Závěrečná práce
Černá, bílá a červená závěrečná práce z dvouletého arteterapeutického kurzu
Vypracovala: Alena Štěpánková Odevzdáno: 5. 12. 2008
Obsah
1. Úvod 2. Světlo, barva a věda 3. Symbolika barev 3a. Černá barva 3b. Bílá barva 3c. Červená barva
Úvod Světlem a jeho teorií se budu zabývat, protože světlo je nedílnou součástí barev. Světlo je nedílnou nezbytnou podmínkou pro vnímání barev. A proto přiblížím historický vývoj pochopení světla. Dále se budu zabývat barvami červená, černá a bílá “barvy nebarvy”, které právě v tomto spojení znali jako první národy v Africe například národ Ndembu. Konkrétní pojmenování barev neměli. Je to dáno především tím, že se s nimi setkávali hlavně nejčastěji - červená krev, bílá - rituály, černá podle oblasti, kde žili - spojení se zemí. Důležitá byla i dostupnost přírodních zdrojů. Červená je barvou výstražnou. Setkáváme se s ní na semaforech a dopravních značkách. Při bojích válečník tím, že se natíral či oblékal do červené, mátl protivníka, protože nebyla vidět jeho krev při poranění. Je barvou sexuality. Ne náhodou se již od dob, kdy se objevily harémy či nevěstince stala významnou právě tam, protože tato barva působí vzrušivě. Červená má využití i u obchodů s rychlým občerstvením a jídlem obecně, protože je to barva lovu a i dnešní konzumní člověk svou potravu v podstatě loví (pudy), i když ji nakonec uloví v nějakém fast foodu. Červená ve spojení s černou může význam pekla a Satana. Můžeme tu najít i význam v politické ikonografii. Jako symbolika barev pro různá radikální hnutí, ať už levicová či pravicová. Radikálové v levém i pravém spektru se halí radikálové do černé barvy při demonstracích, aby měla policie problémy s identifikací osob. Černá ve spojení s bílou působí vyrovnaně, jsou to barvy, které se doplňují. Východní filosofie zná toto spojení například v symbolickém propojení principů ženy a muže ( Jing a Jang).
Světlo, barva a věda Roku 384 - 322 př. n. l. žil řecký filosof Aristotelés, který byl velkou osobností a autoritou starověké i středověké vědy a to co kázal bylo nevyvratitelné a nesmělo se zpochybňovat. V jeho díle "O smyslech" se můžeme dočíst: "Barva jest na předmětu o sobě viditelných, tím o sobě nemyslí se jejich pojem, nýbrž že příčinu viditelnosti mají v sobě. Každá barva pak jest hybným činitelem toho, co skutečně jest průhledné, a tom je jejich podstata. Proto také není bez světla viditelná a každá barva každého předmětu vidí vše jen ve světle." Díky svému vědeckému bádání došel k názoru, že světlo je "něco průhledného" a to něco se šíří vlněním. Když vyřkl tento názor, nemohl tušit, že tak vytvoří spor, který se potáhne až do soušasnosti. Vystoupil totiž proti teorii Démokrita (asi 460 - 370 př. n. l.), který byl toho názoru, že světlo je proud částic. Další názor, který vypustil do světa vědy v 17. století holanďan Christiaan Huygens v traktátu Traité de la lumiére, Traktát o světle, který se týkal světelného éteru v němž je světlo postupující rozruch, který se šíří podélným vlněním, látka jenž prostupuje celým vesmírem. Toto vlnění považuje analogicky za podélné, tzn. za periodické zhušťování a zrěďování prostředí. V 18. století Isaac Newton přichází s teorií korpuskulární teorie světla, která spočívá v proudu letících částic, odrazu světla a lomu světelných paprsků, kdy vzniká spektrum barev na rozhraní dvou prostředí a právě tam působí přitažlivé síly. Několik rozporů v této teorii přece jenom zůstává. Například se někdy světlo zachová úplně jinak než by podle teorie mělo a to především při ohýbání se kolem malých překážek a pak se opět vydá do pohybu přímočarého v původním směru. Korpuskulární teorie a vlnová teorie světla se tak dostaly na více jak sto let opět do rozporu. Isaac Newton byl natolik významná osobnost, že upozadil spousty velmi dobrých teorií a s nimi, i v té době, nadějné vědce. Jedním z nich byl i Thomas Young (1773 - 1829), který dvěma úzkými otvory nechal projít světlo svíčky, čímž se na stínidle objevily tmavé a světlé pruhy a místy křížení vln. Stále to však nestačilo a bylo třeba zkoumat dál, jak světlo vlastně funguje. S převratným objevem nakonec přišel Augustin Jean Fresnel (1788 - 1827). Fresnelovými pokusy dosáhla vítězství vlnová teorie světla. Přišel na to, že světlo se šíří éterem (Huygens), ale světelné vlny jsou příčné, ne podélné, jak pravil Huygens. A tak Fresnel přináší odpovědi na dobové otázky týkající se fyzikálních jevů. Nehovoříme zde samozřejmě o éteru ve smyslu organické sloučeniny, ale jakési hypotetické nehmatatelné substance, kterou si mnoho tehdejších vědců “vypomáhalo” ve svých teoriích.
Vzhledem k tomu, že věda dlouho uvízla na poznání Jeana Fresnela, byla zde stále znatelnější potřeba prohloubit vědomosti a pokusit se o novou teorii. Velkou měrou k ní přispěl Skot James Clark Maxwell (1855 - 1865). Vytvořil teorii elektromagnetického pole podloženou matematicko fyzikálním pojednáním. Toto pojednání obsahovalo čtyři diferenciální rovnice, které vyjadřují základní vlastnosti elektřiny a magnetismu. Přišel tedy na to, že světlo a magnetismus mají stejnou podstatu a že světlo je elektromagnetický vzruch, šířící se polem elektromagnetických zákonů "Dynamická teotie elektromagnetického pole"(1864). V této knize vysvětluje
vše od zákonů
přímočarého šíření světla, lom a ohyb světla, šíření světla, odraz, interferenci a disperzi. Učinil základní objevy v oblasti rádiových vln. A “éter”? Na sklonku 19. století americký fyzik Albert Abraham Michelson (1852 - 1931) dokázal, že žádný neexistuje. Díky přístroji interferometru změřil rychlost světla zpomaleného “éterem” a srovnání hledal s rychlostí světla ve vakuu. Přišel na to, že rychlost světla je vždy 300 000 kilometrů za sekundu. Světlo je tedy elektrický jev. Barvy jsou elektromagnetické vlnění s různou vlnovou délkou. Každá barva slunečního spektra má jinou vlnovou délku světla. Tuto teorii prokázal v praxi Heinrich Hertz, německý fyzik. Červené světlo má vlnovou délku kolem 700 nanometrů, fialové světlo 420 nanometrů. Za červeným koncem se nalézá infračervené záření (pod červenou barvou ležící) a vlnová délka je 720 - 300 000 nanometrů. Někdy se nazývá tepelné, původci tohoto záření jsou totiž lidské tělo, kamna či slunce. Ultrafialové záření leží za koncem fialovým. Jeho délka je 400 - 10 nanometrů.
Symbolika barev Černá barva Černou barvu nazýváme achromatickou tzn. že ji řadíme mezi “barvy nebarvy”. V symbolice je chápána jako opak barvy bílé. Je to barva tmy, magie, smrti a zla. V křesťanství, křesťanských zemích a Bibli byla chápána jako barva zkázy světa (Apokalypsa). Černá znamenala smrt kohokoliv a čehokoliv. Je to tedy barva smuteční. Při ztrátě blízkého člověka se lidé halili do černých šatů, věšeli černé plachty na své příbytky. Zemřelý byl halen do černé barvy, tzn. dostal se do věčné tmy, neměl být už spatřen a pro živé měl být neviditelný a neexistující, pomíjivý. Mrtvý člověk byl pohřben v černých šatech do země v černé rakvi, protože černá je nitro země. Něco, co je za životem samým. Země a čerň s ní spjata je místo, kde může člověk spočinout, odpočinout a znovu uzrát jako zrno nového bytí. V některých asketických náboženských směrech měla černá barva za úkol potlačovat smysly. Obecně v dávných dobách patřila černá barva Satanovi, pánu temnot, který byl ztělesněn černou kočkou nebo černým kozlem. Černá byla symbolem hříchu a zlých myšlenek (platí dodnes - černé myšlenky). Černá barva ale měla i opačný význam. Byla barvou mnichů a kleriků, respektive se do ní odívali, aby na ní poukázali jako na barvu pokory, skromnosti, askeze, vnitřní disciplíny, oddanosti, zásadovosti a věrnosti. Ve východních zemích je černá barva pokládána za barvu úrodné země, vzniku nového života, barva plodnosti. Indická bohyně plodnosti Kálí má černou tvář, protože je symbolem něčeho nového, něčeho vznikajícího a zrajícího. Stejný význam můžeme hledat u Novgorodské černé madony (a to je obecně platné pro východní část Evropy), některé české křesťanské madony, ale i v Řecku u Déméter jako bohyně plodnosti. Ve Španělsku je černá barvou slavnostní. Do černé barvy se halili tamní králové a lidé významní a uznávaní. Věda, která se zabývá studiem erbů (heraldika) je na barevné symbolice postavena. Heraldika, jež nazývá barvy tinkturami, dělí povrchy na na kovy, kožešiny a skutečné barvy. V heraldice najdeme dva kovy, zlato (žlutá) a stříbro (bílá). Dále čtyři kožešiny: hermelín, popeličinu, kuninu a sobolinu. Základními barvami jsou červená, modrá, černá a zelená, doplňkové barvy, které se občas objevují
jsou purpurová a oranžová. Heraldika měla jasně vymezenou symboliku barev. Zlatá byla barvou slunce, symbolicky vzato byla zlatá barvou úspěchu, blahobytu, znamenitosti, vážnosti, ušlechtilosti, cti. Stříbrná byla barvou luny, znamenala čest, právo a spravedlnost, čistotu, nevinnost a radost. Symbolizovala jak smutek tak vítězství. Černá je v heraldice barvou země. Symbolizuje vládu, sílu, ctnost ale také pokoru a oddanost. Modré barvě byla připisována vážnost a chlad, věrnost a víra, pokora, stálost, rozum, vědění a spravedlnost. Barvou volnosti, důvěry, veselosti, krásy, přátelství, naděje a míru byla zelená. V psychologii a psychopatologii se k černé nebo obecně tmavším barvám či tónům špinavým, dále pak k barvám studeným a ponurým často uchylují lidé depresivní, projevuje se to v různých psychologických testech (Rorschachův test apod.) ale také při arteterapii (léčba výtvarným uměním) či ergoterapii (pracoví rehabilitace a pracovní terapie).
Bílá barva Tak jako barva černá, bílá je barvou achromatickou. Bílá barva je symbolem vyšších hodnot a principů. Ve Střední Evropě je barvou slavnostní, naopak ve Francii smuteční, která souvisí s koncem, se smrtí, ale zároveň plodí cosi nového a jedinečného.
Barvou smutku je také ve
východních zemích, tam, kde lidé věří na převťelování. Bílá je propojena se začátkem života a s jeho koncem, ale také je začátkem nového konce i koncem nového začátku. Významné zastoupení má v mýtech a pověstech. Často se zde objevují bílá zvířata, která jsou obětována bohům, je ochranitelskou barvou před černou magií. Je to barva bílé paní, germánských skřítků, ale i duší, které jsou uvězněny v tělech bílých zvířat, nejčastěji ptáků zvěstující smrt. V křesťanských zemích je to barva duchovní, nehmotná. Je symbolem duchovní jednoty (vliv Platona), božské síly a znamená duchovní osvícení. Bohem byl i Zeus, který se nazýval bílým "Leukaios". Zároveň člověka dělá citovějšího, oduševnělého a méně pudového, což souvisí s "vítězstvím" nad přírodními silami. Vyprošťuje ho ze zaběhnutého stereotypu, odpoutává se od všeho přírodního a pudového a stává se jedinečným, výrazným a individuálním člověkem ve společnosti. Je to barva velmi náročná na údržbu, snadno se ušpiní a je tedy těžké ji udržet čistou. V našem kulturním prostředí je barvou elity, která se většinou pohybuje v čistém prostředí, poukazuje i na
morální a etickou čistotu. Bílá nám dodává spoustu síly je to tedy i barva dominance a manipulace. Zároveň je to barva ochraňující před vším zlým. V Africe symbolizovala (a stále symbolizuje) bílá barva něco neviditelného. Tělo člověka bylo natřeno při obřadu bílou barvou, díky které byl rituálně vnímán jako neviditelný. Jakýsi stav mezi životem a smrtí. Bílá barva je symbolem řeholníků, zároveň počátkem něčeho nového, kdy při svatebních obřadech nevěsta obléká bílý šat, významově bráno jako opouštím staré pro nové. To, že tuto barvu je těžké udržet čistou poznali i naši předkové, kteří se ji snažili vyrábět co nejbělejší, ale stejně toho nikdy úplně nedosáhli. Souviselo to s tím, že přírodní materiály, minerální hlinky, které byly trochu zažloutlé, nikomu nedovolovaly čistou běl a tak se vymýšleli různé způsoby, jak docílit bělosti. Pro zesvětlení se používala sádra, křída, vápenec, dále pak vybělené kosti. Například Toga candida, kterou nosili římští kandidáti o státní úřad, byla vybělována dodatečně bílou křídou. Tento hábit měl být symbolem morální čistoty a upřímnosti, začátkem něčeho nového (bílé vesty = morální čistota). "Psimithion", takto se označovala olověná běloba, kterou vymyslel Theofrastos kolem roku 320 př. n. l., která se též označovala jako "album plumbum" nebo "cerussa", podle olovnatého karbonátu, který byl součástí barvy. Nejpokročilejší nalost přípravy barev je připisována Východu. Řecké sochařství znalo základní barvy černou, bílou, červenou a zelenou. Vylepšená běloba, zvaná "Nihilum album"(“Bílé nic”) známa až v 19. století byla rovněž nazývána bílý sníh. Byla jedovatá, ale méně než "Psimithion". Titanová běloba byla třetím, ve své době nejdokonalejším, bílým bavivem, protože nebylo jedovaté a mělo vysokou svítivost. Mezi malíři byla proto nejoblíbenější.
Červená barva Červená barva je první pojmenovanou barvou z pohledu ontologického i fylogenetického. Je známa všem národům a kulturám. Červená barva je spojena u většiny národů se životem, protože souvisí s krví v těle kolující. Jde o barvu životní síly. Používána byla prokazatelně už v mladém paleolitu. Zemřelý byl zřejmě potírán červenou barvou (červená rudka spojena s živočišnými tuky), aby mu byl zajištěn dobrý posmrtný život plný síly. Do hrobů vedle zemřelého byly pokládány předměty červené barvy jako keramika, korále, destičky na roztírání barvy a samozřejmě se místo odpočinku vysypávalo červenou rudkou. Na většině jeskynních maleb byly použity různé ostíny červené barvy. Z téhož období se dochovaly i sošky, tzv. venuše (první barevná plastika), kde význam potřených venuší červeným okrem byl nejspíš ten samý. Zároveň tím přikládá červené
barvě význam další - plodnost, což souvisí i se sexualitou. Staří Egypťané potírali dobytek, stromy a modly červenou barvou, aby zajistili dostatek úrody a blahobytu v podobě rodících se mláďat i potomstva. Je barvou lásky, vášně (indická bohyně Lakšmí, řecký bůžek Eros). Červená barva byla první známou barvou nejen díky své spojitosti s krví (která se samozřejmě nedá použít jako stabilní červené barvivo), ale i proto že snad na každém kontinentu bylo dost přírodních zdrojů pro její výrobu, obvykle minerálního původu. Psychická účinnost této barvy je nesmírně silná a naléhavá i když její frekvence energeticky stojí až na samém konci barevného spektra. Indiáni si při vyhlášení boje mazali tělo červenou hlinkou, nikoliv však pro ozdobu, nýbrž aby nebyla vidět zranění a zmátli tak soupeře. Proto dostali od bělochů označení rudoši, ti totiž zpočátku nepochopili, že se jedná pouze o maskování a domnívali se, že je to přirozená barva pleti. Později v letech 1807 - 1882 se italský revolucionář Giuseppe Garibaldi nechal inspirovat jihoamerickými indiány, se kterými bojoval na Rio Grande. V bojích měl na sobě červenou košili, aby nebyla vidět zranění. V křesťanské symbolice se rozlišují dva odstíny červené. První odstín je jasná červeň, karmazín, smyslem této barvy je láska, která znamená utrpení i oběť. Červená barva patří ke svátkům mučedníků, protože odstín červené, purpurová barva zde symbolizuje mučednictví, krev mučedníků, prolitou při obhajobě křesťanské ideologie. První člověk podle Bible, Adam, se jmenoval podle “addamah”, červené země ze které bylo vytvořeno jeho tělo. Jazykový původ má v babylonském "damu", význam slova znamená krev, která byla chápána ve smyslu ženském, tedy opětovné znovuzrození smrtí. Je to barva, která propojuje svět pozemský s božským světem ve smyslu pozemské spravedlnosti a Boží milosti, jež rozhoduje o trestu. Prostředníkem byl kat, který se při popravách oblékal do červeného oděvu a kápě byla symbolem toho, že pozemský tvor, člověk, může vykonat spravedlivý trest s boží pomocí. Kat byl uznávanou osobou, který dává spravedlnost řádu, jež byl nastaven společností. Červená je i barvou pekla a ďábla, zejména v kombinaci s černou barvou. Za ďáblovy spojence byli označováni lidé rusovlasí i ti, kteří měli červená mateřská znaménka. To samé platilo u zvířat. Zabarvená do červena jako
lišky, veverky byla údajně také ve spojení s pekelným knížetem
Mefistem, který, jak jinak, nosil rudý plášť. V Egyptě byla červená barva spojována se zlem a neštěstím. Pokud se jednalo o neštěstí nebo o bytosti s ním spojeném, jako byl Seth, bůh zla či Apofis, had neštěstí, které měli písaři zapsat, máčeli pero v inkoustu červené barvy. Tímto způsobem se zapisovaly i špatné věštby. Napsat či namalovat něco červeně lze vykládat jako smrt, vykrvácení. Zkrátka něco co už neexistuje. V Číně byla zase červená barva natolik významná, že s ní mohl psát pouze jediný člověk v říši a to císař. Červená znamenala i ochranu proti čárám, kouzlům a nemocem. Látkami červené barvy se léčily vředy, vyrážky. Sloužila proti potratům i horečkám. Lidé se zdobili přívěšky, amulety, červených barev (granát, karneol, rubín), obětní červená krev zvířat měla chránit před neštěstím. Červená zastrašovala zlé duchy a démony. Bůh války Mars se, podle mytologie, halil do červeného pláště a tak i “rudá” planeta naší sluneční soustavy byla pojmenována po něm a v souladu s tím astrologie přiřazuje k symbolice této planety červenou barvu. Po vzoru Marta nosil červený plášť i římský vojevůdce ve velkolepém průvodu, který se konal na jeho počest a také si při této příležitosti natíral tvář červeně. V římských dějinách se červeně barvila i socha Jupitera na římském Kapitolu při svátcích a při zasvěcování nových státních úředníků. Červená barva se v dějinách často stávala symbolem radikálních politických směrů. Setkáme se s ní za Francouzské revoluce (ostatně i její symbol, později používaný jinými republikánskými hnutími, tzv. Frygická čapka byla červená). O pár desetiletí později si červenou barvu jako politický symbol osvojila i celá řada radikálních hnutí. Zjednodušeně řečeno, červenou “proslavili” především komunisté, jejichž politická ikonografie se bez ní neobešla. Stejně tak anarchisté, jež se s komunisty shodují v potřebě hluboké přeměny společnosti, kteří tradičně používají červenou ve spojení s černou. A vlastně i nacisté, taktéž požadující sociální revoluci a přestavbu společnosti, používali červenou doplněnou o černou a bílou. Ostatně nemálo lidí se během svého života pohybovalo mezi těmito směry a vedle ideologických konceptů a rétoriky se jistě vzájemně ovlivňovala i symbolika. Existuje mnoho více či méně ověřených dohadů o tom, jak to které hnutí ke své symbolice přišlo (a často jsou to učiněné legendy, šířené hnutími samotnými). Z pragmatického pohledu však můžeme předpokládat, že důvodem byla především dynamičnost a zneklidňující působivost červené a jejích kombinací s bílou a černou, která spolupůsobila při
radikalizaci a dynamizaci mas.
Doporučená literatura: Baleka Jan, Modř, barva mezi barvami, Akademie, 1999 Pleskotová Petra, Svět barev, Albatros, 1987
