Vysoká škola ekonomická v Praze Národohospodářská fakulta
Změna vlastnických práv při transformaci české ekonomiky v 90. letech 20. století Bakalářská práce
Autor: Jakub ŠKARDA Vedoucí práce: Ing. Zdena Vostrovská CSc. Rok: 2008
Prohlašuji na svou čest, že jsem bakalářskou práci vypracoval samostatně a s použitím uvedené literatury. Jakub Škarda V Praze, dne 20. 4. 2008
-0-
ABSTRAKT Ve své bakalářské práci bych se chtěl zaměřit na proces transformace českého centrálně plánovaného hospodářství na svobodnou tržní ekonomiku po listopadových událostech roku 89, zejména pak v letech devadesátých. Stěžejním tématem je pro mě změna vlastnických práv v tomto období, tj. privatizace státního majetku. Stručně bych se chtěl pozastavit nad některými historickými událostmi a významnými osobnostmi, ale hlavně bych chtěl prozkoumat samotný proces převodu vlastnických práv, jeho formu, vhodnost a efektivitu této formy a také legislativní rámec této problematiky. Dále bych chtěl nastínit další řešení tohoto stále živého problému. V analytické části bych se chtěl pozastavit nad ještě nedokončenou privatizací nemocnic, ČEZu, Českých drah, České pošty, nad neefektivitou státního vlastnictví, či státního ( administrativního) monopolu v síťových odvětvích. Cílem mé práce je zjistit, jestli důležité období našich novodobých dějin bylo jen rájem pro tuneláře, nebo dobře odvedená práce.
ABSTRACT The bachelor work is aimed on the process of transfer of property rights from hands of the state to the private sector after the year 1989. Changes in ownership were part of the transformation of whole economy from command economy to market economy based on free market decisions and private ownership of productive factors. I would like to focus on the method, speed and effectiveness of the czech privatization. This process is still current, because not all of public wealth has been privatizated yet. There are also some possible solutions of these problemes to the future in this work. I would like to realise, if the most important time period of czechoslovakien and czech history was a big cheat on people or well-done work.
KLÍČOVÁ SLOVA Privatizace, transformace, kuponová privatizace, vlastnická práva
JEL KLASIFIKACE P110, P210, P260
-1-
OBSAH ÚVOD ................................................................................................................. 1 1. TRANSFORMACE ČESKOSLOVENSKÉHO HOSPODÁŘSTVÍ ........ 3 1.1. Liberalizace a stabilizace ........................................................................ 4 1.1.1. Liberalizace cen ................................................................................................... 4 1.1.2. Liberalizace zahraničního obchodu...................................................................... 6
1.2. Rozpočtová a měnová politika ............................................................... 7 1.2.1. Rozpočtová politika ............................................................................................ 7 1.2.2. Měnová politika .................................................................................................. 7
1.3. Privatizace .............................................................................................. 8 1.3.1. Průběh české privatizace .................................................................................... 8
2. ZHODNOCENÍ PRIVATIZAČNÍCH STRATEGIÍ .............................. 11 2.1. Názory hlavního proudu privatizace ..................................................... 11 2.2. Ohlasy kritiků, aneb co mělo být jinak ……………………….……… 19 3.DOKONČENÍ PRIVATIZAČNÍCH PROCESŮ....................................... 24 3.1. Doprivatizace zbylého státního majetku ................................................ 24 3.1.1. 3.1.2. 3.1.3. 3.1.4.
Privatizace Českých drah ........................................................................................ 24 Privatizace ČEZu a.s. ............................................................................................... 25 Privatizace České pošty, s.p..................................................................................... 26 Privatizace nemocnic............................................................................................... 27
ZÁVĚR ............................................................................................................. 28 PŘÍLOHY: TABULKY A GRAFY ............................................................... 31 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ........................................................... 34
-2-
Úvod V rámci své bakalářské práce bych rád prozkoumal podle mého názoru nejdůležitější období československých, potažmo českých novodobých hospodářsko-politických dějin. Proces transformace centrálně plánovaného hospodářství na svobodnou tržní ekonomiku založenou na občanských a politických právech jedince. Toto téma je pro mě tolik zajímavé proto, že i dnes, více než 18 let od vypuknutí společensko-politického převratu v roce 1989, ze kterého resultovala právě i hospodářsko-politická změna systému, je tento proces ještě živě diskutován mezi odbornou i laickou veřejností a co je důležitější, ještě úplně neskončil. Svou práci jsem pochopitelně rozdělil do několika ucelených tématických bloků. V první kapitole shrnuji průběh československé transformace jako celku. Nastiňuji zde jednotlivé kroky, postupy a metody koordinátorů transformace ve všech oblastech této společenské přeměny. Stabilizace ekonomiky, následná liberalizace cen a zahraničního obchodu, nezbytná opatření v oblasti rozpočtové a měnové politiky jsou jednotlivé dílčí oblasti transformace, nicméně největší důraz je v mé práci kladen na změnu vlastnických práv. Privatizace státního majetku, jeho převedení do soukromých rukou mezi občany byla nezbytnou podmínkou dokončení alespoň první vlny přerodu direktivního, státně paternalistického kvazisystému na svobodnou tržního ekonomiku po vzoru západoevropských demokratických zemí. Ve druhé části se pokouším analyzovat úspěšnost, efektivitu a vhodnost zvolených strategií, cest a jednotlivých kroků ekonomických a politických špiček hlavního transformačního proudu. Jako protiváhu zde prezentuji ohlasy a názory kritiků právě zvolených postupů a metod, kterých je také pěkná řádka, včetně mezinárodně uznávaných odborníků a kapacit svých oborů. Ve třetí části popisuji situaci v ještě nezprivatizovaných odvětvích či podnicích, včetně mých vlastních návrhů na
(do)řešení této problematiky. Převod státního vlastnictví na
soukromé je totiž, jak všichni dobře víme, jedinou cestou k efektivnímu užívání jakéhokoli majetku. Také doufám, že v závěru budu schopen lépe (i kdyby třeba jen sám sobě) odpovědět na to, jestli celý, nesmírně složitý proces transformace (a privatizace zejména) byl ráj pro tuneláře a podvodníky všeho druhu, nebo dobře odvedená práce. Toto by mělo být obecným cílem mého zkoumání a šetření. Jsem si ale dobře vědom toho, že ať hodnocení závěrů v mé práci bude jakékoli, mám nespornou výhodu v tom, že právě jen hodnotím s časovým odstupem již provedenou práci určitých lidí a nevytvářím koncept „na zelené louce“ , jak to chtě nechtě museli udělat právě nejvyšší koordinátoři české transformace*. V tom mají oproti nim (*) kritici hlavní proudu
-1-
podstatnou výhodu. Zhodnotit něčí práci, říci: „...tohle bylo špatně, mělo to být jinak, nejlépe takhle...“ umí s časovým odstupem skoro každý, ale vytvořit něco originálního a životaschopného, něco, na čem se má navíc postavit tak nesmírně důležité věc, jakou tato celospolečenská přeměna řádu nepochybně je, je oříšek s poněkud tvrdší skořápkou. I tuto časovou rovinu problému se pokusím zohlednit v závěrech mého zkoumání. A jelikož jsem sám neměl tu čest toto období na vlastní kůži prožít, jsem odkázaný a závislý na citacích z děl autorů s problémem bezprostředně spjatých.
-2-
1. TRANSFORMACE ČESKOSLOVENSKÉHO HOSPODÁŘSTVÍ
V roce 1989 došlo v naší zemi (ale i v dalších)1 k politické změně celého společenského řádu. Po více než 40 letech strávených v režimu reálného socialismu, vyznačujícím se centrálním plánováním, nedostatkovostí2, státním vlastnictvím a politickou nesvobodou, pochopila většina občanské společnosti neefektivitu, represi a utlačování tohoto zřízení a nutnost změny a přeměny na systém jiný. Po této „revoluci“, která podle průběhu v Československu dostala přívlastek sametová, se chopila otěží hrstka intelektuálů a odborníků (říkejme jim koordinátoři společenské přeměny)3, kteří si vytyčili za cíl udělat z Československa standardní tržní ekonomiku, založenou a fungující na svobodné směně, individuálního rozhodnutí, kvalitním systému vlastnických práv a politických a občanských svobodách4. V následujících subkapitolách se budu zabývat jednotlivými dílčími kroky v rámci této transformace, těmi jsou stabilizace ekonomiky, liberalizace cen a zahraničního obchodu, privatizace a nezbytná opatření v oblasti rozpočtové a měnové politiky, s největším důrazem právě na privatizaci státního majetku. Jde spíše o malou historickou deskripci situace a průběhu, prostor pro úvahy a analýzy těchto kroků bude v kapitole následující, protože můj názor je, že chce-li někdo hodnotit vhodnost a efektivitu určité strategie, musí znát podmínky a okolnosti s ní související.
1
Vedle Československa také: Polsko, Maďarsko, státy bývalého SSSR, některé balkánské státy, již dříve Izrael, průběžně (i když trochu jinak) Čína... 2 Kdo by si nepamatoval fronty nejen na banány a podpultový prodej..? 3 Především: V. Klaus, K. Dyba, V. Dlouhý, T. Ježek, D. Tříska, I. Kočárník 4 v minulém režimu nemyslitelné svoboda projevu, svoboda smýšlení, vyznání, právo vlastnit, shromažďovat se, volební právo aj.
-3-
Liberalizace a stabilizace Liberalizace cen a zahraničního obchodu a celková stabilizace ekonomiky jsou nezbytné kroky a součásti každého transformačního procesu. V minulém režimu byly ceny tvořeny administrativně („ze shora“), nikoli na trhu lidským jednáním, což je podle liberální ekonomické teorie jediný možný způsob stanovení efektivní ceny. V zahraničním obchodě se mohly angažovat jen privilegované podniky, s privilegovanými státy a za tyto umělé (neodpovídající) ceny. A z těchto dvou podmínek logicky vyplívá právě destabilizované hospodářství. Stabilizační politikou se vláda chtěla vyhnout hlavně nebezpečným inflačním spirálám5, které postihovaly okolní transformující se ekonomiky (hlavně polskou a maďarskou, také ale země Latinské Ameriky, Mexiko…).
Liberalizace cen
Datum, které by nás mělo primárně zajímat v souvislosti s uvolňováním cen je 1.1. 1991. To nabyl na účinnosti zákon o liberalizaci maloobchodních cen, který v sobě obsahuje kompletní model a postup tohoto kroku. Bývalý ředitel odboru maloobchodních cen ministerstva financí ČSFR Emanuel Šíp k tomu uvádí: „ klíčovým prvkem nového zákona se na rozdíl od předchozí praxe, ale také i od řady právních úprav v ekonomikách Evropských společenství stala zásada, že všechny ceny a to i ceny podléhající regulaci, jsou sjednávány výhradně dohodou mezi kupujícím a prodávajícím. Existuje-li cenová regulace, neurčuje ceny, určuje pouze postranní čáry cenové hry.“ (Šíp, 2006, str. 66) Liberalizace cen tedy neznamenala naprosté uvolnění cen všech komodit. Právě z obavy dramatického nárůstu cen určitých, z minulého režimu nejvíce zdeformovaných, statků7 byly utvořeny jakési cenové mantinely, které přeci jen držely ceny v udržitelné míře.
5
situace, kdy neúměrný nárůst mezd oproti reálnému důchodu způsobí zvýšení cen, které opět tlačí na další zvyšování mezd atd. Právě tehdejší federální ministr financí ing. Václav Klaus je rezolutním zastáncem pravidla, že: „... je nezbytné, aby v transformující se ekonomice rostly reálné mzdy vždy o trochu pomaleji, než reálný důchod...jen tak se lze vyhnout nebezpečí tzv. inflačních spirál.“ (V.Klaus, 1994, str. 42, přednáška o regulaci mezd) 7 šlo zejména o potraviny, ceny byly v rámci socialistické kampaňe „levné potraviny pro všechny“ dotovány, subvencovány a drženy na neúměrně nízké (absolutní i relativní) úrovni
-4-
Jana Fürstová, bývalá náměstkyně ministra financí ČSFR k tomu dodává: „ …po spuštění liberalizace cen k 1.1. se regulace cen vybraných komodit na dosud monopolních a nezprivatizovaných trzích stala pojistkou, aby se cenová liberalizace nezvrhla v cenovou libovůli. Podle ministra federálních financí Václava Klause byla jakýmsi „aspikem“, který cenám dovoloval pohyb sice správným směrem, ale zpomaleně tak, aby se navazující výrobci a odběratelé mohli přizpůsobit změnám cen v prvovýrobě a dovozu.“ (Fürstová, 2006, str 59). Cenová regulace nebylo něco, co zde chtěli koordinátoři transformačních procesů zavádět, nýbrž odstraňovat8, ale dobře si byli vědomi toho, že v tomto případě je lepší alespoň dočasně „podržet“ ceny v jistých hranicích. V Československu nebyla dynamika růstu cen nekontrolovatelná. Po lednovém skoku o 25,8% začala dynamika růstu cen slábnout a již v březnu byl růst cen pouze okolo 5%9. Hlavně z toho důvodu, jak uvádí ve svém příspěvku ve sborníku CEPu Jana Fürstová, : „…jsme mohli neprodleně a radikálně seškrtat seznam zboží s regulovanými cenami až na jednu třetinu původního rozsahu, protože regulace cen začínala být brzdou podnikání.“ (Fürstová, 2006, str. 62). To, že byl v Československu mimořádně příznivý vývoj spotřebitelských cen oproti ostatním transformujícím se zemím ukazuje i graf v příloze10. Díky relativně dobrému hospodaření poslední socialistické vlády jsme měli na počátku transformace další velkou nespornou výhodu oproti Polsku. Nevstupovali jsme do transformačních procesů s tak destabilizovanou politikou jako Poláci, Polská ekonomika trpěla velkým zahraničním zadlužením a především velkým měnovým převisem. Podobná, i když ne tak dramatická situace byla i v Maďarsku, tam však byly oproti nám dále s liberalizací trhů (Holman, 2000, str.29, 35). Maďarsko, jako jediné z těchto 3 zemí zvolilo tzv. gradualistickou (pomalou) cestu. Tato strategie se ale neukázala jako příliš úspěšná a tak se Maďarsko po volbách roku 1995 uchýlilo podobně jako ČSFR a Polsko k šokové terapii hospodářství11. (Holman, 2000, str. 35-37)
8
regulace cen je podle liberální ekonomické teorie (kterou se koordinátoři řídili) jednou z nejhorších deformací volné tržní směny a způsobuje jen neefektivitu 9 viz graf č. 1 v přílohové části 10 viz graf č. 2 v přílohové části 11 u Polska šlo jednoznačně o šokovou terapii, v případě Československa je to poněkud sporné, viz. kapitola 2.
-5-
1.1.2. Liberalizace zahraničního obchodu
Stejně tak jako liberalizace cen, tak i liberalizace zahraničního obchodu započala k 1. lednu 1991. Co bylo primárním úkolem vlády v této oblasti nejlépe vystihuje jeden z nejpovolanějších, někdejší ministr pro hospodářskou politiku a rozvoj Čr Karel Dyba ve svém příspěvku ve sborníku CEPu: „ Obsahem liberalizace zahraničního obchodu byly dva základní kroky: 1. Plošné zrušení administrativních překážek v zahraničním obchodě, tj. zrušení monopolu zahraničního obchodu, kdy jen státem licencované firmy, tzv. podniky zahraničního obchodu, mohly exportovat a importovat zboží a služby a zrušení kvantitativních omezení na vývoz a dovoz zboží a služeb, které centrální plánovači předepisovali podnikům zahraničního obchodu. 2. Nastolení konvertibility koruny pro zahraničně obchodní transakce, tedy vytvoření trhu se zahraničními měnami, na kterém libovolné firmy i domácnosti prodávají respektive kupují zahraniční měny za jednotný kurs.“ (Dyba, 2000, str. 29) . Před příliš náhlým vstupem zahraničních konkurentů na český trh měla chránit české podnikatele dvacetiprocentní dovozní přirážka. Jinak byl zahraniční obchod pro české firmy plně zliberalizován a byla nastavena tzv. vnitřní konvertibilita koruny pro transakce na běžném účtu platební bilance. Dalším krokem ministra federálních financí Václava Klause byla fixace tržního kurzu koruny vůči americkému dolaru na 28 korunách za jeden dolar. Hlavní problém „uvolněného“ zahraničního obchodu ale byl – komu prodávat? Po rozpadu trhu v rámci zemí bývalého RVHP12 ztratilo Československo hlavní odbytiště pro svoje výrobky. České (pochopitelně i slovenské) firmy tak musely hledat nové trhy, na kterých by se prosadily. S tím souvisí i tlak na vyšší kvalitu produktů a minimalizaci nákladů, což jsou i příznivé faktory pro ekonomiku jako celek.
12
RVHP neboli Rada vzájemné hospodářské pomoci byla obchodní organizace sdružující v době studené války socialistické státy sovětského bloku. V podstatě se jednalo o mocenský nástroj pro centrální ovládání ekonomiky socialistických států Sovětským svazem, o sovětský protipól Marshallova plánu a později EHS. Zakládajícími členy RVHP byly 8. ledna 1949 Bulharsko, Československo, Maďarsko, Polsko, Rumunsko a Sovětský svaz. Později přistoupily Albánie (1949), NDR (1950), Mongolsko (1962), Kuba (1972) a Vietnam (1978). Albánie pod čínským vlivem roku 1961 od účasti na činnosti RVHP upustila a v roce 1987 vystoupila úplně. Přidruženým státem RVHP byla od roku 1964 Jugoslávie. S RVHP částečně spolupracovaly nebo měly status pozorovatele i některé nesocialistické či rozvojové země (Finsko, Irák, Mexiko, Nikaragua, Etiopie, Laos, Jižní Jemen aj.). RVHP, mající na sklonku komunistické éry deset členských států, byla rozpuštěna 28 června 1991. (zdroj Wikipedia, on-line na www.wikipedia.cz)
-6-
Rozpočtová a měnová politika
Rozpočtová politika
Hospodaření předchozích (komunistických) vlád bylo důležitou výchozí podmínkou a determinantou pro následné transformační procesy československé ekonomiky. V tomto pohledu vychází Československá (Česká) republika poměrně velice dobře ve srovnání se státy jako Polsko či Maďarsko. Tyto země měly velké problémy s rozpočtovou disciplínou už v předchozím období při komunistické diktatuře osvícených intelektuálů, kteří vedly své země spíše do záhuby než k prosperitě. Obrovské problémy s deficity veřejných rozpočtů se pak pochopitelně projevily i v samotné transformaci13. Tyto socialistické země trpěly tzv. „předčasným státem blahobytu“. (Holman, 2006, str. 96) Ten se projevuje především neopodstatněnými garancemi v oblasti sociální politiky, na které se sice občané rychle zvyknou, ale ekonomika na to prostě nemá. Poměrně netypickou skutečností byl fakt, že český státní rozpočet vykazoval po rozdělení federace dokonce přebytky. První deficit státního rozpočtu (dále jen SR) se objevil až v roce 1997, kdy se nevyplnila prognóza hospodářského růstu, což vedlo k výpadkům v příjmech SR14. Tento problém vyřešila vláda Čr rozpočtovou restrikcí v podobě vládních balíčků15.
Měnová politika
Měnová politika každé (nejen transformující se) ekonomiky je velice účinný nástroj vlády k ovlivňování hospodářského růstu. V transformačním procesu v České republice hrála měnová politika především stabilizační úlohu s primárním cílem vyhnout se nepřiměřené inflaci. Koordinátoři transformace se rozhodli (stejně jako u rozpočtové politiky) pro restriktivní pojetí, což se stalo terčem kritiky mnoha politiků i ekonomů. Prostor pro úvahy,
13
viz srovnávací graf č. 5 v příloze hlavně z důvodů menších daňových příjmů 15 tzv. „utahování opasků“ podle Václava Klause 14
-7-
zda byla tato kritika opodstatněná či nikoli, nakolik byla zvolená cesta efektivní a úspěšná, bude ve druhé kapitole mé práce. Skutečnost ale byla taková, že díky této restriktivní měnové politice se podařilo naplnit primární cíl prvních let transformačních procesů – udržet inflaci pod kontrolou. Poměrně kontrastně s touto restriktivní politikou může působit liberalizace toků na finančním účtu platební bilance v říjnu roku 1995. Tímto krokem se stala česká koruna volně směnitelná na měnových trzích s jakoukoli jinou zahraniční měnou. Tato liberalizace nastala v době, kdy měla Česká republika režim fixního kurzu (k americkému dolaru) s fluktuačním pásmem 5%. Tento krok byl velice odvážný nejen podle Roberta Holmana, který uvedl: „ Polsko ani Maďarsko tak odvážnou liberalizaci neuskutečnily.“ (Holman, 2000, str. 97), ale i podle mnoha dalších expertů. (právě kritiků hlavního proudu transformace).
Privatizace
Stěžejním krokem celé transformace a také stěžejním tématem mé práce je ovšem proces privatizace – převedení státního majetku na majetek soukromý. České koordinátory nečekalo nic lehkého, neboť ve vlastnictví státu bylo více než 95% (!) všech aktiv. V tomto ohledu byly ostatní země (Maďarsko ještě více než Polsko) dost před námi.
1.3.1. Průběh české privatizace
Kompletní převod vlastnických práv k aktivum z beder státu, který ani při nejlepší vůli není schopen efektivního hospodaření, do soukromých rukou českých podnikatelů je ten krok, který odlišuje pouhé reformy od skutečné transformace. O nutnosti privatizace nepochyboval asi nikdo, např. Robert Holman: „ spory se vedly o strategii privatizace, ne však o její nutnost.“ (Holman, 2000, str. 44). Již v dubnu 1990 bylo rozhodnuto, že bude vypracován program masové privatizace, zahrnující distribuci akcií prostřednictvím kupónové privatizace. V červnu stejného roku se objevila privatizace ve vládním programu nově zvolené vlády. Nakonec byla privatizace rozdělena do tří hlavních bloků, z nichž některé započaly již v roce 1990, jiné byly zahájeny až na konci roku 1991 respektive počátkem roku 1992. Jednalo se o restituce, malou privatizaci, zaměřenou na prodej menších provozních jednotek, a velkou privatizaci, zahrnující restrukturalizaci velkých podniků. (Švejnar a kol., 1997, str. 134) .
-8-
Nejprve se zaměřím na restituce. Druhá kapitola scénáře ekonomické reformy předloženého tehdejším předsedou vlády ČSFR 30. srpna 1990 říká, že „ …současně s malou privatizací bude ve stejném typu majetků provedena restituce, tj. navrácení majetku původním majitelům, popřípadě jejich přímým dědicům. Jde o majetky, které byly odňaty bez náhrady původním majitelům na základě vládního nařízení č. 15/1959 Sb., a v návaznosti na vyhlášku ministerstva financí č. 88/1959 Ú. 1. Tyto budou zrušeny. Majetek spadající pod tuto restituci bude z malé privatizace vyňat. Konkrétní způsob nakládání s tímto majetkem bude řešen v zákoně o majetkové restituci.“ (sborník CEP, 2006, str. 156). Příslušný restituční zákon byl přijat dne 21. března 1991 a upravoval nakládání s majetkem nemalé hodnoty. Jan Švejnar uvádí: „ restituce (…) měly zvláště silný dopad v raných dobách privatizace a v některých konkrétních odvětvích, jako např. maloobchod, v zemědělství či ve vlastnictví činžovních domů. Hodnota majetku, navráceného tímto způsobem občanům, je odhadována na 75 až 125 miliard korun.“ (Švejnar a kol., 1997, str. 135) Druhá v pořadí byla zahájena malá privatizace, která spočívala v prodeji menších provozních jednotek formou veřejných aukcí. Návrh zákona o malé privatizaci byl přijat Federálním shromážděním 25. října 199016. První aukce se konaly 26. ledna 1991 a poslední koncem roku 1993. Veškeré výnosy z těchto aukcí šly do Fondu národního majetku. Touto cestou bylo v České republice zprivatizováno přes 30 tisíc provozních jednotek v celkové účetní hodnotě 31,8 mld. Kč. Příjmy z malé privatizace činily 30,7 mld. Kč, ale celkový příjem soustředěný na zvláštním účtu malé privatizace činil včetně úroků a ostatních příjmů 49,4 mld. Kč. (Ježek, 2006, str. 44). Více o průběhu malé privatizace a počtu privatizovaných jednotek touto formou vypovídá tabulka číslo 1 v přílohové části. Zákon upravující velkou privatizaci byl přijat roku 199117 a vytyčil si dva základní cíle. Prvním z nich bylo umožnit rychlou privatizaci podstatné části průmyslu, obchodu a zemědělství, tím druhým uplatnění soutěžních prvků v rámci tohoto procesu. Management každého podniku musel předložit povinně tzv. privatizační projekt, jenž obsahoval, zda se bude firma privatizovat jako celek, nebo separátně po menších jednotkách, a privatizační metodu.
16
Zákon č 427/1990 Sb. ze dne 25 října 1990 o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické či fyzické osoby 17 Federální zákon č. 92/1991 Sb. z 26. února 1991 a následně český zákon o velké privatizaci č. 171/1991 Sb. z 23. dubna 1991
-9-
Na výběr měli manažeři z 5 základních modelů : 1. transformace na akciovou společnost a následný prodej akcií (např. kuponovou privatizací), 2. přímý prodej předem
určenému
vlastníkovi, 3. veřejná aukce, 4. veřejná soutěž, nebo za 5. bezúplatný převod obcím, institucím zdravotní péče či jiným veřejně prospěšným zařízením18. V červnu roku 1991 rozdělila vláda velkou privatizaci do dvou vln, rozdělila státní podniky a státem vlastněné akciové společnosti do dvou skupin, právě podle toho, ve které vlně jejich privatizace proběhne. Dominantní metodou velké privatizace byla jednoznačně kuponová privatizace (téměř 50% všech akcií bylo občanům nabídnuto za kupony). Té se mohl zúčastnit každý československý (ve druhé vlně pouze český) občan starší 18ti let s trvalým pobytem na území republiky. Každý DIK (držitel investičních kuponů) si mohl za poplatek 1000 Kč19 zaregistrovat jednu kuponovou knížku obsahující 1000 investičních bodů. Ty mohl po stovkách nebo jako celek investovat do akcií konkrétní firmy nebo je svěřit investičnímu fondu (jednomu či více)20. Obě vlny velké privatizace zaznamenaly obrovský zájem občanů participovat na rozdělení státního majetku. Z celkové populace 7,4 milionu dospělých občanů České republiky se první vlny zúčastnilo téměř 6 milionů, druhé něco málo přes 6,1 milionů občanů. V první vlně se investovalo zejména přes jednotlivé privatizační fondy, ve vlně druhé byl zájem o jejich služby menší (Švejnar a kol., 1997, str. 146). Počet podniku vstupujících do první vlny dosáhl čísla 988, ve druhé vlně byly poprvé nabídnuty akcie dalších 676 podniků. Jak ve své knize uvádí Jan Švejnar, obecně platilo, že ve druhé vlně byly nabízeny akcie větších podniku než ve vlně první: „ …průměrná hodnota základního jmění podniku z první vlny nedosahovalo celých 350 mil. Kč, v druhé vlně překročila 440 milionů Kč.“ Harmonogram celé kuponové privatizace naleznete v tabulce č. 2 v přílohové části.
18
více informací o jednotlivých metodách a přehled jejich využití viz Švejnar a kol., 1997, kap. 8 tento poplatek sloužil spíše k úhradě transakčních nákladů s privatizací spojených než že by to byl výnos státu z tohoto procesu 20 podrobnější popis fungování těchto fondů opět Švejnar a kol., 1997, kap. 8 a druhá kap. mé práce 19
- 10 -
2. ZHODNOCENÍ PRIVATIZAČNÍCH STRATEGIÍ V této kapitole se pokusím zkonfrontovat názory a postupy koordinátorů privatizace s názory jejich kritiků a odpůrců. Jedni jsou přesvědčeni o správnosti a vhodnosti své cesty, používají slova jako např. : „z minima vytěženo maximum“ nebo „to nejlepší, čeho šlo za daných podmínek udělat“, ti druzí se nebojí výrazů typu: „špatně provedená špatná strategie“, „největší podvod v dějinách Čr“, či „katastrofální privatizace“. Vybral jsem, shrnul a zhodnotil postupy a názory přímých aktérů i nezávislých odborníků.
Názory hlavního proudu privatizace Jedním z hlavních iniciátorů české kuponové privatizace byl Dušan Tříska. V následujících několika málo odstavcích budu citovat z jeho přednášky na semináři s názvem “15 let od obnovení kapitalismu v naší zemi“ pod hlavičkou Centra pro ekonomiku a politiku v Národním domě na Vinohradech počátkem ledna 2006. Kromě D. Třísky vystoupili i další významní čeští ekonomové, politici a myslitelé bezprostředně s privatizací spjati21. Značná část analytiků si dokonce myslela, že návrat od komunismu k civilizované společnosti není možný, D. Tříska to přirovnal k: „ … sestavování vajec z vaječné omelety či dokonce akvária z rybí polévky.“ Jako jeden z hlavních představitelů privatizačních procesů samozřejmě věděl, že převod majetku není jediný problém, ale pouze dílčí krok této problematiky. Opět z jeho přednášky: „ V roce 1990 jsme tedy zcela jistě neřešili výhradně a pouze problém likvidace soukromého vlastnictví výrobních prostředků. Stejně závažný byl pro nás například i problém likvidace právního řádu a zejména efektivní vynutitelnosti práva, kromě jiného tedy i vynutitelné ochrany vlastnických práv. A budiž zdůrazněno, že nemohlo jít jen o prosté založení nějakých institucí uvedeného typu, ale o vytvoření institucí, které by byly v konkrétním slova smyslu efektivní.“ … „ tyto nové instituce zcela jistě není možné instalovat, a už v žádném případě importovat; jediné, co dává smysl, je otevřít cestu pro jejich hledání, postupnou evoluci. Zde je například odpověď mnohým institucionalistům (zejména panu L. Mlčochovi) na výtky, že se koordinátoři vůbec nezajímali o institucionální stránku věci. D. Tříska také zmiňuje to, že k masivní privatizaci by pravděpodobně došlo s účastí vlády nebo bez ní, neboť jednoduše přestal existovat do té doby jediný majitel státního majetku a to KSČ (v její skutečné, tj. monopolní podobě). „ …o tom, že nějaká 21
Václav Klaus, Karel Dyba, Vladimír Dlouhý aj.
- 11 -
významná privatizace bude provedena, je de facto rozhodnuto již v okamžiku zhroucení komunistického, státně-byrokratického systému. Demokratická vláda tomuto procesu může vtělit nějakou konkrétní podobu, ale nijak významně mu zabránit nemůže. (Připomeňme, že naše Federální shromáždění přijalo zákon, kterým se ředitelům státních podniků zakazovalo samostatně, bez povolení příslušné vlády nakládat s majetkem nad 5 000 Kč.). Zde je prezentován další zákon, který měl přispět k bezpečnosti hospodaření státních podniků během jejich privatizace. Měl za úkol předejít hlavně vyváděním aktiv s těchto podniků jejími vrcholnými manažery, tzv. tunelování22. Po nadefinování podmínek a pravidel je třeba také stanovit směr, kterým se hodláme ubírat, a cíl, jehož chceme dosáhnout. Tím cílem byl jednoznačně kapitalismus, ale jaký…? „…modely jsou v zásadě tři: anglo-americký, rakousko-německý a východoasijský, tj. japonsko-čínský. Mezi kritéria rozlišení patří role bank, míra redistribuce a rozhodovací síla zaměstnanců, jejich rad pracujících v soukromých firmách“ … „ Musím ale přiznat, že v mých představách mělo jít anglo-americký kapitalismus. Rakousko-německý ekonomický model není žádným kapitalismem, no a východo-asijský, mimochodem kdysi doporučovaný slovutným Josephem Stieglitzem, nenabízí tu míru svobody, kterou já, asi na rozdíl od Stieglitze, od vlády očekávám.“ (přednáška D. Třísky, 2006, viz výše) I přes tato doporučení se Česká republika ubírala spíše tím rakousko-německým modelem, podle mého názoru z důvodů: historické, kulturní a geografické blízkosti a kvůli větším sociálním jistotám oproti modelu anglo-americkému. V něm bychom se naopak dočkali větší osobní svobody, ale i větší osobní odpovědnosti, na což zcela logicky nebyla (a z objektivních důvodů ani být nemohla) česká společnost připravena. Dalším horkým tématem byla otázka restitucí. „Ideologicky vzato musela privatizace odolávat útokům zleva i zprava. Z levé části politického spektra přicházely útoky od socializujících
ekonomů.
Zprava
byla
privatizace
ohrožována
restitučními
fundamentalisty.“… „Je tedy dalším paradoxem doby, že smrtelným nebezpečím se pro naši privatizaci staly některé útoky zprava. Pod zjevně bohulibými hesly o nápravách majetkových křivd byl konstituován velice principiální restituční problém. Nejvýznamnějším impulzem a nepochybně průlomem zde byl "Ježkův" malý restituční zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd (s účinností od 1. listopadu 1990). V krátké návaznosti na to došlo ke kolapsu, kdy jsme se dne 5. února 1991 s Václavem Klausem dostavili do 22
slovo tunelování se stalo natolik běžné, že jeho ekvivalent “tunneling“ pronikl i do anglického i ekonomického odborného jazyka
- 12 -
Federálního shromáždění k projednání (již v plénu, tj. po schválení ve výborech) zákona o velké privatizaci. Přítomní poslanci ovšem jednat odmítli s tím, že nejdříve musí vláda předložit zákon restituční, tj. zákon, který měl vyřešit otázku, která byla ve své podstatě neřešitelná.“ … „Za jeden z mnoha zázraků té doby lze jistě považovat to, že již 21. března 1991 byl příslušný restituční zákon přijat. V tomto světle pak musí i zarytí odpůrci restitucí (stále mezi ně patřím) uznat, že politická legitimita následného privatizačního procesu byla nepochybně posílena i tím, že Československo jako jediná postkomunistická země svůj restituční problém explicitně zformulovalo a (jakkoli nedokonale) uzavřelo. (opět D. Tříska, 1/2006) Navíc se podařilo do restitučního projektu zahrnout i naši kupónovou privatizaci. Byl založen Restituční investiční fond a do něj byly vloženy 3 % akcií každého podniku zařazeného do kupónové privatizace. Díky tomuto řešení se jednak ulevilo restitučnímu problému, jednak vznikl tlak na provedení kupónové privatizace i ze strany restitučních fundamentalistů. Dalším významným počinem tehdejší vlády byla přítomnost zahraničních expertů v jednotlivých segmentech. „ Prvními zdroji zahraničního know-how byly již od jara 1990 Světová banka a Mezinárodní měnový fond. Dále pak byla na základě návštěvy Margaret Thatcherové v září 1990 na Federální ministerstvu financí vytvořena poradenská jednotka, kterou vybavil a sponzoroval britský Know How Fund. Šlo o konsorcium firem Erst and Young (účetnictví), Denton Hall (právo) a Schroeders (bankovnictví). Alespoň tři jejich pracovníci byli na plný úvazek stále přítomni v naší blízkosti a mohli tedy průběžně oponovat naše názory.“
I tento krok vedl k posílení důvěry veřejnosti ve správnou cestu české
privatizace. Další nutností byla úprava právního řádu. Na rozdíl od Maďarska či Polska neexistovala v bývalém socialistickém Československu v zásadě žádná zákonná úprava podnikání. Jak opět uvádí D. Tříska ve své přednášce: „Naše nevyvinutost se projevovala tím, že na jaře 1990, v bezprecedentně revolučních podmínkách, byly vypracovány dvě velmi primitivní právní normy - zákon o akciových společnostech č. 104/1990 Sb. a zákon o soukromém podnikání občanů č. 104/1990 Sb., který de facto pouze konstatoval, že soukromé podnikání nadále není trestným činem.“ … „V téže době byly zahájeny práce na Obchodním zákoníku, které pak trvaly skoro dva roky. Stojí za poznámku, že skupina, která na Obchodním zákoníku pracovala, neměla téměř žádné ideové a personální spojení se skupinami, které tvořily například zákony privatizační, daňové a účetní.“ I tento krok přispěl k určité transparentnosti a nezaujatosti legislativního sboru vlády.
Jinak byly transformační procesy realizovány takřka
v legislativním vakuu. Toto bylo hlavním terčem kritiky oponentů (opět zejména L. Mlčoch), - 13 -
kteří namítali, že se měl nejprve vytvořit stabilní a účinný legislativní rámec a až po té se pouštět do zásadnějších reforem. K tomu opět D. Tříska: „Nebudu na tomto místě rozvádět nesmyslnost, tj. především technickou nerealizovatelnost tohoto požadavku a prostě jen konstatuji, že nakonec se podařilo prosadit koncepci minimálního legislativního koridoru23. Jeho základní součástí se stal tzv. transformační zákon (zákon č. 92/1991 Sb., o převodu majetku státu na jiné osoby) a jeho vysoce flexibilní koncepce tzv. privatizačního projektu.“ Dušan Tříska je tedy jedním z těch, kteří se podíleli na tomto procesu osobně, musel snášet útoky kritiků z mnoha stran, přesto závěrem jeho přednášky publikované v lednovém čísle časopisu Revue Politika24 opakuje jeho oblíbená slova, jež jsou odpovědí na častou otázku, co by dnes udělal jinak? „Nic, nic bychom nedělali jinak! Do dnes je mi tak trochu záhadou, že jsme ten proces vůbec mohli nějak ovlivnit.“
23 24
přesně podle liberální ekonomické teorie, kterou vyznávali a snažili se jí řídit Revue Politika, 1/2006, on-line na http://www.virtually.cz/index.php?art=10273
- 14 -
Metoda a rychlost privatizace K rychlosti transformace a privatizace se opakovaně vyjadřuje také tehdejší ministr hospodářství Karel Dyba: „ Pokud jde o kuponovou metodu, je i přes svou nestandardnost jedinou, která umožňuje rychlou a masivní privatizaci , která je nutným předpokladem úspěchu transformace. Její údajné zneužití k politickým cílům je neprokazatelným výplodem autorů prohlášení. Má-li proběhnout proces transformace čs. ekonomiky v tržní hospodářství úspěšně, musí být základní kroky včetně privatizace provedeny důsledně, razantně a rychle i za cenu ne vždy stoprocentní preciznosti. (…) Ani v procesu privatizace, stejně jako v předchozích bodech, nenavrhují autoři žádné vlastní řešení.“ (Karel Dyba, 1992, str. 47) Zde bych s panem Dybou jednoznačně souhlasil, neboť si myslím, že spíše dlouhá cesta by dávala prostor ke zformování různých lobbystických skupin, které by se snažily vynutit si svůj vlastní parciální zájem na úkor ostatních, ne tak organizovaných, politicky a ekonomicky slabších jedinců. Právě rychlá cesta dávala naději, že když bude proces převodu vlastnických práv proveden co nejrychleji a majetek se octne v soukromých rukou co nejdříve, právě a jen tito soukromí podnikatelé – na rozdíl od státu, jehož představitelé to naštěstí věděli a řídili se tím -
jsou schopni efektivně hospodařit se svým nově nabytým majetkem. K metodě
privatizace dodává: „ Kuponová metoda privatizace, která je stále řadě kritiků solí v očích, je skutečně významným krokem, jak rychle přestřihnout pupeční šňůru mezi státem a těmi státními podniky, které jsou jinak neschopné samostatného ekonomického života. Ne snad proto, že by mohla zachránit ty státní podniky, které jsou již před úpadkem, ale představuje konečně rychlý mechanizmus jejich plné, popř. částečné restrukturalizace nebo likvidace. Stejně tak je kuponová metoda nejrychlejší cestou jasného vymezení vlastnických práv, na které čeká i zahraniční kapitál.“ (Dyba, 1992, str. 50) Na stejné straně této knihy je ocitovaný známý americký ekonom Jeffrey Sachs, který podpořil českou cestu a snažení slovy : „Dokonalá metoda neexistuje. Nyní máte konkrétní návrh, který má šanci fungovat, je přiměřeně spravedlivý a srozumitelný. Není dokonalý, ale zdá se být reálný. Teď bych rád, abyste už začali a pustili se do toho. Nejhorší ze všeho by bylo privatizaci odložit.“ (viz Respekt z 29.10. 1991) Na námitky kritiků hlavního transformačního proudu, že se měl umožnit přístup k akciím v rámci kuponové privatizace i zahraničním podnikům reagoval Karel Dyba takto: „ … důvtip rozdání akcií podniku lidem pomocí kuponové metody spočívá kromě jiného právě v tom, že jsou jim rozdány před cizinci. Cizinci mohou později akcie koupit, jejich poptávka však zvýší cenu a obohatí naše lidi.“ (Dyba, 1992, str. 57)
- 15 -
Doc. Ing. Jiří Schwarz CSc. o privatizaci
Další z předních českých ekonomů Jiří Schwarz z Liberálního Institutu26 říká ke zvolené rychlosti následující: „V diskusi o charakter transformace v průběhu roku 1990 získal jednoznačnou převahu názorový proud zosobněný tehdejším federálním ministrem financí Václavem Klausem. Realistický a zodpovědný přístup ke stavu materiálních a lidských zdrojů zděděných po 50 letech vlády totalitních režimů vedly k odmítnutí nejen tzv. šokové terapie naordinované reformátory v Rusku nebo gradualistického přístupu prosazovaného v Maďarsku či v Polsku, ale k přijetí radikální reformy, která byla založena na systémové diskontinuitě s předchozí ekonomickou organizací společnosti.“ (Schwarz, články autora na www.libinst.cz ) Tento postup byl správná volba i podle mého názoru, neboť gradualistická maďarská cesta by vedla ke zbytečným průtahům a ještě větším společenským a ekonomickým ztrátám27, na tzv. šokovou terapii zas československé hospodářství jednoznačně připraveno nebylo (ještě že to zodpovědní pánové viděli a věděli…) K samotné metodě privatizace autor dodává: „Většina kritiků kupónové privatizace nesprávně pochopila rozměr tohoto procesu a dodnes mu přikládá daleko větší ambice, než je z podstaty tohoto procesu vůbec možné. (…) Československo po pádu komunismu bylo zemí, která splňovala základní předpoklady pro využití této privatizační metody. Byly jimi: obrovský rozsah majetku určeného k privatizaci, nedostatek domácích finančních zdrojů, omezená poptávka zahraničních investorů a politický zájem o aktivní zapojení co možná největšího počtu občanů do společensky nákladného procesu zásadních hospodářských změn. Tyto předpoklady splňovaly i další postkomunistické země a v některých z nich byla kupónová privatizace realizována (Rusko, Bulharsko, Rumunsko aj.), v jiných byla připravena a jejímu uskutečnění zabránil volební úspěch opozice. Význam občanské podpory pro úspěch transformačního procesu se ukázal být klíčovým. Kupónová privatizace se stala významným nástrojem pro aktivní zapojení občanů do procesu hospodářských a politických přeměn.“ (Schwarz, on-line, viz výše).
26
Liberální Institut je česká nestátní, nezávislá, nezisková organizace pro rozvoj a aplikaci liberálních idejí a programů, založených na principech klasického liberalismu. Více na www.libinst.cz
27
odhad autora s historickým odstupem
- 16 -
Proces kuponové privatizace byl fakticky ukončen registrací všech nových akcionářů (DIKů) Střediskem cenných papírů (SCP). V této fázi vše proběhlo podle předem stanovených pravidel a bez četnějších projevů korupce28. Ty přišly až ve fázích na kuponovou privatizaci navazujících, mám tím na mysli především koncentraci vlastníků, vstup fondů do tohoto procesu a jejich následná činnost včetně transformace na holdingové akciové společnosti. Více o fondech a jejich roli hned na dalších stranách. „ … Kupónová privatizace však vytvořila nejvýznamnější předpoklad pro vznik sekundárního trhu s cennými papíry, který byl nezbytnou podmínkou pro tržní oceňování akciových společností a pro koncentraci vlastnických struktur v kupónově privatizovaných společnostech. Emisí a následnou nabídkou akcií na veřejných trzích poskytla předmět obchodování. V touze po ovládnutí kupónově privatizovaných společností s rozptýlenou vlastnickou strukturou docházelo následně k přirozené kumulaci vlastnických podílů. Tento proces už přesahoval rámec kupónové privatizace.“ (opět Schwarz, on-line) Až zde nastal čas a prostor na projevy lidské povahy a vlastností. Díky obrovské (ale pozitivní a žádoucí) participaci českých občanů na procesu privatizace se našli přirozeně i tací, jež viděli jen možnost obohatit se – tu samozřejmě viděli všichni účastníci a není na tom nic špatného, ale – na úkor ostatních a podvodným a nelegálním chováním. Za hlavní problém považuji příliš benevolentní postup a dohled státu právě v případech investičních fondů a také, stejně jako J. Schwarz : „ Nejvýznamnější systémovou chybou kupónové privatizace byla účast státem vlastněných společností, především investičních společností státem vlastněných bank, v privatizaci v pozici nabyvatelů „privatizovaného“ majetku. Toto nesystémové opatření s velmi negativními dopady bylo možno pragmaticky překonat navazující privatizací státních podniků, především bank, jež se sami nebo prostřednictvím dceřinných společností účastnily kupónové privatizace. Vlastnické propojení mezi bankami a privatizovanými podniky zabezpečovalo těmto podnikům dostatek úvěrových zdrojů, aniž by jejich manažeři přistoupili k žádoucí restrukturalizaci. “ (Schwarz, on-line) Byly to právě polostátní banky, které si vylobbovaly účast investičních fondů v tomto procesu, což otvíralo dveře k masivnímu vyvádění aktiv firem – tunelování. O největších podvodech a kauzách v další kapitole.
28
jediným významnějším projevem korupce v závěru druhé vlny kuponové privatizace byla úplatkářská aféra ředitele (!) Centra kuponové privatizace Jana Liznera odhalená v roce 1994
- 17 -
Nepřevoditelnost kuponů před jejich výměnou za akcie a přílišné lpění na nových normách v oblasti veřejného práva namísto soukromého byly další významné faktory, které přispěly k určitým ekonomickým ztrátám na majetku společnosti (státu + občanů) a právě k výhře parciálních skupin a jejich obohacení. Dokládají to i další slova J. Schwarze: „ Funkční selhání soudů v oblasti vynucování stávajících zákonů (law enforcement) bylo nahrazováno horečnatým schvalováním nových zákonů výlučně v oblasti veřejného práva. Neuvěřitelnou toleranci státní moci k nedodržování dobrovolných smluvních závazků ze strany některé ze smluvních stran měla nahradit stále četnější a detailnější regulace a restrikce všech subjektů.(…) Naopak vymezená a účinně ochraňovaná vlastnická práva jsou nezbytným předpokladem (conditio sine qua non) existence tržní ekonomiky. Na správné definici vlastnických práv a jejich účinném vynucování závisí výše transakčních nákladů v ekonomice a efektivnost celého společenského systému.“ (Schwarz, on-line) Takže v situaci, kdy se koordinátoři české transformace snažili vytvořit standardní tržní ekonomiku, jak rád uvádí V. Klaus - kapitalismus bez přívlastků, zákonodárci jim to rozhodně nijak neulehčovali, spíše v tom vidím házení klacků pod nohy a opět vítězství zájmových skupin nad zdravým rozumem. S mocí soudní to bylo podobné, opět bych se odvolal na slova pana Jiřího Schwarze: „ Charakteristickým rysem nové polistopadové soudní moci nebyla nezávislost, nýbrž nefunkčnost. Přispělo k ní nejen personální zabezpečení soudů, kde z minulého režimu převážně zbyli pouze ti, kteří se neprosadili v tržně lukrativnějších právnických profesích (advokacie, notářství) a doplňovali je většinou jen noví absolventi právnických fakult s minimálními praktickými znalostmi. K zakonzervování neradostného personálního stavu nepochybně vedla absence jakékoli konkurence uvnitř této profese.“ Opět otázky do závěru: byli koordinátoři české transformace (privatizace) schopni uhlídat každý jednotlivý zákon? Je to vůbec jejich úloha a kompetence? A je toho vůbec někdo schopen? Dalo se s personálním obsazením soudů za dané situace vůbec něco dělat?
- 18 -
2.2. Ohlasy kritiků, aneb co mělo být jinak
Investiční fondy Metoda kuponové privatizace měla spoustu kritiku, většinu z nich ale tuzemských. Naopak, většina nadnárodních institucí nešetřila (alespoň ze začátku) chválou. Teď mám na mysli hlavně Mezinárodní měnový fond, Světovou banku a Evropskou unii. Například všem dnes známý „spokojený důchodce z Vysočiny“ Miloš Zeman se vysmíval budování kapitalismu bez kapitálu, aby nakonec stanul ve statutárním orgánu jednoho investičního fondu svého přítele. Prioritním cílem koordinátorů kuponové privatizace bylo přece to, aby měli jednotlivé státní podniky svého vlastníka co nejdříve, aby mohl začít okamžitě pokud možno efektivně spravovat jeho majetek. Až pod nátlakem v tu dobu ještě polostátních bank byly i přes odpor Václava Klause a Dušana Třísky vpuštěny do privatizace investiční fondy. Například Harvardské investiční fondy dnes pronásledovaného Viktora Koženého, slíbily každému DIKovi desetinásobek vkladu, na což samozřejmě občané rádi slyšely. Více ke kauze Harvardských fondů (i dalších případu) uvedu na dalších stránkách mé práce. Pravidla hry pro investiční fondy během privatizace zněla takto: každý fond směl držet maximálně 20 % akcií konkrétního podniku a toto nesmělo přesáhnout 10 % obchodního jmění fondu. V praxi to vypadalo tak, že každý fond spravoval min. 10 firem, což bylo pozitivní hlavně v diverzifikaci rizika portfolia. Na druhou stranu ale měl každý podnik akcionáře z různých fondů, což zase bránilo efektivnější kontrole managementu ze strany vlastníků. Legislativa upravovala chování fondů poměrně benevolentně a dozor, kterým bylo pověřeno ministerstvo financí, nebyl také dostatečně důsledný. Pozitivní skutečností byl vznik kapitálového trhu (Burza cenných papírů v Praze) a mimoburzovního RM-Systému, kde se dalo obchodovat s akciemi rozdané kuponovou privatizací, které tak získávaly na hodnotě a majetek kuponových akcionářů (nebo fondů) rostl. Jejich manažerům ale bylo brzy jasné, že snadněji lze zbohatnout ovládnutím klíčových firem v zemi, než spravováním majetku pro drobné akcionáře. Začali obcházet regulace a vše vyvrcholilo po druhé privatizační vlně, kdy se fondy začaly měnit na holdingové společnosti, tedy normální akciovky, jejichž podnikáním byla správa vlastněných firem. Vláda Václava Klause tento postup akceptovala a dala tak vzniknout velkým finančním skupinám. Některé brali svoje podnikání zodpovědně, jako například PPF, která i dnes patří k největším finančním skupinám v Evropě, jiné, jako již zmíněné Harvardské investiční fondy, méně. Jak
- 19 -
uvádí Tomáš Ježek v jednom svém článku25: „Velká část kuponově privatizovaných firem postupně získala majoritní vlastníky a jejich akcionáři na tom slušně vydělali. Příkladem může být nejen Česká pojišťovna, ale třeba také Třinecké železárny a řada dalších firem.“. Těžko říci, jestli by rozsah podvodů a tunelování byl nižší, kdyby existovaly přísnější zákony a Komise pro cenné papíry začala fungovat dříve. V bankovním sektoru existovala solidní legislativa i dozor vyškolený v zahraničí a i přesto se nepodařilo zabránit tunelování malých bank a odhalit potíže vznikající i v těch velkých (více v kapitole …..), které vyvrcholily bankovní krizí za vlády Miloše Zemana. Zde bych si opět dovolil ocitovat přímého účastníka transformace T. Ježka: „Celkově však kuponová privatizace svůj cíl naplnila. Podařilo se obrovskému množství státních podniků najít nového vlastníka v zemi, kde nebyl takřka nikdo, kdo by byl schopen koupit si alespoň činžák. Vláda se také zbavila odpovědnosti za to, zda ten či onen podnik přežije. Krádež na státu se nekonala, protože se odehrála na některých drobných akcionářích. Ti to samozřejmě pociťovali a právem pociťují jako křivdu“. (T. Ježek, on-line, viz 25) Skutečnost, že vláda nezasáhla proti holdingům, mohla být způsobeno lobbyistickým tlakem, který by byl tím větší, čím déle by privatizace trvala. Nebo také zcela racionální a jednoduchou úvahou, že silný a koncentrovaný vlastník je schopen lepší kontroly managementu a lepšího hospodaření podniku.
25
http://parat.webzdarma.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=1226&Itemid=4
- 20 -
Skutečné pojednání o fondech Ekonomové se dodnes neshodli, zda byla kuponová privatizace šílený, nebo geniální experiment. Ale i většina kritiků této metody se shodne na tom, že problémy s tzv. tunelováním, čili vyvádění aktiv ze spravovaných podniků na soukromé účty někde v zahraničí, nastaly až po privatizaci samotné při vstupu fondů, které slibovaly DIKům více či méně realistické, nicméně zajímavé a lákavé zhodnocení jejich akcií. Těch vzniklo v roce 1991 během pár měsíců zhruba 550 a po masivní kampani (na přelomu let 1991 a 1992, před první vlnou privatizace) jim nakonec své knížky svěřilo 72 procent lidí, ve druhé vlně o rok později 63 procent lidí. Ty nejodvážnější garantovali několikanásobný výnos. Nejaktivnější byly Harvardské fondy Viktora Koženého, které lidem slíbily a zpočátku i vyplatily za jednu kuponovou knížku 10 tisíc korun, až 15 tisíc korun pak vyplácely investiční fondy České spořitelny. V případě harvardských fondů však skončila transformace gigantickým tunelem. Viktor Kožený zpočátku bez problému plnil svůj slib desetinásobku a vyplácel své podílníky. Po přeměně na holding29 však byla většina peněz drobných akcionářů vyvedena z republiky do riskantních investic v Rusku a v Ázerbájdžánu. Zpět se jich podařilo získat jen část a ta ještě k tomu skončila zpronevěřena na utajených kontech po celém světě. Celková újma drobných akcionáři v souvislosti s hospodařením HF je policií odhadována na 13 mld. Kč přičemž celkový majetek spravovaný HF je odhadován na 60-100 mld Kč30. K podvodům došlo i v některých dalších fondech, jako byl Trend či CS fondy. K tomu navíc nevyhnutelný pokles cen akcií, které byly vzhledem k hodnotě firem nadhodnocené, vedl ke snížení důvěry v kapitálové trhy i v další fondy, které hospodařily odpovědně. Vznikl tak mýtus o rozkradení státního majetku během privatizace. Ve skutečnosti přímo při privatizaci ke krádežím nedošlo. Jen byl rozdán majetek, jehož část od počátku neměla valnou cenu, a poté došlo v relativně omezeném, byť mnohamiliardovém rozsahu k poškození drobných akcionářů při přeměně fondů na holdingy, kdy stát nezasáhl, ačkoli mohl. Zde lze označit námitky a kritiky za opodstatněné, ale zeptejme se: šlo postupovat jinak? Jako odpověď prezentuji dodatek k on.line článku T. Ježka (viz 25 ):
29
viz předchozí kapitola mé práce nominální hodnota byla zhruba 60 mld. Kč, ovšem nebylo ještě zcela jasné, jaká je skutečná tržní hodnota 30
- 21 -
„Václav Klaus nemohl regulaci investičních fondů ani přecenit, ani podcenit, protože za ni nikdy neodpovídal. Odpovídal však jako federální ministr financí za návrh zákona o investičních společnostech a investičních fondech z roku 1992, který obsahuje hrubou, osudovou chybu. Ta v něm však nemusela být, kdyby onen zákon převzal ustanovení provizorního předpisu, jehož autorem bylo slovenské ministerstvo privatizace pod vedením Ivana Mikloše. Podle tohoto „vypuštěného" ustanovení měli totiž zakladatelé investičních privatizačních fondů stáhnout svůj vklad poté, co by byl do fondů vložen majetek bývalých diků. Akcionáři IPF by se byli stali výlučně tito bývalí dikové. Vypuštění onoho ustanovení způsobilo, že zakladatelé pomocí svého vkladu ovládali veškerý majetek ve fondu, tedy i ten, který patřil bývalým dikům. Tím byla otevřena legální cesta k tunelování fondů.“ Dalším policií prokázaným tunelem byla správa ocelářského gigantu Poldi Kladno, jehož se v polovině 90. let „ujali“ otec a syn Stehlíkové. Odtud podle dosavadních šetření Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality Policie České republiky zmizelo „několik desítek milionů korun“. Odhadovaná škoda na majetku akcionářů v již zmíněných CS fondech je odhadována na miliardu korun a i zde se podařilo orgánům činných v trestním řízení jejich šéfa Pavla Tykače obvinit, přičemž další dva lidé byli odsouzeni již dříve. Celková odhadovaná výše vytunelovaných aktiv během, či bezprostředně po privatizaci je něco kolem 50 mld. Kč. Některé zdroje ovšem uvádějí, že jen škoda způsobená jenom harvardskou skupinou31 přesahuje 100 mld. Kč. Nad tím, je-li to příliš, nebo v normě opět úvaha v závěru mé bakalářské práce. Z tohoto pohledu se nelze divit např. redaktorovi Britských listů Václavu Žákovi za komentáře typu: „Ekonomicky byla Klausova privatizace debakl. Nepřidělila pevně vlastnická práva. Tehdejší způsob zacházení s aktivy podniků, úvěry a finančními instrumenty by v USA v naprosté většině případů odměnili vězením. Málokdo vynakládá tolik úsilí na vykreslení pozitivního obrazu devadesátých let jako prezident České republiky Václav Klaus. Přes to, že ve zpětném pohledu je zcela zřejmé, jaké náklady jím zvolená transformační strategie měla.“
31
nejenom podle mě byl Viktor Kožený spíše figurka (ikdyž dost aktivní a významná), nicméně na machinacích s majetkem harvardským fondů se podílelo více lidí, většinou bývalých agentů KGB, či StB, např. Juraj Široký, Boris Ostrý aj.
- 22 -
V podobném duchu se nese i kniha, kterou napsal již v roce 1992 známý americký ekonom z univerzity v Berkley (CA) Andy Schwarz s příznačným názvem „Tunel na konci světla“. V ní předpovídal důsledky (nejenom) Klausem zvolené strategie. Přesně předpověděl chování manažerů, kteří se do řídících funkcí dostali díky pochybným úvěrům a kteří pak měli téměř neomezenou kontrolu nad společností a možnost ovládnout (zpronevěřit či vytunelovat, říkejme tomu, jak chceme) i majetek drobných akcionářů i bez jejich souhlasu natož vědomí.
Banky Dalším významnou čerstvě vznikající oblastí transformující se ekonomiky je sektor komerčního bankovnictví. Ani zde (stejně jako u investičních fondů) nebyla legislativa dostatečně tvrdá na to, aby nenechala prostor k podvodnému jednání. U bank se nejednalo pouze o tunelování managementem, ale i o tzv. „pumpování“. Tento pojem lze vysvětlit jako poskytování předem nesplatitelných úvěrů, které pak byly automaticky přesunuty na Českou konsolidační agenturu, kde si je původní dlužník mohl koupit za zlomek hodnoty úvěru. Dlužník si tedy půjčil např. miliardu, nic nesplatil a následně si přes spřátelenou společnost koupil od Konsolidační banky pohledávku vůči sobě za několik desítek milionů. K vypumpovaným bankám vláda přistupovala v zásadě dvěma způsoby. Nechala je padnout (Banka Bohemia, Plzeňská banka, Kreditní banka Plzeň aj.) nebo je nákladně sanovala v řádech desítek či stovek miliard (IPB, Česká spořitelna, Komerční banka). Státní pomoc měla různou formu - odkup klasifikovaných úvěrů, garance, navýšení základního kapitálu nebo typicky převedení nedobytných pohledávek právě na Konsolidační agenturu. Celková suma, kterou bylo třeba naplnit vypumpované a rozkradené banky, se odhaduje až k jednomu bilionu korun. Sanaci bank a legalizaci jejich pumpování vždy tvrdě prosazoval Václav Klaus, který za dobu své vlády zabránil jakémukoli pokusu o zpřísnění podmínek pro poskytování úvěrů ze strany polostátních bank.
- 23 -
3. DOKONČENÍ PRIVATIZAČNÍCH PROCESŮ
3.1. Doprivatizace zbylého státního majetku Jak už sem předesílal v úvodu a obsahu, poslední kapitolu mé bakalářské práce věnuji privatizaci zbylého státního majetku. U některých společností již existují konkrétní projekty, u některých se spekuluje nad metodou (přes kapitálový trh nebo konkrétnímu investorovi), u některých podniků se stále vedou diskuse, zda se vůbec státního podílu zbavovat (hlavně ČEZ a.s. – viz níže). Shrnuji tedy současnou situaci, která se ovšem může ze dne na den změnit. Nikdy se nepodaří sladit politický cyklus (v němž politické strany prosazují své parciální zájmy) a ten hospodářský .
3.1.1. Privatizace ČD Hospodářská situace Českých drah není vůbec jednoduchá. Základním problémem je , že celý tento gigantický kolos je rozdělen na dvě části – na osobní dopravu, která je dlouhodobě ve ztrátě a úroveň jejích služeb všichni známe, a dopravu nákladní, jež naopak vykazuje slušné zisky a je schopna osobní dopravu dokonce dotovat tak, aby dráhy jako celek ve ztrátě nebyly (každoročně se mluví o částce kolem 600 mil Kč). V současnosti uvažuje vláda o privatizaci prosperující nákladní dopravy. Za tímto účelem vznikla nová akciová společnost ČD Cargo, která provozuje dopravu po železnici už od ledna 2008. Tato společnost převezme 13 tisíc zaměstnanců ČD drah a majetek v hodnotě devíti miliard korun; většinu z něho tvoří 33 tisíc nákladních vagónů a 955 lokomotiv. Cílem privatizace má být spojení ČD Cargo se společností, která provozuje nákladní dopravu v nějaké ze sousedních zemí." Očekávaný vývoj evropského železničního prostředí bude ještě více směřovat k vytváření nadnárodních společností a strategických partnerství," vysvětluje materiál, který vláda schválila. Experti s tím souhlasí. "Nejsem si jist, že nákladní doprava Českých drah může být v této chvíli zisková. Potřebuje velké investice do vozového parku, proto může být spojení se silnou zahraniční firmou dobrá cesta," míní Petr Kadeřávek z Železničního magazínu v on-line rozhovoru pro Aktuálně.cz. Nasnadě jsou proto investice silných cargo společností, které provozují státní železnice v Německu nebo Rakousku. Vláda však začala jednat se společností Cargo Slovakia, která vznikla jako dceřiná firma Železnic Slovenské republiky.
- 24 -
S plánem na vznik mezinárodní společnosti, která by provozovala nákladní železniční dopravu v celé střední Evropě, jsou nicméně v rozporu další odstavce vládního materiálu, které popisují konkrétní postup privatizace. ČD smějí prodat nejvýš 49 procent akcií nové společnosti Cargo. "Českým drahám tak zůstane vždy zachován většinový podíl v dceřiné společnosti a mohou nadále vystupovat z pozice ovládající osoby," slibuje se v dokumentu a ještě se zdůrazňuje, že prodej akcií musí schvalovat celá vláda. To umožňuje prodat menší část akcií některému z tuzemských železničních dopravců, jako jsou společnosti OKD Doprava nebo Viamont. České dráhy, resp. vláda by tímto způsobem získaly zkušené manažery ze soukromého sektoru. Vyloučena není ani třetí cesta, která by spojila obě předchozí. České dráhy by nejdříve prodaly část akcií, tím Cargo ČD získá nové manažery, kteří pak dojednají spojení firmy s cizí společností, například se slovenským a rakouským cargem. Nejasný zůstává osud osobní dopravy Českých drah. Po oddělení ČD Cargo přijde o 600 milionů korun, kterými dosud nákladní doprava každoročně dotovala tu osobní. Premiér Topolánek po jednání vlády slíbil, že příjmy osobní dopravy dorovná státní rozpočet. Ve schváleném materiálu však stojí něco jiného. V analýze budoucích příjmů ČD se počítá s tím, že nadále poroste počet cestujících. "V částce je dále kalkulováno i s úpravou tarifů," dodává vládní materiál. Ke zdražení má dojít už v roce 2008. Kdyby měli cestující uhradit celých 600 milionů, musely by ceny lístků zdražit alespoň o deset procent.
3.1.2. Privatizace ČEZu Většinou se řeší jen forma (případně rychlost) privatizace státních podniků, málokdy se vedou diskuse o tom, zda vůbec privatizovat. Podíl českého státu v energetickém gigantu ČEZ a. s. je ale přesně tento případ. Svým rozměrem31, předmětem podnikání a hospodářskými výsledky je tato společnost velice důležitým strategickým hráčem pro celou národní ekonomiku a hlavně z tohoto důvodu je toto téma nadmíru politizované. Hlavní politické strany mají na privatizaci ČEZ rozdílné názory, zatímco ODS, Strana zelených a KDU-ČSL privatizaci polostátního podniku podporují, ČSSD a KSČM jsou naopak pro zachování státního podílu v ČEZ ve výši 67 procent. Pravdou je, že v této problematice je role státu poněkud schizofrenní. Na jedné straně by měl hájit zájmy svých občanů a požadovat 31
tržby – 159,6 mld. Kč (po Škoda Auto a. s. 2. místo v Čr)
- 25 -
v monopolním odvětví co nejnižší cenu elektřiny, na straně druhé by měl naopak chtít cenu co možná nejvyšší, to z pohledu majoritního akcionáře na vyplacených dividendách. A to je ještě prakticky sám sobě regulátorem. Dalším argumentem současné vládní koalice pro prodej ČEZu je výnos z prodeje, který je odhadován na stamiliardy Kč! Naopak kritici poukazují právě na vynikající hospodářské výsledky firmy, které zajišťují pravidelný a zajímavý příjem státního rozpočtu, a prudkou expanzi na zahraniční trhy32. Ta by mohla mít příznivý vliv na ostatní české firmy v tom smyslu, že bude-li ČEZ investovat do technologického zlepšení zahraniční elektrárny, zakázky v řádech miliard korun by získaly právě české firmy.
3.1.3. Privatizace České pošty
Dalším z podniků na privatizaci stále čekajících je i Česká pošta. Tento projekt má u vlády menší prioritu než již zmíněná privatizace ČD, ČEZu nebo nemocnic, ovšem je jasné, že i na něj se dříve nebo později dostane. Jako u každého jiného převodu státního majetku na majetek soukromý jsou rozhodující dvě věci: forma prodeje a cena. Co se formy týče, tak v České republice je běžnou praxí přímý prodej předem vybranému subjektu, nicméně zahraniční zkušenosti dávají za pravdu i těm,
kteří
říkají,
že
prodej
takto
obrovských
společností
je
nejefektivnější
a
nejtransparentnější pouze přes kapitálový trh. Kdyby se zvolila tato metoda, odpadla by i starost s oceňováním, trh by to vyřešil na principu střetu poptávky a nabídky v bodě optima. Po privatizaci Deutsche Post tímto způsobem stoupla hodnota jejich akcií za posledních 5 let o slušných 169 %, hodnota akcií zprivatizované rakouské Oesterreichische Post vylétly dokonce o 110 % v prvním půlroce (!). Tímto stylem by vláda mohla např. zprivatizovat pouze část akcií, poté si počkat na výhodnější kurz (samozřejmě nikdo nemůže zaručit, že by k němu došlo, ale zahraniční zkušenosti o prognózy tomu nasvědčují) a prodat s ještě větším ziskem. Chce to ovšem trochu odvahy…
32
např. nákup elektrárny ve Varně za téměř deset mld. Kč
- 26 -
3.1.4. Privatizace nemocnic Zde není nadpis příliš na místě, protože je třeba říci, že se nejedná (alespoň ne v této první fázi) o skutečnou privatizaci, tedy převod vlastnických práv do rukou soukromých investorů, ale spíše o transformaci. Nynější fakultní nemocnice, kterých se transformační plány týkají především, mají formu příspěvkových organizací, tedy formu, jenž je tvrdá a nepružná právě z pohledu budoucího možného (pravděpodobného) převodu vlastnických práv. České zákony neumožňují prodej ani pronájem příspěvkové organizace. Z tohoto důvodu je převod na akciovku jednou z možných variant transformace fakultních nemocnic. Ministr Julinek počítá s tím, že i nadále (alespoň ze začátku) by byl jediným akcionářem této nově vzniklé společnosti stát. Nemocnice by pak fungovaly na podobném principu jako české veřejné vysoké školy. Šlo by tedy jen o tu právní a formální stránku věci a moc by se toho prakticky nezměnilo, i proto je tato varianta tou horší, nebo řekněme pro ministra záložní. V jeho původním návrhu se mluví o převedení fakultních nemocnic na tzv. univerzitní nemocnice. Šlo by také o akciovou společnost, v níž by měl stát dvoutřetinový podíl a univerzity zbylou jednu třetinu. Tento návrh má ale tolik odpůrců a kritiků, že je velice nepravděpodobné aby prošel celým ústavním procesem. Nicméně všichni dobře víme, jaká situace panuje na české politické scéně, takže se nechme překvapit, co naši zákonodárci opět vymyslí.
- 27 -
Místo závěru Cílem mé práce bylo ujasnit si – a čtenářovi především - , co se během tohoto společenského převratu s přívlastkem „sametová revoluce“ vůbec stalo. Snad se mi podařilo nastínit, jak byla celá transformace ekonomiky, všechny ty nesmírně obtížné kroky, které popisuji v první kapitole, obrovský, přesto ale nezbytný proces. Ještě je nutno poznamenat, že zde neexistoval žádný ideální scénář transformace , že se doslova VŠE muselo vybudovat „na zelené louce“, přičemž neměl tento nezkušený, i když určitě snaživý žáček, ani moc kde opisovat. Vše zůstalo na něm. Jako kdyby mu profesoři řekli : „ V pořádku, nyní si na vysoké škole, napiš si sám skripta, perfektně se je celá nauč a pak přijď a my tě vyzkoušíme.“ Asi podobně se museli cítit hlavní koordinátoři transformačních a privatizačních procesů, Ještě jednou si zde dovolím ty nejdůležitější osoby jmenovat, neboť si myslím, že pánové Tomáš Ježek, Dušan Tříska (duchovní otcové české kuponové privatizace), Karel Dyba a další lidé kolem současného prezidenta, tehdejšího ministra federálních, později českých financí a předsedy vlády pana Václava Klause neodvedli špatnou práci. Na některých servrech se čtenář může dočíst články pod titulky : „ Katastrofální privatizace“, „ špatně provedené špatná metoda“ či „ největší krádež v historii České republiky“. Co na to říci? Já si to rozhodně nemyslím! Můj názor je ten, že se kompletní přeměna společenského řádu, hospodářství, politického prostředí a vůbec všeho toho, co tu generace mých rodičů a prarodičů musela snášet a pochopitelně to chtěly změnit, nedala provést bez utopených nákladů a jistých ztrát. Jisté náklady tu jsou vždycky. Teď jde jen o to, jak jsou vysoké a přiměřené. Kritici, a také jich tu pár pro pořádek vyjmenuji (L. Mlčoch, M. Zeman, J. Švejnar, P. Frič, K. Kouba, V. Komárek, aj.) argumentují tím, že se při privatizaci „ztratilo“ min. 50 mld. Kč. Za většinu z této částky jsou zodpovědné různé privatizační fondy (jejichž činností se zabývám ve druhé kapitole), které de facto vytunelovaly jejich manažeři, kterým nahrávala do karet příliš volná legislativa a dohled nad jejich činností. Zde bych rozhodně přiznal p. Klausovi a spol. jednu z chyb při privatizování veřejného majetku. Rozhodně měly být zákony tvrdší, dohled přísnější a činnost fondů lépe regulována a kontrolována. Václav Klaus byl jako předseda tehdejší vlády zodpovědný za nově vznikající zákony, nicméně ne absolutně a pouze on, ale celá vláda i parlament. Podle mého názoru zkrátka došlo k podcenění oné známé invenční schopnosti českého národa, také lidově zvané vyčůranost. Ekonomie je věda o lidském jednání, musí mít ale pevný právní rámec, který mu dává určitý řád. Zde došlo k podcenění jedné strany následováno využitím výhody stranou druhou.
- 28 -
Další otázkou do pranice je, zda 50 mld. Kč ztráty33 je suma vysoká, anebo vlastně svým způsobem přiměřená. Cifra to rozhodně vysoká je, ale v kontextu všech skutečností a konečnému množství majetku, který privatizací prošel, je tato částka přece relativně malá. Vezmeme-li v úvahu celkovou hodnotu privatizovaného státního majetku, která byla něco přes jeden bilion Kč, 50 mld. je pak relativní číslo z intervalu 1-4 %. Ještě jednou musím zopakovat, že asi nikdo by nevymyslel dokonalou metodu bez jakýchkoli transakčních nákladů a ztrát. Podvedení drobní akcionáři investičních fondů tuto moji argumentaci asi nikdy neuslyší rádi, ale po racionálním zpracování problému za použití logiky a rozumu, je pro mě tato suma relativně přijatelná. Již párkrát jsem v textu zmínil, že dle mého názoru by došlo k větším ztrátám, kdyby koordinátoři připravovaly zákon po zákonu, tak precizně, jak jen by si přáli někteří institucionalisté (za všechny Lubomír Mlčoch), neboť by docházelo k mnohem větším průtahům v procesu převodu vlastnických práv a prodlužování „doby temna“ pro jednotlivé podniky, kdy by je prakticky nikdo nevlastnil. Zde by se naskytl stejný, ne-li větší prostor, pro staré, ještě starým režimem dosazené „manažery“ ke stejným aktivitám, kterými pak prosluli pánové Kožený, Stehlík a další , tedy k tunelování svěřeného majetku. Odborníci kolem Václava Klause zvolili tzv. „surovou cestu“, v duchu liberální ekonomické teorie s minimálními zásahy státu do tržního rozhodování a chování jednotlivých lidí. Dalším faktorem, který přispěl k již zmíněným ztrátám, byla přílišná touha napravovat první projevy selhání právního rámce normami veřejného práva namísto rozvíjení práva soukromého. Když vláda zjistila, že se její opatření dají ne úplně složitě obcházet, ve snaze o nápravu přistoupila k plošným regulacím, které celou věc ještě více zamotaly a došlo ne k větší, ale k menší transparentnosti chování správců svěřeného majetku. V samotné privatizaci byla vláda věrná liberální ekonomické teorii, tak nechápu proč po ní řešila věci přesně opačně. Podle mě stačilo lépe ochránit dodržování individuálních smluv než vytvářet nové a nové zákony, snažící se řešit problém ex post a ještě k tomu neúčinně. Neúčinnost pramenila zejména z neschopnosti českého soudnictví, o kterém píši v kapitole 2 (konkrétně v polemice nad článkem J. Schwarze). Již tam jsem ale také nadhodil otázku, zda mohl být stav jiný. Podle mě nemohl. České soudnictví, stejně jako jiné pro stát nezbytné instituce, bylo také teprve v plenkách. 33
částka 50 mld. Kč je nejčastěji uváděná hodnota, nicméně různé zdroje uvádí různá data. Někdy se hovořilo o 100 mld Kč., jindy dokonce o sumách ještě o řád vyšších (v případě zahrnutí všech sanací komerčních bank)
- 29 -
Navíc většina z
kvalifikovaných odborníků působící v tomto odvětví před transformací
odešla do soukromého sektoru, kde se začali věnovat lukrativním advokátním a notářským profesím. Na soudech je tak museli nahradit mladí absolventi, kteří ve vší úctě k nim asi ještě potřebovali zkušenosti z praxe teprve získat. Ve třetí kapitole své bakalářské práce jsem poukázal na to, že zdaleka ne všechen majetek státu je již zprivatizován. Co se týká jednotlivých zmíněných podniků, situace se liší případ o případu. Asi nejtransparentnější a nejblíže uskutečnění je prodej nákladní dopravy Českých drah. Společnost je to zisková a sehnat soukromého investora zřejmě nebude problém. S privatizací České pošty se taky výhledově počítá, nicméně pravděpodobně ne v nejbližších pár letech. U privatizace, vlastně spíše transformace nemocnic je situace naprosto chaotická. Ministr předkládá jeden návrh za druhým, ale každý z nich naráží na vlnu odporu z různých stran. Toto téma je podle mého názoru zbytečně přepolitizováno. Ze stejného důvodu, jsem se zde ani nezabýval privatizací zdravotních pojišťoven. O konkrétním návrhu se povedou diskuse ještě dlouhé měsíce, možná roky. Situace kolem ČEZu je také poměrně složitá. Zde se nemůžou jednotlivé politické strany dohodnout, jestli vůbec prodat, natož za kolik, jak a komu. Podle mého názoru by měl stát prodat alespoň polovinu svého nynějšího podílu v Bezu a počkat na další vývoj situace. Nemalý výnos z této privatizace by mohl usmazat část dluhu veřejných financí České republiky, který se nikam nevypaří a dříve nebo později mu bude muset česká vláda čelit s nějakým řešením. Důležité je, že se s doprivatizováním těchto společností počítá, protože jak jsem již párkrát zmínil, jen soukromé vlastnictví je maximálně efektivní. V současnosti je tendence minimalizovat stát. Můj názor je: menší stát = lepší stát. Stát by měl zastávat své základní funkce, které tu snad nemusím jmenovat, a nechat hospodaření s majetkem soukromým osobám.
- 30 -
PŘÍLOHA: TABULKY A GRAFY
- 31 -
- 32 -
- 33 -
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY CEP – kolektiv autorů: Patnáct let od obnovení kapitalismu v naší zemi – sborník textů, 1.vydání, Praha, CEP 2006, str. 180, ISBN 80-86547-52-3 DLOUHÝ, Vladimír: Obrození kapitalismu v Čechách. V.: CEP: Patnáct let od obnovení kapitalismu v naší zemi – sborník textů, 1. vydání, Praha, CEP 2006, str. 19-27 DYBA, Karel: Ekonomika zítřka mýma očima, 1. vydání, Praha, TOP Agency a.s. 1992, str. 60, ISBN 80-900-626-9-5 DYBA, Karel: Otázka liberalizace zahraničního obchodu. V.: CEP: Patnáct let od obnovení kapitalismu v naší zemi – sborník textů, 1. vydání, Praha, CEP 2006, str. 29-35 FRIČ, Pavol a kol. : Korupce na český způsob, 1. vydání, Praha, G Plus G 1999, str. 302-308 ISBN 80-86103-26-9 FURSTOVÁ, Jana: Regulace cen před liberalizací a po ní. V.: CEP: Patnáct let od obnovení kapitalismu v naší zemi – sborník textů, 1. vydání, Praha, CEP 2006, str. 59-63 HOLMAN, Robert: Transformace české ekonomiky – v komparaci s dalšími zeměmi střední Evropy, 1. vydání, Praha, CEP 2000, ISBN 80-901795-6-2 JEŽEK, Tomáš: Privatizace české ekonomiky: její kořeny, metody a výsledky, 1. vydání, Praha, Oeconomica 2006, str. 144, ISBN 80-245-1069-3 KLAUS, Václav: Ekonomie a ekonomika – Texty z let 1996 – 2006, 1. vydání, Praha, Knižní klub 2006, str. 350 – 358, ISBN 80-242-1745-7 KOMÁREK, Valtr a kol.: Prognóza a program, 1. vydání, Praha, Academia 1990, str. 320, ISBN 80-200-0255-3 KOUBA, Karel – VYCHODIL, Ondřej – ROBERTS, Jitka: Privatizace bez kapitálu: Zvýšené transakční náklady české transformace, 1. vydání, Praha, Národohospodářský ústav Josefa Hlávky 2004, str. 120, ISBN 80-86729-11-7 MLČOCH, Lubomír: Institucionálni ekonomie – Učební text pro studenty vysokých škol, 1. vydání, Praha, Karolinum 1996, str. 126 MLČOCH, Lubomír: Úvahy o české ekonomické transformaci, 1. vydání, Praha, Vyšehrad 2000, str. 272, ISBN 80-7021-389-2 ŠÍP, Emanuel: Vzpomínka na liberalizaci cen. V.: CEP: Patnáct let od obnovení kapitalismu v naší zemi – sborník textů, 1. vydání, Praha, CEP 2006, str. 65 – 70
- 34 -
ŠVEJNAR, Jan a kol.: Česká republika a ekonomická transformace ve střední a východní Evropě, 1. vydání, Praha, Academia 1997, str. 359, ISBN 80-200-0568-4 TŘÍSKA, Dušan: Privatizace při zakládání kapitalismu v Čr. V.: Patnáct let od obnovení kapitalismu v naší zemi – sborník textů, 1. vydání, Praha, CEP 2006, str. 37 – 45
On- line články:
SCHWARZ, Jiří: Transformace, reforma a třetí cesta, Poltická ekonomie 03/2003 http://www.libinst.cz/clanky.php?id=84 TŘÍSKA, Dušan: Privatizace a kapitalismus v České republice, Revue Politika 01/2006 http://www.virtually.cz/index.php?art=10273 JEŽEK, Tomáš: Mýtus o rozkradeném majetku http://parat.webzdarma.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=1226&Itemid=4 ŽÁK, Václav: České privatizátory by v Americe zavřeli http://www.blisty.cz ISSN 1213-1792
- 35 -
