ZLATÁ SLOVA 2010 ČALAMÁDA - SPECIÁLNÍ LITERÁRNÍ ČÍSLO - ZLATÁ SLOVA. S m ě s z a j í m a v é h o č t e n í v e v y s m á t é m n á l e v u

Č A L A M Á D A - S P EC IÁ L N Í L I T E R Á R N Í Č Í S L O - Z L A T Á S L OV A

ČALAMÁDA S m ě s

z a j í m a v é h o

č t e n í

v e

Vyšlo ve Středisku volného času Bájo Česká Skalice v dubnu 2010

v y s m á t é m |

n á l e v u

Speciální číslo časopisu

ZLATÁ SLOVA 2010

Krajina v jablku

Marie Brátová , 12 let

2


PAN MRAZÍK Barbora Kollárová, 3. B 1. místo v kategorii příběh

Ilustrace: Matyáš Horký, 11 let

JEŽEK Vojtěch Maťátko, 3. A 1. místo v kategorii verše

Několik dní mrzlo, jen praštělo. Honzík, Líza a tatínek pádí k rybníku pod kopcem. Mají palčáky, šály a čepice tak naražené, že jim jsou sotva vidět oči. Vtom se Honzík zastaví: „Jééé, tati, kde je voda? Nedávno tu ještě byla.“ „To udělal pan Mrazík,“ vysvětluje tatínek, „přes noc vodu proměnil v led. Voda prostě ztvrdla.“ Honzík opatrně, nejdřív jen jednou nohou, stoupl na led. „Opravdu je ta voda hodně tvrdá,“ hlásí nadšeně a rozběhl se k tatínkovi. „Pozor, Honzíku, klou...“ Než to tatínek dořekl, věděl i Honzík, že led klouže. Bum! Upadl na zadeček. Nebolí to. Má tlusté oteplovačky. Tatínek pomáhá Honzíkovi vstát, aby nenastydl, protože led studí. „Chceš povozit?“ ptá se tatínek. No, jak by Honzík nechtěl! Drží nohy těsně u sebe a tatínek ho táhne po kluzkém ledě. „To je prima!“ směje se Honzík. „Hyjé, tatínku!“ Líza se už klouzačky na rybníku nabažila. „Tady máš ledové lízátko. Ale moc dlouho ho neolizuj, ať nedostaneš angínu!“ říká a podává Honzíkovi velký rampouch. Honzík ho opatrně strčí do pusy. Ale co to? Vždyť má v puse vodu! „Aha, pan Mrazík proměnil vodu v led a já zase rampouch ve vodu,“ hlásí pyšně tatínkovi. Blíží se večer, je čas jít domů. Cestou začíná sněžit, husté vločky se potichu snášejí z šedivého nebe. Děti pobíhají s otevřenou pusou a snaží se je chytat. „Cukr z nebe!“ směje se Honzík. „Tak co, jaké to bylo?“ ptá se tatínek, když v předsíni pomáhá Honzíkovi svléknout oteplovačky. „Bezva, tati!“ vyhrkne Honzík. Tatínek se rozesměje. Hrábne Honzíkovi do rozcuchaných vlasů a řekne: „No, když ho pěkně poprosíš, než půjdeš spát, tak určitě.“

Schovalo se sluníčko, DOBRODRUŽSTVÍ NA PŮDĚ ježek nese jablíčko. Běží, běží upaluje, z podzimu se neraduje.

Podzim už má na kahánku, ježeček se chystá k spánku. Udělal si noru v mlází, teď ho zima nerozhází.

Kateřina Vydláková, 2. A 2. místo v kategorii příběh

Byly hezké letní prázdniny a Aneta se rozhodla, že dětem udělá překvapení. Na staré půdě byl nepořádek a spousta jiných věcí. Vzala malý vyřezávaný stoleček. Na něj přichystala hrníčky a limonádu a zatím, než co to připravila, hrály si děti v bazéně, kdo nejdéle vydrží pod vodou. Nejdéle vydržela Káťa, Martinka prohrála. Holky si stále hrály, než co je přišla Anetka pozvat na hostinu. A tak se Káťa a Martinka šly podívat na hostinu. Když otevřely dveře, byly hodně překvapeny, jak to Aneta hezky připravila. Moc si pochutnaly. Na oplátku ji chtěly pohostit také. A tak Káťa s Martinkou šly k babičce pro mrkev, chléb, máslo a limonádu. Zase pozvaly Anetu. Když to snědly, přišel tatínek, aby uklidily bedýnky. Při uklízení našly truhlu s obrazy a ještě jednu se starými věcmi a starou svíčku ve tvaru trpaslíka. Svíčku daly na stůl, ale nesměly jí zapálit, aby nechytla půda. V koutě ještě našly spoustu starých hraček - houpacího koníčka, tři panenky, dvě knížky s obrázky, autíčka, kolébku a jiné hračky. Tak si vzaly kolébku a do ní daly panenku a přikryly ji. Vyzdobily těmi hračkami celou půdu. Anetě se to líbilo. Pak vylezly na srovnaná prkna, která byla přikrytá modrými plátny. Jedno plátno daly dospodu a druhým se přikryly. Měly to vlastně jako postel. A tak se jim to líbilo a na té půdě si hrály do konce prázdnin.

ZTRACENÝ KRÁLÍČEK Eliška Zouharová, 3. B 3. místo v kategorii příběh

Ilustrace: Anna Horká, 9 let

Králíček Ferda bydlel v králičárně. Jednoho dne se rozhodl, že půjde do světa. Přiběhl do lesa a tam uviděl srnku. Srnka se ho ptala, co tady dělá. „Já jsem se chtěl podívat do světa“. „Raději se vrať domů! Číhá tady liška.“ Ale Ferda neposlechl a šel hlouběji do lesa. Najednou narazil na lišku. Králíček se lekl. A liška se ho ptá: „Co tady děláš, králíčku?“ „Chtěl jsem se podívat do světa.“ „Králíčku, pojď se mnou, ukážu ti něco hezkého.“ „Nepůjdu!“ Ale liška na něho skočila a chtěla ho sežrat. Vtom se králíček probudil a zjistil, že se mu to všechno zdálo.


MŮJ PES

3

PODZIM

Ella Gladicsová, 3. B 3. místo v kategorii příběh

Eva Boučková, 3. A

Náš pes se jmenuje Ari. Když je hodný, říkám mu Arísku. Drbu ho za ušima a dávám mu 2. místo v kategorii verše piškoty. Vůbec mi nevadí, že je to voříšek. Je celý černý, má světlehnědé nožičky a bříško a krásné hnědé oči. Má delší srst přes zimu a na jaře nám ho babička ostříhá na krátko.Moc Rudé šípky u cesty zrají mu to sluší. Na procházce musíme dávat pozor, abychom nepotkali cizího psa. To potom vrčí a chce se prát. Ale když potká svoji kamarádku Sáru, tak je radostí bez sebe. Mám ho moc, a letos jako loni moc ráda. malované listí už nám pod nohama šustí. Jablůňky jablíčka nám dají. O MAŠINKÁCH

Papíroví draci nemají nic

Kryštof Harant, 2. B 1. místo v kategorii pohádka

na práci.

Žila byla jedna mašinka a ta mašinka byla smutná. Jednoho dne se rozhodla, že pojede do světa. Víte proč? Chtěla totiž poznat svět. A tak si jednoho dne přivstala. Když se rozjela, vzpomněla si, že nemá zásoby uhlí. A tak byla ještě smutnější. Jednoho dne k ní přišel pan strojvůdce, a říkal: „Mašinko, proč jsi tak smutná?“ A ta mašinka mu odpověděla: „Jak bych nemohla být smutná, když nemám dost uhlí? Víš, ono je to vlastně tak. Já jsem si chtěla vyjet do světa.“ „Aha, tak proto jsi tak smutná.“ Strojvůdce se rozhodl, že jí pomůže a mašinka byla ráda. A jela dál a dál od domova. Čím víc se vzdalovala od domova, tím byla smutnější. Když objela celý svět a vracela se domů, byla víc a víc veselejší. Nakonec se vrátila domů a byla ráda, že je zase doma. Inu, všude dobře, doma nejlépe. A to platí pro lidi i pro mašinky.

Tak se, draku, rychle koukni, co dělá má babička. Rozhlíží se kolem sebe, kde jaká louže, koho nos zebe, jestli letos jako loni schovala mi jablíčka.

O SMUTNÉM MÉĎOVI Lenka Plná, 2. B 2. místo v kategorii pohádka

Byl jeden krásný les a v tom lese žil méďa Míša. Žil tam s maminkou, tatínkem a sestřičkou. Jednoho dne si maminka všimla, že je Míša pořád nějak smutný. Hned to pověděla tatínkovi, jestli si toho také všiml. „To je smutné“, řekl tatínek, „že by se mu něco stalo?“ A tak rodiče přemýšleli, co udělat, aby už Míša nebyl smutný. Potom tatínka napadlo, jesti by mu neměli pořídit nějaké hračky. Maminku napadlo, že by mohli svolat ostatní zvířátka z lesa, která jim jistě poradí, co Míšu rozveselí. Potom přišli rodiče, přinesli mu nějaké hračky, ale Míša byl pořád smutný. Rodiče se tak snažili, ale bylo to marné. Míšovi chybělo úplně něco jiného, ale hračky to nebyly. Chyběl mu totiž dobrý kamarád, s kterým by si mohl každý den hrát, ale rodičům nic neřekl. Až jednoho dne se Míša zeptal maminky a tatínka, jestli může jít na paseku v lese. Tak tedy šel, až na pasece objevil zajíce, který se jmenoval Robert. Jakmile ho Míša uviděl, hned se rozveselil a zeptal se ho, jestli si můžou spolu hrát. A tak si spolu hráli téměř celý den a Míša našel nového kamaráda a konečně přestal být smutný.

Ilustrace: Barbora Michlová, 10 let

4


MODŘINKA

O KLOUZAČCE Dora Podaná, 2. A

Jan Pábel, 3. A

3. místo v kategorii pohádka

3. místo v kategorii verše

Byla jednou jedna klouzačka, byla stará, odřená, rezavá a nikdo z dětí se na ní už neklouzal. Stála na opuštěném dětském hřišti, kam nikdo nechodil a kde rostly jen samé kopřivy. Byla moc smutná a jednou, když tiše plakala, k ní přišel andělíček a ptá se: „Pročpak pláčeš, klouzačko?“ „Jakpak nemám plakat, když jsem tady pořád sama a nikdo si se mnou nechce hrát“, řekla osamělá klouzačka. „Jen se na mě podívej, jak vypadám. Vždyť by si děti ublížily, kdyby se na mě sklouzly“, dál povídá klouzačka a pláče. Andělíček k ní tiše přišel, pohladil ji a povídá: „Teď už hezky, klouzačko, spi a zítra uvidíš“. A tak se stalo. Ráno, když se klouzačka vzbudila, přijelo velké bílé auto. Z něho vystoupili dva pánové a začali vytahovat z auta nářadí, různé barvy, prkna a jiné věci. Nejdříve posekali kopřivy a jiný plevel, pak vyměnili klouzačce staré a rezavé části za nové. Nakonec ji celou natřeli červenou a žlutou barvou. To byla nádhera. Klouzačka, aby ji nebylo smutno, ještě dostala na dětské hřiště nové kamarády – lavičky, dřevěné pískoviště, dvě krásné modré houpačky, kolotoč, houpacího koníka a úplně novou barevnou prolézačku. Ta byla ráda. Měla si s kým povídat a už nikdy nebyla sama. Děti se naučily brzy na nové dětské hřiště chodit a už nikdy na něm nebyl takový klid. Skoro pořád tam někdo byl. To jen v dešti, když byly všechny děti doma, si klouzačka vzpomněla, jaké to bylo dřív, ale ani za nic by neměnila. A jestli nezrezivěla, tak tam stojí dodnes.

Modřinko, modřinko, kampak to letíš? Létám si po kraji, podzim už běží. Sluníčko nehřeje, vítr víc fouká, stromy se zabarví, sova si houká. Až zemi pokryje bělounký sníh, budem se koulovat

O VODNÍKOVI, KTERÝ NEMĚL FAJFKU Daniela Matušková, 4. B

a jezdit na saních.


Byl jednou jeden vodník a ten vodník nebyl ledajaký. On měl tu zvláštní schopnost, že čaroval. Jednou tak seděl na hrázi a dýmal z fajfky. Najednou se ve vodě něco hýblo. A hele, byl to sumec z rybníka. A sumec hup a fajfka byla pryč. Vodník byl smutný. Celý den seděl nad rybníkem a zoufal. A tu se mu objevila před očima malá rybka. Byla celá zlatá. Vodník se hrozně lekl a rybka na něj volá: „Tak to jsi ty?“„Co, já?“ lekl se vodník. „To jsi ty, který ztratil tu fajfku?“ „Ano, to jsem já.“ „Výborně,“ řekla rybka. „Vodníku, ty jsi ťuňťa.“ „Proč?“ ptal se vodník. „No, protože přece umíš kouzlit.“ „Aha,“ řekl vodník. A hned to šel zkusit. Ale ouvej, vodníkova kouzla nestačila, protože byla slabá. Vodník zase seděl nad rybníkem a byl smutný. A rybka ho utěšovala, že zná veveřičku Terezičku, která by mu mohla pomoci, protože je čiperná, a jak si tak skáče ze stromu na strom, tu a tam nějaké to kouzlo zaslechne. Vodník byl spokojený a hned chtěl veveřičku navštívit. Vydali se do lesa a zpívali si tuhle písničku: „Tralalala, tralala, kam se fajfka schovala...“ A zastavili se až u té čiperné holčičky Terezičky. A ptali se, jestli by prý nemohla pomoci. „Jistě,“ řekla veveřička a šla s nimi. Když byli zase u rybníka, veveřička začala kouzlit. Její pomoc však nestačila. Vodník byl zase smutný a rybka ho utěšovala, že zná prý ještě myšičku Neličku. „No,“ řekl vodník, „a ty myslíš, rybko, že by mi pomohla?“ „Jistěže by ti pomohla.“ Vodník na to: „Tak jdeme, ne?“ „Ano,“ řekla rybka a šli. Myška právě napekla koláče, no, ty byly dobré, no, ty byly. Myška byla ráda, že jim chutná. Ale nevěděla, co chtějí. Proto se zeptala, proč přišli. Vodník a rybka začali vyprávět, co se jim přihodilo a myška odpověděla: „Ráda vám pomohu.“ Tak to šli zkusit. Ale myščina kouzla také nestačila. Vodník stále seděl nad rybníkem a byl čím dál víc smutnější. A tu se mu před očima objevila krásná víla a pravila tenoulinkým hláskem: „Nezoufej, já ti pomohu.“ „Když to nezvládli ti před tebou, tak to nezvládneš ani ty,“ řekl smutně vodník. „Ale můžu to zkusit, ne?“ A víla začala tančit a zpívat toto zaklínadlo: „Abrakadabra, ať se vodníkovi vrátí jeho fajfka!“ Sumec se lekl a otevřel pusu. A tu fajfka vyskočila z rybníka přímo vodníkovi do ruky. „Jé,“ vykřikl vodník radostí! A hned víle poděkoval. A tak nakonec vodníka zachránila víla. Ilustrace: Dita Nývltová, 10 let


5

PROČ SE SLUNEČNICE OTÁČEJÍ ZA SLUNCEM? Klára Jiránková, 5. B 2. místo v kategorii pohádka

Bylo nebylo. Luna svítila. Jen jeden den v roce, kdy se motýli snaží dotknout hvězd, noční louka poskytla příležitost uchytit se v zemi dvěma malým semínkům. Během druhé noci se objevily stonky a drobné lístky. A v průběhu třetí noci se objevila maličká poupátka, která se otevřela v jemná drobná kvítka. Protože vyrostla při měsíčním svitu, jmenovala se Měsíčnice. Za svitu měsíce pozorovala kapky rosy, které dopadaly na stébla trávy a snila Ilustrace: Iveta Serbousková, 9 let o kráse. Jen si vemte, že každá žena chce být krásná. Tak proč by si toto nemohly přát dvě malé bílé kytičky, které mezi ostatními rostlinkami nijak zvlášť nevynikají? „Tak souhlasíš? Vsadíme se, která z nás rozkvete do krásy?“ pravila první kytička. „Souhlasím, ale něco mi slib. Pokud se to nepovede ani jedné, nebudeme se sobě posmívat,“ pravila druhá kytička té první. „Dobrá, dnes večer nepůjdeme spát.“ A tak se také stalo. Obě květinky v obvyklou PODZIM dobu, kdy uléhají, nešly spát a čekaly, co se bude dít. Měsíc se pomalu vytrácel a namísto něho se začaly objevovat první sluneční paprsky. Obě květinky cítily cosi prapodivného, jako kdyby jim paprsky přinesly novou energii. Přes den, kdy sluneční žár sílil, měly pocit, Štěpán Filip, 3. B že jsou čím dál více krásnější. A opravdu. Jejich dosud slabá stébélka zesílila a ztmavla, listy více zezelenaly a květy získaly barvu a tvar slunce. Pohlédly na sebe a oněměly úžasem. Obě 1. místo v kategorii verše byly tak krásné! Tančí a klaní se slunci za dar síly a krásy. Od těch dob se Měsíčnice jmenují Slunečnice, protože se otáčejí za sluncem!!! Na podzim, když slunce svítí, vše se barvami jen třpytí.

SKŘÍTEK FELIX HLEDÁ KAMARÁDA Lucie Řezníčková, 5. B

Do přírody nás to láká, ať můžeme pouštět draka.


Když však vítr fouká Za devatero horami a devatero řekami žil byl v městečku jménem Skřítčák jeden malý roztomilý skřítek, který se jmenovat Felix. Felix byl velice chytrý, ale veliký ňouma, a proto neměl žádné kamarády ani kamarádky. Jednoho dne, přesně řečeno v skřítpondělí, byla hodina výtvarné výchovy. Do třídy přišla paní učitelka a praví: „Tak děti, dnes si nakreslíme, co byste si nejvíce přáli prožít! Ano, Amálko?“„A paní učitelko, mohla bych nakreslit, čím bych chtěla být?“ „No jistě, že ano“. „Felixi, pojď rozdat čtvrtky!“ „Ano, paní učitelko,“ odpověděl Felix. Felix si šel pro čtvrtky a obával se, co se mu jenom přihodí. Kouká kolem sebe, ale nikde nic. Už byl u učitelského stolu, bral si čtvrtky, otočil se a za ním je Amálka. „A…ahoj Amálko.“ „Nazdar, Felixi,“ odpověděla Amálka. Felix se začervenal a pořád na ni koukal, protože, no jak to říct, Amálka se mu moc líbila. Ale v duchu si říkal: Amálka mě nemůže mít ráda, když jsem takový nešika. Vtom Felix zakopl o učitelčinu tašku a spadl přímo na Amálku. Všichni se rázem začali smát a Felix se začervenal ještě víc a stydlivě říká: „Promiň, Amálko, moc se ti omlouvám.“ Amálka vstala a slušně, jaksepatří, mu odpověděla: „To nevadí, ale příště si dávej, prosím, větší pozor!“ Felix se ušklíbl a šel rozdávat čtvrtky. Měli nakreslit, co by si nejvíce přáli. Felix nevěděl, co by si ze všech přání přál nejvíce. Jestli být skřítkologem nebo mít knihu 1, 2, 3 bubliny o tom, jak lítat. Jé, počkat! Vlastně měl jedno přání nad všechna přání! Mít dobrého kamaráda! Na papír tedy nakreslil sebe a svého kamaráda, jak si spolu hrají. Na konci vyučování paní učitelka poprosila, jestli by Felix nemohl malinkou chvilinku počkat. Felix odpověděl, že ano, protože nikam nespěchal. Paní učitelka se ho zeptala: „Felixi, co to má být za přání? „No, to jsem já a můj kamarád, jak si hrajeme. Já totiž, no, moc bych si přál mít kamaráda!“ „Ale Felixi, vždyť tady je hrozně moc dětí, tak si nějakého vyber! “„Ale to nejde, se mnou nechce nikdo kamarádit, protože jsem hrozný nešika a všechno, na co sáhnu, nějakým způsobem zkazím nebo poničím.“ „Felixi, ty myslíš, že kvůli tomu s tebou nikdo nebude chtít kamarádit?“ „Ano, myslím, spíše řečeno, že vím! A mohu už jít?“„Samozřejmě, “ řekla paní učitelka. Felix šel smutný domů a doma se ho maminka ptá, co se mu šmankote stalo? „Nic maminko, nic!“„Když myslíš,“ odpověděla smutně maminka. Felix přišel do svého pokoje a rychle zahučel do postele pod peřinu a přemýšlel. Kdybych jenom měl kamaráda, s kterým

a přijde chlad, nikdo z nás to nemá rád. Zvířátka se choulí v lese, zima s nimi také třese. A tak liška, zajíček, chystají si pelíšek.

Ilustrace: Kateřina Nováčková, 12 let

6


JARO, LÉTO, PODZIM, ZIMA Milan Martínek, 3. B

bych si mohl hrát! A přesně v tu hodinu, minutu a sekundu ho napadl nápad. „Já se zajdu kouknout do Trolova, tam určitě bude někdo, kdo se se mnou bude chtít kamarádit.“ Lehl si a v tu ránu usnul. Než se nadál, bylo skřítúterý. Časně ráno se probudil, oblékl se a sešel do kuchyně. Zavázal si raneček buchet a napsal mamince a tatínkovi vzkaz, na kterém stálo:


Jaro, léto, podzim, zima,

Milá maminko, milý tatínku, vydal jsem se do světa hledat kamaráda. S láskou Felix. PS: Nemusíte se o mne bát!

nikdo z nás si nevybírá.

Když už začne listí padat, z postýlek se nechce vstávat.

Venku vítr fouká hrozně, s drakem lítá se nám krásně.

Sluníčko se s námi loučí, snížek venku padat zkouší.

Vánoce se blíží kvapem, ve vaně si hrajem s kaprem.

Sáňkujeme, bruslíme, snowboard taky zkusíme.

Jaro, léto přijde zas, sluníčko ohřeje nás.

Ilustrace: Karolína Havlíková, 10 let

Felix přešel devatero strání, devatero potůčků a byl v Trolově. Přišel na hlavní náměstí, ale nikdo nikde! Pomyslel si: „Kde ti Trolované jenom jsou?“ Nic se nedá dělat, půjdu o kousek dál. Přišel ke kašně a chvíli čekal. Bylo tam nějaké podezřelé ticho. Čekal, čekal a zanedlouho vyběhli z těch velkých budov Trolované a jeden z nich, zrovna zrovínka ten nejmenší, zamířil přímo k němu (ale že byl opravdu malý!). Trolík se ho ptá: „Co tu děláš?“ „To se ptáš mě?“ zeptal se Felix. „No ano, tebe! Vidíš tady někoho jiného?“ „Teď zrovínka ne!“ vyhrkl ze sebe překvapený Felix. „A tak jak se jmenuješ?“ zeptal se se zkoumavým pohledem Trolík. „Já se jmenuju Felix! A ty?“ „Já zase Bobeš! A co tu děláš, tady u nás v Trolově v tak malém městě, Felixi?“„Já tu hledám kamaráda! Ale asi se tu nikdo, kdo by se mnou chtěl kamarádit, nehlásí“, řekl smutně Felix. „Já, já se hlásím, já!“, rozradostněl se Trolík Bobeš. „Jé, tak to je dobře. Aspoň někdo!“ Bobeš se na Felixe podíval a řekl: „Felixi, smím se tě na něco zeptat? No, jak bych to řekl, proč hledáš kamarády? Ty žádné nemáš? „No právě, že nemám! Ale jo! Teď už ano! Tebe přeci!“ vyhrkl zvesela Felix. „To ano, tady máš mě! Ale já myslím tam u vás ve Skřítčáku? „Ne, tam ne, protože jsem hrozný ňouma! A hele, Bobeši, nezavedl bys mě do nějaké pizzerie? Mám hrozný hlad!“ změnil rychle téma hovoru Felix. „To víš, že jo, kamaráde. Pojď za mnou.“ Přišli, objednali si a Bobeš se ptá: „A řekneš mi všechno o sobě?“ „Jo, tak dobře,“ řekl Felix a Bobešovi začal pomaloučku polehoučku odříkávat svůj příběh. Když skončil, tak byl dosyta najezený a pořádně napitý. Už se skoro stmívalo a Felix se zase na oplátku zeptal na něco Bobeše. „Bobeši, šel bys se mnou tam k nám, myslím do Skřítčáku?“ „No, já nevím!“ odpověděl Bobeš. „Prosím, měl by ses tam dobře!“ „Hm, no tak dobře!“ Bobeš si sbalil věci do stejně malého batůžku, jako byl sám, rozloučil se s rodiči a sourozenci a Felix zavelel: „Vpřed!“ A mohli vyjít. Přešli devatero strání a devatero potůčků, a než se nadáli, byli v Skřítčáku. Felixe tam hledali a zmatkovali, kde je. A když přišli, na koho myslíte, že hned ze začátku narazili? No přece na tu, co se Felixovi tak líbila, na Amálku! Amálka se na něj se vší silou vrhla a vlepila mu pusu a k tomu ještě dodala: „Felixi, já se o tebe tak bála.“ Felix se začervenal a tázavým tónem se jí zeptal: „Opravdu?“ „No jistě, ty můj moulo!“ a vlepila mu ještě jednu a dvakrát větší pusu. „A kde jsi vlastně byl a koho to sem přivádíš?“ zeptala se tázavým tónem zase Amálka. „To je Bobeš, skamarádil jsem se s ním v Trolově. On taky neměl žádné kamarády, protože je na ně prý moc malinký! On neměl žádné kamarády, já neměl žádné kamarády, tak jsme se spolu skamarádili. „Ale já jsem se s tebou chtěla kamarádit!“ vyhrkla honem Amálka. „Připadal jsi mi takový jiný a odlišný od ostatních, a to se mi na tobě moc líbí!“ odpověděla Amálka. „Ale fakt, Bobeši, já ti řeknu, hledal jsem kamarádku a měl jsem jí přímo před nosem a já si jí ani nevšimnul!“ A na to se všichni tři obrovitánsky rozesmáli, objali se a řekli: „Kamarádi navždy!“ A všichni dohromady šli oznámit, že Felix se vrátil a ať ho už přestanou hledat! Maminka byla šťastná, že ho zase vidí a že je živ a zdráv. Praví mu: “Ty můj Felixi, ty jsi mi ale dal, já se o tebe tak bála.“ A Felix jí odpověděl: „Maminko, psal jsem vám, že se o mne nemusíte bát!“ „No jistě, pojď ke mně, šmudlo!“ „A maminko, chtěl bych ti někoho představit. Jmenuje se Bobeš a trolanské děti s ním nechtěly kamarádit. Že prý je pro ně moc malý. Mohl by u nás na nějaký čas zůstat, prosím?“ „No tak dobře, ale už mi nikam neutíkej!“ řekla maminka. „Slibuji!“ odpověděl a olízl si prsty a dodal: „Čestně!“ Maminka ještě dodala: „A teď, šupajdy, měli bychom vymyslet, kde bude Bobeš spát.“ Felix křikl: „No přece u mě v pokojíčku!“ Bobeš se měl u Felixe a jeho rodiny opravdu dobře. Plné břicho měl, kde spát měl a to hlavní je, že Felix i Bobeš měli kamarády. Byla to jejich slavná trojice Felix, Bobeš a Amálka! A jaké z toho plyne ponaučení? Kdo hledá, najde! Ale pozor, Bobeš jednoho dne řekl: „Musím se kouknout do Trolova na maminku a tatínka, jak se jim vede a jak se mají!“ Ale to je zase jiný příběh, to vám povím zase někdy jindy!


7

RECEPT NA DOBRÉHO KAMARÁDA Aneta Prokopová, 5. B 1. místo v kategorii popis

Do mísy dáme tři lžičky věrnosti, jednu polévkovou lžíci veselosti, aby to dodalo hezkou vůni. Musím si skočit na záhonek pro drobek té dobromyslnosti a tu k tomu přistrouhat. Ještě přidáme několik nakrájených kroužků chytrosti a můžeme začít míchat. Mícháme nejlépe vařečkou od značky Trpělivost, aby se vše pěkně spojilo. Rozhoduji se, jestli mám do misky přidat dvě nebo tři odměrky upřímnosti, jelikož se bojím, aby nebyl kamarád upřímný až příliš. A aby byl konečný výsledek co nejlepší, musíme přisypat také rozdováděnost kvůli hezkému tvaru. Vše ještě jednou promícháme. Pak přelejeme obsah mísy do formy Ilustrace: Ondřej Horký, 11 let a necháme odležet a asi po 35 minutách dáme do trouby. Musíme to ale hlídat, protože jestli by se nám to připálilo, mohli bychom všechnu tu práci dělat od začátku, protože vedlejší účinky způsobují pyšnost, lakomost, ale hlavně zlozvyk, případně chuť pomlouvat. Už to tu NAŠE PŘÍRODA krásně voní, maminka říká, že nám to v kuchyni dodává hezkou atmosféru. Myslím, že je to už hotové. Vyklopíme to z formy opatrně na tác, případně na talíř velmi opatrně, aby nedošlo k rozpadu a rozdrobení vlastností. Necháme vychladnout - tak! A KAMARÁD je na světě! Josef Grim, 3. B 3. místo v kategorii verše

Stromy si na podzim oblékly JÁ A MŮJ KOCOUR Karolína Mojžíšová, 5. A

barevný kabátek, les je plný hub a zvířátek.

2. místo v kategorii popis

Ježek a veverka hledají Jmenuji se Karolína. Je mi dvanáct let. Když mi byly čtyři roky, tak k nám o Vánocích přišlo malé kotě. Byl to takový tajemný dárek od Ježíška, který si k nám našel cestu sám, úplně nečekaně. Pojmenovali jsme ho Míca, protože to byla kočička. Dávali jsme jí jíst. Nejraději měla mlíčko, konzervu a granule, to, co jedí i ostatní kočky. Vyrostla z ní pěkná kočka. Podařilo se jí čtyřikrát porodit pěkná koťata. Třináctého dubna v roce dva tisíce čtyři se narodil Míce kocourek Bobeček. A tak začíná můj příběh o mém kocourkovi. Když se Bobek narodil, neviděl a neměl vůbec žádnou srst. Za týden měl srst a za další týden dokonce už i viděl. Pořád jsem se na něj chodila koukat. Učili jsme ho pít z misky. Babička dlouho přemýšlela, jaké dáme Bobečkovi jméno a nic nevymyslela. Tak se poradila se mnou. Já jsem přemýšlela nad večerníčky, protože babička chtěla nějaké krátké jméno a ve večerníčkách jsou. Nakonec jsem vymyslela jméno Bobek jako ti králíci z klobouku Bob a Bobek. A jméno bylo na světě. Šla jsem si hrát s Bobkem ven, bylo slunečno. Pobíhal venku, a chtěl si hrát. Udělala jsem mu papírovou myšku na provázku. Tahala jsem ji a on papírovou myš chytal. Spal v dílně, v bedně vystlané dekou. Měl tam mlíčko a vodu i kočičí nočník. Ráno jsem se na něho šla kouknout, ale už mě volala mamka, musela jsem jít do školky. Babička mu každý den nalévala ohřáté mléko. Po obědě, když jsem přišla ze školky, hledala jsem Bobka venku. Byl v kytkách. Šly jsme si hrát nejdřív s papírovou myškou a potom jsem ho vozila v kočárku. Byl skoro večer, musela jsem domů a Bobek také. Když jsem se probudila, byla už sobota, šla jsem za Bobkem. Právě mu babička dávala vlažné mlíčko a ten to hltal. Pak jsem se ustrojila a šli jsme si hrát nejdřív s papírovou myškou, pak jsem ho vozila v kočárku a hráli jsme si na honěnou. Šli jsme na oběd, Bobeček měl mlíčko a já svíčkovou na smetaně, moc výborné, i Bobeček si pochutnával. Pak jsme šli za babičkou (babička a děda bydlí s námi). Bobečka jsem vzala do klobouku a on usnul jak dudek. Když se probudil, šli jsme s dědou na vycházku s pejskem, kterého se Bobeček vůbec nebojí. Bobek jel s námi v kočárku. Když jsme přišli z vycházky domů, Bobeček byl ospalý, lehnul si na lavici a spal. Já jsem šla zatím za babičkou… Bobulka umřel 11. června 2009 ve věku čtyř let, byl nemocný. Na Bobečka nikdy nezapomenu, měli jsme hodně koček, ale Bobulka byl jen jeden.

si potravu, aby v zimě v doupátku nebyli o hladu. Les na podzim kouzlo má, zvířátka se už těší, až na ně jaro zavolá.

Ilustrace: Kryštof Halada, 11 let

8


ZLOBIVÉ BERUŠKY

SLUNCE NA OBLOZE Nikola Kunstová, 8. B

Rozálie Metelková, 5. B

1. místo v kategorii povídka, úvaha


Pohledem astronoma je Slunce bílá koule hořících plynů. Lidský pohled je ale jiný. Je obohacený o fantazii a domýšlení. Děti kreslí Slunce jako žluté kolečko s čárkami okolo znázorňující paprsky. Já ho vidím jako důležitou věc pro život, inspiraci pro malíře a básníky. Je krásné pozorovat západ či východ Slunce třeba nad egyptskými pouštěmi. Slunce vrhá hromadu odstínů na písek, který potom hraje všemi barvami. Nebo nad vodní hladinou. Chladná, tmavá noc dává ráno možnost Slunci uchvátit lidský zrak. Nad rybníkem uvidíte mlhu, která se rozestupuje a za ní vychází jako „Královna oblohy“ - Slunce. Už odedávna se ví, že bez Slunce by na planetě neexistoval život. Vše, co má dobrou stránku, má ale i špatnou. Lidé a zvířata na poušti, kteří nemohou najít vodu nemusejí přežít. Slunce můžeme považovat za přítele, nepřítele, ale i za malíře. Když se spojí paprsek a vodní kapka za deště, vznikne mistrovské dílo - duha. Večer, když unavení padneme do postele, hned usneme, ale ráno nás pošimrá po tváři sluneční paprsek. A den je o to veselejší. Každý z nás už jistě zažil, že když máte těžký den a je zataženo, je ten den horší a horší. Potom vám Slunce hodí záchranný kruh, vyleze z podmraků, usměje se na vás a nálada je hned vylepšená. Slunce má i nedobré vlastnosti. U moře na písku hodně lidí vydrží sedět celý den, a kdo zapomene pohledem na moře na krémy, Slunce ho za trest spálí, že se pak hodnou chvíli nevyspí na zádech. Slunce je na obloze jako krásná brož na šatech dámy. Skvostně si tam svítí, podtrhuje a zvýrazňuje krásu nebe. Je to až neuvěřitelné, jak si příroda dokáže s každým detailem pohrát. Slunce je důkaz toho, že věci mají dobrou i špatnou stránku. Že mají sílu život dát, ale i vzít. Lidé, kteří nesmí na Slunce, nikdy neuvidí tu krásu, šarm a jeho okouzlující pohled. Někteří lidé dávají přednost soláriu před obyčejným slunečním zářením. Hodně lidí mi dá ale určitě za pravdu, že sluneční paprsky jsou krásné, ojedinělé, okouzlující, magické a další krásná slova se dají k tomu přiřadit, že je to až neuvěřitelné. Přesto jednou za dlouhý čas, nás toto krásné Slunce, které visí na obloze jako přibité opustí, zanikne a nastane dlouhá noc.

Na kameni u hrušky seděly dvě berušky. Starší berča jménem Verča, její sestra maličká jmenuje se Anička. Dlouho si tam spolu hrály, pak se ale pohádaly. Tahaly se za tykadla, Verča spadla, Anča spadla a jak se tak hezky mlely, do bláta se skutálely. Spustily křik veliký: „My nemáme puntíky!“ Tak Verunka s Aninkou

PROČ ČOKOLÁDA NECHTĚLA BÝT HOŘKÁ Lucie Řeháková, 9. B 2. místo v kategorii povídka, úvaha

běžely za maminkou. „Vy jste tomu daly ránu, napustím vám plnou vanu.“ A když se potom mýdlem myly tečky se zas objevily. Jedna jako druhá slečna jsou slunéčka sedmitečná.

To jednou kdysi dávno žila jedna čokoláda, vlastně to nebyla jen čokoláda, v továrnách jsou přeci mraky čokolád. Ale tato čokoláda, říkala si „Čoký“, byla ze všech čokolád ta nejmoudřejší a nejzvídavější. A tak si jednoho dne řekla: „Být stejná jako ostatní čokolády na skladu je pěkně hloupé, já chci být jiná, originální.“ Svolala tedy všechny čokolády a povídala jim: „Víte, holky, vždyť je to divné, když jsme každá stejná: stejný obal, chuť, tvar a velikost, dokonce i barvu máme stejnou.“ Čokolády se tedy domlouvaly, radily, hádaly, ale žádná z nich si nevšimla, že je za rohem zaměstnanec továrny. „No jo, otázka zní, jaké by chtěly být?“ „A mám to, chtělo by to nějakou čokoládu jen tak na mlsání a nějakou na cukroví, buchty, dorty … no, prostě na vaření.“ „Nějakou s mlékem, protože je zdravé, nějakou tvrdší, aby křupala v puse.“ „Takže mléčnou a hořkou, to je nápad,“ zavýskl si a šel to říci šéfovi. Čokolády měly našpicované uši, takže vše slyšely. Byly nadšené, alespoň se budou trochu lišit. Jen Čoký si říkala, že nechce být hořká, aby nevylámala lidem zuby, že chce být mléčná, aby se rozplývala na jazyku. To je ten důvod, proč nechtěla být čokoláda hořká.

Č A L A M Á D A - S P EC IÁ L N Í L I T E R Á R N Í Č Í S L O - Z L A T Á S L OV A ELFOVÉ A LIDÉ

9

U NÁS NA DVOŘE

Lenka Hrodková, 8. B 1. místo v kategorii povídka, úvaha

Andrea Michlová, 5. B

V lesích Du Weldenwarden v elfském hlavním městě Ellesméra je velmi zajímavá a rozmanitá příroda. Tyto lesy jsou velmi rozlehlé a proto je velmi těžké se v nich orientovat. Každý strom je stejný a zároveň jiný. Čím více se blížíme k Ellesméře, tím jsou stromy větší. Šířkově i délkově. Dokonce se prý podle elfské legendy kdysi dávno v těchto stromech bydlelo. Ty největší měly šestiúhelníkový tvar, protože staré stromy měly obvod i stosedmdesát stop. A do výšky se snad nedají ani spočítat. Jejich větve jsou jako nejširší cesta malé vesnice. V šestiúhelníkových domech bylo snad vše, co byste našli v klasickém domě. Koupelna, schody a podobné věci. V těchto dobách krásných příbytků a míru mezi lidmi žili i draci. Byla to stvoření Elfů a proto byli i náležitě silní. Ale jak mohly tyto stromy narůst do tak obdivuhodných rozměrů? Je to možné, ale podle pověsti jim Elfové zpívali. Jejich zpěv byl tak krásný, že i člověku vzbuzoval touhu a radost i vůli s něčím pomoci. Čím více se Elfové zapojovali do zpěvu, tím byl silnější a tím byla i větší úroda. Byli velice spokojeni se svým životem. A tímto způsobem vyzpívali dostatečně velké domky pro své draky. Draci tenkrát nebyli něco podobného jako dnes koně, tenkrát to byla velice vážená, svobodná a divoká zvířata a proto měli ve svých domech i něco víc. Aby Elf mohl žít v Ellesméře, musel projít určitým výcvikem v boji, protože stále hrozilo, že je napadne krutý král tehdejší doby. Ale necvičili se jen v boji, ale více v porozumění přírodě. Museli si třeba sednout na pařez, začít meditovat a vnímat všechna zvířata kolem sebe zároveň. Život zvířat a tvorů kolem sebe nebyl ničím míň, ale spíš víc. Najednou svůj vlastní život nebyl tak důležitý jako předtím. Proto už nikdy po výcviku nejedli maso. Jejich život byl více opatrný a spokojený. A co my? Vraťte se na chvíli do reality a rozhlédněte se kolem sebe. Všude vidíte domy, zdi, auta a samé uměle vyrobené věci - nepřírodniny. Ale když jsou to nepřírodniny, kde se vzaly, když v pravěku byla jen příroda? No, kde asi! Vyrobili je lidé - z přírodnin. Třeba i auto. Když se uvede do stavu pojízdného, přírodě, tomu z čeho bylo vyrobeno, škodí. Je to zajímavé, že lidé obrátí přírodu proti sobě. Možná je takové uvažování nelogické, ale zkuste se nad tím zamyslet. Ona je jen jedna velká proti nesčetnému množství malých škůdců. A jak to má chudák zvládnout? To prostě není možné. Vždyť se ohlédněte zpět. Kolik vzácných druhů živočichů bylo vyhubeno a kolik jsme jich vůbec nepoznali jen a pouze příčinou lidí? V potravním řetězci se sice zvířata zabíjejí, ale ty, kdo zabijí menšího, zase zahubí větší! Dělají to jen proto, aby přežili, kdežto my bez masa můžeme žít. Nezdá se vám alespoň trošku, že už to přeháníme? Kdysi dávno nám stačilo málo, ale teď? Jděte na chvíli do lesa, lehněte si pod strom a odpočívejte. Je vám dobře, že? Ano! ONA, když se to tak vezme, to pro vás udělala. Způsobila to, že vám bylo dobře a co jste vy naposledy udělali pro ni? Buďte k sobě upřímní! Nezdá se vám to alespoň trochu nevděčné nebo sobecké? Na čem vám opravdu záleží kromě rodiny? Na penězích, jmění, nemovitostech a kariéře! Přivlastňujeme si tu zem a přitom ONA je tu největší PÁN. Ničíme ji jen pro svůj vlastní zisk a vlastně ji vděčíme za život i za vše co máme. Zabíjíme tím sami sebe. Co nám to udělá, když pro změnu uděláme něco my pro ni?! Měli bychom si vzít příklad z Elfů a být nadmíru spokojeni s tím, co máme a ne chtít stále víc. Oni vnímají přírodu jako někoho, pro koho, když něco dobrého udělají, dočkají se očekávaného výsledku. Ale my ji nezpíváme, ani ji neprosíme. Zkuste se nad tím trošku zamyslet.


Nevídáno, neslýcháno, začalo to dneska ráno. U kurníku čtyři malá kuřátka se vyklubala. Kohout venku vykřikuje, u nás pěkně veselo je. Vesně, naší černé feně, narodilo se malé štěně. Naše kočka mourovatá, na půdu šla pro koťata. U potoka válely se malé žluté kačenky, lidé vedle opejkali zbrusu nové tlačenky. A teď všechno běhá to tu, poskakují kolem plotu. Pípá, mňouká, štěká hlady, květen už je zkrátka tady.

Ilustrace: Magdalena D. Horká, 7 let

10

MOJE MAMINKA

Č A L A M Á D A - S P EC IÁ L N Í L I T E R Á R N Í Č Í S L O - Z L A T Á S L OV A VRAŽDY V KOPEČKOVĚ Sára Suchánková, 5. B

Jan Karvai, 5. B

Zvláštní cena poroty


Moje milá maminka vždycky všechno dobře ví. Ona byla taky malá, ona mě i pochválí. Ona je hezká jako kytička, ona je milá jako babička. Však babička je její máma, leccos se od ní přiučila,

Kapitola první: DOPIS Byl krásný podzimní den. Nell Lavendo seděla v houpacím (velice pohodlném) křesle a četla noviny, na třinácté straně byl úplně vzadu zastrčený malý článek, vypovídající o smrti jakési Amandy Elisnové. Nell se zakřenila a řekla si, že se do Kopečkova vypraví. (V Kopečkově totiž bydlela již zmíněná Amanda Elisnová). Nell bavilo řešit případy, i když už je v důchodu. Došla si se šálkem čaje pro poštu. Byly tam čtyři obálky, z nichž jedna byla od jejího synovce Nicka Browna. Nell obálku zvědavě otevřela. Stálo tam: „Ahoj, Nell! Nevím, zda ses to už dozvěděla, ale i v Kopečkově, kde teď právě jsem, zabili Amandu Elisnovou. Nell, musíš okamžitě přijet, mám strach, že se nedožiju příštího týdne, vím totiž, kdo je vrah! Bude vraždit dál, dokud nepřijde někdo jako ty, Nell, a nedá mu na ruce pouta. Amanda byla sice poměrně chudá, ale přesto se mi na tom něco nelíbí. V novinách o tom píšou jako o úplně normální záležitosti, ale tak to není.“ Nick. Nell dočetla. Svého synovce Nicka měla nadmíru ráda a v žádném případě si nepřála jeho smrt. Šla zase domů a začala si balit věci, ale u toho přemýšlela. Nebyl to vůbec Nickův styl, ten dopis nepsal on. Navíc, Nick měl úhledné písmo, kdežto ten dopis byl psaný nezřetelnou čmáraninou. Nick byl svérázný mužík plný humoru, a kdyby chtěl žádat o pomoc, určitě by to vyjádřil úplně jinak. Nelliny dlouholeté zkušenosti s řešením případů ji nenechaly na pochybách. Nick ten dopis nepsal. Nell navíc věděla, že většina vrahů je inteligentních. Mají svůj plán a Nell se zdálo velice nepravděpodobné, že by vrah hledal detektiva, který ho zavře do vězení.

vaří samé pochutiny, naplněné vitamíny. To je má maminka, mám jí moc rád, ona mě taky, jsem její velký kamarád.

Kapitola druhá: KOPEČKOV Hned, jak Nell vystoupila z vlaku, spatřila velice zvláštní věc. Jakási mladá žena se právě halasně dohadovala s mužem, který jí stál po boku. Nell k nim potěšeně zamířila. Pokud byli z Kopečkova, tak měla první podezřelé. „Dobrý den, já se jmenuji Nell Lavendová a přijela jsem na žádost mého synovce Nicka Browna důkladně vyšetřit smrt Amandy Elisnové.“ Žena stojící vedle onoho neznámého muže se na Nell rozječela: „Co si u všech všudy myslíte, vy jedna všetečná drbno! Ta Elisnová se buď sama zabila a nebo to byla nešťastná náhoda. Kdyby ji někdo opravdu zabil, tak bych mu ráda potřásla rukou!“ „Ale né tak, Ellie!“ vykřikl muž vedle ženy. „Omlouvám se, slečno Lavendová“ „Ale... tak ty budeš proti mě kout pikle s tou babou?! V životě bych si to o tobě nemyslela, Franku!“ a Ellie nakvašeně odešla. „Moc se omlouvám.“ „To nemusíte,“ řekla Nell. „Jen mi povězte tři věci: jaké povolání měla slečna Elisnová, proč jste se hádal se svou ženou a proč vaše žena tak nenávidí zavražděnou?“ „To je těžké, ale Amanda Elisnová byla pokojská. Já a moje žena jsme se hádali kvůli jejímu otci. A Ellie Amandu nenáviděla, protože jsme ji jednou nachytali, jak u nás krade,“ řekl Frank. „Děkuji vám, Franku“ řekla Nell a odešla. Kapitola třetí: NEPŘÍJEMNÉ PŘEKVAPENÍ Nell se rozhodla, že ještě než se půjde někam ubytovat, zastaví se u Nicka. Když našla Nickův dům, potěšeně zazvonila. Když nikdo nepřišel, zazvonila znovu, opět žádná reakce. Nell popoběhla kus cesty zpátky a spatřila hlídkujícího policistu. Rozběhla se k němu a spustila: „V domě, kde bydlí můj synovec Nick Brown, je zamčeno a já se bojím, že je mrtvý.“ „Cože? Mrtvý? Vy ženská bláznivá, snad si nemyslíte, že když se k němu nedostanete, že je mrtvý? Ale stejně se na to radši podívám.“ „Poběžte, je to tudy,“ ukázala mu cestu Nell. Společně utíkali k domu, a když k němu doběhli, Nell přikázala: „Vyražte ty dveře!“ „Cože?“ zeptal se policista. „Na to já nemám právo“. Nell se zatvářila výhružně a policista se obrátil. „Dobře, dobře, dveře vyrazím“. „Tak se do toho dejte,“ poručila Nell. Policista se rozběhl proti dveřím a krach - dveře povolily a Nell vpadla dovnitř. Jako zátka vystřelená z láhve prolétla předsíňkou, kuchyní a nakonec v obývacím pokoji... Nell ani nechtěla věřit vlastním očím. Ležela tam tři mrtvá těla. Onen Frank, s nímž se potkala na nádraží, měl v srdci dýku. Ellie, jeho nepříjemná manželka, na tom nebyla o nic lépe. I v její hrudi byl nůž. A nakonec Nick ležel asi dva metry od Franka a Ellie a také byl proboden. Nell na to všecko civěla a nakonec omdlela. (Konec konců, kdo by v podobné situaci zůstal v klidu a při vědomí.)

Ilustrace: Marie Brátová, 12 let


11

Kapitola čtvrtá: PROBUZENÍ Když se Nell probudila, ležela v pozoruhodně měkké a teplé posteli s moc hezkým povlečením. Nad ní se skláněla mladá žena s dlouhými černými vlasy. „Dobrý den, slečno Lavendová, já se jmenuji Katrina Stienmanová.“ „Těší mě,“ řekla Nell. „Tak to vy jste ti Steinmanovi? Nick mi o vás vyprávěl.“ - „Jste v pořádku?“ optala se Katrina. „Přestála jste velký šok.“ Teprve teď si Nell uvědomila, co se vlastně stalo. A řekla si, že to, co se odehrálo v Nickově domě, vyřeší. Kapitola pátá: VYSLÝCHÁNÍ Nell si umínila, že svolá všechny obyvatele Kopečkova pod záminkou přátelského seznámení. Shromáždění se mělo konat ve středu večer ve vile uprostřed Kopečkova. Všichni přišli a Nell začala. „Dobrý den. Můžete se mi prosím představit?“ „To můžeme,“ ozval se Jonas Stienman. Mě a mou manželku už znáte. Támhle sedí George Lanch a za ním Leila Houková. Vpravo od nich sedí manželé Miremanovi a ta početná rodinka nalevo od nich jsou Wotersovi.“ „Děkuji Vám, Jonasi. Mohli byste mi jeden po druhém říci své povolání?“ „Jistě,“ to se znovu ozval Jonas Steinman. „Já jsem jeden z učitelů místní školy. Moje manželka nepracuje. George Lanch je šéfredaktor novin a nepracuje v Kopečkově. Leila Houková pracuje na zdejší poště. David Mireman je stejně jako já učitel a jeho manželka je švadlena a malířka dohromady. Wotersovi mají čtyři děti, které přirozeně nepracují. Susan Wotersová také pracuje na poště a její manžel zrovna tak,“ ukončil svůj monolog Jonas Steinman. Už teď jsem narazila na jednu zajímavou věc, pomyslela si Nell. Za prvé jsem narazila na policistu, i když nikde v okolí není žádná stanice, takže tam nemohl být jen tak čirou náhodou na hlídce. Takže to byl jen někdo, kdo se za něj vydával. Tu se ozvala Katrina Stienmanová: „Slečno Lavendová, zapomněla jsem vám říct, že...že...“ „Co jste mi zapomněla říct, Katrino?“ „Že ta těla... jsou pryč,“ dokončila Katrina. Nell to očekávala, proto se ještě ujistila, jestli je její teorie správná. „Katrino? Tělo Amandy Elisnové je také pryč?“ Všichni v místnosti se zatvářili podivně a Katrina odpověděla: „Tělo Amandy Elisnové je také pryč.“ „Teď ještě jednu otázku. Jaké příjmení měli Frank a Ellie?“ „Jmenovali se Robartsovi,“ bleskurychle odpověděla Susan Wotersová. „Všimla jsem si, že je v Kopečkově les. Nechtěl by se tam někdo se mnou projít?“ „To asi ne, slečno Levandová“ ozvala se Megan Miremanová. „Je tam zima a v Kopečkově máme poněkud horší počasí a v lese to platí dvojnásob.“ „Dobrá,“ řekla Nell. „Ale ještě mmě povězte, kde je policie, když už někdo zabil čtyři lidi, měla by tu dávno být.“ „Když policii nikdo nezavolá, tak prostě nepřijde,“ nakvašeně odpověděla Leila. „Tak zavolám já,“ rozhodla Nell. „Policie sice nemá takové myšlení jako já, ale má různé dobré přístroje jako snímání otisků prstů a tak podobně.“ Tato informace vyvolala menší poprask. Jonas a Katrina byli jediní, kteří se zatvářili potěšeně. Manželé Miremanovi a George Lanch se zatvářili spíše neutrálně, zato Leila po tomto prohlášení vypadala naprosto zkoprněle a užasle. „Na shledanou,“ rozloučila se Nell a opustila naštvané sousedy. Kapitola šestá: PŘÍJEZD POLICIE Když na kraj Kopečkova přijel policejní vůz, Nell už na ně čekala a ihned se dala do práce a začala udílet rozkazy. Úplně nakonec vystoupil její drahý synovec. „Ahoj, teto,“ zavolal na Nell. „Vidím, že ses dal na policejní kariéru.“ „Ano, teto, ale rád bych byl detektivem.“ „To můžeš, Jacku. Budeš řešit případy se mnou.“ „To s Nickem je hrozné,“ řekl Jack a jeho oči se zalily slzami. Tu jejich krátkou slovní výměnu přerušil další policista: „Tak co bude?“ zeptal se a vrátil tak Nell do reality. „Ach ano, ráda bych, abyste šli prozkoumat Nickův dům a snímali otisky prstů, hledali stopy krve atd. O několik hodin později (při nichž popíjela Nell kávu u Stienmanů) za ní přišel Jack a řekl jí: „Našli jsme otisky prstů Leily Houkové na parapetu okna i s kouskem nějaké látky.“ „To je skvělé,“ řekla Nell a odešla. Kapitola sedmá: ODHALENÍ VRAHA Nell znovu svolala obyvatele Kopečkova, aby jim hrdě oznámila, že odhalila vraha. Setkání se opět konalo ve vile. Když se konečně usadili, Nell začala: „Takže, dobrý den, začnu s vámi, Wotersovi. Nezdá se to, ale topíte se ve finanční krizi. Nedlužíte peníze ale jen jednomu člověku. Třeba Leile Houkové nedlužíte náhodou něco?“ „Ano,“ zašeptala Susan Wotersová. „Málokdo by to řekl, ale každý z Kopečkova má četné problémy. Proto jste vymysleli nového člověka Amandu Elisnovou. Je to tak, že? Na Amandu jste svedli své potíže. Náš vrah neměl v úmyslu zabít víc lidí, ale Frank a Ellie Robartsovi se ocitli ve špatné chvíli na špatném místě. Například Wotersovi se ze své krize už vyhrabali a Amandu už dál nechtěli. K nim se přidal i George Lanch a tak do novin napsal, že Amanda je mrtvá. Náš vrah byl onen policista, kterého jsem potkala a ta mrtvá těla nebyla opravdová. Megan Miremanová oblékla svou figurínu na šaty do kalhot, které si před časem objednal Nick Brown. Donesla mu figurínu i se šaty. Když policista, kterého jsem na rohu ulice potkala, vyrazil dveře, omdlela jsem. Opravdový zločin byl ale spáchán už hodinu před tím. Když pan Mireman zabil Nicka, viděli to Ellie a Frank a tak je zabil taky. Jeho manželka už byla nachystaná pod oknem, kterým jí její muž mrtvolu prostrčil a tu ukryla do lesa. Teď ale, kdo bude nepravý Nick? Ta figurína, do které jste vrazil nůž, že?“ „Ano“, zahřímala Megan Miremanová. „Ten dopis, co vám přišel, jsem psala já. Museli jsme ho zabít, jinak by vyzradil, že Amanda nikdy neexistovala a navíc mi ve válce zabil bratra. Bylo to dokonale promyšlené, ale pak jste přišla vy.“ „Davide a Megan Miremanovi, zatýkám vás pro trojnásobnou vraždu,“ řekl Jack Brown a nasadil manželům pouta. „To se ti povedlo,“ zvolala Nell na Jacka a odešla.

Ilustrace: Martin Karvai, 11 let


12

Literární soutěž Zlatá slova vyhlásila pro Základní školu v České Skalici Společnost Boženy Němcové. V letošním 8. ročníku se jí zúčastnilo celkem 78 žáků, kteří poslali 93 prací. Zde je uveden seznam těch vítězných:

VÝSLEDKOVÁ LISTINA LITERÁRNÍ SOUTĚŽE ZLATÁ SLOVA 2010 Kategorie VERŠE třída 3. A 1. místo Vojtěch Maťátko 2. místo Eva Boučková 3. místo Jan Pábel Třída 3. B 1. místo Štěpán Filip 2. místo Milan Martínek

Ježek Podzim Modřinka

3. místo Josef Grim

Podzim Jaro, léto, podzim, zima Naše příroda

Třída 5. B 1. místo Rozálie Metelková 2. místo Andrea Michlová 3. místo Jan Karvai

Zlobivé berušky U nás na dvoře Moje maminka

Kategorie PŘÍBĚH Třída 2. a 3. 1. místo Barbora Kollárová Pan Mrazík 2. místo Kateřina Vydláková Dobrodružství na půdě 3. místo Eliška Zouharová Ztracený králíček Ella Gladicsová Můj pes

Kategorie POHÁDKA Třída 2. a 3. 1. místo Kryštof Harant 2. místo Lenka Plná 3. místo Dora Podaná

O mašinkách O smutném méďovi O klouzačce

Třída 4. a 5. 1. místo Daniela Matušková O vodníkovi, který neměl fajfku 2. místo Klára Jiránková Proč se slunečnice otáčejí za sluncem 3. místo Lucie Řezníčková Skřítek Felix hledá kamaráda Kategorie POPIS Třída 4. a 5. 1. místo Aneta Prokopová

Recept na dobrého kamaráda 2. místo Karolína Mojžíšová Já a můj kocour Kategorie POVÍDKA, ÚVAHA II stupeň 1. místo Nikola Kunstová Slunce na obloze 2. místo Lucie Řeháková Proč čokoláda nechtěla být hořká? 3. místo Lenka Hrodková Elfové a lidé ZVLÁŠTNÍ CENA POROTY Sára Suchánková

Vraždy v Kopečkově

Ilustrace: Martina Sedláčková, 10 let

ČALAMÁDA — směs zajímavého čtení ve vysmátém nálevu. Vydavatel: Středisko volného času Bájo Česká Skalice. Šéf redaktorka: Mgr. Martina Horká. Redakce: Martina Sedláčková, Simona Horkelová, Anna Horká, Matyáš Horký, Jiří Bekr, Ilustrace: Výtvarné kroužky SVČ Bájo: Magdalena Dorotea Horká, Iveta Serbousková, Anna Horká, Martina Sedláčková, Barbora Michlová, Karolína Havlíková, Dita Nývltová, Kryštof Halada, Matyáš Horký, Ondřej Horký, Martin Karvai, Kateřina Nováčková, Marie Brátová, Petr Michálek. Jazyková úprava: Mgr. Marcela Horká. Adresa: Husovo náměstí 3, 552 03 Česká Skalice, e-mail: [email protected], telefon: 491 452 708, http://www.svcbajo.cz. Tisk: SVČ Bájo Česká Skalice. Ročník 4, http speciální vydání. Vychází nepravidelně.

ZLATÁ SLOVA 2010 ČALAMÁDA - SPECIÁLNÍ LITERÁRNÍ ČÍSLO - ZLATÁ SLOVA. S m ě s z a j í m a v é h o č t e n í v e v y s m á t é m n á l e v u

Recommend Documents