Závěrečná zpráva: výzkum mediální výchovy v rodině v kontextu genderové dynamiky

Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd, II. ročník Sociologie a sociální politika Praktika z kvalitativního výzkumu: závěrečná zpráva

Závěrečná zpráva: výzkum mediální výchovy v rodině v kontextu genderové dynamiky Lucie Řezáčová

ÚVOD DO TÉMATU Ačkoliv bylo na téma mediální výchovy u nás a především v zahraničí provedeno již několik výzkumů, neustále se rodí nová média, která je potřeba zkoumat ze všech stran. Tedy i z hlediska výchovy dětí a používání v rodině s ohledem na gender. V dnešní, rychle se rozvíjející společnosti jako by výzkumy médií nestačily držet krok s technologickým vývojem. Sloboda uvádí, že v Česku není stav poznání v oblasti mediální výchovy v rodině příliš velký. Konzistentnější pohled na oblast mediální výchovy v rodině podává například Velká Británie a Německo. Musí se ovšem vzít v úvahu problém přenositelnosti dat a poznatků do našeho prostředí [Sloboda 2007: 2]. V dnešní době média čím dál tím více zasahují do našich životů. Jsou s námi na každém kroku-doma, v práci, ve škole. Už nejen rodinné interakce, ale současně i mediální obsahy formují náš domov [Volek 1999: 17] Média předkládají doslova záplavu informací a jsou tak významným socializátorem dětí a jejich referenčním rámcem k žité realitě [Sloboda 2006: 27]. Podle Schorba mají v rámci socializace tři různé funkce. Jsou faktorem socializace tím, že přinášejí vědění o světě, zprostředkovatelem socializace, kdy média slouží záměrně při výchově, a nakonec i nástrojem socializace, při níž záměrně využijeme k výuce média, která za tímto účelem nebyla vytvořena [Hüther/Schorb 2005: 381-389 parafrázováno dle Sloboda 2005: 42-43]. Tímto média získávají na svém významu a důležitosti. Zároveň je třeba si uvědomit, zvláště při uvažování o mediální výchově, možný negativní vliv médií na děti, které nemají ve svém věku ještě utvořený názor na svět. Přistupme tedy k tomu, jak chápat mediální výchovu. Sloboda vymezuje mediální výchovu jako výchovné konání, která vede k osvojení správného uchopování médií. Mediální výchovu lze chápat jednak jako nezáměrné působení médií a dále pak jako záměrnou socializaci, při níž jsou média nasazována za účelem výchovy [Sloboda 2006: 27]. V našem výzkumu se zaměříme na to, jak rodiče z hlediska médií přistupují ve výchově ke svým dětem. Konkrétně jde o to zjistit, kdo, s kým a co konzumují za média; jaká média a mediální obsahy jsou oblíbené pro jednotlivé členy rodiny; jaká mají děti v používání médií od rodičů omezení a zda a jak jsou mediálně odměňovány či trestány; co je podle rodičů pro děti vhodné či nevhodné a zda se ve výchově orientují podle institucionalizovaných doporučení na 1


ochranu dětí; která média rodina konzumuje společně a zda o médiích a mediálních obsazích probíhá společná diskuze. Všechny tyto dílčí otázky je však třeba zodpovědět i s ohledem na gender. To znamená hledat v mediálním chování (tj. ve výchově, používání médií, vnímání mediálních obsahů) v závislosti na rodu podoby (např. čím se liší matky od otců, sestry od bratrů či obecně ženy od mužů) či naopak shledávat mediální chování na genderu nezávislé. Rodovou podmíněnost užívání televize popisuje např. Volek. Muži si v televizi vybírají pečlivěji než ženy, co do výběru pořadů neexperimentují a preferují pořady o sportu a faktech a zpravodajství. Sledování televize věnují větší pozornost, protože domov je pro ně místem odpočinku narozdíl od žen, které doma více pracují než relaxují a mívají tak televizi spíše jako kulisu a sledují ji přerušovaně [Volek 1999: 34-36]. Vzhledem k tomu, že s námi televize žije více jak půl století, stala se tématem již celé řady průzkumů. Relativně novým médiem, které je podle nás třeba ještě stále podrobovat zkoumání, je počítač (resp. jeho užívání), který jsme stejně jako jiná nová média zahrnuli do předmětu zkoumání. I zde, podobně jako u televize, nás zajímá, jak vzory konzumace počítače odrážejí vztahy mezi muži a ženami nebo z hlediska výchovy vztahy mezi rodiči a dětmi. Např. Pasquier uvádí, že rodičovská kontrola užívání počítače je z pohledu dětí poměrně slabá ve srovnání s konzumací televize [Pasquier 2001: 169-170]. Dále upozorňuje na to, že genderové rozdíly u konzumace počítače nesouvisí s obsahem, jako tomu je třeba u konzumace televize, ale souvisí s rozdílným přístupem. Muži totiž o počítačích více ví a také je více používají [Pasquier c.d.: 174-175]. Náš kvalitativní výzkum by měl přispět k prozkoumání oblasti mediální výchovy v rodinách s ohledem na genderovou dynamiku, která se jeví jako důležitý aspekt při výchově a používání médií. Jde nám tedy o to potvrdit či vyvrátit některé stereotypy a trendy nebo objevit nové souvislosti. Zkrátka jakýmkoli způsobem obohatit velmi zajímavou oblast lidského chování v moderní informační společnosti. V rámci výzkumu se zaměříme zejména na konzumaci televize, počítače a herních konzolí, videa či dvd přehrávače, hudebních přehrávačů a časopisů.

VÝZKUMNÁ SITUACE Výzkum se zaměřuje na mediální výchovu v rodině v kontextu genderové dynamiky a je zároveň povinností zúčastnit se ho v rámci praktik z kvalitativního výzkumu. Do výzkumu bylo zahrnuto několik rodin, jež jsme zkoumali pomocí rozhovorů, kterým předcházelo sepsání scénáře. Já jsem prováděla tři výzkumné rozhovory v úplné rodině, a to se dvěma dětmi (Danka 8 let, Marián 12 let) a jejich matkou. Rozhovory byly provedeny během jednoho dne 21. 3. 2008 a každý trval od 20 do 35 minut. Rodina žije na maloměstě v panelovém bytě 3+1. Matka žije v nesezdaném soužití s partnerem, který je vlastním otcem dívky, ale nevlastním otcem chlapce. Společně spolu bydlí cca šest let. Během mé návštěvy otec nebyl doma, po mém příchodu krátce na to odešel. Na návštěvě jsem strávila jedno odpoledne. Rodinná atmosféra na mne působila příjemně, včetně interakcí mezi matkou a dětmi i mezi samotnými dětmi. Vzhledem k osobním zkušenostem jsem byla překvapena, že se k sobě děti hezky chovaly. Z výpovědí i chování vyplynulo, že Danka má k Mariánovi respekt. Rozhovory s matkou a s Mariánem plynul bez většího rušení a relativně svižně. Specifický byl rozhovor s Dankou. Danka má od narození sluchové postižení - má pouze zbytky sluchu a používá naslouchátko. Špatně ale také mluví, vyjadřuje se a také hůře rozumí mnoha slovům v běžné lidské komunikaci. Na některé otázky odpovědět dokázala, ale některým nerozuměla ani po opětovném vysvětlení a někdy odpovídala na to, co ji daná 2


otázka jedním slovem připomněla než že by odpověděla na význam dané otázky. Některé otázky jsem proto musela vynechat, protože jsem si nevěděla rady, jak to vysvětlit. Z tohoto rozhovoru jsem v porovnání se zbylými dvěma získala nejméně informací, ale i přesto Dančiny výpovědi pomohly k tomu „udělat si obrázek“ o mediální výchově v jejich rodině. I přes mnohá úskalí šlo rozhovor uskutečnit, i když omezeně, a pomohl tomu i osobní zájem ze strany Danky. Tuto zkušenost považuji za přínosnou.

ZJIŠTĚNÍ V této kapitole nabízím shrnutí základních faktů, popř. jejich interpretací, ke kterým jsem během výzkumu dospěla. Jde o zobecněné informace, které se vztahují zejména k mediální výchově a genderové dynamice v této rodině, popř. k dalším aspektům. Výzkum byl tematický rozdělen do několika bloků, podle nichž částečně člením následující text.

I. Rodina a výchovný styl V rodině žijí matka Klára a její partner Tomáš, spolu mají Danku (8 let), Marián (12 let) je jeho nevlastním synem. Matka je trvale v domácnosti, protože se stará o sluchově postiženou dceru. Rodina je finančně závislá na otci. Otec se živí jako řemeslník a doma bývá málo. Matka tráví s dětmi většinu času. Z rozhovorů vyplývá, že ačkoliv je otec v rodině považován za autoritu [„S tátou to bude trošku horší, protože von je přísnej. Von prostě z něho vyzařuje... takový to že prostě před nim maj respekt. Přede mnou né.“ (K/162)], chod domácnosti řídí matka. Sama chodí na třídní schůzky, sama pořizuje vybavení do domácnosti včetně médií, sama rozhoduje i o dovolené. „Jenom já. A jezdím na ně jenom já s dětma.“ (K/138) Fakt, že má otec větší autoritu než matka, může spočívat v tom, že s dětmi tráví mnohem méně času než matka, a proto si ho svým způsobem více váží a poslouchají ho. Otec také zejména syna vede hodně ke sportu (lyže, čtyřkolka apod.). Navíc je přísný. Obojí může mít vliv na to, že se Marián v otci „vidí“, má v něm svůj vzor. Matka ač je také přísná, bývá nervózní a na děti často řve (viz protokol). Vzhledem k tomu, že matka s dětmi tráví mnohem více času než otec, výchova dětí stojí spíše na ní. Přesto ale z rozhovorů vyplývá, že děti vychovává jak matka, tak otec. Přesto když matka hovoří o výchově dětí, mluví obvykle v 1. osobě jednotného čísla jakoby děti vychovávala sama. To může znamenat, že matce asi vadí nepřítomnost otce a žije tak s částečně oprávněným pocitem, že výchovu dětí a péči o domácnost zajišťuje prakticky pouze ona sama. Vztah mezi matkou a partnerem na mne působil rozporuplně. I když matka uznává jeho autoritu, na druhou stranu se k partnerovi staví ironicky. Ironii používala směrem k jeho osobě při výpovědích: „My máme všechno vyměněný, víš? (ironie v hlase, pozn. I)“ (K/92) „Nejdýl je tam ,pan Čermák’ (partner, pozn. I), já sem tam minimálně.“ (K/70) Při výchově dětí je pro matku důležité nedělat mezi dětmi rozdíly - z hlediska pohlaví, ani z hlediska věku. „Ne. Všecko maj stejný. Jako i když Dana neslyší a dostane kouli, tak dostane stejně tak trest jako Marián kterej slyší, a tu kouli si prostě vyslouží, dostanou voba stejný tresty. Všecko. Všecko maj stejný. ... Jó, takovýdle rozdíly spíš já dělám. Co si můžu dovolit k nim a co ne. Že Danu přeci jenom, prostě je neslyšící, nemůžu pro ní chtít všecko to co chci po Mariánovi. ... Ale jinak co se týče dárků, trestů, doma, pomoc a takový to maj všechno stejný.“ (K/328) Z rozhovorů tedy vyplývá, že jsou děti vychovávány bez výraznějších genderových rozdílů, přičemž rozdíly jsou dány spíše jen sluchovým postižením dcery. Kromě toho ani jedno dítě nemusí zvlášť pomáhat v domácnosti: „Ne, no

3


myje, jednou za čas opravdu se splete a umyje ho, ale jinak pravidla určitý nemaj. Neomezuju je v ničem, všecko si dělám sama.“ (K/174) Co se týče osobních charakteristik a zájmů jednotlivých členů domácnosti, lze říci, že v rodině genderové stereotypy existují, ale spíše u mužů než u žen. Otec se synem tráví hodně času sportem (každý zvlášť i oba společně). Sport sledují i v médiích. Ani jeden z nich se nepodílí na domácích pracích. Syn je v rodině navíc považován za největšího odborníka přes média [„No jó, jako rozumíme si s tim, ale Marián když prostě nevim, du za Mariánem.“ (K/46)], ale přesto ve volném čase raději sportuje. To potvrzuje předpoklad, že muži jsou více orientováni na sport než ženy. Naopak dcera úplně nezapadá do genderového stereotypu dívek v jejím věku. Ačkoliv má ráda pohádky a ráda si hraje s barbínami, s oblibou kouká také na hokej a hraje na počítači. Obliba počítače ovšem může souviset s jejím postižením, protože nemá tolik možností (ve srovnání s bratrem), jak trávit volný čas. Pomoc v domácnosti od ní není moc vyžadována, přestože ji v tom sluchové postižení nemůže bránit. Kamarádí se více s chlapci než s dívkami, s nimiž si úplně nerozumí (protokol). Matka ji popisuje jako Nevina z filmu Sám doma: „Ať už je to Kevin, Denis postrach ulice a tydle všecky, tak to je naše Danuška, cha (smích).... Marián? To je taková ta Popelka, Sněhurka, jó, to je takovej ten můj poklad, vzornej. Danuška je taková ta, záporná stránka a Marián je ta velká kladná.“ (K/318, 322) V jejím případě tedy socializace podle genderu probíhá částečně. Ani matka úplně neodpovídá genderovému stereotypu žen v domácnosti a to zejména v souvislosti s konzumací médií (viz následující kapitola).

II. Mediální vybavení, konzumace médií a mediální výchova V domácnosti mají následující média: dvě televize (jednu v obývacím a jednu v dětském pokoji), dvd přehrávač, video, počítač (resp. notebook), hifi věž, rádio, videokameru. Kupují knížky, časopisy, cd a dvd. Vzhledem k vybavenosti domácnosti médii lze říci, že rodina je vybavena standardně. Média jsou v rodině dobře integrována, ale nejsou podstatou veškeré rodinné interakce a trávení volného času. Děti mohou používat všechna média bez rozdílu. Nejvyužívanějším médiem v rodině je televize a počítač. Na televizi se dívá nejvíce otec, popř. děti. Otec zde kouká zejména na sport, který sleduje často i se synem. Pokud koukají na hokej, kouká s nimi i dcera. Matka kouká na televizi z celé rodiny nejméně, a to i přesto, že doma tráví nejvíce času ze všech. Sleduje ji asi čtyřikrát týdně večer, kdy kouká celkem na dva seriály. Kromě toho ráda sleduje i pohádky, a to obvykle s dcerou. Z uvedených faktů vyplývá, že obsah konzumovaných médií se genderově odlišuje. Na televizi matka jinak nekouká. „Tak. Jenom tydle dva, jinak televizi nezapínám.“ (K/86). Z mnoha jiných výzkumů plyne, že ženy v domácnosti obvykle koukají na televizi častěji. Klára je ale aktivní žena, která s dětmi jezdí na různé výlety apod. a pokud je doma, spíše věnuje volný čas knížkám. Obě děti televizi sledují často s rodiči, ale někdy i samy. Dcera ráda kouká na pohádky, syn na sport nebo jiné pořady, které ho zrovna zaujmou. „Nó... já koukám vždycky když něco dávaj, cha (smích) a zaujme mě to, a tak se na to koukám... Procvakám všechny programy cha (smích).“ (M/82, 84) Nezdá se, že by rodiče čas strávený u televize nějak dětem omezovaly: „No tak, to né, to vždycky já vod toho vodejdu sám když už mě to nebaví.“ (M/146) Televizi v pokojíčku mají děti společnou, stejně jako počítač. Střídají se tak, že matka děti o konzumaci daného média spravedlivě podělí. Tomu ale předchází hádka dětí. V rodině lze dále vysledovat, že otec má výhradní postavení při sledování televize a využívá ovládání televize pravděpodobně k demonstrování a potvrzování své autority: „Né, von si sebere ovládání, dá si ho pod sebe a už ho nenajdeš prostě. Von si to zapne na sport nemáš šanci.“ (K/178) „Když se třeba táta kouká na hokej tak nesmíme nic.“ (M/166)

4


Kromě televize je v rodině oblíbený počítač, který nejvíce konzumují děti. Největším odborníkem přes počítač je syn, který zde rád hraje hry, stejně jako na playstationu, a sleduje sportovní výsledky (někdy dohromady s otcem). Předpokládám, že počítačové kompetence nezískal od otce, jelikož ten na počítači příliš času sám netráví, ale spíše ze školy nebo od kamarádů. Pozitivním zjištěním je, že na počítači tráví čas i matka, která ho umí obsluhovat jako běžný uživatel a to včetně vypalování. Domnívám se, že matka používá počítač zejména kvůli přístupu na internet, kde si vyhledává různé informace. Internet tak může být prostředkem, který ženám přibližuje počítač (Pasquier 2001: 175), jenž bývá jinak spíše považován za oblast mužského zájmu. Stejně tak i dcera užívá počítač, ale spíše kvůli hrám (viz předchozí kapitola o její genderové nevyhraněnosti). Počítač plní pro matku i dceru také funkci telefonu (Skype), kdy telefonování tímto způsobem je buď zadarmo nebo výrazně levnější než pevná linka či mobil. Proto i finanční důvody mohou vést matku k tomu, že se stává běžným uživatelem počítače. Tím, kdo pravděpodobně používá počítač nejméně je tak paradoxně otec. Ze způsobu, jakým matka konzumuje televizi a počítač, lze usuzovat, že Klára jen částečně odpovídá prototypu ženy co do užívání médií. Čas strávený dětmi u počítače není stejně jako u televize rodiči zvlášť omezován. Významným článkem v mediální výchově jsou omezení co do používání médií a mediální odměny a tresty. V rodině se uplatňují jak časové, tak obsahové restrikce, nikoli technologické. Děti smí na televizi koukat pouze do 21. h. Podle matky je to pevné pravidlo, které se neporušuje ani o víkendech. Syn ale tvrdí, že kdyby v televizi dávali film, který by rodičům vzhledem k obsahu nevadil, dovolili by se mu koukat i déle. Dále dětem nedovolí koukat na sex a nemá ani ráda, když sledují násilí. Ačkoliv matka dále tvrdí, že všechna omezení mají děti stejná, podle Mariána některé násilné scény zakazují pouze sestře. Není ovšem jasné zda kvůli věku či pohlaví. Další konfrontace se týká obsahové kontroly počítače. Marián uvádí, že matka nekontroluje, co hraje za hry nebo čemu se věnuje na internetu. Matka ale tvrdí, že počítač občas kontroluje. Všechny tři uvedené rozpory mohou plynout z toho, že matka nechtěla v rozhovoru přiznat, že by dětem v něčem povolila či vychovávala děti rozdílně. Z rozhovorů vyplývá, že média slouží dětem někdy jako odměna, ale častěji jako trest. Odměny dostávají děti spíše jen za vysvědčení (když neuvažuji dárky), a to ne vždy v podobě médií, ale třeba kapesného. Naopak tresty dostávají děti jak za špatné známky, tak i za poznámky a lhaní. Zdá se, že v rodině je lhaní tabu a je přísně postihováno. Paradoxně však děti rodičům lžou často. Jako trest dávají rodiče dětem obvykle právě zákaz konzumace počítače a televize, popř. synovi zákaz playstationa. Zákazy se vztahují na to, co mají děti jako oblíbené. Přesto ale děti zákazy porušují a matka si toho je vědoma. O výchově dětí, včetně té mediální, tak lze souhrnně říci, že i když rodiče někdy působí přísně, občas zde dochází k nedodržení pravidel jak ze strany dětí, tak i ze strany rodičů. S nabídkou televizního obsahu pro děti je matka spokojena částečně. Dbá na doporučení pro ochranu dětí před médii. Televizi by dětem nedovolila, pokud by na obrazovce byla hvězdička. Marián ale tvrdí, že rodiče někdy spíše dají na vlastní úsudek. Co se týče věkových doporučení na hrách do počítače či playstationu, jsou pro matku důležité zejména proto, aby děti byly schopné hře porozumět. Názor na to, kdo nese největší zodpovědnost za ochranu dětí před negativním vlivem médií, odpovídá jednoznačně, že rodiče, protože prý „co se řekne doma, to se počítá.“ Společná konzumace médií se v rodině uskutečňuje v případě televize, i když všichni čtyři se na televizi dívají najednou pravděpodobně málokdy. Při porovnání konzumace počítače a televize také docházím k názoru, že televizi sledují více členů domácnosti najednou, kdežto počítač využívá každý člen domácnosti víceméně sám. Diskuze o obsahu televize probíhá, ale asi není na denním pořádku. Na zprávy se rodina dívá jen někdy a diskutuje o nich jen v případě nějaké zajímavé události. Účelové nasazování 5


médií rodiči při výchově dětí se uskutečňuje zejména prostřednictvím knih, popř. časopisů, nikoliv však výukových cd. (pozn. podrobnější shrnutí interpretací viz Hypotézy a interpretační pozadí)

ZÁVĚR Provádění výzkumů mediální výchovy s ohledem na genderové aspekty může být pro výzkumníky nejen zajímavou zkušeností, ale též přispívá k reflexi vlastního mediálního chování a jednání jak výzkumníků a pozorovaných, tak i kohokoli jiného. Z provedeného výzkumu realizovaného na základě tří výzkumných polostandardizovaných rozhovorů jsem tedy dospěla k následujícím závěrům, jenž se vztahují k vybrané rodině. 1) Ze strany rodičů je tendence přistupovat k dětem genderově neutrálně. Pokud je k dětem přistupováno rozdílně ( i z hlediska mediální výchovy), vyplývá to především ze sluchového postižení dcery. 2) Dcera je genderově podobná opačnému pohlaví, což se projevuje jak v běžném chování, tak i při konzumaci médií. 3) Ani matka zcela nezapadá do genderového stereotypu žen v domácnosti co do užívání médií. 4) Lze říci, že genderově je podmíněn i obsah konzumovaných médií, u mužů i způsob trávení volného času. 5) Při zkoumání působnosti rodičů při výchově jsem dospěla k závěru, že v rodině je za autoritu považován otec, ačkoliv matka je přísná a řídí domácnost. Moc otce se projevuje i v jeho chování před televizí. 6) Mediální výchova dětí se vztahuje více na tresty než na odměny. 7) Syn se jeví jako nejkompetentnější osoba co do užívání médií. A to i přesto, že užívání médií nezaplňuje celý jeho volný čas. Při vyhodnocování výsledků výzkumu se jevilo jako pravděpodobných ještě několik tvrzení, která však nebylo možno potvrdit. Týkaly se zejména restrikcí a trestů. Pokud by výzkum rodiny pokračoval, mohl by navázat právě na téma omezení, která rodiče dětem dávají. V rozhovorech jsem se soustředila spíše na to, jak rodiče média využívají při výchově než na zkoumání mediálních obsahů - resp. jak mediální obsahy vnímají rodiče versus děti, zda jakým způsobem si skrze mediální obsahy vytváří vlastní identitu apod. Proto by se navazující výzkum mohl ubírat i tímto směrem. Obecně má výzkum mediální výchovy zcela určitě ještě „mezery“ ve srovnávacích studiích zabývajících se konzumací médií v rodinách úplných a neúplných. Vzhledem k dlouhodobým demografickým trendům především evropské populace, kde v průměru 25% domácností tvoří děti s jedním rodičem, by byla další šetření těchto sociálních jednotek dobrým krokem jak v oblasti vědy, tak i praxe.

Literatura HÜTHER, J.; SCHORB, B. (2005) (eds.): Grundbegriffe Medienpädagogik. 4. vyd. Mnichov : KoPäd. PASQUIER, D. (2001): Media at home: Domestic interactions and regulation. In LIVINGSTONE, S.; BOVILL, M.: Children and Their Changing Media Environment. Mehawah-New Persey – London: Lawrence Erlbaum Associates, s. 161-282. SCHORB, B. (ed.). SLOBODA, Z. (2006): Mediální pedagogika: integrující přístup k uchopování a chápání role médií ve společnosti. In: Miscellanea Sociologica 2006. Sborník příspěvků z 2. doktorandské sociologické konference pořádané FSV UK SLOBODA, Z. (2007): Mediální výchova v současné české rodině. Grantový projekt GAUK 20072008 157107. VOLEK, J. (1999): Televize jako spolutvůrce domova a extenze rodiny. In: Sociální studia 4 : SPFSSBU. FSS MU : Brno. 17-42

6

Závěrečná zpráva: výzkum mediální výchovy v rodině v kontextu genderové dynamiky

Recommend Documents