Změna sociálního fungování osoby s postižením zraku po získání vodícího psa. Lenka Spáčilová. Vedoucí práce: Mgr. Iva Linhartová

Absolventská práce

Změna sociálního fungování osoby s postižením zraku po získání vodícího psa

Lenka Spáčilová Vedoucí práce: Mgr. Iva Linhartová

Olomouc 2016

Prohlašuji, ţe jsem tuto práci zpracovala samostatně na základě pouţitých pramenů a literatury uvedených v bibliografickém seznamu.

V Olomouci 1. 5. 2016

…………………………………………. Lenka Spáčilová

Poděkování Chtěla bych poděkovat vedoucí své práce Mgr. Ivě Linhartové za odborné vedení práce a za trpělivost a cenné rady.

Obsah Úvod ................................................................................................................................................ 6 1. Osoby se zrakovým postižením ..................................................................................... 7 1.1 Vymezení pojmu zrakové postižení...................................................................... 7 1.2 Klasifikace osob se zrakovým postižením ......................................................... 8 2. Sociální fungování osob se zrakovým postižením .............................................. 10 2.1 Status osob se zrakovým postižením ve společnosti ................................. 10 2.2

Orientace

v

prostoru

a

samostatný

pohyb

osob

se

zrakovým postižením .................................................................................................................... 12 3. Kvalita života osoby se zrakovým postižením...................................................... 15 3.1 Osobní pohoda ............................................................................................................ 16 3.2 Model kvality života Centra pro podporu zdraví Torontské univerzity v Kanadě .............................................................................................................................................. 17 3.2.1 Doména kvality života spojená s bytím ................................................... 18 3.2.2 Doména kvality života spojení s konkrétním prostředím ............... 20 3.2.3 Doména kvality života seberealizace ....................................................... 23 4. Kompenzační pomůcky pro osoby se zrakovým postižením ........................ 26 4.1 Financování kompenzačních pomůcek ............................................................ 28 4.2. Vodící pes jako kompenzační pomůcka .......................................................... 30 4.2.1 Průběh výcviku vodícího psa ....................................................................... 30 4.2.2 Požadavky na dovednosti vodícího psa................................................... 31 4.2.3 Proces získání vodícího psa .......................................................................... 33 5. Výzkumné šetření ............................................................................................................. 35 5.1 Metodologie výzkumného šetření ...................................................................... 35 5.2 Interpretativní fenomenologická analýza ....................................................... 36 5.3 Představení respondentů a průběh rozhovorů ............................................ 37 5.4 Interpretace výzkumného šetření ...................................................................... 38

5.4.1 Interpretace vyprávění respondenta č. 1 ............................................... 38 5.4.2 Interpretace vyprávění respondenta č. 2 ............................................... 39 5.4.3 Interpretace vyprávění respondenta č. 3 ............................................... 40 5.5 Shrnutí a diskuze ....................................................................................................... 41 Závěr ............................................................................................................................................ 44 Seznam použitých zdrojů: .................................................................................................. 45 Anotace ....................................................................................................................................... 48

Úvod V této práci se budu zabývat lidmi se zrakovým postiţením. Cílem je zjistit změnu sociálního fungování osob se zrakovým postiţením po získání vodícího psa. Vodící pes je „ţivou“ kompenzační pomůckou, která usnadňuje orientaci v prostoru a samostatný pohyb osob s postiţením zraku (Bubeníčková, Karásek, Pavlíček, 2012). Předpokládám, ţe po získání vodícího psa nastanou v ţivotě osoby s postiţením zraku změny a touto prací chci zjistit, jaké změny to jsou ve vztahu k sociálnímu fungování těchto osob. Dílčím cílem je zjistit výhody a nevýhody spočívající v uţívání této kompenzační pomůcky. Teoretická část práce je rozdělená do čtyř kapitol. V první kapitole se budu zabývat vymezením zrakového postiţení a klasifikací osob se zrakovým postiţením, ve druhé kapitole potom vysvětlím, co je to sociální fungování, a pozastavím se nad postavením osob se zrakovým postiţením ve společnosti. Ke konci druhé kapitoly popíšu problematiku orientace v prostoru a samostatného pohybu osob s postiţením zraku jako předpoklad socializace těchto osob. Třetí kapitolu budu věnovat kvalitě ţivota a jeho konkrétním doménám vztaţeným na osoby se zrakovým postiţením pro hodnocení jejich sociálního fungování. Ve čtvrté kapitole popíšu kompenzační pomůcky a zaměřím se na jednu z nich - vodícího psa. V této práci jsem čerpala nejvíce z literatury Prof. PaedDr. Libuše Ludíkové, CSc., Mgr. Dity Finkové, Ph.D. a z publikace Kompenzační pomůcky pro uţivatele se zrakovým postiţením, kterou sepsali RNDr. Hana Bubeníčková, Ing. Bc. Pavel Karásek a Mgr. Radek Pavlíček Experimentální část obsahuje metodologii výzkumného šetření, představení respondentů a interpretaci jejich vyprávění. Sběr dat jsem prováděla formou narativního interview a pro analýzu těchto dat jsem pouţila interpretativní fenomenologickou analýzu, kterou popisuji v páté kapitole. Výsledek této práce můţe být pouţit při případném dalším výzkumu toho, proč všichni lidé se zrakovým postiţením nepouţívají vodícího psa pro usnadnění orientace v prostoru.

6

1. Osoby se zrakovým postižením V této kapitole bych chtěla představit, co je to zrakové postiţení, a popsat dělení osob podle jejich postiţení zraku. Osoby se zrakovým postiţením jsou totiţ velmi heterogenní skupinou, ale existují prvky, které tuto skupinu spojují.

1.1 Vymezení pojmu zrakové postižení Nejprve je třeba věnovat se tomu, co zrakové postiţení vůbec znamená. Zrak je pro člověka dominantním smyslovým orgánem. Je to dálkový analyzátor, který zprostředkovává přenos informací ve velkém mnoţství ve velmi krátkém čase. Zrakem člověk vnímá aţ 80% informací z vnějšího prostředí. Zrakové počitky a vjemy dávají člověku velké mnoţství jemně diferencovaných údajů širokého rozsahu. Oko je schopno rozlišit přibliţně osm kategorií znaků, těmi jsou barva, tvar, velikost, pohyb, klid, vzdálenost, směr a prostor, coţ umoţňuje vnímat skutečné prostorové vztahy (Finková, Růţičková, Ludíková, 2007). Při poškození zraku člověk není schopen přijímat většinu nebo všechny vizuální informace, coţ se promítne v orientaci v prostoru, samostatném pohybu a celkové soběstačnosti. Osoba s poškozením zraku se musí naučit více vyuţívat schopností kompenzačních a podpůrných smyslů, čich, hmat, sluch a kinestetické schopnosti (Heczková, 2014). Zatím ještě neexistuje jednotná definice toho, co je zrakové postiţení. S jiným vymezením se potkáme ve zdravotnictví, s jiným ve školství a jinak se zrakové postiţení vnímá v sociální sféře (Finková a kol., 2007). Pro tuto práci se budu věnovat sociálním definicím zrakového postiţení. Květoňová-Švecová (2000, s. 18) definuje zrakové postiţení jako: „Nedostatky zrakové percepce různé etiologie a rozsahu.“ Renotiérová (2003. s. 183) definuje zrakové postiţení jako: “Absenci nebo nedostatečnost kvality zrakového vnímání.“ Podle Heczkové (2014) je zrakové postiţení funkční nebo anatomické poškození některé části zrakového orgánu, které je trvalé i po medicínské léčbě nebo po korigování standardní refrakční vady. Osobou se zrakovým postiţením je tedy osoba, která má i po korekci oční vady stále narušeno zrakové vnímání natolik, ţe mu ztěţuje běţný ţivot (Finková, 2010). Mezi osoby s postiţením zraku tedy nepatří lidé, kteří mohou svůj zrak upravit např. 7

dioptrickými brýlemi nebo kontaktními čočkami, aby jejich zrak dosáhl funkčnosti zraku intaktních lidí. Pojem intaktní znamená v překladu nedotčený, neporušený. Vychází z latinského slova tango, tactum – hmatat, dotknout se, v záporu intactus – nedotčený („intaktní“). Projevy zrakového postiţení jsou závislé na době vzniku postiţení, jeho závaţnosti, tedy stupni, rozsahu a druhu oční vady, a na struktuře osobnosti, která se s postiţením potýká. Jsou také závislé na podmínkách vývoje zrakového vnímání. Ovlivňují potom prostorovou orientaci a samostatný pohyb, kognitivní oblast a vytváření sociálních vztahů (Finková a kol., 2007).

1.2 Klasifikace osob se zrakovým postižením Světová zdravotnická organizace (WHO) povaţuje výskyt těţkých zrakových postiţení z celosvětového hlediska jako velmi závaţný problém. V roce 2010 se podle WHO odhaduje počet lidí s postiţením zraku ve světě na 285 miliónů. Z toho kolem 39 miliónů nevidomých a 236 miliónů těţce zrakově postiţených. Z toho 65% osob s těţkým zrakovým postiţením a 82% nevidomých jsou osoby nad 50 let věku, ačkoli lidé nad 50 let tvoří ve světě skupinu 20% světové populace (WHO, 2010). Kolik osob s těţkým postiţením zraku ţije v České republice, nelze bohuţel uvést, protoţe zatím neexistují

relevantní

statistické

údaje

(srov.

Český

statistický

úřad,

2013;

Finková a kol., 2007). Osoby se zrakovým postiţením tvoří velmi heterogenní skupinu. Porucha jejich zrakových funkcí můţe být různě závaţná, kvalitativně odlišná a můţe vznikat v jiném období jejich ţivota. Rozdělit tuto skupinu lze podle různých kritérií. Jedním z nich je zraková ostrost a stav zorného pole, podle které dělí osoby se zrakovým postiţením nejčastěji oftalmologové. Jiným medicínským kritériem dělení zrakového postiţení je kritérium, podle kterého klasifikuje postiţení zraku WHO, a to podle toho, která část oka je postiţena. Další dělení můţe vycházet z etiologického hlediska - zda je postiţení orgánové nebo funkční, z doby vzniku postiţení - vrozené nebo získané, trvání zrakového poškození, krátkodobé – akutní, dlouhodobé – chronické nebo opakující se – recidivující aj. (Finková a kol., 2007). Pro účely této práce bych se věnovala rozdělení podle stupně zrakového postiţení na osoby nevidomé, osoby se zbytky zraku, osoby slabozraké a osoby

8

s poruchami binokulárního vidění, protoţe toto rozdělení je přehledné a podle mého názoru nejlepší pro představu toho, jak můţe vypadat zrakové postiţení. Osoby nevidomé jsou osoby, jejichţ centrální zraková ostrost ireverzibilně klesla pod 3/60 – světlocit nebo jejichţ binokulární zorné pole je menší neţ 10 stupňů. Nevidomost se dále dělí na praktickou nevidomost, skutečnou nevidomost a amaurózu. Osoby nevidomé jsou osoby s nejtěţším postiţením zraku. V důsledku svého postiţení se nemohou s okolím seznamovat zrakovou cestou a plně musejí nahrazovat zrak vyuţitím niţších a vyšších kompenzačních činitelů. Za niţší kompenzační činitele se povaţují ostatní smysly (sluch, hmat, čich a chuť), vyššími kompenzačními činiteli se rozumí např. myšlení, paměť, představivost, obrazotvornost, řeč, emoce atd. Osoby se zbytky zraku jsou skupinou lidí, jeţ je hraniční mezi osobami nevidomými a osobami slabozrakými. Zbytky zraku nemusí být neměnného charakteru, ale můţe docházet ke zlepšení ale i k zhoršení vidění. Osoby se zbytky zraku mohou vyuţívat tzv. dvojmetodu, coţ znamená, ţe mohou určité postupy dělat pod zrakovou kontrolou za dodrţení přísné zrakové hygieny (světelná intenzita, bezprašnost prostředí, zamezení oslnění, dostatečný kontrast sledovaných jevů, odpovídající velikosti u sledovaných objektů i časová limitace práce do blízka) a současně vyuţívat metody postupů osob nevidomých. Osoby slabozraké mají zrakovou ostrost na lepším oku ireverzibilně mezi 6/18 a 3/60 včetně, a to i s optimální brýlovou korekcí. Z praktického hlediska se dále dělí na lehkou, střední a těţkou slabozrakost. K sníţené zrakové ostrosti se u tohoto postiţení většinou vyskytuje i různé narušení zorného pole. Slabozrakost se projeví ve sníţení, omezení nebo deformaci zrakových schopností a ve vytváření nepřesných nebo neúplných představ. Slabozrakost lze do určité míry kompenzovat vyuţitím všech moţných kompenzačních činitelů. Osoby s poruchami binokulárního vidění jsou osoby s poruchou vytváření jednoduchého prostorového vjemu, tedy jednoho obrazu spojením počitku dvou očí. Mezi tyto poruchy patří amblyopie (tupozrakost) a strabismus (šilhání). V důsledku poruch binokulárního vidění je porušena také řada základních zrakových funkcí (deficit v oblasti plastického a hloubkového vidění, v lokalizaci objektů, prostorové orientaci a podobně). (Ludíková 2005).

9

2. Sociální fungování osob se zrakovým postižením V této kapitole bych se chtěla věnovat sociálnímu fungování osob s postiţením zraku. Nejdříve vymezím pojem sociální fungování a potom nastíním to, jaký je vztah společnosti k osobám se zrakovým postiţením. Následně popíšu problematiku orientace v prostoru a samostatného pohybu osob se zrakovým postiţením, protoţe tato problematika je nejvýznamnější pro začlenění osob se zrakovým postiţením do společnosti. Sociální fungování je pojem, který vyjadřuje situaci trvalé interakce mezi člověkem a prostředím. Prostředí klade na člověka určité poţadavky, vytváří očekávání, formuluje sociální role, určuje společenské normy, kulturu a člověk je nucen na ně reagovat. Pokud jsou nároky prostředí v rovnováze se schopností člověka na tyto nároky odpovídat, je vše bezproblémové. Problém vzniká, pokud lidé poţadavky prostředí dostatečně nezvládají nebo pokud má prostředí příliš vysoké nároky. Někteří lidé jsou schopni si s problémem poradit a rovnováhu znovu nastolit. Jiní lidé ovšem tuto schopnost nemusí mít a potom svoji ţivotní situaci přestanou zvládat. Tento pojem byl rozpracován v šedesátých letech Bartlettovou a pro sociální práci je jedním z výchozích (Matoušek, 2013). Jaké má prostředí nároky a poţadavky a jak na ně reagovat se člověk učí socializací. Giddens (dle Matoušek, 2013) říká, ţe socializace je proces, ve kterém se člověk začleňuje do skupiny a dozvídá se, jaké jednání se od něj v jakých situacích očekává. V důsledku toho je to také proces formující identitu člověka. V následující kapitole se proto budu nejprve zabývat postavením osob se zrakovým postiţením ve společnosti.

2.1 Status osob se zrakovým postižením ve společnosti Jak bylo řečeno výše, společnost klade na člověka určité poţadavky. Poţadavek je vymezen jako potřeba nebo očekávání, které jsou stanoveny, obecně se předpokládají nebo jsou závazné (Ludíková a kol., 2012). Zdravotní postiţení nemění poţadavky prostředí, můţe pouze, ale i nemusí, měnit schopnost člověka na tato očekávání a nároky prostředí odpovídat.

10

Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) (dle Novosád, 2000) je zdravotní postiţení „částečné nebo úplné omezení schopnosti vykonávat některou činnost či více činností, které je způsobeno poruchou nebo dysfunkcí orgánu.“ Postiţení však nemusí znamenat sníţení kvality ţivota jedince. Kvalita ţivota můţe být ovlivněna, pokud se ze zdravotního postiţení stane handicap. Handicap je totiţ nevýhoda, které je osoba vinou svého postiţení vystavena. Stupeň handicapu ovlivňuje míra pomoci a uzpůsobení prostředí pro osobu se zdravotním postiţením. Pokud jsou podmínky přizpůsobené zrakovému postiţení a minimalizují jeho dopady, osoba s tímto postiţením v tomto prostředí nemusí být handicapovaná (Novosád, 2000). Proces odstraňování handicapů, překonávání bariér vytvořených postiţením v osobně i společensky významných činnostech je procesem integrace. Integrace, vychází z latinského integer, coţ znamená začlenění, nebo-li naprosté a bezproblémové zapojení do širší, intaktní, společnosti bez potřeby dalších zvláštních opatření, úlev, výhod, individuální pomoci, je nejvyšším stupněm socializace člověka se speciálními potřebami (Renotiérová, Ludíková, 2003). Je to sloţitý proces, na kterém se podílí více proměnných faktorů. Jedním z těchto faktorů je samotná osoba se zrakovým postiţením a její připravenost pro integraci, tedy její schopnosti, dovednosti a vlastnosti, jak dokáţe zvládat zátěţ a společnost intaktních lidí. Druhým faktorem je společnost, se kterou se osoba s postiţením bude stýkat. Intaktní lidé by měli být obeznámeni s tím, co zrakové postiţení obnáší, kde bude potřebovat osoba s postiţením zraku pomoc, a co zvládne sama. Třetím faktorem je širší společnost, je třeba odstraňovat stavební bariéry a učinit stavební opatření pro uschopnění osoby s postiţením (Finková a kol., 2007). Novosád (2000, str. 17) definuje integraci jako: „proces rovnoprávného společenského začleňování specifických minoritních skupin, jako jsou např. etnické a národnostní skupiny, zdravotně postiţení a staří občané a sociálně nepřizpůsobiví lidé do vzdělávacího i pracovního procesu a do ţivota společnosti.“ Schaefer (dle Novosád, 2000) za minoritu povaţuje skupinu, která je z hlediska moţnosti uplatňování svých práv ve znevýhodněném postavení vůči jiné skupině a jejichţ příslušníci mohou o svém osudu rozhodovat v daleko menší míře neţ příslušníci majoritní skupiny. Dalšími stupni socializace osoby s postiţením jsou adaptace, z lat. adaptatio, tj. přizpůsobení, je poměrně úspěšné začlenění osoby s postiţením do společnosti intaktních, která však musí být jeho potřebám přizpůsobena, utilita, z lat. utilis, tj. 11

potřebný, uţitečný, představuje sociální upotřebitelnost osoby s postiţením, tedy jeho zařazení do společensky uţitečné práce za předpokladu celoţivotní společenské ochrany a pomoci, a inferiorita, z lat. inferior - niţší, vyjadřuje sociální nepouţitelnost, tedy segregaci, to znamená, ţe není moţné začlenění osoby s postiţením do běţného společenského prostředí a pracovního procesu v důsledku jeho velmi těţkého postiţení(Renotiérová, Ludíková, 2003). V dnešní době velmi zmiňovaným pojmem je inkluze. Inkluze, z lat. inclusio, tj. zahrnutí, je povaţována za vyšší stupeň integrace znevýhodněných osob nebo osob s postiţením do společnosti. Inkluze totiţ připouští, ţe integrovaný jedinec ani při zvláštních opatřeních nemusí být schopen dosahovat stejné míry fungování a výkonu jako intaktní jedinci. Na rozdíl od integrace, která vnímá odlišnost integrovaných lidí jako něco, s čím se musí smířit, inkluze k tomuto přistupuje s náhledem, ţe kaţdý člověk je jiný, a tedy něčím odlišný od ostatních a potřebuje a má právo na individuální přístup (Jandourek, 2001).

2.2 Orientace v prostoru a samostatný pohyb osob se zrakovým postižením Mobilita, tedy zvládnutí problémů v oblasti prostorové orientace a samostatného pohybu, je základním předpokladem samostatného ţivota osoby se zrakovým postiţením, její socializace, začlenění do pracovního procesu i ţivota společnosti vůbec. Problémy v prostorové orientaci a samostatném pohybu odlišují osobu s těţkým zrakovým postiţením od intaktní společnosti, omezují její moţnosti poznávání objektivní reality a mají velký vliv i na utváření jeho osobnosti, vytváří závislost osoby s postiţením zraku na „vidících“ (Wiener, 1986). . Jesenský (dle Finková a kol., 2007) charakterizuje orientaci jako proces získávání a zpracování informací z prostředí za účelem skutečné nebo jen myšlenkové manipulace s objekty prostoru nebo za účelem plánování a realizace přemisťování v prostoru. U lidí s postiţením zraku je moţnost vnímání prostoru a orientace v něm v různé míře limitována. Člověk bez zrakového postiţení je schopen vnímat velikost prostoru a uspořádání věcí v něm, zatímco osoba s postiţením zraku je schopna rozeznat v prostoru to, co má v dosahu své bílé hole. V případě cíleného vyuţívání informací z dalších zdrojů, jako je odraz tepelných a zvukových vln, tj. echolokace, se vnímání 12

prostoru rozšiřuje. Schopnosti orientace v prostoru a samostatného pohybu se dají rozvíjet (Michalík, 2011). Předpokladem pro rozvíjení prostorové orientace je mít dostatečnou celkovou představivost o prostoru, o rozmístění orientačních bodů v prostoru a o jeho hranicích (Finková a kol., 2007). Orientace se dělí na mikroorientaci a makroorientaci. Mikroorientace je to, co je na dosah aktuálně pouţívaného analyzátoru, např. u hmatu dosah ruky, makroorientace se týká orientace v prostoru přesahujícího pole vnímání kontaktního analyzátoru a je zaměřena na poměrně vzdálené prostory (Wiener, 1986). Při nácviku jednotlivých prvků prostorové orientace je třeba zachovávat určité zásady. Pro zaručení motivace osoby se zrakovým postiţením je třeba dodrţovat zásadu cílevědomého, účelného a nenápadného prolínání výchovy všemi činnostmi osoby s postiţením zraku; zásada bdělé pozornosti, během orientace se osoba se zrakovým postiţením musí zbavit stresu a plně se soustředit na řešení orientační situace; zásada kompenzační funkce ostatních smyslů, hmat, sluch i čich; zásada postupného zvyšování náročnosti; zásada samostatnosti a zvyšování mobility, nejde pouze o samostatnost při pohybu, ale také v ostatních oblastech běţného ţivota; zásada bezpečného pohybu; zásada individuálního přístupu, kaţdá osoba se zrakovým postiţením se učí jinak rychle a potřebuje jiný přístup (Finková a kol., 2007). Při orientaci v prostoru pomáhají osobám se zrakovým postiţením orientační body, tedy místa na trase, která jsou snadno rychle a jednoznačně rozpoznatelná, např. roh domu, obrubník, sklon terénu apod., vodící linie pomáhající udrţet směr, např. rozhraní trávy a chodníku, a orientační znaky, tedy doplňující hmatová, sluchová nebo čichová informace vedoucí k vytvoření nebo dotvoření představy o prostoru, např. vůně pekárny, hluk z rušné ulice apod. Orientační znaky mají doplňující charakter, protoţe tyto informace nemusí být trvalé, např. pekárna nemusí být v provozu (Michalík, 2011). Při výuce prostorové orientace a samostatného pohybu se osoba se zrakovým postiţením učí vyuţívat bezpečné techniky chůze bez hole - drţet přímý směr, odhadovat vzdálenosti a úhly, vnímat sklon a zakřivení dráhy, rozvíjí sluchovou orientaci a „smysl pro překáţky“, učí se chodit s vidícím průvodcem; a dále vyuţívat techniky dlouhé hole, coţ je technika vyuţívání bílé hole, chodit po schodech, přecházet ulice, obcházet překáţky atd. (Wiener, 1986). Nejvyšším stadiem výchovy prostorové orientace a samostatného pohybu je orientační analyticko-syntetická činnost (Wiener, 1986). Jde o vyuţívání informací 13

všeho druhu získaných všemi dostupnými prostředky a způsoby při aplikaci základních technik pohybu v procesu prostorové orientace a samostatného pohybu osob se zrakovým postiţením (Finková a kol., 2007). Při orientační analyticko-syntetické činnosti se zapojují i představivost, zkušenosti a intuice a vyţaduje vysokou míru soustředění (Michalík, 2011).

14

3. Kvalita života osoby se zrakovým postižením V této kapitole se chci věnovat vysvětlení konceptu kvality ţivota a popisu jednotlivých domén kvality ţivota u osob se zrakovým postiţením. Koncept kvality ţivota se totiţ úzce dotýká sociálního fungování kaţdého jedince. Pokud člověk není v rovnováze s prostředím, nemá dostatečné schopnosti reagovat na poţadavky prostředí nebo jsou tyto poţadavky příliš vysoké, odrazí se to v osobní pohodě člověka, a tedy v kvalitě jeho ţivota. Posuzováním kvality ţivota tedy lze hodnotit sociální fungování člověka (Gurková, 2011). Existuje mnoho definic kvality ţivota, ţádná z nich však není všeobecně přijímána. Jednotlivé definice se liší podle vědeckého oboru nebo přístupu. Zmínila bych v této práci jen definici od významné osobnosti pro sociální práci, Malcolma Payneho. Podle Payneho je kvalita ţivota stupeň, ve kterém proţívání ţivota uspokojuje individuální, psychologická a fyzická přání a potřeby. Je výsledkem osobních hodnot a ţivotního stylu, kterými se jej jedinec snaţí naplnit. (Ludíková a kol., 2012). Hodnoty definuje Jesenský (dle Ludíková a kol., 2012) jako: „Kaţdý jev, který má pro jednání a existenci člověka zásadní význam.“ Na kvalitu ţivota lze tedy nahlíţet z pozice různých vědeckých disciplín. Krátce bych se na tomto místě zmínila o třech vybraných pro představu toho, jak široký je rozměr kvality ţivota. Medicínský přístup ke kvalitě ţivota se zaměřuje na zdraví člověka a kvalitu ţivota definuje Světová zdravotnická organizace (WHO) jako jedincovu percepci jeho pozice v ţivotě v kontextu své kultury a hodnotového systému a ve vztahu k jeho cílům, očekáváním, normám a obavám. Tato definice neodráţí pouze zdravotní stav, ale vnímá člověka komplexně. Ve vztahu ke zdraví WHO stanovila novou oblast, a to „kvalitu ţivota týkající se zdraví“, která se snaţí postihnout celý komplex ukazatelů pacientova subjektivního proţívání nemoci (Ludíková a kol., 2012). Sociologický přístup pojímá kvalitu ţivota jako protiklad k ekonomickým, na zisk orientovaným, měřítkům výkonnosti společnosti a konzumnímu ţivotnímu stylu. Tento přístup dokazuje, ţe vlastnictví samo o sobě nemůţe člověka uspokojit nebo kompenzovat nedostatek či chybění uspokojování jiných potřeb, hlavně duchovního charakteru (Ludíková a kol., 2012,). Environmentální pojetí kvality ţivota zvýrazňuje důleţitost ţivotního prostředí v multidimenzionálním konceptu kvality ţivota a jeho vliv na ţivot celé společnosti, 15

tedy i jedince. Do popředí zde vystupují teorie udrţitelného rozvoje, čímţ je myšleno i přístupné prostředí pro všechny, ať mají postiţení, vyšší věk, úraz nebo jsou to matky s dětmi v kočáře (Ludíková a kol., 2012). Další přístupy jsou např. psychologický, který pracuje s pojmy osobní pohoda, spokojenost a štěstí, přístup vycházející ze vzdělávání atd. (Ludíková a kol., 2012). Bez ohledu na multidimenzionální rozměr konceptu kvality ţivota existují tři základní směry, kterými je kvalita ţivota vykládána. Jedním z nich je směr, kdy je kvalita ţivota pojímána za objektivní. Počítá se zde souhrn objektivních ukazatelů, jako například ţivotní podmínky lidí s postiţením. Druhým směrem je směr, který pojímá kvalitu ţivota za subjektivní. Ten se zaměřuje na souhrn subjektivních ukazatelů, například spokojenost, pocit úspěchu. Třetím směrem je kombinace obou předchozích. Kvalitativní posun v oblasti objektivních parametrů kvality ţivota se projeví v parametrech subjektivních (Heřmanová, 2012).

3.1 Osobní pohoda Osobní pohodu lze pochopit jako subjektivní směr kvality ţivota. Osobní pohoda je dlouhodobý emoční stav, ve kterém je zrcadlena spokojenost jedince s jeho ţivotem. Ryffová a Keyesová (1995) vymezila šest základních dimenzí struktury osobní pohody. sebepřijetí, tzn. pozitivní postoj k sobě, srozumění s různými aspekty sebe a jejich přijetí, srozumění s vlastní minulostí; pozitivní vztahy s druhými, tzn. uspokojující vztahy s druhými, zájem o blaho druhých a schopnost empatie; autonomie, tzn. nezávislost a sebeurčení, schopnost odolat sociálním tlakům a zachovat si vlastní názor, nezávislost na hodnocení a očekávání druhých; zvládání ţivotního prostředí, tzn. pocit kompetence při zvládání kaţdodenních nároků, přehled o tom, co se děje v okolí, schopnost vidět příleţitosti a vyuţít je pro dosahování vlastních cílů a potřeb; smysl ţivota, tzn. pocit, ţe ţivot má smysl, směřování k dosaţení cílů; osobní rozvoj, tzn. pocit trvalého vývoje, otevřenost novému, schopnost vidět pozitivní změny sebe a svého chování, nepřipouštění si nudy a pocitu stagnace (Šolcová, Kebza in Kvalita ţivota, 2004, str. 21 - 24). Pro dosaţení osobní pohody v sociálním fungování hrají důleţitou roli lidské potřeby. Potřeby člověka totiţ nemohou být naplněny, pokud tento člověk sociálně nefunguje ,a naopak pokud nejsou naplněny jeho potřeby, nemůţe tento člověk sociálně fungovat . 16

Potřeby vyjadřují to, co je pro člověka, ať jiţ jako jedince nebo skupinu, ţádoucí. Snad nejznámější uspořádání potřeb předkládá americký psycholog Abraham Maslow (Ludíková a kol., 2012). Maslow rozdělil potřeby do pěti úrovní, a to od nejniţších po nejvyšší. První jsou fyziologické potřeby - ţízeň, hlad, spánek, sexuální potřebyatd., druhé jsou potřeby bezpečí, jistota, stabilita, spolehlivost, osvobození od strachu, úzkosti a chaosu, potřeba struktury, pořádku, zákona, mezí, ochránce atd., třetí jsou potřeby lásky, náklonnosti a potřeba někam patřit, potřeba sounáleţitosti, čtvrtými potřebami jsou potřeby uznání, dosaţení úspěšného výkonu a potřeba prestiţe a pátými potřebami jsou potřeby seberealizace, coţ jsou potřeby týkající se ţádosti člověka po sebenaplnění, jeho tendence uskutečnit své moţnosti. Do této poslední skupiny patří, nebo s ní alespoň úzce souvisí potřeby vědění, porozumění a estetické potřeby. Potřeby na prvních čtyřech úrovních Maslow označil jako deficientní, to znamená, ţe pokud nejsou naplněny, vzniká jejich deficit, který můţe vést k narušení fyzické nebo psychické rovnováhy a k patologickým jevům. Pátý stupeň potřeb, seberealizace, jsou růstové potřeby. Jejich uspokojováním se jejich intenzita nesniţuje, ale spíše roste. Potřeby vyšších stupňů však lze naplňovat pouze, pokud jsou naplněny potřeby niţších stupňů (Plháková, 2004).

3.2 Model kvality života Centra pro podporu zdraví Torontské univerzity v Kanadě Jak jiţ bylo řečeno, pojetí kvality ţivota je mnoho z důvodu jejího multidimenzionálního rozměru. Jedním z nejuţívanějších konceptů kvality ţivota je model vytvořený Centrem pro podporu zdraví Torontské univerzity v Kanadě. Tento model bych chtěla vyuţít také v této práci, protoţe je nejkomplexnější. Model Kvality ţivota Centra pro podporu zdraví Torontské univerzity v Kanadě pojímá kvalitu ţivota ve třech základních a devíti dílčích doménách. První doména je spojena s bytím, tedy osobními charakteristikami člověka. Patří do ní fyzické bytí, tedy zdraví, hygiena, výţiva, oblékání a vzhled, psychologické bytí, tedy psychické zdraví, vnímání, cítění, sebeúcta a sebekontrola, spirituální bytí, tedy osobní hodnoty, přesvědčení a víra. Druhou doménou je spojení s konkrétním prostředím, tedy potřeba patřit někam. Do této domény patří fyzické napojení, tedy domov, škola, pracoviště, sousedství a komunita, sociální napojení, tedy rodina, přátelé, sousedi, spolupracovníci 17

atd. komunitní napojení, tedy pracovní příleţitosti, zdravotnické a sociální sluţby, vzdělávací a rekreační moţnosti a příleţitosti, společenské aktivity a finanční příjmy. Třetí doménou je potřeba realizovat se, dosahování osobních cílů, naděje a aspirace, mezi které patří praktická realizace, tedy domácí aktivity, zaměstnání, školní a zájmové aktivity, péče o zdraví a sociální začleňování, volnočasové realizace, tedy relaxační aktivity sniţující stres, a růstová realizace, tedy aktivity podporující zachování a rozvoj znalostí a dovedností a adaptace na změny. Skutečná kvalita ţivota konkrétního jedince je potom dána subjektivně, podmíněným významem jednotlivých oblastí a mírou, kterou se jedinci daří tyto oblasti ţivota reálně naplňovat, a tím, jak toto naplňování opět subjektivně hodnotí (Ludíková a kol., 2012).

3.2.1 Doména kvality života spojená s bytím Do této domény kvality ţivota patří tři dílčí domény, a to fyzické bytí, tedy zdraví, hygiena, výţiva, oblékání a vzhled, psychologické bytí, tedy psychické zdraví, vnímání, cítění, sebeúcta a sebekontrola, a spirituální bytí, tedy osobní hodnoty, přesvědčení a víra. Chci se v této části kapitoly věnovat specifikům těchto dílčích domén u osob se zrakovým postiţením.

3.2.1.1 Fyzické bytí osoby se zrakovým postižením Pro zrakové postiţení je charakteristická velice široká proměnlivost projevů a důsledků postiţení. Dva lidé se stejným stupněm zrakového postiţení mají odlišné individuální projevy postiţení i odlišné schopnosti, dovednosti a moţnosti pro zvládání nároků postiţení. Kaţdé zrakové postiţení působí na člověka specifickým způsobem, záleţí na jeho stupni, době vzniku a délce (Krhutová, 2013a). Na fyzické úrovni se individuální důsledky zrakového postiţení mohou projevovat ve sníţené soběstačnosti, obtíţích se sebeobsluhou a s vedením domácnosti, obtíţích s mobilitou a orientací v prostoru, obtíţích v příjmu, zaznamenání a uchovávání informací, obtíţích v komunikaci, nároků na delší čas při zvládání aktivit všedního dne atp. (Krhutová, 2013a). Soběstačností se rozumí úkony, které umoţňují účastnit se společenského ţivota, tedy schopnost komunikovat apod., a úkony spojeny s chodem domácnosti, tedy nakupování, úklid, příprava stravy, péče o oděv, (praní, ţehlení, drobné kutilské práce apod.), zacházení s penězi a předměty osobní potřeby, mobilita a orientace v prostoru 18

atd. Sebeobsluţné dovednosti zahrnují péči o vlastní osobu a péči o domácnost. Péčí o vlastní osobu se rozumí denní úkony, které se týkají zajištění nebo přijímání stravy, výkon fyziologických potřeb, oblékání a obouvání, tělesná hygiena, péče o zdraví apod. Výuce těchto dovedností se věnují sluţby sociální rehabilitace (Schindlerová, 2007). Dítě bez zrakového postiţení se sebeobsluhu učí odezíráním úkonů dospělých, ale u dětí s postiţením zraku je třeba volit jiné metody, které nejsou zaloţeny na zrakovém vnímání. Stejně tak člověk, který přišel o zrak v průběhu ţivota, se sebeobsluţné dovednosti musí znovu učit, má však moţnost vyuţít jiţ dříve zaţitých zkušeností (Finková a kol., 2007). Sebeobsluha bývá lidmi se zrakovým postiţením i jejich okolím trochu opomíjena, i kdyţ je v pořadí naléhavosti umět tyto dovednosti určitě na prvním místě. Mnohé věci bývají obtíţnější, neţ se na první pohled jeví, například namazat si chleba s máslem, nalít si horký čaj nebo správně sníst polévku. Lidé s postiţením zraku často spoléhají na to, ţe “to nějak zvládnou” nebo, ţe bude poblíţ někdo, kdo to za ně udělá. Cílem nácviku sebeobsluhy je naučit lidi se zrakovým postiţením najít techniky a postupy, s jejichţ pomocí lze zvládnout úkony běţného denního ţivota alespoň tam, kde je to moţné, sám (Schindlerová, 2007).

3.2.1.2 Psychologické bytí osoby se zrakovým postižením Podle Poţára (dle Ludíková a kol., 2012) mají psychické důsledky zrakového postiţení několik rovin. První se pojí s postiţením zraku a kvalitou vizuální percepcejde o oblast poznávání různé formy počitků, vjemů a představ. Druhá rovina se týká postiţení osobnosti, vlivem postiţení mohou být narušeny sloţky osobnosti v oblasti emocionality, vůle a charakteru. Poslední rovina se vztahuje k oblasti vztahů jedince. Důsledky zrakového postiţení se promítají také do častější unavitelnosti z důvodu větší koncentrace na běţné aktivity všedního dne (např. sebeobsluha, orientace v prostoru), a také do změny úrovně sebedůvěry, sebeúcty, vlastního sebepojetí a identity v negativním i pozitivním smyslu (Krhutová, 2013a). ‚Identitu, z latinského identicus, tj. totoţný, stejný, definuje Nakonečný (dle Krhutová, 2013a) obecně jako: „jednotu vnitřního psychického ţivota a jednání, která bývá téţ nazývána autentickým (opravdovým) bytím.“ Jak jiţ bylo řečeno, je rozdílné jestli je zrakové postiţení vrozené nebo získané. Vrozené postiţení zraku ovlivňuje od počátku vývoje dítěte jeho rozvoj tím, ţe vyřazuje 19

nebo sniţuje vizuální podněty, na druhé straně se člověk ţijící s postiţením od narození nebo od časného věku na něj lépe adaptuje. Získané postiţení většinou méně zasahuje vývoj funkcí, které se aţ do doby vzniku postiţení mohly vyvíjet běţným způsobem, adaptace na postiţení je však o dost náročnější. Náročné je také přijetí postiţení jako součásti nové identity. Získané postiţení představuje často velký zásah do osobnosti (Vágnerová, Hadj-Moussová, Štech, 1999), protoţe osoba, která ţije v kultuře, kde se dělají rozdíly na základě věku, pohlaví, rasy, krásy, zdravotního stavu atd., se bude chovat v závislosti na tom, jak sebe sama hodnotí v návaznosti na důleţitost, jakou tato osoba přikládá jednotlivým měřítkům. Podle této hierarchie měřítek potom hodnotí sebe sama (Čálek, 1988).

3.2.1.3 Spirituální bytí osoby se zrakovým postižením Do spirituálního bytí zrakové postiţení zvlášť nezasahuje. Osoby s jakýmkoli postiţením se však musí vyrovnat se smyslem jejich vlastního postiţení, smyslem takto zasaţeného ţivota. Odpověď tyto osoby velmi často hledají např. v náboţenství, případně u různých sekt. Současně však závisí na společnosti, na toleranci okolního světa a ochotě přijímat jinakost a odlišnost (Vágnerová a kol., 1999).

3.2.2 Doména kvality života spojení s konkrétním prostředím Tato doména se týká potřeby někam patřit. spadá do ní fyzické, sociální a komunitní napojení. Fyzické napojení, tedy domov, škola, pracoviště, sousedství a komunita, pro osoby se zrakovým postiţením není nijak specifické, proto jej v této práci nebudu rozebírat. Do sociálního napojení patří rodina, přátelé, sousedé, spolupracovníci atd.,tedy lidé, se kterými se osoba se zrakovým postiţením setkává. Třetí dílčí doménou je komunitní napojení, které obsahuje pracovní příleţitosti, zdravotnické a sociální sluţby, vzdělávací a rekreační moţnosti a příleţitosti, společenské aktivity a finanční příjmy.

3.2.2.1 Sociální napojení osob se zrakovým postižením Ve společenské oblasti lze důsledky zrakového postiţení popsat ze dvou pohledů, a to

reakce okolí na člověka se zrakovým postiţením a to, jak osoba s

postiţením působí na okolí. Reakce okolí - lidí bez postiţení je zaloţena na tzv. 20

kolektivní zkušenosti, to znamená zděděné postoje, předané hodnoty, postoje přijaté v rodině, ve vrstevnické skupině, v médiích atd., a na vlastní individuální zkušenosti s postiţením. Reakce na postiţení souvisí s individuálními postoji a s individuální mírou předsudků vůči lidem s postiţením. To, jak na okolí působí sám člověk s postiţením, je ovlivněno vlastní hodnotovou orientací tohoto člověka a se způsobem zvládání se svým postiţením spojených nároků (Krhutová, 2013a). Obecným statusem lidí s postiţením bývá „role postiţeného“, od které se očekává pasivita a závislost na druhých. Osobnost člověka s postiţením bývá intaktním okolím často omezena na jeho handicap s důrazem na negativní stránky postiţení. Následkem tohoto vnímání bývá stereotypní přisuzování lidem s postiţením „typických“ vlastností, jednání nebo osobnosti

lidí s postiţením bez ohledu na

individuální realitu. Tento připsaný status můţe být přivlastněn i samotnou osobou s postiţením a postiţení se tak můţe stát identifikačním znakem sebe sama, coţ se projeví ve změnách struktury osobnosti, a následně také v odpovídajících způsobech jednání souvisejících s ţivotem mezi lidmi (Vágnerová a kol., 1999). Charakter sociální role „postiţeného“ utváří názory a očekávání, ţe „postiţený“ se buď neobejde bez pomoci druhých, nepředpokládá se totiţ, ţe by si osoba se zrakovým postiţením dokázala pomoci sama, nebo má určitá privilegia a je zbaven určitých povinností, ale tím také postrádá některá práva. Dále se předpokládá, ţe osoba s postiţením povaţuje svůj stav za negativní a neţádoucí, a proto se musí stále snaţit o uzdravení nebo kompenzaci svého postiţení, měla by být vděčná za kaţdou pomoc, i kdyţ špatně provedenou apod. (Krhutová, 2013b). Konstrukci sociální role „postiţeného“ posilují předsudky o samotném postiţení a o lidech ţijících s postiţením. Popíšu zde druhy předsudků vůči lidem se zrakovým postiţením, i kdyţ toto téma patří spíše do popisu vztahů společnosti a osob se zrakovým postiţením. Z důvodu komplexního pohledu popisovaného modelu kvality ţivota jsou však předsudky důleţité pro vytváření sociálního napojení. Hlavním zdrojem předsudků vůči osobám se zrakovým postiţením je nedostatek informací nebo mnoho nepravdivých informací o ţivotě s postiţením. Předsudek je emocionálně silně zabarvený, rozumem neodůvodněný úsudek o druhých lidech, skupinách nebo nějakých záleţitostech, který lze těţko změnit i přes získání nových zkušeností a informací, a slouţí jako výchozí soud praktického uvaţování. Předsudky mohou být negativní i pozitivní a šíří se socializací, zejména v rodině, ve skupinách vrstevníků, médii, ale i nepoučenými vzdělavateli apod. (Jandourek, 2001). 21

Ve vztahu k lidem s postiţením se vyskytuje několik druhů předsudků. Mohou to být podceňující předsudky, např. názory, ţe osoba s postiţením si zaslouţí politování a soucit, nic sama nemůţe zvládnout nebo dělat atd., odmítavé předsudky jsou názory, ţe osoba s postiţením je neuţitečná a neproduktivní, své postiţení si zaslouţí, protoţe se jedná buď o „trest Boţí“ nebo si jej zavinila sama atd., hostilní, tedy nepřátelské, mohou představovat názory, ţe lidé s postiţením mají samé výhody, mají všechno zadarmo a ostatní na ně doplácejí a neměli by ve společnosti být nejlépe vůbec, protektivní, nebo-li ochranitelské předsudky, představují názory, ţe

kaţdý člověk

s postiţením potřebuje ochranu a sociální péči a neobejde se bez pomoci, idealizující předsudky vytvářejí představu, ţe lidé s postiţením jsou mravně lepší nebo ţijí vnitřním duchovním ţivotem, utrpení je zušlechťuje, ţe mají lidé s postiţením zraku lepší ostatní smysly atd., heroizující, tedy ty, které z osoby s postiţením dělají hrdinu, který všechno zvládá a nikdo by nedokázal to, co on apod., nebo předsudky „naruby“, které předpokládají například, ţe lidé s postiţením jsou bezbrannými obětmi trestných činů, nejsou schopni násilí nebo k němu nemají důvod (Krhutová, 2013b). Zdravotní postiţení přináší do ţivota lidí, kteří se s ním narodili nebo jej získali v průběhu ţivota, potřebu vyrovnat se s rolí „postiţeného“. Jakým způsobem se s ní člověk vyrovná, jestli se s ní ztotoţní nebo ji odmítne, včetně důsledků tohoto přijetí nebo odmítnutí, závisí na aktuální úrovni zralosti jeho osobnosti. Avšak potřeba vyrovnat se s touto rolí se týká také těch, kteří s osobou s postiţením ţijí nebo jsou s ní v profesním kontaktu. I u nich záleţí na aktuální úrovni zralosti osobnosti, jestli roli „postiţeného“ budou posilovat nebo ji odmítnou (Krhutová, 2013b).

3.2.2.2 Komunitní napojení osob se zrakovým postižením Tato dílčí doména obsahuje pracovní příleţitosti, zdravotnické a sociální sluţby, vzdělávací a rekreační moţnosti a příleţitosti, společenské aktivity a finanční příjmy. Jde tedy o sociální a zdravotnické zázemí a moţnosti aktivit v komunitě. Krátce bych se na tomto místě chtěla zmínit o sociálních sluţbách pro osoby se zrakovým postiţením, protoţe patří do sociální práce, která se zabývá podporou sociálního fungování člověka. Cílem sociálních sluţeb pomáhajících osobám se zdravotním postiţením je, aby se osoba se zdravotním postiţením co nejvíce začlenila do společenského ţivota, aby se

22

tato osoba a její okolí navzájem pochopili a přizpůsobili a aby osoba s postiţením mohla ţít ţivot podle svých představ (Finková a kol., 2007). Sociální sluţby zaměřené na lidi se zrakovým postiţením jsou součástí komplexních sluţeb pro lidi se zdravotním postiţením, mezi které dále patří sluţby zdravotnické a školské. Systém komplexních sluţeb by měl vytvářet ucelený souhrn podpůrných opatření, který osoby se zdravotním postiţením doprovází po celý jejich ţivot, tedy od zjištění postiţení, a pomáhá těmto osobám zvládat problémy vyplývající z jejich postiţení, jak ze zdravotního hlediska, prevence a terapie postiţení, tak při vzdělávání a sociálním fungování. Do komplexních sluţeb patří organizace spadající pod různá ministerstva, zdravotnictví, školství, práce a sociálních věcí atd., a sféra neziskových nevládních organizací, která doplňuje sluţby, jeţ stát nezajišťuje. (Ludíková, 2005). Nejznámější sociální sluţby věnující se osobám se zrakovým postiţením jsou Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR (SONS), Tyfloservis o. p. s., Tyflocentrum o. p. s., Tyflopomůcky, Středisko pro odstraňování architektonických bariér atd. (Finková a kol., 2007). Náplní práce těchto organizací je vyhledávání a kontaktování osob se zrakovým postiţením, poradenství o moţnostech kompenzace zrakového postiţení, podpora zaměstnanosti osob s postiţením zraku, socioterapeutická činnost, nácvik nebo rozvoj dovedností osob se zrakovým postiţením, např. sebeobsluha apod. (SONS, 2016).

3.2.3 Doména kvality života seberealizace Dílčí doménu seberealizace tvoří praktická realizace, tedy domácí aktivity, zaměstnání, školní a zájmové aktivity, péče o zdraví a sociální začleňování, ve které bych se chtěla dotknout problematiky zaměstnávání osob se zrakovým postiţením, protoţe ostatní z problematik patřících k praktické realizaci jsou buď jiţ zmíněny výše nebo budou součástí jiných domén nebo jsou pro účely této práce příliš detailní, volnočasové realizace, jako relaxační aktivity sniţující stres, a růstové realizace, tedy aktivity podporující zachování a rozvoj znalostí a dovedností a adaptace na změny.

3.2.3.1 Praktická realizace osob se zrakovým postižením V této dílčí doméně se chci krátce věnovat zaměstnávání osob se zrakovým postiţením, protoţe lidé se zdravotním postiţením mívají obecně častěji potíţe se 23

získáním zaměstnání. I kdyţ zaměstnání mají a ztratí zrak, často o zaměstnání přijdou nebo jej musí změnit, a to způsobuje většinou sníţení ekonomického příjmu, osobního standardu a nezřídka i společenského postavení. K tomu se mohou přidat zvýšené náklady, například na pořízení kompenzačních pomůcek nebo sluţeb (Krhutová, 2013). Ze strany státu je sice zvýšená právní ochrana a snahy podporovat zaměstnávání osob se zrakovým postiţením úlevami na daních pro zaměstnavatele, zvýšenou právní ochranou zaměstnanců se změněnou pracovní schopností, systémem povinného stanoveného poměru počtu zaměstnanců se zdravotním postiţením, finančními dotacemi podnikatelským subjektům zaměstnávajícím občany se změněnou pracovní schopností a podporou zřizování chráněných pracovních míst atp., ale účinnost opatření je poměrně nízká (Ludíková, 2005). Osoba s postiţením zraku je schopna adaptovat se na své postiţení a vyuţívat kompenzační mechanismy, a to takové, jaké si intaktní lidé kolikrát neumějí ani představit. Intaktní lidé v rozhodujících pozicích při výběru zaměstnance však často nahlíţejí na problém z hlediska „zdravých“ a nejsou schopni připustit, ţe by se osoba se zrakovým postiţením mohla adaptovat na výkon profese, která z pohledu intaktních jen kvůli existenci postiţení je mu nedostupná (Vágnerová a kol., 1999). Pro osobu s postiţením je však moţnost mít zaměstnání a ţivit se sám příleţitostí k sebepotvrzení a nalezení smyslu vlastní existence. K tomu se připojuje představa sociální role zaměstnaného, spojena s určitým typem profesionálních činností, která je pro osobu s postiţením osobně důleţitá (Vágnerová a kol., 1999).

3.2.3.2 Volnočasová realizace osob se zrakovým postižením Volnočasová realizace zahrnuje relaxační aktivity sniţující stres. U osob se zrakovým postiţením však mohou být moţnosti této realizace omezeny. Zrakové postiţení je smyslové, to znamená, ţe míra podnětů z okolí je v důsledku postiţení sníţena, a to můţe měnit aktivitu člověka s tímto postiţením (Finková a kol., 2007). Toušek (dle Muhlpachr, 2007) píše, ţe nabídky moţností trávení volného času vytvářejí neziskové organizace, výchovné a vzdělávací instituce nebo poskytovatelé sociálních sluţeb. Nabízejí sportovní, kulturní, vzdělávací, poznávací nebo rukodělné aktivity. Lidé se zrakovým postiţením však tyto aktivity většinou provozují v skupinách lidí s postiţením stejného druhu, coţ popírá integrační tendence společnosti. . . 24

Seberealizace ve volném čase přináší významné a často jinak nenahraditelné hodnoty. Volný čas se však také můţe stát frustrujícím časem nudy a samoty a vytvářet tak velmi negativní stavy, které mohou přerůst v sociálně patologické chování. U osob se zrakovým postiţením je toto riziko vyšší neţ u intaktních lidí zejména kdyţ se člověk se zrakovým postiţením ztotoţní s rolí „postiţeného“. Na druhou stranu volnočasové aktivity mohou kompenzovat potřebu seberealizace nenaplněnou v rámci zaměstnání, studia atd. (Muhlpachr, 2007).

3.2.3.3 Růstová realizace osoby se zrakovým postižením Růstová realizace obsahuje aktivity podporující zachování a rozvoj znalostí a dovedností a adaptaci na změny. Tyto moţnosti seberealizace u osoby se zrakovým postiţením mohou být také omezeny. Záleţí na tom, v čem tato osoba vidí svoji realizaci, a jak přijala své postiţení. Zrakové postiţení můţe omezovat jedince v takových činnostech, které jsou obecně spojeny s očekáváním radosti a spokojenosti, jako např. partnerské vztahy, společenské vazby, sport, kultura, a nutí více času věnovat základním činnostem, péče o vlastní osobu, zvládnutí zaměstnání, moţnost dopravit se do zdravotnických zařízení a na úřady atd. To je však ovlivněno vlastnostmi a vůlí jedince s postiţením, dostupností příleţitostí, reálných moţnostech jedince a sociální opoře ostatních lidí (Renotiérová, Ludíková, 2003). Sebepřijetí osob se zrakovým postiţením, nebo-li sebeakceptace, tedy aktivní ţivotní přizpůsobení na zrakové postiţení, znamená mimo jiné aktivní sebeřízení člověka, uplatňování vlastního já jako nejvyššího rozhodovacího činitele v osobnosti. Jde o postoj člověka k sobě samému, tedy o vztah k různým vlastním charakteristikám, a jak si člověk uvědomuje a proţívá sám sebe, a jak sám sebe hodnotí. Osobnost člověka se zrakovým postiţením není ovlivněna postiţením samotným, ale jeho reakcí na vlastní postiţení (Čálek, 1988). Zrakové postiţení zvětšuje totiţ rozpor mezi potřebami osoby s postiţením a moţnostmi je naplňovat. Tím je dále ovlivněna hodnotová orientace osoby s postiţením. Pokud tato osoba příjme postiţení jako výzvu, je schopna směřovat k pozitivním hodnotám, najít svá vlastní ţivotní poslání a postupně je naplňovat. Překonávání nesnází spojených se zrakovým postiţením přináší radost (Renotiérová, Ludíková, 2003).

25

4. Kompenzační pomůcky pro osoby se zrakovým postižením Moderní technologie zásadním způsobem zlepšují kvalitu ţivota osobám se zrakovým postiţením (Krhutová, 2013). Kompenzační pomůcky v ţivotě lidí se zrakovým postiţením hrají velmi významnou roli a bez mnoha z nich se v dnešním světě osoby s těţkým postiţením zraku neobejdou. Tyto pomůcky kompenzují ztrátu nebo omezení funkce zraku v takových schopnostech jako orientace a pohyb v prostoru, kaţdodenní činnosti péče o sebe, svou domácnost nebo své blízké, čtení, psaní a zpracování informací, komunikaci, studium, koníčky a záliby a přípravu a výkon zaměstnání ( Bubeníčková, Karásek, Pavlíček, 2012). . V této kapitole bych chtěla podat základní přehled kompenzačních pomůcek pro osoby s postiţením zraku. Kompenzačních pomůcek pro osoby se zrakovým postiţením je v dnešní době mnoho. Je moţné je rozdělit vícero způsoby. Podle toho pro koho jsou (pomůcky pro nevidomé, pomůcky pro slabozraké atd.), podle jejich vyuţitelnosti jednotlivými smysly (pomůcky akustické, optické a haptické), podle konstrukce na mechanické a elektronické atd. Specifickou skupinou jsou pomůcky pro prostorovou orientaci a samostatný pohyb (Finková a kol., 2007). Podle Bubeníčkové (2012, str. 7) můţeme definovat kompenzační pomůcky pro zrakově postiţené takto: „Kompenzační pomůckou pro těţce zrakově postiţené se rozumí nástroj, přístroj nebo zařízení speciálně vyrobené nebo speciálně upravené tak, aby svými vlastnostmi a moţnostmi pouţití alespoň částečně kompenzovalo nedostatečnost způsobenou těţkým zrakovým postiţením.“ Tyto pomůcky jsou koncipovány tak, aby umoţňovaly zvětšení předlohy, zvýšení kontrastu nebo nastavení barev nebo/a současně poskytovaly poţadované informace vyuţitím dalších dvou smyslů – hmatu a sluchu (Bubeníčková a kol., 2012). Pro přehlednost bych chtěla pouţít dělení kompenzačních pomůcek podle internetových stránek Tyflonetu, coţ je informační portál pro osoby s postiţením zraku, který dělí pomůcky na optické a optoelektronické, pomůcky pro soběstačnost, pomůcky pro orientaci a úpravu prostředí, pomůcky zpřístupňující práci s PC a mobilní telefony pro osoby se zrakovým postiţením, pomůcky pro vzdělávání a pomůcky pro volný čas (Tyflonet, 2010). 26

Mezi pomůcky optické a optoelektronické patří lupy a lupy s osvětlením, jak stojánkové tak do ruky nebo na brýle, monokuláry, optické systémy na dívání do dálky, dále kamerové lupy přenosné i nepřenosné. Tyto pomůcky jsou zaloţeny na velkém zvětšení předlohy, moţný je nastavitelný kontrast, barevné pozadí atd. (Bubeníčková a kol., 2012). Pomůcky pro soběstačnost jsou pomůcky k samostatnému zvládnutí běţných denních úkonů. Patří k nim hodinky s hmatovým nebo hlasovým výstupem, měřící přístroje pro self-monitoring, tj. teploměr, tonometr, glukometr, osobní váha apod. s hlasovým výstupem, měřící přístroje do kuchyně, tedy kuchyňské váhy s hlasovým výstupem, odměrky s hmatovým nebo hlasovým výstupem, indikátor hladiny pro nalévání nápojů. Pro postiţení zraku jsou přizpůsobené i pomůcky pro ruční práce, skládací a svinovací metry s hmatovým označením, akustická vodováha atd. osoby s postiţením zraku pro práci v domácnosti dále mohou vyuţívat běţně dostupné pomůcky, jako jsou dávkovače, oddělovač ţloutků, navlékače jehel atd., Na trhu je také indikátor světla, např. pro zjištění, jestli po návštěvě nezůstalo rozsvíceno, a indikátor barev, např. pro třídění oblečení. Pro rozlišování se pouţívají hmatové oznamovače, tedy označení potřebného místa, např. regulátorů na spotřebičích, reliéfní barvou, konturenpastou nebo hmatovými čočkami. Dalšími pomůckami mohou být čtečka hlasových etiket, která umoţňuje nahrání hlasového komentáře na samolepící etiketu a její přečtení, rozlišovače, např. ponoţek, bankovek, různé zásobníky, např. léků atd. (Bubeníčková a kol., 2012). Pomůcky zpřístupňující práci s PC a mobilní telefony pro osoby se zrakovým postiţením jsou stolní počítače, notebooky a mobilní telefony vybavené speciálním softwarem pro přístup osob s postiţením zraku na PC nebo mobilní telefon. Pouţívají se odečítače obrazovky, hlasové výstupy nebo zvětšovací programy, program pro práci se skenerem ke čtení černotisku. Na PC lze také připojit braillský řádek, který čtené informace převádí do braillského písma (Tyflonet, 2010). Mezi pomůcky pro vzdělávání patří např. hmatové knihy, kalkulačky, diktafony a přehrávače pro osoby s postiţením zraku a přizpůsobené a upravené učebnice (v dnešní době hlavně v digitální podobě). Patří zde i pomůcky zpřístupňující práci na PC a pomůcky pro zápis braillova bodového písma, jako jsou dymokleště, pichtův psací stroj, tabulky pro psaní braillova písma apod. (Bubeníčková a kol., 2012).

27

Pomůcky pro volný čas jsou různé stolní hry označené braillovým písmem nebo hmatovými značkami, ozvučené míče, tandemová cyklistická kola, aplikovaný stolní tenis (showdown), zvuková střelba atd. (Tyflonet, 2010). Pomůckami pro orientaci se rozumí pomůcky pomáhající osobě se zrakovým postiţením orientovat se v prostoru, pomůcky pro úpravu prostředí jsou reliéfní dlaţba, vodící lišty a pásy, popisky v braillově písmu atp. a také zaráţky dveří, zásuvek a ochrana rohů (Tyflonet, 2010). Pro orientaci v prostoru se pouţívají v první řadě bílé hole. Bílé hole se dělí do tří typů podle toho, jaká funkce je jejich hlavní, a to orientační, signalizační a opěrná. Pro podpěrnou funkci při zhoršené mobilitě se pouţívá opěrná bílá hůl, která však uţ nemůţe plnit funkci orientační nebo ochrannou. Další jsou hole orientační, které vyhledávají hmatové prvky v prostoru, a signalizační pro upozornění na zrakové postiţení, které svou konstrukcí zase nemohou plnit funkci opěrnou. Bílé hole mohou být skládací, neskládací, teleskopické a kombinované. Z dalších pomůcek pro orientaci jsou povelové vysílače, slouţící k dálkovému ovládání orientačních majáčků umístěných na budovách, ke spuštění hlášení z tzv. chytrých zastávek, zvukové signalizace na přechodech atd., navigační jednotky, které předají polohu osoby se zrakovým postiţením operátorovi navigačního centra SONS, ultrazvukové vyhledávače překáţek, které zvukovým signálem upozorní na překáţku, a vodící pes (Bubeníčková a kol., 2012).

4.1 Financování kompenzačních pomůcek Ceny kompenzačních pomůcek se jako ceny kteréhokoliv jiného zboţí odvíjejí od nákladů na jejich výrobu, sestavení, odladění a promítají se do nich náklady na vývoj a dopravu (Bubeníčková a kol., 2012). Z důvodu jejich malosériové výroby jsou však tyto pomůcky finančně náročné (Finková a kol., 2007). Jednou z moţností, jak získat finance na pořízení kompenzační pomůcky, je státní podpora. Stát definuje finanční podporu osobám se zdravotním postiţením při splnění podmínek určenou ke zmírnění sociálních důsledků jejich zdravotního postiţení a k podpoře jejich sociálního začleňování. V oblasti peněţitých dávek na kompenzační pomůcky to zajišťuje prostřednictvím Zákona o veřejném zdravotním pojištění č.48/1997 Sb., Zákona o poskytování dávek osobám se zdravotním postiţením č. 329/2011 Sb. a vyhláškou č. 388/2011 Sb., o provedení některých ustanovení zákona o poskytování dávek osobám se zdravotním postiţením (Bubeníčková a kol., 2012). 28

Zákon o poskytování dávek osobám se zdravotním postiţením určuje, kdo má na příspěvek na zvláštní pomůcku nárok. Popisuje čtyři kategorie postiţení, a to úplná nevidomost, praktická nevidomost, těţká slabozrakost a ztráta vizu jednoho oka se závaţnější poruchou zrakových funkcí na druhém oku. Okolnosti vylučující nárok na příspěvek jsou duševní poruchy, poruchy osobnosti, závaţné poruchy intelektu a stavy závislosti na návykové látce nebo návykových látkách, pokud způsobují nemoţnost uţívání pomůcky. Příspěvek se poskytuje na pomůcku v základním provedení, které osobě vzhledem k jejímu zdravotnímu postiţení plně vyhovuje a splňuje podmínku nejmenší ekonomické náročnosti. Spoluúčast ţadatele na financování pomůcky je 10% z předpokládané nebo jiţ zaplacené ceny, minimálně však 1 000 Kč. Je moţné také zpětně ţádat příspěvek na pomůcku zakoupenou aţ před dvanácti měsíci. U pomůcky, jejíţ cena je niţší neţ 24 000 Kč, se příspěvek poskytne jen v případě, je-li příjem osoby nebo osob společně posuzovaných niţší neţ osminásobek ţivotního minima podle zákona o ţivotním a existenčním minimu. U pomůcek draţších neţ 24 000 Kč má na příspěvek nárok kaţdý ţadatel splňující stanovené podmínky, a to aţ do výše 350 000 Kč. Součet vyplacených příspěvků nesmí v 60 kalendářních měsících po sobě jdoucích přesáhnout 800 000 Kč (Zákon č. 329/2011 Sb.). Součástí vyhlášky č. 388/2011 Sb. o provedení některých ustanovení zákona o poskytování dávek osobám se zdravotním postiţením je seznam kompenzačních pomůcek, na které má oprávněný ţadatel nárok. Po posouzení je moţné přiznat i pomůcku ve vyhlášce neuvedenou, pokud je tato pomůcka z hlediska vyuţitelnosti srovnatelná s druhy a typy ve vyhlášce uvedenými (Vyhláška č. 388/2011 Sb.). Příspěvky se neposkytují na pomůcky, které jsou třeba jen částečně hrazeny ze zdravotního pojištění. Tyto pomůcky jsou vyjmenovány v příloze č. 3, oddíl C zákona o veřejném zdravotním pojištění č. 48/1997 Sb. v platném znění. Bývá nutností jejich předepsání praktickým lékařem nebo oftalmologem a jejich schválení revizním lékařem. Jedná se o optické pomůcky, bílé hole, glukometry, tonometry a teploměry (Zákon č. 48/1997 Sb.). Pokud ţadateli nebyl příspěvek na zvláštní pomůcku přiznán a tato osoba jej potřebuje, existují v České republice nadace a nadační fondy pomáhající v sociální a zdravotní oblasti. Kompenzačními pomůckami pro osoby se zrakovým postiţením se, mimo jiné, zabývají Nadační fond Českého rozhlasu – projekt Světluška, Nadace Leontinka, Nadace profesora Vejdovského, Nadace Charty 77 – projekty Konto Bariéry a Počítače proti bariérám apod. (Bubeníčková a kol., 2012). 29

4.2. Vodící pes jako kompenzační pomůcka Po zvládnutí samostatné orientace v prostoru a samostatného pohybu v terénu je moţné pořídit si „ţivou“ kompenzační pomůcku vodícího psa. Jako průvodce pes výrazně urychlí a zjednodušší pohyb na trasách a v orientačně nepřehledných místech. Za vyřešení všech situací je však zodpovědný člověk. Psovi dává pouze příslušné povely. Člověk se zrakovým postiţením musí vědět, kam jde, kde se pohybuje a co přesně má pes hledat. Velkou výhodou je, ţe pokud člověk zná dobře svoji trasu a svého psa, není nutné se tolik soustředit jako při pohybu s holí. Pes však není jen pomůckou ale i přítelem a osoba se zrakovým postiţením, kdyţ o něj ţádá, musí mít reálné představy o potřebách psa, dostatečnou autoritu, být psychicky vyrovnaná, fyzicky zdatná a schopná se o psa kaţdodenně starat. Vodící pes je pomocníkem nejen při samostatném pohybu, ale i při navazování společenských kontaktů a umoţňuje majiteli snadnější a rychlejší začlenění do kolektivu (Bubeníčková a kol., 2012).

4.2.1 Průběh výcviku vodícího psa V České republice jsou nejznámější dvě školy výcviku vodících psů, a to Škola pro výcvik vodících psů v Brně a Středisko výcviku vodících psů při SONS v Praze. Obě tyto školy jsou členy mezinárodní organizace International Guide Dog Federation (Tyflonet, 2010). Podle zákona č. 329/2011 Sb. o poskytování dávek osobám se zdravotním postiţením je stanoveno, ţe příspěvek na vodícího psa bude přiznán jedině tehdy, je-li pes vycvičen školou, která je členem mezinárodní organizace sdruţující výcvikové školy (Zákon č. 329/2011 Sb.). Takovou mezinárodní organizací je právě International Guide Dog Federation, která má sídlo ve Velké Británii a sdruţuje a metodicky vede výcvikové školy pro vodící psy po celém světě (Tyflonet, 2010). Výcvikové školy připraví a vycvičí vodícího psa pro osoby se zrakovým postiţením a následně jej osobě s postiţením zraku předají. Příprava a výcvik vodícího psa probíhá v několika fázích. V první fázi, ve věku asi dvou měsíců psa, dochází k tzv. selekci štěňat, při které se vyberou štěňata schopná výcviku. Vyřazují se slabá, bojácná a velmi temperamentní štěňata. Následně se štěně předá dobrovolnické pečovatelské rodině na předvýchovu. Jde o amatérskou výchovu základních povelů, např. ke mně, sedni, lehni atp., ale pes je uţ zde označen jako pes ve 30

výcviku pro osoby se zrakovým postiţením. Štěně je po celou dobu průběţně kontrolováno pracovníkem školy, aby jeho výchova probíhala v pořádku. Pes je asi po roce vrácen škole. Druhá fáze selekce se odehrává ve věku asi 12 aţ 16 měsíců a v této fázi dochází ke zdravotním testům a k testu povahových vlastností (reakcí psa na různé zvuky, pachy, stresová odolnost, lovecké pudy, agresivita, ochota spolupracovat atd.). Zdravotní testy obsahují EKG vyšetření, krevní rozbor, vyšetření očního pozadí, RTG kyčelních kloubů, RTG loketních kloubů a jiné. Tyto testy se průběţně dělají i během následného výcviku a také na závěr výcviku. Pes, který úspěšně prošel všemi testy, je teď připraven na výcvik speciálních dovedností. Z výchovy v rodině pes umí základní povely a návyky. Ale aţ v této fázi dochází k speciálnímu výcviku pro průvodce osoby se zrakovým postiţením a formou rutiny se pes učí způsoby chování a pohybů na postroji.

Musí být naprosto poslušný. Pokud je ta moţnost, aby spolu s cvičitelem

psa trénovala i osoba se zrakovým postiţením, je dobré ji vyuţít. Povely musí umět i budoucí majitel s postiţením zraku (Svobodová a kol., 2011). Speciální výcvik vodícího psa je velice náročný. Cvičitelé musí psa velmi dobře znát. Musí znát jeho povahu, vlastnosti, reakce, schopnosti, potřeby, způsoby komunikace, ale také musí být seznámen se způsobem orientace a pohybu a nejlépe diagnózou ţadatele o psa se zrakovým postiţením. Kaţdý ţadatel má totiţ specifické potřeby a kaţdý pes má specifické vlastnosti a je na cvičiteli, aby ke klientovi přiřadil co nejvhodnějšího psa, protoţe od toho se odvíjí míra bezpečí a spokojenosti jak osoby zrakově postiţené tak také vodícího psa (Svobodová a kol., 2011).

4.2.2 Požadavky na dovednosti vodícího psa Vyhláška č. 388/2011 o provedení některých usnesení zákona o poskytování dávek osobám se zrakovým postiţením upravuje v příloze č. 2 dovednosti, které musí vodící pes umět. Těchto dovedností je 34 a před předáním psa je nutno prokázat, jestli pes všechny dovednosti opravdu zvládá (Bubeníčková a kol., 2012). Dovednosti ustanovené vyhláškou lze rozdělit do podskupin: poslušnost, ovladatelnost a chování psa, dovednosti potřebné k vodění osoby se zrakovým postiţením, schopnost chůze na venkově, vyhledávací dovednosti a dovednosti v místě bydliště. Uvedu zde tedy tyto dovednosti podle vyhlášky č. 388/2011. Dovednosti poslušnost, ovladatelnost a chování psa obsahují ovladatelnost psa na vodítku v klidu i za chůze. Pes musí následovat psovoda, tedy osobu se zrakovým 31

postiţením, a při chůzi kopírovat její pohyb. Součástí této dovednosti je i zvládání povelů sedni, lehni a vstaň. Dále do těchto dovedností patří povel

aport coţ je

dovednost vyuţitelná při podání spadlých věcí, odloţení psa a ponechání psa na místě, přivolání, a to i okamţité od rušivých vjemů, např. jiný pes, hračky, odhozená potrava atd. Chování psa je sledováno na veřejných prostranstvích, pes nesmí obtěţovat okolí, projevovat známky strachu nebo agresivního chování atd. a musí zůstat v blízkosti psovoda, chování psa při průchodu skupinou osob, pes se nesmí chovat bázlivě nebo agresivně nebo obtěţovat atd., a lhostejnost psa ke zvukovým, pachovým nebo zrakovým vjemům. Dovednosti potřebné k vodění osoby se zrakovým postiţením jsou: zahájení a udrţení směru chůze, změna směru chůze, změna tempa a přerušení chůze. Dále pes musí umět označit chodník, převést osobu se zrakovým postiţením přes vozovku, chodit s touto osobou po schodech, pes musí schody označit a jít po nich tak, aby osoba se zrakovým postiţením mohla bezpečně sejít nebo vyjít schody, vyhýbat se překáţkám po pravé i levé straně, vţdycky tak, aby bezpečně prošla i osoba se zrakovým postiţením. Pes se musí umět vyhýbat také vysokým překáţkám, musí umět řešit tedy i překáţky, pod kterými by sám podešel, řešit překáţky pod úrovní terénu, terénní nerovnosti, pohyblivé překáţky na trase, jezdit na eskalátoru nebo travelátoru, vyvést osobu se zrakovým postiţením z nepřehledné situace, to znamená, ţe pes musí na povel vyřešit situaci, obejít překáţku a vrátit se zpět na původní trasu. Schopnost chůze na venkově zahrnuje to, ţe pes musí umět pracovat i v situaci, kdy po straně vozovky nejsou chodníky a musí umět chodit při kraji. Do vyhledávacích dovedností psa patří nalezení přechodu pro chodce, schodů nebo eskalátorů, dveří, zastávky hromadné dopravy a chodníku. Při cestování v dopravních prostředcích pes musí najít dveře a místo k sezení pro osobu se zrakovým postiţením a následně při vystupování dovést osobu s postiţením zraku ke dveřím a bezpečně s ní vystoupit. Dovednostmi v místě bydliště se rozumí to, ţe pes zná potřebné trasy v místě bydliště majitele, např. do obchodu, k lékaři, k přátelům atp. (Vyhláška č. 388/2011).

32

4.2.3 Proces získání vodícího psa V zákoně č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postiţením je ukotveno právo osoby se zrakovým postiţením na vodícího psa a podmínky pro jeho získání (Zákon č. 329/2011 Sb.). Zájemce se o moţnosti mít psa povětšinou dozví od přátel, rodiny, lékaře nebo z internetu. V České republice existují organizace, které se výcvikům vodících psů věnují. Zájemce si jednu z nich vybere a kontaktuje ji. Následně se koná informativní schůzka, které se účastní sociální pracovník a cvičitel. Sociální pracovník zjistí moţnosti klienta, bytové podmínky a celkové podmínky v domácnosti pro ţivot psa. Na schůzce se osoba s postiţením zraku upozorní na to, co pes potřebuje, jak je třeba o něj pečovat a jaké povinnosti majitelé psů mají, co to tedy vlastně znamená vlastnit psa. Dozví se zde také o tom, kdy bude moţné psa získat a jaké typy psů jsou na výběr (plemeno, pohlaví, barva apod.) (Svobodová a kol., 2011). Pro získání vodícího psa je nutné splnit určité podmínky. Osoba musí být drţitelem průkazu ZTP/P, tedy musí to být osoba zdravotně a tělesně postiţená, která má nárok na průvodce. Tohoto průvodce můţe představovat právě cvičený pes. Ţádat o takového psa smí pouze osoba nevidomá nebo osoba tzv. prakticky nevidomá, přičemţ takovou diagnózu potvrzuje do ţádosti o psa oční lékař (Zákon č. 329/2011). Po informativní schůzce podá zájemce ţádost, kde specifikuje své poţadavky na rasu, barvu psa a pohlaví. Ţádost, řádně vyplněná a s potvrzením lékaře, se podává na příslušné pobočce úřadu práce. V případě zamítnutí ţádosti se lze odvolat na ministerstvu práce a sociálních věcí (Svobodová a kol., 2011). Poté poskytovatel provede šetření v místě bydliště ţadatele, a pokud jsou splněna všechna potřebná kriteria pro udělení psa a pro jeho plnohodnotný a bezpečný ţivot, vyrozumí zájemce, ţe objednávka je přijata a je povaţována za závaznou (Svobodová a kol., 2011). Po době čekání na objednaného psa, pokud vycvičený pes projde závěrečnou zkouškou, která ověří poţadované schopnosti a dovednosti, je následně předán osobě se zrakovým postiţením, o čemţ se sepíše a podepíše smlouva. U plně hrazených psů úřadem práce je to kupní smlouva, u ostatních, například hrazených z nadací či veřejné sbírky, je to smlouva darovací. Tímto se osoba se zrakovým postiţením stane majitelem psa (Svobodová a kol., 2011).

33

Samotné předání probíhá většinou v místě bydliště klienta. Cvičitel by měl být kdykoli v budoucnu majiteli psa k dispozici, aby pomohl s případnými problémy. Také s novým majitelem psa a jeho novým průvodcem projde základní a nejuţívanější trasy (k lékaři, do obchodu, k přátelům apod.) (Svobodová a kol., 2011).

34

5. Výzkumné šetření V této práci se zaměřuji na sociální fungování osob se zrakovým postiţením, které vlastní vodícího psa. Cílem výzkumného šetření je zjistit, jak se změní sociální fungování těchto osob po získání vodícího psa v interpersonální a intrapersonální rovině. Dílčím cílem je zjistit výhody a nevýhody spočívající v uţívání této kompenzační pomůcky.

5.1 Metodologie výzkumného šetření Výzkumné šetření změny sociálního fungování osob se zrakovým postiţením po získání vodícího psa je zaloţeno na metodě kvalitativního výzkumu. Kvalitativní výzkum vychází z analýzy mechanismů propojení mezi příčinou a důsledkem. Zajímá se většinou o procesy v menších sociálních jednotkách a výsledkem je porozumění vnitřních i vnějších souvislostí daného jevu (Hendl, 2005). Pro zjištění sociálního fungování osob se zrakovým postiţením a jeho změny také v intrapersonální rovině je důleţité porozumět ţivotní situaci osoby s postiţením zraku. Proto jsem si vybrala interpretativní paradigma kvalitativního výzkumu. Interpretativní paradigma zdůrazňuje význam porozumění lidskému jednání. Toto paradigma také uznává, ţe kaţdé tvrzení je relativní a jeho pochopení je subjektivní (Hendl, 2005). Na subjektivitu interpretace předmětu a jeho zkoumání, tedy ovlivnění interpreta vlastními zkušenostmi a tím vytvořenou předpojatostí, poukazuje také hermeneutický přístup (Jandourek, 2001). V hermeneutice jde o porozumění jednotlivostí z pohledu celku. Jednotlivosti totiţ vysvětlují celek a z celku je pro porozumění třeba zase uchopit typy a struktury, které staví celkové souvislosti (Hendl, 2005). Zjištění a porozumění jednotlivostem v sociálním fungování osob s postiţením zraku před a po získání vodícího psa provedu s vyuţitím modelu kvality ţivota Centra pro podporu zdraví Torontské univerzity v Kanadě. Výzkumné šetření jednotlivých domén kvality ţivota respondentů před a po získání vodícího psa z celkového pohledu vytvoří náhled na sociální fungování a jeho změnu po získání psa. Při zkoumání jednotlivých domén můţe být nápomocna také fenomenologie.

35

Fenomenologie je nauka o jevech, většinou souvisí s formami a vlastnostmi jevů určitých obsahů nebo předmětů. Je to filozofický přístup, který předpokládá, ţe rozlišování vnějších nahodilých vlastností jevů od jejich podstatných vlastností se můţe stát teoretickým poznáním (Jandourek, 2001). Kombinací těchto teoretických přístupů je interpretativní fenomenologická analýza, která je po předchozích úvahách pro výzkumné šetření změny sociálního fungování osob se zrakovým postiţením po získání vodícího psa nejvhodnější. .

5.2 Interpretativní fenomenologická analýza Interpretativní fenomenologická analýza (IPA) zjišťuje a popisuje, jak člověk utváří svoji realitu a jaký význam nebo smysl člověk přisuzuje své zkušenosti, a pomáhá tak porozumět jednotlivým událostem (Šuráňová, 2013). IPA vychází z fenomenologie a její teorie interpretace z hermeneutiky a idiografického přístupu (Šuráňová, 2013). Fenomenologický přístup umoţňuje detailní zkoumání subjektivní zkušenosti respondenta,

hledá

individuální,

jedinečnou

zkušenost

člověka

(Kostínková,

Čermák, 2013). Hermeneutika IPA spojuje s uvědoměním, ţe sám výzkumník do porozumění zkušenosti respondenta přináší své zkušenosti a roli v interpretaci hraji i interakce mezi výzkumníkem a respondentem. Výzkumníkova osobní přesvědčení, postoje a interpretace jsou v tomto pojetí nezbytné pro porozumění zkušenosti jiného člověka(Schmith in Kostínková, Čermák, 2013). Idiografický přístup zaměřuje interpretativní fenomenologickou analýzu na konkrétní jedince představující specifickou zkoumanou situaci. Jde o detailní zkoumání jednoho respondenta a po dosaţení určitého stupně porozumění teprve prozkoumává druhý případ (Kostínková, Čermák, 2013). Zkušenost respondenta je v interpretativní fenomenologické analýze vnímána jako výsledek společného sdílení respondenta a výzkumníka (Kostínková, Čermák, 2013). Tento princip, tzv. dvojí hermeneutika, je zaloţen na tom, ţe výzkumník dává význam respondentovi, tedy zachycuje jeho zkušenost a dává jí smysl, a respondenti dávají význam svým zkušenostem (Šuráňová, 2013). Sběr dat pro interpretativní fenomenologickou analýzu jsem se rozhodla provádět metodou narativního interview, tedy vyprávění příběhů. Vyprávěním příběhů 36

podle hermeneutického přístupu k narativům můţe vypravěč vyjádřit vnitřní významy lidského ţivota a posluchač můţe porozumět lidské zkušenosti ve formě příběhů lépe neţ dotazováním. Ve vyprávění příběhů lze rozpoznat, jaký lidé dávají světu a svému místu v něm smysl (Hájek, 2012).

5.3 Představení respondentů a průběh rozhovorů Respondenty jsem vybírala z osob se zrakovým postiţením, které vlastní vodícího psa, a to nejlépe prvního a krátce, aby měli ţivě v paměti dobu předcházející ţivot se psem a byli schopni o ní vyprávět. První respondentkou je paní Milena, 34 let. Její zrakové postiţení je způsobeno onemocněním zvaným pigmentová degenerace, coţ je onemocnění, které způsobuje postupný zánik světlocitných receptorů v sítnici oka. Toto onemocnění je neléčitelné. Paní Milena má zbytky zraku. Za denního světla ještě před rokem a půl viděla dostatečně na to, aby nemusela pouţívat bílou hůl, pokud se však sešeřilo nebo vešla do tmavšího prostředí, např. podchodu, hůl musela pouţít. Zrak se jí postupně zhoršuje, a proto se před rokem rozhodla pořídit si vodícího psa Mamba. Paní Milena bydlí v bytovém domě ve městě, pracuje v Tyflocentru a asi před rokem se rozešla s partnerem. Druhou respondentkou je paní Kateřina, 21 let. Paní Kateřina je nevidomá od narození z důvodu nadbytku kyslíku v inkubátoru. Bydlí s rodiči v rodinném domě a studuje střední školu speciálně pedagogickou. Vodícího psa si přála jiţ dlouho a ve svých 19 letech si jej pořídila. Její pes se jmenuje Hasan Třetím respondentem je pan Lukáš, 32 let. I on je nevidomý od narození z důvodu nadbytku kyslíku v inkubátoru. Ţije sám v domě s pečovatelskou sluţbou a denně dojíţdí do sousedního města do zaměstnání, kde pracuje jako správce počítačové sítě. Vodícího psa Astu si pořídil asi před třemi lety. Kaţdý rozhovor probíhal tak, ţe jsem respondentovi vysvětlila, co mě zajímá, tedy výzkumnou otázku, a v rámci narativního přístupu jsem je nechala vyprávět příběhy. U kaţdého respondenta bylo patrné, ţe rád mluví o svém psovi a o ţivotě s ním. Pro zjištění dílčí výzkumné otázky jsem se ke konci rozhovoru doptala na názor kaţdého respondenta na to, jaké výhody a nevýhody podle něj má vodící pes jako kompenzační pomůcka.

37

5.4 Interpretace výzkumného šetření Ve vyprávěních respondentů jsem hledala témata popsaná v doménách modelu kvality ţivota Centra pro podporu zdraví Torontské univerzity v Kanadě a jejich proţívání respondenty před a po získání vodícího psa. Tyto domény vztaţené na osoby se zrakovým postiţením jsem popsala v kapitole 3.2. Jedná se o tři hlavní domény, z nichţ kaţdá má tři dílčí domény. První doména spojená s bytím, patří do ní fyzické, psychologické a spirituální bytí, druhá doména spojení s konkrétním prostředím, do které patří fyzické, sociální a komunitní napojení, a třetí doména seberealizace obsahuje praktickou, volnočasovou a růstovou realizaci. V interpretaci rozhovorů se zaměřím na tyto témata. V prvním kroku vyberu a budu citovat surová data odráţející změny v konkrétních jednotlivých doménách kvality ţivota. Z těchto surových dat vytvořím vhodné kategorie a pro přehlednost je seřadím do tabulky. Surová data jsou doslovné přepisy nahrávek rozhovoru s respondenty (Šuráňová, 2013).

5.4.1 Interpretace vyprávění respondenta č. 1 Doména kvality života spojená s bytím: „...daleko míň mě bolí oči, protoţe se nemusím totiţ tolik soustředit na cestu, abych do něčeho nenarazila. Večer mě z toho namáhání očí bolívala i hlava.“ Z této výpovědi vyvozuji zlepšení fyzického stavu po získání vodícího psa a usnadnění orientace v prostoru. „Nerozuměli jsme si s partnerem uţ delší dobu, ale nějak jsem se neměla k tomu to skončit. Nechtěla jsem asi zůstat sama, tak jsem se mu radši podřizovala. Poslední kapkou našeho vztahu bylo ale to, ţe partner nechtěl, abych si pořídila Mamba.“, Následně se s partnerem rozešla. Z této výpovědi usuzuji na zvýšení sebejistoty. Vodící pes paní Mileně pomohl získat jistotu ve svém postoji k partnerovi, coţ v důsledku vedlo k rozchodu. Doména kvality života spojení s konkrétním prostředím: „Kdyţ jdu s Mambem, často se nám stane, ţe nás někdo zastaví a chce si Mamba pohladit, tak chvíli povídáme, a jdeme zase dál. Jednou jsme se dokonce s jednou paní domluvili,ţe zajdeme na kafe.“ 38

Díky vodícímu psovi paní Milena poznává nové lidi. Toto téma mohu zařadit do kategorie sociálního začlenění. Doména kvality života seberealizace: „Letos pojedeme s Mambem na rekondici do Hodonína, co pořádá Škola výcviku vodících psů. Už se těším, pojedeme poprvé, tak jsem zvědavá, jak nám to půjde...“ Paní Mileně přibyla nová aktivita pro trávení volného času. „Připadala jsem si s holí blbě. Jako ţe je zbytečně moc vidět to, ţe nevidím, a to jsem nechtěla. Nejsem přece ţádná chudinka. S Mambem je to úplně jiné. Nestydím se s ním ani za svou bílou hůl.“ Paní Milena se smířila se svým zrakovým postiţením, coţ dokazuje tím, ţe se uţ nestydí za svou bílou hůl. Toto téma zařazuji do kategorie akceptace postiţení. Názor na výhody a nevýhody vodícího psa: Svůj názor paní Milena řekla jasně: „Ţádnou nevýhodu na Mambovi nevidím. Jsem moc ráda, ţe ho mám.“

5.4.2 Interpretace vyprávění respondenta č. 2 Doména kvality života spojená s bytím: „...chodím s Hasanem do školy. Sama tam sice taky dojdu, ale s Hasanem je to jednodušší.“ Tuto výpověď zařazuji do usnadnění prostorové orientace. „Doprovody vyuţívám minimálně, Hasan se nové trasy učí velmi rychle...“ Paní Kateřina dříve více vyuţívala sociálních sluţeb a doprovodů jiných lidí. S hasanem to není třeba. Toto téma zařazuji do zvýšení soběstačnosti. Doména kvality života spojení s konkrétním prostředím: „Potkali jsme se v parku, kam chodím venčit. Radek tam byl se svým psem a oni si začali spolu hrát. Všiml si, ţe tam jsem s Hasanem já, protoţe jsem ho volala, tak se se mnou dal do řeči... A bylo to...Chodíme spolu uţ půl roku.“ Díky vodícímu psovi si paní Kateřina našla partnerský vztah. „Ve škole je Hasan hodný. O hodinách leţí u stolu. Spoluţákům jsem ale musela nastavit pravidla, aby mi ho o přestávkách nekrmili nebo ho moc nerozdivočili. Vzali to docela v pohodě. Stejně mi ale přijde, ţe se se mnou víc baví, kdyţ tam chodím s Hasanem...“ 39

Paní Kateřiny si spoluţáci více všímají s vodícím psem. Toto téma zařadím do kategorie sociálního začlenění. Doména kvality života seberealizace: Paní Kateřina se domlouvala na studentskou praxi v mateřské škole, kde jí bylo řečeno, ţe v rámci hygieny a bezpečnosti nechtějí, aby tam chodil pes. Ji samotnou by na praxi přijali. Paní Kateřinu to rozzlobilo, a ač by měla moţnost do mateřské školy docházet sama, praxi odmítla. „Mám trochu obavy, ţe se takové věci stanou i aţ si budu hledat zaměstnání. Nejradši bych totiţ pracovala ve školce, ale co pak s Hasanem?... Uţ tak je hloupé, ţe nevidím, natoţ kdyţ budu ještě chodit se psem...“ Paní Kateřina má obavu, ţe nenajde zaměstnání, jaké by si přála, protoţe zaměstnavatel bude odmítat vodícího psa. Toto téma zařadím do kategorie obavy z přijetí v zaměstnání. „...s Hasanem jsem pořád. Hodně si hrajeme, chodím s ním na procházky, dál ho cvičím a tak. V létě pojedeme na rekondici do Hodonína se Školou pro vodící psy...“ Paní Kateřina vodícímu psovi věnuje hodně svého volného času. Pes jí tedy pomáhá naplnit její volný čas. „Mám s Hasanem větší svobodu. Naši se tolik nebojí mě někam pustit..“ Vodící pes paní Kateřině dal větší svobodu. Názor na výhody a nevýhody vodícího psa: „Hasan má všechny výhody. Jen někteří lidi můţou být hloupí a znevýhodňovat mě.“

5.4.3 Interpretace vyprávění respondenta č. 3 Doména kvality života spojená s bytím: „Často mi něco spadne, nebo ani nevím, ţe to spadlo, a Asta mi to přinese. Ušetří mi hodně času hledání.“ Vodící pes panu Lukáši pomáhá v sebeobsluze tím, ţe mu podává spadlé věci. „Jezdím s ní do práce. Je bezva, ţe kdyţ se cokoli stane, třeba výluka vlaku nebo tak, tak s Astičkou nejsu ztracenej.“ Toto téma patří do usnadnění orientace v prostoru. „Kdyţ se se mnou rozešla přítelkyně, brečel jsem jak ţelva. Astička za mnou ale pořád chodila a nosila mi všechno moţný a pořád u mě měla ten svůj čenich, aţ mi nakonec došlo, ţe mám ji a na Ivanu se můţu vykašlat.“ 40

Vodící pes panu Lukáši poskytuje emocionální podporu. Doména kvality života spojení s konkrétním prostředím: „Sousedi si Často stěţujou, ţe po svým psovi neuklízím v parku u domu, ale kdyţ se jich zeptám, jak to mám asi hledat, nic neřeknou a odejdou... Svádíjou na mě i to, co Astička nemohla udělat, vymýšlíjou si, ţe štěká a tak. Jednou na mě dokonce volali policajty. Co chcete po důchodcích?“ Pan Lukáš má problémy ohledně vodícího psa se sousedy. „Daleko víc se mi stává, ţe mě lidi zastaví a ptají se, jestli nepotřebuju pomoc.“ Pan Lukáš se díky vodícímu psovi dostává častěji do kontaktu s lidmi, kteří chtějí pomoci. Toto téma zařazuji do kategorie sociální začlenění. Doména kvality života seberealizace: Jezdím s Astičkou po soutěţích. Je dobrá...“ Vodící pes panu Lukáši pomáhá smysluplně trávit volný čas. Názor na výhody a nevýhody vodícího psa: „Astička je moje zlato, viď Asti?“ Pan Lukáš poukazuje na to, ţe ţádné nevýhody nevidí.

5.5 Shrnutí a diskuze Po výzkumném šetření, identifikaci témat a vytvoření kategorií navazujících na domény kvality ţivota podle modelu Torontské univerzity v Kanadě z vyprávění jednotlivých respondentů seřadím jednotlivé kategorie pro přehled do tabulky a následně se zamyslím nad obecnými změnami v sociálním fungování po získání vodícího psa, které vyplývají z šetření všech tří respondentů.

41

Tab. č. 1 Milena

Kateřina

Lukáš

1. doména Fyzické bytí

zlepšení

fyzického zvýšení

stavu,usnadnění

soběstačnosti, pomoc v sebeobsluze,

usnadnění orientace

usnadnění orientace

orientace Psychologické

sebejistota

emocionální podpora

bytí Spirituální bytí 2. doména Fyzické napojení Sociální

sociální začlenění

partnerský vztah, sociální problémy se sousedy,

napojení

začlenění

sociální začlenění

Komunitní

obavy

napojení

v zaměstnání

z přijetí

3. doména Praktická realizace Volnočasová

účast

na

aktivitách naplnění

realizace

Školy vodících psů

volného

času, naplnění

volného

účast na aktivitách Školy času vodících psů

Růstová

akceptace postiţení

zvýšení svobody

realizace

Po hodnocení vyprávění jednotlivých respondentů, mohu tvrdit, ţe vodící pes jako kompenzační pomůcka je brán celkově pozitivně. Kaţdému z respondentů přinesl do ţivota určité změny. Všichni respondenti však vnímají tyto změny jako výhodu. V doméně kvality ţivota spojené s bytím v soběstačnosti vnímají změnu všichni respondenti. Tato změna je v usnadnění orientace v prostoru. Dále potom v jednom případě vodící pes zlepšil fyzický stav a ve druhém případě zvýšil soběstačnost v ohledu toho, ţe není potřeba doprovodů. V psychologické rovině vodící pes pomohl ve dvou případech ze tří. Jednou v získání sebejistoty a jednou v emocionální podpoře. 42

V doméně kvality ţivota spojení s konkrétním prostředím v sociálním napojení vnímají změnu po získání vodícího psa všichni tři respondenti. U všech třech se zvýšilo sociální začlenění, všichni mluvili o tom, ţe od doby, kdy mají vodícího psa, mají více kontaktů s lidmi. V jednom případě tyto častější kontakty vedly aţ k partnerskému vztahu, v jednom případě však respondent vnímá problémy od okolí, stíţnosti sousedů. V jednom ze tří případů dochází k obavám, ţe vodící pes zhorší situaci s hledáním zaměstnání. Ve všech třech případech dochází také k prevenci důsledků nudy a samoty. Vodící pes naplňuje volný čas a omezuje pocit samoty, coţ bylo pozorovatelné u všech tří respondentů na silném vztahu vytvořeném k vodícímu psovi. V doméně růstové realizace vodící pes pomohl s akceptací zrakového postiţení v jednom případě a ke svobodnějšímu ţivotu ve druhém.

43

Závěr Cílem této práce bylo zjistit změnu sociálního fungování osob se zrakovým postiţením po získání vodícího psa a dílčím cílem zjistit výhody a nevýhody této kompenzační pomůcky. Tento cíl jsem naplnila výzkumným šetřením vyprávění tří respondentů. Vodící pes ve všech případech usnadnil orientaci v prostoru, zvýšil sociální začlenění a sníţil negativní důsledky omezení moţností trávení volného času. Dále vodící pes pomáhá i na fyzické rovině zlepšením zdravotního stavu u osob se zbytky zraku, nemusejí tolik namáhat oči, zvýšením soběstačnosti a občasné pomoci v sebeobsluze, hlavně podáváním spadlých věcí. Na psychologické rovině vodící pes můţe být prospěšný emocionální podporou nebo podporou v získání sebejistoty a v růstové seberealizaci, pomocí v adaptaci na postiţení a získáním větší svobody. Oproti všem těmto pozitivním změnám jsem pozorovala pouze dvě negativní, a to v problémech se sousedy a obavách o získání zaměstnání. Tyto negativa však hodnotím jako dané postojem prostředí, nevnímám to jako nevýhodu vodícího psa. Těmito zjištěními potvrzuji a rozšiřuji informaci, ţe vodící pes urychluje a usnadňuje prostorovou orientaci a samostatný pohyb osob se zrakovým postiţením a také pomáhá při navazování společenských kontaktů a umoţňuje majiteli snadněji a rychleji se začlenit do kolektivu (Bubeníčková a kol., 2012). Tato zjištění by mohla být podkladem dalšího výzkumu, proč kaţdá osoba se zrakovým postiţením nemá kompenzační pomůcku vodícího psa.

44

Seznam použitých zdrojů: BUBENÍČKOVÁ H., KARÁSEK P., PAVLÍČEK R. 2012. Kompenzační pomůcky pro uživatele se zrakovým postižením. Brno: TyfloCentrum Brno, o. p. s. Dostupné z: http://pomucky.blindfriendly.cz/opticke-pomucky.html#1112. ČÁLEK O. 1988. Akceptace vady jako produkt sociálních vztahů postiženého jedince. Praha: Novinář. Český statistický úřad. Výběrové šetření zdravotně postiţených osob – 2013. Dostupné

z:

https://www.czso.cz/csu/czso/vyberove-setreni-zdravotne-postizenych-

osob-2013-qacmwuvwsb [cit. 6.4.2016]. FINKOVÁ D. 2010. Základy tyflopedie. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého. FINKOVÁ D., LUDÍKOVÁ L., RŮŢIČKOVÁ V. 2007. Speciální pedagogika osob se zrakovým postižením. Olomouc: Univerzita Palackého. GURKOVÁ E. 2011. Hodnocení kvality života. Pro klinickou praxi a ošetřovatelský výzkum. Praha: Grada Publishing a.s. HÁJEK M. 2012. „Narativní analýza v sociologickém výzkumu: přístupy a jednotící rámec“. Sociologický časopis/Czech Sociological Review. 48 (2): 199-224. Dostupné

z:

http://sreview.soc.cas.cz/cs/issue/137-sociologicky-casopis-czech-

sociological-review-2-2012/2913. HECZKOVÁ M. 2014. Specifika komunikace s klienty se zrakovým postižením. Kurz pro pracovníky v sociálních službách a sociální pracovníky ze dne 20.10.2014. HENDL J. 2005. Kvalitativní výzkum. Základní metody a aplikace. Praha: Portál. HEŘMANOVÁ E. 2012. Kvalita života a její modely v současném sociálním výzkumu. Praha: Vysoká škola ekonomická v Praze a Metropolitní universita o.p.s. Dostupné

z:

https://www.sav.sk/journals/uploads/09101219Hermanova%20-

%20OK%20upravena%20studia.pdf. JANDOUREK J. 2001. Sociologický slovník. 1. vyd. Praha: Portál. KOUTNÁ

KOSTÍNKOVÁ

J.,

ČERMÁK

I.

2013.

„Interpretativní

fenomenologická analýza“. In ŘIHÁČEK T., ČERMÁK I., HYTYCH R. Kvalitativní analýza textů: čtyři přístupy. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita. Dostupné z: https://www.researchgate.net/publication/281745581_Interpretativni_fenomenologicka_ analyza.

45

KRHUTOVÁ L. 2013. Autonomie v kontextu zdravotního postižení. Ostrava: Ostravská

univerzita

v

Ostravě.

Dostupné

z:

http://dokumenty.osu.cz/fss/kas/krhutova/info_autonomie_zdp.pdf. KVĚTOŇOVÁ-ŠVECOVÁ L. 2000. Oftalmopedie. 2. dopl. vyd. Brno: Paido. LUDÍKOVÁ L. 2005. Tyflopedie – andragogika. Olomouc: Univerzita Palackého. LUDÍKOVÁ L. a kol. 2012. Pohledy na kvalitu života lidí se senzorickým postižením. Olomouc: Univerzita Palackého. MATOUŠEK O. a kol. 2013. Encyklopedie sociální práce. 1. vyd. Praha: Portál. MICHALÍK J. a kol. 2011. Zdravotní postižení a pomáhající profese. Praha: Portál. MUHLPACHR P. 2007. Dilemata speciální pedagogiky. Brno: MSD. NOVOSAD L. 2000. Základy speciálního poradenství. Praha: Portál. PLHÁKOVÁ A. 2004. Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia. RENOTIÉROVÁ M., LUDÍKOVÁ L. a kol. 2003. Speciální pedagogika. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého. SCHINDLEROVÁ O. 2007. Na ruce si nevidím. Praha: Okamţik – sdruţení pro podporu. Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR [hlavní webová stránka organizace]. Dostupné z: http://www.sons.cz/onas [cit. 11.3.2016]. SVOBODOVÁ I. a kol. 2011. Praktické využití psů v zoorehabilitaci. 1. vyd. Praha: ČZU. ŠOLCOVÁ I., KEBZA V. 2004. „Kvalita ţivota v psychologii: Osobní pohoda (well-being), její determinanty a predikátory“. In: Kvalita života. Sborník příspěvků z konference konané dne 25. 10. 2004 v Třeboni. Kostelec nad Černými lesy: Institut zdravotní politiky a ekonomiky. Dostupné z: https://www.ipvz.cz/seznam-souboru/515kvalita-zivota-sbornik-prispevku-z-konference-konane-25-10-2004vtreboni.pdf. ŠURÁŇOVÁ V. 2013. „Interpretativní fenomenologická analýza“. In GULOVÁ L., ŠÍP R. (eds.). Výzkumné metody v pedagogické praxi. 1. vyd. Praha: Grada publishing. Tyflonet.

Kompenzační

pomůcky.

Dostupné

z:

http://www.tyflonet.cz/kompenzacni-pomucky [cit. 15.4.2016]. VÁGNEROVÁ M., HADJ-MOUSSOVÁ Z., ŠTECH S. 1999. Psychologie handicapu. Praha: Karolinum. 46

Velký

lékařský

slovník

[online].

„intaktní“.

Dostupné

z:

http://lekarske.slovniky.cz/pojem/intaktni [cit. 22.4.2016]. Vyhláška č. 388/2011 Sb. [o provedení některých usnesení zákona o poskytování dávek osobám s zdravotním postiţením]. WIENER P. 1986. Prostorová orientace a samostatný pohyb zrakově postižených. 1. vyd. Praha: Avicenum. Zákon č. 329/2011 Sb. [o poskytování dávek osobám se zdravotním postiţením]. Zákon č. 48/1997 Sb. [o veřejném zdravotním pojištění].

47

Anotace Práce se zabývá sociálním fungováním osob se zrakovým postiţením a jeho změnou po získání vodícího psa. Spojuje sociální fungování s kvalitou ţivota a hodnotí sociální fungování osob se zrakovým postiţením podle modelu kvality ţivota Centra pro podporu zdraví Torontské univerzity v Kanadě. Práce dále popisuje průběh výcviku a proces získání vodícího psa a snaţí se odpovědět na otázku, jaké výhody a nevýhody jsou v uţívání této kompenzační pomůcky.

Abstract The work deals with social functioning of people with visual impairment and its change after getting a guide dog. It combines social functioning with the quality of life and social functioning of visually impaired persons assessed on the model of the quality of life of the Centre for Health Promotion University of Toronto in Canada. The work also describes the process of training and the process of obtaining a guide dog and tries to answer the question, what are the advantages and disadvantages in the use of this mobility aids.

48