět, že ministerstvo vnitra nenechalo nic náhodě. Takto detailně vypracovaný plán byl předurčen k tomu, aby uspěl. V další kapitole se dozvíme, zda příslušníci bezpečnosti daný plán dodrželi, zda vše proběhlo tak, jak mělo a zda celá akce proběhla opravdu tak hladce, jak ji státní moc naplánovala. Jak již bylo řečeno výše, bezpečnostní složky nebyly jedinou státní institucí, jež se na zásah proti klášteru TJ v HK připravovala. Dalším důležitým hráčem byl SÚC, jenž měl v plánu do zrušených klášterů dosadit vlastní zmocněnce. Prostřednictvím těchto osob chtěl SÚC uvolněné kláštery spravovat a řídit tak jejich konečnou likvidaci. Svoji úlohu, jak již bylo zmíněno výše, měl mít zmocněnec SÚC již při samotném vyklízení kláštera. Zaměřím se tedy nyní na pokyny, které obdržel zmocněnec SÚC pro klášter TJ v HK, kterým byl v dubnu roku 1950 jmenován pan Jaroslav Krámský.150 Pokyn pro zmocněnce SÚC, stejně jako plán zásahu bezpečnostních složek, nejsou blíže datovány, ale dá se předpokládat, že vznikaly na začátku roku 1950, po tom, co byla celá akce schválena nejvyššími stranickými špičkami.151 Přesto, že u stěžejního dokumentu, na jehož základě chci přípravu „Akce K“ z pohledu SÚC rekonstruovat, chybí datace, dá se z něj vyvodit, že místní zmocněnec SÚC, pan Jaroslav Krámský, byl se zněním pokynů seznámen den před vypuknutím akce, tedy 13. dubna 1950.152 Otázkou zůstává, co měl pan Krámský jako zmocněnec SÚC pro klášter TJ v HK během zásahu proti tomuto klášteru za úkol. V prvé řadě je nutno podotknout, že během zásahu měl zmocněnec SÚC plně podléhat veliteli státně-bezpečnostního oddílu, měl mu být k dispozici. Státní bezpečnost tak podle všeho měla být hlavním velitelem akce a to ve všech 149

Tamtéž, str. 310. SOkA HK, f. HK – JNV, k. 15, inv. č. 78, volný list – Jmenovací list zmocněnce, duben 1950. 151 Např. SÚA, f. 02/1, a.j. 205, sv. 15. 1950, 30. leden, Praha – Usnesení předsednictva ÚV KSČ ke zprávě o slibu věrnosti duchovních, návrhu na postup proti klášterům... . In Bulínová, Marie – Janišová, Milena – Kaplan, Karel. Církevní komise ÚV KSČ 1949–1951 Edice dokumentů. Sv. 1, Církevní komise ÚV KSČ ("církevní šestka") duben 1949 – březen 1950. Brno: Doplněk, 1994, str. 354–355. 152 SOkA HK, f. HK – JNV, k. 15, inv. č. 78, volný list – Pokyny pro zmocněnce SÚC ve vyklizených klášterech, str. 1–5. 150

38

ohledech. Zmocněnec SÚC měl za úkol v obsazovaném klášteře vyčlenit jednu místnost pro svoji kancelář a po domovní prohlídce zbývající místnosti uzavřít a řádně zapečetit. Jeho úkolem mělo být také uklidnění civilních osob, kterým měl nastalou situaci náležitě vysvětlit. V komunikaci s civilním obyvatelstvem v klášteře měl postupovat taktně a slušně. Avšak hlavní úlohu, kterou měl zmocněnec SÚC sehrát, byla úloha správce. Již během zásahu měl zajistit veškerou pokladní hotovost a účetní knihy. Od představeného kláštera měl získat potvrzení „o zastoupení ve výkonu bohoslužeb pro nového správce farnosti“153, či zprávu o hospodaření kláštera. Vše měl patřičně zaprotokolovat a postoupit vyplněné formuláře svým nadřízeným.154 Jak je vidět, úloha zmocněnce SÚC měla být během zásahu převážně administrativní. Díky tomu tvoří ideální přechod mezi plánováním přímé akce proti klášteru TJ v HK a plánem na další nakládání s budovou a hmotným majetkem, ke kterému se nyní dostávám. Je pochopitelné, že likvidace desítek klášterů vyžadovala plánování také ze strany administrativy. Je nutno zdůraznit, že římskokatolické řehole jako takové nebyly nikdy postaveny mimo zákon. Centralizace měla proběhnout za účelem zamezení protistátní činnosti řeholníků a vlivem užitečné práce i soustavné výchovy mělo dojít k jejich převýchově v loajální občany lidově demokratické republiky.155 I z tohoto důvodu bylo zmocněncům SÚC kladeno na srdce, aby se k řeholníkům chovali „sice pevně, ale zároveň slušně a spravedlivě“156. SÚC musel k celé akci přistoupit velice formálně. Veškerý movitý i nemovitý majetek musel být evidován, nic se nesmělo ztratit. Za tímto účelem SÚC vypracoval přesné pokyny pro své zmocněnce i jejich pomocníky. Nyní se pokusím ve stručnosti tento plán představit tak, jak byl předložen zmocněnci SÚC pro klášter TJ v HK, panu Jaroslavu Krámskému a jeho pomocníkům. Nejprve tedy něco k organizaci. Jak již bylo řečeno zmocněnec SÚC neměl celou evidenci kláštera provést sám, měli mu asistovat pomocníci. Jednalo se konkrétně o hospodářského vedoucího, jenž měl být zmocněnci přidělen příslušným KNV a tříčlennou kontrolní komisi, která měla za úkol pomáhat zmocněnci během soupisu klášterního majetku. Tříčlenná kontrolní komise měla být ustanovena příslušným ONV. Na předchozí stránce jsem hovořila o tom, jakou úlohu měl sehrát zmocněnec SÚC během samotné operace. Jeho další činnost i činnost jeho kolegů na tuto aktivitu navazuje. Po odjezdu řeholníků se měla byrokratická mašinérie rozjet naplno. Hned druhý den měla být zajištěna kuchyň (vybavení, 153

Tamtéž, str. 2. Tamtéž, str. 1–2. 155 Tamtéž, str. 1. 156 Tamtéž. 154

39

ale také zásoby potravin) či ubytovací zařízení (postele, židle, skříně či ložní prádlo), a to z důvodu zásobování a výbavy nových centralizačních klášterů. Velice rychle se měl také zmocněnec SÚC vypořádat s civilními obyvateli kláštera. Již během prvního dne mají být vystěhováni a umístěni nejlépe u svých rodin. Nejdůležitějším úkolem, kterému je také v pokynech věnováno nejvíce místa, byl soupis movitého i nemovitého majetku.157 Tato činnost, která měla být ukončena nejpozději týden po provedení zásahu, měla být dle pokynů vykonávána vždy ve dvojících. Soupis majetku měl být prováděn dle jednotlivých místností. V každé z nich měla být přesně zaevidována veškerá výbava, jež se v místnosti nacházela, a to bez ohledu na její hodnotu. Úředníci měli k soupisu používat předtištěné formuláře a to vždy ve třech kopiích. Samostatně měly být evidovány předměty vzácné a kulturně hodnotné, či předměty mající umělecký či historický význam. Veškerá činnost zmocněnce SÚC i jeho kolegů měla být neustále kontrolována a to jak ze strany místního KNV, tak prostřednictvím dalších úředníků SÚC. Po tom, co měl být veškerý movitý i nemovitý majetek zaevidován a budova vyklizena, mělo dojít k rozhodnutí o jejím dalším osudu. Místní KNV mohl s budovou i nemovitým majetkem nakládat dle vlastního uvážení, ale veškerou manipulaci s majetkem kláštera musel potvrdit SÚC.158 Je bezesporu, že mladý totalitní stát nechtěl nechat nic náhodě. Klášter TJ v HK byl stejně jako ostatní kláštery v republice podroben přísné evidenci, jež měla poskytnout státní moci v čele s bezpečnostními složkami a SÚC tolik potřebné podklady pro vypracování přesného plánu jak přímé akce, tak následné samotné likvidace kláštera. Obě instituce svůj postup proti klášteru TJ v HK naplánovali do detailu. Celá akce byla velice precizně promyšlena, což mělo zabránit jakýmkoli pochybením. V následující kapitole se pokusím zjistit, zda byla příprava „Akce K“ proti královehradeckému klášteru jezuitů opravdu bezchybná, či během realizace došlo ke komplikacím.

5.3 Realizace Předchozí kapitola ukazuje, že si státní moc dobře uvědomovala, že provedení takto rozsáhlé akce nebude jednoduché. Podnikla veškeré kroky k zabezpečení jejího hladkého průběhu. Nyní se pokusím vylíčit, jak nakonec tato akce reálně proběhla. Zaměřím se nejprve na průběh „Akce K“ proti královehradeckému klášteru jezuitů. Následně se pokusím zjistit, 157

Tamtéž, str. 1–5. SOkA HK, f. HK – JNV, k. 15, inv. č. 78, volný list – Pokyny pro provádění soupisu církevního majetku v klášterech, str. 1–3. 158

40

zda lze tento průběh označit za „bezproblémový“ tím, že situaci v HK porovnám s jinými zásahy proti římskokatolickým klášterům ve vybraných částech republiky. Na závěr kapitoly shrnu výsledky „Akce K“ v celostátním měřítku, přičemž přihlédnu zvláště k informacím týkajícím se jezuitského řádu. Co se tedy v HK při zdejším klášteře jezuitů stalo? Celá akce odstartovala přesně dle pokynů dne 13. 4. 1950 ve 23 hodin. Zásahu se zúčastnilo deset příslušníků SNB, sedm příslušníků StB a zmocněnec SÚC spolu s hospodářským vedoucím. Po dlouhém zvonění přišel ke dveřím Fr. František Vaculík, který však odmítal otevřít, přestože k tomu byl vyzván jménem zákona. Teprve po násilném otevření hovorny, která měla vchod mimo dveře do chodby, otevřel průchod mezi onou hovornou a chodbou. Zásahová jednotka tímto vnikla do klášterní budovy. Všichni řeholníci byli nalezeni ve svých ubikacích, kromě P. Václava Pitruna, který se dostavil o deset minut později. Po delším výslechu přiznal, že byl na návštěvě u jistého Barabáše v královehradecké ulici U letců. Představený kláštera P. František Domes o jeho nepřítomnosti nevěděl, „alespoň se tvářil, že o tom neví“159. Po příchodu P. Václava Pitruna byli všichni, mimo P. Františka Domese, shromážděni v jídelně, kde jim bylo oznámeno, že se klášter v HK ruší a že budou převezeni do kláštera v Bohosudově. Všichni přítomni s tímto souhlasili a nekladli žádných námitek. Odvezeni byli dne 14. 4. 1950 v 1. 30 hodin. Sebou si odvezli pouze svá nejnutnější zavazadla.160 Superior P. František Domes „se tvářil, že je nemocen chřipkou“161. Po domluvě však dobrovolně vstal a byl přítomen domovní prohlídce kláštera. Vyhotovený protokol o dané prohlídce však odmítl podepsat, stejně jako nepodepsal prohlášení, ve kterém měl udělit svolení, aby za jeho nepřítomnosti vykonával bohoslužby v kostele Nanebevzetí Pany Marie P. Jiří Hůlek. Naopak, nechal na prohlášení zaznamenat, že jej výslovně odmítá, protože se dle jeho slov „řídí církevními zákony“162. Státní orgány toto tvrzení vyhodnotily jako odmítnutí uznat zákony státní. Tímto jednáním P. František Domes znemožnil, aby se následující den ráno konala mše svatá. Kostel Nanebevzetí Pany Marie byl věřícím pouze otevřen. Klíče od onoho kostela předal před svým odjezdem P. Josef Bartoník přímo zmocněnci SÚC. Páter František Domes se zdráhal opustit klášter s tvrzením, že „musí odevzdati před svým odjezdem správu kostela svému nástupci“163. Přesto byl P. František 159

NA, f. SÚC, k. 84, inv. č. 109, složka Hradec Králové, volný list – Klášter Jesuitů v Hradci Králové: Zpráva o provedení., či SOkA HK, f. HK – JNV, k. 15, inv. č. 78, volný list – Klášter Jesuitů v Hradci Králové: Zpráva o provedení. 160 Tamtéž. 161 Tamtéž. 162 Tamtéž. 163 Tamtéž.

41

Domes nakonec převezen do internačního kláštera v Želivě. Stalo se tak 14. 4. 1950 v 5. 45 hodin ráno.164 Zpráva o provedení likvidace kláštera jezuitů v HK, kterou výše cituji, byla sepsána dne 14. 4. 1950 v 9 hodin dopoledne. Informuje nás také o některých aspektech zásahu, kterým se budu podrobněji věnovat v příští kapitole. Nyní jen pro úplnost pár základních informací. Po ukončení zásahu zůstal z původních obyvatel v klášteře pouze sluha Jan Šimko. Byl ponechán až do dalšího rozhodnutí v péči StB z důvodu toho, že se jednalo „o člověka pohlavně nevyvinutého s částečnými znaky ženskými“165. Klášterní budovu podle plánu střežili příslušníci SNB. Plán dodržel také zmocněnec SÚC a jeho spolupracovníci. Od brzkých ranních hodin začali s inventurou zabaveného majetku přesně dle předložených směrnic. Již v dopoledních hodinách tak bylo zaevidováno vybavení kuchyně a zásoby potravin, stejně jako nejnutnější ubytovací zařízení. Zajímavostí je poznámka o návštěvě, která dorazila hned ráno, konkrétně v 9. 55 hodin. Jednalo se o faráře Štefana ze Zámrsku, který do kláštera přijel za účelem zpovědi. Bylo mu řečeno, že P. Josef Bartoník je nepřítomen, načež farář prohlásil: „Až s ním budete mluvit, pozdravujte jej ze Zámrsku“166. Celá zpráva je uzavřena prohlášením, že zásah proběhl klidně, přičemž do 9. 00 hod. dne 14. 4. 1950 nebyl pozorován žádný neklid mezi obyvatelstvem.167 Co se dělo v HK při klášteře jezuitů, je již jasné. Otázkou zůstává, zda zásah proběhl opravdu klidně, jak nám zpráva o jejím průběhu tvrdí, porovnáme-li její průběh s průběhem „Akce K“ v ostatních regionech republiky. Bohužel, pro ostatní regiony jsem neobjevila tak detailní zprávy o průběhu akce, a proto si na danou otázku budu muset odpovědět pouze na základě Informační zprávy o průběhu soustředění římskokatolických řádů a kongregací, kterou vydalo ministerstvo vnitra dne 17. 4. 1950.168 Z této souhrnné zprávy vyplývá, že celý zásah proti římskokatolickým řeholím proběhl celkem hladce. Ve většině případů přijali řeholníci celou akci s určitou lhostejností, až apatií. Důležité je ale slovo „celkem“. Objevily se také případy, kdy řeholníci kladli bezpečnostním složkám otevřený odpor. Příkladem může 164

Tamtéž. Tamtéž. 166 Tamtéž. 167 Tamtéž. 168 ABS, f. H-718 MV, sv. 2, str. 156–161. Během svého bádání jsem narazila na dokument, který popisuje průběh akce ve všech regionech ČSR (NA, f. 100/24, sv. 49, a. j. 868, str. 363–379. 1950, 14. – 15. duben, Praha. – Zprávy Státního úřadu pro věci církevní o průběhu akce K pro Kl. Gottealda. In Akce K – likvidace klášterů v roce 1950: Dokumenty a přehledy. 2. část. Praha: ÚSD, 1993, str. 59–72.). Zprávy k jednotlivým lokalitám jsou však příliš stručné, proto jsem se rozhodla pracovat s dokumentem: Informační zprávy o průběhu soustředění římskokatolických řádů a kongregací, kterou vydalo ministerstvo vnitra dne 17. 4. 1950 (ABS, f. H-718 MV, sv. 2, str. 156–161.), která nepodává zprávy o všech regionech, ale pouze o těch, kde byl průběh „Akce K“ nějakým způsobem atypický. 165

42

být jednání představeného saleziánského kláštera v Trmicích (kraj Ústí n. L.), jenž se choval provokativně a nakonec se počal válet po zemi. Načež musel být spoután a násilím odveden.169 Jiným příkladem může být průběh akce v klášteře redemptoristů na Svaté Hoře (kraj Praha), kde musela být vylomena klášterní vrata, protože řeholníci odmítali otevřít. Další průběh akce byl již hladký.170 Pokud tyto extrémní případy porovnám s průběhem „Akce K“ v klášteře TJ v HK mohu konstatovat, že mnou sledovaný zásah proběhl bez větších potíží. Důkazem může být také fakt, že se chování řeholníků včetně odporu P. Františka Domese do celkového hlášení nedostalo. Ministerstvo vnitra toto chování zřejmě vyhodnotilo jako „normální“ či spíše nehodné zmínky. Z toho ohledu lze tedy průběh „Akce K“ proti královehradeckému klášteru jezuitů s ohledem na situaci v ostatních regionech vyhodnotit jako standardní. Velice důležitým aspektem celého zásahu byla také reakce veřejnosti. Ve zprávě týkající se královehradeckého zásahu je uvedeno, že „nelze pozorovati nějaký neklid mezi obyvatelstvem“.171 Je namístě toto tvrzení porovnat s celkovou informační zprávou a posoudit tak, zda nečinnost obyvatelstva vůči zásahu byla celostátním standardem. Všeobecně zpráva uvádí, že v místech, kde byl již proveden průzkum mezi obyvatelstvem, vnímá zásah kladně především dělnictvo. Naopak věřící část obyvatelstva a měšťanské vrstvy přijímají celou akci s nelibostí. Je však zdůrazněno, že k systematickému průzkumu veřejného mínění mezi obyvatelstvem ještě nedošlo, či že řada obyvatel není dosud o existenci akce uvědomena.172 Podobně jako u samotného průběhu akce nás zpráva informuje také o extrémních případech reakce veřejnosti. Je zajímavé, že všechny uvedené případy se odehrály na Slovensku a to převážně v jeho východní části.173 Ve všech případech, kromě jednoho, se jednalo o shluknutí, jež tvořily převážně ženy, které dávaly najevo svůj nesouhlas se státním zásahem vůči římskokatolickým řádům. Srocení byla vždy rozehnána příslušníky bezpečnostních složek. Pouze v jednom případě, ve Spišském Štvrtku, musely být k rozehnání davu žen použity také slzotvorné svíčky.174 Jeden příklad byl však odlišný. Udál se v obci Podolice, kde byl dle plánu zrušen původní klášter redemptoristů a zřízen centralizační klášter především pro slovenské, zde domácí, redemptoristy a dominikány. Dne 14. 4. 1950 kolem 18. 30 hod. se k tamnímu 169

ABS, f. H-718 MV, sv. 2, str. 158. Tamtéž, str. 158. 171 NA, f. SÚC, k. 84, inv. č. 109, složka Hradec Králové, volný list – Klášter Jesuitů v Hradci Králové: Zpráva o provedení., či SOkA HK, f. HK – JNV, k. 15, inv. č. 78, volný list – Klášter Jesuitů v Hradci Králové: Zpráva o provedení. 172 ABS, f. H-718 MV, sv. 2, str. 161. 173 Zpráva uvádí obce Podolinec, Spišskou Novou Ves, Stráže, Spišské Podhradí či Spišský Štvrtok. 174 ABS, f. H-718 MV, sv. 2, str. 160–161. 170

43

klášteru přiblížily skupiny obyvatel jak z Podolince, tak z okolních obcí. Dav byl tvořen převážně muži, kteří se počali vyzbrojovat holemi, kameny či kůly od stromků z klášterního parku. Tento dav, čítající asi čtyři sta osob, se obrátil přímo proti klášteru, jejž se pokusil obsadit. Vyzbrojení muži se slovy „Osvobodíme naše faráře“175 vtrhli přes odpor příslušníků SNB do dvora kláštera, kde narazili na dalšího příslušníka SNB a několik členů závodní milice. Dav byl znovu vyzván, aby se rozešel. Opět však bez úspěchu. Reakcí byla střelba na poplach. Postup rozhořčeného davu byl definitivně zastaven až četou vojáků, která zaujala obranné postavení a za pomoci bodáků vytlačila dav z klášterního dvora ven. Bylo zajištěno několik osob a po dalších výstřelech byl dav zcela rozehnán. Dle zprávy trvalo střetnutí asi 35 minut.176 Z informační zprávy tedy vyplývá, že nálada mezi obyvatelstvem v HK byla standardní, pokud ji porovnáváme s náladou na území budoucí ČR. Oproti tomu na Slovensku bylo třeba počítat s určitým odporem obyvatelstva. Jak zpráva naznačuje, je zřejmé, že odpor veřejnosti vůči „Akci K“ na daném území je spojen s religionizitou tamního obyvatelstva. Otázkou však zůstává, zda lidé v HK na realizaci „Akce K“ nereagovali z důvodu toho, že o ní nevěděli, či z důvodu toho, že jim byl osud kláštera lhostejný. Bohužel, během výzkumu jsem neobjevila materiály, které by mi na tuto otázku dovedly odpovědět. Již víme, jak „Akce K“ proběhla v královehradeckém klášteře jezuitů. Máme také určitou představu, jak probíhaly zásahy proti klášterům jinde v republice. Nyní je tedy načase shrnout

výsledky

celé

„Akce

K“,

jejímž

úkolem

bylo

soustředění

vybraných

římskokatolických řeholí a likvidace převážné většiny jejich klášterů. Co nám říkají čísla? V noci ze 13. na 14. dubna 1950 bylo v celé ČSR „uprázdněno“ na 125 řeholních domů (klášterů), z toho 76 v Čechách a na Moravě. Zbývajících 59 zrušených klášterů sídlilo na Slovensku. Tato soustřeďovací akce postihla na 1 500 řeholníků. Přes 900 mnichů bylo z celých Čech a Moravy soustředěno v pěti centralizačních klášterech177, přičemž pro ty nejreakčnější bylo zřízeno internační středisko s přísnějším řádem178. Na Slovensku potkalo stejný osud na 580 řeholníků, kteří našli „nový domov“ ve čtyřech centralizačních klášterech179 a jednom internačním středisku180. Takto rozsáhlá akce byla nakonec v českých

175

Tamtéž, str. 159. Tamtéž, str. 159–160. 177 Jednalo se o centralizační kláštery v Bohosudově, v Hejnicích, v Broumově, v Králíkách a v Oseku. 178 Internační klášter Želiv. 179 Centralizační kláštery na Slovensku se nacházely v obci Šaštín, Podolinec, Jasov a při klášteře Svatého Beňadika. 180 Internační klášter Pezinok. 176

44

zemích181 realizována za účasti 270 příslušníků StB a 946 příslušníků SNB. K přepravě řeholníků bylo využito na 71 autobusů a 129 osobních vozů.182 Jednou z nejtvrději postižených řeholí byl právě řád jezuitů. Během novodobé „bartolomějské noci“ bylo vyklizeno 16 klášterů TJ, konkrétně 10 v českých zemích a 6 na Slovensku. Řeholníci těchto klášterů z českých zemí byli centralizováni v klášteře v Bohosudově, kde se jich nakonec setkalo 197. Devět jejich spolubratří, nejčastěji představení jednotlivých domů, byli vytipováni jako reakční a umístěni v internačním klášteře v Želivu. Ze Slovenska bohužel nemáme tak přesné informace. Jediné číslo, které jsem objevila, hovoří o 136 centralizovaných jezuitech v centralizačním klášteře Jasov. Celkem bylo tedy během „Akce K“ zrušeno 16 jezuitských klášterů, centralizováno na 333 řeholníků a internováno, dle dostupných informací, 9 jezuitských mnichů.183

5.4 Quo vadis? V předchozích kapitolách jsem se pokoušela odpovědět na otázky, pomocí kterých jsem chtěla zjistit, jak se státní moc na zásah proti královehradeckému klášteru jezuitů připravovala, či jak tento zásah nakonec proběhl. V centru mé pozornosti stáli především „lidé“, řeholníci, příslušníci SNB a StB či úředníci SÚC. Nyní se však zaměřím na jinou oblast celé problematiky, na osud movitých i nemovitých statků, které zde po odchodu řeholníků zůstaly. Kam kráčel majetek královehradeckých jezuitů dál, co se s ním dělo, či jak a kým byl nadále využíván? Zjistím, co se dělo s jezuitskou výbavou kuchyně, s bytovým zařízením, kde skončily cenné předměty či rozsáhlá knihovna. V neposlední řadě také poodhalím další osudy klášterní budovy. Nesmím opomenout ještě jeden prvek, který do konceptu této kapitoly příliš nezapadá, je jím postava sluhy. Součástí této kapitoly proto bude i jeho další osud. Mým úkolem nebude sledovat další historii Jana Šimka či zůstavších statků. Pokusím se pouze popsat, co se s nimi dělo ihned po tom, co státní moc navždy změnila jejich osud. Nejprve tedy zjistím, co se stalo se sluhou Janem Šimkem. Následně se zaměřím na další osudy movitého majetku a nakonec popíši, co se dělo s majetkem nemovitým. Jak bylo zmíněno výše, sluha Jan Šimko zůstal během zásahu „v péči“ příslušníků StB a pod přímým dohledem příslušníku SNB, kteří po skončení zásahu nehlídali pouze jeho, ale

181

Ve zprávě je uvedeno, „že zprávy o materiálních potřebách ze Slovenska ještě nedošli“. (ABS, f. H-718 MV, sv. 2, str. 161.) Z tohoto důvodu nemohu vyčíslit náklady pro provedení „Akce K“ na Slovensku. 182 ABS, f. H-718 MV, sv. 2, str. 156–161. 183 ABS, f. H-718 MV, sv. 2, str. 162–165.

45

i celou budovu kláštera královehradeckých jezuitů. Důvodem, proč nebyl Jan Šimko odeslán ke svým rodičům již během zásahu, byl dle záznamů jeho abnormální tělesný stav.184 Detailní zpráva jej popisuje jako osobu, „která jest určitou zrůdou mezi mužem a ženou. Prsa normálně vyvinutá a pohlavní úd zcela zakrnělý. Byl prohlédnut lékařem, který zjistil, že se jedná o muže, k čemu sloužil v klášteře je jasné. Byl vyfotografován v různých pozicích a fotky byly odeslány na KV StB.“185 Z věty, „k čemu sloužil v klášteře je jasné“186, lze vyvodit, že vyšetřovatelé naráželi na možnost, že byl, Jan Šimko, řeholníky zneužíván. V jiné zprávě se pak uvádí, že po tom, co příslušník SNB nabídl Janu Šimkovi tlačenku, „byl mladík celý šťastný a říkal, že od nich nic lepšího nedostal. Musel se jen krčit v koutku.“187 Zůstává otázkou, zda jsou tato tvrzení pravdivá, či šlo pouze o propagandistické pokroucení reality ze strany bezpečnostních složek. I další osud Jana Šimka je nejistý. Neobjevila jsem žádnou zprávu, která by informovala o jeho konečném propuštění. Lze však odhadovat, že byl dle plánu propuštěn hned následující den, tedy 14. 4. 1950, kdy měl být svěřen do péče své rodiny.188 Toto tvrzení podporuje také fakt, že o osobě Jana Šimka se již v dalších zprávách zmocněnce SÚC pro královehradecký klášter jezuitů nic nehovoří. Klášter je tedy nyní již zcela bez původního osazenstva. Co se však stalo se všemi věcmi, které tu po původních obyvatelích zůstaly? Na začátku všeho stála evidence. Je až ohromující, jak systematicky a precizně byl tento úkol splněn. Zachovaly se celé složky seznamových archů, jež opravdu místnost po místnosti mapují a evidují veškeré vybavení kláštera.189 Dnes díky nim známe přesné vybavení klášterní kuchyně, víme, kolik měli řeholníci k dispozici skříní a postelí, ale také kolik měli polštářů, kbelíků, ložního prádla či proutěných košů na papír a odpadky.190 Úkolem tříčlenné kontrolní komise a hospodářského vedoucího však nebylo evidovat pouze předměty běžné potřeby, ale také movitý majetek historické či umělecké hodnoty a knihy. I z této činnosti se nám zachovaly celé archy dokumentů. Příkladem může být seznam obrazů, který podrobně popisuje všechna v budově nalezená plátna191, či zpráva o zajištění knihovny, která nabízí nejen přesný popis uspořádání

184

NA, f. SÚC, k. 84, inv. č. 109, složka Hradec Králové, volný list – Klášter Jesuitů v Hradci Králové: Zpráva o provedení., či SOkA HK, f. HK – JNV, k. 15, inv. č. 78, volný list – Klášter Jesuitů v Hradci Králové: Zpráva o provedení. 185 NA, f. SÚC, k. 84, inv. č. 109, složka Hradec Králové, volný list – Klášterní dům v HK. 186 Tamtéž. 187 NA, f. SÚC, k. 84, inv. č. 109, složka Hradec Králové, volný list – Zpráva z 27. 4. 1950. 188 SOkA HK, f. HK – JNV, k. 15, inv. č. 78, volný list – Pokyny pro klášter TJ v HK. 189 SOkA HK, f. HK – JNV, k. 15, inv. č. 78, volný list – Soupis zařízení., či SOA Zámrsk, f. HK – KNV, k. 165, inv. č. 390, volný list – Hlášení o provedení likvidace, dne 4. 5. 1950. 190 SOkA HK, f. HK – JNV, k. 15, inv. č. 78, volný list – Soupis zařízení. 191 SOkA HK, f. HK – JNV, k. 15, inv. č. 78, volný list – Soupis obrazů.

46

dané místnosti, ale také přehled zabavených knih.192 Nesmím také zapomenout ještě na jednu složku movitého majetku, kterou jsou peníze, a to ve všech svých podobách. I tato složka evidence byla vypracována s chirurgickou přesností. SÚC požadovalo přesnou evidenci nejen peněz nalezených v klášteře v hotovosti, ale také informace o stavech vkladních knížek řeholníků, o jejich účtech u bývalé Spořitelny Královehradecké, o vázaných vkladech, či o cenných papírech, jimiž klášter jako církevní instituce disponoval.193 Později bylo zhotoveno také vyúčtování veškerých příjmů a výdajů bývalého jezuitského kláštera TJ, především s ohledem na příjmy z pronájmu domu č. p. 30, jenž sídlil stejně jako klášter na Mariánské ulici v HK.194 Evidence movitého majetku byla pouze prvním krokem ke konečné likvidaci kláštera. Jen díky přesnému zaznamenání mohlo následně dojít k přerozdělení věcí, které 14. dubna 1950 ztratily své majitele. Nejprve tedy předměty denní potřeby. Ty lze dle jejich dalšího osudu rozdělit do tří kategorií. První z nich jsou potraviny a kuchyňské, či ubytovací zařízení, které bylo převezeno do nově zbudovaného centralizačního kláštera v Králíkách. Centralizační kláštery samozřejmě nebyly připraveny na ubytování tak velkého počtu lidí. Ze dne na den se počet obyvatel v těchto klášterem minimálně zdesetinásobil a jejich nové vedení muselo obstarat vše potřebné. S žádostmi se tedy obracely prostřednictvím SÚC na zmocněnce zrušených klášterů tak, jak to učinil též centralizační klášter v Králíkách v případě zrušeného královehradeckého kláštera jezuitů.195 Jako první byly již 15. dubna 1950 převezeny potraviny, ložní prádlo, peřiny a vybavení potřebné k podávání jídla.196 Teprve po dvou týdnech do Králík dorazilo další vybavení jako nábytek, kompletní výbava kuchyně, či tři sošky Panny Marie.197 Další kategorií jsou předměty, jež nakonec skončily v rukou svých oprávněných majitelů, tedy osobní předměty bývalých královehradeckých řeholníků. Příkladem mi budou předměty, jež nakonec nalezly cestu ke svému původnímu majiteli, P. Františku Domesovi. Většinu osobních věcí si samozřejmě stejně jako jeho spolubratři odvezl již během zásahu. Některé však v klášteře zůstaly. P. František Domes však žádal jejich vydání198, což se nakonec také stalo. Po čtyřech měsících od podání žádosti se nakonec dočkal a byla mu navrácena mramorová psací souprava, několik desítek knih, či krabice

192

SOkA HK, f. HK – JNV, k. 15, inv. č. 78, volný list – Zjištění o stavu knihovny. SOkA HK, f. HK – JNV, k. 15, inv. č. 78, volný list – Zápis o hospodaření kláštera z 14. 4. 1950. 194 SOkA HK, f. HK – JNV, k. 15, inv. č. 78, volný list – Vyúčtování příjmů a výdajů. 195 SOkA HK, f. HK – JNV, k. 15, inv. č. 78, volný list – Žádost o potraviny a ubytovací prostředky. 196 SOkA HK, f. HK – JNV, k. 15, inv. č. 78, Soupis položek odeslaných dne 15. 4. 1950. 197 SOkA HK, f. HK – JNV, k. 15, inv. č. 78, volný list – Seznam nábytku a zařízení, přivezeného do Králík dne 2. 5. 1950. 198 SOkA HK, f. HK – JNV, k. 15, inv. č. 78, volný list – Žádost o vydání osobních předmětů, dne 7. 6. 1950. 193

47

s osobními doklady a fotografiemi.199 Poslední skupinou jsou věci, které nakonec skončily v užívání biskupské konzistoře v HK. Jednalo se o rádio, přenosný psací stroj, psací stůl, tři křesla a čtyři čalouněné židle.200 Několik drobností bylo také ponecháno v kostele Nanebevzetí Panny Marie, jenž původně patřil ke klášteru. Všeho všudy šlo pouze o výbavu řádové kaple, která byla stejně jako celý klášter zrušena.201 Nového majitele našly také předměty „vzácné“, tedy věci, mající historickou či uměleckou hodnotu. Jednalo se nejčastěji o obrazy, ale také například o pozlacené ciborium, jež bylo nakonec umístěno v kostele Nanebevzetí Pany Marie v HK.202 Obrazy, kterých se v klášteře původně nacházely desítky, byly nakonec přiděleny třem institucím. Největší část z nich, téměř 90 %, získalo Městské muzeum v HK pro svoji regionální sbírku.203 Jeden obraz měl údajně skončit v Národní galerii v Praze. Jednalo se o vyobrazení sv. Antonína od Ignáce Raaba.204 Poslední destinací, kam byly obrazy umístěny, byl již zmiňovaný kostel Nanebevzetí Pany Marie v HK. Do jeho inventáře se tak dostal obraz Narození páně od Adolfa Russe205 a cyklus obrazů ze života sv. Aloise opět od Ignáce Raaba.206 Předměty vzácné, oplývající uměleckou i historickou hodnotou, byly též knihy. Po odchodu řeholníků zůstala v klášteře cenná knihovna, která musela být stejně jako ostatní věci přemístěna. Jak již bylo řečeno výše, několik desítek knih bylo navráceno svým původním majitelům, tedy „odsunutým“ řeholníkům. Všechny zbývající tituly byly svěřeny do péče Státní studijní knihovny v HK, v jejímž čele stál Dr. Josef Petera. Stalo se tak 28. srpna 1950.207 Je zajímavostí, že dvě knihy, které úředníci SÚC vyhodnotili jako unikáty, skončily v knihovně SÚC. Šlo o knihu Tomáše Václava Bílka, Dějiny řádu Tovaryšstva Ježíšova z roku 1896, a knihu Václava Olivy, Tovaryšstvo Ježíšovo z roku 1910.208 Poslední skupinou movitého majetku, která musela najít svého nového majitele, byly finance. Bohužel, během výzkumu jsem neobjevila žádný dokument, který by jasně dokládal, co se s financemi kláštera TJ v HK po 14. dubnu 1950 dělo. Jak zmiňuji výše, i tento druh majetku byl pečlivě zaevidován. Zjistila jsem, že v době zásahu bylo v klášteře zajištěno 199

SOkA HK, f. HK – JNV, k. 15, inv. č. 78, volný list – Protokol o převzetí osobních věcí P. Fr. Domesem, dne 2. 10. 1950. 200 SOkA HK, f. HK – JNV, k. 15, inv. č. 78, volný list – Telefonní příkaz SÚC, dne 24. 4. 1950, 15. 00 hodin. 201 SOkA HK, f. HK – JNV, k. 15, inv. č. 78, volný list – Likvidace a předání kláštera, dne 22. 6. 1950. 202 SOkA HK, f. HK – JNV, k. 15, inv. č. 78, volný list – Potvrzení o předání ciboria, dne 16. 5. 1950. 203 SOA Zámrsk, f. HK – KNV, k. 165, inv. č. 390, volný list – Protokol o předání obrazů městskému muzeu v HK, dne 7. 10. 1950. 204 SOkA HK, f. HK – JNV, k. 15, inv. č. 78, volný list – Protokol o prohlídce kláštera, dne 30. 5. 1950. 205 Tamtéž. 206 SOkA HK, f. HK – JNV, k. 15, inv. č. 78, volný list – Souhlas SÚC s návrhem JNV HK, dne 21. 10. 1950. 207 SOA Zámrsk, f. HK – KNV, k. 165, inv. č. 390, volný list – Protokol o převzetí knihovny bývalého kláštera TJ v HK, dne 28. 8. 1950. 208 SOA Zámrsk, f. HK – KNV, k. 165, inv. č. 390, volný list – Zpráva o knihovně, dne 4. 11. 1950.

48

v hotovosti 32 406 Kčs. Co se týče bankovnictví, byla evidována celková suma na volných vkladních knížkách v hodnotě 2 096 Kčs. Vázané vklady u různých bankovních subjektů činily přes 450 000 Kčs. Nezanedbatelné byly též cenné papíry, jejichž cena byla odhadnuta na 51 000 Kčs.209 Evidována byla také bezúročná půjčka opavskému klášteru TJ, jež činila celých 250 000 Kčs.210 Z dalšího osudu těchto finančních prostředků jsem zjistila pouze to, že účty kláštera, které spravovala Okresní spořitelna a záložna v HK, byly již 17. 4. 1950 na pokyn člena kontrolní komise při klášteře TJ v HK zmraženy, a bez souhlasu SÚC s nimi nebylo možno manipulovat.211 Klášter je nyní zcela prázdný. Valná většina věcí našla své nové majitele. Co se však dělo s klášterní budovou, a kdo se postaral o chod kostela? I tato otázka nesmí zůstat nezodpovězena. V kapitole, věnující se činnosti kláštera jsem uvedla, že pod klášter spadaly de facto dvě budovy na Mariánské ulici, a to domy č. p. 30 a 31. První z nich byl objekt, který řád TJ v HK kompletně pronajímal svým spoluobčanům. Z tohoto důvodu nebyl chod této budovy během zásahu ani při následné likvidaci kláštera nijak narušen. Nájemníci zůstali ve svých bytech a obchodech. Jediné, co se po zásahu změnilo, byl příjemce zisků z tohoto pronájmu, jimž byl původně královehradecký klášter TJ. Dle dokumentu, který mám k dispozici, byl nájem vybírán nejprve místním JNV a to minimálně do října 1950. Poté mělo být rozhodnuto, zda výdělky připadnou státnímu Náboženskému fondu212, či budou zasílány královehradecké biskupské konzistoři.213 Bohužel, rozhodnutí v této věci jsem nebyla schopna dohledat. Co se týče budovy na Mariánské ulici č. p. 31 byl její další osud mnohem zajímavější. V prvé řadě je nutno konstatovat, že i pro rozdělení všech budov v českých zemích, které měly být v rámci „Akce K“ zabrány, byl vypracován detailní plán. Na základě něho bylo rozhodnuto, které kláštery budou transformovány na kláštery centralizační a internační, které budou dále sloužit katolické církvi, nejčastěji jako poutní místa či fary, které dostane k užívání ministerstvo spravedlnosti, či ministerstvo práce a sociální péče a v neposlední řadě, které dostanou k dispozici místní KNV a ONV. Královehradecký klášter jezuitů byl v tomto

209

SOkA HK, f. HK – JNV, k. 15, inv. č. 78, volný list – Zajištění a soupis majetku řádu TJ v HK, dne 17. 4. 1950. 210 SOkA HK, f. HK – JNV, k. 15, inv. č. 78, volný list – Zpráva o půjčce, dne 27. 4. 1950. 211 SOkA HK, f. HK – JNV, k. 15, inv. č. 78, volný list – Okresní spořitelna a záložna v HK, dne 17. 4. 1950. 212 Náboženský fond vzniká vyhláškou SÚC (c. 352/1950 U.l.) ze dne 31. května 1950. Na základě ní jsou sloučeny původní náboženské fondy na území ČSR a vzniká jeden celostátní, jehož hlavním účelem byla zpráva majetku zrušených římskokatolických řádů a kongregací, přičemž výnosy z toho jmění měly být využity výlučně k náboženským účelům římskokatolické církve. 213 SOkA HK, f. HK – JNV, k. 15, inv. č. 78, volný list – Likvidace Kláštera TJ v HK, dne 4. 10. 1950.

49

návrhu určen právě k naposled jmenovanému účelu.214 Situace kolem bývalé budovy kláštera TJ v HK se však zkomplikovala ve chvíli, kdy bylo zjištěno, že ani budova kláštera, ani pronajímaný dům, zahrady či kostel řádu TJ reálně nepatří. Jednalo se o majetek královehradecké

biskupské

konzistoře,

která

nemovitosti

jezuitskému

řádu

pouze

pronajímala.215 Tento nemovitý majetek tak neměl být v rámci „Akce K“ zabaven. Přesto se tak stalo a zdejší klášter přešel pod správu Náboženského fondu.216 Byly vypracovány celkem čtyři návrhy, jak s bývalou budovou kláštera TJ v HK naložit. Již 20. dubna 1950 žádal královehradecký JNV svůj nadřízený orgán o přidělení bývalého objektu TJ v HK pro internát Vyšší sociálně zdravotní školy, konkrétně pro dívky z nově otevřeného oboru porodní asistentky.217 Obvodní rada Hradce Králové 1 podala 17. května 1950 protinávrh, který požadoval přidělení uvolněné budovy tamní národní škole z důvodu očekávaného zvýšeného přílivu žactva do prvních tříd.218 Jiný návrh podal sám KNV, který SÚC žádal, aby budovu dal k dispozici místní rozmisťovací komisi, které by klášterní budovy využila jako ubytovací prostor pro královehradecké občany. KNV HK v žádosti zdůrazňuje, že město dlouhodobě trpí velkým nedostatkem ubytovacích prostor.219 Vítězný návrh, který přednesla dislokační komise KNV HK, přiřkl budovu bývalého kláštera TJ v HK Škodovým závodům národního podniku v HK. Budova spolu se zahradou byla novému majiteli předána 9. září 1950.220 K definitivnímu podepsání nájemní smlouvy došlo až v dubnu roku 1951, kdy bylo konstatováno, že královehradecká biskupská konzistoř pronajímá Škodovým závodům n. p. v HK bývalou klášterní budovu TJ v HK, sídlící na Mariánské ulici č. p. 31, na dobu deseti let. Platnost smlouvy byla zpětně určena k 1. září 1950.221 Poslední záležitostí, která musela být v rámci likvidace kláštera vyřešena, byla otázka dalšího fungování kostela Nanebevzetí Pany Marie. V jedné z předchozích kapitol, věnující se činnosti kláštera, bylo řečeno, že kostel při klášteře TJ v HK nebyl z duchovně-správního hlediska považován za kostel farní. Přesto se zde konaly bohoslužby a byla zde do značné 214

NA, f. 100/24, sv. 49, a. j. 868, str. 230–240. 1950, Praha. – Návrh na využití klášterních budov v českých zemích po vystěhování řeholníků. In Akce K – likvidace klášterů v roce 1950: Dokumenty a přehledy. 2. část. Praha: ÚSD, 1993, str. 75–84. 215 SOkA HK, f. HK – JNV, k. 15, inv. č. 78, volný list – Zápis o hospodaření kláštera z 14. 4. 1950. 216 SOkA HK, f. HK – JNV, k. 15, inv. č. 78, volný list – Zápis o předání budovy TJ V HK, dne 9. 9. 1950. 217 SOA Zámrsk, f. HK – KNV, k. 165, inv. č. 390, volný list – Budova TJ – přidělení pro internát, dne 20. 4. 1950. 218 SOkA HK, f. HK – JNV, k. 15, inv. č. 78, volný list – Umístění školní třídy v domě u jezuitů, dne 19. 5. 1950. 219 SOA Zámrsk, f. HK – KNV, k. 165, inv. č. 390, volný list – HK – budova kláštera TJ – přidělení, dne 23. 5. 1950. 220 SOkA HK, f. HK – JNV, k. 15, inv. č. 78, volný list – Zápis o předání budovy TJ V HK, dne 9. 9. 1950. 221 SOkA HK, f. HK – JNV, k. 15, inv. č. 78, volný list – Biskupská konzistoř v HK – nájem bývalé budovy kláštera TJ v HK, dne 2. 4. 1951.

50

míry vykonávána běžná duchovní správa mimo vedení matrik. Již během zásahu měl být vedením kostela pověřen P. Jiří Hůlek, ale jak již bylo zmíněno, představený kláštera P. František Domes k tomu odmítl dát svolení.222 Přesto však kostel nezůstal opuštěný. Díky návrhu, který podal místní JNV biskupské konzistoři, v němž žádal, aby byl kostel Nanebevzetí Pany Marie připojen jako filiálka ke katedrále sv. Ducha jsem zjistila, že po odsunu členů řádu TJ připadla správa kostela Dr. Oldřichu Svobodovi, profesoru náboženství na královehradeckém „Rašínově gymnáziu“223. Nápomocni mu byli také profesoři biskupského kněžského semináře Dr. Hrdý a Dr. Procházka. Funkci kostelníka vykonával pan Vostrovský, jenž pracoval v prodejně řemeslných potřeb v blízkosti kostela.224 Co se týče návrhu, byl královehradeckou biskupskou konzistoří zamítnut. Důvodem byl nedostatek kněží při katedrálním kostele sv. Ducha, kteří byli již tak přetíženi. Biskupská konzistoř proto navrhla, aby správu kostela dál vykonával Dr. Oldřich Svoboda s tvrzením, že on sám tuto funkci vykonávat chce a jiný kněz ani k dispozici není.225 Jak byla celá záležitost nakonec vyřešena, jsem bohužel nezjistila. V každém případě kostel Nanebevzetí Pany Marie v HK nezanikl a bohoslužby se zde slouží dodnes.

222

NA, f. SÚC, k. 84, inv. č. 109, složka Hradec Králové, volný list – Klášter Jesuitů v Hradci Králové: Zpráva o provedení., či SOkA HK, f. HK – JNV, k. 15, inv. č. 78, volný list – Klášter Jesuitů v Hradci Králové: Zpráva o provedení. 223 Dnešní gymnázium J. K. Tyla. V roce 1950 samozřejmě neneslo jméno Aloise Rašína. V roce 1945 bylo přejmenováno na Státní gymnázium v Hradci Králové. Mezi obyvatelstvem se však udržel původní název. Církevní tajemník JNV HK proto k označení této instituce použil zkratku RG. 224 SOkA HK, f. HK – JNV, k. 15, inv. č. 78, volný list – Návrh na připojení kostela P. Marie jako filiálky ke katedrále sv. Ducha, dne 15. 6. 1950. 225 SOkA HK, f. HK – JNV, k. 15, inv. č. 78, volný list – Reakce biskupské konzistoře na návrh JNV na připojení kostela P. Marie jako filiálky ke katedrále sv. Ducha z 15. 6. 1950, dne 24. 7. 1950.

51

6. „Co se skrývalo za zdmi klášterů“ První rovina státního zásahu proti římskokatolickým řeholím v ČSR, jenž proběhl v noci z 13. na 14. duben 1950, s přihlédnutím ke konkrétní situaci v královehradeckém klášteře jezuitů je již poodhalena. Na několika stranách jsem se pokusila zrekonstruovat přípravu, průběh i výsledek „Akce K“ proti řádu TJ v HK. Vylíčila jsem i následný osud tamního movitého či nemovitého majetku. Mám tedy již určitou představu o „reálné akci“, během které byl jezuitský klášter v HK zlikvidován. Nyní bych ráda přikročila k další úrovni celé problematiky, kterou bude, již výše zmiňovaný, „mediální odraz“ celé události. V roce 1950, podobně jako je tomu dnes, je u každého společenského procesu stejně důležité, co se reálně odehrává, jako to, jak je celá záležitost zprostředkována veřejnosti. Úlohu spojovacího článku mezi realitou a onou veřejností plní v moderní době masmédia nejrůznějšího typu. V polovině 20. stoletím jimi byla především celá řada periodicky vydávaných tiskovin, rozhlas či veřejné informační plochy a nástěnky, kde byly vyvěšovány tištěné zprávy, letáky či plakáty. V rámci této kapitoly proto nahlédnu do jednoho celostátního a jednoho lokálního periodika a pokusím se zjistit, jak byla „Akce K“ veřejnosti pomocí těchto masmédií zprostředkována. K tomuto účelu my poslouží také informační brožura, jejíž název jsem si vypůjčila pro pojmenování této kapitoly, Co se skrývalo za zdmi klášterů226. Cílem této kapitoly nebude analyzovat techniku či podoby stranické propagandy, ale zjistit, jak komunistický režim v ČSR připravoval širokou veřejnost na zásah proti římskokatolickým

řeholím.

Pokusím

se

poodhalit

státem

vykonstruovaný

obraz

římskokatolických klášterů, prostřednictvím kterého chtěla KSČ „Akci K“ v očích veřejnosti obhájit a legitimizovat. V první části se zaměřím na plánování a přípravu propagandistické kampaně. Poté přikročím k vykreslení onoho obrazu římskokatolických řeholí a jejich klášterů, nejprve v podání celostátního deníku Rudé právo227. Následně sestoupím o jednu správní jednotku níž a zjistím, jak římskokatolické řehole vykresloval krajský týdeník Pochodeň228. Na závěr prolistuji výše zmiňovanou propagandistickou brožuru a zjistím, jak se ona vyjadřovala k problému římskokatolických řeholí. Pokud tyto tři obrazy porovnám a propojím, měla bych dostat komplexní obraz římskokatolických řádů a kongregací, pomocí kterého se stranické špičky pokoušely tyto tradiční instituce v očích veřejnosti zdiskreditovat. 226

Neuls, Jindřich – Dvořák, Miroslav. Co se skrývalo za zdmi klášterů. Praha: Ministerstvo informací a osvěty, 1950. 227 Rudé právo: ústřední orgán Komunistické strany Československa. Praha: Ústřední výbor KSČ, 1950. Vycházel denně. 228 Pochodeň: Krajský orgán Komunistické strany Československa pro Hradecko. Hradec Králové: Krajský výbor KSČ, 1950. Vycházel jedenkrát týdně.

52

6.1 Proces Machalka a spol. V kapitole věnované vztahu římskokatolických řeholí a státu jsem již upozornila na fakt, že „Akce K“ byla stranickými špičkami připravována nejen v rovině organizační, ale také v rovině propagační. Vedení KSČ si bylo dobře vědomo potencionální hrozby negativní reakce

společnosti.

Nechtělo

proto

kláštery

římskokatolických

řeholí

zlikvidovat

„bezdůvodně“. Komunisté proto museli vymyslet způsob, pomocí kterého by řehole a jejich řádové domy zdiskreditovali, označili za zločinné a vystavili je tak veřejné kritice. Teprve po této průpravě mohlo vedení strany bez větších obav přistoupit k realizaci zásahu, během něhož byly kláštery „po právu“ zrušeny. K tomuto účelu byl stranickým vedením zinscenován monstrproces, který vešel do dějin pod názvem „Machalka a spol.“. Díky zápisu z porady na ministerstvu vnitra, konané dne 25. března 1950, dnes víme, jak přesně byl tento monstrproces naplánován a to po stránce organizační, technické, politické i propagační.229 V rovině politické je zde zdůrazněno, že v procesu nejde pouze „o zjištění viny jednotlivých obžalovaných, nýbrž na procesu musí být rozvinuty široce otázky nepřátelské a protilidové politiky Vatikánu, vysoké hierarchie u nás, klášterů a řádů.“230 Během procesu má být odhalena nepřátelská politika Vatikánu vůči zemím lidové demokracie a Sovětskému svazu, přičemž má být odhaleno, že to byly právě římskokatolické řády a jejich kláštery, které se na této činnosti podílely a staly se tak „semeništěm protistátních intrik“231. Vatikán a jeho instituce měly být odhaleny ve dvou rovinách. Na jedné straně měl být Vatikán vykreslen jako partner všemocných kapitalistů v západních zemích, který s jejich pomocí vykořisťuje tamní pracující. Na straně druhé měla být ukázána účast Vatikánu na intrikách a útocích proti Sovětskému svazu i ostatním lidově demokratickým republikám. Vše mělo být doloženo celou řadou kompromitujících materiálů.232 Co se týče procesu a veřejnosti, soud rozhodně neměl proběhnout za zavřenými dveřmi, právě naopak. V soudní síni se mělo během jednotlivých dní procesu vystřídat pokud možno co největší množství diváků. Publikum mělo být složeno z dělnických vrstev, studentstva, kněžstva či z venkovského obyvatelstva, ideálně z míst, odkud pocházeli 229

VHA, f. 100/52, a. j. 91, sv. 14. 1950, 25. březen, Praha. – Zápis z porady na ministerstvu spravedlnosti o politické koncepci, režii a propagačním využití procesu s představiteli církevních řádů. In Bulínová, Marie – Janišová, Milena – Kaplan, Karel. Církevní komise ÚV KSČ 1949–1951 Edice dokumentů. Sv. 1, Církevní komise ÚV KSČ ("církevní šestka") duben 1949 – březen 1950. Brno: Doplněk, 1994, str. 419–423. 230 Tamtéž, str. 419. 231 Tamtéž, str. 420. 232 Tamtéž, str. 419–420.

53

obžalovaní.233 Všichni ostatní, jimž se „nepoštěstilo“ sledovat proces osobně, si o něm měli přečíst v novinách, poslouchat o něm v rozhlase, či se s jeho průběhem seznámit v příslušné brožuře. I tento aspekt procesu byl detailně naplánován. Koordinátorem a hlavní osobou, jež zprostředkovávala styk s novináři, měl být dle plánu soudruh Jindřich Neuls, tedy jeden z pozdějších autorů propagandistické brožury. Jeho úkolem bylo nejen seznamovat novináře s průběhem procesu a dodávat jim potřebné materiály, ale také dohlédnout na zaznamenání celého procesu rozhlasem, či sestavit onu informační brožuru, která měla být dle instrukcí psána živě a přesvědčivě.234 Zinscenovaný monstrproces nakonec proběhl přesně dle plánu. Započal v pátek 31. března 1950 a skončil již následující středu, tedy 5. března 1950. Všichni obžalovaní byli odsouzeni a označeni za zrádce.235 Spolu s nimi byli pomyslně odsouzeni také všichni ostatní českoslovenští řeholníci. Od nynějška již nebyli služebníky božími, ale přisluhovači zločinného Vatikánu, jehož cílem je destrukce lidově demokratického zřízení. Stali se nepřáteli republiky i všech jejich občanů. Nyní se pokusím zjistit, v jaké podobě byl tento státem vykonstruovaný obraz římskokatolických řádů a kongregací zprostředkován veřejnosti.

6.2 Římskokatolické řehole očima periodického tisku V úvodní části oddílu věnovanému „mediálnímu obrazu“ římskokatolických řeholí jsem již stanovila, na základě kterých periodik se pokusím oživit onen státem vnucovaný obraz římskokatolických řádů a kongregací. V prvé řadě se bude jednat o jedno z tehdy nejčtenějších periodik, deník Rudé právo236. Tyto noviny vycházely denně a byly vydávány přímo ÚV KSČ. Druhé periodikum bude zastupovat lokální tisk. Na stranách královehradeckého týdeníku Pochodeň237 budu hledat články, které mi pomohou poodkrýt obraz římskokatolických klášterů v podání tiskoviny, kterou vydával královehradecký krajský výbor KSČ. Předpokládám, že oba orgány, jak ÚV KSČ, tak krajský výbor KSČ v HK, budou vůči řádům a kongregacím zastávat stejné stanovisko. I z tohoto důvodu jsem považovala za zbytečné věnovat každému z nich vlastní kapitolu. 233

Tamtéž, str. 421. Tamtéž, str. 423. 235 Podrobnější informace o monstrprocesu Machalka a spol. naleznete v této práci v kapitole číslo 4. Mužské řehole římskokatolické církve jako nepřítel č. 1. 236 Rudé právo: ústřední orgán Komunistické strany Československa. Praha: Ústřední výbor KSČ, 1950. Vycházel denně. 237 Pochodeň: Krajský orgán Komunistické strany Československa pro Hradecko. Hradec Králové: Krajský výbor KSČ, 1950. Vycházel jedenkrát týdně. 234

54

Nejprve tedy denník Rudé právo. Přesně dle plánu stranických špiček se první zprávy o probíhajícím procesu v tomto periodiku objevily ihned, jak jen to bylo možné, tedy 1. dubna 1950. Skupině „velezrádců a vyzvědačů“ zde byla věnována celá stránka. Veřejnost byla seznámena s obžalovacím spisem238, ve kterém byl podán výčet všech deseti obžalovaných, včetně jejich provinění dle konkrétních paragrafů. Všichni obžalovaní byli obviněni jako věrní služebníci a špióni Vatikánu. Sám Svatý stolec je zde označován za posluhovače a informátora kapitalistických mocností, který se za druhé světové války neštítil spojit s nacisty. Jeho cílem je dle obžalovacího spisu rozvracení lidově demokratických republik a

následné

vytvoření

středoevropské

federace

pod

vládou

habsburské

dynastie

a imperialistického kapitálu. Tyto své záměry provádí pomocí svého diplomatického zastoupení u vlád lidově demokratických republik a nemalou úlohu přiřkl v této činnosti také řádům a kongregacím. Každá řehole měla v tomto plánu plnit přesně danou úlohu, přičemž všechny měly plnit úkoly špionážní. Řád premonstrátů měl připravovat ozbrojené povstání, důkazem čehož jsou zbraně, objevené ve zdech jeho klášterů. Řády jezuitů a redemptoristů měly za hlavní úkol nejen špionáž, ale také narušování mravní výchovy československé mládeže. Měly rozbít ČSM a z mládeže učinit povolný nástroj zahraniční reakce. Řád františkánů měl pak pomocí tzv. misií soustavně vyzývat venkovské věřící k sabotování socialistické výstavby vesnice a k přípravě ozbrojeného povstání. Tímto se staly kláštery a obvinění, jako jejich představitelé, důkladně organizovaným velezrádným a špionážním útvarem. „Kláštery klesly na rafinovaně sestrojené nástroje imperialistické války, připravované zahraniční reakcí proti SSSR a lidově demokratickým státům.“239 Tuto svoji protistátní činnost zastírali rouškou náboženství. Jako příklad byl uveden zázrak v Číhošti, který se obžalovaný Augustin Machalka a Vít Tajovký pokusili využít k rozsáhlé propagační kampani proti lidově demokratickému zřízení. Veškerou svoji protistátní aktivitu měli financovat z peněz poctivých věřících, svěřených jim k náboženským účelům. Svým jednáním měli řeholníci věřící soustavně podvádět. Místo duchovního vedení využívali jakékoli příležitosti k šíření rozvratu a provádění špionáže.240 Vedle obžalovacího spisu byla veřejnost seznámena také s průběhem prvního dne procesu.241 Zvláštní pozornost pak byla věnována přímo výpovědi opata premonstrátského

238

Obžalovací spis. Rudé právo: ústřední orgán Komunistické strany Československa. Praha: Ústřední výbor KSČ, 1. duben 1950, str. 3. 239 Tamtéž. 240 Tamtéž. 241 Zahájení procesu s deseti řádovými kněžími před Státním soudem v Praze. Rudé právo: ústřední orgán Komunistické strany Československa. Praha: Ústřední výbor KSČ, 1. duben 1950, str. 3.

55

kláštera Augustina Machalky.242 Článek čtenáři nabízí přímo stenografický záznam ze soudní síně, v rámci něhož klade prokurátor otázky a opat na ně odpovídá. Text plní funkci přímého zprostředkovatele soudního jednání. Jako příklad uvedu krátký výňatek: Prokurátor dr Čížek se vrací k otázkám zbraní: „ K čemu jste očekával, že Janda automatu užije? Ve prospěch lidově demokratického zřízení?“ Machalka: „Jistě ne.“ Prokurátor dr Čížek: „Víte, co se s automaty dělá?“ Machalka: „Střílí se z nich.“ Prokurátor dr Čížek: „Na koho? Jak se říká tomu, kdo namíří a střelí na člověka?“ Machalka pološeptem: „Vrah.“ Prokurátorka K. Brožová: „Šíří se náboženství automaty?“ Machalka: „Ne.“ ...243 Z úryvku je jasně cítit dikce celého procesu. Podobným způsobem byly v článku vylíčeny také záležitosti kolem údajné ukryté hotovosti či o další zbrani, kterou měl opat Machalka v klášteře uschovat. Článek je samozřejmě doplněn fotografiemi.244 Následující den, tedy 2. dubna 1950, je procesu opět věnována celá strana, dokonce i část strany následující. Na úvod je opět čtenářům nabídnut souhrn informací, jež popisují druhý den přelíčení. Na základě dalších výpovědí mělo být dokázáno, že Vatikán prostřednictvím vysoké hierarchie a řeholních řádů připravuje vznik oné středoevropské federace, která nemá být nic jiného, „než kolonií amerických imperialistů, kteří převzali hitlerovské touhy po světovládě.“245 Pod rouškou náboženské činnosti měli příslušníci římskokatolických řádů a řeholí rozvíjet stále ostřejší politický boj, stát po boku reakční vysoké církevní hierarchie a rozeštvávat obyvatelstvo či šířit poplašné zprávy. Obžalovaní řeholníci se dle článku „přiznávají, usvědčují se navzájem, nebo se snaží svalit svou vinu na někoho jiného. Při jejich výpovědích mluvila i ta místa, kde se vyhýbali přímé odpovědi... . V jejich mlčení byla zloba, kterou chovali tito agenti Vatikánu a imperialistů vůči všemu pokrokovému.“246 Stejně jako předchozí den, byl i v neděli čtenářům nabídnut podrobný 242

Výpověď opata premonstrátského kláštera A. Machalky. Rudé právo: ústřední orgán Komunistické strany Československa. Praha: Ústřední výbor KSČ, 1. duben 1950, str. 3. 243 Tamtéž. 244 Tamtéž. 245 Druhý den procesu s desetičlennou skupinou zrádců a vyzvědačů. Rudé právo: ústřední orgán Komunistické strany Československa. Praha: Ústřední výbor KSČ, 2. duben 1950, str. 4. 246 Tamtéž.

56

záznam z výpovědí, tentokrát dominikánského kněze Silvestra Braita247, řeholního kněze františkánů Josefa Urbana248, či redemptoristy Jana Blesíka249. Velice zajímavý je také značně agresivní článek nesoucí název „Jejich pravá tvář“250. V několika sloupcích je zde popsána nálada v soudní síni i chování obžalovaných. Jeden z odstavců tento text vystihuje dokonale: „Již druhý den tu sedí na lavici obžalovaných. Bílé a černé kněžské oděvy se nápadně liší od služebních uniforem a civilních oděvů. Kněží? Ano, jesuité, premonstráti, redemptoristé, františkáni, mezi nimi tři s pravomocí biskupa – obžalováni z úkladů proti republice, ze spolčení s nepřátelskou cizinou, z hanebné agentské činnosti, kterou provozovali na pokyn vatikánské špionážní služby. ... A napjaté jsou i tváře obžalovaných. Nevypadají špatně. Pokoušejí se budit zdání klidu, ale cítíš nervositu ve všech jejich pohybech i slovech. Vědí dobře: jejich ničemná zrádcovská činnost skončila. Pátá kolona cizáckého Vatikánu, kryjící se rouškou církevní nedotknutelnosti, zodpovídá se tu před zraky celého československého lidu.“251 Text je pro úplnost doplněn fotografií ze soudní síně a otištěným děkovným dopisem K. H. Franka opatovi tepelského kláštera.252 Mimo jiné je v tomto čísle opět vysvětlována úloha klášterů v rámci imperialistické špionáže253, je zde objasněn organizačně-správní vztah mezi římskokatolickými řády a Vatikánem254, či je veřejnost informována o americké škole pro vatikánské špióny255. Následující den, tedy v pondělí 3. dubna 1950, Rudé právo vůbec nevyšlo. Nejedná se však o žádnou anomálii. Na třetí duben 1950 totiž vycházelo Velikonoční pondělí, které bylo, i v době totality, státním svátkem. Nebyla to jistě náhoda, že proces s řeholními kněžími probíhal právě v období hlavních křesťanských svátků. Místo toho, aby byl Bůh a jeho služebníci v tento slavnostní den oslavováni, byli pranýřováni na lavici obžalovaných. K pomyslnému „lynči“ se Rudé právo vrátilo již následující den, tedy 4. dubna 1950. I v úterním čísle je problematice soudního procesu věnována nemalá pozornost. Titulní článek 247

Výpověď dominikánského kněze Silvestra Braito. Rudé právo: ústřední orgán Komunistické strany Československa. Praha: Ústřední výbor KSČ, 2. duben 1950, str. 4. 248 Výpověď organisátora výzvědné sítě františkána Urbana. Rudé právo: ústřední orgán Komunistické strany Československa. Praha: Ústřední výbor KSČ, 2. duben 1950, str. 4. 249 Výpovědi ministra kláštera redemptoristů v Praze. Rudé právo: ústřední orgán Komunistické strany Československa. Praha: Ústřední výbor KSČ, 2. duben 1950, str. 4. 250 Jejich pravá tvář. Rudé právo: ústřední orgán Komunistické strany Československa. Praha: Ústřední výbor KSČ, 2. duben 1950, str. 4. 251 Tamtéž. 252 Tamtéž. 253 Kláštery v úloze agentů imperialismu. Rudé právo: ústřední orgán Komunistické strany Československa. Praha: Ústřední výbor KSČ, 2. duben 1950, str. 5. 254 Vatikán v pozadí činnosti církevních řádů. Rudé právo: ústřední orgán Komunistické strany Československa. Praha: Ústřední výbor KSČ, 2. duben 1950, str. 5. 255 Americká škola pro vatikánské špióny. Rudé právo: ústřední orgán Komunistické strany Československa. Praha: Ústřední výbor KSČ, 2. duben 1950, str. 5.

57

opět podával shrnující informace o průběhu tentokráte třetího dne přelíčení. Na pořad dne se měla

dostat

konkrétní

provinění

jednotlivých

řádů

v čele

s jejich

obžalovanými

představenými. Premonstráti měli být usvědčeni z plánování protistátního puče, františkáni z podněcování nepokojů na vesnici, ostatní měli negativně ovlivňovat mládež, či střežit linii protistátní politiky Vatikánu. Obžalovaným bylo též prokázáno, že protistátní zločiny páchali i v jiných, než-li svých domovských klášterech přesně dle instrukcí imperialistické rozvědky.256 Další články pak hovoří o tom, že kláštery sloužily jako organizační střediska pro útěk nepřátelských živlů do zahraničí, či že šířily protistátní letáky.257 V jednom z článků je též upozorňováno na fakt, že se kláštery na Slovensku staly během druhé světové války opěrnými body tzv. banderovských band258. Stejně tak bylo znovu zdůrazněno, že jednomu z obžalovaných, konkrétně františkánu Urbanovi, byla dokázána spolupráce s gestapem.259 Soud se měl zabývat také případem premonstrátského kláštera v Teplé, jehož mniši měli za války spolupracovat s nacisty a zastávat nacistické názory. Ke konci války ležel údajně tento klášter na trase pochodu smrti. Premonstráti dle článku odmítli poskytnout vyčerpaným vězňům koncentračního tábora ubytování. Byli tedy nuceni přenocovat v poli, kde jich dvanáct podlehlo vyčerpání. „A ukazuje velmi jasně »křesťanskou lásku« tepelských nacistů v kněžských hávech ta skutečnost, že umučené naházeli do jámy na odpadky místo pohřbu.“260 Posledním dnem soudního procesu byla středa 5. dubna 1950. I tento den si redaktoři Rudého práva dali záležet. Tématem byl v novinách, stejně jako v soudní síni, především Číhošťský zázrak, ale také rozvratná úloha Vatikánu v minulosti.261 Případ kolem faráře

256

Vatikán usiloval o přeměnu klášterů v střediska spiknutí proti republice. Rudé právo: ústřední orgán Komunistické strany Československa. Praha: Ústřední výbor KSČ, 4. duben 1950, str. 4. 257 Rozšiřování letáků, organizování přechodů přes hranice – činnost klášterů. Rudé právo: ústřední orgán Komunistické strany Československa. Praha: Ústřední výbor KSČ, 4. duben 1950, str. 4. 258 Banderovské bandy bylo označení pro skupiny ukrajinských nacionalistů, kteří pod vedením Stepana Bandery, bojovaly za osamostatnění Ukrajiny. Cílem Organizace ukrajinských nacionalistů bylo vytvoření samostatného ukrajinského státu, tzv. Velké Ukrajiny. Za druhé světové války se proto spojili s nacistickým Německem, od kterého očekávali, že jim jejich sen splní. To se však nestalo. Přesto se ukrajinští nacionalisté zapojili do války prosti SSSR a pomáhali nacistům při pronásledování Židů i Poláků. Po válce bylo toto hnutí samozřejmě potlačeno a poslední zbytky ozbrojených složek odešli z jižního Polska v roce 1946. Jejich cílem byla americká okupační zóna v Rakousku či Německu. Museli tedy projít i přes ČSR. Zde se střetli s československými bezpečnostními složkami, které značnou část z nich nakonec pochytali či zastřelili v boji. (Fiala, Jan. Zpráva o Akci B. Praha: Vyšehrad, 1994.) 259 Opěrné body banderovských zločinců v klášterech. Rudé právo: ústřední orgán Komunistické strany Československa. Praha: Ústřední výbor KSČ, 4. duben 1950, str. 4. 260 Příklad kláštera v Teplé. Rudé právo: ústřední orgán Komunistické strany Československa. Praha: Ústřední výbor KSČ, 4. duben 1950, str. 4. 261 Před rozsudkem nad desetičlennou skupinou velezrádců a vyzvědačů. Rudé právo: ústřední orgán Komunistické strany Československa. Praha: Ústřední výbor KSČ, 5. duben 1950, str. 4.

58

Toufara byl použit jako jeden z příkladů podvratné činnosti nejen římskokatolických řádů, ale též vysoké hierarchie.262 Je zajímavé, že jeden z článků hovoří také o filmu, jenž byl v souvislosti s Číhošťským zázrakem natočen. Byl údajně promítnut v soudní síni a použit jako důkazní materiál.263 Pokud se dnes na tento snímek podíváme, je na první pohled jasné, že se jedná o propagandistickou frašku, která se pouze snaží vypadat jako reálný dokument.264 Jeho využití během soudního procesu tak pouze potvrzuje vykonstruovanost celého případu. Další oblastí, které je v tomto čísle věnován prostor, je otázka propojení Vatikánu a římskokatolických řeholí. Dle všech výše zmiňovaných článků nemůže být pochyb, že Vatikán stojí jasně na straně imperialismu a otevřeně bojuje jak proti SSSR, tak proti všem lidově demokratickým republikám. V této souvislosti článek upozorňuje na fakt, že pokud si „uvědomíme, že všechny řády a všichni řeholníci jsou vázání železnou kázní a poslušností vůči svým představeným a nakonec i vůči Vatikánu, pak z toho nemůžeme vyvodit jiný závěr než ten, že veškerá tato činnost je na území našeho státu jednotně a cílevědomě řízena za tím účelem, aby bylo lidově demokratické zřízení u nás rozvráceno a aby byl opět znovu nastolen kapitalistický systém.“265 Znovu se tedy mezi řádky objevuje názor, že jediný způsob, kterým může být republika před vnější hrozbou ze strany Svatého stolce ochráněna, je eliminace „nejpevnější opory Vatikánské politiky“266, eliminace římskokatolických řeholí. Hlavním tématem Rudého práva z 6. dubna 1950 je pak konečný rozsudek, jejž vyřkl Státní soud v Praze předchozí den. Čtenářům byl shrnut výsledek procesu. Bylo jim sděleno, co bylo tímto procesem odhaleno a dokázáno. Byla osvětlena úloha církevních řádů, které se staly centrem protistátní činnosti. Jejich kláštery byly odhaleny jako „přepážky špionážních agentů, k ukrývání zločinců a k jejich podpoře na ilegálních cestách i jako shromaždiště zbraní.“267 Za hlavního viníka byl označen Vatikán, jehož království není z onoho, ale z tohoto světa, v jehož službách se všichni obžalovaní, stejně jako celá sít klášterů, či vysoká církevní hierarchie nachází. Znovu je zde vyjmenováno veškeré zločinné působení této nejvyšší církevní instance. Vatikán je „odsouzen“ za špionážní činnost ve prospěch imperialistů, za porušení mezinárodního práva v podobě zasahování do suverenity 262

Číhošťským podvodem chtěli korunovat rozvratné dílo. Rudé právo: ústřední orgán Komunistické strany Československa. Praha: Ústřední výbor KSČ, 5. duben 1950, str. 4. 263 Film o Číhošti a novoříšském klášteře v soudní síni. Rudé právo: ústřední orgán Komunistické strany Československa. Praha: Ústřední výbor KSČ, 5. duben 1950, str. 4. 264 Jedná se o film s názvem „Běda tomu, skrze něhož přichází pohoršení“, jehož režisérem je Přemysl Freiman, který jej natočil na začátku roku 1950. Délka trvání je cca 12 minut. 265 Řády a kláštery, oddaná armáda cizáckého Vatikánu. Rudé právo: ústřední orgán Komunistické strany Československa. Praha: Ústřední výbor KSČ, 5. duben 1950, str. 4. 266 Tamtéž. 267 Spravedlivý trest za špionáž a velezradu. Rudé právo: ústřední orgán Komunistické strany Československa. Praha: Ústřední výbor KSČ, 6. duben 1950, str. 1.

59

československého státu, či za nepřátelský postoj k novému a spravedlivému společenskému řádu. Obžalovaní jsou odsouzeni nejen za velezradu a špionáž, ale také za zradu svých povinností vůči věřícím. Nejsou tedy odsouzeni za své náboženské přesvědčení, či za příslušnost k dané církvi, ale za burcování věřících a výzvědnou i další protistátní činnost.268 Další článek již informuje přímo o rozsudcích nad jednotlivými obžalovanými.269 Pro mou práci je v tomto článku zásadní odstavec: „V odůvodnění rozsudku uvedl dr. Novák, že se nejedná jen o deset obžalovaných, ale že zde jde o odsouzení protistátní činnosti celých řádů a kongregací, které v našem státě pracují proti republice a jejímu lidu. Poslušni Vatikánu, který se podrobil zvůli amerického imperialismu, snaží se rozvracet lidově demokratické zřízení a restaurovat kapitalismus v naší zemi.“270 Znovu je tedy společnosti zdůrazňováno, že velezrádní nejsou pouze obžalovaní, ale také všichni ostatní příslušníci římskokatolických řeholí. Již v čísle z 6. dubna 1950 se objevuje první zpráva informující čtenáře o ohlasech veřejnosti k tomuto procesu. Osoby z lidu se zde vyjadřují k rozsudku nad velezrádnými kněžími a odsuzují i činnost všech ostatních řádových institucí. Jako příklad může posloužit vyjádření Jindřicha Novotného z Olešnice: „»Házeli nám demonstrativně bílé lístky do uren, kolik let štvali proti republice na veřejných kázáních. Měli všechnu svobodu osobní i náboženskou, a tak se zato odvděčili. Poschovávali v klášterech kdejakého lotra a potom ho propašovali přes hranice. Takoví jsou schopni všeho.«“271 Podobná prohlášení i celé rezoluce se na stranách Rudého práva objevují i v následujících dnech. Jedná se například o články „Souhlasné projevy s potrestáním agentů Vatikánu“272, „Pracující lid vyslovuje souhlas s potrestáním zrádných kněží“273, či „Rozhořčení pracujících nad činností zrádných řádových kněží“274. Kromě klasických reportážních článků ze soudního procesu vycházela v Rudém právu též rubrika nesoucí název „Ohlas dne“, jejímž autorem byl během mnou sledovaného období 268

Tamtéž. Podrobnější informace naleznete v této práci v kapitole číslo 4. Mužské řehole římskokatolické církve jako nepřítel č. 1, či v knize Vlček, Vojtěch. Perzekuce mužských řádů a kongregací komunistickým režimem 1948– 1964. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 2004. 270 Rozsudek Státního soudu nad skupinou zrádných řádových kněží. Rudé právo: ústřední orgán Komunistické strany Československa. Praha: Ústřední výbor KSČ, 6. duben 1950, str. 1. 271 Spravedlivý trest. Rudé právo: ústřední orgán Komunistické strany Československa. Praha: Ústřední výbor KSČ, 6. duben 1950, str. 5. 272 Souhlasné projevy s potrestáním agentů Vatikánu. Rudé právo: ústřední orgán Komunistické strany Československa. Praha: Ústřední výbor KSČ, 7. duben 1950, str. 1. 273 Pracující lid vyslovuje souhlas s potrestáním zrádných kněží. Rudé právo: ústřední orgán Komunistické strany Československa. Praha: Ústřední výbor KSČ, 8. duben 1950, str. 5. 274 Rozhořčení pracujících nad činností zrádných řádových kněží. Rudé právo: ústřední orgán Komunistické strany Československa. Praha: Ústřední výbor KSČ, 12. duben 1950, str. 3. 269

60

Vojtěch Dolejší. V tomto „sloupku“ jeho autor pracuje s událostmi, jež daný den považuje za nejzajímavější a určitým způsobem tato témata shrnuje a přidává k nim vlastní komentář. Takto se vyjadřoval též k problematice procesu s řádovými kněžími. Celý proces jednoznačně podporuje a v krátkých článcích činnost obžalovaných i všech ostatních příslušníků římskokatolických řádů odsuzuje. To vše ve velice čtivé, úderné a jasné formě. Příkladem může být „sloupek“, jenž vyšel 6. dubna 1950. Jeden z ohlasů dne byl Vojtěchem Dolejším nazván „Církevní řády – armáda nepřítele“275. Shrnuje zde výsledky soudního procesu a upozorňuje, že jeho největším přínosem je to, že v rámci něho veřejnost pochopila, proč jsou právě církevní řády tak nebezpečnou zbraní reakce proti lidově demokratickému režimu a výborným nástrojem zahraniční špionáže. Hierarchické uspořádání římskokatolických řeholí srovnává s hierarchickým uspořádání armády a podotýká, že pokud se tato armáda řídí primárně církevními zákony, jež od nich očekávají stejnou poslušnost, jako velitelé očekávají od svých vojáků, nemohou akceptovat zákony státu. Právě díky tomu jsou římskokatolické řády a kongregace tak nebezpečné instituce, které působí v „naší republice proti republice.“276 Podobná stanoviska zastával ve všech „sloupcích“, jež byly během procesu i krátce po něm otištěny.277 Co se týče samotné „Akce K“, Rudé právo o ní své čtenáře informuje jen velice sporadicky. Jediný článek, který se k zásahu proti římskokatolickým řeholím vyjadřuje, vyšel v čísle z 19. dubna 1950, tedy celých pět dní po jeho provedení. Nese název „O návratu katolických řádů k náboženskému poslání“278. Tento velice krátký článek především, porovnám-li jej s celostránkovými texty věnujícími se monstrprocesu Machalka a spol., pouze stroze informuje o prohlášení, jež získala ČTK z úředních míst. Článek odkazuje na soudní proces, během něhož bylo zjištěno, „že nástrojem zahraničních nepřátel republiky se staly katolické kněžské řády.“279 Opět je zde připomenuto, že během procesu bylo prokázáno, že v několika klášterech byli ukrýváni nepřátelští agenti, vyzvědači, dokonce i vrahové. V klášterech byla nalezena skladiště zbraní či tajné vysílací soupravy. Kláštery byly definitivně odhaleny jako základny vyzvědačské a rozvratné činnosti. „Aby bylo zabráněno 275

Vojtěch Dolejší. Ohlas dne: Církevní řády – armáda nepřítele. Rudé právo: ústřední orgán Komunistické strany Československa. Praha: Ústřední výbor KSČ, 6. duben 1950, str. 5. 276 Tamtéž. 277 Jako příklad bych uvedla články: Vojtěch Dolejší. Ohlas dne: V Číhošti to byl podvod. Rudé právo: ústřední orgán Komunistické strany Československa. Praha: Ústřední výbor KSČ, 5. duben 1950, str. 5., Vojtěch Dolejší. Ohlas dne: O statky pozemské. Rudé právo: ústřední orgán Komunistické strany Československa. Praha: Ústřední výbor KSČ, 4. duben 1950, str. 5., či Vojtěch Dolejší. Ohlas dne: Zrádce a špión. Rudé právo: ústřední orgán Komunistické strany Československa. Praha: Ústřední výbor KSČ, 2. duben 1950, str. 7. 278 O návratu katolických řádů k náboženskému poslání. Rudé právo: ústřední orgán Komunistické strany Československa. Praha: Ústřední výbor KSČ, 19. duben 1950, str. 1. 279 Tamtéž.

61

pokračování v této nepřátelské činnosti katolických řádů, bylo přikročeno k opatření, která znamenají návrat řádů k jejich původnímu a pravému náboženskému poslání. Poněvadž bylo zjištěno, že v prostorách klášterních budov žilo vždy jen několik jednotlivců, kteří nepracovali a zabývali se ponejvíce štvaním a pobuřováním, byly řády soustředěny do několika klášterů, kde budou mít možnost, aby se věnovaly ryze náboženskému poslání podle zvláštních předpisů vlastní řehole.“280 Pouze tento jeden odstavec byl vysvětlením a obhajobou zásahu, během něhož byly na základě odsouzení deseti představených potrestány tisíce řeholníků. Na závěr byli čtenáři ujištěni, že uvolněné klášterní budovy budou nadále sloužit potřebám katolické Charity281, či sociálním a zdravotním účelům. Některé prý bude možno přeměnit na byty, „jichž obyvatelstvo v okolí klášterů tak citelně postrádá.“282 Na závěr bych ráda upozornila na periodikum, jež vycházelo pod záštitou Rudého práva a neslo název Rudé právo v obrazech283. Toto periodikum vycházelo vždy jedenkrát týdně v podobě plakátu o velikosti A2. Byly zde zveřejňovány nejrůznější fotografie, úkolem kterých bylo ilustrovat společenské dění v republice. Každá fotografie byla opatřena textem, jenž vysvětloval, co daný snímek vyobrazuje. K monstrprocesu Machalka a spol. se vyjadřovala celkem dvě vydání, přičemž první z nich vyšlo dne 8. dubna 1950 a obsahovalo dvě tématické fotografie. Byl jím záběr na soudní síň během výslechu opata kláštera premonstrátů v Nové Říši Augustina Machalky a vyobrazení zlaté monstrance se samopaly, jež byly údajně nalezeny v premonstrátském klášteře v Nové Říši.284 Druhým vydáním je číslo z 15. dubna 1950, jenž svým čtenářům nabízí fotografii ze soudní síně, na níž je zachycen okamžik, kdy soudce vyřkl rozsudek nad obžalovanými členy katolických řádů.285 Jsem si vědoma toho, že jeden obraz vydá za tisíc slov, a proto jsem ke své práci na závěr připojila řadu obrazových příloh. Mezi nimi se samozřejmě objevuje také vyobrazení všech výše popsaných fotografií. Druhým periodikem, na jehož základě jsem chtěla zrekonstruovat státem vytvořený obraz římskokatolických řeholí, je královehradecký týdeník Pochodeň. Jak z označení „týdeník“ vyplývá, jedná se o periodikum, jež vycházelo jedenkrát týdně a bylo vydáváno 280

Tamtéž. Jednalo se o instituci, která vznikla okleštěním původní Charity, která za svůj hlavní cíl považovala sociální a zdravotní péči. Česká katolická charita byla za vlády komunismu podřízena státnímu dozoru. Její činnost byla omezena na vydávání státem schválené náboženské literatury a tiskovin, či na péči o přestárlé církevní představitele. Vedení této instituce nemělo mezi věřícími valnou pověst a bylo spojováno s tzv. pokrokovými kněžími, či s SÚC. 282 O návratu katolických řádů k náboženskému poslání. Rudé právo: ústřední orgán Komunistické strany Československa. Praha: Ústřední výbor KSČ, 19. duben 1950, str. 1. 283 Rudé právo v obrazech. Praha: Rudé právo – propagační oddělení, 1950. Vycházelo jedenkrát týdně. 284 Rudé právo v obrazech. Praha: Rudé právo – propagační oddělení, 1950, 8. duben 1950. 285 Rudé právo v obrazech. Praha: Rudé právo – propagační oddělení, 1950, 15. duben 1950. 281

62

královehradeckým krajským výborem KSČ. Vzhledem k tomu, že obě periodika ovládaly výbory KSČ, předpokládala jsem, že vykonstruovaný obraz katolických řádů a kongregací bude v obou tiskovinách totožný. A samozřejmě také byl. Jediným zásadnějším rozdílem bylo množství prostoru, který periodika problematice monstrprocesu Machalka a spol. věnovala. Jak bylo řečeno výše, Rudé právo věnovalo soudnímu přelíčení nemalou pozornost a k jeho propagaci bylo ochotno obětovat nejednu stranu ze svého nákladu. Oproti tomu královehradecký týdeník Pochodeň, jenž se k záležitostem monstrprocesu vyjádřil pouze v čísle z 7. dubna 1950, věnoval této problematice pouze necelou půlstranu.286 Jeden jediný článek postačil královehradecké redakci Pochodně k tomu, aby svým čtenářů vyložila příčiny, průběh i výsledky celého procesu s řádovými kněžími. V souhrnu informuje přesně o těch samých okamžicích procesu jako deník Rudé právo a mnohdy se zdá, že autor, či autoři dokonce z textu Rudého práva vycházeli. Díky omezenému prostoru však neměli možnost vložit do článku přímé řeči, či jinak text oživit. Článek s názvem „Kláštery semeništěm zrady a špionáže“287 je tak pouze výčtem obvinění, důkazů a následných závěrů, ke kterým soud během procesu došel. Podstatu článku bych shrnula citací: „Proces postavil činnost církevní hierarchie na našem území do plného světla, ukázal všem poctivým občanům, jakých metod využívá zahraniční reakce, v jejíchž službách zrádcové byli, a jak se dovede lstivě skrývat před bdělým okem lidu, aby nepoznal, jak vztahuje ruku po tom, co je nám nejdražší, po naši svobodě a po novém pořádku, který jsme si těžce vybojovali.“288 K procesu s řeholníky se týdeník Pochodeň vrací jen jednou a to v podobě již výše zmíněných rezolucí. Také pracující královehradeckého kraje vyjádřili svůj souhlas se spravedlivým rozsudkem nad „zrádci republiky v řeholním rouše“289. K rozsudku se souhlasně vyjádřili pracující závodu Úpolen v Úpici, členové závodní organizace KSČ v trutnovském Kovomatu, zaměstnanci závodu Tesla ve Vrchlabí, či Krkonošské papírny v Hostinném. Zároveň článek informuje o tom, že „pracující lid Hradeckého kraje žádá oprávněně revisi klášterů a života v nich. Pochopil správně i tu skutečnost, že v době, kdy všichni hledáme další možnosti rozvoje péče o kulturní a zdravotní prospěch pracujících, leží ladem ohromné prostory poloprázdných a často zbytečně chátrajících klášterních budov. A lid

286

Pochodeň: Krajský orgán Komunistické strany Československa pro Hradecko. Hradec Králové: Krajský výbor KSČ, 1950, 7. duben 1950, str. 3. 287 Kláštery semeništěm zrady a špionáže. Pochodeň: Krajský orgán Komunistické strany Československa pro Hradecko. Hradec Králové: Krajský výbor KSČ, 1950, 7. duben 1950, str. 3. 288 Tamtéž. 289 Pracující lid proti zrádcům v mnišských kutnách. Pochodeň: Krajský orgán Komunistické strany Československa pro Hradecko. Hradec Králové: Krajský výbor KSČ, 1950, 30. květen 1950, str. 7.

63

jistě správně vidí. O nápravě nepochybujeme.“290 Vzhledem k tomu, že tento článek vyšel v rámci výtisku k 30. květnu 1950, lze odhadovat, že ona věta „A lid jistě správně vidí. O nápravě nepochybujeme.“ hovoří právě o „Akci K“, během níž byly ony poloprázdné klášterní budovy vyklizeny a nabídnuty k užívání lidu. Více se královehradecký týdenní k realizaci „Akce K“ nevyjadřuje.

6.3 Řády a kongregace Svatého stolce v podání Jindřicha Neulse a Miroslava Dvořáka Na úvod je nutno uvést, že stejně, jako se nelišil obraz římskokatolických řeholí v podání deníku Rudé právo a týdeníku Pochodeň, jsem přesvědčena, že se nebude lišit ani obraz, jenž pomocí propagandistické brožury Co se skrývalo za zdmi klášterů291 sestrojila dvojice autorů Jindřich Neuls a Miroslav Dvořák. Přesto jsem přesvědčena, že si tato brožura zaslouží moji pozornost a to opět ve třech rovinách. Nejprve bych ráda zjistila něco o původu a bližším účelu této propagandistické brožury. Následně se zaměřím na formální stránku tohoto spisu. Třetí rovinou mi bude přímo věcný obsah, který se pokusím sumarizovat a ilustrovat několika výňatky, které jsem shledala výstižnými. Na úplný závěr bych ráda shrnula veškeré poznatky, jež získám v této i v předchozích kapitolách, a pokusím se rekonstruovat onen státem vytvořený obraz římskokatolických řeholí s přihlédnutím k mediální reakci na „Akci K“, jež znamenala konec působnosti několika desítek klášterních domů v ČSR. Je nezpochybnitelné, že každá publikace má svého autora, ať již je jím jedna osoba, či celý kolektiv. Podobně má však většina knih také svého zadavatele. Celá řada literárních děl vzniká doslova na objednávku. Zadavatelem přitom může být konkrétní člověk, nakladatelství či instituce. V případě propagandistické brožury Co se skrývalo za zdmi klášterů nelze o totožnosti objednávajícího nikterak pochybovat. Byli jím zástupci ministerstva vnitra, již se na jejím vydání usnesli během již výše zmiňované porady na ministerstvu vnitra, která proběhla dne 25. března 1950.292 Dá se předpokládat, že k tomuto rozhodnutí dostali

290

Tamtéž. Neuls, Jindřich – Dvořák, Miroslav. Co se skrývalo za zdmi klášterů. Praha: Ministerstvo informací a osvěty, 1950. 292 VHA, f. 100/52, a. j. 91, sv. 14. 1950, 25. březen, Praha. – Zápis z porady na ministerstvu spravedlnosti o politické koncepci, režii a propagačním využití procesu s představiteli církevních řádů. In Bulínová, Marie – Janišová, Milena – Kaplan, Karel. Církevní komise ÚV KSČ 1949–1951 Edice dokumentů. Sv. 1, Církevní komise ÚV KSČ ("církevní šestka") duben 1949 – březen 1950. Brno: Doplněk, 1994, str. 419–423. 291

64

posvěcení od svých nadřízených na nejvyšších místech. Bezpochyby lze konstatovat, že propagandistická brožura byla sepsána na přání KSČ. Pro vypracování brožury byla ustanovena komise, která čítala pět členů, konkrétně soudruhy Dvořáka, Průšu, Hubu, Neulse a Střídu. Během porad dané komise měli být přítomni též zástupci propagačního oddělení ÚV KSČ. Hlavním koordinátorem měl být, a také zřejmě byl, Jindřich Neuls. Zadání pro tento kolektiv autorů znělo jasně. Vypracovat a sepsat literární útvar na základě dosavadních procesů s příslušníky klášterů a řádů z důvodu protistátní činnosti a vlastního procesu Machalka a spol., jehož cílem bude usvědčení Vatikánu i jeho posluhovačů v podobě římskokatolických řeholí z rozvratné činnosti proti lidové demokracii. Jak jsem již uvedla výše, celá publikace má být dle zadavatele sepsána živě a přesvědčivě. Co se týče členění práce, má k ní být přistupováno z dokumentárního hlediska. Brožura měla dle instrukcí vyjít prakticky ihned po vyřčení rozsudku nad obžalovanými řeholníky. Z tohoto důvodu na ni mělo být pracováno již během samotného procesu.293 Kniha nakonec vyšla v květnu roku 1950 v nákladu 15 500 výtisků při ceně 23 Kčs za kus.294 I díky tak rozsáhlému nákladu dnes nemám problém s její dostupností a mohu nyní přikročit k jejímu formálnímu rozboru. Literární počin Jindřicha Neulse a Miroslava Dvořáka čítá 149 stran a je vázán v měkkých deskách tmavé barvy. Co se týče obsahového členění, je rozdělena do osmnácti kapitol. Ty bych dále dle obsahu rozčlenila do tří skupin. První z nich jsou kapitoly úvodní a závěrečné. Již dle jejich názvu je jasné, že čtenáře nejprve uvádějí do dané problematiky (kapitoly „Ve jménu Vatikánu proti vlastnímu lidu“295, či „Před soudnou stolicí lidu“296) a na závěr vývody knihy shrnují a seznamují čtenáře s dalším děním v dané oblasti (kapitoly: „Republiku si od nikoho rozvracet nedáme!“297, „Ohlas procesu“298, či „Místo doslovu“299). Další skupinou jsou kapitoly, jež hovoří o provinění jednotlivých řádů. Jako příklad bych uvedla kapitolu „Jesuité – špioni a zrádci se staletou tradicí“300, či „ Premonstráti – organizátoři příprav k povstání“301. Poslední skupina je tvořena oddíly, jež se věnují problematice klášterů, či dalším přidruženým církevním záležitostem. Z těchto kapitol bych jmenovala např. „Opěrné body vyzvědačů a teroristů“302, „Aby chránili své državy, bohatství 293

Tamtéž, str. 423. Neuls, Jindřich – Dvořák, Miroslav. Co se skrývalo za zdmi klášterů. Praha: Ministerstvo informací a osvěty, 1950, poznámka vydavatele. 295 Tamtéž, str. 7–8. 296 Tamtéž, str. 9–10. 297 Tamtéž, str. 138–140. 298 Tamtéž, str. 141–148. 299 Tamtéž, str. 149. 300 Tamtéž, str. 50–61. 301 Tamtéž, str. 11–40. 302 Tamtéž, str. 94–101. 294

65

a výsady“303, či „Číhošťský „zázrak“ ve světle nových dokumentů“304. Pokud bych měla popsat formální stránku textu, jedná se o popis či vyprávění s četným zastoupením přímé řeči. Téměř polovina textu je přepisem rozhovorů mezi obviněnými a jejich vyšetřovateli, či jinými soudními figurami.305 Pomocí tohoto literárního stylu mělo zřejmě dojít k požadovanému dokumentárnímu vyznění celé publikace. Důležitější, nežli forma, je však obsah daného díla. Je zbytečné a pro moji práci též nepatřičné popisovat dle obsahové stránky každou kapitolu. Proto bych nyní přikročila k určité sumarizaci obsahu celé publikace, kterou místy proložím konkrétními úryvky. Přímé citace jsou dle mého názoru přínosné především proto, že si na jejich základě může čtenář udělat autentický obrázek o dobové propagandě. Hlavním tématem brožury je samozřejmě soudní proces Machalka a spol., jenž proběhl ve dnech 31. března až 5. dubna 1950. Publikace se snaží shrnout, co bylo během procesu obžalovaným prokázáno. V úvodu doslova tvrdí: „Zjištěné skutečnosti jsou žalujícími dokumenty o zločinné činnosti nepřítele maskujícího se navenek za svá vznešená řádová roucha.“306 Čtenář má pochopit, co se opravdu skrývá za zdmi klášterů. Autoři kapitolu po kapitole popisují jednotlivé fáze soudního procesu. Věnují nemalou pozornost jednotlivým řádům, které ve službách Vatikánu provádějí nejrůznější protistátní činnost. Premonstráti v čele s Augustinem Machalkou jsou vylíčeni jako vatikánští agenti, jejichž úkolem bylo zorganizovat povstání. Jezuité, které publikace nazývá špióny a zrádci se staletou tradicí, měli mimo špionážní činnosti neblaze působit na věřící a především na mládež. Podobným způsobem byli obviňováni též redemptoristé, františkáni či dominikáni. Je důležité zdůraznit, že publikace neusvědčuje a následně neodsuzuje pouze konkrétní obžalované, ale římskokatolické řády a kongregace jako takové. Opakovaně upozorňuje na hierarchický charakter těchto tradičních institucí a podotýká, že jestliže na vrcholu správy stojí představení z Vatikánu, nemohou tyto instituce plnit jinou funkci, nežli protistátní. Jako příklad bych uvedla výňatek: „Taková je demokracie u jesuitů. Pán nařídí, podřízený ani nemukne a příkaz provede – i kdyby šlo o vraždu.“307 Brožura se dle zadání nevyjadřuje pouze k monstrprocesu Machalka a spol., ale vykresluje také další trestnou činnost napojenou na klášterní soustavu v ČSR. Je zde např. připomenut tzv. Číhošťský zázrak, který měl být pečlivě připraven a proveden farářem Josefem Toufarem. Měli to být však obvinění Bohumil Vít Tajovský a Augustin Machalka, 303

Tamtéž str. 106–109. Tamtéž, str. 41–49. 305 Formát psaného dialogu je totožný s formátem, s nímž jsem se setkala na stranách Rudého práva (viz str. 54). 306 Neuls, Jindřich – Dvořák, Miroslav. Co se skrývalo za zdmi klášterů. Praha: Ministerstvo informací a osvěty, 1950, str. 7. 307 Tamtéž, str. 59. 304

66

kteří lživou zprávu o tomto „zázraku“ šířili mezi věřící a pobuřovali tak proti lidově demokratické zřízení. Publikace měla odsoudit nejen římskokatolické řády a kongregace, ale také celý Vatikán. Pozornost je proto věnována nejen činnosti klášterů v zahraničí, ale také vatikánské diplomacii, která má zasahovat do vnitřních záležitostí republiky a porušovat tak mezinárodní právo. V neposlední řadě jsou kláštery i další církevní instituce obviňovány ze zločinů ekonomických. Jsou zde vykreslováni jako velkostatkáři a kapitalističtí podnikatelé, kteří se nestydí vykořisťovat své okolí. I tento aspekt měl sehrát roli v jejich nenávisti k nově nastolenému socialistickému zřízení, které proti těmto vykořisťovatelům bojuje. Řeholnickou hamižnost publikace vykresluje takto: „S opatem Machalkou z Nové Říše se na klášterním bohatství podílelo ještě 15 mnichů. Opat Machalka byl sice – jak řekl jeho provisor Barták – malý diktátor, ale přesto se jinak ve svých 50 místnostech dobře snášeli.“308 Brožura je uzavřena přímými citacemi závěrečných řečí prokurátorů v rámci monstrprocesu, jemuž se publikace ponejvíce věnuje. Nesmí chybět ani rozsudky, které nad deseti obžalovanými vynesl státní soud v Praze dne 5. dubna 1950.309 Během čtení brožury jsem si nemohla nevšimnout, že témata i literární zpracování jednotlivých kapitol koresponduje s tématy, dikcí i stylem článků, které jsem objevila v Rudém Právu. Tato podobnost je pochopitelná, vždyť jeden z autorů, konkrétně Jindřich Neuls, neměl za úkol pouze koordinovat vypracování oné brožury, jeho úkolem bylo též zajistit kontakt s novináři a pravidelně jim poskytovat potřebné materiály o probíhajícím procesu.310 Nijak mě proto nepřekvapilo, když jsem zjistila, že ona kapitola nesoucí název „Místo doslovu“311 není nic jiného, než přetištěný výše zmiňovaný článek z Rudého práva, jenž vyšel dne 19. dubna 1950, nesoucí název „O návratu katolických řádů k náboženskému poslání“312. Na závěr bych ráda dodala, že celá kniha je ilustrována četnými fotografiemi a jednou karikaturou. Jak bylo stanoveno v úvodu této kapitoly, nyní nastal čas přikročit k souhrnu, jenž by měl vést ke konečnému vykreslení státem vykonstruovaného obrazu římskokatolických řeholí. Zjistila jsem, že za účelem diskreditace a dehonestace těchto tradičních církevních

308

Tamtéž, str. 109. Tamtéž, str. 7–149. 310 VHA, f. 100/52, a. j. 91, sv. 14. 1950, 25. březen, Praha. – Zápis z porady na ministerstvu spravedlnosti o politické koncepci, režii a propagačním využití procesu s představiteli církevních řádů. In Bulínová, Marie – Janišová, Milena – Kaplan, Karel. Církevní komise ÚV KSČ 1949–1951 Edice dokumentů. Sv. 1, Církevní komise ÚV KSČ ("církevní šestka") duben 1949 – březen 1950. Brno: Doplněk, 1994, str. 423. 311 Neuls, Jindřich – Dvořák, Miroslav. Co se skrývalo za zdmi klášterů. Praha: Ministerstvo informací a osvěty, 1950, str. 149 312 O návratu katolických řádů k náboženskému poslání. Rudé právo: ústřední orgán Komunistické strany Československa. Praha: Ústřední výbor KSČ, 19. duben 1950, str. 1. 309

67

institucí byl zinscenován politický monstrproces, který je znám pod názvem Machalka a spol. Probíhal mezi 31. květnem a 5. dubnem 1950 a posloužil jako záminka k následné „Akci K“, jež se uskutečnila o týden později. Řádoví kněží, stejně jako instituce, ze kterých pocházeli, byli obviněni a následně odsouzeni za velezradu a špionáž. Celá klášterní síť byla veřejnosti prezentována jako zázemí pro nejrůznější protistátní činnost. V klášterech byly uchovávány zbraně, ukrývali se zde zločinci či fungovaly jako „přepážky“ špionážních agentů. Řeholní domy byly vykresleny jako centra protistátní činnosti, jejichž jediným úkolem bylo rozvrátit lidově demokratické zřízení v ČSR. Výjimkou nebylo též označení vybraných klášterů a jejich představitelů za kolaboranty, kteří během druhé světové války spolupracovali s nacisty, popřípadě s nacionalistickými „banderovskými bandami“. Byl to však Vatikán, kdo byl označen za iniciátora a hlavního organizátora protistátní činnosti, jenž dával řádům i jejich příslušníkům rozkazy, které pro ně byly závazné. Právě díky tomuto dominantnímu postavení byl nakonec Svatý stolec označen za hlavního viníka a strůjce veškeré trestné činnosti obžalovaných i všech ostatních církevních institucí. Ve spolupráci s americkými kapitalisty měl Vatikán usilovat o rozvrácení lidově demokratického zřízení v ČSR a o následnou restauraci kapitalismu. Měl chtít dokonce vytvořit středoevropskou federaci pod vládou habsburské dynastie a imperialistického kapitálu. Těchto cílů byl ochoten spolu s kapitalisty dosáhnout za každou cenu. Proto od církevních řádů očekával především špionážní služby, které by mu, spolu s Amerikou, zajistily dostatek informací pro případné rozpoutání nové světové války. Kromě výzvědné činnosti, kterou byly pověřeny všechny kláštery, měli premonstráti připravovat ozbrojené povstání, jezuité a redemptoristé měli narušovat mravní výchovu československé mládeže a úkolem františkánů byla sabotáž socialistické výstavby vesnice, či příprava venkovského ozbrojeného povstání. Sečteno a podtrženo, církevní řády a jejich domy byly vykresleny jako nebezpečné zbraně reakce proti lidově demokratickému zřízení a výborný nástroj zahraniční špionáže, jež působí v republice proti republice. Vedle vyobrazení klášterů jako zločinných institucí jsou řády a jejich domy též obviňovány z majetnictví a hamižnosti. Příslušníci řádů jsou vykresleni jako kapitalističtí velkostatkáři, kteří žijí v zámcích a obklopují se zlatem v době, kdy jejich spoluobčané trpí nouzí. Logickým a také jediným možným řešením pak byla ona eliminace této hrozby, která se uskutečnila v noci z 13. na 14. dubn 1950. Veřejnost o ní byla informována o pět dní později, kdy jí bylo vysvětleno, že k soustředění řeholníků do několika vybraných klášterů bylo přistoupeno právě z důvodu jejich prokázané protistátní činnosti. V novém domově pak měli mít řeholníci možnost v adekvátních prostorách rozvíjet své náboženské poslání.

68

Veřejnost byla zároveň ujištěna, že uvolněné kláštery budou využity novým, pro lid výhodnějším způsobem. Státní moci se díky tomuto scénáři podařilo prakticky nemožné. Bez většího povšimnutí a reakce veřejnosti odstranila jeden z nejpevnějších pilířů římskokatolické církve. Tato taktika očernění a následného „logického“ odstranění nepřítele byla komunisty použita ještě několikrát.313 V tomto konkrétním případě však byla provedena dokonale. Důkazem toho je i fakt, že následky „Akce K“ nejsou v ČR vyřešeny dodnes. A je otázkou, zda kdy budou.

313

Dalším příkladem může být postoj a vztah státu k papežské nunciatuře, k politickým odpůrcům a nakonec i k vlastním „nepohodlným“ lidem.

69

7. Další osudy P. Václava Pitruna Nyní jsem již schopna říci nejen to, co se v noci z 13. na 14. dubna 1950 v HK u kláštera jezuitů odehrálo, či co této akci předcházelo a jaké měla tato událost pro majetek kláštera následky. Vím také, jak byla celá „Akce K“ legitimizována, či jak byly řehole, jako tradiční římskokatolické instituce veřejnosti vykresleny. Poslední úroveň, která musí být poodhalena, je tedy rovina onoho konkrétního životního osudu, jenž byl státním zásahem proti římskokatolickým řádům a kongregacím nesmazatelně poznamenán. Na několika stranách se proto pokusím vylíčit další osudy jezuity P. Václava Pitruna, jenž byl spolu se svými řádovými bratry „odsunut“ z královehradeckého kláštera TJ. Budu sledovat nejprve jeho cestu z centralizačního kláštera do kláštera internačního i jeho následný pobyt v zařízení v Králíkách. Mimo moji pozornost nezůstane ani soudní proces, v rámci kterého byl P. Václav Pitrun dne 12. května 1960 odsouzen k odnětí svobody na dobu čtyř let.314 Zaměřím se jak na přípravu onoho procesu, jenž vešel do historie pod názvem Plaček a spol., tak na samotný průběh vyšetřování i následný rozsudek, jenž vynesl krajský soud v HK. Během celé kapitoly, pokud mi to prameny dovolí, upřu svoji pozornost především na osobu P. Václava Pitruna. V případech, kde to nebude díky nedostatečné pramenné základně možné, pokusím se alespoň vykreslit prostředí, v němž páter Václav Pitrun pobýval.

7.1 P. Václav Pitrun centralizovaný a internovaný Jak již bylo několikrát řečeno, P. Václav Pitrun315 byl stejně jako jeho řádoví spolubratři oné osudné noci centralizován. Stejně jako všichni ostatní řeholníci i on musel najít nový domov v jednom ze sběrných klášterů, které byly určeny k soustředění vybraných římskokatolických řádů a kongregací. Ráda bych nyní přikročila k výčtu jednotlivých 314

ABS, f. V/HK, V-1344 HK, 1. část – Skupinový vyšetřovací svazek č. 328, str. 87–94. Václav Pitrun se narodil 19. srpna 1913 v Kelči u Hranic. Prošel nejprve velehradským gymnáziem a v roce 1931 vstupuje do tamního noviciátu. Jeho další cesta vedla do Belgie, kde se v Lovaně věnoval studiu filozofie. Během druhé světové války svá studia dokončil na provinčním teologickém ústavu Svatého Ignáce, který byl později přesunut na Strahov. V roce 1944 byl vysvěcen na podjáhna a jáhna. Ten samý rok mělo dojít i k vysvěcení na kněze, ale dříve, než se tak mohlo stát, byl zatčen gestapem, odsouzen a následně odvezen do Terezína. Na kněze mohl být vysvěcen až po válce, tedy 29. června 1945. Po válce se věnoval další dva roky vlastnímu sebevzdělání. Teologii dostudoval v zahraničí, přesněji v Heytroph College v Anglii a v Rhyl v severním Walesu. Do vlasti se vrací v roce 1947 a je nejprve umístěn jako generální prefekt konviktu na gymnáziu v Bohosudově. V této funkci se však neosvědčil, a tak byl v roce 1949 poslán do HK, kde se stal ředitelem Mariánských družin studentů, mužů a jinochů, či prováděl pastorační práce. (Pavlík, Jan. Vzpomínky na zemřelé jezuity, narozené v Čechách, na Moravě a v moravském Slezsku od roku 1814. Olomouc: Refugium Velehrad-Roma, 2011, str. 545–546.) 315

70

zařízení, kterými tento služebník Boží prošel. Stejně tak bych ráda zjistila, jak vypadal jeho běžný den, jaké činnosti zde prováděl, či s kým byl denně ve styku. Bohužel, jak již bylo naznačeno v úvodu práce, pro zodpovězení těchto otázek se nedochovaly prameny. Jsem schopna zjistit, v kterých klášterech a také v jaké časovém rozmezí zde P. Václav Pitrun pobýval. Ovšem, co se týče jeho další činnosti, jeho pracovních povinností či jeho postavení v těchto zařízeních, jsem v koncích. Archivní materiály centralizačních i internačního kláštera nás informují pouze a především o administrativních záležitostech. Dochovaly se složky situačních zpráv, jmenné seznamy řeholníků, žádosti o propuštění či celá řada protokolů a hlášení.316 Komplexnější informace o jednotlivých osobách v nich však zcela chybí. Proto jsem nucena k této kapitole přistoupit specifickým způsobem. Nejprve se pokusím popsat fungování centralizačního kláštera jako instituce či zařízení. K tomuto problému přikročím ve stručnosti, až heslovitě, především z toho důvodu, že se této problematice věnuje nejedna kvalitní publikace.317 Jsem přesvědčena, že centralizační a internační kláštery v ČSR by si zasloužily pozornost mnohem větší, například v podobě samostatné studie, ale v mé práci na to bohužel není místo. Nehledě na to, že rozbor fungování těchto objektů ani není cílem této práce. V jednotlivých střediscích se mimo časového vymezení pobytu P. Václava Pitruna zaměřím na zajímavosti, či atypické záležitosti, jež se v době pobytu pátera v klášterech odehrály. Tato kapitola proto bude spíše než životopisem popisem prostředí, v němž P. Václav Pitrun žil až do svého zatčení dne 28. ledna 1960.318 Nejprve tedy fungování centralizačních klášterů jako specifických, nově vytvořených institucí. Systém vedení a správy těchto objektů se pokusím poodhalit na základě plánu, jenž vypracoval s největší pravděpodobností SÚC, který měl posloužit jako návod k řízení těchto nově zřízených zařízení.319 Tato centralizační střediska byla definována jako objekty, v nichž jsou soustředěni řeholníci za účelem politické převýchovy. Jejich úkolem bylo diferencovat pokrokové řeholníky od vyložených nepřátel lidově demokratického zřízení a postupně je připravit pro duchovní správu. Těchto cílů má být dosaženo vedle jiných výchovných

316

Např.ABS, f. H-718 MV, sv. 4, 6, 7, 8., NA, f. SÚC, k. 83, inv. č. 109., či NA, f. SÚC, k. 86, inv. č. 109. Jedná se například o publikace: Balík, Stanislav – Hanuš, Jiří. Katolická církev v Československu 1945–1989. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2013., Pavlík, Jan. Budou vás vydávat soudům: dějiny české provincie T.J. v době komunistického útlaku v letech 1950-1990. Praha: Societas, 1995., či již mnohokrát citovaná publikace Vlček, Vojtěch. Perzekuce mužských řádů a kongregací komunistickým režimem 1948–1964. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 2004. 318 ABS, f. B 5, 944286 MV, str. 194. 319 NA, f. 100/24, sv. 49, a. j. 868, str. 241–258. 1950, Praha – Organizační řád pro centralizační kláštery a pokyny pro zmocněnce dosazené do vyklizených klášterů. In Akce K – likvidace klášterů v roce 1950: Dokumenty a přehledy. 2. část. Praha: ÚSD, 1993, str. 84–99. Prakticky totožný organizační plán se dochoval v ABS (ABS, f. H-718 MV, sv. 1, str. 381–390.). 317

71

prostředků i výchovnými momenty manuální práce.320 Sám organizační řád považuje jím řízenou instituci za zařízení vězeňského charakteru. Důkazem tohoto tvrzení je i fakt, že jejím organizačním vedoucím má být vězeňský odborník, či to, že je veřejný řád, platící v těchto objektech, nazýván vězeňským. Tuto skutečnost podporují také další charakteristiky těchto zařízení. Je zde striktně zakázán jakýkoli styk mezi řeholníky a veřejností321, budovy dnem i nocí střeží příslušníci SNB i samotný denní program odpovídá spíše věznici, než klášteru. Řeholníci musí dodržovat přísný režim, jsou povinni vykonávat přidělené práce a jsou vystaveni neustálé kontrole a dohledu z řad pracovníků SÚC. Některé aspekty fungování centralizačních středisek umožňovaly soustředěným řeholníkům vést alespoň částečně běžný řeholní život. Nacházelo se zde kulturní středisko, měla zde být dobře vybavená knihovna, či se měly každý den sloužit mše. Vedle manuální práce měl na převýchovu řeholníků působit též politický vedoucí, jenž je měl během politické výchovy za pomocí přednášek či vhodných filmů získat pro režim. O fungování centralizačního kláštera mělo jeho vedení každý týden vypracovat zprávu, která měla být odeslána hlavnímu správci tohoto zařízení, jímž byl SÚC.322 Co se týče klášterů internačních, v některých aspektech se od fungování centralizačních klášterů odlišovaly, v jiných shodovaly. Všeobecně lze konstatovat, že internační klášter byl přísnější a totalitnější formou centralizačních středisek. Důkazem může být fakt, že nejpřísnějším trestem pro řeholníky v centralizačních klášterech bylo v návaznosti na domluvu, odebrání výhod, půst, tvrdé lože po práci či samovazbu, právě přemístění do internačního kláštera.323 Nyní bych ráda přistoupila k výčtu jednotlivých zařízení, kterými P. Václav Pitrun mezi lety 1950 až 1960 prošel. Prvním z nich byl centralizační klášter v Bohosudově, jenž vznikl transformací původního kláštera jezuitů dne 14. dubna 1950. S jistotou mohu říci, že zde páter Václav Pitrun pobýval od prvního dne vzniku, konkrétněji od 12. 30 hodin. Spolu s ním zde bylo tentýž den do 18. 00 hodin soustředěno dalších 195 jezuitským bratří.324 Vedení kláštera informovalo svůj nadřízený úřad v pravidelných zprávách. Díky nim dnes víme, že kádrový referent označil centralizované příslušníky řádu TJ za náboženské fanatiky a z politického hlediska za nespolehlivé. Co se týče pracovních záležitostí, všichni dle hlášení

320

ABS, f. H-718 MV, sv. 1, str. 381. Toto opatření platilo především v prvních týdnech po centralizaci, ale i následně musel být veškerý kontakt s okolím i rodinnými příslušníky nejprve schválen SÚC. 322 NA, f. 100/24, sv. 49, a. j. 868, str. 241–258. 1950, Praha – Organizační řád pro centralizační kláštery a pokyny pro zmocněnce dosazené do vyklizených klášterů. In Akce K – likvidace klášterů v roce 1950: Dokumenty a přehledy. 2. část. Praha: ÚSD, 1993, str. 84–95. 323 Tamtéž, str. 94. 324 NA, f. SÚC, k. 83, inv. č. 109, volný list – Zpráva o centralizaci, dne 14. 4. 1950. 321

72

plní pracovní normu jako běžní nezapracovaní na 60 %.325 Dozvídáme se také o útěku dvou řeholníků, konkrétně jezuity Jana Krajcara a Josefa Strmiska, kteří se přes sklep prokopali do bytu kostelníka, odkud pronikli do kostela a utekli neznámo kam. Jako trest byla pro ostatní členy řádu uzavřena kaple a na přechodnou dobu bylo zakázáno sloužit mše.326 Vedení kláštera muselo řešit i mnohem běžnější problémy. Prakticky v každé situační zprávě je řešena problematika technického stavu budovy, problematika nedostatku pracovního vytížení pro řeholníky či fakt, že v okolí kláštera nepůsobí žádný politicky spolehlivý zubař a řeholníci proto trpí silnými bolestmi zubů.327 P. Václav Pitrun byl zřejmě z kázeňských důvodů přemístěn do internačního kláštera v Želivu dne 9. srpna 1950.328 Co se týče dalších osudů toho centralizačního kláštera, byl zrušen jen několik měsíců po odchodu pátera Pitruna, tedy 17. listopadu 1950. Objekt tímto dnem přešel do užívání řádu Křížových sester.329 Další institucí, jejíž „péčí“ P. Vaclav Pitrun prošel, byl již zmiňovaný internační klášter v Želivu. Zde pobýval od 9. srpna 1950 a setrval zde až do jeho zrušení. Během necelých šesti let, jež tu královehradecký jezuita strávil, se zde musel vypořádat s celou řadou vyostřených situací. Nejprve měl on, či jeho bratr P. Bernard Pitrun, plánovat v roce 1952 útěk za pomoci strážmistra Albrechta, který byl však odhalen dříve, než mohl být realizován.330 O rok později byl nařčen z protistátní činnosti. Ve zprávě Krajské správy státní bezpečnosti Jihlava byl vykreslen jako osoba, která veškeré poznatky, o kterých se mezi příslušníky v internačním klášteře mluví, posílal v dopisech civilním osobám.331 Obě tyto záležitosti jistě přispěly k faktu, že v době, kdy byli umírnění řeholníci z internace propouštěni, P. Václavu Pitrunovi byla žádost na propuštění zamítnuta. Byl připsán na seznam řeholníků, kteří nepřipadají v úvahu k propuštění z důvodu jejich trestné činnosti. Co se týče časového zařazení, je tento dokument označen datem 17. listopadu 1954.332 Aby 325

NA, f. SÚC, k. 83, inv. č. 109, volný list – Kádrový posudek, dne 21. 7. 1950. NA, f. SÚC, k. 83, inv. č. 109, volný list – Situační zpráva, dne 15. 6. 1950. 327 NA, f. SÚC, k. 83, inv. č. 109, volný list – Situační správa, dne 23. 4. 1950. Další podobné informace jsem nalezla v dokumentech: NA, f. SÚC, k. 83, inv. č. 109, volný list – Situační správa, dne 29. 5. 1950., či NA, f. SÚC, k. 83, inv. č. 109, volný list – Situační správa, dne 15. 6. 1950. 328 Tento přesun jsem schopna přesně datovat díky dochované korespondenci mezi JNV HK a centralizačním klášterem v Bohosudově, v rámci které byl řešen další osud soukromého majetku P. Václava Pitruna (SOkA HK, f. HK – JNV, k. 15, inv. č. 78, volný list – Korespondence (JNV HK – Bohosudov – Osek). V jiném dokumentu je příjezd P. Václava Pitruna do Želivu datován k 10. srpnu 1950 (ABS, f. H-718 MV, sv. 6, str. 247.). 329 NA, f. SÚC, k. 83, inv. č. 109, volný list – Protokol, dne 17. 11. 1950. 330 ABS, f. H-718 MV, sv. 6, str. 244. 331 Je zajímavé, že v dané zprávě se vyskytuje též hlášení na jezuitu Vojtěcha Peška, který měl vypracovat jmenný seznam všech řeholníků, kteří byli internování v Želivu, přičemž tento seznam měl sloužit jako zdroj informací pro rádio Svobodná Evropa či pro Vatikán. (ABS, f. H-718 MV, sv. 8, str. 20.) Jedná se o toho samého Vojtěcha Peška, který je později spolu s P. Václavem Pitrunem zatčen, obviněn a následně odsouzen v procesu Plaček a spol. 332 I zde se setkávám se jmény Pitrunových budoucích spoluobžalovaných, jedná se konkrétně o Bohumila Plačka a již zmiňovaného Vojtěcha Peška. (ABS, f. H-718 MV, sv. 8, str. 28.) 326

73

mohlo dojít k vypracování těchto zpráv, musela státní bezpečnost získat informace přímo od zdroje. K tomuto účelu byli řeholníci „verbováni“ ke spolupráci. Dochovaly se četné záznamy o pohovorech s řeholníky, jež byli pro „verbovku“ vytipováni.333 Bohužel záznamy o konečném výsledku těchto náborových pohovorů se mi nepodařilo dohledat. Profil takto vytipovaného řeholníka vypadal např. takto: „Jeřábek, Vladimír, nar. 25. 2. 1889, redemptorista. Jmenovaný si podal žádost o propuštění. Pracoval by manuelně v Chemodroze v Brně, kam by se odstěhoval. V hovoru prohlásil, že věří, že socialismus ovládne a bláhový takový kněz, který tomu nevěří, ten je prý hloupý. Znovu tak, jako ostatní doby, otrokářská, feudální a jiné světy ovládly, rovněž tak ovládne socialismus. Jmenovaný v pohovoru neprojevil žádného jiného přání. Dle mého názoru je to osoba, která by mohla připadnout v úvahu na podání návrhu na vázání.“334 Osazenstvo internačního kláštera tedy nebylo striktně rozděleno na „dobré“ a „špatné“, celá řada osob se pohybovala na rozhraní. O tom, že internační klášter byl nehostinným místem, nám nepodávají zprávy pouze četné žádosti o propuštění335, ochota řeholníků ke spolupráci, ale také např. záznam o sebevraždě, ke které došlo 15. května 1953. V tento den, byl na tamních toaletách objeven řeholník kongregace těšitelů Jan Glaser mrtev. Měl se oběsit na prádelní šňůře. Dle vyšetřování se měli ostatní řeholníci domnívat, že tak učinil kvůli své srdeční chorobě, ke které se přidružil zánět středního ucha, který byl údajně velice bolestivý. K sebevraždě se měl uchýlit v náhlém pomatení smyslů. Přesto i zpráva uvádí, že „mezi řeholníky sice někdy říkal, že internace na něho hodně působí, že kdyby neměl víru, že by si něco udělal.“336 Těmto jeho „řečem“, však pro jeho jinak veselou povahu nebyla věnována pozornost.337 Zůstává otázkou, jaký byl opravdový důvod Glaserova úmrtí, zvláště když si uvědomíme, že v římskokatolické věrouce je sebevražda považována za smrtelný hřích. Internační klášter v Želivu, stejně jako většina centralizačních klášterů, byl nakonec zrušen. Politické byro ÚV KSČ se na tom usneslo dne 20. září 1954, kdy rozhodlo o konečném zrušení internace řeholníků a řeholnic. Dle plánu mělo dojít k postupnému propouštění kladně se projevujících řeholníků a to od prosince 1954. Zbylí řeholníci měli být přemístěni do kláštera v Králíkach, který již neměl mít charakter kláštera centralizačního. Měl

333

Např. Tamtéž, str. 71–72., Tamtéž, str. 90–92., či Tamtéž, str. 182–187. ABS, f. H-718 MV, sv. 8, str. 71. 335 Např. ABS, f. H-718 MV, sv. 7, str. 21–57. 336 Tamtéž, str. 199. 337 Tamtéž, str. 197–201. 334

74

přejít do správy Charity a neměl již být střežen příslušníky SNB.338 Na základě tohoto rozhodnutí byl vypracován podrobný propouštěcí plán339, který byl následně systematicky plněn. Samozřejmě, celá akce se poněkud protáhla a ke konečné likvidaci internační kláštera Želiv dochází až v březnu roku 1956.340 Poslední řeholníci, kteří zde zůstali, mezi nimi i P. Václav Pitrun, byli přesunuti dne 3. dubna 1956.341 Vyklizená klášterní budova pak připadla dle návrhu zdravotnického odboru rady KNV v Jihlavě psychiatrické léčebně v Havlíčkově Brodě.342 Další cesta P. Václava Pitruna tak směřovala do kláštera Charity v Králíkách, kam byl převezen spolu se 77 dalšími řeholníky dne 3. dubna 1956. Dle plánu měl být umístěn na pokoji č. 31 a jeho novými spolubydlícími se měli stát Josef Lackovič a Antonín Lepka.343 Přesto, že nově reorganizovaný klášter v Králíkách již neměl být zařízením centralizačním, ba dokonce internačním, některé charakteristiky těchto zařízení si ponechal. Řeholníci měli být nadále drženi v izolaci od svého okolí. Návštěvy příbuzných se udělovaly pouze za odměnu a přijímat návštěvy směli mniši pouze v předem stanovenou dobu i místě. Řeholníci se nadále nesměli volně pohybovat mimo klášter a jejich styk s civilním obyvatelstvem, například při práci, byl bedlivě sledován. Striktně zakázána byla také jakákoli duchovní činnost řeholníků mimo zdi kláštera.344 V těchto podmínkách se v květnu roku 1956 ocitlo 101 řeholníků, přičemž nejširší zastoupení zde měl právě řád jezuitů (39 řádových bratří).345 Co se dělo v letech pobytu v tomto klášteře přímo P. Václavu Pitrunovi, bohužel nejsem schopna z dokumentů zjistit. Vím pouze, že značná část zde umístěných řeholníků chtěla odejít a valná většina z nich také nakonec odešla do „civilu“.346 Samozřejmě propouštění neprobíhalo nijak rychle. K 10. červnu roku 1957 byl počet soustředěných řeholníků 77347, o necelý rok později, tedy 12. ledna 1958, se tento stav snížil pouze o pět osob. K největší vlně propouštění došlo až v důsledku toho, že bylo třeba vyklidit objekt pro nové účely.348 Zdůrazněn byl však také fakt, že po realizaci akce „PÁTER“, již není třeba zbylé řeholníky v klášteře držet.349 Mezi 338

ABS, f. H-718 MV, sv. 8, str. 105–106. Tamtéž, str. 93–177. 340 NA, f. SÚC, k. 86, inv. č. 109, volný list – Likvidace IK Želiv, dne 19. 3. 1956. 341 ABS, f. H-718 MV, sv. 4, str. 173–174. 342 NA, f. SÚC, k. 86, inv. č. 109, volný list – Přidělení kláštera v Želivě, dne 20. 9. 1955. 343 ABS, f. H-718 MV, sv. 4, str. 178. 344 Tamtéž, str. 191. 345 Tamtéž, str. 188. 346 Tamtéž, str. 193–207. 347 Tamtéž, str. 209. 348 Tamtéž, str. 286. 349 Tamtéž, str. 279. Akce „PÁTER“ je označení pro vyšetřování, zatčení a následné odsouzení skupiny jezuitů v procesech, vedených proti tomuto řádu v roce 1960. Jako příklad bych uvedla proces, který dnes známe pod názvem Plaček a spol. V tomto procesu byli odsouzeni následující řeholníci: Bohumil Plaček, Vojtěch Pešek, 339

75

14. a 16. prosincem 1960 bylo propuštěno z celkového počtu 60 řeholníků 42 osob. Zbylých 18 zde bylo ponecháno, aby do příchodu nových obyvatel spravovali klášterní hospodářství.350 Novými nájemníky se staly řeholnice řádu Neposkvrněného Početí Panny Marie.351 Tyto záležitosti však probíhají v době, kdy již P. Václav Pitrun tento objekt neobývá. Na konci roku 1960 je již ve vězení, po tom, co byl zatčen a o několik měsíců později odsouzen. Nyní bych proto ráda přistoupila k vykreslení oné akce „PÁTER“, jejíž závěr znamenal pro P. Václava Pitruna definitivní ztrátu svobody.

7.2 P. Václav Pitrun obžalovaný a odsouzený Jak již bylo několikrát řečeno výše, P. Václav Pitrun byl odsouzen dne 12. května 1960 za podvracení republiky ke čtyřem letům vězení.352 Mým cílem bude nyní zjistit, co předcházelo a jak byl proces, jenž vešel do historie pod názvem Plaček a spol., připravován. Zaměřím se samozřejmě také na samotné vyšetřování, průběh soudního přelíčení i rozsudek, jenž nakonec vynesl krajský soud v HK. V tomto procesu nebyl P. Václav Pitrun souzen sám, proto se budu nejprve věnovat celé skupině a až následně se zaměřím na jeho osobu a zjistím, jakou roli měl v celém případu sehrát. Na úplný závěr na základě literatury stručně popíši, jak vypadal život tohoto královehradeckého jezuity po vynesení rozsudku i po jeho následném propuštění. Nejprve tedy něco k samotné přípravě procesu s jezuity, jejž známe pod názvem Plaček a spol., a který byl státní bezpečností plánován pod krycím názvem akce „PÁTER (II)“.353 Jak je uvedeno v poznámce pod čarou, akce označená jako „PÁTER“ byla zřejmě Karel Ševela, Václav Pitrun, František Slavík a Buhumil Kovář. Dalším příkladem může být proces A. Zgarbík a spol., či Sitkey a spol. (Vlček, Vojtěch. Perzekuce mužských řádů a kongregací komunistickým režimem 1948– 1964. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 2004, str. 146) 350 ABS, f. H-718 MV, sv. 4, str. 283–284. 351 Tamtéž, str. 286. 352 ABS, f. V/HK, V-1344 HK, 1. část – Skupinový vyšetřovací svazek č. 328, str. 87–94. 353 Ve všech mnou prostudovaných materiálech týkajících se akce „PÁTER“ panuje určitá terminologická nejednotnost. Akce namířená proti jezuitům v čele s Bohumilem Plačkem je nazývána „PÁTER“ taktéž „PÁTER II“. Označením akce „PÁTER“ je však v dokumentech užíváno také pro skupinu ostravských jezuitů, kteří byli obžalováni a následně odsouzeni v soudním procesu, který je znám pod názvem A. Zgarbík a spol. Tato terminologická nevyjasněnost je dána zřejmě tím, že oba procesy byly navzájem propojené, přičemž ten ostravský byl chápán jako zastřešující. Další možností je, že označení akce „PÁTER“ náleželo celému plánu na postup proti jezuitům v roce 1960. Příprava procesu Plaček a spol. tak zřejmě měla správné označení akce „PÁTER II“, protože chronologicky navazuje na ostravský případ, jenž byl největším soudním procesem s řeholníky vůbec. Více informací o procesu A. Zgarbík a spol. naleznete např. v knize: Vlček, Vojtěch. Perzekuce mužských řádů a kongregací komunistickým režimem 1948–1964. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 2004.

76

zaměřena proti jezuitům na celém československém území, přičemž akce „PÁTER II“ byla namířena přímo proti skupině kolem Bohumila Plačka. První zmínky o plánování procesu proti této skupině řeholníků se objevují již v listopadu roku 1959. Na poradě orgánů ministerstva

vnitra

o celostátní akci proti řádu TJ je konstatováno, že se již v této době nacházelo 15 příslušníků řádu jezuitů ve vazbě. Výsledky vyšetřování těchto osob pak poukázaly na další představitele řádu TJ, kteří se měli zapojit do protistátní činnosti. Již zde jsou zmíněna jména Františka Slavíka a Bohumila Kováře, stejně jako je zde uvedeno, že se měl v roce 1952 stát Bohumil Plaček tajným provinciálem TJ.354 Orgány ministerstva vnitra nakonec získaly na základě výpovědí uvězněných příslušníků řádu TJ dostatek informací a byly schopny vypracovat samostatný skupinový operativní svazek, jenž byl nazván akce „PÁTER II“. Tento spis byl rozpracován proti skupině osob, která „pracuje ve spojení s ilegálním vedením řádu jezuitů proti státnímu zřízení. Pitrun, Pešek a Plaček byli pověřeni tajnými funkcemi a po zatčení ilegálního vedení do těchto funkcí nastoupili. Slavík a Kovář byli napojeni na pražskou skupinu jesuitů a připravují mládež pro potřeby řádu.“355 Jako zdůvodnění bylo uvedeno, že výše zmíněné osoby, k nimž byli postupně přičleněni také Karel Ševela, Štefan Machalovič356 a Josef Vaněčka, byly ve spojení s ilegálním vedením řádu, které mělo přijímat a svoji činnost podřizovat tajným instrukcím, jež dostávalo od centrálního vedení řádu ve Vatikánu. V jeho službách měli uskutečňovat v ČSR nepřátelský protistátní program, zaměřený na boj proti socialismu a komunismu. Měli rozšiřovat zprávy západních vysílačů, včetně zpráv z Vatikánu, či schvalovat maďarskou kontrarevoluci.357 Mimo jiné měli také připravovat ilegální výběr kádrů pro řád TJ, měli zajišťovat jejich výchovu a výuku, která v jednotlivých případech končila vysvěcením. Ilegální vedení jezuitského řádu mělo prostřednictvím výše uvedených osob uskutečňovat tzv. týdenní rekreační neděle a měsíční „obnovy“. Těchto schůzí se měli účastnit všichni králičtí jezuité. Měli zde přijímat z úst výše zmiňovaných pokyny jejich ilegálního vedení, měly zde být čteny a následně vedeny debaty o zprávách z produkce Svobodné Evropy či Vatikánu, stejně jako zde měly probíhat debaty na téma maďarská kontrarevoluce, či pád socialistického zřízení v ČSR. V souvislosti s touto činností byli všichni výše zmiňovaní „rozpracováni“.358 354

ABS, f. B 5, 944286 MV, str. 121. Tamtéž, str. 1. 356 Jednalo se o redemptoristu slovenské viceprovincie. 357 ABS, f. B 5, 944286 MV, str. 14. 358 Tamtéž, str. 3–4. 355

77

O každém z podezřelých byly shromážděny veškeré informace, které měly tehdejší bezpečnostní složky k dispozici. V konečné zprávě je P. Václav Pitrun vykreslen jako osoba, jež se od roku 1949 podílela na velezrádné činnosti. Jako zástupce královehradecké diecéze se měl účastnit tajných ilegálních schůzí, v jejichž čele stál biskup Štěpán Trochta. Později mělo být konání těchto protistátních schůzí z bezpečnostních důvodů omezeno. V roce 1955 byla tato skupina, jež se scházela a intrikovala proti republice, odsouzena pro velezradu. Pitrun však nebyl ani vyslýchán. Dalším proviněním byl jeho údajný ilegální písemný styk s jezuitou Malušem, který měl působit v koleji Russien ve Vatikánu. Přes svého bratra, jenž byl umístěn v zařízení na Moravci, měl od tohoto spolubratra obdržet různé knihy. Nesmělo být také opomenuto, že další Pitrůnův bratr byl světským knězem, který uprchl v roce 1949 ilegálně do zahraničí a v roce 1960 měl sloužit jako agent Vatikánu v Rakousku. Po zatčení ostravských jezuitů byla u P. Václava Pitruna provedena dne 16. října 1959 domovní prohlídka, při které byl objeven materiál, jenž prokazoval, že jejich majitel stále pracuje proti stávajícímu zřízení. Byla u něj objevena protisocialistická báseň „Znám své“, byly zabaveny strojově psané radiové relace z vatikánského rozhlasu, či papežská encyklika Rerum Novarum – Lva XIII. Pitrunovu trestnou činnost měly dokládat také protokolární výpovědi zatčených ostravských jezuitů.359 Po tom, co byly získány veškeré podklady, přistoupila Krajská správa ministerstva vnitra (dále jen KS–MV) v HK k plánování a následné realizaci akce proti výše jmenovaným.360 K zatčení Vojtěcha Peška, Bohumila Plačka, Karla Ševely, již se nacházeli v centralizačním klášteře v Králíkách, Františka Slavíka a Bohumila Kováře, již pobývali v Robousích, okres Jičín, nakonec došlo dne 26. ledna 1960. U všech jmenovaných v ten samý den proběhla též domovní prohlídka, během které byl zabaven materiál, který měl později posloužit jako důkaz jejich protistátní činnosti. O dva dny později, tedy 28. ledna 1960 byl zatčen i sám P. Václav Pitrun. Důvodem mělo být částečné doznání Bohumila Kováře, který měl vypovědět, že to byl právě Pitrun, kdo je v Robousích navštěvoval a kdo je informoval o trestné činnosti vedení a zároveň je upevňoval v jezuitském způsobu života.361 Tímto se většina hlavních podezřelých dostala do vazby, kde mělo dojít k jejich výslechu, oficiálnímu obvinění a následně též k odsouzení. V další části kapitoly, věnované vyšetřování trestné činnosti uvězněných, se budu již zabývat pouze a jedině osobou P. Václava Pitruna. Osud ostatních zatčených v procesu Plaček 359

Tamtéž, str. 4–5. Tamtéž, str. 122–130. 361 Tamtéž, str. 193–194. 360

78

a spol. je jistě neméně zajímavý, avšak k jejich vykreslení zde není prostor.362 Co se tedy s královehradeckým jezuitou stalo po tom, co byl státní bezpečností zatčen? Jak již bylo řečeno, P. Václav Pitrun byl zatčen dne 28. ledna 1960. Rozkaz k tomuto aktu byl vydán o dva dny dříve náčelníkem KS–MV v HK, který tohoto řeholníka označil za nebezpečného.363 Ihned po zadržení bylo proti Pitrunovi zahájeno trestní stíhání a vyšetřování. Byl obviněn z trestného činu podle §79a trestního zákona 86/1950 Sb. Pod tímto zákonem se skrývalo obvinění z nepřátelství k lidově demokratickému řádu. Byl obviněn z provádění podvratné činnosti proti samostatnosti republiky, jejímu lidově demokratickému zřízení, společenskému řádu a vymoženostem pracujícího lidu. Tato obvinění byla odůvodněna konstatováním, že P. Václav Pitrun je nepřítelem lidově demokratického zřízení.364 „Proto jako bývalý jezuitský kněz, pokračoval i po zákazu činnosti jezuitského řádu, až do poslední doby, ve způsobu jezuitského života s tím zaměřením, aby podrýval základy našeho státu. Za tímto účelem se zúčastňoval illegálních schůzek jezuitů, kde dostávali směrnice pro svoji podvratnou činnost, a byl v plné šíři informován o illegálním vedení jezuitského řádu i protistátní činnosti jezuitů, které se zúčastňoval.“365 Těmito slovy je proti P. Václavu Pitrunovi zahájeno trestní stíhání a je přikročeno k vyšetřování jeho trestné činnosti. Jako u každého obviněného bylo nutno nejprve pořídit výpis z trestního rejstříku. Stejně tak bylo nutné zaevidovat zdravotní stav obviněného. P. Václav Pitrun v době svého zatčení vážil 69 kg, měřil 165 cm a jeho krevní tlak byl stanoven 140/90, což je hodnota, která indikuje vysoký krevní tlak. Dle lékařského nálezu byl po operaci strabismu366 pravého oka s následnou

zrakovou

vadou.

Jinak

byl

jeho

somatický

stav

ohodnocen

jako

bezproblémový.367 Vyšetřovatelé mohli nyní přistoupit k samotným výslechům obviněného. K prvnímu z nich došlo již v den jeho zatčení. Zadržený se v něm vyjadřuje k proti němu vzneseným obviněním. Na úvod konstatuje, že vzneseným obviněním rozumí a nevyužije možnost podat proti nim stížnost. Vypověděl, že jako jezuita se necítí vinen, protože pouze vykonával své řádové povinnosti, ke kterým se zavázal slibem. Cítil se však vinen jako občan ČSR, vzhledem k tomu, že jeho činnost, i činnost jeho spolubratří v Králíkách byla lidově demokratickému zřízení nepřátelská. Obviněný však popírá, že by si 362

V procesu Plaček a spol. bylo nakonec zahájeno vyšetřování, dne 13. 1. 1960, proti těmto podezřelým: František Slavík, Bohumil Kovář, Vojtěch Pešek, Bohumil Plaček, Karel Ševela, Václav Pitrun, Josef Vaněčka, Štefan Michalovič. Měli se dopustit zločinu podvracení republiky tím, že pokračovali v zakázané činnosti jezuitského řádu. (ABS, f. V/HK, V-1344 HK, 1. část – Skupinový vyšetřovací svazek č. 328, str. 1–2.) 363 ABS, f. V/HK, V-1344 HK, 1. část – Osobní vyšetřovací svazek č. 309, str. 3. 364 Tamtéž, str. 1. 365 Tamtéž. 366 Jedná se o oční vadu v češtině označovanou jako šilhání. 367 ABS, f. V/HK, V-1344 HK, 1. část – Osobní vyšetřovací svazek č. 309, str. 5.

79

byl vědom toho, že toto jednání podrývalo přímo základy republiky a že by jím mohla být naplněna skutková podstat §79a trestního zákona 86/1950 Sb. Pitrun dále vypověděl: „Také si nemyslím, že se jednalo o přímý ideologický boj, nýbrž o jakousi pasivitu a vyčkávání až v ČSR nastanou takové poměry, že jezuitský řád bude mít možnost vyvíjet činnost veřejně. Po ideologické stránce nemůžu nikdy souhlasit s lidově demokratickým zřízením, ale doufal jsem, že lidově demokratické zřízení nám umožní nejmenší míru apoštolské práce.“368 K tajnému vedení jezuitského řádu se vyjádřil prohlášením, že o něm věděl, ale nestaral se o to. Nebyl si vědom toho, že by se toto tajné vedení v Králíkách nějak pravidelně scházelo, ale věděl, že o všech jezuitských problémech se radí víceprovinciál s bývalými představenými jednotlivých jezuitských domů. Mělo jít o Plačka, Ševelu, Vojtka, Šitala a Kučeru. Vyjádřil se také k tzv. „rekreacím“, kterých se účastnil po nedělních obědech na pokoji č. 15. Dle výpovědi zde předčítal dopisy od svých známých jezuitů z ČSR i ze zahraničí, či překlady zpráv ze zahraničního časopisu Hedwigs Blatt369. Zprávy podávali také páter Vančura či Šital. Během těchto „rekreací“ spolu měli všichni přítomní jezuité debatovat o referovaných zprávách, ale také o aktuální politické situaci. Co se týče maďarských událostí, páter Pitrun vypověděl, že „sice nesouhlasili s krveprolitím, ale těšili jsme se, že se kontrarevoluce nějak rozšíří i do ČSR a potom dojde ke změně poměrů mezi církví a státem a potom budeme moci žíti v klášterech jako do dubna 1950.“370 Na oněch „rekreacích“ se mělo debatovat také o svobodných volbách v ČSR, které by mohly změnit poměry v ČSR nenásilnou cestou. Vedly se zde rozpravy o nepokojích v Poznani, či nad polskými časopisy Tygodnik powszechny371 či Homo Dei372. Tyto schůze měly být dle Pitrunovy výpovědi příležitostí, kde se řeholníci upevňovali ve věrnosti řádu, ve víře v Boha, v nesmiřitelnosti s materialistickými názory a v naději na změnu politických poměrů v ČSR. Tato „kolokvia“ neměla trvat víc než 45 minut, přičemž maximálně jedna třetina vedených hovorů byla vůči lidově demokratickému zřízení nepřátelská. Na závěr se P. Václav Pitrun vyjadřoval ke svým návštěvám u jezuitů Františka Slavíka a Bohumila Kováře v Robousích. Během jedné z nich jim měl předat náboženskou literaturu. Oba jmenovaní měli již v té době vědět o tajném vedení v Králíkach i o tom, že v jeho čele stojí Zgarbík.373 368

Tamtéž, str. 16. Hedwigs Blatt byl věstník pro berlínskou katolickou diecézi, který oficielně vycházel od roku 1954 na území tehdejšího NDR. 370 ABS, f. V/HK, V-1344 HK, 1. část – Osobní vyšetřovací svazek č. 309, str. 17–18. 371 Jedná se o polský katolický týdeník, jenž byl vydáván od roku 1945 a zbýval se kulturně-společenskou tématikou. Toto periodikum vychází v Polsku dodnes. 372 Jedná se o čtvrtletník, jenž vychází od roku 1932. V dnešní době je vydáván pod záštitou stejnojmenného katolického nakladatelství. 373 ABS, f. V/HK, V-1344 HK, 1. část – Osobní vyšetřovací svazek č. 309, str. 18–19. 369

80

Takto se P. Václav Pitrun dle protokolu o výslechu obviněného vyjádřil k vznesenému usnesení. Samozřejmě se nabízí otázka, zda jsou to opravdu Pitrunova slova, či spíše zda je vyřkl dobrovolně, či pod nátlakem. Samozřejmě tyto informace z dokumentů zjistit nelze, ale dochovaly se nám určité indicie, které naznačují, že by se mohlo opravdu jednat o reálnou výpověď královehradeckého jezuity, která nebyla zásadnějším způsobem ovlivněna vnějšími vlivy.374 Příkladem může být protokol z následujícího dne, tedy z 29. ledna 1960, kdy je na P. Václava Pitruna v souvislosti s předchozí výpovědi uvalena vazba. Vyšetřovaný se zde vyjadřuje k protokolárnímu záznamu vlastní výpovědi a podotýká, že s ní plně souhlasí, až na jednu výjimku. Ohrazuje se proti tomu, že by kdy označil ony nedělní „rekreace“ za semináře. Tato chyba byla vzata na vědomí a v protokolu o výslechu svědka byla zaznamenána.375 Jsem si vědoma toho, že tento fakt nemůže doložit „pravdivost“ celého dokumentu, ale nemám jinou možnost, nežli s tímto materiálem dále kriticky pracovat. V protokolu z 29. ledna 1960 je též uvedeno, že se obžalovaný vzdává práva na obhájce se slovy, že se bude hájit sám. S definitivní platností také odmítá možnost podat proti trestnímu stíhání stížnost. Tímto dnem, přesněji v 16. 30 hodin, byl P. Václav Pitrun uveden do vazby.376 Následující týdny a měsíce byl tedy obviněný Pitrun držen ve vyšetřovací vazbě. Nadále byl předvoláván k výslechům. Vypovídal např. v souvislosti s jeho údajným čtením, či nečtením zpráv z produkce „Svobodné Evropy“ či Vatikánu na nedělních „rekreacích“. Během výslechu proti němu byly používány výpovědi ostatních obviněných. Jako příklad bych uvedla úryvek z protokolu o výslechu obviněného ze dne 11. února 1960. K úryvku bych ráda podotkla, že v předchozí části P. Václav Pitrun tvrdí, že nikdy nečetl a ani neposlouchal štvavé zprávy z vysílání „Svobodné Evropy“ či z produkce Vatikánu.377 „Otázka: V protokole ze dne 28. 1. 1960 doznáváte, že by vám vyhovovaly „Svobodné volby“, jak o nich hlásila „Svobodná Evropa“. Vysvětlete rozpor mezi vašimi výpověďmi. Odpověď: Zpráva o „Svobodných volbách“ byla otištěna ve zdejším oficielním lisku378, kde jsem si to přečetl, ale z rozhlasu „Svobodné Evropy“ jsem ji neslyšel. Žádný zahraniční štvavý rozhlas jsem nikdy neposlouchal a nikdy jsem o zprávách tohoto rozhlasu

374

Samozřejmě, každý list protokolu o výslechu obviněného je opatřen jeho podpisem, který má stvrzovat pravdivost jeho obsahu. Na každém listu tedy nalezneme formuli „Četl a souhlasí“ následovanou podpisem P. Václava Pitruna (např. Tamtéž, str. 20–23.). 375 Tamtéž, str. 6. 376 Tamtéž, str. 7. 377 Tamtéž, str. 20–24. 378 Jedná se zřejmě o překlep. V textu mělo být zřejmě „listu“.

81

nemluvil. Také nevím, že by se mezi jezuity v Králíkách mluvilo o zahraničním štvavém rozhlasu a jeho zprávách. Otázka: Nevypovídáte pravdu. Obviněný PEŠEK Vojtěch k této věci vypověděl v protokole ze dne 5. 2. 1960 následující: „... a PITRUN nám někdy referovali na „rekreacích“ o zprávách „Svobodné Evropy“ či Vatikánu...“ Vyjádřete se k výpovědi obviněného PEŠKA! Odpověď: PEŠEK se mýlí a pravděpodobně zaměňuje zprávy z Hedwigsblattu za zprávy z Vatikánu nebo „Svobodné Evropy“. Určitě si pamatuji, že jsem přítomné jezuity na „rekreaci“ informoval, že jde o zprávy z Hedwigsblattu. O „Svobodné Evropě“ nebo Vatikánu jsem nikdy nemluvil.“379 Tímto způsobem je proti tvrzení obviněného Pitruna argumentováno během výslechu ještě několikrát. Výpověď je uzavřena Pitrunovým tvrzením, „že přesto, že většina svědků vypovídá shodně, trvám na svém původním tvrzení, že jsem nečetl na „rekreacích“ žádné zprávy zahraničních štvavých rozhlasových stanic.“380 Podobným způsobem byl obviněný P. Václav Pitrun vyslýchán v souvislosti s návštěvou v Robousích u jezuitů Františka Slavíka a Bohumila Kováře. Pitrun vypověděl, že během návštěvy, jež se uskutečnila na podzim roku 1956, či na jaře roku 1957, spolu se jmenovanými hovořil o jejich počínání v duchovní správě, o způsobu života jezuitů v klášteře v Králíkách, či o tamních nedělních „rekreacích“. Jejich rozhovor měl být prostoupen odporem k lidově demokratickému zřízení. Pitrun však dodal, že „v tom tehdy viděl jen soutěžení mezi materialistickými a náboženskými názory.“381 Mimo to měl Pitrun Slavíkovi a Kovářovi předat přeložený opis článku o putování sochy Panny Marie Fatimské po Itálii.382 Během následujícího výslechu, konaného 17. března 1960 měl vypovědět, kdo z jeho známých vlastní motorové kolo moped. Uvedl, že si moped vypůjčil od dvou lidí. Prvním z nich byla Marie Žáková, ošetřovatelka v léčebném ústavu v Lipníku nad Bečvou. Motorové kolo si od ní vypůjčil během dovolené koncem června 1959 a podnikl na něm několik cest za svými známými. Druhou osobou byl řeholní kněz Josef Lavička z Bílé Vody, který zde byl duchovním u soustředěných řádových sester. Jím zapůjčený moped měl dle výpovědi Pitrun

379

ABS, f. V/HK, V-1344 HK, 1. část – Osobní vyšetřovací svazek č. 309, str. 21. Tamtéž, str. 24. 381 Tamtéž, str. 26. 382 Tamtéž, str. 25–26. 380

82

použít k cestě do Javorníku a Jeseníku. V Bílé Vodě byl na návštěvě u umírající bývalé učitelky Krčmářové.383 Vyšetřovatele zajímalo také rodinné zázemí obviněného, výše jeho dokončeného vzdělání, jeho kontakty v zahraničí, jeho účast ve veřejném životě, či jeho stanovisko k obvinění, že se již v roce 1949 účastnil ilegálních schůzí duchovenstva v Praze. V této souvislosti obžalovaný vypovídal, že pochází z rodiny obuvníka a má tři bratry. František byl diecézním knězem olomoucké diecéze a v roce 1949 odešel ilegálně do Rakouska, kde byl nadále zaměstnán v tamní duchovní správě v obci Mariaplain u Salzburgu. Jeho další bratr Bernard, byl jezuitským knězem a v době výslechu pobýval v zařízení na Moravci. Posledním bratr se jmenoval Ambrož a byl ošetřovatelem (krmičem) koní u ČSSS, farma Kelč. Co se týče vzdělání, P. Václav Pitrun vyšetřovatelům podrobně popsal své životní osudy až do jara roku 1956. Na vlastní žádost nechal do protokolu zaznamenat: „Již jsem vypověděl, že ani do poslední doby jsem se nesmířil s politickými a náboženskými poměry v ČSR, a proto jsem se zapojil do způsobu života jezuitů, který nebyl povolen, jak jsem se dověděl teprve při vyšetřování.“384 K otázce jeho napojení na zahraničí odpověděl, že je v písemném styku pouze se svým bratrem Františkem a s jezuitou Tomášem Malušem, který pobývá v Římě. V záležitostech veřejného působení uvedl, že byl zapojen do činnosti Mariánské družiny v HK jako duchovní ředitel. Do roku 1959 měl obviněný dle protokolu několikrát navštívit HK a setkat se s Dr. Oldřichem Svobodou, duchovním z chrámu Nanebevzetí Panny Marie v HK a tamním kostelníkem Vostrovským. Svoji účast na schůzi duchovních v Praze roku 1949 nepopřel, ale zdůraznil, že se účastnil pouze jedné schůze. Během ní neměl žádný projev a ani si nepamatuje, kdo se jí účastnil, protože to pro něj, dle jeho slov, byli cizí lidé. Nepopíral ani fakt, že schůze byla zaměřena proti lidově demokratickému zřízení. Opět však dodal, že je podstatné si uvědomit, že rok 1949 byl obdobím, kdy byl vztah mezi církví a státem obzvláště napjatý.385 V neposlední řadě byl obviněný jezuita nucen vyjádřit se k důkaznímu materiálu, jež shromáždily bezpečnostní složky. Jednalo se o dokumenty č. 2 až 8, 10, 13, 21, 22 a 25.386 383

ABS, f. V/HK, V-1344 HK, 2. část – Podsvazek k osobnímu vyšetřovacímu svazku č. 309, str. 10–11. ABS, f. V/HK, V-1344 HK, 1. část – Osobní vyšetřovací svazek č. 309, str. 28. 385 Tamtéž, str. 27–30. 386 Pod těmito čísly se skrývají následující dokumenty: č. 2 – Encyklika Papeže Pia XI. o společenském řádu (nalezena během domovní prohlídky u Miroslava Drofy, kam ji uschoval obviněný Vojtěch Pešek), č. 3 – Encyklika Lva XIII. Rerum Novarum (nalezena během domovní prohlídky u P. V. Pitruna), č. 4 – Fotokopie prvních šesti listů Dekretů 30. generální kongregace z roku 1957 (nalezeno při domovní prohlídce v případu Zgarbík a spol.), č. 5 – Tiskoviny rozšiřované mezi jezuity v Králíkách (nalezeno při domovní prohlídce v případu Zgarbík a spol.), č. 6 – Poselství p. Marie řeholnici Lucii ve Fatimě (nalezeno při domovní prohlídce v případu Zgarbík a spol.), č. 7 – Překlad knihy „Für neue Welt“ od Lombardiho (nalezeno při domovní prohlídce v případu Zgarbík a spol.), č. 8 – bohužel, tento důkaz se nedochoval (Dle výpovědi P. V. Pitruna se 384

83

Páter Pitrun se vyjádřil ke všem. Pro lepší přehlednost jsem dokumenty rozdělila do několika kategorií dle postoje, který k nim P. Václav Pitrun zastával. První z nich byly dokumenty, které obviněný Pitrun nezná, nebo je nikdy nečetl. Do této kategorie spadá Encyklika Papeže Pia XI., fotokopie prvních šesti listů dekretů 30. generální kongregace z roku 1957 a překlad knihy „Für neue Welt“. Další kategorií jsou materiály, které ještě nedávno byly Pitrunovým majetkem. Jedná se o Encykliku Lva XIII. Rerum Novarum, dopis od Anežky Pražanové či dopisy od jezuity Maluše z Říma. S následnou skupinu materiálů byl obviněný srozuměn. Šlo o tiskoviny rozšiřované mezi jezuity a o pokyny pro denní řeholní modlitby. Předposlední kategorie dokumentů pojednávala dle Pitrunova tvrzení o fatimském zázraku. Těmito dokumenty bylo Poselství p. Marie řeholnici Lucii ve Fatimě, či výše zmiňované dopisy od jezuity Maluše z Říma. Na závěr bych uvedla dokumenty, se kterými byl obviněný seznámen na oněch „rekreacích“. Do této kategorie spadaly dva dopisy od Bernarda Pitruna z Moravce adresované P. Josefu Vaněčkovi a dopisy od odsouzeného bývalého provinciála P. Františka Šilhana, jež byly adresovány do Králík. S jejich obsahem byl obviněný seznámen pouze v podobě výňatků a vypověděl, že z jejich obsahu si již nic nepamatuje.387 V souvislosti s jeho případem samozřejmě nevypovídal pouze sám P. Václav Pitrun. Svědčila proti němu celá řada dalších lidí. Prvním z nich byl římskokatolický kněz Vincenc Šalša, jenž v době vyšetřování pobýval ve výkonu trestu v NPT388 Valdice. Proti Václavu Pitrunovi vypovídal v souvislosti s ilegální schůzí kněží, jež se konala v roce 1949. V protokolu je zaevidováno, že si vyslýchaný na přítomnost Václava Pitruna z HK na této schůzi vzpomíná. Dále pak rozvádí, co bylo předmětem těchto schůzí. Duchovní se zde radili o tom, jak postupovat v duchovní správě za změněných politických poměrů, podávali zprávy o situaci v jednotlivých diecézích, informovali ostatní o názorech jednotlivých diecézních kněží, či se zabývali přípravou tzv. milosrdného léta a jeho propagací mezi věřícími. Vyslýchaný na závěr své vývody shrnul a poznamenal, že schůze byly zneužity k protistátní činnosti.389

mělo jednat o dokument, který popisoval způsob jezuitské denní řeholní modlitby (ABS, f. V/HK, V-1344 HK, 1. část – Osobní vyšetřovací svazek č. 309, str. 32.)), č. 10 – Dopis od Anežky Pražanové obviněnému V. Pitrunovi odeslaný dne 14. 2. 1960, č. 13 – Dopisy od jezuity Maluše z Říma adresované V. Pitrunovi, č. 21 – Čtyři tiskoviny o fatimském „tajemství“ (nalezeny u obviněného Josefa Vaněčky), č. 22 – Dva dopisy od Bernarda Pitruna z Moravce adresované P. Josefu Vaněčkovi, č. 25 – fotokopie dokumentů z případu Zgarbík a spol. (Dopisy adresované do Králík od odsouzeného bývalého provinciála P. Františka Šilhana). (ABS, f. V/HK, V-1344 HK, 3. část – Desky s dokumentací, důkaz č. 1–25) 387 ABS, f. V/HK, V-1344 HK, 1. část – Osobní vyšetřovací svazek č. 309, str. 30–31. 388 Nápravný pracovní tábor. 389 ABS, f. V/HK, V-1344 HK, 1. část – Osobní vyšetřovací svazek č. 309, str. 11–12.

84

Druhým svědkem byl římskokatolický kněz Vojtěch Martinů, který se stejně jako svědek první nacházel v době vyšetřování v NPT Valdice. Vypovídal opět v souvislosti s ilegálními schůzemi v roce 1949, jež se konaly v Praze v klášteře u Sv. Ingnáce. Vojtěch Martinů se měl s Václavem Pitrunem seznámit prostřednictvím jeho bratra Františka. Později se měli potkat právě na oněch ilegálních schůzích duchovenstva, přičemž vyslýchaný zdůraznil, že si myslí, že se na nich potkali maximálně dvakrát. Opět byl tázán na obsah těchto schůzí. Je podezřelé, že jeho výpověď je prakticky totožná s výpovědí Vincence Šalši.390 Shoda nepanuje pouze po stránce obsahové, ale také po stránce formální. Otázkou zůstává, zda byla výpověď obou vyslýchaných vykonstruována, či zda pouze zapisovatel zaznamenal obě výpovědi vlastními slovy. Toto tvrzení by podporoval fakt, že obě výpovědi byly provedeny v ten samý den, 28. března 1960. Na druhou stranu je více než podezřelé, že si oba vyslýchaní pamatují na shodné detaily týkající se oněch schůzí. Oba dva popisují přesně ten samý program schůzí, pamatují si na stejné účastníky včetně jejich působiště a oba docházejí k názoru, že jejich jednání na schůzích by se dalo klasifikovat jako protistátní činnost. Důležité je také upozornit na fakt, že popisovaná aktivita proběhla před více než deseti lety. Dalšími svědky, kteří proti P. Václavu Pitrunovi vypovídali, byli jeho spolubratři. Antonín Zgarbík391 proti němu vypověděl, že to byl právě P. Václav Pitrun, kdo na nedělních „rekreacích“ podával přehledy o současných světových událostech. Informace měl, dle jeho tvrzení, získávat z časopisu Hegwigs Blatt. Mimo to měl na těchto seancích předčítat dopisy z ciziny, jejichž autorem byl bratr Maluš z Říma.392 Další tři svědci František Kučera393, František Vojtka394 a František Šitala395 vypovídali proti páteru Pitrunovi prakticky totožně. Dle jejich svědectví měl P. Václav Pitrun na oněch nedělních „rekreacích“ předčítat zprávy z produkce rádia „Svobodná Evropa“ či rádia, jež ovládal Vatikán. K těmto zprávám se měl dostat přes svého bratra Bernarda, který se v té době nacházel v zařízení na Moravci. Uvedli také, že jim předčítal dopisy, které dostal od svého zahraničního přítele jezuity Maluše z Říma. V neposlední řadě měl páter Pitrun plnit úlohu spojky mezi jezuitským ilegálním 390

Tamtéž, str. 13–14. Antonín Zgarbík byl jezuitský kněz a bývalý rektor biskupského gymnázia a konviktu v Brně. V době výslechu se nacházel ve vyšetřovací vazbě olomoucké KS–MV. (ABS, f. V/HK, V-1344 HK, 1. část – Skupinový vyšetřovací svazek č. 328, str. 9–16.) 392 Tamtéž. 393 František Kučera byl jezuitský kněz, který se v době výslechu nacházel ve vyšetřovací vazbě KS–MV Ostrava. (Tamtéž, str. 28–36.) 394 František Vojtka byl jezuitský kněz, který se v době výslechu nacházel ve vyšetřovací vazbě KS–MV Ostrava. (Tamtéž, str. 37–45.) 395 František Šitala byl v té době již bývalý člen řádu TJ, který pracoval jako zemědělský dělník v Králíkách, a který byl v době výslechu ve vyšetřovací vazbě. (Tamtéž, str. 46–51.) 391

85

vedením, jež se nacházelo v Králíkách, a jezuity Slavíkem a Kovářem.396 Posledním svědkem, o jehož výpovědi proti P. Václavu Pitrunovi se zachovala zpráva, byl Josef Soukup.397 Podle jeho tvrzení měl P. Václav Pitrun, stejně jako celá řada dalších řeholníků, zajišťovat styk mezi ilegálním vedením a mladými jezuity, kteří pobývali mimo zdi kláštera v Králíkách. Během těchto návštěv je měli utvrzovat v jezuitském způsobu života a ve víře, že současné státní zřízení v ČSR nevydrží dlouho, a proto je třeba se vzdělávat, a to především v teologii.398 Vyšetřovatelé si nechali také zaslat posudek, jejž měla k dispozici KS–MV v HK. V Pitrunově pracovním posudku stálo, že byl v klášteře v Králíkách zařazen do práce jako vedoucí závodní jídelny a později jako pomocný zemědělský dělník. Během práce v kuchyni po svých podřízených vyžadoval vyšší pracovní úsilí, což zdůvodňoval nutností zkvalitnit přípravu jídel. Kvůli tomu se se zaměstnanci dostal do sporu a musel být přemístěn jinam. Jako pomocný dělník si měl počínat neobratně. Co se týče posudku chování, byl P. Václav Pitrun vykreslen jako muž, který se uměl ovládat. Vždy slušně a jasně projevoval nesouhlas s internací. Jasně a nekompromisně hájil svoji ideologii, které byl plně oddán, a nesouhlasil s materialistickým nazíráním na svět. Nesouhlasil také s politikou KSČ, především v poměru státu k církvi. Zajímavostí je, že údajně choval určitou antipatii k slovenským řeholníkům.399 Asi nejzajímavějším typem dokumentu, se kterým jsem se během výzkumu setkala, byly zprávy od agenta, jenž byl na P. Václava Pitruna nasazen přímo v jeho cele.400 Svoji identitu vyzradil tento informátor přímo ve svých zprávách. Jednalo se o římskokatolického kněze Nováčka401, jenž se znal s P. Václavem Pitrunem ze svých studií z HK a jenž nadále působil v duchovní správě v Údislavicích a jako účetní v JZD v Českých Libchavách.402 Prostřednictvím jeho osoby byli vyšetřovatelé seznamování s reakcemi královehradeckého jezuity na průběh vyšetřování. Ověřovali si tímto způsobem také jeho výpovědi, i když sám informátor poznamenal, že si páter Pitrun dává pozor na to, co říká i v rozhovoru s ním.403 Pro mne jsou však tyto dokumenty především cenným svědectvím o názorech, myšlenkách a pocitech obžalovaného, přesto, že jsem si vědoma, že k těmto zprávám musím přistupovat kriticky.

396

Tamtéž, str. 28–51. Josef Soukup byl jezuitský kněz, který se v době výslechu nacházel ve vyšetřovací vazbě KS–MV Ostrava. (Tamtéž, str. 17–27.) 398 Tamtéž, str. 19. 399 ABS, f. V/HK, V-1344 HK, 1. část – Osobní vyšetřovací svazek č. 309, str. 9–10. 400 ABS, f. V/HK, V-1344 HK, 2. část – Podsvazek k osobnímu vyšetřovacímu svazku č. 309, str. 12–28. 401 Bohužel, křesní jméno tohoto člověka se mi nepodařilo dohledat. 402 ABS, f. V/HK, V-1344 HK, 2. část – Podsvazek k osobnímu vyšetřovacímu svazku č. 309, str. 14, 19. 403 Např. Tamtéž, str.18. 397

86

Obviněný P. Václav Pitrun v rozhovorech se svým spoluvězněm velice často vzpomínal. Vyprávěl mu o svých studiích v zahraničí. O pobytu v Belgii, kde během studia filozofie poznal celou řadu zajímavých zahraničních osobností. Zmiňoval se také o svém působení v Anglii, kde dostudoval teologii. Vyprávěl o krásné koleji, o vynikajících profesorech a představených, či o soužití katolíků a příslušníků anglikánské církve. Uchvácen byl též anglickou kulturou, především pak Britským muzeem.404 Vzpomínal také na méně šťastné okamžiky svého života. Popisoval prostředí, ve kterém žil během internace v Želivu. Mluvil o hrubosti dozorců z řad příslušníků SNB. O tom, jak jej zmocněnci i dozorci okrádali, či o neustálém strachu z odposlouchávání. V Králíkách již byla dle jeho slov situace mnohem lepší. V neděli mohli dělat, co uvážili za vhodné a mohli dokonce navštěvovat své příbuzné a známé. Zmiňoval se také o oněch „rekreacích“, které se konaly nepravidelně a na kterých se spolubratři hostili obsahy balíků na přilepšenou. Dle informátora nesoudil P. Václav Pitrun, že by se na oněch „rekreacích“ páchala protistátní činnost, vždyť se bavili o záležitostech církevních, které je zajímaly, či o kterých měli informace.405 Co se týče pobytu v Králíkách, nejednou také hovořil o tamním zmocněnci, „který si tam dělal, co chtěl, a tak hospodařil po svém a pro sebe, že to až bilo do očí a když někdy chtěl se ospravedlnit, řekl, že hospodářství prý sabotují sami řeholníci.“406 Vzhledem ke svým zkušenostem z internace i z věznění během druhé světové války P. Václav Pitrun často projevoval obavu, že se v cele nachází odposlouchávací zařízení. Z tohoto důvodu svého spoluvězně nejednou napomenul, aby šeptal, či mluvil v cizím jazyce.407 Nervózní byl také z toho, když dozorci často nahlíželi do cely dveřním kukátkem. Jinak chování strážných hodnotil jako mírné.408 P. Václav Pitrun se v hovorech se svým spoluvězněm vyjadřoval též ke svému vlastnímu případu. Od začátku si byl dobře vědom toho, že proces není veden primárně proti jeho osobě, ale že má být odsouzen celý jezuitský řád. Měl údajně přímo říci, že „z maličkostí chtějí udělat a roztáhnout veliký soud proti jezuitům.“409 Opakovaně si stěžoval na počínání referenta, jenž zapisoval jeho výpovědi. Namítal, že si jeho odpovědi formuluje dle svého a vždy tak, aby vypadal zločinně. V některých případech si prý odpovědi zcela vymyslel. Páter Pitrun proto uvažoval, že takto zkreslené protokolární výpovědi nepodepíše.410 Pozastavoval se také nad tím, že je málo předváděn k výslechu. Odhadoval, že to může být 404

Tamtéž, str. 21–22. Tamtéž, str. 14. 406 Tamtéž. 407 P. Václav Pitrun ovládal dle zpráv agenta minimálně čtyři cizí jazyky. Francouzštinu, angličtinu, němčinu a samozřejmě latinu. (Tamtéž, str. 13.) 408 Tamtéž, str. 13-16. 409 Tamtéž, str. 12. 410 Tamtéž, str. 24. 405

87

znamení toho, že proti němu vyšetřovatelé nemají dostatek důkazů a že je musí teprve vypátrat.411 Vzhledem k tomu, že odmítl využít služby právního zástupce, požádal P. Václav Pitrun svého referenta, zda by mu nemohl být zapůjčen výtisk ústavy a trestního zákoníku, aby se mohl patřičně hájit. Tyto dokumenty samozřejmě obviněnému poskytnuty nebyly. Možná i proto se následně kněze Nováčka vyptával, jak probíhá soud, či jestli by mu doporučil některého advokáta.412 Asi nejvýrazněji P. Václava Pitruna zasáhlo vědomí toho, že proti němu lživě vypovídali jeho vlastní spolubratři. Znovu a znovu byl tímto jejich jednáním rozhořčen, ale nic jim nevyčítal. Nechápal však, „jak mohli vypovídat takové hlouposti jako děti a že si nerozmyslili, co vlastně tvrdí a že mohou tím dalším ublížit.“413 Svému spoluvězni proto řekl, že bude trvat na konfrontaci se spolubratry, aby mu dokázali, odkud vědí, nebo proč se domnívají, že to, co jim na reakcích četl, bylo z cizího rozhlasu. Křivé výpovědi se totiž týkaly především jeho předčítání zpráv na oněch nedělních „rekreacích“.414 Všechny tyto skutečnosti vedly k tomu, že již během vyšetřování byl P. Václav Pitrun přesvědčen, nebo spíše věděl, že bude odsouzen. Nepovažovat to však za tragédii. Tvrdil, že poslední slovo bude mít vždy Bůh. Byl přesvědčen, že stejně jako již tolikrát v dějinách i tato krize přivede římskokatolickou církev k obrodě o nové slávě.415 Tímto se dostávám k duchovnímu rozpoložení obviněného P. Václava Pitruna. Agent Nováček prakticky v každé zprávě informuje vyšetřovatele o velice častých modlitbách, které jeho spoluvězeň praktikuje buď sám, či s jeho asistencí.416 Intenzita duchovního rozjímání pátera Pitruna eskaluje v době velikonočního půstu. I několik hodin denně se věnuje modlení, duchovním cvičením či rozjímání.417 Zamýšlí se nad otázkami z církevních dějin či nad náboženskou svobodou v ČSR.418 Všeobecně by se dalo říci, že své věznění nijak zvlášť neprožíval a neměl z jeho výsledků strach. Nechtěl být však mučedníkem, doufal, že jeho trest bude co nejnižší, protože život ve vězení, dle jeho slov, odporuje lidské přirozenosti. Veškerý svůj osud vkládal do rukou božích.419

411

Tamtéž, str. 17. Tamtéž, str. 21–22. Dle všeho měl být informátor Nováček již jednou trestně stíhán. Bohužel, opět nevím, o jakou záležitost se jednalo, či zda byl v tomto procesu odsouzen. V době pobytu v cele s P. Václavem Pitrunem měl být dotyčný znovu vyšetřován, údajně v návaznosti na jeho předchozí případ. (Tamtéž, str. 19) 413 Tamtéž, str. 19. 414 Tamtéž, str. 19, 21, 24. 415 Tamtéž, str. 18, 20. 416 Např. Tamtéž, str. 13, 21, 24. 417 Tamtéž, str. 21–24. 418 Tamtéž, str. 13, 18, 24. 419 Tamtéž, str. 18. 412

88

Agent Nováček však nebyl pouhým pozorovatelem. Jeho úkolem bylo též obviněného P. Václava Pitruna provokovat. Příkladem může být záležitost kolem vysílačky, o které se měl vyjádřit obviněný Vojtěch Pešek. Agent Nováček páteru Pitrunovi dle instrukcí sdělil, že při svém výslechu z vedlejší místnosti zaslechl, jak Vojtěch Pešek odpovídá kladně v otázce kolem vysílačky. Páter Pitrun se tomu velice podivil a řekl, že nechápe, jak mohl Pešek kladně reagovat v této záležitosti, když je jasné, že v Králíkách žádné takové zařízení být nemohlo. Zdůraznil, že pokud se ho na vysílačku vyšetřovatel zeptá, bude žádat, aby byl s Peškem konfrontován a aby mu on sám do očí řekl, že se toto zařízení v Králíkách skutečně nacházelo.420 Pitrun se dle zprávy domníval, že si celou záležitost kolem vysílačky vyšetřovatelé vymysleli, aby mohli obviněným zpřísnit tresty. Podotknul, že jestli Vojtěch Pešek něco takového opravdu potvrdil, muselo to být v pominutí smyslů, v nátlaku, nebo prostě proto, že byl již unaven. Byl přesvědčen, že i ostatní lživé výpovědi byly z jeho spolubratří vymámeny podobným způsobem.421 Byly to zřejmě i tyto zprávy od agenta, které nakonec přispěly ke konečnému výsledku vyšetřování. Páter Václav Pitrun byl s konečnou platností obžalován dle §79a trestního zákona 86/1950 Sb. Dle výsledku vyšetřování sice nebyl členem tajného vedení, ale podílel se velmi aktivně na plnění jeho programu tím, že na tzv. „rekreacích“ předčítal jezuitům zprávy z produkce „Svobodné Evropy“ a Vatikánu. K hanobení lidově demokratického státního zřízení měl zneužívat též pokrokového tisku či rozhlasu. Přítomné jezuity tímto způsobem upevňoval

v idealistických

názorech

a

v nepřátelství

vůči

socialismu

a komunismu.422 Jako důvod trestního stíhání bylo uvedeno, že i přes zákaz činnosti řeholních řádů z roku 1950, v ní P. Václav Pitrun pokračoval, protože věřil v brzký zvrat politických poměrů v ČSR. Udržoval styk s jezuity ze zahraničí a předčítal jejich zprávy na tzv. „rekreacích“. Zde předčítal také štvavé zprávy „Svobodné Evropy“ a Vatikánu. Šířil a upevňoval nenávist jezuitů vůči lidově demokratickému zřízení a materialismu vůbec. Věděl, že bylo vytvořeno tajné vedení a plně jej respektoval. Ze společného fondu zakoupil psací stroj, který používal k opisování štvavých zpráv. Na tzv. „rekreacích“ se vyjadřoval kladně k maďarským a poznaňským událostem a doufal, že se tyto události rozšíří i do ČSR. Podobně referoval také o „svobodných volbách“ pod patronací západních mocností, které byly dle jeho názoru nejlepší cestou k porážce lidově demokratického zřízení v ČSR. V neposlední řadě minimálně jednou v roce 1956 či 1957 navštívil jezuity Kováře a Slavíka. 420

Tamtéž, str. 24. Tamtéž, str. 26. 422 ABS, f. V/HK, V-1344 HK, 1. část – Skupinový vyšetřovací svazek č. 328, str. 65. 421

89

Během této návštěvy jim předal štvavou tiskovinu o fatimském „zázraku“ a informoval je o protistátní činnosti jezuitského tajného vedení. Mimo jiné je informoval o tématech, jež se probírala na oněch „rekreacích“, čímž je upevňoval v řádovém způsobu života a v nenávisti vůči lidově demokratickému zřízení. O činnosti Kováře a Slavíka po svém návratu informoval Antonína Zgarbíka.423 S tímto konečným výsledkem vyšetřování byl P. Václav Pitrun seznámen dne 13. dubna 1960. Nyní již oficiálně obviněný páter Pitrun neměl k výsledkům vyšetřování žádné výhrady. Nebo o tom alespoň není veden záznam. S definitivní platností také odmítl obhájce.424 Od tohoto dne již nebyl vyslýchán a jeho údělem bylo od nynějška pouze čekat na zahájení soudního procesu. Nyní bych ráda přikročila k popisu soudního přelíčení, které bylo zahájeno 11. května 1960 v 8. 30 hodin. Soud probíhal se všemi obžalovanými v procesu Plaček a spol.425 Já se ovšem opět zaměřím pouze na ty pasáže přelíčení, které se určitým způsoben vztahují k osobě P. Václava Pitruna. Jak již bylo řečeno, soudní přelíčení bylo zahájeno 11. května 1960 v 8. 30 hodin. Předsedou soudu byl Dr. Josef Seifert, soudci z lidu byli Jaroslav Kudrna a Norbert Vyleta, zapisovatelkou byla Jiřina Hovorová a prokurátorem byl Dr. Josef Baloun. Obhájcem byl v procesu Dr. Alfréd Jüttner, člen Advokátní poradny HK, za obžalované Bohumila Plačka a Štefana Michaloviče. Ostatní obžalovaní se rozhodli hájit sami.426 V první fázi prokurátor přečetl obžaloby. Následně byli jednotliví obžalovaní vyzváni, aby se vyjádřili k dotazům předsedy soudu. P. Václav Pitrun vypověděl, že jezuité považovali internaci za přechodný stav, který mohl být po čase zrušen. V souvislosti s tzv. „rekreacemi“ řekl, že na nich předčítal dopisy psané řeholníkem z Říma. V souvislosti s maďarskými událostmi uvedl, že si myslel, že by díky nim mohla pro jezuity nastat příznivější doba. Mohl by se změnit postoj ze strany veřejných orgánů. Toto vše mělo proběhnout pokojnou cestou. Znovu potvrdil také svůj výrok o tom, že v důsledku svobodných voleb by mohlo dojít ke změně poměrů a tudíž také ke změně vztahu státu a řádu jezuitů. Během výpovědi dal vyšetřovatelům za pravdu a řekl, že pokud se na rekreacích mluvilo o politických záležitostech, byly tyto hovory vůči

423

Tamtéž, str. 70–72. ABS, f. V/HK, V-1344 HK, 1. část – Osobní vyšetřovací svazek č. 309, str. 33. 425 Soudní proces probíhal za přítomnosti všech obžalovaných (uvedu stejné pořadí, v jakém byli seřazeni v protokolu o soudním přelíčení): Bohumil Plaček, Karel Ševela, Václav Pitrun, Vojtěch Pešek, Josef Vaněčka, Štefan Michalovič, František Slavík, Bohumil Kovář. (ABS, f. V/HK, V-1344 HK, 1. část – Skupinový vyšetřovací svazek č. 328, str. 80.) 426 Tamtéž. 424

90

lidově demokratickému zřízení nepřátelské. Následně se P. Václav Pitrun odvolal na svoji protokolární výpověď z přípravného řízení a sdělil soudu, že již nemá dalších připomínek.427 V souvislosti s následnými výpověďmi ostatních obžalovaných odmítal tvrzení, že by kdy na tzv. „rekreacích“ četl zprávy, které by získal od svého bratra Bernarda z Moravce. Ohradil se také proti tvrzením, která jej obviňovala, že na těchto schůzích předčítal zprávy z produkce „Svobodné Evropy“ či Vatikánu. Jediné zprávy, o kterých zde referoval, pocházely z Hedwigs Blatt, tedy z tiskoviny, která oficiálně vycházela v NDR.428 K výpovědi Františka Slavíka pak dodal, že na vedení v Králíkách nepohlížel jako na tajné vedení, ale jako na své představené.429 Po výpovědi všech obviněných bylo soudní přelíčení přerušeno. První den soudu byl ukončen v 18. 00 hodin. Ten další začal již následující den, tedy 12. května 1960 v 8. 30 hodin. Druhý den byl zahájen předčítáním výpovědí svědků. K protokolárním výpovědím Antonína Zgarbíka, Josefa Soukupa a Františka Kučera P. Václav Pitrun podotknul, že trvá na své výpovědi a popírá, že by kdy dostal zprávy od svého bratra Bernarda. K ostatním protokolárním výpovědím proti jeho osobě připomínek neměl.430 Následně byly soudu předloženy důkazy č. 1 – 25.431 Ani k tomuto materiálu neměl P. Václav Pitrun připomínek.432 Na závěr předseda soudu vyzval obě strany, aby přednesly své závěrečné řeči. Prokurátor ve stručnosti požádal, aby byli všichni obžalovaní uznáni vinnými podle obžaloby a uloženy jim přísné a nepodmíněné tresty. Obžalovaný P. Václav Pitrun, jenž se rozhodl hájit sám, na svoji obhajobu uvedl, že se opravdu v roce 1949 zúčastnil oné schůze duchovních, ale nevěděl, co bude její náplní. Hájil se také tím, že bylo řeholníkům v roce 1950 řečeno, že nebude nijak zasahováno do jejich řádového, vnitřního života. Co se týče přednášek na tzv. „rekreacích“ uvedl, že vždy čerpal pouze z tiskoviny Hedwigs Blatt a nepřipojoval k nim žádný komentář. Na závěr podotknul, že kdyby věděl, že věci, jež činil, jsou protistátní, nikdy by se jich nedopustil. Uznal jejich trestuhodnost a litoval jich.433 Po pronesení všech závěrečných řečí bylo soudní přelíčení opět přerušeno. Stalo se tak v 13. 30 hodin. Ke znovuzahájení došlo o hodinu a půl později, tedy v 15. 00 hodin. Jediným dalším programem bylo vynesení rozsudku. Předseda soudu tak učinil a prohlásil, že všichni

427

Tamtéž, str. 80–81. Tamtéž, str. 81–82. 429 Tamtéž, str. 83. 430 Tamtéž, str. 83–84. 431 Tyto důkazy se dochovaly a jsou uloženy: ABS, f. V/HK, V-1344 HK, 3. část – Desky s dokumentací, důkaz č. 1–25. 432 ABS, f. V/HK, V-1344 HK, 1. část – Skupinový vyšetřovací svazek č. 328, str. 85. 433 Tamtéž. 428

91

obžalovaní, kromě Štefana Michaloviče, jsou vinni dle §79a trestního zákona 86/1950 Sb.434 P. Václav Pitrun byl tímto odsouzen k odnětí svobody v trvání čtyř let. Dle zákona mu byla též odebrána čestná občanská práva. Součástí trestu byla také ztráta volebního práva na dobu pěti let a propadnutí předmětů doličných státu. Odsouzený P. Václav Pitrun nakonec zažádal soud o doručení písemného vyhotovení rozsudku. Tímto soudní proces Plaček a spol. v 16. 00 hodin skončil a odsouzení byli odvedeni zpátky do vazby.435 Jak však rozsudek přesně zněl a za co konkrétně byl P. Václav Pitrun odsouzen? I na tyto otázky se pokusím odpovědět a to na základě onoho písemného vyhotovení rozsudku. Dle rozsudku jménem republik byl P. Václav Pitrun vinen tím, že od roku 1956 do svého zatčení v klášteře v Králíkách pokračoval v řeholní činnosti, a to přes státem vydaný zákaz. Scházel se s ostatními jezuity na pravidelných schůzkách zvaných „rekreace“, kde vůči lidově demokratickému zřízení nepřátelsky hodnotili domácí rozhlasové i tiskové zprávy, ale také zprávy zahraničního pokrokového tisku. Spolu s ostatními je vinen též tím, že rozšiřoval zprávy štvavého vysílání „Svobodné Evropy“ a vatikánského rozhlasu. V roce 1956 schvaloval maďarskou kontrarevoluci s tím, že se rozšíří na území ČSR. Soustavně se na těchto schůzích utvrzoval nejen v nenávisti vůči lidově demokratickému zřízení, ale také v tom, že k jeho změně může dojít pouze skrze „svobodné volby“, jež by v ČSR proběhly pod nátlakem západních mocností. Jeho hlavním cílem bylo, aby ihned po zvratu politických poměrů, který očekával, mohlo dojít k obnovení činnosti jezuitského řádu v plném rozsahu. I z tohoto důvodu se spolu s ostatními jezuity utvrzoval v dodržování řeholních stanov.436 Je tedy vinen tím, že „z nepřátelství vůči lidově demokratickému řádu prováděl podvratnou činnost proti lidově demokratickému státnímu zřízení, společenskému řádu republiky a proti vymoženostem pracujícího lidu, dosaženým při výstavbě socialismu.“437 Tato vina byla zdůvodněna stejným způsobem, jako bylo zdůvodněno samotné trestní stíhání. P. Václav Pitrun byl odsouzen pro svoji účast na ilegálních schůzích římskokatolických kněží v Praze, na nichž se zástupci jednotlivých diecézí radili, jak postupovat proti státem organizované Katolické akci, či jak obcházet úřední nařízení, aby mohli plnit příkazy protirežimně smýšlejících biskupů. Svůj trest zasloužil také za svoji řádovou činnost, ve které pokračoval i po internaci v Bohosudově, protože věřil, že se 434

Ostatní obžalovaní vyslechli následující tresty, ve vězení měl strávit: Bohumil Plaček – 4 roky, Karel Ševela – 3 ½ roku, Vojtěch Pešek – 4 roky, Josef Vaněčka – 4 roky, František Slavík – 3 roky, Bohumil Kovář – 3 roky, Štefan Michalovič – 2 roky (za trestný čin dle §81/1a trestního zákona 86/1950 Sb. – Pobuřování proti republice). Všichni odsouzení samozřejmě též pozbyli občanských práv i práva volebního na 5 let. I jim samozřejmě propadl majetek, jenž byl u soudu použit jako předmět doličný. (Tamtéž, str. 86) 435 Tamtéž. 436 Tamtéž, str. 87. 437 Tamtéž.

92

politické poměry v ČSR brzy změní. V odůvodnění rozsudku se znovu dočítám o jeho proviněních z doby pobytu v klášteře v Králíkách. Je odsouzen za svoji činnost na tzv. „rekreacích“, kde předčítal zprávy štvavého rozhlasu a zkresleně interpretoval zprávy pokrokového tisku ze zahraničí. Znovu je také zdůrazněno, že mezi jezuity rozšiřoval závadnou literaturu, např. o tzv. „fatimském zázraku“, či že pro tajné vedení, jemuž oddaně sloužil, zakoupil ze společného fondu psací stroj, pomocí kterého opisoval a dále šířil onu závadnou literaturu. V neposlední řadě je jeho potrestání zdůvodněno tím, že navštívil jezuity Slavíka a Kováře, jimž přivezl informace o činnosti řádu v klášteře v Králíkách a utvrzoval je tak v řádové činnosti. Veškeré jejich promluvy byly samozřejmě protirežimně laděny.438 Tato vina byla P. Václavu Pitrunovi během soudního procesu prokázána. Dle zdůvodnění byl řádně odsouzen a měl nastoupit svůj trest. Ještě před jeho převozem byla vyšetřovateli vypracována stručná charakteristika vězně, která se nadále stala jeho vizitkou. Mimo základních osobních údajů bylo v tomto dokumentu uvedeno, že vězeň pochází z nábožensky založené rodiny, přičemž jeden jeho bratr odešel v roce 1949 ilegálně do Rakouska. Druhý bratr, též jezuita, toho času žije ve středisku na Moravci, kde se zúčastňuje jezuitské protistátní činnosti. Je zdůrazněno, že je vězeň příslušníkem řádu TJ již od samotného mládí, a proto je mu také naprosto oddán. Je vykreslen jako člověk povahy záludné, intrikánské, který se umí dobře přetvařovat. Dle zprávy má prohlašovat, že v boji proti materialismu neustane. Vazbu prý snáší klidně, protože věří, že se jedná o dočasné opatření. Nevěří totiž v trvalost lidově demokratického zřízení v ČSR. Na závěr je označen jako „fanatický příslušník jezuitského řádu, u kterého není žádné naděje na převýchovu.“439 S tímto profilem byl P. Václav Pitrun poslán do vězeňského zařízení ve Valdicích, kde si odpykal svůj trest. Propuštěn byl na amnestii dne 10. května 1962, tedy prakticky přesně dva roky po té, co byl odsouzen. Odešel do svého rodného kraje, konkrétně do Valašského Meziříčí, kde přijal práci v továrně. Před rokem 1968 dostal osvědčení a mohl nastoupit jako pomocník v tamní duchovní správě. Nakonec od začátku roku 1968 působil jako kaplan ve Valašském Meziříčí. Dlouho zde však nepobyl. Již v témže roce byl na žádost provinciála přeložen do Vnorov440, kde se stal administrátorem. O dva roky později byl přeložen do Bílé Lhoty u Litovle a následně do obce Rybí u Nového Jičína. Zde byl místním církevním tajemníkem donucen odejít do důchodu. Protože ztratil osvědčení, byl nucen odejít z duchovní správy. Usadil se v malém domku v obci Čeložnice u Kyjova, kde si zařídil 438

Tamtéž, str. 90. ABS, f. V/HK, V-1344 HK, 2. část – Podsvazek k osobnímu vyšetřovacímu svazku č. 309, str. 34. 440 Obec Vnorovy leží v Jihomoravském kraji, v bývalém okrese Hodonín. 439

93

odpovídající kněžské bydlení. Zdejší děkan pro něj vymohl povolení od úřadů a tak mohl P. Václav Pitrun příležitostně vypomáhat v tamní duchovní správě. Jeho úkolem bylo objíždět věřící a zpovídat je. Na své cesty vyrážel automobilem, ale dle všeho to nebyl zrovna pozorný řidič. Jedna z jeho havárií se mu stala osudnou. Dva dny prožil v bezvědomí a do domácího léčení se dostal dříve, než bylo vhodné a zcela bez rehabilitace. Bohužel, neměl vůli cvičit sám a jeho pohybové schopnosti se pomalu zhoršovaly, až se nakonec přestal hýbat bez cizí pomoci úplně. Postupně přestal také mluvit přesto, že toho byl schopen. Jeho jediná komunikace s okolním světem bylo několik slov, jimiž lidem na požádání žehnal. Dle slov jezuitského kněze a provinciála české provincie Tovaryšstva Ježíšova Jana Pavlíka se nedalo odhadnout, jak tento muž vnímá, či jaké jsou jeho duchovní myšlenky. Jeho mnohaleté utrpení končí 17. prosince 1988. Byl pochován v Kostelci u Kyjova, do jejíž farnosti Čeložnice spadají.441 Tímto dovětkem jsem shrnula další životní osud jezuity pátera Václava Pitruna, který uzavírá celou moji práci a který se stává jejím určitým mementem.

441

Pavlík, Jan. Vzpomínky na zemřelé jezuity, narozené v Čechách, na Moravě a v moravském Slezsku od roku 1814. Olomouc: Refugium Velehrad-Roma, 2011, str. 545–547.

94

8. Závěr Cílem mé práce bylo prozkoumat a následně vykreslit proces likvidace královehradeckého kláštera jezuitů, a to ve třech rovinách. První z nich byla rovina „reální akce“, jež proběhla v noci ze 13. na 14. dubna 1950, která vešla do historie pod názvem „Akce K“. V rámci ní jsem se zaměřila na činnost královehradeckého kláštera jezuitů mezi lety 1948–1950, která dle mnou prostudovaných materiálů spočívala především ve vedení bohoslužeb při kostelu Nanebevzetí Panny Marie. Mimo to poskytovali řeholníci královehradeckým věřícím možnost zpovědi, či udíleli základní svátosti. Neopomenutelné je také vedení královehradeckých Mariánských družin. Tato činnost, podobně jako další aspekty řeholního života, byla pro komunistický režim trnem v oku. Proto se rozhodl přistoupit k realizaci oné „Akce K“. Dříve, nežli mohly být kláštery nejpočetnějších římskokatolických řeholí zlikvidovány, muselo dojít k jejich podrobné evidenci. Klášter TJ v HK dle těchto záznamů sídlil v Mariánské ulici č. p. 31. Obyvatel zde mělo být sedm, šest řeholníků (čtyři řádoví kněží a dva bratři laici) a jedna civilní osoba. Pověřený úředník tento klášter označil jako jasně reakční, jenž zastává vůči režimu nepřátelský postoj. Druhým krokem v likvidaci bylo vypracování podrobného plánu jak z pohledu bezpečnostních složek, tak z pohledu SÚC. Státní orgány se toho úkolu zhostily více než zodpovědně. Realizační plány „Akce K“ byly proto vypracovány s chirurgickou přesností, která nedovolovala žádné pochybení. Realizace „Akce K“ proti královehradeckému klášteru TJ byla zahájena přesně dle pokynů 13. dubna 1950 ve 23 hodin. Všichni řeholníci byli i přes částečný odpor nakonec převezeni do centralizačního kláštera v Bohosudově. Pouze představený kláštera P. František Domes, který s příslušníky bezpečnostních složek při zásahu odmítal spolupracovat, byl stejně jako představení ostatních domů internován v klášteře v Želivu. Pokud bych měla průběh celého zásahu porovnat se situací v ostatních částech republiky, konstatovala bych, že celá akce proti královehradeckému klášteru TJ proběhla zcela standardně, tedy bez větších obtíží. Také reakce veřejnosti byla shledána jako bezproblémová, především byla-li položena do kontrastu s reakcí obyvatel na východním Slovensku. Po odchodu posledního obyvatele residence, sluhy Jana Šimka, ke své rodině, byla klášterní budova postupně vyklízena, až nakonec i ona sama našla svého nového uživatele, kterým se staly Škodovy závody národního podniku v HK. Druhou rovinou byl mediální obraz římskokatolických řádů a kongregací, pomocí kterého chtěla strana tyto tradiční církevní instituce v očích československých občanů zdiskreditovat. Stejně jako byla detailně naplánována samotná realizace „Akce K“, byl 95

podrobně rozpracován také monstrproces Machalka a spol., který měl stranickým špičkám posloužit jako záminka pro následnou likvidaci celé klášterní sítě v ČSR. Na základě obžalovacích spisů, průběhu samotného soudního přelíčení i následných rozsudků byl prostřednictvím

periodického

tisku

a

propagandistické

brožury

vytvořen

státem

vykonstruovaný obraz římskokatolických řeholí.442 Řády a kongregace, stejně jako jejich příslušníci, byli vykresleni jako agenti a špióni Vatikánu, kteří se v jeho službách snažili rozvrátit lidově demokratické zřízení ČSR. Byli opakovaně obviňování ze spolupráce s nacisty, z přípravy povstání, z přechovávání zbraní, či z ukrývání nepřátelských živlů, kterým měli následně pomoci v ilegální emigraci. Spolu s římskokatolickými řeholemi byla dehonestována a odsouzena též hlava celé římskokatolické církve, Vatikán. Ten byl vykreslen jako spojenec západních imperialistů, který za pomoci špiónů v „řeholním rouchu“ shromažďuje podklady pro rozpoutání nové světové války. Po porážce socialismu mělo dle jeho plánu dojít k vytvoření středoevropské federace pod vládou habsburské dynastie a západního kapitálu. Stranické vedení proto „nemělo jinou možnost“, nežli tuto hrozbu eliminovat. Přistoupilo tedy k „Akci K“, o které byla veřejnost ve stručnosti informována s několika denním zpožděním. Římskokatolické řády a kongregace měly být centralizovány do několika objektů, kde mohly v adekvátních prostorech rozvíjet svoji řádovou činnost, bez možnosti práce proti republice. Veřejnost byla též ujištěna, že uvolněné budovy budou nově využity pro potřeby pracujících. Třetí a poslední rovinou pak byly další životní osudy královehradeckého jezuity P. Václava Pitruna. V noci z 13. na 14. dubna 1950 byl odvezen spolu se svými spolubratry do centralizačního kláštera v Bohosudově, kde však dlouho nepobyl. Nejspíše z kázeňských důvodů byl již 9. srpna 1950 přemístěn do internačního kláštera v Želivu, kde strávil dalších šest let. Po jeho zrušení byl spolu s nejreakčnějšími řeholníky přemístěn dne 3. dubna 1950 do kláštera v Králíkách. V tomto zařízení žil další čtyři roky. Působil zde jako vedoucí jídelny a následně jako zemědělský dělník. Jeho pobyt zde je však náhle přerušen zásahem státní bezpečnosti, kterou je odvezen na KS–MV v HK. Proti P. Václavu Pitrunovi, stejně jako proti jeho spolubratřím443, bylo vzneseno obvinění z podvracení republiky. Během přípravy akce „PÁTER II“, což bylo označení pro přípravu a následnou realizaci soudního procesu Plaček a spol., byl P. Václav Pitrun vytipován jako jeden ze spolupracovníků tajného vedení jezuitů v klášteře v Králíkách. V souvislosti s tímto obviněním bylo dne 28. ledna 1960 zahájeno 442

Samozřejmě k rozšiřování tohoto „mediálního“ obrazu byl užíván též rozhlas. Ve své práci jsem však s archiváliemi tohoto média nepracovala, proto jej v textu explicitně nezmiňuji. 443 Dalšími obviněnými v procesu Plaček a spol. byli: František Slavík, Bohumil Kovář, Vojtěch Pešek, Bohumil Plaček, Karel Ševela, Václav Pitrun, Josef Vaněčka, Štefan Michalovič.

96

vyšetřování, během kterého byl P. Václav Pitrun jako osoba nebezpečná držen ve vyšetřovací vazbě. Následné čtyři měsíce byl obviněný Pitrun vyšetřovateli opakovaně vyslýchán, byl konfrontován výpověďmi ostatních obviněných, či na něj byl přímo v cele nasazen agent. Všechny získané materiály byly nakonec použity během soudního přelíčení, které proběhlo ve dnech 11. až 12. května 1960. P. Václav Pitrun byl samozřejmě, stejně jako všichni ostatní obvinění v procesu Plaček a spol., shledán vinným a odsouzen ke čtyřem letům vězení. Jeho trestná činnost měla spočívat především v šíření zpráv zahraničního štvavého rozhlasu na tzv. „rekreacích“, ve schvalování maďarské kontrarevoluce, či ve vybízení ke „svobodným volbám“, které měly proběhnout pod patronací západních mocností. Trestná však byla také samotná řádová činnost, které se obviněný i přes státní zákaz nevzdal. Spolu s ostatními jezuity měl doufat ve zvrat politických poměrů v ČSR, po němž mělo dojít ke znovuobnovení jezuitského řádu v plném rozsahu. Tímto se provinil proti §79a trestního zákona 86/1950 Sb. a byl „po právu“ odsouzen za podvracení republiky. Z vězení byl propuštěn na amnestii v roce 1962. Živil se nejprve jako dělník v továrně a v roce 1968 získal povolení a začal působit v duchovní správě. O několik let později prodělal vážnou autonehodu, z jejíchž následků se již nikdy zcela nezotavil. Jeho mnohaleté utrpení končí v prosinci roku 1988, kdy ve věku 75 let umírá. Cílem mé práce však nebylo pouze tyto tři roviny rekonstruovat, ale také se je pokusit následně komparovat. Samozřejmě, nejedná se o klasickou komparaci, která sleduje rozdíly a shody tří pohledů na stejnou událost. Z tohoto důvodu se pokusím najít v oněch třech rovinách „Akce K“, jež proběhla proti královehradeckému klášteru jezuitů, určité společné či rozdílné styčné body. Nejprve tedy prvky, v nichž ve všech třech rovinách detekuji shodu. V prvé řadě se jedná o dehonestaci římskokatolických řádů a kongregací jako institucí, ale i jejich členů. V každé z rovin se vyskytla řada momentů, kdy byli řeholníci i jejich domovské instituce uráženy, pomlouvány, či jiným způsobem zneucťovány. Důkazem toho může být v rámci „reálné“ akce proti klášteru TJ v HK způsob přemístění samotných řeholníků, v rámci něhož byli nuceni podrobit se důkladné osobní prohlídce, či samotný fakt, že jejich centralizace proběhla během několika hodin uprostřed noci. Neopomenutelný je také osobní komentář autora zprávy o průběhu akce, který naznačil, že byl tamní sluha Jan Šimko jezuity zneužíván, a to bez sebemenšího důkazu. V rovině mediálního obrazu římskokatolických řeholí, který vytvořily stranické špičky za pomoci tehdejších masmédií, je příkladů dehonestace těchto institucí celá řada. Jako příklad bych uvedla generalizování spolupráce několika řeholníků s nacisty, obviňování z plánování povstání, či nařčení z úmyslné špionážní činnosti. Zásadní 97

jsou také komentáře namířené přímo proti Vatikánu. Nejednou byl během propagandistické kampaně označen za posluhovače kapitalistických mocností, za agresora, kterých chce ve střední Evropě vytvořit federaci pod vládou Habsburků, či za instituci, která neslouží bohu, ale pouze sobě. Třetí rovina je též dehonestujícími prvky zaměřenými proti řeholím více než nasycena. P. Václav Pitrun byl během svého pobytu v centralizačních a internačních klášterech, stejně jako během následného vyšetřování i samotného soudního procesu, opakovaně ponižován. Samotná realizace násilné centralizace byla nedůstojná a pro členy římskokatolických řeholí potupná. Během pobytu v soustřeďovacích zařízeních museli řeholníci vykonávat podřadné práce, měli omezený styk s okolím i příbuznými, či byli pod neustálým dohledem bezpečnostních složek. To vše bez soudu či vynesení rozsudku, bez jasně stanovené délky trvání „trestu“. Asi nejponižující bylo pro řeholníky vědomí toho, že de facto nemohou vykonávat svoji řádovou činnost a nemohou plnit své běžné řeholní povinnosti. I onen soudní proces, během kterého byl P. Václav Pitrun odsouzen za skutky, o nichž nevěděl, že jsou trestné, byl pro tohoto služebníka Božího potupou. Doživotně byl stigmatizován jako „mukl“ či trestanec především za to, že se v omezené míře nadále věnoval řeholní činnosti. Dalším

shodným

prvkem

oněch

tří

rovin

byl

určitý moment

destrukce

římskokatolických řádů a kongregací. V každé z rovin byly tyto tradiční římskokatolické instituce ničeny odlišným způsobem. V druhé rovině věnující se mediálnímu obrazu byly řády a kongregace vystaveny veřejné potupě a hanobení. Dalo by se říci, že byla zničena jejich „pověst“, která byla před propuknutím procesu Machalka a spol. minimálně neutrální. Zničen byl veřejností uznávaný obraz řeholí jako církevních institucí, které slouží Bohu i věřícím. Rázem se z nich stala semeniště protistátních živlů, a náboženská činnost těchto institucí ustoupila do pozadí. K dalšímu stupni destrukce došlo během samotné „Akce K“, kdy byly vybrané římskokatolické řehole centralizovány do několika předem vytipovaných objektů. Byla tak zrušena několik set let vznikající klášterní síť, která pokrývala prakticky celé území tehdejší republiky. Tímto se římskokatolické řehole definitivně ztratily z běžné společenské reality. Byly ze společnosti odstraněny přesto, že formálně zcela nezanikly. Následným krokem pak byla postupná likvidace římskokatolických řádů a kongregací jako církevních institucí v sociologickém slova smyslu. Při sledování dalšího osudu P. Václava Pitruna jsem byla schopna vysledovat procesy, které vedly k destrukci řeholního způsobu života. V centralizačních a internačních klášterech již řeholníci nemohli vykonávat běžné činnosti a dodržovat stanovy svého řádu. Byli nuceni pracovat v civilním zaměstnání, jejich vzájemný oficiální styk byl značně omezen, či neměli žádný kontakt jak s veřejností, tak se 98

svými představenými v republice i v zahraničí. Pomyslnou poslední kapkou bylo samozřejmě odsouzení P. Václava Pitruna, i dalších řeholníků, za jejich řádovou činnost, která se sama o sobě stala důvodem k odsouzení dle zákona o podvracení republiky. Třetím shodným aspektem pro mne byla dokonalá propracovanost a detailní plánování všech rovin „Akce K“. Každá z fází likvidace římskokatolických řeholí byla předem přesně rozpracována a do posledního detailu naplánována. Během „reálného“ zásahu proti klášteru TJ v HK každý přesně věděl, co má dělat. Bylo jasně nadefinováno, jak měla akce proběhnout, a tento plán byl také bezezbytku splněn. Stejně tak byl rozpracován a předpřipraven i mediální obraz římskokatolických řeholí, který byl vykonstruován na základě monstrprocesu Machalka a spol., který vznikl de facto na objednávku. Bylo předem přesně řečeno, k jakým odhalením má během soudního procesu dojít a jak má znít konečný rozsudek. Opět bylo postupováno přesně dle plánu a po skončení procesu již široká veřejnost přesně věděla, co se skrývalo za zdmi klášterů a kdo je toho viníkem. I centralizace a internace řeholníků po 14. dubnu 1950 nebyla ponechána náhodě. Život řeholníků v centralizačních střediscích podléhal přísnému, předem vypracovanému rozvrhu, který byl pro všechny zařízení téměř totožný. Postupem času docházelo též k plánovanému, systematickému propouštění státu loajálních řeholníků a naopak k trestnímu stíhání mnichů reakčních. I případ P. Václava Pitruna byl před jeho zatčením rozpracován, a až následně došlo k jeho zadržení, vyšetřování a následnému odsouzení. Tam kde je plán, musí být také chyby a nedostatky v jeho provedení. I tento aspekt se objevil ve všech třech rovinách. Mediální obraz římskokatolických řádů a kongregací nezapůsobil na všechny občany ČSR tak, jak stranické špičky předpokládaly. Například na východním Slovensku i přes značnou „mediální osvětu“ došlo k negativní reakci na proběhlou „Akci K“ proti tamním klášterům. Průběh „Akce K“ proti královehradeckému klášteru TJ též nebyl zcela bezchybný. Příslušníkům bezpečnostních složek a úředníkům SÚC se nepodařilo přesvědčit představeného domu P. Františka Domese, aby podepsal dokument, v němž předává správu kostela Nanebevzetí Panny Marie novému správci. Stejně tak odmítl podepsat protokol o domovní prohlídce kláštera. Také během následné centralizace řeholníků docházelo k neplánovaným událostem. Během pobytu P. Václava Pitruna v jednotlivých zařízeních v nich došlo k útěku a sebevraždě řeholníka či k nejrůznějším provozním problémům. Také to, že nemalou část řeholníků nebylo možno ani po několika letech internace označit za státu loajální, jistě nebylo předpokládáno. I proto zřejmě došlo k následným soudním procesům, v průběhu jednoho z nichž byl odsouzen i P. Václav Pitrun. Největší slabinou jeho procesu i následného odsouzení je dle mého názoru fakt, že jedním 99

z důvodů k jeho odsouzení bylo jeho pokračování v řádové činnosti i po centralizaci v Bohosudově. Činnost řeholních řádů nebyla nikdy státem oficiálně označena jako nezákonná, a proto je minimálně problematické na tomto aspektu vystavět rozsudek. Co se týče odlišností, upozornila bych na dle mého názoru nejzásadnější rozdílnost mezi mnou sledovanými třemi rovinami „Akce K“. Byla jí intenzita zprostředkování daného procesu veřejnosti. Proces Machalka a spol., na jehož základě byl vypracován státem vykonstruovaný obraz římskokatolických řádů a kongregací, byl během celého jeho trvání hlavní složkou denních zpráv. K jeho osvětlení byla dokonce vydána informační brožura, jež měla, a dosud má, svému čtenáři objasnit průběh i výsledek celého procesu. Oproti tomu o samotné realizaci „Akce K“ byla veřejnost informována s několikadenním zpožděním a více než sporadicky. Soudní proces Plaček a spol., během něhož byl P. Václav Pitrun odsouzen, si již nezasloužil žádnou pozornost mnou prostudovaných médií.444 Samozřejmě je nutno podotknout, že zatímco o „Akci K“ zřejmě neinformovala periodika zcela vědomě, aby tyto zprávy nevyvolaly nevoli lidu, v roce 1960 byla situace již zcela jiná. Komunistický režim v ČSR prošel od začátku padesátých let mnoha proměnami a již neměl žádný důvod znovu burcovat veřejnost. Se svými nepřáteli se nyní vypořádával za zavřenými dveřmi. Realizace „Akce K“ proti královehradeckému klášteru jezuitů byla zcela zásadní událostí v životě tamního jezuitského řádu. Nejen, že během ní přestal existovat tamní klášter, ale stala se osudnou také pro další osud zdejších řeholníků. Život minimálně jednoho z nich se touto událostí nenávratně proměnil. Nebyl však pouze zlikvidován klášter a pokřiven život řeholníků, ale také ochromen celý jezuitský řád. Během mediální průpravy byl nejprve v monstrprocesu Machalka a spol. odsouzen provinciál české provincie Tovaryšstva Ježíšova a následně též celý jezuitský řád. Jako nepřítel republiky byl v noci z 13. na 14. dubna 1950 okleštěn, centralizován a internován. Nadále již neměl pro veřejnost existovat. Přesto, že jeho činnost nikdy oficiálně zakázána nebyla, byl za ni odsouzen jeden z jezuitů, P. Václav Pitrun. Již nikdy ve svém životě se ke klasickému řádovému životu nevrátil, neměl možnost. Ještě dnes je dle mého názoru v části české společnosti přítomna určitá nedůvěra k těmto tradičním římskokatolickým institucím. Otázkou zůstává, zda by tomu tak bylo i bez novodobé „bartolomějské noci.“

444

Rudé právo: ústřední orgán Komunistické strany Československa. Praha: Ústřední výbor KSČ, 1960. Pochodeň: Krajský orgán Komunistické strany Československa pro Hradecko. Hradec Králové: Krajský výbor KSČ, 1960.

100

9. Prameny a literatura 9.1 Prameny a) archivní materiály Archiv bezpečnostních složek, f. H-718 MV Akce „K“ Evidence klášterů, sv. 1 – 8. f. V/HK, a. č. V-1344 HK Bohumil plaček a spol. f. B 5, a. č. 944286 Páter (II.) Národní archiv, f. Státní úřad pro věci církevní 1949 – 1956 (1957) (č. NAD 852). Státní oblastní archiv v Zámrsku, f. Jezuité Hradec Králové (1629) 1637 – 1950 (č. NAD 506). f. Krajský národní výbor Hradec Králové 1949 – 1960 (č. NAD 16). Státní okresní archiv v Hradci Králové, f. Jednotný národní výbor Hradec Králové (1942) 1949 – 1954 (1961) (č. NAD 2073). b) edice dokumentů Akce K – likvidace klášterů v roce 1950: Dokumenty a přehledy. 1. část, 2. část. Praha: ÚSD, 1993. BULÍKOVÁ, Marie – JANIŠOVÁ, Milena – KAPLAN, Karel. Církevní komise ÚV KSČ 1949–1951 Edice dokumentů. Sv. 1, Církevní komise ÚV KSČ ("církevní šestka") duben 1949 – březen 1950. Brno: Doplněk, 1994. HANUŠ, Jiří (ed.). Křesťané a socialismus 1945–1989. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), 2012. c) periodika Pochodeň: Krajský orgán Komunistické strany Československa pro Hradecko. 1950, 1960. Rudé právo: ústřední orgán Komunistické strany Československa. 1950, 1960. Rudé právo v obrazech. 1950.

101

c) literatura FEUERBACH, Ludwig. Podstata křesťanství. Praha, 1954. MARX, Karl. Ekonomicko-filosofické rukopisy z roku 1844. Praha: Státní nakladatelství politické literatury, 1961. MARX, Karl. Kapitál. Praha: Svoboda, 1986. MARX, Karl. Ke kritice Hegelovy filozofie práva. In MARX, Karl – ENGELS, Friedrich. Spisy. Sv. 1. Praha: Státní nakladatelství politické literatury, 1961. MARX, Karl. K židovské otázce. Praha, 1932. MARX, Karl – ENGELS, Friedrich. Německá ideologie. In MARX, Karl – ENGELS, Friedrich. Spisy. Sv. 3. Praha: Státní nakladatelství politické literatury, 1962. NEULS, Jindřich – DVOŘÁK, Miroslav. Co se skrývalo za zdmi klášterů. Praha: Ministerstvo informací a osvěty, 1950. Sbírka zákonů republiky Československé. Praha: Státní tiskárna, 1950. e) vzpomínky a paměti MIKULÁŠEK, František. Za zdí a bez zdí. Praha: Řád, 2009. OPASEK, Anastáz. Dvanáct zastavení: vzpomínky opata břevnovského kláštera. Praha: Torst, 1997. TAJOVSKÝ, Bohumil Vít. Člověk musí hořeti. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2009.

9.2 Literatura ARENDT, Hannah. Původ totalitarismu I-III. Praha: Oikoymenh, 1996. ARON, Raymond. Demokracie a totalitarismus. Brno: Atlantis, 1993. BALÍK, Stanislav – HANUŠ, Jiří. Katolická církev v Československu 1945–1989. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2013. BALÍK, Stanislav – HANUŠ, Jiří. Primasové katolické církve: země střední Evropy v čase komunismu. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2010. BALÍK, Stanislav – HOLZER, Jan. Teorie nedemokratických režimů a osudy katolické církve jako dělící kritérium. In FIALA, Petr – HANUŠ, Jiří (eds.). Katolická církev a totalitarismus v českých zemích. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2001, str. 32–52.

102

BALÍK, Stanislav – KUBÁT, Michael. Teorie a praxe nedemokratických režimů. Praha: Dokořán, 2012. ČORNEJOVÁ, Ivana. Tovaryšstvo Ježíšovo, Jezuité v Čechách. Praha: Hart, 2002. DRAŠNER, František. Číhošťský zázrak: zpráva o P. Josefu Toufarovi. Praha: Libri, 2002. DUBOVSKÝ, Ján Milan. Akcia kláštory: komunistický režim na Slovensku v boji proti mužským reholiam v rokoch 1949–1952. Martin: Matica slovenská, 1998. FIALA, Jan. Zpráva o Akci B. Praha: Vyšehrad, 1994. FIALA, Petr – HANUŠ, Jiří (eds.). Katolická církev a totalitarismus v českých zemích. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2001. FIALA, Petr – HANUŠ, Jiří. Katolická církev a totalitarismus v českých zemích. In FIALA, Petr – HANUŠ, Jiří (eds.). Katolická církev a totalitarismus v českých zemích. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2001, str. 9–31. FOJTÍKOVÁ, Bernadetta Kristýna. Centralizace řádových sester kongregace Chudých školských sester de Notre Dame v letech 1950–1953. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 2003. FOJTÍKOVÁ, Bernadetta Kristýna. Školy kongregace školských sester de Notre Dame v Hradci Králové. In Příspěvky k dějinám královéhradeckého školství. Sborník referátů z konference konané u příležitosti 10. výročí založení biskupského gymnázia v Hradci Králové. Hradec Králové: Balustráda, 2003. HANUŠ, Jiří. Malý slovník osobností českého katolicismu 20. století s antologií textů. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2005. HANUŠ, Jiří. Pozvání ke studiu církevních dějin. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 1999. HANUŠ, Jiří – STŘÍBRNÝ, Jan (eds.). Stát a církev v roce 1950. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2000. HORÁKOVÁ, Šárka. Hoří déšť, aneb, Zpráva o "Akci K", noci ze 13. na 14. dubna 1950, kdy měl být internován Bůh. Praha: Vyšehrad, 2010. CHAROUZ, Jindřich Zdeněk. Biskup-vyznavač: Josef Karel Matocha 1888–1961. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 1991. CHAROUZ, Jindřich Zdeněk. Šest hrdinských let: internační tábor Želiv 1950–1956. Želiv: Opatství Želiv, 2008. KALOUS, Jan. Číhošťský případ. Kolín: Nezávislé centrum pro studium politiky, Academia Rerum Civilium – Vysoká škola politických a společenských věd, 2008. 103

KAPLAN, Karel. Stát a církev v Československu v letech 1948–1953. Brno: Doplněk, 1993. KAPLAN, Karel. Těžká cesta spor: Československa s Vatikánem 1963–1973. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2001. KOLEKTIV AUTORŮ. Církevní procesy padesátých let. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2002. KRATOCHVIL, Antonín. Žaluji. Sv. 1–3. Praha: Dolmen, 1990. KŘEN, Jan. Dvě století střední Evropy. Praha: Argo, 2005. LUŽNÝ, Dušan. Náboženství a moderní společnost sociologické teorie modernizace a sekularizace. Brno: Masarykova univerzita, 1999. MAIER, Hans. Politická náboženství totalitární režimy a křesťanství. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 1999. MALÍŘ, Jiří – MAREK, Pavel. Politické strany: vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a Československu 1861–2004. II. díl, Období 1938–2004. Brno: Doplněk, 2005. MANDZÁK, Daniel Atanáz. Agent a špión Vatikánu. Redemptorista Ján Ivan Mastiliak – slovenský účastník monstrprocesu proti Augustinu Antonínu Machalkovi a spol. Bratislava: ÚPN, 2008. PAVLÍK, Jan. Budou vás vydávat soudům: dějiny české provincie T.J. v době komunistického útlaku v letech 1950-1990. Praha: Societas, 1995. PAVLÍK, Jan. Vzpomínky na zemřelé jezuity, narozené v Čechách, na Moravě a v moravském Slezsku od roku 1814. Olomouc: Refugium Velehrad-Roma, 2011. PERNES, Jiří. Krize komunistického režimu v Československu v 50. letech 20. století. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2008. POLEHLA, Petr – HOJDA, Jan (eds.). Jezuité ve východních Čechách: studie DTI HK. Hradec Králové: Typo Studio, 2009. STRÖBINGER, Rudolf. Stalo se v adventu: "Čihošťský zázrak". Praha: Vyšehrad, 1991. VAŠKO, Václav. Dům na skále 1, Církev zkoušená, 1945 – začátek 1950. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2004. VAŠKO, Václav. Dům na skále. 2, Církev bojující, 1950 – květen 1960. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007. VAŠKO,

Václav.

Dům

na

skále.

3,

Církev

vězněná,

1950–1960.

Kostelní

Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2008. VAŠKO, Václav. Neumlčená: kronika katolické církve v Československu po druhé světové válce I., II. Praha: Zvon, 1990. VEBER, Václav. Osudové únorové dny 1948. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 104

VLČEK, Vojtěch. Kříž jsem hlásal, kříž jsem snášel: rozhovory s kněžími a řeholníky pronásledovanými za komunismu v letech 1948–1989. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2006. VLČEK, Vojtěch. Perzekuce mužských řádů a kongregací komunistickým režimem 1948– 1964. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 2004. VYKOUKAL, Jiří – Miroslav TEJCHMAN – Bohuslav LITERA. Východ: vznik, vývoj a rozpad sovětského bloku: 1944–1989. Praha: Libri, 2000.

9.3 Internetové zdroje Historie české provincie. Dostupné z: < http://www.jesuit.cz/historie.php> [cit. 21. 2. 2014]. Koniggratz – Hradec Králové Velké náměstí. Dostupné z: [cit. 24. 4. 2014]. Měšťanský dům čp. 30 – část na Velkém náměstí. Dostupné z:

[cit.

24. 4. 2014]. Měšťanský dům čp. 30 – část v ulici Na Kropáčce. Dostupné z: [cit. 24. 4. 2014]. TŮMA, Oldřich. O ústavu. Dostupné z: < http://www.usd.cas.cz/cs/historie-ustavu-prosoudobe-dejiny> [cit. 19. 2. 2014].

105

10. Seznam zkratek ABS – Archiv bezpečnostních složek a. č. – archivní číslo AV – Akademie věd č. p. – číslo popisné ČR – Česká republika ČSM – Československý svaz mládeže ČSSS – Československý státní statek ČSR – Československá republika ČTK – Československá tisková kancelář Fr. – frater (bratr), řeholní bratr bez kněžského svěcení HK – Hradec Králové JNV – Jednotný národní výbor JZD – Jednotné zemědělské družstvo Kčs – Koruna československá KNV – Krajský národní výbor KV StB – Krajské velitelství StB KS–MV – Krajská správa ministerstva vnitra KSČ – Komunistická strana Československa NA – Národní archiv NDR – Německá demokratická republika NF – Národní fronta n. p. – národní podnik NPT – Nápravný pracovní tábor ONV – Okresní národní výbor P. – pater (otec), kněz církve katolické PTP – Pomocné technické prapory RG – Rašínovo gymnázium SNB – Sbor národní bezpečnosti SOkA – Státní okresní archiv SSSR – Svaz sovětských socialistických republik SOA – Státní oblastní archiv StB – Státní bezpečnost 106

SÚA – Státní ústřední archiv v Praze SÚC – Státní úřad pro věci církevní TJ – Tovaryšstvo Ježíšovo ÚV KSČ – Ústřední výbor Komunistické strany Československa VHA – Vojenský historický archiv

107

11. Přílohy 11.1 Seznam příloh Příloha č. 1 – Historická fotografie Velkého náměstí v HK. Klášterní budova se nachází nalevo od kostela Nanebevzetí Panny Marie. (zdroj: Koniggratz – Hradec Králové Velké náměstí. Dostupné z: [cit. 24. 4. 2014].) Příloha č. 2 – Soudobá fotografie klášterní budovy. Část kláštera stojící na nároží Velkého náměstí a ulice Na Kropáčce, která sloužila jako činžovní dům. (zdroj: Měšťanský dům čp. 30 – část na Velkém náměstí. Dostupné z: [cit. 24. 4. 2014].) Příloha č. 3 – Soudobá fotografie klášterní budovy. Část směřující do ulice Na Kropáčce, jež sloužila řádu TJ v HK. (zdroj: Měšťanský dům čp. 30 – část v ulici Na Kropáčce. Dostupné z: [cit. 24. 4. 2014].) Příloha č. 4 – Ilustrační fotografie, jež doplňovala článek popisující monstrproces Machalka a spol. v Rudém právu dne 1. dubna 1950. (zdroj: Rudé právo: ústřední orgán Komunistické strany Československa. Praha: Ústřední výbor KSČ, 1. duben 1950, str. 3.) Příloha č. 5 – Karikatura, jež doplňovala článek popisující monstrproces Machalka a spol. v Rudém právu dne 7. dubna 1950. (zdroj: Rudé právo: ústřední orgán Komunistické strany Československa. Praha: Ústřední výbor KSČ, 7. duben 1950, str. 3.)

108

Příloha č. 6 – Fotografie zachycující obrazový příspěvek týdeníku Rudé právo v obrazech, jenž ilustroval a informoval o průběhu monstrprocesu Machalka a spol. (zdroj: Rudé právo v obrazech. Praha: Rudé právo – propagační oddělení, 1950, 8. duben. 1950.) Příloha č. 7 – Fotografie zachycující obrazový příspěvek týdeníku Rudé právo v obrazech, jenž ilustroval a informoval o rozsudku nad skupinou obžalovaných v monstrprocesu Machalka a spol. (zdroj: Rudé právo v obrazech. Praha: Rudé právo – propagační oddělení, 1950, 8. duben. 1950.) Příloha č. 8 – Ilustrační fotografie z propagandistické brožury „Co se skrývalo za zdmi klášterů“. (zdroj: Neuls, Jindřich – Dvořák, Miroslav. Co se skrývalo za zdmi klášterů. Praha: Ministerstvo informací a osvěty, 1950, poznámka vydavatele, str. 37.) Příloha č. 9 – Ilustrační fotografie z propagandistické brožury „Co se skrývalo za zdmi klášterů“. (zdroj: Neuls, Jindřich – Dvořák, Miroslav. Co se skrývalo za zdmi klášterů. Praha: Ministerstvo informací a osvěty, 1950, poznámka vydavatele, str. 52.) Příloha č. 10 – Vazební fotografie P. Václava Pitruna. (zdroj: ABS, f. V/HK, V-1344 HK, 1. část – Osobní vyšetřovací svazek č. 309, fotografie jsou umístěny na deskách.) Příloha č. 11 – Detail z vazební fotografie P. Václava Pitruna. (zdroj: ABS, f. V/HK, V-1344 HK, 1. část – Osobní vyšetřovací svazek č. 309, fotografie jsou umístěny na deskách.)

109

11.2 Přílohy

Příloha č. 1 – Historická fotografie Velkého náměstí v HK. Klášterní budova se nachází nalevo od kostela Nanebevzetí Panny Marie.

110

Příloha č. 2 – Soudobá fotografie klášterní budovy. Část kláštera stojící na nároží Velkého náměstí a ulice Na Kropáčce, která sloužila jako činžovní dům.

111

Příloha č. 3 – Soudobá fotografie klášterní budovy. Část směřující do ulice Na Kropáčce, jež sloužila řádu TJ v HK.

112

Příloha č. 4 – Ilustrační fotografie, jež doplňovala článek popisující proces Machalka a spol. v Rudém právu dne 1. dubna 1950.

113

Příloha č. 5 – Karikatura, jež doplňovala článek popisující proces Machalka a spol. v Rudém právu dne 7. dubna 1950.

114

Příloha č. 6 – Fotografie zachycující obrazový příspěvek týdeníku Rudé právo v obrazech, jenž ilustroval a informoval o průběhu monstrprocesu Machalka a spol.

115

Příloha č. 7 – Fotografie zachycující obrazový příspěvek týdeníku Rudé právo v obrazech, jenž ilustroval a informoval o rozsudku nad skupinou obžalovaných v monstrprocesu Machalka a spol.

116

Příloha č. 8 – Ilustrační fotografie z propagandistické brožury „Co se skrývalo za zdmi klášterů“.

117

Příloha č. 9 – Ilustrační fotografie z propagandistické brožury „Co se skrývalo za zdmi klášterů“.

118

Příloha č. 10 – Vazební fotografie P. Václava Pitruna.

119

Příloha č. 11 – Detail z vazební fotografie P. Václava Pitruna.

120