ZDÍKOV -
DOVOLENÁ S JINDROU – LÉTO 1987
Neděle 28, června 1987 – Odjezd z Prahy-Smíchova autobusem v 9.25,příj.do Zdíkova 12.05 Zdíkov leží v kotlině obklopené stráněmi a lesy Lidová architektura, chalupy roubené i zděné, u mnohých vyrovnané hranice polen. Některé ze starých chalup jsou nevhodně. „modernizovány“.Vyrůstají zde ale také úplně nové domky. Také hotel, kde jsme ubytovány je nový, stejně jako protější obchodní dům a autobusové nádraží. Vsí protéká potůček, u zámečku se dvojí a vytváří ostrůvek porostlý borovicemi, smrky i listnáči. Je zde tské kostelík s pěknou cibulovitou bání.. Odpoledne jsme procouraly Zvíkovem. Počasí, až do včerejška deštivé, proměnilo se jako když proutkem mávne. Obloha modrá, slunce od rána pálilo.Všechno tu kvete – kopretiny, starček, rozrazil, rdesno, jetel červený i bílý, vlčinec v mnoha barvách a odstínech. U plotů pomněnky. Suší se sena, vzduch plný vůně a ptačího povykurejsci, jiřičky, kosi.. Byl nádherný západ slunce s bílými kupami oblaků, pozvolna přicházel vlahý večer /včera jsi měl svátek/. Do hotelu jsme přišly po desáté hodině, za šera. Hotel byl zavřený, ale recepční nám ochotně otevřel.. 29.6.- pondělí Odpoledne jsme se vydaly procházkou do kopce, tichou silničkou do Branišova. Víska leží na stráni. Na svažité návsi pěkné lidové chalupy, kaplička, kolem ní lípy a lavičky. Pumpa, kde jsme se osvěžily dobrou vodou.Šla jsem bosa po trávě sametově hebké . Na stráni nad vsí jsme se usadily, je odtud nádherný výhled na Stachy a šumavské kopce. Večer jsme zašly do hotelové vinárny. Je zde plno Němců. Ten večer měli ve vinárně večírek, snad na rozloučenou. Bavili se bujaře a my, při sklence vína pozorovaly „cvrkot“ Hráli zde tři muzikanti, klarinet, buben, harmonika. Líbil se mi klarinetista, měl krásný, sametový tón, dobrou techniku i cit, měl pěkná decrescenda. Jejich hra mi navozovala vzpomínku na dávné „ šumaře“, kteří vyhrávali na nádvoří domu na Anenském náměstí v Praze, kde jsme bydlili a nebo také pod cirkusovými šapity. Trochu to budilo úsměv, trochu zvláštní dojetí. Snad by se „šumař“ měl psát , stejně jako Čech, s velkým „Š“ .. Stály jsme pak u otevřeného okna, mlčely jsme, každá ponořena do svého světa. Vanulo k nám teplo letní noci, vůně sena. obloha plná hvězd…. jako by k člověku promlouvalo cosi z dávna, naléhavě o něčem krásném a nenávratném, bohužel.. „ odešlo nám naše krásné mládí…. ještě kámen se ve vodě obrátí..to také hráli ti zdíkovští muzikanti. Raději jsme zalehly do postelí, zhasly. Ticho tu a tam prolomilo ptačí tíknutí ze sna.. 30.6.- úterý Ráno bylo zase slunečné. Ta tam byla noční rozjitřenost, „.z krasosmutnění“, jak by řekl pan Hrabal, jsme se vyspaly.
Máme dobrou náladu, jsme plny elánu, rozhodly jsme se pro celodenní výlet Poptávaly jsme se , jak bychom se nejlépe dostaly do Srní, na Čeňkovu pilu, do Povydří.. Nakonec jsme poslechli ty, kteří nám radili, abychom jely do Kašperských Hor, odtamtud, že se nějak dostaneme, kam budeme chtít Řidič autobusu, projíždějící trasu z Budějovic do Sušice, byl nadmíru ochotný a rady, které jsme dostaly nám ještě upřesnil. A jely jsme překrásnou krajinou přes Stachy,nad úchvatným údolím pod Řetenicemi, přes Nicov, Kašperské Hory Jakási paní, která přistoupila v Řetenicích, nás upozornila, že v Rejštejně, kam jsme měly namířeno,je na náměstí kámen, který připomíná zlatonosný věk řeky Otavy.… Když nám pan řidič zastavil na lesní cestě, došly jsme do Rejštejna pěšky. Cestou nás uchvátil pohled do hlubokého údolí, jímž Otava, obtékajíc zurčivě kameny, bystrým tokem pospíchala někam k Písku. V Rejštejně jsme na náměstí čekaly na další autobus.Neviděly jsme tu žádné lidi. Konečně kolem nás procházel starší muž, ochotně nám pomohl najít kámen, na který nás upozorňovala spolucestující v autobusu. Muž byl zdejší rodák, stýskal si, jak se tu všechno změnilo k horšímu. S pýchou nám vyprávěl o slávě rejštejnské sklárny a s hněvem o jejím smutném konci po roce 1945. Autobus nás dovezl až k Čenkově pile.Představovala jsem si toto místo spíš nějak ponuré, ale je tomu naopak.Je to tu zalité sluncem, nádherná zeleň, ptačí zpěv .. i řeka tu zpívá, skotačivě se přelévá přes veliké hladké balvany, vlní se a světélkuje v slunečních paprscích.. Pilu nechal si zde postavit ČENĚK BUBENÍČEK někdy před polovinou devatenáctého století, pražský obchodník, snad měl v Praze i hospodu a snad on byl otcem tehdejší operní pěvkyně, o čemž napovídá jeho přátelství s Bedřichem Smetanou Nevím, jestli se narodil na statku v Mileticích u Velvar, určitě z tohoto selského rodu pocházel.Vyprávěla mi o něm paní JARMILA BUBENÍČKOVÁ, která v osamělosti dožívá ve vile postavené u zmíněného statku. Bedřich Smetana pilu navštívil před více než stodvaceti roky. Marně jsme se dohadovaly, který asi ze tří převysokých, vznosných smrků, zde tehdy zasadil. Poseděly jsme na lavičce před kioskem, osvěžily se limonádou a vydaly se sledovat tok Vydry proti jejímu proudu. Úchvatnost tohoto zákoutí popsali již jiní a lépe. Bylo nám zde dobře. O půl druhé jsme jely zpět autobusem do Kašperských Hor. Kašperské Hory! Byla jsem zde již potřetí a stejně jako poprvé mně okouzlila křehká krása barokní radnice, připadá mi jako ozdobené perníkové srdce, darované z lásky. Konečně jsem se tentokrát dostala do zdejšího muzea! Probíhala v něm zajímavá výstava o vývoji hodin ze sbírek muzeí západočeského kraje. Nejvíce mne zaujaly různé kapesní sluneční hodiny ze 17. a 18. století.
Ve stále expozici jsou krásné dřevoryty Josefa Váchala, obdivuhodně jemné,tak rozdílné kupř od dřevorytů k jeho „Krvavému románu“. Prožil nejranější léta svého života u příbuzných ve Velvarech, kde také žil jeho bratr Jaroslav, malíř samouk, jsou od něj v muzeu ve Velvarech nějaké obrazy s legionářskou tématikou.. Našla jsem zde obrazy Otakara Nejedlého, Aloise Moravce / příbuzný mé přítelkyně Jáji /, také ovšem plátna jihočeského rodáka Josefa Krejsy a krásné sklo z Rejštejna, Anína……… Z Krejsových obrazů mne nejvíce zaujaly Šumavské slatě, zadumané, až pochmurné.Obraz jakoby vypovídal o malířových životních těžkostech a trýzních . V podvečer jsem se z okna hotelového pokoje zadívala na louku, která se zde rozprostírá.. Vzlínala k nám z pokosené schnoucí trávy v minulých večerech omamná vůně. Teď už bylo seno odvezeno. a louka může sbírat síly k další úrodě. 1.7. – první červencový den - středa Od rána slunce pálilo a shlukovala se nádherná kupovitá oblaka. Vyjely jsme hned ráno autobusem, opět přes Stachy, Kůsov na Churáňov. Stále bylo nač se dívat, co obdivovat! Třeba Kůsov, leží v nádherném údolí, je zde umístěn domov důchodců. Na Churáňově jsme vystoupily u hotelu nesoucí stejné jméno jako hora a „ obešly jsme horu“ po turistické a naučné stezce. Téměř pod vrcholem se nalézá osada Churáňov, je to jen pár chalup. Krásná, lidová architektura, bohužel i zde místy nevhodně modernizována, např. přístavbou z bílých cihel! Jméno dostala hora /11l8 m. n.m./ podle jakéhosi Churáně, který si zde v sedmnáctém století postavil chalupu..Chalupa s věžičkou dosud stojí.. Došly jsme lesem až na vrchol, kde je meteorologická stanice. Nad hotelem Churáňov se do kopce rozprostírá louka, hýří v tuto dobu rozkvetlým kvítím, převažují kopretiny a modré zvonky. „Není na světě bylina, aby na něco nebyla! Hledej, má milá kvítečko, který zhojí tvý srdíčko…/lidová píseň/ Pohled z Churáňova do širého kraje je úchvatný . Za zeleným údolím, ležícím v hloubce pod horou, stoupají zalesněné šumavské kopce, jejich temná zeleň se střídá se svěží zelení luk.. „Spanilá jsi vlasti má..“ Na modré obloze se stále více objevovaly bílé kupy oblaků, ale i mraky v dálce splývající v šedivou, temnící plachtu. Dusno se stupňovalo, začaly nás obtěžovat mouchy, cítily jsme, že bouřka je na spadnutí. Vrátily jsme se do Zdíkova. Bylo poledne, těšily jsme se na oběd. Jenže nás, vyhládlé, čekalo nepříjemné překvapení. V hotelu se dnes nevařilo!. Přišel nový vedoucí, probíhala předávací inventura. Němcům dali na cestu nějaké balíčky, nás ale a manžele z Brna, kteří jsou zde také ubytováni nikdo ani neupozornil.! Reptaly jsme velice. Mohly jsme se najíst na Churáňově. V Zdíkově se nikde jinde nevaří.. Zašly jsme do místního buffetu, pojedly ohřátý salám s bramborovým salátem. To už byla pěkná bouřka a lilo jako z konve… Když čina poněkud utichla, vydaly jsme se autobusem do Vimperka. Cestou jsme míjely stádo krav pasoucích na louce. Vimperský hrad vypínající se nad městem, působí velice impozantně. Už při pohledu zdola se člověku zrychlí dech., ale
vyšly jsme kopec. Prošly jsme gotickou branou, která, jak jsme se dočetly, byla součástí městské fortifikace.. Hrad patřil Rožmberkům. V l7.l8. století jej pozdější jiní majitelé přestavovali na zámek, kde je teď také muzeum. V expozici mně nejvíce zaujaly skleněné housle, snad jsou to ony, na které si zahrál Jan Kubelík. Dále je tu zastoupeno sklářství, sirkařství a knihtisk. Vimperská tiskárna je z nejstarších v Čechách. Mne její historie zaujala, protože se mi podařilo do velvarského muzea získat řadu modlitebních knížek přibližně z druhé poloviny 19.stol.,.vytištěných práve zde. Poté jsme se procházely křivolatými uličkami starého města, svažitým náměstím s krásným, gotickým chrámem a zaneřáděnou kašnou, kterou se mi nepodařilo časově zařadit. Ve zdejší restauraci jsme se najedly. Byla to velká a chutná porce, vepřové na kmíně a samozřejmě strakonické pivo. Takto posilněné vrátily jsme se do Zdíkova. V podvečer se opět strhla bouřka , pršelo. Po bouřce, ale ještě v dešti, jsme si vyšly na večerní procbázku. 2.7. - čtvrtek Ráno nad krajem šedivá plachta. Ochladilo se , ale je příjemně. Dopoledne jsem do velké krabice zabalila všechno co už tady nebudu potřebovat. Pošlu ji poštou na Mělník, abych se nemusila dřít. Odpoledne jsme pak šly krásnou cestou, přes pole louky, lesíky, přes Masákovu Lhotu až do Stach. A také večer jsme si vyšly. Voda obtékající ostrůvek ve Zdíkově po včerejším dešti hodně stoupla.Pak jsme šly na stráň k Branišovu, poblíž Kohoutovy Hory. Jak nám řekli dva zdejší chlapci, jeden z kopců na zdíkovským hotelem se jmenuje Novotný! 3.7. pátek. Probudilo mne sluníčko. Dobře jsem se vyspala, vysprchovala a bylo mi dobře na těle i na duši.. Jindra dnes brzy ráno odjela. Budu tu zbývající čas sama. Je tu tak krásně, nudit se nebudu a kdoví, jestli se sem ještě někdy dostanu. Odnesla jsem balík na poštu. Od Němců jsem se dozvěděla, že zítra je v Husinci /asi hodinu autobusem přes Vimperk / velká slavnost. Zřejmě připomenutí výročí upálení Mistra Jana Husa. Chtěla bych se tam podívat, hlavně chci vidět Husinec. Na okně suším jednu velkou houbu – hřib kovář, vidím jej prvně v životě, našla jej Jindra u Čeňkovy pily. Oběd v hotelu byl vynikající. Dnes jsem si zde také poprvé dala polévku – s játrovou rýží – a následovala výborná svíčková a malé pivečko! .Dostavil se takový útlum, že jsem si šla lehnout, také zde poprvé. Teprve asi ke třetí hodině jsem se pěšky vydala na koupaliště v Žírci,.asi tři kilometry od Zdíkova. Došla jsem na rozcestí a nevěděla kudy jít dále.,neměla jsem se koho zeptat.Doufala jsem, že pojede nějaké auto, nebo někdo půjde pěšky jako já. Po dosti dlouhé chvílí přijížděl od Zdíkova malý nákladáček, zamávala jsem. Chtěla jsem se jen zeptat, ale mladý řidič mně ochotně svezl až ke koupališti.
Žírec je takové dosti mělké údolí obklopené lesy, pár roztroušených chalup a koupaliště uprostřed louky.Je tam kemp, několik chat.Místo pro stany bylo ještě prázdné, sezóna teprve začíná. . Voda byla nečekaně teplá, ale příjemně osvěžující. A také tam je příjemná hospůdka, na terase jsem si dala kávu a vydala se zpět ke Zdíkovu.Cesta trvala asi půl hodiny, většinou s kopce.. Zase jsem nepotkala ani živáčka, jediné auto po silničce nejelo.Libovala jsem si to. Kolem lesy, louky, škarpy rozkvetlé mrkvousem, chrástavcem a takovými drobnými bílými kvítky, snad jsou to ony parnazie, o kterých píše Ladislav Stehlík v Zemi zamyšlené. Pozdní slunečné odpoledne…. myslím,že jsem se dost opálila. Ráno jsem si ve Zdíkově koupila hlávkový salát a ten jsem si po návratu z Žírce dala k večeři Protože nemám ocet ani sůl, jedla jsem jej s rybízovým kompotem, přikusovala bílý šumavský chléb s máslem a lučinou. Leckdo by možná nad tou kombinací vrtěl hlavou, ale já si moc pochutnala. 4,7. sobota Uprostřed mé cesty Zavolal jsi mne, Hospodine A vykročil připraven Služebník Tvůj… Ze Zdíkova jsem vyjela autobusem v 7.27 – jel přímo do Husince. V Husinci jsem přešla most, který se klene nad Blanicí a šla cestou stoupající městečkem, kolem kostela, dál, ke hřbitovu, dál – ke hrobu Josefa Krejsy. Nemohla jsem minout místo posledního odpočinku malíře, o jehož těžkém životě, předčasném úmrtí, s takovou úctou a láskou vypráví Ladislav Stehlík v již zmíněné knize.. Josef .Krejsa se narodil v Husinci. l4.7.1896 a zde také 21.4.1941 zemřel. . Cestou ke hřbitovu jsem utrhla pár růžových paliček jetele a položila je na malířův hrob.Vadlo na něm ve váze několik pivoněk a v hliněné misce kvetly voskovky. Někdo sem tedy chodí Ptala jsem se nějaké paní, řekla mi, že paní N e u ž i l o v á, bývala prý na poště a bydlí v čp.46. Také prý tu žije stará paní P a v l í k o v á , vzdálená příbuzná Krejsových, ta že by mohla hodně vědět.. Ještě plna nostalgického zamyšlení sestupovala jsem k městečku, sebrala několik javorových listů a utrhla pár bílých drobných kvítků… Nepříjemné bylo vyrušení stále se přibližujícího a zesilujícího řevu z ampliónů obecního rozhlasu., znamení, že se blížím k místu, kde se má odehrávat dnešní slavnost !. Velice mne popudilo, že v této jihočeské obci pouštějí moravské lidovky, je to hrozná necitlivost, jakoby nebylo krásných jihočeských písniček!. Nic nemám proti moravským lidovkám, ale pochybuji, že by Moraváci vysílali o takové slavnosti jiné písně než moravské. Já se těšila na ty jihočeské, slyšet je v místech, kde se zrodily. Našla jsem dům čp.46, ve kterém Josef Krejsa žil a pracoval , zvenčí jej ozdobil sgrafity. Vrata do domu byla pootevřena, nahlédla jsem dovnitř, ale pak jsem ztratila odvahu.
Husův domek byl ještě zavřený a tak jsem mezi věkovitými domky sešla až na ostrovec, kde se konala „mírová slavnost!“ Hrála tam Lesanka, vimperská kapela, pak obligátní projevy, únavné, spousta stánků, kolotoč, střelnice, spousta lidí a spousta rámusu. Druhá polovina ostrova byla ale tichá, došla jsem až ke splavu, tam jsem se posadila ve stínu stromů, slunce už pořádně pálilo. Konečně před polednem vystupovaly národopisné soubory. Tancovaly a zpívaly pěkné i ty „ daremné“ jihočeské písničky, při nich jsem okřála. Na jihočeských písničkách se mi líbí, že nejsou sentimentální a že se v nich odráží smysl Jihočechů pro humor.Vůbec jsou mi bytostně blízké, asi to bude dědictví po mém pradědečkovi Janu Kordovi, který pocházel z jižních Čech..Po vystoupení lidových souborů už mne tam nic nebavilo.. Šla jsem za Mistrem Janem, do jeho rodného domu. Nejzajímavější je architektura, expozice uvnitř je převážně papírová. První zmínka o domku je z r. 1600, jsem tedy dost skeptická – a nejen já – že je to opravdu Husův rodný dům.Vyskytly se dokonce pochybnosti o zdejší obci, spekulace, že se mohl narodit severně od Prahy, kde na pravém břehu Vltavy -/ proti Levému Hradci /- je také obec Husinec. Já jsem spíš pro tenhle jihočeský. Je to zvláštní pocit představovat si, že tudy chodil před mnoha staletími hošík Jan … Vybavily se mi každoroční vzpomínky na Mistra Jana, pořádané v dobách mého dětství, to je ve třicátých letech, v Žalově. Za výkladem našeho papírnictví instaloval tatínek červený průsvitný plakát , byl na něm v černých liniích nakreslen portrét Husův. Tatínek rozsvítil za plakátem svíčku, světlo jejího plamene prosvítalo, lidé se zastavovali a tak když procházel vsí průvod, byla okna mnohých domků také takto osvětlena. V průvodu, jsme nechyběly samozřejmě my děti, nesly jsme také světla, rozsvícené lampiony, zakoupené rovněž v našem krámku. Na Řivnáči jsme se rozestoupili kolem připravené hranice a když pan lékárník F. Zimmer dokončil projev, jimž připomenul život a neohroženost slavného Čecha – „ hranice vzplála“a všichni přítomní zapěli sborem onu oslavnou píseň: „ Hranice vzplála, tam na břehu Rýna, na němž umírá slavný vlasti syn A vůkol něho rota m n i c h ů l í n á hanlivým smíchem velebí svůj čin . A vy se ptáte, kdože v těch plamenech : Toť Mistr Jan Hus nejslavnější Čech“ Očarovaná hořící hranicí očekávala jsem, že z ní každou chvíli vyletí čarodějnice Mnichulína, také se o ní v písni, jak jsem se domnívala, zpívalo. Za okupace byly tyto oslavy zakázány a po válce už obnoveny nebyly. Do Zdíkova jsem se vrátila v půl páté, zase přímým autobusem, úplně zmořená vedrem a žízní. Přišla bouřka s deštěm. Vysprchovala jsem se, odpočinula si a po večeři, to už bylo po dešti, jsem si vyšla na poslední procházku. Na ostrůvek a pak směrem ke Kohoutově Hoře. Vzdálenější hvozdy se chvílemi ztrácely v roztrhaných cárech mraků, dýchalo se krásně ve svěžím vzduchu. Před hotelem jsem se zastavila se skupinkou Němců, tu a tam jsem s nimi během pobytu prohodila několik slov. Jeden z nich mi říkal, že mně viděl v Husinci. Zítra už také odjíždějí, jsou z Drážďan. Také jsem tam několikrát byla a odnesla si mnoho dojmů.. Spala jsem, jako vždy při otevřeném okně. 5.7. 1987 - neděle Milá, přívětivá, štíhlounká dívenka z recepce zaťukala mi na dveře už v půl čtvrté ráno.!
Byla ještě úplná tma a ticho tu a tam přerušila kapka dopadající na plechovou střechu., nějaké ptáče píplo, možná ještě ze sna, možná předčasně probuzené. Raději jsem vstala, co kdybych znovu usnula. Za dlouhou chvíli ke mně odněkud zdaleka dolehlo kohoutí kokrhání a když jsem se naposled rozhlédla pokojem, nějaký ptáček se už naplno pod oknem rozezpíval.. Ještě za šera jsem došla na nádraží a když autobus přijížděl, rozcvrlikali se ptáci mnohohlasou kantilénou a nad Kohoutovou Horou, růžovělo nebe svítáním… Příloha – pohled Dudák, Zdíkov
