ZODIAC NEJNEBEZPEČ N Ě JŠÍ ZE VŠECH ZVÍŘ AT GARY L. STEWART A SUSAN MUSTAFA

ZODIAC NEJNEBEZPEČNĚJŠÍ Z E V Š E C H Z V Í Ř AT

GA RY L . S T E WA R T A SU S A N M U S TA FA

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

THE MOST DANGEROUS ANIMAL OF ALL Copyright © 2014 by Gary L. Stewart and Susan Mustafa Czech edition © Grada Publishing, a. s., 2014 TIRÁŽ TIŠTĚNÉ PUBLIKACE: Z anglického originálu The Most Dangerous Animal of All, vydaného nakladatelstvím HarperCollins v roce 2014, přeložil Petr Bílek Odpovědná redaktorka Markéta Šlaufová Korektura Eliška Rychlá Obálka Jakub Karman, Art007 Grafická úprava a sazba Vojtěch Kočí Vydala Grada Publishing, a. s., v Praze roku 2014, jako svou 5712. publikaci Tisk CPI Moravia Books s. r. o.

Grada Publishing, a. s., U Průhonu 22, Praha 7 ISBN 978-80-247-5348-5 ELEKTRONICKÉ PUBLIKACE: ISBN 978-80-247-9585-0 (ve formátu PDF) ISBN 978-80-247-9586-7 (ve formátu EPUB)

M uži, kter ý ad o ptoval d ítě opuštěné na sc hod ec h a kter ý ho  m iloval ja ko vlast ní

OBSAH

Pozná m ka autora // 9 Prolog // 13 Zm rzlinová láska // 29 Zna m ení Zod ia ka // 149 O d halení pravdy // 251 Poděková ní // 367 Časová osa // 371 O autorec h //  377

POZNÁMKA AUTORA

Případ Zodiac už téměř padesát let halí závoj tajemství. Když jsem začal hledat svého biologického otce, ani ve snu by mě nenapadlo, že mě pátrání zavede k řadě brutálních vražd, které v šedesátých a sedmdesátých letech děsily obyvatele Kalifornie. Samotná myšlenka, že ty zločiny spáchal můj otec, mě naplňuje odporem a ze všech sil se snažím distancovat od děsivých zločinů, které spáchal na nevinných mladých lidech. Poté, co jsem se setkal se svou biologickou matkou, chtěl jsem prostě najít i toho muže, který mi dal život. Chtěl jsem jej poznat, milovat ho, a dokonce mu i odpustit, co mi provedl. Vyrostl jsem v adoptivní rodině, kde mě naučili, že láska a odpuštění jsou zásady, podle kterých se má žít. Po dvou letech sbírání informací o otci jsem poprvé nabyl podezření, že by otec nějak mohl být zapletený do Zodiakových vražd. Tehdy jsem ale odmítal uvěřit, co mi napovídal instinkt, a tak jsem se pustil do odkrývání pravdy, abych dokázal, že můj otec nemohl v žádném případě být sériový vrah. Jak roky plynuly a během nich se vynořovalo čím dál více zřetelných důkazů, nastal den, když jsem už nemohl dál popírat, že moje největší obavy byly skutečné. Toto odhalení mě přimělo k napsání této knihy. Pocítil jsem zodpovědnost získané poznatky zveřejnit,

   |   9

aby nezůstaly žádné pochybnosti o totožnosti vraha a důvodech, proč vraždy spáchal. Kniha se zakládá na mém dvanáctiletém výzkumu, který jsem si zaznamenával formou deníku tak, jak jsem postupně odhaloval fakta o životě svého otce. S pomocí rozhovorů s otcovým nejlepším kamarádem, členy rodiny a mou biologickou matkou, policejních záznamů, novinových článků, starých dopisů rodiny Bestů, záznamů o svatbách a rozvodech a dalších oficiálních záznamů se mi podařilo vytvořit časovou přímku doby otcova mládí. Ta tvoří první část knihy. Události tohoto období vyprávím románovým stylem, protože tak lze jeho příběh vypovědět co možná nejsouvisleji. Při reprodukování dialogů v této části knihy jsem se několikrát dopustil spisovatelské licence, ale i tyto rozhovory jsou založené na vzpomínkách otcových příbuzných a přátel a na skutečnostech z jeho života, které se týkaly mě. Stejně tak dialogy ve druhé a třetí části se zakládají na dvanácti letech pátrání a na faktech, které při tomto pátrání vyšly najevo. Je třeba poznamenat, že všechny rozhovory, které se odehrály mezi mnou a jinými lidmi, včetně mé biologické matky, otcova nejlepšího přítele a vyšetřovatelů ze sanfranciské policie, jsou zaznamenané slovo od slova. Fakta týkající se života mého otce pocházejí z období padesáti let a jsou složitá. Připadalo mi nejlepší začít jednoduše na začátku, abych čtenáři věrně vylíčil, jak a proč se z mého otce stal sériový vrah. Gar y L. Stewart

1 0  |  

Únor 1963 T m u prořízl pláč hlad ového d ítět e. Jeho ot ec ze se b e zlost ně sho d il p eřinu, vst al z  post ele a  spěc h al k  b e d ně na prád lo, kt erou přezd íval „kolí bka”. Zuřivě za b ouc hl víko. Uv nitř se pláč za ne d lou ho z m ěnil v  lapá ní po d ec hu, ja k d ítěti d oc h ázel vzd uc h.

PROLOG

Květen 2002 Třicet devět let. Právě tak dlouho jsem čekal na ta slova. Třicet devět let jsem se ptal, jak se jmenuji a jak se jmenují moji rodiče. Nakonec jsem to zjistil. Maminka se jmenovala Judith. Poznal jsem, že v den, kdy jsem zjistil pravdu, mé adoptivní rodiče, Loyda a Leonu Stewartovi, něco trápilo. Kradmo jsem je pozoroval, když jsem připravoval langusty, klobásu, kukuřici a brambory a nesl je na prostřený stůl za domem u sestry Cindy. Loyd se nesmál a nevyprávěl vtipy v louisianské francouzštině jako obvykle a Leonina krásná tvář byla napjatá, jako kdyby přemýšlela o něčem závažném. Bylo vedro a vlhkost již z jarního vzduchu vysávala jakoukoli svěžest, ovšem díky mírnému vánku bylo horko snesitelné. Seděli jsme kolem stolu, obírali maso z ocásků a z hlav chutných korýšů vysávali pikantní koření. Když jsem dojedl svou hromádku, pustil jsem se do vymývání hrnce. Sledoval jsem, jak na sebe Loyd s Leonou pokývli a pak se vydali směrem ke mně. Aha. Podle toho, s jakým soustředěním ke mně přicházeli, jsem poznal, že se stalo něco hodně špatného. Říkal jsem si, kdo asi zemřel.    |   1 3

„Gegu,“ začal táta. Loyd mi nikdy Gegu neříkal. Byla to zkrácená podoba mého jména a říkali mi tak jenom prarodiče. To, že použil tuhle přezdívku, společně se skutečností, že vypadal, jako kdyby se měl pustit do pláče, mě znervózňovalo ještě víc. Utěrku jsem si z ruky přehodil přes rameno a řekl jsem: „Co je s váma dvěma?“ „To, co ti musíme říct, nejde říct lehce, a tak ti to prostě řeknu,“ pravil Loyd. „Před pár týdny nám zavolala nějaká paní ze San Franciska a tvrdila, že je tvoje matka.“ Moje matka? Cože? Leona mě objala kolem pasu. „Když jsme od ní dostali balíček s fotografiemi, nejdřív jsem nechtěla věřit tomu, že by to mohla být tvoje maminka, ale táta připomínal, jak hodně se té paní na fotce podobáš. Já jsem to bytostně popírala. Dokonce jsem se pár dnů odmítala podívat se znovu na tu fotku.“ Snažil jsem se spolknout knedlík, který se mi najednou udělal v krku. „Pak jsem se s myšlenkami na to modlila,“ pokračovala, „a Pán mi uložil na srdce, že to je tvoje matka a že s tatínkem máme s tebou mluvit upřímně.“ „Hned jak jsem se na fotku podíval, věděl jsem, že to je tvoje matka,“ vložil se do hovoru Loyd. „Povídal jsem to mámě, ale ona tomu ne a ne uvěřit.“ Když Leona viděla, jak se mi do očí derou slzy, jemně mě stiskla. Nemohl jsem tomu uvěřit. Po všech těch letech budu konečně mít identitu, jméno, které bude skutečně moje vlastní. Cítil jsem, jak mnou proudí vlna vzrušení, chytil jsem otce a matku a pevně je objal. Slíbil jsem jim, že ať se děje co se děje, vždycky budou 1 4   |    Z O D I A C : N E J N E B E Z P E Č N Ě J Š Í Z E V Š E C H Z V Í Ř A T

moji rodiče. Tehdy jsem nemohl vědět, jak moc tohle všechno změní běh mého života. Leona mi vysvětlila, že ten telefonát se odehrál na prvního máje. Seděla se Cindy v obýváku a bavila se s Loydovou matkou Evelyn. Vtom zazvonil telefon a ona odešla do kuchyně jej zvednout. „Prosím,“ ozvala se Leona s příjemným jižním přízvukem. „Dobrý den. Je to Leona?“ nervózně se zeptal hlas na druhé straně linky. „Ano, to jsem já. A s kým mluvím?“ „Jmenuju se Judith Gilfordová a bydlím v San Francisku. Domnívám se, že jsem biologická matka vašeho syna Garyho.“ Na několik vteřin Leonu opustil hlas. Když se jí podařilo popadnout dech, vypravila ze sebe: „Proč si to myslíte?“ „Mám údaj z jeho umisťovací složky,“ vysvětlila Judith. „Podívejte se, nechci se vám plést do života,“ dodala spěšně. „Chci jen tuhle informaci říct Garymu, aby věděl, kdo je, pokud by to náhodou vědět chtěl.“ Leona poslouchala, zatímco žena povídala o některých svých životních okolnostech a o tom, jak se stalo, že dítě dala k adopci. „Nikdy jsem se jej nechtěla vzdát a vždycky jsem se jej snažila najít,“ řekla Judith, právě když do místnosti nakoukl Loyd. Leona jej posunkem poslala pryč, odebrala se do své ložnice a zavřela za sebou dveře. Pozorně naslouchala, zatímco jí Judith vyprávěla o všem, co musela v uplynulých několika letech podstoupit, aby našla svého syna. Leona byla vždycky vnímavá k pocitům druhých a s tou ženou mohla jen soucítit. „Jen mě, prosím, nechte poslat vám balíček s dopisem a pár fotkami pro něj,“ prosila Judith. P R O L O G    |   1 5

„Proberu to s manželem,“ odvětila Leona. „A promluvím s Garym.“ Judith ji přerušila. „Nic mi prosím neslibujte. Ty údaje vám prostě pošlu a budu věřit, že se stane to, co se stát má.“ Po několika dnech, když Leona přes společnost FedEx obdržela obálku od Judith, obracela ji stále znovu a znovu sem a tam, bála se ji otevřít, bála se toho, jak nám všem její obsah může změnit život. Všechny oslavy narozenin, odřená kolena, pláč, který utišila svým polibkem. Myslí jí proběhly všechny vzpomínky, které se mnou měla. Je to nějaký krutý žert? Jak se ta žena opovažuje jí takhle zasahovat do života – do synova života? Třesoucími prsty Leona otevřela obálku. Spatřila fotografii připnutou sponkou k dopisu. Z pasové fotky na ni hleděla žena, které telefonovala. Slzy zakalily Leoně zrak a stékaly jí po tvářích. Při prohlížení fotky se snažila sama sebe přesvědčit, že ta žena se mi vůbec nepodobá. Ať si ale snažila cokoliv sebevíc nalhávat, pravda na ni hleděla za snímku. Odnesla fotografii Loydovi. Prohlížel si ji a držel přitom Leonu za ruku. „Určitě vypadá jako ona,“ řekl Loyd. Chtěl manželce říct, že ta žena v žádném případě mou matkou být nemůže, ale věděl, že musí mluvit upřímně. Několik následujících dnů nemluvili o ničem jiném než o této neuvěřitelné šlamastyce, v níž se nejednou ocitli. Moje adopce byla definitivní a uzavřená. Tohle se nemělo stát. Měli by mi to říct? Měli by to držet v tajnosti? Drželi se za ruce, společně se modlili a prosili Boha, aby jim naznačil, co mají dělat.

1 6   |    Z O D I A C : N E J N E B E Z P E Č N Ě J Š Í Z E V Š E C H Z V Í Ř A T

Nakonec jednou večer Loyd dospěl k odpovědi. Obrátil se k manželce a řekl: „Zaslouží si vědět, kdo je, a pak se rozhodnout, co chce dělat.“ Leona věděla, že manžel má pravdu, ale velmi se bála, že mi to ublíží. Následující týden se Leona s Loydem modlili usilovněji než obvykle, aby jim Bůh dal sílu k nezištnosti, aby jim pomohl sdělit tuto zprávu správným způsobem. A tak jsem se to dozvěděl. Toho večera jsem jel pětačtyřicet kilometrů autem domů otřesený. Vzpomínal jsem na všechny okamžiky, kdy jsem si představoval, jací by mohli být moji skuteční rodiče, a jak jsem dumal, po kom jsem zdědil nazrzlé vlasy. Protože jsem neznal svoje skutečné jméno ani proč na mém adopčním rodném listě stálo, že jsem se narodil v New Orleans, většinu života jsem se potýkal s krizí identity. Vzrušeně i s úzkostí jsem se nemohl dočkat, až si prohlédnu obsah balíčku od Leony. S fotografií oné ženy v ruce jsem trochu důrazně šlápl na plyn. Několikrát jsem skoro sjel ze silnice, protože jsem od ní nedokázal odtrhnout oči. Při jízdě jsem myslel na to, jak na fotku zareagoval můj syn Zach. „Vypadá přesně jako ty, tati,“ řekl Zach naivně při pohledu na muže, který na zaslané fotce stál vedle Judith. Všichni se smáli. Ten člověk byl zjevně indiánského nebo hispánského původu, ale Zach usoudil, že když ta žena je moje matka, pak ten muž musí být můj otec. Po příjezdu domů jsem rozsvítil velké světlo na stropě, aby mi při procházení dopisů v krabici neunikla jediná podrobnost. Seděl jsem na oblíbeném křesle a upřeně jsem se díval na ženu, která tvrdila, že je moje matka. Její oči. Její nos. Její ústa. P R O L O G    |   1 7

*

Byly jako moje. Vytáhl jsem dopis, který Judith napsala všem mužům, na něž dokázala sehnat kontakt a kteří se narodili v Louisianě ve stejný den jako já. Při čtení se mi do očí draly slzy. V dopise vysvětlovala, že když jsem se narodil, bylo jí patnáct a utíkala z Kalifornie. Byl vdaná za mého otce, ale manželství nechala její matka zrušit, protože Judith byla nezletilá. Judith dál psala, že ji s manželem zatkli a poslali zpátky do Kalifornie. Judith se mohla nastěhovat zpátky k matce pod podmínkou, že mě – jemuž byly tehdy dva roky – dají k adopci. Uváděla, že v šestadvaceti se znovu vdala a měla dalšího syna. Mám bratra? Pak psala, že mě milovala ode dne, kdy jsem se narodil, a že od té doby jsem byl vždycky s ní. „Byl by to nejšťastnější den mého života, kdyby zazvonil telefon a syn mi řekl: ‚Věřím, že jsi moje máma,‘“ stálo dál v dopise. Pročítal jsem dopis znovu a znovu dokola a pak jsem zvedl telefon. Když jsem začal vytáčet číslo, které napsala, začala se mi třást ruka a zavěsil jsem. Co bych řekl? Začal jsem myslet na Leonu. Věděl jsem, jak těžké pro ni muselo být, když se mi s tou informací svěřila. Nazítří byl Den matek a cítil jsem výčitky už jen při pomyšlení, že bych měl té ženě zavolat, když mi Leona byla tak úžasnou mámou. Celý život jsem tento svátek trávil v kostele a chválil ji, zatímco ona hrdě nosila kytičku na znamení, že je matkou. Rozhodla se, že mě bude milovat, i když vůbec nemusela. Ráda mě přijala u sebe doma a chovala se ke mně, jako bych byl její biologický syn. Takovou zradu si nezasloužila. Když jsem druhý den ráno vedle ní seděl v kostelní lavici, cítil jsem k ní nesmírnou lásku, ale když jsem jí tiskl ruku, nedokázal 1 8   |    Z O D I A C : N E J N E B E Z P E Č N Ě J Š Í Z E V Š E C H Z V Í Ř A T

jsem přestat myslet na tu druhou ženu, tu, která mě porodila v pouhých patnácti letech. Nešlo mi to do hlavy. Soucítil jsem s tou mladou dívkou, která se ocitla v tak dospělé situaci. Večer mi bylo jasné, co musím udělat. Vždycky jsem věřil, že všechno se děje z nějakého důvodu, a tohle nemohla být výjimka. Po návratu domů jsem se odebral do obýváku a usadil se na svou oblíbenou židli. S fotografií té ženy v ruce jsem uchopil telefon a začal vytáčet číslo. Jak jsem zabodával prst do čísel, srdce mi bušilo. Se zatajeným dechem jsem čekal. Jedno zazvonění. Druhé zazvonění. Třetí zazvonění. Pak ze záznamníku odpověděl mužský hlas. S výrazným přízvukem pravil: „Dovolali jste se k Judy Gilfordové a Franku Velasquezovi. Vašeho zavolání si vážíme, ale právě jej nemůžeme přijmout. Se vzkazem, prosím, zanechejte své jméno a telefonní číslo a my se vám ozveme, jakmile to bude možné.“ Projela mnou vlna zklamání. Hrozně jsem chtěl slyšet její hlas. Na chvíli jsem se zarazil. Zhluboka jsem se nadechl a nakonec ze sebe vypravil: „Toto je vzkaz pro Judith Gilfordovou. Tady je Gary Stewart a myslím, že byste mohla být moje matka.“ Na okamžik jsem se odmlčel, aby se mi zklidnil hlas. „Jestliže jste moje maminka, chci vám popřát šťastný Den matek… poprvé. Jestliže moje matka ne­jste, tak stejně přeju krásný Den matek. Pokud mi chcete zavolat zpátky, jsem na čísle…“ A uvedl jsem svůj telefon. Aniž bych věděl, jestli jsem se zachoval správně, vyčerpaný jsem se zhroutil do křesla. Ten telefonát mě stál veškeré síly. Natáhl jsem se, abych rozsvítil lampu, a poté jsem tam několik hodin jen seděl a zíral na její fotku. P R O L O G    |   1 9

Později večer se Frank Velasquez rozhodl zavolat domů a zkontrolovat zprávy. S Judy, jak si nejraději nechala říkat, byli na návštěvě u příbuzných v Albuquerque v Novém Mexiku. Ačkoli nebyli svoji, Judy jej často označovala za svého manžela. Rádi spolu cestovali a tento výlet brali jako jakousi krátkou dovolenou. Frank chvíli poslouchal a pak si zprávu nastavil znovu. „Tohle si, zlato, musíš poslechnout,“ pravil a podal Judy sluchátko. Znovu a znovu si zprávu přehrávala a usedavě plakala, když slyšela můj hlas. „Musíš mu teď zavolat,“ naléhal Frank. Judy to nedokázala. Byla příliš rozrušená. „Nemůžu. Je moc pozdě,“ vymlouvala se. „A na telefonní kartě už nejspíš nemáme dost velký kredit.“ Frank jí vzal sluchátko z ruky a vytočil číslo, a než jí telefon vrátil, zaplatil dalších tisíc minut. Judy na něj chvíli hleděla a pak vytočila číslo, které jsem zanechal na záznamníku. Pořád jsem ještě seděl v obýváku, když mě ze snění vytrhlo pronikavé vyzvánění telefonu. „Ano,“ řekl jsem, hlas mi přeskakoval a snažil jsem se uklidnit třesoucí se ruce. „Ahoj,“ zašeptala Judy do telefonu. „Tady je Judy Gilfordová.“ Zvuk jejího hlasu mnou projel jako elektrický proud. Rozplakal jsem se. Ztratil jsem řeč. „Vím, že mi asi nevěříš, ale miluju tě. Vždycky jsem tě milovala,“ rozechvělým hlasem prohlásila Judy. Jako když se najednou protrhne přehrada, začali jsme mluvit oba najednou. „Máš vnuka,“ řekl jsem jí. „Je mu deset a jmenuje se Zach.“ Mluvili jsme snad hodiny, dychtivě si chtěli všechno říct a skákali si do řeči. Cítil jsem se jako ve snu – jako kdyby se to dělo 2 0   |    Z O D I A C : N E J N E B E Z P E Č N Ě J Š Í Z E V Š E C H Z V Í Ř A T

někomu jinému, jako kdyby byla vyslyšena nemožná modlitba. Dohodli jsme se, že minulost necháme plavat a že náš vztah si uděláme takový, jaký chceme. Vzrušeně jsme se začali domlouvat, jak se setkáme. Když jsem zavěsil, opřel jsem se v křesle a vychutnával si tenhle zvláštní Den matek. Byl to den, na nějž nikdy nezapomenu. Nemohl jsem ten večer usnout, a tak jsem se pokusil vtělit pocity do slov a napsal jsem jí dopis: Mami, dnes se mi změnil svět. Když jsem se poprvé dozvěděl, že mě hledáš, byl jsem v naprostém šoku. Potom, když jsem s tebou dnes večer mluvil, už provždy a s konečnou platností vím, že jsi moje maminka. Co teď cítím v srdci, nelze popsat slovy. Mateřská láska je mnohem víc, než jak ji většina lidí chápe. Po celý život jsem v srdci cítil prázdnotu, kterou nebylo možné zaplnit. Ta chybějící část byla něčím, čemu jsem nerozuměl, něčím, o jehož existenci jsem neměl ani tušení. Když jsi mi dneska večer řekla tato slova, „Gary, miluju tě”, ta prázdnota zmizela.

Dne 1. června 2002 jsme se Zachem jeli na mezinárodní letiště v New Orleans a nasedli do letadla do kalifornského Oaklandu. Seděl jsem klidně, žaludek jsem měl sevřený a sledoval jsem P R O L O G    |   2 1

z okénka nadýchané bílé oblaky pod námi, zatímco Zach hovořil s Joem Deanem, ředitelem sportovní katedry Louisianské státní univerzity, který seděl vedle nás. Letadlo křižovalo Státy a já jsem se čím dál tím víc bál i těšil. I když jsem v domě adoptivních rodičů zažil bezpodmínečnou lásku a přijetí, vědomí, že mě moji biologičtí rodiče nechtěli, mě celý život trápilo. Ve své hlavě jsem byl vždycky John Doe, kluk, kterého odložili a kterému adoptivní rodiče dali nové jméno. V důsledku toho jsem v dospívání a i později ve vztazích v dospělosti měl problém s důvěrou. Žil jsem ve strachu, že kdykoliv mohu být odmítnutý, protože nikdy nedokážu být dost dobrý na to, aby mě někdo chtěl. Loyd a Leona dělali všechno, co bylo v jejich silách, pro to, abych se cítil milovaný a chtěný, ale dokud jsem byl ve skrytu duše John Doe, všechny moje dospělé vztahy se ženami byly odsouzeny ke ztroskotání. Ze strachu, že budu odložen, jsem nedokázal milovat naplno, protože jsem cítil, že si nezasloužím být milován. Jak by mě koneckonců někdo mohl milovat, když ani nevím, kdo jsem? Ačkoli se Zachovou matkou jsem se rozvedl, můj vztah se Zachem byl zcela jiný. Nevěděl jsem sice, kdo jsem, ale věděl jsem, že můj syn si zasluhuje lepší zacházení, než se dostalo mně od mých biologických rodičů. Život jsem zasvětil tomu, aby on nikdy nepoznal hrůzu z pocitu, že je nechtěný, a aby vždycky chápal, jak moc jej jeho otec miluje. Teď když jsem věděl, že Judy mě dala k adopci, když byla ještě dítě, nebyl jsem při přípravě na naše setkání už ani trochu zahořklý. Začal jsem být čím dál tím rozrušenější, neboť jsem si uvědomil, že konečně získám odpovědi na otázky, které se nakupily za celý můj život.

2 2   |    Z O D I A C : N E J N E B E Z P E Č N Ě J Š Í Z E V Š E C H Z V Í Ř A T

Když letadlo konečně přistálo, otřel jsem do nohavic krůpěje potu z dlaní. Po tomto okamžiku jsem toužil celý život, a když teď nastal, cítil jsem se náhle rozpolcený. Chtěl jsem utéct. Chtěl jsem se setkat s maminkou. Po několika okamžicích jsem ji uviděl vzadu v terminálu. Stála tam s mužem z fotografie, kterou mi poslala. Srdce mi začalo překotně tlouct. Byla vysoká, vyšší než muž po jejím boku. Vlasy měla kratší a světlejší, než fotka naznačovala. Nervózně se rozhlížela. I z dálky jsem viděl, že se jí na tváři zračí tentýž strach a vzrušení. Vyrazil mi chladný pot, když se naše pohledy poprvé setkaly, a zrychlil jsem. Od okamžiku, kdy jsem spatřil její oči, jasně modré jako moje, veškeré pochyby se rozplynuly. Tato žena je moje maminka. Když jsem k ní došel, upustil jsem kufr, objal ji a pevně ji k sobě přitiskl. „Mami,“ zašeptal jsem jí do vlasů. Judy o krok ustoupila, ruce na mých ramenou, a pátravě se mi zadívala do tváře. Zkoumala každý kousek mého zevnějšku a oči jí zalily slzy. „Gary,“ řekla rozechvělým hlasem. „Synáčku.“ Ta slova mi zněla jako kouzlo. Pořád jsem ji jednou rukou držel kolem ramen a otočil jsem se, abych ji seznámil se Zachem. Když se představili, Frank mi podal ruku, představil se mi a pak nás zavedl ven k autu. Po cestě z Oaklandu do San Franciska jsem musel na matku neustále pokukovat. Byla štíhlá a na čtyřiapadesát vypadala mladě, nádherné oči a vlasy zdůrazňovala dokonalá, opálená pokožka. Zakrátko jsme dojeli na nábřeží do čtvrti Fisherman’s Wharf. Zach obdivoval obří kraby v akváriu před restaurací Alicoto’s, P R O L O G    |   2 3

kde nás čekala večeře. Muži, většinou přistěhovalci s bílými zástěrami, topili pod kotli, zatímco turisté ochutnávali krabí koktejly podávané v papírových kelímcích. „Můžu si dát, tati?“ zeptal se Zach nadšeně. V Louisianě ještě tak velkého kraba neviděl. „Třeba později,“ usmál jsem se. „Nejdřív se najezme v restauraci.“ Když jsme si sedli, pozorovali jsme z okna barevné rybářské lodě, které v doku kotvily a jejichž trup se kolébal tam a zpět v rytmu příboje. Jídelní lístek s rybami a mořskými plody, které tyto lodě přivezly, mi připomněl domov. „Co bude dobré?“ zeptala se Judy. „Všechno,“ zasmál jsem se, „ale určitě si musíme dát kalamáry. Tady jsou určitě čerstvější než v Louisianě.“ „Někdy se v zálivu objevily olihně, většinou se ale loví dál od pobřeží v Tichém oceánu,“ připomněl Frank. Během večeře rozhovor pokračoval v lehkém tónu. Všichni jsme toho měli na srdci spoustu, ale uvědomovali jsme si, že se postupně musíme nejdřív poznat. Po večeři jsme se vydali na procházku podél nábřeží, nahlíželi do výloh a sledovali, jak pouliční umělci tančí a krouží obručí pro kolemjdoucí. „Člověk se tady cítí tak příjemně,“ řekl jsem Judy a užíval si chladivý větřík, který vanul podél zálivu. „V tomhle ročním období se v Louisianě nedá skoro dýchat, jak je tam vedro.“ „Tady je celý rok takhle. Milujeme to tady,“ odvětila a uchopila mě za ruku. „Jsem tak ráda, že tu jsi. Už se nemůžu dočkat, až ti ukážu San Francisko.“ Když jsme dorazili do bytu, kde spolu Judy s Frankem bydleli, bylo už pozdě. Když Frank a Zach usnuli, zůstali jsme s Judy vzhůru do tří do rána. Chvíli jsme mluvili, chvíli na sebe jenom 2 4   |    Z O D I A C : N E J N E B E Z P E Č N Ě J Š Í Z E V Š E C H Z V Í Ř A T

hleděli a ani jeden z nás nemohl uvěřit, že to je skutečnost. Nakonec už jsme nemohli mluvit a poprvé v životě jsem dal mamince pusu na dobrou noc. Druhý den ráno mě probudil mě neznámý rámus autobusů městské dopravy. Když jsem vešel do obýváku, Zach ještě spal na gauči. Sklonil jsem se, políbil jej na tvář a pak se vydal ke skleněným posuvným dveřím na terasu ve třetím patře, z níž se otevíral výhled na město. Pohled na San Francisko byl nádherný. Přímo před sebou jsem viděl Noe Valley, dělnickou čtvrť plnou edvardiánských řadových domů v růžových, modrých a zelených odstínech. Uprostřed údolí se vypínala k nebi dvojice věží katedrály svatého Pavla. Na druhé straně sanfranciského zálivu jsem spatřil kopce Oaklandu. Napravo do krajiny vykrajoval ovál Candlestick Park, nalevo po horním i dolním podlaží mostu Bay Bridge spěchala auta. Mezi mosty Golden Gate Bridge a Bay Bridge se objevila nepřehlédnutelně poklidná pevnost Alcatraz. Na chvíli jsem tam stál, a než jsem se pustil do oblékání, nasával jsem celý ten výhled. S Judy jsme se dohodli, že ráno zajdeme do kostela, a odpoledne jsme odjeli do Benicia, malinké rybářské vesničky asi padesát kilometrů od San Franciska, z níž vyrostlo průmyslové město. Chtěl jsem se tam podívat na sídlo společnosti, která mi před nedávnem nabídla místo. Moje sedmnáctiletá kariéra elektroinženýra byla ve znamení nepravidelného postupu po žebříčku úspěchu. S bakalářským titulem jsem v roce 1985 absolvoval Louisianskou univerzitu a během let jsem postupoval tu v jedné, tu v jiné firmě, propracovával jsem se do vedení, až jsem se stal viceprezidentem velké firmy nabízející průmyslové služby. Jak už se stává v důsledku cyklického vývoje odvětví, při němž se střídá vzestup a pád, firP R O L O G    |   2 5

ma začala vykazovat známky poklesu a já si začal dělat starosti ohledně jistoty mého zaměstnání. Měsíc předtím, než Judy zavolala mé mamince, se se mnou spojila firma Delta Tech Service právě z města Benicia. Tato firma hledala někoho, kdo by otevřel závod pro průmyslové služby v Baton Rouge v Louisianě. Už jsem byl unavený kolísáním ropného průmyslu, a tak jsem nabídku odmítl a nastoupil jsem na místo ředitele továrny na plasty. Měl jsem nastoupit v pondělí po Dni matek, ale pak do mého života vstoupila Judy a všechno změnila. Přijal jsem místo u Delta Tech a těšil se, že budu moc jezdit do San Franciska. Připadlo mi jako zázrak, že nabídka zaměstnání přišla skoro přesně v době, kdy jsem potřeboval být co nejčastěji v Kalifornii. Bylo to dokonalé. Budu moci navštěvovat maminku, kdykoli mě budou potřebovat ve firemní ústředně. S Judy jsme společně jeli v jejím sportovním červeném Grand Am, zatímco Frank, abychom mohli být chvíli o samotě, nás následoval se Zachem v modrém Mercury Sable. Během cesty jsem vstřebával krajinu – pestré viktoriánské domy, které vystupovaly nahoru do svahů, neznámé keře a stromy, zlatá divoká tráva. Všechno mi připadalo neskutečné – celý život pocitů a zážitků se vměstnal do pár krátkých dnů. Během jízdy jsme chvíli mlčeli. Judy čekala, kdy začnu klást složité otázky a já se snažil vymyslet, na co se zeptám jako první. „Není tohle to místo, kde se při zemětřesení v osmdesátém devátém zřítil most?“ zeptal jsem se. „Jo, to je ono,“ řekla Judy a ukázala přes čelní sklo na spodek horního patra mostu Bay Bridge, „dokonce přesně tam, kde jsou ty červené značky, se most rozlomil.“ „Pamatuju se, jak jsem to sledoval v televizi, jako kdyby se to stalo včera,“ dodal jsem, než jsem vyhrkl otázku, která mě 2 6   |    Z O D I A C : N E J N E B E Z P E Č N Ě J Š Í Z E V Š E C H Z V Í Ř A T

pálila na jazyku. Chvíli jsme kolem ní chodili po špičkách, ale pak to přišlo. „Mami… kdo je můj otec?“ Judy si opřela obě ruce o volant, odkašlala si a v sedačce se narovnala. Viděl jsem, že je nervózní. „Vzpomínáš si, když jsme spolu poprvé telefonovali, a ty jsi mě požádal, abych k tobě byla naprosto upřímná?“ „Ano.“ „Takže ti slibuju, že ti vždycky budu říkat pravdu. Náš vztah musí být postavený na lásce, pravdě a upřímnosti. Ale myšáčku, už je to hrozně dlouho a musíš si uvědomit, že jsem byla přinucená na tvého otce i na tebe naprosto zapomenout. Moje vzpomínky z té doby jsou tvrdě potlačené.“ Judy mi pak vyprávěla, co si o otci pamatuje, ale přinejlepším to byly pouhé střípky. „Jmenoval se Van. Příjmení si nepamatuju,“ začala a pak vysvětlila, že se seznámili, když byla hodně mladá, a že spolu utekli. „Každopádně jsme skončili v New Orleans a já přišla do jiného stavu. Jednou, to ti byly asi tři měsíce, tě otec vzal do Baton Rouge. Vzpomínám si, že jste jeli vlakem, protože auto jsme pořád ještě neměli. Vzal tě do kostela. Když se vrátil bez tebe, odešla jsem,“ pokračovala Judy. „Tvůj otec se na mě děsně rozčílil, že jsem jej opustila, a udal mě úřadům.“ Ze všech sil jsem se snažil pochopit, co jsem slyšel. Odnesli mě do kostela? „Takže otec mě odvezl do Baton Rouge a odevzdal mě na farnosti a pak tě udal úřadům?“ zeptal jsem ve snaze mít jistotu v každé podrobnosti. Judy zaváhala a pak přikývla. „Ano.“ P R O L O G    |   2 7

Na okamžik jsem se odmlčel a všechno to vstřebával. Nakonec jsem prohlásil: „Víš co, mami? Asi o otci nechci vědět víc. V Baton Rouge mám doma úžasnou rodinu a tatínek je ten nejlepší táta na světě.“ Judy si viditelně oddychla. Zjevně nechtěla, abych našel i jeho. Přál bych si, aby to tím skončilo i pro mě, ale během následujících pár měsíců čím víc jsem přemýšlel o svém biologickém otci, tím víc jsem toužil se s ním setkat, poznat jeho verzi příběhu, snad mu i odpustit a navázat s ním vztah. Matčiny vzpomínky byly kusé. Jeho vzpomínky možná budou lepší a možná mi prozradí důvod, proč mě odvezl do Baton Rouge a nechal mě tam. Rozhodl jsem se, že se ho přese všecko pokusím najít. Chtěl jsem se o něm dozvědět pravdu – jaký to je člověk, proč mě nechtěl. Teď vím, že minulost je třeba nechat spát, že vědět není vždy lepší než nevědět. Pravda je totiž někdy tak děsivá, že je třeba ji odkrývat po kousíčkách, jen tu a tam drobet, a pomalu ji vstřebávat, neboť celá pravda najednou je často příliš strašná, než aby ji člověk mohl unést. A někdy pravda všechno změní…

2 8   |    Z O D I A C : N E J N E B E Z P E Č N Ě J Š Í Z E V Š E C H Z V Í Ř A T

–

Č ÁST

PRV NÍ

ZM RZLINOVÁ

–

LÁSK A

1

Ř íjen 1961 Earl Van Best seděl na lavičce před knihkupectvím naproti cukrárně Herbet’s Sherbet. Čekal a vedoucí obchodu zatím počítal jeho výdělek za staré knihy, které dovezl z Mexico City. Zatímco tam seděl, pozorně sledoval, jak si od školního autobusu, který právě zastavil na rohu Deváté a Judejské ulice, houpavou chůzí vykračuje krásná dívka. Při chůzi jí blonďaté vlasy zářily a odráželo se v nich odpolední slunce. Vstal a postavil se jí přímo do cesty, než stačila přejít ulici. „Ahoj,“ pozdravil Van mile a nasadil okouzlující úsměv, díky němuž byl dobrým prodavačem. „Ahoj,“ odpověděla, také se usmála a zatočila směrem k cukrárně. Šel za ní. „Já jsem Van. Jak se jmenuješ ty?“ „Judy.“ Van jí podržel dveře a po podlaze s béžovou dlážděnou mozaikou se vydali k prosklenému pultu. Judy si prohlédla nabídku sorbetů a pak se rozhodla pro obyčejnou vanilkovou zmrzlinu do kornoutu. Otec jí zmrzlinu zaplatil a zeptal se, jestli si může přisednout ke stolu. Vypadal sympaticky, jako ze škatulky, a Judy    |   3 1

přikývla, neboť ji těšila pozornost od takto dobře oblečeného staršího muže. Došli ke stolku v rohu, u zdi s černobílou šachovnicí. Van se posadil a hleděl do jasných modrých očí, které jeho pohled tak nevinně opětovaly. Miloval krásné dívky, čím mladší, tím lépe, a takto nadprůměrně krásné obzvlášť. Britským přízvukem, který pro efekt rád nasazoval, se zeptal: „Kolik ti je?“ Vypadala zhruba na dvacet, ale uvědomoval si, že právě vystoupila ze školního autobusu. „Skoro čtrnáct.“ Van jí nevěřil. Byla nesmírně vyspělá a na tak nízký věk až příliš krásná. „To není možné,“ šeptl. „Je,“ zachichotala se, lízla si zmrzliny a dodala: „Narozeniny mám osmého října.“ Chvíli tam seděl a přemýšlel, jestli má zůstat, ale jediný pohled do jejích rozesmátých očí jej přesvědčil, že na jejím věku nezáleží. Ačkoli mu bylo dvacet sedm, pro mého otce to byla láska na první pohled, naprostá a úplná. Musel ji mít. Byla mladá, nevinná, tvárná. Judy připadal Van světaznalý a moudrý. Vyprávěl jí o cestách do Mexika a o tom, jak vyrůstal v Japonsku. Hovořil o hudbě, umění a literatuře, což byly věci, o nichž se dospělí v jejím životě nebavili. „Kde bydlíš?“ zeptal se Van. „U parku,“ odvětila Judy, „na Sedmé ulici.“ „S rodičema?“ vyzvídal Van. „S mámou a otčímem, ale nemám ho ráda. Je to hajzl,“ řekla Judy. „Taky mám otčíma hajzla,“ řekl Van a dodal něžně: „K tobě se nikdy jako hajzl chovat nebudu.“ 3 2   |    Z O D I A C : N E J N E B E Z P E Č N Ě J Š Í Z E V Š E C H Z V Í Ř A T

Judy se zahihňala a vstala. „Měla bych jít domů, než budu mít průšvih.“ Van ji vyprovodil ze dveří a sledoval, jak stoupá do kopce, až mu zmizela z dohledu. Pak zamířil do knihkupectví vyzvednout si peníze, které mu dlužili. Částka, na niž vedoucí odhadl hodnotu knih, jej uspokojila. Zamířil do čtvrti Castro, hned za Mount Sutro, kde s matkou a otčímem bydlel. Následující den odpoledne stál Van před cukrárnou a čekal na školní autobus, kterým, jak doufal, snad zase přijede ta nejmilejší dívka, jakou poznal. Pozoroval, jak několik chodců vyšlo z asijského trhu a zašlo do nedaleké irské putyky. Jiní se zastavovali v pouličních kavárnách a nechali se zlákat vůní kávy, která se linula ze dveří. Čtvrť Sunset byla vždy plná chodců, většinou mladých vysokoškoláků a středoškoláků a starších místních, obchodníků, kteří přispěli k rozvoji čtvrti a věřili, že pilným, pracovitým a podnikavým přistěhovalcům slibuje Amerika lepší život. Můj otec chtěl žít jako podnikatel a byl dost chytrý na to, aby tak žil. Maturoval na Lowellově střední škole, kam chodili hlavně talentované děti, a studoval na City College v San Francisku. Známky však neodpovídaly jeho inteligenci. Na vysvědčení to byla samá dvojka a trojka, kromě angličtiny a vojenské přípravy, kde vynikal. Tyto dva předměty byly jediné, které jej skutečně zajímaly. Po většinu života četl všechno, co mu přišlo pod ruku, hlavně ho ale bavila taková literatura, která méně inteligentní lidi nudí. Zanedlouho spatřil, jak ulicí přijíždí školní autobus, a sledoval, jak ze schůdků vystupuje několik dětí. A pak se tam objevila opět ona… nádherná a sladká. Zavolal na ni, když se vydala po Judejské ulici. Když jej uviděla, rozzářil se jí na tváří široký a šťastný úsměv. Z m rzl i n o v á l á s k a    |   3 3

„Ahoj, co tady děláš?“ podivila se. „Čekám na tebe. Doprovodím tě domů.“ „Určitě ne. Máma by šílela, kdyby mě viděla jít s klukem.“ „No tak půjdeme tak, aby nás neviděla,“ zakřenil se Van, vzal Judy za paži a nasměroval ji přes ulici. „Vezmeme to přes park.“ Judy pocítila vzrušení, když procházeli kolem její ulice a do parku Golden Gate. S muži nikdy v životě nezažila nic dobrého, ale tento muž se jí zdál jiný. Její matka Verda se od jejího otce odstěhovala už před několika lety, protože to byl přísný despota a k ní a její sestře se choval krutě. Judy a sestru Carolyn často švihal rákoskou. Červená jelita, která měly na zadku, dělala ze sezení peklo. Tresty rákoskou ukončil rozvod, Judy se ale přesto někdy po otci stýskalo. Verda se s dívkami přestěhovala do San José, kde se pokusila sebrat se a začít nový život, nebylo to tam ale o moc lepší. Její první rande skončilo znásilněním a Verda brzy zjistila, že je s pachatelem znásilnění těhotná. Chlapce pojmenovala Robert a narodil se 28. května 1961. Verda věděla, že si dítě nemůže ponechat. Neustále by jí připomínalo, čím si prošla. Navíc již musela živit dva krky. Bezprostředně po porodu nabídla dítě k adopci. Když se z těchto zážitků zotavila, přestěhovala se Verda zpátky do San Franciska a vzala si Vica Kilitziana, námořního elektrikáře, který pracoval v loděnici Hunters Point Naval Shipyard. Vic byl řecký Armén a anglicky moc neuměl. Judy mu skoro nerozuměla, když na ni mluvil, s výjimkou nadávek, kterými častoval její matku. Třebaže děti nebil, velmi dbal na to, aby všichni věděli, že si myslí, že Verda je hloupá. Svým způsobem to Judy bolelo víc než výprask, protože nedokázala snášet, když se s její maminkou takhle zacházelo. Verdě se žilo ještě hůře než předtím. Tvrdě pracovala v Crocker Bank, aby pomáhala živit 3 4   |    Z O D I A C : N E J N E B E Z P E Č N Ě J Š Í Z E V Š E C H Z V Í Ř A T

rodinu, a pak se každé odpoledne vracela domů pro další kolo ponižování. Byla sklíčená a zoufalá a pro dcery už jí zbývalo jen málo lásky. Ve svých třinácti letech moje matka toužila po lásce a Van dychtivě dopřával nevinné dívce pozornost, kterou hledala. Když se Judy zavěsila do Vana, šťastně se usmívala, cítila se výjimečná a dospělá. Když ji před odchodem na okraji parku, šest vchodů od jejího domu, políbil na ruku, usmívala se ještě šťastněji. A když následující den vystoupila z autobusu, doufala, že na ni bude čekat. Čekal. Van sledoval, jak jej Judy hledá pohledem. Viděl, jak se ten nádherný obličej rozjasnil, když se její pohled setkal s jeho, vykročil směrem k ní a vzal ji za ruku. „Kam půjdeme?“ zeptala se Judy, ale vlastně jí to bylo jedno. Nebála se. S Vanem se cítila bezpečně. „Je to překvapení – jedno z mých oblíbených míst,“ odpověděl Van a vedl ji k nedaleké autobusové zastávce. „Jdeme do kostela?“ vykřikla Judy, když vystoupili na Kalifornské ulici a Van ukázal na katedrálu Milosti Boží. „Už jsi v tomhle kostele byla?“ Judy zavrtěla hlavou a hleděla na majestátní budovu, jejíž vysoké věže a štíhlé kostelní věžičky se vypínaly k nebesům. Uvnitř jí Van ukázal své oblíbené obrazy na zdech katedrály, mimo jiné fresky od Jana Henryka de Rosena. Zapůsobilo na ni, jak znal dějiny jednotlivých děl. Judy byla uchvácená – nejen těmi obrazy, ale hlavně mužem, který toho zjevně o tom kostele hrozně moc věděl. Žádný dospělý s ní ještě takhle nemluvil, jako rovný s rovným, nikdo jiný nebral takto ohled na její názor. Van jí hrdě ukázal kostelní Z m rzl i n o v á l á s k a    |   3 5

varhany a ukázal na dlouhé píšťaly zavěšené na stěnách. „Někdy tu hraju na varhany,“ sdělil jí. Přešli k vitrážovému oknu s Adamem a Evou, když se můj otec rozhodl, že by Judy už měla jít domů. Když zamířili zpět k Sunset District, Judy navrhla, že by mohla Vana představit své matce. „To by podle mě nebyl moc dobrý nápad,“ namítl. „Kdyby ti bylo sedmnáct, to by byla jiná. Takhle se jí nebudu líbit. Řekne, že jsem pro tebe moc starý.“ Judy přikývla a souhlasila, že si své přátelství nechají nějaký čas pro sebe. Líbila se jí představa, že Van je její a jenom její tajemství. „Uvidíme se zítra?“ zeptal se, když zabočili k její ulici. „Ano,“ se zatajeným dechem přisvědčila Judy. „Nemůžu se dočkat.“ Judy si přehodila tašku s knihami přes rameno a do prudkého kopce téměř vyskákala. Nikdy se necítila šťastnější. Byla tak mladá a nepřemýšlela, proč by se o ni měl zajímat muž Vanova věku. Neuměla se jej zeptat na minulost. Jejich vztah jí připadal naprosto přirozený. Když se jí dotkl, když se na ni usmál, cítila závrať. A na ničem jiném nezáleželo. Brzy zjistila, že Van není jen okouzlující, ale že má i svou temnou stránku, minulost zahalenou v bolesti, kterou pečlivě skrýval.

2 Vanův otec, Earl Van Best senior, se narodil 16. října 1904 v milující křesťanské rodině. Když se Earl narodil, bylo příjmení Best synonymem lásky k Bohu a vlasti. Earlovi předci, počínaje dě3 6   |    Z O D I A C : N E J N E B E Z P E Č N Ě J Š Í Z E V Š E C H Z V Í Ř A T

dečkem Johnem Jamesem ( J. J.) Bestem urputně bojovali za svá přesvědčení, ať už byla špatná nebo dobrá. J. J. byl za občanské války povýšen na kapitána armády Konfederace a přidělen k jihokarolinskému 9. pěšímu pluku, kterému se přezdívalo „pušky od Pee Dee“. Dne 1. dubna 1865 byl v bitvě u Dinwiddie Court House J. J. postřelen a jako válečný zajatec se dostal na Johnsonův ostrov v Ohiu. Dne 18. června 1865, dva dny předtím, než padly poslední výstřely této války, podepsal kapitán Konfederace přísahu věrnosti Unii a byl propuštěn. Před válkou měl J. J. statek, pěstoval tabák a byl registrovaným majitelem otroků. Po válce se vrátil na statek v Galivants Ferry v Jižní Karolíně, k manželce Winnifred a dvěma dětem. Vzhledem ke zraněním, která za války utrpěl, zůstali někteří jeho otroci na statku a pomáhali mu, přestože získali svobodu. Rok po konci války se narodilo třetí dítě, Earl Van Dorn Best. Pojmenovali jej podle generálmajora Earla Van Dorna. Dorn, který byl pro J. J. hrdinou, ve válce bojoval statečně, ale v bitvě u Pea Ridge v Arkansasu utrpěl porážku. Tato bitva znamenala obrat, protože v ní Jih ve prospěch vojsk Unie ztratil kontrolu nad řekou Mississippi. V roce 1880 J. J. daroval část rodinné půdy Bestů na stavbu nového metodistického kostela a další půdu za prašnou cestou na zřízení kostelního hřbitova. Tomuto hřbitovu se nyní říká Starý sionský hřbitov, ale tehdy jej místní nazývali Bestův hřbitov. Stejně jako otec i Earl navázal na jižanskou tradici pěstování tabáku a v dětství obdělával zdejší úrodnou půdu. V dospělosti se díky svým zemědělským znalostem a obchodnímu duchu stal jedním z nejbohatších občanů v malé obci Galivants Ferry. Koncem 80. let 19. století Earl působil jako pravá ruka a důvěrZ m rzl i n o v á l á s k a    |   3 7

ník pastora. V roce 1902 byl zvolen školním inspektorem kraje Horry County. Earl si nakonec vzal Annu Jordanovou a měli spolu jedenáct děti, mezi nimi mého pradědečka Earla Van Besta. Pak došlo k tragédii. Earla Van Dorna Besta v roce 1907, když byly mému pradědečkovi dva roky, zastřelil bývalý otrok a Anna se náhle stala vdovou se spoustou dětí, které musela uživit. Příběhy vyprávěné o jeho otci přivedly mého dědečka ke kněžskému úřadu a po zbytek života zůstal zaslíbený Bohu. Jako dospívající, dlouho předtím, než získal formální kněžské vzdělání, se stal jedním z jezdců biskupa Francise Asburyho. Tito jezdci putovali na koni od města k městu a v okrese Horry v jižní Karolíně kázali své poselství spásy každému, kdo si je chtěl poslechnout. Earl později odešel z domu, nastoupil na Univerzitu Jižní Karolíny a žil z nuzného kazatelského platu. Earl se seznámil s krásnou slečnou Gertrudou McCormacovou z Mullins v Jižní Karolíně a do této talentované dívky se zamiloval. Uměla hrát na klavír tak nádherně, že věděl, že andělé na nebesích určitě zpívají s ní. Gertrudě však nebylo snadné porozumět. Tvrdila, že jej miluje, a Earl jí věřil, ale když jí nebyl okamžitě k dispozici, bez rozmýšlení si Gertruda našla náhradu. Během let, které trávili spolu, to byla lekce, kterou mu uštědřovala znovu a znovu. Devátého listopadu 1929 napsala má babička mému dědečkovi dopis, v němž vysvětluje, jak je šťastná, že za ní před časem přijel. Zmiňuje se, že zanedlouho půjde na grilování ústřic a že si přeje, aby tam on mohl být, ale že chápe, jak obtížné je pro něj cestovat za ní každý den takovou dálku. „Chci, abys mi teď porozuměl a věděl, že mým úmyslem bude vždycky spíš stavět než bořit,“ 3 8   |    Z O D I A C : N E J N E B E Z P E Č N Ě J Š Í Z E V Š E C H Z V Í Ř A T

psala a pak 10. listopadu ještě připojila dodatek, v němž se psalo: „Na grilování ústřic to bylo skvělé. Nick byl milý. Dovezl mne zpátky. Kdybys tak raději se mnou mohl být ty.“ Gertrudě manévr vyšel. Earl se spěšně dostavil do Mullins, aby Gertrudina otce Duncana požádal o její ruku. Duncan udělil serióznímu mladému muži požehnání. „Vezmeš si mě?“ žádal Earl a galantně při tom klečel před Gertrudou v obývacím pokoji, zatímco ona odpočívala na pohovce. Gertruda půvabně našpulila rty a  na chvíli se zamyslela. „Ráda,“ řekla a na snoubence se usmála. Gertruda byla unešená kazatelovou inteligencí. Byl to nejcílevědomější a nejvzdělanější muž, jakého znala, třebaže byl trochu nudný. Mladá žena si uvědomovala, jakou úctu získá jako žena duchovního. Byla to lákavá vyhlídka. Několik let všechno v manželství fungovalo dobře, dokud v roce 1931 nezemřel Earlův bratr Austin Haygood Best a v roce 1933 jeho manželka Betty Wilmoth Bestová. Oba se nakazili tuberkulózou v sanatoriu, kde Betty pracovala. Manželé po sobě zanechali čtyři děti – Louise, Mildred, Aileen a Geraldinu, zvanou „Bits“. Mildred poslali bydlet k Earlově sestře Nan. Aileen a nejmladší potomek Bits se odstěhovali k Earlově sestře Estelle. Gertruda se na Earlovo naléhání neochotně ujala Louise, které bylo tehdy čtrnáct. Můj dědeček moc peněz nevydělával, a když teď měli další hladový krk, obracela babička každý niklák dvakrát. Třebaže jí stěhování z jednoho univerzitního města do druhého zpočátku připadalo velmi zajímavé, být uvázaná doma, bez peněz a s dítětem se s Gertrudinými plány křížilo. „Proč nemůže Louisu vychovávat Nan?“ stěžovala si Gertruda. Z m rzl i n o v á l á s k a    |   3 9

Earl, který navštěvoval Charlestonskou vysokou školu, vzhlédl od pojednání, které psal, a povzdechl si: „Protože si může dovolit vychovávat jenom jedno,“ vysvětlil jí znovu. „To ale není správné. Mildred vždycky tvrdí, že Bestova rodina je rozdělila jako vrh koťat. Sestry přece musejí být spolu.“ „Tak možná bychom k nám mohli vzít ještě Mildred,“ navrhl Earl a s úsměvem v očích sledoval Gertrudinu reakci. Zmlkla a vypochodovala z místnosti. Earl se zasmál a vrátil se zpět ke psaní. Někdy si jeho rozmazlená manželka žádala, aby ji usadil. Následující rok Gertruda trpěla v relativní tichosti. Bála se, že Earla napadne, že vychovávat všechny dívky společně je správná věc. K neteři se ale nechovala hezky. Earl, který vyrostl bez otce, byl velmi autoritativní, protože byl rozhodnutý Louisu vychovat řádně. V průběhu let začala Louise tetu nenávidět a zároveň nesnášet strýce za to, že manželku nechal, aby se k ní chovala jako k sirotkovi, kterým byla. Koncem roku 1933 nedostala Gertruda svůj měsíční cyklus a obávala se, že je těhotná. S Earlem bydleli ve Wilmore v Kentucky, zatímco Earl studoval v teologickém semináři v Asbury a připravoval se na získání dalšího certifikátu, který měl, jak doufali, přinést do rodiny dodatečný příjem. „Jak uživíme dvě děti?“ naříkala Gertruda poté, co novinu sdělila Earlovi, a doufala, že jej to přinutí poslat dívku pryč. „Zvládneme to stejně jako s jednou,“ ujišťoval ji Earl. Gertruda se rozhodla, že chce dívku – svou vlastní dceru. Možná, že až Earl vezme do náruče vlastní dceru, uvědomí si, že ta druhá k nim nepatří. Začala šít pro děťátko šaty, přičemž spotřebovala metry krajky a látek. Vůbec ji nenapadlo, že by to mohl být chlapec. To prostě nejde. 4 0   |    Z O D I A C : N E J N E B E Z P E Č N Ě J Š Í Z E V Š E C H Z V Í Ř A T

Čtrnáctého července 1934 se Gertrudě narodil syn, Earl Van Best junior. Earl se rozhodl, že mu bude říkat Van. Když se porodní bába snažila položit mého otce Gertrudě do náručí, měla Gertruda zarudlou tvář a z očí jí tekly slzy. „Podívej, lásko. Je to krásný, zdravý kluk,“ pokoušel se ji Earl utišit a přimět ji, aby si syna vzala k sobě. Gertruda se na něj nechtěla ani podívat. „Odnes ho pryč,“ dožadovala se a otočila se v posteli čelem ke zdi. Earl to nechápal. Matky přece své děti milují. Po několika dnech ležela Gertruda pořád v posteli, když jí manžel znovu dítě přinesl. „Není mi dobře,“ vymlouvala se, když se k ní Earl přiblížil s dítětem v náručí. „Tak se na něj aspoň podívej,“ prosil Earl. „Vezmi si ho na chvilku. Je to milý tvoreček.“ „Ne. Nech mě být. Nechci ho.“ Každý den, týden za týdnem, jí Earl přinášel dítě a každý den jej odmítla vzít do náručí. Nakonec už to nedokázal snášet. Už měl po krk praní plen, krmení syna každé čtyři hodiny, toho, jak se pláčem dožaduje maminčina náručí, a starání se o všechno, o co se měla starat Gertruda. Odtud potud. „Vstávej,“ nařídil jí po další bezesné noci. „Vylez z postele a postarej se o své dítě jako dobrá křesťanská matka. Nedovolím, aby ses takhle chovala. Vstaň!“ Gertruda věděla, že pohár trpělivosti přetekl. Vstala a neochotně se ujala role chlapcovy matky. Krmila jej. Měnila mu a prala pleny. Koupala jej. Ale nestarala se o něj víc, než bylo naprosto nezbytně nutné. Earl byl rád, že se manželka polepšila, a nechal ji věnovat se jejím povinnostem. V dopise matce vysvětluje, že Gertruda Z m rzl i n o v á l á s k a    |   4 1

má velmi vyhraněné představy o výchově dítěte. „Když brečí, necháme je se vyřvat,“ psal. „Když je v pohodě, snažíme si jej nevšímat a necháváme je být. Domnívám se, že obskakovat a utěšovat dítě, když je modré z breku, je to nejhorší, co mu můžeme udělat. Vyroste z něj dobrý chlapec, když jej nebudeme hýčkat a rozmazlovat a když nedovolíme, aby z něj byl zženštilý slaboch.“ V roce 1935 byl dědeček vysvěcen metodistickým knězem a přijal misionářský úkol v Japonsku. Manželku a ročního syna vzal s sebou. Louise se ráda přestěhovala k sestrám do Estellina domu. Earlovým úkolem bylo pomoci v Japonsku vybudovat univerzální křesťanskou církev, která by zahrnovala všechna vyznání. Jako představitel Metodistického misijního výboru byl můj dědeček pozván na audienci u císaře Hirohita (titulovaného Mikado), společně s představiteli dalších křesťanských vyznání. Měli hovořit o pozvání dalších amerických misionářů do Japonska. Earl později o tomto projektu napsal ve své magisterské diplomové práci. Stálo to pět let úsilí, ale v roce 1941 se křesťanská unie v Japonsku stala skutečností. Earl byl na svou účast v projektu hrdý, nejvýznačnějším okamžikem jeho pobytu v Tokiu však bylo setkání s císařem a rád na Vana často dělal dojem vyprávěním o tomto setkání. Syna mimo jiné vzal do divadla na Gilbertovu a Sullivanovu operu Mikádo a program poslal domů neteřím. V roce 1940 bylo Vanovi šest let a k velké dědečkově radosti vykazoval známky toho, že se z něj jednou stane univerzální vzdělanec. Bez problémů si osvojil japonštinu a stejně snadno se naučil německy. Earl s ním německy často mluvil. Zatímco americké děti se učily psát zleva doprava, Van se učil psát třemi japonskými písmy – kandži, hiragana a katakana – zprava doleva ve sloupcích. Earl trval na tom, aby Van využil jedinečné 4 2   |    Z O D I A C : N E J N E B E Z P E Č N Ě J Š Í Z E V Š E C H Z V Í Ř A T

příležitosti, kterou mu pobyt v zahraničí nabízel. Gertruda se postarala o uměleckou stránku, učila jej hrát na klavír a varhany a také kreslit. Činila tak spíš proto, aby se něčím zaměstnala, než z nějaké lásky k chlapci. Nikdo jej nepolíbil na tvář ani láskyplně neobjal. Když si Van nějak ublížil, nedostalo se mu žádného soucitu. „Vstaň a opraš se. Jsi přece chlap. Musíš být tvrdý,“ říkal Earl. Gertruda poněkud zvráceně zdobila Vanovo oblečení krajkovými límečky a volány a ze všech sil se z něj snažila udělat „zženštilého slabocha“. Van se ale snažil být tvrdý. Snažil se zavděčit otci, ale Earlova filosofie s heslem „škoda rány, která padne vedle“ měla za následek výprask i za nepatrné poklesky. A když Van křičel, výprask se ještě přitvrdil. Van záhy pochopil, že vzdělání má pro jeho blahobyt prvořadý význam, a tak studoval, aby se vyhnul problémům. Učil se. A otec byl na něj pyšný. Earl měl stejně vysoká očekávání od Gertrudy, ta však vyžadovala neustálou pozornost a omezující manželský svazek jí byl těsný. Dědečkovi bylo podezřelé, co dělá, když právě není on nablízku, a někdy toto podezření vyslovil nahlas, ale Gertruda jej vždy ujistila, že to jsou nesmysly. Earl chtěl věřit v nejlepší a nechal se vždy uchlácholit. Když Gertruda nasadila své kouzlo, jen málo mužů jí dokázalo odolat a ani manžel nebyl výjimkou. Vzhledem k flirtům své ženy a nestabilitě v regionu dědeček věděl, že již téměř nastal čas poslat Gertrudu a Vana domů. Japonsko uzavřelo spojenectví s Itálií a Německem a Earl si uvědomil, že to nevěstí nic dobrého pro případné mírové řešení napětí, které se na celém světě hromadilo. Babička se nemohla dočkat, až pojedou domů. Přísný životní styl, který jako manželka misionáře v Japonsku snášela, si nevybrala. Pět let s Earlem žili na Aoyama Z m rzl i n o v á l á s k a    |   4 3

Gakuin, univerzitě, kterou v roce 1874 založila metodistická episkopální církev. Její život mohl být snesitelnější, ona ale byla umělkyně a hudebnice, svobodný duch, a Earl a jeho křesťanské ideály byly pro její tvůrčí duši příliš rigidní. Gertruda se ráda bavila. Earl měl povinnosti, které bral velmi vážně – totiž spasit pohanské duše před ohněm pekelným. Dne 28. října 1940 v přístavu v Kobe Earl ženě a synovi zamával na rozloučenou, když nastupovali na zaoceánskou loď Tauta Maru, která mířila do Spojených států. V lednu 1941 už však byli zase zpátky v Japonsku. Jejich návrat podnítili Earlovi příbuzní, kterým nečinilo potíž jej informovat, že by měl na manželku pozorněji dohlédnout.

3 Dne 7. prosince 1941 japonské císařské námořnictvo zaútočilo na Pearl Harbor. Při útoku zahynuli dva tisíce čtyři sta dva Američané a více než dvanáct set lidí bylo zraněno. Následující den Spojené státy odpověděly vyhlášením války. Dědeček poslal mého otce a babičku první lodí z Japonska domů. Gertruda a Van úzkostlivě čekali na Earla, až za nimi přijede do San Franciska, a ulevilo se jim, když za několik týdnů opravdu dorazil. I po šesti letech strávených v Japonsku měl Earl okamžitě jasno. Jeho zem Japonci zákeřně napadli a on toužil po odplatě za jejich zradu. „Rozhodl jsem se přihlásit do kaplanské školy Armády Spojených států,“ oznámil Gertrudě. „S Vanem se můžete vrátit do Jižní Karolíny˝, kde budete bydlet s Estelle, dokud se nevrátím. Vstoupím do armády.“ 4 4   |    Z O D I A C : N E J N E B E Z P E Č N Ě J Š Í Z E V Š E C H Z V Í Ř A T

Gertruda Earla snažně prosila, aby ji s Vanem nechal žít v Kalifornii, on ale odmítl. „Ne. Nevíme, co se bude dít. Mohou zaútočit znovu. Chci, abys byla s mými příbuznými, kde budeš v bezpečí.“ Následující den si všichni tři pronajali auto, opustili Kalifornii a  zamířili k  Estelle do Conway v  Jižní Karolíně. Earl nepřetržitě konverzoval s Vanem, který si užíval jeho pozornost, zatímco Gertruda se po celou cestu z jednoho konce země na druhý tvářila nasupeně. Její nálada se ještě zhoršila za několik dnů, když zastavili před domem Estelle a  ona spatřila, jak si venku hrají Bits s  Aileen. Došlo jí, že se od teď bude muset podílet na jejich péči. „O ty spratky se starat nebudu,“ oznámila manželovi. „Uklidni se, Gertrudo,“ chlácholil je Earl. „Estelle se nemůže dál starat o tři děti sama. Byla tak hodná a vzala k sobě Louisu, když jsme byli pryč. Jsme křesťané. Ty dívky patří do rodiny. Musíme se zachovat jako křesťané a pomoct jí.“ „Křesťani ať se jdou vycpat!“ vykřikla Gertruda, napochodovala do domu a práskla za sebou dveřmi. Když vyložili zavazadla z vozu, Earl sestru objal. „Gertrudy si nevšímej,“ řekl. „Bude v pohodě.“ Tím si Estelle nebyla tak jistá. Bratra měla ráda a chtěla mu pomoci, bylo jí ale naprosto jasné, že Gertruda je rozmazlená a nevrlá. Louise si často stěžovala, že Gertruda se k ní chovala špatně, když u nich bydlela. Jakmile se rodina usadila, Earl vyplnil přihlášku do armády a napjatě čekal na rozhodnutí o přijetí. Během čekání se seznámil s novými farníky. Mnozí z nich se na něj rádi obraceli s prosbou o radu a modlitbu, když hrdě a se strachem vyprovázeli své syny do války. Z m rzl i n o v á l á s k a    |   4 5

Earl zanedlouho obdržel přijímací dopis a zamířil do Williamsburgu ve Virgínii, kde se chystal získat titul na kaplanské škole Armády Spojených států. Nastoupil pak k námořnictvu jako kaplan. Byl rozhodnutý dodávat duchovní podporu a radu mladým vojákům, kteří na frontě nasazovali život za Ameriku. Byl rychle povýšen, získal hodnost poručíka a byl přidělen na loď USS Altamaha, což byla eskortní letadlová loď, jíž velel admirál „Bull“ Halsey. Earlovým prvotním úkolem bylo dodávat útěchu a inspiraci prostřednictvím zvěstování naděje a spásy. Když nevykonával kněžské povolání, pracoval Earl jako zpravodajský důstojník. Byl pověřen sledováním a rozšifrováním kódovaných zpráv nepřítele. Díky své ústní i písemné znalosti japonštiny a němčiny se záhy stal pro svůj útvar velmi cenným. Za druhé světové války americké vojenské námořnictvo i pozemní armáda využívaly k psaní amerických šifrovaných zpráv složitý šifrovací stroj zvaný SIGABA. Tento stroj se ukázal jako velmi cenná pomůcka, protože šifry SIGABA byly nerozluštitelné, zatímco japonské šifry zvané PURPLE a německé šifry, psané strojem zvaným ENIGMA, dokázali Američané snadno rozluštit. Při předávání tajných informací, které nebyly určené očím protivníka, měla americká armáda i další výhodu: americké mluvčí indiánských šifer. Jednalo se mimo jiné o příslušníky indiánských kmenů Navahů, Čerokézů, Čoktavů a Komančů, kteří pomocí tajemného jazyka svých předků vytvářeli spletité šifry. Jejich jazyky obnášely tolik nářečí, že z armád Osy nikdo tyto šifry nedokázal rozluštit. Earl velmi rád sloužil vlasti, ale Gertruda, nahněvaná, že ji manžel zanechal se sestrou a dětmi, doma zuřila. Jako před lety Lousie, i Aileen a Bits se rychle naučili se jí vyhýbat. Vyhýbal se jí i Van. Schovával se v pokojíčku v zadní části domu a přál si, 4 6   |    Z O D I A C : N E J N E B E Z P E Č N Ě J Š Í Z E V Š E C H Z V Í Ř A T

aby se otec co nejrychleji vrátil. Sestřenice neměl rád. Smáli se jeho knížkám, jeho hudbě. Babička zoufale toužila po zábavě a začala si vymýšlet ten či onen důvod, proč odpoledne potřebuje být z domu. Estelle bylo všechno jasné, když viděla, jak si Gertruda vyčesává vlasy a váže si do nich stuhu a jak si obléká elegantní šaty. Earlovi se záhy doneslo, že mu je manželka nevěrná se členy jeho kongregace, on měl ale svou práci pro slávu Boží. Problém s manželkou vyřeší, jakmile splní své armádní závazky. O několik měsíců později přicestoval Earl zpátky do Jižní Karolíny, aby svou nezdárnou ženu napravil. „Gertrudo,“ křičel Earl a strčil ji před obličej Bibli, „přesně tady, v Pavlově listu Židům, ve třináctém kapitole, verši čtvrtém, stojí: ‚Manželství ať mají všichni v úctě a manželé ať jsou si věrni, neboť neřestné a nevěrné bude soudit Bůh.‘ Chceš, aby tě soudil jako cizoložnici?“ Gertruda s pláčem zavrtěla hlavou: „Nevím, co to do mě vždycky vjede,“ naříkala. „Jsem proboha kněz. Moje manželka má být pilířem společenství.“ Snažně manželku prosil a zapřísahal, aby mu byl věrná, a když to nepomáhalo, křičel na ni. Nic, co dělal, nemělo reálný vliv. Gertruda toužila po větší pozornosti, než jí manžel mohl dopřát. Situace se zhoršila natolik, že Gertruda plakala, už když jen Earl přijel k domu. Bylo to zvláštní rozpor. V neděli vždy stál na kazatelně a kázal evangelium a Gertruda seděla u klavíru a nádherně hrála náboženské hymny, usmívala se a chválila Boha. Vypadali jako naprosto šťastná rodina, lidé však věděli svoje. Earl se nemusel ptát, kteří z mužů v kostelních lavicích spali s jeho ženou. Věděl to. Poznal to podle toho, jak odvraceli pohled, když Z m rzl i n o v á l á s k a    |   4 7

se na ně zadíval a mluvil při tom o hříchu. Snažil se Gertrudě její poklesky odpustit, ona ale hřešila dál. Aby nemusel myslet na tento problém, zaměřil se Earl na mého otce. Tehdy většina lidí neměla na vyplnění volného času televizi, takže děti trávily čas buď venku, kde si hrály s míčem, nebo uvnitř, kde hrály deskové hry, slovní hry, piškvorky a šachy. Když byl otec doma na opušťáku z armády, začal Vana učit, jak pomocí čísel, japonských znaků a německého a anglického písma psát a luštit jednoduché šifry. Van byl vnímavý žák a otcovy šifrované zprávy často velmi rychle vyluštil. Na Earla to udělalo dojem a snažil se, aby každá nová šifra byla obtížnější než předchozí. Zanedlouho Van vymýšlel vlastní šifry a otcovi je dával k rozluštění. Van ho pozoroval z rohu místnosti, zatímco se Earl prokousával písmeny, čísly a symboly. Z činnosti, která začala jako výuková hra, se stala soutěž, neboť otec a syn se neustále snažili jeden na druhého vyzrát. Vana bavila ta výzva a pozornost, kterou mu otec během této zábavy věnoval. Earl nemohl tušit, že Van jednou jejich hru použije pro ďáblovo dílo a k získání pozornosti v mnohem větším měřítku.

4 Po válce, když už nemohl dál snášet tu trapnou situaci, přestěhoval Earl Gertrudu s Vanem do San Franciska v naději, že tam manželka bude spokojenější a polepší se. San Francisko ovšem Gertrudě skýtalo spoustu nových mužů, s nimiž mohla pokračovat ve flirtování. Earl, který si dobře uvědomoval, že rozvod je 4 8   |    Z O D I A C : N E J N E B E Z P E Č N Ě J Š Í Z E V Š E C H Z V Í Ř A T

v metodistickém náboženství nepřípustný, provedl nemyslitelnou věc. Požádal manželku o rozvod. „Chci, abys papíry vyplnila ty, protože nechci, aby můj syn vyrůstal s tím, že jsem jej opustil. Nechám ho ale, aby bydlel s tebou,“ řekl Earl. „Chlapec potřebuje matku. Můžeš ho ke mně posílat na léto.“ Přestože nebyla šťastná, Gertrudě se nezamlouvala představa, že se stane rozvedenou ženou. Měla ráda to nejlepší z obou světů – všechny muže, které chtěla, a zabezpečení a úctu, která se pojila s postavením manželky duchovního. „Polepším se. Slibuju,“ plakala, jako už tolikrát předtím. „Prosím, Earle, pomysli na tu ostudu,“ zkoušela to a objala jej. „Já na tu ostudu myslím,“ odsekl Earl a vymanil se z jejího objetí. „Snažil jsem se odpustit. Snažil jsem se zapomenout. A děje se to pořád. Bůh mi odpustí, ale takhle už žít nemůžu.“ Když se můj dědeček odmítl podvolit, babička podala žádost o rozvod. Van prosil otce, aby jej nechal bydlet s ním, Earl však trval na tom, že nejlepší bude, když zůstane s matkou. „Bude to dobré,“ utěšoval syna. Van věděl, že to dobré nebude. Věděl to i Earl a do vlaku zpět do Jižní Karolíny, více než tři tisíce kilometrů od devítiletého syna, nastupoval s těžkým srdcem. Gertruda se s Vanem přestěhovala do Noemovy ulice č. 514, která se nachází v prudkém kopci uprostřed čtvrti Castro. Jejich dům, dvoupatrová viktoriánská budova z přelomu století, byl rozdělený na dva byty – jeden v přízemí, druhý v patře. Gertruda a Van bydleli dole. Tento dům patřil k těm několika málo, které nebyly v roce 1906 zničeny při zemětřesení. Noemova ulice, na rozdíl od mnoha sanfranciských ulic, které stály na písečných Z m rzl i n o v á l á s k a    |   4 9

dunách, měla pevný skalní základ, který všechny domy na kopci ochránil před zkázou. Vanovi se jeho pokoj brzy stal útočištěm i vězením. Zaplnil jej milovanými knihami, a když nebyl právě ve škole, schovával se tam, zatímco matka učila děti sousedů na klavír. Slyšel, jak se vedle v obýváku děti smějí a jak se matka směje s nimi, zatímco oni mlátí do kláves. Gertruda dělala pro Vana to, co musela – dbala, aby dostával najíst a aby chodil do školy. Pokud šlo o cokoli jiného, naprosto jej přehlížela. Užívala si nově nalezenou svobodu a brzo k nim pravidelně začal docházet houf mužů. Van někdy přes zeď slyšel nárazy čela postele, vzdechy a hekání. Obklopil se zvuky své hudby – flétnami a houslemi a klarinety – a zvuky soulože přehlušil zesílením hlasitosti gramofonu. Když poslouchal Mikádo, příběh vášně a klamu zachycený v opeře zrcadlil jeho vlastní život a on si tu operu pouštěl znovu a znovu a zapamatoval si každé slovo. Jindy se zaměstnával psaním šifer. Tehdy si přál, aby naproti němu seděl otec a snažil se rozluštit význam zpráv. Vanovi se po otci stýskalo. I když byl přísný, můj dědeček mu dopřával pozornost, zásoboval jej podněty a dodával mu pocit vlastní důležitosti. V San Francisku se Van cítil pouze jako nevítaný host, jako neviditelný. Jako nikdo. Earl po zbytek svého života litoval rozhodnutí, že jediného syna nechal bydlet s bývalou manželkou. Tehdy byl ale přesvědčený, že pro dítě je lepší, když jej vychovává matka.

5 0   |    Z O D I A C : N E J N E B E Z P E Č N Ě J Š Í Z E V Š E C H Z V Í Ř A T

5 V den, kdy rozvod s Gertrudou nabyl právní moci, Earl se oženil s Eleanor „Ellie“ Bycraft Aubleovou, o dvanáct let mladší vdovou. S Ellie se seznámil o dva roky dříve, když ho pověřili, aby jí oznámil, že její manžel George Coleman Auble zahynul při výbuchu, k němuž došlo 10. března 1943 při nakládání hlubinných pum na vojenskou loď Serpens. Ellie si vážila útěchy, kterou jí kaplan poskytl, a když se Earl vrátil ze San Franciska, dvě duše hledající útěchu v nespravedlivém světě se okamžitě daly dohromady. Nikdo z nich si svůj úděl nezasloužil, ale společně se jejich šrámy třeba zahojí. Earl si zamiloval Elliiny zdvořilé způsoby a stálost. Byla to žena, která dokáže být věrná, žena, která bude pro Vana vzorem. Po svatbě se oba novomanželé přestěhovali do Indianapolisu, aby dědeček na Vojenské finanční škole Spojených států na základně Fort Benjamin Harrison mohl vyučovat vojenské zpravodajství a obchod. Kvůli rozvodu jej z metodistické církve exkomunikovali, v Indianapolisu však bývalého kněze brzy přijala křesťanská církev Kristových učedníků. Rok nato Earl Vanovi koupil letenku ze San Franciska na prázdniny do Chicaga. Po výstupu z letadla Van vběhl Earlovi do náručí, nadšený, že jej po takové době vidí. „Vane, tohle je Ellie, tvoje nová matka,“ řekl Earl a uvolnil Vanovy paže ze svého krku. „Je to teď má manželka a ty bys ji měl poslouchat a prokazovat jí úctu, jakou prokazuješ mně.“ Van se pomalu otočil a podíval se na krásnou mladou ženu, která stála vedle otce. Úsměv, který se mu rozzářil na tváři, když spatřil Earla, se proměnil v zamračenou grimasu. Ellie mu podala ruku. Z m rzl i n o v á l á s k a    |   5 1

Van zaváhal, a když jej Earl pobídl, podal jí také ruku. „Těší mě, Vane. Ráda tě poznávám. Tvůj otec mi toho o tobě tolik vyprávěl.“ Van neodpovídal. „Můžeme vyrazit na pláž?“ zeptala se. Van přikývl, otočil se a odkráčel s nimi k vozu. Každý rok se všichni Bestovi sjížděli na letní prázdniny do rodinného plážového domu na Ocean Boulevard č. 302 v Myrtle Beach v jižní Kalifornii. Van se na tuhle cestu těšil celé měsíce a teď tahle žena všechno zkazila. Zhroutil se na zadní sedadlo, zíral z okna a tu a tam kradmo pohlédl na ženu, která okupovala pozornost jeho otce. „Jak se ti líbí v San Francisku?“ zeptala se Ellie. „Vůbec,“ odsekl Van. „Pozor na pusu, mladý muži,“ napomenul jej Earl. „Ptala se mě. Nelíbí se mi tam.“ „Proč ne?“ nedala se odbýt Ellie. „Matka má moc chlapů,“ řekl Van a doufal, že pádnost jeho slov je přiměje, aby jej nechali na pokoji. Fungovalo to. Ellie to vzdala a následujících čtrnáct dnů na cestě si Vana nevšímala. Ten s otcem mluvil japonsky, aby jim Ellie nerozuměla. Když Earl trval na tom, aby mluvili anglicky, Van se odmlčel. Když dorazili do domu na pláži, nepřátelství mého otce k nové maceše dosáhlo vrcholu. Popadl svou tašku, vydupal schody do domu, a když jej Louise, Aileen a Bits pozdravili, ani si jich nevšiml. Vběhl do svého obvyklého pokoje, zabouchl dveře, natáhl se na postel a plakal. Plakal i tehdy, když vešel Earl. „Doufal jsem, že jsi trochu dospěl a naučil ses náležitě chovat, matka tě ale zjevně nijak nevedla,“ pravil Earl a vytáhl z kalhot 5 2   |    Z O D I A C : N E J N E B E Z P E Č N Ě J Š Í Z E V Š E C H Z V Í Ř A T

opasek. „K mé ženě se budeš chovat s úctou. Teď se ohni,“ dodal přísně. Aileen a Bits poslouchaly a hihňaly se dole v hale. „To teprve přijel. Co si myslíš, že provedl?“ zeptala se Bits. „Nevím, muselo to bejt ale něco hroznýho. Strýček Earl je fakt rozčílenej,“ odpověděla Aileen. Následující ráno na něj Aileen čekala v hale. „Co tvůj zadek?“ zeptala se se smíchem. Van ji praštil do paže. Silně. Vanovy sestřenice zakrátko navázaly tam, kde přestaly, když se přestěhoval. U snídaně si z něj utahovaly, že si čte u stolu knihu. Když mu Aileen náhodou rozlila na knížku mléko, Van se na ně rozkřikl. „Nebreč nad rozlitým mlíkem,“ posmívaly se sestřenice. „Vůbec to nechápete. Tohle je první vydání,“ křičel Van, popadl knihu a  běžel do kuchyně láskyplně osušit každou stránku. Dívky jej celé léto nemilosrdně škádlily. Jednou odpoledne seděl Van sám na zábradlí terasy v patře a četl si. Ellie jej požádala, jestli by jí nedošel do auta a nepřinesl sluneční brýle. Van se vytrhl z četby, přepadl přes zábradlí a před celou rodinou dopadl na hlavu. Ellie vykřikla, když Van žuchnul na písčitou zem. Na okamžik si všichni mysleli, že je mrtvý. Můj otec tam s pocitem trapnosti chvíli ležel otřesený, pak vstal, oprášil si písek z oblečení a zmizel v pokoji úplně vzadu v domě, kde se dal do pláče. Věděl, že tohle je další munice pro sestřenice. Byl jiný a nepatřil sem. A ani se o to moc nesnažil. Místo hraní hloupých her raději prohledával starý kufr, který našel na půdě, a prohlížel si zmačkané papíry a zažloutlé křestní šatičky, které tam někdo odložil před lety. Nechtěl s nimi pobíhat po pláži ani plavat ve Withers Z m rzl i n o v á l á s k a    |   5 3

Swash. Chtěl, aby jej nechali na pokoji s knihami, k nimž utíkal pryč od rodiny. Sestřenice Mildred už utekla dříve. Pošpinila pověst Bestovy rodiny před rokem, když porodila nemanželskou dcerku, jíž dala jméno Joyce. Krátce poté Mildred utekla do Hollywoodu se začínajícím kubánským hercem a dítě nechala na vychování tetě Estelle. Joyce vyrostla v domnění, že tety – Bits, Louise a Aileen – jsou její sestry a že prateta Estelle je její maminka. V průběhu léta začal Van toužit po San Francisku. Tmavý, osamělý pokojík byl přijatelnější než tohle. Earl si brzo uvědomil, že snaha nutit Vana a Ellie do nějakého vzájemného vztahu nenese žádné plody. Van se nenávistí k maceše nijak netajil a neustále se snažil Earla upozornit, že je na něj Ellie zlá, a doufal tak, že ji otec opustí. Po cestě domů z pláže se situace vyhrotila. Ellie mluvila s Earlem a Van je přerušil. Usmíval se při tom, protože věděl, že ji to značně rozčílí. „Někdo tě, Vane, požádal, aby ses zapojil do tohohle hovoru?“ zeptala se Ellie. „Než ses objevila ty, tak jsem mohl mluvit bez vyzvání,“ odpověděl Van chytře. Earl dupl na brzdy a zastavil u krajnice. Popadl Vana, vy­ táhl jej z vozu a před sestřenicemi a všemi účastníky silničního provozu jej seřezal. Ponížený Van se schoulil do rohu zadního sedadla a nedbaje na řehonící se sestřenice nenávistně hleděl Ellie do týla. Děsil se nadcházejících týdnů, které bude trávit s macechou a sestřenicemi. Earl rozhodl, že zbytek letních prázdnin stráví v Indianě.

5 4   |    Z O D I A C : N E J N E B E Z P E Č N Ě J Š Í Z E V Š E C H Z V Í Ř A T

Jakmile byli opět na cestě, dědeček stavěl v každém státě, kterým projížděli – v Severní Karolíně, Tennessee, Kentucky, Indianě –, a nechal každé z dětí pár metrů řídit, aby mohli kamarádkám a kamarádům vyprávět, že řídili v různých státech. Van chtěl účast odmítnout, ale když na něj přišla řada, jediný pohled do Earlovy tváře jej přesvědčil, aby to nedělal. Jel pomalu, seděl na sedadle řidiče vedle Ellie a klouby na prstech na volantu měl bílé. Bits se na Vana dívala ze zadního sedadla a skoro jí ho bylo líto. Skoro.

6 Po onom prvním nešťastném létě s Ellie byl Van po návratu do San Franciska téměř rád za setkání s matkou. Vběhl do ložnice, v níž se skrývaly jeho nejmilejší věci, a poprvé za několik měsíců se cítil lehce a bezstarostně. Tady byl před vnějším světem v bezpečí, v bezpečí před popichováním ostatních dětí. Pocit jeho štěstí však byl prchavý. Zatímco byl Van pryč, Gertruda si našla nového šamstra. Za pár měsíců si vzala Johna Harlana Plummera, muže, který Vana špatně snášel a který žárlil na jakoukoli pozornost, kterou Gertruda věnovala synovi. Van se rychle naučil Harlana stranit. S matkou se Van vídával pouze u večeře a když hrál na klavír. Někdy, když jej slyšela hrát, přišla do obývacího pokoje, posadila se vedle něj a otáčela mu noty. Právě tehdy k ní Van cítil příchylnost, ale pak na ni zavolal Harlan a ona odešla. Když byl Van znovu sám, vkládal bolest ve svém srdci do kláves klavíru.

Z m rzl i n o v á l á s k a    |   5 5

Pak se seznámil s Williamem Vsevolodem Lohmusem von Bellingshausenem a všechno se změnilo. Když Van poprvé prošel dvojkřídlými dveřmi Lowellovy střední školy, projel jím strach. Sledoval krásné dívky, které se smály a žertovaly s chlapci, jež strašlivost střední školy evidentně netrápila, a věděl, že zakrátko odhalí jeho tajemství a chodbami mezi třídami se bude ozývat jejich šepot. Jeho máma je děvka. Vidělas, co ten kluk nosí za brýle? Stejně je nějakej divnej. Myslí si o sobě, kdovíjak není chytrej. „Guten Tag,“ pozdravil Van německy, když si k němu první školní den v jídelně sedl nějaký hoch – to byl jeho způsob pozdravu, kterým zároveň každému, s kým se zdravil, dal najevo svou nadřazenost. „Guten Tag,“ odpověděl ten chlapec nečekaně. „Wie heißt du?“ „Jmenuju se Van. Ty umíš německy?“ zeptal se Van, ohromený, že tento obyčejně vyhlížející kluk na něj vyzrál v jeho vlastní hře. „Jmenuju se Vsevolod von Bellingshausen a jsem Němec. A Číňan. Půl napůl. Ale ve státech jsem William Lohmus. Je to tak jednodušší,“ oznámil hoch Vanovi, pobavený výrazem v jeho tváři. William se s mým otcem rychle skamarádil a brzy se začali na předměty zapisovat tak, aby na ně chodili spolu. Na vojenské přípravě se seznámili s Billem Bixbym, který se později proslavil účinkováním v televizních seriálech The Courtship of Eddie’s Father a Neuvěřitelný Hulk. Všichni tři chlapci třikrát týdně absolvovali výcvik a v pondělí a v pátek studovali vojenskou historii, taktiku a teorii. Během letního cvičení byli Rota C a hráli roli nepřítele. Schovávali se pod keřem, dokud kolem nich neprošel jediný strážný, a pak se vyřítili jako blesk, zmocnili se vlajky a dosáhli vítězství. Van 5 6   |    Z O D I A C : N E J N E B E Z P E Č N Ě J Š Í Z E V Š E C H Z V Í Ř A T

občas telefonoval Earlovi a probíral s ním, co se právě učil. Byl si jistý, že studium vojenství na otce zapůsobí. Po škole Van nastoupil jako dobrovolník do De Youngova muzea v parku Golden Gate. V sále starých zbraní se cvičil v čištění, údržbě a ochraně středověkých zbraní. Právě v tomto muzeu plném reliktů z minulosti si Van vypěstoval fascinaci zbraněmi a uměním zabíjet. William a Bill si uvědomili, že Van je jiný, ale že je zároveň vysoce inteligentní, a rádi mu naslouchali, když hovořil na to či ono téma. Téměř o všem věděl aspoň něco málo. Také na ně dělal dojem jeho hudební talent. „Kde ses naučil takhle hrát?“ zeptal se jednou odpoledne William, když Van v obýváku preludoval na klavír. „Učila mě máma, odpověděl Van, „taky hodně poslouchám vážnou hudbu a opery. Ukážu vám to.“ Van seznámil Williama s  Toskou od Giacoma Pucciniho, dalším příběhem vášně a vraždy. Tosku měl obzvlášť rád. „Puccini adaptoval sbor Miya Sama, Miya Sama z druhého dějství opery Mikádo od Gilberta a Sullivana,“ vysvětlil Van. Zakrátko se William stal příznivcem vážné hudby a  oba chlapci si po večerech recitovali libreta z Mikáda, dokud je William neuměl stejně dobře jako Van. Ve škole spolu mluvili většinou německy, čímž ostatní studenty štvali a odcizili se jim. Když však Van vstoupil do Anglickojazyčné jednoty, organizace pro ochranu jazyka a kultury vlasti, začal si pěstovat náležitý anglický přízvuk a všechny oslovoval příjmením, což spolužáky taky štvalo. „Milý Bellingshausene, mé rodinné kořeny sahají až do Anglie a ke královskému dvoru,“ vychloubal se Van. „Otec mi říkal, že jsem vzdálený příbuzný královny Alžběty.“ Z m rzl i n o v á l á s k a    |   5 7

William nevěděl, zda mu věřit, nebo ne, ale nevyvracel mu to, protože s Vanem si člověk nikdy nemohl být jistý. A když přízvuk jeho přítele zněl jako cosi pochycené z rozhovoru mezi Sherlockem Holmesem a doktorem Watsonem, William se jen pousmál. I při tomhle Vana nechal. Kdykoli Van stočil hovor na asijskou krabičku na duše otroků, krychli z tmavého dřeva o straně deset centimetrů, kterou mu William kdysi ukázal, začal být William trochu nervózní. Van věřil, že v některých kulturách uchovávají duše otroků pro posmrtný život právě v takovýchto krabičkách, a začal být posedlý představou, že někoho zabije a jeho duši uschová do krabičky. Když spolu procházeli chodbou mezi třídami, často se stávalo, že Van ukázal na nějakou hezkou dívku. „Tahle by byla dobrá, co myslíš?“ pravil a zasmál se. William věděl, co tím myslí, a někdy měl obavy, že si Van nedělá legraci.

7 Po maturitě v roce 1953 William odcestoval ze San Franciska a několik měsíců strávil v Mexiku. Plavil se tam na dvaadvacetimetrové jole. Van měl jiné plány. Na schůzi Anglojazyčné jednoty se spřátelil s Alexanderem Victorem Edwardem Pauletem Montagu, poslancem britského parlamentu. Na Montagu, běžně titulovaného vikomt z Hinchingbrooku, zanechaly dojem Vanovy znalosti o Anglii a pobavila ho jeho škrobená britská korektnost. Vana si oblíbil, pozval mladého amerického přítele do Anglie na pobyt v otcově sídle Hinchingbrooku a slíbil mu, že se setká

5 8   |    Z O D I A C : N E J N E B E Z P E Č N Ě J Š Í Z E V Š E C H Z V Í Ř A T

s královnou. Van byl touto vyhlídkou nadšený a přesvědčil mého dědečka, aby mu jako dárek k maturitě zaplatil cestu do Evropy. Dne 4. května 1953 loď RMS Ascania bezpečně přistála v liverpoolském přístavu. Van se vylodil a vydal se vstříc dobrodružství. Vikomt zařídil, aby Vana vyzvedlo auto a dovezlo jej na rodinné sídlo poblíž Huntingdonu v hrabství Cambridgeshire, asi tři hodiny jízdy jihovýchodně od Liverpoolu. Ačkoli si Victor v Londýně udržoval rezidenci, zařídil, aby měl Van možnost zažít radosti luxusního života na venkově. Masivní dům byl původně vystavěný jako kostel kolem roku 1100. Později se z něj stal ženský klášter a v roce 1536 přešel do majetku Richarda Williamse (též známého jako Richard Cromwell). Cromwell a jeho synové přistavěli řadu místností, monumentální středověký vstupní trakt a obloukové okno, které Hinchingbrooku dodalo typický vzhled. Dluhy přinutily Cromwella v roce 1627 cenný majetek prodat rodu Montagů. Montaguové pokračovali v úpravách, a když sídlo přešlo do majetku čtvrtého hraběte ze Sandwiche, Johna Montagu, Hinchingbrookské sídlo se stalo proslulým opulentními večírky, které pořádal hrabě a jeho milenka, zatímco jeho manželka žila uklizená v sanatoriu. Když přijeli na pozemky šlechtického sídla, Van si povšiml rodového erbu. Jako rodové heslo sloužila slova Post tot naufragia portum (Přístav po tolika ztroskotáních). Uvnitř majestátního sídla zarazil otce pach – zatuchlost, která se po staletí vpila do každé spáry a praskliny budovy. Rozmáchlé portréty visící na stěnách, propracované závěsy, vybraný nábytek, vonné lustry – nic nedokázalo překonat ten první dojem. Van popotáhl a zakryl si nos. „Můj americký příteli,“ pravil Victor Mongatu na uvítanou, když Van vyšel ze stinné chodby. „Jaká byla cesta?“

Z m rzl i n o v á l á s k a    |   5 9

„Dobrá, sire Montagu,“ odpověděl Van a vzhlédl k muži, který mu šel v ústrety. V šestačtyřiceti letech byl vikomt výraznou postavou – byl vysoký, měl široká ramena a byl štíhlý. „Vítejte v mém rodinném sídle,“ řekl a pokynul sluhovi, aby Vanovi ukázal jeho pokoj. Během následujících několika týdnů Van absolvoval důkladné poučení o anglických dějinách a politice. S vikomtem pobývali střídavě v Hinchingbrooku a Londýně. Viktor Montagu se už od mládí intenzivně věnoval politice a disponoval bohatými znalostmi, o něž se mohl s hostem podělit. Sloužil jako soukromý sekretář Stanleyho Baldwina, váženého lorda předsedy rady, a v době, kdy se s ním Van seznámil, již napsal několik knih. Před zvolením do parlamentu také bojoval ve druhé světové válce. Van hltal každé vikomtovo slovo, každou informaci si ukládal do paměti a později ji znovu probíral s Williamem, zejména skutečnost, že mezi těmito zdmi přespali královna Alžběta i král Jakub I. Vanovi se však v tomto domě spalo špatně. Každou noc pozorně naslouchal skřípání starých prken, praskání, jako kdyby někdo místnostmi procházel. Zvuky se stále více blížily a byly čím dál tím hlasitější, až se Van v rohu pokoje zachumlal pod pokrývku. Pozoroval. Čekal. Celé hodiny. A pak se ráno vždy rozednělo a slunce zalilo místnost uklidňujícím světlem. Van konečně zavřel oči a spal až do podávání snídaně, z níž obvykle k čaji snědl pouze pár kousků slaniny. „Nemáš hlad?“ zeptal se Viktor, zatímco se cpal fazolemi, klobásami, slaninou, vajíčky a opečeným chlebem. „Máma málokdy dělá snídani, a tak nejsem ráno zvyklý moc jíst.“ 6 0   |    Z O D I A C : N E J N E B E Z P E Č N Ě J Š Í Z E V Š E C H Z V Í Ř A T

„Američani,“ odpověděl Victor. „Nevíte, o co přicházíte. No tak aspoň čaj ti dodá energii.“ Van přikývl. Anglický čaj mu chutnal, i kdyby jediným důvodem bylo, že byl součástí kultury, kterou si tak moc chtěl osvojit. „Mám pro tebe přichystáno něco zvláštního,“ oznámil mu Victor. „Pojedeme do Londýna na korunovaci královny.“ Van byl nadšený. Rodina Montagu díky spřízněnosti s královským rodem sytila jeho anglofilní vášeň a dodávala mu odvahu napodobovat chůzi, mluvu a styl oblékání svých šlechtických hostitelů. A dne 2. června 1953 stál můj otec na Trafalgarském náměstí v zástupu jásajících lidí, kteří se shromáždili, aby sledovali jízdu Alžběty II. v nádherném kočáru do Westminsterského opatství. Tam byla korunována v korunovačním sále na stejném trůnu, na němž byli korunováni králové od Eduarda v roce 1274. Pro Vana to byl životní zážitek, později se však Williamovi svěřil s nelibostí, že musel zůstat venku s prostým lidem a nebyl usazen společně s vikomtovou rodinou. Koneckonců i on je spřízněný, trval na svém. Následující měsíc po návratu do sídla ­H inchingbrooke pokračoval Montagu v instruktáži svého amerického přítele. „Potřebuji roztřídit nějaké staré dopisy a dokumenty, které založil můj otec. Nechtěl bys mi pomoci?“ „Ano pane,“ přijal nabídku Van. „Velmi rád.“ Van následoval vikomta do kanceláře zařízené těžkými dřevěnými stoly a lemované knihovnami. S úctou si prohlížel tituly, ozdobně vyvedené na kožených deskách, a ručně dělaný papír uvnitř. „Můžete si na ně sáhnout,“ pravil Victor, když zachytil Vanův výraz. Van jeden svazek vytáhl z police. Opatrně jej otevřel a prsty přejížděl po textuře stránek. Všímal si všeho – tisku, vazby, Z m rzl i n o v á l á s k a    |   6 1

zažloutnutí. Victor nechal Vana probírat se knihami a mezitím na stůl položil hromádku dopisů a začal je pročítat. „Podívejte se na tohle,“ řekl. Van přistoupil blíž a vzal dopis, který mu Victor podal. Napsal jej kapitán James Cook a adresovaný byl Johnovi Montagu. „John byl čtvrtým hrabětem ze Sandwiche. Právě po něm se obložené chleby nazývají sendviče,“ zasmál se Victor. „Byl to podlý chlap, nejvíc jej proslavilo, že kapitánu Cookovi platil jeho objevitelské výpravy. Víte, že u australského pobřeží leží ostrovy pojmenované po tomto rodě a jeden dokonce přímo po Johnovi Montagu?“ Van přikývl. Před cestou o tomto rodě přečetl všechno, co se dalo. „Byl opravdu členem Klubu pekelného ohně?“ osmělil se Van k otázce, a stočil tak předmět hovoru na téma, o němž se chtěl bavit nejvíc. Na tento fakt narazil při své četbě. Victor vycítil Vanův zájem a těšila jej pozornost fascinovaného publika. Postavil se a zavřel dveře. S Vanem pak mluvili celé hodiny, probírali dějiny klubu i fámy, které kolovaly o jeho členech. „Nikdo doopravdy neví, co je pravda a co není,“ řekl Victor. Během následujících dvou měsíců se Van o klubu dozvěděl všechno, co bylo možné, a když se vrátil domů, s nadšením se o nové poznatky dělil s Williamem. Vytrvale se vikomta na něco ptal, ukládal si do paměti každý detail, aby si jej vychutnal později. Montagu Vanův zájem bavil, rád živil Vanovy představy a bezděčně v mladém příteli rozněcoval ještě větší zájem o okultní záležitosti. Klub údajně působil v 18. století a jeho členové byli urození páni, kteří činili oběti Venuši a Bakchovi, zvířatům a někdy i nymfám. Van miloval historky o orgiích, zhýralostech a obětech šlechticů, jako byli Sir Francis Dashwood a čtvrtý hrabě 6 2   |    Z O D I A C : N E J N E B E Z P E Č N Ě J Š Í Z E V Š E C H Z V Í Ř A T

ze Sandwiche. Jejich heslo, Fais ce que tu voudras (Dělej si, co chceš ) značilo, že nic nebylo zakázané. Vše, co Van slyšel, bylo antitezí otcova učení a Vanovi bylo jasné, že Earla by vůbec nepotěšilo, kdyby věděl, jak jeho syn v Anglii tráví čas. Dny rychle plynuly a Vana trápilo pomyšlení na návrat do Spojených států. Jednou v noci, když Van ležel v posteli a opět nemohl usnout, naslouchal, jak se místností ozývají šepoty minulosti. Studil jej vlhký vzduch, který pronikal celým domem, obával se duchů, kteří určitě číhají poblíž, a tak se těsně zachumlal do pokrývky. Když zaslechl zlověstné zaskřípání prken na chodbě, strnul. Tentokrát se to ozývalo hlasitěji a výrazněji. Vyskočil z postele a upaloval do kouta. Pokrývku si držel jako štít, svezl se na podlahu a doufal, že zvuk ustane. Ustal. Přesně za dveřmi. Van s hrůzou sledoval, jak se dveře pomalu otevírají. Do místnosti se vlil podivný oranžový přísvit z lampy na stěně chodby a osvětlil zešeřelou postavu. Následující den ráno se Van náhle rozhodl zkrátit pobyt a vrátit se domů. Než Van odjel, Victor mu ukázal rodinnou sbírku starých zbraní. Věnoval Vanovi bronzovou hůl ve tvaru býčí hlavy. Její otevřená tlama vytvářela hrozivou grimasu, a když se Van pokusil nahlédnout dovnitř, ucítil čpavý pach. Otec vikomtovi zdvořile poděkoval za neobvyklý dar a za pozvání do Hinchingbrooku, ale těšil se, až bude pryč od zámku a jeho temných tajemství. Počátkem září se otec se smíšenými pocity nalodil na loď RMS Franconia, která mířila do Quebecu – byl smutný, že opustil královský životní styl, který jej bavil, ale zároveň byl rád, že je daleko od duchů, kteří jej v noci strašili. Z m rzl i n o v á l á s k a    |   6 3

V roce 1962, po smrti svého otce, Victor Montagu sídlo Hinchingbrooke prodal hrabství Huntingdon a Peterborough, čímž ukončil éru pětisetletého rodového vlastnictví, a v roce 1964, po pouhých dvou letech, se vzdal titulu desátého hraběte ze Sandwiche. V následujících letech Victor ztratil i své postavení ve státní správě a získal si pověst excentrika. V San Francisku si William všiml, že se Van změnil. Jeho přítel se stal posedlý duchy. Van donekonečna mluvil o čtvrtém hraběti ze Sandwiche a o Klubu pekelného plamene. „Na setkáních hojně probíhalo uctívání ďábla a satanské rituály. Prý také obětovali otroky. Kdybych tam tak mohl být jen na jediné setkání, jenom dostat jednoho otroka.“ „S tvým otcem by to šlehlo, kdyby tě teď slyšel,“ připomněl William. Van se zasmál. „Jo, přesně tak. A tu cestu mi přitom zaplatil.“ „Ozval se ti Montagu od té doby, co ses vrátil?“ „Ne a nemyslím, že se vrátí.“ „Proč ne?“ Van vypadal, že mu to úplně není příjemné a zaváhal, než promluvil. „Když jsem tam byl, zkusil to na mě,“ přiznal se. „Nechci o tom mluvit,“ zakončil však spěšně. William se jej už na tu událost neptal, ale tak docela kamarádovi nevěřil. Van dokázal velmi dobře míchat fantazii s realitou. „Co to máš s hlavou?“ zeptal se William, když si najednou povšiml, jak Vanovi na čele vystupuje výrazná boule. „Ta pitomá hůl,“ zamumlal Van a rozpačitě přešlápl z nohy na nohu. Williamovi už hůl předtím ukázal. Van si ji šikmo zavěsil na postel, opřenou o kovovou konzoli, přičemž rukojeť spočívala na improvizované opěrce. „Včera v noci, když jsem spal, mě někdo praštil do hlavy. Příšerně to bolelo, a když jsem 6 4   |    Z O D I A C : N E J N E B E Z P E Č N Ě J Š Í Z E V Š E C H Z V Í Ř A T

se posadil, hůl byla v posteli. Není to poprvé, co se tohle stalo. To ti garantuju, Williame, že na té holi je něco zlého. Je posedlá středověkými duchy. Vím, že je. Hele, podívej se na ni a řekni mi, co si myslíš,“ prosazoval svou Van a podal inkriminovanou zbraň příteli. William si hůl podrobně prohlédl, pak pozvedl býčí hlavu k nosu a zašklebil se, když ucítil ten pach. „Smrdí to jako zaschlá krev,“ řekl. „Musím se toho zbavit. Nebo mě to zabije,“ řekl Van a v očích měl strach. „Chceš to?“ „Děkuju, nechci,“ odvětil William pevně. Několik následujících měsíců Van hledal někoho, kohokoli, kdy by mu od hole pomohl. Nakonec našel nějakého sběratele a zlého ducha, který na něj v noci útočil, se zbavil.

8 Když otec chodil na střední, znepokojivou hrozbou se stala korejská válka. Třebaže William, Van i Bill si na vojenské přípravě na válku hráli rádi, nikdo z chlapců neměl zájem odjet po maturitě do zámoří a bojovat tam ve skutečné válce. Brzy se rozhodli, že se zapíšou na Městskou vysokou školu v San Francisku. To je dvouletá přípravka, kde se vojenská příprava nevyučuje, ale která je ochrání před odvodem, kdyby k němu mělo dojít. Naštěstí pro hochy válka v roce 1953 skončila, do školy se však stejně přihlásili. Van a William si zvolili kriminologii, zatímco Bill začal studovat divadlo – byl už rozhodnutý, že se chce stát hercem, a stejně tak byl rozhodnutý tohoto cíle dosáhnout. Z m rzl i n o v á l á s k a    |   6 5

William se chtěl stát soukromým detektivem, zatímco Vanovi se líbila představa studia soudního lékařství. Jeho skutečným zájmem byla hudba, díky Gertrudě už však byl na takové úrovni, že ho ve škole nemohli nic naučit, hudební předměty jej nudily a připadalo mu, že se v nich učí pořád dokola totéž. Van už byl tou dobou vynikající varhaník a znalec vážné hudby, se slabostí pro Bacha. Někdy ve volném čase hrával na varhany v Katedrále Boží Milosti, francouzském gotickém episkopálním kostele na Kalifornské ulici. Chrám se stavěl třicet šest let, když však byl dokončen, přicházející hříšníky vítalo mistrovské dílo architektury. Vitrážová okna znázorňující Ježíše s jeho učedníky, Pannu Marii a další biblické postavy vrhala na klenutý strop nad Vanovou hlavou barevné spektrum. On zatím seděl u varhan a hladil klávesy. Nalevo od něj zdobil mramorovou podlahu kruh s křížem uprostřed. Kdy Van hrál, kolemjdoucí se zastavovali, neboť je do nádherného kostela lákaly kouzelné zvuky linoucí se z rozlehlého otevřeného prostoru. Varhany pocházely z roku 1934 a měly přibližně 7500 píšťal, z nichž každá přispívala k úžasnému zvuku nástroje. I Van cítil pokoru, když slyšel hudbu, kterou vyluzovaly jeho prsty. Ačkoli ji o to nejednou žádal, Gertruda řekla, že si ho do kostela poslechnout nepřijde, a už mu taky nedovolovala hrát na klavír v obýváku, protože Harlan Vana v domě nechtěl. Ve snaze se Gertrudina syna zbavit dělal Harlan všechno proto, aby bydlení s nimi Vanovi co možná nejvíc znepříjemnil. Van potřeboval vedle kostela ještě jinou možnost hraní. Jednou objevil hospodu Ztracený víkend na ulici Taraval 1940. Samotný lokál vypadal naprosto obyčejně, byl dlouhý a ve tvaru válce, podél zdi vpravo stály stolky a židle. U stěny nalevo se 6 6   |    Z O D I A C : N E J N E B E Z P E Č N Ě J Š Í Z E V Š E C H Z V Í Ř A T

nacházel bar se zrcadly zasazenými v mahagonu. Podlaha byla vydlážděná světlo-tmavou mozaikou, která je pro sanfranciské budovy ze třicátých let velmi typická. Vanovu pozornost však zaujaly varhany Wurlitzer, vyčnívající z baru uprostřed. Píšťaly varhan stály na vyvýšené plošině a tyčily se vzhůru k okrajům dřevěného kruhu na stropě. „Nepotřebujete varhaníka?“ zeptal se jednou odpoledne barmana a uznale pokukoval po mohutném nástroji. „Už máme,“ odvětil barman. „Chlap, co se jmenuje LaVey. Měl byste si jej přijít poslechnout, hraje vždycky v pátek večer. To tady potom vypadá úplně jinak.“ Následující pátek seděli Van s Williamem na konci baru, usrkávali pití a čekali, jak budou varhany Wurlitzer znít. Vana svrběly prsty, kterými se chtěl dotknout kláves ze slonoviny. Když se bar začal plnit, bylo mu jasné, že nebude čekat dlouho. Zvídavě pozoroval, jak se štamgasti začali shlukovat v kruhu na parketu kolem varhan, zatímco stolky a židle zůstaly prázdné. Cítil, jak v místnosti roste vzrušení. A pak vešel on. Varhaník se lehce uklonil publiku a sedl si za klaviaturu. „Vítejte. Jsem Szandor LaVey,“ pravil a hlas se mu rozléhal v mikrofonu. „Pamatujte si, evil, zlo, se pozpátku čte live, žít.“ Jeho posluchači, směstnaní na parketu, nadšeně zatleskali. Van pozorně poslouchal. Z píšťal se začaly linout první tóny. Moderní klasika. Ne to, co očekával. LaVey byl dobrý. Van ale věděl, že sám je lepší. Během série tiše seděl a naslouchal každému akordu, který se z píšťal ozýval. Doufal, že se s LaVeyem sejde, jakmile bude pauza, k té ale nedošlo. Když hudba utichla, varhaník začal mluvit a Van si Z m rzl i n o v á l á s k a    |   6 7

všiml, že se v místnosti náhle rozhostilo hrobové ticho, kromě LaVeyova hlasu. Publikum bylo fascinované. Na Vana to udělalo dojem. Ten zvláštní člověk, oblečený celý v černém, držel posluchače v hrsti, když jim vysvětloval, že by si měli užívat úplně všechno. Van poslouchal a díval se, přišlo mu, že to trvá celé hodiny. Nikdo z baru neodcházel. Nakonec se LaVey postavil, zrcadla za barem zdvojila jeho obraz, když se uklonil, a pak sestoupil z trůnu. Van zamával na barmana. „Nevadilo by vám, kdybych chvilku zahrál?“ zeptal se a podal mu pětidolarovku. Barman pokrčil rameny. „Klidně si zahrajte, ale asi vás nikdo nebude poslouchat. Všichni přišli kvůli němu.“ Van počkal, než publikum trochu prořídne, a pak došel k varhanům. LaVey, který seděl u stolku u zdi, byl obklopený zbytkem svých obdivovatelů a každý se k němu snažil dostat co nejblíž. Nikdo nevěnoval pozornost tomu, když se Van posadil za varhany. Lidé se neotočili ani tehdy, když se pustil do Bachovy Toccaty a fugy d-moll. LaVey se ale otočil. Van cítil, jak na něj LaVey tázavě hledí. Když utichl poslední tón, Van vstal a vrátil se ke židli na baru. LaVey se zvedl, odstrčil dav stranou a vydal se k Vanovi a Williamovi. „Kdo jste?“ zeptal se a pohlédl na Vana. „Van.“ „Kde jste se naučil takhle hrát?“ vyptával se LaVey. Van se usmál. „Od mámy.“ 6 8   |    Z O D I A C : N E J N E B E Z P E Č N Ě J Š Í Z E V Š E C H Z V Í Ř A T

LaVey se zasmál a mhouřil tmavé oči pod zašpičatělým obočím. „Jmenuju se Anton LaVey.“ „Slyšel jsem,“ odvětil Van. LaVey mu podal vizitku. „Zajděte někdy na návštěvu, nejdřív ale zavolejte.“ Když LaVey odešel, Van se podíval na vizitku. V adrese stálo Kalifornská ulice číslo 6114. O několik týdnů později Van klepal na dveře nenápadného domu na adrese, kterou mu LaVey poskytl. Později bude dům natřen černě, okna budou zabedněna a interiér se stane značně hrůzostrašným, k tomu však LaVey zatím nedospěl. Dveře se otevřely a mladá žena nasměrovala Vana do chodby a do obýváku. Vanův pohled okamžitě přitáhly knihovny, které stály u tmavě purpurových stěn. Vydal se k nim, pak se ale zarazil, když si všiml nápisu, který hrozil useknutím ruky tomu, kdo knihy vyruší. Van se zasmál. Rozuměl tomu. Očima přejížděl tituly na policích. „Není to špatné,“ řekl nahlas. „Jsem rád, že se vám líbí,“ pravil LaVey při vstupu do místnosti. Van se otočil a zjistil, že varhaník je zase oblečený v černém. „Líbilo se mi vaše představení,“ pronesl uznale. „Zahrál byste si někdy se mnou?“ nabídl LaVey. „Ano,“ s potěšením odpověděl Van. Ono odpoledne oba muži debatovali o  hudbě, literatuře, a dokonce o kriminálním chování, když se LaVey dozvěděl, že Van studuje soudní lékařství. LaVey svou filozofii tehdy teprve rozvíjel, Van ale oceňoval odbojný postoj proti společenským a náboženským normám: LaVeyovi se líbilo, že Vanův otec je kazatel, a Vanovi se líbilo, že všechno na tomto charismatickém Z m rzl i n o v á l á s k a    |   6 9

muži je protikladem ideologie jeho otce. Navzájem se přitahovali smýšlením i talentem. I když se Van nikdy skutečně nestal členem Kouzelného kruhu – skupiny skalních LaVeyových stoupenců, kteří později založili Satanovu církev –, postupně pochopil LaVeyovo učení lépe než většina ostatních a často sedával v baru Ztracený víkend. Van s těmi rozhovory seznamoval Williama, který mého otce upozorňoval, aby si na takové nekonvenční myšlenky dával pozor.

9 Jako student vysoké školy se Van rozhodl, že se bude věnovat novému koníčku. Zážitky z knihovny v Hinchingbrooku u něj roznítili zájem o staré knihy. Podnikl cestu do Mexika, aby zjistil, zda tam u antikvářů sežene něco, co by mělo historickou hodnotu. Knihkupectví, která navštívil, mnohá přímo na trzích v Mexico City, byla plná dokumentů z předkoloniálních dob a tisků starých celá staletí, a Van s úctou přejížděl prsty po jejich tlustých, zažloutlých stranách. Vybral si několik z nich, na které měl, a vrátil se do San Franciska. Nemohl se dočkat, až zjistí, jaký prospěch mu nákupy přinesou. Spojil se s člověkem jménem Henry von Morpurgo, který byl absolventem Lowellovy střední školy a Vanovi slíbil, že mu pomůže knihy prodat. Van zašel za Williamem, aby mu pověděl o Morpurgovi. „Tenhle chlap se skrývá před zákonem,“ řekl Williamovi. „Byl obviněn ze zpronevěry peněz z Nadace sestry Kenny a obžalován z federálního poštovního podvodu. Ujistil mě, že dokáže někte7 0   |    Z O D I A C : N E J N E B E Z P E Č N Ě J Š Í Z E V Š E C H Z V Í Ř A T

ré mé knihy prodat, a chce, abych se s ním sešel v Los Angeles. Pojedeš taky?“ „Určitě,“ souhlasil William. „Nemám úplně dobrý pocit z toho, že bys měl s tímhle člověkem jednat sám. Vypadá to, že to je gauner.“ Van s Williamem o několik dnů později odjeli do Los Angeles a ubytovali se v pokoji v hotelu Roosevelt, který jim zarezervoval Morpurgo a kde se ubytovávaly mnohé celebrity té doby. Když se večer s Morpurgem sešli, oznámil Vanovi, že se mu nepodařilo vzbudit o jeho knihy zájem. „Vynahradím ti to,“ řekl Morpurgo a podal Vanovi jakýsi papír. „Postarám se o tebe.“ William se vrátil do pokoje a Van odešel do dalšího pokoje v hotelu Roosevelt, který byl uvedený na papíře od Morpurga. Čekala ho tam luxusní prostitutka, kterou Morpurgo zaplatil. Druhý den ráno si William povšiml neupraveného vzhledu svého přítele a zeptal se Vana, co se stalo. „Nechci o tom mluvit,“ zarazil jej zjevně rozčilený Van. William, poněkud zaražený Vanovým chováním, se už neodvážil toto téma zmínit. Následující rok 1956 se Gertruda v zoufalé snaze se svého syna zbavit rozhodla, že je nejvyšší čas, aby se Van oženil. Zapojila do plánu svou nejlepší kamarádku Ruth Williamsovou, jejíž dcera, Mary Annette Playerová, byla krásná, poddajná a citlivá. Ruth souhlasila, že Van a Annette budou skvělý pár. Ruth se s manželem rozvedla, když byla Annette ještě malá, a Annette trávila život přesuny tam a zpět mezi bydlištěm matky v San Francisku a bydlištěm otce ve Stocktonu. Její rodiče se neustále hádali a Annette byla často v ohnisku těchto půtek. Chtěla žít s otcem, ale Ruth byla dominantní žena, která odmítla Z m rzl i n o v á l á s k a    |   7 1

předat dohled nad dcerou bývalému manželovi. V důsledku toho sedmnáctiletá Annette trpěla záchvaty melancholie, za které mohl nesoulad v jejím životě. Když se Ruth s Gertrudou rozhodly představit ji Vanovi, Annette byla lehce k mání. Gertrude a Ruth naplánovaly první setkání pozorně. Gertruda věděla, že kdyby Vanovi oznámila, že pozvala dívku, se kterou by se měl seznámit, Van by to odmítl a odmítl by tam být. Místo toho vyčkávala na správný okamžik a nakonec se rozhodla, že Ruth a Annette pozve ten večer, kdy měl Van hrát ve Ztraceném víkendu. Chtěla, aby vypadal co nejlépe, a Van se vždycky na vystoupení oblékal prudce elegantně. Obě ženy vybraly den a Ruth pohotově přišla i s dcerou, která vůbec netušila, co se na ni chystá. Gertruda a Ruth si povídaly s Annette v obývacím pokoji a čekaly, až Van vyjde ze svého pokoje. Konečně slyšely otevření dveří. Když Van vstoupil do místnosti, prudce se zarazil. Na kanapi seděla nejkrásnější dívka, jakou kdy viděl. Na okamžik zíral na její husté, tmavé obočí, jež se klenulo vysoko nad hlubokýma hnědýma očima, které byly trochu šikmo posazené, až k dokonalosti. Povšiml si náznaku rusého odstínu vlnitých hnědých vlasů lemujících krásně tvarovaný obličej. Vypadala jako Audrey Hepburnová. Annette se pod Vanovým nepokrytě zkoumavým pohledem ošívala, ale když je Gertrude představovala, plaše se usmívala. Dne 19. srpna 1957 se Earl Van Best junior a Mary Annette Playerová vzali. Záměr vyšel. Ruth trvala na tom, aby se Annettin otec o svatbě nedozvěděl, a ten když zjistil, že jeho nezletilá dcera se bez jeho souhlasu vdala, byl sice rudý vzteky, ale neříkal nic, protože mu připadalo, že je dcera šťastná. 7 2   |    Z O D I A C : N E J N E B E Z P E Č N Ě J Š Í Z E V Š E C H Z V Í Ř A T

Několik prvních týdnů se Van své ženě dvořil. Pronajali si malý jednopokojový byt na Jones Street 415, ve čtvrti Nob Hill, a pustili se do jeho zařizování za peníze, které Annette ušetřila. Van něco vydělal hraním na vahrany, ale na zaplacení složenek to nebylo dost. Přesvědčil Annette, aby zbytek svých úspor – 1090 dolarů – investovala do jeho výletu do Mexika. „Když jsem byl v Anglii, v Hinchingbrooku se válelo tolik starých knih, že by stály jmění,“ řekl jí. „Vím, že mohu zajet do Mexika, vyhledat cenné staré knihy a dokumenty, nakoupit je levně, přivézt je sem a tady je prodat se ziskem. Už jsem to tak dělal. Potřebuju akorát počáteční kapitál.“ Annette nejprve byla proti, nakonec ji ale můj otec přesvědčil. Jel do Mexico City a našel tam antikváře, který mu předkoloniální písemnosti prodával na váhu. Van je roztřídil, tu a  tam nějaký vybral, a  nakoupil jich, co mu prostředky dovolily. Po návratu do San Franciska zašel do Holmes Book Company na rohu Třetí a Tržní ulice a některé z knih prodal s vysokým ziskem. Spokojen sám se sebou spěchal domů, aby se pochlubil Annette. Zanedlouho začal Van cestovat do Mexika často a jeho láska ke staré literatuře najednou přerostla v úspěšné podnikání. Nakupoval všechno, co podle něj bylo ziskové – britská první vydání, vzácné komiksy, staré listiny. Bavilo ho nejen pátrání po raritách, ale také smlouvání o co nejlepší cenu. Zjišťoval však, že manželství jej neuspokojuje. Annette byla rozrušená napětím, které svatba způsobila u jejího otce, a její melancholie se ještě prohloubila. Van však měl pro toto citové naladění pramalé pochopení. Nevšímal si jej, stejně jako si ho celý život nevšímala jeho matka. Začal ji slovně znevažovat, křičel na ni a nakonec ji začal i fyzicky týrat. Z m rzl i n o v á l á s k a    |   7 3

Během následujícího roku byl každý, byť jen drobný poklesek odměněn fackou nebo ranou pěstí a brzo přišlo bití, po němž měla mladá dívka modřiny ještě několik týdnů. Annette se ze strachu o život nakonec Ruth a Gertrudě svěřila, co se děje, ale ani u nich to nepadlo na úrodnou půdu. Obě trvaly na tom, že by se Annette měla víc snažit, aby manželství fungovalo. Annette se snažila být statečná. Snažila se Vanovi zavděčit. Nic nepomáhalo. Uvnitř Vana se skrýval nesmírný hněv a ona byla po ruce. Annette to vydržela, jak dlouho se dalo, ale po zvlášť tvrdé hádce na Silvestra roku 1959 u ní strach o život převážil strach z toho, že zklame matku. Když Van odešel hrát do jednoho ze svých oblíbených lokálů, Annette zavolala otci. H. S. Player zuřil, když spatřil dceřin pohmožděný a pořezaný obličej. Pomohl jí zabalit věci a odvedl ji z bytu. Druhý den zavolal do advokátní kanceláře Felixe Lauricelly a sjednal si schůzku. Čtvrtého ledna Mary Annette Bestová podala žádost o rozvod z důvodu krajní krutosti a nelidského zacházení. Její manželství s mým otcem trvalo rok, čtyři měsíce a šestnáct dnů. Taktak vyvázla živá. Když Van přišel na její útěk, rozčílil se, ale nic s tím nemohl dělat. Manželství bylo rozvedeno k 8. dubnu 1960 a Annette soud přiřkl nábytek a peníze, které investovala do Vanova podnikání. Jemu soud nařídil platit každý měsíc 75 dolarů až do úplného splacení dluhu. V roce 1961 se Annette znovu vdala. Van se přestěhoval zpátky do malého pokojíku na Noe Street.

74   |    Z O D I A C : N E J N E B E Z P E Č N Ě J Š Í Z E V Š E C H Z V Í Ř A T

10 Van čekal na Williama v baru Tonga v hotelu Fairmont a usrkával koktejl Zombie. Bar, proslulý exotickými drinky a neobvyklým interiérem, se stal jedním z jeho oblíbených míst. Zatímco orchestr rozbaloval nádobíčko na loďce uprostřed baru, která se kolébala sem a tam na laguně přes dva metry dlouhé, zíral Van do dokumentu, který si přinesl s sebou. „Omlouvám se, že jdu pozdě,“ řekl William a popotáhl židli. „Kde je LaVey?“ „Nestihne to,“ řekl Van a zamával na číšníka. „Poslední dobou se mu nedaří odcházet od svých oveček.“ „A jak se vlastně máš?“ zeptal se William a přemýšlel, co mu tak může Van chtít ukázat. Do telefonu zněl nadšeně a trval na tom, že se musí setkat ještě ten den. „Počkej, až tohle uvidíš,“ a zvedl dokument tak, aby se na něj mohl William podívat. „Koukni, tohle je španělský erb. A podívej se sem,“ řekl Van a ukazoval na podpis. „To je podpis krále Filipa II.“ „Kde jsi k tomu přišel?“ „V Mexico City. Na tržišti La Lagunilla, blízko starého kostela svaté Kateřiny, je tam takové omšelé knihkupectví. Patří to staršímu chlápkovi, který celý den sedí před obchodem a nahání dovnitř zákazníky. Jednoho dne jsem šel kolem a dali jsme se do řeči. Vzal mě dozadu do obchůdku a nechal mne projít vším, co tam měl. Dostal jsem to za babku.“ „Čím je to tak zvláštní?“ zeptal se William. Van odložil drink na vedlejší parapet, otřel ubrouskem stůl a pak teprve na něj rozložil dokument. „Je ze šestnáctého století a opravňuje mladého poručíka k plavbě do Nového Španělska, Z m rzl i n o v á l á s k a    |   7 5

aby tam rekrutoval vojáky z řad místních mexických indiánů. Poručík byl pravděpodobně šlechtického původu, soudě podle jeho jména a péče, s jakou písař tenhle příkaz vyhotovil. A podívej se tady, králův vlastní erb hned vedle španělského erbu. K takovým listinám se nedostaneš denně. Určitě ho můžu prodat za hezkou sumičku.“ Williama to zaujalo. Když se otec poprvé harcoval do Mexika, měl jej William za blázna. „Takhle rodinu nezabezpečíš,“ namítal tehdy Vanovi. „Tohle není stálý příjem.“ William si mezitím sám založil prosperující firmu, živil se jako soukromý detektiv a doufal, že se k němu Van přidá. Van však odmítl, raději se plahočil po Mexiku a pátral tam po cennostech. „Jsem za tebe rád,“ řekl William. „Díky. Zrovna teď to potřebuju.“ William vycítil, že něco není v pořádku. „Jak se má Annette?“ zeptal se „Je pryč.“ „Pryč?“ „Jo. Před pár měsíci utekla zpátky k otci a zažádala o rozvod. Tvrdila mu, že jsem byl na ni drsný. Umíš si to představit?“ William si to představit dokázal, ale raději zavrtěl hlavou. „Byla pro tebe stejně až moc mladá.“ Van se usmál. „A takové mám rád.“ Když orchestr rozehrál první tóny, objednali si večeři. S postupujícím večerem doprovodil kapelu déšť, který bubnoval do laguny, a také hrom a blesk. Vše bylo součástí show, která měla navodit atmosféru jižních moří. Nad hosty se tyčily hrozivé totemy a dotvářely v místnosti ovzduší plné záhad a vzrušení. Páry se vlnily do rytmu při oranžovém mihotání lampionů a zavěšených glóbů. Van si to v Tongu užíval díky jejich asijské kuchyni, která 7 6   |    Z O D I A C : N E J N E B E Z P E Č N Ě J Š Í Z E V Š E C H Z V Í Ř A T

mu připomínala šťavnaté pokrmy, jež jídával jako dítě v Japonsku. S Williamem spolu při jídle mluvili ve snaze dohnat všechno, co se stalo za tu dobu, kdy byl Van v Mexiku. „Všiml sis toho, co se děje na North Beach?“ zeptal se William. „Co?“ „Pláž plná beatniků. Jsou všude. Slyšel jsem, že se sem stahují z celé země.“ „To jo. Vzpomínám si, že o nich vyšel před pár lety v Chroniclu článek od Herba Caena. Přišlo mi, že si z nich trochu utahoval.“ „Podle mě je to zajímavé hnutí,“ řekl William. „Chrlí básně jednu za druhou a citují Kerouaca, jako kdyby věděli, o čem mluví. Je mi jasný, že to moc nikam nevede, ale aspoň vůbec něco čtou. A hudba se zlepšila. Najednou se hraje v barech spoustu jazzu.“ „Musíme tam někdy zajít,“ řekl Van. William souhlasně přikývl, zatímco Van znovu mávl na číšníka. „Já to platím,“ řekl Van, když číšník donesl účet. „Velký peníze,“ vtipkoval William. „Dám ti vědět, jak to jde.“ Van nakonec ten dokument prodal za značnou částku. Na dalších cestách však tolik štěstí neměl, a tak se v krátké době dostal do vážné finanční tísně. V ložnici skladoval haldu starých papírů a knih, které na sanfranciském trhu starožitností neměly žádnou cenu. Proto se Van rozhodl, že rozšíří pole působnosti. Začal objíždět kalifornské pobřeží, po cestě se zastavoval v knihovnách, které mohly mít zájem zakoupit jeho knihy. Podařilo se mu tak nějaké peníze vydělat, ale nebylo to nikdy dost. Ve snaze najít další způsob, jak přijít k penězům, zakoupil inkoust a brk a začal kopírovat text jednoho dokumentu ze své Z m rzl i n o v á l á s k a    |   7 7

sbírky na starý pergamenový papír, který se mu povaloval doma. Datoval ho rokem 1629. Když se dostal k podpisu, vytáhl starou knížku ze své knihovny a listoval stránkami tak dlouho, až našel to, co hledal. Pár minut si nacvičoval rukopis, než se pod dokument podepsal jako král Filip IV. Zfalšovaný dokument hned příští den prodal a byl zase ve hře. Nadále vyjížděl do Mexika a pátral tam po originálních listinách, a když nemohl najít nic hodnotného, uchyloval se k falšování. Knihkupci mu věřili; jeho nálezy byly v minulosti v naprostém pořádku, a tak již nové materiály neověřovali s takovou pečlivostí, jak by za normálních okolností měli. Do podzimu roku 1961 se Vanova finanční situace zlepšila. Nechal se zaměstnat v kanceláři v IBM, ale stále vedle toho prodával i pravé starožitnosti a vedle toho tu a tam pár zfalšovaných dokumentů. Koncem září se sešel s Williamem na oběd v restauraci U Schroederů na Front Street. Podnik, založený roku 1893, měl na jídelním lístku tradiční pokrmy bavorské kuchyně, jako například řízek, bílou klobásu, kyselé zelí a bramborové knedlíky, pokrmy, které vyhovovaly Williamově německému původu. Van to tam měl také rád, protože v době oběda nesměly dovnitř ženy. Byla to gentlemanská restaurace. Muži se tu mohli volně smát a bavit se bez omezující přítomnosti dam. Obchodníci v oblecích zde posedávali u baru z růžového dřeva a pokuřovali doutníky. Van se při vstupu ke Schroederům cítil důležitě, a hned měl pocit, že k baru mezi všechny ty uhlazené muže patří. Často tu jen tak posedával a obdivoval skrz svůj půllitr užití barev na nástěnných malbách od Hermanna Richtera. Na jedné z nich pohledná blonďatá dívka s velkým pozadím laškovně seděla na klíně horlivého mladíka v krátkých kalhotách, bílé košili s límečkem 7 8   |    Z O D I A C : N E J N E B E Z P E Č N Ě J Š Í Z E V Š E C H Z V Í Ř A T

a v červené vestě. Na dalším obrazu pak skupinka pánů u stolu mocně gestikulovala při debatě o politice. Van si objednal čepované německé pivo, což byla trochu exotika, a sledoval, jak se číšník snaží, aby mu pěna nepřetekla. Mezitím podal Williamovi doutník. William ho opatrně rozbalil a při rozbalování zaznamenal kubánské insignie. „Tenhle si opravdu vychutnám,“ řekl. Van mu často ze svých cest do Mexika vozil doutníky a další drobné dárky. Van se usmál a zapálil si taky. „To je život, co?“ řekl německy. Většinou byli on a William v baru jediní, kteří mluvili německy, a bavil je ten pocit nadřazenosti, že mluví německy právě tady. „Ano, je,“ odpověděl William. „Přivezl sis z poslední cesty do Mexika něco cenného?“ „Pár věcí. Dopisy ze sedmnáctého století, které možná nějakou hodnotu mít budou,“ odpověděl Van a opominul přitom fakt, že je vytvořil doma. William se totiž živil jako soukromý vyšetřovatel a byl morálně založený. Tohle by nepochopil. „Kdy tam zas jedeš?“ dotazoval se William. „Ještě nevím. Možná příští měsíc. Tady se vždycky po čase nudím. Potřebuju vzrušení,“ odpověděl Van. A pak můj otec potkal Judy Chandlerovou.

11 Van čekal netrpělivě za stromem na rohu parku Golden Gate a oči upíral k Hugo Street. Judy bydlela od Vanova stanoviště na kopci asi o šest domů dále na Sedmé avenue, v místech, kde končila slepou ulicí, a Van tak hned viděl, když vyšla ven. Z m rzl i n o v á l á s k a    |   7 9

Doufal, že ji nebude sledovat matka. Judy se totiž Verdě o svém vztahu zmínila a matka se teď ze všech sil snažila jejich schůzky překazit. Judy vzrušovalo, když se mohla vyplížit ven a setkat se s Vanem, kde to bylo možné, většinou na pár hamburgerů po škole nebo čas od času v kině. Pozoroval, jak se otevřely přední dveře a jeho přítelkyně vyšla ven. Judy měla ráda, když ji nazýval svou přítelkyní. Cítila se dospělá. Když uviděl, že drží v ruce kufr, vyfoukl z plic zadržovaný vzduch. Zprvu si nebyl vůbec jistý, že se odváží do toho jít. Chtělo se mu rozběhnout dolů za ní a pomoct jí kufr vynést do kopce, ale nechtěl riskovat, že ho Verda uvidí, tak raději čekal, než Judy dojde k němu. „Pojď. Musíme si pospíšit,“ řekl a rychle ji políbil, zatímco jí bral zavazadlo z ruky. Podél okraje parku skoro běželi do blízké uličky, kde parkoval William, aby je odvezl na letiště. „Nastup,“ řekl Van a hodil kufr na zadní sedadlo. „Vypadá trochu mladě, Vane. Není jako tvá první, že?“ zeptal se William, a myslel tím Vanovu první manželku. „Kdepak. Je jí devatenáct,“ zalhal Van. „Já se tak těším,“ řekla Judy a radostí nadskakovala na sedačce, aniž si byla vědoma toho, že se na ni William dívá podezřívavě. „Nemůžu uvěřit tomu, že to opravdu uděláme.“ To celé naplánovali pár dnů předtím. Van ji tehdy doprovázel domů a náhle ji zatáhl za strom. „Nechci, abys šla domů,“ řekl. „Nenávidím každou minutu bez tebe.“ „Já taky,“ odpověděla mu Judy, „ale nechci se dostat do problémů.“ Van ji objal a přitáhl ji k sobě blíž. „Polib mne,“ poručil jí. Judy se k němu přitulila a udělala, co jí nakázal. 8 0   |    Z O D I A C : N E J N E B E Z P E Č N Ě J Š Í Z E V Š E C H Z V Í Ř A T

„Uteč se mnou,“ řekl Van. „Vezmeme se.“ Judy se v ohromení odtáhla. „Myslíš to vážně?“ zeptala se. „Smrtelně vážně. Miluju tě. Měli bychom být spolu, a jen co se vezmeme, nikdo nám v tom už nezabrání. Vezmeš si mě, Judy?“ „Ale kdy? Jak?“ „Neboj se. Postarám se o všechno. Sejdeme se v pátek ráno okolo sedmé. Počkám na tebe v parku. Zabal si hezké šaty a tolik oblečení, co se do kufru vejde. Vydáme se za dobrodružstvím. Jsi pro?“ Judy o tom chvilku přemýšlela a pak se mu vrhla kolem krku. „Jsem pro. Jsem pro,“ opakovala a smála se. „Moje matka bude tak naštvaná, nemá tě ráda.“ „Nestarej se o ni,“ řekl Van. „Tak v pátek?“ „Ano“, přikývla Judy Van ji ještě jednou dlouze políbil a pak sledoval, jak poskakuje dolů z kopce. Brzo ráno, 5. ledna 1962, nervózní, ale o to víc natěšená Judy nacpala své oblíbené šaty do připraveného kufru a vyrazila za dobrodružstvím. Znala Vana pouhé tři měsíce, ale byla si jistá, že ji miluje. Zda ona miluje jeho, tím si jistá nebyla, ale v  jeho náruči jí bylo příjemně, v jeho silných pažích se cítila v bezpečí. Choval se k ní lépe než kterýkoli jiný muž předtím v jejím životě, a mladá slečna vůbec nepochybovala o tom, že opouští rodinu za lepším životem. Když jí Van na letišti pomáhal do schodů do letadla, celá se třásla vzrušením a očekáváním. Po startu Judy užasle zírala na nadýchané obláčky, které se objevily nejdříve nad nimi, pak pod nimi. Nikdy předtím neletěla letadlem a  jen s  velkým přemáháním dokázala klidně sedět na místě, Z m rzl i n o v á l á s k a    |   8 1

protože nechtěla o nic přijít. Van se jejímu dětskému nadšení smál a užíval si její radost. Když přistáli v nevadském Renu, odvezl ji hned do kostela, natěšený, že bude brzy spojen ve svátost manželství s touto úžasnou dívkou, která vnesla tolik krásy a světla do jeho života. Když tam dorazili, Judy se s omluvou vydala do koupelny, aby se převlékla do sytě růžových šatů a učesala se, zatímco Van vyplňoval manželský certifikát a další potřebné dokumenty, ve kterých lhal o Judyině věku tak, jak se předem dohodli. „Jak jste stará, slečno?“ zeptal se farář. „Je mi devatenáct,“ sdělila mu čtrnáctiletá Judy, přesně tak, jak ji Van instruoval. Reverend Edward Fliger se jí už dál nevyptával. Vypadala dostatečně stará a on neměl jediný důvod, proč jí nevěřit. Svědci, které Van najal – Birdie M. Nilssonová a A. S. Belford – v tichosti odsvědčili, že si můj otec s mou matkou dne 5. ledna 1962 v metodistickém kostele sv. Pavla navzájem dali manželský slib. „Bereš si tuto ženu za svou právoplatnou manželku, a slibuješ, že jí budeš oporou v nemoci i ve zdraví, dokud vás smrt nerozdělí?“ řekl reverend. „Ano,“ odpověděl Van a držel přitom pevně Judy za ruku. „Bereš si tohoto muže za svého právoplatného manžela a slibuješ, že mu budeš oporou v nemoci i ve zdraví, dokud vás smrt nerozdělí?“ „Ano,“ odpověděla Judy, hluboce se nadechla a přitom se na Vana usmála. „Z moci svěřené mi státem Nevada prohlašuji nyní vaše manželství za právoplatně uzavřené. Můžete políbit nevěstu.“ Van Judy objal. 8 2   |    Z O D I A C : N E J N E B E Z P E Č N Ě J Š Í Z E V Š E C H Z V Í Ř A T

Zavěšení do sebe opustili kostel a s rostoucím očekáváním mávl Van na taxi. Van a Judy ještě té samé noci završili manželství – sedmadvacetiletý muž zasvětil svou nezletilou nevěstu do umění milovat. Následující den strávili v Renu, Judy si užívala znovunabyté svobody, zatímco Van si užíval Judy. Pak odletěli nazpátek do San Franciska, vstříc reakcím okolí. Judy si oddychla, když mohla zavolat matce a sdělit jí, že se provdala. Verda zněla z nějakého důvodu až nečekaně chápavě. Novomanželé se přestěhovali do bytu na Clay Street, nadšení z vyhlídky, že budou odteď žít společně. Když však Judy devátého ledna v noci probudily silné bolesti břicha, zavolal Van raději její matce. Nevěděl, co si počít. „Okamžitě volej záchranku,“ nakázala mu zlostně Verda a spěšně si zapisovala adresu jejich bytu. Zavěsila, hned nato vytočila číslo sanfranciské policie a podala trestní oznámení na muže, který se oženil s její nezletilou dcerou. „Můžete se dostat do pěkných problémů za styk s nezletilou,“ varoval Vana policista hned poté, co Judy naložila záchranka. „Její matka na vás podala žalobu.“ „My jsme manželé,“ stihl ho Van informovat ještě předtím, než naskočil do sanitky. „Musíme jet. Nevidíte, že je nemocná?“ Policista ho nechal jít. Zatímco Judy v nemocnici operovali slepé střevo, přestěhoval se Van do Haight Street č. 765 a doufal, že ho tam Verda nevypátrá. Verda zatím Judy v nemocnici ostražitě hlídala, a jakmile se dcera uzdravila, nechala ji umístit do Centra pro mladistvé, které bylo součástí Nápravného střediska pro mladistvé na Woodside Avenue, a doufala, že tím vzpurné dceři udělí lekci.

Z m rzl i n o v á l á s k a    |   8 3

„To mi nemůžeš udělat, mami. Já ho miluju!“ pofňukávala Judy do telefonu, když jí dovolili volat. „Je to můj manžel.“ „Není to tvůj manžel. Zneužívá děti,“ odporovala jí matka. Na svatého Valentýna pak nechala Verda jejich manželství prohlásit za neplatné. Vana to rozčílilo, ale Verda měla zákon na své straně. Judy byla k neutišení. Stočila se na posteli do klubíčka a plakala hystericky tak, jak umějí plakat jenom dospívající dívky. O týden později byl překvapený Van zatčen za znásilnění osoby mladší osmnácti let. Jakmile jej propustili na kauci, sbalil si svých pár švestek a odjel do Mexico City, odhodlaný vydělat rychle nějaké peníze. Tentokrát měl štěstí, a když se vrátil do San Franciska, vplížil se do Centra pro mladistvé navštívit Judy. Jeho plánu se radostně chichotala. „To dokážu,“ ujistila ho. Večer 28. dubna 1962 pak Judy svázala z prostěradel provizorní provaz, vylezla z pokoje v horním patře a snesla se na dolní římsu. Van tam na ni již čekal, aby ji zachytil, když seskočila zbývající dva tři metry. Spolu pak pár nepozorován utekl do houstnoucího šera. „Kam jedeme?“ zeptala se Judy v okamžiku, kdy se uvelebila ve Vanově autě. „Na letiště, letíme do Chicaga,“ odvětil Van a vložil přitom její ruku do své. „Můj otec dělá v Indianě faráře. Mám v plánu ho požádat, aby se s námi sešel a oddal nás.“ Judy se zachichotala. „Moje matka se z toho zblázní.“ „O to se nebudeme strachovat. Jsi moje a já jí nedovolím, aby mi tě vzala.“ Moje matka se ještě víc přitulila k muži, za kterého se měla provdat podruhé. 8 4   |    Z O D I A C : N E J N E B E Z P E Č N Ě J Š Í Z E V Š E C H Z V Í Ř A T

Když dorazili do Chicaga, zavolal Van otci, ale Gertruda ho mezitím předběhla. Earla telefonicky informovala, že Vana zatkli za sňatek se čtrnáctiletou dívkou, a varovala ho, že jsou oba opět na útěku. „Vezmi ji nazpátek k rodičům,“ vyštěkl Earl na Vana do telefonu, ještě než stačil cokoli říct. „Ale, otče, já potřebuji, abys nás oddal. Jsme v Chicagu.“ „To se nestane. Je jí čtrnáct let. Ty ses zbláznil nebo co?“ zařval Earl. Earl strávil předchozích dvacet let života budováním pověsti a kariéry, na kterou mohl být každý muž pyšný, a nehodlal svému chybujícímu synovi dovolit, aby mu to všechno pokazil jen kvůli slepé lásce k mladičké dívce. Jako národní kaplan veteránů válek v  zámoří Spojených států byl Earl odpovědný vůči státu a veřejnosti a byl si oka­ mžitě vědom toho, že Vanovy skutky by na něj mohly vrhnout špatné světlo. „Prosím, otče, já nechci žít ve hříchu,“ řekl Van a doufal, že zmínka o hříchu reverenda přesvědčí. „Odvez ji domů, Vane. Hned. Dřív než bude pozdě,“ naléhal Earl. „To se nestane. Já ji miluju a ožením se s ní s tvou pomocí či bez ní,“ odsekl Van. „Co se to s tebou stalo?“ zeptal se Earl tiše. „Přece víš, že tohle je špatné.“ „Miluju jí. Co je na tom špatného?“ „Je jí přece čtrnáct!“ zakřičel Earl. „To je to, co je na tom špatné.“ „Jako vždycky se na tebe můžu spolehnout,“ řekl Van a věděl, jak ta slova na otce zapůsobí. Z m rzl i n o v á l á s k a    |   8 5

„Vezmi ji zpátky,“ prosil Earl, „než se dostaneš do ještě větších problémů.“ „Ne. Nevezmu.“ „Prosím, synu. Z tohodle nevzejde nic dobrého.“ Van zavěsil. „Pojď, jdeme si dát něco malého k snědku,“ řekl Van Judy. „Znám tady dobré místo,“ řekl a dovedl ji z letištní haly do taxíku. „Co se stalo?“ zeptala se Judy, když se vydali na cestu. Van zavrtěl hlavou. „Nechci o tom mluvit.“ Když spatřil slzy, jež se jí začaly tlačit do očí, pohladil ji po noze. „Bude to v pořádku. Zvládneme to.“ Když se usadili v jedné z nejlepších chicagských steakových restaurací, Gene & Georgetti, pokusila se Judy znovu dostat z Vana, co mu řekl otec, ale neúspěšně. „Touhle vidličkou jez salát a touhle předkrm,“ řekl jí místo toho a rozprostřel jí ubrousek do klína. „Objednám ti něco. Musíš si dát zdejší hovězí. Jsou jenom tři místa na světě, kde seženeš takhle kvalitní hovězí – jedno je v Chicagu, druhé v Kansas City a třetí v Kobe, v Japonsku.“ Během celé večeře Van mlčel a zvažoval další krok. „Nevrátíme se nazpátek,“ řekl. „Nevezmou mi tě.“ „Kam tedy pojedeme?“ zeptala se Judy nervózně. Van se usmál. „Do Mexika. Můžeme se vzít tam.“

8 6   |    Z O D I A C : N E J N E B E Z P E Č N Ě J Š Í Z E V Š E C H Z V Í Ř A T

12 Mexico City bylo přesně takové, jak Van sliboval. Judy ho celá šťastná následovala, když ji táhl z jednoho tržiště na druhé a pátral po knihách a dokumentech, které by mohl zpeněžit, nasávala vjemy, zvuky a vůně světa, který neznala. Van se tu naopak cítil jako doma, když se probíral stohy papírů a svitků s rukopisy, a vypadalo to, že krkolomným rukopisům z předkoloniálního období dokonale rozumí. Když zrovna nepracoval, vzal ji Van na prohlídku Metropolitní katedrály, na náměstí Zócalo, kde Judy s úžasem naslouchala, jak chlapecký sbor chvalořečí Boha těmi nejkrásnějšími tóny, jaké kdy slyšela. A když ji Van vzal na stupňovité pyramidy Teotihuacánu, které byly postaveny kolem roku 300 n. l. jen kousek na sever od hlavního města, měla moje matka pocit, že nikdy neviděla nic tak úžasného. „Podívej se, jak jsou ty pyramidy poskládané,“ řekl Van a ukazoval z jedné pyramidy na druhou. „Aztékové, kteří sem přišli později, věřili, že se zde rodí bohové. Tamhle je pyramida Slunce a podívej, tamhle je pyramida Měsíce. Bojovníci Teotihuacánu lovili lidi a pak je obětovali bohům, protože se domnívali, že se blíží konec světa. Doufali, že je oběti zachrání před strašným zemětřesením, které považovali za zkázu světa.“ „Co se jim stalo?“ zeptala se Judy. „Jednoho dne prostě zmizeli. Celé město. Nikdo přesně neví, proč.“ „Jak všechno tohle víš?“ zeptala se Judy. „Vím spoustu věcí,“ řekl Van a usmál se. Příštího rána se Van rozhodl, že je ten pravý čas na to, vzít se.

Z m rzl i n o v á l á s k a    |   8 7

„Sbal si věci,“ řekl jí. „Jedeme do Acapulka. Je tam takové letovisko, jmenuje se Las Brisas, kde turisty berou na prohlídku města v růžových džípech. Bude se ti to líbit. Znám v blízkosti malý kostelík, kde se můžeme vzít.“ Judy, která si zatím celé dobrodružství nesmírně užívala, si rychle sbalila pár kousků oblečení, které jí Van koupil, a za chvíli mohli vyjet. Když dorazili do Acapulka, Van spěchal s Judy do kostela, ale čekalo jej zklamání. Zjistil totiž, že bez souhlasu jejích rodičů si ji vzít nemůže. „Co teď?“ zeptala se Judy. „Pojedeme na svatební cestu.“ prohlásil Van odhodlaně. Protože nebylo v letovisku Las Brisas volné místo k ubytování, museli se spokojit s výškovým hotelovým komplexem poblíž Acapulco Bay. Následujících pár dnů předstírali, že jsou doopravdy na svatební cestě – ve dne se opalovali na pláži, v noci se milovali. Jedenáctého května 1962 probudilo Vana a Judy ze spánku lehké zachvění. Bylo to trochu silnější než obvyklé rachocení městských autobusů brzo ráno, na které byli již zvyklí ze života v San Francisku. Když se Van natahoval po brýlích na nočním stolku, tak se to stalo. Zemětřesení o síle 7,1 stupňů Richterovy stupnice způsobilo, že Van neudržel rovnováhu. Judy vykřikla, Van se zřítil k zemi a jejich postel na kolečkách se začala pohybovat. Obrazy na stěnách popadaly na podlahu. Judy se snažila chytit Vana, zatímco se budova kymácela pro dobu, která jim připadala jako věčnost, ale ve skutečnosti netrvala ani minutu. Když bylo po všem, vyšli spolu na balkon, aby zjistili rozsah škod. Pár balkonů nad nimi se nebezpečně kymácelo a některé držely pouze na kusu železného prutu. Van nahnal Judy zpátky 8 8   |    Z O D I A C : N E J N E B E Z P E Č N Ě J Š Í Z E V Š E C H Z V Í Ř A T

do pokoje a zapálil svíčku, aby bylo vidět. Pak vyšel opět ven, aby zhodnotil škody, Judy uklízela rozbité sklo z podlahy. Následující dny museli zůstat v hotelu, protože sutiny v ulicích města znemožnily jakoukoli dopravu. Van se mezitím probíral dokumenty, které koupil v Mexico City, Judy vysedávala na pláži a kochala se krásnými těly do­ bronzova opálených surfařů a volejbalistů. Nic jiného se dělat nedalo. Van šílel z pomyšlení, že Judy je sama na pláži, a žárlivě ji sledoval z okna. Dne 19. května postihl město další otřes o síle 7,0 stupňů Richterovy škály. Tehdy se můj otec rozhodl, že je načase vrátit se nazpět do Spojených států. Další znamení od bohů už nepotřeboval. Zabalili si a nastoupili do letadla, ve sladkém nevědomí, že semínko jejich zkázy bylo zaseto v Mexiku.

13 Krátce po návratu do Los Angeles Van onemocněl a musel do nemocnice. V Mexiku, kde je tento vir běžný, se nakazil infek­ ční žloutenkou, která se často šíří konzumací kontaminovaného jídla nebo vody. „Budu v pořádku,“ ujišťoval Judy, která seděla u jeho lůžka a odmítala odejít. „Mám zavolat tvým rodičům?“ zeptala se s obavami. „Ne. V žádném případě ne,“ odpověděl jí. „Doktor říkal, že už nebudu ve špitále dlouho.“ Když se Van uzdravil, zamířili zpátky do San Franciska a pronajali si byt v pětipodlažní budově na Geary Street č. 585, na jižních svazích Nob Hillu. Součástí dvoupokojového bytu bylo Z m rzl i n o v á l á s k a    |   8 9

i velké okno, ze kterého byl vidět záliv přímo za hotelem California, který byl hned přes ulici. Požární schodiště vedlo do všech pěti podlaží v přední části budovy. Na obou stranách u vchodu byla světlebílá armatura ve tvaru kruhu s černě orámovaným křížem uprostřed. Van se ani neobtěžoval sdělit Judy, že s první ženou žil jen o blok dál na Jones Street. Bez vysvětlování provedl svou milou vestibulem a pak po schodech do nového domova. Následující měsíce strávili předstíráním, že jsou manželé, a doufali, že je Verda nenajde. V červenci onemocněla také Judy. Van, který se obával, že se možná od něj nakazila žloutenkou, ji dne 30. července odvezl do sanfranciské všeobecné nemocnice. Judy zde byla diagnostikována žloutenka, ale ošetřující lékař rovněž čtrnáctiletou dívku informoval, že je těhotná. Když ji z nemocnice propustili, nervózně zavolala Verdě. „Mami, musím ti něco říct,“ řekla. „Co je to tentokrát?“ okřikla ji Verda, která se stále na Judy zlobila, že se jí od útěku neozvala. „Kde jsi celou tu dobu byla? Měla jsem o tebe hroznou starost.“ „Jeli jsme do Mexika, ale bylo tam zemětřesení a museli jsme se proto vrátit,“ odpověděla jí Judy nervózně. „A jsem těhotná. Ve třetím měsíci. Mami, já mám strach.“ Verdin tón hlasu zněl konejšivě a vemlouvavě, když žádala Judy, aby se vrátila domů a ony dvě mohly všechno probrat. „Přines si pár věcí a můžeš tady přespat. Musíme vymyslet, co uděláme.“ „Dobře,“ souhlasila Judy. „Van mě k tobě doveze.“ Když Judy s Vanem zaparkovali před domem číslo 1245 na Sedmé Avenue, Verdana na ně již čekala. Ačkoli Van předtím oblast zkontroloval, nevšiml si policejních vozů schovaných za 9 0   |    Z O D I A C : N E J N E B E Z P E Č N Ě J Š Í Z E V Š E C H Z V Í Ř A T

rohem domu. Policisté počkali, než Van vystoupí z auta, a pak mu zastoupili cestu. „Earle Van Beste, zatýkáme vás za únos dítěte,“ oznámil mu jeden z policistů, popadl Vana a zkroutil mu ruce za zády. Judy se chvíli s policistou potýkala, než napevno zaklapl pouta kolem zápěstí mého otce. Plačící sledovala, jak jej policisté odvádějí pryč. „Jak jsi mi to mohla udělat?“ křičela na matku, zatímco ji Verda tlačila dovnitř do domu. „Jak ty jsi mi to mohla udělat?“ odpověděla jí Verda. Mou matku znovu umístili do Centra pro mladistvé. Můj otec putoval do cely na šestém podlaží soudního paláce. Seděl na své palandě a zvažoval další kroky, když k němu přistoupil pohledný mladý muž. „Pane Beste, můžete si se mnou promluvit?“ Van se na něj tázavě zahleděl a přemýšlel při tom, zda to není právník. „Jmenuji se Paul Avery a jsem ze San Francisco Chronicle,“ řekl muž. „Bude vám vadit, když vám položím pár otázek?“ Van zavrtěl hlavou. Avery vytáhl svůj zápisník. „Kde jste se s Judy seznámil?“ zeptal se. „V cukrárně Herbet’s Sherbet. Stála tam… tak krásná a sladká,“ bude Avery později Vana citovat. „Ale bylo jí jenom čtrnáct,“ opáčil Avery. „To je přeci jedno.“ Během další půlhodiny odvyprávěl Van Averymu svůj celý příběh. „Našel svou lásku ve zmrzlinové cukrárně,“ zněl titulek San Francisco Chronicle ze dne 1. srpna 1962. Fotky Vana a Judy Z m rzl i n o v á l á s k a    |   9 1

byly po celé stránce a ilustrovaly článek, který popisoval jejich románek. „V  současnosti dělí Vana a  jeho dřívější manželku Judy Chandlerovou od sebe několikery ocelové mříže a vzdálenost více než jedné míle,“ uvedl na vysvětlenou Avery ještě předtím, než začal popisovat, jak se sedmadvacetiletý muž zamiloval do dospívající dívky. Když se Vanovi dostal článek do rukou, byl nepříčetný. Vůbec se mu nezamlouval způsob, jakým ho Avery vypodobnil. Z článku vyšel jako nějaký starý, plešatící pedofil. Avery později pojmenoval jejich vztah jako „Zmrzlinovou lásku“. Van mu nikdy neodpustil, že se vysmíval jeho lásce k Judy. Ostatní noviny o něm psali ve stejném duchu. San Francisco Examiner zaznamenal, že „mírný, obrýlený syn pastora ze středozápadu seděl včera ve své cele v městském vězení a plakal pro svou blonďatou, čtrnáctiletou a těhotnou nevěstu“. Dne 7. srpna 1962 byl Van obviněn z únosu dítěte, znásilnění a navádění mladistvého k trestné činnosti. Verda svědčila před velkou porotou jako první, rozhořčeně líčila členům poroty, jak Van unesl její dceru do Rena a tam se s ní oženil. Uvedla, že nechala manželství prohlásit za neplatné, ale Van unesl Judy z Centra pro mladistvé. William Lohmus byl rovněž předvolán, aby vypověděl, jak odvezl Vana s Judy na letiště, když spolu utekli poprvé. Judy také donutili vypovídat, ale když vycházela z porotčí místnost, měla na tváří obrovský úsměv. Ti, co ji viděli, se snažili uhodnout, proč. A celý stát se to měl již brzy dozvědět. Můj dědeček, který přiletěl do San Franciska okamžitě poté, co mu Gertruda zavolala, seděl mezitím na chodbě soudní budovy se skloněnou hlavou a modlil se za syna. 9 2   |    Z O D I A C : N E J N E B E Z P E Č N Ě J Š Í Z E V Š E C H Z V Í Ř A T

Van byl mezitím propuštěn na kauci a nic jej netrápilo. Hned příštího dne utekla Judy znovu z Centra pro mladistvé. Van na ni čekal. Dne 9. srpna je sanfranciská policie dostihla, Judy poslali do Centra pro mladistvé, tentokrát však na oddělení s maximální ostrahou. Van byl v poutech již potřetí odveden do šestého patra do soudního paláce. A tentokrát byla obvinění proti němu vážnější: zločinné spiknutí, vylákání mladistvé z domu a znásilnění osoby mladší osmnácti let. O dva dny později Earl zaplatil za syna kauci. Dne 24. srpna Judy znovu onemocněla a se žloutenkou, kterou se nakazila od Vana, musela být hospitalizována. Byla umístěna na infekčním oddělení v sanfranciské všeobecné nemocnici. Dne 31. srpna měl Van u sanfranciského soudu další jednání ve svém případu. Jak se později ukáže z obrazového záznamu z jednání, předstoupil Van, oblečený do bílé košile s vykasanými rukávy, béžové úpletové vestičky a pomačkaných tmavě béžových kalhot, sebevědomě vystoupil na stupínek a nijak nereagoval, když soudce stanovil den soudního jednání. Opustil soudní síň a zamířil do Crockerovy banky, kde si vybral všechny peníze a uzavřel účet. Poté se zastavil u Williama na neplánovanou návštěvu. „Co budeš teď dělat?“ zeptal se ho William. Vůbec se mu nelíbil odhodlaný výraz ve Vanově tváři. „To ti nemůžu říct,“ odvětil Van a předal mu při tom pět set dolarů. „Nech si u sebe tohle pro případ, že se sem vrátím, nebo pokud budu rychle potřebovat peníze.“ „Vane, s tímhle musíš přestat,“ prosil ho William. „Ona ti za to nestojí.“ Z m rzl i n o v á l á s k a    |   9 3

„Ale ano, stojí,“ odvětil Van. „Prosím, nezmiňuj se nikomu, že jsem byl tady. Nechci, aby tě do toho zatáhli.“ Téže noci nakráčel můj otec, převlečený za lékaře, do sanfranciské všeobecné nemocnice za mou matkou. Neměl v plánu dovolit komukoli, aby ji od něho drželi. Několik minut poté opustil lékař s pacientkou nenuceně nemocnici, aniž na sebe jakkoli upoutali pozornost. Když byli konečně venku, rozběhli se Judy s Vanem k pronajatému autu, které na ně čekalo. Ve 3.40 ráno si sestra, která měla službu, všimla, že je Judyina postel prázdná, spustila poplach a vyrozuměla o útěku svého nadřízeného, lékaře L. N. Swansona. Doktor zavolal policii a ti okamžitě vyhlásili pátrání po uprchlém páru. „Hon na zmrzlinovou nevěstu,“ hlásal titulek v San Francisco Newscall Bulletinu. Pohraničníci u mexických hranic byli vyrozuměni, že mají pátrat po čtrnáctileté zmrzlinové nevěstě a – pokud to bude jen trochu možné – zabránit jejímu třetímu útěku. „Dívka zmizela v pátek časně zrána ze sanfranciské všeobecné nemocnice a o necelých dvanáct hodin později bylo nalezeno opuštěné zakrvácené vozidlo poblíž King City,“ hlásal Examiner. O tématu psaly noviny po celé zemi a ze všeho nejvíc vyzdvihovaly zakázanou lásku. Započal celostátní hon, ale Judy s Vanem byli již dávno pryč. Poté, co opustili nemocnici, vydali se na jih po silnici č. 101, která vede do Mexika, ale Van za volantem usnul a auto sjelo ze silnice. Judy vykřikla v okamžiku, kdy vůz sjel do příkopu. Vana výkřik probudil a on vyskočil z auta. „Poběž!“ vykřikl a vůbec nedbal na Judyinu starost o krvavou skvrnu na volantu v místech, kam narazil čelem. „Musíme odsud vypadnout dřív, než sem dorazí policajti.“

9 4   |    Z O D I A C : N E J N E B E Z P E Č N Ě J Š Í Z E V Š E C H Z V Í Ř A T

Judy ho následovala. „Co budeme dělat teď?“ Van se mezitím pokoušel stopnout projíždějící vozidla. Do Sacramenta dojeli nadvakrát. Již ten večer spolu popíjeli čokoládový mléčný koktejl ve stánku se zázvorovým pivem ve Williamsu, severně od Sacramenta. Noc strávili v hotelu u silnice a promýšleli plány. Vanovi bylo jasné, že se policie bude domnívat, že mají namířeno do Mexika, a tak se rozhodl, že se místo toho vydají do Kanady. Příštího dne vyšel v Examineru další článek, ve kterém stálo: „Judy Chandlerová, pohřešovaná patnáctiletá bývalá nevěsta, byla spatřena, jak si dává v pátek večer čokoládový mléčný shake se svým bývalým manželem v městečku Williams, které leží v sacramentském údolí.“ Noviny se mýlily – Judy bylo stále ještě čtrnáct. Článek pokračoval: „Když uviděl včera majitel stánku se zázvorovým pivem na silnici č. 99 a jeho dva zaměstnanci fotku pohřešovaného páru na titulní straně Examineru, okamžitě kontaktovali redakci. Policie je minulou noc vyslechla a potvrdila, že všichni s určitostí identifikovali uprchlý pár.“ V neděli ráno se mí rodiče na útěku chtěli zastavit v jídelně na snídani. Uvnitř si můj otec všiml své fotky, která na něj zírala z novinového stojánku, a bez okolků hnal Judy pryč. Uvědomil si, že nemají šanci dostat se nepozorovaně na hranice. „Mám hlad. Proč se tam nemůžeme najíst?“ zeptala se ho Judy. Van jí ani neráčil odpovědět. Zamířil do drogerie Longs, která byla přímo za jídelnou. Nakázal jí, že má zůstat venku. Sám se vydal do oddělení s kosmetikou, chvilku studoval pár obalů a pak si rychle strčil jedno balení dámské barvy na vlasy pod svetr. Poté přistoupil k pultíku a koupil si krabičku cigaret Lucky Strike. Nervózní Judy čekala mezitím venku.

Z m rzl i n o v á l á s k a    |   9 5

Když se vrátili do motelu, trval Van na tom, že si Judy musí obarvit vlasy. „Já ale nechci, Vane,“ brečela Judy. „Všude mají naše fotky. Musíš to udělat,“ naléhal Van. „Chceš snad jít do vězení? Někdo tě jinak určitě pozná.“ Judy sledovala plačtivě v zrcadle, jak se její krásné blond vlasy změnily na černé. Osoba, která na ni zírala ze zrcadla, jí byla cizí, byla to cizí černovlasá těhotná dívka. Přes slzy si všimla Vanova pokřiveného souhlasného úsměvu. Vůbec poprvé si uvědomila, že jsou ve velkém průšvihu. Polkla a zaplašila zbytky strachu. Van se rozhodl, že zamíří na jih, neboť teď si byl jistý, že Judy nikdo nepozná. Měl obavy ze svého vzhledu, ale domníval se, že brýle na zmatení postačí. Většina novin zveřejnila totiž fotky, na kterých brýle neměl. A měl pravdu, vůbec nikdo je, když stopovali do Los Angeles, nepoznal. Van doufal, že ve velkém městě, jako je Los Angeles, projdou bez povšimnutí. Pronajal jim byt v průmyslové zóně poblíž Torrance a trval na tom, že si Judy musí najít práci, protože on sám se obával prozrazení. Judy, maskující rostoucí těhotenské bříško, si našla místo v dobré restauraci v severní části města poblíž Hollywoodu. Když provozní přišel na to, že neumí namíchat ani Bloody Mary, do týdne ji vyhodili. Na konci srpna se Van a Judy přesunuli dále na jih do San Diega. Judy již nebyla nadále schopná maskovat těhotenství, a proto naděje, že ji někde zaměstnají, byla stále menší. Peníze, které měl Van s sebou, docházely, ale jemu se aspoň podařilo přemluvit důvěřivou ženu, která mu proplatila nekrytý šek na tři sta dolarů. Van věděl, že se musí dostat pryč z Kalifornie. V baru přemluvil opilého chlápka, aby je vzal do Tusconu do Arizony. Stále byl přesvědčen, že budou v bezpečí, až se jim podaří dostat do Mexika. Mexické hranice překračoval ve svém 9 6   |    Z O D I A C : N E J N E B E Z P E Č N Ě J Š Í Z E V Š E C H Z V Í Ř A T

životě mnohokrát – v Tijuaně, v Tecate, v Mexicali, v El Pasu. Hraniční přechod v El Pasu mu přišel jako nejbezpečnější cesta. Mohli z něj pak dále pokračovat do Ciudad Juárez a tam už by byli volní. Sympatičtí návštěvníci barů jim poskytli odvoz, Záchranná mise v El Pasu jim pak poskytla ubytování. Judy byla zoufalá. Podmínkou snídaně zdarma, která sestávala z  míchaných vajíček s viditelnou stopou krve ve žloutcích, po níž se těhotné dívce zvedal žaludek ještě víc, byla každodenní návštěva kázání v kostele. Poté, co se Judy každé ráno nutila do jídla, začala mít problémy s močením. Když se jednoho dne skácela na podlahu, zavolal Van záchranku. Judy hospitalizovali s  ledvinovou infekcí a  Van, který neměl peníze na úhradu ošetření, se seznámil s ženou jménem Belle, již přemluvil, aby mu proplatila šek na sto dolarů. Belle mu peníze dala a on jí předal bezcenný šek, který podepsal jménem John Register, jedním ze svých přibývajících falešných jmen. Ještě předtím, než mohla být Judy propuštěna z nemocnice, ji odtamtud bez zaplacení odvezl. Ze starosti o svou milou strávil Van ten večer přípravou ­jídla – mletého hovězího masa s pečenou bramborou, jídla, které si bude Judy navždy pamatovat. A nebude to proto, že by ten pokrm byl nějak obzvlášť výtečný, ale spíš proto, že vařením dával najevo péči a starost o ni. Od jejich útěku se k ní totiž Van již dávno nechoval tak hezky jako na počátku, kdy ji doprovázel domů od zmrzlinové cukrárny nebo když si hráli na turisty v Mexico City. Najednou býval vznětlivý. Nevrlý. Zlý. Toho večera se jí však víra v toho muže, z něhož se jí podlamovala kolena, navrátila. Z m rzl i n o v á l á s k a    |   9 7

Celá popletená a otupělá bolestí a nemocí si však uvědomila až později to, co Van již dávno věděl. Ten den byl 8. říjen, den jejích patnáctých narozenin.

14 Plán mého otce překročit hranice do Mexika poblíž El Pasa vzal za své, když si kdosi v nemocnici dal dvě a dvě dohromady poté, co uprchli bez placení. Netrvalo dlouho a rozpoznali v nich zmrzlinovou nevěstu a uprchlého manžela. Ve večerních zprávách mluvili o tom, že pár se na útěku pravděpodobně chystá překročit hranice u El Pasa. Jednotky střežící hranici, ať už to byli američtí pohraničníci, nebo místní policie, mezi sebou soupeřili v tom, kdo dříve pár na útěku polapí. Vanův otec byl rozhodnut nenechat to zajít tak daleko. Byl v San Francisku v době Vanova opětovného útěku s Judy a domů do Indiany se vracel s těžkým srdcem. Když se u jeho dveří objevili dva pánové v oblecích a zamávali na něj svými odznaky, nebyl vůbec připraven. „Rádi bychom vám odposlouchávali váš telefon,“ informoval jeden z mužů Earla, který neměl jinou šanci než souhlasit. Farář je uctivě vyslechl. Vysvětlili mu, jak odposlouchávání funguje. Když s prací skončili, nasedl Vanův otec se slzami v očích do auta a zamířil do domu svého pastora. Najednou potřeboval jako farář rovněž duchovní pomoc. Poté, co se vyzpovídal, dovolil pastor Earlovi použít jeho telefon. Earl kontaktoval rodinu v Jižní Karolíně. Informoval je, že se Van dostal do pěkného průšvihu a je na útěku. „Šiřte tu 9 8   |    Z O D I A C : N E J N E B E Z P E Č N Ě J Š Í Z E V Š E C H Z V Í Ř A T

zprávu dál,“ řekl. „Pokud se Van a to děvče ukáže, zaplatím vám za jakoukoli pomoc, která jim bude poskytnuta.“ Mezitím v Texasu, bez možnosti jiné volby, můj otec souhlasil s vypsáním šeku komukoli, kdo ho a jeho těhotnou manželku, jak ji nazýval, sveze do Mississippi. Nebylo to těžké, neboť Judyin stav vzbuzoval sympatie. Earlův bratr Rufus, poté co se k němu zpráva donesla, nebyl vůbec překvapený, když se Van a Judy, hladoví a neupravení, zjevili u něho doma v Meridianu ve státě Mississippi. Souhlasil s tím, že páru dočasně vypomůže. Jeho zchátralá farma se rozkládala na několika hektarech v lesích mimo město. V půli listopadu klesaly teploty k sedmi stupňům Celsia, ale v domě nebylo topení, pouze litinová kamna na dřevo a pár topných těles rozmístěných kolem. Jako záchod sloužila venkovní latrína a Judy se v šestém měsíci těhotenství musela často trmácet do zapáchajícího viklavého přístřešku. „Chci domů,“ řekla Judy Vanovi hned první noc jejich pobytu zde, když se snažila udělat si pohodlí na žmolkovitém gauči, který pro ně Rufus rozložil. „Přestaň fňukat a lež klidně,“ řekl Van. „Máme štěstí, že můžeme být tady. Aspoň jsme v bezpečí.“ Judy to takhle neviděla. Třebaže jim Rufus dovolil schovat se u něj, nebyl tou myšlenkou vůbec nadšený. Obával se, že sousedé zjistí, že přechovává ve svém domě uprchlíky, a v jednom kuse jim připomínal, co všechno kvůli nim podstupuje. Earlovi slíbil, že se o ně postará. Neslíbil mu však, že jim bude pobyt nějak zpříjemňovat. „Když chcete jíst, musíte si jídlo ulovit sami,“ řekl Vanovi. „Nemůžu živit všechny zatracené příbuzné.“ „Můžeš jít se mnou,“ řekl Van Judy. „Naučím tě, jak lovit.“ Z m rzl i n o v á l á s k a    |   9 9

„Ne,“ vykřikla Judy. „Nechci, abys něco zabíjel.“ „Chceš jíst? Tak pojďme.“ Van popadl pušku zpoza dveří, ujistil se, že je nabitá, a zamířil ven s Judy v patách. „Jednoduše zamíříš a vystřelíš,“ řekl a umístil jí pušku na rameno. „Já nechci,“ prosila Judy a v očích se jí zaleskly slzy. „Zastřel to pitomý zvíře. Jen zamiř a zmáčkni spoušť,“ řekl Van. Jednou vystřelila, předala mu zbraň a snažila se ukrýt své chvějící se ruce tím, že si začala třít rameno v místech, kde ji zpětně kopla zbraň. Sledovala v hrůze, jak se z křovinatého porostu vynořila veverka a jak na ni Van zamířil a vystřelil. „Podívej se,“ řekl a vítězoslavně ukazoval Judy zkrvaveného hlodavce. „Jedna rána. A bylo po ní.“ Judy se na ni nechtěla dívat, ale Van jí držel veverku blízko u obličeje a pak se smál, když se jí zvedl žaludek. Při večeři ho Judy prosila, aby ji nenutil veverku jíst, ale Van na tom trval, tón jeho hlasu neuznával jakoukoli výmluvu. Judy si vložila maso do úst a snažila se nepozvracet. Dítě v břiše ji každým dnem tížilo víc a víc. Judy váhavě následovala Vana do lesů a modlila se, aby nezastřelil další zvíře. Vanova kulka však vždycky našla svůj cíl. O tři týdny později se Van rozhodl, že je čas jít dál. Judy nemohla být šťastnější. Ten Van, kterého viděla v lesích, nebyl ten okouzlující muž, kterého znala. Takového Vana neměla ráda. Rufus jim dal pár peněz a starou rodinnou skříňku, do které si mohli zabalit věci. Van si ji pamatoval ze svého dětství.

1 0 0   |    Z O D I A C : N E J N E B E Z P E Č N Ě J Š Í Z E V Š E C H Z V Í Ř A T