ZPRAVODAJ UVNITŘ TOHOTO VYDÁNÍ:
Soutěž v programování CNC 1 strojů Soutěž Technika 1 má zlaté dno Praha historická
2
Muzeum knihy a knihtisku
3
Šumavské elektrárny
3
Bulharsko—díl I. 4 Poezie J. Sojky
Ing. P. Mašková Ing. P. Steininger
P. Krieglstein J. Kristl P. Oplt R. Trykar
R O Č N Í K
X X I . ,
Č Í S L O
2
Ř Í J E N
2 0 1 6
Soutěž v programování CNC strojů Pavel Steininger V průběhu Mezinárodního strojírenského veletrhu v Brně se každým rokem koná soutěž studentů středních škol v programování CNC strojů. Organizátorem této akce je Svaz strojírenské technologie, který tuto soutěž vypisuje pro programování řídících jednotek od firem Heidenhain, Sinumerik a Fanuc. Naši studenti jsou již tradičními účastníky a vždy programují řídící jednotky firmy Heidenhain. V předcházejících letech se naši reprezentanti vždy umisťovali na předních místech a v letošním roce se na tuto tradici pokusili navázat studenti čtvrtého ročníku oboru Mechanik seřizovač, a to Martin Mrázek a André Šimice z třídy 4MSB. Průběh soutěže ukázal, že pokus to byl úspěšný, protože i v tomto roce naši reprezentanti bojovali o přední místa. Ve svém soutěžním kole dosáhli na druhé a třetí místo, celkově se mezi 140 účastníky ze všech českých škol umístili mezi pátým až desátým místem a tím potvrdili dobrou technickou úroveň našich žáků.
6
AUTOŘI:
Ing. P. Vlček
Střední průmyslové školy strojnické a Střední odborné školy profesora Švejcara, Plzeň
Soutěž Technika má zlaté dno Petra Mašková Dne 19. 10. 2016 se konal další ročník soutěže pro žáky středních a základních škol v Plzeňském kraji „Technika má zlaté dno“. Úkolem soutěžních týmů bylo sestavit pomocí stavebnice Merkur a Boffin mechanickou sestavu jednoduchého pracovního stroje na elektrický pohon s elektronickou regulací. Tým tvořili dva žáci střední školy a dva žáci partnerské základní školy, podmínkou byla jedna dívka ze základní školy. Žáci 3. ročníku oboru Elektrotechnika (Jan Vítovec) a oboru Strojírenství (Daniel Trkovský) spolu se žáky partnerské školy (ZŠ Štěnovice – Eva Šimková, Petr Raška) se umístili na 3. místě v kategorii střední školy a gymnázia. Ceny vítězům předávali za Plzeňský kraj náměstek hejtmana Jiří Struček a náměstkyně Zdeňka Lišková.
ROČNÍK
XXI.,
ČÍSLO
2
STRÁNKA
Praha historická Jaroslav Kristl, Petr Krieglstein a Pavel Oplt V pondělí 10. října 2016 se naše třída 3MEA zúčastnila literární exkurze Praha historická. V časných ranních hodinách jsme s odhodláním dozvědět se co nejvíce opustili plzeňské nádraží. Cesta proběhla bez komplikací a brzy jsme se již procházeli po místech, kde se lámaly dějiny Čech. Na Václavském náměstí nás zaujalo sousoší sv. Václava,
o kousek dál v pasáži Lucerny jsme se pousmáli nad variantou této sochy od Davida Černého. Stejný autor stojí i za otáčející se hlavou Franze Kafky, kterou jsme viděli po procházce Národní třídou. Kolem nás se střídaly středověké památky s těmi současnými a my jsme cítili chod dějin. Exkurze se vydařila a do Plzně jsme se vrátili sice unaveni, ale spokojeni.
2
ROČNÍK
XXI.,
ČÍSLO
2
STRÁNKA
Muzeum knihy a knihtisku Radek Trykar Dne 19. 10. se třída 2.D s paní učitelkou Mařákovou zúčastnila exkurze do Muzea knihy a knihtisku ve vlastnictví firmy Nava. Muzeum bylo otevřeno 26. května 2016 a k nalezení je na rohu Hankovy a Plovární ulice v Plzni. Je umístěno zčásti v budově, která byla postavena v roce 1911 pro tiskárenský provoz a od té doby se zde nepřetržitě tiskne až do současnosti. Žáci byli nejdříve seznámeni s termíny, které jim mohly být neznámé, zopakovali si i informace, jež už
znali a následně začala samotná prohlídka, která se týkala především historie a terminologie knihtisku. Studenti přitom měli za úkol vyplňovat pracovní listy. Následně průvodce představil, jak fungoval knihtisk v praxi a studenti si mohli mezitím prohlédnout například písmenka z olova a slitiny, sázecí stroje a i jiné tiskařské pomůcky. Prohlídka pokračovala ukázkou tiskařských strojů a na úplný závěr se mohli studenti podívat, jak se kniha ořezává a zpracovává po tisku.
Šumavské elektrárny Petr Vlček Stěžejní částí výjezdu byly dvě odborné exkurze do objektů vodních elektráren Vydra a Černé jezero, kde se žáci seznámili s využitím Šumavy v energetice. Exkurze se konala jako doplněk elektrotechnických, ale i strojařských předmětů. Na Šumavu jsme jeli pronajatým autobusem. Dole v budově elektrárny Černé jezero v Hamerském údolí nás přivítal jeden z mála zdejších zaměstnanců - pan Kubát. Protože silně pršelo a v hale byl hluk, odstavil elektrárnu a podal žákům odborný výklad, jak elektrárna pracuje. Díky odstavení si žáci mohli uvědomit, že odfázování od sítě a vypnutí soustrojí turbína generátor není jen vypnutí jediného tlačítka.
V současné době funguje elektrárna pouze jako průtočná, neboť ochránci Národního parku Šumava si nepřejí čerpat vodu z Úhlavy zpět nahoru do jezera. Voda tedy padá z jezera, a pokud hladina opadne, nechá se přirozeně doplnit a pak se pustí znovu. V hlavní hale se nachází funkční soustrojí turbína, čerpadlo, generátor z roku 1930. Trubína je Peltonova o výkonu 1,7 kW se spádem 247 metrů. Byla vyrobena ve Škodovce. Elektrárna byla modernizována. V roce 2004 byl do strojovny původní elektrárny instalován další nový turbogenerátor s Peltonovou turbínou o výkonu 370 kW, 1500 ot/min, průměr oběžného kola 440 mm, hltnost 160 l/s, zhotovený firmou Strojírny Brno, a.s. Pro energetické
3
ROČNÍK
XXI.,
ČÍSLO
2
STRÁNKA
zpracování odtoku vody z vyrovnávací nádrže byl v roce 2005 v samostatném objektu instalován turbogenerátor o výkonu 40 kW (skutečný provozní výkon 4 – 37 kW dle okamžitého průtoku, který je k dispozici) s šikmou průtočnou Kaplanovou turbínou Od dolní nádrže vede další potrubí dolů údolím řeky Úhlavy, které napájí vodou ještě další 4 malé vodní elektrárny v Hamerském údolí. Tyto elektrárny jsou v soukromých rukou a také dodávají energii do sítě. Protože silně pršelo, nemohli jsme uskutečnit vycházku k horní nádrži a k vyrovnávací komoře pod Špičákem, v místě kde potrubí spadá svahem přímo k Úhlavě. Místo toho jsme jeli na oběd do Sušice, kde byl dán žákům rozchod. Na Čeňkově Pile jsme přijeli do informačního centra elektrárny Vydra, kde se nás ujal průvodce, promítl film, seznámil s fakty a provedl nás oběma elektrárnami. Nová elektrárna byla vybudována s použitím vodního díla Vchynicko-tetovský plavební kanál, který se již pro plavení dřeva nepoužívá. Má výkon okolo 0,45 GW, pracují tu 2 turbíny. Jedna byla vyrobena ve ško-
dovce a druhá ve Strojírnách Brno. Jedná se o elektrárnu špičkovou a v provozu je okolo 8-12 hodin denně. V Rechlích se odděluje plavební kanál od Vydry a kopíruje údolí téměř ve stejné výšce okolo Srní a pak padá do řeky Křemelné. V místě, kde je kanál nejblíže Srní, byl kanál upraven. Vybudovali tu vyrovnávací nádrž, která hromadí vodu, a od ní vede podzemní spádové porubí až nad vlastní elektrárnu v Čeňkově Pile z výšky asi 240 metrů na turbíny. Zbylá část kanálu od místa odloučení potrubí slouží k rezervnímu odpouštění vody v případě nouze. Stará elektrárna byla postavena v roce 1911 s využitím krátkého derivačního kanálu od dnešní elektrárny. Pracuje téměř nepřetržitě bez převíjení a dalších velkých rekonstrukcí dodnes. Má výkon 0,11 GW a jako průtočná elektrárna pracuje 24 hodin denně. Ve své době pokryla veškerou spotřebu města Kašperské Hory, kam proud výhradně dodávala. Dnes je napojena do centrální sítě přes transformátor u budovy nové elektrárny. Zajímavostí je že pracuje s frekvencí 100 Hz a je napojena do sítě s frekvenčním měničem. (Foto: https://www.cez.cz/cs/vyroba-elektriny/ obnovitelne-zdroje/voda/cerne-jezero.html)
Bulharsko DÍL
I:
VITOŠA
Petr Vlček Jednoho krásného červencového rána jsme se vydali na 16denní cestu, kdy jsme neměli zajištěno téměř nic. Pokud nepočítáme místenky na autobus Praha – Sofia a zpět a rezervaci místenky vlaku Burgas – Sofia na den před odjezdem ze Sofie. Pochopitelně jsme měli připravený rámcový plán a nějaké mapy, co všechno chceme v Bulharsku vidět. Toť vše. A tak jsme se vydali posledním nočním autobusem na plzeňské hlavní nádraží. Rychlíkem jsme přejeli do Prahy. Přesunuli jsme se na autobusové nádraží a tady čekali asi hodinu na bulharský autobus do Sofie. Vyjeli jsme z Plzně o vlak dříve, abychom eliminovali případné zpoždění vlaku.
V sofijském autobusu se chvíli úřadovalo v několika lidech. Vedoucí společnosti nás pak předala dvojici řidičů, kteří nám oznámili, že se za jízdy nesmí jíst a pít. Vydali se pak s námi směr Brno, kde byla první zastávka pro nástup. Po té následovala občerstvovací pauza. Dále jsme pokračovali do Bratislavy a Budapešti, kde byly tranzitní stanice. V pozdních večerních hodinách jsme dvakrát prošli hraniční kontrolou na maďarsko-srbské hranici. Nejprve jsme procházeli s pasem přes úřadovnu celnice a potom nám pasy sebrali a opisovali jejich data do počítače. V noci jsme tranzitovali Srbskem a nad ránem jsme opět prošli dvojitou kontrolou na bulharsko–
srbských hranicích. Odtud je už Sofia asi 50 km. Palubu autobusu jsme opustili okolo 7 hodiny východoevropského času (6 SEČ). Prvním úkolem bylo sehnat nocleh. Nejprve jsme se ptali v jakési kanceláři, která zprostředkovávala ubytování a právě otvírala. Ceny se nám zdály vysoké, a tak jsme neuspěli. Šli jsme po bulváru směrem do centra. Pak jsem Jirku nechal u batohů a vydal se sám. Řeku Bladajskaja, která se ve městě vlévá se Iskaru, jsem přešel po Lvím mostě. Je vyschlá, po dně umělého koryta teče jen malý potůček. Bladajskaja je kratičká řeka pramenící pod Suchým vrchem na Vitoše. Za mostem, jsem našel hostel v zastrčené uličce vedle bulváru,
4
ROČNÍK
XXI.,
ČÍSLO
2
který směřoval do centra. Měli volno, ubytovali by nás, ale až odpoledne. Recepční nám slíbila uschování batohů. Cestou jsem ještě na nábřeží u Lvího mostu našel hotel Chuzna. Byl o něco levnější a zvenku vypadal vábněji. Ovšem neuschovali by nám batohy. Vracím se k Jirkovi, abychom se dohodli. Vyhrál to hotel Chuzna. Vrátili jsme se tedy na nádraží, dali batohy do úschovy, koupili si celodenní lístek na MHD a šli rezervovat hotel. Pak jsme zjišťovali od místních, jak se dostat pod lanovku na Vitošu. Dle průvodce jsme měli jet tramvají na konečnou do čtvrti Chaladilnika a pak pokračovat autobusem. Místní nám poradili nově vybudovanou, letos otevřenou linku metra do stanice Vitoša. Tam se máme doptat na autobus. U stanice metra jsme skutečně zastávku našli. Ovšem spojovací silnice naším směrem rekonstruovali a tak všechny autobusové linky naším směrem byly odkloněny a jezdili jinak. Nikdo z místních nám nedokázal poradit. Na zastávkách jsme nacházeli pouze nesrozumitelné jízdní řády, kde se nám nepodařilo zjistit téměř nic. Visely tu i zmatečné cedule o výlukách, kterým nerozuměli ani domorodci, když jsme se jich ptali na radu. Po třičtvrtěhodinovém hledání, tápání, obcházení několika autobusových zastávek v okolí a komunikaci s místními, jsme se nakonec vydali pěšky po rekonstruované silnici. Hřeben hor byl vidět v oparu. Po kilometru jsme došli na zastávku autobusu, který sice jel naším směrem, ale nejel až pod lanovku. Místnímu pánovi jsme dobře nerozuměli. Ale pochopili jsme alespoň, kudy se máme vydat dál. Dokonce jsme se konečně lokalizovali i na mapě vytištěné z internetu. Cestou nás předjel autobus. Ten by nám byl ušetřil asi třetinu další cesty. Jím jel onen pán, kterého později opět potkáváme na jedné křižovatek, kde vystoupil. Tady nalézáme i turistickou značku. Značení v Bulharsku je okopírované od našeho. Málokdo ví, že celá Evropa se v tomto směru učí od
STRÁNKA
nás. Máme nejkvalitnější turistické značení a také nejhustší síť značených cest v celé Evropě i ve světě. KČT vybudoval vzor značení pro celou Evropu a svět. Začal s tím po I. světové válce. Styl našich značek – pruh jedné ze čtyř základních barev (červená, modrá, zelená a žlutá), olemovaný dvěma bílými pruhy okopírovali Poláci, Bulhaři, občas Rakušané, Švýcaři a Francouzi, dále Slovinci, Chorvaté, Rumuni, Ukrajinci a další státy, jen Němci to nechtějí uznat.
Budují svůj, leckdy zmatený systém. Snad jen v jednom se lišíme. Rozcestníky ve světě (i na Slovensku) udávají vzdálenost v hodinách chůze, zatímco u nás jsou kilometry. V 60. letech minulého století, zejména v Krkonoších, vznikly stížnosti lidí, kteří značky používali. „Jak to, že jsem to šel 2 hodiny, když na rozcestníku byla hodina?” A tak se začaly u nás vzdálenosti přepočítávat na kilometry. Ať si každý turista určí, kolik km opravdu ujde za hodinu, podle jsvých schopností. Průměr jsou 4 km/h. Svět už to nepřevzal. Značka nás vede nás vilovou čtvrtí, okolo několika zastávek dalších autobusů a stanoviště taxíků až ke stanici lanovky. Je to takové omšelé, polorozpadlé stavení, že se divíme, že lanovka jede. Lanovka je dost stará, typově podobná té, co jezdí dodnes na šumavský Pancíř, ovšem má dvousedačky na jedné tyči. Cena je velmi příznivá. Vyjíždíme asi do 1800 mnm. Vydáváme se na hřeben. Končí tu les a začínají otevřené skalnaté hory. Nad námi se tyčí Černý vrch, nejvyšší ho-
ra miniaturního pohoří Vitoša. Měří 2290 mnm. Vitoša je takové „sedmihoří nad Sofií“. Nejsou to rozlehlé hory, ale jsou to dvoutisícovky. Pod vrcholky, kam jsme dostali, je jakási malá náhorní plošinka. Musíme projít přes rašelinnou louku, dostat se na hřeben a podejít Maly Rezen. V oparu vidíme další dvoutisícové vrcholy - Srebec, Uštitě, Kamibel. Sofia není vidět, protože je opar. Na Černém vrchu je chata s restaurací a možností ubytování. Je odtud vidět celá náhorní plošina a jmenované vrcholky pohoří. Je tu hodně lidí a také se tu stýkají turistické trasy. Kromě naší lanovky totiž ze Sofie vede nahoru ještě jedna novější lanovka o něco západněji. Je to nová gondola. A také z vrcholků je tu vybudováno mnoho vleků pro zimní lyžování. Náhorní planina bude jistě využita i po běžecký sport, o čemž svědčí rozsáhlé tyčové značení. Zpět se vydáváme po hřebeni na Maly Rezen. Tady je polofunkční zchátralý vojenský objekt, meteorologická stanice a civilní vysílač. Z Malého Rezeně scházíme jinou cestou a dostáváme se k druhé jmenované lanovce. Značení a rozcestníky jsou tu trochu zmatečné, takže z trochou bloudění se dostáváme k naší lanovce těsně před časem ukončení provozu. Začíná trochu pršet. Byla to jen přeháňka a tak v Sofii už je hezky. Vidíme kozy, které se pasou okolo zaparkovaných aut mezi baráky, a pastevec je pozoruje. Jedna z nich asi chtěla odejet autem, protože se sápala po dveřích. Došli jsme k první autobusové zastávce a rozhodli jsme se improvizovat. Čekali jsme na první autobus a do něj nastoupili. Uvnitř jsem se zeptal pána, kde máme vystoupit, když chceme dojet k hlavnímu nádraží. Pán se zarazil, pak kamsi volal a pak nás poslal na konečnou (jméno zastávky si nepamatuji) a odtud jede autobus přímo k nádraží. Náš autobus byl okružní. Stále jel okolo Sofie po ulicích, které držely nadmořskou výšku a kopírova-
5
ROČNÍK
XXI.,
ČÍSLO
2
SPŠ strojnická a SOŠ prof. Švejcara, Plzeň
Klatovská 109 301 00 Plzeň
STRÁNKA
ly hory. Pod námi v údolí bylo centrum. Asi po 20 minutách jízdy neznámo kam jsme přijeli na široký bulvár s tramvajovým provozem a autobus změnil směr jízdy. Jezdily tu i trolejbusy. Vystoupili jsme podle pokynů a návazný spoj skutečně jel, ani jsme nemuseli čekat. Z nádraží jsme šli se zavazadly ubytovat. Hotel Chuzna byl opravdu „chuzna“. Nevábné pokoje, lednička ohřívající potraviny, proleželé vrzající matrace v posteli, sprchy vedle záchodové mísy v malém prostoru, kde se téměř při sprchování muselo stát na míse, plesnivé zdi a jiné a jiné divné věci. K dokonalosti chyběli snad jen švábi a štěnice. ©2016 pro školní zpravodaj
Telefon: 377 423 378 Fax: 377 422 640
E-mail:
[email protected] www. spstrplz.cz
POJĎ,
SYNU
ukážu ti místa kde uvázlo mé dětství nejprve tobě později tvému bratrovi ženo moje vyprav nás na cestu podzim nás ukryje zimu přeletíme a vrátíme se v den tvých narozenin
Jan Sojka
Zpravodaj připravuje J. Gruber (
[email protected]). Za obsah příspěvků odpovídají autoři. Toto číslo vyšlo v říjnu 2016.
6
