zpravodaj Thomayerovy nemocnice 85. výročí

zpravodaj Thomayerovy nemocnice

85.

výročí

7

TNnoviny noviny

Před 90. lety se rozhodli představitelé města Prahy pro velkorysý projekt řešení sociální péče v hlavním městě předválečné ČSR. Jednalo se o neobvyklou stavbu, která neměla v Evropě obdoby. Šlo také o realizaci nové koncepce sociální péče. Péče o bezmocné byla od jozefínských dob úkolem státu. Od 60. let 19. století pak zákonem převedena na obce. Bezmocní byli nejen sirotci, starci a stařeny, ale také veřejné nemocnice nesměly přijímat nevyléčitelně choré. Takže i chronicky nemocní pacienti s tuberkulózním nebo onkologických onemocněním, kardiaci, revmatici, diabetici a další, potřebovali pomoc. Pokud oni sami, ani jiné povinné osoby nebyli způsobilé opatřit jim prostředky potřebné k životu, staraly se o ně domovské obce podle tzv. domovské příslušnosti. Ty tak činily podle svých finančních možností. Ústavů bylo málo a i v nich zpravidla jenom několik míst. Problém chudiny se nejčastěji řešil povolením žebroty. Pražská obec nebyla v době vzniku Československa v jednoduché situaci. Když se v r. 1922 k 8 městským částem připojilo 37 sousedních obcí, zvýšil se počet obyvatel trojnásobně, na téměř tři čtvrtě miliónu. Praze patřila 11. příčka mezi nejlidnatějšími městy Evropy. Povinnost připadající velké Praze, jako domovské obci, postarat se o potřebné, nabyla nové dimenze. Žadatelů, kteří měli na chudinské zaopatření ze zákona nárok, přibývalo, míst pro ně naopak ubývalo. V nově připojených obcích sice

85. výročí otevření Masarykových domovů

starobince a chorobince existovaly, ale byly v tak katastrofálním stavu, že mnohé musely být okamžitě zrušeny. Aby bylo dosaženo předválečné úrovně chybělo 600 nových míst. Nový byl přístup k chudinské problematice, měnila se i terminologie. Místo o chudinství začalo se hovořit o sociální otázce. Souviselo to s principy, na nichž stavěla nová republika, se zastoupením sociálně myslících politiků ve správě města nebo tehdejšími slovy „vyspělost při nazírání na otázky moderní doby“. Fakt, že ve společnosti nejsou karty rozdány všem stejně, byl reflektován jako výzva adresovaná těm šťastnějším. Chudobou nebo chorobou oslabeným dětem a mladistvým stejně jako dalším občanům náležela pomoc a podpora společnosti, pokud ji nemohli poskytnout příbuzní. Nové postoje se projevovaly i v názvech institucí, které obce pro své potřebné budovaly. Slova jako chudobinec nebo špitál vytlačovaly nové výrazy, jako starobinec, chorobinec, nemocnice, zaopatřovací ústav, sociální ústav. Hezky zněl název domovy, jako Masarykovy domovy. Název, o který zažádala nejenom Praha, ale mnohá další města, která chtěla mít ústav se jménem T. G. Masaryka ve svém štítu. Instituce, kde vznikla myšlenka vystavět ústřední zaopatřovací ústav v Praze, byly Ústřední sociální sbor a Ústřední sociální úřad, nové orgány sociální správy, které nahradily chudinské ředitelství. Idea ústředního ústavu nebyla zdaleka samozřejmostí. Byly totiž

TNnoviny noviny dvě možnosti jak nahradit chybějící místa ve starobincích a chudobincích. Buďto obnovit staré a dostavět nové malé ústavy tam, kde se jich nedostávalo, nebo postavit jeden ústřední ústav pro celou Prahu. Pro první variantu mluvily zkušenosti a tradice, druhá měla řadu odpůrců. Předsedou Ústředního sociálního sboru byl národní socialista Petr Zenkl, zkušený politik a pracovník v sociální oblasti, pozdější primátor města Prahy, přesvědčený o tom, že sociální péče není dobročinností, ale povinností společnosti. Právě on se stal iniciátorem rozhodnutí jít originální a náročnější druhou cestou a tvůrcem ideového programu pražského ústředního zaopatřovacího ústavu. Pro jedinou a velkou stavbu argumentoval ekonomickými, medicínskými a sociálními důvody. V tzv. investičním programu hlavního města Prahy na 50 let rozvoje, schváleném 16. června 1924, byl už projekt ústředního zaopatřovacího ústavu zahrnut. Petr Zenkl řekl v této souvislosti o sociální péči slova,

střednictvím ministerstva zahraničí oslovena velvyslanectví a konzuláty ve všech evropských zemích, aby získaly informace, jak se situace řeší v daných státech. Odezvy přišly z Vídně, Paříže, Bukurešti, Moskvy, Bělehradu, Mnichova, Berlína, Hamburku, Bruselu, Amsterdamu, Stockholmu, Říma a dalších metropolí. Odpovědi se různily, ale v jednom byly stejné – v žádném městě v Evropě takové ústřední zařízení není a ani se s ním nepočítá. Přesto k tomu v Praze přistoupili a ze zahraničních zkušeností využili různé technické vymoženosti, např. trendy ústředního topení, zařízení v rozvozu jídel apod. V následujícím roce magistrát oficiálně oslovil domácí znalce, aby jejich zkušenosti a náměty mohli vzít v potaz architekti a podle toho stavbu projektovali. V anonymní soutěži konané 28. května 1925 „U Primasů“ posuzovala devítičlenná porota pět projektů pojmenovaných „Továrna na pohádky“, „L“, „Senectuti et iuventuti“, „DO“ a „Slunce“. Zvítězil projekt „Senectuti et iuventuti“

která mají delší životnost než sama stavba, které se týkala: „Jde o splnění lidských povinností šťastnějších členů společnosti vůči druhům méně šťastným. Jde tedy o působení, v němž nepochopení nebylo by jen důkazem nedostatku určitých rozumových vědomostí, nýbrž prostě nedostatkem lidského citu a mravní odpovědnosti.“ Stavba byla naplánována při vzniku Velké Prahy. S dokončením stavebních prací se počítalo tak, aby se otevření stalo součástí jubilejních slavností v roce oslav deseti let existence Československé republiky. Praha se chtěla prezentovat jako moderní a vzorové město v řešení sociální otázky. „Zřízením tohoto nového ústavu má obec pražská splniti jednu ze svých nejnaléhavějších povinností vůči občanům slabým a ohroženým. Tímto ústavem obec pražská dokazuje, že si chce být vědoma povinností, které má jako hlavní město státu vůči městům ostatním, jimž chce býti vzorem.“ Před konečným rozhodnutím byla vyžádána stanoviska a rady nejenom u nás ale i v zahraničí. V létě 1924 byla pro-


ing. Bohumíra Kozáka, který vzápětí předložil nabídku na provedení projektových prací a 27. února 1926 hotový projekt. Náklady byly tehdy kalkulovány na 105 miliónů Kč. Stavba ústředního zaopatřovacího ústavu v Krči začala 16. 7. 1926 a v říjnu 1928 byla slavnostně kolaudována. V zápětí poté se uskutečnila i návštěva prezidenta republiky T. G. Masaryka. Zaopatřovacímu ústavu bylo dáno jméno „Masarykovy domovy – sociální ústavy hlavního města Prahy“. Jeho posláním mělo být, „aby dětem narušeného a ohroženého zdraví dopomáhal k jeho posílení a navrácení a starcům a stařenám umožňoval tráviti poslední léta života v klidu a náležité péči“. Vystavěný soubor 21 budov se skládal celkem z deseti pavilonů pro chudé, (šest pro zestárlé, z toho jedna budova pro manželské dvojice, a čtyři pro choré, původně pro 1700 osob), kteří měli svou kapli sv. Václava, jež byla mimochodem co do vnitřní výzdoby a provedení malým epigonem kubistického kostela sv. Václava arch. J. Gočára ve Vršovicích,

a ovoce. K určité formě soběstačnosti přispěl i vlastní chov vepřů, hovězího dobytka a tažných koní mimo areál ústavu. Zdrojem výdělku byly rovněž moruše vysazené v celé délce plotu podél staré benešovské, neboť jejich listy sloužily ke krmení bource morušového, který byl zde pěstován. Pro kulturní, společenský a sportovní život byl k dispozici divadelní sál, kinosál, lesní divadlo, sportovní a tenisová hřiště, přírodní bazén s teplou vodou, rehabilitační bazény, brouzdaliště se sprchami pro děti i knihovna. Jednotlivé budovy celého komplexu byly označeny velkými písmeny abecedy a toto původní označení se zachovalo, až na malé výjimky, dodnes. Od začátku se počítalo s tím, že podle potřeby bude ústav postupně rozšiřován a dostavován. Už v roce 1931se zvětšil počet lůžek, a to tím způsobem, „že z pokojů o osmi lůžkách budou pokoje desetilůžkové, eventuálně devítilůžkové atd., čímž získají starobince 295 nových lůžek, chorobince 71 nových míst“.

a ke kterým patřily ambulance, ordinace i operační sály. Dále zde byly tři dětské ústavy, dětská zotavovna pro 200 dětí školou povinných, dětský chorobinec pro 150 nevyléčitelných dětí a epileptiky a dětská ozdravovna pro nejnižší věkové skupiny, a to od kojenců po děti do 6 let. Ostatní budovy správní, společenské i hospodářské byly vybaveny nejmodernějším zařízením a spolu s pavilony sociálně zdravotní složky umístěné v rámci parkového náměstí přístupného po kolonádách, tvořily provozně a funkčně soběstačný celek. Jejich uspořádání a technické vybavení bylo moderní, účelné a ekonomické. Například kotelna byla na svou dobu neuvěřitelně automatizovaná, vybavená dokonalou měřící technikou, kde pracoviště topičů působilo dojmem laboratoře. Na stejně vysoké úrovni byly i ústřední prádelna, kuchyně a její sklady potravin, vlastní pekárna a řeznictví. Rozvoz potravin po areálu byl zajišťován nehlučnými elektrickými vozíky firmy Křižík neznečisťujícími ovzduší. Zahradnictví se skleníky a rozsáhlé sady dodávaly čerstvou zeleninu

TNnoviny noviny

Přistavěla se karanténa – izolační pavilon pro děti, internát pro ošetřovatelky, a protože nápor žadatelů ochotných a schopných si pobyt platit stoupal, přistoupilo se koncem 30. let i ke stavbě pavilonu pro platící chovance – tzv. Baxova pavilonu. Necelý rok po slavnostním otevření Masarykových domovů se začali do ústavu stěhovat chovanci. Napřed bylo ve dnech 13. května až 6. června 1929 z rušených pražských chudobinců a chorobinců převezeno podle pečlivého časového harmonogramu 1125 osob autobusem a 196 sanitkou Červeného kříže. Počítalo se s tím, že po dobudování a zařízení musí ústav v Krči stačit potřebě, s jakou je nutno počítat pro nejbližší dobu, tj. pro 1700 osob dospělých a 400 dětí. Záhy byl počet překročen, u dospělých dosahoval časem tří a půl tisíce. Zavedení sociálního pojištění nevedlo k poklesu potřeby míst a změna byla jen v tom, že více chovanců mohlo přispívat na úhradu svého ústavního zaopatření. Z četby domácího řádu, podepsaného v srpnu 1929 vrchním ředitelem ústavů Františkem Veidišem, si můžeme představit život chovanců podle mínění úřadů a je zajímavé některé z těchto představ oživit. Řád, který záhy kopírovaly i další ústavy, začíná úvodem: „Snahou všech, kdož jsou pověřeni správou ústavu, jest zpříjemniti všem léta, která ve svém stáří neb chorobě v ústavu musí stráviti. Poskytnou jim zde s láskou a ochotou veškeré pohodlí, čistotu i lékařské ošetření, ale očekávají, že i chovanci sami přičiní se, aby život zde měli klidný a radostný, že jeden druhého si bude vážiti, vyvarují se všech hádek a svárů, budou si vzájemně pomáhati a pokud zdraví a síly jim stačí, přispívati k pořádku, čistotě a pěknému vzhledu ústavu, který jen pro ně byl vybudován. Při nastoupení do ústavu podrobí se chovanec lékařské prohlídce a dle této je přikázán do určitého pavilonu a pokoje, …na pavilonu se vykoupá a převleče do čistého prádla. Dozorce mu veškeré prádlo označí jeho číslem.“ Ošacení, výměně prádla a osobní čistotě je věnováno několik kapitolek: „Chovanci Masarykových domovů obdrží veškeré nutné ošacení od ředitelství ústavu, a to jak prádlo a šatstvo, tak i boty. Chovanci šetří všemožně veškeré ošacení. V každém poschodí na pavilonu pro ženy je žehlicí prkno i žehlička, aby si chovanky šaty občas přežehlily. Všichni oblékají se dle počasí a jsou úpravně ustrojeni. Na noc se převlékají do nočních košil. Chovanci mají všude dostatek teplé i studené vody, aby se mohli udržovati v čistotě. Ráno se řádně umyjí, ústa vypláchnou, zuby a dásně vyčistí. Večer před spaním se rovněž omývají a častěji za týden myjí si nohy, a to v nádobách zvlášť na mytí nohou určených. Jednou za týden za pomoci a dozoru sestry se koupou a při tom se převlékají do čistého prádla.


Po koupání zůstanou delší dobu v místnosti a nevycházejí z ústavu, aby nenastydli. Ve vaně se nezdrží déle jak 20 minut. Muži vždy včas se dají ostříhat a oholit.“ Další část se týká stravování: „Chovanci mají nárok na úplné stravování, a to: ráno na kávu a chléb, v poledne oběd, odpoledne kávu a chléb a večer večeři. K jídlu jsou chovanci vyzváni zazvoněním a přicházejí do jídelny ve dvou skupinách dle pořádku, dozorcem pavilonu určeného. Každému je dáno tolik, aby se dosyta najedl. Chovanci sami upozorní, zda chtějí větší neb menší porci, aby se jídlem šetřilo a toto nešlo zpět. Neplýtvají chlebem a mají-li hlad, vyžádají si tento od dozorce. Zbytky jídel, chleba, slupky od vuřtů ap. nepohazují po chodbách na podlaze. V čajových kuchyňkách je jim dovoleno, aby si uvařili čaj ap., ale musí plynové hořáky dobře uzavříti a nádobí tam umýti. Alkoholické nápoje, kromě piva, do ústavu nepřinášejí a v ústavní kantýně je jim dovoleno vypíti piva jen omezené množství. Na přilepšenou dostávají chovanci měsíčně Kč 10,-.“ Podrobně jsou organizovány vycházky a návštěvy: „Chovanci mohou po ústavu kdykoliv se procházeti kromě částí vyhražených jen dětem. Pro vycházky z ústavu jsou vydány legitimace, které slouží jako dovolenky. Do ústavu vracejí se v čase, který na dovolence mají označen. Dovolenou nedostanou ti chovanci, kteří se z vycházek vraceli pozdě, zůstávali ve městě přes noc neb přicházeli v nenáležitém stavu. Každý chovanec může si 1krát za týden vyžádati u dozorce pavilonu poukázky po 50 hal. na jízdu do města a zpět. Kdyby bylo zjištěno, že chovanec využívá dovolených vycházek k chození po žebrotě, k návštěvě výčepen ap., nebudou mu vycházky povolovány. Vzájemně se mohou navštěvovati chovanci z jednotlivých pavilonů, ven na chodbách, ale muži nechodí do ústavů pro ženy a tyto do pavilonů určených pro muže.“ Pohyb a pobyt mimo ústav, „zlatou klec“, jak domovy označili někteří kritičtí žurnalisté, se stal zdrojem starostí správců i v pozdějších letech. Kupříkladu na schůzi 5. prosince 1930 rozhodla ústavní komise, aby „vycházky mladých chovanců Masarykových domovů byly upraveny takto: 1. chovancům, ohroženým náhlým onemocněním, bude povolena vycházka, odvede-li jej některý příbuzný a zaváže-li se, že v případě onemocnění sám a svým nákladem obstará zpětný převoz do ústavu, 2. chovancům nápadného zjevu nebudou vycházky vůbec povolovány. Dále usneseno toto opatření k zamezení styku chovanců různého pohlaví mimo ústav: 1. chovanci na chorobincích, event. mladí, budou míti vycházky v pondělí, ve středu a v pátek, 2. chovanky v úterý, ve čtvrtek a v sobotu. V nedělích budou se ve vycházkách střídati. K zamezení styku v ústavu budou povolovány vycházky po ústavu

TNnoviny noviny

chovancům od 8 do 10 a od 13 do 15, chovankám pak od 10 do 12 a od 15 do 17 hodin. Posléze usneseno zakázati donášení piva a alkoholických nápojů na pavilony chorobinecké a prodej chovancům chorobinců v kantýně.“ Důvod omezování pohybu chovanců nebyl jen z moralistických nebo lékařských obav. Opakovaly se však snahy využít chovance jako lacinou pracovní sílu nebo dokonce zdroj peněz, bohužel často vlastními příbuznými. Vraťme se ale k domácímu řádu, který vymezoval činnost a práci chovanců v ústavech. Jejich povinností bylo postarat se o čistotu a pořádek: „Od chovanců se očekává, že ze všech svých sil budou přispívati k udržování čistoty a pořádku ve všech místnostech ústavu, aby tento byl stále pro ně příjemným a zdravým prostředím. Uváží, že obsluha tak velikého ústavu vyžaduje značné námahy i nákladu, a proto kde mohou, sami přiloží ruku k dílu (tím se tu rozumí, že vyvětrají, ustelou, zametou, otřou prach, udržují pořádek, čistí po sobě noční mísy, umývadla, splachují záchod, udržují čisté chodby a chodníky, srovnané prádlo ve skříňkách – dozorce pavilonu se o pořádku může kdykoliv přesvědčiti). Plivání je zlozvyk a je nebezpečím pro zdraví ostatních chovanců a personálu. Proto nikdo neplivá na podlahy a chodby, chodníky. Všude je dostatečný počet plivátek a nemocní obdrží na požádání plivátka kapesní neb ruční! Neplivá se do košů na papír, do umývadel a nádob na popel. Splachovací plivátka každý po vyplivnutí spláchne. Chovanci šetří veškerý nábytek a zařízení. Každá oprava stojí peníze, které by mohly býti jinak pro blaho chovanců a potřebných obce pražské použity. Po budově chodí jen v trepkách. Společné leštidlo a kartáče mají kdykoliv v trepkárnách po ruce, aby si své boty udrželi v čistotě. Jednou týdně klepají si chovanci šaty, a to ráno v době od 6 do 9 hodin na verandách v pořadí, které dozorce určil, aby se všichni během týdne vystřídali.“ Veřejně prospěšná práce chovanců se předpokládala samozřejmě. Podle chudinského zákona mohla obec žádat i bezplatnou práci. Prozatímní ideový plán zaopatřovacích ústavů


měl romantickou vizi „babičky pletou punčochy.“ Nakonec se musely projednávat projevy nechuti chovanců k práci, naštěstí však ne všeobecné. „Od chovanců se očekává, že dle svých sil a zdraví budou pomáhati v ústavu v práci společné pro ně všechny. Prací ukrátí si dlouhou chvíli a pomohou, aby ústav byl udržován v čistotě a pořádku. Hledí především, aby po sobě vše uklidili, zdravější pomohou slabšímu. Očekává se od nich, že dobrovolně přihlásí se k práci (úklid, stírání prachu, mytí nádobí, roznášení jídla, pletení, správky prádla, pomoc při vaření, do dílny krejčovské, truhlářské, obuvnické, k práci na zahradě, metení ap.) u dozorce pavilonu. Za práci dostane se jim peněžité odměny neb různých výhod. Ředitelství ústavu může těm chovancům, které uzná za schopny práce, přiděliti určitou práci dle jejich schopností, když se o ni dobrovolně nepřihlásí.“ Práce byla odměňována, za výpomoc při úklidu, v kuchyni nebo za práci v řemeslných dílnách a rozsáhlém ústavním hospodářství si mohli ochotní chovanci vydělat 15 až 50 Kč za měsíc. Všichni bez rozdílu byli odměňováni částkou 10 Kč na měsíc, „na tabák mužům, ženám na jejich potřeby“. Po práci je zábava a domácí řád pamatoval i na duševní potřeby a rozptýlení. Kaple určená pro všechna vyznání byla otevřena denně od 9 hodin. „V ústavu popřána je chovancům i možnost ušlechtilé zábavy. V knihovně, která je otevřena v úterý a v pátek od 16 do 18 hodin, mohou si vypůjčovati knihy. V čítárně, která je otevřena denně od 9 do 11 a od 15 do 17 hod., jsou veškeré noviny a obrázkové časopisy. Radio, kinematograf i divadlo poskytnou jim rovněž pobavení. V kantýně pak mohou si přikoupiti za levnější peníz než mimo ústav různé nápoje i potraviny.“ Chovanci podle domácího řádu „vstávají v zimě v 6.30 a v létě o 6. hodině (duben až září). Pak rozhodí postele, jdou se umýt, strojí se a jdou k snídani. Po snídani hned uklidí pokoje. Nekoupají-li se neb neuklízí-li skříňky, mají volno až do oběda mezi 12.30 až 13. hodinou. V 15 hodin dostávají kávu a v době od 18 do 19 hodin večer večeři. Do 20. hodiny musí býti, nemají-li dovolenky,

TNnoviny noviny v budově a nejpozději o jedenadvacáté a v zimě v 20.30 v pokoji. Každý chovanec musí býti v čas jídla v ústavu, neb nemá nároků na to, aby se mu jídlo schovávalo. Chovanci se k sobě vzájemně chovají laskavě a ochotně a snášenlivě. Uvědomují si, že při společném životě je třeba, aby jeden druhému činil ústupky, a proto se nehádají, neklevetí ani nepomlouvají vzájemně mezi sebou ani personál. Jsou-li s něčím oprávněně nespokojeni, oznámí to dozorci pavilonu, který dle možnosti jim vyhoví. Cítí-li se přesto zkráceni, mohou svou stížnost přednésti řediteli ústavů v době od 8 do 9 hodin ráno a od 2 do 3 hodin odpoledne. Stížnosti jejich však musí býti jen věcné a odůvodněné. Všechen personál chová se k nim laskavě a za práci nesmí přijímati od chovanců žádných darů, a proto se chovanci i jejich příbuzní toho varují. Chovanec, který prohřeší se proti řádu, může býti potrestán napomenutím, pokáráním neb ředitelství odejme mu vycházky po ústavu neb z ústavu neb navrhne i vyloučení z ústavu.“ Ústavy ovšem měly nejen funkci zaopatřovací, ale také léčebnou. Mezi magistrátem a ministerstvem školství existovalauž od poloviny 20. let úmluva, na základě které svěřila pražská obec Lékařské fakultě Univerzity Karlovy lékařské ošetřování chovanců ve svých největších sociálních zařízeních: v chudobinci u sv. Bartoloměje a v chorobinci na Karlově. Úmluvou získala fakulta prostory a skvělou možnost výzkumné práce pro dvě své kliniky – Haškovcovu kliniku pro nemoci nervové a Eiseltův ústav pro choroby

stáří. Dohoda byla po postavení Masarykových domovů přenesena na ně – na ústavy, po technické stránce pro lékařské potřeby výborně zajištěné, budované na vysoké úrovni tehdejší moderní vědy, od počátku vybavované laboratořemi, RTG i operačními sály, protože se počítalo s využitím stavby pro nemocniční účely, „až někdy v budoucnosti, po vyřešení sociální otázky, nebude zapotřebí chudobinců“. Děkanát fakulty navrhl zřídit v Masarykových domovech pro obě uvedené kliniky výzkumné oddělení, a navíc i pro Pešinovu kliniku pro nemoci dětské. Díky této dohodě mohl prosperovat mj. také jeden světový unikát – Eiseltův Ústav pro choroby stáří, přejmenovaný na kliniku v r. 1929, který se do Masarykových domovů přestěhoval celý. K povinnostem lékařů patřilo účastnit se posudkové činnosti při výběru uchazečů o umístění. Byt a stravu v Masarykových domovech získali za závazek kontrolovat jídlo z lékařského hlediska. V období, kdy je výstavbou sociálních ústavů a zavedením zákonů o pojištění dořešen problém chudobinců, vyvstává problém nový – dnes bychom řekli otázka oddělení dlouhodobě nemocných a geriatrických oddělení. Neboť stavba Masarykových domovů pokračovala hlavně proto, že problémem, který narůstal už od počátku 30. let, byla potřeba dalších míst, zvláště


pro chronicky choré. Ústavy byly budovány sice na řadu let, ale s patřičným ponecháním místa pro budoucí rozvoj. Petr Zenkl konstatoval: „Krátký poměrně vývoj ústavu již ukazuje, co předpokládal jeho zakladatel, že totiž v budoucnu bude přibývati chovanců nevyléčitelné chorých, a že veškeré budovy, sloužící zatím jen k ubytování zestárlých, musí býti na takové úrovni vnitřních zařízení, aby mohly býti proměněny v chorobince, kdykoli se toho potřeba objeví. Proto i starobince, které pojmou celkem 2550 chovanců, jsou vybaveny obdobně jako pavilony chorobinecké všemi hygienickými zařízeními.“ O hygienu a zdravotní péči lékařskou bylo v Masarykových domovech postaráno v míře blížící se nemocničním požadavkům. Masarykovy domovy byly stavěny do značné míry i jako nemocnice, byly vybaveny jako nemocnice, technicky velmi moderně zařízeny, s lékařskou službou vykonávanou LF UK. Bylo přirozené, že se nemocnicí nakonec staly. Smutnou

jeden z chorobineckých pavilonů pro plicní chirurgiia Baxův pavilon pro porodnické a kojenecké oddělení. V letech 1947 - 1953 proběhla úplná přeměna na nemocnici a experimentální pracoviště, rezortní vědecko-výzkumné ústavy ministerstva zdravotnictví a základnu Institutu pro další vzdělávání lékařů a farmaceutů (SOLOÚ – Státní odborné léčebné a ošetřovací ústavy v Krči). Další přejmenování, když už byly domovy obvodní nemocnicí pro Prahu 4, bylo slavnostní. V květnu 1954 dostala nemocnice jméno doktora Josefa Thomayera.

podle PhDr. Hany Mášové, Ph.D., odborné asistentky Ústavu dějin lékařství a cizích jazyků na 1. LF UK a MUDr. Leona Bíly.

souhrou osudu, poprvé násilně, v době národní nesvobody, za německé okupace. V r. 1940 bylo odstraněno z názvu ústavů Masarykovo jméno. V r. 1941 se začaly vyklízet první pavilony pro německý lazaret luftwaffe, brzy byly zabírány další stovky lůžek pro wehrmacht. Eiseltova klinika pro choroby stáří odsunem z Masarykových domovů v roce 1942 zanikla a už nebyla obnovena. Po válce se tu vystřídali ranění a nemocní rudoarmějci, děti lidí, obviněných z kolaborace, repatrianti z koncentračních táborů, Pražané z květnových bojů. Původní chovanci se vrátili jen nakrátko. V podstatě tak byl dokončován proces, který měly ústavy ve vínku při svém založení, aby sloužily nemocným, až jednou nebude třeba řešit problém chudých. Protože zakladatelé již při plánování stavby mysleli dopředu na možné změny, zaopatřovací ústavy, postavené původně jako moderní chudobinec a chorobinec, měly od začátku dostatečné technické předpoklady k tomu, aby se staly nemocnicí. V roce 1947 poskytla správa městu na pět let dva pavilony pro filiálky nemocnice na Bulovce:

TNnoviny noviny Ing. arch. dr. Bohumír Kozák (4. 12. 1885 - 1. 4. 1978) Profesor Bohumír Kozák, významný český architekt, představitel funkcionalismu, teoretik architektury a ochránce památek se narodil ve Velké Lhotě u Dačic ve staré českobratrské rodině, což mu vštípilo svébytný žebříček hodnot, jimiž se řídil celý život. Mezi jeho nejranější díla patří obytný dvojdům Riva na nároží Haškovy ulice a třídy Milady Horákové v pražských Holešovicích nebo nárožní palác v Hybernské ulici (dnes hotel Terminus). K nejvýraznějším stavbám

z období 1921-24 patří pražská Meziměstská telefonní a telegrafní ústředna ve Fibichově ulici, jejíž dvojvěží se stalo výraznou dominantou žižkovského panoramatu. V podobném stylu je pojednána budova rozhlasu v Poděbradech nebo Husův dům, kulturní a společenské stře disko českobratrské církve v Jungmannově ulici. Jeho životním dílem se stává velkoryse budovaný areál Masarykových domovů v Krči, který byl pýchou československé sociální péče, o čemž svědčí fakt, že se staly takřka povinnou zastávkou státních návštěv v prvorepublikové Praze. Mezi jeho další díla patří Ústav mateřství a Klárův ústav slepců v Krči, palác Avion s kavárnou a pasáží Luxor na Václavském náměstí, studentské koleje Bubeneč a Dejvice, palác U Bachorů na

rohu Štěpánské a Ječné nebo neblaze známá „kachlíkárna“ v Bartolomějské ulici původně ovšem Ústřední sociální úřad hl. m. Prahy, či bankovní palác Assicurazioni Generali a Moldavia Generali s krásnou pasáží Broadway, spojující Příkopy s Celenou ulicí a bývalým kinem Sevastopol, českobratrský kostel ve Střešovicích, dále v Libni a především v Nuslích. Je též autorem kostela Česko

bratrské církve evangelické v Poličce, fary evangelického sboru v Poděbradech, Prostějově a Zruči nad Sázavou, hospodářské školy v Čáslavi a banky v Kolíně. Když ve 30. letech minulého století vyvstala v Praze nutnost postavit sociální byty pro chudé, nabídl pomocnou ruku i prof. Kozák a podle jeho projektu byly postaveny bytové domy Za Zelenou liškou. Bohumír Kozák byl

rovněž propagátorem výstavby pražského metra a proslulé jsou i jeho četné návrhy na přemostění Nuselského údolí (ve spolupráci se Stanislavem Bechyně). Poslední z roku 1938 je prakticky totožný s tím, který byl nakonec o třicet let později realizován, včetně prosklené stanice podzemní dráhy. Bezkonfliktní, všemi oblíbený projektant měl mnoho dalších zájmů. Byl velkým znalcem staré Prahy. Jako bravurní kreslíř pořizoval tužkové

kresby s neuvěřitelnou autentičností. Ty vycházely od r. 1950 v několika tematických celcích, ať již to bylo Menší Město pražské, Mluva pražské architektury nebo Praha – kamenný sen, a jsou dodnes ozdobou knihovny každého milovníka pražské historie. Byl dlouholetým členem a pak i předsedou Klubu Za starou Prahu a zasazoval se o záchranu pražských památek. Bylo to například prosazení myšlenky Strahovského tunelu místo původně navrhovaného Malostranského tunelu, spolupracoval na záchraně kláštera Na Slovanech, prosadil zachování přírodního břehu Kampy a urputně, ale nakonec marně, bojoval o záchranu nádraží Těšnov. Zemřel v požehnaném věku 92 let.

zpravodaj Thomayerovy nemocnice 85. výročí

Recommend Documents