Znovuzrození! * Nad Honorským lesem svítalo. Další klidný jarní den v obyčejném lese. Najednou je slyšet dusot koňských kopyt. Lesem sviští, jako o závod sedm ozbrojených jezdců. Šest mužů oblečených v kožených zbrojích, každý na hnědém hřebci, pronásledují muže v černém plášti se zlatým lemem. Obličej měl zakryt kapucou. Jeho kůň vypadal mnohem honosněji než koně ozbrojenců, byl zářivě bílý se zvláštní značkou ve tvaru ohnivé koule. Vypadalo to, jako kdyby opravdu hořela. Neznámý jezdec v plášti postrkoval koně k větší rychlosti, přitom neukazoval žádné známky vědomí, že nejbližší tři jezdci se ho snaží zapíchnout svými oštěpy. Když se oštěpy pronásledovatelů dostaly do nebezpečné vzdálenosti, vyjel najednou z lesní cesty do hustého lesa, tím získal odstup. Chvíli pronásledovatelům trvalo, než ho dohonili, ale bylo na první pohled znatelné, že jejich koně jsou rychlejší i vytrvalejší. V ranním slunci lesklé oštěpy opětovaně hledali svůj pohyblivý cíl. V tu nejneočekávanější chvíli muž v plášti vstal, chytil masivní větve stromu vyčnívající přes cestu a jako na hrazdě udělal přemet, skopnul jezdce za ním ze sedla a sedl si na jeho místo. Než ostatním pronásledovatelům došlo, co se stalo, vytasil z obou svých kožených bot po jedné dýce a hbitě je zabodl do zad pronásledovatelů od něj vpravo a vlevo. Tři zbývající pohotově zabrzdili koně a ještě větší rychlostí než před chvílí vzali nohy na ramena. Muž v plášti jako by měl už vyhráno. Zase takové štěstí ho však nepotkalo. Před ním se rozprostírala hluboká stž. Podíval se dolů a oddychl si. Už otáčel koně. Vtom pod ním zapraskala půda a celý údolní převis se mžiku zhroutil do údolí. Pokusil se seskočit ze sedla. Nepomohlo to. Dále se už skutálel až dolů. * Ráno druhého dne opodál v dřevěném obydlí ležel v posteli onen muž, který se svalil přímo po hlavě do strže. Tentokrát, ale zafačovaný jako mumie a byl ještě v bezvědomí. Chaloupka měla pouze jednu místnost a byla velmi úsporně zařízena. Měla jen dvě okna a i skrz ně prosvítalo jen málo slunečních paprsků. Zdi byly pokryty sekyrami na dřevo a trofejemi různých zvířat. Za korunní trofej by každý jistě považoval hlavu minotaura přímo nad dveřmi. Před nohami postele ležela kůže z hnědého medvěda a za ní kredenc. Hned vedle postele u stolu seděli dva muži. Jednomu mohlo být tak přes čtyřicet a tomu druhému asi o deset let více. Ten starší muž byl doktor. Tedy spíše si říkal doktor, ale dalo by se mu říkat tak maximálně mastičkář. Měl bílý plnovous a krátké bílé vlasy. Oblečen byl do hnědého hadrového pláště plného všelijakých bylin, kterými provoněl celou místnost. Jmenoval se Zefir. Druhý, o poznání silnější muž, nosil plnovous hnědé barvy, který nebyl tak pěstěný jako Zefirův. Na první pohled byste v něm poznali dřevorubce. On ale vykonával práci i lesníka, lovce a všechna další zaměstnání, která souvisela s Honorským lesem. Na jeho původně bílé, teď spíše černé košili a vestě z kůže černého divokého prasete, bylo vidět, že je mohl naposledy čistit klidně i pračlověk. Tomu špinavému muži říkali Torlof. „Jak to s ním vypadá?“ ptal se Torlof Zefira s nadějí v hlase. „Opravdu podivně, normální člověk by takový náraz do hlavy nepřežil, on se z toho, ale pomalu dostává. Jako by ho léčilo snad kouzlo. Řekl bych, že by se měl co nevidět probrat. Pořád, ale nechápu, proč jsi ho zachránil. Jsou kruté časy, nevíš, kdo je zloděj a kdo je vrah. Jak myslíš, že se ti odmění?“ „V takovýhle pláštích zloději a vrazi nechodí.“ „Jak myslíš. Už bych asi měl jít.“ Vyšli oba před chalupu. Zefir se rozhlédl, otočil směrem k jihu, zvedl ruku do vodorovné polohy a podíval se na ni. Torlof jen nevěřícně zíral. „Co to zase vyvádíš?“ „Dostal jsem pergamen od svého bratránka Felixe, píše v něm jak si vyrobit vlastní časoměřič.“ „Ukaž.“ Na ruce měl koženými řemínky připevněnou destičku s podivnými symboly, do které byla uprostřed zabodnuta malá tyčka.
„Ty symboly znamenají:ráno, dopoledne, odpoledne, poledne a navečer,“ odpověděl Zefir na otázku, kterou Torlof nestihl ani položit. „Pro mě je to velmi užitečné, ale ty se dokážeš orientovat v čase podle stínu i bez tohohle krámu.“ Po základním poučení o přístroji Zefir odešel. * „ÁÁÁÁÁÁ,“bylo slyšet z chalupy až ven. Úpění slyšel i Torlof, ač v té chvíli sekal dříví. Rychle vběhl do svého příbytku. Neznámý už seděl, i když jeho rány nebyly dostatečně zahojeny. „Měl by sis raději lehnout,“ řekl Torlof nedůrazně, věděl, že ho stejně neposlechne. „Kde to jsem? Kdo jsi? Jak jsem se sem dostal?“ vychrlil ze sebe otázek, že Torlof nevěděl co mu sdělit první. Po rozmyšlení začal od konce: „Našel jsem tě v lese ve Smrkové rokli polomrtvého, tvůj kůň neměl takové štěstí. Musel jsi tam spadnout z převisu. Jmenuji se Torlof a pracuji v Honorském lese. Tohle je moje chajda. A co ty? Jak se jmenuješ?“ „Já? Já se jmenuji…Sakra! Jak já se menuju?“ „To je dobrý, Zefir, místní léčitel, něco takového říkal. Že bys mohl mít dočasný výpadek mysli. To by se mělo za chvílispravit samo.“
!
! Před minulostí se utéct nedá! * Uplynulo už mnoho dní a muž si ještě nevzpomněl, i když všechny jeho rány se již zahojily. Zefir se obával nejhoršího: On si na svoji minulost asi nevzpomene. Každý den pomáhal Torlofovi s prací. Zrovna dnes ho Torlof poprosil, jestli by nemohl pokácet pár stromů. Posekal je, co by dup, takže se po malé chvíli vydal zase nazpátek pro vůz, aby je mohl naložit. Když už byl kousek od chalupy, uslyšel hlasy. Reflexem schoval sekeru pod plášť. Našel najednou na brnění tajný úchyt na zbraň. Už dávno věděl, že musel být bojovník kvůli svým pouzdrům na meče, které byly bohužel prázdné. Tohohle si ale i po důkladné prohlídce nevšiml. Pomalu, zamyšlen do svého původu, přicházel k chajdě. „Tak tady tě máme,“ řekl neznámý hlas vycházející z chalupy. V tu chvíli ho obklíčila tlupa ozbrojenců. Přímo před ním se objevil muž v pokované kožené zbroji. Stejnou měli i jeho kumpáni. Měl krátké vlasy, které vypadaly jako ohořelé. „Jak vidíš, ta ohnivá koule mi zas tak moc neublížila.“ Radši ani nenaznačil, že neví, o čem ten muž s opálenými vlasy mluví. „Než tě zabiju, rád bych od tebe něco dostal. Ty víš, co myslím.“ Tuto nepříjemnou rozmluvu už nemohl, ani nechtěl prodlužovat. Naštvalo ho, jak na něj muž řve. Obratně zpod hábitu vytáhl sekeru a hodil ji přímo na muže naproti. Nepatrné křupnutí naznačilo, že sekera rozdrtila, nebo rozsekla lebku. Muž byl ihned po úpravě úsměvu mrtev. Tím se, ale jeho vrah nějak dlouho nezabýval. Využil zaskočení, vytrhl jednomu nepříteli jeho meč z pouzdra a hvězdicí odskákal pryč z obklíčení. Torlof za ním vyšel z chalupy a mnul si bouli na hlavě. Okamžitě spatřil ozbrojenou skupinu nepřátel, a se slovy:„Kde je moje sekera?“ vběhl zpět do chalupy. První dva ozbrojenci se vyřítili na bezejmenného. Kolmý sek pravého ozbrojence hravě vykryl mečem. Před útokem levého se radši skrčil a využil času ke svému protiútoku. Ač vypůjčený meč nebyl příliš nabroušen, čepel projela zbrojí jako máslem. Pokusil se zabodnout meč do prázdna za sebou. Jeho protivník byl tak nezkušený, že mu na jeho ostří přímo naběhl. Než se odkutálel od mrtvol, opatřil si navíc další meč, aby mohl lépe blokovat nepřátelské údery. Za bezejmenným se konečně objevil Torlof. V rukou držel obrovskou sekeru z kaleného železa. S jeho dřevorubeckými sekyrami se nedala srovnávat, na této bylo nepřehlédnutelné její určení. Tato bojová sekera vyhlížela opravdu krvelačně. Protivníků zbývalo ještě šest a nemínili se vzdát. Dva vyběhli na Torlofa a tři přiběhli k jeho příteli. Na tom posledním byl vidět strach a nerozhodnost. Torlof čekal s napřáhnutou sekyrou. Jeho protivník se na útok připravil. Torlof si toho také všiml. Nedal to však nijak na sobě znát. Vší silou zaútočil horním sekem. Zbraně cinkly o sebe, ale sekyra byla tak těžká, že odrazila bojovníkovo krytí a přizdila ho k zemi. Jakoby setrvačností zaútočil Torlof znovu. Druhý bojovník takhle rychle opětující útok nečekal. Nezmohl se ani na tu nejslabší obranu. Jeho hlava se odkutálela od těla jak klubko nití. Bezejmenný i Torlof je vyřídili na zlomek sekundy stejně. Zvedli hlavy od mrtvých těl. Zjistili, že poslední se už rozhodl.! „Ruce vzhůru a zbraně položte na zem!“ vykřikl při komíháním luku od bezejmenného na Torlofa a zase nazpátek. Udělali vše, co říkal, protože nemohli přijít na žádný způsob, jak se ho zbavit. „Mysleli jste si, že vás nechám naživu?... To jste se ale pekelně zmýlili. Za mrtvý nebo živý, tak jako tak dostanu za vás dost peněz.“ Když už se chystal pustit tětivu k výstřelu, nečekaně se svalil na zem. Měl šipku v zádech.
!
! Návštěva z jihu! Z křoví pár metrů od nich vyšel bojovník. U pasu meč, na sobě brnění složené ze dvou blýskajících se železných plátů, na zádech železný štít a přibližoval se k nim. Při chůzi si natahoval svou kuši. „Rád tě vidím Diggere. A ještě radši v tuto chvíli,“ pozdravil ho Torlof. „Nazdar, doufám, že nejdu nevhod,“ prohodil se smíchem Digger. „Veselá kupa jako vždycky, ale pokud si dobře vzpomínám: neříkals, že už se nevrátíš?“ „Trošku jsem si změnil pravidla. Radši mi představ tvého přítele.“ „To je Digger - potulný bojovník a to je…Strang, nejobratnější zabiják, kterého jsem kdy vyděl.“ Nově jmenovaný se na Torlofa podíval s údivem v obličeji. „Popravdě řečeno našel jsem ho v lese, podlomila se pod ním zem a spadl ze strže na hlavu a od té chvíle neví ani jak se jmenuje a já už kašlu na oslovení hej ty.“ „Pozveš mě dál? U stolu se lépe rozmlouvá.“ Všichni tři se odebrali do Torlofovi chalupy. Torlof a Digger se posadili ke stolu a Strang začal připravovat skleničky. Z poličky vyndal láhev s pitím. Polička byla tímto bezejmenným utrejchem skoro plná. Podobalo se to vodce, chuť to mělo prazvláštní, bohužel účinek stejný. Každému nalil a sedl si ke stolu. „Tak co, už tě přestalo bavit chodit po světě? Nebo co tě sem přivádí?“ Začal rozhovor Torlof. „Ani nevím, dyť víš. Na jihu jsem to prošel tak jdu na sever, a naopak. Popravdě řečeno: slyšel jsem, že orkové na severu se uklidnili. Rád bych se podíval, co nejdál na sever to půjde.“ „Tebe to potulování nepřestane bavit, že jo?… Když jsi tu byl minule, říkal jsi, že se podíváš do těch bájnejch pralesů na jihu. Jak to dopadlo?“ „Prošel jsem až do Království Blum, ale dále na jih žije podivná rostlinná humanoidní rasa. Tamější obyvatelé jí říkaly Satanské Blumy. Bylo to velice agresivní. Na pár od nich jsem narazil. Později jsem přišel k názoru, že je to zbytečný a vrátil jsem se. A co ty a tvůj pomocník? Kdo byly ty chlápci?“ „To by mně taky zajímalo Strangu, nevzpomněl sis na něco?“ „Ne, ale jeden z nich mluvil něco o ohnivé kouli, kterou jsme prej na něj hodily.“ „Tvůj přítel musí být kouzelník nebo nějakému mágovy sloužíš.“ „To je možné,“ přitakal Torlof. „Dost by to vysvětlovalo, například, proč takový bojovník jako ty nosí kouzelnický plášť. Opravdu si na nic nevzpomeneš?“ „Ne.“ „Jo a když mluvíme o těch mrtvolách, měli by jsme je uklidit než začnou smrdět.“ * „Tak kde máš kompost,“ prohodil se smíchem Digger, když vyšli z chalupy. „To byl blbej vtip. Ještě řekni, že z nich vyrostou nádherný kytičky.“ „Radši se do toho pustíme,“ ukončil jejich rozhor Strang. Postupně je prohledávali a nosili na valník.! „Strangu“, zvolal se znechucením Digger, když zvedal jedno tělo, kterému upadly vzápětí tři končetiny. „Ty jseš kuchař ne bojovník. Rozeznáš rozdíl mezi slovem zabít a nakrájet?“ Bohužel u nikoho nic nenašli. „Sakra, už se stmívá,“ ulevil si Torlof. „Musím dojet s těma chcíplotinama do Fellynu k hrobníkovy. Přece mi tady neuhnijou. Diggere můžeš zůstat klidně přes noc, jestli chceš.“ „No jasně že chci a šťastnou cestu.“
„Nech toho nebo si to rozmyslím, příště jedeš pro změnu ty.“
!
! Směrem za pravdou! * Digger zívl, protáhl se a vstal. Byl už skoro čas na oběd. Probudil se jen kvůli nepříjemně svítícím paprskům slunce, které skrz okno mířily přímo do jeho očí. Z venku byl slyšet rámus. Ještě jednou se protáhl a rozespale krákavě zachroptěl: „Včera jsme to trošku přehnali, hlava mi třeští jak po raraším nájezdu. „Co Strangu?“ Nikdo ale s ním už v příbytku nebyl, proto vyšel ven z chalupy. Když spatřil, že Strang brousí své nové meče a Torlof seká dříví, začal sám sebe obdivovat: jak jsem mohl v tomhle rámusu spát. Strang na chvíli přestal se svou prací a ukazujíc na hromadu lahví, odpověděl: „Na to se zeptej támhle těch flašek, já s Torlofem jsme z nich vypily asi jednu.“ Digger se na ně podíval, ale hlava ho bolela tak ukrutně, že si sotva dokázal vzpomenout, co následuje po jedničce, aby je mohl spočítat. Otočil se a šel si zase lehnout. * Ve chvíli, kdy všichni jedli, vešel do chajdy Zefir. Měli zase králíka. V Honorském lese se přemnožili, ale Torlof se obával to rozhlásit:„Aby tu nějaký ten králík taky zbyl,“ říkával. Už mu ani nevadilo mít každý den králíka. Dnes byl jen s chlebem. „Slyšel jsem o nějakém přepadení. Co se tu stalo?“ „Stranga známí,“odpověděl s posměškem Digger. „Nazdar Diggere, vůbec jsem si tě nevšiml… Strangu už sis vzpomněl?!“ „Bohužel ne.“ „Ale přece jenom něco víme,“ začal mluvit Torlof. „Strang má přítele kouzelníka a Stranga plášť je asi jeho.“ „To vše díky těm kopečkům hlíny vedle hřbitova,“ dodal Digger. „Že mě to nenapadlo dřív!“ „Já bych taky řek,“ přitakal Torlof. „Ne, to já nemyslím. Strangu, v sousední zemi krále Orina v Pelagiánu žije věštec jménem Knot. Ten ti vrátí paměť!“ „To není špatný nápad…zítra za rozbřesku vyrazím.“ Rozhodl se Strang, kterého už nevědomost doháněla k šílenství. „To bych moch jít s tebou, stejně mám namířeno tím směrem“ nadhodil Digger. * Už ten večer si Strang balil věci. „Asi bych ti měl něco říct,“ vyrušil ho Torlof při hledání nějakého kotlíku na oheň. „Myslím, že nic z tohohle nebudeš potřebovat. Když jsem tě našel, měl si to u sebe.“ A podal mu těžký sametový váček. „Nic jsem z toho neutratil!“ Dodal rychle Torlof při pohledu na Stranga udivený obličej. Strang vykulil oči ještě víc a spěšně nahlédl do váčku. Ano, opravdu to byly peníze, hromada zlatých mincí. Strang nevěděl, co má říct, ale jedno bylo jisté, měl už sbaleno.
!
! Torlof! * Bylo přesně ráno, tedy podle kokrhajících kohoutů z Fellynu. Strang i Digger, dokonce přes jeho zvyk vstávat přesně na oběd, vyrazili na cestu. „Rád bych vám půjčil koně, ale jsem rád, že to Brix a Šón zvládaj,“ omlouval se Torlof. „My to zvládnem pěšky,“ potvrdili oba jako jeden. Jen co se dostali z dohledu, obrátil se Strang k Diggerovis otázkou: „Čím byl Torlof předtím než se stal lesníkem? Vím, že většina takových lidí jako on nerada mluví o své minulosti.“ „To buď rád, že ses ho nezeptal.“ „A ty teda víš, kde se naučil ohánět takhle sekerou?“ „Ach tak, kvůli tomu tě to zajímá. Kdo je příliš zvědavej bude brzo starej…ha ha ha… ale teď vážně. Já, jako šestnácti letej malej kluk jsem sloužil ve Wisově armádě pod jeho velením. Tam jsme se také poprvé potkaly. V té době se vedla urputná válka proti elfům, už nevím ani kvůli čemu asi zase o území. Kdyby ze severu před pěti lety nezaútočily orkové, vedeme tu nesmyslnou válku dodnes. To nepočítám tu válku s trpaslíky. Neznám rok, kdy byl mír. To je jedno, radši se vrátím nazpátek k Torlofovi. On nerad bojoval proti elfům, ale nechtěl, aby elfové zvítězily, proto mu Wis jako svému nejlepšímu vojevůdci zařídil jen obrané mise. Když, ale přišly orkové a lidé s elfy uzavřeli „bleskovou dohodu“(mírovou smlouvu), nervově se z toho sesypal. Sám sem tomu nemohl uvěřit, než jsem ho uslyšel hádat se s Wisem: „Já tady zabijím už patnáct let stovky elfů, když to všechno šlo dávno vyřešit jednoduše mírovou smlouvou!“ Místo toho, aby ho Wis nechal potrestat za jeho prostořekost, propustil celou naší obranou četu a Torlofovi zařídil tuhle práci. Lepší věc udělat nemohl. Během týdne se z toho zase Torlof dostal.“ „Smutnej příběh, nedivim se, že o tom nechce mluvit.“
!
! Fellyn! * „Diggere, neříkal jsi, že jsi byl až na dalekém jihu?“ z lesa byly slyšet hlasy a pomalým krokem se přibližovaly až k Fellynu. „No, to je pravda, ale nikdy jsem nikam nepotřeboval dojít. Vždycky jsem šel rovnou za nosem. Cestu jsem našel. Ne?“ „Jakou cestu myslíš? Tu první, druhou nebo třetí? Máme štěstí, že počtvrté už to zvorat nešlo! Chtělo by to mapu. Strang si oddychl, rozhlédl se a už zklidněným hlasem pokračoval: „Tohle je Fellyn, malá vesnička. Pochybuju, že tu někdo s mapami bude.“ Strang měl bohužel pravdu, nebylo možné, aby se nějaký kreslíř ve Fellynu vůbec uživil. Přesto se nevzdali. S hledáním začali na místě, kde by začal skoro každý. V hostinci U Suku bylo jako obvykle, jak to ve vesnických hospodách bývalo, liduprázdno. Ani noha, dokonce i hostinský chyběl. Přišli až k pultu s výčepem. Teprve teď si všimli kusu papíru připevněnému ze strany k pultu kuchyňským nožem. Stálo na něm:
Digger třikrát praštil do pultu, až zahřmělo. Nečekali moc dlouho a za pultem se rozevřela podlaha. Ze zamaskovaného vchodu do sklepa k nim vylezl po žebříku hostinský. „Dobrý den vážení pánové, jmenuji se Tříska. Co byste si přáli?“ „Dvě piva,“ objednal Strang a Digger se zeptal, jestli je tam takhle prázdno často. „No, často, až moc často. Dalo by se říct, že i pořád. Mě říkaj Tříska, protože se navíc ještě zabývám řezbařinou. Vyřezávám figurky, ale hlavně rukojeti nožů, lopat, krumpáčů a dalšího nářadí. Nechcete náhodou něco?“ „Ani ne,“ odpověděl Strang. „Pokud neumíte vyřezat mapu, nadhodil vesele Digger.“ „Tak to vás potěším. Já sice vyřezat něco takového nezkoušel, ale Gerry vám mapu určitě nakreslí.“ Nastala chvilka nevěřícného ticha, ale pak se Strang odhodlal přece jenom zeptat: „Kde ho najdeme?“ „Jdete vlevo od mojí hospůdky, je to asi pátý dům. Když tak jeho dům stejně poznáte.“
A opravdu, nedaleko hospody U Suku se tyčil Gerrův dům, připomínající spíše malou chatrč. Poznali ho podle velikánské vývěsní tabule nad dveřmi, kde byl vyobrazen štětec křížený s tužkou. Potichounku se vplížili do Gerryho příbytku. Ocitli se v malé zvláštní místnůstce. Rozhlédli se doprava, pak doleva. Nikde nic, úplně vyklizená místnost. Rozhodli se pokračovat ke dveřím naproti. Neudělali však ani krok a leželi oba na zemi. Ze země byl však mnohem lepší pohled. Zakopli o maličkatý pult a Digger se navíc praštil do hlavy o miniaturní židličku. Pomalu se oba vyhrabali zase na nohy. Dveře před nimi se otevřely a do místnůstky doťapkal malý mužík. „Ty jsi Gerry?“ zeptal se mužíčka Strang. „Jasnačka. Gerry Tužtička. Tak se jmenuju. Koukám, že Tříska vám jako obvykle zapomněl sdělit, že jsem půlčík.“ „Jak víš, že jdeme od něj?“ „Každý nový zákazník se o mě většinou dozví od něho. A krom toho má z toho i malou provizi. No nic. Půjdeme na to. Tak jaká by se vám líbila, napůl nebo úplně elfka nebo člověčí dívka, blond, zrzka, brunetka? Můžu se pokusit i o kreslení podle měr. „Cože?“ nechápali, co tím chtěl Gerry říct. „Ach tak vy jste přišli…chcete něco jiného, tak spusťte.“ „Potřebovali by jsme mapu.“ vyhrkl ze sebe Strang, který se zamyslel, co asi lidé od Gerryho tolik chtějí. „Konečně taky někdo chce nějakou důležitější věc, okopíruju vám mojí. Zítra si pro ní přijďte. Ještě něco?“ Digger tu zvědavost neudržel: „Co jsi nám to nabízel před tím?“ „Opravdu to chcete vědět?“ „Proč bych se tě asi ptal?“ „No nevim… Tak jo.“ Po těchto slovech vyndal ze stolečku před ním velikánský srolovaný pergamen. „Tohle je můj nejlepší kousek,“ řekl a podal Diggerovi spodní dva cípy, aby mohl pergamen pořádně rozložit. Když pergamen rozložili, oči Stranga a Diggera se vyvalily z důlků. Na papíře byla pečlivě nakreslená nádherná elfka v životní velikosti, oblečená pouze do vysokých loveckých bot. Digger slintavým pohledem zíral na pergamen a ani nemrknul. „To by jste nevěřily, jak dobře se to prodává,“ pochválil svůj výtvor Gerry. „Kolik to stojí?“naléhal Digger. „Tohle deset zlatek, ale mám tu i menší formáty.“Strang nevěřil tomu, co slyšel, jak může nějaký obraz stát víc než celé stádo krav, i když je na něm něco takového. Při pohledu na Diggera změnil však názor. Digger jako kdyby cenu vůbec neslyšel. Stále se zaujetím zíral na obrovytánský pergamen. Potom se s šibalským úsměvem obrátil na Stranga a ten kývnutím hlavou naznačil, že na nic takového mu nepučí. „Kolik stojí ty levnější?“ „Jaký formátek chcete?“ Digger rukama naznačil velikost a Gerry ho odvedl do skladu, aby si vybral. „Jsou to tvoje peníze, sejdeme se večer v Suku,“ stihl zavolal na Diggera Strang a odkráčel ven. Vzpomněl si, že slíbil Zefirovi, že za ním zajde, proto zamířil přímo za ním. Kromě Gerryho domečku byly ve vesničce všechny domy stejné. Procházel hlavní ulicí od Gerryho malířství. Když už se blížil zpátky k hospodě, zahnul vpravo do malé uličky. Skrz ní se dostal až na malý plácek se studnou. Usoudil, že to bude náměstí a zajásal. Zefirův dům byl sice stejný jako všechny ostatní domy, ale před ním byla zvláštní malá zahrádka s prapodivnými bylinami. I když bylo vedro, z komína
Zefirova domu se valil dým jako při těch největších mrazech. Když však vešel, srazil ho málem na kolena polární vítr. Upřel oči na větrník poháněný mnoha závažími. „To je další vynález mého bratránka Felixe.“ Strang výtvor pozorně pozoroval. Závaží na řemenu byla tak dobře vyvážená, že se větrník neustále točil. „Je dobře, že jsi přišel, mám tu pár lektvarů, které by se vám mohly hodit. „Čím ti to všechno oplatím? Vždyť jsem ti ještě! nesplatil dluh za záchranu života. Vezmi si ode mne alespoň deset zlatých.“ „Nech si je, budeš je ještě potřebovat. Ale můžeš pro mě něco udělat.“ „Konečně! Jak ti teda mohu tvou pomoc alespoň částečně splatit?“ „Až budeš v Polish předej tenhle balík Felixovi. Jeho tam zná úplně každý, takže bys ho měl lehce najít.“ * Po zbytek dne Zefir Strangovi vykládal o zlodějích, banditech a o každém nebezpečí, které mohou na cestě potkat. Z vyprávění měl prazvláštní pocit. Něco mu říkalo, že tohle všechno dávno už slyšel.
!
! Ne příliš dlouhý spánek! * Když Strang dorazil do hostince, Digger seděl u výčepu a bavil se s Třískou. U Suku v tuto chvíli bylo mnohem víc narváno oproti minulé návštěvě. Strang věděl, že mezi hosty může být i nepřítel. Při chůzi se proto rozhlédl opatrně, aby nezbudil podezření. Napravo od něj u velkého stolu hrála parta sedláků karty. U vedlejšího stolu seděli tři dřevorubci a o něčem rozmlouvali. Jeho pohled se hlavně zaměřil na záhadného muže u zadního krajního stolku. Jako jediný neměl zapálený svícen, takže mu nebylo vidět do obličeje. Na stole před ním stálo nedopité pivo. Stranga více zaujal jeho meč. Jeho čepel byla exoticky vlnitá. „Nazdar!“ pozdravil Digger. „Už jsem nám objednal pokoje.“ „Dobře,“ odpověděl Strang, aniž by poslouchal, co mu řekl. „Třísko, kdo je ten muž támhle v rohu?“ „Taky se mi zdá divnej. Když jsem mu chtěl zapálit svícen, málem mi urval ruku a to nemluvím o tom, že ještě nepromluvil. Fakt je, že z Fellynu určitě není.“ „To je jedno, jak jdou obchody?“ převedl Strang rozhovor. Ještě ten den se za nimi stavil Gerry s hotovou mapou a také s vývěsním plakátem na jeho činnost. * Spali v pokoji přímo nad vchodem. Výbava pokoje byla přiměřená ceně, takže obsahovala jen dvě dřevěné postele bez matrací a starou zaprášenou skříň. Znenadání je probudil rachot. Strang pohotově vstal a doběhl k oknu. „Něco není v pořádku,“ prohlásil. „Jo ty nejseš v pořádku. Dyť je skoro půlnoc.“ „A sakra.“ „Co se děje?“ Digger se konečně probral. Zbrkle skočil k oknu. „A sakra,“zavil tentokrát Digger. Přímo pod jejich oknem uvazovala koně skupina ozbrojenců. „Že mají stejnou zbroj jako ty u Torlofovi chalupy nemusí nic znamenat.“ „Nemusí, ale může,“ odporoval Strang. „… jako ty minulí, přiveďte mi ho mrtvého nebo živého.Mě už je to jedno, hlavně ho přiveďte…“ „Už ti věřim.“ Rychle na sebe naházeli oblečení. „Tak co dem jim rozmlátit palici?“ „Nevěřím, že to budou takový lemry jako ty minule. Zdrháme!“ navrhl Strang a otevřel okno. „Jdi první.“ Digger prolezl oknem na střechu a čekal. Dole pod nimi čekal vůdce ozbrojenců. Spojeně vykuřoval. „Támhle jsou!“ Zpozoroval je. Z krčmy po chvíli vyběhlo šest bojovníků s luky. Digger neotálel, připravil štít s kuší a spolu se Strangem co nejrychleji ustupovali. Celá smršť šípů se odrazila od štítu, že ho Digger sotva udržel. Digger se Strangem pomalu zrychlovali. Z vedlejšího domu přeskočili úzkou uličku. Střechy byly velmi chatrné. Každou chvíli se mohli propadnout. Potřebovali se dostat na protější domy, ale dělila je široká mezera mezi baráky. „Tady nebo nikde!“ zvolal Strang a skoro až přelétl propast. Digger se zastavil zíraje na vzdálenost.! „To neskočím.“ „Musíš!“
Ssššš! Prosvištěl Strangovi šíp kolem ucha. Digger si připevnil štít zpátky na záda. Kuš hodil Strangovi. Couvnul pár kroků dozadu. Rozběhl se. Skočil zády k útočníkům, skrčil hlavu a nohy. Šípy se zabodávaly do štítu nebo letěly úplně mimo. Avšak chvíli před dopadem našel jeden cíl. Skončil v pravém rameni. Následovala sílou střely otočka a tvrdý dopad na břicho těsně na konec střechy. Strang mu pomohl na nohy, slezli na druhé straně ze střechy a ztratili se pronásledovatelům z dohledu.
!
! Cesta do Polish! * „Stačí, už běžíme snad celou noc.“ vykoktal ze sebe Strang. Digger se za ním sotva ploužil. „Seš v pohodě?“ „Úplně.“ řekl Digger a svalil se jako mrtvola na zem. Strang spatřil Diggerovo krvácející rameno. Šíp trčel stále z rány. Strang ulomil konec a šíp prorval skrz. Šíp měl, jak čekal zoubkovou špici. Kdyby se pokusil dostat šíp druhou stranou, dostal by u většiny případů kromě šípu i všechny vnitřnosti. U ramene by se mu šíp spíše zasekl o ramenní kloub nebo jinou kost. Urval kus svého hábitu a převázal mu zranění. Odtáhl ho pryč z cesty do křoví. Měl divný pocit. Zdálo se mu jako by mu mohl pomoci víc. Začal prohledávat všechny svoje kapsy, i když nevěděl, co hledá. Ve spodní malé kapsičce našel maličký schumlaný kus papíru. „Pasaro mantener,“ přečetl Strang. Následovalo samovznícení pergamenu. Zčista jasna zafoukal vítr. Tím se popel rozlétl po krajině. V tu stejnou dobu projelo Diggerovým tělem červené světlo a skončilo u zraněného ramene. Zablesklo se a zmizelo…… * „I obyčejný člověk dokáže používat magickou moc, sice menší měrou, ale dokáže.“ promluvil na něj muž s šedivými vlasy v podobném plášti, jako byl jeho. „To si pamatuj. Tu máš. Věřím, že se ti to bude hodit.“ podal mu kus zmačkaného papíru. „Hlavně to všude nerozhlašuj nebo s tím kouzelnictvím můžu praštit.“ Zasmál se. „Prásk,“ snažil se prorazit někdo dveře za jeho zády. „Rychle tak jdi.“ „A co ty?“ zeptal se Strang. „Jdu hned za tebou.“ Strang vešel do tajné chodby. Otočil se. Dřevěné dveře povolily. Vyletěly z pantů. To už se ale za Strangem začala zavírat chodba. Už mu to došlo, Lafin, vzpomněl si na jeho jméno, se z místnosti nehne. Bylo už pozdě. „Lafiné! Nedělej to! To né! Lafiné!“ * „Mmhmhmm mmm,“ něco drželo Strangovi pusu. „Sakra buď už zticha,“ šeptal Digger. To už Strang spatřil jezdce projíždějícího nedaleko od nich. Oba tiše leželi za keřem u cesty a včerejší nečekaná návštěva je hledala sotva tři metry od nich. Napočítali třináct po zuby ozbrojených bojovníků. Jezdci nehledali naštěstí tak obezřetně a brzy se ztratili z dohledu. Teprve teď Digger nechal Stranga mluvit. „Co se ti děje? Kdo je Lafin?“ obořil se Digger na Stranga. „Přesně nevím. Pomalu se mi vrací vzpomínky, ale to je jedno, spíše musíme vymyslet, co uděláme teď.“ Než Digger vůbec začal myslet, uslyšeli vrzání vozu a cupitání koní. Opatrně vylezli na cestu. Vůz tažen dvěma koňmi nevypadal nebezpečně. Počkali, než k nim vůz dojede. Na voze seděl elegantně oděný mladík s upraveným knírem a krátkými vlnitými vlasy. Koně nepoháněl, šli sami. Radši si brnkal na loutnu. Ozbrojen byl jen malým samostřílem, který se povaloval vedle něj a dýkou upevněnou za pasem. „Zdravím pánové, na co čekáte?“ zeptal se hudebník při položení loutny a chmátnutím po kuši. „Nejsme žádní banditi.“ snažil se básníka nějak uklidnit Strang.
„Co by jste teda potřebovali?“ řekl bard o něco klidnějším hlasem, ale v pravé ruce stále držel připravený samostříl ke střelbě. „Já jsem Strang a to je Digger. Potřebujeme pomoct.“ „To už zní lépe, mě říkají Gaiety.“ položil kuš na své místo a sesedl z vozu. „S čím potřebujete pomoct?“ „Spíše s kým,“ vložil se do rozhovoru Digger. „Někde před námi je skupina zbojníků, kterým se z nějakého důvodu nelíbí, že ještě dejcháme.“ Gaiety se zamyslel a vyřknul svůj závěr: „Pomohu vám, máte velké štěstí. Schováte se do vozu.“ Gaiety vyhrnul plátno vozu. Vůz byl plný sudů. „Do tohohle vozu se už nic nevejde.“ namítl Digger. „Do vozu ne, ale do sudů by se už něco vejít mohlo.“ Nejprve v obou hrklo, že pojedou v sudech celou cestu do Polish. Sudy byly ale monstrózních rozměrů, že se každý z nich do každého vešel, aniž by se musel nějak namáhat a okolo sebe měl ještě mnoho prostoru. Neujeli v nich ani jednu míli a uslyšeli dusot kopyt, který blízko nich na chvíli zpomalil, po té nabral původní tempo. Zřejmě jezdci nechtěli promarnit prohledáváním vozu ani minutu a uháněli dál. Když byli z doslechu, vylezli Strang i Digger ze sudů a posadili se na ně. Cesta ubíhala pomalu, ale brzy dorazili k třpytivě modrému jezeru. „Tohle je Zeal,“ řekl Gaiety, když spatřil jejich pohledy. „Není na mapě,“ vyhrkl Strang. „V Polisu jsem byl mnohokrát a na žádné jezero si nepamatuju,“ doplnil ho Digger.! „Tohle jezero také na žádné mapě také nemůže. Je staré asi tak měsíc.“ „Kde se tu teda ta voda vzala?“ „Tohle jezero vyčaroval Mar, hlavní Wisův kouzelník na důkaz své moci a oddanosti Králi. Ale to ví snad každý člověk v této říši. Vy asi přicházíte z daleka že?“ „No, dalo by se to tak říct…“ „Už jsou tu zase!“ Za nimi v dálce se objevili jezdci a tryskem se blížili k nim. „Sakra, tak přeci budeme muset bojovat. Kolik jich je?“ Digger zezadu vozu informoval: „DVACET:LUKOSTŘELCI A PĚŠÁCI, NĚKTEŘÍ MAJ I KUŠE.“ „Ještě, že je tu pár stromů, nějak se jim ubráníme.“ „Mám lepší nápad:pojedeme klidně dál,“ překvapil oba svým návrhem Gaiety. „K městu už nedojedem,“ zdůraznil Strang. „To nebude potřeba.“ Jak to dořekl, jezdci jako na povel zastavili. „Co???“ udiveně zírali na jezdce, kteří najednou jen čekali. „Vidíte to?“ řekl Gaiety a ukázal na dřevěný kůl natřený na bílo sotva vyčnívající z trávy. „Označení maximálního dostřelu trebuchetů.“
!
! Hledání Felixe! Objeli jezero a dorazili k východní bráně. Frmol tu zrovna nebyl. Popravdě řečeno mohli být klidně první projíždějící touto branou za dnešek. Přesto se jimi hlídka u brány vůbec nezabývala. Za branou se rozloučili s Gaietym a vydali se vlastní cestou. „Tak co začneme s hledáním Felixe tam co vždycky?“ navrhl Digger. „Neřekl bych, že něco o Felixovi zjistíme v hospodě.“ „V hospodě se dá zjistit všechno.“ Jak se stále vzdalovali od východní brány tak přibývalo lidí na ulicích. Ve chvíli, kdy už vypadalo, že se na ulici víc lidí nevejde, konečně došli k vodnímu příkopu a padacímu mostu vedoucímu nahoru na hrad. Hradba města byla mohutná a velmi tlustá, ale hradní zeď neměla žádnou jinou, která by se jí mohla vyrovnat. I tomu nejvyššímu obrovi by připadala vysoká. Napravo od nich konečně spatřili hospodu. Vývěsní štít hlásal: Pajzl Holohlavého Stena. Vevnitř to vypadalo nad všechno očekávání. Stoly s čistými ubrusy s vázami s květinami, většina hostů oblečená v honosných róbách. Celá místnost se blyštila čistotou. Nad výčepním pultem vysela tabule:
„Dobrý den vznešení pánové, co si přejete?“ „Chtěli by jsme se zeptat na jednoho muže.“ „Velice rád vám pomohu, jaké že je jeho jméno?“ „Felix.“ „Vy myslíte hlavního královského technika?“ S údivem Strang pohlédl na Diggera, ale ten byl stejně překvapen jako on. „Ano. Kde by jsme se sním mohli setkat?“ „Žije na hradě. Málokdy z hradu vyjde. Pochybuji, že by stráže někoho pustily až nahoru do hradu. Ale do knihovny by vás pustit mohly. Prý tam chodí hodně často.“ „Kde tu knihovnu najdeme?“ „Za padacím mostem ta velká honosná budova, nemůžete ji přehlédnout.“ „Děkujeme.“ „Ty zůstaneš tady. Nemá cenu, abychom ho šli hledat oba,“navrhl Strang. „Objednej tady pokoj.“ „Komu by se taky chtělo jít do knihovny radši než zůstat tady. Ještě když tu dnes bude zlepšovat náladu bard.“
Bez zastavení došel až k bráně za padacím mostem. „Stůj!“ vyzvala ho dvojčlenná stráž v zelenohnědých zbrojích. „Kam máte namířeno?“ Strang vyndal z kapsy balíček, který minulý den dostal od Zefira a ukázal to jednomu ze strážců. „Mám to předat Felixovi.“ „Alexi!“ zavolal strážný na muže hlídající nad nimi na bráně. Byl oblečen do stejného kroje, ale byl o hodně mladší. Tak 17. „Alexi potřebuju zkontrolovat tenhle balík.“ Alex si sundal z krku zlatý medailon. Se zavřenýma očima se soustředěnou tváří přejel medailonem přes balík. „Neškodný,“ řekl čekajícímu strážci. „Můžete jít, jen odevzdejte všechny zbraně, při odchodu vám budou vráceny.“ Strang tedy odevzdal zbraně a šel přímo do knihovny. Sten mluvil pravdu, tak honosná budova se skoro ani nehodila k ostatním obyčejným hradním věžím a domům postaveným pro co nejlepší obranyschopnost hradu. „Hledáte někoho?“vyřítil se k němu starý knihovník. „Jak to víte?“ „Málo kdo takhle oblečený sem chodí si něco přečíst. Tím vás, ale nechci urazit.“ „Je tu Felix?“ „Myslím, že ne, ale touhle dobou se tu vždycky ukáže. Sedněte si támhle ke stolu, pošlu ho za vámi, až se tu objeví.“ rozloučil se knihovník a ztratil se v poličkovém bludišti knih. Strang se tedy posadil a čekal. Ne, že by byl netrpělivý, ale ani ne po minutě se začal rozhlížet kolem sebe po knížkách, které až do té doby přehlížel. Zahlédl: Války minulosti, Filla Dropse; Královský trůn od Alexandra Šlechetného…. Zaujala ho kniha Boba Flama, jménem Slova našich vládců aneb vážnost nadevše. Otevřel ji na neurčité stránce a začal číst.
!
„Zajímavá kniha, co? Taky jsem po ní šáhnul jako první.“Strang urychleně vrátil knihu zpět do regálu. Před ním stál muž přibližně stejného věku, oděný do pracovního obleku, který byl na první pohled velice opotřebovaný. Rukávy byly nejspíš potřísněny kyselinou, břicho neméně zdobila velká olejová skvrna, která vedla až k levé nohavici roztržené až ke koleni. „Rád tě poznávám Felixi.“ „Ty musíš být ten záhadný muž, o kterém mi Zefir psal.“ „Ŕíkej mi Strang.“ „Omlouvám se za můj přivítací oděv, ale jdu sem rovnou z dílny. Proč jsi se semnou chtěl setkat?“ „Nesu ti tenhle balík od Zefira.“ „Díky. Když už jseš tady, nechceš se podívat na můj nejnovější vynález?“ „Proč ne.“ „Tak za mnou.“ Strang ho následoval. Prošli kolem mnoha regálů až k točitým schodům. V prvním patře bylo také mnoho regálů. Náhle se Strangův pohled zastavil na velikánských dveřích. Byla na nich vyobrazena veliká obouruční sekera. „Tu už jsem musel někde vidět,“ řekl si Strang pro sebe. „Co je to za sekeru?“ „To je Arenova válečná sekyra... Zakladatele tohoto království,“ dodal Felix. Strang se dál neptal, tak pokračoval Felix dál. Prošli dlouhou chodbou až do velké místnosti s všelijakými vynálezy, přístroji prostě vším možným. „Vítej v mojí dílně. A teď to proč jsem tě sem přivedl.“ „Co to je?“ Před nimi na pracovním ponku ležela dřevěná krabice s klikou. „Uvidíš,“ a začal točit klikou. Nezačalo to hrát jako každá podobná bedna ani nic podobného. Přece jenom se něco dělo. V tu chvíli se jako by Strangovi myšlenky úplně rozplynuly, nedokázal se na nic soustředit. „Jak se cítíš?“ „Bezmyšlenkovitě,“ lépe to snad Strang nemohl specifikovat. „Do prkýnka dubového. Takže furt. Představuji ti přístroj, který dokáže, že věda je silnější než magie. Představuji ti rozptylovač magie. Kouzelník v jeho blízkosti nezmůže nic, bohužel obyčejný člověk skoro totéž.“ „Jak to funguje?“ „Je to na bázi tření Kardenských kamenů.“ „Kardenských kamenů?“ „Přirovnal bych je k magnetitu akorát, že jsou tak milionkrát silnější.“ „Tak já už jsem mluvil dost co ty? Jaká byla cesta?“ Strangovi se nechtělo vyprávět nebezpečí, které je potkalo: „Šlo to. Cestou jsme potkali vůz, barda jménem Gaiety, který mě a Digera odvezl až sem.“ „Gaiety z Mortestu tady?“ „Ty ho znáš?“ „Miluji jeho básně.“ „Dnes má vystoupit u Holohlavého Stena.“ „Nebude ti tedy vadit, když tě doprovodím?“ „Ale vůbec ne.“ „Počkal by jsi,tedy na mě před knihovnou, ještě to tu musím trochu uklidit.“
Opřel se o zeď hned vedle u chodu do knihovny a čekal. I když slunce ještě nezašlo za obzor, v podhradí byla tma jak o půlnoci. Hradby osvětlovaly jen zapálené pochodně. Sotva se na obloze začaly objevovat hvězdy, vyšel z knihovny muž ve tmavě zeleném semišovém kabátu a kožených dobře naleštěných botách. Felix se vyparádil jako na tu největší slavnost. „Jdem?“ řekl Strang, aniž by čekal odpověď. „Ty chodíš mimo hrad sám?“ „No, rád bych. Moje ochranka se k nám připojí u brány.“ Bylo to tak. Sotva to dořekl. Uviděli obrovský stín muže mířící k nim. Jeho pleš se blýskala na měsíčním světle jako nějaký šperk. Kdyby byl o něco větší mohl by si ho někdo splést i s obrem. Ozbrojen byl obouruční sekerou zavěšenou na zádech. „Hrotgarde, tak kdo mě bude doprovázet tentokrát?“ „Jestli ti nebude vadit, doprovodím tě já osobně.“ „Lepší ty než celá patrola vojáků.“ „Málem bych zapomněl. Tohle je Strang, můj přítel a tenhle třímetrový liliput, se jmenuje Hrotgard. Je to velitel hradní stráže.“ „Rád tě poznávám.“ „Já též a na to vykání se vyser, nemám o nic víc peněz než průměrný žoldnéř. Jo, kamže se to valí?“ „Ke Stenovi.“ „Tak na co ještě čekáme?“ U brány čekala v pozoru stráž. Jakmile spatřila Hrotgarda, vyběhl jeden ze strážců k veliteli. „Seržant Trak hlasím, že za mojí služby se nic zajímavého nestalo.“ „Pohov vojáku. Dones tady pánovi jeho zbraně a pokračuj ve stráži.“ Bylo vidět, že Hrotgard má mezi vojáky veliký respekt. Trak přinesl zbraně, skoro dřív než se dopověděl rozkaz. „Cizinče. Ty jsi pro mě záhadou.“ zapřemýšlel nahlas Hrotgard nad Strangem. „Proč?“ „V tvojí postavě vydím obratnost elfa, při pohledu na tvůj plášť vydím váženého mága, při pozorování tvých zbraní poznávám potulného dobrodruha, ale když spatřím tvoji tvář, připadáš mi jako bohatý obchodník, který sotva ví co je to boj na život a na smrt. Kdo tedy z nich kurňa teda jsi?“ „To bych chtěl vědět i já sám.“ „Strang totiž utrpěl před pár dny úplnou ztrátu paměti,“ zbavil Felix Hrotgarda udiveného kxichtu. „Ty taky na první pohled vypadáš, jako někdo kdo uvažuje jen ostřím sekyry,“ dodal Strang. „No, máš recht, někteří lide si to o mě myslí i déle než při prvním juknutí.“ Ze Stenovy hospody už sálalo bujaré veselí. Uvnitř bylo celkem plno. Gaiety již poskakoval mezi stoly podle brnkání na svou loutnu. Jeho veselá báseň vyprávěla o dvou hádajících se obchodnících. Sedli si k zázraku prázdnému stolu hned u dveří. Jakmile dosedli do židlí. Stál u jejich stolu Sten. „Hrotgard, jaká čest. Tebe tu vidím nejradši. Vždy, když přijdeš, chlapy se tu bojí rozbít i ten nejlevnější půllitr co tu mám. Felix. Co tebe sem přivádí?“ „Když někdo pozve do své hospůdky váženého muzikanta, neměl by se divit návštěvnosti.“ „Pravda pravdoucí. Jo kdybys měl chvilku a vzpomněl by sis na mne, což takhle samo-mycí půllitry?“ „Popřemýšlím o tom.“ „A ty jseš…ten dobrodruh z odpoledne. Tvůj kámoš vám zařídil dva pokoje, tady je tvůj klíč.“ „Jo, a kde je?“ „Sedí u výčepu a nezdá se, že by na tebe měl zrovna čas.“
Strang pohlédl k pípě. A opravdu Digger vypadal opravdu velmi zaměstnaně. Sedel na barové židli a na něm seděla štíhlá blonďatá dívka, která se culila na celé kolo. „Takže tři piva?“ „Jenom dvě, jsem ve službě……“ Felix začal s Hrotgardem probírat dostřel vojenských katapultů. Strang poslouchal Gaietovy písně a upíjel ze svého korbelu. Digger se zatím se svou přítelkyní vypařily kdoví kam. Ostatní návštěvníci se také velmi bavili. Strang však spatřil muže, který se moc neveselil. Stál nahoře u schodů napůl schován ve stínu napůl ozářen měsíčním světlem z protějšího okna. Jasně viděl jeho zelenožluté zářivé oči směřující na něj. Musel ho už pozorovat dlouho. Byl to tentýž muž, který ho viděl v hostinci ve Felinu. Sotva otočil hlavu, aby zavolal Stena, záhadný muž jako by se rozplynul v temnotě stínu. Strang začal být nervózní. Ale když ani po hodině urputného prohledávání hospody muže nezahlédl, vrátil se spokojeně ke svému korbelu a připojil se k debatě Felixe a Hrotgarda, kteří se zrovna hádali, jak daleko může dostřelit obyčejný dřevěný luk Woodlandské armády.
!
! Ne příliš dobré ráno! * Stranga vzbudil pocit rozlámaného těla. Aniž by otevřel oči, začal přemýšlet, kdy šel včera, ne-li dnes spát nebo aspoň ve své bolavé hlavě najít poslední myšlenku včerejšího večera. Vzpomínal si, ale jen na útržky, které nevěděl, jak se přesně vůbec staly. Postel pod sebou ho čím dál víc tlačila, jako by se skládala jen z dřevěných prken. Pomalu otevřel oči. Spatřil svou postel, byla však nad ním a ne pod ním. Stoletý stařík by po ránu vstal rychlostí šípu naproti němu. Měl zdřevěnělou celou levou část těla. Jako zombí dokulhal ke skříni. Otevřel ji. Uvnitř byli všechny jeho věci čisté a pečlivě vyrovnané. V rohu dřímaly oba jeho meče. Vedle nich se povalovaly dva hnědé huňaté kožichy. Na nich byl položen vzkaz:
Okamžitě sáhl po vrhacích nožích. Byly to kvalitně vyvážené vojenské vrhací dýky. Uslyšel šramot. Jako by někdo chodil ve vyšším patře, až na to, že výš byla už jenom střecha. Dále slyšel hlasité žuchnutí se skřípotem, který se pomalu blížil k okraji střechy. Rychle otevřel okno, do kterého se padající Digger přehoupl přidržením za poslední tašku střechy. Ta nevydržela nápor, zlomila se a spadla prodávající ženě pod oknem přímo do jablek. To už ale Digger ležel rozplácnutý na podlaze Strangova pokoje. „Máme problém.“ „Jak máme?“ „Tak tedy mám problém.“ „Jakej?“ „Víš, jak jsem byl včera s tou blondýnkou u baru.“ „No???“ „Tak“…Následovala pomlka, při které se Digger podíval z okna. „Tak, támhleto je její manžel.“ dořekl Strang při pohledu na obyčejného muže, který rozzuřeně držel neobyčejný meč. Jeho cesta vedla přímo do Stenovy hospody. „Rychle pryč!“ Už chtěl Strang sáhnout na kliku, ale zespoda se ozval řev. Strang se rozhlédl po pokoji a pohled zastavil na okně, které před chvílí použil Digger místo dveří. „Už zase…“ „Nemel a lez!“
Rychle popadli své věci ze skříně akorát, když zabouchli okenici, rozrazily se za nimi dveře. Seskákali po střechách až ke stáji, kde byl přitavený valník se senem, do kterého mohli bezpečně přistát. Zamířili rovnou z města.
!
! Bažina! Cesta ubývala dosti pomalu. Sice nalevo se naskytl pohled na nádherné masivy hor tvořící tzv. Polishský Štít a napravo se obrovským korytem hnala řeka Violent nejvýznamnější řeka pro obchodnické lodě i pro rybáře, což dokazoval v dálce houf hnědých teček. To rybáři sítěmi chytali ty největší pstruhy široko daleko. Avšak žádná příroda Stranga ani Diggera po včerejším večeru nezajímala. Jak šli, začalo se pomalu stmívat. Ne, protože by bylo dlouho. Ani ne, že by se blížila blýskanice. Slunce zastínily hory. Blížily se Ježibabské hory a jejich temné údolí Zakadara. Mohlo být tak sotva pár minut po druhé hodině, ale mezi skalami bylo šero, a potom co cesta vedla obrovskou jeskyní, světla nepřibylo. Už se blížili k východu, když uslyšeli hlasy. Mihotající světlo se odráželo od stěn jeskyně až k nim. Se světlem se jeskyní linula i vůně pečeného masa. U ohně seděli dva úplně bezstarostní muži. Jeden jako druhý, jen jejich vlasy měly trochu jiný odstín. Strang jednou dupnul, aby na sebe upozornil. Čekal, že se oba leknou a rychle šáhnou po svých zbraních. Oba muži reagovali úplně naopak. Stoupli si a uctivě je pozdravili, jako kdyby vítali urozené šlechtice. „Buďte zdrávy poutníci. Já jsem Frank a tohle je můj bratr Henry.“ „Já jsem Strang.“ „Mě říkají Digger.“ „Co vás přivádí sem, do středu Ježibabských hor?“ „Máme namířeno do Grandingu.“! „Opravdu? Můžeme se k vám připojit? Vezeme tam dodávku krumpáčů do místního dolu.“ Ukázal na dvě muly vedle, u kterých ležely bedny údajně plné krumpáčů. „Ale ze Zeleného Údolí se stala velmi nehostinná oblast.“ „Jak nehostinná?“ „Ani samy to nechápeme. V údolí nikdy nijak zvlášť nepršelo, ale před měsícem se skrz hory dostal obrovytánský mrak. Prý tu lilo snad dva týdny bez přestání. Z krásného Zeleného údolí jsou teď tmavé hnusné bažiny. „Tak dobře připojte se k nám, ale vyrazíme až zítra, už se stmívá, a i když skrz hory moc světla neprosvitne, bude za dne bažina bezpečnější.“ Rozprostřeli svoje přikrývky kolem ohně a po kusu chleba s masem z hraboše skalního, které dostali od bratrů, šli spát. Frank s Henrym slíbili, že budou držet hlídky. Někdy kolem půlnoci Stranga zbudil plný měchýř. Když se vracel, spatřil za táborem obrys neznámé postavy. V tu chvíli z místa, kde postava stála, vytryskl ohňostroj blýskajícího paprsku, který pohltil vše kolem. Henry strážící na balvanu u ohně se náhle svalil. Strang se k němu rozběhl k němu. Spal. „Uspávací prášek!“ Strang se však cítil zcela svěží. Neznámý a Strang na sebe chvíli nevěřícně zírali. Pak vyletěl po Strangovi šutr. Ten se mu otočkou vyhnul. Za tu chvíli stihl stín zmizet. Ráno všichni vstali, jakoby se nic nestalo kromě Stranga držícího hlídku a Henryho, který bolestivě stával z ne až tak měkké trávy. Sbalili tábor a vydali se na cestu. Dále cesta opravdu pokračovala mokřinami. Jméno tohoto údolí připomínala už jen mechem zarostlá socha. Všude kolem nich létala hejna komárů a všemožných mušek. Kde nebyla vysoká tráva, tam znemožňovalo cestu obrovské kapradí. Muly sebou zmítaly ze strany na stranu. Div, že se zboží na nich udrželo. První šel Digger a prosekával cestu. Půda pod jejich nohama byla mokřejší a mokřejší. „Není to tu tak nebezpečný,“ prohodil Digger, když přímo před sebou uviděl malou světle zelenou rosničku. Už chtěl od ní odvrátit hlavu, aby pokračoval a rosnička zmizela v zářivě oranžovém leknínu.
„Jo je tu bezpečno.“ prohlásil s úšklebkem Strang. Muly byly čím dál víc neklidnější.„Bzzzzz!“ Celá skupina se svalila do bláta, když nad hlavami proletěla obrovská moucha. Bzukot se vzdaloval. Uslyšeli za sebou skřípot železa, švih a bzukot přestal. „Sakra je furt za náma.“ „Kdo???“ „To bych taky rad věděl, ale na to není čas. Diggere pokus se zrychlit tempo.“ Muly se zastavily. Jako by zarostly do země a nechtěly se ani hnout. „Guááách!“ „Strangu, mám panikařit?“ „A do háje! Na panikaření není čas,“ vykřikl Strang, právě když mu jedno chapadlo obrovské příšery prosvištělo kolem hlavy. Dvě velikánské vypouklé oči monstra ani nemrkly, když se Diggerovi podařilo useknout jedno z deseti chapadel. Strang chtíc toho využít a přiblížit se blíž, neudělal však ani dva kroky a na místě useknutého chapadla vyrostlo nové a srazilo ho k zemi. Nestvůra útočila osmi chapadly, přitom se dvěma odstrkovala ke své kořisti. Frank s Henrym se pokoušeli muly odtáhnout do bezpečí. Muly se sotva s nimi pohli. Příšera nutila Stranga a Diggera ustupovat a tím se i přibližovali k oběma bratrům. Digger si zvykl na nápor chapadel a pomocí štítu začal monstrum tlačit zpátky. Pochopila co se děje. Silným nárazem čtyř chapadel vyrazila Diggerovy štít z ruky. Mohl se jen dívat, jak jeho štít mizí v příšeřině obrovské tlamě. Tím získala zase převahu. Henry sebral z nákladu Diggerovu kuši a vystřelil po obludě. Ta odrazila šipku chapadlem jako by nic. Příšera tlačila družinu k hloučku stromů, které tvořily zeď. Pomalu už nebylo kam ustupovat. V poslední chvíli, když byli natlačeni úplně u stromu, vpadl mezi ně a monstrum neznámý muž, stejný muž co je navštívil minulého večera. Též se objevil u Holohlavého Stena. Byl to ten muž, kterého potkali i u Třísky v baru. Nerudným až nelidským hlasem vykřikl: „Zdrhejte!“ Vrhl se se svým exotickým obouručákem na monstrum. Jeho rychlost byla nadpřirozená. Pobíhal z jedné strany na druhou, přitom se vyhnul každému chapadlu. „Nevím co je to za chlapa, ale oporovat mu nebudu.“vychrchlil ze sebe Digger udýchaný z boje. „Padáme!“ zavelel Strang. Každý popadl jednu mulu, odtáhli je pryč z bažin, ale hlas boje stále neustal. „Nemůžeme ho tam nechat.“ „A co chceš dělat Strangu, vždyť víš, že se to zabýt nedá!“ Nastalo ticho. Boj skončil. „Teď už mu nepomůže nikdo.“ Pokračovali dál horskou cestou ke Grandingu, i když jejich myšlenky zůstali v bažině. Kdo byl ten neznámý muž? Proč je sledoval. Proč jim pomohl?
!
! Jizva! Jakmile vyšli z Ježibabských hor, objevil se konečně výhled na skalnatý kopec Grand a město Granding stojící na jeho vrcholu. Cesta nahoru se klikatila jako had. Ne, že by byla moc příkrá, ale byla velmi zdlouhavá. Zabírala celé jižní úpatí kopce. Stoupání bylo náročné. Ufunění a ztrmácení došli k hlavní bráně, kde na přivítanou mával trpaslík. „Konečně jste tady.“ „To je Diamount, šéf Grandinského dolu,“ představil trpaslíka Henry. „Tak có, maté všecko? Slyšel sem, že je to sem z jihu neprůchodný.“ „To taky je. Máme všechno jen díky našemu doprovodu. Provedli nás skrz bažinu v údolí.“ „Tak tó si zasloužíté vodměnu …poutnící.“ „Digger“ „Strang“ „Pojďte semnou, chci vás pozvat na …“ trpaslík se otočil na slunce na obloze „…třeba na objéd. Henry, Franku odneste ty věci do skladu. Jinak dneska máte volno. Tak hurá za mnou. Věřim, že vám příde pořádný jídlo vhod.“ Pokračovali tedy městem za Diamountem až do středu města. Všechny domy, které míjeli, byly obyčejné a většinou ze dřeva. Zastavili se u kamenného domu s masivními dubovými dveřmi, tedy spíš vraty. „Jen dále. Brnění si můžeš nechat tady,“ ukázal Diggerovi do rohu první místnosti. Prošli chodbou vycpaných hlav všelijaké zvěřiny. „Dříve jsem také hledal dobrodružství, poďte za mnou, to by vás mohlo zajímat,“ uvedl je do malé místnosti s obrovskou průhlednou vázou plnou vody. Na dně ležel kámen velikosti dlaně, nejspíš úlomek nějaké skály. Zvláštní byla jen hladina vody. Vytvářela se na ní kola, jako by kolem vody tancovala tlupa horských obrů. „To je můj nejvzácnější kousek:srdce kamenného golema.Nejlepší brusný kámen na světě. Akorát je blbý, že stačí, jen aby upadl na suchou zem, a kouzlo se může obnovit. Kamenný golem uprostřed města nejni zrovna dobrej nápad, pokud ho nehodláte do základů rozebrat. Vědět vo ňom starosta města tak sem v háji. Věřim, že vám mohu věřit. Nemít ho tak by tohle nebyl nejproduktnější důl široko daleko. Obyčejný krumpáč nabroušen tímhle zázrakem pak seká do kamene skoro sám. Ale teď už za mnou, slíbil sem vám přece jídlo a né kus šutru,“ Zasmál se Diamount a uvedl je ke stolu a odběhldo vedlejší místnosti. „Diamout si koukám na předpisy nepotrpí.“ „Proč myslíš?“ „Golem patří mezi ty nejdražší věci, které jdou sehnat na černém trhu.“ „Ty se nějak v černém trhu vyznáš,“ uzemnil Strang Diggera. „Tady sem udělal nějakou polívku,“ vřítil se Diamout s kastrolem. Oba dva málem vybuchli smíchy, pohled na trpaslíka oblečeného jak ta nestarostlivější hospodinka se nedal vydržet. Po chvíli zadržování smíchu přešli na zadržování pláče. Polévka skládající se převážně z česneku, cibule a pepře byla trochu víc než ostrá. „Tak kam máte namířeno?“ „My nemáme směr,“ zalhal Strang.!
„Tož jó. Já jsem se také kdysi tak taky toulal. Potom co byl nalezen tenhle diamantový důl, jsem dostal výhodnou nabídku, abych tu dělal správca. A tak jsem to vzal.“ „Kolik máte pod sebou lidí?“ „Nó, je to trochu směšné, na to že to je jediný důl s diamanty široko daleko, mám jen 20 horníků. Jó a eště abych nezapomněl, ještě jednoho strážného. Vchod sice chrání posádka města, ale od té doby co se v šáchtách začaly oběvovat obří krtonožky, důlní brouci a dokonce v jedné propadlině byl nalezen kamenožrout, musel sem sehnat někoho dovnitř.“ „Jen jednoho?“ „On patřil ke královské speciální jednotce.“ „Speciální jednotce!“ Jako by se Digger probral z tranzu, potom co celou dobu hltal polévku. „Jak se jmenuje?“ „Všicni mu říkají Jizva.“ „Jizva ?!? 30letý chlap s dlouhými hnědými vlasy a jizvou přes celý obličej?“ „Tož jó, a kdyby jenom tou.“ „Mohl by jste ho sem zavolat?“ „Proč né, zrovna asi bude mít přestávku. Hej Horné,“ vykřikl trpaslík z okna: „pošli sem Jizvu!“ „Ty ho znáš?“ Digger místo odpovědi ukázal medajlon, který měl schovaný pod košilí. „Ty jsi tam patřil taky? A nechceš pro mě pracovat?“ „Teď mám na práci něco jiného.“ „Jak myslíš.“ Netrvalo dlouho, otevřely se dveře, a v nich stál Jizva. Chlap, který upoutal pozornost nejprve svou jizvou vedenou od levého obočí přes nos až k pravé tváři a poté šlicem na levé ruce. Jinak byl úplně nezajímavý, protože další jizvy zakrýval oděv. „Zdar Jizvo, takže ty máš práci?“ „Mám se flákat jako ty?“ „Jak dopadly ostatní?“ „Nevim, ale většina se nechala přeřadit do jiné jednotky…“ „Prásk!“ Vběhl do místnosti spoře oděný horník Horn. „V dolu se zase objevili brouci!“ „Už běžim. Tak se měj a doufám, že se potkáme někdy v příhodnější dobu,“ zamával svou pravačkou, kterou mu někdo kdysi dávno musel propíchnut nožem skrz naskrz a byl pryč. „Omlouváme se, ale měli by jsme taky vyrazit.“ „Nu dobrá doprovodim vás.“
!
! Hospodská rutina! Rozloučili se s Diamoutem a od brány pokračovali cestou kolem hradeb na jedné straně a hlubokého srázu na druhé směrem na západ. Naskytnul se jim nádherný pohled na Woodlandský kraj, až do doby než po horské cestě došli až k rokli s dřevěným mostem. Oba shlédli dolů. „Nádherný výhled, ale když se dívám na most, radši bych byl dole.“ „Třeba za chvíli budeš,“ zasmál se Digger. „Ne ten most je postaven pro obchodní vozy a každý měsíc ho chodí lidi z Grandingu kontrolovat v jakém je stavu,“ dodal, po prvním kroku na most a po jeho hlasitém skřípnutí dřeva si nebyl tak jistý. Oba přešli nejistě po skřípajícím mostě, a když se dostali na druhou stranu, oba si oddychli. Po dalším kilometru se jim v dálce pod nimi objevilo další město na jejich cestě. Trio. Město tvořící spojnici tří říší. Postaveno na důkaz míru a spolupráce mezi Woodlandem, Helmem a Blardem. Město tvořilo tři různé architektonické styly, které spolu dohromady tvořily zajímavý vzhled města. Než došli k městu, uběhla skoro hodina chůze po strmé cestě dolů. Slunce a jeho poslední paprsky zmizely za vrcholky hor. Stráže od woodlandské brány jim přišly naproti, jen co je spatřily. „Zdravím poutníci, máte štěstí, dnes jste poslední, brána se zavírá.“ oba stráže je doprovodily k bráně. Ještě se naposledy rozhlédly a s hlasitým rachotem se brána zavřela. „Tak kam teď?“ rozhlédl se Strang po prázdném městě osvětleném již jen pochodněmi. „Kam asi, směrem za hlukem,“ zamířil Digger přímo za rámusem z nejbližší hospody. Nikdo dodnes neví, proč se hospoda na woodlendské straně v Triu jmenuje U vinného džbánku, ale nápis na tabuli musel někdo napsat jistě špatně. Hostinský Darek by se s jeho mohutným pivním břichem vína ani nedotkl a jeho hosti jak by smet. Strang s Diggerem se usadili u jediného stolu pro dva, který byl volný. Netrvalo dlouho a přiběhla štíhlá hnědooká servírka s kaštanovými vlasy. Pohledla na oba vražedným pohledem, který měla připravený pro každého nového hosta, aby si i po šestém pivu zapamatoval, co si k ní může dovolit. Poté jim dobrosrdečně nabídla pivo, s kterým oba rychle souhlasili, možná ještě kvůli těm vraženým očím, jež se jim vryly do mozku. „Ví, jak v tom chodit, ta by šla,“ nadhodil s úsměvem Digger hned, jak odešla z doslechu. „Potřebujem si tu najít noclech, ne problémy,“ řekl Strang se snahou napodobit onen pohled, co viděl před chvilkou, na Diggera, což oba rozesmálo. „Tak co Melichare, kolik lidí si dneska okrad? Vsadim se, že mezi nimi bylo aspoň pět starejch babiček.“ zařval z ničeho nic svalovec z druhé strany lokálu k protějšímu stolu. „Tvoje máma by se napálit nenechala,“ odpověděl podobně svalnatý chlap u protějšího stolu. „Chceš říct, že je moje máma stará!“ „Ne! Chci říct: s hamižností se s ní nemůže nikdo rovnat!“ * „Myslim, že je čas zařídit si nocleh,“ navrhl Strang a oba se s řevem v zádech začali plížit k baru. „Rádi bychom si objednali dvoulůžkovej pokoj, než se to tu semele.“ „Ovšem,“ přitakal Darek s podivným úsměvem na tváři. „To vaše rozlitý pivo je na mě.“ „Jaký pivo?“ zeptal se Digger ještě před tím, než letící židle, které se Melichar jednoduše vyhnul, převálcovala vše, co nechali na jejich bývalém stole. „To vám nevadí, že to tu všechno rozmlátí?“ nechápal Strang hostinského rozjařenou tvář. „Myslíte, že se to děje poprvé? Támhle ten svalovec je Karp,“ ukázal na metače židlí. „Je to cechmistr dřevozpracujícího cechu. Čeká mě nová souprava židlí a stolů. A ten.,“ ukázal Melichara zvedajícího
obrovský dubový stůl. „I když na to nevypadá je to nejbohatší obchodník v celém Woodlandu. Zaplatí mi všechny ušlý zisky, né li něco navíc. Málem bych zapomněl na Hegota. Támhle ten hubeňour se zápisníkem a tužkou v rohu. Ten zapisuje sázky. Prostě vítejte v mém hostinci, nikde jinde nic takového neuvidíte. Zítra uvidíte jak si Karp s Melicharem budou navzájem počítat šrámy, zhodnotí, kdo byl lepší a jako nejlepší kámoši se rozloučí a odejdou domů po svých, jako by se nic nestalo. Ale měli byste jít nahoru. Karp dneska chce vyhrát jak to vypadá a to vždycky lítaj židle do všech stran.“ Hlas rvačky zněl skoro celo noc. Směrem k ránu mírnil na intenzitě. Když brzo ráno sešli oba zpět do lokálu, Darek si natáčel pivo k snídani. Hegot spal v rohu na jediné zdravé židli a rváči opřeni o bar do sebe ještě z posledních sil cvrkali pěstmi do obličeje. „Jak to de?“usmál se na ně Digger. Rváči hrdě vzpřímili a dvojitým hlasem zařvali: „Chceš se snad přidat?!“ „Néé,“ vyhrkl ze sebe Digger a uskočil krok zpět. „To je dobře,“ a na stejně jak to řekli, se oba zřítili k zemi. Od hospody se oba vydali rovnou k bráně pryč z města. Už z dálky u brány zahledli partu ozbrojenců. Oba rychle přiskočili k rohu nejbližšího domu. Byli to ti samí chlápci, na které narazili ve Fellynu. „Já myslel, že jsme se jich zbavily?“ zauvažoval Strang nahlas. „Tak je holt budeme muset vyřídit,“ šahal Digger pomalu pro svůj meč. „Stůj, dokud nevíme, proč po mě jdou, tak se jim prostě vyhnem.“ „Jasně tvoje volba. Co teda teď?“ „Zmizíme odsud.“ Zapadli do nebližší postraní uličky blízko hradeb. A ve chvíli, kdy na hradbách nikdo nebyl, je přelezli a zmizeli v houští.
!
! Že nedržel radši hubu! * V malé hospůdce Na hrotu meče v Pelagu bylo jako obvykle veselo. Hosté se bavili, jak nejlépe dovedli, a hostinský naléval co mu pípa stačila. Najednou. „Prásk!“ Panty sotva udržely dveře, které se rozletěly a narazily do stěn. Hospůdka v mžiku ztichla. Tři ozbrojení muži pomalým krokem prošli kolem kulatých stolů až k výčepnímu. Dva v kroužkových zbrojích s železnými přilbami, které kryly jen vrchní část hlavy a nos, poslušně následovali rytíře v černém brnění. Všichni ozbrojeni dlouhými meči připevněnými na levé straně pasu. Meče jim při chůzi dosti překážely. Rytíř si sundal přilbu, sedl si k baru a na něco se zeptalvýčepního. Potom se prudce otočil k davu a kývl na společníka. Zbrojnoš z kapsy vytáhl pytlíček velký asi jako dvě středně velká jablka a hlasitě sním praštil o stůl. Zatím, co mince cinkly, rytíř se rozpovídal, „Kdo nám něco řekne o muži, který tady před pár dny byl, dostane dobře zaplaceno. Určitě si na něj někdo z vás vzpomene. Hnědovlasý štíhlý muž oblečen do černého pláště, na prsou s emblémem H.“ Chvíli bylo až hrobové ticho, ale nakonec se přece jenom jeden muž odvážil přihlásit. Rytíř nedočkavě přiklusal k muži a poté co vystrnadil pár hostů si on i jeho kumpáni k muži přisedli. „Tak spusť a ať to stojí za to!“ Muž by si své rozhodnutí nejradši ještě rozmyslel, bohužel neměl na výběr. „Před pěti dny tu někdo takový byl, měl společníka. Na jeho jméno si nevzpomenu, ale svému společníkovi říkal Digger. Chovali se dosti zvláštně, ubytovali se u mě na půdě a platili mi za to, když jim budu chodit pro jídlo do hospody. Teď už mi to pomalu dochází, oni věděli, že je hledáte.“ „Pokračuj!“ „Každý den se nepozorovaně z města vytratili a navečer jsem je už zase našel na půdě. Jednou jsem se rozhodl, že je budu sledovat. Při útěku z města byli opravdu sehraní. Digger udělal stoličku a ten muž, kterého hledáte, se rozběhl, opřel se o něj, udělal salto a stál na střeše baráku před nimy. Potom jen upozorňoval na přicházející lidí. Tímto způsobem se dostali až z města. Za městem odbočili přímo ke Knotově rozpadlé věži. Celou dobu v ruinách něco hledali. Snad Knotovo tělo, protože když nic nenašli, bylo v jejich tvářích vidět štěstí a oddych. Druhý den navečer jsem po nich na půdě našel jen vzkaz, že museli znenadání odjet a doplatek peněz, které mi dlužili. To je vše co vím. Mohu dostat už své peníze?“ „Buď rád, že jsi naživu,“ řekl rytíř výhružně a bez rozloučení odešel. Muž se ani nehnul, počkal až rytíř odejde a pak ze zlosti praštil do stolu co největší silou. Stůl byl z masivního dubového dřeva. Potom, tím pádem následovalo jen hlasité: „Áuuuu,“ které bylo slyšet široko daleko.
!
! Trpasličí kámen! * „Neslyšels něco?“ zastavil Digger uprostřed kroku. „Trpíš už snad z těch pronásledovatelů paranojou? Nikdo tady nikde není. Už jsme jaký kus cesty od Pelagu a do nejbližšího Ouwlu je to ještě tak míly.“ Napomenul přítele Strang, ale přece se nenápadně rozhlédl. Kvůli neznámým zbrojnošům podnikli snad všechny způsoby zamaskování stop, které znali i neznali. Oba dva však měli stále pocit, že to nestačí. Popošli pár metrů a tentokrát se zastavil Strang. Jakoby opravdu něco zaslechl. „Vidíš, měl jsem pravdu, že ano?“ rozzářil se Digger, když tentokrát neslyšel zase on nic. Zakrátko však oba dva utvrdila další dunivá rána. „To je vojenský buben!“ rozpoznal Digger zvuk: „ale jde z dálky před námi.“ „Ouwl!“ na vykřiknuté jméno nedalekého města se rychle rozběhli vpřed. Buben sílil. Nevycházel však z opevněného města. Před městem v lese bylo rozmístěno spoustu bělomodrých vojenských stanů. „Stát!“ přispěchala k nim nejbližší hlídka. „Kdo jste a kam máte namířeno?“ „No původně jsme chtěli doplnit zásoby na další cestu na jih tady v Ouwlu.“ vysvětloval Strang snažíce zjistit, co se děje s městem. Zahlédl však jen prázdnou hradbu se zavřenou bránou. „Budete muset odejít Ouwl je uzavřen.“ „Počkejte!“ přiběhl k nim další strážný. „My taky nikam nejdeme, ještě nejdeme,“ usmál se Digger. „To je tvůj přívěšek?“ ukázal druhý strážný na Diggerův medailon.! Digger na medajlon pohlédl, jako by nevěděl, který myslí a znovu se usmál. „Ano je.“ „Pojďte prosím se mnou.“ „No koukám, že si mi konečně něčemu užitečnej,“ zajásal Strang. „Nejásej předčasně. Něco mi říká, že obejít to tu by bylo přece jenom jednodušší.“ Voják je dovedl k největšímu stanu, řekl ať počkají a vešel dovnitř. Po chvilce voják vyšel: „můžete jít dovnitř,“ ukázal na vchod a odkráčel pryč. Vešli. Naproti nim seděl na trůně podobajícímu se spíše vysoké židli černovlasý chlapík v nablýskané zbroji. Pozoroval vojenskou mapu, než je zpozoroval. Po přehlednutí mapy si muž se zařinčením stoupl. „Jsem generál Falkon. Požaduji vaši pomoc v boji. Někdo od Woodlandských jednotek bude užitečný. Chápete mě?“ „Digger, vojín první třídy je vám k službám,“ zasalutoval. Načež se Digger i Falkon rozesmáli. „Nečekal jsem, že tě povýší tak rychle.“ „Ani já ne, ale teď vážně, mam tu docela velký problém,“změnil Falkon tón hlasu. „Taky tě rád vydim,“ otočil se na Stranga: „bojoval jsem po boku Falkona ve válce s elfy. To byl ještě řadový voják. Co se tady děje?“ zeptal se Digger při pohledu na mapu. „Zoome!“ Na to do stanu vběhl nějaký voják s vyšší šarží. „Mohl by jsi vysvětlit těmto dvoum pánům, proč tu vůbec jsme.“ „Samozřejmě,“ přitakal Zoom. „Takže, abych začal od začátku,“ začal s vysvětlováním.
„Nějakým způsobem se povedlo skupině orků proběhnout až sem a obsadit město Ouwl. Je to skupina tak o dvaceti bojovnících a nehodlá se vzdát. Z městské stáže nikdo nepřežil. Na štěstí civilnímu obyvatelstvu se povedlo uniknout.“ „Jak to dokázali?“skočil do vyprávění Digger. „Osvobodil je Crucial, jeden z orků… „Crucialovi nevěřím,“vložil se do rozmluvy Falkon. „Co je s ním?“ zapojil se i Strang. „Je spoután ve vězeňském stanu, ten šedivý hned naproti tomuhle,“ pokračoval Zoom. „A my tu máme udělat co?“ nedočkavě se zeptal Digger s nadějí, že někdo z nich už půjde k věci. „Potřebujeme někoho, kdo se dokáže dostat skrz obležení.“ „Ha, chápu, takže mi se přidáme k vašemu vojsku a po boji si budeme moci doplnit zásoby na další cestu.“ Strang na Diggera nerudně pohlédl, ale musel uznat, že je to dobrý nápad, protože s nakoupením jídla a pití v Ouwlu počítali. „Souhlasím,“ usmál se Falkon, s pomocí nepočítal. „Nebojte, získáte ode mě víc než zásoby. Za hodinu zaútočíme. Připravte se.“ Když vycházeli ze stanu, málem vrazili do rytíře ve stříbrném brnění. Přátelsky na ně kývl a vešel do stanu. „Vyděl si ho?“ohlédl se Digger po starém rytíři. „Já jo, ale ty asi skoro ne.“ „To byl Stříbrný Hawk. Největší hrdina ze všech. Co dělá tady? Skupina orků nemůže být až taková potíž pro Helm,“ začal přemýšlet Digger nahlas. „Mě se neptej, zašel bych do vězeňského stanu zjistit víc.“ „Co uprostřed vojenského ležení dělá malej kluk?“ zakroutil hlavou Strang, když procházeli kolem chlapce ve stříbromodrém oděvu. Row Hawk, který díky mnoha svým hrdinským činům dostal přízvisko stříbrný, titul a výsadu spravovat Belendský hrad, se ukazoval už jen tam, kde ho bylo opravdu potřeba. Byli i lidé, kteří věřili, že je jen vybájená pověst dodávající naději prostým lidem. Díky svým činům, našel mnoho přívrženců, ale i mnoho nepřátel. Takových nepřátel, kteří se neostýchaly zaútočit na jeho rodinu a zabít jeho ženu. Od té doby usoudil, že nejbezpečnější místo pro jeho syna Bowa je kdekoliv, hlavně jemu na blízku. * „Máme povolen vstup od generála Falkona.“ Stráže ustoupily a pustily je dovnitř. Přímo před nimi seděla na židli dívka s dlouhými kaštanovými vlasy oblečená v obyčejných rolnických šatech. Obrátila k nim svojí ušmudlanou tvář a provrtala je svými tmavě hnědými kukadly. „Jdete se také podívat na nové zvíře v cirkusu?“ zamračila se na ně. „Já být jiný, oni nemohou za to, že být zvědaví,“ postavila se za ně velká postava sedící v rohu stanu na zemi. „Ty umíš lidskou řeč?“ udivil se Digger. „Kdy vy lidi pochopíte, že já nebýt nebezpečný?“ zakroutil ork nechápavě hlavou. „Kdo jste zase vy?“ vyprskla na ně dívka a nespouštěla z nich oči. „Jen chceme vědět, co se tu doopravdy děje, nádherná slečno,“ neodpustil si dovětek Digger. Poklona však spíše zesměšňovala, protože ač dívka mohla vypadat určitě dobře, dnes tomu však nebylo. Musela tu sedět ve stanu už od té doby, co vojáci stan postavili a zajali orka. Její rozcuchané vlasy a potrhané šaty dokazovaly, že byla při útoku ve městě.
„Někdo chce slyšet moje slova,“ usmál se ork. „Já jmenovat Crucial,“ začal ork. Oba se představili a čekali co z Cruciala vypadne. „Před deseti ury, to být sedm vašich týdnů, se u nás na severu objevilo zlo, snad sám ďábel přepadl jednu z našich vesnic. Naši mrtví začali ožívat a zabíjet živé. Tak to pokračovalo, dokud nepřežilo jen pár našich hlavních kmenů. Jednoho dne, když jsme byly smířeni s nejhorším, se ukázal. Napůl člověk, napůl elf. Nebyl to žádný ďábel. Bylo to něco horšího. Mág s obrovytánskou silou. Tehdy se stala chyba, kterou by od nás, hrdých orků, nikdo nečekal. Přidali jsme se k němu. Přesto se někteří odhodlaly vzbouřit. Vede nás jeden z našich nejlepších šamanů Lard. Potřebujeme však spojence.“ „Proto jste přepadli město?“ vskočil mu do vyprávění Digger. „Musel sem se k nim přidat, abych vás mohl varovat. Vím, naše národy se navzájem nesnáší, ale Ragnar bude brzo hrozba i pro vás.“ „Proč jste teda tady? Tak daleko od své země?“ zajímalo Stranga. „Ragnar nařídil zmocnit se části Ghorského kamene ukrývající se někde zde.“ „Ghorský kámen?“ udivil se Strang. „Já myslel, že je to legenda,“ vmísil se Digger do hovoru. „Co ty o něm víš?“ otočil se Strang na kamaráda. „V legendě se mluví o Kámenovi synovy prvního trpaslíka, který našel podivný nerost tvrdší než diamant. Jak čas plynul, zjistil, že z kamene vyzařuje obrovská magická energie s ničivou silou. Proto byl rozdělen na 8 dílů a ty byly ukryty po celém Tanragu.“ „V tom případě se musíme zmocnit města co nejdřív,“ zároveň se Strangem začali venku bubnovat na útok. „Diggere doběhni rychle za Falkonem, že za orka ručíme, ať ho pustí, bude se při boji ještě hodit.“ „Ručíme?“ zeptal se ještě Digger a vyběhl ze stanu bez čekání na odpověď. „Takže sem volný?“ zazubil se ork a urval svoje okovy, jakoby ani nebyly. „Bude lepší, když ještě počkáš tady, než se rozhlásí, že patříš k nám.“
!
! Pro velkou moc malá inteligence! Digger rychle proběhl řadou vojska a zastavil se před velitelem. „Falkone, byly jsme za tím orkem, kterého si zadržel. Dávám ti slovo, že nám bude při útoku užitečný.“ „Dobrá,“ řekl velitel znuděně. Mávl rukou na pobočníka, aby vězně pustil. „Jen doufám, že nějaký útok bude.“ „Co se děje?“ přiběhl Strang s Crucialem v patách, i když bylo jasné, že to pobočník nemohl za takovou chvilku stihnout. „Podívejte se samy,“ ukázal Falkon na bránu, kde se právě četa s beranidlem snažila prorazit. „Jedna z nejpevnějších bran, a jestli z druhé strany podpírá bránu nějaký ork, tak to abych poslal pro žebříky, né-li pro dobývací věž.“ „To zařídím,“ rozběhl se Strang k hradbám. Nabral rychlost a mířil si to proti zdi. Všichni hleděli na něj, co se bude dít. Dokonce i jednotka s beranidlem přestala bušit austoupila. Strang doběhl ke zdi, jakoby nic udělal pár skoků nahoru po stěně, odrazil se až ke střílně. Tam se rozhoupal, odpíchl se a dopadl na cimbuří. Zazněl rachot boje. Dalo se však jen čekat, jestli se mu podaří otevřít bránu. Po chvíli se brána rozletěla dokořán. Z ní vyběhl Strang s třemi orky v zádech. Ti však zastavili. Rozhlédli se po vojsku před nimi a klesli k zemi pod náporem šípů vystřelených ze zadních pozic. Začalo to. Všichni se se strašlivým řevem rozběhli k otevřené bráně. Než se Strang s Diggerem vrátili zpátky do Ouwlu nastal všude chaos. Na cimbuří zahlédl Strang Cruciala bojujícího s orkem vyzbrojeného obrovskou halapartnou. Měl na pravé ruce uvázán Helmský plášť, aby si ho nikdo nespletl s nepřítelem. Do Diggera někdo strčil, až se málem svalil. Falkona jeho protivník srazil k zemi. Strang se dostal mezi ně a otočkou s dvěma vruty orka rozpáral na kusy. „Dík, teď už to tu nějak vyřešíme, běžte pomoct Hawkovy do trůnního sálu, pod tou velkou věží,“ snažil se Falkon přeřvat lomoz bitvy. Země se otřásla. To Crucial srazil svého protivníka dolů z hradeb.! „Počkejte já jít s vámi,“ zazněl další otřes, když seskočil. Dorazil válejícího orka a běžel za nimi. A tak všichni proběhli vřavou k věži. U věže leželo pár mrtvých orků, ale jinak byla bitva slyšet jen z dálky. Vpadli dovnitř. „Kam se tak hrnete?“zařval ork naproti nim a zaútočil obrovskou sekyrou, která připomínala halapartnu. Úder vykryl Crucial. „Toho vyřídím, běžte dál, musíte najít kouzelný kámen dřív, než bude pozdě.“ „Nahoru.“,“Dolu.“ vykřikli současně. * Jako každou bitvu mířil sir Row Hawk přímo za nejsilnějším soupeřem. Po otevření brány byla hračka doběhnout až ke věži. Kluk jménem Bow se držel přímo za ním. „Čtyři vpředu u vstupu,“ ukázal Row. Kluk začal připravovat šípy do tětivy. „4…3...2...1...teď,“ Bow se svalil k zemi jen dva kroky před čtyřmi orky a nad jeho zády proletěla salva šípů. Orkové padli k zemi dřív, než zjistili proč. Bow se zvedl ze země, dorazil chroptícího orka a vešel s Rowem dovnitř věže. Ocitli se v prázdné kruhové místnosti s dvěma schodišti. „Tak kam teď?“ rozhlédl se Row po místnosti. „Což takhle se rozdělit?“navrhl kluk. „Nikdy bych si neodpustil, kdyby se ti něco stalo…víš, co jsem slíbil matce.“ vzpomněl si starý rytíř na den, kdy jeho ženu zabili banditi. Pohled na syna mu nahnal úsměv zpět do tváře. „Nemůžeš být přece furt na blízku.“ oponoval syn.
„Dobrá prozkoumej to nahoře.“ Schody dolů byly dlouhé a bez nepřátel. Row začal přemýšlet, jestli neudělal chybu, když se rozdělili. Dodal si naději tím, že pod věží musí být trůní sál, kde jistě bude zbytek nepřátel a ne nahoře. Zpomalil a ztišil chůzi. Blížil se už k sálu. Vyšel z nekonečného schodiště, čímž se ocitl v obrovském sále zdobeném obrazy Helských králů. Naproti němu ležel převržený trůn, který někdo rozštípal na kusy. Na místě křesla byla zeď zničená. Ve vykotlané zdi klečel ork, kterého hledal. Vůdce. Ve zdi se objevila stará socha zobrazující trpasličího kmeta. Ork před ní klečel, mával rukama, v kterých držel nějaký kulatý předmět a hlaholil nějaké zaříkávadlo. Starý rytíř toho o kouzlech moc nevěděl. Jenže orkský válečník by kouzlit správně neměl vůbec umět. Nechat ho to doříkat, však nehodlal. Vytasil svůj meč a rozběhl se po nepříteli. Švih meče proletěl však naprázdno. Ork uskočil, při čemž upustil načervenalý druh zvláštního křišťálu. Zakutálel se přímo doprostřed místnosti. Orkský velitel popadl svou obrovskou sekyru a vší silou se po Rowovi ohnal. Následoval hlasitý náraz zbraní o sebe. Jinak nic. Rytíř ustoupil krok vzad a s otočkou podélně udeřil. Břinkot oceli zatřásl celým sálem, ale zbraně se sekly zase na mrtvém bodě. Oba dva se následně pokusili zaútočit z otočky, to vedlo k jejich úskoku a seknutí do prázdného místa mezi nimi. „Ghar torbar ghuadar,“ zařval cosi ork. „Jo, taky mě štveš,“ přitakal Row, i když protivníkovi nic nerozuměl. Jeden druhého se snažili obejít. Takže se jen na sebe mračili a chodili dokola. Ork udělal dva prudké kroky, skočil po svém nepříteli. Row jeho sekeru odrazil mimo a stačil ještě orkovi jednu ubalit loktem než ho srazil na zem. Dopadl přímo k onomu zvláštnímu kameni. Popadl ho. Nacpal ho do skuliny ve své sekyře, která byla přesně pro něj připravená. Následný záblesk Rowa oslepil. Když se vzpamatoval, stál ork na nohou a blbě se řehnil. Ornamenty na jeho sekyře rudě zářily. Švihl sekerou. Row nastražil do trasy svůj meč. Sekyra se nevychýlila ani o píď, za to meč se roztavil na dva kusy. Row padl k zemi mrtev s rozseknutou hrudí. Velitel orků se usmál a pohlédl na dalšího protivníka. Strang právě seběhl schody. Zakrouži kolem sebe sekerou, aby nabral rychlost a řízl vší silou do mramorové podlahy. Vytvořil ohnivý záblesk, z kterého se vymrštila ohnivá koule směřující na Stranga. Sotva stačil uskočit. Oheň vybouchl o zeď za ním. Zbyl po něm kráter metr na metr. Strang se rozběhl. Po pár krocích se musel vyhnout další kouli. Náraz zbortil jeden z podpěrných sloupů. Nepopošel ani krok a následovala další. Ork začal prudce otáčet sekyrou, až vytvořil kolem sebe ohnivou zeď, která se začala šířit do všech stran. Strang si naštěstí na stropě všiml prázdné skoby na zachycení lana od lustru. Vší silou se odrazil od nejbližšího sloupu a pomoci meče se zachytil. Ohnivá stěna ho podjela, urazila všechny nosníky, což nevěstilo nic dobrého. Ork začal máchat sekyrou ještě zuřivěji pro ještě silnější kouzlo. Ozvalo se praskání. Celý strop zahltily praskliny. Strop se začal od středu místnosti bortit. Strang nemeškal. Zamířil pryč ke schodišti. Praskaní ustalo. Sál zaplnil prach. Stang se zastavil až na první podestě. Opíral se o meč a vyhlížel orka v sutinách sálu. „Co se tu stalo?“ objevil se za ním Digger. „Já nic.“ otřepal se Strang a svalil se vyčerpáním na zem.
!
! Po bitvě! * Pomalu otevřel oči. Ležel v bílém stanu. Vedle jeho postele kolem stolku byly vyskládány všechny jeho věci. Naproti byla druhá postel, avšak prázdná. Měl ovázaný hrudník, levou nohu a pravé rameno. Při pokusu se pohnout, ucítil na všech těchto místech silné pálení. Zřejmě se palbě ohnivých koulí nevyhýbal tak dobře, jak si myslel. Před očima mu problesklo mrtvé tělo Rowena, zdevastovaný Owlovský sál a sebe jak, padá k zemi. Rozhrnul se vchod stanu. Vstoupil Digger. „No hurá, že ses už probral. Tak jak je ti?“ usmíval se. V jedné ruce láhev vína, v druhé křidýlko z kuřete. „Nekoukej tak na mě, po každé vítězné bitvě má nastat oslava,“ podal mu kus kuřete, „i když dnes oslavuju asi sám, pohřeb Rowa bude zítra.“ dodal Digger. Na jeho obličeji prosvitnul záblesk soucitu. „To mi připomíná, že s tebou chtěl Bow mluvit. Jdu pro něj,“ řekl a zmizel v šeru už zapadajícího slunce. Další záblesk slunce a ve stanu stál Bow. Na kluka, kterému před chvílí umřel otec, měl úplně neutrální výraz v obličeji. „Jak je ti?“ zeptal se, i když jeho pohled směřoval spíše ke Strangově výzbroji než na něj. „De to a co ty?“ zeptal se Strang. „Row mě na tohle už dlouho připravoval, ale kvůli tomu tu nejsem.“ Stranga udivilo, že svého otce nazývá jménem, nechal však Bowa pokračovat. „Digger vyprávěl, že máte namířeno za Knotem a jen cestou sem jste toho dost zažili. Rád bych se k vám připojil.“ Strang začal v duchu nadávat, jak Digger dokáže všechno vykecat, pak si vzpomněl, že osoba před ním čeká na odpověď. „A co hrad Belen?“ zeptal se Strang na panství jeho otce. „Vrátit se zpátky na hrad, je to poslední, co bych teď chtěl. Přijmete mě tedy do party?“ „Když už o tom všechno víš, tak vítej v partě. Je ti asi jasný, že cíl cesty nemusíš vykládat každýmu jako Digger.“ „ Neboj, i ten tvůj kámoš se prokecnul jenom přede mnou. Tak až budeme moci vyrazit, dej vědět.“ „Rád bych tomu věřil.“ * Druhý den ráno zazněl ze stanu bolestivý křik. Paradoxně to nebyl Strang, ale Digger. „Moje hlava!“ Digger seděl na provizorní posteli a mnul si oči. Jako odpověď na jeho stížnost se do stanu vřítil jeden z Helmských vojáků: „Máte se dostavit do velitelského stanu. Oba.“ jen co to dořekl, zase zmizel. „Co si včera prováděl?“ zamračil se Strang na přítele. „To bych taky rád věděl, ale slyšels ho. Říkal oba.“ Dál už se nehádali a radši se vydali do velitelského stanu. Bůh ví, který z nich měl s chůzí větší problémy. Před hlavním stanem stál Falkon a hned jak uviděl Diggera musel se začít smát: „Koukám, že jsi to včera oslavil dokonale.“ „Co se děje?“zeptali se oba na stejně. „Před chvílí dorazil kněz, a když slyšel o tvých zraněních, přál si tě vidět.“ „To mu chce dát poslední pomazání? Zas tak na tom blbě není,“ rozesmál se Digger, ale po chvíli přestal a radši se chytil za bolavou hlavu. „Viděl sem hodně knězů, ale od tohohle je pomazání to poslední, co bych od něj čekal.“ „To poslední, to sedí,“ zasmál se zase Digger, než si vzpomněl na svou hlavu: „zakazuji říkat cokoli vtipného, dokud jsem poblíž.“
„Když mě chce vidět, tak ho nenecháme čekat,“ ukončil hovor Strang a vešel do stanu. Před Strangem stál vysoký hubený muž se svaly většími než kdejaký bojovník. Zpod bílé roby pokryté červenými kříži navlečené na těžkou zbroj vyčnívaly černé vojenské boty. U pasu mu vysel podivný krucifix, který mu sloužil jako zbraň, protože byl stále pokryt zbytky zaschlé krve. Na holé hlavě vyčníval jeho ostrý nos do špičky. Měl rozražený ret. Vypadalo to, že se stále mračí. Kdyby nezahlédl jeho modré hodné oči, snad by leknutím uskočil. „Rád tě poznávám Strangu,“ jeho hlas se odrážel od stěn stanu jako od stěn kostela. „Lidé mi říkají otec Justic.“ „Také sem rád, že vás vidím,“ zalhal Strang, protože se bál co bude následovat. „Mohl by jsi si kleknout a zavřít oči?“ Strangovi se zdálo, jako by na něj jeho podvědomí křičelo: „UTEČ!!“ Přesto udělal, co mu kněz řekl. Čekal, že mu Justic za chvíli svou podivnou zbraní urazí hlavu. Místo toho začal otec odříkávat modlitbu. Do Stranga se opřel jemný chladivý vánek a ustal až potom, co Justic řekl: „Tady je už vše potřebné dokonáno, nashledanou.“a zmizel ze stanu. Strang chvíli nechápal. Rozběhl se za knězem. Po třech krocích si uvědomil, že všechna jeho zranění jsou pryč. Vyběhl ze stanu ještě rychleji. „Kam šel?“zeptal se Falkona. „Se slovy, že boží ruka je potřebná jinde, nasedl na koně a ztratil se mezi stromy.“ „No nic a kde je Digger?“ Falkon ukázal napravo od sebe, kde Digger seděl a spal. Strang začal sundavat obvazy, přičemž se snažil Diggera zbudit: „Vyrážíme!“ * Po chvíli byli Strang, Bow a dokonce i Digger v sedlech. Mířili si to na přímo na jih. „Hálóó počkejte!“ zaznělo za nimi. Zastavili. Mířil k nim jeden z Falkonových vojáků. Tedy to si aspoň mysleli. Když jezdec přijel blíž, zjistili jeho pravou totožnost. Dívka, kterou potkali včera ve stanu, kde věznili Cruciala, byla ve vojenské zbroji svěží, čistá a s úsměvem na tváři. Rukou upravila svoje dlouhé kaštanové vlasy pryč z obličeje: „Říkejte mi Layn. Musela jsem se převléct do něčeho pohodlnějšího na cestu,“ odpověděla na nepoloženou otázku, když si všimla, že všichni zírají na její zbroj. Všichni tři však čuměli na to, co ze zbroje vyčnívalo a teď si to teprve uvědomili. Stang i Bow zdvihli oči skoro k nebi. Diggerovi to bylo viditelně jedno, co si o něm kdo myslí. „Co se děje?“ promluvil konečně Strang. „Vidím, že mířite na jih jako já, tak můžem cestovat spolu.“ Oznámila otázku. Strang se rozhlédl po svých spolujezdcích a potom, co si všiml Diggerova nenápadného souhlasu tak velkého, že byl až nápadný, musil souhlasit.
!
! Na cestě dál! * Přesně na tom stejném místě o půlhodiny později stál rytíř v černé zbroji obklopen obrovskou družinou. „Tak co, kde jsou!“ řval na svého stopaře. „Pane, míří na jih a jsou s nimi další dva jezdci.“ Oznamoval poníženě stopař svoje zjištění rytíři. „Na tohle už nemám náladu, honit se za tou pakáží!“ zařval černý rytíř na všechny kolem sebe. „ Taky už nemusíš,“ ozvalo se jakoby odnikud. Potom těsně vedle něj udeřil z úplně čisté oblohy bez mráčku blesk. Když se na to místo otočil, stál tam šklebící se muž v černé kápi. „Koks,“ představil se, „přebírám tvůj úkol.“ „Super,“ zajásal rytíř a zavelel družině k odjezdu. „S úkolem mám převzít i tvoje lidi,“ upřesnil Koks podmínky převzetí. „A nemáš převzít i moji zbraň? Rád bych ti ji předal do břicha,“ zabručel rytíř, nasedl na koně, zamířil opačným směrem, než mířily stopy. „Tak jedem,“ zasmál se Koks a pokračovalo pronásledování. * „Mám divnej pocit,“ prohlásil Strang po třiceti minutách cesty. „Tak se dojdi vychcat,“ reagoval Digger. „Řekl bych, že nás někdo sleduje,“ pokračoval Strang. „Neřekl bych, že by nás mohly takhle dlouho sledovat, ale mám řešení,“ otočil se Digger vzad na Bowa a Layn a zavolal:„hej kluku.“ Bow na povel přijel k Diggerovi a vyslechl si návrh, že vezme koně a zamíří pár mil na východ. „Toho chceš nechat jet samotnýho?“ oponoval Strang hned jak, Bow odjel z doslechu. „Chtěl s náma jet tak ať se snaží,“ zasmál se Digger. Ovšem po pár minutách ho smích přešel. Po tom co Bow odjel, si teprve uvědomil, že to znamená, že on bude muset šlapat pěšky. Po dalších pár minutách svižné chůze měli před ním Strang s Layn úctyhodných pět metrů náskok. Strang si uvědomil šanci, že mu parťák nebude skákat do řeči a pustil se s Layn do hovoru. „Ještě si mi neprozradila, kam vůbec přesně míříš.“ „V elfském Blaadesu žije můj strýc, při nájezdu orků byl dům mých rodičů zničen, takže mě tam už nic nedrželo.“ „To je mi líto.“ „To nemusí, jsem ráda, že sem se odpoutala z toho stereotypu života, co byl v Ouwlu. Myslim, že někdo, kdo musí za sebou zametat stopy, na tom taky moc dobře není.“ „Vidíš snad, že bych já zametal stopy?“ zasmál se Strang a ohlédl se vzad, protože vtipy tohoto tipu pronášel většinou Digger. Layn se však zasmála taky. Zazněl dusot kopyt a z houští před nimi se vynořil Bow s koňmi. „Tak by měli dojet až do Charmu, teda jestli nás někdo sleduje.“ „Jé koně,“ zaradoval se Digger, rychle předběhl Layn se Strangem a už seděl na koni. „Jedem nebo co?“ ohlížel se po zbytku party Digger. * Než se dostali k městu Blaades, začalo se stmívat. „Brána v Blaades bude už zavřená, budeme se muset utábořit tady,“ prohlásil Strang a ukázal na malou mítinku u cesty.
„Á někdo se nám tu zakoukal.“ probudil Digger Stranga z ustrnulého pohledu, jak Layn sundavala postroj. „Eae co?“ vydal ze sebe Strang a dělal, jakoby ho neslyšel. „Bow! Někdo by měl nasbírat dříví na oheň, dem?“ zavolal na něj Digger. „Tak jdem,“ odpověděl napůl otázkou, protože nechápal, proč dva musejí jít pro dříví. „Pak zahoukej jako sova,“ naklonil se Digger ke Strangovi. Strang sice chápal co tím myslí, ale udělal ten nejblbější výraz, co dovedl. Digger s Bowem přesto odešli.! Layn se zvedla od zavazadel a zjistila, že jsou sami: „Kam šly?“ „Jo, tak to bych taky rád věděl,“ ohlédl s za nimi. „Nepřipadá ti to zvláštní, že jsme spolu zase mi dva?“ Strang málem vyprskl smíchy a pak se zamyslel, jestli to celé takhle Digger nenaplánoval. „Co se děje?“ vzala Stranga za rameno: „Já už sem ti prozradila, kam mířím. Co trápí však tebe, to je záhada. Proč se bojíš, že tě někdo pronásleduje?“ „Já…“ nechtěl prozradit, že ztratil paměť. Otočil se na ní. Zadíval se do jejích očí. Její ustaraný pohled z něj udělal maličkého chlapce, který nedokáže říct cizímu člověkovi, že mu chybí bonbónky. „Já nevím.“ „Co nevíš?“ „Asi před měsícem jsem ztratil paměť, nevím, kdo jsem, nevím, proč mě hledá banda podivných zbojníků, nevím nic,“ začal ze sebe sypat. Layn nevěděla, jestli má před sebou ještě toho muže, který sám zaútočil na Owl, zatím co vojsko přemýšlelo kudy dovnitř. Tohle bylo snad jediné, co nepředpokládala, že se stane. „Určitě jsi dobrý člověk,“ snažila se Layn uzavřít tu tvrdou skořápku mužnosti, která se z ničeho nic rozbila. „Neslyšel jsem žádnou sovu, co se děje?“ vrátil se Digger a s ním i Bow. „Tolik se zase ještě nesetmělo, aby houkaly sovy,“ nechápala Layn jeho podivnou otázku. Strang již klečel jakoby nic opodál a připravoval si ležení. * Někdy kolem půlnoci vzbudily Layn kamínky dopadající na její přikrývku. Vstala, aby zjistila co se děje. „Chtěl jsem se ti omluvit. Nevim, co se se mnou stalo,“ byl to Strang. Layn se rozhlédla jestli Digger a Bow spí. Místo slova „přijímám“, následoval polibek. Strang ho opětoval a po chvíli se líbali tak, že nešlo určit to, kdo komu co dává. Přivinuli se k sobě tak silně, že následovalo hlasité žuchnutí k zemi. Zazněla dvě rychlá zaskřípění oceli. Bow a Digger se probudili a s meči v rukou hledali protivníka. Digger vzal hořící kládu z ohně a posvítil si na místo rozruchu. Hned ji však vrátil zpátky na oheň. „Co to bylo?“ zeptal se ospale Bow. „Šukající veverky, dem spát,“ odpověděl Digger a vrátil se zpět ke spánku. Po této události se oba od sebe odpoutali a potichu beze slova zamířili ke svým provizorním lůžkům. * Druhý den ráno se všichni chovali jako by se včera nic nestalo. Aspoň v to Strang i Layn doufali. Digger však pokaždé, když se na jednoho z nich podíval, použil svůj úšklebek znamenající něco jako: „hmmm hustý!“ „Tak děkuji vám za doprovod a já už mířím do Blaades. Sbohem a ať se vám na vaší cestě vede.“ Rozloučila se Layn a pomalu na koni cupitala k městu.
„Koukám, že ti nějak zamotala hlavu?“ šťouchl Digger do Stranga, který se stále díval na místo, kudy odjela. „Hned jak vyřešíme tvoje problémy s pamětí, zajedeme rovnou do Blaades a ty jí tam vyhledáš,“ snažil se ho dostat Digger do reálu, „Teď už se ale sakra soustřeď!“ „Nechci předbíhat, ale ta vyjížďka bude docela zbytečná,“ vmísil se jim do hovoru Bow. „A důvod?“ otočili se k němu. „Míří přece za strýcem. Za strýcem do kláštera.“ „Kláštera?“ zopakovali při pohledu na cestu, kterou před chvílí odjela. * Po chvíli už byli všichni zase na cestě. Strang paradoxně v čele jako jediný se snažil v hlavě udržet cíl cesty. Když konečně dorazili k vstupu do Sněžných hor, podařilo se mu myšlenku na Layn konečně vytěsnit. Vytáhl z kapsy pergamen z trosek u Pelagiánu, zkontroloval s mapou a otočil se na své společníky. „Počkejte tu na mě, dál už jedu sám.“ „Co, proč?“ udivili se. „Tak je to tu napsáno. Mám přijet jen já.“ „No jo,“ zabručel Digger a dál už neprotestoval.
!
! Setkání s Knotem! Hned jak se rozloučili, začalo pro Stranga dlouhosáhlé stoupání. Sněžné hory se tak jmenovaly, protože sníh na jejich vrcholu nikdy neroztává. Zanedlouho kvůli tomuto sněhu musel sesednout. Přesto šla cesta až moc snadno. Čekal kouzelné nástrahy, pasti, hádanky. Nic z toho nikde nebylo. Protivná zima a mrazivý vítr ho šlehaly do tváře, to ho však nemohlo zastavit jeho snahu zjistit, kdo doopravdy je. Nohy se mu do sněhu zabořovaly hluboko do sněhu. Kůň už sotva mohl jít. Nemohl ho tu, však nechat umrznou. Když už ho začaly z mrazu pálit konečky prstů, zahlédl v mlze vstup do jeskyně. Zrychlil. Při průchodu do jeskyně pocítil teplo, jako by za sebou zavřel dveře. Uvázal koně ke skalnímu výčnělku a pokračoval. Chodba postupně tmavla, až neviděl ani na špičku nosu. Ze zdí vyšlehl modrý plamen, který ho dovedl až do velké jeskyní haly. Byla dokola obestavěná regály s knihami. V rozích naproti bublaly dva kotle podivné tekutiny. Uprostřed se vyjímal podstavec s otevřenou knihou na jejích prvních stránkách a u něj stál muž. Muž se zářivě bílímy dlouhými vlasy a vousy až k podlaze. Snad delšími než byl jeho věk. „Mýlíš se, jsem starší,“ vyrušil stařík Stranga ze zamyšlení. Přistoupil tedy blíž, aby si muže prohlédl. „Dobrý den, jste Knot?“ „Ano, tak mi kdysi říkali a tebe lesník z Grandynského lesa nazval Strang.“ „Jaké je moje pravé jméno?“vyhrkl. „Tvé pravé jméno?“ zamyslel se Knot: „nikdo jiný tě nepojmenoval.“ „Co sem to byl za člověka beze jména?“ „Ty nejsi člověk, aspoň jsi nevznikl jako člověk.“ Strang byl stále zmatenější. „Ty jsi kouzlo vyslané mágem Lafinusem. Něco takové, jako jsi ty, nedovedu pochopit ani já.“ „A kde je teď Laf?“! „To je tou největší záhadou. Je mrtev a ty ses stále nerozplynul jako každá magická bytost vyčarovaná mágem. Na Stranga přišlo plno vzpomínek. Spatřil Lafina, který ho poslal pryč, když byli v jeho laboratoři obklíčeni. Uvědomil si, že ten záhadný bojovník, který je zachránil v bažině, ho vycvičil v boji. Dokonce si vzpomněl na svůj zrod. Na své objevení z ničeho. Někdo usiloval zjistit, jak stvořit jeho podobné. Ten někdo je ten, který se ho snaží celou dobu dostat. Ten někdo zabil Lafina. A má mnoho posluhovačů. „Jeden z nich stojí přímo za tebou,“ vyrušil ho Knot ze zamyšlení. „Asi to tu budu muset trošku oživit, už se tu nudim,“ vystoupil ze stínu Koks. „Tedy chtěl sem říct umrtvit,“ uchopil vodu z louže před sebou, ochladil ji a jako oštěp ji vrhl po Knotovi. Zmrzlý oštěp se zabořil do Knotova těla a on se svalil k zemi. To nikdo nečekal. Jak by někdo mohl zabít jednoho z nejslavnějších kouzelníků prvním kouzlem, co ho napadne? Strang to nechápal ještě víc než svojí existenci. I Koks svůj drzý úšklebek změnil v udivení. Strang se rozběhl ke Knotovu tělu. Koks ho nechal a užíval si okamžik slávy. Mág ještě slabě dýchal. „Kniha,“ zachroptěl. Strang pohlédl do knihy.
V tu ránu se setmělo. Strang se rozběhl. Vytasil a zastavil se až poté co ucítil, že se záštita jeho meče zastavila o Koksovo břicho. Na chvíli se jeskyně osvítila Koksovým kouzlem, ale s jeho posledním dechem nastala opět tma. Strang nahmatal knihu na podstavci a po hmatu vyrazil pryč.
!
! Překvapení v táboře! Zimu a studený vítr tentokrát už ani trochu nevnímal. Pospíchal rychle do tábora. Poté co se dostal ze skalní cesty, zahlédl tábor. Kolem ohně se procházelo o hodně víc než dva muži. Potichu se přiblížil k táboru, aby zjistil situaci. Napočítal osmnáct ozbrojenců. U ohně zahledl oba své přátele. Byli svázaní, ale živí. Začal promýšlet plán, jak je osvobodit, ale nedávalo mu smysl, proč ani jeden z nepřátel nehlídá jeho směr. Pozdě. Devatenáctka a dvacítka už stály za jeho zády. „A heleme se bonus,“ zasmál se jeden z nich a druhý už Stranga odzbrojoval. Za chvíli už ho vláčeli k ostatním zajatcům. „Tak jakej je plán?“ zeptal se potichu Digger. „Plán?“ „Ne, neříkej, že tvoje zajmutí není součástí plánu.“ zděsil se Digger. „Ticho tam.“ zařval jeden ze strážců: „kde je ten mág, který tě sledoval do hor?“ Strang mlčel. „No mi na něj teda počkáme.“ „Něco mi říká, že se asi nedočkáme,“ pošeptal se smíchem Digger hned, jak voják od nich odešel. „Hele už nám začali prohledávat věci.“ upozornil je Bow. Doufám, že nenajdou mojí šunku z Ouwlu. Chtěl sem si ji nechat na lepší časy,“ snažil se Digger odlehčit atmosféru. „Co je ta kniha, co ti támhleten voják sebral?“ zeptal se Bow. Strang pohlédl na vojáka s knihou. Ten právě vytrhl jednu stránku, zasmál se, zaklapl knihu a poslal ji do ohně. Bow se už odpovědi nedočkal. Strang jen zíral na hořící knihu. Ne všechno se dá předpovědět. Nečekal, že se s významem téhle věty setká tak brzo. Když odvrátil konečně pohled od hořící knihy, voják dojídal Diggerovu šunku a přecházel k poslední brašně. Chvilku v ní štrachal, nakonec vytáhl malou píšťalku vytesanou z křemene. Zkusil do ní fouknout. Žádný zvuk nevyšel. „K čemu máš takový krámy?“ zařval na Bowa a hodil ji po něm. Současně s dopadem píšťalky zazněl mnohem větší rámus než obyčejný dopad kamene. Všichni ozbrojenci zpozorněli. Po chvíli ticha se však vrátili k předešlým věcem, které dělali. Za další okamžik uslyšel další podivný zvuk. Jako by někde poblíž vytékala voda. To už je nenechalo klidnými. Pomalu se rozešli do všech směrů. U ohně jich zbylo jen pět. Z toho dva prohledávali dál věci zajatců a byli zaneprázdněni hraním kostek. Při prvním výkřiku už i hráči kostek nechali kostky být. Při třetím s meči v rukou chaoticky hledali cíl. Zanedlouho řev začal splývat v jeden, netrvalo dlouho a nastalo mrtvé ticho. Zbytek strážců začalo ustupovat. Tmavou oblohou prolétl hořící objekt. Při dopadu zapálil zem a vytvořil kolem tábořiště ohnivý kruh. S šíleným řevem proskočil bariéru ohně trpaslík s obrovskou sekerou. Zbraň, brnění, tvář i jeho šedivé vousy vše bylo pokryto čerstvou krví. Nos, uši, obočí měl ozdobené železnými prstenci. Strang, Digger a Bow se snažili vyprostit z provazů. Takhle si vzhled svého zachránce nepředstavovali. Poslední ze strážců se na moc velký odpor nezmohly. Brzy všichni dopadli do kaluže své krve se strachem ve tváři. Trpaslík naposledy zařval svým démonickým řevem. Zhluboka se nadechl a s hlubokým hlasem zpustil: „Kde je Row?“ Chvilku trvalo, než si uvědomili, že mluví k nim. „Sir Row Hawk včera zemřel v bitvě o Ouwl.“ Odhodlal se Strang odpovědět. „Do hajzlu,“ zařval trpaslík a vrhl svou sekeru do nejbližšího stromu, až se země zatřásla. „Ty jsi Bow?“ pohlédl s o něco klidnějším výrazem na Bowa. On se zmohl jen na strohé ano.
„Tak pozdě, ale přece jsem tvému otci nějak pomohl,“ začal Bowa rozvazovat. „Jmenuji se Flauren Rip. Tvůj otec mě kdysi zachránil ze zajetí skřetů.“ „Flauren Rip poslení trpaslík klanu ohně?“ věřil Digger, že legenda o trpaslíkovi, který prochází Tarnagem a mstí se každému skřetovi za zničení jeho klanu, je pravdivá. „Děkujem, že si nám přišel na pomoc, můj táta by jistě měl radost, že si mě zachránil.“ „Přísaha je přísaha. Proč vás zajali?“ Bow a Digger tázavým pohledem čekali na odpověď od Stranga. „Pomáhají mocnému čaroději Ragnarovi, ovládnou Tarnagskou plošinu…“ vysvětlil jim vše, co se od Knota dozvěděl. Vše ukazovalo v to, že veškeré Knotovo snažení bylo k ničemu. Knot je mrtev. Kniha na popel. Nic čeho by se mohli chytit, aby zastavili Ragnara. „Něco mám!“ zavolal Bow a podal mu útržek z knihy, kterou si jeden z mrtvých ozbrojenců nechal. „Řekl bych, že už máme dostatečnej směr, ale teď bych se už nikam nehrnul.“ prohlásil Digger a jakoby neviděl dohořívající trávu a mrtvoly nepřátel, šel si připravit ležení.
