Jaký typ legitimity pro Evropskou unii?* Karel B. Miiller**

Jaký typ legitimity pro Evropskou unii?* Karel B. Miiller** Summary

What Type of Legitimacy for the European Union? The author suggests, drawing upon the works of Eriksen and Fossum, that in both the political and scientific discourses on the EU's legitimacy we can analyse three specific strategies for its legitimisation. In the first strategy the EU has been predominantly perceived and presented as a problem solving entity. The second strategy emphasizes the need to deepen the collective identity of Europeans, since the EU is primarily seen as a value-based community. The third strategy stresses the need to develop the EU into a community, which is founded on civic rights and decision-making procedures. The author outlines the major pros and cons of these very strategies, and argues the case for each one. He suggests that in particular the first strategy is becoming veT}' problematic due to the expanding diversity of the EU. The second strategy, although strongly historically embedded, could turn the Union into an exclusive Christianity fortress with insufficient capacity for a wider social and political inclusion; social rigidity seems to be the major drawback of this second strategy. The third strategy appears to envision the most viable alternative; nevertheless its salient normative connotations do not allow it, in the short term, to become the prevalent feasible option. The author argues that the varieties of the EU's (political) cultures resonate with the need to understand the EU in terms of iť s plurality of various legitimising strategies. The contextual pursuit for achieving equilibrium in between the value-based and procedure-based foundations of the EU, according to the author, presents the most plausible and attractive option. Keywords: democracy, European identity, European Union, legitimacy.

Zdůvodnění

otázky

Předkládaný příspěvek je inspirován studií norských politologů Erika Eriksena a Johna Fossuma (2004), ve které se snaží definovat a posoudit možné teoretické i empirické přístupy k problému legitimity EU. Mým cílem je jednak představit

** 60

Tato stať vznikla v souvislosti s výzkumným záměrem FMV VŠE v Praze MSM6138439909 Govemance v kontextu globalizované ekonomiky a společnosti Doc. PhDr. Karel B. Miiller, PhD., Katedra politologie Vysoké školy ekonomické v Praze, e-mail: [email protected]

Politologická revue I.

červen,

2006

a rozvést jejich argumentaci týkající se analýzy a hodnocení zdrojů legitimity EU, na závěr pak zaujetí kritického stanoviska k jejich závěrům. Otázka "jaký typ legitimity pro EU?" vychází ze tří vzájemně provázaných předpokladů. Za prvé, že EU potřebuje posílit svoji legitimitu. Za druhé, že EU zažívá krizi legitimity. Za třetí, že v otázce legitimity EU můžeme volit mezi různými typy legitimity, či, jak tvrdí Eriksen a Fossum (ibid.), legitimizačními strategiemi. Dříve než se budu věnovat navržené otázce, se krátce zdržím u prvních dvou předpokladů. Potřebuje EU posílit svoji legitimitu? Pokud chce EU posílit svoji celkovou akceschopnost, potom nepochybně ano. Také občané EU si ostatně posílení akceschopnosti, alespoň v ně­ kterých otázkách, přejí. Jak ukazují poslední šetření Eurobarometru, dva ze tří občanů Unie si přejí prosazování společné zahraniční politiky, a dokonce tři ze čtyř podporují společnou obranou a bezpečnostní politiku EU (Eurobarometer 66/podzim 2006). V posuzování evropské integrace se přikláním k sociologickému hledisku, které vnímá evropskou integraci především prizmatem nezamýšlených důsledků modernity. Předně to bylo zprůmyslnění války, které uvrhlo Evropu do dvou váleč­ ných konfliktů, jež měly katastrofální důsledky. Evropské státy se v důsledku toho samy rozhodly omezit svoji (především vojenskou) suverenitu a rozhodly se postupovat metodou hospodářské a později také politické integrace. Jakkoli tento pů­ vodní motiv poněkud ochabl, neboť se zdá nepravděpodobné, že by vyspělé evropské státy mohly mezi sebou vést válečný konflikt, pacifismus a civilizované řešení konfliktů zůstává stále důležitým svorníkem evropské sounáležitosti. Ukazuje se totiž, že schopnost EU udržet dosaženou míru blahobytu a politických svobod je do značné míry závislá najejí schopnosti prosazovat mír, bezpečnost a blahobyt také za svými hranicemi. Důležitost integrace nabývá nové naléhavosti především v souvislosti s rozvojem industriální povahy západní civilizace, zejména pak díky novým informačním a komunikačním technologiím, a z důvodu nových výzev globalizující se modernity. Zdá se, že fenomén časoprostorového rozpojení, který je podle mnohých hlavním definičním principem modernity (Bauman 1999, 2002; Giddens 1998, 2000; Rifkin 2005) a který umožnil vznik a rozvoj moderního teritoriálního státu, dnes způsobuje jeho krizi. Krize národního státu je v prvé řadě krizí jeho ústřední­ ho teritoriálního principu. Již před dvaceti lety formuloval Daniel Bel! (1987) slavnou tezi, že národní stát je příliš malý pro řešení velkých problémů a příliš velký pro řešení malých problémů. Podobně argumentuje také Ulrich Beck (2004), když hovoří o rizikové společnosti a zpochybnění koncepce hranice, či Jeremy Rifkin (2005), který poukazuje na reorganizaci časoprostorových vztahů ajejí zásadní význam pro reorganizaci ekonomických, politických i sociálních procesů. Rizika modernity mohou být obtížně zvládána z roviny národních vlád. V důsledku exteritorializace ekologických, bezpečnostních a socioekonomických rizik se výrazně snížila schopnost národních vlád těmto rizikům čelit a jejich úspěšné zvládání je do velké míry závislé na jejich schopnosti spolupracovat s ostatními státy i dalšími politickými aktéry. To podle Becka (2004) mění naši představu o suverenitě náPolitologická revue I,

červen,

2006

61

rodního státu. Jelikož jeho účinnost je podmíněna růstem závislosti a spolupráce, snížení autonomie státu neznamená snížení, nýbrž zvýšení suverenity národního státu. Suverenita národních států je tedy dnes myslitelná pouze jako dělená suverenita (Castells 2002). Reorganizace časoprostorových vztahů si navíc vynucuje změny v ekonomické a sociální struktuře, kterým doposud neodpovídají dostateč­ né změny politických struktur. Z ekonomického pohledu jde v procesu evropské integrace především o otázku politického dohánění transnacionální povahy globálních trhů (Habermas 200Ia). Nyní k druhému předpokladu úvodní otázky. Zažívá EU krizi legitimity? Otázky demokratického deficitu EU se staly evergreenem evropské politiky. V průběhu devadesátých let sílilo přesvědčení, že politické integrační procesy ztrácejí kontakt se sociálními procesy, a také mezi evropskými politiky i úředníky nabýval na síle pocit, že pokračující integrace se nebezpečně odcizuje národním veřejnostem. Dokladem toho pak podle mnohým bylo všelidové odmítnutí návrhu evropské ústavy ve Francii a Nizozemsku na sklonku května a na počátku června 2005. V souvislosti s demokratickým deficitem EU se nejčastěji hovoří o malé občanské participaci a technokratičnosti rozhodovacích procesů, právně institucionálních a ústavních defektech, malé účasti ve volbách do Evropského parlamentu (viz Graf A), slabosti evropské občanské společnosti, nerozvinutosti evropské veřejnosti i absenci evropské veřejné sféry, absenci evropského dému a slabosti evropské identity, slabosti evropské fundační narace (Castells 2002; Eriksen, Fossum 2000, 2004; Decker 2002; Habermas 2001a, 2001b; Lord 1998; Pérez-Diáz 1998; Schlesinger, Kevin 2000; Schmitter 2000).

Graf A: Účast ve volbách do Evropského parlamentu

70---------60

50 40 30

20 10 O.foU.........,.L.A-_..,.u.........,.L.A-_..,.u........,.u 1979 1984 1989 1994 1999 2004 62

Politologická revue I,

červen,

2007

Iři legitimizační

strategie pro EU

Jaké zdroje legitimity má EU k dispozici? Eriksen a Fossum (2004) rozpoznávají a analyzují v současném odborném i politickém diskurzu tři legitimizační strategie: instrumentální, kontextuální a procedurální. Každá z těchto tří legitimizačních strategií vychází do jisté míry z rozdílné představy o současné i budoucí podobě EU. Všechny tři přístupy mají svojí empirickou i normativní rovinu. Podívejme se nyní podrobněji na jednotlivé strategie. V argumentaci oddělím rovinu teorie a empirie a pokusím se poukázat na nejvýraznější pozitiva a negativajednotIivých legitimizačních strategií.

Instrumentální perspektiva Pokud jde o normativní rovinu instrumentální legitimizační strategie, EU je zde viděna především jako politická entita, jež má své zdůvodnění v úspěšném ře­ šení problémů členských států (problem-solving entity). Je převážně charakterizována instrumentální perspektivou a účelovou racionalitou. Oprávněnost EU vyplývá z její efektivity a výkonnosti a je vázána na hospodářský růst jednotlivých členských států. Tato legitimizační strategie je charakterizována mezivládním pří­ stupem a EU je viděna jako platforma kooperace národních vlád, je derivátem národních států a od nich také odvozuje svoji legitimitu (Eriksen, Fossum 2004). Její legitimita je odvozena z legitimizačních strategií a mechanismů jednotlivých členských států. Z empirického hlediska jde o přístup, který se v minulosti prosazoval podle Eriksena a Fossuma nejčastěji. Tato strategie mohla podle nich bez větších problémů fungovat v počátcích integrace, ale s nárůstem členských států i problémů, kterým Unie čelí, může její legitimitu spíše oslabovat, než upevňovat. Mezi pozitiva instrumentální legitimizační strategie nepochybně patří fakt, že nevyžaduje hledání společných zájmů všech členských států. Jako bezpředmětné tím pádem odpadají problémy s formováním evropských veřejností, veřejných sfér, evropského dému či občanských společností, neboť tyto kategorie si uchovávají svoji vitalitu a odůvodnění na úrovni národních států, kde vytváří dostatečné sociální podhoubí pro legitimizaci demokratické politické moci. Eriksen a Fossum však také argumentují, že na druhou stranu není v mnoha případech (např. v otázkách ochrany a bezpečnosti) vůbec jasné, co znamená efektivita. Tato legitimizační strategie je navíc úspěšně aplikovatelná pouze tehdy, pokud všichni získávají a nikdo neztrácí, představuje tudíž poměrně nestabilní zdroj společenské podpory integračním procesům, jež může při první hospodářské krizi vyvolat politickou krizi velkého rozsahu (Castells 2002). Vyžaduje dále jednomyslnost ve všech otázkách, je podmíněna vetem všech členů, což významně omezuje akceschopnost EU. Mezi nejsilnější kritické námitky je pak možné řadit argument, že každá dlouhodobá spolupráce vyžaduje za prvé jistý hodnotový konsensus, za druhé podpůrný institucionální rámec, jenž umožní uvalit případné sankce za jeho porušování (Eriksen, Fossum 2004). Politologická revue I,

červen,

2007

63

r

Kontextuální (hodnotová) perspektiva EU je zde viděna (na normativní rovině) především jako společenství sdílených hodnot (value-based community) a jako politická entita se supranárodní ambicí, jež ve vybraných otázkách postupně povede k nahrazování národních vlád členských států. Legitimita EU může být v této perspektivě zajištěna pouze hodnotovým konsensem jejích občanů, proto je potřeba hledat či konstruovat společné kulturní a náboženské kořeny, jež umožní formování silné evropské politické identity (dému). Nutnost formovat hodnotově založenou kolektivní identitu a vědomí evropské sounáležitosti je předpoklademrozvíjení evropských politických institucí a pokračující politické integrace (Eriksen, Fossum 2004). Evropský integrační proces zkrátka nemůže být úspěšný, pokud zde neexistují určité kulturní ingredience pro tuto integraci. Integrace je zde viděna jako dlouhodobý proces, kdy adresátem a nositelem integrační politiky musí být především občanská sdružení a sociální hnutí. Dva argumenty zde zaznívají nejsilněji. Za prvé, chceme-li na evropské úrovni rozvíjet systém demokratického politického rozhodování, potřebujeme existenci evropské veřejnosti, jež se bude cítit za výsledky politického rozhodování EU do jisté míry odpovědná, a která tudíž dokáže volat k odpovědnosti také evropské politiky. Bez evropského publika nelze rozvíjet demokratickou evropskou politiku (Pérez-Díaz 1998). Za druhé, proces demokratického rozhodování může probíhat pouze v rámci společenství, ve kterém členové sdílí pocit a vědomí sounáležitosti. Pokud nereflektují sami sebe jako členy jedné společnosti, politická rozhodnutí povedou nevyhnutelně k sociálnímu štěpení a fragmentaci (Taylor 1994). V této souvislosti jde především o dosažení sociálních předpokladů umožňujících častěj­ šího využívání většinového rozhodovacího mechanismu. Existuje reálná obava, že příslušníci menšiny nebudou respektovat rozhodnutí většiny, pokud je s nimi nepojí pouto kolektivní identity. Jedná se o komunitaristický argument, jenž trvá na tom, že každý demokratický politický systém může fungovat pouze v rámci sdíleného silného morálního rámce. Na empirické rovině se otázka společného kulturního rámce projevuje přede­ vším v diskusích o významu evropského náboženského dědictví. Tyto diskuse především v souvislosti s ústavní smlouvou EU, ale také například v souvislosti se zvykem muslimských žen zahalovat si tvář či v souvislosti s integrací Turecka ukazují, že na vymezení kulturně náboženských předpokladů se členské státy nejsou schopny dohodnout. Odvolávky na křesťanské náboženské tradice se do návrhu ústavy nakonec nedostaly, ačkoli za ně lobbovaly mnohé státy a organizace (i když v německé verzi byl nakonec ponechán odkaz na duchovně náboženské kořeny). Evropské politické instituce se nicméně snaží posilovat vědomí společného kulturního dědictví, pokouší se iniciovat vytváření společných evropských symbolů (vlajka, hymna, peníze, evropská armáda), stejně jako i podporují sociální mobilitu v rámci EU (pracovní síly, studentů, investic), jež by měla podle očekávání vést k posilování multikulturní gramotnosti a dialogu napříč členskými státy. 64

Politologická revue I,

červen,

2007

V praxi se však také ukazuje, že kulturní diversita evropského dědictví je znač­ ná a některé rozdíly obtížně překlenutelné. Jednotlivé evropské národy prošly procesem vzniku či emancipace v různých podmínkách a s různými výsledky, vytvořily si specifické hodnotové a symbolické systémy, různé formy kolektivní přináležitosti a rozdílné tradice legitimizačních strategií (Hroch 1996, 2000). S růstem počtu členských států bude tato diversita ještě narůstat. Je zbytečné při­ pomínat, že i v důsledku toho existuje mezi členskými státy velmi různá míra podpory evropské integrace, stejně tak se ve vztahu k EU uplatňují různé legitimizační strategie. Mnozí odborníci navíc předvídají pokračování již dnes zřetelného trendu posilování náboženských témat v evropském veřejném životě, a to především v souvislosti s přistupováním méně sekularizovaných společností, jako je polská, srbská či turecká, což bude zpětně klást nové překážky integračním procesům (Katzenstein, Byrnes 2006). Mezi pozitiva této legitimizační strategie nepochybně patří skutečnost, že hodnotové vymezení EU by umožnilo její jasné definování a stanovení přesných teritoriálních hranic, což se zdá být důležité především ve vztahu k vnějším hrozbám, jako je energetická závislost, organizovaný zločin apod. Formování společného hodnotového fundamentu společenství by usnadnilo konsolidaci institucionálního rámce EU a harmonizaci jednotlivých politik. Hledání společného kulturního dě­ dictví si navíc přece jenom vynucuje postupné překonávání národních antagonismů a sociálně patologických rivalit, které z velké části formovaly povahu kolektivních identit Evropanů i jejich vzájemných vztahů (Luhmann 1975). Pozitivní je také fakt, že adresátem integrační politiky jsou především nevládní organizace, sociální hnutí a jiní aktéři občanských společností v EU, kteří mohou nejlépe, a v optice hodnotové legitimizační strategie jedině, vyvolávat a prosazovat změny sociokulturní povahy. Za největší negativa hodnotové legitimizační strategie je možno považovat jistý historický determinismus a zahleděnost do minulosti, jež se vyznačují uzavře­ ností, exklusionismem a státostředností (respektive kulturostředností). Budování silné kulturně založené identity by pravděpodobně vedlo ke společenské rigiditě, která by mohla Evropě, typické svou rozmanitostí, proměnlivostí a odlišnostmi, spíše uškodit (Přibáň 2006). Aplikace této legitimizační strategie navíc hrozí nebezpečím vzplanutí jakéhosi eurošovinismu, jenž bude posilovat budování negativní identity Evropanů zdůrazňováním polarity my versus oni. My Evropané, majitelé údajně kulturně nadřazených hodnot na jedné straně, oproti těm ,méněcenným' druhým, kteří zůstávají za hranicemi na straně druhé. Jen obtížně by Evropané odvraceli nebezpečí stigmatizace Evropy jakožto křesťanské pevnosti, což by nevyhnutelně vedlo k exkluzi evropských muslimů, jejichž počet vzrost v EU v průběhu méně než jedné generace z I na více než 15 milionů (Castells 2002; Katzenstein, Byrnes 2006: 680). Důraz na kulturní vymezení by však také mohl snadno vést k další desintegraci EU díky polarizaci na ,více evropské' státy tvrdého jádra a na ,méně evropské' státy periferie (Eriksen, Fossum 2004). Neposlední nebezpečí této legitimizační strategie spočívá v oslabování politického vliPolitologická revue I,

červen,

2007

65

vu EU a v riziku ztráty postavení světové politické velmoci (soft power). Oslabování vlivu především vůči kandidátským a přičleněným členům v otázce demokratizace, prosazování lidských práva zadržování etnického nacionalismu, které sehrálo ve všech vlnách rozšiřování nezanedbatelnou a pozitivní roli, by mohlo vést k prohlubování politické nestability v Evropě a na samých hranicích EU. Nejsilnější argument proti této strategii má své opodstatnění jak z koncepční­ ho, tak z empirického hlediska. Hodnotová perspektiva vychází z nesprávného předpokladu, že institucionální změny mohou být pouze odrazem kulturních a sociálních změn, které jim musí předcházet, a že hodnoty a identity se nemohou mě­ nit v závislosti na institucionálních změnách. Tento pohled simplifikuje dynamiku kulturních předpokladů a institucionálních mechanismů, která není jednosměrná, nýbrž reflexivní. Zrovna tak odporuje zakladatelské zkušenosti mnohých moderních národů. Národní identita a národní veřejná sféra nepředcházely vzniku národních států, ale jejich formování bylo spíše jeho součástí (Decker 2002; Eley 1999). Tomu odpovídá také Gellnerovo (2003) přesvědčení, že nacionalismus jakožto politická doktrína byl významným činitelem, který vedl ke vzniku národů, a nikoli naopak, totiž že existence národů byla podmínkou vzniku nacionalismů.!

Procedurální (komunikativní) perspektiva EU je v této perspektivě (na normativní rovině) viděna jako společenství sdílených procedurálních pravidel a práv (right-based community), jež jsou založena na respektu k individuální integritě a lidské důstojnosti (Eriksen, Fossum 2004). Jde o společenství jednotné politické kultury, jež se odděluje od kultury jako takové. Taková politická kultura se vyznačuje tolerancí a přesvědčením, že zájmové spory by měly být reflektovány v debatě a jejich řešení nalézána metodou racionální argumentace. Není pochyb o tom, že takováto vize demokratického společenství má universalistické ambice. Nejpregnantněji formuloval vizi této budoucnosti Habermas (2001a), když hovoří o potřebě budovat v rámci EU vědomí ústavního patriotismu. Evropa představuje supranárodní politickou entitu s jednoznačným kosmopolitním rozměrem. Zastánci tohoto přístupu se domnívají, že institucionální zprostředkování politického konfliktu může posilovat vztahy solidarity a loajality mezi Evropany a že především přijetí jednotné ústavy může mít díky potenciálu "sebenaplňujícího se proroctví" jistý katalektický efekt na formování evropské politické kultury (Habermas 2001a). Institucionální rámec může pracovat ve prospěch formování sociálních předpokladů integrace. Procedurální legitimizační strategie vychází z předpokladu, že k tomu, aby EU mohla vznikat zdola, musí být nejdříve řádně vystavěna shora (Decker 2002; Schlesinger, Kevin 2002). Na empirické rovině je zřejmé, že procedurální perspektiva je dosavadnímu fungování EU také velmi blízká. Unie doposud postupovala konsensuálně a vytváření férových procedur, jakožto i jejich využívání, zabíralo (a zabírá) významnou část její politické agendy. Na druhé straně se ukazuje, že v současné diversitě po-

66

Politologická revue I,

červen,

2007

napříč členskými státy bude obtížné hledat procedurální shodu politických konfliktů, a to zejména mezi starými a novými členy EU. Svoji roli zde hraje skutečnost, že většina nových členských zemí má malou či žádnou zkušenost s demokratickou vládou, slabé tradice liberální politické kultury a nedostatečně rozvinutou občanskou společnost (MUller 2003). Mezi zřejmá pozitiva tohoto přístupu patří skutečnost, že formuluje představu inklusivní a hodnotově otevřené společnosti, jež se vyznačuje tolerancí a poznávacím skepticismem. To ji činí otevřenou reflexivními sebezdokonalování pomocí racionálního argumentování a kritického veřejného rozvažování (Popper 1994). Překo­ návání zájmových, kulturních i hodnotových rozdílů pomocí veřejného rozvažování (deliberace) může vést nejen k žádoucím reformám, ale také k hlubším změnám politické kultury účastníků deliberace (Habermas 1996). Tato představa jde za hranice vnímání společnosti jakožto hodnotově a symbolicky integrovaného sociálního systému a hledá zdroje legitimity a sociální integrity v účasti na procesech férové komunikace. Tomuto pojetí také odpovídají paralelní změny v sociální sféře, kde pod vlivem informačních a komunikačních technologií a v důsledku reorganizace časo­ prostorových vztahů (Rifkin 2005) dochází k významné transformaci sociálních interakcí a vztahů (Castells 200 I; Delanty 2003). Procedurální perspektiva klade dů­ raz na vytváření pozitivních inklusivních identit, jež jsou formovány v procesu komunikace a participace (Giddens 1998; Hoover 1997). Je zde zřejmá kosmopolitní ambice, jež může v případě úspěchu vytvořit žádoucí referenční vzor pro mezinárodní společenství na cestě k lepšímu zvládání rizik globalizující se modernity, tedy na cestě ke globální vládě (govemance). Není přehnané tvrdit, že evropský experiment vládnutí vzbuzuje zvědavost i očekávání v globálním měřítku (Rifkin 2005). Pozitiva této strategie však mají nesporně svoji odvrácenou stranu. Procedurální perspektiva nechává otevřenu otázku jasného vymezení teritoriálních i kulturních hranic budoucí EU, což může komplikovat nalézání jednotné zahraniční i obranné a bezpečnostní politiky. Dále nedefinuje silné vymezení kolektivní identity na polaritě "my-oni" a nepostuluje jasnou vizi společného nepřítele, čímž, můžeme namítnout, zřejmě nevytváří dostatečně silné sociální pojivo nutné pro účinné kolektivní jednání jdoucí napříč jednotlivými národními kontexty. Tato legitimizační strategie se v současné době zkrátka ukazuje jako příliš normativní (Eriksen, Fossum 2004). K největším nedostatkům lze tedy přičíst skutečnost, že v tuto chvíli se očekávání vzešlá z této perspektivy zdají být obtížně dosažitelná. Historická zátěž vzájemných evropských rivalit, stejně tak nedostatek liberálních tradic u novějších členských států ukazuje na obtížně překonatelné dědictví minulosti (path-dependence).

litické kultury

ohledně řešení

Shrnutí a

závěr

Ve vztahu mezi hodnotovou a komunikativní perspektivou jde mimo jiné o rozdílné pohledy v dynamice institucí a jejich sociokulturních předpokladů (viz Schéma B). Toto téma je součástí intenzivní diskuse mezi sociálními vědci také v jiných Politologická revue I,

červen,

2007

67

otázkách, jako je vztah důvěry, sociálního kapitálu, institucí a identit (Cohen 1999; Fukuyama 1995; Putnam 1993, 2000). Jde o problémy, které jsou koneckonců relevantní nejen na evropské, ale také národní rovině, a to zejména v postkomunistických státech. Hlavní otázka zní: Je potřeba silné evropské identity pro vznik evropských institucí? Nebo také: Kolik identity je potřeba pro úspěšné politické sjednocení Evropy? Mohou (evropské) instituce podporovat, nebo dokonce zajistit vědomí přináležitosti a sounáležitosti mezi evropskými občany? Podobně jako mnozí další se domnívám, že dynamika institucí a hodnot (identit) může působit oběma směry a že do hry vstupuje celá řada dalších faktorů, které je také třeba zohlednit (Rothstein 2004; Uslaner 2002). Funkčnost evropských institucí je nepochybně nezbytnou podmínkou, zároveň je však pravděpodobně podmínkou nedostatečnou (respektive nedosažitelnou), pokud zde neexistují určité sociokulturní předpoklady, jež umožní rozvinutí těchto institucí samých. Jednou z nejdůležitěj­ ších podmínek je nepochybně zde diskutovaná otázka legitimity těchto institucí, respektive jaké sociální zdroje a strategie jim mohou legitimitu dodávat.

Schéma B: Dynamika kulturních faktorů a institucionálních Hodnotová LS

mechanismů

Procedurální LS

Jak bylo již řečeno, jednotlivé legitimizační strategie vycházejí vstříc různosti budoucí podobě EU. Tato diversita, která je odrazem toho, že v jednotlivých členských zemích existují rozdílné tradice a akcenty v uplatňování daných legitimizačních strategií, rozdílná pojetí kolektivní identity a různé módy přinále­ žitosti, bude s počtem členských zemí dále narůstat. Důkazem této různosti jsou již lingvistické nejasnosti; například pojem "národ" či pojem "občan" má v různých evropských jazycích různé významové konotace (Banfield 1995; Hroch 2000). Zatímco západní Evropa (Velká Británie, Francie, Nizozemí) má blíže k procedurál-

představo

68

Politologická revue I,

červen,

2007

kolektivní identity (koncept politického či občanského národa), no- kde historicky převládalo kulturní pojetí národa - nemají tak silnou tradici liberální politické kultury a v procesech kolektivního jednání a formování kolektivní identity tendují k tomu akcentovat kontextuální (hodnotovou) perspektivu. Tři předložené legitimizační strategie představují (ve Weberově smyslu) ideální typy a je zřejmé, že v praxi vždy dochází k uplatňování všech tří. Souhlasím s Eriksenem a Fossumem (2004), že procedurální strategii představuje, z výše uvedených důvodů, nejživotaschopnější alternativu pro budoucí vývoj EU. V minulosti převažovala instrumentální strategie, která se však z důvodů růstu jak počtu čle­ nů, tak problémů ukazuje jako nedostatečná. Teprve budoucí vývoj ukáže, především situace ohledně přijímání evropské ústavy, kterou doposud ratifikovalo 16 členských států (Španělsko a Lucembursko v referendu), zda bude docházet k posilování procedurální legitimizační strategie a k posilování vědomí sounáležitosti směrem k ústavnímu patriotismu. Osobně věřím, tak jako i mnozí další, že také demokratické občanství je schopno zajistit abstraktní a právně zprostředkova­ nou solidaritu mezi cizinci. Jak argumentuje Claus Offe, kterého cituje Habermas (200lb: 8), moderní historie evropských států je formována reflexivní dynamikou mezi státem a společností. Také proto se mnozí domnívají, jak bylo již řečeno, že v procesu formování evropské sounáležitosti může mít přijetí evropské ústavy díky jejímu potenciálu ,sebenaplňujícího se proroctví' jistý katalytický efekt (Eriksen, Fossum 2000: 266; Habermas 2001b: 8). Za střízlivé však považuji tvrzení, že pro EU neexistuje jednotná legitimizační strategie sama o sobě, stejně tak jako neexistuje jednotná vize budoucí integrované Evropy, či jednotné vymezení evropské identity. Vždyť jsme zdědili a chceme chránit a dále rozvíjet pluralizovanou Evropu, Evropu různých Evrop (Horyna 2001). Použijeme-Ii Beckova (2004) rozlišení poznávacích schémat mezi jednoduchou a reflexivní modernizací, tak kritéria evropanství nelze vymezit pomocí "buď a nebo", ale spíše jako "tak i tak". Tedy Evropu Evrop, které nestojí proti sobě, ale spolu a vedle sebe. Je tedy třeba se pokoušet o optimální kombinaci procedurální (komunikativní) a kontextuální (hodnotové) legitimizační strategie a "citlivě vyvažovat dynamiku otevírání a opětovného uzavírání sociálně integrovaných životních světů" (Habermas 2001a: 81). Není pochyb o tom, že také instrumentální perspektiva bude hrát významnou roli, i když její působnost se s růstem sociální komplexity dále omezuje. Aplikace instrumentální perspektivy však také otevírá spornou otázku o povaze a důsledcích ekonomického růstu. V této souvislosti zaznívají hlasy volající po nutnosti redefinovat pojem ekonomického růstu a revidovat naše představy hodnotného života samého. Domnívám se, že představa o reflexivním vyvažování jednotlivých legitimizačních strategií nemusí být v rozporu s budoucím směřováním EU. Kloním se k názoru, že EU bude nejspíš směřovat k podobě víceúrovňového polycentrického a decentralizovaného systému politického rozhodování (multi-level governance), kde by mohlo docházet k optimalizaci, kombinování a vyvažování třech zmiňovaní

perspektivě

vější členské země

Politologická revue I,

červen,

2007

69

r ných perspektiv. Koneckonců integrace a globalizace si vynucují nejen politickou centralizaci, ale také decentralizaci, jde o tlak oběma směry (Giddens 2001), jemuž bude odpovídat diversita (evropských) veřejných sfér i multiplicita kolektivních identit. Není také pochyb o tom, že v rámci rozhodovacích procesů dochází (a bude docházet) k posilování postavení ostatních politických aktérů, včetně institucí občanské společnosti. Kloním se k názoru, který zastávají mnozí sociální vědci, že EU se nejspíš vyvíjí (a bude vyvíjet i v budoucnu) v politický útvar nového typu, který je (a bude organizován) na základě nové ,logiky' časoprostorových vztahů, jež transformuje nejen ekonomické a sociální procesy a vztahy, ale vynucuje si také změny ve sféře politického rozhodování. Současná ,logika' časoprostorových vztahů, která nahrazuje teritoriálně založenou, hierarchickou a vertikální ,logiku' hranice, je horizontální ,logika' sítě. Mnozí proto hovoří o současné (a hlavně budoucí) institucionální podobě EU jako o státu sítí (Castells 2000; Rifkin 2005). Budoucnost EU, jež se zdá být realistická a žádoucí zároveň, je možné spatřo­ vat v křehkém ekvilibriu hodnotových a procedurálních strategií, tedy v nalézání rovnováhy či kompromisu mezi Evropou hodnot a Evropou pravidel, při zachování redefinovaného hospodářského růstu. Jedná se o formování nového politického provozu, evropského kondominia (Schmitter 2000), které bude pracovat ve prospěch minimální hodnotové shody při zachování hodnotové plurality. To koneckonců odpovídá mottu Evropské integrace "jednota v různosti". Tato cesta si žádá inovativní přístupy k otázkám demokratické vlády, legitimity, veřejné sféry, občan­ ské společnosti, identit, občanství aj.

Poznámky Weber, kterého cituje Calhoun (1994: 317), například poukazuje na to, že do druhé poloviny 19. století nemluvila většina Francouzů francouzsky a jazyk je, jak známo, dnes pokládán za hlavní výraz francouzské národní příslušnosti (Hroch 2000). Podobně charakteristický je proslulý výrok jednoho z architektů Rísorgimenta Massima ď Azeglia, který, když v roce 1861 došlo (bez povšimnutí většiny Italů) ke sjednocení Itálie, údajně prohlásil" vytvořili jsme Itálii, nyní musime vytvořit Italy" (Delanty 1995: 8).

Literatura Banfield, E (1995). Občanské ctnosti. Praha: Victoria Publishing. Bauman, Z. (1999). Globalizace. Důsledky pro člověka. Praha: Mladá fronta. Bauman, Z. (2002). Tekutá modernita. Praha: Mladá Fronta. Beck, U. (2004). Riziková společnost. Praha: Slon. Bel!, D. (1987). The World and the United States in 2013, Daedalus 116 (3),1-32. Calhoun, C. (ed.) (1994). Social Theory and the Politics of Identity. Cambridge, Massachusetts/Oxford: Blackwel!. Castel!s, M. (2000). The Information Age: Economy, Society and Culture /ll. End of Millennium. Oxford: Blackwell.

70

Politologická revue I,

červen,

2007

Castells, M. (2001). The Internet Galaxy. Reflections on the Internet, Business, and Society. New York: Oxford University Press. Castells, M. (2002). The Construction of European Identity. In: M. 1. Rodrigues (ed.). The New Knowledge Economy in Europe. CheltenhamlMassachusetts: Edwars Edgar, 232-241. Cohen, 1. (1999). American Civil Society Talk. In: R. Fullinwider (ed.). Civil Society, Democracy and Civil Renewal. LanhamINew York: Rowman & Littlefield Publishers, 31-54. Decker, F. (2002). Governance beyond the nation-state. Reflection on democratic deficit of the European Union. Journal oj European Public Policy 9: 2, April 2002, 256-272. Delanty, G. (1995). Inventing Europe. Idea, Identity, Reality. London: Macmillan Press Ltd. Delanty, G. (2003). Community. LondonlNY: Routledge. Eley, G. (1999). Nations, Publics, and Political Cultures: Placing Habermas in the Nineteenth Century. In: C. Calhoun (ed.). Habermas and the Public Sphere. Cambridge, MA: MIT Press, 289-339. Eriksen, E., Fossum, 1. (2000). Conclusion. Legitimation Through Deliberation. In: E. Eriksen, J. Fossum (eds.). Democracy in the European Union. Integration Through Deliberation? London/NY: Routledge, 256-269. Eriksen, E., Fossum, 1. (2004). Europe in Search of Legitimity: Strategie of Legitimation Assessed. International Political Science Review 25: 4,435-459. Fukuyama, F. (1995). Trust: The Social Virtue and Creation oj Prosperity. NY: Free Press. Giddens, A. (1998). Důsledky modernity. Praha: Slon. Giddens, A. (2000). Unikající svět. Praha: Slon. Giddens, A. (2001). Třetí cesta. Obnova sociální demokracie. Praha: Mladá fronta. Habermas, J. (1996). Between Facts and Norms. Contribution to a Discourse Theory oj Law and Democracy. Cambridge, Mass.: MIT Press. Habermas, J. (200Ia). The Postnational Constellation. Political Essays. Cambridge: Polity Press. Habermas, J. (200Ib). Why Europe Needs A Constitution. New Lejt Review II, September-October, 5-26. Hoover, K. (1997) The Power oj Identity. Politics in a New Key. New Persey: Chatham. Horyna, B. (2001). Idea Evropy. Praha: Argo. Hroch, M. (1996). An Unwelcome National Identity, or What To Do About "Nationalism" in the Post-Communist Countries. European Review 4: 3, 265-276. Hroch, M. (2000). In the National Interest: Demands and Goals ojEuropean National Movements oj the Nineteenth Century: A Comparative Perspective. Prague: Faculty of Art, Charles University. Katzenstein, P. a Byrnes, T. (2006). Transnational Religion in an Expanding Europe. Perspectives on Politics 4: 4, December 2006, 679-694. Lord, Ch. (1998). Democracy in the EU. Sheffield: Sheffield Academie Press. Luhmann, N. (1971). Sinn als Grundbegriff der Soziologie. In: J. Habermas, N. Luhmann (eds.). Theorie der Gesellschaft oder Sozialtechnologie. Frankfurt am Main: Suhrkamp, 25-100. Muller, K. (2003). Češi a občanská společnost. Praha: Triton. Pérez-Díaz, V. (1998). The Public Sphere and European Civil Society. In: 1. Alexander (ed.). Real Civil Societies. London: Sage, 211-238. Popper, K. (1994). Otevřená společnost a její nepřátelé. Praha: Oikoymenh. Přibáň, J. (2006). Rozšíření EU, občanství a identita: poučení z přístupového procesu a tvorby Evropské ústavy. In: M. MacDonagh-Pajerová, Ch. Lequesne (eds.). Demokracie v Evropě. Praha: Prostor, 211-235. Putnam, R. (1993). Making Democracy Work: Civic Traditions in Modern Italy. Princeton: Princeton University Press. Putnam, R. (2000). Bowling Alone. The Collapse and Revival ojAmerican Community. New York: Simon & Schuster. Rifkin, 1. (2005). Evropský sen. Jak evropská vize budoucnosti potichu zastiňuje Americký sen. Praha: Evropský literární klub.

Politologická revue I,

červen,

2007

71

r Rothstein, B. (2004). Social Trust and Honesty in Government: A Causal Mechanisms Approach. In: J. Kornai, B. Rothstein, S. Rose-Ackerman (eds.). Creating Social Trust in Post-Socialist Transition. New York: Palgrave Macmillan, 13-30. Schlesinger, P., Kevin, D. (2000). Can the European Union become a sphere oť publics? In: E. O. Eriksen, J. E. Fossum (eds.). Democracy in the European Union. lntegration Through Deliberation? LondonlNY: Routledge, 206-229. Schmitter, P. (2000). How to Democratize the EU. And Why Brother? Oxford: Rowman and Littlefield. Taylor, Ch. (1994). Liberální politika a veřejnost. In M. Znoj (ed.). Liberální společnost. Praha: Filosofia, 17-53. Uslaner, E. (2002). The Moral Foundation o/Trust. New York: Cambridge University Press.

72

Politologická revue I,

červen, 2007