Právnická fakulta Masarykovy univerzity Obor: Právní vztahy k nemovitostem Katedra finančního práva a národního hospodářství
Bakalářská práce
ZPOPLATNĚNÍ ODPADŮ CHARGES ON WASTE
Karolína Tupcová 2010
Čestné prohlášení „Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci na téma: Zpoplatnění odpadů zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem pouţila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu pouţitých pramenů a literatury.“
Karolína Tupcová
2
Poděkování „Děkuji touto cestou JUDr. Ing. M. Radvanovi, Ph.D. za jeho profesionální a odborný přístup ve vedení při realizaci této práce, za jeho ochotu a obětavost pomoci.“
Karolína Tupcová
3
OBSAH 1. ÚVOD .................................................................................................................................... 5 2. ZÁKLADNÍ POJMY ............................................................................................................. 7 2.1 Odpad ............................................................................................................................... 7 2.2 Nebezpečný odpad ......................................................................................................... 12 2.3 Komunální odpad ........................................................................................................... 12 3.EKONOMICKÉ NÁSTROJE ............................................................................................... 14 3.1. PLATBY ZA KOMUNÁLNÍ ODPAD......................................................................... 15 3.1.1 Místní poplatek za provoz systému shromaţďování, sběru, přepravy, třídění, vyuţívání a odstraňování komunálních odpadů ............................................................... 16 3.1.2 Úhrada za shromaţďování, sběr, přepravu, třídění, vyuţívání a odstraňování komunálních odpadů ........................................................................................................ 20 3.1.3 Poplatek za komunální odpad ................................................................................. 21 3.2 VYUŢÍVÁNÍ SYSTÉMU ZAVEDENÉHO OBCÍ PRO NAKLÁDÁNÍ S KOMUNÁLNÍM ODPADEM ŢIVNOSTNÍKY.............................................................. 22 3.3 POPLATEK ZA ULOŢENÍ ODPADŮ NA SKLÁDKY .............................................. 23 3.4 FINANČNÍ REZERVA PRO REKULTIVACE A ASANACE SKLÁDEK ................ 24 3.5 POPLATEK NA PODPORU SBĚRU, ZPRACOVÁNÍ, VYUŢITÍ A ODSTRANĚNÍ VYBRANÝCH AUTOVRAKŮ .......................................................................................... 25 3.6 REGISTRAČNÍ A EVIDENČNÍ POPLATEK DLE ZÁKONA O OBALECH ........... 27 3.7 RECYKLAČNÍ POPLATEK NA LIKVIDACI ELEKTROZAŘÍZENÍ....................... 29 3.8 DAŇOVÉ NÁSTROJE .................................................................................................. 29 3.9 DOTACE ........................................................................................................................ 31 3.10 POKUTY ...................................................................................................................... 32 3.10.1 Přestupky ............................................................................................................... 33 3.10.2 Správní delikty ...................................................................................................... 33 4. ZPOPLATNĚNÍ ODPADŮ V PRAXI – MĚSTO SOLNICE ............................................. 35 4.1 ÚVOD ...................................................................................................................... 35 4.2 NAKLÁDÁNÍ S KOMUNÁLNÍM ODPADEM ..................................................... 35 4.3 PLATBA ZA KOMUNÁLNÍ ODPAD.................................................................... 36 4.4 MNOŢSTVÍ VYPRODUKOVANÉHO ODPADU................................................. 36 4.5 NÁKLADY NA ODPADOVÉ HOSPODÁŘSTVÍ MĚSTA SOLNICE ................ 37 4.5.1 Náklady na netříděný - směsný odpad .................................................................... 37 4.5.2 Náklady na tříděný odpad ....................................................................................... 37 4.5.3 Výše neuvedené náklady na odpadové hospodářství .............................................. 37 4.6 SVOZ KOMUNÁLNÍHO ODPADU ...................................................................... 38 4.7 SBĚRNÝ DVŮR V SOLNICI ................................................................................. 38 4. 8 SHRNUTÍ.......................................................................................................................... 38 5. ZÁVĚR................................................................................................................................. 41 6. CIZOJAZYČNÉ RESUMÉ.................................................................................................. 43 7. SEZNAM POUŢITÝCH ZDROJŮ ..................................................................................... 44 7.1 SEZNAM LITERATURY ............................................................................................. 44 7.2 LEGISLATIVA .............................................................................................................. 45 7.3 INTERNETOVÉ ZDROJE ............................................................................................ 45
4
1. ÚVOD Bakalářská práce na téma Zpoplatnění odpadů úzce souvisí s problematikou ţivotního prostředí. Ţivotní prostředí je fenoménem, který se týká kaţdého ţivého organismu, a je- li ničeno, organismus ztrácí podmínky pro ţivot.1 Bohuţel čím dál víc lidí si ţivotního prostředí neváţí, a proto bych chtěla na tento problém upozornit a zdůraznit, ţe pro zachování příznivého ţivotního prostředí je nezbytná jeho ochrana. V této práci se budu zabývat především jeho ochranou v oblasti odpadového hospodářství. Nejdůleţitější je zde předcházení vzniku odpadů, neboť nejlepší odpad je ten, který vůbec nevznikne. V případě vzniku odpadu je pak nutné upřednostnit jeho opětovné pouţití před ukládáním na skládky, neboť na skládkách se odpad těţko a pomalu rozkládá, a tím dochází k jeho hromadění. Podstatou nakládání s odpady by tedy mělo být jejich další vyuţití jako například třídění, recyklace, vyuţití jako druhotná surovina, kompostování… Naneštěstí je v současné době dominantním způsobem skládkování. Měli bychom si uvědomit, ţe vstupem České republiky do Evropské unie jsme se zavázali k omezování vzniku odpadů, jeho zhodnocení a nakonec k jeho bezpečnému odstranění. Tato práce bude koncipována jako přehled ekonomických nástrojů uţitých v České republice v oblasti zpoplatnění odpadů. Jejím cílem bude analyzovat jednotlivé právní úpravy, aplikovat je na konkrétní příklady a následně pomocí metody komparace zhodnotit jejich kladné a záporné stránky především z hlediska motivace k minimalizaci objemu odpadu a jejich realizovatelnosti v běţném ţivotě. Má práce si tedy klade za cíl nastínit moţné způsoby uţití různých ekonomických nástrojů vedoucích v konečném důsledku ke sníţení vyprodukovaného komunálního odpadu, a tedy přispět, pokud by byly promítnuty do budoucí právní úpravy, i ke zlepšení ţivotního prostředí jako celku. V úvodu práce vymezím základní pojmy. V následující kapitole se budu zabývat obecně ekonomickými nástroji, kdy se pokusím vysvětlit, co to jsou vlastně ekonomické nástroje a jaké jsou jejich funkce. Dále budu věnovat pozornost jednotlivým ekonomickým nástrojům v oblasti zpoplatnění odpadů. Stěţejní budou platby za komunální odpad, konkrétně úhrada za shromaţďování, sběr, přepravu, třídění, vyuţívání a odstraňování komunálních odpadů, dále místní poplatek za provoz systému shromaţďování, sběru, přepravy, třídění, vyuţívání a odstraňování komunálních odpadů a nakonec poplatek za
1
Čechura, R. Přírodou z Polabí k hraničním horám. Hradec Králové: Nakladatelství M. C. O. M. s.r.o., 2008. s. 180.
5
komunální odpad. Těmito platbami se budu zabývat i v závěru práce, kde se pokusím o jejich komparaci. Při mé snaze vyhledat literaturu, která se váţe ke zvolenému tématu, jsem zjistila, ţe je těţko dostupná. Čeští autoři se této problematice věnují jen zřídka. Dle mého názoru je to velký nedostatek, který by měl být v budoucnu rozhodně napraven, neboť ke zlepšení stavu v oblasti nakládání s odpady je nezbytné ekologické vzdělávání, které bez vhodné literatury nebude moţné realizovat. Práce je zpracována k aktuálnímu právnímu stavu k 1.1.2010.
6
2. ZÁKLADNÍ POJMY V této kapitole se pokusím vymezit základní pojmy této práce, mezi které bych zařadila pojmy odpad, nebezpečný odpad, komunální odpad a odpad podobný komunálnímu odpadu. Toto vymezení je potřebné pro snazší pochopení následujícího textu. 2.1 Odpad Odpad je klíčovým pojmem této práce. Jeho definici nalezneme v zákoně číslo 185/2001 Sb., o odpadech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpadech“). Za odpad je zde označena kaţdá movitá věc, které se osoba zbavuje nebo má úmysl nebo povinnost se jí zbavit a přísluší do některé ze skupin odpadů uvedených v příloze č. 1 zákona o odpadech. Z této definice vyplývá, ţe o odpadu hovoříme pouze v případě, ţe jsou obě níţe uvedené podmínky splněny současně: První podmínkou je, ţe se jedná o movitou věc, které se osoba: a) zbavuje b) má úmysl se jí zbavit c) povinnost se jí zbavit. Jinými slovy, vznik odpadu je vázán na subjektivní nebo objektivní podmínku. Za odpad totiţ můţeme označit pouze movitou věc, kdyţ osoba má úmysl se jí zbavit nebo aţ při jejím samotném zbavování se (subjektivní podmínka), nebo vzniká- li osobě povinnost se jí zbavit (objektivní podmínka). Pouze tyto okamţiky se povaţují za vznik odpadu. Přičemţ osoba, která se této věci zbavuje nebo má úmysl nebo povinnost se jí zbavit, zde není blíţe specifikována. To znamená, ţe osobou se v tomto případě rozumí kaţdá osoba, která má příslušnou movitou věc ve svém drţení. Takţe by bylo chybou domnívat se, ţe se jedná pouze o jejího vlastníka. a) Ke zbavování se odpadu dochází, předá-li osoba výše uvedenou věc k vyuţití nebo k odstranění ve smyslu zákona o odpadech nebo předá-li ji osobě oprávněné ke sběru nebo výkupu odpadů podle zákona o odpadech, a to bez ohledu na to, zda se jedná o bezúplatný nebo úplatný převod. Ke zbavování se odpadu dochází i tehdy, odstraní-li tuto věc osoba sama. Nejčastěji se zbavujeme takzvaného spotřebního odpadu, např. v domácnosti. Tento odpad vzniká při spotřebě výrobků nebo během poskytování sluţeb a to ve chvíli, kdy je uţ nelze vlastníkem vyuţít, a proto se jich zbavuje.
7
b) Úmysl zbavit se věci má vlastník movité věci, která vzniká u právnických osob nebo fyzických osob oprávněných k podnikání jako vedlejší produkt při výrobě nebo při přeměně energie, při výrobě nebo při nakládání s látkami nebo výrobky při jejich vyuţívání nebo při poskytování sluţeb, nebo jejíţ původní účelové určení odpadlo nebo zaniklo, jestliţe neprokáţe opak. Ve většině případů se jedná o takzvaný výrobní odpad, který vzniká v procesu výroby. c) Povinnost zbavit se věci má osoba, jestliţe ji nepouţívá k původnímu účelu a věc ohroţuje ţivotní prostředí nebo jestliţe věc byla vyřazena na základě zvláštního právního předpisu (například zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a kompetence hygienické sluţby při řešení krizových situací, ve znění pozdějších předpisů, nebo například zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů). Můţe se jednat například o léky nebo potraviny s prošlou záruční lhůtou. Movitá věc bude označena za odpad pouze v případě, ţe k výše uvedené podmínce přibude druhá podmínka, kterou je příslušnost této věci do některé ze skupin odpadů uvedených v příloze č. 1 zákona o odpadech. V této příloze jsou následující skupiny odpadů s přiřazenými kódy: Kód
Skupina odpadů
Q1
Zůstatky z výrob a spotřeby dále jinak nespecifikované
Q2
Výrobky, které neodpovídají poţadované jakosti
Q3
Výrobky s prošlou lhůtou spotřeby
Q4
Pouţité, ztracené nebo jinou náhodnou událostí znehodnocené výrobky včetně všech materiálů, součástek zařízení apod., které byly v důsledku nehody kontaminovány
Q5
Materiály kontaminované nebo znečištěné běţnou činností (např. zůstatky z čištění, obalové materiály, nádoby atd.)
Q6
Nepouţitelné součásti (např. pouţité baterie, katalyzátory apod.)
Q7
Látky, které ztratily poţadované vlastnosti (např. znečištěné kyseliny, rozpouštědla, kalicí soli apod.)
Q8
Zůstatky z průmyslových procesů (např. strusky, destilační zbytky apod.)
Q9
Zůstatky z procesů sniţujících znečištění (např. kaly z praček plynů, prach z filtrů, vyřazené filtry apod.)
Q10
Zůstatky ze strojního obrábění a povrchové úpravy materiálu (např. třísky z obrábění a frézování, okuje apod.)
8
Q11
Odpad z těţby a zpracování nerostných surovin (například odpad z důlní těţby, kaly z těţby ropy)
Q12
Znečištěné materiály (např. oleje znečištěné PCB apod.)
Q13
Jakékoliv materiály, látky či výrobky, jejichţ uţívání bylo zakázáno zákonem
Q14
Výrobky, které vlastník nepouţívá nebo nebude více pouţívat (např. v zemědělství, v domácnosti, úřadech, prodejnách, dílnách apod.)
Q15
Znečištěné materiály, látky nebo výrobky, které vznikly při sanaci půdy
Q16
Jiné materiály, látky nebo výrobky, které nepatří do výše uvedených skupin
Z tabulky je patrné, ţe obsahuje pouze demonstrativní výčet, kterým se pojem movitá věc nevyčerpává. V pochybnostech, zda se movitá věc příslušející do některé ze skupin odpadů uvedených v příloze č. 1 k zákonu o odpadech povaţuje za odpad, rozhoduje krajský úřad, a to na návrh vlastníka této movité věci nebo na návrh správního úřadu, který provádí řízení, v němţ se tato otázka vyskytla, nebo který rozhodnutí o této otázce potřebuje ke své další činnosti. Definice odpadu v zákoně o odpadech je v souladu s právem Evropského společenství. Ve směrnici Evropského parlamentu a Rady ze dne 5. dubna 2006 o odpadech (2006/12/EHS) je hned v Článku 1 odpad definován jako jakákoli látka nebo předmět spadající do kategorií uvedených v příloze I, kterých se drţitel zbavuje nebo má v úmyslu se zbavit nebo se od něho poţaduje, aby se jich zbavil. Drţitelem se zde rozumí původce odpadu nebo fyzická nebo právnická osoba, která má odpad ve svém drţení. V příloze I jsou následující kategorie odpadů: Kód
Kategorie odpadů
Q1
Zbytky z výroby nebo spotřeby níţe nespecifikované
Q2
Výrobky neodpovídající normě
Q3
Výrobky s prošlou lhůtou
Q4
Látky náhodně rozsypané, ztracené nebo znehodnocené nehodou, včetně všech látek, vybavení atd. znečištěných v důsledku uvedené nehody
Q5
Látky kontaminované nebo znečištěné v důsledku záměrných činností (např. zbytky z čištění, obalové materiály, kontejnery atd.)
Q6
Nepouţitelné součástky (např. vybité baterie, vypotřebované katalyzátory atd.)
Q7
Látky, které jiţ neplní svou funkci (např. znečištěné kyseliny, rozpouštědla,
9
vyčerpané kalicí soli atd.) Q8
Odpad z průmyslových procesů (např. strusky, destilační zbytky atd.)
Q9
Odpad z procesů na ochranu ţivotního prostředí (např. kaly z praní plynů, prach z rukávových filtrů, upotřebené filtry atd.)
Q10
Odpad z obrábění a tváření (např. třísky ze soustruţení, okuje z frézování atd.)
Q11
Odpad z těţby a zpracování surovin (např. odpad z důlní těţby, kaly z těţby ropy atd.)
Q12
Kontaminované látky (např. oleje znečištěné PCB atd.)
Q13
Jakékoli materiály, látky nebo výrobky, jejichţ pouţívání je zakázáno zákonem
Q14
Produkty, pro které drţitel nemá další vyuţití (např. odpad ze zemědělství, domácností, úřadů, obchodů, dílen atd.)
Q15
Kontaminované látky nebo produkty pocházející ze sanace půd
Q16
Veškeré látky nebo produkty neobsaţené ve výše uvedených kategoriích
Odpadem se ve smyslu zmiňované směrnice nerozumí: a) plynné emise vypouštěné do ovzduší; b) oblasti jiţ upravené jinými předpisy: c) radioaktivní odpady, d) odpady vznikající při geologickém průzkumu, těţbě, úpravě a skladování nerostných surovin a provozu povrchových dolů, e) mrtvá těla zvířat a tyto zemědělské odpady: f) exkrementy a další přírodní nikoli nebezpečné látky pouţívané v zemědělství, g) odpadní vody s výjimkou odpadů v kapalné formě, h) vyřazené výbušniny. Zvláštní kategorií jsou zpětně odebírané výrobky (zdarma). Dle § 38 odst. 8 zákona o odpadech se zpětně odebraný výrobek stává odpadem aţ ve chvíli předání osobě oprávněné k jeho vyuţití nebo odstranění. Z toho vyplývá, ţe výrobky ve chvíli předání do systému sběru nelze označit za odpady. Tím pádem se jako odpady neevidují, nevykazují a není s nimi nakládáno jako s odpady při manipulaci a při přepravě. Tímto postojem Ministerstvo ţivotního prostředí jako autor Zákona o odpadech popírá svojí vlastní definici odpadu. Neboť
10
ty samé odpady se dají odebírat i v systému sběru odpadů (za úplatu). V tomto případě se evidují jako odpady a je s nimi i takto nakládáno. Přitom se jedná o ty samé odpady Definice pojmu odpad je mimořádně důleţitá. Vymezuje okruh věcí, na které se aplikuje zákon o odpadech. V některých případech však není jednoduché rozhodnout, zda určitá látka je odpadem, či není. Pro rozhodování, zda určitá látka je odpadem, či není, jsou důleţitá dvě kritéria kritérium další pouţitelnosti a kritérium ohroţení ţivotního prostředí. a) kritérium další pouţitelnosti: Jak uţ bylo výše uvedeno, odpad je definován jako věc movitá, které se chci, mám úmysl nebo povinnost se jí zbavit. Za zbavení se však povaţuje i to, kdyţ věc předám k vyuţití. To, ţe se chci věci zbavit já, neznamená, ţe by nemohla mít pro nikoho jiného cenu. Proto se ptám, zda se věc stává odpadem, kdyţ já ji nechci, nebo spíš aţ tehdy, kdyţ ji nikdo neumí nebo nemůţe vyuţít? Odpověď na tuto otázku není jednoznačná. Záleţí, zda takové další vyuţití je běţné a bezproblémové, zda bude rychlé, zda o věci, které předávám, je zájem... Pouţiji-li jako příklad odřezky z pily, potom bude bezesporu různá situace v případě, kdy na toto ţádané palivo stojí za bránou trvale fronta, a v případě opačném, kdy se balíky krajinek válejí dlouhé měsíce někde u plotu, jsou sídlištěm hlodavců, zarůstají plevelem a sráţková voda vyluhuje ze zahnívající kůry organické látky tvořící hnědé páchnoucí louţe postupně odtékající do blízkého potoka.2 b) kritérium ohroţení ţivotního prostředí: Pokud má věc nebezpečné vlastnosti a ohroţuje zdraví nebo ţivotní prostředí, je zapotřebí zvláštního nakládání. Podstatné je, zda věc obsahuje nebezpečné látky a to v takovém mnoţství, ţe by při nedbalém zacházení mohlo dojít k poškození zdraví nebo ţivotního prostředí. Bezesporu odlišně budu hledět na dvě hromady stavební suti v případě, ţe jedna z nich bude pocházet ze staré rozpadlé kamenné zídky, slepené naším dědečkem hubenou maltou, zatímco druhá, stejně velká hromada, bude hrát všemi barvami duhy třpytivých krystalů solí nebezpečných kovů, protoţe vznikla vybouráním podlahy staré galvanovny.3 Proto je důleţité posuzovat věci a materiály z hlediska reálné a nepřepjaté moţnosti ohrozit či poškodit ţivotní prostředí či zdraví lidí. A dále posuzovat věci či materiály z hlediska jejich reálné uţitečnosti, jejich reálné upotřebitelnosti v daném čase a v daném místě. 2
Třetí ruka podnikatele. [online]. České ekologické manaţerské centrum. [cit. 2010-1-25]. Dostupný na WWW:http:// www.tretiruka.cz 3
Třetí ruka podnikatele. [online]. České ekologické manaţerské centrum. [cit. 2010-1-25]. Dostupný na WWW:http:// www.tretiruka.cz
11
Podmínkou pro takový způsob hodnocení je dobrá znalost hodnocené věci a zároveň schopnost přiměřeně aplikovat právní předpis. Absence jedné ze dvou výše uvedených podmínek správné a přesné hodnocení omezí aţ úplně znemoţní, coţ vede veřejnou správu k neoprávněné přísnosti či stejně neoprávněné benevolenci. Obojí ochraně ţivotního prostředí škodí.4
2.2 Nebezpečný odpad Pro účely zákona o odpadech je nebezpečný odpad definován jako takový odpad, který je zapsán v Seznamu nebezpečných odpadů uvedeném v prováděcím právním předpise. Prováděcím právním předpisem je v tomto případě vyhláška Ministerstva ţivotního prostředí č. 381/2001 Sb., kterou se stanoví Katalog odpadů, Seznam nebezpečných odpadů a seznamy odpadů a států pro účely vývozu, dovozu a tranzitu odpadů a postup při udělování souhlasu k vývozu, dovozu a tranzitu odpadů (dále jen „Katalog odpadů“). Seznam nebezpečných odpadů je dlouhý, pro ukázku bych chtěla vyjmenovat jen některé odpady v něm uvedené. Jedná se například o
baterie obsahující rtuť, olověné akumulátory, izolační materiál
s obsahem azbestu, motorový benzín a o kyselinu sírovou. Dále se za nebezpečný odpad povaţuje téţ jakýkoliv jiný odpad, který vykazuje jednu nebo více nebezpečných vlastností uvedených v příloze č. 2 zákona o odpadech. Za nebezpečné vlastnosti se zde povaţují například oxidační schopnost, hořlavost, dráţdivost, škodlivost zdraví, toxicita, karcinogenita, ţíravost, infekčnost… Specifickou kategorií je směsný komunální odpad (200301), u kterého se nebezpečné vlastnosti nestanovují a přitom tento odpad obsahuje většinu (cca 90 %) nebezpečných odpadů produkovaných v komunální sféře nehledě na přítomnost patogenních virů a bakterií.
2.3 Komunální odpad Podle zákona o odpadech se komunálním odpadem rozumí veškerý odpad vznikající na území obce při činnosti fyzických osob a který je uveden jako komunální odpad v prováděcím právním předpisu, s výjimkou odpadů vznikajících u právnických osob nebo fyzických osob oprávněných k podnikání. Prováděcím právním předpisem se zde rozumí výše zmíněná vyhláška Ministerstva ţivotního prostředí č. 381/2001 Sb., katalog odpadů, ve znění pozdějších 4
Třetí ruka podnikatele. [online]. České ekologické manaţerské centrum. [cit. 2010-1-25]. Dostupný na WWW: http:// www.tretiruka.cz
12
předpisů. Komunální odpad se podle této vyhlášky zařazuje do 20. skupiny, která se nazývá Komunální odpady (odpady z domácností a podobné ţivnostenské, průmyslové odpady a odpady z úřadů) včetně sloţek z odděleného sběru. Tato skupina katalogu odpadů je tvořena třemi podskupinami – Sloţky z odděleného sběru, Odpady ze zahrad a parků (včetně hřbitovního odpadu) a Ostatní komunální odpady. V uvedené skupině katalogu odpadů nezáleţí na druhu osoby, při jejíţ činnosti odpad vznikl, ale pro naplnění definice komunálního odpadu je rozlišení druhu této osoby nezbytné. Neboť o komunálním odpadu můţeme hovořit pouze v případě, ţe se jedná o odpad, který vznikl při nevýrobní činnosti fyzických osob. Odpad, který je podobného sloţení jako komunální odpad a je zařazený do téţe skupiny, ale vzniká při nevýrobní činnosti právnických osob nebo fyzických osob oprávněných k podnikání (např. v úřadech, v kancelářích...), se nazývá odpadem podobným komunálnímu odpadu.5
5
§ 2 odst. 2 vyhlášky Ministerstva ţivotního prostředí č. 381/2001 Sb., kterou se stanoví Katalog odpadů, Seznam nebezpečných odpadů a seznamy odpadů a států pro účely vývozu, dovozu a tranzitu odpadů a postup při udělování souhlasu k vývozu, dovozu a tranzitu odpadů
13
3.EKONOMICKÉ NÁSTROJE Pomocí ekonomických nástrojů chráníme ţivotní prostředí. Ekonomické nástroje totiţ nepřímo regulují chování fyzických nebo právnických osob. Regulovaným subjektům je sice ponechána moţnost volby chování, ale volba je ovlivňována ţádoucím směrem prostřednictvím motivačního účinku, tzv. stimulační funkce. Cílem ekonomických nástrojů by tedy mělo být hlavně ovlivňování chování subjektů ţádoucím směrem. Bohuţel současná situace v České republice tento základní aspekt zcela nereflektuje a funkce některých ekonomických nástrojů se postupně omezuje pouze na zdroj příjmů veřejných rozpočtů.6 Prostřednictvím jiţ zmíněné stimulační funkce je daný subjekt veden k tomu, aby si dobrovolně (neukládá mu tak ţádná povinnost) zvolil takové chování, které je příznivější pro ţivotní prostředí. Docílíme toho, jestliţe ţádoucí chování ekonomicky zvýhodníme. Subjekty můţeme motivovat pozitivně nebo naopak negativně. O pozitivní motivaci hovoříme, jestliţe subjekt je za vhodné chování odměněn finanční podporou. Naopak negativní motivace (častější) nastává v případě, kdy subjekt vykonává neţádoucí činnost, která je zatíţená daní či poplatkem. Zpoplatnění tedy většinou směřuje na určitou neţádoucí činnost, výše platby by tak měla odpovídat společenské škodě, která je způsobená touto neţádoucí činností. Ve skutečnosti tomu tak není, výše platby je několikanásobně niţší. Motivační funkce je kvůli tomu často oprávněně kritizována. Proto by se měla výše platby postupně zvyšovat aţ do okamţiku, kdy znečišťovatelé pod jejím působením své neţádoucí aktivity dostatečně omezí. Výchozím záměrem působení ekonomických nástrojů musí být primárně vytváření pozitivní motivace původců odpadů s generálním cílem předcházet vzniku odpadů. Podpora by měla být proto orientována zásadně na opatření ex ante, a nikoli aţ na opatření ex post (působení nástrojů by mělo podporovat například nízkoodpadové technologie nebo třídění sběru, a nikoli výstavbu dalších skládek).7 Jinými slovy, účelem ekonomických nástrojů by mělo být učinit pro znečišťovatele výhodnější usilovat o ţádoucí stav. Jak vyplývá z výše uvedeného, primární funkcí ekonomických nástrojů by měla být funkce stimulační. Aţ poté by měly ekonomické nástroje plnit celou řadu dalších funkcí, tzv. sekundárních, kterými jsou alokační, fiskální a kompenzační funkce. 6
JÍLKOVÁ, J., PAVEL, J. Poplatky k ochraně životního prostředí a jejich efektivnost. Praha: Nakladatelství Eurolex Bohemia, a.s., 2006. s. 14. 7 MOLDAN, B. a kol. Ekonomické aspekty ochrany životního prostředí. Praha: Nakladatelství Karolinum,1997.s.98.
14
Akumulační funkce spočívá v soustřeďování finančních prostředků určených pro realizaci opatření k ochraně ţivotního prostředí. Finanční prostředky můţe soustřeďovat například přímo regulovaný subjekt formou různých rezerv. Vedle těchto dvou základních funkcí plní ekonomické nástroje další funkce jako například funkci fiskální nebo kompenzační. Fiskální funkcí se rozumí schopnost získávat finanční výnos a o kompenzační funkci hovoříme, jestliţe finanční výnos z neţádoucí činnosti slouţí jako finanční náhrada k odstranění či k zmírnění dopadů této činnosti na ţivotní prostředí. Nyní se budu zabývat druhy ekonomických nástrojů. Rozmanitost ekonomických nástrojů je velká. Řadíme mezi ně různé poplatky, daně a obdobné platby, fondy, environmentální pojištění, zálohové systémy, finanční podpory, sankční platby, apod. Konkrétně v oblasti odpadového hospodářství jsou vyuţívány následující ekonomické nástroje: - platby za komunální odpad - poplatek za uloţení odpadu na skládky - finanční rezerva pro rekultivace a asanace skládek - poplatek na podporu sběru, zpracování, vyuţití a odstranění vybraných autogramů - registrační a evidenční poplatek dle zákona o obalech - recyklační poplatek na likvidaci elektrozařízení - daňové úlevy - dotace - pokuty Těmto jednotlivým nástrojům se budu věnovat podrobněji v následujících kapitolách. 3.1. PLATBY ZA KOMUNÁLNÍ ODPAD Platby za komunální odpad by měly slouţit především k tomu, aby pro subjekt, který produkuje odpad, bylo výhodnější omezit mnoţství produkovaného odpadu neţ za něj platit. Takovéto uţití ale většinou není aplikováno a platby za komunální odpad plní spíše fiskální funkci, tedy slouţí jako finanční zdroj slouţící k úhradě nákladů za komunální odpad. Současná zákonná úprava v České republice umoţňuje obcím stanovit a vybírat: a) místní poplatek za provoz systému shromaţďování, sběru, přepravy, třídění, vyuţívání a odstraňování komunálních odpadů b) úhradu za shromaţďování, sběr, přepravu, třídění, vyuţívání a odstraňování komunálních odpadů 15
c) poplatek za komunální odpad Obec ale můţe obecně závaznou vyhláškou stanovit pouze jeden ze tří způsobů plateb za komunální odpad. Je zcela v samostatné působnosti obce, jaký způsob zavede. Obec ani nemusí tohoto oprávnění vyuţít, nicméně pokud tak neučiní, zůstávají veškeré náklady k úhradě pouze jí. Platbami za komunální odpad se fyzické osoby podílejí na úhradě alespoň části nákladů za komunální odpad.
3.1.1 Místní poplatek za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů Místní poplatek za provoz systému shromaţďování, sběru, přepravy, třídění, vyuţívání a odstraňování komunálních odpadů (dále jen „místní poplatek“)
je obcemi nejčastěji
vyuţívaným způsobem platby za komunální odpad. Součástí soustavy místních poplatků se stal od 1. ledna 2002, k tomuto datu totiţ vstoupila v účinnost novela zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o místních poplatcích), kterou se nově tento místní poplatek zavedl. Novelou došlo k rozšíření taxativního výčtu místních poplatků, který je uveden v jejím ustanovení § 1, a k zapracování nového ustanovení § 10b, které vymezuje základní náleţitosti uvedeného poplatku. Z výše uvedeného vyplývá, ţe místní poplatek se ukládá na základě zákona o místních poplatcích, coţ se liší od zbylých dvou způsobů plateb za komunální odpad, které jsou upraveny zákonem o odpadech. Místní poplatek má fakultativní povahu a povinným se stává aţ zavedením obecně závaznou vyhláškou obce.8 Takţe pouze obec rozhodne, zda místní poplatek na svém území zavede. Nezbytnou podmínkou zavedení místního poplatku je existence systému shromaţďování, sběru, přepravy, třídění, vyuţívání a odstraňování komunálních odpadů ve smyslu ustanovení § 17 zákona o odpadech (dále jen „systém nakládání s komunálním odpadem“). Pravomoc vydávat obecně závaznou vyhlášku je podle ustanovení §84 odst. 2 písm. i) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obcích), vyhrazena zastupitelstvu obce. V obecně závazné vyhlášce obec stanovující místní poplatek za KO obvykle upraví zejména konkrétní sazbu a splatnost místního poplatku, eventuálně téţ ohlašovací povinnost ke vzniku a zániku poplatkové povinnosti. Účel místního poplatku je především fiskální tj. získání finančních prostředků na zajištění nákladů provozu systému nakládání s komunálním odpadem. S ohledem na 8
JIRÁSKOVÁ, Z., ŠNEBERKOVÁ, A. Vše o novém místním poplatku za komunální odpad. Hradec Králové: Nakladatelství E.I.A.-Ekonomická a informační agentura, 2001.s.19.
16
konstrukci tohoto místního poplatku uplatnění regulační funkce můţe být maximálně symbolické.9 Neboť zpoplatněn je zavedený systém nakládání s komunálním odpadem, takţe se výše místního poplatku neváţe na mnoţství vyprodukovaného odpadu. Zákon rozlišuje dvě skupiny poplatníků. První skupinu tvoří fyzické osoby, které mají v obci trvalý pobyt, bez ohledu na věk. Osoba poplatníka je zde jednoznačně definována, coţ můţe být paradoxně jeho nevýhodou. Trvalý pobyt totiţ nemusí odráţet skutečný stav, neboť to, ţe je osoba v obci přihlášená k trvalému pobytu, nemusí znamenat, ţe v této obci skutečně ţije (a tedy produkuje komunální odpad). Můţe tak docházet k tomu, ţe některé osoby mohou být zpoplatněny dvakrát. Typickým příkladem je fyzická osoba, která má trvalé bydliště v obci, kde je zavedený místní poplatek, ale bydlí v obci, kde je vybírána smluvní úhrada. Naopak osoba ţijící v obci s místním poplatkem zde nemusí být přihlášená k trvalému pobytu. Takţe například osoba s trvalým bydlištěm v obci, kde je vybírána smluvní úhrada, fakticky však ţijící v obci se zavedeným místním poplatkem, se můţe legálním způsobem vyhnout platbě za komunální odpad. Zákon umoţňuje odvádět místní poplatek za všechny členy domácnosti společným zástupcem. Důvodem je zjednodušení placení poplatku u osob, které spolu trvale ţijí a společně uhrazují náklady na své potřeby (definice pojmu domácnost dle § 115 zákona č. 40/1964 Sb.,občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Obdobně jako u členů domácnosti připouští zákon moţnost, aby za bytový nebo rodinný dům byl poplatek odveden správci poplatku prostřednictvím vlastníka nebo správce. Společný zástupce, vlastník nebo správce jsou povinni obci oznámit jména a data narození osob, za které poplatek odvádějí. Vyuţití této moţnosti je dobrovolné, za zaplacení tyto osoby správci poplatku neodpovídají. Druhou skupinu tvoří fyzické osoby, které mají na území obce ve vlastnictví stavbu určenou nebo slouţící k individuální rekreaci, ve které není hlášena k trvalému pobytu ţádná fyzická osoba. Stavby slouţící nebo určené k individuální rekreaci jsou například rekreační domky, chaty, rekreační chalupy a zahrádkářské chaty. Za stavby k individuální rekreaci se pro účely tohoto poplatku povaţují i rodinné domy, které nejsou uţívány k bydlení, ale slouţí k rekreaci. Za zmiňované stavby se nepovaţují hotely, motely, penziony a ostatní ubytovací zařízení jako například turistické ubytovny, bungalovy.10 V případě, ţe má k rekreační stavbě vlastnické právo více osob, jsou tyto osoby povinny platit poplatek společně a nerozdílně, a to ve výši odpovídající poplatku za jednu fyzickou osobu. V praxi to znamená, ţe poplatek bude 9
KADEČKA, S. Zákon o místních poplatcích a předpisy související. Komentář. Praha: Nakladatelství C.H.Beck, 2005. s. 89. 10 JIRÁSKOVÁ, Z., ŠNEBERKOVÁ, A. Místní poplatky v praxi. 3. aktualizované a doplněné vydání. Praha: Nakladatelství Bova Polygon, 2004.s.46. 3.
17
zaplacen jedním ze spoluvlastníků, a tím bude splněna poplatková povinnost i všem ostatním. Jedná se o tzv. solidární odpovědnost, která však znamená, ţe i správce poplatku můţe vymáhat zaplacení od kteréhokoliv z nich.11 Pokud jde o místní příslušnost a rozpočtové určení tohoto místního poplatku, uvádí zákon, ţe místní poplatek se platí obci, na jejímţ území má fyzická osoba trvalý pobyt nebo na jejímţ území se nachází stavba určená nebo slouţící k individuální rekreaci. Sazbu místního poplatku tvoří dvě sloţky. První sloţka je částka, jejíţ horní hranice je stanovena zákonem na 250 Kč za osobu na rok. Druhá sloţka je částka stanovená na základě skutečných nákladů obce za předchozí rok na sběr a svoz netříděného komunálního odpadu ve výši aţ 250 Kč za osobu na rok. V tomto ustanovení upravujícím druhou sloţku poplatku se však setkáváme s nejasnými pojmy. Prvním nejasným pojmem je pojem náklady obce předchozího roku. Není jasné, jestli se tento pojem váţe k vydání nebo k nabytí platnosti nebo k nabytí účinnosti obecně závazné vyhlášky. S ohledem na smysl ustanovení se však lze přiklonit k závěru, ţe předchozím rokem se zde myslí rok předcházející tomu roku, pro který obec zavádí novou (změněnou) sazbu druhé sloţky poplatku. Dalším nejasným pojmem je netříděný komunální odpad. Ţádná zákonná úprava tento pojem nedefinuje, takţe není zcela jasné, k čemu by se ony náklady měly vázat. Dále je obec jako původce odpadu povinna odpad řídit. Z toho vyplývá, ţe pokud obec stanoví druhou sloţku poplatku, tak tím přiznává, ţe porušuje svou zákonnou povinnost třídit. Praxe se však kloní k tomu, ţe pojmem netříděný komunální odpad se vlastně rozumí směsný komunální odpad, coţ je výklad velmi volný a sporný (a tedy potencionálně napadnutelný). Pokud však obec od zmiňovaných nejasností odhlédne a stanoví druhou sloţku poplatku, nemůţe v obecně závazné vyhlášce uvést konkrétní sazbu poplatku vyjádřenou pouze jednou společnou částkou, ale musí zde uvést obě sloţky poplatku odděleně. Maximální výše místního poplatku činí 500 Kč za osobu a rok. Místní poplatek je tak jediným způsobem platby za komunální odpad, který má zákonem stanovenou horní hranici. Dle mého názoru však tato zákonem stanovená horní hranice není ideální, neboť částka 500 Kč za osobu a rok mně nepřijde jako dostačující. Tato částka nebyla od svého zavedení valorizována a neodpovídá skutečným nákladům na odpadové hospodářství obcí. V březnu 2009 předloţilo Ministerstvo financí vládě návrh na zvýšení horní hranice místního poplatku aţ na 1.250 Kč. Tato částka by nebyla paušálně stanovená, ale odvíjela by se od skutečných nákladů obce. Bohuţel, tento návrh se nedostal na jednání
11
JIRÁSKOVÁ, Z., ŠNEBERKOVÁ, A. Vzorová vyhláška o místních poplatcích po novele zákona (s komentářem). Hradec Králové: Nakladatelství E.I.A.-Ekonomická a informační agentura, 2003.s.36.
18
vlády pro neúčast ministra ţivotního prostředí, který měl předloţit nový návrh zákona o odpadech obsahující mj. i poplatek za komunální odpad. V případě změny místa trvalého pobytu nebo změny vlastnictví stavby, která je určena nebo slouţí k individuální rekreaci, v průběhu kalendářního roku, se uhradí poplatek v poměrné výši, která odpovídá počtu kalendářních měsíců pobytu nebo vlastnictví stavby v příslušném kalendářním roce. Dojde-li ke změně v průběhu kalendářního měsíce, je pro stanovení počtu měsíců rozhodný stav na konci tohoto měsíce. Zákon o místních poplatcích u tohoto místního poplatku neupravuje osvobození pro ţádný okruh osob. Ve svém ustanovení § 14 odst. 2 přenechává tuto moţnost obci, která tak učiní obecně závaznou vyhláškou. Obec si tak sama určí okruh osob, na které se úlevy a osvobození vztahují (např. osoby ve starobním či invalidním důchodu, tělesně postiţené, děti do určitého věku apod.). Na takto stanovená osvobození nebo úlevy má poplatník právní nárok a nemusí o ně ţádat. Institut osvobození a úlev nelze zaměňovat s řízením o prominutí nebo sníţení poplatku a jeho příslušenství podle ustanovení § 16 zákona o místních poplatcích. V tomto případě se jedná o mimořádný opravný prostředek, o který musí poplatník poţádat. Na základě jeho ţádosti zahájí obec řízení. Z důvodu zmírnění nebo odstranění tvrdosti můţe obec částečně nebo úplně poplatky včetně jejich příslušenství prominout. Zákon o místních poplatcích neobsahuje komplexní právní úpravu, proto je třeba tam, kde zákon o místních poplatcích neobsahuje vlastní úpravu, realizovat příslušná ustanovení jiných právních předpisů. V oblasti správy místních poplatků je takovým právním předpisem zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“).12 Zákon o správě daní a poplatků má ve vztahu k zákonu o místních poplatcích povahu obecného předpisu (lex generalis). Zákon o místních poplatcích je tedy zvláštním předpisem (lex specialis). Jinými slovy, dle ustanovení § 13 zákona o místních poplatcích se zákon o správě daní a poplatků pouţije pouze v případě, nestanoví- li zákon o místních poplatcích jinak. Místní poplatky jsou zákonem o správě daní a poplatků zahrnuty pod legislativní zkratku „daně“. Závěrem této podkapitoly bych chtěla zdůraznit, ţe místní poplatek jsou povinni platit všichni bez ohledu na mnoţství vyprodukovaného odpadu. Jde o paušální poplatek za provoz celého systému, nikoliv o poplatek za odvoz určitého mnoţství vyprodukovaného odpadu.
12
KADEČKA, S. Zákon o místních poplatcích a předpisy související. Komentář. Praha: Nakladatelství C.H.Beck, 2005. s. 115.
19
Případná námitka o neprodukování komunálního odpadu je neopodstatněná vzhledem k tomu, ţe obec zajišťuje na tomto úseku souhrn činností ve prospěch všech svých obyvatel. Dle JUDr. Josefa Vedrala, Ph.D. mohou být dalším problémem nezletilí poplatníci. Správce poplatku nemá moţnost, jestliţe nezletilá osoba poplatek sama nezaplatí, poţadovat zaplacení na zákonném zástupci. Nezletilým osobám s trvalým pobytem na území obce, které obec od poplatku v obecně závazné vyhlášce neosvobodí, tedy vznikne povinnost poplatek platit, coţ můţe vést k absurdním situacím, protoţe rodiče nemají zákonnou povinnost poplatek platit. Moţným řešením by mohlo být ručení zákonným zástupcem podle § 57a zákona o správě daní a poplatků
3.1.2 Úhrada za shromažďování, sběr, přepravu, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů Podle § 17 odst. 5 zákona o odpadech můţe obec vybírat úhradu za shromaţďování, sběr, přepravu, třídění, vyuţívání a odstraňování komunálních odpadů od fyzických osob na základě smlouvy (soukromoprávní institut). Smlouva musí mít písemnou formu a musí obsahovat výši úhrady (smluvní cenu, která není nijak regulována). Právní úprava v zákoně o odpadech je velmi stručná, náleţitosti, které neupravuje, vychází ze zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, popřípadě ze zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Zdá se, ţe tento způsob platby za komunální odpad je pro obce nejméně výhodný, a to proto, ţe vyţaduje součinnost druhé smluvní strany. Bez takové součinnosti nemá obec ţádnou moţnost uzavření smlouvy vymáhat, neboť jedním ze základních znaků smlouvy je dobrovolný souhlasný projev vůle obou stran. To je rozdíl od zbylých dvou způsobů plateb, kde se nacházíme v oblasti práva veřejného a kde postačí, aby obec vydala jednostranný akt obecně závaznou vyhlášku. Další komplikace nastávají při uzavírání smluv s nezletilými osobami, nebo za ně jejich zákonnými zástupci. V tomto případě musí obec čelit otázce, v jakém věku je moţno uzavření takové smlouvy povaţovat za úkon přiměřený rozumové a volní vyspělosti nezletilé osoby. V praxi se však s tímto problémem nesetkáváme, neboť smlouvy jsou spíše uzavírány s majiteli nemovitostí (za celou domácnost) neţ s jednotlivými fyzickými osobami. Tento způsob platby za komunální odpad není náročný z hlediska vybírání smluvní úhrady, lze například pouţívat jednoduchý známkový systém. V případě, ţe je však smlouva
20
uzavřená a fyzická osoba z nějakého důvodu smluvenou úhradu neplatí, nezbývá obci, neţ tyto prostředky vymáhat v občanském soudním řízení. Při aktivní součinnosti fyzických osob, které na území obce produkují komunální odpad, má tato forma výhodu v tom, ţe zobrazuje skutečný stav věci. Výše smluvní ceny je totiţ zpravidla vázána na vyprodukovaný objem odpadů. V některých případech to však můţe vést k tomu, ţe občan se bude snaţit odpadu zbavit jinak a jinde, neţ ve svých popelnicích, za které musí platit. Tím pádem můţe docházet mnohem častěji a ve větší míře k zakládání černých skládek.
3.1.3 Poplatek za komunální odpad Poplatek za komunální odpad (dále jen „poplatek“) upravuje ustanovení § 17a zákona o odpadech. Obec zavede poplatek obecně závaznou vyhláškou, musí být však splněna podmínka, kterou je zavedení systému nakládání s komunálním odpadem. Správu poplatku vykonává obec, která ho ve svém územním obvodu zavedla. Poplatek je pak příjmem této obce. Poplatníkem je kaţdá fyzická osoba, která na území obce produkuje komunální odpad. Určení osoby poplatníka tedy není vázáno na trvalé bydliště, ale na faktickou produkci odpadu. Z toho vyplývá, ţe ve srovnání s místním poplatkem odráţí ve větší míře skutečnou produkci komunálního odpadu fyzickými osobami na území obce. Plátcem poplatku je vlastník nemovitosti, kde vzniká komunální odpad. Jde-li o budovu, ve které vzniklo společenství vlastníků jednotek podle zvláštního zákona, je plátcem toto společenství. Plátce sám rozúčtuje poplatek na jednotlivé poplatníky, coţ značně sníţí náklady spojené se správou poplatku. Plátce se při rozúčtování řídí počtem nahlášených osob nebo obytnou plochou. Neuhrazené poplatky však plátce nevymáhá, má pouze povinnost oznámit obci, který z poplatníků poplatek řádně neuhradil. Obec na základě oznámení vyměří poplatek platebním výměrem sama. Zákon o odpadech upravuje maximální výši poplatku. Maximální výše poplatku se stanoví podle předpokládaných oprávněných nákladů obce vyplývajících z reţimu nakládání s komunálním odpadem rozvrţených na jednotlivé poplatníky podle počtu a objemu nádob určených k odkládání odpadů připadajících na jednotlivé nemovitosti nebo podle počtu uţivatelů bytů a s ohledem na úroveň třídění tohoto odpadu (nelze zahrnout náklady na tříděný odpad). V poplatku mohou být promítnuty náklady spojené s pronájmem nádob
21
určených k odkládání odpadu.13 Cílem takto stanovené maximální výše poplatku mělo být zohlednění míry produkce komunálního odpadu jednotlivými poplatníky a jejich motivace ke sniţování produkce odpadu. Na druhou stranu se obec můţe dostat do situace, kdy bude muset osobám dokazovat, ţe komunální odpad skutečně produkují a v jakém mnoţství. 3.2
VYUŽÍVÁNÍ
SYSTÉMU
ZAVEDENÉHO
OBCÍ
PRO
NAKLÁDÁNÍ
S KOMUNÁLNÍM ODPADEM ŽIVNOSTNÍKY Zákon o odpadech dává moţnost právnickým osobám a fyzickým osobám oprávněným k podnikání zapojit se do systému zavedeného obcí pro nakládání s komunálním odpadem. Zmiňované subjekty při své nevýrobní činnosti (v úřadech, kancelářích apod.) produkují tzv. odpad podobný komunálnímu odpadu. Původcem tohoto odpadu je samotná právnická osoba nebo fyzická osoba oprávněná k podnikání, která odpad vyprodukovala. To je hlavní rozdíl od komunálního odpadu, kde je za původce odpadu označena obec. Dle ustanovení § 17 odst. 6 zákona o odpadech mohou právnické osoby a fyzické osoby oprávněné k podnikání vyuţívat
systému zavedeného obcí pro nakládání s komunálním
odpadem na základě písemné smlouvy s obcí. Tato smlouva musí obsahovat výši sjednané ceny za tuto sluţbu. Peněţní prostředky, které se na základě této smlouvy vyberou, jsou příjmem obce. Bohuţel, moţnost zapojení do systému zavedeného obcí je zkomplikována zákonem č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“). V příloze č. 2 tohoto zákona se totiţ mezi sluţbami podléhající sníţené sazbě daně z přidané hodnoty objevuje sluţba sběr, svoz a zpracování komunálního odpadu. Sluţba sběr, svoz a zpracování komunálního odpadu tedy podléhá pouze 10% sazbě daně z přidané hodnoty. Problémem je, ţe za komunální odpad nelze povaţovat odpad podobný komunálnímu odpadu. Z uvedeného vyplývá, ţe sběr, svoz a zpracování odpadu podobného komunálnímu odpadu nespadá mezi sluţby se sníţenou sazbou daně z přidané hodnoty a uplatňuje se zde základní sazba 20%. Toto je důvod k velkým zmatkům a k velké administrativní zátěţi. Pro lepší pochopení se to pokusím vysvětlit na konkrétním příkladu. V kaţdé obci je řada firem, které mají stejné sídlo jako je adresa jejich majitele. Na této adrese je umístěná pouze jedna sběrná nádoba na směsný odpad. Jak se zjistí z kolika procent je tato nádoba zaplněná komunálním odpadem a z kolika procent zaplněná odpadem podobným komunálnímu odpadu? Stejný problém nastává u sběrných nádob pro oddělené 13
Zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech, ve znění pozdějších předpisů.
22
ukládání tříděného odpadu. Toto je prakticky neřešitelný problém a znemoţňuje vyuţití systému zavedeného obcí pro nakládání s komunálním odpadem právnickými osobami nebo fyzickými osobami oprávněnými k podnikání. 3.3 POPLATEK ZA ULOŽENÍ ODPADŮ NA SKLÁDKY V případě, ţe se pro odpady nepodařilo najít vyuţití ani jiný způsob odstranění, uloţí se na skládky. Z hlediska priorit odpadového hospodářství se jedná o nejméně ţádoucí stav, který s sebou přináší největší zátěţ vůči ţivotnímu prostředí.14 Proto je tento způsob nakládání s odpady zpoplatněn. V ustanovení § 45 zákona o odpadech je původci odpadů, který ukládá odpad na skládku, uloţena povinnost platit poplatek. Poplatek platí i původce odpadů, který je sám provozovatelem skládky, a to i v situaci, kdy je skládka na jeho vlastním pozemku. Zpoplatněn je veškerý odpad, jedinou výjimkou je odpad, ukládaný na skládku jako technologický materiál na zajištění skládky. Poplatek plní stimulační funkci, měl by motivovat původce odpadů , aby zvolili jiný způsob nakládání s odpady. Dále plní kompenzační funkci, kdy finanční prostředky jsou příjmem obce, v jejímţ katastrálním území k ukládání odpadů na skládky dochází. Část finančních prostředků je téţ příjmem Státního fondu ţivotního prostředí, kde slouţí ke zlepšování ţivotního prostředí. Poplatek za ukládání odpadů na skládky se skládá ze dvou sloţek. Základní sloţka poplatku se platí za uloţení odpadu. Při ukládání nebezpečného odpadu se základní sloţka navýší o rizikovou sloţku. Výše poplatku se odvozuje od mnoţství ukládaného odpadu a od jeho vlastností. Sazby poplatku jsou definovány zákonem, pro rok 2010 činí 500 Kč/t (základní sloţka) pro komunální odpad a 1.700 Kč/t (základní sloţka) + 4.500 Kč/t (riziková sloţka) pro nebezpečný odpad. Poplatek od původce vybírá provozovatel skládky při uloţení odpadů na skládku a potvrdí původci vybrání poplatku. Provozovatel skládky však neodpovídá za nevybrané finanční prostředky. Pokud
původce nezaplatil poplatek ve stanovené výši,uloţí mu
povinnost zaplatit místně příslušný krajský úřad na základě návrhu příjemce poplatku. 14
JIRÁSKOVÁ, I., SOBOTKA, M. Zákon o odpadech s vysvětlivkami a prováděcí předpisy. Praha: Nakladatelství Linde Praha a. s. , 2005. s. 48.
23
Příjemce základní sloţky poplatku je obec, rizikové sloţky Státní fond ţivotního prostředí. Pokud je původcem obec a ukládá odpad na skládku, která je na jejím katastrálním území, nevybírá se od této obce základní sloţka poplatku. Kontrolu placení poplatků u provozovatele skládky provádí obec a krajský úřad, na jejichţ katastrálním území leţí skládka. Pokud by provozovatel skládky neodvedl poplatek včas (to znamená k poslednímu dni následujícího kalendářního měsíce), uloţí mu příslušný krajský úřad na návrh příjemce poplatku povinnost zaplatit. Za neodvedený poplatek se platí penále ve výši 0,50/00 ze zadrţené částky denně. Penále je příjmem obce. V případě, ţe plátce nezaplatí poplatek včetně penále ani na základě rozhodnutí krajského úřadu, přísluší vymáhání poplatků místně příslušnému finančnímu úřadu. Finanční úřad postupuje podle zákona o správě daní a poplatků. 3.4 FINANČNÍ REZERVA PRO REKULTIVACE A ASANACE SKLÁDEK Rekultivace a asanace skládky je finančně velice náročná činnost. Proto je nezbytné , aby za doby komerčního provozu skládky byly průběţně vytvářeny finanční prostředky, které budou po jejím uzavření vyuţity právě na rekultivaci a asanaci skládky. Tuto problematiku upravuje zákon o odpadech v ustanovení § 49, kde ukládá povinnost provozovateli skládky vytvářet finanční rezervu na rekultivaci, zajištění péče o skládku a asanaci po ukončení jejího provozu. Provozovatel skládky odpadů má povinnost ukládat peněţní prostředky této rezervy na zvláštní účet v bance. Tyto peněţní prostředky nemohou být předmětem exekuce nebo konkurzu. Čerpat prostředky z tohoto zvláštního účtu lze jen při splnění stanovených podmínek, které jsou uvedeny i ve smlouvě o vedení účtu. Toto opatření je nutné a má zabránit tomu, aby nashromáţděné prostředky byly vyuţity k jinému účelu, neţ je rekultivace či asanace.
Uvedla bych alespoň jednu ze stanovených podmínek, která dovoluje
provozovateli skládky disponovat s prostředky jen se souhlasem místně příslušného krajského úřadu. Krajský úřad udělí souhlas pouze za předpokladu, ţe bylo vydáno rozhodnutí o zahájení rekultivačních prací vydaného podle stavebního zákona. Finanční rezerva je vytvářena průběţně. Provozovatel skládky je povinen vţdy k poslednímu dni následujícího kalendářního měsíce převést odpovídající částku. Výše této částky je stanovená zákonem o odpadech a činí 100 Kč za 1 tunu uloţeného nebezpečného odpadu nebo komunálního odpadu, s výjimkou azbestu, 35 Kč za 1 tunu uloţeného ostatního
24
odpadu a odpadu azbestu, odpadu ukládaného jako technologický materiál na zajištění skládky a odpadu azbestu.15 Pokud dochází ke změně provozovatele skládky, musí dojít i k převodu finanční rezervy na nového provozovatele skládky. Dobu trvání a podmínky péče o skládku po uzavření jejího provozu, rekultivaci a asanaci stanoví individuálně pro kaţdou skládku příslušný krajský úřad jako součást provozního řádu. Lhůta nesmí být kratší neţ 30 let.16 3.5 POPLATEK NA PODPORU SBĚRU, ZPRACOVÁNÍ, VYUŽITÍ A ODSTRANĚNÍ VYBRANÝCH AUTOVRAKŮ Jedním z významných vybraných druhů odpadu, upravených v části čtvrté zákona o odpadech (§ 36 a násl.), jsou autovraky. Autovrakem se rozumí kaţdé úplné nebo neúplné motorové vozidlo, které bylo určeno k provozu na pozemních komunikacích pro přepravu osob, zvířat nebo věcí (dále jen „vozidlo“ ) a stalo se odpadem podle § 3 zákona o odpadech. Vybraným autovrakem je pak kaţdé úplné nebo neúplné motorové vozidlo kategorie M1 nebo N1 anebo tříkolové motorové vozidlo s výjimkou motorové tříkolky (dále jen „vybrané vozidlo“), které se stalo odpadem podle § 3 zákona o odpadech. Rozdělení vozidel do kategorií je uvedeno v příloze A zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně zákona č. 168/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Vozidlo kategorie M1 je zde definováno jako motorové vozidlo, které má nejméně čtyři kola,pouţívá se pro přepravu osob a má nejvýše osm míst k sezení, kromě místa řidiče , nebo víceúčelové vozidlo. Vozidlem kategorie N1 se rozumí motorové vozidlo, které má nejméně čtyři kola, pouţívá se pro přepravu nákladů a jeho největší přípustná hmotnost nepřevyšuje 3 500 kg, například tzv. dodávka. Zákon o odpadech ve svém ustanovení § 37e stanovuje poplatek na podporu sběru, zpracování, vyuţití a odstranění vybraných autovraků. Podle tohoto ustanovení je ţadatel při první registraci pouţitého vozidla kategorie M1 a N1 do registru silničních vozidel v České republice povinen tento poplatek zaplatit. Za první registraci je pro tyto účely povaţována registrace, která byla započata po datu 1. ledna 2009 (včetně). Pokud je jiţ dané vozidlo v České republice registrováno, platí se poplatek při první přeregistraci vozidla. Pojem přeregistrace vychází z § 20 odst. 3 vyhlášky Ministerstva dopravy a spojů č. 243/2001 Sb., o 15
16
Zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech, ve znění pozdějších předpisů.
25
registraci vozidel. Z výkladu výše uvedené vyhlášky vyplývá, ţe pokud vlastník hodlá vozidlo přeregistrovat na jiného vlastníka, musí nahlásit tuto změnu na předepsaném tiskopisu u registračního místa, kde je jeho vozidlo registrováno. Nový vlastník poté ţádá o zaregistrování tohoto vozidla na předepsaném tiskopisu u registračního místa, kde má pobyt nebo sídlo. Lze tedy dovozovat, ţe úkon přeregistrace je zahájen nahlášením změny starým vlastníkem a následně dokončen zaregistrováním novým vlastníkem. Takţe vozidla, která se jiţ před 1.1.2009 nacházela ve stavu odhlášky (tzv. polopřevodu), budou následně zaregistrována bez poplatku, neboť úkon přeregistrace byl započat před účinností novely zákona o odpadech, kterou se výše uvedený poplatek zavedl. Poplatek bude vyţadován výhradně při registraci/přeregistraci, která bude zahájena aţ po 1.1.2009 (včetně). Poplatek je stanoven podle plnění mezních hodnot emisí ve výfukových plynech v souladu s právními předpisy Evropských společenství (tzv. norem EURO) ve výši: a) 3.000 Kč v případě splnění mezních hodnot emisí EURO 2 (přibliţně vozidla vyrobená v letech 1996-1999), b) 5.000 Kč v případě splnění mezních hodnot emisí EURO 1 (přibliţně vozidla vyrobená v letech 1993-1995), c) 10.000 Kč v případě, kdy vozidlo nevyhoví ani normě EURO 1 (přibliţně vozidla vyrobená před rokem 1993). Poplatek se naopak neplatí u vozidel, která splňují minimálně mezní hodnoty emisí podle normy EURO 3 (cca od roku výroby 2000), a dále v případě historických vozidel. Stupeň plnění příslušné emisní úrovně se pro účely stanovení poplatku prokazuje výhradně zápisem v osvědčení o registraci vozidla. Pokud není v osvědčení o registraci vozidla zápis proveden, platí se poplatek ve výši 10.000 Kč. Poplatek se platí na příslušném obecním úřadu obce s rozšířenou působností, kde je po zaplacení vystaven ţadateli doklad osvědčující, ţe poplatek byl zaplacen. Na dokladu musí být uvedeno identifikační číslo vozidla (VIN) nebo číslo karosérie, případně podvozku. Poplatky jsou příjmem Státního fondu ţivotního prostředí. Vybrané poplatky převádí příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností vţdy k poslednímu dni následujícího kalendářního měsíce ode dne jejich vybrání Státnímu fondu ţivotního prostředí České republiky. Od poplatku jsou osvobozeni: a) ţadatelé těţce tělesně postiţení, kteří jsou drţiteli průkazu ZTP anebo ZTP-P b) ţadatelé, u nichţ k přeregistraci dochází v důsledku nabytí a vypořádání dědictví c) ţadatelé, u nichţ k přeregistraci dochází v důsledku zániku společného jmění manţelů. 26
V praxi se často stává, ţe osoba těţce tělesně postiţená, která je drţitelem průkazu ZTP, zaregistruje vozidlo na sebe a následně například hned za několik minut u toho samého pracovníka přeregistruje ono stejné vozidlo na někoho jiného. První přeregistrace je osvobozena od zmiňovaného poplatku a u druhé přeregistrace poplatek nelze uplatnit, neboť se nejedná o první přeregistraci. S důsledky zavedení tohoto poplatku se setkávají i policisté při silničních kontrolách, neboť od 1.1.2009 se na pozemních komunikacích několikanásobně zvýšil počet vozidel v tzv. polopřevodu. Noví vlastníci se domnívají, ţe touto cestou (vozidlo nezaregistrují) se mohou placení poplatku vyhnout. Chtěla bych je upozornit, ţe takovým jednáním porušují ustanovení § 6 odst. 1, § 11 odst. 1, § 12 odst. 1 a § 38 odst. 1 písm. f) zákon č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně zákona č. 168/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a tím se dopouští přestupku podle ustanovení § 83 odst. 1 písm. a) a e) téhoţ zákona a podle § 46 odst. 1 z.č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Za uvedené přestupky lze uloţit poměrně vysoké pokuty. Zmíněný poplatek nerespektuje majetkovou situaci poplatníka, čím starší a méně hodnotné auto, tím vyšší poplatek. S výší poplatku nemůţe úředník nic udělat, ale při stanovení výše pokuty by měl přihlédnout k řadě aspektů. Hlavně by měl rozlišovat, zda se jedná o rodinu, která opravdu na zaregistrování vozidla nemá peníze, nebo zda se jedná o muţe, který tak činí úmyslně a spoléhá na to, ţe to nikdo nezjistí. Kladu si otázku, zda by nebylo efektivnější občany, kteří uvaţují o ekologicky výhodném motorovém vozidlu, naopak zvýhodnit. Stávající stav likviduje trh se staršími, byť naprosto spolehlivými a zachovalými vozidly. Tato vozidla k nám ve většině případů byla dováţená například z Německa. Při registraci v ČR jsou tato a další vozidla znevýhodňována. V mnohých případech přijde koupě a dovoz vozidla do ČR na stejnou částku jako zmiňovaný poplatek, vozidlo je tak neprodejné. Čistota ovzduší je základním parametrem zdraví a je nezbytné přijmout různá opatření, aby bylo zachováno. Tato opatření by však měla být přiměřená míře znečištění. Dle mého názoru je mnoţství výfukových plynů z osobního vozidla téměř zanedbatelné ve srovnání s mnoţstvím, které vyprodukuje nákladní vozidlo. O dalších zplodinách, které například vypouštějí z komínů nezodpovědní občané ani nemluvě. 3.6 REGISTRAČNÍ A EVIDENČNÍ POPLATEK DLE ZÁKONA O OBALECH Kaţdá osoba, která uvádí obal na trh, je povinna podat návrh na zápis do Seznamu osob, které jsou nositeli povinností zpětného odběru nebo vyuţití odpadu z obalů. Dle právní 27
úpravy registračních a evidenčních poplatků, kterou nalezneme v ustanovení § 30 zákona č. 477/2001 Sb., o obalech, ve znění pozdějších předpisů, se za zápis do tohoto Seznamu platí registrační poplatek ve výši 800 Kč. Dále pak výše uvedená osoba platí kaţdý rok evidenční poplatek. Evidenční poplatek je stanoven ve stejné výši jako registrační poplatek, tedy na 800 Kč za rok. Poprvé se platí následující rok po registraci a pak kaţdý další rok nejpozději do 15. února. V případě, ţe je vytvořena autorizovaná obalová společnost (EKO-KOM,,a.s.), platí registrační poplatek ve výši 2000 Kč a evidenční poplatek ve výši 800 Kč za kaţdou osobu, s níţ má uzavřenou smlouvu o zajištění plnění povinnosti zpětného odběru a vyuţití odpadu z obalů. Jestliţe povinná osoba nezaplatí poplatek ve stanovené výši nebo včas, je povinna za kaţdý den prodlení zaplatit penále 0,1 % z dluţné částky. Správu poplatků má na starosti Státní fond ţivotního prostředí, do kterého pak tyto příjmy putují. Cílem registračního a evidenčního poplatku je chránit ţivotní prostředí předcházením vzniku odpadů z obalů. Osobám, které jsou zapsány v Seznamu, zákon o obalech ukládá povinnost zajistit zpětný odběr obalů a návazně tento obal opětovně vyuţít. Plnění těchto povinností kontroluje Česká obchodní inspekce.17 Osoby, které uvádějí obaly na trh, ale nechtějí povinnosti ze zákona plnit samy, mohou uzavřít s autorizovanou obalovou společností smlouvu o sdruţeném plnění povinností zpětného odběru a vyuţití odpadu z obalů. Autorizovaná obalová společnost na základě této smlouvy převezme jejich povinnosti na sebe. V České republice je autorizovanou obalovou společností EKO-KOM, a.s.. Ministerstvo ţivotního prostředí udělilo této společnosti rozhodnutí o autorizaci dne 28. března 2002, toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 30. března 2002. Od tohoto data EKO-KOM zajišťuje sdruţené plnění povinností zpětného odběru a vyuţití odpadů z obalů, koná tak prostřednictvím systémů tříděného sběru v obcích a prostřednictvím činnosti osob oprávněných nakládat s odpadem. To znamená, ţe společnost EKO-KOM, a.s. fyzicky nenakládá s obalovým odpadem, ale podílí se zejména na financování nákladů spojených se sběrem, svozem, tříděním a vyuţitím obalového odpadu.18
17
GLACOVÁ, D. Kompetence jednotlivých orgánů veřejné správy na úseku ochrany ţivotního prostředí. Odborný časopis pro ţivotní prostředí. 2005, roč. XIII,č.1 18 EKOlist.cz [online]. Občanské sdruţení BEZK.. [cit. 2010-1-25]. Dostupný na WWW: http://www.ekolist.cz/.
28
3.7 RECYKLAČNÍ POPLATEK NA LIKVIDACI ELEKTROZAŘÍZENÍ Elektrickým a elektronickým zařízením (dále jen „elektozařízení“) je věnován rozsáhlý díl 8 v hlavě II. zákona o odpadech. Nalezneme v něm ustanovení definující základní pojmy, ustanovení stanovující základní povinnosti výrobců elektrozařízení, ustanovení upravující uvádění elektrozařízení na trh, zpětný odběr elektrozařízení a oddělený sběr odpadu z elektrozařízení (dále jen „elektroodpad“) a celou řadu dalších ustanovení. Tato kapitola se nazývá recyklační poplatek na likvidaci elektrozařízení, z tohoto důvodu budu věnovat pozornost pouze ustanovením upravující tuto problematiku. Výrobcům a distributorům elektrozařízení zákon ukládá povinnost zajistit a financovat zpětný odběr elektrozařízení a oddělený sběr, zpracování, vyuţití a odstranění elektroodpadu. Účelem je dosáhnout maximální úrovně opětovného pouţití elektrozařízení. Jde o snahu nezatěţovat ţivotní prostředí nekontrolovaným nebo špatným ukládáním takového odpadu. Výrobce má na výběr, zda si tyto své povinnosti splní sám nebo zda přenese své povinnosti na specializovanou právnickou osobu. Preferovaný je spíše druhý způsob. Pro nás spotřebitele to znamená navýšení ceny elektrozařízení, neboť v ceně nového elektrozařízení je zahrnuta částka na likvidaci historických elektrozařízení, tzv. recyklační poplatek. Tento poplatek se liší pro jednotlivé elektrozařízení. Pro zajímavost bych chtěla uvést, ţe sběr a recyklace elektroodpadu kaţdým rokem narůstá. Zlepšení je výsledkem neustále rostoucího podvědomí o nutnosti třídění mezi lidmi a také zvyšujícího se počtu sběrných míst.19
3.8 DAŇOVÉ NÁSTROJE Šetrnější přístup k ţivotnímu prostředí pomáhají uplatňovat i daňové nástroje, kterými se v této kapitole budu zabývat. V úvodu povaţuji za nezbytné vymezit stěţejní pojem – daň. Daň je povinná a nenávratná zákonem určená platba do veřejného rozpočtu. Vyznačuje se neekvivalentností tzn. ukládá se jako jednostranná povinnost bez nároku na ekvivalentní protiplnění. Daň je zpravidla placená pravidelně v určitých intervalech nebo při určitých okolnostech například darování nebo dědění. Základní funkcí daně je funkce fiskální, slouţí k získání příjmů do veřejného rozpočtu. V této kapitole bych však chtěla vyzdvihnout funkce nefiskální. Daň prostřednictvím nefiskálních funkcí plní roli významného společenského regulátora. Jedná se zejména o funkce motivační, alokační, redistribuční a stabilizační. Daň prostřednictvím těchto funkcí nepřímo ovlivňuje chování subjektů. Daným subjektům nic 19
ZVĚŘINOVÁ, Eva. Zpětný odběr, magazín společnosti ASEKOL. 2010, č. 1/10, s. 5.
29
nezakazuje ani nepřikazuje, ponechává jim moţnost volby chování, pouze je motivuje, například ekologicky negativní aktivity finančně zatěţuje a naopak ekologicky šetrné chování zvýhodňuje. Daňové úlevy inspirované ekologickými důvody se vyskytují prakticky ve všech titulech daňové soustavy České republiky. Jsou obsaţeny v jednotlivých daňových zákonech a spolu s nimi průběţně novelizovány.20 Daňové úlevy se především týkají ekologických daní, daní z příjmů, majetkových daní a daně z přidané hodnoty. V oblasti odpadového hospodářství se zejména jedná o osvobození od daně z nemovitosti pro stavby. Dle ustanovení § 9 odst. 1 písm. m) zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, jsou od daně ze staveb osvobozeny stavby slouţící výlučně k účelům zlepšení stavu ţivotního prostředí stanovené vyhláškou Ministerstva financí České republiky v dohodě s Ministerstvem ţivotního prostředí České republiky.21 Jedná se o stavby slouţící výlučně
k úpravě odpadů pro jejich další vyuţití,
k asanaci a rekultivaci skládek odpadů,
k asanaci kontaminovaných pozemků, podzemních vod a objektů,
pro třídění a sběr odpadů,
pro tepelné, biologické, chemické a fyzikální zneškodňování odpadů,
pro skládky odpadů splňující podmínky stanovené pro provoz skládky zvláštními předpisy Od daně z nemovitosti jsou téţ osvobozeny pozemky, tvořící s těmito stavbami jeden funkční celek. Dále se s daňovými výhodami v oblasti odpadového hospodářství setkáváme v zákoně o DPH, konkrétně v jeho příloze č. 2. Tato příloha obsahuje seznam sluţeb podléhajících sníţené sazbě daně z přidané hodnoty. Mezi těmito sluţbami totiţ nalezneme sluţbu sběr, svoz a zpracování komunálního odpadu. Tato sluţba podléhá číselnému kódu Standardní klasifikace produkce 90.02.1. Jinými slovy, sluţba sběr, svoz a zpracování komunálního odpadu podléhá místo 20% pouze 10% sazbě daně z přidané hodnoty. Pravděpodobným záměrem bylo touto cestou poskytnout obcím výhodu sníţení nákladů na likvidaci odpadu.
20
ŠTĚPÁNEK, Z. Ekonomické nástroje v politice životního prostředí ČR. Praha:Nakladatelství Karolinum,1997.s.57. 21 §1 odst. 2 vyhláška č. 12/1993 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů.
30
V oblasti odpadového hospodářství nalezneme i další daňové úlevy a daňová zvýhodnění, ale dosud nebyla zavedená ţádná daň, která by primárně chránila ţivotní prostředí. 3.9 DOTACE K zlepšení stavu odpadového hospodářství pomáhá v České republice Operační program Ţivotního prostředí. Operační program Ţivotní prostředí je zaměřený na zlepšování kvality ţivotního prostředí, a tím i zdraví obyvatelstva. Přispívá ke zlepšování stavu ovzduší, vody i půdy, řeší problematiku odpadů a průmyslového znečištění, podporuje péči o krajinu, vyuţívání
obnovitelných
environmentální osvětu.
22
zdrojů
energie
a budování
infrastruktury
pro
Konkrétně Operační program Ţivotního prostředí přináší České
republice prostředky na podporu konkrétních projektů v sedmi oblastech: Prioritní osa 1 – Zlepšování vodohospodářské infrastruktury a sniţování rizika povodní Prioritní osa 2 – Zlepšování kvality ovzduší a sniţování emisí Prioritní osa 3 – Udrţitelné vyuţívání zdrojů energie Prioritní osa 4 – Zkvalitnění nakládání s odpady a odstraňování starých ekologických zátěţí Prioritní osa 5 – Omezování průmyslového znečištění a environmentálních rizik Prioritní osa 6 – Zlepšování stavu přírody a krajiny Prioritní osa 7 – Rozvoj infrastruktury pro environmentální vzdělávání, poradenství a osvětu Zprostředkovatelem tohoto projektu je Státní fond ţivotního prostředí ČR. Problematice odpadů je tedy věnovaná čtvrtá prioritní osa Operačního programu Ţivotního prostředí - Zkvalitnění nakládání s odpady a odstraňování starých ekologických zátěţí. Čtvrtá prioritní osa podporuje projekty, které se zaměřují na zkvalitnění nakládaní s odpady, sníţení produkce odpadů nevhodných pro další zpracování a odstraňování starých ekologických zátěţí.23Pro tyto účely jsou vyčleněny prostředky ve výši více neţ 776 milionů eur, které jsou financovány z fondů Evropské unie a národních zdrojů. Prioritní osa 4 má dvě oblasti podpory – Zkvalitnění nakládání s odpady a odstraňování starých ekologických zátěţí. Cílem dotací je předcházení vzniku odpadů, úprava odpadů za účelem jejich opětovného pouţití, recyklace odpadů, jiné vyuţití odpadů a odstranění odpadů. Podporovanými projekty proto bude zejména budování integrovaných systémů nakládání s odpady, konkrétně systém pro vyuţití bioodpadů nebo pro mechanickou 22
Průvodce dotacemi v Operačním programu Životní prostředí. [online]. Státní fond ţivotního prostředí. [cit. 2009-10-14]. Dostupný na WWW: http://www.sfzp.cz/clanek/192/632/penize-pro-odpadove-hospodarstvi/ 23 Průvodce dotacemi v Operačním programu Životní prostředí. [online]. Státní fond ţivotního prostředí. [cit. 2009-10-14]. Dostupný na WWW: http://www.opzp.cz/sekce/16/strucne-o-op-zivotni-prostredi/
31
a biologickou úpravu komunálního odpadu a speciální zařízení na vyuţití upraveného paliva. Dalším podporovaným typem jsou systémy odděleného sběru, skladování a manipulace s odpady a bioodpady (např. sběrné dvory, překladiště, sklady). Další oblast podpory je zaměřena na budování zařízení na vyuţívání odpadů, zejména na třídění a recyklaci (třídičky odpadů, úpravny odpadů, kompostárny, bioplynové státnice…) V neposlední řadě jsou podporovány projekty související s rekultivací, odstraňováním skládek a odstraňováním starých ekologických zátěţí. O dotace na podporu zkvalitňování odpadového hospodářství mohou ţádat obce, kraje, neziskové organizace, příspěvkové organizace, státní podniky a mnoho dalších subjektů. Prioritní osa 4 je v oblasti zkvalitnění nakládání s odpady velmi úspěšná. Zaznamenali jsme velký nárůst počtu podaných, ale i akceptovaných ţádostí na poskytnutí dotací. Druhá oblast – odstraňování starých ekologických zátěţí jiţ tak úspěšná není, důvodem je, ţe proces likvidace je běh na dlouhou trať. 3.10 POKUTY Pokuty v oblasti odpadového hospodářství jsou udělovány kontrolními orgány ve správním řízení za porušení ustanovení zákona o odpadech (případně za porušení zákona o přestupcích) a jeho prováděcích předpisů nebo povinností uloţených rozhodnutím správního orgánu nebo za nedodrţování ustanovení obecně závazných vyhlášek obcí.24 Pod pojmem kontrolní orgány má autor na mysli Českou inspekci ţivotního prostředí, příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností a obecní úřad. Kontrolní orgán při stanovení výše pokuty přihlíţí k závaţnosti ohroţení ţivotního prostředí, popřípadě k míře jeho poškození, přičemţ nesmí překročit horní mez stanovenou zákonem. Horní mez pro obecní úřad je stanovená ve výši 300.000 Kč pro příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností ve výši 1.000.000 Kč a pro Českou inspekci ţivotního prostředí ve výši 10.000.000 Kč. Dolní hranice pokuty je ve všech případech rovna nule. Uvedená horní hranice pokuty se zdvojnásobí, poruší-li pokutovaný subjekt v průběhu jednoho roku od vyměření pokuty stejnou povinnost, za níţ mu byla pokuta vyměřena. Pokuta bývá příjmem obce, na jejímţ katastrálním území k porušení právních předpisů došlo, ale můţe být i příjmem Státního fondu ţivotního prostředí nebo obecního úřadu obce s rozšířenou působností. Na rozdělení pokuty má vliv správní orgán, který pokutu uloţil.
24
RYCHETSKÝ, D. Odpady - podnikatelem bez pokut. Brno: Nakladatelství ERA group spol. s.r.o., 2001. s. 34.
32
Lhůta, pro zahájení řízení o uloţení pokuty je 1 rok ode dne, kdy se o porušení povinnosti příslušný správní úřad dozvěděl. Tuto lhůtu nazýváme lhůtou subjektivní. Pokutu však lze uloţit nejdéle do 3 let ode dne, kdy k porušení povinnosti došlo – objektivní lhůta. Toto časové omezení je z důvodu, ţe pokuta má být uloţena bezprostředně poté, co k porušení právních předpisů došlo. Zákon o odpadech upravuje zvlášť porušení právních předpisů fyzickou osobou přestupek a zvlášť porušení právních předpisů fyzickou osobou oprávněnou k podnikání nebo právnickou osobou - správní delikt.
3.10.1 Přestupky Pojem přestupek je definován v zákoně o přestupcích jako zaviněné jednání, které porušuje nebo ohroţuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v zákoně o přestupcích nebo v jiném zákoně, nejde-li o jiný správní delikt postiţitelný podle zvláštních právních předpisů anebo o trestný čin. Dále se budu věnovat jednotlivým skutkovým podstatám souvisejících s odpady. Například k naplnění speciální skutkové podstaty přestupku pole ustanovení § 69 zákona o odpadech dochází při porušení povinností vymezených v § 37 zákona o odpadech. Tento přestupek souvisí s nakládáním se zvláštním druhem odpadů – autovraků a je zaměřen na jejich vlastníky, kteří autovrak nebo vozidlo vyřazené z registru vozidel opustili na veřejném prostranství, aniţ by bylo zajištěno jejich vyuţití či zneškodnění. Za tento přestupek můţe obecní úřad uloţit fyzické osobě, která není podnikatelem, pokutu aţ do výše 20.000 Kč. Tato pokuta je příjmem obce, na jejímţ katastrálním území došlo k porušení povinností. Nově je v zákoně upravena skutková podstata přestupku spočívající v odloţení elektrozařízení mimo místa jejich zpětného odběru. Další skutkové podstaty přestupků na úseku odpadového hospodářství nalezneme v zákoně o přestupcích.
3.10.2 Správní delikty V zákoně se většinou pojem jiný správní delikt nepouţívá, vţdy však musí být řečeno, jaký subjekt můţe být za jaké porušení potrestán, a musí být určen druh a výše sankce.25
25
DOHNAL, V., ČERNÝ, P. Stát, obec, kraj a občan při ochraně životního prostředí. Odborný časopis pro ţivotní prostředí. 2005, roč. XIII, č. 1, s.10.
33
Ustanovení § 66 zákona o odpadech vymezuje skutkové podstaty správních deliktů právnických osob a fyzických osob oprávněných k podnikání. U těchto správních deliktů mluvíme o objektivní odpovědnosti, jinými slovy odpovědnost za následek. Za správní delikt můţe výše uvedený kontrolní orgán uloţit peněţitou sankci. Kaţdý z kontrolních orgánů má samostatně vymezenou působnost pro určitý okruh správních deliktů. Pokud kontrolní orgán zjistí porušení právních předpisů, které svými znaky naplňuje skutkovou podstatu správního deliktu, ale tento kontrolní orgán není věcně nebo místě příslušny, věc bezodkladně postoupí příslušnému správnímu orgánu v souladu se správním řádem. Na ukázku bych vybrala jednu ze skutkových podstat správních deliktů uvedených v § 66 zákona o odpadech. Sankci je moţné uloţit fyzické osobě oprávněné k podnikání nebo právnické osobě, která nakládá s nebezpečnými odpady bez potřebného souhlasu příslušného správního úřadu nebo v rozporu s ním. Za tento správní delikt můţe být uloţena pokuta aţ do výše 10.000.000 Kč. Správní orgán, který má příslušnost tuto pokutu uloţit je pouze Česká inspekce ţivotního prostředí.
Pokuty plní stimulační funkci, subjekty motivují k řádnému plnění zákonných povinností. Mimo funkce stimulační však plní i funkci fiskální. Pokuty řadíme mezi významné ekonomické nástroje.
34
4. ZPOPLATNĚNÍ
ODPADŮ V PRAXI – MĚSTO SOLNICE
4.1 ÚVOD Město Solnice leţí ve Východních Čechách, konkrétně v mírně zvlněné krajině v podhůří Orlických hor poblíţ města Rychnov nad Kněţnou. Solnice patří mezi menší města, 2
její rozloha nedosahuje ani 13 km a celkový počet obyvatel je 2099. 4.2 NAKLÁDÁNÍ S KOMUNÁLNÍM ODPADEM Nakládání s komunálním odpadem na katastrálním území Solnice řeší obecně závazná vyhláška města Solnice č. 2/2006. Zastupitelstvo prostřednictvím této vyhlášky stanovilo systém shromaţďování, sběru, přepravy, třídění, vyuţívání a odstraňování komunálních odpadů. Tato vyhláška je závazná pro všechny fyzické osoby, které mají na území města trvalý pobyt, ale i pro další fyzické osoby, které se na území města zdrţují. Těmto osobám vyhláška ukládá povinnost komunální odpad odděleně shromaţďovat, třídit a předávat k vyuţití a odstraňování, pokud odpad samy nevyuţijí. Komunální odpad lze podle zákona o odpadech ukládat pouze na místech k tomu určených. Město Solnice ve výše uvedené vyhlášce stanovilo, ţe pro shromaţďování a třídění komunálního odpadu jsou určeny sběrné nádoby a zařízení. Sběrné nádoby pro netříděný – směsný odpad mohou být kovové nebo plastové o obsahu 110 l nebo 1100 l. Tyto sběrné nádoby si fyzická osoba pořizuje a udrţuje na své náklady. Nádoby se umisťují na vhodná místa. Sběrné nádoby pro oddělené ukládání tříděného odpadu (sklo, papír, plasty, pet lahve, kovy) jsou plastové o obsahu 240 l s označeným popisem a barevným odlišením. Do těchto nádob nesmí být odloţen jiný odpad, neţ pro který jsou určeny. Tyto sběrné nádoby pořizuje a udrţuje oprávněná osoba, konkrétně se jedná o firmu Odpady s.r.o., která provádí svoz a další zpracování. Nádoby jsou po dohodě s městem umístěny na stálých stanovištích. Další tříděné sloţky komunálního odpadu, pro něţ nejsou rozmístěny sběrné nádoby, se odkládají ve sběrném dvoře, který provozuje firma Odpady s.r.o. Do uvedených sběrných nádob nelze ukládat nebezpečné sloţky komunálního odpadu (zbytky barev, kyselin, rozpouštědel…) a ani vybrané výrobky (léky, pneumatiky..) Pro odkládání tohoto odpadu je určené míso ve sběrném dvoře.
35
4.3 PLATBA ZA KOMUNÁLNÍ ODPAD Město zpoplatnilo nakládání s komunálním odpadem prostřednictvím smluvní úhrady. Od fyzických osob tedy vybírá úhradu za shromaţďování, sběr, přepravu, třídění, vyuţívání a odstraňování komunálních odpadů podle ustanovení § 17 odst. 5 zákona o odpadech. Tuto úhradu vybírá na základě písemné smlouvy, která má formu Potvrzení o zaplacení poukázky na odvoz komunálního odpadu. Tato smlouva vzniká jako projev vůle smluvních stran (města Solnice a občana). Výše úhrady je sjednána na podkladě cen účtovaných oprávněnou osobou k nakládání s odpady. Tato cena je 70 Kč za jednu poukázku na odvoz komunálního odpadu (v obci označována jako svozová známka, podle zákona o správě daní a poplatků platební známka), v této ceně je započítána i menší částka na tříděný odpad. Tento způsob platby za komunální odpad město stanovilo v rámci své samostatné působnosti. Zvolilo tak na základě místních zkušeností a podle toho, ţe tento způsob městu nejvíce vyhovuje, coţ dokazují i údaje níţe. Fyzické osoby, které produkují na území města komunální odpad, projevují aktivní součinnost. Občané platí úhradu hned při uzavření smlouvy (při převzetí poukázky na odvoz komunálního odpadu), tím je odstraněn problém s vymáháním plateb. Musím konstatovat, ţe z hlediska vybírání smluvní úhrady není tento způsob platby nijak náročný. Další plusy vidím v tom, ţe tento způsob platby zohledňuje mnoţství vyprodukovaného komunálního odpadu a motivuje lidi k třídění odpadu a zakládání kompostů. Zákon o odpadech vylučuje moţnost souběţného uplatňování různých forem zpoplatnění. Takţe z důvodu, ţe město vybírá smluvní úhradu, nemůţe dále stanovit poplatek za komunální odpad podle ustanovení § 17a zákona o odpadech a ani místní poplatek za provoz systému shromaţďování, sběru, přepravy, třídění, vyuţívání a odstraňování komunálních odpadů podle zákona o místních poplatcích. Z toho vyplývá, ţe je vyloučené vyuţívání principu „nechceš uzavřít smlouvu, tak zaplatíš místní poplatek“. 4.4 MNOŽSTVÍ VYPRODUKOVANÉHO ODPADU Celkové mnoţství vyprodukovaného komunálního odpadu (včetně odděleně sbíraných sloţek tohoto odpadu) v obci Solnice za rok 2009 je
486.451
kg.
Z toho
mnoţství
komunálního odpadu, který je tradičně sváţen, je 295.234 kg, mnoţství odděleně sbíraných sloţek je 181.217 kg a zbylých 10.000 kg tvoří odpad vzniklý z komunálních sluţeb (z čištění ulic, z odpadkových košů apod.) Z výše uvedených údajů vidíme, ţe tříděný odpad tvoří přes 1/3 z celkového mnoţství komunálního odpadu. To je důkaz, ţe mnoţství tříděného odpadu 36
rok od roku stoupá. To je příznivá zpráva, protoţe se sniţuje mnoţství odpadu, který končí na skládkách nebo ve spalovnách, a naopak roste mnoţství odpadu, který je znovu vyuţíván.
4.5 NÁKLADY NA ODPADOVÉ HOSPODÁŘSTVÍ MĚSTA SOLNICE
4.5.1 Náklady na netříděný - směsný odpad Za rok 2009 bylo ve městě Solnice vyprodukováno 295.234 kg směsného odpadu. Počet vyvezených nádob činil 7.377. Ve městě sváţejí směsný komunální odpad dvě firmy – Odpady s.r.o., Ladislav Rund a.s. Svozové firmy městu vyfakturovaly částku ve výši 474.861 Kč. Na nákladech se převáţně podíleli obyvatelé města, od kterých bylo vybráno 472.128 Kč. Rozdíl mezi náklady a příjmy od obyvatel se rovnal částce 2.733 Kč. Tento rozdíl byl uhrazen z rozpočtu města.
4.5.2 Náklady na tříděný odpad Za rok 2009 bylo ve městě Solnice vytříděno 181.217 kg odpadu. Svozová firma Odpady s.r.o. za tento rok svozila 7990 nádob, za tento svoz a další zpracování vyúčtovala městu náklady ve výši 797.779 Kč. Z toho náklady na sběr plastu představují 527.897 Kč, náklady na sběr papíru 199.958 Kč, náklady na sběr skla 64.988 Kč a náklady na sběr kovu 4.936 Kč. Od obyvatel město vybralo 47.940 Kč, coţ je v porovnání s náklady zanedbatelná částka. Téměř polovinu nákladů město zaplatilo z finančních prostředků získaných od společnosti EKO-KOM. Tato společnost městu udělila odměnu za zajištění zpětného odběru a vyuţití odpadů z obalů ve výši 364.989 Kč. Zbylé náklady (384.850 Kč) muselo město uhradit ze svého rozpočtu.
4.5.3 Výše neuvedené náklady na odpadové hospodářství Kromě nákladů na směsný odpad a nákladů na tříděný odpad vznikla městu v oblasti odpadového hospodářství celá řada dalších nákladů. Nemalá částka (192.000 Kč) směřovala na odpady vzniklé z údrţby zeleně. Další náklady (124.800 Kč) vznikly městu úklidem košů na veřejných prostranstvích. Na úklid veřejných prostranství byla pouţita další částka ve výši 96.000 Kč . Na odstranění černých skládek bylo zapotřebí 30.122 Kč. Celkové náklady na odpadové hospodářství tak vyšplhaly na 1.715.562 Kč.
37
4.6 SVOZ KOMUNÁLNÍHO ODPADU Komunální odpad sváţejí dvě firmy- Odpady s.r.o., Ladislav Rund a.s. Tyto firmy mají s městem smluvní vztah. Obyvatelé v případě potřeby odvozu obsahu nádoby vystaví nádobu opatřenou svozovou známkou na stanovené místo. Svozová firma ve stanovených termínech tuto nádobu vyprázdní. Termín svozu je vţdy jednou za 14 dní v úterý. Odpad je převáţně odváţen na skládku do Křovic. 4.7 SBĚRNÝ DVŮR V SOLNICI Sběrný dvůr je provozován firmou Odpady s.r.o., jednatelem firmy je pan Ing. Miloslav Kejval. Sběrný dvůr se nachází v ulici Poříčí, coţ je optimální poloha z hlediska dostupnosti pro obyvatele i s ohledem na okolní funkce. Oficiální provozní doba je kaţdou sobotu od 10:00 – 12:00, po domluvě je moţný odběr odpadů i mimo tuto dobu. Ve sběrném dvoře se odebírají tříděné odpady, nebezpečné odpady, objemné odpady, stavební odpady, bioodpady a je zde uskutečňován i zpětný odběr elektrozařízení. Odběr je buď zdarma, nebo za úplatu, dle aktuálního ceníku sluţeb. Pro ukázku uvedu několik poloţek z ceníku pro rok 2010. Například za odběr objemného odpadu a textilu zaplatíme 2,30 Kč/ kg, za odběr obalů obsahujících zbytky nebezpečných látek zaplatíme 15 Kč/ kg a odběr 1kg pneumatik je za cenu 3 Kč… Dále je zde uvedená celá řada dalších odpadů, které jsou odebírány zdarma (například léky, cytostatika, sklo, kovy, olověné akumulátory, zářivky a ostatní odpad obsahující rtuť...).
4. 8 SHRNUTÍ Odvaţuji si tvrdit, ţe ve městě Solnice funguje zavedený systém nakládání s komunálním odpadem nejlépe ze všech měst v okrese Rychnov nad Kněţnou. To je hlavní důvod, proč jsem si pro svoji práci vybrala právě toto město. Smluvní úhrada je pro Solnici jednoznačně nejvýhodnějším způsobem platby za komunální odpad. Tomuto městu dokonale vyhovuje, neboť se můţe spolehnout na aktivní součinnost fyzických osob, které na území obce produkují komunální odpad. Další výhodou je, ţe výše smluvní úhrady je vázaná na mnoţství vyprodukovaného komunálního odpadu. Tím motivuje občany, aby se snaţili předcházet vzniku odpadu a v případě, ţe odpad přece jenom vznikne, aby ho důsledně třídili. Kaţdý si uvědomuje, ţe pokud vytřídí komunální odpad jako druhotnou surovinu, tak ho nezaplatí jako komunální odpad. Navíc tento způsob platby za komunální odpad není z hlediska vybírání náročný.
38
Na druhou stranu si uvědomuji, ţe tento systém by těţko fungoval ve velkých městech, pro která je typická anonymita. Obyvatelům velkým měst je lhostejné, ţe jejich sousedé spalují odpad v kotlích na tuhá paliva, a tím znečišťují ovzduší, ţe zakládají černé skládky, a tím hyzdí krajinu. Jinými slovy, dělají všechno proto, aby mnoţství odpadu v jejich popelnicích bylo co nejmenší a aby smluvní úhrada byla co nejniţší. Nedomýšlí, ţe vzduch, který znečišťují, pak sami dýchají. Odstraňování černých skládek je finančně náročné, sice je to hrazeno z rozpočtu města, ale v konečném důsledku je to hrazeno stejně z kapes občanů města. Dalším problémem velkých městech je mnoţství panelových domů, kde z důvodu mnoha rodin nelze uplatnit tento druh systému. Představa, ţe kaţdá rodina ţijící v panelovém domě vlastní svou popelnici, je hrozivá. Z těchto důvodů velká města zavádějí místní poplatek. Výše místního poplatku nezávisí na mnoţství vyprodukovaného odpadu. Jedná se o paušální platbu a kaţdý tím pádem platí stejně. Kladnými stránkami jsou tedy stálé příjmy, s kterými můţou města pravidelně počítat. Dále jednoznačná definice poplatníka místního poplatku minimalizuje počet neplatičů. Jak jiţ bylo výše uvedeno, tento způsob sniţuje mnoţství černých skládek a přispívá ke zlepšení stavu ovzduší, protoţe všechno končí v přistavených popelnicích. Paušální částka nemotivuje k předcházení odpadu ani k jeho třídění. Tento výrok není pouhou hypotézou, ale opírá se o zkušenosti měst, která přešla ze smluvní úhrady na místní poplatek. Se zavedením místního poplatku i lidé, kteří byli do té doby zvyklí třídit, jiţ netřídí. Vadí jim, ţe soused, který do popelnice vysype všechen komunální odpad, který vyprodukuje, by platil stejnou částku jako oni, kteří by důsledně třídili. Třídění se tak stává pouhou věcí přesvědčení, ţe to má smysl. Uţ to není ekonomickou nutností, jako tomu bylo u prvního zmiňovaného systému. Řešením se jeví zvýšení sazby místního poplatku. Obyvatelé města by si měli uvědomit, ţe neúměrným zvyšováním mnoţství vyprodukovaného odpadu a neochotou jeho třídění, zvyšují částku k uhrazení nákladů na odpadové hospodářství. Dle mého názoru by se zvýšení nákladů na odpadové hospodářství mělo úměrně projevit na zvýšení sazby místního poplatku, coţ se ve skutečnosti neděje. V tom vidím hlavní problém. Neochotou třídit se dále městu sniţují příjmy z prodeje tříděného komunálního odpadu, neboť čím více kilogramů tříděného odpadu město odevzdá, tím získá vyšší odměnu od odběratelských společností. Jednoznačná definice poplatníka místního poplatku nemusí být vţdy šťastná. Status trvalého bydliště nemusí odráţet skutečný stav. Občan můţe mít ve městě trvalý pobyt, ale skutečně můţe ţít úplně v jiném městě. Tím můţe docházet k dvojímu zpoplatnění nebo naopak k úplnému vyhnutí od placení (viz. kapitola 3.1.1). 39
Kromě uvedených, existuje ještě třetí právní úprava nazvaná poplatek za komunální odpad. Výše poplatku odráţí skutečný stav vyprodukovaného mnoţství odpadu a je placen lidmi, kteří na území města produkují odpad. Problémem můţe být, ţe se tímto město dostává do situace, kdy musí lidem dokazovat, ţe komunální odpad skutečně produkují a v jakém mnoţství. Předpokládám, ţe toto je hlavní důvod, proč je tento způsob v praxi nejméně vyuţíván. Přikláním se k názoru, ţe paušální částky nejsou nejvhodnější. Preferovala bych variabilní platby. Paušální částka nezohledňuje způsob nakládání s komunálním odpadem, občan nemá moţnost svým chováním ovlivnit výši poplatku. Naopak variabilní platby toto vystihují. Je pravda, ţe u variabilních plateb je účinnost sniţována vedlejšími efekty, tím je vyuţívání nelegálních způsobů nakládání s odpady (černé skládky, spalování odpadu v kamnech, ukládání do sběrné nádoby souseda, vyuţívání veřejných košů…) Řešení vidím ve vzdělávací kampani, opatrném nastavení variabilních plateb, zpřístupňováním sběrných dvorů, evidencí a kontrolou. Nelegální způsob nakládání s komunálním odpadem není nutným důsledkem aplikace variabilních plateb. Na městu Solnice vidím konkrétní příklad, ţe zavedením variabilní platby nedošlo ke změně objemu nelegálních způsobů nakládání s odpady. V České republice je nakládání s odpady dotováno z jiných rozpočtových zdrojů města. Občané tak nenesou skutečnou výši nákladů. Kaţdý z uvedených tří způsobů má své výhody i nevýhody. Je jen na městu samotném, aby výhody a nevýhody zhodnotilo, zváţilo a zvolilo nakonec způsob, který bude jemu a jeho občanům nejvíce vyhovovat. Návrh nového zákona o odpadech ruší stávající tři způsoby plateb, ačkoliv v praxi nejsou shledávány ţádné významnější problémy. Naopak moţnost města zvolit si způsob, který mu nejvíce vyhovuje, se osvědčila a není tedy důvod změny. Ministerstvo ţivotního prostředí na tyto názory reaguje: Nová právní úprava bude spravedlivější. Poplatek bude s významnou variabilní sloţkou, která bude zaloţená na skutečné produkci směsných komunálních odpadů jednotlivých poplatníků.26
26
Návrh nového zákona o odpadech. [online]. Ministerstvo ţivotního prostředí. [cit. 2009-11-28]. Dostupný na WWW: http://www.enviweb.cz/clanek/odpady/.
40
5. ZÁVĚR Cílem mé práce bylo vytvořit ucelený přehled ekonomických nástrojů v oblasti zpoplatnění odpadů. Svou pozornost jsem zejména zaměřila na platby za komunální odpad. Existují tři právní úpravy - úhrada za shromaţďování, sběr, přepravu, třídění, vyuţívání a odstraňování komunálních odpadů, dále místní poplatek za provoz systému shromaţďování, sběru, přepravy, třídění, vyuţívání a odstraňování komunálních odpadů a nakonec poplatek za komunální odpad. Provedla jsem analýzu jednotlivých právních úprav a následně jsem jednotlivé právní úpravy aplikovala na konkrétní příklady, tím jsem spojila teoretické aspekty s praktickými. Dále jsem ve své práci pouţila metodu komparace a jednotlivé právní úpravy jsem navzájem porovnala. Na jedné straně stojí systém smluvní úhrady, který sice relativně nejlépe minimalizuje objem vyprodukovaného odpadu občany, ale často za cenu černých skládek a spalování odpadu v domácích kotlích. Druhý systém, systém místního poplatku, sice nikterak nemotivuje občana k co nejniţší produkci odpadu, ale nevytváří tak velkou hrozbu černých skládek a domácího spalování odpadu a navíc městu přináší stálý příjem. Z této analýzy a komparací vyplývá, ţe pro sníţení produkce komunálního odpadu a zároveň odstranění vedlejších negativních jevů by bylo zapotřebí uvést v ţivot novou metodu výběru plateb za komunální odpad, která by v sobě spojovala pouze kladné stránky těchto systémů Platby za komunální odpad patří mezi jedny ze zmiňovaných ekonomických nástrojů, jejichţ právní úpravy jsou nejproblematičtější a veřejností nejdiskutovanější. Problémem je, ţe odpadové hospodářství není v České republice řazeno mezi hlavní oblasti ochrany ţivotního prostředí. Problematika odpadů se týká kaţdého z nás. Bohuţel, nejsme zvyklí platit přiměřenou částku za sluţby spojené s nakládáním s odpady. V následujících letech lze očekávat zavedení modernějších a draţších technologií pro nakládání s odpady. Z tohoto důvodu bude nezbytný rozvoj plateb za komunální odpad a i rozvoj dalších ekonomických nástrojů. Dle mého názoru bude nutné k zlepšení stávajícího stavu vylepšit i povědomí lidí, proto bych kladla důraz na ekologické vzdělávání. Cílem této práce nebylo pouhé citování zákona, ale i snaha nabídnou moţnost k úvaze nad danou problematikou. Mně tato práce přinesla rozšíření obzoru v oblasti ochrany ţivotního prostředí, konkrétně v oblasti odpadového hospodářství. Díky této práci jsem si udělala obraz o jednotlivých ekonomických nástrojích a o jejich fungování. Přínos pro Českou republiku vidím v inspiraci ze zahraničí. Kdyby rozsah práce dovolil, tak bych se pokusila o
41
komparaci pouţívaných ekonomických nástrojů v České republice s vybraným cizím státem, ze které by následně mohla vzniknout doporučení pro aktualizaci českého systému.
42
6. CIZOJAZYČNÉ RESUMÉ The objective of my thesis was to create a comprehensive overview of economic tools in the area of waste payment. Predominantly I focused on municipal waste. There are three legal regulations – a payment for collecting, gathering, transport, sorting, usage and disposal of municipal waste, then a local payment for running of a collecting system, gathering, transport, sorting, usage and disposal of municipal waste, and finally a municipal waste fee. I analyzed the legal regulations and consequently applied them on particular examples. By it I joined theoretical and practical perspectives. Then I used the comparative method and compared the particular legal regulations in my work. The result is a summary of their pros and cons and adumbration of a prospective legal regulation de lege ferenta. Municipal waste payments belong among the economic tools widely discussed as their legal regulations are the most questionable in public. The problem is that waste economics is not ranged among the main areas of the environment protection in the Czech Republic. All of us are concerned with the waste problem. Unfortunately, we are not used to paying a propriate amount of money for services connected with waste disposal. In the following years we may expect an introduction of more modern and expensive technologies for waste disposal. In my opinion, it will be essential to mend people´s consciousness in order to improve the current stage, that is why I would emphasize the environmental education. The aim of my work was not only the law quotation but as well to give a proposal to think about the existing problem. I think that the thesis enriched me in the area of the environment protection, especially in our waste management. Due to my work I have become acquinted with individual economic tools and their functioning. I think we can find inspiration abroad, it would be a contributation for the Czech Republic. If the extent of my thesis would allow me, I would try to make a comparison of application of economic tools in the Czech Republic with a chosen foreign country. Consequently, recommendations for updating of the Czech system would arise.
43
7. SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ 7.1 SEZNAM LITERATURY 1. ČECHURA, R. Přírodou z Polabí k hraničním horám. Hradec Králové: Nakladatelství M. C. O. M. s.r.o., 2008. 2. DOHNAL, V., ČERNÝ, P. Stát, obec, kraj a občan při ochraně životního prostředí. Odborný časopis pro ţivotní prostředí. 2005, roč. XIII, č. 1 3. GLACOVÁ, D. Kompetence jednotlivých orgánů veřejné správy na úseku ochrany životního prostředí. Odborný časopis pro ţivotní prostředí. 2005, roč. XIII,č.1 4. JÍLKOVÁ, J., PAVEL, J. Poplatky k ochraně životního prostředí a jejich efektivnost. Praha: Nakladatelství Eurolex Bohemia, a.s., 2006. 5. JIRÁSKOVÁ, Z., ŠNEBERKOVÁ, A. Místní poplatky v praxi. Praha: Nakladatelství Bova Polygon, 2004.3. aktualizované a doplněné vydání. 6. JIRÁSKOVÁ, I., SOBOTKA, M. Zákon o odpadech s vysvětlivkami a prováděcí předpisy. Praha: Nakladatelství Linde Praha a. s. , 2005. 7. JIRÁSKOVÁ, Z., ŠNEBERKOVÁ, A. Vše o novém místním poplatku za komunální odpad. Hradec Králové: Nakladatelství E.I.A.-Ekonomická a informační agentura, 2001. 8. JIRÁSKOVÁ, Z., ŠNEBERKOVÁ, A. Vzorová vyhláška o místních poplatcích po novele zákona (s komentářem). Hradec Králové: Nakladatelství E.I.A.-Ekonomická a informační agentura, 2003. 9. KADEČKA, S. Zákon o místních poplatcích a předpisy související. Komentář. Praha: Nakladatelství C.H.Beck, 2005. 10. MOLDAN, B. a kol. Ekonomické aspekty ochrany životního prostředí. Praha: Nakladatelství Karolinum,1997.
44
11. RYCHETSKÝ, D. Odpady - podnikatelem bez pokut. Brno: Nakladatelství ERA group spol. s.r.o., 2001. 12. ZVĚŘINOVÁ, Eva. Zpětný odběr, magazín společnosti ASEKOL. 2010, č. 1/10. 7.2 LEGISLATIVA 1. Zákon č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně zákona č. 168/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů. 2. Zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech, ve znění pozdějších předpisů. 3. Zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. 4.Zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. 5. Zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. 6. Zákon č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. 7.3 INTERNETOVÉ ZDROJE 1. EKOlist.cz [online]. Občanské sdruţení BEZK. . [cit. 2010-1-25]. Dostupný na WWW: http://www.ekolist.cz/ 2.Návrh nového zákona o odpadech.[online].Ministerstvo ţivotního prostředí.[cit.2009-11-28] Dostupný na WWW: http://www.enviweb.cz/clanek/odpady/ 3. Průvodce dotacemi v Operačním programu Ţivotní prostředí. [online]. Státní fond ţivotního prostředí. [cit. 2009-10-14]. Dostupný na WWW: http://www.sfzp.cz/clanek/192/632/penize-pro-odpadove-hospodarstvi/ 4. Třetí ruka podnikatele. [online]. České ekologické manaţerské centrum. [cit. 2010-1-25]. Dostupný na WWW: http:// www.tretiruka.cz
45
46