EVROPSKÁ KOMISE
V Bruselu dne 2.12.2016 COM(2016) 722 final
ZPRÁVA KOMISE EVROPSKÉMU PARLAMENTU A RADĚ hodnotící v souladu s čl. 23 odst. 1 směrnice 2011/36/EU o prevenci obchodování s lidmi, boji proti němu a o ochraně obětí, do jaké míry členské státy přijaly opatření nezbytná k dosažení souladu s touto směrnicí
CS
CS
1. ÚVOD Obchodování s lidmi je výslovně zakázáno podle čl. 5 odst. 3 Listiny základních práv Evropské unie. Rovněž je uvedeno v článku 83 Smlouvy o fungování Evropské unie ve výčtu mimořádně závažných trestných činů s přeshraničním rozměrem. Důležitým krokem v boji EU proti tomuto jevu bylo přijetí směrnice 2011/36/EU o prevenci obchodování s lidmi, boji proti němu a o ochraně obětí (dále jen „směrnice“), která nahradila předchozí právní nástroj EU o boji proti obchodování s lidmi, tedy rámcové rozhodnutí Rady 2002/629/SVV. Směrnice se vztahuje na všechny členské státy s výjimkou Dánska1. Směrnice vymezuje minimální normy, které se mají v celé Evropské unii uplatňovat při prevenci obchodování s lidmi, boji proti němu a při ochraně obětí, a stanoví definici obchodování s lidmi. Je založena na přístupu, který zohledňuje lidská práva, a hledisku rovnoprávnosti žen a mužů a snaží se posílit prevenci této trestné činnosti, ochranu jejích obětí a pomoc, která je jim poskytována. Směrnice se týká: i) trestněprávních opatření, vyšetřování a trestního stíhání (články 2 až 10); ii) opatření týkajících se pomoci obětem a podpory a ochrany obětí (články 11 až 17); iii) preventivních opatření, která umožňují snížit poptávku, zvyšují informovanost a podporují odbornou přípravu osob, u kterých existuje pravděpodobnost, že se dostanou do styku s oběťmi (článek 18); a iv) národních zpravodajů nebo obdobných mechanismů a koordinace (články 19 a 20). Směrnice rovněž obzvláště zohledňuje nejlepší zájmy dítěte a obsahuje ustanovení o poskytování pomoci, podpory a ochrany zvláště přizpůsobené potřebám dětí (články 13 až 16). Tato zpráva reaguje na požadavek podle čl. 23 odst. 1 směrnice, aby Komise předložila Evropskému parlamentu a Radě zprávu, ve které zhodnotí, do jaké míry členské státy přijaly opatření nezbytná k dosažení souladu se směrnicí, včetně popisu opatření uplatňovaných podle čl. 18 odst. 4. V samostatné zprávě jsou vyhodnoceny účinky stávajících vnitrostátních právních předpisů, které stanoví jako trestný čin využívání služeb, jež jsou předmětem vykořisťování v rámci obchodování s lidmi, na prevenci obchodování s lidmi2. Před datem provedení směrnice uspořádala Komise tři setkání se zástupci členských států, aby členským státům s prováděním pomohla a aby jim umožnila vyměnit si informace a osvědčené postupy a diskutovat o problémech, na něž při provádění směrnice narážejí. O směrnici se rovněž diskutovalo na různých setkáních sítě národních zpravodajů nebo obdobných mechanismů. Tato zpráva popisuje aktuální stav provádění směrnice v době vypracovávání zprávy a vychází z informací, které má Komise k dispozici, a jako taková nepředstavuje vyčerpávající analýzu stávajících vnitrostátních ustanovení. Nelze vyloučit další legislativní vývoj nebo existenci ustanovení, která Komisi nebyla oznámena. Proto tato zpráva nebrání Komisi v tom, aby si od členských států v případě potřeby prostřednictvím dvoustranných styků vyžádala dodatečné informace. 2. STAV PROVÁDĚNÍ A OPATŘENÍ PŘIJATÁ ČLENSKÝMI STÁTY
V této zprávě se „členskými státy“ rozumějí členské státy vázané směrnicí. Zpráva Komise Evropskému parlamentu a Radě hodnotící v souladu s čl. 23 odst. 2 směrnice 2011/36/EU účinky stávajících vnitrostátních právních předpisů, které stanoví jako trestný čin využívání služeb, jež jsou předmětem vykořisťování v rámci obchodování s lidmi, na prevenci obchodování s lidmi, COM(2016) 719. 1 2
2
Členské státy měly povinnost provést směrnici do 6. dubna 2013. V květnu 2013 zaslala Komise výzvy 13 členským státům, které jí nesdělily prováděcí opatření, jimiž měly dokončit provádění směrnice, čímž s nimi zahájila řízení o nesplnění povinnosti. V případě 4 z těchto řízení o nesplnění povinnosti Komise dotčeným členským státům zaslala odůvodněné stanovisko. Všechny členské státy, které jsou vázány směrnicí, již svá prováděcí opatření Komisi sdělily3. Vzhledem k tomu, že Německo oznámilo svá prováděcí opatření pozdě, nemohla Komise posouzení uvedených opatření dokončit. Zpráva proto neobsahuje zjištění, která vyplývají z posouzení uvedených opatření. Vzhledem k obsáhlé a komplexní povaze směrnice, která se vztahuje na různé oblasti vnitrostátních právních předpisů, se většina členských států rozhodla, že ji provede prostřednictvím řady různorodých aktů, které lze rozdělit do pěti hlavních oblastí: trestní zákoníky; zvláštní akty týkající se boje proti obchodování s lidmi; zákony, které chrání oběti trestných činů; akty, kterými se stanoví opatření na ochranu dětí; a právní předpisy, které upravují vstup a pobyt státních příslušníků třetích zemí. Tato zpráva posuzuje provedení směrnice do vnitrostátních právních předpisů, aniž by se zabývala jejím uplatňováním. 2.1
Trestněprávní opatření, vyšetřování a trestní stíhání (články 2 až 10)
2.1.1
Trestné činy související s obchodováním s lidmi (článek 2)
Článek 2 stanoví společnou definici obchodování s lidmi a vymezuje druhy úmyslného jednání, které představuje trestný čin obchodování s lidmi. Všechny členské státy přijaly ustanovení, jimiž obchodování s lidmi zařazují mezi trestné činy. Definice trestného činu stanovená v čl. 2 odst. 1 sestává ze tří základních složek (jednání, způsob a účel). Téměř všechny členské státy do definice trestného činu výslovně začlenily jednání spočívající v najímání, převozu, převodu, ukrývání nebo příjmu osob. Některé členské státy se výslovně nezmiňují o „výměně“ a „předání kontroly“ (BG, CZ, EE, FR, IT, LV, NL, AT, PL, PT, RO, SI, SK, SE). Tato dvě jednání jsou obecně zahrnuta do jiných dvou jednání, např. „najímání osob“4. Pokud jde o způsob, všechny členské státy do definice zahrnuly použití hrozeb, síly a jiných forem nátlaku, jakož i zneužití zranitelného postavení. Určité způsoby (únos, podvod, klam, poskytnutí či obdržení platby či výhod nebo zneužití moci) však řada členských států5 do definice výslovně nezačlenila. Zranitelné postavení, které směrnice v čl. 2 odst. 2 definuje jako situaci, v níž dotčená osoba nemá jinou skutečnou nebo přijatelnou možnost, než podvolit se zneužívání, řeší členské státy různými způsoby.
Ke dni, kdy byla dokončena práce na této zprávě. SI do definice nezahrnulo „najímání“ a Spojené království (Anglie/Wales a Severní Irsko) se zmiňuje o „zařízení či usnadnění cesty pro jinou osobu“. 5 Např. v CZ, EE, FR, LV, HU, FI a UK (Anglie/Wales, Severní Irsko a Skotsko) neexistuje žádná výslovná zmínka o „únosu a podvodu“. ES a IT podle všeho nezačlenily do definice „únos“; LT a SI se nezmiňují o „podvodu“; AT se nezmiňuje o „klamu“ a „únosu“; EE, HU, SI a UK (Anglie/Wales, Severní Irsko a Skotsko) se nezmiňují o „poskytnutí či obdržení platby či výhod“ a UK (Anglie/Wales, Severní Irsko a Skotsko) se nezmiňuje o „zneužití moci“. 3 4
3
V čl. 2 odst. 3 se stanoví, že vykořisťování zahrnuje přinejmenším zneužívání prostituce jiných osob nebo jiné formy pohlavního vykořisťování, nucenou práci či služby, včetně žebrání, otroctví či praktik podobných otroctví, nevolnictví nebo využívání jiných osob k trestné činnosti či odebrání lidských orgánů. Některé členské státy (BG, ES, FR, CY, LT, LU, MT, NL, PT, SK, SE a UK (Gibraltar)) tyto formy vykořisťování výslovně zmiňují, v jiných členských státech se na některé z uvedených minimálních forem výslovně neodkazuje6. V SE jsou nicméně chybějící prvky pokryty širším zastřešujícím ustanovením7. Jelikož členské státy mohou jít nad rámec minimální definice, zmiňují se některé z nich o dodatečných formách vykořisťování, např. vykořisťování pro účely adopce (CY), výrobě pornografických děl (CZ), nuceném sňatku (ES, HR a SK). Podle čl. 2 odst. 4 je souhlas oběti obchodování s lidmi nepodstatný, pokud bylo použito kteréhokoli ze způsobů uvedených v čl. 2 odst. 1. Většina členských států toto ustanovení ve vnitrostátních právních předpisech zohledňuje; některé členské státy jej však zohlednily pouze prostřednictvím obecných právních zásad nebo v judikatuře. V případě DE, LV a NL, AT nelze na základě daných informací určit, zda je ustanovení čl. 2 odst. 4 v jejich vnitrostátním právu zohledněno. Ustanovení čl. 2 odst. 5 vyžaduje, aby bylo obchodování s dětmi trestným činem i tehdy, nebylo-li použito žádného ze způsobů uvedených v čl. 2 odst. 1. Tento požadavek zohledňují téměř všechny členské státy, v případě EL a CY nejsou dané informace jednoznačné. V čl. 2 odst. 6 se stanoví, že pro účely směrnice se „dítětem“ rozumí osoba mladší 18 let. Některé členské státy podle všeho neposkytují pomoc a ochranu všem dětem do věku 18 let8. 2.1.2
Návod, pomoc a účastenství a pokus (článek 3)
Článek 3 ukládá členským státům povinnost zajistit, aby návod k obchodování s lidmi, pomoc při něm a účastenství na něm či pokus o ně byly trestné. Všechny členské státy mají ve svém vnitrostátním právu odpovídající prováděcí opatření. 2.1.3
Sankce (článek 4)
Článek 4 stanoví minimální výši horní hranice trestu, která by se měla uložit za trestný čin obchodování s lidmi, a stanoví řadu přitěžujících okolností, které horní hranici trestu zvyšují. Téměř všechny členské státy v souladu s čl. 4 odst. 1 stanovily, že za trestný čin lze uložit sankce s horní hranicí trestu odnětí svobody ve výši nejméně pěti let. BE, HU, AT se rozhodly pro sankce s horní hranicí trestu ve výši 5 let. Všechny ostatní členské státy podle všeho uplatňují přísnější sankce, jejichž horní hranice se pohybuje v rozmezí od 6 do 20 let. Příklady, kdy nejsou některé formy vykořisťování výslovně zmíněny ve vnitrostátním právu: žebrání (CZ, FI, HR, LV, SI a UK (Anglie/Wales, Severní Irsko a Skotsko)); otroctví a praktiky podobné otroctví (AT, BE, EL a IT); využívání jiných osob k trestné činnosti (EL, PL, RO, FI a UK (Anglie/Wales, Severní Irsko a Skotsko)), odebrání lidských orgánů (AT, SE). 7 V SE se na žebrání, otroctví, praktiky podobné otroctví, nevolnictví, využívání jiných osob k trestné činnosti a odebrání lidských orgánů vztahuje zastřešující ustanovení. 8 Viz body 2.2.4 a 2.2.5. 6
4
Ustanovení čl. 4 odst. 2 a 3 obsahují výčet přitěžujících okolností, při nichž jsou ukládány vyšší sankce s horní hranicí trestu odnětí svobody ve výši nejméně deseti let (pokud trestný čin: byl spáchán na oběti, která je zvlášť zranitelná; byl spáchán v rámci zločinného spolčení; úmyslně nebo v důsledku hrubé nedbalosti ohrozil život oběti; byl spáchán za užití hrubého násilí nebo jím byla oběti způsobena zvláště závažná újma; byl spáchán veřejnými činiteli při výkonu jejich povinností). Většina členských států provedla uvedená ustanovení do svých vnitrostátních právních předpisů. Informace týkající se BG, DE, ES a HU ohledně začlenění přitěžujících okolností nebo neuložení sankce s horní hranicí trestu odnětí svobody ve výši nejméně deseti let nejsou jednoznačné. V čl. 4 odst. 4 se stanoví, že úrovně sankcí za pomoc při obchodování s lidmi a účastenství na něm, návod k němu či pokus o ně musejí být účinné, přiměřené a odrazující a v jejich důsledku může dojít k předání. Všechny členské státy tato ustanovení provedly. Pokud jde o úrovně sankcí, členské státy trestají osoby, které napomáhají trestné činnosti, účastní se jí, navádějí k ní a pokoušejí se ji páchat, buď stejně dlouhým odnětím svobody jako hlavního pachatele, přičemž připouští zmírnění úrovně sankcí, nebo specifickou úrovní sankcí. Předání za trestný čin uvedený v článku 3 je možné ve všech členských státech. 2.1.4
Odpovědnost právnických osob (článek 5)
Podle článku 5 musí členské státy zajistit, aby právnické osoby mohly být činěny odpovědnými za trestné činy uvedené v článcích 2 a 3, a upřesňuje postavení nebo způsobilost pachatele ve vztahu k právnické osobě, které jsou důvodem ke vzniku odpovědnosti právnické osoby. Všechny členské státy zavedly trestní či správní odpovědnost právnických osob za různé druhy způsobilosti či postavení pachatele, které jsou důvodem ke vzniku odpovědnosti. Některé členské státy (LT, MT a UK (Skotsko)) zavedly zvláštní ustanovení, která se zabývají odpovědností právnických osob za trestné činy obchodování s lidmi, zatímco všechny ostatní státy spoléhají na obecná ustanovení o odpovědnosti právnických osob, která se vztahují na trestné činy. Všechny členské státy zavedly odpovědnost právnických osob v souladu s čl. 5 odst. 1 písm. a) až c); EL, CY, LT, MT, PL a SK tuto odpovědnost provedly doslovně. Ustanovení čl. 5 odst. 2 vyžaduje, aby členské státy zavedly odpovědnost právnických osob v případech, kdy k trestným činům uvedeným v článcích 2 a 3 došlo kvůli nedostatku dohledu nebo kontroly ze strany osoby, která je v některém z postavení uvedených v čl. 5 odst. 1 písm. a) až c). Takováto odpovědnost je výslovně stanovena ve všech členských státech kromě LU, u kterého posouzení není jednoznačné. Všechny členské státy zohledňují čl. 5 odst. 3, který vyžaduje, aby odpovědnost právnické osoby nevylučovala trestní stíhání fyzických osob za stejný trestný čin. Podle čl. 5 odst. 4 jsou z pojmu „právnická osoba“ vyloučeny státy nebo veřejné subjekty při výkonu státní moci a veřejné mezinárodní organizace. Na základě dostupných informací takové veřejné subjekty nebo organizace nezačlenil do definice pojmu „právnická osoba“ (nebo podobných pojmů použitelných podle příslušného vnitrostátního práva) žádný členský stát. 5
2.1.5
Sankce vůči právnickým osobám (článek 6)
Článek 6 stanoví povinnost členských států zavést účinné, přiměřené a odrazující sankce vůči právnickým osobám, které jsou odpovědné podle článku 5. Členské státy zavedly správní a trestní sankce, které se výslovně vztahují na právnické osoby. Nejnižší a nejvyšší pokuty se v jednotlivých členských státech různí. Článek 6 také stanoví, že členské státy mohou určit i jiné nepovinné sankce. Na základě dostupných informací se většina členských států9 kromě DE, IE a UK rozhodla, že zavede alespoň jednu další sankci. 2.1.6
Zajištění a konfiskace (článek 7)
Podle článku 7 musejí členské státy zajistit, aby jejich příslušné orgány byly oprávněny zajistit a konfiskovat nástroje použité ke spáchání trestných činů uvedených v článcích 2 a 3 a výnosy z nich. Všechny členské státy zavedly vnitrostátní opatření, kterými uvedené ustanovení provádějí. Některé členské státy (BE, EL, ES, FR, CY a UK (Anglie/Wales)) zavedly zvláštní ustanovení o zajištění a konfiskaci v souvislosti s trestným činem obchodování s lidmi, ostatní členské státy se podle všeho spoléhají na obecná pravidla týkající se zajištění a konfiskace podle trestního práva, která se vztahují na všechny trestné činy včetně obchodování s lidmi. 2.1.7
Nezahájení trestního stíhání obětí nebo neukládání trestů obětem (článek 8)
Článek 8 stanoví povinnost, aby členské státy přijaly opatření nezbytná k zajištění toho, aby příslušné vnitrostátní orgány měly pravomoc trestně nestíhat oběti obchodování s lidmi nebo jim neukládat tresty za jejich účast na trestné činnosti, kterou byly přinuceny spáchat v přímém důsledku toho, že byly oběťmi takovéhoto trestného činu. Směrnice ponechává na rozhodnutí příslušných orgánů, jak budou možnost trestně nestíhat či neukládat tresty regulovat na vnitrostátní úrovni. Členské státy přijaly opatření různé povahy, aby tuto možnost svým vnitrostátním orgánům zaručily. Některé členské státy (BG, EL, ES, CY, LV, LT, LU, MT, NL, RO, SK a UK) se výslovně zmiňují o nestíhání obětí obchodování s lidmi, jiné stanoví, že nebudou stíhány osoby, které byly přinuceny spáchat trestný čin, bylo jim vyhrožováno nebo byly jinou formou nátlaku donuceny spáchat trestný čin (HU, IT, PL, PT, SE a SI). Informace u CZ a HR nejsou jednoznačné.
: Příklady: zbavení oprávnění pobírat veřejné výhody nebo podpory (BE, CZ, EL, ES, HR, IT, CY, HU, MT, PL, PT); dočasný nebo trvalý zákaz provozování obchodní činnosti (BE, CZ, EL, ES, FR, HR, IT, CY, HU, MT, LT, LV, AT, PL, PT, RO, SI, SE); uložení soudního dohledu (CY, ES, FR, IT, MT, PT a RO); likvidace rozhodnutím soudu (BE, EL, ES, FR, HR, CY, HU, LT, LU, MT, NL, PT, RO, SI); dočasné nebo trvalé uzavření provozoven použitých ke spáchání trestného činu (BE, ES, FR, LT, LU, CY, MT, PT a RO). Kromě pokut a výše uvedených nepovinných sankcí se některé členské státy (BE, CZ, FR, PT a RO) rozhodly zavést dodatečné sankce spočívající ve zveřejnění či vystavení rozhodnutí nebo rozsudku, jimiž byla právnická osoba shledána vinnou z trestného činu. 9
6
2.1.8
Vyšetřování a trestní stíhání (článek 9)
Článek 9, který stanoví opatření v oblasti vyšetřování a trestního stíhání obchodování s lidmi, byl proveden ve většině členských států. Pokud jde o odstavec 1, všechny členské státy stanoví, že se k zahájení relevantního vyšetřování nevyžaduje podání stížnosti, a že pokud oběť svou výpověď odvolá, nemá to vliv na pokračování vyšetřování či trestního stíhání. V odstavci 2 je stanovena povinnost, aby členské státy přijaly opatření nezbytná k tomu, aby bylo možné stíhat obchodování s lidmi dostatečně dlouhou dobu poté, co oběť dosáhla zletilosti. Většina členských států má takové ustanovení zavedeno, v případě IE a HR nejsou dostupné informace jednoznačné. Všechny členské státy stanovily opatření pro vyškolení osob / služeb odpovědných za vyšetřování nebo stíhání trestných činů obchodování s lidmi v souladu s čl. 9 odst. 3, a to buď formou právních ustanovení, nebo v rámci právně nezávazných opatření, např. v národních akčních plánech, strategiích či programech. Na závěr nutno konstatovat, že všechny členské státy přijaly opatření, aby zajistily, že osoby, útvary a služby odpovědné za vyšetřování nebo stíhání trestného činu obchodování s lidmi mají k dispozici účinné prostředky vyšetřování (čl. 9 odst. 4). Prostředky vyšetřování stanovené v členských státech zahrnují odposlech (BE, BG, DE, EE, EL, FI, HR, IT, MT, NL, AT, PL, RO, SI, SE a UK10; tajné sledování (BE, BG, CZ, EE, EL, ES, FI, FR HR, IT, LU, HU, NL, AT, PL, PT, RO, SI, SK a UK11; monitorování bankovních účtů a jiné finanční vyšetřování (BE, FR, HR, HU, IT, AT, PL, PT, RO, SI, FI a UK); a elektronické sledování či podobná opatření (BE, BG, CZ, DE, EL, FR, HR, HU, NL, AT, PL, PT, RO, SI, SE a UK). 2.1.9
Soudní příslušnost (článek 10)
Ustanovení čl. 10 odst. 1 se zmiňuje o situacích, v nichž musejí členské státy stanovit svoji soudní příslušnost ve vztahu k trestným činům uvedeným v článcích 2 a 3. V čl. 10 odst. 2 je uvedena řada volitelných odůvodnění pro stanovení soudní příslušnosti, které se členské státy mohou mimo jiné rozhodnout přijmout. Ustanovení čl. 10 odst. 3 se zmiňuje o stíhání trestných činů uvedených v článcích 2 a 3 a spáchaných mimo území dotčeného členského státu a stanoví, že „každý členský stát přijme, pokud jde o případy uvedené v odst. 1 písm. b), a může přijmout, pokud jde o případy uvedené v odstavci 2, nezbytná opatření, aby zajistil, že jeho soudní příslušnost nepodléhá ani jedné z těchto podmínek: a) jednání je trestným činem v místě, v němž bylo spácháno; nebo b) trestní stíhání může být zahájeno pouze na základě ohlášení učiněného obětí v místě, kde byl trestný čin spáchán, nebo na základě oznámení státu, na jehož území byl trestný čin spáchán.“
10 11
Anglie/Wales, Severní Irsko a Skotsko Anglie/Wales, Severní Irsko a Skotsko
7
Ustanovení čl. 10 odst. 1 písm. a) zavazuje členské státy, aby přijaly opatření nezbytná ke stanovení své soudní příslušnosti, pokud byl daný trestný čin spáchán zcela nebo částečně na jejich území. Toto ustanovení provedly všechny členské státy; v případě HR, CY, LV a SI však není jasné, zda je soudní příslušnost stanovena také v případě, že byl trestný čin spáchán částečně na jejich území. Podle čl. 10 odst. 1 písm. b) musejí členské státy přijmout opatření nezbytná ke stanovení své soudní příslušnosti, je-li pachatel jejich státním příslušníkem. Všechny členské státy přijaly opatření k provedení tohoto ustanovení. Ustanovení čl. 10 odst. 2 písm. a) až c) vymezují některá volitelná odůvodnění pro stanovení soudní příslušnosti a většina členských států alespoň jedno z nich přijala. V případě BG, DE a FR nebyla zjištěna žádná volitelná odůvodnění pro stanovení soudní příslušnosti. Pokud jde o čl. 10 odst. 3 písm. a), většina členských států provedla toto ustanovení do svých vnitrostátních právních předpisů a nezavedla takový požadavek při určování soudní příslušnosti podle čl. 10 odst. 1. V EE, NL, PT a RO je však soudní příslušnost (podle čl. 10 odst. 1 písm. b)) stanovena pouze v případě, že je trestný čin trestným činem v místě, kde byl spáchán. Pokud jde o čl. 10 odst. 3 písm. b), který stanoví, že soudní příslušnost založená na zásadách teritoriality a aktivní personality nepodléhá požadavku, aby bylo možné zahájit trestní stíhání pouze na základě ohlášení učiněného obětí v místě, kde byl trestný čin spáchán, nebo na základě oznámení státu, na jehož území byl trestný čin spáchán, žádný z členských států takovýto požadavek nezavedl. Pokud jde o povinné odůvodnění soudní příslušnosti podle čl. 10 odst. 1, všechny členské státy tudíž směrnici provedly. 2.2 Opatření na pomoc a podporu obětem a na jejich ochranu 2.2.1
Pomoc a podpora poskytovaná obětem obchodování s lidmi (článek 11)
Článek 11 stanoví řadu povinností souvisejících s pomocí a podporou poskytovanou obětem obchodování s lidmi včetně opatření, jak tyto osoby rozpoznat. Nezbytná opatření požadovaná uvedeným článkem bývají často začleněna nejen do legislativních aktů, ale také do národních akčních plánů, strategií a programů. Většina členských států provedla různá ustanovení článku, ačkoli některé otázky týkající se provádění odstavců 2 a 7 vyžadují větší pozornost. Pokud jde o čl. 11 odst. 2, pouze polovina členských států jasně vyžaduje, aby byla pomoc a podpora poskytována, jakmile příslušné orgány mají důvodnou domněnku nasvědčujících tomu, že se uvedená osoba stala obětí obchodování s lidmi (BG, EE, ES, FR, CY, IE, LT, LU, NL, RO, SK, FI a UK). Některé členské státy provedly čl. 11 odst. 2 také tím, že odkazují na seznam ukazatelů, které umožňují rozpoznat osobu jako oběť na základě „oprávněných důvodů“ (BG, LT, LU a RO). Klíčovým aspektem směrnice stanoveným v čl. 11 odst. 3 je požadavek, aby členské státy zajistily, aby pomoc a podpora oběti nebyla podmíněna její ochotou spolupracovat při 8
vyšetřování trestného činu, trestním stíhání nebo soudním řízení. Členské státy přijaly opatření k provedení tohoto ustanovení, které se téměř doslovně odráží v právních předpisech CY, MT a UK (Gibraltar, Skotsko a Severní Irsko). Na základě informací, které jsou k dispozici o BE, nelze jednoznačně určit, zda jsou ustanovení o bezpodmínečném poskytování pomoci a podpory k dispozici a zda se vztahují na všechny oběti bez ohledu na jejich státní příslušnost. V případě SK se zdá, že pokud není přítomnost oběti nutná pro účely trestního řízení, lze oběť z programu pomoci vyřadit. Ve většině případů vnitrostátní právo neobsahuje podmínku, aby byla oběť ochotna spolupracovat při vyšetřování trestného činu (AT, BG, CZ, EL, FI, HR, HU, IT, LT, LU, LV, NL, PL, PT, SE, SI a UK (Anglie/Wales)). Některé členské státy, např. EE, ES, FR, IE, CY, MT, RO a UK (Skotsko, Severní Irsko a Gibraltar), jasně stanoví, že ochota spolupracovat není nutná k tomu, aby byla obětem poskytnuta pomoc. Ve většině vnitrostátních opatření bylo provádění doloženo také pravidly, jimiž se provádí směrnice 2004/81/ES ve vztahu k obětem, které jsou státními příslušníky třetích zemí12. V souladu s čl. 11 odst. 4 zavedly členské státy ve spolupráci s příslušnými podpůrnými organizacemi mechanismy různé povahy13, aby včas rozpoznaly oběti a mohly jim poskytnout pomoc a podporu. Minimální požadavky čl. 11 odst. 5 ohledně opatření týkajících se pomoci a podpory pro oběti jsou zohledněny různými způsoby, např. tím, že je ustanovení směrnice doslovně začleněno do vnitrostátních právních předpisů (CY, MT, UK (Gibraltar)) nebo je formulováno rozptýleně v ustanoveních různých aktů (BE, BG, EL, ES, FR, HU, IT, LV, LT, NL, AT, PL, PT, RO, SI a SK) nebo prostřednictvím zastřešujících ustanovení, která zaručují jinou formu pomoci (BG, ES, HR, RO). Vnitrostátní přístupy k zajištění toho, aby byly pomoc a podpora poskytovány na konsensuálním a informovaném základě, se různí. Ustanovení čl. 11 odst. 6 o informacích, které mají být poskytovány v rámci pomoci a podpory, se odrážejí ve vnitrostátních právních předpisech většiny členských států (BG, CY, CZ, EE, EL, ES, FR, HR, LT, LU, MT, AT, PL, PT, RO, SK, FI a UK). Na základě Směrnice Rady 2004/81/ES ze dne 29. dubna 2004 o povolení k pobytu vydávaném státním příslušníkům třetích zemí, kteří jsou oběťmi obchodování s lidmi nebo obdrželi pomoc k nedovolenému přistěhovalectví a kteří spolupracují s příslušnými orgány, Úř. věst. L 261, 6.8.2004, s. 19. 12
Pokud jde o čl. 11 odst. 4, většina členských států zvážila pro účely rozpoznání obětí obchodování s lidmi možnost spolupráce státních příslušných orgánů, místních veřejných subjektů a soukromých subjektů, např. nevládních organizací, útulků nebo jiných sdružení, která jsou státem uznávána a registrována a která se pravděpodobně dostanou do styku s oběťmi. Vnitrostátní prováděcí opatření zpravidla zdůrazňují povinnost veřejných orgánů hlásit situace, při nichž dochází k obchodování s lidmi, přičemž je třeba mít na paměti, že takové situace může ohlásit kdokoli. Posílení proaktivní a včasné identifikace oběti a rychlé poskytnutí informací a pomoci obětem představují hlavní cíle národních akčních plánů, strategií a programů. Tyto plány, strategie a programy často obsahují pokyny k postupům rozpoznání obětí. Postup rozpoznání je zpravidla rozdělen do několika fází. Vnitrostátní nástroje BG, FR, LU, CY, MT a SI se konkrétně odvolávají na seznam ukazatelů pro účely rozpoznání obětí. Některé vnitrostátní mechanismy rovněž zahrnují tvorbu příruček, pokynů a doporučení pro účely identifikace obětí (CZ, EE, ES, LV, LT, CY, MT, SI, SE). Mechanismus zavedený v právu BE se vztahuje pouze na oběti, které nejsou belgickými státními příslušníky. 13
9
dostupných informací posledně jmenované skutečnosti nezaručují, že jsou obětem poskytovány informace, které se týkají lhůty na rozmyšlenou a zotavenou podle směrnice 2004/81/ES, jakož i možnosti poskytnutí mezinárodní ochrany a postavení uprchlíka podle směrnice 2004/83/ES a směrnice 2005/85/ES. Kromě CY, MT a UK (Gibraltar), kde je tento požadavek proveden téměř doslovně, je převážně odvozován ze souboru ustanovení o postupech udělení povolení k pobytu státním příslušníkům třetích zemí. Nejčastěji vnitrostátní opatření stanoví povinnost informovat cizince obecně, a nikoli konkrétně oběti obchodování s lidmi. Na základě informací, které byly předloženy Komisi, je poskytování informací o lhůtě na rozmyšlenou jasně stanoveno v EE, ES, FI, FR, IE, CY, LT, LU, MT, PT, SK a UK (Gibraltar). Požadavek směrnice ohledně informací o mezinárodní ochraně a postavení uprchlíka je jasně stanoven v BG, EE, IT, CY, MT, PL, SK a UK (Gibraltar). BG a SK se konkrétně zabývají obětmi obchodování s lidmi. Poskytování informací o mezinárodní ochraně v HU, IE, NL a SE, o lhůtě na rozmyšlenou v IT nebo obou druhů informací v BE, LV a SI může vyžadovat důkladnější prozkoumání. Členské státy použily k provedení čl. 11 odst. 6 právní předpisy (EE, EL, FI, HU, IT, CY, LV, LT, LU, MT, NL, PL, PT, RO, SK a SE) nebo právní předpisy doplněné právně nezávaznými opatřeními (BE, BG, CZ, ES, FR, IE, HR, AT, SI a UK). Kromě toho je v některých členských státech požadavek směrnice přítomen v aktech, které se konkrétně zabývají obchodováním s lidmi (CY), aktech s obecnou působností (EE, EL, HU, IT, AT, PL, PT, SE) nebo v obou typech aktů (BE, BG, CZ, ES, FR, IE, HR, LV, LT, LU, MT NL, RO, SK, FI). Je třeba důkladněji prozkoumat provádění čl. 11 odst. 7, který vyžaduje, aby členské státy poskytovaly pomoc obětem se zvláštními potřebami, pokud tyto potřeby souvisejí s těhotenstvím, jejich zdravotním stavem, zdravotním postižením, duševní či psychickou poruchou těchto obětí nebo závažnou formou psychologického, fyzického nebo sexuálního násilí, které utrpěly. Na základě dostupných informací byly v souvislosti s prováděním tohoto požadavku zaznamenány odlišnosti. 2.2.2 Ochrana obětí obchodování s lidmi při vyšetřování trestných činů a trestním řízení (článek 12) Článek 12 stanoví řadu opatření na ochranu obětí obchodování s lidmi při vyšetřování trestných činů a trestním řízení. Ačkoli byl článek ve většině členských států proveden, některé otázky týkající se provádění, které jsou uvedeny v odstavcích 2 a 4 uvedeného článku, vyžadují větší pozornost. Ustanovení článku 12 byla provedena především ve vnitrostátních předpisech trestního práva procesního, některé členské státy je začlenily do zvláštních aktů, které se zabývají obchodováním s lidmi (EL, LU, CY, NL, RO, SK, FI a UK), nebo do aktů o ochraně obětí trestných činů (CZ, ES a PT).
10
Jak vyžaduje čl. 12 odst. 1, všechny členské státy14 zaručují, že se opatření na ochranu obětí, která jsou stanovena v jejich právních předpisech, uplatňují spolu s právy stanovenými v rámcovém rozhodnutí 2001/220/SVV, v současnosti ve směrnici 2012/29/EU15. Ustanovení čl. 12 odst. 2, které od členských států vyžaduje, aby zajistily, že oběti obchodování s lidmi mají neprodleně přístup k právnímu poradenství a k právnímu zastoupení, a to mimo jiné za účelem uplatňování nároku na odškodnění, a že v případě, že oběť nemá dostatečné finanční prostředky, je právní poradenství a právní zastoupení poskytováno bezplatně, se odráží ve vnitrostátních právních předpisech většiny členských států (BG, CZ, EE, EL, ES, FR, HR, CY, LV, LT, MT, AT, PT, SI, SK, FI, SE a UK). Většina členských států stanoví možnost bezplatné právní pomoci v případech, kdy oběť nemá dostatečné finanční prostředky. EL, HR, LV a SE jdou ještě dále, neboť takováto pomoc je poskytována bezplatně bez ohledu na to, jaké má oběť prostředky. Pokud jde o „neprodlené“ poskytování právního zastoupení a právního poradenství, výslovně tuto podmínku ve svých právních předpisech odráží EE, ES, MT a UK (Gibraltar). Kromě toho, pokud jde o rozsah přístupu k právnímu zastoupení, informace o IT a LU nejsou jednoznačné a mohly by vyžadovat další přezkoumání. Pokud jde o čl. 12 odst. 3, všechny členské státy zajišťují, aby obětem obchodování s lidmi byla na základě individuálního posouzení rizika poskytnuta náležitá ochrana, mimo jiné tím, že oběti mají přístup k programům na ochranu svědků. Odstavec 4 vymezuje řadu postupů a situací, jimž je třeba se při vyšetřování trestných činů a při trestním řízení vyhnout, jde např. o zbytečně opakované výslechy, vizuální kontakt mezi oběťmi a obžalovanými, o to, aby oběť vypovídala při veřejném soudním jednání, a o zbytečné dotazy na soukromý život. Většina členských států přijala opatření, aby toto ustanovení provedla, avšak vzhledem k tomu, že se vnitrostátní právní předpisy na některé postupy výslovně nevztahují, bude možná nutné, aby Komise praktické provádění tohoto ustanovení důkladněji prozkoumala. 2.2.3 Obecná ustanovení o opatřeních na pomoc dětským obětem obchodování s lidmi, na jejich podporu a ochranu (článek 13) Článek 13 stanoví, že dětským obětem obchodování s lidmi je poskytována zvláštní pomoc, podpora a ochrana a že je přitom zohledněn nejlepší zájem dítěte. Většina členských států již většinu těchto ustanovení provedla. Důležitou zásadou, která je ve směrnici stanovena, je předpoklad, že jde o dítě. V LT, IT, BE, CZ, FI, FR, HU, IE, LV, NL, AT, PL, RO, SE a SI však vyvstává řada otázek v souvislosti s prováděním odstavce 2, který stanoví, že by pomoc, podpora a ochrana měly být poskytovány také obětem, jejichž věk není znám, u nichž se však lze důvodně domnívat, že jsou dětmi.
CZ, PT a UK (Gibraltar), které provedly čl. 12 odst. 1 doslovně. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/29/EU ze dne 25. října 2012, kterou se zavádí minimální pravidla pro práva, podporu a ochranu obětí trestného činu a kterou se nahrazuje rámcové rozhodnutí Rady 2001/220/SVV, Úř. věst. L 315, 14.11.2012, s. 57–73. 14 15
11
2.2.4
Pomoc dětským obětem a jejich podpora (článek 14)
Článek 14 vyžaduje, aby členské státy přijaly zvláštní opatření v oblasti pomoci a podpory, která jsou přizpůsobena potřebám dětí, které se staly oběťmi obchodování s lidmi. Většina členských států (BG, CZ, EE, ES, FR, CY, HU, LT, PT, RO, SK a UK) činí obecný odkaz na opatření pro poskytování pomoci a podpory, která pokrývají poradenství a sociální podporu, jakož i přístup k zdravotnickým službám a odpovídající formu ubytování. Jiné státy (HR, IT, LU, AT a SI) se zmiňují o zvláštních opatřeních v oblasti psychologické a lékařské pomoci, zařazení do systému sociálního zabezpečení (HR), poskytování povolení k přechodnému pobytu (SI) a zřizování skupin na ochranu dětí v nemocnicích (AT). Tato opatření v oblasti pomoci a podpory by měla být poskytována dětské oběti po individuálním posouzení. Opatření v oblasti pomoci a podpory nabízená některými členskými státy (BE, EL, LV a PL) se vztahují na všechny oběti. Je obtížné posoudit, zda se tento přístup dostatečně zabývá zvláštními potřebami dětských obětí včetně přístupu dětských obětí nebo dětí obětí ke vzdělání, a Komise tuto otázku důkladněji prozkoumá. Podle čl. 14 odst. 1 by tato opatření měla dítěti pomoci a podpořit je „krátkodobě i dlouhodobě“: pouze FR se výslovně zmiňuje o době trvání opatření v oblasti pomoci, zatímco jiné členské státy podle všeho poskytují tato opatření po „přiměřenou dobu“, aniž by upřesnily přesný časový rámec. Podle čl. 14 odst. 2 by měl být pro dětskou oběť obchodování s lidmi ustanoven opatrovník nebo zástupce, a to od okamžiku, kdy je dítě příslušnými orgány identifikováno, pokud osoby, které mají za dítě rodičovskou zodpovědnost, nemohou z důvodu střetu zájmů prosazovat nejlepší zájem dítěte. Toto ustanovení zohledňují všechny členské státy: několik členských států (CY, NL a UK) přijalo za tímto účelem zvláštní opatření, ostatní zajišťují ustanovení prostřednictvím obecných předpisů. Podle čl. 14 odst. 3 by členské státy měly v případech, kdy je to vhodné a možné, poskytovat pomoc a podporu také rodině dětské oběti obchodování s lidmi, která žije na území dotyčného členského státu. Zvláštní opatření určená rodině dětské oběti přijala polovina členských států (BG, ES, CY, LT, LU, MT, PL, PT, SI, SK, FI, SE a UK)16. 2.2.5 Ochrana dětských obětí obchodování s lidmi při vyšetřování trestných činů a trestním řízení (článek 15) Článek 15 stanoví, že členské státy musejí přijmout řadu opatření na ochranu dětských obětí obchodování s lidmi při vyšetřování trestných činů a trestním řízení. Všechny vnitrostátní právní předpisy podle všeho obsahují ustanovení, která odpovídají čl. 15 odst. 1 a která mají zaručit, že při vyšetřování trestných činů a trestním řízení je dětské oběti obchodování s lidmi 16
Druhy opatření se v jednotlivých členských státech liší. Zahrnují přístup k sociálním službám (BG, LT, PL a SK), pomoc při výchově dítěte tím, že je rodinám poskytnut nezbytný přístup ke službám (FI a UK (Anglie/Wales, Severní Irsko a Skotsko)), poskytování informací, právního zastoupení, jakož i rodinné podpory a případně finanční pomoci (PT), přístup ke stejnému druhu informací, jako má oběť (CY), psychologickou a sociální pomoc a podporu při vzdělávání (LU a MT) nebo podporu a pomoc (SE).
12
ustanoven zástupce, jestliže osoby, které mají za dítě rodičovskou zodpovědnost, nesmějí z důvodu střetu zájmů dítě zastupovat. Právo dětské oběti obchodování s lidmi na právní poradenství a právní zastoupení, stanovené v odstavci 2, je zpravidla součástí obecných pravidel trestního a občanského práva, která se vztahují na všechny osoby včetně dospělých a dětí. Členské státy zohledňují zvláštní opatření na ochranu, která jsou uvedena v čl. 15 odst. 3 písm. a) až f), převážně prostřednictvím obecných ustanovení předpisů trestního práva procesního nebo aktů, které mají chránit obecně všechny oběti trestných činů. I když tedy v právních předpisech v oblasti trestního řádu existují obecná opatření a ustanovení o ochraně obětí trestných činů, zdá se, že chybějí zvláštní opatření na ochranu dětských obětí obchodování s lidmi. Zvláštní vnitrostátní opatření na ochranu dětských obětí obchodování s lidmi byla zjištěna v EL, CY, LV, NL, MT, RO a UK. Toto ustanovení může vyžadovat důkladnější prozkoumání, neboť některé členské státy podle všeho uplatňují všechna či jen některá opatření ochrany pouze na děti ve věku do 14 let (DE, EE, IE, LV, AT, RO) nebo 15 let (PL), zatímco čl. 2 odst. 6 směrnice stanoví, že dítětem je každá osoba mladší 18 let. V souladu s čl. 15 odst. 4 většina členských států zajišťuje, aby při vyšetřování trestného činu obchodování s lidmi mohly být ze všech výslechů dětských obětí nebo případně dítěte, které vystupuje jako svědek, pořízeny videozáznamy a aby tyto videozáznamy mohly být přijímány jako důkazy při soudním řízení17. Členské státy zohledňují toto ustanovení převážně ve svých předpisech trestního práva procesního. Pozornost vyžadují případy, kdy jsou ustanovení omezena věkem nezletilých osob. Ustanovení čl. 15 odst. 5, které od členských států vyžaduje, aby přijaly opatření nezbytná k zajištění toho, aby při soudním řízení mohlo být nařízeno přijetí zvláštních opatření na ochranu oběti, je zajištěno především prostřednictvím obecných předpisů trestního práva procesního. Většina členských států zaručuje, že výslech nezletilé oběti nebo svědka probíhá s vyloučením veřejnosti, v některých členských státech se však na vyloučení veřejnosti vztahují určité podmínky. Většina členských států obecně stanoví, že dětskou oběť lze vyslechnout v soudní síni, aniž by byla přítomna, zejména s využitím vhodných komunikačních technologií, ale v některých členských státech je tato možnost spjata s věkem nezletilé osoby18. 2.2.6 Pomoc, podpora a ochrana určené dětským obětem obchodování s lidmi bez doprovodu (článek 16) Článek 16 se týká dětských obětí obchodování s lidmi bez doprovodu a od členských států vyžaduje, aby jim poskytovaly opatření na pomoc, podporu a ochranu, která zohledňují jejich specifické potřeby. Taková opatření by měla nejen zohledňovat nejlepší zájmy dětí bez doprovodu, ale také by jim měla nabízet trvalé řešení.
EE, CY, LU, MT a NL provedly čl. 15 odst. 4 doslovně. Zjištěná vnitrostátní opatření se podle všeho vztahují na nezletilé osoby mladší 14 let (HU a LV), 15 let (FI a PL) nebo 16 let (MT). 17 18
13
V některých členských státech (HU, IE, CY, AT, SK a FI) existují zvláštní opatření týkající se lékařské a psychologické péče, jakož i zastupování a ubytování dětských obětí bez doprovodu, v jiných (BG, EE, HR, LV, PT, SI, UK) se na dětské oběti bez doprovodu podle všeho vztahují obecná pravidla. Ve FR, LU a NL existuje kromě obecných pravidel vztahujících se na všechny děti omezený počet opatření, která jsou přizpůsobena konkrétně dětským obětem bez doprovodu. Většina členských států zajišťuje, aby byla dětským obětem bez doprovodu poskytována specifická pomoc a podpora – např. lékařská a psychologická podpora a přístup k vhodnému ubytování – a to v souladu s jejich nejlepšími zájmy. Většina z nich také zaručuje, že jsou prováděna opatření, která mají zajistit dlouhodobou stabilitu a trvalé řešení pro každou individuální dětskou oběť. Některé požadavky mohou vyžadovat podrobnější prozkoumání, pokud jde o EL, LV a SE19. Podle čl. 16 odst. 3 a 4 členské státy zajistí, aby byl dětské oběti obchodování s lidmi bez doprovodu při vyšetřování trestného činu a v trestním řízení ustanoven opatrovník nebo zástupce. Tento požadavek se odráží ve vnitrostátních právních předpisech všech členských států. 2.2.7
Odškodnění obětí (článek 17)
Podle článku 17 členské státy zajistí, aby oběti obchodování s lidmi měly přístup ke stávajícím systémům odškodnění obětí úmyslně spáchaných násilných trestných činů. Všechny členské státy stanoví možnost takového odškodnění, které je k dispozici všem obětem bez ohledu na jejich státní příslušnost. V SI je odškodnění podle všeho poskytováno obětem, které mají slovinskou státní příslušnost nebo jsou občany EU. Druh poskytnutého odškodnění a postupy poskytování odškodnění se v jednotlivých členských státech liší a zpravidla zahrnují úhradu výdajů na lékařské a psychologické vyšetření, úhradu ztráty příjmů, právních poplatků a výdajů na pohřeb. Některé členské státy (AT, SK, FI a UK) rovněž poskytují odškodnění za nemateriální újmu, např. za fyzické či psychické strádání. Pokud jde o to, jak odškodnění získat, mnoho členských států (BG, CZ, ES, IE, LT, MT, NL, PT a SE) má duální systém, v němž může oběť podat na pachatele v trestním řízení občanskoprávní žalobu s cílem získat odškodnění; pokud oběť dostatečné odškodnění tímto postupem nezíská, stále existuje možnost získat odškodnění od státu. Jiné členské státy (EE, EL, HU, LV, PL, RO, SK a UK) mají zvláštní ustanovení, která upravují odškodnění obětí trestných činů (včetně násilných trestných činů) nebo za zranění, která jim byla při takových trestných činech způsobena. V BE, FR a HR byl zřízen zvláštní fond pro oběti násilných trestných činů, z nějž oběti obdrží odškodnění od státu.
Podle dostupných informací v Řecku vnitrostátní právní předpisy nestanoví, že po počáteční identifikaci dětské oběti proběhne individuální posouzení; v Lotyšsku jsou vnitrostátní opatření podle všeho určena obětem obecně a nezdá se, že by zákon upřesňovat zvláštní potřeby a nejlepší zájmy dítěte bez doprovodu. 19
14
2.1.1.
2.3 Prevence (článek 18)
Článek 18 stanoví, že členské státy jsou povinny přijmout odrazující opatření zaměřená na snížení poptávky, která podporuje všechny formy vykořisťování spojené s obchodováním s lidmi. Nezbytná opatření požadovaná uvedeným článkem bývají často začleněna nikoli do legislativních aktů, ale do národních akčních plánů, strategií a programů. Odstavec 1 stanoví, že členské státy musejí přijmout vhodná opatření, která mají například podobu vzdělávání a odborné přípravy; odstavec 2 se týká zejména poskytování informací a osvěty. Většina členských států (BE, EE, EL, ES, FR, HR, HU, IE, CY, LT, MT, NL, AT, PL, PT, RO, SI, SK, SE a UK) přijala akční plány, jejichž součástí jsou všeobecná opatření týkající se odborné přípravy a vzdělávání a také specifické osvětové projekty. Podle odstavce 3 musejí členské státy podporovat pravidelnou odbornou přípravu úředníků, u kterých existuje pravděpodobnost, že se dostanou do styku s oběťmi a potenciálními oběťmi obchodování s lidmi. Všechny členské státy přijaly opatření, která zaručují odbornou přípravu úředníků. Většina členských států se obecně zmiňuje o úřednících, u kterých existuje pravděpodobnost, že se dostanou do styku s oběťmi obchodování s lidmi, některé státy činí výslovný odkaz na odbornou přípravu imigračních úředníků (BE, FR a LU), soudců (AT, BE, BG, CZ, HU, LT, MT, PL, PT, SE a SI), státních zástupců (BG, CZ, EE, ES, HU, IT, LT, MT, NL, AT, PL, SI a SE), donucovacích orgánů (EE, NL a PL), justiční policie (ES), zaměstnanců různých ministerstev (BE, CY, ES, MT a SI), zástupců sdělovacích prostředků (BG), inspektorů práce (CZ, FR a SI), armádních důstojníků, kteří se účastní misí v zahraničí (CZ), zdravotnických pracovníků (FR, PT a SK), pracovníků provádějících hraniční kontrolu (HU, LT a PT), jakož i sociálních pracovníků a pracovníků v oblasti asistenčních služeb (BG, HU, IT, LT, LU, MT, PT, SI a SK). Podrobnější posouzení opatření přijatých či zvažovaných členskými státy v souvislosti s čl. 18 odst. 4 směrnice, jejichž cílem je stanovit jako trestný čin využívání služeb, jež jsou předmětem vykořisťování obětí obchodování s lidmi, s vědomím, že dotčená osoba je takovou obětí, je popsáno v samostatné zprávě20. 2.1.2. 2.4 Národní zpravodajové nebo obdobné mechanismy a koordinace strategie Unie proti obchodování s lidmi (článek 19 a 20) Podle článku 19 členské státy ustanoví národní zpravodaje nebo obdobné mechanismy, mezi jejichž úkoly patří posuzování tendencí v oblasti obchodování s lidmi, měření výsledků opatření na boj proti němu a shromažďování statistických údajů. 27. bod odůvodnění objasňuje, že by národní zpravodajové nebo obdobné mechanismy měly být ustanoveny způsobem, který členské státy považují za vhodný „v souladu se svou vnitřní organizací[,] a s přihlédnutím k potřebě minimální struktury s konkrétními úkoly“. Proto mají národní zpravodajové nebo obdobné mechanismy různá postavení a struktury; některé členské státy 20
Viz poznámka pod čarou č. 3.
15
ustanovily národní zpravodaje nebo obdobné mechanismy, které jsou nezávislé na vládě, zatímco převážná většina členských států má národní zpravodaje nebo obdobné mechanismy, které jsou součástí státní správy. Směrnice se nezmiňuje o konceptu nezávislosti národních zpravodajů nebo obdobných mechanismů, ale spíše popisuje jejich úkoly a povinnosti v oblasti podávání zpráv. Většina členských států jmenovala národního zpravodaje, který plní úkoly stanovené tímto článkem; některé členské státy21 jmenovaly konkrétní osobu, jiné subjekt22, zatímco zbývající členské státy ustanovily obdobné mechanismy. Článek 20 vyžaduje, aby členské státy usnadňovaly činnost koordinátora EU pro boj proti obchodování s lidmi, zejména aby mu předávaly informace uvedené v článku 19, aby mohl na jejich základě přispívat k podávání zpráv Komisí každé dva roky o pokroku dosaženém v oblasti boje proti obchodování s lidmi. Všechny členské státy splnily tuto povinnost tím, že předaly své vstupy pro první zprávu Komise o pokroku v boji proti obchodování s lidmi, která byla přijata dne 19. května 201623. Kromě toho prováděcí opatření v EL, IT, CY, LT a MT výslovně stanoví, že se informace o boji proti obchodování s lidmi sdělují koordinátorovi pro boj proti obchodování s lidmi. Konkrétně pak CY vyžaduje, aby národní zpravodaj poskytoval informace koordinátorovi pro boj proti obchodování s lidmi každé dva roky, EL stanoví, že se zpráva předkládá každý rok, a IT stanoví, že se předkládá jednou za dva roky. Jiné členské státy, např. BG, ES, FR, HU a RO, provedly článek 20 prostřednictvím obecné povinnosti týkající se výměny informací a spolupráce s příslušnými orgány jiných zemí a mezinárodními organizacemi. Také u zbývajících členských států lze otázku provádění uzavřít, a to především na základě obecných úkolů přidělených národnímu zpravodajovi. 3. ZÁVĚRY A DALŠÍ KROKY Úplné a správné provedení směrnice, po kterém následuje její smysluplné uplatňování, není pouze povinným, ale také nutným krokem k tomu, aby bylo dosaženo většího pokroku v boji proti obchodování s lidmi na úrovni členských států. Konečným cílem je podstatně změnit k lepšímu životy obětí a zesílit boj proti této trestné činnosti zvýšením počtu trestních stíhání a odsouzení. Postupy provedení směrnice Komise aktivně sleduje. Tato zpráva, kterou je třeba číst ve spojení se zprávou, jež reaguje na povinnost vyplývající z čl. 23 odst. 2 směrnice, je součástí postupu, jenž má zaručit správné uplatňování a provádění směrnice. Z tohoto přehledu je patrné, že členské státy vyvinuly značné úsilí, aby tento komplexní nástroj provedly do svých vnitrostátních předpisů. 21
BE, FR, HU, NL, PT a UK (Gibraltar) BG, CZ, EE, EL, ES, FI, HR, IT, CY, IE, LT, LU, LV, MT, AT, PL, RO, SI, SK, SE a UK (Anglie/Wales, Severní Irsko a Skotsko). 23 Sdělení Komise Evropskému parlamentu a Radě, Zpráva o pokroku dosaženém v oblasti boje proti obchodování s lidmi (2016) podle článku 20 směrnice 2011/36/EU o prevenci obchodování s lidmi, boji proti němu a o ochraně obětí, COM(2016) 267 final. 22
16
Stále však existuje značný prostor pro zlepšení, a to zejména pokud jde o: zvláštní opatření na ochranu dětí, předpoklad, že jde o dítě, a posouzení věku dítěte, ochranu před zahájením trestního řízení a při něm, přístup k bezpodmínečné pomoci, odškodnění, nepotrestání, pomoc a podporu příslušníkovi rodiny dětské oběti, jakož i prevenci. Komise je připravena poskytnout členským státům další podporu, aby zaručila uspokojivou úroveň provádění směrnice s ohledem na: Evropský program pro bezpečnost24, který zdůrazňuje, že obchodování s lidmi je forma závažné a organizované trestné činnosti, stávající strategii EU pro vymýcení obchodu s lidmi 2012–201625, která vyzývá k tomu, aby bylo zaručeno úplné provedení a uplatňování směrnice, a nový rámec politiky pro období po roce 2016. V nezbytném případě by rovněž mohly být vypracovány pokyny k praktickému provádění směrnice ve vztahu ke konkrétním ustanovením, která to vyžadují. Komise bude nadále sledovat, jak členské státy provádějí směrnici, v souladu se svými pravomocemi, které vyplývají ze Smluv, a může přijmout vhodná opatření, mezi něž může v nutných případech patřit též zahájení řízení o nesplnění povinnosti.
Sdělení Komise Evropskému parlamentu, Radě, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů: Evropský program pro bezpečnost, COM(2015) 185 final. 25 Sdělení Komise Evropskému parlamentu, Radě, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů: strategie EU pro vymýcení obchodu s lidmi 2012–2016, COM(2012)286 final. 24
17
