Zkapalněný zemní plyn a jeho možná budoucí role pro Evropskou unii

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií Mezinárodní vztahy

Zkapalněný zemní plyn a jeho možná budoucí role pro Evropskou unii Bakalářská práce

Tomáš Kadlec

Vedoucí práce: Mgr. Hedvika Koďousková UČO: 273375 Obor: MV-BSS Imatrikulační ročník: 2007

Brno, 2010

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci „Zkapalněný zemní plyn a jeho možná budoucí role pro Evropskou unii“ vypracoval samostatně a uvedl v ní veškeré použité zdroje a literaturu. V Brně, dne 25. dubna 2010 Tomáš Kadlec

2

Děkuji Mgr. Hedvice Koďouskové za vstřícný přístup, ochotu, podporu, čas a podnětné připomínky, které mi velmi pomohly při vypracování bakalářské práce.

3

Obsah Úvod ........................................................................................................................................... 5 Konceptualizace energetické bezpečnosti .................................................................................. 6 Energetická politika EU ............................................................................................................. 8 Role zemního plynu na půdě EU.............................................................................................. 12 Zkapalněný zemní plyn a jeho potenciál .............................................................................. 13 Význam Ruska pro energetickou bezpečnost EU ................................................................. 14 Charakteristika trhů s LNG a jejich vztah k Evropské unii...................................................... 15 Vnímání LNG Evropskou unií .............................................................................................. 16 Země dovážející LNG do Evropy ......................................................................................... 17 Katar .................................................................................................................................. 18 Alžírsko ............................................................................................................................. 19 Nigerie ............................................................................................................................... 20 Egypt .................................................................................................................................. 21 Irán ..................................................................................................................................... 22 Evropští importéři LNG, jejich schopnosti a kapacity.......................................................... 23 Velká Británie .................................................................................................................... 24 Španělsko ........................................................................................................................... 25 Francie ............................................................................................................................... 26 Itálie ................................................................................................................................... 27 Belgie ................................................................................................................................. 28 Potenciální evropští importéři LNG...................................................................................... 28 Nizozemí ............................................................................................................................ 28 Německo ............................................................................................................................ 29 Polsko ................................................................................................................................ 29 Chorvatsko ......................................................................................................................... 30 Závěry....................................................................................................................................... 30 Seznam použitých zdrojů ......................................................................................................... 33 Seznam použité literatury ......................................................................................................... 34 Přílohy ...................................................................................................................................... 37

4

Úvod Způsob, jakým si Evropská Unie zajišťuje dodávky zemního plynu, se od možností v ostatních energetických odvětvích značně odlišuje. Je to dáno především značně komplikovanou dopravní strukturou, kterou musí zemní plyn projít, aby se dostal ke svému odběrateli. Dochází tedy k situaci, kdy je Evropská Unie závislá především na dodávkách z Ruska, které si svoji důležitost v dané oblasti plně uvědomuje. S ohledem na jím způsobené energetické krize v posledních letech také usuzuji, že neváhá tuto převahu využít ve svůj prospěch. Jaký je tedy výhled v oblasti zisku zemního plynu pro Evropskou Unii do následujících let? Tato práce si klade za cíl prozkoumat možnosti, které nabízí modifikace zemního plynu z jeho plynné formy na formu kapalnou, tedy zkapalněný zemní plyn neboli Liquified Natural Gas (dále LNG). Jakým způsobem se může v této oblasti změnit politiku EU? Jaké budou reakce nyní klíčového Ruska? Je možné ho v této oblasti marginalizovat? Kteří noví hráči takto vstoupí do hry? Na tyto a další otázky se práce ve svém průběhu pokusí odpovědět, přičemž jako základní hypotézu stanovuji následující: Zkapalněný zemní plyn bude v 21. století představovat pro EU základní nástroj energetické diversifikace. Práce se přes kapitolu o energetické bezpečnosti dostane k základním charakteristikám LNG a k jeho potenciálu, který nepochybně má, nicméně bude třeba vzít v potaz také určité množství překážek, které budou v průběhu práce postupně nalézány. Zjištění a prozkoumání aktuálního vývoje na trhu s LNG podepře následující analýzu, která se bude zabývat tématem zemního plynu na půdě EU a možnými scénáři vývoje, které při značném rozšíření LNG mohou nastat. Důležitý aktér, kterému je s ohledem na jeho geopolitickou polohu třeba věnovat pozornost, je zejména Rusko, na jehož dodávkách je Evropská Unie nyní víceméně závislá. Jeho možné reakce budou analyzovány a následně promítnuty do závěru práce. Zde bude výše stanovená hypotéza potvrzena, či vyvrácena a závěry budou shrnuty výsledky analýzy. Z teoretického hlediska práce vychází z definice energetické bezpečnosti ve smyslu konceptu Daniela Yergina, se kterým se ztotožňuje také Mezinárodní agentura pro energii (IEA). Základem takto definované bezpečnosti je „zajištění dostatečného množství energie za adekvátní cenu“ (Houssin 2008). V průběhu práce se hodlám touto definicí zabývat a aplikovat ji na Evropskou Unii a situaci, ve které se právě nachází. Tato pro tuto bakalářskou práci stěžejní teorie bude podrobněji rozebrána v kapitole „ konceptualizace energetické bezpečnosti“. Další teoretický koncept aplikovaný na tuto práci vychází z Kodaňské školy, tedy autorů Buzana, Weavera a de Wildeho. Jimi popsaný ekonomický sektor a zajištění jeho

5

bezpečnosti je daným sekuritizačním aktérem (EU) sekuritizován a probíhají tedy snahy o zajištění obecně ekonomické, konkrétně pak energetické bezpečnosti (Buzan, Weaver, Wilde 2005:115). Ačkoliv je tato teorie pro danou práci také použitelná, jako prioritní volím teorii Yerginovu, jakožto koncept zabývající se konkrétně energetikou a je tedy možné ho na dané téma vztáhnout lépe. Nutno také dodat, že sami členové Kodaňské školy si slabiny jejich teorie uvědomují a její validita by byla možná pouze v omezeném rozsahu.

Konceptualizace energetické bezpečnosti Vznik konceptu energetické bezpečnosti nepochybně položil základy pro podrobný výzkum a politizaci dodávek energie do zemí po celém světě. Ačkoliv byl tento fenomén patrný již během druhé světové války, k jeho klíčovému etablování došlo v průběhu 70. let během tzv. ropných šoků (Waisová 2008: 9). Již od tohoto období můžeme pozorovat zvýšené úsilí států o zajištění dostatečných dodávek energie na své území, ale také snahu o jejich maximální diversifikaci za účelem zvýšení své bezpečnosti. Slovo bezpečnost je pro tuto kapitolu skutečně klíčové, jelikož státy ji při komplikaci dodávek energie považují za značně ohroženou. Naopak zajištěním spolehlivých a dostatečných dodávek energie si státy udržují svoji stabilitu a necítí se být ohroženy. Právě energie je totiž jedním ze základních prostředků státu pro udržení své úrovně hospodářství (Dančák, Závěšický 2007: 13). Bez jejího dostatečného množství státy nejsou schopny naplňovat své každodenní funkce a potřeby, a právě proto je tak úzce spjata s pojmem bezpečnost. Je také možné stanovit přímou úměru mezi rozvinutostí ekonomiky daného státu a jeho spotřebou energie (Dančák, Závěšický 2007: 14). Se zvětšováním industrializovaného a moderního území narůstá také spotřeba energie a energetická bezpečnost se tak stává potenciálně více ohrožena. Obzvláště je tomu tak v případě Evropské unie, která v současnosti pojímá území 27 států s celkově enormní spotřebou energie. Jako další milník ve vývoji termínu „energetická bezpečnost“ můžeme označit válku v Perském zálivu, která vyústila v pevnou soudržnost členů OPEC (Waisová 2008: 9). V této době se již vědecké debaty vedou nejen o tématu energetické bezpečnosti, ale také o energetické závislosti. Právě ta je podstatným faktorem ovlivňujícím vztahy mezi státy, které energii produkují a těmi, které ji od těchto států odebírají. Následně vznikají mezi těmito aktéry složité strategické hry, ve kterých dochází ke snahám o dosažení určitého množství zahraničněpolitických cílů a energie a energetická bezpečnost a její ohrožení v nich hrají stěžejní roli. Takovéto chování a jeho standardizaci pak můžeme pozorovat především od

6

doby po zmíněné Válce v Zálivu (ČEZ 2008: 9). Do 21. století tak vstupoval energetický trh, kde docházelo k postupnému zvyšování cen surovin, ale také celosvětové spotřeby (ČEZ 2008: 10). Energetická krize mezi Ruskem a Ukrajinou ve druhé polovině první dekády 21. století pak nadále modifikovala přístup k energii a energetické bezpečnosti. Výsledkem pak byla maximální snaha o diversifikaci zdrojů energie nejen na půdě Evropské unie (Waisová 2008: 10). Způsoby, jakými si státy energetickou bezpečnost zajišťují, můžeme rozdělit na dva základní. Jedná se o energetickou soběstačnost- tedy pokrytí spotřeby energie z vlastních zdrojů a o import surovin za optimální cenu (Dančák, Závěšický 2007: 14). Možností, jak o dosažení obou cílů usilovat, je však několik. V prvním případě je kromě disponibility dostatečných rezerv surovin daným státem také možné přesměrovat se na takové zdroje energie, které je schopen stát vyprodukovat sám (Dančák, Závěšický 2007:14). Jedná se tak především o nahrazování určitých zdrojů energie jinými. V oblasti importu energie je však situace složitější. Nutnost importu energie je bezpodmínečná především v oblasti fosilních paliv a ropy, kdy není možné spotřebu daného typu energie s ohledem na její množství výrazně modifikovat a stát musí dané suroviny odebírat od těch, kteří jimi disponují ve větším množství. Druhý způsob, jak si zajistit stabilní dodávky energie pomocí importu, spočívá především ve snaze o dosažení mezinárodní stability bez větších konfliktů, které mohou mít výraznější dopad na ceny surovin a následně mohou vyústit v energetické krize (Dančák, Závěšický 2007: 14). Opět se zde tedy setkáváme se snahou zajistit si „dostatečné dodavky energie za přijatelné ceny“. S takto definovanou energetickou bezpečností se ztotožňuje nejen výše zmíněná Mezinárodní energetická agentura, ale také známý americký ekonom a analytik Daniel Yergin (Yergin 2006). Známá jsou dále především Yerginova základní východiska bezpečnosti. Na prvním místě zde stojí princip diversifikace zdrojů energie, tak, aby se daný stát, nebo celek (EU) neocitnul v situaci, kdy bude závislý pouze na jednom dodavateli energie (Yergin 2006). Efektivní diversifikace tak následně zajistí stabilitu trhu, která je žádoucí jak pro spotřebitele surovin, tak pro jejich dodavatele. Jako další princip Yerginových východisek můžeme označit odolnost, neboli elasticitu, tedy základní obranný mechanismus proti energetickým krizím a šokům (Yergin 2006). Takovýto preventivní mechanismus spočívá především v budování struktury záložních zdrojů energie a skladování dostatečných zásob pro případ nestability, či krize. Třetím principem je integrace světového trhu s energií a surovinami. Dle Yergina je třeba si uvědomit, že světový průmysl je v této oblasti natolik komplexní, že není možné se z něj vymanit. Nutné je tedy respektovat zákonitosti vzájemné závislosti a 7

přizpůsobit se jim natolik, aby výsledný efekt byl vyhovující pro co největší množství aktérů. Jako poslední princip je zmíněna informovanost (Yergin 2006). Jedná se zejména o ucelenou znalost trhu a schopnost predikce jeho chování ve středně až dlouhodobé perspektivě. Zajištění těchto informací vede k možnosti optimalizovat chování producentů i spotřebitelů energie a trh je tedy opakovaně možné stabilizovat (Yergin 2006)1. Z Yerginova teoretického konceptu vychází pro účely této práce také energetická politika Evropské unie. V dokumentech zmíněných v následující kapitole jsou uvedeny Yerginovi základní principy a východiska energetické bezpečnosti. Diversifikaci zdrojů považuje EU za podstatnou a realizovatelnou především v oblasti obnovitelných zdrojů a zemního plynu, a to právě pomocí zvyšování dodávek LNG. Dokumenty z následující kapitoly zmiňují i druhý Yerginův koncept- odolnost, či elasticitu. V tomto ohledu se EU vyslovuje pro neefektivitu dalšího budování skladovacích kapacit s většími zásobami a odkazuje opět na nutnost diversifikace, jako nástroje k zajištění naprosté stability dostatečných dodávek energie. Konsens EU je pak dosažen v názoru, že z aktuálního trhu, ačkoliv je pro EU nevýhodný, není možné se jakkoliv vymanit a je nutné snažit se zajistit maximální možnou bezpečnost dodávek energie i za stávajících podmínek. Také práce s informacemi je pro EU do budoucna velmi podstatná, obzvláště v případě, kdy hodlá dovážet zkapalněný zemní plyn z míst poměrně vzdálených od Evropy. Informace zde pak mohou hrát velmi podstatnou roli např. v ohledu stability a bezpečnosti exportní země. V takovém případě by mohla špatná informovanost vést až ke kontraproduktivitě, tedy zajištění dalších nestabilních dodávek, se kterými nelze v dobách potenciální krize s jistotou počítat.

Energetická politika EU Poslední desetiletí mělo zásadní význam pro transformaci postoje Evropské unie v oblasti energetické politiky. Stalo se tak zejména s ohledem na legislativní a geopolitický vývoj jak členských států EU, tak všech ostatních zemí participujících na světovém energetickém trhu. Z pohledu legislativního vývoje je prvním podstatným dokumentem Evropská energetická charta z roku 1991 (ČEZ 2008:161). Cílem této charty byl rozvoj otevřeného a konkurenčního trhu a svobodného pohybu energetických materiálů a výrobků (ČEZ 2008:161). Evropská unie touto smlouvou sledovala především zajištění bezpečných dodávek 1

Yergin dále definuje dvě nové výzvy, a to zajištění bezpečnosti celého trhu s energetickými surovinami a nutné zahrnutí Číny, Indie a dalších nových konzumentů do globálního energetického systému (Yergin 2006). 8

energie na své území. Klíčovým problémem této charty však byla skutečnost, že byla pouze deklarací záměru a neobsahovala tudíž žádné konkrétní závazky smluvních stran (vč. SSSR). V roce 1994 byla nicméně podepsána Smlouva o energetické chartě, která již byla jasně závazným dokumentem pro všechny participující strany (ČEZ 2008:161). V platnost vstoupila smlouva v roce 1998, nicméně již zde můžeme pozorovat jasný směr energetické politiky ruské strany, jelikož ta smlouvu neratifikovala a neučinila tak dodnes. Je tedy patrné, že Rusko se snažilo vyhnout se jakýmkoliv výrazným závazkům v oblasti své energetické politiky, aby si zachovalo svoji pozici hegemona a mohlo ji tak do budoucna využít ve svůj prospěch. Dalším důležitým dokumentem je na počátku milénia vydaná Zelená kniha „K evropské strategii pro bezpečnost energetických dodávek“. Podstatou je, že si zde EU uvědomuje svoji zhoršující se pozici v oblasti energetiky. Předpokladem je, že její energetická závislost vzroste na 50% v roce vydání, tedy 2000 (což se také postupně stalo) a následně až na 70% do roku 2030 (European Commission 2000). Mimo jiných energetických surovin je odhadován vzrůst závislosti na zemním plynu až na 70% do roku 2030 (European Commission 2000) 2. Již zde je tedy položen základ pro nutnou diversifikaci dodávek zemního plynu pro zajištění dostatečného množství energie. Následující dokument, ve kterém je již nutnost diversifikace zdrojů energie plně obsažena, je Zelená kniha „Čtyři roky evropských iniciativ“ z roku 2005 (ČEZ 2008:162). V prvé řadě tato kniha deklaruje nedosažení cílů vytyčených v předešlé knize z roku 2000. Energetická závislost se skutečně zvyšuje a je třeba vyvinout nové úsilí jak jí zabránit. Za tímto účelem jsou stanoveny čtyři základní pilíře: řízení poptávky po energiích (snížení spotřeby energie na nejmenší možnou míru), diversifikace evropských zdrojů, zlepšení dohledu nad vnějšími dodávkami energie a zavádění jednotného vnitřního energetického trhu (ČEZ 2008:163). Dle mého názoru však skutečně efektivní může být pouze jednotný vnitřní trh a diversifikace zdrojů energie. Tyto dva body souvisí s energetickou efektivitou přímo a mohou tak mít primární vliv na její úspěšnou realizaci. Konkrétně ve druhém bodu pak hraje zemní plyn a jeho zkapalněná podoba významnou roli. Zelená kniha z roku 2005 se také zabývá možnými obnovitelnými zdroji energie3. Podstatné je také brát v potaz značnou finanční nákladnost a časovou náročnost, kterou si budování výše zmíněných kapacit a nových technologií žádá.

2

Ropa až na 90%, uhlí na 70-100% V roce 2006 představovala energie dodaná z obnovitelných zdrojů 9.8% v celkové spotřebě energie na půdě EU. Cílem do roku 2020 je pak 20% (Europe’s Energy Portal 2010) 3

9

Další strategický dokument Evropské unie se již problematice nutné diversifikace a tématu zkapalněného zemního plynu přibližuje podstatně více. Zelená kniha z roku 2006 „Evropská strategie pro udržitelnou, konkurenceschopnou a bezpečnou energii“ se dopodrobna zabývá vytvořením vhodné vnější energetické politiky, přičemž diversifikaci zdrojů energie vymezuje jako prioritu (European Commission 2006). Při realizaci tohoto cílu také deklaruje jeho nejschůdnější možnost rozvětvení dodávek právě zemního plynu. Nutno také dodat, že tato Zelená kniha byla vydána krátce po Rusko- ukrajinské krizi z ledna 2006. Spor jasně odhalil téměř totální závislost EU na dodávkách energie z Ruska a tuto skutečnost se snaží Evropská komise v daném dokumentu změnit. Ačkoliv je zde jasně patrné vnímání rizika ze strany Ruska, postrádám v dokumentu ucelený způsob, jak stanoveného cíle dosáhnout. Stěžejní body jsou omezeny často na víceméně abstraktní pojmy, ze kterých si čtenář není schopen vytvořit představu o následujícím jasném směřování energetické politiky EU. Zelená kniha se nezabývá pouze diversifikací v oblasti zemního plynu4, nicméně se domnívám, že ani při značném úsilí nebude ve střednědobém výhledu (do roku 2030) možné zemní plyn z větší části nahradit dodávkami energie z jiných zdrojů. EU se tak bude muset i nadále zabývat způsoby, jak zemní plyn bezpečně a spolehlivě dopravovat na své území. Tato snaha je v dané Zelené knize zohledněna úsilím o navázání energetických vztahů s Kaspickým regionem, středomořím a Afrikou, dále je však jako důležitý nástroj pro zajištění potřebného množství zemního plynu zmíněna právě jeho zkapalněná podoba (European Commission 20066). Jako problém v této oblasti je dále zmíněna nedostatečná konkurence mezi jednotlivými dodavateli zemního plynu, což má negativní efekt na jeho cenu (European Comission 2006). Na základě analýzy Zelené knihy z roku 2006 je možné uvažovat o LNG jako o velmi nadějném způsobu diversifikace dodávek zemního plynu, nicméně je potřeba brát v potaz jeho četná omezení. Tím největším je pak skutečnost, že infrastruktura pro dodávky a příjem LNG nebyla v roce 2006 vyvinutá natolik, aby mohl v nejbližší době zasáhnout do energetického portfolia Evropské unie. Následující iniciativa, „Sdělení o energetické politice pro Evropu“ a z ní vycházející Akční plán na období 2007-2009 je dalším krokem EU k dosažení menší energetické závislosti (ČEZ 2008: 165). Podstatným faktem zde nastíněným je skutečnost, že zásoby zemního plynu se v nejbližších letech nikterak nezmění a je tedy třeba akceptovat závislost na zemích jako je Rusko, nebo Norsko. V dosahu plynovodů má v současnosti EU přibližně 2/3 4

Značná část dokumentu je věnována také obnovitelným zdrojům energie, které se EU daří zdárně budovat. Elektřina produkovaná obnovitelnými zdroji je po uhlí a zemním plynu nejčastější způsob výroby elektřiny a v její produkci se Evropská unie dostala mezi světové dominanty. EU si také stanovila za cíl do roku 2010 nahradit 5.75% stávajících pohonných hmot biopalivy (European Commission 2006). 10

světových zásob zemního plynu, ovšem komplikované vztahy s vlastníky těchto zásob (především Ruskem) ji nutí hledat veškeré možné nové způsoby diversifikace za účelem snížení závislosti na těchto zásobách (Hrubý 2008: 50). Oba dokumenty se opět omezují spíše na soubor doporučení, než na zavazující listinu, která si klade za cíl určité výsledky. Podstatná je nicméně snaha o navázání energetického dialogu s USA, Čínou, Indií a Brazílií, dále pak Alžírskem, Egyptem a dalšími zeměmi Magrebu (ČEZ 2008: 165). Jako klíčový způsob dosažení větší energetické bezpečnosti definují tyto dokumenty zvyšování podílu energie z obnovitelných zdrojů a diversifikace energie z fosilních paliv. Právě tento druhý bod má významnou souvislost se zkapalněným zemním plynem, jelikož jedním z podstatných cílů dokumentu je vybudovat nové LNG terminály (Hrubý 2008: 58). Na budování nové energetické infrastruktury bude dle dokumentu v průběhu let 2007-2027 vynaložen jeden bilion EURO (Hrubý 2008: 48). Jako slabinu dokumentu však vidím absenci jakýchkoliv dalších konkrétních cílů v této oblasti. Takováto nedostatečná specifikace bude mít za následek opožděnou implementaci a následné oddalování dosažení cíle. Třeba je zmínit také jasnou suverenitu členských států EU v oblasti energetiky, což vytvoření komplexní energetické politiky EU jako celku opět komplikuje (ČEZ 2008: 166). Jako pozitivum tohoto dokumentu nicméně vidím skutečnost, že jsou zde zmíněna (a také přijata) mnohá omezení Evropské unie na energetickém trhu, ze kterých plyne možnost pouze omezeného snížení energetické závislosti na stávajících dodavatelích energie. Je tedy zřejmé, že Evropská unie zaujímá v globálním energetickém trhu spíše pasivní pozici, kdy jako jeden z největších importérů energie na světě musí víceméně akceptovat podmínky exportních gigantů, jelikož nedisponuje efektivními nástroji ke korigování jejich energetické politiky. Logickým východiskem v této situaci je pak snaha o využití možností, kterými disponuje, tedy obnovitelné zdroje energie a diversifikace dodávek fosilních paliv. Energetická politika se tak v oblasti diversifikace orientuje na navázání dialogu s novými zeměmi, ze kterých by bylo možné dovážet především LNG, nicméně jeho celkové množství s ohledem na omezené rezervy daných zemí a značné náklady na budování terminálů na území EU prozatím nemůže představovat způsob významného snížení závislosti na stávajících dodavatelích. Tato skutečnost plyne především z aktuální spotřeby energie na území EU-27, kdy je v oblasti zemního plynu zcela patrná závislost na Rusku, Norsku a Alžírsku. Střednědobé trendy ve spotřebě však naznačují prozatím do značné míry omezenou možnost import zemního plynu diversifikovat. Jak uvidíme, spotřeba zemního plynu je vždy fenomén odrážející aktuální možnosti daného objektu (EU) a není tedy zdaleka vyloučeno určité pozměnění energetického trhu v reakci na nově dostupné technologie a vývoj cen. 11

Role zemního plynu na půdě EU Jako základní zdroje energie pro Evropskou Unii můžeme označit zemní plyn, ropu a elektřinu. Míra závislosti EU na importu těchto komodit však narůstá a EU je nucena formovat nástroje na zajištění energetické bezpečnosti i do dalších let. Stupeň závislosti EU na dovozu energie je vyjádřen tzv. koeficientem závislosti na energii. Na základě dat shromážděných roku 2008 byl tento koeficient pro rok 2007 určen ze všech zdrojů energie celkově na 53.1% (Eurostat 2009b). Konkrétně v oblasti zemního plynu je to však 60.8% (Eurostat 2009b). Z této statistiky jasně vyplývá, že dovoz energie do EU představuje pro tento geopolitický celek existenční nutnost. Nejvýznamnějšími dovozci energie pro EU jsou pak Rusko a Norsko. Konkrétně Ruská federace dováží do EU 33% ropy a 40% zemního plynu, Norsko pak 16% ropy a 23% zemního plynu (Europe’s Energy Portal 2010a). Třetím největším dovozcem zemního plynu do Evropské unie je Alžírsko, a to ve výši 15%. Energie získaná ze zemního plynu tvoří 20% celkově potřebné energie pro EU (Rettman 2006). Zbytek energie je generován převážně pomocí ropy, atomové energie a uhlí. Z pohledu na světové zásoby zemního plynu vyplývá jasná dominance Ruska, které vlastní zhruba 25% světových zásob zemního plynu (Countries of the World 2009). Oproti tomu je Norsko ve světových zásobách zemního plynu až na 17. místě s 1.28% (Countries of the World 2009). Na základě výše zmíněných údajů je tedy jasné, že Evropská Unie se bez ruského plynu neobejde. Z pohledu vývoje v posledních letech (především Rusko-ukrajinská plynová krize) a s ním související přímé ohrožení dodávek energie do EU si také její političtí představitelé uvědomují nutnost se od závislosti na Ruském dovozu, nebo importu energie odpoutat v maximální možné míře. Při pohledu na výše zmíněná procenta je však již nyní nutné konstatovat, že naprostá nezávislost na Rusku z pohledu energetiky je nemožná. Důvodem není ovšem skutečnost, že by zemního plynu mohlo být nedostatek, nýbrž nedostatečný technologický rozvoj v oblasti dodávek. Právě Rusko má v tomto ohledu jednoznačně převahu a odběratelům tak nedává možnost volby (Clingendael International Energy Programme 2008). Z tohoto pohledu je EU závislá na zemním plynu, který se na její území dostává prostřednictvím plynovodů, které vedou přes území dalších států, což riziko pro Evropskou Unii z pohledu energetické bezpečnosti značně zvyšuje. Jako důsledek Ruskoukrajinské krize lze vypozorovat snahu EU o diversifikaci zdrojů zemního plynu a snahu o smluvní ukotvení stabilních dodávek zemního plynu přes Ukrajinu (European Parliament 2009). Zmíněná diversifikace znamená jednak podporu projektům nových plynovodů, ale také

12

významnou snahu o zajištění dodávek zkapalněného zemního plynu všem členům Evropské Unie (European Parliament 2009).

Zkapalněný zemní plyn a jeho potenciál Zkapalněný zemní plyn představuje základní možnost diversifikace jeho dodávek do zemí Evropské unie v porovnání s tradiční cestou, tedy plynovody. Podstatou procesu transformace zemního plynu do jeho zkapalněné podoby je jeho ochlazení na teplotu -162 °C (Natural Gas 2010). Tento proces zapříčiní jeho kondenzaci do kapalného skupenství (Natural Gas 2010). Takováto forma zemního plynu má až 600x menší objem než v plynném skupenství (Sempra 2010). Tato skutečnost dává zkapalněnému zemnímu plynu ideální podmínky k jeho transportu tankery přes celý svět. Na jejich palubě je plyn nadále ochlazován, aby udržel svoji formu. S postupným rozvojem tohoto odvětví dochází také ke snižování zpočátku vysokých nákladů na transformaci zemního plynu do kapalného skupenství, udržení ho v tomto stavu v průběhu přepravy a následnému převodu zpět do plynného skupenství (Příloha 2). Otevírá se tedy možnost snižování závislosti na plynovodech, přes které mohou být dodávky zemního plynu často komplikované. Z plynu v kapalném skupenství je také možné extrahovat další přebytečné prvky (kyslík, oxid uhličitý, vodu), což ústí ve zvýšení kvality takto vytvořeného zemního plynu (Natural Gas 2010). Jako klíčového dovozce, který si vybudoval pozici největšího světového exportéra LNG, můžeme označit výše zmíněný Katar. V roce 2007 vyvezl 40 bilionů kubických metrů zkapalněného zemního plynu, což znamenalo nárůst exportu o 28% oproti roku 2006 a doposud největší množství exportu LNG ve světě (International Energy Agency 2008). Co se týče evropských odběratelů LNG z Kataru, můžeme mezi nimi nalézt pouze Velkou Británii, do které bylo v roce 2007 dovezeno 10.6 bilionů kubických metrů (bcm) LNG (International Energy Agency 2008). Postupně se mu snaží konkurovat také další země Blízkého východu a Austrálie. Trh s LNG se stává s přibývajícím množstvím zemí vlastnících LNG terminály stále více konkurenčním, což má za následek postupné snižování cen plynu a zavádění LNG jako standardního prostředku tvorby energie. Pro úplnost je třeba zmínit, že Evropská unie spotřebovala v roce 2008 19.2 trilionu kubických stop plynu (U.S. Energy Information Administration). Do roku 2015 je pak odhadován vzestup na 21.5 a následně 24.1 v horizontu do roku 2030 (U.S. Energy Information Administration). Můžeme tedy zaznamenat exponenciální nárůst o zhruba 1% ročně. Ačkoliv nyní na půdě EU existují terminály schopné zpracovat dodávky LNG, jejich

13

množství a kapacity jsou prozatím zcela nedostatečné. Souhrnně bychom tak mohli tento stav označit jako (prozatímní) technologickou nedostatečnost terminálů v Evropě, které na rozsáhlé odběry LNG připraveny ve většině případů nejsou. Z tohoto důvodu je třeba se i nadále ohlížet směrem na východ a akceptovat roli Ruska, jako energetického giganta, bez kterého si zatím EU nedovede zajištění svých dodávek energie představit. V souvislosti s výše uvedenou aktuální závislostí EU na ruském plynu je tedy třeba se touto zemí a její politikou zabývat podrobněji

Význam Ruska pro energetickou bezpečnost EU Rusko spolu s Iránem a Katarem vlastní přes 50% aktuálně odhadovaných světových zásob ropy (International Energy Agency 2009b:13). Z těchto zemí se však dostává plyn do Evropy prozatím pouze z Ruska, což mu dává jednoznačnou kontrolu nad cenami a dodávkami. Jeho propojení s Evropskou unií však není přímé, nýbrž vede přes státy bývalého Sovětského svazu. Právě s těmito státy se Rusko snadno dostává do sporu a snaží se v nich pomocí své energetické politiky dosáhnout zahraničněpolitických cílů. Následně mají takovéto konflikty dopad na EU v podobě ohrožení dodávek energie, v tomto případě konkrétně zemního plynu (Tichý 2009). Jedná se především o snahy Ruska zabránit zvyšující se prozápadní orientaci svých bývalých satelitů obratným využíváním své energetické dominance (Anochin, Prorok 2009). Ruská federace se dále snaží o kumulaci zisku plynoucího z prodeje energie, a to nejenom naprostou kontrolou cen, ale také častými diskriminačními praktikami, které ústí v nespokojenost zákazníků, kteří ovšem v oblasti odběru plynu nemají na výběr. Jako další faktor lze uvést snahu Ruska o orientaci své energetické politiky na východ5 (Tichý 2009). Všechny tyto faktory tak jednoznačně nutí Evropskou unii usilovat o maximální možnou diversifikaci svých energetických zdrojů, přičemž jednou z možností je orientace na Blízký východ, který disponuje velkým surovinovým bohatstvím, nicméně zatím není možnost, jak jej přepravit do EU. Rusko však neváhá a je připraveno těmto projektům dělat konkurenci a svoji aktuální pozici si držet. 5

V srpnu 2003 byla formulována základní východiska energetické politiky Ruské federace na období do roku 2020. Základním tématem této strategie je snaha o integraci Ruska do světového energetického prostoru. K dosažení tohoto cíle je třeba diversifikovat odběratele ruské energie a jako základní nová možnost se jeví právě oblast na východ od Ruska, tedy Čína, Jižní Korea a Japonsko. Dosažení tohoto cíle Ruské federace tak může ohrozit energetickou bezpečnost EU (Tichý 2009). Rusko tak začalo stavět plynovody, které budou mít schopnost exportu až 80 miliard kubických metrů zemního plynu za rok. Oba budou spojovat Čínu s Ruskem (přes Sibiř a poloostrov Sachalin) a plně funkční by měly být do roku 2011 (ČEZ 2008: 160). Rusko v současnosti exportuje do celého světa cca. 151 miliard kubických centimetrů zemního plynu a je tedy zřejmé, že propojení s Čínou v této oblasti může mít těžký dopad na státy, které jsou nyní na dovozu energie z Ruska závislé (ČEZ 2008:160). 14

S ohledem na množství jeho zásob je však již nyní jasné, že se mu to do určité míry povede. Již zde je tedy možno uvést evidentní nesoulad v chápání energetické bezpečnosti mezi Ruskem a Evropskou unií. Pro Rusko pak znamená tento pojem možnost provádět vlastní energetickou politiku za účelem dosažení vlastních zájmů a prosperity bez nutnosti zájmu o země, které by na jeho postoje mohly doplatit (Anochin, Prorok 2009). Dokud se Rusko ve své dominantní pozici necítilo ohroženo, nebyly také patrné snahy o budování nových projektů, které by jednak zabezpečily dostatečné množství dodávek, ale také dělaly konkurenci EU ve snahách o diversifikaci. Bezpečnostní rozměr danému tématu dává také skutečnost, že 90% ruského plynu je vlastněno společností Gazprom (Kovačovská 2008). Tento ekonomický rozměr znamená řízení vzájemných vztahů na základě nabídky a poptávky, přičemž je přítomna snaha o maximální kumulaci zisku. Tato skutečnost nedává příliš prostoru pro vzájemně ohleduplné diplomatické vztahy. Na základě daného úvodu do energetické politiky Ruské federace můžeme posuzovat snahy Evropské unie o diversifikaci svých zdrojů zemního plynu také v souvislosti s primárními konsekvencemi na ruské straně. Jestliže je EU nucena akceptovat aktuální pozici Ruska na energetickém trhu, je třeba také analyzovat vztah EU ke zkapalněnému zemnímu plynu, jako jednomu ze základních způsobů, jak začít závislost na ruském plynu snižovat. Pro úplnost je třeba také zmínit určitou ekonomickou závislost Ruska na evropských trzích s energií, jelikož zisky z těchto trhů mají přímý vliv na jeho ekonomický zisk, a tedy na ruskou ekonomiku jako celek. Oba tyto politické celky jsou tedy navzájem propojeny, což nutí Rusko optimalizovat svoji energetickou politiku, aby svoji dominantní pozici mohlo udržet. Následující analýza se zaměří na charakter trhů s LNG, jejich vztah k EU, dovozce, importéry a formulace závěrů na základě dosažených poznatků.

Charakteristika trhů s LNG a jejich vztah k Evropské unii Základní předpoklad pro to, aby mohl trh se zkapalněným zemním plynem vůbec existovat je předpoklad schopnosti exportéra zemní plyn získat, zkapalnit ho a dodat příjemci, který vlastní potřebnou infrastrukturu pro jeho příjem a opětovné převedení do plynného stavu. Takovéto schopnosti však prozatím má pouze malé množství států, státy EU nevyjímaje, nicméně trh z LNG zažíval během posledních let nebývalý nárůst a v jeho stínu rostou také nová zařízení pro jeho příjem. Z dostupných dat je možné zjistit, že v roce 2006 se na mezinárodním trhu se zemním plynem pohybovalo 748 bilionu kubických metrů plynu (bcm), přičemž podíl LNG byl 12%, tedy 211 bcm (Hafner, Vermeire, Moradela 2008).

15

V roce 2007 jsme mohli zaznamenat opětovný nárůst na trhu s LNG o 9% na 233 bcm (IEA 2008). Mezinárodní energetická agentura také dále uvádí, že toto číslo znamená nárůst trhu s LNG o 53% za posledních pět let. Znamená to tedy jistě skutečnost, že LNG značný potenciál pro diversifikaci má, státy si ho uvědomují a každým rokem budují mnoho nových kapacit schopných LNG jak produkovat, tak přijímat. K červnu roku 2008 bylo na území Evropy 120 regasifikačních stanic, přičemž dalších 70 bylo v té době konstruováno a 98 plánováno do budoucnosti (IEA 2008). Tato fakta naznačují velké ambice Evropské unie v oblasti LNG a ke konci roku 2010 je počítáno s existencí 191 regasifikačních stanic (IEA 2010). Opět zde zaznamenáváme plánovaný nárůst o zhruba 50% za dva roky, což je v oblasti pozitivních bilancí v energetice zřídka používané číslo. Nutno také dodat, že tyto snahy jsou mohutně podporovány snahou o liberalizaci trhu s plynem na půdě EU, která následně vede k možnosti širokého výběru z dodavatelů LNG, kteří mezi sebou soutěží, což následně snižuje cenu pro odběratele (Dorigoni, Portatadino 2007). Primárním zájmem Evropské unie v oblasti LNG je otázka odkud je možné spolehlivě a za přijatelnou cenu zkapalněný zemní plyn dovážet. Jako určitý limitující faktor je třeba zmínit soutěžení s asijským trhem, který pro EU představuje přímou konkurenci v oblasti importu LNG. Po analýze percepce zkapalněného zemního plynu Evropskou unií se na vhodné exportéry pro EU zaměří následující kapitola a pokusí se podat ucelený přehled zemí, které mají v této oblasti Evropské unii co nabídnout.

Vnímání LNG Evropskou unií Evropská unie si je dobře vědoma možností, které zkapalněný zemní plyn skýtá. Výhodou jí v tomto ohledu je skutečnost, že se nachází ve velmi dobrém geografickém postavení pro příjem dodávek zemního plynu na své území, jedná se především o možnost importu LNG z oblasti Středozemního moře a západní Afriky (Clingendael International Energy Programme 2008). Jisté je, že se EU zajímá o zkapalněný zemní plyn z důvodu zajištění stability, ale také diversifikace dodávek zemního plynu za přiměřenou cenu. Otázka ovšem zní, za jakých okolností jsou tato kritéria skutečně realizovatelná. Trh s LNG není prozatím vyvinutý do takové míry, aby bylo možné hovořit o produkci, která umožní uspokojit požadavky všech potenciálních zájemců (Clingendael International Energy Programme 2008). EU se tak musí dostat do pozice, ve které je pro dodavatele LNG výhodné exportovat plyn v kapalné formě právě na území EU. Aktuálně na světovém žebříčku

16

importérů LNG vede Japonsko, které v roce 2008 dovezlo 92.13 bilionů kubických centimetrů zkapalněného zemního plynu (Europe’s Energy Portal 2010b). Na třetím a čtvrtém místě se již nachází Španělsko a Francie s 28.3 resp. 12.59 biliony m³ plynu (Europe’s Energy Portal 2010b). Pro srovnání uvádím, že Francie ve stejném roce spotřebovala 44.2 bilionů m³ a Španělsko 39 bcm plynu v kapalném skupenství (Europe’s Energy Portal 2010b). Zhruba 50% své spotřeby zemního plynu tedy pokryly tyto země pomocí LNG. Ačkoliv pro tyto státy skutečně LNG představuje významný způsob zajištění stability dodávek a jejich diversifikaci, zcela odlišně je tomu u zbývajících zemí Evropské unie, kde dodávky LNG představují pouze marginální zdroj energie. Ze současných členských států Evropské unie pak v roce 2008 dováželo zkapalněný zemní plyn pouze sedm států. Jedná se o Španělsko, Francii, Portugalsko, Belgii, Itálii, Velkou Británii a Řecko (Europe’s Energy portal 2010b). Tyto informace jsou tedy skutečně klíčové pro možnou analýzu východisek EU. Aktuální stav plyne z prozatím nedostatečného množství terminálů schopných dodávky LNG na území EU přijmout, resp. jejich aktuální „technické nedostatečnosti“, nicméně stávajících 27 členských států si v rámci Zelené knihy vydané v roce 2006 zvolilo za cíl tento stav ve střednědobém výhledu změnit (Karásek 2008:58). Z prozatím zmíněných informací je již nyní patrné, že LNG se dostává ze strany EU značné pozornosti a uvědomuje si roli, kterou může tato forma zemního plynu do budoucna hrát. S ohledem na skutečnost, že Alžírsko je třetím nejvýznamnějším dodavatelem zemního plynu do EU (ačkoliv spíše minoritním) je třeba dodat, že tato země je také čtvrtým největším vývozcem zkapalněného zemního plynu na světě, a to ve výši 21.8 bilionu m³ v roce 2008 (Europe’s Energy Portal 2010b). Vzhledem k této skutečnosti se právě Alžírsko jeví jako velmi dostupný dovozce LNG do Evropy, což také potvrdí následující kapitola o exportérech LNG.

Země dovážející LNG do Evropy Jestliže se Evropská unie snaží diversifikovat své zdroje zemního plynu pomocí LNG, pak je vhodné dívat se od Bruselu na jih, východ, případně na západ. Za nadějné trhy s velkou expanzí v posledních letech a dobrými vyhlídkami do budoucna jsou považovány především Katar, Alžírsko, Nigerie, Egypt a Irán6 (IEA 2008). Je tomu tak právě s ohledem na jejich relativní geografickou blízkost zemím Evropské unie.

6

Jeho role jako exportéra LNG a zemního plynu obecně je samozřejmě značně komplikovaná vnitropolitickou krizí, která mu prozatím brání v maximálním využití jeho energetického potenciálu. 17

Katar Katar ve druhé polovině první dekády 21. století vystřídal Alžírsko na postu největšího exportéra LNG a za rok 2007 vyvezl 40 bcm LNG (IEA 2009a). Toto množství znamená meziroční nárůst o 28% a dosavadní maximum této země. Zajímavou však dále je v roce 2007 předpokládaná snaha zvýšit vývoz LNG na 101 bcm do roku 2011 (IEA 2008). Z této skutečnosti je patrná schopnost Kataru obstarat si v poměrně krátké době náročnou technologickou základnu7, která je pro produkci LNG nutná. Podařilo se mu to během necelých deseti let. Tento krátký interval svědčí o možnosti vyvinout infrastrukturu LNG velmi rychle, čehož tak budou moci využít v budoucnu i další státy, kterým se prozatím na trhu s LNG výrazněji nepodařilo prosadit. Skutečnost, že se Katar stal exportním gigantem, však automaticky neznamená neomezené dodávky LNG z této země do EU. Trh je samozřejmě řízen konkurencí, a to nejen v oblasti nabídky, ale také poptávky. Z tohoto důvodu by se EU mohla obávat jistého nebezpečí většího množství dodávek do po LNG prahnoucích USA, nicméně Katar vydal v roce 2008 ohledně svých exportů LNG jasné prohlášení: bude ho distribuovat rovnoměrně mezi Severní Ameriku, Evropu a Asii (IEA 2008). Tato skutečnost tak znamená pro EU splnění jejího cíle v oblasti stabilních dodávek bez obav z nespolehlivosti distributora, ale také nutnost vybudovat dostatečnou infrastrukturu pro přijetí LNG. V návaznosti na pořízení nových velkokapacitních tankerů na přepravu LNG v roce 2007 Katar uvedl, že jsou určeny především pro dopravu plynu do Velké Británie a USA, nicméně začaly dopravovat plyn také do Asie (IEA 2008). Zde můžeme vidět jasný náznak počátku budování rozsáhlých kapacit pro příjem LNG ve Velké Británii, která již měla v plánu rozsáhlou expanzi infrastruktury v této oblasti (Dorigoni, Portatadino 2007). Také při pohledu na projekty Velké Británie z roku 2006 můžeme v plánech na konstrukci terminálů na příjem LNG do roku 2010 vypozorovat jasný předpoklad velkého podílu dováženého LNG právě z Kataru (King & Spalding 2006). Na území Kataru provozují výrobu a distribuci LNG dvě společnosti- Qatargas a RasGas (IEA 2008). Pod jejich gescí se na území Kataru na konci roku 2008 nacházelo celkově 14 projektů na distribuci LNG, některé z nich prozatím pouze ve fázi plánů (IEA 2008). Společnost Qatargas měla v roce 2008 z plánovaných sedmi8 projektů v provozu pouze čtyři s tím, že zbylé tři dosahovaly roční zpoždění oproti původnímu plánu (IEA 2008). 7

Mezi technologické inovace Kataru patří také nové přepravní tankery na LNG Q-flex s kapacitou 210 000 m³ a Q-max s kapacitou 260 000 m³ (IEA 2008). 8 Celková exportní kapacita těchto sedmi projektů společnosti Qatargas činí 55.4 bcm za rok (IEA 2008). 18

V těchto zpožděních můžeme vypozorovat názorný příklad značné obtížnosti vyrovnání se s nadstandardními technologickými a finančními požadavky, které distribuce LNG obnáší. Dochází tak ke zpoždění projektů nejen na straně Kataru, ale všech ostatních distributorů, jakožto i stávajících, či potenciálních příjemců LNG na půdě nejen Evropské unie. Druhá společnost působící na území Kataru- RasGas- měla rovněž v roce 2008 sedm9 naplánovaných, či již existujících projektů na distribuci LNG (IEA 2008). Z těchto sedmi projektů bylo v provozu v roce 2008 celkově pět, přičemž další dva mají být uvedeny do provozu do roku 2010 (IEA 2008). Při analýze těchto celkově čtrnácti projektů pak můžeme uvést země EU, do kterých již byl, nebo bude exportován zkapalněný zemní plyn z Kataru. Jsou jimi především Velká Británie, Španělsko, Itálie a Belgie (IEA 2008). Podle mezinárodní energetické agentury však minimálně do konce roku 2009 export LNG z Kataru významně neporoste s ohledem na nutnost vypracování zprávy o aktuálních rezervách katarského zemního plynu, která tak dále identifikuje možnosti, které Katar v této oblasti do budoucna má.

Alžírsko Alžírsko se mezi exportéry LNG zařadilo již v roce 1964, kdy odstartovalo svůj projekt na zkapalnění zemního plynu (IEA 2008). Aktuální exportní kapacita Alžírska pak činí 27.2 bcm pro rok 2009 (IEA 2009a). V roce 2009 měly Alžírské tankery přístup k evropským LNG terminálům na území Velké Británie, Francie a Španělska, resp. na terminály Isle of Grain, Montoir a Mugardos (IEA 2009a). Z patřičných zdrojů je dále možné dohledat údaje o exportu Alžírska na území Evropské unie v roce 2006. Jedná se o již tradiční hlavní importéry LNG v Evropě, tedy Francie (7.35 bcm), dále Belgie (3.35 bcm), Itálie (3 bcm), Španělsko (2.6 bcm), Velká Británie (2 bcm) a Řecko (0.45 bcm) (Hafner, Vermeire, Moraleda 2008). Již v roce 2006 vyvezlo Alžírsko celkově 24.68 bcm10 zkapalněného zemního plynu, což ho řadilo na druhou příčku v množství vyvezeného LNG na evropské území. Při stavu z roku 2008, kdy EU dovezla 59 bcm je tedy zřejmé, že Alžírsko hraje v tomto ohledu pro EU velmi podstatnou roli, na které mnoho nemění ani katarský prim v oblasti exportů do Evropské unie. Katarské převýšení Alžírských exportů do Evropy v první dekádě 21. století můžeme zcela oprávněně zdůvodnit nebývale rychlým technologickým pokrokem, který Katar dokázal uskutečnit v nebývale krátkém čase. Je ale třeba brát v úvahu jistá omezení na straně Alžírska. 9

Celková exportní kapacita těchto sedmi projektů společnosti RasGas činí 49.4. bcm za rok (IEA 2008). V tomto objemu je započítáno také 4.6 bcm LNG, které bylo exportováno na území Turecka (Hafner, Vermeire, Moraleda 2008). 10

19

Jedním z nich je exploze z roku 2004 na terminálu Skikda, která zničila 3 přepravní nádrže s celkovou kapacitou cca 4.5 bcm (IEA 2009a). Tato událost tak citelně zpomalila vzestupný trend alžírského exportu LNG, který nyní tato země dohání budováním nových projektů, které jsou však s ohledem na inflaci finančně velmi nákladné. Aktuální plány Alžírska do budoucna spočívají především v budování dvou nových projektů, které by měly být uvedeny do provozu na počátku druhého desetiletí 21. století. První z nich spočívá v nahrazení nádrží zničených po explozi na terminálu Skikda v roce 2004 (IEA 2009a). Jedná se o projekt za téměř 3 biliony dolarů o kapacitě 6.1 bcm, tedy o téměř polovinu vyšší, než kapacita nádrží zničených v roce 2004 (IEA 2009a). Podle původního plánu měl být projekt dokončen a uveden do provozu v roce 2011, nicméně termín byl posunut na rok 2013, a to především s ohledem na značné finanční komplikace (IEA 2009a). Druhý projekt navyšující exportní kapacitu Alžírska je terminál Arzew, jehož realizace započala v roce 2008 po finálním schválení a zajištění potřebných finančních prostředků (IEA 2009a). Jedná se o terminál s kapacitou 6.5 bcm, na jehož realizaci má hlavní podíl společnost Sonatrach, která disponuje přístupem na trhy Velké Británie, Španělska a Francie (IEA 2009a). Dokončení tohoto projektu, které je plánováno rovněž na rok 2013, bude tedy s největší pravděpodobností mít za následek navýšení alžírských exportů LNG na půdu EU. S ohledem na mnohá zpoždění při budování nových exportních kapacit pro alžírský zemní plyn se tedy cíl dosáhnout exportu 100 bcm do roku 2015 jeví za stávajících okolností jako nereálný. S ohledem na tradičně dobré energetické vztahy Alžírska a EU, by v okamžiku, kdy se tohoto cíle podaří dosáhnout, mohlo dojít k úměrnému nárůstu exportu zemního plynu na území EU. Alžírsko tedy stejně jako Katar v krátkodobém horizontu určitý potenciál má, nicméně s ohledem na mnoho časových zpoždění, která budování nových projektů postihla nelze s jistotou odhadnout termín jejich dokončení a počátek exportu zemního plynu.

Nigerie Nigerijský potenciál je díky rozsáhlým rezervám zemního plynu značný. Konkrétně se jedná o 5.2 tcm (trilionu kubických metrů), což představuje 3% světových zásob zemního plynu (IEA 2009a). Nigerie se ale také aktivně zapojuje do světového trhu s LNG a v roce 2007 vyvezla celkově 21 bcm zkapalněného zemního plynu. V prosinci téhož roku byla rozšířena kapacita Nigerie o šestý zásobník11 na celkových 30 bcm (IEA 2008). V roce 2008 pak dále došlo k rozhodnutí o poskytnutí investic na další dva zásobníky o celkové kapacitě 22 bcm, které by tedy rozšířily exportní potenciál Nigerie o zhruba 70% (IEA 2008). Jejich 11

Zásobník uveden do provozu v polovině roku 2008 (IEA 2008). 20

dokončení je ovšem plánováno nejdříve na rok 2012 a nezbývá tedy než skutečný výsledek tohoto úsilí zhodnotit po jeho dokončení. V této africké zemi je nicméně třeba brát v potaz doposud probíhající násilí značného rozsahu, které má za následek obavy investujících a konstrukčních firem o svoji bezpečnost (IEA 2008). Dochází tak ke zpoždění i dalších plánovaných projektů a bezpečnostní otázka hraje pro Nigerii nejen v této oblasti velmi podstatnou roli. Nigerie v roce 2006 vyvezla na území Evropské unie celkem 13.46 bcm a hraje tedy v portfoliu exportérů LNG do EU podstatnou roli (Hafner, Vermeire, Moraleda 2008). Cílovými zeměmi byly opět Belgie, Francie, Portugalsko a Španělsko. Dostupné zdroje také umožňují nahlédnout do předběžných prognóz, které tak jako u ostatních významných exportérů LNG předpokládají významný nárůst dodávek LNG z území Nigerie. Na konci roku 2010 je odhadována produkce 46 bcm, přičemž do Evropy by mohlo být vyvezeno zhruba 21 bcm (Hafner, Vermeire, Moraleda 2008). Do roku 2020 by se pak měla produkce zvýšit o téměř 300% a export do EU zvýšit na 36 bcm. Podstatné také samozřejmě je na jak velkém území se bude Evropská unie v té době rozkládat, jelikož např. Turecko12 je také importérem LNG a mohlo by tak celkové dodávky do EU značně zvýšit. Po analýze Nigerijského trhu s LNG můžeme pozorovat jasnou snahu o expanzi v tomto průmyslu, přičemž jako úskalí můžeme identifikovat nebezpečnost způsobenou násilnými konflikty na nigerijském území a zvyšující se cenu za výrobu LNG. Ta je způsobena převážně zvyšující se cenou za suroviny (zemní plyn) a nedostatečným množstvím firem schopných terminály LNG budovat (Hafner, Vermeire, Moraleda 2008). Zemní plyn je však prozatím velmi obtížně nahraditelný a dá se tedy očekávat, že bude pořizován i nadále za zvyšující se cenu tak, jako jeho plynná forma.

Egypt Jako dalšího možného distributora LNG do Evropské unie můžeme označit Egypt. Za počátek jeho exportu můžeme považovat rok 2004, kdy byl zprovozněn první terminál13 o exportní kapacitě 6.8 bcm ročně (IEA 2008). Egypt má dále v plánu rozšířit tento terminál o další zásobník stejné kapacity, přičemž při bezproblémovém průběhu by mohl začít fungovat na konci roku 2010 (IEA 2008). Nutno však podotknout, že tento plán byl dohodnut již v roce 2005, kdy se investující společnosti na budoucí spolupráci v této oblasti shodly (IEA 2008). Druhý terminál na export LNG, který se na území Egypta nachází, byl zprovozněn v roce 2005 a jeho kapacita činí necelých 10 bcm za rok (IEA 2008). Skládá se ze dvou

12 13

V roce 2006 dovezlo 6bcm zkapalněného zemního plynu (Hafner, Vermeire, Moraleda 2008). Jedná se o zařízení Damietta, do kterého dodává plyn státní společnost Egas (IEA 2008). 21

zásobníků na zemní plyn, přičemž je opět plánovaná expanze o třetí (IEA 2008). Časový horizont pro realizaci je však prozatím neznámý a pouze ve stádiu úvah. Limitujícím faktorem pro export LNG z egyptského území je rapidně se zvyšující spotřeba zemního plynu v Egyptě. Za období let 2000-2007 stoupla o 70% na celkových 37 bcm14 (IEA 2008). Právě s ohledem na tento fakt byla produkce prvního výše zmíněného terminálu omezena na 90-80% své standardní produkce (IEA 2008). Pro úplnost je třeba dodat, že Egypt v roce 2006 dovezl na evropské území 7.49 bcm zkapalněného zemního plynu, což z něj dělá spíše minoritního dodavatele do EU (IEA 2008). Pro export egyptského LNG hraje tedy klíčovou roli optimalizace budoucí spotřeby vlastního zemního plynu. Následuje pak schopnost Egypta vybudovat nákladné zařízení na export LNG a disponibilita dostatečným množstvím plynu jak pro rentabilní export, tak pro ukojení vlastní spotřeby. Energetický dialog s EU nicméně navázán je a výše zmíněné faktory budou v následující dekádě určovat jeho dynamiku.

Irán S ohledem na významné zásoby zemního plynu na Iránském území je třeba o této zemi jako o jednom z možných budoucích dodavatelů zemního plynu na půdu EU uvažovat. Jeho produkce zemního plynu každoročně roste, a ačkoliv aktuálně zkapalněný zemní plyn do Evropy nevyváží, může se tato skutečnost v dlouhodobém výhledu změnit (Hafner, Vermeire, Moraleda 2008). V roce 2005 Irán vyprodukoval 101 bcm zemního plynu, avšak víceméně výhradně pro vlastní spotřebu (Hafner, Vermeire, Moraleda 2008). Pro rok 2010 je však produkce odhadována na 165 bcm, se 43 bcm exportu převážně do sousedních zemí (Turecko, Arménie a Omán), prozatím stále bez exportu do Evropské unie (IEA 2009a). Pro rok 2020 již predikce hovoří poněkud nadějněji: produkce 298 bcm a export do EU 35 bcm (Hafner, Vermeire, Moraleda 2008). Je tedy patrné, že za jistých okolností může Evropská unie do budoucna s Iránem jako energetickým partnerem počítat. Aktuálně jsou však Iránské možnosti omezeny několika podstatnými faktory. Jedná se především o politický nátlak, který je na mezinárodní scéně na Irán vyvíjen, který rozvoj dalších projektů pro export zemního plynu výrazně zpomaluje. Děje se tak v souvislosti s ekonomickými sankcemi, který jsou na Irán mezinárodním společenstvím uvaleny a jeho následnou ekonomickou i politickou nestabilitu odrážející aktuální bezpečnostní situaci (IEA 2008). Právě těmito skutečnostmi je třeba odůvodnit téměř nulový pokrok Iránských LNG projektů v prvním desetiletí 21. století. 14

Tento objem se v roce 2008 rovnal také spotřebě Španělska (IEA 2008). 22

Irán se nicméně dlouhodobě zavázal vybudovat projekty potřebné k exportu zkapalněného zemního plynu, ke kterým však potřebuje západní podporu, jejíž poskytnutí je za současných okolností značně komplikované. Nejnovější informace z února roku 2010 nicméně uvádějí, že již bylo dokončeno 30% prvního Iránského LNG projektu (Iran News 2010). Jelikož dostupná literatura žádná závazná data týkající se dokončení LNG projektů neuvádí, lze vycházet pouze z výše uvedených odhadů, které jsou pro import LNG do EU relevantní ve zhruba desetiletém horizontu a odvíjejí se především od politické a ekonomické stabilizace země. Výše zmíněných pět zemí lze označit jako klíčové budoucí distributory LNG do Evropské unie, přičemž jejich exportní kapacita se s největší pravděpodobností začne zhruba od roku 2012 výrazně zvyšovat. Právě v tomto roce by měla být dokončena první vlna rozšíření exportních kapacit a následně by tedy mohly růst také dodávky LNG do Evropské unie.

Evropští15 importéři LNG, jejich schopnosti a kapacity Nejenom dostatečná nabídka světových exportérů LNG je pro EU důležitá. Klíčovou je také schopnost přijímat LNG v potřebném rozsahu, což znamená disponibilitu dostatečným množstvím LNG terminálů, které mají adekvátní technologickou úroveň. Následující text se proto bude věnovat analýze zemí, které jsou, nebo by mohly být důležité pro import LNG na území Evropské unie. Konkrétně dojde k analýze jejich aktuálních schopností LNG přijímat, ale také k analýze z literatury dostupných plánů na rozvoj jejich kapacit. Jedná se především o Velkou Británii, Španělsko, Francii, Itálii, Belgii, Řecko16 a Turecko17 (King & Spalding 2006). Jako potenciální importéry pak lze označit Nizozemí, Německo, Polsko a Chorvatsko, dále Belgii, která by mohla operovat jako transportér LNG (King & Spalding 2006). Pro úvod je třeba uvést množství importu LNG, které byla EU schopná přijmout v roce 2008. Jedná se o 120 bcm, přičemž kapacity pro dalších 70 bcm byly v tomto roce konstruovány (IEA 2008). Ve fázi potvrzených plánů bylo rozšíření kapacity o 98 bcm a budoucí návrhy deklarovaly snahu o navýšení o dalších 112 bcm (IEA 2008). Konečně pak bylo očekáváno rozšíření celkové importní kapacity EU do roku 2010 na 191 bcm ročně. 15

Pro účely této kapitoly míním pojmem „Evropští“ členy EU-27. S ohledem na velmi nízkou importní kapacitu Řecka (5 bcm) a absenci plánů na budování dalších importních kapacit se práce nebude Řeckem dále zabývat (IEA 2008). 17 Turecko, jelikož prozatím není členem EU, by do této kategorie spadalo až v případě svého členství. Prozatím tak může být považováno pouze za potenciálního transportéra LNG do EU. 16

23

Jednalo by se tak o nárůst o 58% oproti stavu z roku 2008, což jednoznačně symbolizuje expanzi, o kterou se Evropská unie na poli LNG snaží (IEA 2008).

Velká Británie Velká Británie je zemí, která si potenciál, jež zkapalněný zemní plyn skýtá, dobře uvědomuje. Oproti ostatním členům EU svůj první LNG terminál otevřela až v roce 2005, nicméně o to aktivněji se tato země do trhu s LNG zapojila (IEA 2009a). Jedná se o terminál Isle of Grain s kapacitou 4.9 bcm ročně, nicméně za povšimnutí rozhodně stojí skutečnost, že tento terminál byl již od svého otevření schopen přijímat tankery s kapacitou až 205 000 m³ LNG, čímž výrazně převyšoval schopnosti všech terminálů v dané době (Hafner, Vermeire, Moradela 2008). Můžeme tedy hned na úvod zmínit, že Velká Británie si důležitost technologické vyspělosti svých aktuálních i budovaných LNG terminálů velmi dobře uvědomuje. Aktuálně se na území Velké Británie nachází čtyři LNG terminály v operačním stavu. Jsou jimi již zmíněný Isle of Grain, dále Teeside, South Hook a Dragon. Na terminálu Isle of Grain dále pokračuje expanze, jejíž první fáze byla dokončena roku 2008 a znamenala expanzi na celkových 9 bcm ročně (Hafner, Vermeire, Moradela 2008). Druhá fáze by měla být dokončena do konce roku 2010 a importní kapacita by tak měla narůst o dalších 6.9 bcm za kalendářní rok (IEA 2008). Druhý LNG terminál Teeside byl uveden do provozu roku 2007 a jeho roční kapacita činí 4 bcm (IEA 2008). Dále se na území Velké Británie nachází terminál Dragon, jež byl otevřen v roce 2008 a jeho importní kapacita je 6 bcm ročně (IEA 2008). Disponuje také schopností odbavovat tankery do objemu 217 000 m³, tedy schopností oproti ostatním importérům LNG nadprůměrnou (Dragon LNG Terminal 2009). Klíčovým projektem Velké Británie je nicméně terminál South Hook v Milford Heaven (Hafner, Vermeire, Moradela 2008). Tento terminál byl otevřen v roce 2009 a dále probíhá jeho plánovaná expanze, která by měla být dokončena do konce roku 2010 (Palm 2007) (Euractiv 2009). Po tomto rozšíření bude terminál disponovat importní kapacitou až 21 bcm ročně a bude tedy výrazně převyšovat možnosti ostatních terminálů v Británii (Euractiv 2009). Je vlastněn třemi mezinárodními společnostmi: Qatar Petroleum, ExxonMobil (USA) a francouzskou18 Total (Euractiv 2009). Klíčovou informaci zde nicméně představuje jeho mimořádná „výkladní“ kapacita - je schopen přijímat tankery až do kapacity 250 000 m³ (Hafner, Vermeire, Moradela 2008). Tento technologický prim umožní terminálu South Hook

18

Total 8.35%, ExxonMobil 24.15%, Qatar Petroleum 67.5% (Euractiv 2009). 24

přijímat LNG z nejmodernějších tankerů Q-flex a Q.max, kterými disponuje Katar, který bude zároveň hlavním dodavatelem plynu tohoto terminálu (Euractiv 2009). Dále je zamýšlená realizace projektu Norsea Pipelines o kapacitě 7.3 bcm, nicméně dostupné zdroje neuvádějí časový horizont jeho možné realizace (IEA 2008). Kromě Kataru dodávají LNG do Británie také Alžírsko, Egypt a Trinidad a Tobago (King & Spalding 2006). Jak vidíme, Velká Británie zažívá v oblasti LNG významnou expanzi, díky které se jí podařilo technologicky převýšit všechny ostatní evropské země participující na LNG trhu. Ačkoliv jsou jí realizované projekty značně nákladné, předpokládá se, že po definitivním vyhasnutí ekonomické krize, která na konci první dekády 21. století vypukla, bude zaznamenána nebývalá poptávka po LNG, díky čemuž se začnou nákladné investice postupně splácet (Euractiv 2009). Fakt, že Británie do roku 2017 počítá s nahrazením 30% své roční spotřeby (100 bcm) právě zkapalněným zemním plynem jasně indikuje její iniciativní pozici a úmysl hrát na evropském trhu s LNG stěžejní roli (Euractiv 2009). Úspěšně se jí tak daří své zdroje zemního plynu diversifikovat a přizpůsobovat se požadavkům trhu, jehož má v úmyslu být důležitou součástí.

Španělsko Španělsko je třetím největším konzumentem LNG na světě (IEA 2009a). Na půdě Evropské unie je pak šesté v celkové spotřebě plynu a pro rok 2006 největším LNG trhem (IEA 2009a) (King & Spalding 2006). V roce 2009 se zde nacházelo celkem šest terminálů na import LNG, což stačilo k dovozu 58 bcm ročně (IEA 2009a). Toto číslo jasně hovoří ve prospěch LNG oproti standardním dodávkám zemního plynu pomocí plynovodů, kterého bylo ve stejném roce dovezeno pouze 14 bcm, což představuje zhruba jednu čtvrtinu oproti dodávkám LNG (IEA 2009a). Zmíněných šest importních terminálů se nachází poblíž měst Barcelona, Huelva, Cartagena, Bilbao, Sagunto a Mugardos, přičemž největší kapacitu má terminál v Barceloně, a to 15 bcm ročně (King & Spalding 2006). U většiny z těchto terminálů je plánováno rozšíření jejich kapacity do roku 2013 (IEA 2009a). Ve fázi konstrukce se dále nachází další terminál El Museo (7 bcm) na severním pobřeží (Hafner, Vermeire, Moradela 2008). Tento terminál buduje společnost Enagas a dokončen by měl být v roce 2011 (IEA 2009a). Plánováno je také vybudováni dalších dvou terminálů na příjem LNG na Kanárských ostrovech s kapacitou zhruba 1 bcm ročně, budovaných společností Endesa (Hafner, Vermeire, Moradela 2008). Většina LNG dovezeného do Španělska pak pochází primárně z Alžírska, Egypta, Kataru, Nigérie, Trinidadu a Tobaga a Abu Dhabi (King & Spalding 2006).

25

Jako další faktor určující efektivní diversifikaci energetických zdrojů Španělska můžeme označit jeho úsilí o vybudování společného pyrenejského obchodního trhu s Portugalskem (South Gas Regional Initiative 2009). Počátky budování tohoto regionálního trhu spadají do roku 2007 a jeho základními pilíři jsou koordinované plánování energetických sítí, tarifní přístupnost a spolupráce při vydávání obchodních licencí (South Gas Regional Initiative 2009). Španělsko tedy můžeme označit jako iniciativního aktéra, který se úspěšně snaží o diversifikaci svých zdrojů zemního plynu. Díky těmto charakteristikám může být do budoucna pro EU velmi prospěšné, obzvláště pak po dokončení první vlny rozšiřování svých importních kapacit během následujících pěti let.

Francie K roku 2008 měla Francie v provozu dva terminály schopné přijímat dodávky LNG (Hafner, Vermeire, Moradela 2008). Jedná se o terminály Montoir a Fos Tonkin s kapacitami 10, resp. 7 bcm, tedy celkově 17 bcm za rok (Hafner, Vermeire, Moradela 2008). Oba Tyto terminály jsou v provozu již od konce 80. let 20. století (King & Spalding 2006). Přes tuto kapacitu však Francie přijala v roce 2005 pouze 10.5 bcm (Palm 2007). Z daného faktu můžeme usuzovat nedostatečnou schopnost Francie import LNG zvýšit, kterou můžeme do určité míry připsat na vrub v dané době chabému trhu s LNG. V této souvislosti je třeba také zmínit důležitou roli jaderné energie, která je ve Francii zastoupena ve značné míře a její pouze částečná pozornost věnovaná LNG je tak považována za vhodný krok k diversifikaci (IEA 2009). Další projekt, kterému se nyní dostává značné pozornosti je terminál Fos Cavou, který by měl mít kapacitu dalších 8 bcm ročně (Hafner, Vermeire, Moradela 2008). Zde bylo původně plánováno dokončení do roku 2007 (King & Spalding 2006). Následně však byl tento termín přesunut na rok 2008 a ani ten nebyl nedodržen (Hafner, Vermeire, Moradela 2008). K otevření tedy došlo až v roce 2009, přičemž hlavním cílem daného terminálu je oživit energetický trh a přispět k ekonomické dynamice země (IEA 2009a). Primárním zdrojem LNG pro tento terminál je Egypt a byl vybudován společnostmi Gaz de France a Total (King & Spalding 2006). Čtvrtý projekt, který je zatím ve stádiu úvah, je Le Verdon o plánované kapacitě 2-3 bcm ročně, který by měla realizovat opět společnost Total (King & Spalding 2006).

26

Analýza importní kapacity Francie poukazuje na jasnou snahu množství terminálů po předchozí téměř třicetileté odmlce19 zvýšit. Jedná se tedy o snahu zapojit se do expandujícího globálního trhu s LNG, který začal ke konci prvního desetiletí 21. století nabývat značnou dynamiku. Francie zde roli iniciátora evidentně nehraje a rozhodla se do trhu s LNG významněji zapojit až v okamžiku, kdy se daná investice zdála být podstatně méně riziková. Pokud ale bude Francie mít zájem v rozvoji svých importních kapacit pokračovat, mohl by se výrazně zvýšit její podíl na Evropském trhu s LNG. S ohledem na absenci plánů, které by tento úmysl Francie potvrzovaly, však nelze dosažení takového stavu časově ohraničit.

Itálie Na území Itálie se v současnosti nacházejí dva LNG terminály. První, Panigaglia, má kapacitu 3 bcm ročně a hlavním dodavatelem plynu je Alžírsko (Hafner, Vermeire, Moradela 2008). Terminál by zprovozněn v roce 1969 a maximální kapacita tankerů, které může odbavit je pouze 70 000 m³, což je v porovnání možnostmi novodobých tankerů zcela nedostatečné množství. V plánu je také rozšíření kapacity tohoto terminálu na celkových 4.5 bcm do roku 2010 (Palm 2007) S ohledem na aktuální vývoj nicméně stojí za pozornost terminál Adriatic LNG, který byl zprovozněn v roce 2008, jeho kapacita činí 8 bcm ročně a maximální kapacita tankerů s dodávkami LNG již může být o mnoho vyšší- 150 000 m³ (King & Spalding 2006). Nutné je však dodat, že ani tento terminál by nestačil na příjem plynu z nejmodernějších tankerů Q-flex a Q-max. Dále by v následujících pěti letech mělo dojít ke zprovoznění dalších tří LNG terminálů, konkrétně Livorno (2011) s kapacitou 3.75 bcm, Empedocle na Sicílii (2012) s kapacitou 8 bcm a Le Marche (2014) s kapacitou 5 bcm ročně (IEA 2008). V plánech společností provozujících LNG na území Itálie20 je včetně výše zmíněných celkově 13 LNG terminálů o potenciální importní kapacitě 92.8 bcm ročně (IEA 2008). Jako hlavní dodavatele LNG do Itálie můžeme označit Katar a Alžírsko (King & Spalding 2006). V případě realizace výše zmíněných plánů by se Itálie mohla řadit mezi největší importéry LNG v Evropě, ovšem realizace většiny ze zmíněných třinácti terminálů je prozatím ve stádiu úvah. V tomto směru je tedy pro Itálii podstatný počet terminálů, které se v následujících letech podaří úspěšně otevřít. Nemalou roli zde hraje také schopnost těchto terminálů přijímat objemnější dodávky LNG pomocí nejmodernějších tankerů, na které ovšem aktuální terminály prozatím nejsou připraveny. S tímto faktorem úzce souvisí také cena za dopravu LNG, která se zvyšujícím se objemem jedné dodávky úměrně klesá. Průměrná 19

Druhý projekt Montoir byl dokončen v roce 1980, následoval až terminál Fos Cavou v roce 2009. 27

pořizovací cena terminálů, které Itálie aktuálně provozuje, se pohybuje okolo 600 milionů EUR za terminál, tedy značnou investici, ve které hrají dodavatelé LNG jako Katar do budoucna stěžejní roli (King & Spalding 2006). Právě Katar však disponuje nyní nejobjemnějšími tankery, čímž cenu LNG napomáhá optimalizovat.

Belgie V Belgii je v současnosti v provozu jediný LNG terminál, a to Zeebrugge, který je v rukou společnosti Fluxys (IEA 2008). Tak jako tomu bylo u prvních projektů předchozích zemí, i tento terminál byl otevřen v období konce Studené války, konkrétně v roce 1987 a jeho počáteční kapacita byla 4.5 bcm ročně (Hafner, Vermeire, Moradela 2008). V druhém miléniu však bylo rozhodnuto o expanzi tohoto terminálu na nynějších 9 bcm (Palm 2007). Tato expanze byla dokončena v roce 2008 (IEA 2008). Do konce roku 2016 je plánováno druhé rozšíření tohoto terminálu na finálních 18 bcm ročně (IEA 2008). Terminál je schopen přijímat tankery s kapacitou max. 140 000 m³, což je pro srovnání zhruba stejně jako většina terminálů ve Španělsku (Hafner, Vermeire, Moradela 2008). Dle dostupných zdrojů Belgie plány na budování dalších terminálů nemá. Jako hlavní distributory LNG do Belgie můžeme označit Alžírsko, Katar a částečně také Egypt (King & Spalding 2006). S ohledem na rozšiřování kapacity terminálu Zeebrugge soudím, že Belgie může pro účely LNG fungovat také jako tranzitní země, což dostupné zdroje dále potvrzují. Jedná se především o možnost distribuovat LNG na území Francie a smlouvu s francouzskou Gaz de France (IEA 2008). Ačkoliv tedy Belgie nebude v oblasti LNG hrát pro EU stěžejní roli, její kontribuci k celkové snaze o diversifikaci zdrojů energie jí upřít nelze.

Potenciální evropští importéři LNG Z hlediska aktuálně konstruovaných a do budoucna plánovaných projektů evropských zemí je třeba zmínit především čtyři následující země: Nizozemí, Německo, Polsko a Chorvatsko. Následující text bude tedy věnován analýze úmyslů těchto států v oblasti LNG a jejich možného významu pro diversifikaci zdrojů energie Evropské unie, přestože prozatím žádnými LNG terminály schopnými importu nedisponují.

Nizozemí Nizozemské plány podávají jasný důkaz o snaze se do LNG trhu aktivně zapojit. Naplánované jsou celkem čtyři projekty, přičemž dokončení posledního z nich je odhadováno 20

GNL Italia, Enel, Gaz de France, Gas Natural, LNG Medgas, Shell a další (IEA 2008). 28

na rok 2014 (IEA 2008). Jedná se o projekty Rotterdam- gate, Rotterdam- LionGas (9 bcm ročně), Rotteradm- offshore a Eemshaven (King & Spalding 2006) (Bulk Transporter 2008). Po dokončení těchto projektů by mělo Nizozemí disponovat importní kapacitou až 37 bcm ročně, což je v porovnání s ostatními zeměmi nezanedbatelné množství (IEA 2008). Součástí Nizozemských plánů je také expanze terminálu Rotterdam-gate z v roce 2011 dokončených 9 bcm na v roce 2014 plánovaných 16 bcm (IEA 2008). Podstatné zde také je plánovaná schopnost daného terminálu přijímat tankery s objemem až 250 000 m³ LNG, což dává Nizozemí podobné výhody, jako Británii (Hafner, Vermeire, Moradela 2008). Opět tedy hovoříme o zemi, která ačkoliv nyní LNG terminály nedisponuje, plánuje do poloviny druhé dekády 21. století své plány na zprovoznění terminálů dokončit a navýšit tak celkový objem LNG, který bude do EU dovážen.

Německo Tato z historického a ekonomického hlediska velmi důležitá země prozatím disponuje pouze poměrně nekoherentními plány na výstavbu LNG terminálů. Jedná se o možnost vybudování dvou LNG terminálů v přístavu Wilhelmshaven na severozápadě Německa (Global LNG Info 2010). Větší z těchto terminálů by měl být dokončen do roku 2011 a jeho kapacita činí 10 bcm ročně (IEA 2008). Na základě dostupných zdrojů je vhodné zmínit prozatímní absenci učinění finálního rozhodnutí o investici ze strany budujících společností21a skutečné vybudování terminálu tak prozatím není jisté. U Německa jsou tedy jisté snahy o disponibilitu schopností LNG přijímat patrné, nicméně v nejbližší době nebude disponovat objemnějšími LNG terminály a ani v případě finální realizace prozatímních plánů nebude schopné přijímat LNG v míře přesahující 14 bcm ročně (IEA 2008). LNG terminál(y) zde tedy hrají spíše symbolickou roli.

Polsko Polské plány zahrnují vybudování LNG terminálu Swinoujscie (IEA 2008). Jeho první část o kapacitě 5 bcm ročně by mohla být otevřena na konci roku 2013 (Watkins 2010). V případě úspěchu a dostatečné poptávky by mohl daný terminál být dále rozšířen na celkovou kapacitu 7 bcm ročně (Watkins 2010). Pro polskou snahu o diversifikaci zdrojů energie je podstatná skutečnost, že daný terminál by měl pokrýt zhruba 30% spotřeby plynu Polska a kontrakt s jeho hlavním importérem- Katarem- by měl být prodloužen do roku 2037 (Watkins 2010). Počítáno je zhruba s jedenácti dodávkami plynu tankery Q-flex ročně (Watkins 2010). Daný vývoj, 21

E.ON Ruhrgas, VNG, BEB (IEA 2008). 29

v případě jeho realizace ve stanovených datech, bude pro Polsko představovat částečné snížení své energetické závislosti na dovozu plynu z Ruska a také úspěšný krok směrem k diversifikaci zdrojů energie nejen pro Polsko, ale také pro Evropskou unii jako celek.

Chorvatsko Snaha Chorvatska o snížení své závislosti na importovaném zemním plynu je s ohledem na jeho domácí těžbu poměrně úspěšná- zhruba 65% své spotřeby zemního plynu si Chorvatsko vyprodukuje samo (Matosovic 2009). Roli v diversifikaci zdrojů zemního plynu však hraje také plánovaný LNG terminál na ostrově Krk s počáteční kapacitou 10 bcm ročně (Matosovic 2009). Datum dokončení projektu je odhadováno na rok 2014, přičemž odhadovaná cena je 800 milionů EUR, návratnost této investice pak činí 10-15 let (Matosovic 2010). Při takto nákladném projektu klade Chorvatsko důraz také na snahu o zapojení maximálního množství domácích firem do jeho konstrukce. Jejich očekávaný podíl je odhadován na 40% celkové hodnoty projektu (Matosovic 2009). Chorvatsko je tedy stejně jako Nizozemí, Polsko, nebo Německo dobrým příkladem pragmaticky uvažujícího aktéra, který racionálně vyhodnotil své možnosti v oblasti energetiky a cíleně se snaží jít optimálním směrem.

Závěry Za účelem zhodnocení budoucí role LNG na půdě Evropské unie je nyní třeba finálně shrnout a analyzovat v předchozím textu zmíněné faktory, jež tento fenomén výrazně ovlivňují. Jak je z textu patrné, práce se v oblasti importu LNG zabývá pouze pobřežními zeměmi. Analýza LNG řetězce, na jehož konci by byly také vnitrozemské státy EU a jež by poskytla komplexní pohled na možnosti využití LNG v rámci celé EU, by dle mého názoru vyžadovala obsáhlejší zpracování, které již neodpovídá rozsahu bakalářské práce. Jak jsem v textu nicméně zmínil, Belgie již uzavřela smlouvu na dodávky LNG do Francie a na podobné bázi by mohl fungovat také LNG trh, který by zahrnoval země bez přístupu k moři. Po analýze zemí schopných exportu a importu LNG, je dle mého mínění možné za klíčový bod, který hraje pro budoucnost LNG v EU významnou roli, označit rok 2015. K tomuto roku by měla být realizována převážná většina všech v práci zmíněných plánů na konstrukci jak zkapalňovacích, tak regasifikačních terminálů, včetně návrhů na jejich rozšíření. Plány na dokončení této „první vlny“ jsou již potvrzené a lze se tedy oprávněně domnívat, že také budou dokončeny. S ohledem na velmi častá zpoždění při výstavbě LNG

30

infrastruktury je však třeba také počítat s možným zpožděním, které jak je z práce vidno, běžně trvá zhruba jeden až dva kalendářní roky. Z klíčových zdrojů je dále patrné, že nyní trh s LNG zažívá určitý pokles, který však většina států spojuje s globální ekonomickou krizí a předpokládá, že po jejím definitivním odeznění bude LNG poptávka opět obnovena a trh bude výrazně expandovat. Právě tento předpoklad také přímo odráží výše zmíněné konstrukční plány. Především realizací jejich importní části pak státy EU předpokládají uspokojení zhruba 30-50% spotřeby svého zemního plynu pomocí LNG. Takovéto snahy považuji za mimořádně ambiciózní a jejich skutečnou realizovatelnost ukáže ekonomický vývoj a počet terminálů, který bude v následujících letech otevřen. Jisté však je, že otevření nových terminálů a expanze trhu s LNG bude znamenat nabývání na důležitosti dosud ne až tak významných aktérů, a to především z Afriky (Alžírsko, Egypt, Katar, Nigérie), ale také částečně z amerického kontinentu (Trinidad a Tobago). Bude tedy záležet na Evropské unii, jaká politika bude vůči těmto aktérům formulována, nicméně lze předpokládat, že se Evropská unie bude snažit o maximální oboustrannou prospěšnost. Jestliže práce hovoří o možnostech EU diversifikovat zdroje energie, je třeba také odpovědět na otázku, jak se EU vypořádá s konkurenčními asijskými trhy s LNG. Dle mého názoru je Evropská unie pro dodavatele LNG atraktivní, o čemž svědčí mnoho doposud uzavřených smluv na dodávky do evropských zemí (např. polský případ). Jako důležitý faktor zde vidím především nutnou technologickou vyspělost evropských terminálů, které by měly být schopny přijímat velkokapacitní tankery. Následně se pak sníží počet dodávek na rok, což sníží cenu za LNG a zatraktivní dané terminály pro dodavatele22. Jako velmi pozitivní produkt rozvoje trhu s LNG dále vidím vytváření značného množství nových pracovních míst (především při konstrukci) a možnost jistého podpoření národních ekonomik, ve kterých se budování takto finančně náročných projektů jistě odrazí. Po formulaci klíčových závěrů plynoucích z vypracované bakalářské práce bych nyní rád přistoupil k hypotéze stanovené v úvodu práce, která zněla následovně: Zkapalněný zemní plyn bude v 21. století představovat pro EU základní nástroj energetické diversifikace. Jak sama práce napovídá, hypotézu je možno díky ambiciózním plánům a úmyslům EU potvrdit, rozhodně však ne dogmaticky. Dle mého názoru zde podstatnou roli hraje schopnost dokončit stanovené projekty na půdě EU v plánovaném časovém rozmezí a profilovat se tak pro dodavatele jako spolehlivý partner. Také již zmíněná technologická úroveň musí splňovat 22

Analýza postavení EU v globálním trhu s LNG by opět vyžadovala rozsáhlejší rozbor, který již neodpovídá rozsahu bakalářské práce. 31

náročná kritéria, a to nejen kapacitní, ale také kvalitativní. Obecně je tedy pro EU podstatné, aby atraktivnost svého trhu s LNG pro dodavatele nadále zvyšovala nejenom jeho kvantitativním rozšiřováním, ale také vhodnou politikou vůči dodavatelům. Z mého pohledu jsou faktory pro rozvoj konkurenceschopného velkokapacitního evropského LNG trhu klíčové a EU by se jimi měla zabývat v prvé řadě. Z jejích dosavadních kroků a plánů do budoucnosti také můžeme vypozorovat zřetelné aplikování Yerginových principů a jeho teorie tedy je pro účely této práce platná. Ve finální fázi analýzy je třeba se také zaměřit kriticky na roli LNG na půdě EU. Ačkoliv státy EU participující na LNG trhu hovoří o mimořádné příležitosti diversifikovat zdroje energie, je třeba nepřehlédnout roli Ruska, které nelze ani při dosažení všech optimistických předpokladů daných zemí marginalizovat. Jak práce ukázala, tato skutečnost je dána geopolitickým postavením daných zemí, které se z pohledu zásob zemního plynu s největší pravděpodobností v následujících desetiletích měnit nebude. EU tedy bude mít možnost své zdroje zemního plynu „rozčlenit“ pouze do určité míry a role Ruska tak při nejlepším možném scénáři bude oslabena pouze minimálně.

32

Seznam použitých zdrojů Clingendael International Energy Programme (2008). The Geopolitics of EU Gas Supply. Online text (http://ec.europa.eu/energy/gas_electricity/studies/doc/gas/2008_05_lng_facilities_part_2_tas k_a.pdf). Ověřeno ke dni 10. 2. 2010 European Commission (2000). Green paper. Towards a European strategy for the security of energy supply. Brusel. On-line text (http://eurlex.europa.eu/smartapi/cgi/sga_doc?smartapi!celexplus!prod!DocNumber&lg=en&type_doc= COMfinal&an_doc=2000&nu_doc=769). Ověřeno ke dni 25. 2. 2010 European Commission (2006). Green Paper. A European Strategy for Sustainable, Competitive and Secure Energy. Brusel. On-line text (http://www.energy.eu/directives/2006_03_08_gp_document_en.pdf). Ověřeno ke dni 26. 2. 2009 European Parliament (2009). Energy Security: EP Adopts Blueprint for the EU’s future energy strategy. On-line text (http://www.europarl.europa.eu/news/expert/infopress_page/051-48107-033-02-06-90920090203IPR48106-02-02-2009-2009-false/default_en.htm). Ověřeno ke dni 10. 2. 2010 Europe’s Energy Portal (2010a). Energy Dependency. Brusel. On-line text (http://www.energy.eu/#dependency). Ověřeno ke dni 10. 2. 2010 Europe’s Energy Portal (2010b). Non- Renewables. Brusel. On-line text (http://www.energy.eu/index.php#non-renewable). Ověřeno ke dni 24. 2. 2010 Europe’s Energy Portal (2010c). Renewables. Brusel. On-line text (http://www.energy.eu/index.php#renewable). Ověřeno ke dni 25.2.2010 Eurostat (2009a). Main origin of primary energy imports. On-line text (http://epp.eurostat.ec.europa.eu/statistics_explained/index.php?title=File:Main_origin_of_pri mary_energy_imports,_EU-27%28%25_of_extra_EU27_imports%29.PNG&filetimestamp=20090430100021). Ověřeno ke dni 10. 2. 2010 Eurostat (2009b). Energy Dependency Rate, EU-27. On-line text (http://epp.eurostat.ec.europa.eu/statistics_explained/index.php?title=File:Energy_dependenc y_rate,_EU27%28%25_of_net_imports_in_gross_inland_consumption_and_bunkers,_based_on_tonnes_ of_oil_equivalent%29.PNG&filetimestamp=20090430095923). Ověřeno ke dni 10. 2. 2010

33

International Energy Agency (2008). Natural Gas Market Rewiev. Paris. On-line text (http://www.iea.org/textbase/nppdf/free/2008/gasmarket2008.pdf). Ověřeno ke dni 12.2.20010 International Energy Agency (2009a). Natural Gas Market Review. Paris International Energy Agency (2009b). World Energy Outlook. Paris. On-line text (http://www.worldenergyoutlook.org/docs/weo2009/WEO2009_es_english.pdf). Ověřeno ke dni 11. 2. 2010 King & Spalding (2006). LNG in Europe. An overview of European Import terminals. London. On-line text (http://www.kslaw.com/library/pdf/LNG_in_Europe.pdf). Ověřeno ke dni 8. 3. 2010 South Gas Regional Initiative (2009). 8th SG Meting. Paris. On-line text (http://209.85.135.132/search?q=cache:pkugvoQ87uwJ:www.energyregulators.eu/portal/page/portal/EER_HOME/EER_INITIATIVES/GRI/South/Meetings1/SG _meetings/8supthsup%2520South%2520SG/DD/0._8th_SG_South_GRI_presentation.ppt+sp ain+portugal+iberian+gas+market&cd=3&hl=cs&ct=clnk&gl=cz&client=opera). Ověřeno ke dni 31. 3. 2010 U. S. Energy Information Administration (2009). International Energy Outlook 2009. On-line text (http://www.eia.doe.gov/oiaf/ieo/nat_gas.html). Ověřeno ke dni 12.2.20010

Seznam použité literatury Anochin, M. - Prorok, V. (2009). Energetická bezpečnost a energetická politika Ruské federace. Stratégie a Koncepcie. On-line text (http://www.spnz.sk/Casopis/09_02/09_02_04.pdf). Ověřeno ke dni 11. 2. 2010 Bulk Transporter (2008). LNG terminal in Netherlands gets go-ahead. Penton Media. On-line text (http://bulktransporter.com/management/shippers/lng_terminal_netherlands_0808/). Ověřeno ke dni 6. 4. 2010 Buzan, B. -Weaver, O. - de Wilde, J. (2005). Bezpečnost. Nový rámec pro analýzu. Centrum strategických studií. Brno Countries of the World (2009). Natural gas-proved reserves. On-line text (http://www.photius.com/rankings/economy/natural_gas_proved_reserves_2009_0.html). Ověřeno ke dni 10. 2. 2010 Dančák, B. - Závěšický, J. (2007). Energetická bezpečnost a zájmy České republiky. Mezinárodní politologický ústav. Brno

34

Dorigoni, S. - Portatadino, S. (2007). LNG developments across Europe: Infrastuctural and regulatory analysis. Universita Bocconi. Milan. On-line text (http://dspaceunipr.cilea.it/bitstream/1889/881/1/Dorigoni%20-%20Portatadino.pdf). Ověřeno ke dni 5. 3. 2010 Global LNG Info (2010). World’s LNG Liquefaction Plants and Regasification Terminals. Global LNG Limited. On- line text (http://www.globallnginfo.com/World%20LNG%20Plants%20&%20Terminals.pdf). Ověřeno ke dni 6. 4. 2010 Portál Dragon LNG Terminal (2009). http://www.dragonlng.co.uk. Ověřeno ke dni 5. 4. 2010 Euractiv (2009). Europe’s largest LNG terminal opens in UK. On-line text (http://www.euractiv.com/en/energy/europe-largest-lng-terminal-opens-uk/article-182253). Ověřeno ke dni 5.4.20010 Hafner, M. - Vermeire, J.- Moraleda, P. (2008). Study on Interoperability of LNG. MVV Consulting. On-line text (http://ec.europa.eu/energy/gas_electricity/studies/doc/gas/2008_05_lng_facilities_part_1.pdf) . Ověřeno ke dni 5. 3. 2010 Houssin, D. (2008). Energy Security: The role of Oil, Gas and Coal. International Energy Agency. Prague. On-line text (http://www.iea.org/speech/2008/houssin_prague.pdf). Ověřeno ke dni 9. 2. 2010 Hrubý, Z. (2008). „The New EU Energy Policiy: Economic Rationality for the Single Market“. In: European Union in a New Security Environment. Praha: Matfyzpress, 47-60. Iran News (2010). Iran LNG 30% Complete (Zawya). On-line text (http://globalnewsblog.com/blog/2010/02/27/iran-news-iran-lng-30-complete-zawya/). Ověřeno ke dni 17. 3. 2010 Kovačovská, L. (2008). European Union’s Energy (In) Security- Dependence on Russia. Defence and Strategy, 2007, No. 2. On-line text (http://www.defenceandstrategy.eu/cs/aktualni-cislo-2-2007/clanky/european-union-8217-senergy-in-security-8211-dependence-on-russia.html). Ověřeno ke dni 11. 2. 2010 Matosovic, M. (2009). LNG terminal- strategic interest for Croatia? Energetika.net. Zagreb. On- line text (http://www.energetika.net/eu/novice/articles/lng-terminal--strategic-interest-forcroatia). Ověřeno ke dni 7. 4. 2010 Matosovic, M. (20010). Are Croatian companies finally uniting for Adria LNG? Energetika.net. Zagreb. On- line text (http://www.energetika.net/eu/novice/articles/arecroatian-companies-finally-uniting-for-adria-lng). Ověřeno ke dni 7. 4. 2010 35

Natural Gas.org (2010). Liquefied Natural Gas. On-line text (http://www.naturalgas.org/lng/lng.asp). Ověřeno ke dni 12. 2. 2010 Palm, T. F. (2007). The future of LNG in Europe and the potential impact on the market power of the gas suppliers. Oslo. On-line text (http://bora.nhh.no/bitstream/2330/1610/1/Palm%20Thomas%202007.pdf). Ověřeno ke dni 1. 4. 2010 Projekt nadace ČEZ (2008). Energetická bezpečnost- Geopolitické souvislosti. Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů. Praha Rettman, A. (2006). LNG futures could ease gas worries. Business week online. On-line text (http://www.businessweek.com/globalbiz/content/jun2006/gb20060626_021691.htm). Ověřeno ke dni 9. 2. 2010 Sempra LNG (2010). On-line text (http://www.sempralng.com/Pages/About/WhatIsLNG.htm). Ověřeno ke dni 12. 2. 2010 Tichý, L. (2009). Ruská energetická politika a (ne)bezpečnost EU. Asociace pro mezinárodní otázky. On-line text (http://www.amo.cz/publikace/ruska-energeticka-politika-anebezpecnost-eu.html). Ověřeno ke dni 11. 2. 2010 Waisová, Š. A kol. (2008). Evropská energetická bezpečnost. Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk. Plzeň Watkins, E. (2010). Poland receives LNG terminal bids. Oil & Gas Journal. On- line text (http://www.ogj.com/index/article-display.articles.oil-gas-journal.transportation2.lng.2010.02.poland-receives_lng.QP129867.dcmp=rss.page=1.html). Ověřeno ke dni 7. 4. 2010. Yergin, D. (2006). Ensuring Energy Security. Foreign Affairs, Vol. 85, No. 2. On-line text (http://web.ebscohost.com/ehost/detail?vid=5&hid=12&sid=f07b232b-919e-4344-ad6ce19ba427f029%40sessionmgr13&bdata=JmFtcDtsYW5nPWNzJnNpdGU9ZWhvc3QtbGl2Z Q%3d%3d#db=a9h&AN=19895478#db=a9h&AN=19895478). Ověřeno ke dni 22. 2. 2010

36

Přílohy Příloha č. 1- Původ primárních dodávek energie do EU- 27

Zdroj: (Eurostat 2009a)

37

Příloha č.2- proces regasifikace zkapalněného zemního plynu

Zdroj: (Sempra 2010)

38