ZRNÍČKO Svazek 11, číslo 6
červen 2011
Vyrovnaný člov lověk lov k Člověk sní o tom, aby se stal úplným pánem svého života. Má pravdu, protože jeho nadřazenost nad zvířaty spočívá v tom, že se může zamyslet nad sebou i nad světem, že může posuzovat a vést svůj život podle zákonů svého ideálu. Avšak mnozí lidé, kteří se považují za pány svého jednání, ve skutečnosti jsou více či méně otroky svého těla a svých citů. Nepodařilo se jim vytvořit a pevně udržet hierarchii vlastních mohutností. Nebo jasně nevidí, nebo se spoléhají pouze na vlastní síly, aby žili vyrovnaně. Z psychologického hlediska jen málo lidí je "stavěných" normálně. Málo lidí si správně uspořádalo různé stupně své bytosti a postavilo je na patřičné místo. Málo lidí je dokonale vyrovnaných: neboť jim nikdo nepomohl dotvořit se (výchova), nebo se sami neztvárňovali (úsilí dospívajících a dospělých), nebo se kazili sami, nebo je pokazili jiní - věci, vnější okolnosti, život… Málo lidí si zaslouží jméno člověk. Správně stavěný člověk má tři patra: třetí - duchovní druhé - citové první - tělesné. Tyto tři "patra" jsou propletená, spolupracují, ovlivňují jedno druhé, ale jejich odstupňování je třeba zohlednit. Tělesné, nejméně ušlechtilé, je vespod. Duchovní, nejkrásnější, je nahoře. Pokud se nedodrží pořadí hodnot, pak je stavba špatná a člověk je ztracený. Mluvíme o "patrech", stupních v člověku, jen proto, abychom rozlišili patřičnou hodnotu prvků, z nichž se skládá. Nezapomínáme však, že člověk je celek, který do každého svého činu vkládá celou svou bytost. Někteří lidé kráčejí hlavou dolů. To však nejde, na to není člověk stavěný. Kráčíš hlavou dolů, pokud fyzická příroda tvého těla je nahoře a - poroučí. To je smyslnost ve všech jejích formách. Může to být i nemoc, která tě drtí, místo aby si ji zvládl a obětoval. Pokud tvé tělo rozhoduje a poroučí a pokud ho posloucháš, pak jeho tíha utlačuje v tobě všechno ostatní. Tvůj cit otupí, duch se ti udusí a nedokrví. Tvé tělo ještě nepřevzalo úplně a definitivně moc do rukou? Možná, ale pokud se čestně pozoruješ, najednou se přichytíš, že kráčíš hlavou dolů. Svědčí o tom: mlsnost, které neumíš odporovat: ještě tyto sladkosti, tento pohár vína; zlenivělé tělo, které zrána nechce vstát, nebo i když vstalo, vyhýbá se námaze;
vyhledávané a vychutnávané požitky bez jiného účelu, jen pro vlastní uspokojení; pohlavní rozkoš, kterou hledáš jen pro ni samu. Nuže, vyrovnej se, buď člověkem! Někteří lidé se pouze plazí dopředu; v nich poroučí cit. Citovost vládne v tobě, když se cit stane vášní, vymyká se z kontroly rozumu a ty "ztrácíš hlavu". Pokud je u vesla cit, ochromuje i ducha, táhne ho za sebou, takže ten nedokáže zdravě usuzovat a svobodně jednat. Nejsi ještě zcela otrokem svého citu! Možná. - Ale nevládne příliš často nad tebou? Myslíš si, že tento člověk má pravdu, protože ho citově miluješ; že druhý nemá pravdu, protože ho "nemůžeš ani cítit". U některého profesora pracuješ dobře, protože ti je sympatický; u druhého však nehneš ani prstem, protože ho "nemůžeš ani cítit". Věnuješ se, obětuješ se raději tomuto jako tamtomu, protože ho miluješ citově: s určitým člověkem rád spolupracuješ, šel bys s ním "až na kraj světa", ale s jeho přítelem bys nemohl spolupracovat. Jsi rozladěný, do ničeho se ti nechce, protože tě hluboce urazila nějaká výčitka, ironický úsměv ti způsobil bolest, někdo ti odepřel podat pomocnou ruku. Nemáš už chuť bojovat, protože si ani nevšimli tvé práce, protože se ti nedostává žádná "útěcha" (pro tvé hlavní city). Dnes se modlíš, protože jsi "ve formě". A jsi ve formě, protože jsi dostal příjemný dopis, protože tvůj přítel ti pokynul jemnocitným gestem, protože tě dojal pohled na velké utrpení… Ale zítra se již nedokážeš modlit, protože budeš "prázdný". A budeš prázdný, neboť tvá snaha nezaznamenala žádné očividné výsledky, protože někdo nebude věřit, že máš dobrou vůli, nebo tvůj přítel tě zklame, možná opustí… Nejsi vyrovnaný, plazíš se, jsi otrok! Vyrovnaný člověk je ten, jehož duch vládne v úplné svobodě nad citovostí a tělem. Nepohrdá ani city, ani tělem, protože oba jsou ušlechtilé a užitečné, neboť je stvořil Bůh, ale ovládá je a řídí. Je jejich pánem, ony mu slouží. Máš právo pěstovat své city a sílu svého těla: představují energii, ale ty jí musíš udávat směr (nepotlačovat, nýbrž sublimovat). To jsou tvoji dostihoví koně, můžeš na ně nasednout, ale otěže drž pevně; jsou tvým vozem, můžeš s ním jezdit, ale drž pevně volant. Pokud ti tvoji oři utečou, pokud ztratíš kontrolu nad vozidlem, stihne tě nehoda. Někteří lidé se "vznášejí ve vzduchu". Nestojí "nohama pevně na zemi". Vznášíš se ve vzduchu, pokud své sny považuješ za skutečnost, pokud trávíš čas tím, že kuješ plány, které nikdy neuskutečníš, pokud se nepřizpůsobíš lidem a věcem, 2
pokud neumíš přijmout sebe a druhé, prostředí, ve kterém žiješ, události, které se tě dotýkají… Vznáší se ve vzduchu, pokud se necháš unášet vysněným světem ze strachu před skutečností, z nedostatku velkodušnosti nebo z pyšné povýšenosti. Pokud svůj život sníš, nežiješ ho. Máš právo zachytit se nějakého snu, aby si postupoval, ale nikdy ne proto, aby ses vzdaloval od skutečnosti. Abys správně budoval svou osobnost a zůstal vyrovnaný, musíš si často připomínat různá "patra" v člověku a stupnici jejich hodnot. Poté se musíš upřímně pozorovat, jak se chováš vůči určité osobě, v určité činnosti, jaké postoje zaujímáš… Díky čemu ses rozhodl jednat tak nebo onak? Pokud zjistíš, že sis nerozkázal ty sám, už takové konstatování je vítězstvím tvého ducha. Duch není již slepou obětí, osvobozuje se a opět přebírá svou vůdčí roli v tvém životě. Člověk nemůže dosáhnout vyrovnanost vlastními prostředky: jeho tělo je příliš těžké, cit příliš vynalézavý. Potřebuje sílu, která ho povznáší, posiluje a mění zevnitř. Pokud otevřeš svou duši Bohu, budeš silný Boží silou a tvůj cit i tělo budou pevně v tvých rukou, neboť tvé ruce budou v jeho rukou. Pokud Boha nepřijmeš, mrzačíš se, jsi nedokončeným člověkem, zkrácený; člověkem bez hlavy, protože podle věčné Otcovy myšlenky je plným člověkem jen člověk vyrovnaný a zbožštěný. (Michael Quoist)
Modlitba o pravou pokoru Ježíši, tichý a pokorný srdcem, uslyš mne! Ježíši, tichý a pokorný srdcem, vyslyš mne! Marné touhy, aby si mne svět vážil, zbav mě, ó Ježíši! Marné touhy, abych byl milován, Marné touhy, abych byl vyhledáván, Marné touhy, abych byl chválen, Marné touhy, abych byl ctěn, Marné touhy, aby se mi dávala přednost, Marné touhy, abych byl tázán o radu, Marné touhy, abych docházel souhlasu, Marné touhy, aby se jednalo se mnou šetrně, Marné obavy, abych nebyl pokořován, Marné obavy, aby se mnou nepohrdalo, Marné obavy, abych nebyl odstrkován, Marné obavy, abych nebyl pomlouván, Marné obavy, aby se na mne nezapomínalo,
Marné obavy, aby se mi neposmívali, Marné obavy, abych nebyl tupen, Všech ostatních marných tužeb a obav, Maria, Matko všech pokorných srdcí, oroduj za mne! Svatý Josefe, ochránce pokorných srdcí, oroduj za mne! Svatý Michaeli, jenž jsi zlomil první pýchu, oroduj za mne! Všichni svatí, kteří jste byli vzorem pokory, orodujte za mne! Ježíši, jehož předním přáním bylo: "Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorným srdcem", nauč mě pokoře podle Srdce svého. Amen.
3
Světec na červen Jako světce na měsíc červen jsme vybrali sv. Benna z Míšně. Benno se narodil v roce 1010 jako syn saské šlechtické rodiny. Po přijetí kněžského svěcení r. 1040 zastával úřad opata v Hildesheimu a odešel pak na 17 let jako kanovník do Goslaru. V roce 1066 byl jmenován proti své vůli biskupem v Míšni, diecéze nedaleko Drážďan. Benno působil v další době ve svém biskupství požehnaně, přesto, že zpočátku odmítl úřad, dával stavět kostely a kláštery a obrátil mnoho pohanů. Protože Benno nesouhlasil se saskou válkou Jindřicha IV., dal ho císař uvěznit na dobu od r. 1075 do 1076. V roce 1085 sesadil Jindřich míšeňského biskupa a dosadil protibiskupa. Teprve o tři roky později se mohl Benno opět umout své diecéze. K tomu je slavná legenda o klíčích k dómu: když Benno opustil Míšeň po svém sesazení, hodil klíče svého dómu do Labe. Když se po letech zase vrátil, našly se klíče v břiše ryby, kterou vylovili z řeky. Po svém návratu se biskup Benno věnoval zvláště obracení pohanských Slovanů, což mu později vyneslo titul „apoštol Slovanů“. 16. června 1106 zemřel Benno ve věku 96 let po 40 letech působení jako míšeňský biskup. V roce 1523 ho papež Hadrián VI. svatořečil. Slavnost vyzvednutí Bennových ostatků 16. června 1524 dalo Martinu Lutherovi podnět k napsání zlostného spisu „Proti nové modle a starému ďáblu, který má být vyzvednut v Míšni“. Protože míšeňský biskup Jan z Haugwitzů se obával, že by světcovy ostatky mohly být zneuctěny, předal je v r. 1576 vévodovi Albrechtu V. Bavorskému, který je přenesl do Mnichova. Znázorňování: Benno je znázorňován skoro vždy v biskupském oděvu s rybou a klíči, jak to odpovídá slavné legendě. Sv. Benno je patron Mnichova; Altbayernu; biskupství Drážďany - Míšeň; rybářů a soukeníků; proti moru; proti suchu a za déšť; proti nečasu. (Podle Rok se svatými)
Modlitba před zkouškou Ty jsi, Bože stvořiteli, hlubinou bytí, ty jsi prvotní příčinou všeho jsoucna, ty jsi i jeho cílem. To tys dal stvoření řád − a my v nekonečných prostorech vesmíru, ve strukturách hmoty a organismu i v závratné svobodě náhody luštíme vektory tvého záměru. Zatímco my hledáme, dáváš se nám ty sám poznat v příběhu svého lidu Izraele i v příběhu Pána Ježíše, v příběhu, kterému z Písma naslouchá a ve kterém pokračuje tvůj lid až do dnešního dne. Dej Pane, aby mé poznání bylo tebou požehnané, abych nahlíželi to, co studuji, z úhlu, který jsi pro nás lidi vyhradil. Dej ať mě studium otevírá pravdě, úctě k tobě a k lásce ke druhým lidem. Děkuji ti, že mám kde studovat, děkuji za tisíciletý řetěz hledání pravdy, za vytrvalost, pokoru a poctivost objevitelů i myslitelů. Děkuji, že smím mít podíl na vznešeném rozhovoru tvých dětí. Když nyní půjdu na zkoušku, dej mi Pane pevnou jistotu toho, že ty jsi cesta, pravda i život. Dej mi pokoru před pravdou i poctivost a jasnou mysl. Zkouška, zkoušející, ostatní zkoušení i probíraná látka, otázky a odpovědi, to vše je nyní cestou, kterou mám jít. Požehnej té cestě.
4
Setkání „Měl jsem pro sebe celé kupé. Pak nastoupila jedna dívka,“ vyprávěl mladý slepý Ind. „Muž se ženou, co ji přišli vyprovodit, nejspíš byli její rodiče. Kladli jí na srdce spoustu věcí. Protože tehdy už jsem neviděl, nemohl jsem vědět, jak ta dívka vypadá, ale líbil se mi její hlas.“ „Jedete do Dehra Dun?“ zeptal jsem se jí, když jsme vyjížděli ze stanice. Přemýšlel jsem, jestli se mi podaří před ní skrýt, že nevidím. Říkal jsem si, že by to nemělo být tak těžké, když zůstanu sedět. „Jedu do Saharanpuru,“ odpověděla dívka. „Tam na mě bude čekat teta. A. kam jedete vy?“ „Do Dehra Dun a potom do Mussoorie,“ řekl jsem. „To se máte! Tolik bych se chtěla do Mussoorie dostat. Miluji hory. Zvlášť v říjnu.“ „Ano, to je nejkrásnější období,“ přitakal jsem a vzpomínal na dobu, kdy jsem ještě viděl. „Na horách je všude plno divokých aster, slunce příjemně hřeje a večer si člověk může sednout ke krbu a usrkávat brandy. Většina turistů je už pryč a ulice jsou skoro prázdné a tiché.“ Mlčela, a tak jsem přemýšlel, jestli ji má slova tak zasáhla, nebo jestli mě má za sentimentálního žvanila. Pak jsem udělal chybu. „Jaké je počasí?“ zeptal jsem se. Ale nezdálo se, že by jí ta otázka připadala zvláštní. Že by si už všimla, že nevidím? Ale její odpověď vyvrátila všechny mé pochybnosti. „Tak se podívejte z okna,“ řekla naprosto přirozeně. Posunul jsem se po sedadle a po hmatu jsem hledal okénko. Bylo otevřené. Otočil jsem se k němu a předstíral jsem, že si prohlížím krajinu kolem. Ve své fantazii jsem viděl rychle se míjející telegrafní sloupy. „Všimla jste si, že to vypadá, že se hýbají ty stromy a my že stojíme?“ „Tak už to bývá,“ odpověděla. Obrátil jsem se k ní a chvíli jsme seděli mlčky. „Máte zajímavý obličej,“ řekl jsem konečně. Pěkně se zasmála, jasně a zvučně. „To jsem ráda, že mi to říkáte. „Už mám po krk těch, co mi říkají, že mám pěknou tvářičku.“ „Takže jsi opravdu hezká,“ pomyslel jsem si a pokračoval jsem nahlas: „Ale zajímavý obličej může být také velmi krásný.“ „Jste velmi galantní,“ odpověděla. „Ale proč jste tak vážný?“ „Za chvíli vystupujete,“ řekl jsem trochu úsečně. „Bohu díky. Nesnáším dlouhé cesty vlakem.“ Zato já bych tam s ní byl celou věčnost, jen abych slyšel její hlas. Měl stříbrné tóny horské bystřiny. Určitě na naše setkání zapomene, jen co vystoupí z vlaku, ale já na ni budu myslet celou cestu a jistě i potom. Vlak zastavil ve stanici. Na dívku někdo zavolal a v kupé po ni zůstal jen její parfém. Přistoupil muž a něco si bručel pod vousy. Vlak se dal znovu do pohybu. Nahmatal jsem okénko a posadil jsem se k němu s obličejem obráceným do světla, které pro mě bylo tmou. Mohl jsem si tak zahrát i se svým novým sousedem. „Je mi líto, že nejsem tak zajímavý společník jako ta dívka, co právě odešla, snažil se navázat řeč spolucestující. „Byla to zajímavá dívka,“ řekl jsem. „Mohl byste mi říct… měla dlouhé, nebo krátké vlasy?“ „Nevím,“ odpověděl překvapeně. „Pamatuji si jenom její oči, vlasy ne. Měla tak krásné oči! Škoda, že jí nebyly k ničemu… byla úplně slepá. Vy jste si toho nevšiml?“ Jako když dva slepci předstírají, že vidí. Kolik lidských setkání tak vypadá. Ze strachu ukázat, jací vlastně jsme. A tak člověku utečou rozhodující setkání života. Některá se už nikdy nebudou opakovat. 5
Eucharistie - mlčenlivé vyzařování do světa V hustém ovzduší kostela se mezi hlavami vytvořila škvírka. Zamířila jsem pohledem přes ni. Neuvěřitelné - jakoby to někdo vypočítal! Bílá hostie doprovázená slovy kněze, jejichž tón se zřetelně odlišoval, se objevila přesně ve středu. "Toto je mé tělo." Tváří v tvář.
Ta tajemná chvíle, v jistém smyslu taková konkrétní a osobní, mi zároveň unikala. Kousek hmoty uvolněné z času a prostoru na jediný pokyn nabyl jinou podstatu. To přece nelze jen tak pochopit! A co člověk neumí pochopit, nad čím nemá moc a kontrolu, má sklon banalizovat. Neboť nedokáže unést váhu toho momentu. Ale právě ustanovením eucharistie nám Bůh chtěl být nejblíže a blízkost a jednotu vyvolat i mezi námi. Ať v nás jeden z inspirativních pohledů na eucharistii od Pierra Teilharda de Chardin probudí a do hloubky obnoví úžas nad jejím nevyčerpatelným tajemstvím. Až do spodních vrstev Teilhard de Chardin vnímá eucharistii jako jedinou zápalnou událost. "Velké svátostné proměnění neukončuje při místní a chvilkové události," píše ve své úvaze O božském prostředí. "Už děti se učí, že v životě každého jednotlivce, v životě celé církve, ve všech obdobích světových dějin existuje jen jedna mše svatá a jediné přijímání. Pouze jednou Kristus podstoupil bolestivou smrt. Petr či Pavel přijímají eucharistii ten nebo onen den, v tu či onu hodinu. Ale tyto jednotlivé děje jsou jen různými body v čase a prostoru, které rozdělují spojitost jediného gesta, které se stává postřehnutelné pro naši zkušenost. Ve světě se rozvíjí od přípravy na příchod Mesiáše skrze historické Ježíšovo zjevení a období růstu jeho církvi až po poslední příchod - v podstatě jediná událost: vtělení prováděné v každém jednotlivci eucharistií." Teilhard vysvětluje, že všechny svaté přijímání našeho života všech lidí přítomných, minulých a budoucích, tvoří jediné přijímání. Uvědomit si tento fakt znamená pocítit, že Kristus se ustavičně dotýká celé lidské vrstvy země. Ale nejen to. Prostřednictvím člověka zasahuje i hmotný svět, do kterého je člověk ponořen a s kterým je takříkajíc srostlý. Všechny vjemy, myšlenky, city, poznávací a volní síly se formují a krystalizují ve styku s materiálním prostředím. Naše duše vytvářejí jakoby povrchovou vrstvu hmoty. "Určit její spodní hranici je z hlediska dynamického, biologického stejně nemožné, jako oddělit přesně rostlinu od okolí, ve kterém je zakořeněna," připomíná Teilhard. V jeho pojetí eucharistie tím, že zasahuje naši lidskou přirozenost, rozšiřuje své působení i do nižších neosvětlených vrstev, takže Kristus v každém okamžiku ovládá celý vesmír. "Tím, že naše lidská stránka zaměňuje hmotný svět a že proměněna hosté zaměňuje naši lidskost, dovršuje se přepodstatnění chleba a krok za krokem proniká vesmír. Je jako oheň, který zachvacuje step, úder, který rozechvívá bronz." Kosmický Kristův polibek Teilhard de Chardin se v pokoře sklání před touto jedinečnou událostí a prosí Boha, aby ho naučil "rozpoznat nekonečné perspektivy skryté v malé hostii". Modlí se: "Pane, už jsem se naučil za nehybností tohoto kousku chleba vidět zářivou sílu, kterou podle učitelů Církve nijak nemůžu strávit. Naopak, ona stráví mě. Pomoz mi překonat i zbytek klamu, který mě vede k tomu, abych považoval tvůj dotek za omezený a chvilkový." Okouzlený tímto "obklopujícím objetím" či "kosmickým polibkem", jak ho nazývá, chce odpovědět na lásku celkovým úsilím svého osobního života i života spojeného s druhými. Všechny námahy připodobňuje zrnům, 6
rozemletým na mouku, z níž se uhněte chléb. "Svět a život jsou v našich rukou, jsou připraveny jako hostie, aby přijali božský vliv, tedy skutečnou přítomnost vtěleného Slova." Kde je křesťanské očekávání Teilhard ve svém optimistickém pohledu na růst a vývoj světa i ducha k stále větší dokonalosti tvrdí, že je to opravdový realismus, a vyčítá lidstvu, že nechalo "vyhasnout oheň ve svých srdcích, která upadla do spánku". Říká: "Nepochybně se svými modlitbami a skutky svědomitě snažíme o to, aby přišlo Boží království, ale kolik z nás se skutečně do hloubky duše chvějí bláznivou nadějí na přebudování naší země? Kolik plavce uprostřed naší noci napjatě hledí vpřed a sledují Rozbřesk skutečného rána? Kde je křesťan, ve kterém netrpělivá touha po Kristu, pokud nepřevyšuje, tak alespoň vyvažuje starosti o běžné lidské zájmy? Říkáme, že žijeme v očekávání Mistra, ale ve skutečnosti, pokud máme být upřímní, už nic neočekáváme." Skryté prahnutí po Bohu Svým velkolepým projektem kristifikace světa se Teilhard pokouší oživit unavené křesťany, ale oslovit i ty, kteří ještě alespoň trochu věří v růst a pokrok lidstva. Právě v Eucharistii vidí sílu, která působí skrytě a účinně, trpělivě sjednocuje a připravuje svět na konečné vítězství. "Bože, ty jsi mi dal pocítit pod povrchovou roztříštěností živou a hlubokou jednotu, kterou tvá milost podstlala pod naši beznadějnou mnohost," říká ve své další úvaze O knězi. Za roztříštěnosti věcí svým intuitivním smyslem objevuje, jak se vynořují a sbíhají lidské touhy, spřádají vlákna lásky, která se "slévají do jediného vodopádu společného prahnutí … v očekávání božského sjednocení". Takto podle Teilharda a v souladu se slovy sv. Pavla "celý vesmír vzdychá sevřený svojí touhou a svou bezmocností". Je jako hostie volající po opakovaném "Hoc est corpus meum" (Toto je mé tělo), "dokud se proměnění nevyčerpá do konce" a dokud se nezbožští celý vesmír. "Díky knězi," dodává, "zářivá moc Slova spočine na světě, přemáhajíc jeho nicotu, zlobu, marnost a rozpad … a zmocňuje se všech schopností milovat". Vrchol nejvybranějších chutí Teilhardovo kosmické pojetí Eucharistie volá po hluboké adoraci ze strany člověka, po pokorném podrobení se celku Kristova mystického těla, ve kterém se neztrácí jedinečnost žádného údu. Kristus v něm vystupuje jako esence vší lidskosti. Teilhard to nádherně vyjadřuje: "Ty jsi, Ježíši, souhrn a vrchol vší lidské a kosmické dokonalosti. Každá črta krásy, každé kouzlo dobroty, každý prvek síly nachází v tobě svůj očištěný a korunován výraz. Když mám tebe, mám v tobě jediném ideální soubor všeho, co lze ve vesmíru nalézt a o čem lze snít. V tvém obdivuhodném bytí jsou nejvybranější chutě, které zem zná, vytěžené a poskládané do jediné tak dokonale, že je můžeme podle svého přání obdivovat jednu za druhou bez konce, v tobě, chléb, který máš v sobě všechnu líbeznost!"
7
Být - milovat - adorovat Teilhard ve svém evolučním konceptu zachycuje růst člověka k dokonalosti ve třech pohybech: v procesu nalézání sebe a kultivace své osobnosti; ve výběhu ze sebe směrem k druhému, a to formou lásky, a konečně objevením toho, co člověka přesahuje, co jej přesahuje a čemu se člověk podřídí - transcendenci. Čili být - milovat - adorovat jsou tři fáze personalizace. Prostřednictvím eucharistie člověk nejenže nachází plnost svého bytí a vyčerpává svou schopnost adorovat, ale realizuje se i v lásce. "Všechny, které miluji, mám tedy v tvém lůně, Bože, lépe než v každém objetí, jsou osvícení tvou krásou a sami osvěcují tebe paprsky, které od tebe vyšly a které se ti zpět vracejí. Zarážející mnohost bytostí, na které bych chtěl působit, které bych chtěl osvětlovat a vést, je seskupená tady v tobě, Pane. Skrze tebe se mohu dotýkat toho nejniternějšího v každém člověku, mohu tam vnášet, cokoliv si přeji - pokud tě pochopitelně dokážu o to prosit, a pokud to ty dovolíš. " Navždy opojeni přitažlivostí Teilhard jako kněz a teolog zdůrazňuje fakt, že při přijímání Nejsvětější svátosti ne člověk si přednostně bere svátostný chléb a živí se jím, ale naopak, Kristus se nás skrze eucharistii ujímá a přitahuje nás k sobě. Přitom oživující síla hostie naráží na naše svobodné rozhodnutí. "Stačí zavřít vstup mého srdce a zůstanu v temnotách. Nejen moje individuální duše, ale i celý vesmír, a to v té míře, v jaké podporuje můj organismus, probouzí moje poznání a v jaké já na něj reaguji, když z něj čerpám své dojmy, myšlenky, morálnost skutků a svatost života. Naopak stačí, abych chtěl, a v té chvíli naplní Bůh skrze můj čistý úmysl celý vesmír připoután ke mně. Protože jsem se svým souhlasem stal živou částečkou Kristova těla, Kristus zaplavuje mne i můj vesmír." Teilhard de Chardin nám díky své jedinečné perspektivě vesmírného Krista, která vychází z Pavlovy teologie, umožňuje hlouběji prožívat eucharistické setkání a zapojení všechny detaily našeho životního příběhu. "Pane, děkuji ti, že tě mohu dosáhnout celou šířkou a hloubkou skutečnosti, celou svou minulostí i svým vývojem, vším, co snáším a co činím, poddajností, iniciativou a samým dílem svého života," volá i dnes Teilhard de Chardin jako ozvěna do rozbouřeného světa. (podle KN)
8
O čem je první svaté přijímání, dary a oslava V rámci slavnosti prvopřijímajících, ale také u biřmovanců je třeba sladit svět dětí, rodičů i kněží, kteří se snaží o solidní přípravu na další svátostný život dětí a mládeže. Organizační věci však nesmí překročit duchovní rozměr slavností.
Vážená redakce, nedávno v jisté televizní relaci splnili sen matce, která chtěla dceři, která šla k prvnímu svatému přijímání, připravit nezapomenutelný zážitek. Zvládli to tak, že uspořádali obrovskou hostinu, pozvali zpěvačku a připravili velké dary. Zapomněli však, že událost prvního svatého přijímání nespočívá v hodování, ale jde o duchovní slavnost prvního přijetí Pána Ježíše v Eucharistii. Co si o tom myslíte? Jan Milý Jane, vaše otázka trápí nejen kněze, ale i mnoho upřímně věřících rodičů, a týká se nejen prvního přijetí eucharistie, ale i svátosti biřmování. V této věci je třeba se vyjádřit i na adresu médií. Některé z nich udělají z duchovní slavnosti přímo show, zahalí ji materiální třpytivou skořápkou a snaží se vyvolat silné emoce. V takovém případě jde o znesvěcování samého významu svátosti, jakož i o manipulaci s hodnotovým žebříčkem televizních diváků. Důležité je uvědomit si, že při slavnosti prvního svatého přijímání se setkávají tři světy: svět dětí, rodičů a kněží. Důležité je, aby se tyto tři světy k sobě navzájem dialogem přiblížili. Mohou na to posloužit setkání dětí - prvokomunikantů a rodičů s animátory a kněžími ve farních prostorách během celého školního roku. Cílem úsilí každého starostlivého kněze není jen příprava na slavnost prvního svatého přijímání, ale i na svátostný život dítěte, který podstatně závisí na jeho rodině. Snoubenci se také nepřipravují na sňatek, ale na manželství; bohoslovci se nepřipravují na svěcení, ale na kněžství. Pokud se však ve farnosti zůstane pouze u hezkých slov, zůstáváme daleko od cíle. Ve spolupráci s kněžími je důležité nabídnout něco konkrétního, například prázdninový pobyt v přírodě nebo denní tábor na faře pro prvokomunikanty, farní pouť dětí a rodičů po slavnosti, nebo další aktivity s dětmi a jejich rodiči během školního roku apod. Jak se mohou přičinit rodiče o to, aby první přijetí Eucharistie bylo pro jejich dítě zejména duchovní slavností? Vedle společné modlitbě v rodině, pravidelné účasti na mši, společném probírání náboženských témat ze školního vyučování jsou to i dary, které patří ke každé slavnosti, první svaté přijímání nevyjímaje. Honosné dary sice ohromí a chvilkově potěší, ale pokřiví správné chápání této události. Kromě stále většího výběru duchovní literatury či devocionálií můžeme myslet i na něco neobyčejného. Rodinná pouť, třeba i do zahraničí, nebo letní týdenní tábor v přírodě mohou stát tolik, co vyjde například zapůjčení šatů, které má dítě na sobě pár hodin. Rodiče mohou přijmout a napomáhat tradici jednotného bílého roucha pro prvopřijímající děti. Jsou pro to alespoň tyto čtyři důvody: 1. praktický - děti se snadněji pohybují; 2. psychologický neporovnávají se; 3. sociální - ušetří se a vyjádří se solidarita se sociálně slabšími rodinami; 4. duchovní - zjevnější souvislost s bílým křestním rouchem, obnovou křestních slibů a bohatou symbolikou oděvu v Bibli. Jde však o citlivou záležitost. Novoty se většinou těžko přijímají, proto třeba zvolit moudrý a trpělivý postup. Praxe však dosvědčuje, že zkušenost z oblékání prvopřijímajících dětí do jednotného bílého roucha je pozitivní. Na závěr bych chtěl připomenout, co snad všichni cítíme, že organizační věci nemohou převýšit mimořádnou duchovní událost, jakou je přijetí eucharistického Krista do života dítěte, neboť právě tato skutečnost by měla ovlivnit další život celé jeho rodiny.
9
Obětovat znamená dát něco, co bolí Někteří kněží, věřící i hledající pláčou nad stavem společnosti, v níž se nacházejí. Nikdo se nechce obětovat, nikdo nechce sloužit, všichni hledí jen na sebe a společnost je prý "zatížena na zážitek".
I v rodině často slýcháváme: "Nebudu dělat služku (sluhu)!" "Já se tady dřu, a vy si jen užíváte!" Gilles Lipovetský ve své knize Soumrak povinnosti popisuje současnou společnost, která hledá štěstí bez náročnosti na sebe, v níž jsou vyzdvihovány hodnoty užít si, vlastnit, kde se stále mluví o kultuře sebelásky (self-love). Nejvyšší vrchol je kultura "okamžité rozkoše" "Mount Everest" opojení z vlastního já. Prostě jsme diskvalifikovali náročnost, povinnost a odpovědnost na úkor našeho štěstí. Základní filozofie je: "Chtěj a užij si! A máš všechno vyřešené." A přece přichází někdo, kdo nabízí cosi absurdní, zarážející - kříž a oběť. Simeon, který ve svém kantiku z vnuknutí Ducha Svatého požehnal Marii, zároveň jí předpověděl, že její Dítě bude pro mnohé znamením, budou mu odporovat a že její duši pronikne meč (srov. Lk 2, 33 - 35). Maria s Josefem přinášejí Ježíše, aby ho obětovali v chrámu, jak přikázal zákon. Pro dnešní lidi je slovo oběť velmi těžké až nereálné. Bojíme se. I já jsem se bál jako kněz. Vzpomínám si, když jsem asi před deseti lety jednou končil nedělní mši svatou, atmosféra kolem chrámu byla příjemná. Všichni se těšili, debatovali, dělili o své zážitky z týdne. I já jsem se po složení ornátu spěchal mezi ně. Najednou se ve dveřích objevil muž kolem třicítky v zeleném kabátě, s vážnou tváří, se smutnýma očima. Zřejmě nechodíval často do kostela. "Vy jste tady farář?" Zeptal se. "Ne, ale sloužíme zde jako komunita - salesiáni." "Otče, potřeboval bych vaši pomoc," začal. Když řekl slovo pomoc, představil jsem si, o co všechno přijdu - o pohodu, rozhovory, smích, radost. Další věta byla ještě naléhavější. "Chtěl bych vás poprosit, abyste šel vyzpovídat a zaopatřit mou ženu, která má dvacet osm let a umírá na rakovinu." Nemůžu říct, že jsem s radostí popadl oleje, tak vysoko jsem ještě nedospěl. Vzal jsem na cestu oltářní svátost a šel za ním. V hlavě mi vyskočila otázka, proč právě teď? Odpověď zazněla v srdci: "Teď. Polož nebo udělej to, co si před chvílí obětoval na oltáři. S lehkostí jsi recitoval: Požehnaný jsi, Hospodine, Bože celého světa…" Jak snadno se zdvihá patena - a jak těžko nádoba opravdové oběti. Ta hostie, reálná hostie, byla velmi těžká. Když jsme vešli do domu, na posteli ležela mladá žena, která prožívala poslední chvíle. Dvě děti vedle ní, tchýně plná pláče, napjatá atmosféra a ticho. Všechny moje vzletné řeči o potřebě kříže utrpení a oběti se vyplížili z místnosti ven. Těžký dech umírající… Přijmi, Pane A tady jsem začal chápat, byť ne zcela, že nestačí mluvit. Opravdová oběť začíná od sebeobětování, od našeho úmyslu, musí být konkrétní, musí bolet a znamenat předání sebe samého. Slavit mši je velmi obtížné a zejména když se začne obětování - darování se. A proto je namístě modlitba, kterou v tichosti říká kněz: "S duší pokornou a se srdcem zkroušeným prosíme, Bože, abys nás přijal: ať se dnes před tebou staneme obětí, která se ti zalíbí." Pokora. Chtěl bych připomenout, že obětování ve mši jakoby ztrácelo důležitou roli. Nepřikládáme mu 10
důraz, protože jsme ztratili smysl pro opravdovost tohoto slova, ale i samé oběti. Nejčastěji vyběhnou kostelníci a seřazeni se pustí "pročesávat" kostel. Každý hodí do zvonku, co má. Někteří i knoflíky, staré mince a podobně. Jiní dají opravdu sebe. Myslím, že je to pěkný zvyk darovat něco, co nás zabolí. Proto je namístě, že kostelníci procházejí kostelem. My jako oběť házíme mince, ale to nejpodstatnější, co se má obětovat, je chléb a víno. V počáteční církvi přinášeli své dary věřící v procesí k obětnímu stolu. Víme, že obětní dary se sestávaly z chleba a vína, víno přinášeli v malých džbánech, které se nazývali ampulae. Přinášeli i jiné dary jako vlnu, olej, ovoce, vosk, stříbro, zlato. Přinášeli, co bylo drahé, co je něco stálo. Že obětní průvody byly dost dlouhé, vedlo to tomu, že se začaly zpívat náboženské zpěvy. Symbolika obětních darů Symbolický význam má i přimíchávání vody do vína. Církev napodobuje počínání Pána Ježíše při Poslední večeři. Ježíš zde ustavičně upozorňuje, jaký duch oběti má přetrvávat. Duch mytí nohou - duch pokory. Tím chce vyjádřit, že kapka vody, která je bez chuti a barvy, se ztrácí ve víně a přebírá do jisté míry jeho chuť a barvu. Podobně i věřící, kteří při bohoslužbě oběti vstupují do intimního vztahu s Kristem, mají vyjadřovat tuto myšlenku. Jak se kněz tiše modlí: "Jako se tato voda spojuje s vínem, tak ať jsme spojeni s božstvím věčného Slova, spojeného s naším lidstvím." Další nádhernou symboliku vyjadřuje modlitba: "Dobrořečíme ti, Bože, Pane světů, že jsme z tvé štědrosti přijali tento chléb. Obětujeme jej jako plod země a práce lidských rukou." To, co je plodem země, se po slovech proměňování stává Kristem. Podobně i při kalichu vyjadřujeme svoji štědrost a práci lidských rukou a všichni odpovíme: "Požehnaný jsi, Bože, navěky." Dobrořečíme Bohu za tento krásný svět, za důstojný život, za práci našich rukou, za zdraví, za náš um. Tak jako sv. Pavel píše: "Kdo ti dal vyniknout?! Co máš, co jsi nedostal? A když si dostal, proč se chvástáš, jako bys nedostal? "(1 Kor 4, 7). Proto nám přísluší dobrořečit. Každý dar, který přinesou věřící, zastupuje vlastní osobu - sebe. Když někomu něco daruji, chci mu prokázat svou lásku. Chci mu dát kus sebe. Celé své srdce, ne pouze dárek. V daru se dává celý člověk. Proto když chlapec daruje dívce květ, dává jí sebe. Ten květ je proniknut něhou jeho osoby, dechu, tepla a odříkání se. A proto bychom při obětování měli chtít úplně se darovat Bohu. Zříkám se svého egoismu Když pozorujeme symboliku obětních darů chleba a vína, chléb vždy vyjadřuje lidskou bolest, trápení, nepochopení, ale symbolizuje i zřeknutí se svého narcistického já. Zříkám se svého egoismu a infantility. Chci se ho vzdát, abych mohl úplně patřit Bohu, ale také tomu, koho miluji. Toto darování je jako lámání chleba, semletí zrna. Je jako pečení těsta v peci. Moje já se zničí tak, jako když se propeče chléb v ohni. Chléb symbolizuje i zralost, vyzrávání, etapy našeho duchovního života. Ale můžeme mít všelijaký chléb - nedopečený, spálený, tvrdý, suchý, ale vždycky to může být i chléb nekvašený, pšeničný. Právě obětování by nás mělo vést k jakési odvaze být charakter, hrdý na vyvolení a darování se Bohu. A být dobrým chlebem. Víno je symbolem radosti, vůle. Víno sice rozveseluje, ale než se stane vínem, musí se lisovat v lisu, musí vyzrát. Na oltář přinášíme práci v podobě chleba, radost srdce a naději v podobě vína. 11
Obětní průvod má ještě jeden krásný symbol. Kdysi na oltář nosili křesťané chléb a víno sami. Bylo to hezké, protože donesli kus své práce, kus týdne. Viděli tam kus své námahy. Chléb a víno představují i vlastní osobu. Obyčejný člověk, který přichází na mši svatou, se podobně jako chléb a víno také proměňuje. Platí o něm: "Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus". A právě smyslem obětování nemá být pouze zvedání pateny knězem, ale akt celého společenství, generace, podobně jako Abraham, Izák, Mojžíš. Odevzdání je nádherné slovo, které by mělo formovat i naše rodiny, novodobé světce. Měli bychom donést sebe na oltář a odevzdat se dobrotě života. Říci s Marií: "Ať se stane tvá vůle." Odevzdat znamená dát na oltář své city, slova, naděje, touhy, své neúspěchy, zklamání, prohry. Možná se někdy cítíme svázáni životem jako Abrahamův syn Izák, cítíme se jako oběť. Měli bychom položit sami sebe na oltář, zemřít s Kristem. Vystoupit na kříž, abychom se stali spolu s Kristem obětí. Chvějící se ruce Církev nechce, abychom se při mši svaté, zejména při obětování, chovali jako "němí pozorovatelé". Kristus nám nedal bohoslužbu proto, aby nám připravil nějaké představení, obětování v Koloseu, ale aby nás pohnul. Kněz za oltářem neslouží mši jen tak pro sebe. Neobětuje jen sám pro sebe. Obětuje se spolu s věřícími. To je pravá hodnota obětování. Nakonec se vrátím k příběhu o nemocné ženě, který jsem popisoval. Zpočátku jsem jenom stál. Bezmocný, němě jsem se díval před sebe. Nevěděl jsem, co mám udělat nejdřív a to jsem si říkal zkušený kněz. Potily se mi ruce. Nervózně jsem vytáhl oleje z kapsy a s roztřesenýma rukama jsem kladl Svátost oltářní na stolek. Nebylo mi jedno zůstat v místnosti sám s touto nemocnou ženou a zpovídat ji. Každý její dech byl pro mě mementem. Každé slovo výzvou. Tuto ženu na smrtelné posteli jsem vnímal jako Krista obětovaného na pateně. Byla to druhá mše svatá bez ceremonie, v tichosti, zamyšlení a v pravdě. Živý Kristus, který se totálně obětuje. Když jsem jí dával svaté přijímání, ruce se mi chvěly. V této ženě se zobrazil skutečný Kristus. (podle KN)
Náš Pán od nás nikdy nepožaduje oběti, které jsou nad naše síly. Jistě, někdy nám dá náš Vykupitel vychutnat celou hořkost kalicha, který nám podává. Pokud žádá oběť všeho, co je nám na tomto světě nejdražší, tak bez osobitné milosti nemůžeme zvolat jako on v Getsemanské zahradě: „Ne jak já chci, ale jak chceš ty, Otče!“ Velkou útěchou je myšlenka, že Ježíš, mocný Bůh, poznal naše slabosti, že se třásl při pohledu na hořký kalich, ten kalich, který si předtím tak toužebně přál pít. (sv. Terezie z Lisieux
12
Jak mluvit s dětmi o Bohu
R odinná katecheze ka techeze Následující kapitolky pocházejí z knihy „Nebojte se života“, kterou najdeme na stránkách www.knihovna.net.
28. Cizoložná žena Minule jsme si řekli, že je sice peklo strašné, ale že Bůh nechce nikoho zavrhnout. Zavržený bude jen ten, kdo chce sám. Bůh totiž velmi rád odpustí i ten největší hřích. My lidé však chceme raději trestat a pomstít se, než odpustit. A myslíme si, že je to správné. Jenže Ježíš nám ukázal, že to tak není. Pamatujete si, jak se zachoval vůči zloději Zacheovi? Dnes si zavzpomínáme na jiný přiklad z Ježíšova života. Jak zachránil velmi hříšnou ženu. To se též opravdu stalo, je to napsané v Bibli. Budeme si to zase představovat, jako kdybychom tam sami byli. Tak si pohodlně sedněte, uvolněte se, zavřete oči a představujte si, co vám budu vyprávět. Jsme zase v podobném městečku jako tehdy, když jsme si představovali Zachea, a také se děje něco podobného. Zase spěchá hodně lidí stejným směrem. Jsou to starší mužové. Jsou jaksi rozzlobení. Cestou se o něčem vzrušeně dohadují. Je jich stále více, téměř z každého domu vyvolávají dalšího. Jen něco zakřičí a už se každému zalesknou oči, zatnou pěsti a běží s nimi. Co se to jen děje? Musím se k nim nenápadně přidat, ať se dovím, o co jde. Určitě se mi to podaří, jsou takoví zaujatí, že si mě jistě nevšimnou. Tak, už vím. Nyní jsem to jasně slyšel. Jde o nějakou zlou ženu. Ta je opravdu zlá! Prý vzala rodině otce. Ti dva muži tam vpředu, kteří všechny svolávají, ji při tom stihli. Večer co večer sváděla jednoho mladého muže, aby se s ní šel bavit. A on šel, i když měl doma několik malých dětí a hodnou ženu. Děti se těšily, že si tatínek večer, až se vrátí z práce, bude s nimi hrát, ale on se přišel domů jen převléci a už ho nebylo. Odešel k té ženě na hostinu. Když to takto trvalo týden, ani se už domů nevracel, ale zůstal u ní. Co jeho rodina? Z čeho budou žít, kdo se o ně bude starat? Tito rozčilení muži jdou udělat pořádek. Běží do domu té ženy. Toto bude asi ten dům, protože do něj všichni vešli. Počkám zde. Co se jen bude dít? Co udělají? Ale už ji vlečou ven. Je mladá, krásně oblečená. A jakou pěknou má tvář! Ale jaké zlé oči! S jakou zlostí se rozhlíží okolo! Brání se, nechce jít. Vykřikuje, aby jí dali pokoj, co se o ni starají. Ale ti muži jsou silnější. Pevně ji drží a vedou ven z města. Cestou sbírají kameny. Každý má již v rukou pořádné kusy. Na co jim budou? Ale vždyť se to dovím, protože jdu za nimi. 13
Zastavili se a dívají se směrem k nedalekému kopci. Sedí tam nějací lidé. Celý zástup se pohnul tím směrem. Už vím. Je tam Ježíš s přáteli. Zpozoroval nás. Vstal a jde nám naproti. Ti dva vpředu, co vlečou ženu, mu říkají, co provedla. A chtějí, aby Ježíš rozhodl, co s ní mají udělat. Protože podle zákona mají takovou ženu ukamenovat. Budou na ni házet kameny tak dlouho, dokud nezemře. Proto si je každý už po cestě nasbíral. Nyní tu stojí okolo a čekají, až je budou moci začít házet. Ale Ježíš se chová jinak, než očekávali. Když je vyslechl, sedl si, a jako kdyby zapomněl, že tam jsou, zvedl proutek a čmáral s ním v písku. Ta žena se celá třásla strachem. Až nyní pochopila, co ji čeká. Už se nedívá vyzývavě a hněvivě okolo sebe, ale pláče. Ti muži zřejmě nevědí, co mají dělat. Naléhají na Ježíše, ale on nic. Ani hlavu nezvedl, neodpověděl, a dál si pohrával s proutkem. Co to má být? Snad neslyšel? Nyní pomalu zvedl hlavu a dívá se z jednoho na druhého. Chystá se něco povědět. Tak co, jak se rozhodne? Co si zaslouží takováto žena? Ježíš klidně a rozhodně říká: "Kdo z vás je bez hříchu, kdo nikdy nic zlého neudělal, ať po ní první hodí kamenem." A zase sklonil hlavu a dále jako by psal v písku. Chvíli je ticho. Každý stojí zaražen. Pomalu klesají ruce s kameny. A rozzlobení muži se nenápadně rozcházejí. Jsou jaksi zahanbeni. Zřejmě každého z nich napadlo něco, za co se stydí. Ježíš se na každého podíval jako ten, kdo skutečně vidí do svědomí. Nyní se báli, že jim to řekne každému nahlas a odhalí to přede všemi. Tak raději zmizeli. Zůstala tam jen ta ustrašená žena. Co s ní? Co jí řekne Ježíš? Zachránil ji před strašným ukamenováním. Ale co dál? Vždyť to, co udělala, nemůže přece Ježíš schválit. Ježíš vstal, dlouho se díval té ženě do očí. Vidím na ni. Její pohled už není ani zlostný, ale ani ustrašený. To už je pohled odhodlaný. Její oči jakoby něco slibovaly. Ježíš říká: "Nikdo tě neodsoudil? Ani já tě neodsoudím. Vrať se domů a změň svůj život!" Žena se nezmohla ani na slovo. Odešla domů. Od té chvíle jakoby měla nové oči. Viděla, kolik má v domě špíny a nepořádku. Dala se do práce. Čistila, drhla, uklízela. Brzy byl dům k nepoznání. Ale nejen to. I lidi okolo sebe viděla jinak. Všimla si, že je na cestě uplakané dítě. Hned vyběhla ven, utřela mu slzy a dala mu sladkost. Zanedlouho se stala známou tím, že pomáhala, kde bylo třeba. Nyní už vidím, že odpustit je lepší než potrestat. Kdo by byl měl užitek ze smrti té ženy? Jen ti rozzlobení muži by si vybili svoji zlost. A byli by se ještě víc utvrdili v přesvědčení, jací jsou oni dokonalí, když tak dbají na spravedlnost. Ale ta žena by byla zemřela s nenávistí v srdci. Jak jsi to dobře vyřešil, Pane! Takto jsi pomohl všem. Všechno se napravilo. Rodině jsi vrátil otce. Ze zlé ženy se stala dobrá. A rozezlení muži začali uvažovat nad sebou, nad svými hříchy a možná se též někteří z nich v mnohém změnili. Jak je dobré, že jsi tak laskavý, že nechceš trestat! Protože kdo je tak dobry, aby se nemusel bát? Musí si dát pozor, abych si víc všímal svých hříchů a nerozčiloval se nad druhými. A když už budu otevírat ústa, abych na druhého žaloval, anebo když budu zvedat ruku k úderu, připomeň mi, že na to nemám právo, protože já sám nejsem bez viny.
14
29. Hlavní přikázání Stalo se vám už někdy, že by vám někdo z dospělých ani jednou za den neřekl: "Toto nesmíš", "To nedělej", "Ať to víckrát nevidím" "Neopovaž se to udělat!" To není ani možné, že? Sotva se dá spočítat, kolikrát za den vás někdo napomíná. Stále samé příkazy a zákazy. Dospělí jako by ani nic jiného nedovedli. A nejhorší na tom je, že velmi často ani nevíte, proč to, anebo ono nemáte dělat. Vždyť to bývá obyčejně něco právě lákavého. A nutí vás dělat často to, do čeho se vám nechce, co se vám protiví. Možná vám i někdy napadlo, jestli to dospělí nedělají schválně, aby vám kazili radost. Vždyť odkud oni vědí, co se kdy smí a nesmí, co je správné a co ne? Když jste například uhřátí po pořádné honičce, nejlepší, co může být, by byla sklenice studené vody. Ale tehdy moudří dospělí řeknou: "Ani nápad, musíte počkat, až vychladnete!" Jenže až zchladnete, nebudete už mít takovou žízeň. Proč vám to nedopřejí? Myslím, že víte proč. Dospělí totiž ze zkušenosti vědí, jaké by to mělo následky. Věřte že i oni mají takovou žízeň a znají to sami, jakou má rozehřátý člověk chuť na studenou vodu. Jenže ta chvíle úlevy by mohla přijít draho. Zápal plic, pár týdnů v nemocnici, ještě několik týdnů neběhat, neskákat, dávat si dlouho pozor. To nestojí za to! Každý dospělý byl kdysi dítětem a dobře si pamatuje, jak je těžké vydržet sedět u úlohy, když venku svítí slunce a tak dobře by se jezdilo na kole. Jenže dospělí ví i to, že to učení je potřebné pro život. Nenutí vás učit se proto, aby vás trápili, ale proto, abyste se později měli dobře. Možná jste už viděli v televizi rozhovor s nějakým slavným vynálezcem, hudebníkem anebo sportovcem. Takoví lidé velmi často vzpomínají na svoje dětství, jak se jim také nechtělo učit, cvičit na hudebním nástroji, trénovat a jak jsou vděční rodičům, že je přinutili. Nutili je, protože věděli dopředu, že to má význam, že je to pro budoucí dobr o dětí. Tak tedy proto dospělí rozhodují i o tom, co se smí, neboť ze zkušenosti znají následky, dovedou je předvídat. I vy to víte lépe než menší děti, a proto je dokážete ochránit. Kdybyste viděli malé dítě, jak bere do ruky nůž, vytrhnete mu ho z ruky. A nic byste nedali na to, že se rozpláče, že se mu to nelíbí. Nemůžete mu to dovolit, protože už víte, jak strašně by si mohlo ublížit. Stejně byste nedovolili dítěti, aby vyběhlo na cestu za odkutáleným míčem, když jede auto. Vy totiž víte, že život a zdraví dítěte je cennější než míč. Zřejmě je to tedy tak nějak, že vždy ten moudřejší dovede lépe předvídat následky a proto má právo rozhodovat, co se smí a co ne. Jenže na to, aby člověk vždy dobře poradil, nestačí, že je moudrý. Kolik je na světě zlých lidí, kteří úmyslně radí špatně. Mají potom radost, když si někdo ublíží. Určitě jste už něco takového zažili. Důvěřovat můžeme jen tomu, kdo je i moudrý i dobrý, kdo ví, co mi uškodí a také co prospěje, a kdo mě má mimoto i rád. Jen tomu bude opravdu záležet na mém štěstí. Ani nejmoudřejší člověk neví všechno. Všechno ví jen Bůh. Bůh zná všechny následky. Vidí daleko - daleko dopředu. A proto, kdo má největší právo určovat, co je dobré a co zlé? Není to těžké uhádnout, viďte? Máte pravdu. Je to Bůh. On jediný ví docela přesně, co je pro nás dobré a co zlé. O Bohu víme i to, že nás má nejraději. Nikomu na světě nezáleží tak mnoho na tom, abychom byli šťastni, jako Bohu. Tedy když Bůh o něčem rozhodne, že to nesmíme, můžeme se spolehnout, že je to jen pro naše dobro. Ale jak se dovíme, co Bůh chce a co ne? 15
Vy už víte, že Ježíš přišel vlastně i proto, aby nám to oznámil. Už jsme si mnoho o jeho životě vyprávěli. O jeho zázracích, o tom, jak se choval a jak učil lidi. Z podobenství o milosrdném Samaritánovi víme, že Bůh chce, abychom pomohli každému, kdo je v nouzi. Z podobenství o nemilosrdném sluhovi jsme se zase dověděli, že chce, abychom byli ochotni odpouštět. Z příběhu o Zacheovi víme, že je zapotřebí napravit i to, co jsme udělali zlého. Ale co říkáte, nebylo by dobré přesně vědět, co kdy smíme a co ne? Nebylo by ohromné, kdybyste to věděly i vy, děti? Vždyť to není příjemné, být stále upozorňován a napomínán. Jenže to by musela být asi strašně velká kniha, kde by mohlo být napsáno všechno, co se smí a co nesmí. Zeptejte se nějakého řidiče, kolik předpisů musí znát a zachovávat. A to jen v dopravě! Co všechno se však stane v životě, kolik toho každý člověk za den namluví a udělá. Myslím, že už máte dopředu strach, kolik se toho budete muset naučit. Ale budete překvapeni, protože Ježíš nám dal jedno jediné pravidlo a podle něho víme vždy docela přesně, co je správně. To pravidlo má dvě části. Za prvé, jak se máme chovat k Bohu a za druhé, jak se máme chovat k sobě navzájem. Nejdříve vám řeknu tu druhou část. Miluj každého člověka jako sebe! To se lehce zapamatuje, že? Vždyť je to jedna krátká věta. Lehce se ji naučíte. Ale je potřeba se naučit podle ní i žít. Příště si o tom povíme víc. Zatím zkuste přemýšlet, co to asi může znamenat. Trochu vám pomohu. Ježíš k tomu dal toto vysvětlení. Co nechceš, aby druzí dělali tobě, nedělej ani ty jim. Co chceš, aby druzí dělali tobě, dělej i ty jim. Tak, a víc vám už dnes neřeknu. Ale to stačí, ne? Vždyť jste se dověděli zase velmi důležité věci: proč jsou příkazy a zákazy, že slouží jen pro naše dobro, že je určuje někdo, kdo je moudrý, vidí daleko dopředu a má nás rád. Bůh je nejmoudřejší a má nás nejraději. On tedy nejlépe ví, jak máme žít. Takže mu můžeme opravdu důvěřovat, protože pro nás vymyslel jen to nejlepší. Že se už těšíte, že budete i sami vědět, co se smí a co se nesmí? Nebudete se muset nechat stále napomínat a upozorňovat. Pane, ukazuj mi své cesty, uč mě chodit po tvých stezkách, voď mě ve své pravdě a připomínej mi, že ty jsi můj Bůh, můj Spasitel. (Z 24,4-5) Pokračování příště
Pro koho? Jedna hebrejská historka vypráví o velmi moudrém a bohabojném rabínovi, který se jednou večer po celém dni stráveném studiem knih o dávných proroctvích rozhodl, že podnikne dlouhou vycházku. Když tak pomalu kráčel opuštěnými ulicemi, potkal strážníka, který křižoval dlouhými, rozhodnými kroky ulici před domem bohatého statkáře, sem a tam a zase tam a sem. "Kvůli komu se tady procházíš?" zeptal se ho zvědavě rabín. Strážník mu řekl jméno svého pána. A po chvilce se zeptal strážník rabína: "A kvůli komu se tady procházíš ty?" A touto otázkou, která se hluboce vryla rabínovi do srdce, končí tento krátký příběh. A jak je to s tebou? Kvůli komu se vydáváš na své denní cesty? Komu jsou určeny všechny tvé kroky a starosti dnešního dne? Pro koho nebo pro co žiješ? Můžeš žít jen pro někoho. Při každém dnešním kroku si opakuj jeho jméno. Zjistíš, že ještě nikdy jsi neměl tak snadný den. 16
NĚKDO NÁM TU CHYBÍ Karel Kryl (12. 4. 1944 - 3. 3. 1994) Strach, diktatura, vyvlastňování majetku, potlačování svobodné vůle, náboženství, udávání, věznění… komunismus! Pro ty dříve narozené to byla každodenní realita, kterou s sebou přinesl socialismus. Mnohé násilný režim zlomil, připravil o život a vlast, ale našli se i tací, kteří bojovali za svá práva, čest a svobodu. A jedním z nich byl i český básník, písničkář a disident Karel Kryl.
Socialismus s lidskou tváří… Narodil se v Kroměříži v tiskařské rodině, ale on chtěl jít ve šlépějích svého pradědečka a jeho snem bylo stát se hrnčířem. Hudba a poezie ho však zlákaly na úplně jinou životní cestu. Jeho první střet s komunistickou diktaturou přišel hned v raném věku, kdy jim byla během znárodnění násilně odebrána rodinná tiskárna a jeho otec byl deportován na nucené práce. Tato událost jakoby odpálila rozbušku, která v něm dlouho jen tlela, a Karel začal skládat básně a písně proti tehdejšímu režimu. Zpočátku nepadaly na úrodnou půdu a lidé je moc neregistrovali. Vše se však změnilo v srpnu 1968. Vpád vojsk Varšavské smlouvy do bouřícího se Československa jakoby zmobilizoval všechny odpůrců režimu a Karlovy písničky dostaly najednou smysl. Přesně v den okupace složil snad nejznámější skladbu těch dob - Bratříčku, zavírej vrátka, která dokonale vystihovala tuto nelichotivou situaci a dala jméno jeho prvnímu alba vydaného v březnu 1969 (prodalo se neuvěřitelných 50 tisíc kusů). Protože album bylo kritickou reakcí na invazi, bylo samozřejmě potlačováno a až do roku 1989 představovalo jakýsi vnitřní odboj. Karel Kryl se stal symbolem boje proti komunistické diktatuře. Život v azylu V září 1969 se Karel zúčastnil festivalu v německém Waldeku a po rozhovoru se svým přítelem, který mu tlumočil vyvíjející se situaci v rodné vlasti, se rozhodl požádat Německo o azyl a usadil se v Mnichově. Zde začal spolupracovat s rozhlasovou stanicí Svobodná Evropa (moderoval vlastní program - pásmo písniček a komentářů, které se pod názvem Krylogie vysílalo v letech 1975 až 1989), zanedlouho vydal na vlastní náklady desku Rakovina, o rok později Maškary. Ta se pak pašovala ve falešných obalech do Československa. Zprávy z domova, které tajně dostával, byly opravdu smutné. A netýkaly se pouze rozrůstajícího se režimu. V roce 1971 zemřel jeho otec a Karel se nemohl ani na chvíli vrátit do vlasti a být na jeho pohřbu. A tak žil životem uprchlíka, který se snažil z ciziny pomáhat svým rodákům a písněmi a básněmi bojoval proti diktatuře, která ničila nejen lidí, ale i kulturu. A přestože z dálky, stal se hrdinou, ikonou, symbolem naděje a neutuchajícím voláním po svobodě a spravedlnosti. 17
Návrat domů 17. listopadu 1989 svitla pro celé Československo a i pro samotného Karla nová naděje Něžná revoluce. Po dlouhých dvaceti letech protloukání se a chudoby se opět objevil na náměstích… hrdina samizdatu*, symbol odporu vůči režimu byl zpět! Karel možná ani sám nevěděl, co všechno pro své krajany znamenal. Na náměstích hrával své písničky a tisíce lidí je zpívali s ním. Během několika dní vystoupil na téměř třiceti koncertech a všechny byly beznadějně vyprodány. Stal se zkrátka symbolem revoluce. Ale jeho popularita začala pokulhávat, když kritizoval i porevoluční vládu a komentoval dobu. Nelíbilo se mu, že moc znovu získává jedna strana. Měl na to speciální termín - demokratúra. Vývojem po revoluci byl prostě dost zklamaný. Morituri te salutant Vyčerpávající způsob života, stovky koncertů, neustále cestování mezi Německem a Československem, rozdávání se a pomoc často neznámým lidem se však podepsaly na Krylově zdraví. Večer 2. března 1994 omdlel na ulici v Mnichově a na druhý den v 10.30 zemřel. Ale legendou zůstal i po své smrti. V den pohřbu se před kostelem svaté Markéty v Břevnově tlačil mnohatisícový dav. Karel Kryl dostal řadu významných ocenění in memoriam, v březnu 1995 byl uveden do Síně slávy (při udělování cen České Grammy) a na Slovensku mu udělili titul Student honoris causa. A v nás navždy zůstanou jeho slova: "Bratříčku zavírej vrátka…" * Samizdat - ilegální vydávání tisku (zejména politického cílení), literárních a publicistických děl, které nemohly vycházet oficiálně. (podle AHA)
Bratříčku, zavírej vrátka Bratříčku nevzlykej to nejsou bubáci Vždyť už jsi velikej To jsou jen vojáci Přijeli v hranatých železných maringotkách
Bratříčku nevzlykej neplýtvej slzami Nadávky polykej a šetři silami Nesmíš mi vyčítat jestliže nedojdeme
Se slzou na víčku hledíme na sebe Bud' se mnou bratříčku bojím se o tebe na cestách klikatých Bratříčku v polobotkách
Nauč se písničku Není tak složitá Opři se bratříčku Cesta je rozbitá Budeme klopýtat Zpátky už nemůžeme
Prší a venku se setmělo Tato noc nebude krátká Beránka vlku se zachtělo Bratříčku! Zavřel jsi vrátka?
Prší a venku se setmělo Tato noc nebude krátká Beránka vlku se zachtělo Bratříčku zavírej vrátka! Zavírej vrátka!
18
Přátelství a zrada přátelství Končící velikonoční doba nám bezpochyby nabízí na uvažování množství myšlenek a témat užitečných pro náš vlastní život i pro svět, ve kterém žijeme. Jednou z nich je téma přátelství. V předvečer umučení Páně, v jeho posledních chvílích, vidíme téma přátelství dvakrát: poprvé, když se po Poslední večeři na adresu svých apoštolů vyjádřil: "Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí svůj život za své přátele. Vy jste moji přátelé, pokud děláte, co vám přikazuji. Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co dělá jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, protože jsem vám oznámil všechno, co jsem slyšel od svého Otce" (Jan 15,13-15). Ježíš své apoštoly a skrze ně i nás všechny, jeho následovníky, nazývá svými přáteli. Podruhé se toto téma objevuje v Getsemanské zahradě, kam se Ježíš po Poslední večeři šel modlit. Když k němu přistoupil jeho apoštol Jidáš, aby ho polibkem zradil, Ježíš se ho ptá: "Příteli, proč jsi přišel!?" (Mt 26,50). Tím potvrzuje to, co řekl před chvílí: apoštol Jidáš je jeho přítelem. Bohužel přítelem, který svého přítele Ježíše zrazuje. Zkusme pod vlivem těchto myšlenek o tomto tématu uvažovat trochu víc, a to nejen o přátelství, ale i zradě přátelství. Tato dvě témata totiž nelze od sebe oddělit, jedno patří k druhému. Touha mít někoho Přátelství je téma, které mnoho z nás silně zaměstnává. Přátelství je totiž napojeno na intimitu, na touhu mít někoho, kdo by znal nejhloubější zákoutí našeho srdce, a přitom nás přijímal. A tato touha je pro každého z nás velmi důležitá a také hluboce legitimní, protože bez ní našemu životu cosi velmi podstatného chybí. Někteří si při slově intimita představí sexualitu. To je však hluboký omyl. Sexualita může být součástí intimity, ale samotná intimita není sexualitou. Toto slovo je odvozeno od latinského slova nejvnitřnější, což znamená něco, co se týká nejhlubších a nejskrytějších zákoutí našeho bytí. Proto intimní vztah bude vztah, ve kterém se lidé znají do hloubky a přesto se vzájemně (nebo možná právě proto) respektují. V tomto smyslu lze definovat i přátelství. Skotský filozof John Macmurray říká: "Být přítelem znamená být sebou samým pro jiného člověka." Přátelství tedy začíná naší snahou (nebo odvahou) být sami sebou. Pochopitelně, ne všechno, co se nachází v našem nitru, je dobré. Proto přátelství neznamená schvalovat vše, co se nachází uvnitř našeho přítele. Náš život je pouť k stávání se tím, čím nás 19
chce mít Bůh. K stávání se patří rozvíjení našich dobrých stránek, ale také vyrůstání z našich špatných stránek. Toto se však děje mnohem snáze, když máme v životě někoho, kdo nás dokonale zná, přijímá a kdo nám chce dobře. Jinými slovy, když máme přítele nebo přátele. Přátelství nemůže být naprogramováno. Nemůže být ani vnuceno. Jak říká liška v Malém princi: "Není na světě prodejny, kde bys mohl koupit přátelství." Přátelství je darem, který jeden člověk nabízí druhému. Znaky zdravého přátelství Jaké jsou znaky zdravého přátelství? Vzpomeneme si alespoň tři. Skutečný přítel obrušuje S jeho pomocí se stáváme lepšími lidmi. Ačkoli jednou z důležitých vlastností dobrého přítele je, že nás přijímá takové, jací jsme, na druhé straně se budeme pod jeho vlivem snažit růst, zdokonalovat se, zlepšovat. Kniha Přísloví říká: "Železo se brousí železem a člověk šlechtí vzezření svého bližního (přítele)" (Př 27,17). Skutečné přátelství dává tvému životu příchuť. Dělá tě výrazným, odvážným, originálním. Falešný přítel tě dělá nemastným-neslaným, závislým, nevýrazným. Pokud máš člověka, který ti usnadňuje konat zlo, není tento člověk tvým přítelem. Testem tvého přátelství by měla být otázka: "Přispělo mi přátelství s touto osobou k tomu, že jsem se stal lepším člověkem?" Skutečný přítel neodchází Opravdový přítel stojí při nás v pohodě i nepohodě, je věrný a vytrvalý. Kniha Přísloví říká: "Přítel miluje v každý čas a v soužení je z něho bratr" (Př 17,17). Pokud chceš poznat, kdo je tvým věrným přítelem, dopusti se nějakého prohřešku nebo pádu a uvidíš, kdo zůstane. Život je jako loď. Někteří lidé na její palubu vystupují nebo z ní odcházejí velmi snadno. Někteří na ní zůstávají, ale pouze dokud plavba probíhá hladce a bez problémů. Ale jen co přijde silný vítr nebo se strhne bouře, loď opouštějí. Skutečný přítel je ten, kdo s tebou zůstává v každém počasí, za každých okolností, při jakýchkoliv tvých pádech. Skutečný přítel bodá Možná si řekneš: nechci, aby mě někdo bodal, nebo do mě šťoural. Ale poslechněme, co říká Kniha Přísloví dále: "Věrně jsou míněny přítelovy rány, ne četné polibky nepřítelovy" (Př 27,6). Přítel, který tě má opravdu upřímně rád, tě - pokud je to nutné - i zraní, čili, nebude tě obšťastňovat pokryteckými polibky, když potřebuješ operaci, při níž se řeže skalpelem. Nebude ti lhát, když potřebuješ slyšet pravdu. Lichocení není projevem skutečného přátelství. Skutečnému příteli na tobě záleží, a proto tě neváhá i konfrontovat, pokud to tvoje dobro potřebuje. Kdy přátelství není zdravé? Existují znaky, které jsou pro nás výstrahou, že tam nejde o přátelství, ale o škodlivý, ba až nebezpečný vztah, a proto bude lépe buď ubrat mu na intenzitě, nebo jej přerušit. Které jsou to? Představíme si jich osm. Pokud přítel nedodrží, co slíbí Věrnost slíbeného slovu patří k základům dobrého vztahu. Sliby a přísliby jsou báze, na níž stavíme svůj život. Bůh je přítel, protože je věrný. Dal nám svůj příslib věrnosti a lásky a nikdy se od něho nesmí odchýlit, proto na Bohu můžeme svůj život stavět. Lidé nejsou 20
schopni být tak věrní jako Bůh. Ale jistá stabilní věrnost v přátelském vztahu musí být. Sliby se týkají různých věcí: od udělání slíbených nákupů po zachování manželských slibů nebo smlouvy o pronájmu bytu. Člověk, který ustavičně porušuje slovo, si nezaslouží, abychom mu důvěřovali a brali ho vážně. Pokud je tento problém nový, je třeba za ním vidět cosi hloubějšího a může být znamením, že náš přítel potřebuje pomoc. Když však přetrvává a on o pomoc nestojí, přátelství fungovat nemůže. Zrádce To je přítel, který tě zrazuje ve vážných věcech. Například začne o tobě rozšiřovat negativní zvěsti, nebo se s tebou z ničeho nic přestane bavit, aniž by se mezi vámi odehrálo něco jasně negativního. Možná, že tento člověk s něčím zápasí, vnitřní zápasy se však mezi přáteli řeší otevřenou diskusí. Pokud svého přítele konfrontuješ a jeho zrádné chování nepřestává, je třeba uvažovat o ukončení přátelství. Zneuživatel Každý z nás má hranice. Hranice jsou čára, kde končíme my a kde začíná jiný. Ke zralosti člověka patří, že nikdy nepřekračuje hranice jiných bez jejich povolení a že jiným nedovolí překročit své hranice v oblastech, kde na to není připraven. Jsou lidé, kteří toto buď nevědí, nebo to nerespektují. Tito lidé se pak vůči nám dopouštějí násilí, které nás zraňuje, a když takové chování přetrvává, začne nás to obírat o sebeúctu. Například někdo nás zneužívá verbálně, zvyšuje na nás hlas, používá silná a urážlivá slova, nebo se uchýlí k planým obviňováním. Dokonce jsou i tací, kteří na nás fyzicky útočí, a takto překračují naše hranice. Totéž platí o emocionálních vydíráních nebo sexuálním zneužívání. Vztah, ve kterém se násilně překračují hranice, je třeba opustit. Závislý Jsou lidé, kteří snad z počáteční nepozornosti nebo, frajeřiny postupně skončí v některé ze závislostí: v alkoholismu, narkotikách, gamblerství. Centrem života závislého člověka se postupně stane předmět jeho závislosti. Takový člověk potřebuje pomoc. Přítel ji dokáže poskytnout, pokud ne jinak, tak alespoň tak, že svého závislého přítele konfrontuje. Když však závislý přítel odmítá svůj problém řešit, přátelství je třeba opustit. Časem se jeho závislost stane totiž jen horší. A takový vztah je odsouzen k trápení. Člověk příliš zaměřený na sebe S takovými lidmi není problém trávit krátký čas. Jen co se však stanete přáteli, postupem času si zevšedníte a jeho chování se pro tebe stane otravným a nesnesitelným. To je člověk, který vypráví pouze o sobě, nikdy si nenajde čas, aby naslouchal tobě. A pokud i naslouchá, dělá tak jen proto, aby se připravil na to, co dalšího o sobě řekne, když ty domluvíš. To je znamení, že ho nezajímá nikdo jiný kromě něj samého, a tedy ho nezajímáš ani ty. Skutečné přátelství musí být vzájemné, ne jednostranné. 21
Člověk, který nezachovává diskrétnost K podstatě přátelství patří dělení se o své nitro. Jak se přátelství prohlubuje, otevíráme se před sebou navzájem stále více. Ovšem to, o co se takto vzájemně podělíme, by mělo zůstávat pouze mezi námi. Jsou věci, které neřeknu každému, pouze člověku, o němž předpokládám, že mě chápe a je mi oporou. Když přítel takové věci prozradí jiným, je to pro mě obvykle velká rána - jakoby někdo rozšiřoval mezi lidmi fotku, na níž jsem nahý. Občas se stane, že tvůj přítel si není vědom toho, co dělá, že to celé podceňuje. Pokud ho na tento problém upozorníme, a on své chování nezmění, náš důvěrný vztah je třeba buď omezit pouze na povrchnější záležitosti, nebo jej úplně ukončit. Soupeř Soupeření je pro náš osobní pokrok a růst důležité, neboť se v něm snažíme rozšiřovat si své schopnosti. Ale příliš mnoho soupeření mezi přáteli obvykle neskončí dobře. V takovém chování nejde o zdravé vzájemné povzbuzování se k překonávání sebe samých, ale o snahu porazit toho druhého. O co jde, poznáme podle doprovodných emocí, které se na jeho straně nacházejí. Když tam jsou emoce závisti, žárlivosti nebo dokonce skrytého nepřátelství vůči nám, jde nikoliv o zdravou soutěživost, ale o snahu porazit nás. Samozřejmě, v takovém prostředí přátelství růst nemůže. Hledač chyb K přátelství nevyhnutelně patří vzájemná zpětná vazba. Dobří přátelé mají sice navzájem se sebou trpělivost a umí přehlížet i drobné prohřešky, ale pokud se něco stane pro některého z nich pravidlem a z prohřešků vznikne neduh, dobrý přítel ho musí na to upozornit. Ale pokud jeho radostí je ustavičně na nás hledat chyby, napomínat nás a cosi vyčítat, tak se takový vztah stane otravným a postupně se z něj vytratí přátelská láska. Pokud náš přítel s tím odmítá něco dělat, je čas, abychom náš vztah s ním přehodnotili. (podle KN)
Modlitba za přátele Děkuji ti , Pane, že jsi mi dal přítele, se kterým si rozumím a že nás spojuje tvá láska a společné zájmy. Děkuji ti za člověka, kterého jsi pro mě stvořil. Chceš, abychom si navzájem sloužili, abychom jeden druhého obohacovali. Pane, posvěť naše přátelství a nauč nás mlčenlivosti. Dej, ať si navzájem ukazujeme správnou cestu a ať nám všechno prospívá k dobrému. Naplň naše přátelství ušlechtilostí, věrností, a láskou a ochotou k oběti. Nedej, abychom se uzavřeli jen pro sebe. Ať se neomrzíme, ať si máme vždy co říct. Dej, Pane, ať naše přátelství nás přivádí blíž k tobě, příteli nejlepšímu.
22
Dar lásky 7. Láska není žárlivá Láska je silná jako smrt, nenávist neúprosná jako podsvětí. Její plameny šlehají žárem nejprudším. (Pís 8,6) Žárlivost patří k nejsilnějším hnacím silám, které člověk zná. Má kořen ve slově žár a znamená "hořet intenzivním ohněm". Písmo říká: "Rozhořčení je kruté, hněv je jako povodeň, kdo však obstojí před žárlivostí?" (Př 27,4). Ve skutečnosti existují dvě formy: legitimní žárlivost, která pramení z lásky, a nelegitimní žárlivost vycházející z nenávisti. Legitimní žárlivost vzplane, když někdo, koho milujeme, kdo nám patří, odvrátí své srdce a nahradí nás někým jiným. Pokud má žena poměr s někým jiným, její manžel může pocítit oprávněný žárlivý hněv, protože ji miluje. Chce dostat zpět, co mu právem náleží. Bible popisuje Boha jako oprávněně žárlivého na svůj lid. Ne že by nám záviděl, přál si vlastnit to, co my (stejně mu i tak všechno patří). Žárlí proto, že po nás hluboce touží, přeje si, abychom ho vnímali jako svou nejvyšší lásku. Nechce, aby ho něco v našich srdcích převyšovalo. Bible nás varuje, abychom neuctívali nic jiného, jen jeho, protože "Hospodin, tvůj Bůh, je stravující oheň, žárlivý Bůh" (Dt 4,24). Když jsme si to vyjasnili, přesuňme pozornost k nelegitimní žárlivosti, která je opakem lásky té, co má kořeny v sobectví. Je to žárlivost pobízená závistí. Zápasíte s tím, že žárlíte na druhé? Vaše přítelkyně je oblíbenější, tak vůči ní pociťujete nenávist. Vašeho spolupracovníka povýší, a vy tu noc nemůžete spát. Snad neudělal nic špatného, ale zatrpkli jste vůči němu pro jeho úspěch. Říká se, že lidé přijímají úspěch jiných klidně, dokud není větší než ten jejich. Se žárlivostí zápasíme běžně. Roznítí se, když nás někdo zastíní a získá něco, co jsme chtěli my. To může být velmi bolestné podle toho, do jaké míry jsme sobečtí. Místo toho, abychom mu poblahopřáli, vznítí se v nás hněv a uvažujeme o něm nepěkně. Pokud si nedáme pozor, žárlivost se nám vkrade do srdce jako zmije a napadne naše motivace a vztahy. Její jed nám může zabránit žít láskyplný život, který byl Božím záměrem. Pokud se nezbavíme hněvu tím, že se naučíme milovat druhé, můžeme nakonec proti nim chystat úklady. Bible říká, že závist vede k nepokojům, rozbrojům a všemu možnému zlu (Jak 3,16; 4, l - 2). V celém Písmu vidíme sled násilné žárlivosti. Způsobuje první vraždu, když Kaina rozhořčí, že Bůh přijal bratrovu oběť. Sára vyhnala svou otrokyni, protože Hagar mohla mít děti a ona ne. Josefovi bratři viděli, že je tátovým oblíbencem, a tak ho hodili do jámy a prodali jako otroka. Ježíš byl láskyplnější, vlivnější a oblíbenější než velekněží, a tak mu záviděli a zosnovali jeho lstivé polapení a ukřižování. 23
Obvykle nežárlíme na úplně neznámé lidí. Žárlivost v nás vyvolávají především ti, kteří se vyskytují ve stejné oblasti jako my. Pracují v našem úřadě, hrají v naší lize, pohybují se v našich kruzích … nebo žijí v našem domě. Ano, pokud nejsme opatrní, závist může infikovat i naše manželství. Když jste se brali, dostali jste úkol co nejvíce povzbuzovat svého manžela či manželku a stát v čele jeho nebo její fanklubu. Oba jste se stali jedním a měli jste se dělit o radost toho druhého. Ale pokud vládne sobectví, všechno dobré, co se stane druhému, může spustit spíše závist než přejícnost. On je třeba přes víkend v golfovém klubu, zatímco ona zůstává doma a uklízí. Pochlubí se jí, že zasáhl jamky s nejmenším počtem úderů, ale ona má chuť udeřit jeho. Nebo ji možná přítelkyně soustavně zvou ven, zatímco on zůstává doma se psem. Pokud neovládá své city a myšlenky, může zanevřít na její oblíbenost. Protože láska je nesobecká a upřednostňuje před sebou jiné, nedovolí, aby do ní pronikla závist. Vede nás k tomu, abychom oslavovali manželovy či manželčiny úspěchy a nezatrpkli. Milujícímu manželovi nevadí, pokud je manželka v něčem lepší, užije si více zábavy nebo získá větší potlesk. Vnímá ji jako svou součást a necítí potřebu soutěživosti. A když on získá ocenění, veřejně jí poděkuje za podporu, která mu dopomohla k úspěchu. Nechlubí se způsobem, který by vzbudil její zatrpklost. Pokud manžel v něčem zvítězí, milující manželka se raduje jako první. Neporovnává svou slabost s jeho silou. Nezačne se litovat, ale uspořádá oslavu. Nastal čas, abyste umožnili lásce, pokoře a vděčnosti zničit jakoukoliv závist, což pramení ve vašem srdci, a aby vás úspěch vašeho životního partnera či partnerky ještě více stmelil a dal vám větší příležitost projevit opravdovou lásku. Úkol pro tento měsíc: Odhodlejte se být největší fanoušek svého manžela či manželky a zavrhněte jakoukoliv závist. Abyste se mohli lépe zaměřit na blízkého a jeho úspěch, vezměte si seznam negativních vlastností z minulého měsíce a diskrétně ho spalte. Potom se s ním nebo s ní podělte o radost z jejich nedávných úspěchů. Jak těžké bylo zničit seznam? Jaké pozitivní zkušenosti můžete oslavovat v životě svého manžela či manželky? Jak ho (ji) povzbuzovat budoucím úspěchům? Radujte se s radujícími, plačte s plačícími. (Flp 4,8) ********************
Odpuštění je větším důkazem lásky než žárlivost. Wiliam Blake Člověk miluje více, když v něm vzplane žárlivost, ale miluje lépe, když v sobě žárlivost udusí. Friedrich Haug Láska může být šílená, ale zešílet z ní může člověk jen žárlivostí. Richard Aldington Na cestě k opravdové lásce leží tři velké balvany, jimiž jsou sebeláska, ješitnost a žárlivost. Dokud je neodvalíš stranou, nedostaneš se kupředu. Richard Aldington 24
Naučte Nauč te své dě d ě ti vař va ř it Náš vztah k jídlu je zmatený. Naučili jsme se výrazy dříve neznámé jako anorexie či bulimie, maminky mají starost s dětskou obezitou, dospívající jsou sužováni svou hmotností, jídla dělíme na zdravá a nebezpečná.
Většina dětí neví, co jí. Odkud pocházejí brambůrky? A hamburgry s hovězím masem? Z tisíce dětí, které odpovídaly, více než polovina nedokázala odpovědět. Když se jich ptali, odkud pocházejí hamburgry, pouze jedno ze čtyř pochopilo, že s tím mají co do činění krávy. Mnohé děti odpověděly, že je vyrábí přímo McDonalďs nebo Burger King. Jíst znamená dnes pro mnohé lidi spolykat jídlo, přičemž hlavní pozornost je zaměřená na dietu, váhu, strach z tloustnutí. Stravování se tak stává matematickou úlohou, kde i vychutnání si právě upečeného, čerstvého, teplého, voňavého a křupavého chleba je hříchem proti dietě. Za vším stojí mediální masáž posedlá kultem těla. Společné jídlo je ale činností, které zahrnuje lidskou osobu, její vztahy a kulturu, a také spiritualitu. Dobré jídlo je potěšením fyzickým i duchovním zaměřeným na to, aby bylo sdíleno. Pokrm mluví o naší identitě, o původu, o kořenech. Vzpomínky spojené s nějakým jídlem, odhalují část rodinné paměti. Každý z nás má nějaké „zvláštní jídlo", které vyvolá vzpomínky na atmosféru a osoby z minulosti. Historie našich citů se zapisuje v gestech, pohledech, ale také v chuti a vůních přenášených naší rodinou. První kuchyň, kde jsme se stravovali, poznamenává naši příslušnost k rodu, kultuře, regionu, zemi a náboženství. Kromě nutriční hodnoty a uspokojení chuti je jídlo prožíváno jako symbol závazku, lásky a péče rodičů. Proto je životně důležité, aby všichni v rodině vyjadřovali silný pocit vděčnosti vůči tomu, kdo vaří. Způsob, jakým je jídlo připravováno, ovlivňuje atmosféru, kterou dýchá rodina, nezávisle na tom, jestli úroveň kuchyně je vysoká, nebo nízká. A dítě, které se živí domácí kuchyní, se živí také city, nevědomými poselstvími, vzpomínkami smíchanými s přísadami. Kuchyň je „srdcem“ domu. Jestliže se zde pravidelně připravuje a vaří jídlo, stává se jedním z ústředních míst, kde se dospělí i děti rádi zastaví, kde je neustálý pohyb. S jídlem předávají rodiče dětem způsob přípravy (jejich kuchařské umění), ale také stravovací návyky. Darují to, co přijali: pozornost, frustraci, kontrolu, mlsnost, pocity viny, citlivost. Pravá „kultura“ jídla může zabránit mnoha následným problémům a nechat vyrůst lidi s dobrým vkusem. Dětská identita se vytváří také díky stravovací výchově. Jejich citové založení se živí tím, co jedí a způsobem, jakým je jídlo připraveno. Odbyté vaření nebo jídlo připravované s nechutí, i kdyby suroviny byly prvotřídní kvality, tak bude mít mnohem méně chuti než jídlo zmražené, sdílené v radosti a přátelství. Vaření může být nádherným cvičením tvořivosti, která zahrnuje a vychovává všech pět smyslů. Vychovává podstatné vlastnosti, jako jsou soustředěnost, trpělivost, obětavost. Proto je důležité zapojit co nejdříve děti do přípravy jídel. Může se jim nabídnout nějaký pevný den pro vaření s rodiči. Kuchařským uměním nebude nejspíš zaujato mnoho dětí. Pro ně je velmi významné být s rodiči a zároveň mít příležitost cítit se užitečnými rodině. Často je nám zatěžko pochopit, co naše děti potřebují, takže zapomínáme na jejich základní potřebu, neboli na to, aby se cítily důležité pro nás a pro společenství, jehož jsou členy. Podstatné je vyloučit, aby se vaření stalo povinností. Pokud je krájení zeleniny či zadělávání těsta prováděno s péčí a pozorností, přestávají být zvykovými a nudnými a stávají se radostnou oslavou života. Péci chléb s dětmi může být nádhernou zkušeností. Během pečení dýchejte vzduch, který je naplněn vůní chleba. Ve chvíli, kdy ho ochutnáte, je (podle Salesiánský magazín) nemožné nepoděkovat Stvořiteli světa za jeho dary. 25
Zrcadlo pro otce, které jim nastavily vlastní děti V naší anketě dvanáctiletý chlapec napsal: "Otec pro mě znamená hodně. Je stejně důležitý jako máma. I když jsem svého otce nepoznal a nikdy neviděl, miluji ho. Modlím se za něj."
Anonymní anketa. Udělali jsme ji v době slavení Dne otců se souhlasem ředitelky v jedné z bratislavských základních škol. Respondenty byli žáci třetího, šestého a osmého ročníku. Otázky jsme zaměřili na obyčejné téma "otec", respektive na to, zda a jak se otcové dneška ujali rodičovské role. Otázky zněly, zda děti ve věku devět, dvanáct a čtrnáct let mají vlastního otce, nebo nevlastního otce, nebo ho nemají vůbec. Další bod našeho malého průzkumu byl, zda jim otec pomáhá při učení, zda s nimi tráví čas na hry, sport, výlety nebo při práci, nebo se jim vůbec nevěnuje a nemá na ně čas. Trojici otázek uzavírala naše zvědavost, co pro školní děti znamená otec a co od něho očekávají. Odpovědi dětí jsme chtěli docela prostě statisticky vyhodnotit. Mluvit však o současné kvalitě rodinných vztahů, o výkřicích dětské duše hladové po úplné a uspořádané rodině je mnohem složitější. Ve většině případů bohužel i velmi bolestivé. Z ankety jsme se dozvěděli, že přibližně polovina dětských respondentů žije v neúplné rodině, nebo v domácnosti s nevlastním otcem. Z výsledků našeho průzkumu vyplynulo zarážející zjištění, že podle dětí drtivá většina otců na ně nemá čas a v některých případech jim nevěnuje ani minimální pozornost. Otče, kde jsi a jaký jsi To, co žáci tří tříd v anonymní anketě napsali, nelze zašifrovat do údajů v tabulce, neboť každá výpověď je jedinečná tak jako každé dítě, které ji napsalo. Výpovědi, které jsme vybrali, ať mluví samy za sebe: • Otec s námi nebydlí. Znamená pro mě všechno. Očekávám od něj, aby si našel čas na nás, a nikoli na svou přítelkyni. • Otec pro mě nic neznamená. Všichni ho mají kromě mne. Já bych chtěl být dobrý otcem. • Otec je super. Trávím s ním hodně času. Umí dělat chlapské práce. • Otec je hlava rodiny, měl by nás vést k víře. • Od otce očekávám, že bude ke mně milejší a v domácnosti alespoň vymění žárovku. • Můj otec znamená pro mě hodně. Nebydlí s námi. Očekávám od něho více péče. • S otcem jsem spokojený. Někdy mi pomáhá při učení. Sem - tam si se mnou zahraje fotbal. • Chtěl bych, aby byl otec lepší, nekřičel na nás ani na mámu. • Můj otec je dobrý, dělá se mnou domácí úkoly, stahuje počítačové hry a vymýšlí výlety. • Otec většinou není doma. Chtěl bych, aby se změnil. • Otec nám zemřel. Pro naši rodinu znamená hodně. Jsem smutný, že zemřel. • Bez otce neexistuje rodina. Otec je pro mě všechno, mám ho ráda a velmi by nám chyběl, kdyby s námi nebydlel. Chtěla bych, aby se nám více věnoval. • Nemám otce. Mám pouze nevlastního otce. Kdybych měl svého, znamenal by pro mě hodně. • Můj otec je pro mě oporou. Pomáhá mi a povzbuzuje mě. 26
• Nemám otce. Kdybych ho měl, tak bych si přál, aby se mnou chodil sportovat. • Nemám otce, nebydlí se mnou (tento anketní lístek zůstal nedopsaný…). Nepřestali jsme věřit, že nejvznešenější a nejcennějším pro každého muže je titul otec. V současném světě však potřebuje znovuobjevit vlastní identitu i poslání. Pokud se v rodinách, v komunitách či ve farnostech začnete modlit za otce, napište nám o tom.
Krize otcovství - stromu s kořeny i větvemi Proč dnešní muž zapomněl být otcem? Neboť se potápí v krizi manželství a rodiny. Problém je v něm samém. Nejednou však i v jeho manželce, která otce svých dětí vytiskne na okraj rodinného společenství. A tak kromě jeho funkce jako "sponzora" ho v rodině už víc nepotřebují. Muž si nemůže plnit roli otce, pokud není ve společnosti akceptován, oceněný a v rodině i milován. Skutečným otcem se muž stane i díky dobré manželce a matce svých dětí, aby tak máma, táta a děti utvořily jeden kmen stromu s rozvětvenými větvemi a pevnými kořeny. Otec je hlava ochránce živitel pracant učitel vychovatel vůdce morální autorita bojovník za spravedlnost podporovatel slabých přísný a spravedlivý silný v nesnázích rozvážný a trpělivý zodpovědný rodič činný ve veřejných věcech evangelizátor rodiny nejmilovanější pro své děti (podle KN)
Děkujeme Ti, Pane, náš Bože, za překrásný dar otcovství. Dej, abychom měli vždy pěkný vztah s našimi dětmi a daruj nám trpělivost a naslouchající srdce, abychom rozpoznali jejich potřeby a abychom v nich viděli Tebe. Kéž nikdy nezapomeneme, Jak důležité je být otcem. část Modlitby díkuvzdání za otcovství (www.modlitbyotcu.cz) 27
Čtení jen pro katolíky! V zapadlé ulici v zadním domě č. 14 ve 2. poschodí bydlí rodina, kterých je dnes hodně. On se jmenuje Novák, ona je rozená Dvořáková. Žijí nesezdáni, kdysi vystoupili z Církve a mají dvě nepokřtěné děti. Jedno čtyřleté a jedno šestileté děvče. Pan kaplan, obcházeje své ovečky, zabloudil i do této rodiny. Když viděl, že nejsou katolíci, omluvil se, ale přijali ho dost vlídně a pozvali jej dokonce na čaj. Zůstal tedy na kousek rozhovoru. Viděl, že nejsou bohatí. Pán hned začal mluvit o náboženství. Zajímalo je to a na ledacos se vyptávali. Jeho odpovědi je zřejmě uspokojily, jsou to pro ně věci z cizího světa, o kterém - mimo pomluv a posměšků - nic dosud neslyšeli. Pan Dvořák by si rád o víře přečetl nějakou knihu, má teď málo práce a dost času ke čtení. Také paní se o víru zajímá. Při příští návštěvě donesl pan kaplan panu Dvořákovi knihu o víře. Po několika návštěvách pan Dvořák prohlásil, že by se s paní chtěli stát katolíky a nechat své děti pokřtít. A teď to začalo. „Cože?“ povídá paní Urbánková své přítelkyni paní Herbertové. „Dvořákovi se chtějí stát katolíky? Musíme hned pana kaplana varovat. Jistě chtějí přijít lacino k penězům. Proč by měli najednou zájem o katolickou víru?“ „Máš pravdu,“ souhlasí paní Herbertová. „Zajdeme na faru. Je to naše povinnost. Pan kaplan je prý už vyučuje náboženství. Asi je dobře nezná - jako my.“ „Co říkáte? Vyučuje náboženství?“ připletla se další sousedka. „Nejvyšší čas, abyste k němu zašly. Ne - lidé s takovou minulostí se mezi nás nehodí. Teď je naší povinností pana kaplana informovat. Jistě jim už příští hodinu ukáže dveře.“ Paní Urbánková a paní Herbertová se oblékly do nejlepších šatů a šly na faru. „Důstojný pane, slyšely jsme, že pan Dvořák s paní, která s ním žije, se chtějí obrátit na víru a stát se katolíky. Přišly jsme, abychom vás varovaly. Tito lidé jistě nemají dobré úmysly.“ „Proč myslíte, paní Urbánková?“ „Chtějí z Vás vylákat peníze!“ „Zatím po mně nechtěli ani halíř.“ „Ale to nevíte, důstojný pane, že pan Dvořák chtěl nedávno spáchat sebevraždu. Jeho dcera ho v poslední chvíli objevila, zavolala matku a tak, tak, že ho zachránily. Byl by se oběsil.“ „Vím, paní Urbánková. Sami mi to řekli. Měl strach, že neuživí rodinu. Ale teď už má práci, málo sice, ale na obživu to stačí a jeho paní posluhami také domů něco přinese. Buďme rádi, že to tak dobře dopadlo. Musíme lidem pomáhat, aby měli zase chuť do života.“ „Chuť do života? Tu pan Dvořák má - ale když se napije. A pije - pokud má peníze. Viděli jsme ho často zpitého namol.“ „Tak, tak! Nu - jsou mnohem horší lidé než opilci. I takové musíme získat pro Krista a pro jeho víru. Vždyť mají duši, která je právě tak cenná, jako naše duše. A pokud jde o pití - i piják se může polepšit. Vždyť dosud neměl oporu v náboženství. Změní se to, až se stane katolíkem a bude žít podle své víry.“ Paní Urbánková ztišila hlas: „Ale určitě nevíte, důstojný pane, jak žila jeho žena, když byla mladá. Za červenými záclonkami! Hrůza!“ obrátila oči v sloup. I o tom vím. Neříkáte mi nic nového. Copak nevíte, jakou pověst měla před svým obrácením Marie Magdaléna, nebo sv. Marie Egyptská, nebo sv. Augustin a jiní světci a světice? Božský Spasitel jim odpustil a miloval je víc než ostatní, kteří jimi pohrdali. Vždyť Kristus umřel za hříšníky, že? Proč bychom měli pohrdat lidmi, kteří se chtějí odvrátit od zlého? I sv. Pavel kdysi pronásledoval Církev Boží - a obrátil se ke Kristu. Sám dobře vidím, že nad rodinou Dvořákovou 28
si zoufat nemusíme. Mají nejlepší vůli stát se dobrými katolíky. Vzpomínáte si, co řekl Spasitel farizeům, když mu přivedli cizoložnou ženu? ‚Kdo z vás je bez viny, hoď první kamenem!‘“ „Důstojný pane, uvidíte, že toho budete litovat. Neznáte takové lidi. Nehodí se pro naše náboženství.“ „Proč by se nehodili? Neznáte Kristova slova: ‚Nesuďte a nebudete souzeni‘? Nejsme tu proto, abychom bližního odsuzovali, ale abychom mu pomáhali, aspoň modlitbou. Ale manželé Dvořákovi chtějí žít s Kristem, a v tom, v čem chybují, se polepšit. Jestliže měli dříve špatnou pověst, nebo dobrou pověst, na tom už nezáleží a mně po tom také nic není. Nejsem tu pro spravedlivé, ale především pro hříšníky. Také Kristus Pán s nimi jedl, mluvil s nimi, měl je rád, jen aby je přivedl k sobě. To je i moje povinnost, vždyť zastupuji Krista na zemi, k tomu jsem přijal svátost kněžství, velké poslání, zprostředkovat setkání mezi Bohem a lidmi. Buďte rády, že hříšní lidé poznali pravdu a obrátili se, a buďte k nim přívětivé a milé, aby neztratili odvahu. Jste také odpovědné za duše, které sešly se správné cesty. Nechovejte se k nim s odporem nebo posměšně, bylo by to velké pohoršení a pak by se mohli odvrátit od toho, co poznali a byli by ztraceni vaší vinou.“ „Když o tom tak uvažuji, důstojný pane, myslím, že máte pravdu. Každý z nás má své chyby. Vlastně nemohou za to, že vyrostli bez víry,“ řekla paní Herbertová zamyšleně. „Myslely jsme to sice dobře, ale ne správně. Nic ve zlém. Na svatbu Dvořákových upeču velký dort.“ Pak se obrátila k přítelkyni. „Co myslíš, Aničko? Budeme k nim přívětivé, k dětem také, aby poznali, že katolická víra je pravá. A nemusíme si vyčítat, že jsme jim daly špatný příklad nebo je odehnaly od víry.“ A paní Urbánková souhlasila. Pan kaplan je pochválil, že své původní mínění změnily a podotkl: „Jestli chcete udělat opravdu něco velkého, pomodlete se každý den Otčenáš za tyto lidi, kteří byli vychováni bez náboženství. Nemohou za to. Nepoznali ani rodičovskou lásku, a vždycky se stýkali jen s lidmi, kteří o náboženství nic nevěděli - nebo jen pomluvy. Určitě se celá rodina polepší a bude mít vliv i na své přátele. Už teď se pilně učí katechismus.“ „My dvě bychom se měly polepšit také,“ zažertovala paní Urbánková, „a nemyslet hned špatně o lidech, které ani pořádně neznáme. Víme o nich jen klepy - a i kdyby to byla pravda, sám říkáte, že se chtějí polepšit. Tak to je všechno v pořádku. Ani jsme sem nemusely chodit.“ „Ne, ne,“ usmál se kaplan, „dobře, jste přišly. Jinak bych neměl příležitost změnit vaše názory, že? A teď mi pomozte aspoň svou modlitbou.“ Obě ženy slíbily panu kaplanovi, že se budou za nově obrácenou rodinu modlit, poděkovaly a odešly. Čím hřešíme proti cti bližního? 1. Falešným podezíráním a opovážlivým úsudkem, 2. pomluvou a nactiutrháním. Falešným podezíráním hřešíme, když se o svém bližním bez dostatečného důvodu domníváme něco špatného; opovážlivým úsudkem hřešíme, když bez dostatečného důvodu tvrdíme nebo máme za pravdu něco špatného o svém bližním. „Nesuďte a nebudete souzeni“ (Lk 6,37). Co je pomluva? Pomluva je vypovídání o neskutečných chybách bližního nebo zveličování jeho skutečných chyb. Kdy hřešíme nactiutrháním? Nactiutrháním hřešíme, když bezdůvodně mluvíme o chybách svého bližního. Zjevovat chyby bližního smíme a máme, když je to nutné buď k polepšení chybujícího, nebo k zabránění horšího zla, např. chceme-li někoho před zlým člověkem varovat. K hříchům jazyka patří také udavačství a donášení, tj. bez nutné příčiny vypravovat druhému, co o něm kdo řekl. Patří k tomu i naslouchat se zalíbením pomluvě nebo nactiutrhání, nesnažit se jim zabránit nebo je otázkami či souhlasem podporovat. 29
Výběrčí náboženské daně přišel k panu Goldbergrovi: „Dejte mi pokoj! Žádnou daň nezaplatím. Jednak nemám peníze, jednak nic od synagogy nepotřebuji. Tak nač bych platil?!" „No, no!" chlácholil ho zřízenec. „Daň zaplatit - to ne, ale dát se pochovat na židovským hřbitově - to ano!" Dva židovští žebráci přijdou v New Yorku ke katolickému kostehv a čtou: „Kdo se zde nechá pokřtít, dostane 100 dolarů." Chvíli diskutují, zda jim to Hospodin odptistí, ale hlas kručícího břicha měl nakonec rozhodující váhu a přijali šalomounské řešení: Nechá se pokřtít jeden z nich a o tom, který to bude, rozhodne los. Padlo to na Samuela. Statečně vstoupil do kostela a David na něho čekal venku. Dlouho přešlapoval na mrazu, až konečně David vyšel. Hned začal líčit, že nejdříve byl poučen o víře, pak ho vykoupali,dali mu čisté prádlo, pokřtili a nakonec i pohostili. Samuel poslouchal celý netrpělivý a nakonec se zeptal: „A co peníze, máš?" „To je to, co se mi na vás Židech nelíbí," opáčil David. „Stále jen myslíte na ty peníze.“ Pan Geršl byl pod pantoflem a navíc občas slíznul nějakou tu facku. A když ho jednou žena poškrábala ve tváří, rozhodl se, že už je toho dost a obrátil se na rabínský soud: „Proč jste poškrábala svého muže?!" spustil rabín na paní Geršlovou. „Copak nevíte, že muž je hlava rodiny?!" „No a? Je snad zakázáno občas se poškrábat po hlavě?". PŘEKLAD ČASTI BIBLE DO BRNĚNSKÉHO HANTECU Šéf vzal plac u kasy a házel cucku, jak ju maníci futrujó prachama. Fůra kolíků vyplázla těžký lováče. Naklusala taky nějaká koc, nic moc nóbl, a smékla tam dva drobáky, cirka tak bůra. Šéf hókl na mladý a hodil k nim řeč: „Šlus, garantuju vám: tadle koc vysolila větší balík než celá ta partija, co futrovala kasu. Všecky ty moky vyšpulily, co jim od chlebárny upadlo. Tadle koc to smékla na doraz.“ (Mk 12,41-44) Doklapala k Šéfovi sajtna s jakósi koc a hlásí: „Šéfe, tudletu fuchtlu jsme lapli, jak kysala s cizím konópkem.Od Mojžíša máme gebír ju umlátit šutrama. Co ty na to?“ Splichtili na něj flignu, aby ho mohli nabonzovat. Šéf si čupl a čmrdlikal do písku. Když do něj furt vandrovali, hókl na ně: „Kdo ses čisté, migni ju grimlem!“ A zase si čupl a čmrdlikal. Celá sajtna se zdekovala a byla pali. Šéf nasísl na koc: „Kde só všeci, kocóre? Žádné tě neodemlel?“ „Ani raná, Šéfe,“ hlásí koc. A Šéf na to: „Ani já tě neodemelu. Sype pali a už žádný levoty!“ (Jan 8,3-11)
30
CTNOST MÍRNOSTI MÍRN OSTI A TRPĚLIVOSTI TRP ĚLIVOSTI O Vincenci z Pauly čteme slova, při kterých věřící člověk cítí svatou závist, pokud tedy závist svatá může být. Kdo ho viděl poprvé, měl za to, že v jasu jeho tváře, půvabu úsměvu, v jemnosti jeho řeči a v celém jeho ušlechtilém chování vidí znovu podobu našeho Spasitele, že stojí tváří tvář samotnému Kristu Pánu! Dá se o člověku říci něco krásnějšího? Těžko. A při tom není tohle povinnost nás všech? Řekl jsem povinnost. Je to špatné slovo. Přirozená výsada je lepší vyjádření toho, že skrze nás má prosvítat zjev našeho Spasitele a má okouzlovat a naplňovat obdivem všechny, kdo s námi přijdou do styku. A jak s námi tedy je? Okouzlujeme druhé jemností, mírností a trpělivostí? Nebo je podněcujeme pravým opakem těchto ctností? Měli bychom o tom přemýšlet, měli bychom život upravovat tak, abychom tohle kladné, krásné a přitahující dělali nenucené, prostě a samozřejmě. Být trpělivý není zrovna lehké, protože jsme podráždění a co nás nejvíce znepokojuje je nešikovnost druhých, která přímo provokuje k výbuchu hněvu, který je nekontrolovatelný a udělá mnoho škody. Ze života Efréma, byl to učenec, básník a světec, se vypravuje, jak žil kdysi mezi mnichy. Bylo to na okraji pouště, potřeboval klid a tam ho našel. Přepych tam nebyl, ale klidu bylo dost. Bylo poledne a jeden z mnichů, který ho měl na starosti, mu nesl do chýše misku zeleniny. Neopatrně zakopl na prahu a miska mu vypadla z rukou a rozbila se. Zelenina byla na zemi. Podívej, jídlo nechtělo prostě ke mně a tak musím já k němu. A sedl si na zem a opatrně sbíral z jídla to, co ještě k jídlu bylo. Nikdy jsem už nepotkal člověka, říkával mnich, který by byl tak lidsky dobrý a andělský klidný jako Efrém. Jsme jinačí a někdy nás to i mrzí. Rozhodně to mrzí druhé, kteří musí snášet naše výbuchy, když se přestaneme ovládat. Moc pěkný pohled to není, potřebovali bychom v těch chvílích prostě zrcadlo, abychom se viděli, byli bychom asi podruhé opatrnější a neukazovali bychom se zbytečně z té špatnější stránky. Ale ještě více bychom měli myslet na to, že když se nenaučíme ovládat, těžko se budeme podobat mírnému Spasiteli a těžko s ním budeme jednou spojeni touto mírnou a sladkou láskou. Je večer a otec je celý nervózní. Syn má zítra odevzdat hotový rys a on, on ho má udělat! Už se takovými věcmi nezabýval léta. Ale záleží na tom. Tak se nedá nic dělat. Co by nepomohl? Syn už podřimuje, je pozdě a otec není stéle hotov. Otec je jinak dobrý, uvažuje syn, jen by měl dělat rychleji, čas utíká a on se nevyspí. A je klidný, on by s tím dávno praštil a riskoval by špatnou známku. Táta je jiný, on si se vším hraje a nikdy od něj neslyšel špatné slovo. Tak, řekne otec a ještě to podepiš a je hotovo. Syn bere plnicí pero a přesně skoro do prostředku rysu spadla kaňka a rozstříkla se kolem. Zděšeně se chlapec dívá na zkažený rys a potom začne brečet. Proč pláčeš ptal se otec. Copak nemáš čistou čtvrtku? Mám, říká v slzách dítě, mám, ale to chceš ještě jednou začít znovu? Jinak se to udělat nedá, jdi spát, ráno to podepíšeš. A otec se skloní k čisté čtvrtce a rýsoval dál. Jsem nešika, neumím rýsovat, zkazím, co se dá, ale jedno nemá nikdo, myslí si chlapec, když odchází spát. Nikdo nemá tak klidného tátu a tak dobrého tátu, jako já. - Nevím, asi bychom reagovali jinak, možné, že tohle je výjimka. Jistě to je výjimka, ale taková sympatická výjimka. Skoro jako na začátku, něco jako svatá závist se nás zmocní. Bylo by to přece krásné, kdybychom i my dovedli jednat podobně. Dokončení příště
31
Slůvko do ouška 34. Lidský hlas Učenec se dal převést přívozem na druhý břeh řeky. Přívoz obsluhoval starý muž. Řeka byla široká a vědec cítil, že čas je třeba využít. Hrdě napůl hruď a zeptal se: „Hele… Ovládáte práci s počítačem?“ „No … Musím vám říct, že jsem neměl čas na důkladné studium. Byly jiné časy.“ „Tak jste ztratil půl života. A jaké máte poznatky o genetice?“ Ptá se mudrlant. „Víte, rodiče mi zemřeli velmi brzy a já jsem musel od dětství pracovat.“ „Tak jste ztratil tři čtvrtiny života.“ Najednou se lano, na kterém byl napojen přívoz, přetrhlo. Oba spadli do řeky. Děda křičí na učence: „Umíte plavat?“ „Ne, neumím.“ „Oh, to je špatné. Tak jste ztratil celý život.“
Pýcha peklem dýchá. Noe by vám o tom uměl popovídat. Co všechno prožil a cítil v nepřátelských lidských hlasech. Hlas je originální u každého člověka. Takže kromě otisku prstů existuje i otisk hlasu. Hlas jsou zvuky, které vydáváme z hrdla, ale i způsob, jakým vyslovujeme slova. Informuje o našich pocitech, myšlenkách, nadějích, snech… Známe hlasovou gestikulaci, do níž patří nasazený tón (výška), tempo řeči (rychlost), hlasitost (síla hlasu) a strategie v používání pauz (přestávky jsou kořením konverzace.) Stačí ovládat čtyři faktory a vše bude v pořádku? Ale, ale, ale!
Ach ten hlas ... Zákazník v restauraci si stěžuje: „Včera jsem našel ve vánočce mouchu.“ Prodavač se nenechal poznámkou a ani chvějícím se hlasem chlapa vykolejit a s pochopením řekl: „Že jste ji nepřinesl, mohl jsem vám ji vyměnit za rozinku.“ Jediné slovo a vše je prozrazeno. Alespoň tak to tvrdí někteří vědci a přidávají, že: „Hlas je zrcadlo charakteru!“ Tak co všechno může vyjít z našeho hrdla? Nabídka je velmi pestrá.
32
Pokud znáte hlasy překypující jakýmsi vyumělkovaným druhem hloubky, ty signalizují, že jde o člověka se silným vztahem ke svým pocitům. Pokud bývá hlas na konci tišší, potlačuje jeho majitel emoce. Pozor na vědomě mazlivé hlasy! Toho s kým se baví, chtějí ovlivnit. Mluví u vás někdo jako na běžícím pásu, bez tečky a čárky? Možná tito lidé nekonečným tlacháním odvracejí pozornost od vlastních problémů.
Analýza kmitočtu "Víte, co udělá šéf, když se cítí osaměle? Svolá poradu. "
Hlas je branou k tomu, aby vás lidé brali vážně, abyste je přesvědčili, nebo aby se s vámi rádi popovídali. V hlase jsou velmi cítit emoce. Vědci tvrdí, že: Hluboký hlas - patří člověku s přirozenou autoritou. Ten ví, co chce. Hlas přirozeně silný - vlastníkem je zdravě sebevědomý člověk. Napjatý hlas - svědčí o náladovosti, podrážděnosti. S tímto opatrně! Drsný hlas - takový člověk je zdrženlivý, náročný. Chce všechno kontrolovat. Tenký vysoký hlas - jeho majitel působí nejistě, slabě až melancholicky. Tichý, vysoký hlas - kdo ho má, je člověk ovlivnitelný a dost nesmělý. Hlas monotónní - uspává. Je vhodný na čtení pohádek na dobrou noc?
Když se blýská, tak i zahřmí
Říká rozzlobená žena muži: „Nebýt tebe, tak bychom byli ideální pár!“ Když jsme klidní, tak to všechno jde jako po másle. Ale když nás něco naštve, přijde napětí a všechno se mění. Křičíme, ječíme, ba až řveme! Někdy jakoby nás dral z kůže. Jindy mluvíme tak rychle a úsečně, jakoby střílel z kulometu! A síla hlasu dosahuje hřmotu raketových motorů. Představte si, toto všechno se může zrodit v hrdle. Jsou však i situace, kdy nás hlas může zklamat. Proto předsevzetí po tomto tématu je: nahrajte svůj hlas na elektronické médium. Přečtěte si různý text (báseň, článek…). Pak si jej poslechněte. Co řeknete? Háčky, čárky sedí? Když se věc má takto, spousta věcí se dá opravit, nacvičit. A proč ne? Buďme dokonalí a použijme to pro dobro. (Slůvko do ouška - Jozef Luscoň)
33
V dnešní osmisměrce se dozvíme, komu je zasvěcen měsíc červen.
Slova k vyškrtnutí: GLEJ, ČLUN, UŽIVITI, OLŠE, EDÉM, VŮČI, TŘAPEC, LEGO, RING, PATOS, PTYALÍN, PULČÍK, OJOJOJ, HANÁ, CAMP, CVIK, KAŠNA, ŠITÁ, VLYS, DIOXIM, ORLI, ÁCHAT, HROCH, TRUBKY, ROKLE, OBLÍ, PLÁN, PAPÁ, OKNA, HŘIB, ŠMAK, BLOK, DACAN, HRÁST, VEPŘ, OVÁL, PÁSMO, CESTA, RÉVA, KOPIE, RETKO, PROJEV, OBCE, ZNOJ, NUKLID, OHLÁVKA, AGRESOR, ZÁŘE, KLARIT, DĚLBA, KLKY, OHAŘ, ŠALUPA, SRNY, BRADY, SPOR, CIRY, LIKR, ŠOPA, GROG, JING, NAHÁ, TIKAT, STÁJ, AGFA, ZÁPOR, RADA, POROBY, PRTĚ, BYTNÁ, ŠUPA, PIHY, POLYP, KLAPY, ŠIML, CENA, DÍRKA, IRMA, LEPÉ, UJÍT, DIETA, HNIS, ÁMOS, AGNÓZIE, ŘEKA, CHLÉV, LAUR, BALIT, OSIVO, SNOS, KRMĚ, OBĚD, LÓŽE, SMÍR, CHASY, VCHOD, BŘEH, IDIOM, DRNÍ, SPÁR, TRNÍ, LAKTOSA, NEON, EVKA, SLZA, LEVICE, LOTOS, RYTO, PLECKO, Tajenka z minula: Prostřednice všech milostí. 34
proroci Ii. 1. Za kterého krále působil prorok Zachariáš? a) Šalomouna b) Dareia c) Roboama d) Achaba 2. Kterého proroka označil Bůh jako strážce? a) Jeremiáše b) Jonáše c) Ezechiela d) Malachiáše 3. Kdo čekal odpověď od Pána na své námitky a stížnosti? a) Micheáš b) Nahum c) Zachariáš d) Abakuk 4. Který prorok mluvil k suchým kostem, které potom ožily? a) Jeremiáš b) Ezechiel c) Joel d) Sofoniáš 5. Krutost, kterého národa odsoudil Nahum? a) Babyloňanů b) Peršanů c) Asyřanů d) Egypťanů 6. Kdo byl hozen do lví jámy? a) Izaiáš b) Jeremiáš c) Daniel
d) David
7. Co zapříčinilo Jonášův hněv? a) Bůh ušetřil Ninive b) zdechl mu pes c) uschl jeho keř
d) správná odpověď je „a“ a „c“
8. Kterého proroka přenesl anděl i s jídlem pro jiného proroka? a) Micheáše b) Nahuma c) Zachariáše d) Abakuka 9. Který prorok ve svých řečech vyčítal kněžím a zastával se ukřivděných a manželek? a) Jeremiáš b) Jonáš c) Ezechiel d) Malachiáš 10. Který prorok představuje Mesiáše jako muže bolesti, opovrženého, posledního z lidí? a) Izaijáš b) Jeremiáš c) Daniel d) David 11. Který prorok, když pásl stádo, nazval dvě hole „Vlídnost“ a „Pouto“? a) Micheáš b) Nahum c) Zachariáš d) Abakuk 12. Který prorok předpověděl, že vladař, Mesiáš, vyjde z Betléma? a) Micheáš b) Nahum c) Zachariáš d) Abakuk
Dokážete správně odpovědět na tyto otázky? Správné odpovědi se dočtete v příštím čísle Zrníčka.
Správné odpovědi z minula: 1. a-Amos (Am 1,13); 2. b-Jonáš (Jon 1,1); 3. b-z Tekoy /8km od Betléma/ (Am 1,1); 4. d-Daniel (Dan 12,11); 5. a-Izaiáš (Iz 6,6-7); 6. c-Sofoniáš (Sof 1,14); 7. b-Eliáše (1 Král 17,4-6); 8. a-Nahum (Nah 1,1); 9. b-Jonáš (Jon 1,3); 10. d-Daniel (Dan 13,60-63); 11. a-Izaiáš (Iz 7,14); 12. Jeremiášova proroctví, napsaná Baruchem (Jer 36,23)
35
Co nám říkají matriky? Minulý měsíc Byli pokřtěni
Uzavřeli manželství
Anna Urbánková Jaroslava Trávníčková Marie Struhárová
Podivín Ladná
Rozloučili jsme se
Štěpán Střelský
Úmysly apoštolátu modlitby na měsíc červen: 1. Aby kněží prožívali své sjednocení s Ježíšovým Srdcem a svědčili o starostlivé a milosrdné Boží lásce. 2. Aby Duch Svatý dával v našich společenstvích vyrůstat početným misionářským povoláním ochotným plně se zasvětit šíření Božího království. 3. Za ty, kdo připravují katechumeny ke křtu, za kněze, jáhny, rodiče, kmotry a katechety, aby se příkladem svého života stávali platnými nástroji Ducha Svatého a prostředníky Bohem nabízené milosti.
V uplynulých letech jsme se v červnu rozloučili 2010 2009 2008 2007
Podivín
Ladná
Josef Švestka Ladislav Loch Jaroslava Heroldová Marie Sýkorová Marie Damborská
Antonie Osičková
Marie Sedláčková Cyril Mlátilík Ferdinand Šmíd
2006
Redakce: P. Pavel Buchta, P. Pavel Křivý Příspěvky a nápady noste na faru jednoho z nich. Náklady na výrobu jednoho čísla 10,-Kč
36
