ZE ŽIVOTA SBORU (A CÍRKVE) OČIMA JEHO SPRÁVCE MILÉ SESTRY, MILÍ BRATŘI, VÁŽENÍ ČTENÁŘI! JE ZDE KONEC DALŠÍHO MĚSÍCE A S NÍM I MŮJ DALŠÍ POKUS O OHLÉDNUTÍ NAZPĚT A POHLED KUPŘEDU.
Ohlédnutí Nebyl to zvláštní úmysl, ale tak se to stalo, že jsme měli možnost naslouchat hostům více, než bývá jindy obvyklé. Myslím, že to bylo velmi užitečné. Br. Alexandr Firisjuk z Běloruska nám dal nahlédnout nejen do své země, nýbrž i do Božího slova. Při misijní biblické hodině byl mezi námi hostem kaz. Daniel Komrska, jehož slovo o radosti bylo přijato s velmi dobrou odezvou. Bratr kazatel slíbil, že se nebude bránit občasné návštěvě, a tak se těším na to, že se s ním čas od času budeme moci setkat, nakolik mu to jeho zdravotní stav dovolí. Velice vydařené bylo setkání jihomoravských mládeží, i když ne všechny mládeže byly zastoupeny. O dění při tomto setkání je pojednáno na jiném místě Kompasu. Ředitel Evangelikálního teologického semináře, kazatel Karel Taschner, byl naším hostem v neděli 10. 4. 2005 a kromě kázání nám pověděl něco málo o semináři. Mezi větší akce patřila návštěva zpěváků z pražského smíchovského sboru. Smíchovští nás oslovili pestrým programem – koncertem, bohoslužbou i svědectvími. Cosi mimořádného vnesl do programů svými sólovými vystoupeními dirigent, bratr Tomáš Najbrt. Poděkování patří sesterskému odboru, který se, jak jinak, popasoval s úkolem nasytit hosty i domácí více než na jedničku . Koncertní sbor Effatha měl v našem sboru své soustředění ke konci měsíce a naše nedělní shromáždění obohatil jeho zpěv. Již se stalo tradicí, že pokud se mají k nějakému setkání sejít zástupci české a slovenské části naší církve, pak se tak děje většinou v našem sboru. Nejinak tomu bylo v dubnu, kdy jsme mohli poskytnout prostor k jednání Komise pro Ústavu a Řád, která dolaďovala poslední verzi návrhu pro letošní společnou celocírkevní konferenci. Na závěr malého ohlédnutí za minulým měsícem zmíním dvě setkání, která byla pro sbor připravena – jedno na začátku měsíce a druhé na konci. Malý i 3
velký dorost připravily krásné večery pro rodiče a přátele dorostu. Kdo jste si je nechali ujít, určitě jste přišli o krásné chvíle.
Výhledy Květnový program bude také bohatý, i když trochu jinak. Na úterý 3. 5. 2005 plánujeme koncert nám známých umělců Martina Jakubíčka a Jana Škrdlíka (podrobnější informace zatím nejsou známy). V neděli 8. 5. 2005 poděkujeme našim maminkám za jejich péči. Zároveň si jistě s vděčností připomeneme 60 let od konce II. světové války. Dvakrát za rok se schází celosborové staršovstvo (brněnské a bohumilické). V květnu se sejdeme v Bohumilicích; jedním z hlavních úkolů bude hledání stanovisek ke konferenčnímu jednání celocírkevní konference, která se letos bude konat v Bratislavě ve dnech 26.-28. 5. 2005. Na této konferenci bude projednáván nový Řád Církve bratrské a má být volena na další funkční období 4 let Rada Církve bratrské. Neděle 15. 5. 2005 je svatodušní nedělí, a proto se zaměříme na dílo Ducha svatého v našem životě. Z mimořádných akcí zmíním ještě dvě. V neděli 22. 5. 2005 bude při večerním shromáždění slavnostní promoce studentů BEE (dálkového biblického studia) a rodiny sboru budou mít možnost strávit víkend 19.-22. 5. na Valašsku. Věřím, že program, který je připraven, nám může posloužit k věrnosti a službě našemu Pánu. SOLI DEO GLORIA Samému Bohu sláva
Jan Asszonyi, kazatel
PĚSTOVÁNÍ DUCHOVNÍHO ŽIVOTA Modlitba a její obsah Modlitba jako projev duchovního života má svůj obsah. Co má obsahovat „správná“ modlitba? Je něco, co by v modlitbě nemělo chybět? Boží slovo – Bible – nedefinuje přesně a doslova, co má modlitba obsahovat. Spíš nám představuje příklady těch, kteří se modlili. Nemáme-li dánu přesnou strukturu a obsah modlitby, pak to ovšem neznamená, že bychom se nemohli pokusit vysledovat, co se v modlitbách Božích svědků objevovalo. U spontánních modliteb je dán jejich obsah situací, z nichž vyrůstají. Odrážejí radost, vděčnost, smutek či zklamání. Platí to jak při osobním 4
ztišení, tak i při společných shromážděních. Modlíme se ovšem nejenom tehdy, když cítíme potřebu Pánu Bohu něco sdělit. Modlíme se v dané časy – před jídlem, ráno, večer… Modlíme se nejenom proto, že si to nějaká situace vyžaduje, ale proto, že se chceme modlit. A takové modlitby – rozhovory s Bohem – mohou být připravené. Vždyť stejně si někdy připravujeme, o čem chceme hovořit například s hosty, které si pozveme. A zde je namístě se ptát: Co může být obsahem mé modlitby? Co chci, aby bylo jejím obsahem? Před lety jsem se setkal s pomůckou, která mi dodnes pomáhá při modlitbách. Mimo jiné proto, aby nebyly příliš soběstředné. Myslím, že i vy, kteří nevládnete jazykem našich britských přátel, jí porozumíte. Jedná se o ACTS OF PRAYER (Skutky modlitby): Při adoraci si uvědomujeme, kdo je vlastně Bůh: milostivý Stvořitel, Bůh a Pán, který je hoden mých chval. Jeho se sluší především chválit.
A
Adoration
ADORACE (oslava, vyvyšování)
C
Confession
VYZNÁNÍ
1J1,9-10
T
Thanksgiving
VDĚČNOST
Ef 5,20
S
Supplication
PROSBY A PŘÍMLUVY
Fp 4,6
Ž 105,1
OF PRAYER
Další příkladem, v němž vidíme, co může modlitba obsahovat, je „Modlitba Páně“, která zazněla jako odpověď na prosbu: „Pane, nauč nás modlit se.“ Je možno se jí modlit tak, že ji odrecitujeme, ale je možno ji vzít také jako základ rozhovoru s Pánem Bohem: Otče náš který jsi v nebi posvěť se Tvé jméno přijď Tvé království
Modlím se k Bohu, který je pro Kristovu oběť mým/naším Otcem. Je v nebi, všechno převyšuje, ale sestoupil na zem k nám lidem, kteří mu nejsme lhostejní. Je mou opravdovou touhou a zájmem posvěcování Božího jména? Přicházející království je mojí nadějí, setkávámli se s bídou, a zároveň prosím o (misijní) rozmach Boží vlády 5
buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi chléb náš vezdejší dej nám odpusť nám naše viny jako i my odpouštíme těm, kteří se proti nám provinili neuvoď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého tvé je království i moc i sláva navěky amen
Tvá vůle na zemi, ne má vůle na nebi. Bůh pečuje i o mé vezdejší potřeby. I já potřebuji každodenní odpuštění; tato prosba odstraňuje mou pýchu. Odpustil jsem? Uvědomuji si, že musím každý den počítat s pokušením, že k jeho překonání nemám sám od sebe dost sil, a proto se modlím. I když to ne vždy tak vypadá. A když už tomu není kolem mě, nechť je tomu tak v mém životě. Patřím-li Bohu, patřím k věčnosti. Z toho se raduji a to mne inspiruje k životu uprostřed časnosti. Toto je má víra. Jan Asszonyi
DOROST V MÉM ŽIVOTĚ
P
etr Raus mě na výletě do Košíkova požádal o napsání úvodníku do květnového Kompasu, který (jak již teď všichni vidíte) je věnován dorostu. Možná se někteří z vás podivili, proč to mám být zrovna já, když můj věk už není dorostový. Snad proto, že se pořád v dorostu vyskytuji, a jak mi čas (škola) dovolí, snažím se aktivně se podílet na práci ve velkém dorostě. Ráda bych se s vámi tedy podělila o některé věci, které mi dorost dal/dává. Abych to vzala popořádku, musím začít v roce 1990, kdy jsem v dubnu (nejbližší čtvrtek po svých desátých narozeninách) přišla do dorostu poprvé. Tam to začalo a trvá to 15 let. Většinu dorostenců jsem tehdy znala z nedělní školy, ale dorost byl jiný. Mohli jsem spolu být každý čtvrtek dvě hodiny, chodili jsme na výlety a jezdili na tábor, takže jsme měli více prostoru na to, abychom se vzájemně poznávali. Dorost mi dal spoustu kamarádů a některá kamarádství přerostla v přátelství trvající dodnes.
6
Také jsem velmi vděčná, že se mě v dorostě „ujala“ Emika Lukášová (Němcová) a spolu s Adélkou Veselou (Kratochvílovou) jsme mívaly biblickou skupinku, na které jsem mohla uvěřit v Pána Ježíše a dát mu svůj život. Velmi si cením té výsady, že poté, co jsem opustila řady dorostenců, mohla jsem se postupně zapojovat do práce kmetů. Není to vždycky jednoduché, protože si uvědomujeme, jaká zodpovědnost na nás leží. Víme, že nejdůležitějším úkolem pro nás kmety je předat dorostencům zvěst evangelia a jít jim příkladem i svým životem. Snažíme se – někdy nám to jde hůř, někdy líp. Je to boj o Boží požehnání pro vedení. Naše myšlení je často stereotypní a stává se nám, že se vyjadřujeme pomocí určitých křesťanských frází, kterým lidé z nevěřícího prostředí ani nemusejí rozumět. O to víc nás zasáhne jednoduše a prostě vyjádřená myšlenka některého z dorostenců při pravidelných modlitebních chvilkách. Jednoduchost a upřímnost dětí pro nás může být až zahanbující, což vám jistě potvrdí všichni kmeti jak velkého, tak i malého dorostu. Při jednom biblickém programu na táboře padla otázka, co je to hřích. Přihlásil se nejmladší účastník tábora a řekl, že hřích je smrt. A měl vlastně pravdu, protože všechno, co se nelíbí Pánu Bohu, je hřích a odplata za hřích je smrt (Ř 6,23). Ale jak víme, tento verš pokračuje slovy „...darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu“. Svoji nesourodou změť myšlenek bych ráda ukončila prosbou o vaše modlitby za práci v obou dorostech, protože věřím, že je to práce užitečná, ke které se Pán Bůh přiznává a přináší i skrze ni požehnání celému sboru. P.S. Omlouvám se, že to asi nebyl úvodník, na jaký jste zvyklí. Lydie Křipačová
BLAHOPŘEJEME Přinášejme skrze Ježíše stále oběť chvály Bohu; naše rty nechť vyznávají jeho jméno. Židům 13,15
V MĚSÍCI KVĚTNU BUDEME BLAHOPŘÁT: kdy komu 4. 5. sestře Libuši Urbanové z Brna 8. 5. sestře Marii Staré z Brna 10. 5. bratru Luboši Rausovi z Brna 11. 5. sestře Zdeňce Bílkové z Brna
proč 83 let 79 let 74 let 74 let 7
13. 5. 14. 5. 25. 5. 31. 5.
sestře Naději Veselé z Brna sestře Evě Hájkové z Brna sestře Stanislavě Kučerové z Brna sestře Drahomíře Mátlové z Brna
84 let 75 let 74 let 84 let
VZPOMÍNKY NA POSLEDNÍ DNY DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY
V
roce 1944, bylo mi osm let, ještě nebyl konec války na dohled. Ale příznaků přibývalo. Nálety a bombardování se blížily k Brnu (dodnes, když slyším zvuk sirén, ve mně zatrne), a tak mne i sestru odvezli rodiče na bezpečnější místo, do vesničky Krásné na Vysočině. Jezdívali jsme tam na prázdniny k příbuzným a tentokrát jsme tam měli zůstat až do konce války, včetně mé školní docházky. Ale ani tam nás nečekaly klidné časy. Vrací se mi tříšť vzpomínek na události, které jsem zažil anebo slýchal od dospělých, kteří si neuvědomovali, i když šlo o nebezpečné věci, jak je osmiletý kluk vnímavý. Překvapivé noční průzkumy komand hledajících partyzány, drzé chování pochodujících skupin kluků Hitlerjugend, podivné noční postřelení místního lesníka, vražda starosty v sousední obci a také zvláštnost: po přeletu svazů stříbrných bombardérů Spojenců zůstaly stovky roztroušených staniolových pásků rušících radary Němců, ty nám pak sloužily jako vzácná ozdoba vánočních stromků. Fronta se blížila a rodiny připravovaly úkryty. Potají se budovaly zamaskované kryty v lesích. Ani u nás to nebylo jiné. V kamenitém poli, v rovnanině balvanů byl zbudován kryt s lůžky pro celou rodinu. Vzpomínám, že sousedé nás zrazovali, prý je to zbytečné, že se o nás partyzáni postarají a že nám připravili lepší úkryt. Nebyla to pravda a nemoudří sousedé byli rádi, že jsme je pak vzali s sebou do úkrytu, kde už nebylo k hnutí. A partyzáni, převážně ruští, ti jen způsobili řadu nebezpečných zmatků s ohrožením či ztrátou životů obyvatel. Najednou přišla zpráva, že se blíží obrněná kolona Schörnerovy armády, prchající na západ. Rychle, s nezbytným oblečením a zásobou potravin do úkrytu! A za pár hodin jsme průzorem mezi balvany uviděli zelenošedé tanky. Předtím však partyzáni donutili muže pokácet přes silnici v nedaleké úžlabině statné smrky, aby kolonu zastavili. Tatínek s několika muži u těch záseků zatím pomáhal záhadně postřelenému sousedovi (stejně se pak šuškalo o vyřizování osobních účtů ) a najednou je Němci překvapili. A 8
když viděli, že teď nemohou dál, všechny muže z obce postavili před popravčí oddíl, protože je obvinili z budování zátarasu. Na poslední chvíli je zachránil lesní adjunkt, který uměl německy a velitelům kolony ukázal, jak záseky objet. Na závěr té hrůzy jim vojáci nabídli svezení zpět do vesnice. Ta čtvrthodina na tanku byla pro muže jistě nejdelší chvílí v životě. „Celou dobu jsem se modlil, a když jsme slezli z tanku, čekali jsme, že nás zastřelí, bylo to Boží vysvobození a zázrak…,“ říkával nám často s vděčností tatínek. Ve vesnicích předtím tohle partyzánské dobrodružství bez smyslu stálo řadu životů. A ti tomu jen přihlíželi z bezpečí nedalekého háje. Pokaždé, když dnes jezdívám kolem toho místa, dávná událost se mi znovu vybaví. Pak už vše dostalo rychlý spád. A nebezpečné zmatky i ohrožení pokračovaly. Jako první osvoboditelé přišel oddíl Vlasovovy Ruské osvobozenecké armády, kteří se s námi dělili o to poslední. Najednou se objevili ruští partyzáni, vlasovce zajali, u zdi kostela jim přečetli rozsudek, mužům z obce přikázali vzít lopaty s krumpáči a zanedlouho zazněly za obcí salvy z kulometu. Dodnes ty výstřely slyším. A do rána někdo hroby otevřel a mrtvé vlasovce vyzul a vysvlékl. Jaký hrůzný příklad šetrnosti! Potom přišly rumunské oddíly s vlídnými vojáky a zkušenými důstojníky, za nimi maďarská jednotka, se kterou se nikdo nedomluvil, nakonec vojáci Rudé armády, kteří se rychle zabydleli a dávali najevo, že tahle země jim bude patřit. Vždycky jsem si na tyhle zážitky vzpomenul, když se potom leccos veřejně vykládalo jinak. A pamatuji si některé, kteří v těch dobách neobstáli, ale brzo pak byli až nebezpečně „uvědomělí“. Dnes se k těm chaotickým a nebezpečným dobám vracím s otázkou, jak moc jsem se tehdy bál. Ani si to neuvědomuji. Jistě, byl jsem kluk, který nedomýšlel nebezpečí (v chalupách byli dlouho schovaní partyzáni i uprchlíci z koncentráků a mohlo to dopadnout jako v Lidicích), ale vnímal jsem ochranu a Boží péči z výrazu a přesvědčení svých rodičů i příbuzných. Proto jsou ty vzpomínky neodmyslitelné od vědomí upřímné vděčnosti za Boží ochranu před viditelnými i skrytými nebezpečími té doby. A měl jsem tehdy jedno silné přání: aby válka skončila na moje narozeniny. Ale oslavovalo se až 9. května. Až po mnoha létech se vrátilo k 8. květnu. I tohle přání se mi se zpožděním splnilo. Zdeněk Brokl (duben 2005, 60 let poté…)
ZE ŽIVOTA MLÁDEŽE 9
Dopis z města májový Když je město rozkvetlé a v ulicích hoří zlatý déšť, jedu tramvají jako vždycky. Dobře, že je někdo, kdo ví, že jedu tramvají kolem střech domů, zlatého deště a magnólií. Někdo, kdo ví, kde vystoupím. „Vím, kde bydlíš…“ (Zj 2,13) „Vím o tvých skutcích. Hle, otevřel jsem před tebou dveře…“ (Zj 3,8) Dveře se otevřely a přistoupil mladý muž ověšený foťákem a kamerou. Asi byl fotit ty magnólie. „Vím o tvém úsilí i o tvé vytrvalosti… Vím o tvém soužení a tvé chudobě…Vím o tvých skutcích…“ (Zj 2) Moudrý člověk mluvil o „nepřetržitém dialogu duše“, který neustále vedeme sami se sebou. Kdo ho slyší, když sedíme v tramvaji nebo když se na okamžik ztrácíme v čase a prostoru? A tak zůstávají střechy, květiny a jaro. Bůh říká: „Já vím.“ Herzlichst Vaše Marka
Sejití mládeží Jihomoravského kraje Ve dnech 9. a 10. dubna proběhla pod záštitou našeho společenství akce mládeže, která má u nás již svoji historii – sejití jihomoravských mládeží. Letošní setkání bylo věnováno aktuálnímu a vždy žhavému tématu „Křesťan a jeho role ve společnosti“. Podařilo se nám z Boží milosti získat kvalitní a lukrativní hosty, kteří měli k danému tématu co říct a svými „vystoupeními“ zaujali diváckou obec. Po „integrační“ části programu (registrace, seznamovací hry a chvály) byl na řadě hřeb programu - moderovaná diskuse s hejtmanem Jihomoravského kraje Ing. Stanislavem Juránkem, který si od první minuty svou otevřeností získal obecenstvo. Za vrchol a nejinspirativnější moment považuji vstřícnou odpověď na dotaz, co pro něho znamená praktikovat víru. Mimo pravidelné návštěvy kostela zde uvedl každodenní společné rodinné pobožnosti a ranní modlitby za kraj jako úvod do pracovního dne. Tento okamžik byl, věřím, zlomový, od té doby nikdo z posluchačů nemohl zůstat vlažný a podezíravý, zda se nejedná o pouhou politickou agitaci. Kéž by v politice stálo více těch, kteří v pokoře sklání své hlavy před Pánem veškeré moudrosti, živým Bohem. Po večeři následovala „ostravská“ diskuse s tajemníkem CB Ing. Karlem Fojtíkem, kterou stejně jako předešlou diskusi moderoval br. kazatel Mgr. Jan Asszonyi. I tato diskuse byla mládežníky vysoce oceněna. Mladí lidé si obzvláště cení, když jsou otevřeně informováni o tom, co se děje a dochází 10
tak k demytologizaci uvnitř systému. Navíc jsme se mohli z nejzasvěcenějších úst dozvědět, co obnáší práce tajemníka CB a jak je tomu nyní na „bitevním“ poli církev versus stát. Na obě výše zmíněné diskuse jsem zaznamenal mnoho kladných ohlasů. Na závěr sobotního programu přišla řada již na „indoor“ noční hru a v neděli jsme celý program uzavřeli nedělní bohoslužbou, procházkou městem a společným obědem. Měli jsme radost z účasti zhruba 50 mládežníků, obzvláště pak těch přespolních: z Kyjova, Bohumilic, sousedního Králova Pole, vzdálených Horních Počernic, Olomouce, Plzně atd. Potěšila nás i návštěva ředitele Evangelikálního teologického semináře v Praze, br. ThDr. Karla Taschnera. Nerad bych zde někoho opomenul, ale ze vzájemně obohacujícího společenství se radujeme. Za organizační tým mohu říct, že se již těšíme na další, a dá-li Pán, ještě požehnanější setkání, co se účasti týče. Jakub Škarvan
Ze sjezdu jihomoravských mládeží Anketa č. 1 Po skončení sjezdu jihomoravských mládeží jsme položili několika účastníkům následující otázky: 1. Líbil se Ti sjezd jihomoravských mládeží? A proč? 2. Měl/a jsi čas si v jeho průběhu popovídat s lidmi? 3. Kterou část sjezdu považuješ a) za nejlepší, b) za nejslabší a proč? 4. V čem by se dal sjezd zlepšit? A zde jsou jejich názory: Daniel Pacek: 1. Líbil se mi, protože tam byl fantastický rozhovor s panem Juránkem. Dozvěděl jsem se o něm věci, které mě překvapily. 2. Během těch 5 minut večeře ne. 3. a) Rozhovor s p. Juránkem, měl jsem možnost ho poznat. b) Neurčuji. 4. No comment. Marek Pučálka (Bohumilice): 11
1. Líbil, jen ta noční hra… To jsem nečekal - noční hru. Ale jinak to bylo povedené. 2. Měl. 3. a) Asi večeře a ta diskuse s tím Juránkem. b) Nic. 4. Nenapadá mě žádná věc.
Alice Zachariášová: 1. Líbil se mi hodně. Líbilo se mi vystoupení pana Juránka a hlavně to, že jsem mohla poznat jiné mládežníky. 2. Ano. 3. a) Vystoupení pana Juránka a závěr noční hry. b) Vysvětlování hry - měla jsem strach, že to nepochopím. 4. Možná víc času na seznamovací hry. Jirka Alexa: 1. Určitě líbil. Rád poznávám nové lidi a ti tam byli. 2. Nějaký čas tam byl, ale hodil by se i trochu delší. 3. a) Líbilo se mi všechno, ale nejvíc asi rozhovor s panem Juránkem a noční hra. b) Všechno se mi líbilo. 4. Dát víc času na seznamování. Ingrid Kutláková: 1. Líbil, protože jsem se mohla dozvědět o dění v církvích a poznat zajímavé lidi. 2. Času jsem měla málo, protože jsem přišla později, ale i tak jsem si našla prostor. 3. a) Nejvíc asi diskuse s hejtmanem. b) Nevím. 4. Zlepšit se dá vždycky něco, ale i tak to byl příjemný večer. Byla jsem spokojená. Iva Zachariášová: 1. Líbil. Poznala jsem tam plno nových lidí, byli zajímaví hosté, hlavně z pana hejtmana jsem byla nadšená. 2. Myslím, že ano. 12
3.
a) Asi moderovaná diskuse s hejtmanem Juránkem. b) Nic mě nenapadá. 4. Možná organizace ohledně jídla - ráno to bylo dost neorganizované. Děkujeme za odpovědi. Ptal se Pepa Vávra.
Anketa č. 2 Která myšlenka z diskusí s bratry S. Juránkem a K. Fojtíkem vás zaujala? Odpovědnost křesťana za obraz křesťanství před lidmi, se kterými se každý den stýká. (Tomáš) Večerní setkávání a modlitby Juránkovic rodiny. I když jsou mimo domov, v 8 hodin večer na sebe myslí a modlí se. Zaujalo mě, že si pan hejtman pamatuje Alíka (= mou rychlonohou sestru Alici) ze závodů brněnského Běžeckého poháru. (Iva) Setkání S. Juránka s Karolem Wojtylou na Slovensku. Zaujalo mě v debatě s Karlem Fojtíkem diskutování o přípravě nového zákona o církvích. (Bobulka) Ptala se Katka Rausová
Programy mládeže na květen: 2. 5. – Biblické čtení (Jan Asszonyi) 9. 5. – Filmová mládež (Jakub Škarvan) 16. 5. – Nehemjáš 6 (Jakub Škarvan) 23. 5. – Představuje se Chozé (Martin Raus) 30. 5. – Biblické čtení (Jan Asszonyi)
ZE SESTERSKÉHO ODBORU 13
Sběr věcí pro Charitu Brno Řada z Vás, bratři a sestry, se na mne průběžně obrací s dotazem na možnost uspořádání další sbírky šatstva a jiných věcí pro humanitární účely. Protože náš sbor žádnou takovou akci v nejbližším období neplánuje, sděluji Vám několik informací, zveřejněných v dubnovém Zpravodaji Úřadu městské části Brno-střed. Věci pro Charitu se sbírají do vagonu vedle nástupiště č. 5 u hlavního železničního nádraží v Brně. Věci nechť jsou svázány do balíků, pytlů, nebo uloženy do krabic. Je třeba dodržet čas sběru, věci přinesené po odbavení vagonů nelze uskladnit. Seznam věcí: - oděvy, prádlo pro děti i dospělé, - obuv jen novou!!, - ložní prádlo, přikrývky, deky, spací pytle, stany, - hygienické potřeby – mýdla, kartáče, ručníky, žínky, holicí strojky, hřebeny…, - prostředky pro zájmovou činnost – háčky, pletací jehlice, nitě, vyšívací bavlnky, zbytky příze, vlny, látky…, - hračky, hry, hudební nástroje, sportovní potřeby – jen nerozbité, funkční, - optické brýle, lupy, - knihy, naučné i beletrii, učebnice, slovníky, knihy v češtině i jiných jazycích, - příp. trvanlivé potraviny, cukr, rýže, mouka, luštěniny, těstoviny atd. – jen v originálním balení. Darované předměty jsou přepraveny do Střediska křesťanské sociální pomoci v Broumově. Zde se vše v chráněné dílně, kde pracují zdravotně postižení spoluobčané, třídí, balí a podle konkrétních požadavků expeduje. Středisko pravidelně zásobuje v České republice uprchlické tábory, centra pro bezdomovce, ústavy sociální péče, dětské domovy, pěstounské rodiny, ženy samoživitelky, nezaměstnané, důchodce, imigranty atd. Z Broumova odešlo mnoho tun zboží do Arménie, Karabachu, Rumunska, Iránu, Bangladéše, na Ukrajinu, do Ghany, Peru, Chorvatska, Bosny atd. Termíny sběrů pro Charitu Brno: 27. a 28. května 2005 a 24. a 25. června 2005, vždy v pátek od 12 do 17 hodin a v sobotu od 9 do 12 hodin. Anna Dostálová 14
NÁVŠTĚVA Z BĚLORUSKA
V
e dnech 24. března až 5. dubna navštívil na základě pozvání sboru CB Brno-Kounicova naši republiku kazatel Alexander Firisjuk z běloruského Minsku. S bratrem jsem se seznámil společně s kazatelem Janem Urbanem a tehdejším studentem teologické fakulty Janem Asszonyi v létě roku 1989 v Bělorusku. S bratrem Firisjukem jsme navštívili řadu sborů (Horní Suchá, Český Těšín, Hrádek nad Olší, Velká Lhota, Brno, Hradec Králové, PrahaSoukenická), Evangelikální teologický seminář v Praze, účastnili jsme se konference „Pomoc těšínského Slezska“ v Českém Těšíně. Kromě toho jsme navštívili pět farářů Slezské evangelické církve a celou řadu rodin. Všude bratr kázal radostné evangelium, zbohacené četnými příklady ze života. Vedli jsme také srdečné rozhovory s tajemníkem Rady CB bratrem Fojtíkem a ředitelem ETS kazatelem Taschnerem. Bratr Firisjuk procestoval všechny republiky bývalého Sovětského svazu, a to několikrát. V době, kdy se jednotlivé republiky osamostatňovaly, pomáhal organizovat republikové svazy. Církev Kristova v těchto zemích roste. V ce-lém Bělorusku, které je počtem obyvatelstva stejně velké jako naše repu-blika, bylo v roce 1994 135 sborů, nyní je to 350 sborů. Byla postavena celá řada modliteben. Na biblické škole studuje asi 300 studentů, z toho někteří dálkově. Některé sbory se profilují jako sbory misijní. Tiskne se mnoho du-chovní literatury, a to dokonce i pro jiné země, protože je zde tisk levnější. Největší náboženská svoboda je na Ukrajině, následuje Ruská federace a nejmenší je v Bělorusku. Státní církví je pravoslavná církev, která je podporována na úkor jiných církví. Došlo k tzv. cesaropapismu, to je ke spojení trůnu a oltáře, jak tomu bylo kdysi v carském Rusku. I když má pravoslaví velká privilegia, ve většině případů nemá dost duchovní schopnosti oslovit národ. Během bohoslužeb se téměř nekáže, liturgie se zpívá ve staroslověnštině, které málokdo rozumí, i když i mezi tamními duchovními jsou vynikající kněží, kteří se snaží zvěstovat evangelium. Růst prožívá římskokatolická církev, která káže především na venkově a věnuje se mládeži. A jak jsem již zmínil, velmi roste evangelikální hnutí. Bratr Firisjuk uváděl ve svých kázáních mnohé zkušenosti ze života. A tak jen několik slov, která vystihují jeho charakter: pokora, skromnost, pracovitost, velké pastorační schopnosti a především nasazení pro Boží království. 15
Sám prožil těžký život. Narodil se v Polsku, za války mu při útěku před Němci zemřeli na podchlazení tři sourozenci, z náboženských důvodů musel odejít z vysoké školy, léta pracoval na severu v lesokombinátě. Avšak studentům stále zdůrazňoval, že cesta Božího služebníka je cesta oběti (podle Ř 12,1-2). Na závěr uvedu dvě události, které bratr popisoval: V listopadu loňského roku navštívil sanatorium pro černobylské děti. Jedna věřící sestra právě připravovala pro tyto děti vánoční balíčky a stromeček. Bratr byl překvapen, s jakým předstihem je vše hotovo. A sestra mu odpověděla: „Většina těchto dětí nedožije Vánoc, a proto jim chci udělat radost nyní. Tyto děti přijímají zvěst o Kristu a radostně o ní svědčí svým rodičům a příbuzným.“ Druhý příklad dokumentoval bratr fotografiemi z pohřbu v jedné ze středo-asijských republik. Muslimští extremisté zde zavraždili devět osob, z toho pět malých dětí. Před smrtí jim vyloupali oči a některým usekali ruce nebo nohy. Mládež nesla rakve na hřbitov v čele s velikým nápisem z Bible: „Nebojte se těch, kteří vraždí tělo, ale duši zavraždit nemohou.“ (Mt 10,28) Policii se podařilo vrahy zatknout. Když se jich ptali, proč to udělali, odpověděli, že kvůli zastrašení ruského obyvatelstva, aby se odstěhovalo zpět do Ruska. Avšak ani mládež nesoucí rakve nebyla ruského původu, ale z místního národa. Osobně jsem vděčný za navázání kontaktů s věřícími lidmi z této země. Lituji, že na oficiálních návštěvách byli u nás po roce 1989 pouze bratři z Podkarpatské Rusi. Jsem přesvědčen, že nám tito bratři mohou říci to, co nemohou mnozí hosté ze západu. Jsou to zkušenosti, které ani my (až na výjimky) nemáme. Kéž Pán Bůh požehná Boží slovo, rozsáté v době návštěvy bratra Firisjuka v našich sborech. Stanislav Heczko
50. NAROZENINY BRNĚNSKÉHO DOROSTU Podrost, dorost, odrost Ne, nemůžeme začínat jinak, než slovem „DĚKUJEME“. To proto, že jsme to všechno prožili a ještě budeme prožívat. Za všechno děkujeme, veliký Pane náš, za tvou lásku a milosrdenství, za ochranu, za všechny tvoje dary, za společenství, kterým jsme byli obklopeni, za cíle, k nimž nás vedeš. Děkujeme, že nás máš tak nesmírně rád. Díky, Pane náš. Ve všech generacích byl dorost vždycky takové rukaté a nohaté klubko, jehož povahovými vlastnostmi byla radost, zvídavost, pohyb, soustavná 16
činnost, otevřené srdce Božímu Slovu. V každém období byl dorost jedním celkem. Ale přece se vývojem vymezily tři jeho části: dorost, odrost, podrost. V počátcích, v padesátých letech, dorost představovala patnáctičlenná skupina a dva vedoucí, v šedesátých letech již tři družiny a vedení. V sedmdesátém roce se vedle nich počínají objevovat spolupracovníci vedoucích, šikovní starší dorostenci, dorostenecký odrost. Časem tak vznikla do jisté míry samostatně pracující skupina, pro niž se ujal název „kmeti“. Po roce 1990 se otevřely vhodné podmínky pro činnost mladšího (malého) dorostu. To byla třetí samostatná skupina – podrost. Práce kmetů se přitom různě prolínala, vzniká tak podpůrná skupina mladých bratří a sester působících v dorostě. Dalším důležitým faktorem byla pravidelná činnost dorostového roku, jejímž vyvrcholením byly samostatné tábory. Pro každého dorostence to byl rajský čas půvabných dní, současně také doba přirozené duchovní i tělesné výchovy. Ale i dorostenecké chodníčky byly v průběhu let prošlapány dál a rozvětvily se i do jiných míst a cílů. Vznikly nové dorosty, Dorostová unie, v některých sborech byly založeny také malé dorosty. Mnohde se uplatnili členové brněnské družiny kmetů. Brněnský dorost má padesát let. Dnes již není možné spočítat úhrn jeho členů, snad se dá jen zhruba odhadnout číslem 370. V průběhu let dorost uskutečnil 55 táborů s přibližně 1600 účastníky. Za padesát let měl pět hlavních vedoucích. To byla jedna ze základních deviz jeho práce. Ale především platilo to, že „ruka Boha našeho byla s námi“ (Ezd 8,31). Bohuš
Léta 1955 - 1974 Péče o dorost začínala v našem sboru několikrát, ve vzdálenější minulosti to ale bývala jen krátká období. Nejprve v roce 1938, pak v letech 19391940. O dorost tehdy dobře pečovali mladí bohoslovci Jan Biederman a Benjamin Benda. Žel, všechno, co se nadějně vyvíjelo, zahlušovala dlouhá válka. Její konec přináší do našeho sboru změny, na delší dobu přichází jako jeho správce bratr kazatel dr. Adolf Pospíšil. Protože měl velice blízko k mladým lidem, neváhal a již 16. prosince 1945 zakládá novou skupinu dorostu. Byla to četná skupina mladých, přesahující v letech 1950-1954 do mládeže. V té době působili v dorostu Timek Černý, Josef Doušek, Pravdomil Dostál, Ita Marečková a slavný klub Blesk. Mimoto zde ale 17
existovala ještě skupina starší mládeže. Bratr kazatel v této situaci prohlásil skupinu dorostu za skupinu mládeže. Dorost tedy svou činnost skončil. Vzniklou mezeru si uvědomili někteří bratři, jimž tato práce byla jednak blízká a jednak jim chyběla. Předložili podrobný návod na obnovení dorostové práce, kterou později sborové staršovstvo pověřilo bratra Bohuše Kučeru. Ten si ke spolupráci zvolil sestru Jitku Broklovou. První schůzka dorostu byla svolána na 2. května 1955, první větší podnik dorostu byl ve svátek 9. května. Malý záznam o tomto výletě zapsal dorostenec Jenda Dvořák. „Výlet 9. května do Pohádky máje má pro náš brněnský dorost zvláštní význam. V této době chodilo do dorostu jen několik členů. Na tomto výletě se nás sešel poprvé větší počet. Do výchozí stanice v Bystrci nás přišlo celkem patnáct. Cesta k cíli vedla většinou lesem. K poledni jsme dorazili do ostrovačických lesů. Na příhodném místě jsme postavili stany, zřídili ohniště a vařili oběd. Bohuš měl připravený program pro odpoledne. Vedle her a vycházky za stopami zvěře jsme měli krátké ztišení u slova Božího. Prohlédli jsme si také dějiště Mrštíkova románu Pohádka máje a sochu Helenky z bílého mramoru. Když jsme se k večeru vraceli domů, byli jsme všichni spokojeni a krása Máje nám připomněla slova písně: Krásné jsou kraje, pole, luhy, háje, zavítá-li jarní čas, nad vše vezdejší Ježíš milejší utěšuje srdce v nás.“ Pak se dorostenci scházeli již pravidelně v pondělí ke svým schůzkám, na kterých střídavě sloužíval bratr kaz. Pospíšil a Bohuš Kučera. První ucelený rok dorostenecké práce byl zahájen schůzkou 5. 9. 1955, na níž promluvil br. kazatel o Jamesi Stuartovi. Na druhé schůzce tohoto dorosteneckého roku posloužil Bohuš slovem, které bylo pro náš dorost zahajující: „Ve jménu Boha našeho korouhve vyzdvihneme.“ Tak jsme se potom scházeli zcela pravidelně. Schůzky potom vedl obyčejně Bohuš, bratr kazatel ale věrně chodil mezi nás a často nám sloužil. Několikrát měla program také sestra Jitka Broklová. Program byl poměrně pestrý a obyčejně byl doplněn učením nových písní a hrami. Již od jara 1956 jsme se připravovali na pobyt o prázdninách. Nevěděli jsme nic přesného, ale těšili jsme se a modlili jsme se. Pak bylo jasné, že pojedeme na Valašsko. Ale i tak nebylo podrobností, ba dokonce v květnu byl náš prázdninový pobyt zahalen zcela nejistotou. Ale díky Pánu Bohu mohli jsme na Valašsku být a mohli jsme tam přijmout přemíru bohatých darů od našeho Spasitele. A tak se Valašsko stalo základem nového života v našem 18
dorostu. Ze všeho a za všechno děkujeme našemu Pánu a Králi a především Jeho chceme oslavovat. Dorost měl v této době přibližně osmnáct členů. Mimo pravidelnou roční činnost uspořádal tři tábory v blízkosti lhotecké modlitebny na Valašsku (1956, 1957, 1958), mimoto ještě putovní tábor v Nízkých Tatrách (1957). Běžné schůzky se konaly v sobotu odpoledne. Dorostenci připravovali vlastní časopis Úsměv, po dvou letech utlumený tehdejšími tísnivými poměry. Jako u dřívějších dorostů nastal po třech letech práce „odrostenecký“ čas. Dokončení základních škol, přestupy do vyšších, omezení počtu dorostenců. V této době došlo ke sloučení dorostu a části mládeže. Vedoucím se stal Pavel Mareš z Ivančic, který vedl dorost po převážnou dobu studií. Vzhledem k celkově malému počtu členů nebyly v této době pořádány tábory. Další následoval až v roce 1966 na vyšehradské stráni, kde tábořilo asi třicet táborníků a mimobrněnských hostů. Tehdy se opět vrátil Bohuš Kučera. Od roku 1966 následovalo pět táborů na Valašsku a desítka roků půvabné dorostenecké práce. V roce 1970 vedl brněnský dorost spojený tábor pro téměř padesát dorostenců, ale v roce 1972 nám byly podmínky pobytu na Valašsku opět zcela omezeny. V těžkých poměrech jsme se tehdy rozhodli pro putování Velkou Fatrou. Byl to skvostný tábor, proto jsme v dalším roce postoupili ještě více na východ do Nízkých Tater (1974). Střídání tábořišť nám umožnilo pohodu a využití místa i určité zastření činnosti. Dva roky (1976, 1977) jsme potom tábořili v Arnoleckých horách u Jihlavy, pak nás vytrhl z nouze a na poslední chvíli bratr Jiří Kamp ze Starého Města. Proto jsme tento tábor pod Králickým Sněžníkem pojmenovali TÁBOR NADĚJE. Během těchto roků jsme pro sesterský odbor připravovali večery s programem, pohoštěním a modlitebným ztišením. Byla to každý rok velmi pěkná spolupráce. Jiné formy dorosteneckých schůzek byly výlety do klubovny s noční hrou, vlastním připraveným jídlem a hlubším duchovním rozjímáním. Od roku 1965 byla činnost dorostu – dorostenecký rok a navazující táboření – zcela plynulá. K tomu patřil i stálý počet dorostenců a kmetů. Nejčastějšími místy výletů bylo Údolí čtyř ohňů pod Žebětínem a Dřeváček u Příbrami, kde jsme dokonce vybudovali malý přístřešek. Od roku 1973 začíná ve vedení dorostu blízká spolupráce Bohuše Kučery s Tomášem Veselým a potom také s Jiřím Kořínkem. Bohuš 19
Léta 1974 - 1995 Mám shrnout dvacet roků brněnského dorostu, což jsou dvě třetiny mého kmetovského působení mezi dorostovými lotříky. I když život dorostu probíhal každý školní rok souběžně s návštěvou školních škamen, letní přetržka byla bohatě vyvážena stálými či putovními tábory. Ty také při pohledu zpět vystupují ze závoje nastupujícího zapomnění nejjasněji, a proto budou základem mého ohlédnutí. Putovní tábor Nízkými Tatrami a první dva tábory v Arnolci jsem ke své lítosti neabsolvoval. Mohli za to během mého studia i po něm vojenští pánové, a následně i začátek práce. Arnolecké tábory byly typické „rodinným“ charakterem. Tak, jako všechny tábory za rudovlády, byly i tyto ilegální, spojené s možnými problémy pro poskytovatele místa, vedoucí a zúčastněné. Rodinné krytí Arnolců bylo zaštítěno některými rodiči dorostenců (Štiglerovi, Rausovi...). Dokumenty z oné doby zobrazují tyto velmi početné rodiny hrající hry, bojující na voru, opalující se, sedící nad Biblí. Rokem 1977 začíná krásné období táborů na Senince pod Králickým Sněžníkem. Lesácká rodina Kampova, reprezentovaná v počátku Jirkou, umožnila táboření na krásném opuštěném místě blízko polských hranic. Nebyli jsme zde sami. Nedaleko měl chalupu evangelický farář Weber, v Nové Senince zase Pepa Mach z olomouckého sboru. Po první Senince jsme viděli, že se dorostenci umí o sebe postarat i v drsnějších podmínkách a že je čas i sestava na puťák. Slovenské rudohoří jsme si s Bohušem a Zdeňkem Dvořákem (nyní Olomouc) už prošli dřív, a tak jsme neputovali do neznámého. Tvrdé jádro nosičů tehdy tvořili hoši Burgetovi, Pavel Hrudička, Miloš Rous, kuchař Zdenál, hlídající proviant před obtloustlým Bublíkem a malým Danem a Pavelkou, a Životabída se svým kočárkem. Petr Raus byl spíše pomoc vedení. Mezi děvčaty byly Žiletky, Jana Dostálová, Andrea, Maka, Marta Trávníčková... V mých vzpomínkách krásný puťák. Rok nato nás zastavila celonárodní epidemie žloutenky. My jsme sice nezežloutli, ale riziko bylo příliš velké. Rok 1979 tedy zůstává v celé historii dorostu jediným, kdy jsme neměli tábor. Ale rok nato! Objevený Čergov s krásnými polanami, Velkým Minčolem i závěrečným koupáním v horském potoce pod Majdanem! Čergov nám tak učaroval, že jsme se na něj po třech seninkovských táborech nabitých hrami, soutěžemi, získáváním lesní zručnosti a Jeníkovým hraním na housle (na 20
jednom z těchto táborů vznikl podnět pro adventní hraní) zase vrátili. Bylo nás sice jen necelých dvacet, ale z toho přes polovinu tvořil štiglerovskošturmovsko-douškovsko-němcovsko-kořínkovský klan. A dle matriky i Filip Kořínek s námi neviděn putoval! V roce 1985 jsme se vrátili na Seninku, ale situace se tam pro nás stávala obtížnou. I to počasí jako by to vědělo. V neděli večer nás mrakozpytec Bohuš upozornil na krásnou slohu (stratus), která prý věští deště. Bohužel byl úspěšnější, než mnoho proroků dnešních dní! V noci začalo pršet a pršelo bez jediné přestávky až do pátečního odpoledne. Poprvé jsme sestrojili plovoucí oheň, poprvé jsme nazvali tábor Táborem velkých dešťů. Na to se nezapomíná! Avšak příliš mnoho lidí o našich táborech vědělo, a tak i když Jirka Kamp dělal, co mohl, příštího roku jsme se měsíc před začátkem dozvěděli, že Seninka padá! Ale Pán Bůh vyslyšel modlitby mnoha lidí, kteří na naše tábory mysleli. Bratr kazatel Heczko zapátral ve svém těšínském rodišti a nasměroval nás na Staška Zaguru - pána nad ovčáky a ovčími stády. Nastalo tříleté období táborů nad Košařisky ve slezských Beskydech. Tábory s vařením na otevřeném ohni a stanováním na prudkém svahu. V té době už byli v plné dorostové síle děvčata Broklova, Lada, Lydinka Lukášová s Martinou, Martina Pokladníková, Zababa, Dan, Bohdan Farník, Michal a Lukáš Kahleovi, Jirka Němec i již pohublý Bubla. Začínal Davy Starý, Adélka jako ve snách absolvovala první tábor a Konrád se proslavil svou větou: „Tatúš, my jsme pili alkohól.“ (To když Žiletky omylem zařadily do pokladu bowli místo kompotu.) Putovní tábor Rudohořím v roce 1989 měl kouzelné okamžiky. Koupali jsme se k úžasu lázeňských hostí ve studené vodě kašny ve Štósu, objednali si v malé restauraci řízky pro všechny vandrovníky a čašníčka podala Zababovi jídlo se slovy „Nech sa páči, pán predseda!“ Pád komunistů změnil poměry a nám se opět otevřely dveře na Seninku, kde jsme měli pět táborů za sebou (v letech 1990 až 1994). Ve vedení nám s Jurou výborně pomáhali Martin Dostál a Jirka Němec. Na těchto táborech jsme začali hrát softbal (a viděli jsme mocné odpaly), hrávali jsme velké fotbalové zápasy s místními chasníky, vznikla čtvrtá družina AHAVE a také nový televizní program Seninka plus, který pokračuje dodnes. Vařil nám Mouka, který pro nás opět objevil knedlíky, které Žiletky dříve totálně ignorovaly. Na táborech se začala objevovat jména jako Křipač, Dvořák, Pacek, Netušil, Mandlová, Jelínek, Koty, Česneková, Dadák, Horská, Dyntar, Terka, Horká, Kovářová a mnozí další. Dan odpromoval, na Helču 21
zívala zmije, Bubla poslouchal milostné verše, Jirka Kamp jr. se snažil podpálit les a Jakub stále hrál svou opakovačku o černém muži, co žil pod bičem otrokáře. V tom všem pohybu jsme se stále učili poslouchat Boží hlas, dobře se rozhodovat a pěkně spolu žít. Ne vždy se to dařilo, ale myslím, že to bylo krásné pětileté období, které vyvrcholilo opět putovním táborem – již potřetí do Spišského rudohoří. Tentokrát jsme se rozhodli, že putování protáhneme až do Slovenského krasu. Byl to zvláštní puťák. Opustili jsme známé Spišské rudohoří a šli krajinou, kterou jsem snad navštívil jen já před více než dvaceti lety. Vápencové skály byly porostlé zakrslými jalovci, voda byla ukryta hluboko v podzemí, náš noční pochod byl osvícen měsícem mnohem větším, než jsem kdy viděl. To putování bylo pro nás nové a neznámé. Jako celý náš život. Ale tak jako ve všech těch minulých táborech a odešlých puťácích byli jsme znovu a znovu překvapeni, jak je cesta nalezena, hlad a žízeň zahnány, obava rozptýlena a obohaceni krásou cesty jsme v pořádku došli domů. Šum
Léta 1996 - 2002 Po sérii táborů v jesenických horách na tzv. „Seninkách“ jsme byli nuceni řešit otázku, kam umístit další tábor. Na horskou loučku u Seninky jsme již nemohli, a tak začaly průzkumné výpravy do známých i méně známých míst. V úvahu připadaly různé varianty, ale nakonec byla vybrána nejsnadnější možnost opět se vrátit do Arnoleckých hor nedaleko Měřína. Konkrétně do míst, kde se již v minulosti dva takové tábory konaly. Rozlehlá louka, náletový porost listnatých stromů i smrkový les nás opět přivítaly jako kdysi. Svojí zelení a velkým, rovným prostorem, na který jsme nebyli zvyklí. Umožnilo nám to pohodlně postavit stany a zabudovat kuchyň do stínu keřů a malých stromů. Škoda jen, že blízký rybník byl trochu zarostlý a nelibě „zaváněl“; proto nás již tolik nelákal. Tento tábor byl zvláštní tím, že na něm vedl duchovní program Zababa (Petr Kučera). V bílém rouchu, které oblékal na nedělní kázání, se již připravoval na svoji další kazatelskou službu. Z novinek, které se vždy vymýšlejí, byla vyzkoušena dřevěná udírna na klobásky a především na sýr, který v ní visel zabalený v silonových punčochách. Po nějaké době se dřevo dokonale vysušilo a všichni kolem udírny 22
– snad poprvé v životě – viděli vzplanout tolik věcí najednou. Mohu konstatovat, že po okrájení zapečených silonových punčoch byl sýr výborný. Arnolecký tábor skončil a již se přemýšlelo, kam příští rok. Nejlépe na vzdálenější místo s více kopci a tekoucí vodou. Hledali jsme, ptali jsme se a nakonec dala tip sestra Vojtová: „Zkuste to v Novohradských horách. U městečka Malonty je pěkné údolí, třeba to vyjde.“ A vyšlo to. Od roku 1997 do roku 1999 byl tábor v hlubokém údolí u širokého potoka, obehnaný stromy různého stáří a druhů. Bylo to místo, kde i v létě byly v noci pouhé dva stupně nad nulou. Nám to však vůbec nevadilo. Bylo to přece „naše“ tábořiště. Na dlouhých túrách jsme se přesvědčili o krásách a nedotčenosti zdejší přírody. Dorostenci se po výletech sice vyjadřovali o kraji poněkud jiným způsobem, ale ještě dnes si jistě pamatují raky v místních jezerech, opuštěný kostel s farou v bývalém pohraničním městečku Pohoří nebo fotbalové a basketbalové zápasy na travnatém hřišti v Malontech. Zvláštní bylo i setkání se zdejším knězem v katolickém kostele a jeho kázání. Když jsme končili den u večerního ohně, vždy jsme děkovali Hospodinu za tento tábor a přírodu kolem něho. Je nutno podotknout, že zde také začínaly tábory malého dorostu. Vzpomínám si i na nezištnou pomoc rodičů sestry Vojtové – Debnárových. Mám pocit, že strýček ještě dnes cítí koleno po jednom z fotbalových zápasů s námi. Když jsme v roce 1999 z tohoto tábořiště odcházeli, nikdo netušil, že jsme zde naposledy. Byl rok 2000 a opět se přemýšlelo, kam nyní. Padlo rozhodnutí. Po několika stálých táborech se pohneme a zkusíme „puťák“. A pěkně daleko, až na východních hranicích Slovenska, na Čergově. Dorostenci přijali tento nápad rozpačitě a s velkou opatrností, a to ještě nevěděli, co je čeká. Putování z Bardejova až na hranici s Polskem a potom přes celé pohoří Čergova nám dalo zabrat. Ale každý den jsme procházeli liduprázdnou krajinou (snad až na pašeráky v noci) a zažívali napětí, kde budeme večer, jestli tam bude voda a zda se budu moci ještě pohnout, až bude ráno. To je pocit, který je možno zažít jen na putovních táborech. Ale tento typ táboření lze provozovat jen zřídka. Proto se další rok intenzivně opět hledala lokalita na umístění dalšího stálého tábořiště. Opět jsme se zaměřili na vytipovaná místa, kde již kdysi kdosi byl. V tomto případě však průzkumy nabraly nečekaný směr do oblasti, které byly pro brněnský dorost prozatím neznámé – Zlaté hory. Našla se lokalita, kterou bych přál všem vidět. Místo, které bylo kdysi bohatě obydleno a kde jsou nyní ještě zachovalé louky a pastviny, udržované lesy a kouzelné remízky z kamenů s roztroušenými břízkami a javory. Místo, kde je ve dne vidět daleko do okolí, ale v noci nespatříte žádné světlo civilizace. To je tábor, 23
který je nazván podle místní oblasti „Ztracená Voda“. Již čtyři roky je útočištěm dorostu a doufáme, že bude ještě další roky. Tábory se střídaly, dorostenci se měnili, ale Boží požehnání bylo vždy s námi. Stále si uvědomuji, jaká velká milost a pomoc nás provázela. A nepřestaneme děkovat za vše, co Bůh pro nás stvořil. Jura Kořínek
Založení malého dorostu To první důležité datum jsem si nepoznačil. Byla to chyba. Tenkrát mne zcela neočekávaně oslovila moje vnučka Petruška, malá začínající školačka, když měla za sebou několik prvních dnů vyučování. Oslovila mne: „Dědečku“ a s důvěrou se mi podívala do očí, „víš, my máme v naší třídě partu, nedělal bys nám vedoucího?“ To bylo v září 1991. Byl to čas pohodového léta, dalo by se cosi dobrého dělat, ale v této chvíli jsem seděl proti Petrušce a nevěděl, co říci. V tom dotazu jsem okamžitě cítil dluh, který jsem několik měsíců stále nosil. Po dlouhou dobu jsme odpírali možnost otevřít dveře dorostu mladšího věku, dětem. V době totalitní vlády to bylo nebezpečné a teď, kdy jsme měli svobodu, volné ruce, jsme tuto příležitost opomněli. Jedinou odpovědí bylo vytvoření dorostu pro malé, mladší, nebo malý dorost. Radil jsme se o tom s některými kmety, uvažovali jsme o možnostech, modlili se, hledali spolupracovníky. Také Petrušce jsem odpověděl. 19. října 1991 byl první vandr malého dorostu, v úterý 22. října první schůzka, 23. prosince vánoční schůzka v Údolí čtyř ohňů, 4. srpna 1992 zahájení tábora malého dorostu na Senínce. Děkujeme, Pane! Bohuš Malý dorost (dále též MD) vznikl na počátku 90. let za účelem výchovy dětí, které ještě nedosáhly dorostového věku. Cílem Malého dorostu je tedy dorostová výchova založená na křesťanských principech, dlouhodobě formulována tradicí brněnského dorostu pod vlivem nestora dorostu Bohuše Kučery. Ze skromných počátků se za deset let činnosti podařilo vybudovat samostatnou službu zaměřenou na zájmovou činnost s dětmi sboru od osmi do dvanácti let. Za tuto dobu se ve vedení dorostu vystřídalo množství obětavých sester a bratří, kteří chtěli vyučovat děti o Božích pravdách. Není snadné vyjmenovat všechny a nikoho neopominout, jelikož tým vedoucích 24
byl obvykle sestaven z mnoha osob včetně externích spolupracovníků, kteří svými znalostmi a schopnostmi přispívali k práci na Božím díle. Malým dorostem prošlo za dobu jeho existence mnoho dorostenců. Byla to řada konkrétních chlapců a dívek, kteří prožívali svá dobrodružství a seznamovali se s Božími pravdami a učili se chodit po Jeho cestách. Řádově to byly desítky dorostenců, většinou z dětí sboru, mezi něž přibyli kamarádi z nevěřícího prostředí. Mnoho z těchto mladých lidí se rozhodlo vydat svůj život Pánu Ježíši. Mnoho se s Pánem Ježíšem seznámilo, avšak jeho zvěst odmítli. A někteří, a není jich málo, se vědomě rozhodli pro život bez Boha. Byli to ti, kteří v bouřích dospívání ztratili správný směr a dali přednost věcem, které jim dává tento svět. Neexistují sice žádné statistiky, ani se nikdo nezabývá tím, kdo z dorostenců jak dopadl, ale člověk nemusí být statistik, aby neviděl, že lidí, kteří se postupně ze sborového společenství ztráceli a ztrácejí, je příliš mnoho. Slovo mnoho chápej ve vztahu k jednotlivcům, se kterými jsme vyrůstali, které jsme vedli jako rádcové v družinách nebo jako vedoucí v jednotlivých úsecích sborové práce. Nezbývá než se ptát, zda jsme udělali dost, zda jsme něco nezanedbali, zda jsme byli vždy spravedliví a žili příkladným životem nebo zda jsme svým jednáním nezavřeli cestu k Bohu těm maličkým, které nám Bůh a církev svěřila. Nemáme sice patent ani recept na vytváření dokonalých obrácených křesťanů, to vše je Boží dílo, které Duch svatý koná, jak chce, a vede každého z nás jeho cestou. Jednou z věcí, která nám tak zbývá, je modlitba, vždyť vroucí modlitba spravedlivého má velkou moc (Jk 5,16). Modleme se proto společně za konkrétní lidi za to, aby si je Duch svatý přitáhl zpět k sobě, modleme se za moudrost pro ty, kdo vyučují, a zajímejme se a modleme za ty, kdo jsou kolem nás, byť nás třeba nezdraví. Další věcí, kterou můžeme udělat, je zamyslet se nad systémem výchovy a vedení jednotlivců v našem sboru. Je skutečně tak geniální a jedinečný, jak si o sobě myslíme? Dá se změnit tak, aby byl průhlednější a neztrácel se v něm jedinec? Zamysleme se také nad tím, co by mladý člověk, křesťan, měl znát o Bohu a jeho pravdách. Co všechno se může a měl by se dorostenec za osm let v dorostu o Bohu dozvědět? Neopakujeme některá témata mnohokrát dokola a nezapomínáme přejít k hutnější duchovní stravě (viz Žd 5,12-14)? Na závěr bych chtěl poděkovat všem, kteří mladé generaci, potažmo dorostu, fandíte, modlíte se za nás a podporujete nás svojí pomocí v úkolech, na něž nestačíme. Lukáš Pacek (
[email protected]) 25
TEČKA ZA SBOROVÝMI VEČÍRKY
Z
bývá nám posouzení programů letošních večírků podle závěrečné ankety návštěvníků. Nejde ani tentokrát o hodnocení, spíše o volný průzkum, který může být užitečný pro přípravu příští sezony. Letos se konalo patnáct programů, bylo mezi námi šest hostů, sedm programů bylo doprovázeno promítáním, dva programy nás seznámily s činností ve sboru (mládež a dorost) a proběhly také dva hudební programy. Posouzení je obdobné jako loni: Nebylo programu bez hlasů, nejvíce hlasů vždy získávají programy o něčem novém, vždy přitahuje zajímavá osobnost, zájem zvyšuje také obrazové promítání, v řadě anketních lístků jste ocenili všechny programy. To je dobré hodnocení programů jako celku. Měli jsme tři programy s židovskou tématikou a všechny byly velmi příznivě oceněny. Dva hudební programy (Ha chucpa a varhanní podvečer) byly navštíveny mnoha mimosborovými návštěvníky. Alespoň tedy 5 programů s nejvíce hlasy : br. M. Hluchý - V dalekém Mongolsku HA CHUCPA - Židovské písně br. Z. Brokl – Neznámé Portugalsko M. Ch. Koller (rabín ŽO Brno ) – Představte se sám… br. M. Hluchý – Zázraky ze světa hmyzu Jsme rádi, že se letos zvýšila účast nejen na programech, ale i na předcházejícím posezení při kávě a čaji. A jaké programy příště? Leckteré náměty nebyly využity, čekají na příští období. Zveme br. Z. Vojtíška s tématikou sekt, manžele Svobodovy v programu písní: „Svobodovi, jak je neznáme“, uslyšíme o Slezské diakonii. A další, dosud neuzavřená pozvání. Nadto však očekáváme Boží přítomnost a požehnání. Zdeněk Brokl
MĚSÍC KVĚTEN VE SBORU CB KOUNICOVA Modlitebna Kounicova 15, tel. 541 212 866, 541 240 693; 549 250 013 – kaz. J. Asszonyi Pravidelné nedělní pobožnosti 26
1. 5.: 8. 5.: 15. 5.: 22. 5.: 29. 5.:
9.00 19.00 9.00 19.00 9.00 19.00 9.00 19.00 9.00 19.00
kaz. Jan Asszonyi + Večeře Páně br. Jiří Kořínek br. vikář Jakub Škarvan (Den matek) br. Jaroslav Pacek kaz. Jan Asszonyi – Svatodušní neděle br. Pavel Dostál kaz. Stanislav Heczko BEE – promoce absolventů br. vikář Jakub Škarvan br. vikář Jakub Škarvan
Biblické a modlitební hodiny: pravidelně každou středu v 19.00 4. 5.: kaz. Jan Asszonyi – misijní 11. 5.: kaz. Jan Asszonyi 18. 5.: kaz. Jan Asszonyi 25. 5.: kaz. Jan Asszonyi Mládež: pravidelné schůzky v pondělí v 18.30, další dle ohlášení Nedělní škola: pravidelně souběžně s nedělní dopolední pobožností Mladší dorost: každé úterý v 17.00 Starší dorost: každý čtvrtek v 17.00 Modlitební chvíle: každou neděli v 8.20 a každou středu v 18.20 Zkoušky pěveckého sboru: každý pátek v 16.45 Jednání staršovstva: středa 11. a 25. 5. ve 20.00 Sesterský odbor: ve středu 25. 5. v 17.00 Klub maminek: každý čtvrtek 9.30 – programy podle ohlášení
Stanice: Bohumilice : 9.00 Bohumiličtí a 14.00 podle rozvrhu 1. 5.: br. vikář Jakub Škarvan 8. 5.: Bohumiličtí 15. 5.: kaz. Jan Asszonyi + VP 22. 5.: ČCE
Blansko: 22. 5.: kaz. Stanislav Heczko
27
29. 5.: kaz. Jan Asszonyi + Nikodém
28
