Způsobilost nezletilého k právním jednáním

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Právo a právní věda Katedra občanského práva

Diplomová práce

Způsobilost nezletilého k právním jednáním Petr Parys

2013/2014

„Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Způsobilost nezletilého k právním jednáním zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.“ ………………………………….. Petr Parys

2

Na tomto místě bych rád poděkoval všem, kteří mi pomáhali během mého studia na Právnické fakultě v Brně, především rodině, blízkým a pedagogickému sboru. Zvláštní poděkování patří doc. JUDr. Zdeňce Králíčkové, Ph.D. za její cenné rady a odbornou pomoc při tvorbě této práce.

3

Abstrakt: Tématem mé práce je způsobilost nezletilého k právním jednáním. Jedná se o institut, jež s účinností Nového občanského zákoníku prošel určitými změnami. Tato práce tedy pojednává o změnách, co se týče způsobilosti k právním jednáním, a dále se věnuje pozornost rodičovské odpovědnosti, jež je s touto problematikou úzce spojena a prošla také změnami. Tato problematika občanskoprávní úpravy by v teoretické rovině měla kooperovat s úpravami zvláštními, jako jsou např. medicínské právo, pracovní právo atd. Cílem práce je především dojít k závěru, zda Nový občanský zákoník je přínosný a zda je v souladu s evropskými principy a zvláštními úpravami. Poslední kapitola je věnována úvahám de lege ferenda v rámci vývoje občanského práva.

Abstract: The topic of my diploma thesis is the legal capacity of the minor child. It is an institute, which has been changed with New civil code coming into effect. This thesis deals with the changes regarding the legal capacity and parental responsibilities that are narrowly interconnected with each other. This issue of legal regulation of civil law should theoretically cooperate with special regulations, as for example medical law, labour law, etc. The aim of this thesis is to come into conclusion, whether the New civil code is beneficial and whether it is in accordance with European principles and special regulations. Last chapter deals with considerations de lege ferenda in context with the development of civil law.

Klíčová slova: Způsobilost

nezletilého

k právním

jednáním,

rodičovská

odpovědnost,

rodičovská

zodpovědnost, Nový občanský zákoník, nezletilý, právní jednání, komparativní studie, analýza.

Key words: Legal Capacity of the Minor Child, Parental Responsibilities, Parental Responsibility, New Civil Code, Minor Child, Legal Act, comparative study, analysis.

4

Obsah Přehled použitých zkratek .......................................................................................................... 6

Úvod ........................................................................................................................................... 7 1 Vymezení základních pojmů a exkurz do historického vývoje dané problematiky .............. 10 1.1 Pojem způsobilosti nezletilého k právním jednáním ................................................................... 10 1.1.1 (Ne)zletilost vs. (ne)svéprávnost .......................................................................................... 10 1.1.2 Způsobilost k právním jednáním vs. způsobilost k právním úkonům .................................. 13 1.1.3 Historický vývoj na našem území ........................................................................................ 14 1.2 Pojem rodičovská odpovědnost ................................................................................................... 18 1.2.1 Rodičovská zodpovědnost vs. rodičovská odpovědnost ....................................................... 19 1.2.2 Historický vývoj na našem území a vliv mezinárodního práva ............................................ 22 1.3 Participační práva dítěte v české legislativě jako odraz mezinárodních úmluv .......................... 25

2 Způsobilost nezletilého k právním jednáním dle NOZ ......................................................... 28 2.1 Výlučná způsobilost nezletilého k právním jednáním ................................................................. 29 2.2 Zastupování nezletilého ............................................................................................................... 32 2.3 Právní jednání nezletilého se souhlasem zákonných zástupců .................................................... 35

3 (Ne)soulad NOZ se zvláštními úpravami .............................................................................. 38 3.1 Medicínské právo ........................................................................................................................ 38 3.2 Pracovní právo ............................................................................................................................. 41 3.2.1 Nezletilý jako zaměstnanec .................................................................................................. 41 3.2.2 Nezletilý jako zaměstnavatel ................................................................................................ 44 3.3 Občanské právo procesní............................................................................................................. 44 3.3.1 Procesní způsobilost nezletilého podle OSŘ ........................................................................ 45 3.3.2 Procesní způsobilost nezletilého podle ZŘS ........................................................................ 47

4 Úvahy de lege ferenda ........................................................................................................... 48 4.1 Úvahy de lege ferenda nad Principy CEFL a Model Family Code ............................................. 48 4.2 Úvahy de lege ferenda nad judikaturou ÚS a ESLP .................................................................... 49

Závěr......................................................................................................................................... 52 Seznam použitých pramenů ..................................................................................................... 54

5

Přehled použitých zkratek ABGB

Císařský patent č. 946/1811 Sb. z. s., Obecný občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů

CEFL

Komise pro evropské rodinné právo (Commission on European Family Law)

ESLP

Evropský soud pro lidská práva

EÚLP

Sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., o Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod ze dne 10. 12. 1948

EÚVPD

Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 54/2001 Sb.m.s., o přijetí Evropské úmluvy o výkonu práv dětí

NOZ

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (Nový občanský zákoník)

ObčZ

Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů

OSŘ

Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů

ÚPD

Sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb., o Úmluvě o právech dítěte

ÚS

Ústavní soud

ZOR

Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů

ZP

Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů

ZPR

Zákon č. 265/1949 Sb., o právu rodinném, ve znění pozdějších předpisů

ZŘS

Zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních

ZZS

Zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů

6

Úvod Tématem číslo jedna je v těchto okamžicích bezpochyby nový občanský zákoník. Ať už se nám to líbí, či nikoli, ke dni 1. 1. 2014 nabyl tento zákon účinnosti a tím došlo v českém právním řádu k zásadním změnám soukromoprávní úpravy. Mnoho lidí si klade otázku, zda byla tato masivní rekodifikace nutná. Podle mnohých odborníků byla, jelikož předchozí občanskoprávní úprava byla založena na zcela odlišných základech, než na kterých dnešní moderní společnost stojí. V letech, ve kterých byl předchozí kodex vypracováván, převládala ideologie, se kterou se dnešní demokratická společnost založena na soukromém vlastnictví může jen těžko ztotožnit. Dále je nutné reflektovat ratifikované úmluvy týkající se lidských práv, brát ohled na snahu o unifikaci a harmonizaci evropského práva, dále brát v potaz Principy Komise pro evropské rodinné právo, judikaturu ESLP atd. A vzhledem ke všem těmto podnětům tedy odpověď zní ano, bylo nutné kompletně rekodifikovat občanské právo, jelikož nebylo již možné reagovat na tyto podněty pouhými novelami občanského práva, ale bylo nutno změnit podstatu, vytvořit tedy kodex na úrovni vyspělých evropských zemí, cílem našich zákonodárců tedy bylo vydat občanský kodex kontinentálního typu. A tak tedy vznikl kodex, který zahrnuje i pro naši práci důležitou složku – rodinné právo. Tedy účinností nového občanského zákoníku končí samostatný vývoj rodinněprávní úpravy, který na našem území fungoval po dlouhých více než 60 let, kdy se rodinné právo vyvíjelo zvlášť od práva občanského. Ovšem naší základní otázkou nyní není nutnost, ale efektivita nové úpravy. A právě na otázku, zda je nová úprava v institutech dotýkajících se mého tématu přínosem, či naopak, se budu v následujících řádcích snažit najít odpověď. V rámci mé práce jsem se tedy rozhodl zaměřit se na soukromé právo, a to konkrétně analyzovat některé pojmy a instituty nové občanskoprávní úpravy v souvislosti s daným tématem, dále je pomocí komparatistické metody porovnat s úpravami předcházejícími, a na druhé straně porovnat soulad s normami aktuálními ve vztahu lex specialis k novému kodexu. Tedy cílem mé práce není pouhé seznámení se s novinkami nové úpravy, ale právě především snaha upozornit na změny a dojít k závěru, zda tento počin zákonodárců byl ku prospěchu věci, či naopak. Začneme tedy se základními pojmy. Svéprávnost nezletilého, respektive způsobilost nezletilého k právním jednáním, je problematika, na kterou je nyní nahlíženo částečně stejně, jako tomu bylo dle předchozí úpravy, ovšem jsou zde zavedeny zcela nové pojmy a instituty, které doposud veřejnost neznala. Tak například pojem způsobilost k právním úkonům, o jejímž významu měl dle mého alespoň obecnou představu průměrný člověk, je nyní nahrazen 7

pojmem způsobilost k právním jednáním, respektive svéprávnost. Ovšem pokud se zeptáme náhodně procházejících lidí na ulici (předpokládejme, že nebude právě procházet osoba, která se touto problematikou zabývá), co si pod tímto pojmem představují, myslím si, že jejich povědomí o smyslu tohoto pojmu nebude spojováno s právní úpravou jednání osoby. Nový kodex zavádí i zcela nové instituty, které nám doposud nebyly známy, i když dalo by se říci, že mají historické kořeny, jako je tomu např. u emancipace nezletilého, kdy dojde k nabytí plné svéprávnosti ještě před dovršením zletilosti prohlášením soudu za splnění zákonných podmínek. Doposud jsme znali pouze možnost, kdy nabyl nezletilý jedinec svéprávnosti, respektive způsobilosti k právním úkonům pouze uzavřením sňatku po udělení souhlasu soudem. Další novinkou je tzv. koncepce částečné svéprávnosti nezletilých, kdy doposud mohly nastat při jednání nezletilého pouze dvě situace, a to: 1. buď byl natolik rozumově a volně vyspělý, že právně jednal sám za sebe, 2. nebo nebyl způsobilý právně jednat, a tak za něj jednal jeho zákonný zástupce. Ovšem koncepce částečné svéprávnosti přináší třetí variantu, a tou je situace, kdy nezletilý právně jedná v dané situaci sám se souhlasem zákonného zástupce. Tato koncepce mimo jiné předpokládá, že zákonný zástupce (rodič) nejlépe posoudí, jak je jeho dítě rozumově a volně vyspělé, a tedy v tom případě, kdy uzná za vhodné, může dát nezletilému souhlas k právnímu jednání buď k jednotlivému činu, či k více jednáním za určitým účelem. S tématem způsobilosti nezletilých k právním jednáním je samozřejmě spojen i pojem rodičovské odpovědnosti. Je to logické, jelikož jak zjistíte při četbě této práce, tak rodiče při výkonu své rodičovské odpovědnosti hrají jednu z „hlavních rolí“ v právním jednání nezletilého. Jak jsem již zmínil, je na tom založena právě koncepce částečné svéprávnosti nezletilých. Nový občanský zákoník přináší změnu pojmu v rámci práv a povinností mezi rodiči a dětmi, kde došlo ke změně rodičovské zodpovědnosti podle ZOR na nový institut rodičovské odpovědnosti. Nejedná se o „překlep“ zákonodárce, jedná se o novou úpravu této problematiky, která je zčásti stejná, zčásti přináší také určité novinky, kterými se budu v následujících kapitolách také zabývat. Ve zvláštní kapitole se budu věnovat také vývoji této problematiky v rámci Evropy, zda se naše nová úprava k tomuto vývoji přibližuje či nikoli a zda zákonodárci brali v potaz Principy vypracované CEFL. Zvláštní kapitola bude věnována úvahám de lege ferenda jak nad Principy vypracované CEFL a Model Family Code, tak ve vazbě na judikaturu ÚS a ESLP.

8

Co se metodologie týče, v první části této práce se pomocí analýzy budeme snažit blíže rozebrat stěžejní pojmy, abychom s nimi mohli nadále pracovat. Dále si představíme i jejich „právní předchůdce“, tedy dřívější právní úpravu, se kterou je následně budeme porovnávat pomocí metody komparativní. Tato metoda v práci převažuje, jelikož je tato práce v podstatě srovnáváním staré a nové právní úpravy, respektive evropských principů a naší vnitrostátní úpravy, tedy jedná se o metodu časové komparatistiky. V kapitole 2 jsou rozebrány všechny možnosti právního jednání nezletilého, tedy samostatně, se souhlasem a zastoupení zákonnými zástupci. Dalším metodickým postupem je zkoumání souladu mezi normami ve vztahu lex specialis k novému kodexu. V těchto dvou kapitolách se vyskytuje opět metoda komparativní, ale převažuje zde především kritická analýza jednotlivých pojmů. Poslední kapitola je založena na metodě deduktivní, kdy se pomocí faktických poznatků zamyslíme nad možnou podobou budoucí úpravy, která by případné nesrovnalosti měla vyřešit. Na základě předběžných předpokladů lze stanovit hypotézu, že nová úprava má zajisté svá pro a proti. Předpokládáme ale, že se zákonodárce snažil reflektovat vývoj společnosti, musel reagovat na mezinárodní závazky ČR a v neposlední řadě se snažil o soulad s evropskými tendencemi v soukromoprávním odvětví. Cílem mojí práce je tedy především pomocí výše uvedených metod odpovědět na otázky: 1. Zda je nová právní úprava přínosem či naopak a do jaké míry se zákonodárci podařilo přiblížit evropským tendencím a principům při úpravě problematiky týkající se této práce. 2. Zda jsou jednotlivé úpravy soukromoprávního odvětví v souladu s Novým občanským zákoníkem či naopak.

9

1 Vymezení základních pojmů a exkurz do historického vývoje dané problematiky V této části práce jsou rozebrány základní pojmy, které jsou stěžejní v souvislosti s tímto tématem, jako způsobilost k právním jednáním nezletilých a rodičovská odpovědnost tak, aby s nimi bylo možno nadále bez problémů pracovat. Dále je pozornost věnována také obecně participačním právům dítěte, jelikož jejich výkon je bezprostředně spojen s problematikou řešenou v této práci a dítě se prostřednictvím právě těchto práv aktivně podílí na rozhodování o své osobě společně s rodiči. Zároveň je v této části práce vytvořen historický přehled týkající se právního vývoje pojmů spojených s touto prací. Cílem této části není přesně definovat jednotlivé pojmy, ale analyzovat stěžejní termíny této práce tak, aby byla připravena „úrodná půda“ pro pozdější myšlenky a úvahy v dalších kapitolách.

1.1 Pojem způsobilosti nezletilého k právním jednáním Nový kodex vnesl do našeho právního řádu sousloví způsobilost k právním jednáním, které nahradilo pojem způsobilost k právním úkonům. Důvod této změny je jednou z otázek, na kterou se budu snažit najít v následujících odstavcích odpověď. Tento institut je nyní upraven značně odlišně, než tomu bylo v úpravě předchozí. Plné způsobilosti k právním jednáním lze nyní dosáhnout 3 způsoby: 1. Dosažením zletilosti, tedy věku 18 let, 2. Uzavřením sňatku se souhlasem soudu, 3. Nově přiznáním svéprávnosti, tzv. emancipací. Ovšem s vývojem občanského práva tomu tak nebylo vždy. V následujícím textu budou nejprve představeny jednotlivé pojmy, a poté bude nastíněn historický přehled vývoje úpravy této problematiky. Budou rozebrány pojmy jako svéprávnost v souvislosti se zletilostí a také bude objasněn důvod změny pojmu právní úkon na právní jednání. Tato kapitola se ovšem nebude dopodrobna zabývat současnou právní úpravou tohoto tématu, jelikož tomu se bude více věnovat kapitola 3 právě v návaznosti na tuto kapitolu. 1.1.1 (Ne)zletilost vs. (ne)svéprávnost Jedním z hledisek právního jednání, které je v rámci našeho tématu relevantní, je náležitost subjektu. Subjekt, jenž jedná s úmyslem zakládat, měnit či rušit práva a povinnosti, musí splňovat zákonem stanovené podmínky, a tou hlavní je věk. Ne každý je totiž způsobilý 10

k právnímu jednání. Člověk musí dle zákona dosáhnout určitého věku, respektive zletilosti, aby byl plně způsobilý k právním jednáním, nebo jak nový občanský zákoník praví svéprávný. Svéprávnost tedy není nic jiného než synonymum pro způsobilost k právním jednáním. Zletilosti se u nás dosahuje dle znění § 30 odst. 1 NOZ dovršením osmnáctého roku života jedince, tedy od tohoto okamžiku je každý člověk svéprávný. Za těchto podmínek je tedy zletilý zároveň svéprávný. Toto tvrzení ale neznamená, že nezletilý je automaticky nesvéprávný. Mezi těmito pojmy je podstatný rozdíl a mohou nastat různé situace. Toto je tedy základní situace, která nastává nejčastěji. Další jsou situace, které byly uvedeny již výše. Jedná se o případy, kdy lze nabýt svéprávnosti, i když je člověk nezletilý, a to konkrétně uzavřením sňatku či emancipací. Takto jedinec nabývá plnou svéprávnost, ovšem je zde nutný souhlas soudu, popř. u emancipace i souhlas zákonných zástupců. O úplné nesvéprávnosti lze podle § 24 NOZ hovořit jen do doby, do které není člověk schopen posoudit a ovládnout své jednání. Tedy dle výkladu tohoto ustanovení považujeme za zcela nesvéprávné např. děti ve věku jednoho roku, které si nemohou uvědomit následky svých činů. Hovoříme zde ovšem v rovině teoretické, v tomto věku není člověk zpravidla schopen nějakého právně relevantního jednání. Ve chvíli, kdy jedinec dosáhne určité rozumové a volní vyspělosti, je již částečně způsobilý. Stanovení nějaké pevné věkové hranice, od kdy počíná být člověk částečně způsobilý, je velmi těžké stanovit. V tomto ohledu by se dalo využít objektivní koncepce používané před občanským zákoníkem z roku 1964, kdy byly stanoveny pevné věkové hranice. Za předpokladu, že by se řešil právě tento spor, dalo by se touto koncepcí argumentovat, ovšem jen jako podpůrné tvrzení. Primárně se totiž musí zkoumat každý subjekt vzhledem k průměrné vyspělosti nezletilých jeho věku, jelikož tak výslovně stanoví zákon. Nelze ale vyloučit situace, kdy i dítěti mladšímu 6 let lze přiznat částečnou svéprávnost ke koupi lízátka, pokud je natolik volně a rozumově vyspělé, že je schopno pochopit smysl tohoto transferu, tedy že za minci dostane lízátko. Z vlastní zkušenosti vím, že některé děti jsou rozumově vyspělejší, než jejich vrstevníci, a tak není tato situace nereálná, proto tedy bývalou koncepci s věkovými skupinami nelze použít vždy. Další stěžejní novinkou týkající se právě svéprávnosti je zrušení institutu zbavení svéprávnosti, respektive zbavení způsobilosti k právním úkonům, které bylo možné dle znění § 10 ObčZ. Nově lze tedy pouze svéprávnost soudně omezit, ale nelze jí zbavit úplně. Zpravidla nebudou jedinci zbaveni svéprávnosti v běžných činnostech každodenního života, jako obstarání potravin atd.

11

Jak jsme tedy již uvedli, před nabytím zletilosti umožňuje nový občanský zákoník další dvě možnosti dosažení plné svéprávnosti, a to konkrétně v § 30 odst. 2 NOZ, kde stanoví, že tohoto lze dosáhnout přiznáním svéprávnosti, nebo uzavřením manželství. Je zde tedy ponechána stejná možnost nabytí svéprávnosti jako v úpravě předchozí, ovšem jsou zde přece jen změny. První z nich je odstranění rozporu mezi ustanoveními § 17a odst. 2 a § 13 odst. 1 ZOR, které upřesňovaly podmínky nabytí svéprávnosti uzavřením sňatku podle ObčZ. § 17a odst. 2 ZOR stanovil, že manželství nevznikne, je-li uzavřeno mladším šestnácti let, kdežto § 13 odst. 1 mimo jiné uváděl, že soud může ve zvláštních případech povolit uzavřít manželství nezletilému staršímu než šestnáct let. Ovšem tuto nepřesnost v právní úpravě musíme interpretovat tak, že soud může povolit uzavřít manželství nejen nezletilci staršímu 16 let, ale také nezletilci, jež 16 let dovršil.1 Z hlediska jednoznačnosti právní úpravy tento rozpor zákonodárci vyřešili ustanovením § 672 odst. 2 NOZ, který stanoví možnost uzavřít manželství nezletilému, který dovršil šestnácti let věku. V tomto případě dochází, stejně jako tomu bylo v předchozí právní úpravě, k nabytí plné svéprávnosti okamžikem uzavření sňatku2, respektive musí rozhodnutí soudu o povolení uzavřít manželství nabýt právní moci a následně musí být uzavřen sňatek, tedy musí dojít ke kumulativnímu splnění těchto dvou podmínek, aby nezletilý nabyl plnou svéprávnost. Tímto způsobem zákonodárci modifikovali předchozí úpravu této problematiky a odstranili z ní především nevhodná protichůdná ustanovení zákona o rodině a upravili tedy okamžik nabytí svéprávnosti ve vztahu k uzavření sňatku. Druhou možností nabytí plné svéprávnosti před dosažením věku zletilosti je přiznání svéprávnosti dle § 37 NOZ, neboli tzv. emancipace. V podstatě se jedná o institut, kdy lze nezletilému, jež dosáhl věku 16 let, přiznat svéprávnost povolením soudu. Toto řízení se zahajuje návrhem nezletilého či jeho zákonných zástupců a soud přizná nezletilému svéprávnost za splnění kumulativních podmínek, a sice musí být osvědčeno, že je schopen se sám živit a obstarat si své záležitosti3, druhou podmínkou je souhlas zákonných zástupců. Zákon zde ovšem ve větě druhé řeší i možnost, kdy by např. nebylo možno souhlas zákonných zástupců získat či by jej nechtěli dát. Emancipace je zcela nový institut, který se ovšem velmi podobá institutu venia aetatis z ABGB, který byl pravděpodobně i inspirací zákonodárce. Uvidíme, jak se tento institut osvědčí v praxi, ovšem já osobně jej považuji jako

1

FIALA, J., KINDL, M., et al. Občanský zákoník. Komentář. I. Díl. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009, 904 s., ISBN 978-80-7357-395-9. 2 Tamtéž, s. 46. 3 Jedná se např. o případy, kdy již nezletilý žije fakticky sám a je zaměstnán.

12

krok zákonodárců správným směrem vzhledem k pracovněprávní způsobilosti nezletilých uzavřít pracovní smlouvu již po dokončení povinné školní docházky, nehledě na možnost nezletilých se souhlasem rodičů a soudu podnikat (§ 33 NOZ), respektive být svéprávní v rámci provozování obchodního závodu nebo jiné obdobné výdělečné činnosti. Pokud totiž právo umožňuje tyto situace, kdy způsobilost nezletilých k právním jednáním je již velmi široká, nevidím problém v tom, aby byli nezletilí za splnění všech předpokladů nemohli být zcela samostatní. Nyní je jim dána možnost prostřednictvím tohoto institutu bydlet samostatně a žít nezávisle na svých rodičích. Samozřejmě je nutné, aby před tímto přiznáním plné svéprávnosti byly pečlivě zjištěny všechny okolnosti každého jednotlivého případu, které jsou pro toto rozhodnutí podstatné.4 Domnívám se ovšem, že zde zákonodárci nejednoznačně právně ošetřili situace, kdy by nezletilec, který nabyl svéprávnosti sňatkem či rozhodnutím soudu dle § 30 odst. 2 NOZ, začal náhle trpět nějakou duševní poruchou, která se v okamžiku nabytí svéprávnosti neprojevila. Tato situace může dle mého reálně nastat. Běžně se při takovéto poruše přejde k podpůrným opatřením při narušení zletilého právně jednat, konkrétně k institutu omezení svéprávnosti dle § 55 NOZ. V této situaci musí být vzat v úvahu rozsah a stupeň neschopnosti člověka, v praxi dojde k znaleckým posudkům, a pokud soud v souvislosti se zjištěnými podklad uzná, že je to v zájmu jedince, omezí jeho svéprávnost co nejmírnějším způsobem a zároveň mu stanoví opatrovníka. Ovšem v námi nastolené situaci je problém, a sice v osobě jedince, o jehož omezení svéprávnosti by měl soud jednat, jelikož se jedná o nezletilého a nadpis oddílu 2 NOZ zní: „Podpůrná opatření při narušení schopnosti zletilého právně jednat.“ Zde tedy není jednoznačně stanoveno, jestli v těchto případech bude ustanoven taktéž nezletilému opatrovník, nebo druhá, podle mého názoru přijatelnější varianta, kdy by soud mohl rozhodnutí o přiznání svéprávnosti zrušit. Tato situace ovšem zákonem řešena není, což považuji za minimálně nevhodné. 1.1.2 Způsobilost k právním jednáním vs. způsobilost k právním úkonům Na první pohled se jedná o dva rozdílné pojmy, ovšem jediný rozdíl je gramatický. Tato sousloví lze obecně rozdělit na dva samostatné pojmy, a sice způsobilost a právní jednání (právní úkon). Způsobilost lze chápat jako schopnost subjektu, tedy zda je způsobilý, respektive schopný k něčemu, což je v tomto konkrétním případě schopnost právně jednat/konat. Právní jednání (úkon) je chápáno jako určitý způsob lidského chování, kterým

4

Jestli je tedy nezletilý schopen se o sebe sám postarat, sám se živit atd.

13

jedinec projevuje vůli a objektivní právo s tímto chováním spojuje nějaké právní následky. Pokud jsou tedy tyto pojmy interpretovány ve společném znění, pak jejich smysl spočívá ve schopnosti subjektu chovat se tak, aby bylo jeho chování schopno vyvolat právní následky. Ale proč došlo ke změně pojmu právní úkon na právní jednání? Jaký je vlastně mezi nimi rozdíl? Odpověď se nachází v důvodové zprávě k občanskému zákoníku č. 141/1950 Sb., který právě tento pojem zavedl. Právní jednání je totiž založeno na nauce o subjektivním právu, která spočívá na subjektivní vůli jednotlivce. 5 Tento koncept se přirozeně nehodil tehdejším politickým poměrům, a tak došlo ke změně terminologie. Důvodová zpráva k § 30 nám vše objasňuje: „Nejvýznamnějšími právními skutečnostmi jsou lidská jednání, s nimiž jsou spojeny právní následky. Nauka rozeznává jednání volní (jimiž se vyjadřuje chtění) a mimovolní; konání a opominutí (zejména nevykonání činnosti právním předpisem uložené), činy nedovolené a právní jednání. Právní jednání pak opět roztřiďuje v právní jednání jednostranná (závěť, veřejný příslib, výpověď apod.) a dvoustranná (smlouvy) a ještě jinak. Lze jistě důvodně mít za to, že osnova, protože chce být přístupna lidovému chápání, musí být oproštěna od podobného teoretického rozčleňování, a to tím spíše, že se bez něho lze zcela dobře obejít. Nemluví se proto ani v § 9 zvlášť o právních činech a opomenutích, ani v § 30 o právních jednáních, nýbrž tam i zde o "právních úkonech", kterýžto výraz vyznačuje svůj obsah i jazykově vhodně a vyhovuje nejen řeči české, ale i ve slovenštině.“6 Soukromoprávní vztahy vznikají, zanikají nebo se mění na základě určitých skutečností, se kterými objektivní právo tento vznik, změnu nebo zánik spojuje. Mezi tyto skutečnosti patří právě i právní jednání, respektive právní úkony. 7 Na základě těchto zjištění lze dojít k závěru, že mezi právním úkonem a právním jednáním není z hlediska teoretického žádný rozdíl. Právní jednání není tedy novinkou, ale obnovením pojmu, který zde existoval již od vzniku samostatného Československa, jak je uvedeno v následujících odstavcích. 1.1.3 Historický vývoj na našem území Způsobilost jedinců právně jednat je jedním ze základních kamenů soukromého práva. Pokud by totiž tuto způsobilost subjekty neměly, postrádalo by soukromé právo smysl. Subjekty by se mohly chovat jakkoli, aniž by to mělo nějaké právní následky. Nebyla by možnost uzavřít např. kupní smlouvu, pronajmout si byt atd. Proto je tento pojem uveden již

5

Více viz kapitola 1.1.3 Historický vývoj na našem území. Parlament České republiky: Poslanecká sněmovna [online]. Důvodová zpráva k zákonu č. 141/1950 Sb., občanský zákoník. 2013 [cit. 20. 2. 2014]. Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1948ns/tisky/t0509_10.htm 7 FIALA, op. cit., s. 171. 6

14

v nejstarších občanskoprávních kodexech. Tímto kodexem na našem území byl ABGB8, ve kterém se objevil poprvé pojem právní jednání, konkrétně tedy v nadpise jeho sedmnácté hlavy „O smlouvách a právních jednáních vůbec“. V tomto případě se za to zasloužil jeho překladatel, který přeložil výraz Rechtsgeschäft do češtiny jako právní jednání, i když doslovně lze toto přeložit jako právní obchod. 9 Právní jednání je dle profesora Sedláčka pojem vytvořený německou civilistikou, jehož základem je nauka o subjektivním právu, která spočívá na subjektivní vůli jednotlivce. Vůle ve smyslu psychologickém a vůle ve smyslu normativním byla smíšena, z čehož pramení řada nedorozumění. Právní jednání znamená konkrétní normu, která se řadí k ostatním konkrétním normám: správním aktům, rozhodnutím soudu a podobně. Normě se říkává také vůle, to je vůle ve smyslu normativním a nikoli psychickém, kde se může jednati v normativním světě jen o projev vůle. Znamená tedy, že závazky plynoucí z právních jednání, neopírají se přímo o zákonnou normu, nýbrž se opírají o normu z této zákonné normy odvozenou (smlouvu, veřejné přislíbení).

10

Způsobilost

k právním jednáním byla v ABGB upravena konkrétně § 21, kde byly stanoveny věkové intervaly od nezpůsobilých k právním úkonům až po plně způsobilé, a to takto: Méně než 7 let – děti nezpůsobilé k právním jednáním, 8 – 14 let – děti částečně způsobilé, a sice jen pokud jednali ve svůj prospěch 15 – 23 let – děti považovány za částečně zletilé, tedy částečně způsobilé, ovšem mohly už volně nakládat se svým majetkem osoby ve věku 24, respektive 21 let11 byly považovány za svéprávné12. Z této koncepce způsobilosti k právním jednáním je patrný objektivní charakter nabývání způsobilosti k právním jednáním, kdy se nehledělo na subjektivní vyspělost jedince a bylo striktně dáno, kdo je k čemu způsobilý pomocí věkových intervalů. Toto řešení lze považovat, co se praxe týče, za mnohem jednodušší a jednoznačnější, než pozdější způsoby posuzování způsobilosti nezletilého k právním jednáním. Ovšem tento paragraf neupravoval pouze způsobilost k právním jednáním, nýbrž pojem nadřazený, kterým je způsobilost k právním činům. Právní čin se skládal dle ABGB ze 4 složek: 8

V tomto případě není bráno v úvahu římské právo a středověká úprava, jedná se pouze o vývoj v rámci Československé, respektive České republiky. 9 ZUKLÍNOVÁ, M. Právní jednání podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., 2. vyd., Praha: Linde, 2013, 189 s. ISBN 9788072019182. 10 SEDLÁČEK in ROUČEK, F. a kol. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi: Díl čtvrtý, Praha: V. Linhart, 1936, 866 s. 11 Věková hranice 24 let byla snížena zákonem č. 447/1919 Sb. na 21 let. 12 VOJÁČEK, L., TAUCHEN, J., SCHELLE, K. Proměny soukromého práva. Sborník příspěvků z konference ke 200. výročí vydání ABGB, 1. vyd., Brno: Masarykova univerzita, 2011, 437 s. ISBN 978-80-210-5613-8.

15

Právní jednání – čin, který je podmiňující konkrétní skutkovou podstatou odvozené normy, tedy smlouvy či posledního pořízení. Delikt – právně relevantní čin, který je podmiňující částí normy, stanovící povinnost k reparaci. Projev vůle – jedná se o pojem dosti nejasný. Právní činy v užším slova smyslu, které nejsou kvalifikovány nějakým předchozím způsobem.13 Z tohoto výčtu plyne, že právní čin zahrnoval i deliktní způsobilost, tedy byl pojmem širším nežli pouhé právní jednání. Dnes jsou tyto pojmy v zákoně upraveny zvláště. Ovšem dosáhnout svéprávnosti bylo dle ABGB možno i dříve, než dosažením 24, respektive 21 let, a sice pomocí institutu venia aetatis neboli „prominutí věku“, které spočívalo v prohlášení zletilosti, respektive svéprávnosti soudem, jak stanovil § 174 ABGB: „Děti mohou být i před dovršením dvacátého čtvrtého roku zproštěny otcovské moci, když je otec se schválením soudu výslovně propustí nebo když dvacetiletému synovi dovolí, aby vedl vlastní domácnost.“ Novelou ABGB prostřednictvím zákona č. 447/1919 Sb. z. a n. bylo znění tohoto paragrafu pozměněno a nový § 2 zněl: „Nezletilí, kteří překročí osmnáctý rok svého věku, mohou se svým souhlasem a se schválením úřadu od otce výslovně propuštění býti z otcovské moci“.14 Právě z této úpravy zákonodárce vycházel při tvorbě institutu emancipace upraveného v novém kodexu, který je v podstatě založen na stejném základě. Věková hranice dosažení plné způsobilosti k právním jednáním dovršením 21 let platila na našem území až do konce čtyřicátých let, kdy následkem změny politické situace v našich zemích a v návaznosti na tzv. „právnickou dvouletku“ 15 byla nutná rekodifikace občanského práva, jejímž cílem bylo přizpůsobit občanskoprávní úpravu nově nastoleným principům. Byl tedy vydán zákon č. 141/1950 Sb., s účinností k 1. 1. 1951, který zavedl nejen novou terminologii16, ale také pro naši problematiku důležité snížení hranice dosažení plné způsobilosti k právním jednáním na 18 let, která platí dodnes. Objektivní pojetí nabývání způsobilosti k právním úkonům ovšem zůstalo, ač s určitými změnami: Do 6 let – zcela nezpůsobilý, 13

ROUČEK, F. a kol. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi: Díl prvý, Praha: V. Linhart, 1935, 1192 s. 14 VYHNÁNEK, Leoš. K otázce způsobilosti nezletilých k právním úkonům a dosažení zletilosti [online]. Publikováno 16. 02. 2001 [cit. 6. 2. 2014]. Dostupné z: 15 Období od roku 1949 až 1951, kdy byly provedeny rozsáhle rekodifikační práce skrz celý právní řád, jejímž důvodem byly nové politické a hospodářské poměry spojeny s nástupem komunismu. 16 Např. již zmíněná změna pojmů právní čin, opomenutí a právní jednání na výraz právní úkon.

16

Od 6 do 14 let – částečně způsobilý jen k právním úkonům ve svůj prospěch, k uzavírání smluv, kde se plní ihned při jejich uzavření a které jsou přiměřené jejich věku, Od 15 do 18 let – částečná způsobilost dle předchozí kategorie, ovšem navíc subjekty mohly uzavírat pracovní smlouvy a mohly nakládat s odměnou za vlastní práci, také mohl činit právní úkony, ke kterým nebyl způsobilý, s přivolením zákonných zástupců, Od 18 let, tedy po nabytí zletilosti plně způsobilý k právním úkonům.17 Následkem snížení věku dosažení zletilosti (a tím tedy i plné způsobilosti k právním úkonům) bylo odstranění institutu venia aetatis, jelikož již dle zákonodárce nebylo zapotřebí „promíjet“ věk. S vývojem společnosti vyplynula v šedesátých letech minulého století další nutná rekodifikace občanského práva, která vygradovala vydáním občanského zákoníku z roku 1964. Došlo k rozsáhlým změnám v terminologii, které měli lépe odrážet politické smýšlení. Věková hranice nabytí způsobilosti k právním úkonům zůstala na 18 letech. Ovšem co je podstatnější, tak význam pojmu právní úkon byl oproti předcházející úpravě zúžen v tom smyslu, že zatímco § 30 občanského zákoníku z r. 1950 charakterizoval právní úkon jako „zejména také projev vůle založit, změnit nebo zrušit právo nebo povinnost“, tak § 34 ObčZ jej definoval jako „projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.“ Je zde patrný rozdíl v jednom jediném slovu, a sice zejména, jehož vypuštěním z definice právního úkonu se pojem zužuje jen a pouze na právně uznávaný projev vůle a na rozdíl od předchozího zákoníku nelze pod tento pojem zařadit nic jiného. Slovo zejména totiž znamenalo možnost existence takového právního úkonu, který by nemusel vyvolat žádné právní následky a poté by tedy tento právní úkon ztrácel právní význam.18 Přelomovou se stala nová koncepce pohledu na nabývání způsobilosti k právním úkonům, a sice zrušení striktní věkové kategorizace a posuzování způsobilosti nezletilého s ohledem na rozumovou a volní 19 vyspělost odpovídající průměrným jedincům stejného věku. Tedy zůstalo u objektivního pojetí této koncepce, ale byly zrušeny pevné věkové hranice a tím byl dán prostor judikatuře, která v případě sporů rozhodovala.

17

FIALA, op. cit. s. 48. Tamtéž, s. 172. 19 Původně bylo v tomto ustanovené slovo „mravní“, které bylo nahrazeno novelou ObčZ č. 509/1991 Sb. pojmem „volní“. 18

17

S nabytím účinnosti občanského zákoníku z roku 1964 se právně relevantním stal pouze věk dosažení zletilosti, tedy 18 let, od kdy byl subjekt plně způsobilý k právním úkonům. Do této doby se jednalo o způsobilost nezletilých k právním úkonům upravenou v § 9 ObčZ, která byla, jak jsem již uvedl, závislá na jejich rozumové a volní vyspělosti a právní úkon musí být této vyspělosti přiměřený, tedy je tato koncepce založena na neurčitém kritériu přiměřenosti. Tato koncepce byla založena především na předpokladu, že blíže bude upřesněna judikaturou. Novinkou bylo také zavedení dalšího způsobu nabytí plné způsobilosti k právním úkonům dříve než dovršením zletilosti, a sice uzavřením sňatku s povolením soudu. Toto bylo zakotveno v § 8 odst. 2 ObčZ a v souvislosti s § 17a odst. 2 ZOR se jednalo o konkrétní situace, kdy bylo manželství povoleno nezletilému staršímu 16 let z určitých závažných důvodů (těhotenství nezletilé atd.) uzavřít sňatek soudem dle § 194 OSŘ. S okamžikem uzavření platného manželství zákon spojoval následek nabytí plné způsobilosti k právním úkonům.

1.2 Pojem rodičovská odpovědnost Základní sociální jednotkou každého státu je odpradávna rodina a sní spojená výchova dětí, kterou se formuje osobnost člověka a jeho sociální charakter, tedy jeho schopnost se v budoucnu realizovat jako schopný manžel, partner či rodič.20 Aby ovšem dítě bylo schopno se přirozeně vyvíjet, musí mu být zajištěno harmonické rodinné zázemí, zejména péče obou rodičů v širším slova smyslu, aby si vytvářel jak mužský, tak ženský vzor. Je ovšem prakticky právně nemožné, aby zákon přesně určil způsob výchovy dětí, zde je právě potvrzena maxima, že „právo není všemocné“. Legislativně je právo schopno pouze stanovit mantinely, v nichž se při výchově dětí musí rodiče držet, ale zbytek je v rukou samotných rodičů, v tomto případě hraje důležitou roli jiný normativní systém, a sice morálka. Základním kamenem pro toto odvětví je čl. 32 Listiny základních práv a svobod, kde jsou uvedeny základní maximy. V souvislosti s touto prací bych uvedl především odst. 1, kde se hovoří o zaručené zvláštní ochraně dětí a mladistvých a dalším stěžejním odstavcem je odst. 4, kde je stanoveno, že péče o děti a jejich výchova je právem rodičů, děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Z tohoto tedy vyplývá, že péče o děti a jejich výchova není pro rodiče jen povinnosti, ale mají na ni také právo, tedy mohou si její výkon nárokovat. Odst. 6 stejného článku uvádí, že

20

HRUŠÁKOVÁ, M., KRÁLÍČKOVÁ, Z.: České rodinné právo. 3. vyd. Brno: Nakladatelství Doplněk, 2006, 400 s. ISBN 80-210-3974-4.

18

podrobnosti stanoví zákon a dnešní právní úprava tak toto upravuje především institutem rodičovské odpovědnosti, jež upravuje právě vztah mezi rodiči a dětmi, jeho obsah, výkon atd. Vzhledem ke koncepci legislativní úpravy nového občanskoprávního kodexu ve věcech právního jednání nezletilých je nutno tento pojem zmínit, jelikož je úzce spojen s naší problematikou právního jednání nezletilého. V následujících řádcích budou uvedeny a rozebrány základní rozdíly mezi předchozím a současným právním stavem a poté bude stručně nastíníněn historický vývoj tohoto institutu na našem území i vzhledem k vlivu mezinárodního práva. 1.2.1 Rodičovská zodpovědnost vs. rodičovská odpovědnost Na první pohled je rozdíl mezi těmito dvěma instituty minimální, co se gramatické stránky týče, ovšem ve významu těchto pojmů je již rozdíl větší. Obecně vzato vztahy mezi rodiči a dětmi mají určitá specifika, kterými se od ostatních právních vztahů liší. Z tohoto tvrzení se vycházelo při dřívější samostatné existenci zákona o rodině mimo občanský zákoník. Těmito specifiky byla zdůvodňována nutnost samostatné existence rodinného práva mimo právo občanské. Rodinněprávní vztahy byly totiž považovány za specifické, jelikož jak už jsme zmínili v předchozích kapitolách, nelze tyto vztahy právem zcela striktně upravit, nýbrž zde právo stanoví pouze určitá pravidla, určité mantinely, ve kterých se subjekty těchto vztahů musí pohybovat. Nejdůležitější roli zde hraje naopak etika, jejímž minimem je právo. Vymahatelnost určitých norem je prakticky nemožná atd. 21 Těmito specifiky byla tedy obhajována samostatná existence rodinného práva. Ovšem je nutno podívat se na tento problém komplexně. Není to totiž jen rodinné právo, které má svá specifika, jsou to i další právní odvětví nyní spadající pod právo občanské. Jako příklad lze uvést spotřebitelské právo, kde má také jedna strana slabší postavení než druhá a je právem více chráněna. Pokud by bylo na situaci pohlíženo stejně jako v minulosti na rodinné právo, byla by tedy právní odvětví vyčleňována

na

základě

specifik

z občanského

práva,

došlo

by

k roztříštěnosti

občanskoprávní úpravy do mnoha kodexů a k nepřehlednosti této úpravy. Proto je tedy rodinné právo opět zařazeno zpět do občanskoprávního kodexu. Rodičovská zodpovědnost byla zavedena velkou novelou zákona o rodině z roku 1998. Aby zákonodárce tento institut odlišil od sankčního pojetí odpovědnosti (za škodu, či bezdůvodné obohacení), nazval jej namísto odpovědnosti zodpovědností, která je jinak

21

Jedná se např. o povinnost být si věrni v § 687 odst. 2 NOZ.

19

v civilistických koncepcích také chápána jako aktivní odpovědnost. 22 Obsahem rodičovské zodpovědnosti, jak stanovil § 31 ZOR, byla práva a povinnosti rodičů při péči o nezletilé dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdravý, tělesný, citový, rozumový a mravní rozvoj, dále pod tento institut spadalo zastupování nezletilého a správa jeho jmění. Tato práva a povinnosti jsou chápána jako reciproční. Co je pro jednu stranu právem, je zpravidla pro druhou povinností. Pojem péče o nezletilé dítě je nutno v tomto případě vykládat co nejextenzivněji. Nejedná se tedy pouze o péči osobní, ale také o péči o všestranný rozvoj jedince. Jak je uvedeno v následujících paragrafech ZOR, rodiče mají být svým chováním a osobním životem vzorem pro své dítě, jelikož osobnost dítěte se formuje dle okolních vlivů. Proto je nutné, aby pokud možno dítě vyrůstalo v harmonickém rodinném zázemí a ne v nějakém dětském domově. Primární cílem rodičovské zodpovědnosti je dle ZOR ochrana zájmů dítěte. Dikce zákona rodičům přímo přikazuje, aby byla práva a povinnosti vykonávána v zájmu dítěte. Jedná se tedy především o institut ochranný ve prospěch dítěte. Je nutno si totiž uvědomit, že snahou práva je připravit co nejlepší podmínky pro výchovu budoucích generací. Podle zákona o rodině v souladu s občanským zákoníkem z roku 1964 tedy vznikla rodičovská zodpovědnost narozením dítěte, jak lze interpretačně vyvodit z § 34 ZOR, a zanikla dosažením zletilosti, jak je patrné z interpretace § 31 ZOR, kde se hovoří o rodičovské zodpovědnosti pouze v souvislosti s nezletilým dítětem. Tedy v praxi běžně mohly nastat 2 situace „přirozeného“ zániku rodičovské zodpovědnosti 23 , a to konkrétně po dosažení zletilosti, která je spojena s dovršením 18 let, nebo také dovršením 16 let a uzavřením manželství, jak stanovil ObčZ. Nový kodex na tuto koncepci navazuje, ovšem rozšiřuje demonstrativní výčet složek rodičovské odpovědnosti o udržování osobního styku s dítětem a určení místa jeho bydliště. Toto rozšíření je reakcí na judikaturu a především na Principy CEFL týkající se rodičovské odpovědnosti.24 Přínosem tohoto rozšíření je odstranění výkladových rozporů týkajících se obsahu rodičovské odpovědnosti. Dalším důležitým rozdílem je fakt, že podle nového

22

HRUŠÁKOVÁ, M. a kol. Zákon o rodině. Zákon o registrovaném partnerství: Komentář. 4. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, 586 s. ISBN 978-80-7400-061-4. 23 Nepředpokládáme-li, že jí byl rodič zbaven soudem. 24 BOELE – WOELKI, K., MARTINY, D. The Commission on European Family Law (CEFL) and its Principles of European Family Law Regarding Parental Responsibilities. ERA forum [online]. 2007, vol. 8, published online 27 March 2007. s. 137 [cit. 11. 03. 2014]. Dostupné z: http://link.springer.com/article/10.1007%2Fs12027-007-0011-x#page-1

20

občanského zákoníku již ztrácí pojem zletilost v souvislosti s rodičovskou odpovědností význam a zánik rodičovské odpovědnosti jinak než soudem je spojován s nabytím plné svéprávnosti. Tedy na základě poznatků z předchozích kapitol může rodičovská odpovědnost zaniknout od 16 let, pokud dojde k emancipaci či uzavření sňatku. Právě zavedení tohoto nového institutu emancipace vedlo k tomu, že pojem zletilost fakticky ztratil význam v souvislosti se svéprávností a rodičovskou odpovědností. Rodičovské (z)odpovědnosti obsahuje dvě základní složky, a sice nositelství a výkon rodičovské zodpovědnosti. Nositelé dříve byli ex lege oba rodiče již vznikem vztahu rodiče a dítěte, tedy narozením, pokud splňovali podmínku plné způsobilosti k právním úkonům. Pokud tedy nastaly situace, že byl rodič zbaven způsobilosti k právním úkonům, ex lege pozbyl i rodičovskou zodpovědnost. Podle dikce § 865 NOZ je tomu ovšem nyní jinak, nositelem rodičovské odpovědnosti je totiž každý, pokud jí nebyl zbaven. Jak bylo uvedeno v předchozích odstavcích, NOZ již nezná institut úplného zbavení svéprávnosti, ale pouze omezení svéprávnosti a tak je nositelem rodičovské odpovědnosti každý. Otázka rodičovské odpovědnosti se tedy řeší ex lege v situacích, kdy soud omezuje svéprávnost subjektu, a to s jasným cílem, kterým je zájem dítěte. Mohou tedy nastat situace, kdy rodič je omezen ve svéprávnosti pro duševní poruchu jen pro určitá jednání, která nemohou mít negativní vliv na zájmy dítěte, a tak je mu jeho rodičovská odpovědnost ponechána. Tyto situace musí být tedy vždy posuzovány individuálně s co největším ohledem na zájmy dítěte, jejichž ochrana je primárním cílem tohoto institutu. Co se výkonu práv a povinností vyplývajících z rodičovské odpovědnosti týče, zde zákon stanoví povinnost rodičů důsledně chránit zájmy dítěte, řídit jeho jednání a vykonávat nad ním dohled odpovídající stupni jeho vývoje. ZOR, respektive novela z roku 1998, zavedla pojem přiměřených výchovných prostředků, který je ovšem omezen jak zněním ZOR, tak v souvislosti s osobnostními právy dle ObčZ (§§ 11 a 12)25. Základ tohoto odstavce je v ÚPD, a to konkrétně v čl. 16 a 19, kde je zakázán svévolný zásah dítěti do jeho soukromého života, rodiny, domova nebo korespondence, dále je zde zakázán nezákonný útok na čest a pověst dítěte, tělesné či duševní násilí, urážení, zneužívání atd.26 Podobný pojem se vyskytuje i v § 857 odst. 2 NOZ, kde je stanoveno, že rodiče mohou použít výchovná opatření, která spočívají na stejném principu jako tento institut v ObčZ. Výkon rodičovské (z)odpovědnosti je samozřejmě odlišný v různých fázích fyzického i psychického vývoje jedince, např. jiné

25 26

HRUŠÁKOVÁ, 2006, op. cit. s. 234. HRUŠÁKOVÁ, 2009, op. cit. s. 122.

21

zacházení potřebuje malé dítě, které je nutno neustále hlídat, aby nedošlo k jeho zranění atd. a jinak je nutno přistupovat k teenagerovi, který se blíží věku zletilosti. Jiné situace týkající se výkonu rodičovské (z)odpovědnosti mohou také nastat, pokud jsou rodiče rozvedení nebo nejsou ve svazku manželském atd., ovšem toto není tématem mé práce, a tak se tím nebudu podrobněji zabývat. Zvláštním případem, který je v dnešní společnosti celkem běžný, je rodičovství nezletilých. Běžně dnes totiž nastávají situace, kdy se dítě narodí nezletilé matce, nebo dokonce oběma nezletilým rodičům. Co se tohoto týče, je tento problém upraven nově. Novela ZOR z roku 1998 tento problém upravila pomocí institutu částečné rodičovské zodpovědnosti, která spočívala v péči o nezletilé dítě v užším slova smyslu, tedy v osobní péči. Tuto rodičovskou zodpovědnost ale bylo možno přiznat pouze rodiči staršímu šestnácti let a pouze rozhodnutím soudu. Naopak podle § 868 NOZ nezletilý rodič, který nedosáhl plné svéprávnosti, má ex lege (pokud soud nestanoví jinak) práva a povinnosti péče o dítě, tedy může vykonávat rodičovskou odpovědnost v rámci užší osobní péče o dítě, ovšem výkon jeho ostatních práv a povinností je „v klidu“.27 V praxi to vyřeší dle mého názoru problém, kdy dítě nemohlo být po právní stránce u své matky v její osobní péči až do rozhodnutí soudu, které samozřejmě není bezprostředně, ale předchází mu zákonem stanovený postup, který trvá určitou dobu. Tuto změnu tedy považuji za velmi pozitivní. 1.2.2 Historický vývoj na našem území a vliv mezinárodního práva Co se týče novodobé historie na našem území, nejprve bude stručně představena právní situace v době účinnosti ABGB, který upravoval práva a povinnosti rodičů vůči dětem v § 147 a násl. ABGB byl založen na rozhodujícím postavení otce v rodině, tedy upravoval tuto problematiku v rámci moci otcovské. Jednalo se o práva, která příslušela výlučně otci jako hlavě rodiny a která nikdy matce jako takové nepříslušejí.28 Tedy pokud nastala situace, že odpadl otec rodiny, musel být pro výkon těchto práv zřízen poručník (§ 216). Obsah moci otcovské lze rozdělit následovně: Právo volby povolání dítěte (§ 148), správa jmění dítěte (§§ 149 – 151), doplnění projevu vůle k jednáním, k nimž se dítě samo zavázat nemůže (§§ 152 a 153), 27

ELIÁŠ, K.,ZUKLÍNOVÁ, M., Principy a východiska nového kodexu soukromého práva. Praha: Linde, 2001, 302 s. ISBN 80-7201-303-0. 28 ROUČEK, 1935, op. cit. s. 765.

22

zákonné zastoupení dítěte (§ 152), právo ustanovit dítěti poručníka pro případ otcovy smrti nebo naopak někoho vyloučit jako potenciálního poručníka (§ 196). Samotné právo otcovské moci bylo právem osobním, tedy nemohl se ho otec vzdát a bylo nepromlčitelné. Výkon moci otcovské měl za cíl sledovat zájem dítěte, nikoli zájem otce, jak tomu bylo např. v římské patria potestas, kde se koncentrovala svrchovanost římské rodiny. 29 Pokud došlo k rozvodu či rozluce30, byly děti automaticky svěřovány do péče otce s výjimkou chlapců do 4 let a dívek do 7 let.31 ABGB navíc rozlišoval děti manželské a nemanželské, jež měly jiný právní režim. Děti nemanželské neměly stejných práv jako děti manželské (§ 155).32 Tato „zastaralá“ úprava na našem území platila s drobnými úpravami až do roku 1950, kdy k 1. lednu vešel v účinnost ZPR, čímž se rodinné právo systematicky vyčlenilo z práva občanského, což bylo ovlivněno sovětskou úpravou a dikce ZPR byla založena především na principech Ústavy 9. května. Nová norma tedy podstatně změnila rodinněprávní úpravu, a to konkrétně zakotvovala rovnost muže a ženy v manželství a rodině a došlo k zrovnoprávnění dětí narozených mimo manželství. Co je pro téma této práce zásadní, je především zrušení otcovské moci, a tedy zavedené nového pojmu rodičovská moc.33 Na základě vydání nové ústavy roku 1960 bylo nutno rekodifikovat mnohé prameny československého práva. Dotklo se to jak občanského práva hmotného a procesního, tak i práva rodinného. Byl tedy s účinností k 1. 4. 1964 vydán ZOR, jehož znění se mělo odrážet především na principu „srozumitelnosti zákona pracujícímu lidu“.

34

Došlo ke změně

názvosloví a pojem rodičovská moc byl nahrazen pojmem rodičovská práva a povinnosti s odůvodněním, že „oproti dosavadní rodičovské moci jde především o práva a povinnosti rodičů, vyplývající spíše z jejich společného poslání a funkce vychovávat své děti než z nějakého vrchnostenského postavení, založeného na moci rodičů“.35 Pojem rodičovské zodpovědnosti se objevil až novelou zákona o rodině z roku 1998. Tato novela byla především opožděnou reakcí na změnu režimu po událostech roku 1989 a byla nejvýznamnější novelou rodinného práva vůbec. Pojem rodičovské zodpovědnosti měl 29

ROUČEK, 1935, op. cit. s. 765. Rozvod byl dočasným zrušením manželství, rozluka trvalým. 31 VESELÁ, R.a kol.: Rodina a rodinné právo: historie, současnost a perspektivy. 2. vyd. Praha: Eurolex Bohemia s.r.o, 2005, 283 s., ISBN 8086432939. 32 Nemanželské děti neměli nárok na rodinné jméno svého otce a jiné přednosti, jako např. šlechtictví. 33 HRUŠÁKOVÁ, 2006, op. cit. s. 25. 34 HRUŠÁKOVÁ, 2009, op. cit. s. 120. 35 Tamtéž, s. 120 – 121. 30

23

především reflektovat moderní pojetí vztahů mezi rodiči a dětmi. Základ této koncepce vyplývá především z Úmluvy práv dítěte, kterou přijalo Federální ministerstvo zahraničních věcí a bylo tedy nutno, aby se její obsah odrazil i v české legislativě. Úmluva o právech dítěte je totiž považována za základní kámen práv dětí vůbec. Jedná se o univerzální úmluvu, která byla přijata Valným shromážděním OSN dne 20. listopadu 1989 a ratifikovalo ji kolem 200 států. Právě tato úmluva a politické změny měly za následek odraz v legislativě naší republiky právě již zmiňovanou velkou novelou ZOR z roku 1998. Pojem rodičovská zodpovědnost (parental responsibility), který se objevil v českém právním řádu, byl ale poprvé uveden na Haagské konferenci o mezinárodním právu soukromém v roce 1996, kde došlo k podpisu Haagské úmluvy o odpovědnosti rodičů a ochraně dětí. Proč nebyl tento pojem zaveden jako odpovědnost, nýbrž jako zodpovědnost, bylo uvedeno v předchozí kapitole. Dále lze zmínit další úmluvy, které měly vliv na vývoj rodinného práva na našem území, mezi něž patří Evropská úmluva o výkonu práv dětí, Úmluva o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí a Úmluva o pravomoci orgánů, použitelném právu, uznávání, výkonu a spolupráci ve věcech rodičovské zodpovědnosti a opatření k ochraně dětí atd. Dále lze uvést dodatkové protokoly k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, kde se jedná o ochranu rodinného života. Pojem rodičovské odpovědnosti (parental responsibilities), který je upraven v nynější právní úpravě, vychází z Principů Komise pro evropské rodinné právo týkající se rodičovské odpovědnosti z roku 2007 (The Commission on European Family Law (CEFL) and its Principles of European Family Law Regarding Parental Responsibilities) a v díle autorek Ingeborg Schwenzer a Mariel Dimsey - Model Family Code36, ve kterých se tento pojem objevuje poprvé. Tato problematika se objevuje i v mnohých dalších mezinárodních úmluvách. Dalším důležitým principem vyplývajícím ze zmíněné novely je i zvýraznění právního postavení dítěte ve vztahu k rodičům. 37 Podrobněji se na tuto problematiku zaměříme v následující kapitole.

36 37

Lze volně přeložit jako Vzorový rodinný kodex. HRUŠÁKOVÁ, 2009, op. cit. s. 121.

24

1.3 Participační práva dítěte v české legislativě jako odraz mezinárodních úmluv V souvislosti s rodičovskou (z)odpovědností je nutno také zmínit participační práva dítěte. Tato práva dítěte jsou vcelku novodobou záležitostí a do českého právního řádu se dostala až následkem velké novely ZOR z roku 1998, která reflektovala závazky ČR založené na přijetí Úmluvy o právech dítěte a Evropské úmluvy o výkonu práv dětí. Jak již bylo uvedeno, jedná se o práva celkem „mladá“, dříve totiž bylo dítě spíše objektem ve vztahu mezi rodiči a dítětem, mělo velmi slabé postavení, veškerá moc nad ním byla svěřena rodičům, jak tomu např. bylo u moci otcovské ve Všeobecném zákoníku občanském, kde měli rodiče práva: „určovati pobyt dítěte, jestliže je chtějí vychovávati přímo v rodině či u třetích osob, dále že určují jeho stravu, jeho oděv, mohou omezovati jeho svobodu, mohou dítěti zakázat styk s určitými osobami, mohou prohledávat jejich věci, otvírati jejich dopisy, potlačovati jejich projevy mínění, odstraňovati věci, které považují z hlediska výchovného pro děti nebezpečnými nebo nevhodnými.“ 38 Tato situace je dnes ovšem již zcela nemyslitelná, jelikož díky právě výše zmíněným úmluvám se postavení dítěte velmi výrazně modifikovalo. Změna velmi slabého postavení dítěte v rámci výkonu rodičovské zodpovědnosti byla zavedena již několikrát zmiňovanou velkou novelou zákona o rodině z roku 1998. Prvním důležitým bodem byl § 31 odst. 3 ZOR, který zakotvil právo dítěte na informovaný názor, tedy dítě mělo právo, s ohledem na stupeň jeho vývoje, být informováno a svobodně se vyjadřovat ke všem rozhodnutím rodičů týkajících se podstatných záležitostí jeho osoby. Dále mělo právo být slyšeno ve všech řízeních, kde se o takových situacích jedná. V tomto ustanovení byla tedy zakotvena rozhodovací autonomie dítěte39, která je odrazem čl. 12 ÚPD, který uvádí: „1. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, zabezpečují dítěti, které je schopno formulovat své vlastní názory, právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, přičemž se názorům dítěte musí věnovat patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni. 2. Za tímto účelem se dítěti zejména poskytuje možnost, aby bylo vyslyšeno v každém soudním nebo správním řízení, které se jej dotýká, a to buď přímo, a nebo prostřednictvím zástupce nebo příslušného orgánu, přičemž způsob slyšení musí být v souladu s procedurálními pravidly vnitrostátního zákonodárství.“ V následujícím článku ÚPD, tedy čl. 13, je dále 38 39

ROUČEK, 1935, op. cit. s. 759. HRUŠÁKOVÁ, 2006, op. cit. s. 242.

25

zakotvena svoboda projevu dítěte. Tedy suma sumárum má dítě právo vytvořit si vlastní názor, má právo na potřebné informace a právo se svobodně vyjadřovat ke všem záležitostem týkajících se jeho osoby, čímž tedy jaksi částečně omezuje rodičovskou zodpovědnost v rozhodování o věcech, ke kterým není dítě plně způsobilé, ale nutno podotknout, že se musí brát v potaz jeho volní a rozumová vyspělost, co se tohoto práva týče. Jen těžko asi bude moci 7 leté dítě rozmlouvat rodičům důležitou operaci týkající se jeho zdraví. Dalším velmi významným krokem byl § 31 odst. 2, který stanovil, že rodiče jsou povinni vykonávat práva a povinnosti uvedené v odstavci prvním v zájmu dítěte. Je zde zásadní odklon od předcházejících právních vztahů, kde původně dle ABGB tento výkon byl ve prospěch rodičů (otce) a poté se změnou politického režimu byli rodiče povinni dle § 35 ZPR vychovávat své děti ve prospěch společnosti. Kde se ale vůbec poprvé objevila myšlenka zájmu dítěte? Bylo to již v první čtvrtině 20. století, a to konkrétně v ženevské deklaraci práv dítěte, kde se sice o žádném zájmu doslovně nehovoří, ale lze vyčíst z její preambule jakýsi prvotní náznak tohoto principu: “… muži i ženy všech národností uznávajíce, že lidstvo dluží dítěti to nejlepší, co mu musí dát…“ Výslovně se o zájmu dítěte hovoří v Deklaraci práv dítěte OSN z roku 1959, kde se uvádí pojem nejlepších zájmů dítěte (the best interests of the child).40 Stěžejním principem se nejlepší zájem dítěte nakonec stal v Úmluvě o právech dítěte, která je prakticky na tomto principu založena celá. Dnešní právní úprava se této problematice věnuje především v § 875 NOZ, kde jsou tato práva dítěte zakomponována ve dvou odstavcích. V prvním z nich je uveden princip zájmů dítěte, tedy rodičovská odpovědnost musí být vykonávána v souladu s těmito zájmy. Druhý odstavec hovoří o právech dítěte na informace, z nichž si je schopno vytvořit vlastní názor a ten sdělit rodičům. Toto právo je zde právě omezeno v tom smyslu, že pokud není dítě schopno sdělení náležitě přijmout a vyhodnotit, tak tato práva neplatí. Ale přesto se má názor dítěte brát v úvahu. Nový kodex také blíže specifikuje určitě zvláštní situace, kdy např. prostřednictvím § 100 NOZ upřesňuje právo dítěte na názor v situacích, v nichž se jedná o zásah do jeho integrity. Konkrétně zákon v situaci, kdy nezletilý vážně odporuje zákroku a naopak rodič s ním souhlasí, dává nezletilému, jenž nenabyl plné svéprávnosti a dosáhl alespoň 14 let, možnost přezkoumání soudem, který rozhodne, zda bude zákrok proveden či nikoli. Toto ustanovení tak názor dítěte staví proti názoru rodiče a přiznává mu stejný 40

KORNEL, Martin. Princip nejlepších zájmů dítěte. In Dny práva 2011 – Days of Law 2011. Deklarace, Charty, Listiny a Lidskoprávní úmluvy a jejich význam pro proměny rodinného práva. Brno: Masarykova univerzita, 2012. s. 56-65 [cit. 6. 3. 2014]. ISBN 978-80-210-5913-9. Dostupné z: https://www.law.muni.cz/sborniky/dny_prava_2011/files/prispevky/05%20Rodina/05%20MARTIN%20KORN EL.pdf

26

význam, respektive stejnou „sílu“ jako názor rodiče. K zájmům dítěte a k jeho názorům přihlíží i zvláštní úpravy, jako například občanský soudní řád či zákon o zvláštních řízeních soudních, dále v některých dalších ustanoveních i nový občanský zákoník. Touto problematikou se bude podrobněji zabývat kapitola 3.3.

27

2 Způsobilost nezletilého k právním jednáním dle NOZ Úprava svéprávnosti nezletilého v novém kodexu má takřka s každou předchozí úpravou něco společného. Prvním pojmem je svéprávnost. Tento pojem se objevuje již v ABGB, ovšem způsobilost k právním činům, jak byla upravena v tomto kodexu, nebyla z hlediska teorie stejným pojmem jako svéprávnost v pojetí dnešním. Zahrnovala totiž i protiprávní jednání, tedy deliktní způsobilost, jež je dnes upravena zvlášť. Právní jednání bylo podřazeno pod právní činy. Co právní jednání podle ABGB znamenalo, bylo uvedeno již v předchozích odstavcích. Hlavním rozdílem mezi svéprávností z ABGB a svéprávností nynější je ten, že nyní je svéprávnost vztahována pouze na právní jednání subjektu, jímž se lze zavazovat k právům a povinnostem, které s tímto jednáním objektivní právo spojuje. Svéprávnost v ABGB byla pojata ke všem činům, tedy jak k jednáním právním, tak protiprávním. Ohledně věku nabytí zletilosti se nic nemění, ustanovení bylo převzato z předchozího občanského zákoníku, zletilosti se tedy nabývá dovršením 18 let. V praxi vyvstala z této dikce otázka, kdy přesně je člověk zletilý. Tato otázka byla zodpovězena judikaturou, která stanovila, že zletilosti se nabývá přesně začátkem dne shodujícím se číslem a měsícem se dnem narození, tedy od 0:00 hodin toho konkrétního dne.41 Co se týče objektivní koncepce nabývání svéprávnosti s ohledem na rozumovou a volní vyspělost, tak v původním návrhu nového občanskoprávního kodexu z roku 199642 se naopak počítalo s koncepcí objektivní s pevně stanovenými věkovými hranicemi, a sice navrácení se k obdobné úpravě, jaká byla v ABGB a v občanském zákoníku z r. 1950. V návrhu byli opět nezletilí rozděleni do kategorií dle věku, a to tak, že nezletilí, kteří nedovršili 6 let věku, byli absolutně nesvéprávní, nezletilí starší 6 let mohli činit pouze úkony v jejich prospěch, ujmout se držby věci a uzavírat smlouvy, při nichž se plní při jejich uzavření a pokud nejsou jejich věku nepřiměřené. Další skupinou byli nezletilí starší 15 let, kteří zároveň ukončili povinnou školní docházku, mohou také uzavírat pracovní smlouvy jako zaměstnanci, činit další úkony v rámci pracovního poměru a nakládat s pracovní odměnou.43 Od tohoto konceptu bylo nakonec tedy odstoupeno, a to především z důvodů ochrany třetích osob, jelikož dikce návrhu předpokládala u nezletilých způsobilost k těm právním jednáním, která jsou k jejich prospěchu. Ovšem to by v praxi znamenalo zřejmě značné problémy, 41

FIALA, op. cit., s. 46. Návrh koncepce občanského zákoníku, Právní praxe: časopis české justice, 1996, roč. 44, č. 5-6, s. 260, ISSN 1210-0900. 43 Tamtéž. 42

28

protože nebylo zcela jasné, kdo by posuzoval tento předpoklad, proto se tedy domnívám byla zvolena podobná a již zažitá koncepce, která se ovšem od úpravy minulé liší. Tímto se bude podrobněji zabývat následující kapitola. Nový občanský zákoník se přiklonil ke koncepci částečné svéprávnosti nezletilých. Tato koncepce zavádí novou možnost právního jednání nezletilého. Zatímco podle předchozí právní úpravy mohl nezletilý jednat jen ve dvou situacích, které specifikoval Nejvyšší soud, a sice: „Nezletilé osoby jsou ze zákona oprávněny jen k takovým právním úkonům, které jsou svou povahou přiměřené rozumové a volní vyspělosti odpovídající jejich věku. V případě právních úkonů, k nimž nemá nezletilý způsobilost, jednají za něho jeho zákonní zástupci. 44 Těmi jsou především jeho rodiče, kteří jsou způsobilí k právním úkonům a jsou v plném rozsahu nositeli rodičovské zodpovědnosti.“45 Ovšem nový kodex přináší třetí možnost, a tou je předchozí souhlas zákonných zástupců podle § 32 NOZ. Následující kapitoly se tedy podrobněji zaměří na tyto tři možnosti právního jednání nezletilého dle nové úpravy.

2.1 Výlučná způsobilost nezletilého k právním jednáním Jak jsem již v předchozích odstavcích uvedl, je v ustanovení § 31 NOZ konstruována vyvratitelná domněnka, kde se má za to, že nezletilý je způsobilý sám právně jednat v situacích, kdy se předpokládá jeho rozumová a volní vyspělost na úrovni nezletilých jeho věku. Tedy je zde předpoklad, že se jeho způsobilost vyvíjí způsobem přiměřeným (odpovídajícím) běžnému (průměrnému) vývoji rozumové a volní vyspělosti jedinců jeho věku. 46 Nezletilý je tedy schopen sám jednat, pokud do tohoto průměru zapadá, popř. jej převyšuje. Jedná se tedy o objektivní koncepci posuzování svéprávnosti nezletilých. Co lze považovat za rozumovou a volní vyspělost? Jak se tato problematika posuzuje? Rozumová vyspělost je schopnost jedince posoudit následky svého chování (jednání). Nezletilý tedy musí být schopen pochopit jak podstatu jeho jednání z hlediska právního, tedy např. co je smyslem daru, že se jedná o obohacení obdarovaného na úkor dárce, ale také je především nutné, aby si byl schopen uvědomit následky svého jednání. Podle doktora Frinty

44

§27 odst. 1 ObčZ odkazoval na ZOR, který uváděl, že zákonným zástupcem dítěte jsou rodiče, popř. osvojitelé v běžných záležitostech, nebo poručník. 45 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2011, sp. zn. 33 Cdo 2912/2008. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 5. 3. 2014]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/7276F7843FC3CAF9C1257A4E00679CCE?open Document&Highlight=0, 46 ŠVESTKA, J.; DVOŘÁK, J.; FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 1736. ISBN 978-80-7478-370-8.

29

mají následky totiž dvojí charakter, jak pozitivní, tak negativní. 47 Jako pozitivní lze uvést schopnost uvědomit si, že darováním dochází k rozmnožení majetku darovaného. Ovšem negativní stránkou je např. u darování zvířete povinnosti plynoucí z tohoto závazku. Tedy jak výdaje spojené se zvířetem, tak např. i zákonné povinnosti, aby nedošlo k porušení nějaké zákonné normy (např. týrání zvířat). Tato tvrzení lze opřít o judikaturu Nejvyššího soudu, který v jednom ze svých rozsudků uvádí: „V případě darování to znamená, že nezletilý může svým projevem vůle přijmout dar, lze-li jej vzhledem k jeho věku považovat za způsobilého pochopit podstatu darovací smlouvy a znamená-li pro něj darování zároveň finanční prospěch, a to i vyšších hodnot. Oproti tomu rozumové a mravní vyspělosti nezletilého se svou povahou zpravidla již vymyká přijetí takového daru, které by vedlo k následným povinnostem či omezením tíživě dopadajícím do jeho osobních a majetkových poměrů, případně které by alespoň hrozilo budoucími obtížemi pro obdarovaného (např. darování předmětu obecně nebezpečného či ve špatném technickém stavu); dar by pak ve skutečnosti nebyl pro nezletilého jednoznačným majetkovým přínosem. V takovém případě nezletilý není způsobilý uzavřít platně darovací smlouvu a vyžaduje se, aby při tomto úkonu byl zastoupen.“48 Druhou stránkou je volní vyspělost. Ta spočívá ve schopnosti jedince ovládat své jednání, svojí vůlí řídit své jednání. Tato schopnost nezletilce se projeví v jeho jednání tím, že pokud je schopen si uvědomit v návaznosti na rozumovou vyspělost pozitivní i negativní následky svého jednání, tak svou vůlí musí být schopen např. odmítnout dar zvířete, o kterém ví, že se o něj nebude schopen postarat. 49 Aby tedy byl nezletilý způsobilý k právním jednáním, musí být kumulativně splněny tyto podmínky. Tato metodika posuzování způsobilosti nezletilého k právním jednáním ovšem předpokládá fakt, že bude upřesňována pomocí judikatury. Zákon totiž není schopen stanovit přesně pravidla postupu v těchto situacích, jelikož každá situace se posuzuje za jiných okolností. Můžeme tedy najít určitá vodítka v judikatuře, která se týkají určitých charakteristických právních úkonů, respektive určitých oblastí. Jako příklad můžeme uvést odstavec z usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, který uvádí kritéria, která se mají posuzovat při právních jednáních majetkového charakteru: „Při posuzování právního úkonu učiněného nezletilým je třeba kromě dalšího též zkoumat, zda důsledky uzavřeného právního

47

FRINTA in ŠVESTKA, op. cit. s. 160- 161. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. září 2001, sp. zn. 25 Cdo 1005/99. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 4. 3. 2014]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/480ADD5DFA9B72EDC1257A4E006A89CD?op enDocument&Highlight=0, 49 ŠVESTKA, op. cit. s. 161. 48

30

úkonu nenarušují sociální či majetkový status tohoto nezletilce. I když tedy nezletilec učiní právní úkon ve věku blížící se věku dospělosti, resp. jeho zletilosti, je třeba stále na něj ve smyslu ust. § 8 odst. 1, 2 obč. zák. pohlížet jako na osobu, která není způsobilá k právním úkonům v plném rozsahu a která je z tohoto důvodu (nejen) občanským zákoníkem do určité míry chráněna před důsledky jí učiněných právních úkonů (protiprávního jednání), které by jinak nastaly při dosažení zletilosti a (plné) způsobilosti k právním úkonům.“50 V konkrétním usnesení tedy odvolací soud upozornil na to, že ač se nezletilý v tomto byl již pár dní od dovršení věku zletilosti, neznamená to automaticky, že jeho volní a rozumová vyspělost postačí k tomu, aby byl způsobilý k takovému jednání, které by mohlo narušit jeho budoucí život. Na druhou stranu zákon také stanoví negativní výčet, konkrétně v § 36 NOZ, ke kterým právním jednáním nezletilý způsobilý není nikdy. Tedy nelze toto ustanovení opomíjet. Konkrétně je v něm uvedeno, že nezletilý není způsobilý právně jednat v situacích, kdy by i jeho zákonný zástupce potřeboval přivolení soudu. Ve spojení s § 31 NOZ tedy tvoří pomyslný interval, jehož obsahem jsou právní jednání, ke kterým je nezletilý způsobilý. V tomto ustanovení spatřuji stanovení hranice mezi částečně svéprávným nezletilým a svéprávným jedincem. Jak totiž plyne z nastavené koncepce, jedinec se vyvíjí od absolutní nesvéprávnosti po plnou svéprávnost nabytou splněním některé zákonné podmínky. Tedy u novorozence nelze uvažovat o nějaké rozumové vyspělosti51, ale s postupem času se vyvíjí a je tedy způsobilý k čím dál více právním jednáním, až se blíží svou rozumovou a volní vyspělostí svéprávnému jedinci, ovšem i když není prakticky žádný rozdíl mezi rozumovou a volní vyspělostí téhož jedince ve věku 17 let a 11 měsíců a 18 let, kdy nabyde plné svéprávnosti, není způsobilý zcela. Je ve své způsobilosti v těchto okamžicích omezen právě tímto § 36 NOZ, v čemž se liší od plně svéprávného. Konkrétně pod toto ustanovení spadá např. péče o jmění dítěte, kde je v určitých případech potřeba svolení soudu.52 Z těchto zjištění plyne, že mohou nastat v praxi dvě protichůdné situace, ve kterých budou pochyby o tom, zda se rozumová a volní vyspělost konkrétního jedince neodlišuje od průměrné (běžné) vyspělosti jedinců stejného věku. Proto je tedy znění § 31 NOZ konstruováno jako vyvratitelná právní domněnka, jelikož ne vždy tomu tak bude. První situací, která se bude podle mého vyskytovat častěji, je ten případ, kdy nebude člověk

50

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 6. 2002, sp. zn. 10 Cdo 354/2002. In: Soudní rozhledy: Měsíčník české, zahraniční a evropské judikatury, 2002, roč. 8, č. 10, s. 356-358. ISSN: 1210-6410. 51 ŠVESTKA, op. cit. s. 160. 52 Srovnejte § 898 odst. 2 NOZ.

31

dosahovat takové vyspělosti jako průměrní vrstevníci, a tak bude muset být jeho způsobilost zpochybněna. V těchto sporech tedy bude muset být prokázáno, že nebyly splněny podmínky, které jsou předpokládány k platnosti jeho právního jednání a tím pádem nelze toto konkrétní jednání právně akceptovat, respektive je nutno jej poté považovat za neplatné. Na druhé straně ale nelze vyloučit ani situace, kdy jedinec bude na vyšší úrovni, tedy vyspělejší než jeho vrstevníci, a tak mu lze v konkrétních případech přiznat způsobilost k právním jednáním širší oproti jeho vrstevníkům, ale zde opět musíme akceptovat § 36 NOZ, který nás v tomto omezuje a nesmíme jej opomenout. Tyto situace ale dle mého názoru jsou pouhá teorie, myslím si, že se v praxi objeví velmi zřídka. Z výše uvedených příkladů můžeme tedy vydedukovat, že ač je nový kodex založen na objektivním přístupu k posuzování způsobilosti nezletilých k právním jednáním, musíme v určitých případech postupovat i individuálně. Tedy v rámci určitého zachování právní jistoty se skloubily koncepce jak objektivní, tak subjektivní.

2.2 Zastupování nezletilého Druhou variantou právního jednání nezletilého je zastoupení rodiči při právních jednáních, ke kterým není rozumově a volně vyspělý. Jde tedy o situace, kdy jednání, ke kterému se nezletilý chystá, nespadá pod § 31 NOZ. Ale je nutno si navíc uvědomit, že zavedením třetí varianty, tedy jednání se souhlasem zákonného zástupce, se zužuje právě množina jednání, ve kterých byl nezletilý podle předchozí právní úpravy zastoupen zákonnými zástupci. Koneckonců je nutno brát v úvahu jak varianty spadající pod § 31 NOZ, tak varianty zahrnuté ve znění § 32 NOZ. Vyloučením těchto „podmnožin“ právních jednání zůstane soubor těch situací, ve kterých dojde k zastoupení nezletilého zákonnými zástupci. Zákonné zastoupení je obecně upraveno v § 457 a násl. NOZ, k čemuž je zastoupení v rámci rodičovské odpovědnosti podle § 855 a násl. NOZ v poměru speciality. Hlavním cílem, jenž je zakotven v obecné úpravě zákonného zastoupení, je zájem zastoupeného. Stejně je tomu u rodičovské odpovědnosti, kde rodiče vykonávají svoji rodičovskou odpovědnost v zájmu dítěte, jak je uvedeno v obecné části této práce. Výkon rodičovské odpovědnosti, a tím tedy i v rámci zastupování nezletilého, spočívá ve dvou základních rysech. Tím prvním je nutnost dbát názoru dítěte a nechat jej se k věci vyjádřit (srov. § 875 NOZ). Rodiče jsou tedy povinni před tím, než jednají za nezletilého, jej o tom informovat, nechat jej se k tomuto vyjádřit a jeho názor vzít potaz, jelikož (jak jsme již několikrát uvedli) musí konat v jeho zájmu. Druhým rysem je vzájemná shoda v jednání rodičů, pokud nehrozí nebezpečí 32

z prodlení (srov. § 876 NOZ).53 Toto platí obecně pro všechny záležitosti týkající se dítěte, ale pomocí interpretace § 876 odst. 3 NOZ lze vyvodit, že tato vzájemná shoda je relevantní především pro významné záležitosti týkající se zájmu dítěte. Toto ustanovení totiž konstruuje vyvratitelnou domněnku souhlasu druhého rodiče v jednáních nikoli významného rázu. Problematiku běžných záležitostí zákon dál nijak nespecifikuje. V situacích, kdy tedy dojde k rozporu mezi rodiči ve významných záležitostech, musí rozhodnout o tomto soud na návrh rodiče (srov. § 876 odst. 1 NOZ). Co je významnou událostí, to je na posouzení konkrétní situace, ale zákon k tomuto uvádí demonstrativní výčet v § 877 odst. 2 NOZ: „Za významnou záležitost se považují zejména nikoli běžné léčebné a obdobné zákroky, určení místa bydliště a volba vzdělání nebo pracovního uplatnění dítěte.“ Nový občanský kodex ovšem věnuje zvláštní pozornost konkrétně zastupování dítěte při právních jednáních. Znění § 892 NOZ je tedy obecně ustanovením, které toto zakotvuje. Rodiče nezletilého zastupují jak ve věcech majetkových, tak ve věcech statusových. Dále je ovšem nutno uvést také situace, kdy zákonní zástupci nemohou dítě zastupovat. Tyto situace se týkají případného střetu zájmů, tedy v případech, kdy by hrozil střet zájmů mezi zákonnými zástupci a nezletilým dítětem, ustanoví jemu soud opatrovníka pro tento konkrétní případ (srov. §892 odst. 3). Dalšími specifikem je v oblasti statusových záležitostí úprava souhlasu rodiče s osvojením dítěte, kdy i nezletilý rodič musí dát k tomuto souhlas a je k tomuto způsobilý. Je zde ovšem podmínka minimálního věku, kterým je 16 let a posouzení soudu v konkrétním případě (srov. § 811 NOZ). Při aplikaci ustanovení § 892 NOZ ale existují situace, které jsou z tohoto jednání vyloučeny v rámci ustanovení § 877 odst. 2 NOZ. Tedy v případech, kdy se jedná o významné záležitosti, které jsou v tomto ustanovení demonstrativně uvedeny (léčebné zákroky, volba vzdělání atd.), musí rozhodnout soud na návrh rodiče, ovšem jen v situaci, kdy se oba rodiče nedohodnou.54 Tento demonstrativní výčet považuji za vhodný, jelikož je to jakési vodítko, které zjednoduší interpretaci pojmu významné záležitosti a reaguje tak jak na judikaturu, tak na odbornou literaturu. Jako příklad lze uvést rozsudek Nejvyššího soudu, kde je uvedeno: „K otázce zastoupení nezletilého dítěte rodiči. V případech, kdy jeden z rodičů zastupuje dítě v běžných věcech, není nutné vyjádření druhého rodiče. Jde- li však o

53

ŠÍNOVÁ, R., ŠMÍD, O., JURÁŠ, M. a kol. Aktuální problémy rodinněprávní regulace: rodičovství, výchova a výživa nezletilého. Praha: Leges, 2013, 304 s. ISBN 978-80-87576-74-8. 54 Tato situace se v našem právním řádu vyskytovala již před novým kodexem. Zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů, totiž specifikoval situace, kdy je nutný souhlas obou rodičů při poskytnutí zdravotních služeb, které mohou podstatným způsobem negativně ovlivnit další zdravotní stav pacienta nebo kvalitu jeho života (srov. § 35 zákona o zdravotních službách).

33

podstatnou věc, je třeba se dotázat druhého rodiče, zda s projevem zastupujícího rodiče souhlasí. Pokud by druhý rodič vyslovil nesouhlas, byly by dány podmínky pro postup podle § 49 ZOR.“ 55 Odborná literatura tento závěr soudu dále rozvádí: „Zákon o rodině výslovně nedefinuje pojem „podstatné věci“, a je proto třeba každý návrh posoudit dle okolností konkrétního případu. O neshodu v podstatných věcech jde např. při volbě povolání dítěte, studiu dítěte, určení bydliště dítěte, změně příjmení, dispozicích s majetkem apod. Takovou podstatnou věcí může být i otázka zastupování dítěte, jestliže jeden z rodičů nesouhlasí s jednáním druhého rodiče za dítě. Zde soud musí posoudit zájem dítěte a rozhodnout, zda nesouhlas druhého rodiče je důvodný nebo bezdůvodný.“56 Z výše uvedeného je patrné, že zákonodárce z tohoto takřka doslovně vycházel při tvorbě ustanovení § 877 NOZ. Dále jako příklad můžeme uvést také rozsudek Krajského soudu v Praze, kde je stanoveno: „1. Nedohodnou-li se rodiče na tom, do jaké základní školy nastoupí jejich dítě, měl by ten z rodičů, který navrhuje zapsat dítě do spádové základní školy (tj. školy, v jejímž správním obvodu má dítě trvalý pobyt), podat k soudu návrh na nahrazení souhlasu druhého rodiče s podáním přihlášky k zápisu do základní školy s takovým časovým předstihem, aby v době zápisu do první třídy základní školy bylo k dispozici soudní rozhodnutí, které by souhlas nesouhlasícího rodiče s podáním přihlášky nahradilo. 2. Bylo-li dítě už ve dvou různých školách zapsáno do první třídy a řediteli škol bylo pravomocně ve správním řízení rozhodnuto o přijetí dítěte k povinné školní docházce, lze neshodu mezi rodiči odstranit jen tak, že bude soudem výslovně rozhodnuto, ve které škole nezletilé dítě zahájí školní docházku, protože nahrazení souhlasu druhého rodiče s podáním přihlášky k povinné školní docházce (k zápisu do první třídy) již nepřipadá v úvahu.“57 Dle mého názoru lze § 892 NOZ interpretovat tak, že zákonní zástupci zastupují dítě společně, ale není zde nic řečeno o tom, že ve vzájemné shodě, jako je tomu obecně u výkonu rodičovské odpovědnosti. Tedy pokud se např. na léčebném zákroku shodnou, nemusí o tomto rozhodovat soud. 58 Existují tedy dvě základní situace, a sice první, kde jednají zákonní zástupci za nezletilého společně, tedy buď jeden, nebo druhý, dle domluvy, a na druhé straně situace, kdy v zákonem demonstrativně uvedených situacích, které zákon definuje jako 55

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1967, sp. zn. 5 Cz 119/67, R 17/1968. In: Sbírka rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR. 1968, svazek č. 2-3. 56 HOLUB, M., NOVÁ, H., PTÁČEK, L., SLADKÁ HYKLOVÁ, J.: Zákon o rodině s komentářem, judikaturou a předpisy souvisejícími. 9. vyd. Praha: Leges, 2011, 456 s. ISBN 9788087212967. 57 Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2013, sp. zn. 28 Co 158/2013. Bulletin advokacie [online]. © Česká advokátní komora 2012-2013 [cit. 6. 3. 2014]. Dostupné z: http://www.bulletinadvokacie.cz/vyber-skoly-pri-neshode-rodicu 58 Musí se ovšem brát zřetel na ustanovení § 100 NOZ, kde je nutno brát v úvahu názor dítěte od 14 let.

34

„záležitosti významné zejména se zřetelem k zájmu dítěte“, musí rodiče rozhodovat ve vzájemné shodě, jinak musí rozhodnout soud na návrh jednoho z rodičů. Ač se § 877 NOZ vztahuje spíše mezi hájení zájmů dítěte v rámci výchovy, než co se zastupování v rámci právního jednání týče, tak ovšem volba školy, rozhodování o pracovním uplatnění dítěte či udělení souhlasu k léčebnému zákroku jsou bezpochyby právní jednání zavazující nezletilého vůči třetím osobám59 a tedy je nelze opomíjet. Tedy podle mého je nutno při zastupování nezletilého při právních jednáních brát ohled i na obecné ustanovení o rodičovské odpovědnosti a jejím výkonu. Toto tvrzení zakládám na výkladu ustanovení § 858 NOZ, kde ve výčtu oblastí spadajících pod rodičovskou odpovědnost zákonodárce uvádí i zastupování dítěte. Pomocí jazykového výkladu jsem tedy došel k tomuto závěru. Oproti předešlé právní úpravě zákonodárce blíže specifikoval tuto problematiku zastupování při právním jednáním. Zákon o rodině totiž toto upravil dle mého velmi obecně, a to bylo poté důvodem různých výkladových sporů. Zastupování nezletilého upravil konkrétně v § 36, kde stanovil, že „rodiče zastupují dítě při právních úkonech, ke kterým není plně způsobilé.“ V následujícím ustanovení vyloučil možnost zastupování vzhledem ke střetu zájmů a § 49 ZOR uvedl, že při neshodě rodičů o podstatných věcech při výkonu rodičovské zodpovědnosti rozhodne soud. Nový kodex tedy obecně specifikuje způsob, jakým má rodič dítě zastupovat, a sice společně, a oproti úpravě minulé blíže určuje situace, kdy musí dojít k vzájemné shodě rodičů, či popř. kdy rozhodne soud. Toto bližší určení v zákoně o rodině chybělo. Novou dikci zákona ale považuji za přesnější a vhodnější. Její dikce také reaguje na judikaturu a odborné názory, čímž se snaží předejít případným výkladovým sporům.

2.3 Právní jednání nezletilého se souhlasem zákonných zástupců Nový kodex přináší naprostou novinku v rámci právního jednání nezletilého. Důvodová zpráva (k § 31 až 36) uvádí: „Základní myšlenka osnovy se opírá o fakt, že zákonní zástupci, zpravidla tedy rodiče, jsou ti, kdo nezletilého nejlépe znají a spolu s ním dokáží nejlépe posoudit jeho rozum, vůli a další individuální schopnosti. Proto se navrhuje stanovit, že souhlasí-li zákonný zástupce, aby nezletilý něco učinil, ať již se bude jednat o jednotlivý čin nebo i o komplex jednání, tentokrát ale vždy vztažený k určitému konkrétnímu účelu, má nezletilý bez dalšího způsobilost v těchto záležitostech právně jednat. Navrhované opatření sleduje zejména ochranu třetích osob. Oboje se však váže na podmínku, že povolení k těmto 59

ŠÍNOVÁ, op. cit. s. 183.

35

aktivitám a charakter (náročnost a rozsah) jednání nezletilého nevybočují z mezí zvyklostí společenského života. Udělený souhlas může být omezen nebo vzat zpět, přirozeně že jenom s důsledky ex nunc.“60 Vzhledem k faktu, že nový kodex je založen na koncepci částečné svéprávnosti, je nutno samozřejmě respektovat rozsah způsobilosti, respektive částečné způsobilosti nezletilého, který je ohraničen z jedné strany individuální vyspělostí jedince a ze strany druhé ustanovením § 36 NOZ, který zakazuje nezletilému právně jednat v situacích, ke kterým by i jeho zákonný zástupce potřeboval svolení soudu. Takže v rámci jednání se souhlasem dle § 32 a násl. NOZ se musíme pohybovat v těchto mezích. Jak je již uvedeno výše v důvodové zprávě, je zde základní předpoklad, a sice že rodiče, respektive zákonní zástupci, dítě znají nejlépe, a tedy jsou schopni posoudit, jestli je k určitému jednání způsobilé či nikoli. V praxi se ale dle mého názoru nejedná o žádnou novinku. Jde o zákonné zakotvení situací, které v běžných rodinách nastávají. Jedná se např. o situace, kdy se jde nezletilý rodiče zeptat, jestli si může koupit určitou věc, i když by z hlediska individuální vyspělosti vrstevníků jeho věku mohlo dojít k pochybám, ale rodič tuto situaci posoudí tak, že mu toto jednání povolí. Od 1. ledna 2014 tedy tuto situaci známe i právně. Na základě udělení souhlasu rodičem se nezletilý stává k danému právnímu jednání způsobilý. Toto znění § 32 NOZ tedy není formulováno jako vyvratitelná právní domněnka [„udělí-li zákonný zástupce (…) souhlas, je nezletilý schopen (…) sám právně jednat (…)“], takže nelze v tomto případě stanovovat důkazem opaku, tedy že nezletilý není vzhledem ke své rozumové a volní vyspělosti způsobilý. V tomto je spatřován zásadní rozdíl od § 31 NOZ, kde je upraveno, kdy nezletilý jedná sám.61 Forma daného souhlasu není zákonem stanovena, je tedy jedno, zda je dán ústně, či písemně. Ovšem v zájmu právní jistoty stran bych volil v situacích, kde se jedná o větší hodnotu, písemnou formu. Vzhledem ke znění odst. 1 a odst. 2 námi rozebíraného paragrafu, je nutno rozdělit jednání nezletilého se souhlasem rodiče na dvě fáze. 1. fází je udělení souhlasu podle odst. 1. Tedy rodič buď výslovně, či konkludentně udělí nezletilému souhlas s určitým právním jednáním. Ovšem to ještě nestačí k tomu, aby mohl nezletilý sám právně jednat. Aby toto udělení souhlasu bylo perfektní, musí ještě (jak plyne z odst. 2) projevit vůli vůči třetí osobě.

60

Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb. Občanský zákoník [online]. © Ministerstvo spravedlnosti ČR 20132014 [cit. 6. 3. 2014]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/fileadmin/Duvodova-zprava-NOZkonsolidovana-verze.pdf 61 ŠVESTKA, op. cit. s. 165.

36

Tedy jedná se o situace, kdy např. nezletilý dostane souhlas od rodiče ke koupi nějaké hodnotné věci, ale musí také projevit souhlas vůči třetí osobě, tedy např. výslovně říci prodavači, že si může nezletilý koupit, co chce. Mohou samozřejmě nastat situace, kdy tato jednání splynou v jedno a dojde pouze k fázi 2, tedy projevu vůle vůči třetí osobě, která bude implicitně obsahovat souhlas s právním jednáním nezletilého.62 Udělení souhlasu je ovšem také omezeno přímo zněním § 32 a násl. NOZ. První podmínkou je jednání ve shodě se zvyklostmi soukromého života. Jedná se ovšem o pojem neurčitý, takže z tohoto lze vydedukovat, že zákonodárce zde ponechává na uvážení jak rodičů (každý může mít nastaveny zvyklosti jinak v závislosti na stylu jeho života), tak zde ponechává volnou ruku soudům. Předpokládá se tedy, že v každém konkrétním sporu bude upraveno judikaturou, zda se jedná či naopak nejedná o zvyklosti soukromého života. Další omezení spočívá v tom, že souhlas se udává k určitému jednání, tedy k jednomu právnímu jednání, jako např. konkrétní koupě věci, nebo k jednáním vícero, ovšem v souhlasu musí být uvedeno, za jakým účelem byl tento souhlas udělen. Další omezení se týkají dalších specifických situací, jako v § 34 NOZ zákaz závislé práce specifikovaných osob atd. Daný souhlas je možno také dle zákona omezit nebo vzít zpět. Cílem tohoto ustanovení je především umožnit rodiči např. stanovit limit kupované věci. Zpětvzetí souhlasu není nutno nijak rozebírat, zkrátka rodič se může rozmyslet a souhlas vzít zpět. Ale musí dbát právní jistoty třetích osob. V ideálním případě tedy se tedy musí snažit o tomto informovat také třetí osobu, vůči které souhlas směřoval. Z tohoto také plyne, že účinky zpětvzetí nemohou nastat zpětně.63 Další ustanovení upravují speciální situace, kterými jsou: 1. Samostatné provozování obchodního závodu nebo jiná obdobná výdělečná činnost (§ 33 NOZ) 2. Úprava závislé práce (§ 34 až 35 NOZ).64 Vzhledem k limitovanému rozsahu práce a konkrétnímu zadání nelze tuto problematiku detailně analyzovat.

62

ŠVESTKA, op. cit. s. 165-166. Tamtéž, s. 167. 64 Těmto ustanovením se bude dále věnovat kapitola 3.2. 63

37

3 (Ne)soulad NOZ se zvláštními úpravami Vzhledem k širokému spektru právních odvětví, kterých se úprava nového občanskoprávního kodexu dotýká, musí tedy dojít k souladu obecné a speciální úpravy těchto konkrétních odvětví. Ovšem s ohledem na množství těchto zvláštních odvětví, kterých se bezpochyby nový kodex dotýká, není prakticky možné, aby zde nevznikaly určité nesrovnalosti. Právě z tohoto důvodu jsem do této práce zařadil tuto kapitolu, kde jsem vybral 3 speciální právní odvětví, kterým se v následujících kapitolách budu podrobněji věnovat ve vztahu k nové občanskoprávní úpravě a budu sledovat, jak se zákonodárci povedlo je vzájemně „sladit“ s novým občanským zákoníkem. Mezi těmito úpravami platí obecné pravidlo lex specialis derogat legi generali, což znamená, že se primárně použije úprava speciální. V případech, kdy speciální úprava určitou problematiku neupravuje, použije se na toto úprava obecná. Jedná se tedy o subsidiární použití nového občanského zákoníku. Ovšem jestli je tomu ve skutečnosti opravdu takto, na to nalezneme odpověď níže.

3.1 Medicínské právo Jako první speciální odvětví jsem zvolil medicínské právo. Konkrétně tedy zákon o zdravotních službách, jež obsahuje pro téma této práce důležitou úpravu, a tou je konkrétní právo pacienta upraveno v § 28 ZZS, který uvádí: „Zdravotní služby lze pacientovi poskytnout pouze s jeho svobodným a informovaným souhlasem, nestanoví-li tento zákon jinak.“65 Toto stěžejní právo pacienta bylo zakotveno do našeho právního řádu především na základě čl. 5 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně ze dne 4. dubna 1997, kterou se Česká republika v roce 2001 zavázala a tedy bylo nutno její úpravu promítnout i do našeho právního řádu. Ovšem jak si můžeme samozřejmě všimnout, úprava souhlasu se zásahem do integrity člověka je obsažena i v § 93 NOZ. Je zde tedy upravena stejná věc ve dvou právních normách. Důvod spočívá v tom, že během přípravy nového občanského zákoníku se počítalo s tím, že předchozí zákon č. 20/1966 Sb., o péči a zdraví lidu, neobsahoval dostatečně komplexní úpravu souhlasu se zásahem do integrity v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb, kterou zakotvuje výše uvedená Úmluva. Zákonodárce tedy zakotvil tuto obecnou úpravu do občanskoprávního kodexu. Ovšem poté došlo k přijetí nového zákona, tedy zákona o zdravotních službách, jež tuto problematiku naopak upravil dostatečně dle mezinárodních

65

Zákon umožňuje i situace, kdy není třeba žádného souhlasu. Např. ohrožení na životě atd.

38

závazků.66 Proto tedy je tato problematika upravena ve dvou kodexech, i když v ZZS se jedná o zásah do integrity pouze v souvislosti s poskytnutím zdravotních služeb, naproti tomu je úprava občanskoprávní obecná. Vzhledem k tématu práce týkajícímu se nezletilých, bude se pozornost podrobněji věnovat ustanovení § 35 ZZS, který se zabývá souhlasem nezletilého k poskytnutí zdravotních služeb. V původním znění zákona o zdravotních službách bylo toto ustanovení upraveno zcela odlišně, než je tomu nyní. Bylo to z těch důvodů, že v jiné právní normě tato úprava neexistovala. Původní úprava souhlasu nezletilého s poskytnutím zdravotních služeb do nabytí účinnosti novely č. 66/2013 Sb. byla postavena na zcela jiném základu. Nezletilý zde měl slabší postavení, než je tomu nyní. Odst. 1 ZZS totiž původně zněl: „Nezletilému pacientovi (…) se zdravotní služby poskytují se souhlasem jeho zákonného zástupce, s výjimkou případů, kdy lze zdravotní služby poskytovat bez souhlasu. Vždy je však třeba zjistit názor nezletilého pacienta, který je s ohledem na svůj věk schopen vnímat situaci a vyjadřovat se (…). Vyjádříli pacient uvedený ve větě druhé svůj názor, zaznamená se do zdravotnické dokumentace; do zdravotnické dokumentace se rovněž zaznamená důvod, pro který nemohl být názor pacienta zjištěn.“ Z tohoto odstavce je tedy patrné, že nezletilý měl sice přiznáno právo na to se vyjádřit, ovšem jeho názor neměl žádnou právní sílu. Zákon s jeho (ne)souhlasem nespojoval žádné právní následky. Bylo tedy prakticky zcela jedno, jaký jeho názor byl, pouze se zdokumentoval, ale nemusel na něj být z hlediska právního brán ohled. V odst. 2 téhož ustanovení bylo dále stanoveno, že k poskytnutí zdravotních služeb nezletilému (jehož zákonnými zástupci jsou rodiče), které mohou mít negativní vliv další zdravotní stav pacienta nebo kvalitu života, je nutný souhlas obou rodičů. Nyní je tomu také jinak, kdy toto ustanovení již neplatí a tuto problematiku upravuje v § 877 NOZ, který vyjadřuje souhlas obou rodičů při významných záležitostech týkajících se nezletilého, mezi něž zásah do integrity také patří. Vzhledem k nabytí účinnosti nového občanskoprávního kodexu, který zásah do integrity upravuje, musel být v tomto ohledu upraven i zákon o zdravotních službách. Ustanovení § 35 odst. 1 ZZS bylo tedy kompletně novelizováno zákonem č. 303/2013 Sb. Nyní zní takto: „Při poskytování zdravotních služeb nezletilému pacientovi je třeba zjistit jeho názor na poskytnutí zamýšlených zdravotních služeb, jestliže je to přiměřené rozumové a volní 66

FIALA, P., MAYER, J. Informovaný souhlas pacienta s poskytováním zdravotních služeb. EPRAVO.cz [online]. © epravo.cz, a.s. 1999-2014. Publikováno 5. 3. 2014 [cit. 8. 3. 2014]. ISSN 1213-189X. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/informovany-souhlas-pacienta-s-poskytovanim-zdravotnich-sluzeb-93584.html

39

vyspělosti jeho věku. Tento názor musí být zohledněn jako faktor, jehož závažnost narůstá úměrně s věkem a stupněm rozumové a volní vyspělosti nezletilého pacienta. Pro vyslovení souhlasu s poskytnutím zdravotních služeb nezletilému pacientovi se použijí právní předpisy upravující svéprávnost fyzických osob s tím, že nezletilému pacientovi lze zamýšlené zdravotní služby poskytnout na základě jeho souhlasu, jestliže je provedení takového úkonu přiměřené jeho rozumové a volní vyspělosti odpovídající jeho věku. Tím není dotčena možnost poskytování zdravotních služeb bez souhlasu.“ Tato dikce přiznává nezletilému mnohem silnější postavení. Umožňuje mu totiž nejen se vyjádřit k případnému poskytnutí zdravotní služby, ale také jeho souhlasu přiznává právní sílu souhlasu zákonných zástupců, pokud je dostatečně rozumově a volně vyspělý. Nyní tedy mohou nastat situace, kdy lze poskytnout zdravotní službu jen na základě souhlasu nezletilého. Názor rodičů se ze znění tohoto ustanovení zdá být irelevantní. V tom spočívá hlavní odklon od předchozího právního stavu. Ovšem v zákoně o zdravotních službách není uveden věk, od kterého lze přiznat názoru nezletilého stejnou právní sílu jako názoru jeho rodičů. Tuto problematiku naopak přesněji upravuje § 100 NOZ. V tomto tedy vidíme jaksi narušení vztahu obecné a speciální úpravy, jelikož v tomto ohledu je úprava obecná podrobnější a je tedy nutno ji použít vedle úpravy speciální. § 100 NOZ totiž stanoví pevný věk 14 let nezletilému, od kdy je jeho názor podmínkou pro to, zda lze či nelze do jeho integrity zasáhnout. Pokud se tedy nezletilý starší 14 let nesouhlasí s poskytnutím zdravotní služby, rozhodne toto soud s ohledem na zájmy nezletilého. Zajímavější je ale znění § 100 odst. 2 NOZ: „Nesouhlasí-li zákonný zástupce se zásahem do integrity osoby uvedené v odstavci 1, ač si jej tato osoba přeje, lze zákrok provést na její návrh nebo na návrh osoby jí blízké jen se souhlasem soudu.“ Toto ustanovení lze vyložit tak, že pouhý souhlas nezletilého, který je dostatečně volně a rozumově vyspělý, nestačí k tomu, aby byl zákrok proveden. Pokud tedy rodiče nesouhlasí, pak je zde nutné přivolení soudu. Není pravdou tedy tvrzení, že lze provést zdravotní službu pouze na základě souhlasu individuálně dostatečně vyspělého nezletilého bez ohledu na názor rodičů. V tomto tedy spatřuji rozpor mezi zněním normy obecné a speciální. Na základě uvedených poznatků lze dojít k závěru, že o naprostou harmonii mezi ZZS a NOZ rozhodně nejde. Jejich vzájemná „souhra“ není ideální. Z jejich dikce totiž plynou situace, které odporují vztahu lex specialis a lex generalis. V uvedených případech je totiž nutno použít oba kodexy, jelikož úprava obecná je podrobnější než úprava zvláštní, což by

40

zásadně být nemělo. Ustanovení § 100 NOZ je v tomto případě nutno brát jako úpravu speciální k § 35 ZZS67, což naprosto obrací běžný vztah těchto dvou kodexů.

3.2 Pracovní právo Druhou oblastí jsem zvolil pracovní právo, kde došlo také k podstatným změnám, jelikož občanský zákoník upravuje pracovněprávní subjektivitu a způsobilost k právním jednáním nezletilých samostatně, tedy došlo k novelizaci či derogaci ustanovení zákoníku práce týkajících se této oblasti. Podle důvodové zprávy k novému kodexu byla tato úprava zahrnuta do NOZ v souladu s věcným záměrem občanského zákoníku, který stanovil, že nelze řešit záležitosti osobního statutu speciálními právními úpravami. Tuto problematiku lze dále rozdělit na 2 podkapitoly, v nichž nezletilý vystupuje buď jako zaměstnanec, nebo jako zaměstnavatel. 3.2.1 Nezletilý jako zaměstnanec Pokud jde o věk, od kdy je možné se zavázat k výkonu závislé práce, je ČR vázána Úmluvou Mezinárodní organizace práce č. 138/1973 (č. 24/2008 Sb. m. s.), konkrétně jde tedy o čl. 2 odst. 3 této Úmluvy, kde je uvedeno, že věk pro vstup do zaměstnání nebo výkon práce na území státu či v dopravních prostředcích registrovaných pod tímto státem nesmí být nižší než věk ukončení povinné školní docházky. Dále uvádí, že tento věk nesmí klesnout pod 15 let. Samozřejmě jsou zde stanoveny určité výjimky, které česká právní úprava také reflektuje. Této problematice se také věnuje komunitární právo, konkrétně Směrnice Rady 94/33/ES ze dne 22. června 1994, o ochraně mladistvých zaměstnanců, stanoví v čl. 1 odst. 1 členským státům povinnost zajistit, aby nejnižší možný věk přijetí do zaměstnání nebyl nižší než věk ukončení povinné školní docházky a nesmí být nikdy nižší než 15 let. Ustanovení týkající se povinné školní docházky u nás, jsou v zákoně č. 561/2004 Sb., školský zákon. Jedná se o § 36, který definuje povinnou školní docházku a je z něj patrné, že nemůže skončit dříve než dosažením 15 let věku. Před nabytím účinnosti nového občanského zákoníku upravoval tuto problematiku zákoník práce v § 6: „Způsobilost fyzické osoby jako zaměstnance mít v pracovněprávních vztazích práva a povinnosti, jakož i způsobilost vlastními právními úkony nabývat těchto práv a brát na sebe tyto povinnosti vzniká, pokud není v tomto zákoně dále stanoveno jinak, dnem, kdy fyzická osoba dosáhne 15 let věku; zaměstnavatel však s ní nesmí sjednat jako den

67

ŠVESTKA, op. cit. s. 391.

41

nástupu do práce den, který by předcházel dni, kdy tato fyzická osoba ukončí povinnou školní docházku.“ Z tohoto tedy lze vyvodit, že podle dřívější úpravy vznikla způsobilost k pracovněprávním jednáním a pracovněprávní osobnost68 nezletilému dosažením věku 15 let, ovšem jako den nástupu nesměl být sjednán den, který by předcházel dni ukončení povinné školní docházky. Dnešní právní stav je ovšem takový, že § 6 ZP by novelizován a momentálně je úprava této problematiky v § 35 NOZ. Tento uvádí, že nezletilý, který dovršil 15 let a ukončil povinnou školní docházku, se může zavázat k výkonu závislé práce podle jiného předpisu.69 Je zde tedy změna oproti minulé úpravě. Výkladem tohoto znění lze totiž dospět k závěru, že pracovněprávní osobnost nezletilého vznikne až po dokončení povinné školní docházky, tedy ne v 15 letech, jak tomu bylo předtím. V krajním případě může této subjektivity dosáhnout až v 17 letech (srov. § 36 odst. 1 školského zákona). Výraznější změnou je ovšem zavedení nového institutu, kterým je právní zakotvení možnosti zákonného zástupce nezletilého mladšího 16 let, aby rozvázal jeho pracovní poměr nebo smlouvu o výkonu práce, pokud je to v zájmu zdraví, vzdělání nebo vývoje nezletilého (srov. § 35 odst. 2 NOZ). Zákon zde ohledně způsobu provedení odkazuje na zvláštní zákon – zákoník práce. Tento způsob je obsažen v § 56a ZP, pokud se jedná o pracovní poměr nezletilého založený na pracovní smlouvě. Dále dle § 77 odst. 5 může zákonný zástupce okamžitě zrušit dohodu o provedení práce nebo dohodu o pracovní činnosti týkajících se nezletilého. Vzhledem k tomuto oprávnění zákonného zástupce je nutné v obou případech objektivní posouzení důvodů a následné svolení soudem, jelikož se jedná o zásah, který má zásadní význam pro další vývoj nezletilého. Tímto je tedy nezletilý chráněn před libovolným zásahem zákonných zástupců do jeho života. V předchozí úpravě zákoníku práce, tedy před novelou, jejíž účinnost je shodná s novým občanskoprávním kodexem, toto právo neexistovalo. Zavedení této možnosti komentuje důvodová zpráva následovně: „Tato konstrukce nerespektuje stupeň psychosociální vyspělosti patnáctiletého člověka a oslabuje rodinné vazby i rodičovskou odpovědnost. Do našeho práva byla zavedena občanským zákoníkem z r. 1950 s odůvodněním, že práce je občanskou povinností a že děti starší patnácti let jsou již s to tuto povinnost plnit, s tím, že oslabení rodičovských práv bude vyváženo starostí referátů práce a sociální péče příslušných úřadů (srov. důvodovou zprávu k § 12 zák. č. 141/1950 Sb.). Účelem bylo oslabit soudržnost rodiny a co nejdříve využít pracovní sílu člověka k potřebě totalitního státu a podle jeho potřeb. Tyto důvody nejsou v současném 68

Právní osobnost je pojem podle NOZ nahrazující způsobilost k právům a povinnostem, tedy právní subjektivitu. 69 Tímto je myšlen zákoník práce.

42

společenském uspořádání relevantní a nenaplňují smysl a účel čl. 10 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech (vyhlášen pod č. 120/1976 Sb.), čl. 5, 27 a dalších Úmluvy o právech dítěte (vyhlášena pod č. 104/1991 Sb.) ani čl. 32 Listiny základních práv a svobod.“ 70 Je tedy patrné, že takto konstruovaná nepodmíněná pracovněprávní osobnost a způsobilost k pracovněprávním jednáním nezletilých byla pozůstatkem minulého režimu a neodpovídala nynějším evropským standardům, mezinárodním závazkům a politickému uspořádání naší země. Ovšem po hlubším zamyšlení nad smyslem tohoto institutu docházím k závěru, že vzhledem k velmi krátkému časovému úseku mezi ukončením povinné školní docházky a dosažením věku 16 let, nebude asi v praxi možné toto provést. Soud by v ideálním případě sice v těchto věcech měl rozhodovat s největším urychlením (srov. § 476 odst. 2 ZŘS), ale v praxi nezletilí končí povinnou školní docházku spíše ve věku bližšímu 16 než 15 let, a proto soud bude mít velmi málo času na to, aby přivolil takovémuto ukončení pracovního poměru, popř. dohod. Takže přínos pro praxi jak dle mého názoru, tak i na základě konzultací s pracovníkem Nejvyššího soudu nebude až tak velký, prakticky žádný. Ovšem přece jen lze něco vytknout. Musím se totiž ztotožnit s názorem doktora Frinty, který shledává znění § 35 odst. 1 NOZ nešťastným. Jeho znění lze totiž možno vykládat dvěma způsoby, což může v praxi vést k výkladovým neshodám. Pokud jej totiž vyložíme restriktivně, lze toto ustanovení vztahovat jen k pracovní smlouvě a dohodám o pracovní činnosti či o provedení práce.71 Pokud by tedy bylo toto znění chápáno takto, muselo by být na ostatní právní jednání 72 konané v režimu zákoníku práce aplikováno ustanovení obecné týkající se právního jednání nezletilých, tedy § 31 NOZ. Toto řešení mi ovšem přijde nevhodné, jelikož by to v praxi mohlo způsobit problémy, pokud tedy máme způsobilost k uzavření pracovněprávního poměru či dohod (o provedení práce či o pracovní činnosti) upravenu relativně pevným časovým úsekem, kterým je ukončení povinné školní docházky, pak by bylo velmi složité ostatní právní jednání posuzovat individuálně podle volní a rozumové vyspělosti nezletilého. Proto tedy v tomto případě je vhodné použít výklad extenzivní a tím pádem zahrnout všechna pracovněprávní jednání pod toto ustanovení.

70

Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb. Občanský zákoník [online]. © Ministerstvo spravedlnosti ČR 20132014 [cit. 10. 3. 2014]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/fileadmin/Duvodova-zprava-NOZkonsolidovana-verze.pdf 71 FRINTA in ŠVESTKA, op. cit. s. 178. 72 Mimo právní jednání, u kterých je stanoven pevný věk, např. dohoda o odpovědnosti za ztrátu svěřených věcí.

43

3.2.2 Nezletilý jako zaměstnavatel Způsobilost nezletilého k pracovněprávním jednáním je upravena konkrétně § 33 NOZ, kde se jedná o souhlas zákonného zástupce k provozování obchodního závodu nebo k jiné obdobné výdělečné činnosti. Jedná se o speciální úpravu obecného souhlasu s právním jednáním nezletilého podle § 32 NOZ, kterou v těchto případech s ohledem na vážnost jednání v rámci obchodního závodu či jiné tomu podobné výdělečné činnosti nelze aplikovat. Opět se zde vychází z předpokladu, že zákonní zástupci sami nejlépe vědí, jak vyspělý je jejich potomek a tedy právě oni mají právo udělit souhlas k tomuto jednání. Ovšem vzhledem k závažnosti a riziku v rámci provozování obchodního závodu či jiné výdělečné činnosti, je nutné vzhledem k ochraně jak nezletilého, tak třetích osob, aby k tomuto jednání navíc k souhlasu rodičů přivolil soud.73 Tato úprava reaguje na vývoj společnosti. V dnešní době jsou totiž i nezletilci natolik vzdělaní a schopní, že např. ještě před dovršením zletilosti jsou schopni vyvinout nový počítačový software a tedy mohou založit firmu a samostatně podnikat pod svým jménem. V dnešní době se tento jev objevuje mnohem častěji. Tento souhlas tedy přiznává nezletilému způsobilost k veškerým právním jednáním spojeným s vykonávanou činností. Je tedy způsobilý jak k uzavírání smluv se zákazníky, s dodavateli, se zaměstnanci, tak k jednání vůči státu. 74 Dalším důvodem, proč je třeba přivolení soudu, je fakt, že nezletilý v okamžiku udělení souhlasu odpovídá za své jednání podle § 24 NOZ. 75 Tato úprava tedy nahradila § 10 ZP, který upravoval jak pracovněprávní subjektivitu, tak způsobilost fyzické osoby vlastními právními úkony (dnes právním jednáním) na sebe brát práva a povinnosti v pracovněprávních vztazích jako zaměstnavatel. Jedná se teda o zcela odlišnou koncepci, než tomu bylo v předešlé úpravě. Nyní zde není stanoven pevný věk, od kterého je nezletilý jako zaměstnavatel způsobilý k právním jednáním, ale je to na posouzení rodičů a na následném svolení soudu.

3.3 Občanské právo procesní Dalším právním odvětvím, které stojí za zmínku, je občanské právo procesní. Ač se jedná o právo veřejné, považuji za vhodné jej zmínit, jelikož při problému vzniklém na základě hmotného práva je nutné použít i právo procesní. S hmotnou způsobilostí nezletilého k právním jednáním je totiž spojena způsobilost procesní. S ohledem na nový občanský 73

ŠVESTKA, op. cit. s. 169. Jedná se např. o daňovou povinnost. 75 ŠVESTKA, op. cit. s. 170. 74

44

zákoník totiž došlo i k zásadním změnám v procesní úpravě. Občanský soudní řád byl opět novelizován76 a byla z něj vypuštěna všechna nesporná řízení. Nyní je tedy občanský soudní řád jen procesním předpisem občanského práva s úpravou sporných řízení. Řízení nesporná a další zvláštní řízení jsou totiž nyní od 1. 1. 2014 upraveny novým zákonem č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. 3.3.1 Procesní způsobilost nezletilého podle OSŘ Procesní způsobilost vychází přímo z hmotněprávní svéprávnosti jedince. Toto tvrzení je zakotveno v § 20 odst. 1 OSŘ, kde je uvedeno, že rozsah procesní způsobilosti odpovídá rozsahu jeho svéprávnosti. Obecně lze tedy vycházet z toho, že procesní způsobilost nezletilého, který nedosáhl plné svéprávnosti, je závislá stejně jako nabývání svéprávnosti na jeho rozumové a volní vyspělosti. Dále je nutné ovšem uvědomit si novinky vnesené do právního řádu novým hmotněprávním kodexem, jako je udělení souhlasu rodiči k právním jednáním. Vzhledem k výkladu příslušného ustanovení OSŘ tedy bude nezletilý procesně způsobilý i ve věcech týkajících se jemu uděleného souhlasu k právním jednáním. Ovšem na tomto místě vyvstává otázka, jestli je to vhodná úprava. Např. jde o situace, kdy zákonný zástupce udělí souhlas 14 letému nezletilci ke koupi jízdního kola v ceně 15 000 Kč od jiného. Následně se zjistí, že kolo je kradené. V tomto případě si ovšem nedovedu reálně představit situaci, že by měl nezletilý být způsobilý jednat před soudem samostatně. Mám za to, že rozumové chápání nezletilých v nižším věku je sice schopno posoudit význam koupě jízdního kola, ale nejsem si jist, že je tomu tak i co se následných soudních sporů týče. V těchto případech se bude pravděpodobně situace řešit přes § 23 OSŘ, kde je zakotvena možnost soudu vynutit zastoupení fyzické osoby, která není plně svéprávná, i v případech, ve kterých by jinak mohla jednat samostatně. Toto tvrzení mohu podložit rozhodnutím Nejvyššího soudu, které se týká právě této problematiky, konkrétně se jednalo o situaci, kdy nezletilý ve věku 13 let je způsobilý uzavřít smlouvu o přepravě (městská hromadná doprava), ale v případě vymáhání byl platební rozkaz z pokuty udělené nezletilému adresován zákonnému zástupci: „Způsobilost k uzavírání smlouvy o přepravě osob, z níž pro cestujícího mimo jiné vyplývá povinnost zaplatit stanovené jízdné, byla u povinné vzhledem k jejímu věku nepochybně dána. I když se její procesní způsobilost od způsobilosti k uzavírání výše zmíněné smlouvy odvíjí, je zároveň s ohledem na uvedený věk nepochybné, že povinná nemohla sama před soudem

76

Jen pro zajímavost se jedná o 126. novelu od roku 1990.

45

jednat; soud v nalézacím řízení proto správně jednal s její matkou jako zástupkyní (§ 22 o.s.ř.), aniž by předtím o tom vydal rozhodnutí (§ 23 o.s.ř.). Doručení platebního rozkazu matce povinné proto vyvolává důsledky s řádným doručením písemnosti spojené.“77 Další specifickou situací je procesní způsobilost jedince, kterému byl udělen souhlas ve smyslu § 33 NOZ, tedy provozuje např. obchodní závod. V tomto případě je tedy nutné posuzovat tuto osobu za procesně způsobilou i ke sporům vzniklým z jeho právního jednání. V těchto situacích ale myslím, že rodiče a následně soud toto posuzují a pokud by vyhodnotili, že jedinec není schopen toto rozumově uchopit, neudělili by mu souhlas. V těchto případech by dle mého názoru neměl být problém. Pro případy, kdy fyzická osoba nemůže před soudem samostatně jednat, je zde ustanovení § 22 OSŘ o zastoupení zákonným zástupcem či opatrovníkem. Je zde ovšem opět omezení stejné jako při zastupování nezletilého zákonnými zástupci (popř. opatrovníkem) v rámci občanského práva hmotného. Jedná se o situace, kdy by hrozil střet zájmů zastoupeného a zástupce (srov. § 32 odst. 2 OSŘ), např. dědické řízení, kde potenciálními dědici jsou jak nezletilý, tak jeho rodič. V řízeních podle občanského soudního řádu se nyní jedná pouze o úpravu sporných řízení. Pokud ovšem problematiku neupravuje zákon o zvláštních řízeních soudních, použije se subsidiárně občanský soudní řád (srov. § 1 odst. 2 ZŘS). Zvláštní postavení je podle OSŘ věnováno také dítěti jakožto účastníku řízení, které nemá procesní způsobilost. V těchto případech je mu za splnění zákonných předpokladů dán prostor k vyjádření názoru a soud k němu přihlíží s ohledem na jeho rozumovou a volní vyspělost (srov. § 100 odst. 3 OSŘ). Toto právo je odrazem závazku České republiky v rámci čl. 3 EÚVPD, kde je toto právo obecně uvedeno. V rámci již probíraného ustanovení § 100 odst. 2 NOZ lze hovořit o přiznání plné procesní svéprávnosti nezletilému. Z výkladu odst. 2 tohoto ustanovení totiž vyplývá plná procesní způsobilost ohledně zásahu do integrity nezletilého staršího 14 let jak jemu samotnému, tak osobě jemu blízké. To je pro praxi vhodná úprava, jelikož jen těžko by se 14 leté dítě samo dožadovalo souhlasu soudu. Ovšem okruh těchto osob blízkých může být velmi široký, avšak tato jejich procesní způsobilost není neomezena, nýbrž je vždy nutný souhlas

77

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2775/2004. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 10. 3. 2014]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/7276F7843FC3CAF9C1257A4E00679CCE?open Document&Highlight=0,

46

dotčené osoby.78 Toto přiznání i procesní způsobilosti nezletilého či jinak plně nesvéprávného jedince je potvrzením již zmiňovaného předpokladu uvedeného v občanském soudním řádu, kdy je jedinec procesně způsobilý k těm jednáním, ke kterým je způsobilý podle hmotného práva. 3.3.2 Procesní způsobilost nezletilého podle ZŘS Vzhledem k podstatným změnám v právu hmotném bylo nutno vydat nový procesní předpis. Zákonodárci to vyřešili podle mého názoru ne moc sofistikovaně, jelikož se domnívám, že nová hmotněprávní úprava měla být doprovázena i novou úpravou procesně právní. Nyní zde tedy máme naproti sobě dva kodexy – jeden upravující sporná řízení a druhý, tedy zákon o zvláštních řízeních soudních, upravující zejména nesporná řízení. Tento zákon především upravuje specifické situace, kdy nezletilému a ne plně svéprávnému jedinci přiznává plnou procesní způsobilost v určitých řízeních. Pro téma této práce je významná především Hlava V týkající se řízení ve věcech rodinněprávních. V ní je udělena nezletilému staršímu 16 let plná procesní způsobilost k řízení na povolení uzavření manželství (srov. § 368 odst. 2 ZŘS). Další situace se týká řízení ve věcech osvojení, kdy § 431 odst. 2 ZŘS přiznává plnou procesní způsobilost nezletilému rodiči staršímu 16 let. Dále jsou to situace týkající se domácího násilí, kdy je opět nezletilému staršímu 16 let přiznána plná procesní svéprávnost (srov. § 403 odst. 2 ZŘS). Nově je zde pouze upravena způsobilost týkající se domácího násilí, ostatní procesní způsobilosti byly zakotveny již v předchozím znění občanského soudního řádu. Co se týče souladu s hmotněprávním kodexem, neshledal jsem žádné zásadní neshody v jejich znění. Podle mého názoru je úprava občanského práva procesního velmi nešťastná. Zákonodárce by si již měl uvědomit, že procesní úprava stará přes 50 let se nedá novelizovat do nekonečna, stejně jako tomu bylo u hmotněprávní úpravy. Je jasné, že procesní předpis založený na zcela jiných prioritách nelze nechat fungovat vedle nové hmotněprávní úpravy. Naopak řešení vydáním nového speciálního zákona pro nesporná řízení je ještě horším počinem. Nyní je totiž situace upravena ve více předpisech, místo aby byla koncentrována v jednom komplexním kodexu. Obávám se, že nová úprava práci právníků nezjednodušila, ba naopak zkomplikovala. Vždyť i předchozí úprava hmotná a procesní vznikly takřka současně.

78

ŠVESTKA, op. cit. s. 393.

47

4 Úvahy de lege ferenda Tato kapitola je věnována stručnému zamyšlení nad možnou budoucí úpravou problematiky spojené s touto prací a to na základě poznatků získaných jak z Principů CEFL týkajících se rodičovské odpovědnosti (parental responsibilities) a Model Family Code, tak na základě judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.

4.1 Úvahy de lege ferenda nad Principy CEFL a Model Family Code V roce 2007 byla vytvořena Komisí pro evropské rodinné právo již druhý soubor principů, tentokrát týkajících se rodičovské odpovědnosti. Na základě 62 otázek, na které státy odpovídaly od roku 2004, bylo sestaveno 39 principů, které byly následně rozděleny do 8 kapitol.79 Prvním principem je definován pojem rodičovské odpovědnosti, a to konkrétně jako souhrn práv a povinností rozdělený do pěti skupin: a) Péče, ochrana a vzdělání b) Udržování osobních vztahů (styku) c) Určení místa bydliště d) Správa majetku e) Zákonné zastoupení dítěte.80 V tomto ohledu nový občanskoprávní kodex tyto principy bral při tvorbě zákona v potaz a rozšířil oproti původním užší úpravě rodičovské zodpovědnosti podle zákona o rodině, kde chyběl osobní styk a určení místa bydliště. Dalším principem je zakotveno, kdo je nositelem rodičovské odpovědnosti. Principy stanoví, že to jsou jak rodiče dítěte, tak třetí osoby a to buď vedle rodičů, nebo namísto nich.81 Ohledně tohoto principu se domnívám, že jej nový občanskoprávní kodex nerespektoval, jelikož sice umožňuje i osvojitelům, aby se stali nositeli rodičovské odpovědnosti (srov. § 832 odst. 2 NOZ), ale zároveň neumožňuje nositelství rodičovské odpovědnosti třetím osobám vedle rodičů, tedy nepřiznává částečnou rodičovskou odpovědnost partneru žijícímu s rodičem dítěte, která spočívá v běžných denních záležitostech.82 Co se týká Model Family Code, tak ten se rovněž věnuje v čl. 3. 28 nositelství rodičovské odpovědnosti třetích osob. Přináší totiž možnost přiznat rodičovskou odpovědnost 79

BOELE – WOELKI, op. cit. s. 126. Tamtéž, s. 137. 81 Tamtéž, s. 137. 82 Tamtéž, s. 139. 80

48

i osobě, se kterou dítě žije déle než tři roky, nebo pokud jí má být svěřena za účelem ochrany dítěte.83 Dalším specifikem, které český právní řád neobsahuje, je čl. 3. 3, kde je upraveno, jakým způsobem se má brát ohled na názor dítěte. Český právní řád pouze stanoví, že se názor dítěte má brát v potaz, ovšem jen v určitých případech (např. § 100 NOZ) jej konkretizuje. Model Family Code rozděluje nezletilé do tří skupin: 1. Děti starší pěti let musí být vyslechnuty ve všech situacích týkajících se jejich osoby. 2. Nelze provést určitá jednání týkající se osoby dítěte staršího 12 let proti jeho vůli. 3. Nad 15 let má dítě právo činit nezávislá rozhodnutí týkající se čistě osobní povahy.84 Model Family Code nadále na rozdíl od NOZ zakazuje výslovně tělesné tresty.85 V základních zásadách se dle mého názoru nový občanský zákoník od Principů CEFL a pravidel v Model Family Code neliší, ovšem dala by se blíže upravit na základě uvedených situací rodičovská odpovědnost. De lege ferenda by tedy mělo dojít ke vzniku institutu částečné rodičovské odpovědnosti, nositelství rodičovské odpovědnosti třetích osob. V souladu s Model Family Code bych také navrhoval bližší úpravu tělesných trestů.

4.2 Úvahy de lege ferenda nad judikaturou ÚS a ESLP ESLP obecně nemůže zasahovat do funkcí zákonodárce či soudů státu. Proto tedy ESLP dává státům širokou míru volného uvážení např. situací týkajících se rozvodu manželství a následného uspořádání rodinných vztahů hlavně mezi rodiči a dětmi. 86 V judikatuře se nejvíce objevuje řešení sporů týkající se práva na rodinný život spočívající ve styku s dítětem. V souvislosti s tímto problémem můžeme uvést pár rozhodnutí, které zakotvují základní pravidla při rozhodování těchto záležitostí. Při rozhodování o svěření dítěte do péče jednoho z rodičů je důležitý především zájem dítěte. Pokud soud zjistí, že rodič při takovémto řízení se snaží dosáhnout spíše zájmu svého než zájmu dítěte, přidělí dítě druhému rodiči. 87 Tedy zde je zakotvena zásada nejlepších zájmů dítěte, kterou zákonodárce dostatečně upravil v novém občanském zákoníku i zákonech procesních.

83

SCHWENZER, I., DIMSEY, M. Model Family Code. From a global perspective. Antwerpen - Oxford: Intersentia, 2006, 257 s. ISBN: 9050955908. 84 Tamtéž, s. 94. 85 Tamtéž, s. 151. 86 URBANOVÁ, A. Právo na rodinný život v judikatuře ESLP. Brno, 2012. 78 s. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí práce doc. JUDr. Zdeňka Králíčková, Ph. D. 87 Rozhodnutí Komise o nepřijatelnosti stížnosti ze dne 13. července 1987, č. 12246/86, Irlen v. Německá federativní republika.

49

Další zajímavá kauza je Hokannen v. Finsko 88 , kde ESLP stanovil povinnost státu všemi možnými přiměřenými prostředky obnovit vztah mezi rodičem a dítětem. Soud v tomto případě shledal porušení stěžovatelova práva na respektování rodinného života ve smyslu čl. 8 ÚPD, když byla zohledněna skutečnost, že stěžovateli bylo bráněno stýkat se s jeho dcerou navzdory skutečnosti, že dcera již byla v takovém věku, že byla schopna se sama rozhodnout.89 Judikatura ESLP se týká i naší země. Pravidlo, že stát je povinen přijmout veškerá opatření, aby byl uskutečněn styk rodičů s dětmi. V kauze Fiala v. Česká republika90 ESLP konstatoval, že české orgány nevynaložily dostatečné úsilí v rámci jejich pozitivního závazku vyplývajícího z čl. 8 ÚPD. Ovšem hlavním nešvarem, na který již několikrát ESLP upozorňoval i naši republiku, jsou průtahy jednání týkající se rodiny. Jedná se o rozhodnutí sporu Patera v. Česká republika.91 Stěžovatel se domáhal svého práva na rodinný život podle ÚPD, jelikož mu nebyl umožňován styk s jeho dítětem. Soudy nebyly schopny jeho situaci vyřešit dříve, než dítě nabylo zletilosti. V těchto případech shledávám hlavní nedostatek české právní úpravy. Řízení před soudy by mělo být dle § 100 OSŘ co nejrychleji projednáno a rozhodnuto. Ovšem tato úprava je velmi obecná a soudy tak nemají žádný limit. V praxi je velmi složité tuto problematiku striktněji upravit, ale jsem přesvědčen o tom, že by zákonodárce měl toto nějak právně ošetřit, jelikož ESLP eviduje u nás mnoho takovýchto průtahů řízení.92 Co se judikatury Ústavního soudu týče, považuji za jedno z nejdůležitějších rozhodnutí to, v němž Ústavní soud charakterizuje postup, jakým má být nahlíženo na rodinné vztahy, a sice: „Vždy je třeba vycházet čistě z individuálního rozměru každého jednotlivého případu. Rodinné vztahy jsou totiž primárně založeny na jiných než právních normativních systémech, a proto právo, byť má a musí do těchto vztahů vstupovat, musí být interpretováno a aplikováno nikoli mechanicky, formalisticky, ale citlivě s výlučným ohledem na jeho účel.“93 V tomto rozhodnutí tedy jasně Ústavní soud upozorňuje na křehkost rodinných vztahů, a proto je nutné věnovat zvýšenou pozornost při aplikaci právních norem v řízeních týkajících

88

Rozsudek ESLP ze dne 23. září 1994, č. 19823/92, Hokkanen v. Finsko. HUBÁLKOVÁ, E. Evropská úmluva o lidských právech a Česká republika: judikatura a řízení před Evropským soudem pro lidská práva. Praha: Linde, 2003, 743 s. ISBN 807201417X. 90 Rozsudek ESLP ze dne 18. července 2006, č. 26141/03, Fiala v. Česká republika. 91 Rozsudek ESLP ze dne 26. dubna 2007, č. 25326/03, Patera v. Česká republika. 92 ORÁLEK, F. Vliv štrasburské judikatury na rodinné právo. Brno, 2008. 83 s. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí práce doc. JUDr. Zdeňka Králíčková, Ph. D. 93 Nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. II. ÚS 3765/11. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 12. 3. 2014]. 89

50

se těchto vztahů. Jak jsem již uvedl na počátku této práce, vztah rodičů a dětí je základním vztahem společnosti a naše budoucnost, proto je tedy nutné věnovat jim zvláštní pozornost. Ústavní soud i ESLP klade velký význam na právo dítěte vyjádřit se v řízeních upravujících vztahy, jež se jej týkají. Nejčastěji se jedná o záležitosti týkající se péče o nezletilé. ESLP se k tomuto vyjádřil v kauzách Havelka a ostatní proti České republice, kde konstatuje, že je nepřípustné, aby stěžovatelé ve věku třinácti, dvanácti a jedenácti let nebyli v řízeních přímo vyslechnuti, ač se jednalo o jejich odebrání do ústavní výchovy.94 Naproti tomu rozhodl ve věci Sahin v. Německo, kde konstatoval, že nedošlo k porušení čl. 8 EÚLP (právo na soukromý a rodinný život) v situaci, kdy nebylo vyslechnuto v řízení pětileté dítě. Tento počin byl totiž v tomto případě řádně odůvodněn znalcem, jenž s dítětem strávil určitý čas a uznal, že jeho výslech by nebyl pro řízení přínosem.95 Ústavní soud taktéž již několikrát upozorňoval na právo dítěte být slyšeno v řízeních, které se jej dotýkají.96 Na základě mnou získaných informací tedy přicházím k závěru, že judikaturou (především Ústavního soudu), která byla rozhodnuta před počátkem prací na novém kodexu, se zákonodárce snažil reflektovat ve znění nového občanského zákoníku. Ovšem co se budoucnosti a úpravy de lege ferenda týče, mám za to, že nový kodex dává prostor judikatuře k jejímu upřesnění, čímž tedy tvoří prostor pro následný vývoj. Nechává totiž volnou ruku při výkladu určitých obecných pojmů, kde se počítá s tím, že budou v nejasnostech upraveny právě judikaturou.97

94

Rozsudek ESLP ze dne 21. června 2007, č. 23499/06, Havelka a ostatní v. Česká republika. Rozsudek ESLP ze dne 8. července 2003, č. 30943/96, Sahin v. Německo. 96 Jedná se např. o nález ÚS sp. zn. III. ÚS 3363/10 ze dne 13. července 2011. 97 Jde např. o pojem „zvyklosti soukromého života“ uvedený v § 33 NOZ. 95

51

Závěr V úvodu této práce jsme kladli za cíl zjistit efektivitu úpravy nového občanského zákoníku v rámci našeho tématu a odpovědět na otázky týkající se (ne)souladu zvláštních úprav s Novým občanským zákoníkem a do jaké míry se zákonodárce nechal při tvorbě nového kodexu inspirovat evropskými principy a tendencemi v tomto odvětví. Nyní se tedy na základě naší práce pokusíme na tuto otázku odpovědět. Podle mého názoru byla námi v úvodu vyslovená hypotéza, že nová úprava má zajisté svá pro a proti, naprosto přesná. Co se týče hmotněprávní úpravy způsobilosti nezletilého k právním jednáním, tak tuto část práce považuji spíše za pozitivní. Je zde patrná snaha zákonodárce přenést se přes občanskoprávní úpravu minulého režimu a vytvořit kodex, který by obstál v dnešní moderní společnosti založené na demokracii a lidských právech. Tento počin spočívá jak ve změně názvosloví (právní jednání namísto právního úkonu), tak v nově zavedených institutech, jakými se např. posilují rodinné vztahy (právo rodiče odstoupit od pracovní smlouvy uzavřené nezletilým). Velmi kladně se stavím také k nové možnosti nabytí svéprávnosti nezletilého od věku 16 let, kdy to v praxi může znamenat řešení těžkých rodinných vztahů mezi rodičem a dítětem. Nový občanský zákoník tedy zavedl vedle samostatného právního jednání nezletilého a zastupování zákonnými zástupci, které jsou ve své podstatě přejaty z minulé úpravy, nový způsob, kterým může nezletilý právně jednat se souhlasem zákonného zástupce. Obecně rozšíření možností právně jednat pro nezletilé se souhlasem zákonného zástupce je podle mého názoru řešení situací, kdy nebylo jednoznačně jasné, zda nezletilý je ve věku, kdy je v souvislosti s průměrnou rozumovou a volní vyspělostí jeho vrstevníků způsobilý právně jednat. Pokud tedy rodiče vyhodnotí, že by se mohlo jednat o spornou situaci z tohoto pohledu a jsou přesvědčení o rozumové a volní vyspělosti svého dítěte, mohou jako jakési „preventivní opatření“ udělit ke konkrétnímu právnímu jednání svému dítěti souhlas a nemělo by dojít k následným sporům. Je zde provázána jak koncepce objektivního posuzování způsobilosti nezletilého k právním jednáním, tak koncepce subjektivní, která zde v předchozí úpravě zakotvena nebyla. Tímto způsobem lze tedy předejít soudním tahanicím a lze tak ušetřit práci soudu. Ale jak jsem již uvedl, má nová úprava i svá proti. Nehledě na chybějící úpravu situací, kdy bude nutné omezit svéprávnost jedince, který nedosáhl zletilosti, považuji největší problém ve vztahu k normám speciálním. Jak jsme během této práce zjistili, než o soulad se spíše jedná o nesoulad, mnohdy jakýsi zvláštní vztah (medicínské právo). Ale na druhou 52

stranu je mi jasné, že takto markantní zásah do právní úpravy, kterým zajisté nový občanský kodex je, nelze provést napoprvé bezchybně. To spektrum speciálních norem, ke kterým se občanský zákoník vztahuje, je velmi široké a sladit tedy tyto vztahy napoprvé, to považuji za utopii. Tyto neshody budou zkrátka v budoucnu řešeny judikaturou a novelami, na tom se zajisté shodneme. Ale co dle mého mělo být řešeno radikálně jinak, to je úprava občanského práva procesního. Zákonodárce zvolil podle mého řešení, které nebude dlouhodobé. Jak jsem uvedl v kapitole 3, občanský soudní řád je založen na zcela jiných základech, a proto nemůže fungovat nadále bez problémů. Takto rozsáhlý zásah do práva hmotného by měl být doprovázen novým procesně právním kodexem. Co se týče Principů CEFL a Model Family Code, tak je nový občanský zákoník v zásadě respektoval. V budoucnu by se dle mého měla podrobněji upravit právní síla názoru dítěte podle dosaženého věku, jak stanoví čl. 3. 3 Model Family Code. Nadále by měla být podrobněji upravena problematika tělesných trestů, která v naší úpravě chybí. Občanský zákoník upravuje pouze přiměřená výchovná opatření, ale o zákazu fyzických trestů zde není uvedeno nic. Dalším institutem, který bych v našem právním řádě v budoucnu uvítal, je částečná rodičovská odpovědnost třetích osob v běžných záležitostech, jak je nastíněna v Principech CEFL. Jako reakci na judikaturu ESLP by měl zákonodárce reagovat především na průtahy řízení týkající se rodinných vztahů. Naše země byla na tuto problematiku již několikrát upozorňována a myslím si, že obecné ustanovení, že mají být spory řešeny a rozhodnuty co nejrychleji, nestačí. V záležitostech rodiny, především týkajících se dětí, čas plyne velmi rychle a nikdo ho není schopen vrátit.

53

Seznam použitých pramenů Učebnice 1. HRUŠÁKOVÁ, M., KRÁLÍČKOVÁ, Z.: České rodinné právo. 3. vyd. Brno: Nakladatelství Doplněk, 2006, 400 s. ISBN 80-210-3974-4. Monografie 2. ELIÁŠ, K.,ZUKLÍNOVÁ, M., Principy a východiska nového kodexu soukromého práva. Praha: Linde, 2001, 302 s. ISBN 80-7201-303-0. 3. FIALA, J., KINDL, M., et al. Občanský zákoník. Komentář. I. Díl. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009, 904 s., ISBN 978-80-7357-395-9. 4. HOLUB, M., NOVÁ, H., PTÁČEK, L., SLADKÁ HYKLOVÁ, J.: Zákon o rodině s komentářem, judikaturou a předpisy souvisejícími. 9. vyd. Praha: Leges, 2011, 456 s. ISBN 9788087212967. 5. HRUŠÁKOVÁ, M. a kol. Zákon o rodině. Zákon o registrovaném partnerství: Komentář. 4. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, 586 s. ISBN 978-80-7400-061-4. 6.

HUBÁLKOVÁ, E. Evropská úmluva o lidských právech a Česká republika: judikatura a řízení před Evropským soudem pro lidská práva. Praha: Linde, 2003, 743 s. ISBN 807201417X

7. ROUČEK, F. a kol. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi: Díl prvý, Praha: V. Linhart, 1935, 1192 s. 8. ROUČEK, F. a kol. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi: Díl čtvrtý, Praha: V. Linhart, 1936, 866 s. 9. SCHWENZER, I., DIMSEY, M. Model Family Code. From a global perspective. Antwerpen - Oxford: Intersentia, 2006, 257 s. ISBN: 9050955908. 10. ŠÍNOVÁ, R., ŠMÍD, O., JURÁŠ, M. a kol. Aktuální problémy rodinněprávní regulace: rodičovství, výchova a výživa nezletilého. Praha: Leges, 2013, 304 s. ISBN 978-80-87576-74-8. 11. ŠVESTKA, J.; DVOŘÁK, J.; FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 1736. ISBN 978-80-7478-370-8. 12. VESELÁ, R.a kol.: Rodina a rodinné právo: historie, současnost a perspektivy. 2. vyd. Praha: Eurolex Bohemia s.r.o, 2005, 283 s., ISBN 8086432939.

54

13. VOJÁČEK, L., TAUCHEN, J., SCHELLE, K. Proměny soukromého práva. Sborník příspěvků z konference ke 200. výročí vydání ABGB, 1. vyd., Brno: Masarykova univerzita, 2011, 437 s. ISBN 978-80-210-5613-8. 14. ZUKLÍNOVÁ, M. Právní jednání podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., 2. vyd., Praha: Linde, 2013, 189 s. ISBN 9788072019182. Odborné články 15. FRINTA, O. Pojetí svéprávnosti v návrhu nového občanského zákoníku. Bulletin advokacie, 2011, roč. neuveden, č. 1-2, s. 57-66. ISSN 1210-6348. 16. GREGOROVÁ, Z., HRUŠÁKOVÁ, M., STAVINOHOVÁ, J. K některým otázkám právní subjektivity a způsobilosti k právním úkonům nezletilých. Právní rozhledy: časopis pro všechna právní odvětví, Praha: Beck, 1997, roč. 5, č. 2, s. 53-60. ISSN 1210-6410. 17. KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. České rodinné právo po vstupu České republiky do Evropské unie. 2. vyd. Právní rozhledy, Praha, Česká republika: C. H. Beck, 2005, roč. 13, č. 21, s. 769-774. ISSN 1210-6410. 18. KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. České rodinné právo ve světle evropských harmonizačních tendencí. Právník, Praha, Česká republika: Ústav státu a práva Akademie věd, 2012, roč. 151, č. 12, s. 1161-1184. ISSN 0231-6625. 19. KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. Harmonizace a unifikace rodinného práva v Evropě. Právo a rodina: rodina, manželství, děti a mládež, dědictví. Praha: Linde, 2003, roč. 4, č. 2, s. 1-2. ISSN 1212-866X. 20. ZVÁNOVEC, V. Právní úprava svéprávnosti nezletilců v návrhu občanského zákoníku. Bulletin advokacie, 2011, roč. neuveden, č. 1-2, s. 53-57. ISSN 1210-6348. Právní předpisy a související dokumenty 21. Císařský patent č. 946/1811 Sb. z. s., Obecný občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. 22. Zákon č. 265/1949 Sb., o právu rodinném, ve znění pozdějších předpisů In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. 23. Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. 24. Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR.

55

25. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. 26. Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. 27. Zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. 28. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. 29. Zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. 30. Parlament České republiky: Poslanecká sněmovna [online]. Důvodová zpráva k zákonu č. 141/1950 Sb., občanský zákoník. 2013 [cit. 20. 2. 2014]. Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1948ns/tisky/t0509_10.htm 31. Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb. Občanský zákoník [online]. © Ministerstvo spravedlnosti

ČR

2013-2014

[cit.

6.

3.

2014].

Dostupné

z:

http://obcanskyzakonik.justice.cz/fileadmin/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovanaverze.pdf 32. Sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb.

, o Úmluvě o

právech dítěte In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. 33. Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 54/2001 Sb.m.s., o přijetí Evropské úmluvy o výkonu práv dětí In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. Soudní rozhodnutí 34. Rozhodnutí Komise o nepřijatelnosti stížnosti ze dne 13. července 1987, stížnost č. 12246/86, Irlen v. Německá federativní republika. KETSE.com [online]. © KETSE LTD. [cit. 12. 3. 2014] Dostupné z: http://echr.ketse.com/doc/12246.86-en19870713/view/ 35. Rozsudek ESLP ze dne 23. září 1994, stížnost č. 19823/92, Hokkanen v. Finsko. In: HUDOC.

[citováno

12.

3.

2014].

Dostupný

z:

http://hudoc.echr.coe.int/sites/eng/Pages/search.aspx#{"fulltext":["Hokkanen"],"docu mentcollectionid2":["GRANDCHAMBER","CHAMBER"],"itemid":["001-57911"]} 36. Rozsudek ESLP ze dne 8. července 2003, stížnost č. 30943/96, Sahin v. Německo. In: HUDOC.

[citováno

12.

3.

56

2014].

Dostupný

z:

http://hudoc.echr.coe.int/sites/eng/Pages/search.aspx#{"fulltext":["Sahin"],"document collectionid2":["GRANDCHAMBER","CHAMBER"],"itemid":["001-61194"]} 37. Rozsudek ESLP ze dne 18. července 2006, stížnost č. 26141/03, Fiala v. Česká republika.

In:

HUDOC.

[citováno

12.

3.

2014].

Dostupný

z:

http://hudoc.echr.coe.int/sites/eng/Pages/search.aspx#{"fulltext":["Fiala"],"documentc ollectionid2":["GRANDCHAMBER","CHAMBER"],"itemid":["001-76431"]} 38. Rozsudek ESLP ze dne 26. dubna 2007, stížnost č. 25326/03, Patera v. Česká republika.

In:

HUDOC.

[citováno

12.

3.

2014].

Dostupný

z:

http://hudoc.echr.coe.int/sites/eng/Pages/search.aspx#{"fulltext":["Patera"],"languagei socode":["FRA"],"documentcollectionid2":["GRANDCHAMBER","CHAMBER"],"it emid":["001-80314"]} 39. Rozsudek ESLP ze dne 21. června 2007, stížnost č. 23499/06, Havelka a ostatní v. Česká

republika.

In:

HUDOC.

[citováno

12.

3.

2014].

Dostupný

z:

http://hudoc.echr.coe.int/sites/eng/Pages/search.aspx#{"fulltext":["havelka"],"languag eisocode":["FRA"],"documentcollectionid2":["GRANDCHAMBER","CHAMBER"]," itemid":["001-81271"]} 40. Nález Ústavního soudu ze dne 13. července 2011, sp. zn. III. ÚS 3363/10. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 12. 3. 2014]. 41. Nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. II. ÚS 3765/11. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 12. 3. 2014]. 42. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1967, sp. zn. 5 Cz 119/67, R 17/1968. In: Sbírka rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR. 1968, svazek č. 2-3. 43. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. září 2001, sp. zn. 25 Cdo 1005/99. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 4. 3. 2014]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/480ADD5DFA9B72E DC1257A4E006A89CD?openDocument&Highlight=0, 44. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2011, sp. zn. 33 Cdo 2912/2008. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 5. 3. 2014]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/7276F7843FC3CAF9C 1257A4E00679CCE?openDocument&Highlight=0, 45. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2775/2004. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 10. 3. 2014]. Dostupné z:

57

http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/7276F7843FC3CAF9C 1257A4E00679CCE?openDocument&Highlight=0, 46. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 6. 2002, sp. zn. 10 Cdo 354/2002. In: Soudní rozhledy: Měsíčník české, zahraniční a evropské judikatury, 2002, roč. 8, č. 10, s. 356-358. ISSN: 1210-6410. 47. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2013, sp. zn. 28 Co 158/2013. Bulletin advokacie [online]. © Česká advokátní komora 2012-2013 [cit. 6. 3. 2014]. Dostupné z: http://www.bulletin-advokacie.cz/vyber-skoly-pri-neshode-rodicu Elektronické prameny 48. BOELE – WOELKI, K., MARTINY, D. The Commission on European Family Law (CEFL) and its Principles of European Family Law Regarding Parental Responsibilities. ERA forum [online]. 2007, vol. 8, published online 27 March 2007. s.

137

[cit.

11.

03.

2014].

Dostupné

z:

http://link.springer.com/article/10.1007%2Fs12027-007-0011-x#page-1 49. FIALA, P., MAYER, J. Informovaný souhlas pacienta s poskytováním zdravotních služeb. EPRAVO.cz [online]. © epravo.cz, a.s. 1999-2014. Publikováno 5. 3. 2014 [cit. 8.

3.

2014].

ISSN

1213-189X.

Dostupné

z:

http://www.epravo.cz/top/clanky/informovany-souhlas-pacienta-s-poskytovanimzdravotnich-sluzeb-93584.html 50. KORNEL, Martin. Princip nejlepších zájmů dítěte. In Dny práva 2011 – Days of Law 2011. Deklarace, Charty, Listiny a Lidskoprávní úmluvy a jejich význam pro proměny rodinného práva. Brno: Masarykova univerzita, 2012. s. 56-65 [cit. 6. 3. 2014]. ISBN 978

-80

-210

-5913

-9.

Dostupné

z:

https://www.law.muni.cz/sborniky/dny_prava_2011/files/prispevky/05%20Rodina/05 %20MARTIN%20KORNEL.pdf 51. VYHNÁNEK, Leoš. K otázce způsobilosti nezletilých k právním úkonům a dosažení zletilosti [online]. Publikováno 16. 02. 2001 [cit. 6. 2. 2014]. Dostupné z: http://publib.upol.cz/~obd/fulltext/iuridic1/iuridic1-20.pdf Jiné zdroje 52. Návrh koncepce občanského zákoníku, Právní praxe: časopis české justice, 1996, roč. 44, č. 5-6, s. 260, ISSN 1210-0900.

58

53. ORÁLEK, F. Vliv štrasburské judikatury na rodinné právo. Brno, 2008. 83 s. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí práce doc. JUDr. Zdeňka Králíčková, Ph. D. 54. URBANOVÁ, A. Právo na rodinný život v judikatuře ESLP. Brno, 2012. 78 s. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí práce doc. JUDr. Zdeňka Králíčková, Ph. D.

59