Technická univerzita v Liberci FAKULTA PŘÍRODOVĚDNĚ-HUMANITNÍ A PEDAGOGICKÁ Katedra sociálních studií a speciální pedagogiky
Katedra:
Studijní program: Sociální práce Sociální pracovník
Studijní obor:
Zátěžové situace v pomáhajících profesích Stressful situations in helping professions Závěrečná práce: 12-FP-KSS-3017 Autor:
Podpis:
Eva KAŠÍKOVÁ
Vedoucí práce: PhDr. Kateřina Thelenová Konzultant: Počet stran
grafů
obrázků
tabulek
pramenů
příloh
45
0
0
0
32
CD
V Liberci dne: 9. prosince 2013
Poděkování Tímto bych ráda poděkovala vedoucí mé bakalářské práce PhDr. Kateřině Thelenové za vedení a poskytnutí cenných informací a připomínek ke zpracování mé bakalářské práce.
V Liberci dne: 9. prosince 2013
Čestné prohlášení Název práce:
Zátěžové situace v pomáhajících profesích
Jméno a příjmení autora:
Eva Kašíková
Osobní číslo:
P10000656
Byla jsem seznámena s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb. o právu autorském, právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, zejména § 60 – školní dílo. Prohlašuji, že má bakalářská práce je ve smyslu autorského zákona výhradně mým autorským dílem. Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL. Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědom povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše. Bakalářskou práci jsem vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím bakalářské práce a konzultantem. Prohlašuji, že jsem do informačního systému STAG vložila elektronickou verzi mé bakalářské práce, která je identická s tištěnou verzí předkládanou k obhajobě a uvedla jsem všechny systémem požadované informace pravdivě.
V Liberci dne: 9. prosince 2013 Eva Kašíková
Název bakalářské práce: Zátěžové situace v pomáhajících profesích Jméno a příjmení autora: Eva Kašíková Akademický rok odevzdání bakalářské práce: 2012/2013 Vedoucí bakalářské práce: PhDr. Kateřina Thelenová
Anotace: Bakalářská práce se zabývala problematikou zátěžových situací v pomáhajících profesích se zaměřením na pracovníky vykonávající přímou péči. Cílem bylo popsat vybrané aspekty vzniku pracovního stresu a syndromu vyhoření a možnosti supervize v této oblasti. Práci tvořily dvě stěžejní části. Část teoretická s využitím odborných zdrojů popisovala příčiny, projevy,
zvládání
a
prevenci
stresu
a
z toho
plynoucích
zátěžových
situací.
V části praktické bylo zjišťováno, zda a jaké stresory pracovníci přímé péče identifikují, zda zvládají zátěžové situace a využívají supervizi jako možnou prevenci vzniku syndromu vyhoření. Výsledky praktické části prokázaly, že pracovníci jednoznačně identifikují hrozící zátěžové situace. Dle provedeného výzkumu lze mezi zátěžové situace zařadit rozhodování pracovníka o způsobu péče při akutních zdravotních problémech klienta, nedostatek času při výkonu péče o klienta, úmrtí klientů. S uvedenými zátěžovými situacemi se pracovníci poměrně účinně vyrovnávají dobrou organizací práce, vzájemnou pomocí při provádění činností, poskytováním emocionální podpory spolupracovníkům. Nemalý význam pro vyrovnávání se zátěžovými situacemi má kontinuální vzdělávání pracovníků. Supervizi při řešení pracovních problémů nehodnotí jako účinnou metodu. K navrhovaným opatřením lze zařadit vzdělávání vedoucích pracovníků zařízení, které povede ke zlepšení manažerských dovedností. Výsledky výzkumu rovněž poukazují na nutnost slovní i finanční motivace pracovníků a konání pravidelných provozních porad. Pracovníci budou pokračovat ve vzdělávání, lze doporučit také zařazení sebezkušenostního výcviku pracovníků poskytujících přímou péči.
Klíčová slova: pomáhající profese, pracovník přímé obslužné péče, zátěžové situace, stres, deprese, prevence syndromu vyhoření, supervize
Title of the bachelor thesis: Stressful situations in helping professions Author: Eva Kašíková Academic year of the bachelor thesis submission: 2012/2013 Supervisor: PhDr. Kateřina Thelenová
Summary: This bachelor thesis was concerned with the problems of stressful situation in helping professions with focus on direct care workers. The aim of the thesis was to describe chosen aspects of the origin of working stress and burnout syndrome and the possibility of the supervision in this area. Two main parts comprised the thesis. Theoretical part with the use of specialized sources described causes, manifestations, managing and stress prevention and resulting stressful situations. In practical part it was inquired what originators of stress, if any, the direct care workers identify, whether they manage stressful situations and make use of a supervision as a possible prevention of burnout syndrome origin. Results of practical part proved that workers identify threatening stressful situation unequivocally. According to the research that has been carried out it is possible to incorporate worker’s decision making about the way of care in case of urgent health problems of a client, lack of time taking care of a client and decease of a client among stressful situation. Workers coop quite effectively with described stressful situations due to good work organisation, mutual help while taking care of clients, providing of emotional support to the colleagues. Continual education of workers has a considerable importance for dealing with stressful situations. Supervision is not evaluated as an effective method for solving the problems. One of the suggested measures is the education of leading workers which will lead to improvement of managing skills. The results of the survey also call attention to necessity of financial and oral motivation of workers and regular working meetings. The workers will continue in their education, a self-experience training of direct care workers is also suggested.
Key words: helping professions, direct care worker, stressful situations, stress, depression, burnout syndrome prevention, supervision
Obsah Úvod ……………...……………………………………………………………………………3 1 Sociální práce jako pomáhající profese ............................................................................. 4 1. 1 Pomáhající profese se specifickým zaměřením na sociální práci ............................... 5 1. 2 Obecné předpoklady a dovednosti pracovníka pomáhající profese ............................ 6 2 Pracovník přímé obslužné péče .......................................................................................... 8 2. 1 Zátěž pracovníka přímé péče v kontaktu se seniory ................................................... 9 3 Stres ................................................................................................................................... 10 3. 1 Projevy stresu ............................................................................................................ 11 3. 2 Zvládání a prevence stresu ........................................................................................ 13 4 Deprese jako riziko výkonu pomáhající profese ............................................................. 15 4. 1 Příznaky deprese ....................................................................................................... 16 4. 2 Léčba deprese ............................................................................................................ 17 5 Syndrom vyhoření (burnout syndrom) ........................................................................... 18 5. 1 Projevy syndromu vyhoření ...................................................................................... 19 5. 2 Vývoj burnout syndromu .......................................................................................... 20 5. 3 Ochrana před vyhořením ........................................................................................... 22 6 Supervize a další formy pomoci pomáhajícím profesionálům ....................................... 23 6.1 Formy supervize ......................................................................................................... 26 6.2 Bálintovská skupina ................................................................................................... 26 7 Pozitivní přístup k životu jako prevence zátěžových situací ......................................... 28
8 Empirická část ................................................................................................................... 29 8.1 Cíl empirické části ............................................................................................................ 30 8. 2 Předpoklady průzkumu ................................................................................................... 30 8. 3 Prostředí průzkumu ......................................................................................................... 30 8. 4 Metody průzkumu ........................................................................................................... 31 8. 5 Technika průzkumu ......................................................................................................... 32 8. 6 Prezentace dat .................................................................................................................. 33 8. 7 Vyhodnocení dat ............................................................................................................. 38 8. 8 Ověření platnosti předpokladů ........................................................................................ 42 Závěr
................................................................................................................................... 43
Návrh opatření .......................................................................................................................... 44 Seznam použitých zdrojů....................................................................................................... 45
Přílohy Příloha č. I – Otázky pro strukturovaný rozhovor Příloha č. II – Přepis strukturovaného rozhovoru
Úvod Tématem této bakalářské práce jsou vybrané aspekty zátěžových situací v pomáhajících profesích. K pomáhajícím profesím, které se jeví jako nejvíce ohrožené vznikem syndromu vyhoření, řadíme především pedagogy, pracovníky v sociálních službách, lékaře, duchovní, psychology a psychoterapeuty. Protože počet pracovníků a nároky na kvalitu jejich práce stále rostou, rozšiřuje se a zkvalitňuje i jejich příprava na povolání. Spolu se zvyšujícími se nároky na pracovníky pomáhajících profesí se více hovoří o zátěžových situacích při výkonu povolání, o stresu, depresích, o nebezpečí vzniku syndromu vyhoření. Poznatky o těchto problémech se staly součástí studijní přípravy na povolání pracovníka v sociálních službách. Cílem bakalářské práce je charakteristika vybraných aspektů vzniku pracovního stresu a syndromu vyhoření pracovníků v pomáhajících profesích a popis možností využití supervize v pomáhajících profesích. Specificky se bude zabývat pracovníky vykonávajícími přímou péči o klienta. Cílem teoretické části je zmapovat výskyt a příčiny vzniku zátěžových situací pracovníků přímé péče a jejich možných důsledků. Dále jsou zde popsány příčiny, příznaky a nástroje prevence stresu, deprese a syndromu vyhoření.
Empirická část bakalářská práce vychází z předpokladu, že většina respondentů identifikuje hrozící stresory v oblasti výkonu práce. Dalším předpokladem je domněnka, že každý respondent cíleně využívá metody ke zvládání zátěžových situací. Dalším předpokladem, jehož platnost je ověřována, je otázka, zda pracovníci využívají supervizi k subjektivně uspokojivému řešení zátěžových situací. Jako hlavní výzkumnou metodu jsem zvolila strukturovaný rozhovor a analýzu dostupných dokumentů. Vzorek respondentů tvoří šest pracovníků přímé péče domova pro seniory, ve věku 20 až 53 let. Smyslem a očekávaným přínosem bakalářské práce je zjištění výskytu zátěžových situací u pracovníků provádějících přímou péči o klienta a využití supervize při jejich řešení.
3
1 Sociální práce jako pomáhající profese Úkolem sociální práce je pomáhat jednotlivcům i skupinám, kteří se pokouší řešit problémy vznikající během života v určitém prostředí. Způsoby formulace poslání a cíle sociální práce se liší v různých dobách i v různých závislostech na teoretickém, společenském a kulturním kontextu (Matoušek 2007, s. 184). Sociální práce v současné době nabízí klientovi terapeutickou pomoc, podporu a poradenství při řešení složitých životních situací. Dle Matouška je sociální práce umění, které vyžaduje porozumění pro potřeby druhých a schopnost druhým pomáhat, aby se nestali závislými na naší pomoci (Matoušek 2007, s. 184). Sociální práce je společenskovědní disciplína a oblast praktické činnosti, která si klade za cíl odhalování, vysvětlování, zmírňování a řešení sociálních problémů např. chudoby, zanedbávání výchovy dětí, diskriminace skupin, delikvence mládeže, nezaměstnanosti. Sociální pracovníci pomáhají jednotlivcům, skupinám, rodinám, komunitám dosáhnout sociálního uplatnění (Matoušek aj. 2008, s. 11). Osobnostní předpoklady sociálního pracovníka nalezneme vymezeny v zásadách humanistického přístupu: schopnost empatie, autentičnost a vřelost, které jsou v sociální práci považované za nezbytné. Zájem o klienta musí být bezpodmínečný. Důležitou schopností pracovníka je vymezení hranic ve vztahu s klientem, a rozlišování toho, co je v kompetenci sociálního pracovníka a co je kompetencí klienta. Pokud pomáhající pracovník není schopen dodržet
hranice,
naruší
pomáhající
proces
(Kuzníková
et
al.
2011,
str. 29).
Nutnou dovedností sociálního pracovníka je schopnost komunikace, pomáhá pochopit motivaci k činům druhého člověka. Jak uvádí Musil (2008, s. 68) podle filantropického pojetí nemá být sociální pracovník úředníkem ani specialistou. Má být především člověkem, který poskytuje klientovi to, co právě potřebuje. Sociální pracovník má být empatický a vnímavý ke specifickým potřebám svého klienta, včetně jeho potřeby zvládat emoční stres a obtíže v osobních vztazích. Spontánní lidský vztah pracovníka ke klientovi je považován za základní nástroj pomoci. Za klíčový prvek kvalifikace sociálního pracovníka považujeme jeho altruismus a praktickou lásku k bližnímu, empatii a ochotu využít právě tu kvalifikaci, kterou má k dispozici. Předpokladem pro zrání osobnosti sociálního pracovníka je sebevzdělávání, supervize, sledování vývoje teorií a metod sociální práce (Kuzníková et al. 2006, s. 30). Profesionální sociální práce přináší pracovníkovi nepřetržitý kontakt se skupinami lidí, u kterých není psychika v rovnováze, jejich potřeby jsou akcentované a představa o pomoci 4
není vždy realistická. Od své práce tedy pracovníci čekají mnoho, dosáhnout pocitu uspokojení je obtížnější než v jiných profesích (Matoušek aj. 2008, s. 55). Z těchto důvodů může u disponovaných jedinců, kteří jsou vystaveni nepříznivým podmínkám, dojít ke vzniku syndromu vyhoření (Matoušek aj. 2008, s. 56), což je riziko, jehož parametry zkoumá i tato bakalářská práce.
1. 1 Pomáhající profese se specifickým zaměřením na sociální práci Člověk je tvor společenský, samotářský život vyhovuje pouze některým jedincům. Záleží na nás, co jsme schopni dávat a získávat. Záleží na tom, nakolik jsme schopni poznat sami sebe a pochopit příčiny svého chování a jednání. V pomáhajících profesích je základem činnosti pracovníka spolupráce s lidmi, kdy se běžný mezilidský kontakt dostává na profesionální úroveň. Abychom dokázali porozumět druhým, je dobré vědět co nejvíce o sobě samém (Kopecká 2011, s. 16). Za vhodných okolností jsou některé profese schopny pomáhat druhým lidem při zvládání úkolů, které před ně život klade (Matoušek aj. 2008, s. 51). Sociální pracovníci, psychiatři, psychologové očekávají, že jsou schopni pomoci zvládnout klientovy sociální a emoční problémy. Tento typ pomoci označujeme jako pomáhání na prvním stupni. Dle Matouška, k profesionálům, kteří jednají s klienty a řeší jejich nesnáze, řadíme lékaře, zdravotní sestry, učitele, policisty, duchovní, probační úředníky a mnoho dalších (Matoušek aj. 2008, s. 51). Ti nejlepší pomáhají klientům zvládat jejich problémy holisticky, tedy jako celek. Například lékaři léčí choroby pacientů a zároveň jim pomáhají zvládat strach z bolesti a vyšetření. Učitelé učí a zároveň dbají o emoční a sociální rozvoj žáků. Tento typ pomoci nazýváme pomáháním na druhém stupni (Matoušek aj. 2008, s. 52). Cowen je přesvědčen, že existuje pomáhání na třetím stupni. Patří sem manažeři, holiči, barmani apod. Často se setkávají s lidmi v nesnázích, mohou pozorně naslouchat, vyjádřit podporu, poradit jim, a tak jim pomoci zvládnout problém (Matoušek aj. 2008, s. 52). V úloze pomáhajícího na čtvrtém stupni se nachází ti, kdo se snaží pomoci příteli, příbuznému nebo neznámé osobě vyřešit problém (Matoušek aj. 2008, s. 52). U pracovníků tzv. pomáhajících profesí předpokládáme určité nasazení a zájem o člověka, ochotu pomáhat druhým, připravenost dát k dispozici svojí sféru prožívání, být otevřený, vnímavý, citlivý, umět naslouchat druhým a sdílet jejich osudy, zvládat verbální a neverbální komunikaci, být slušný, odpovědný, empatický a tolerantní. Právem tedy 5
očekáváme tzv. prosociální jednání, které se projevuje vřelým vztahem vůči lidem a spontánní ochotou být disponován pro službu druhým (Jankovský 2007, s. 42). Jak uvádí Kopřiva, existuje řada povolání, jejichž hlavní náplní je pomáhat lidem: lékaři, zdravotní sestry, pedagogové, psychologové, pečovatelky, sociální pracovníci. Každá z těchto profesí má svou odbornost, tj. sumu vědomostí a dovedností, které je potřeba si pro výkon povolání osvojit (Kopřiva 2006, str. 14). Na rozdíl od jiných povolání hraje v těchto profesích podstatnou roli další prvek – lidský vztah mezi pomáhajícím profesionálem a jeho klientem. Žák si chce vážit svého učitele, pacient potřebuje věřit lékaři, klienti by rádi důvěřovali svému sociálnímu pracovníkovi. Vztah ke klientovi je v pomáhajících profesích podstatnou složkou povolání, příslušné dovednosti se však ve školách většinou neučí (Kopřiva 2006, str. 15). Proto se v následující části textu budeme podrobně zabývat obecnými předpoklady a dovednostmi pracovníka pomáhající profese.
1. 2 Obecné předpoklady a dovednosti pracovníka pomáhající profese Zákon o sociálních službách definuje pracovníka v sociálních službách jako toho, kdo vykonává přímou obslužnou péči o osoby v ambulantních nebo pobytových zařízeních sociálních
služeb.
Pracovník
je
oprávněný
vykonávat
také
základní
výchovnou
nepedagogickou činnost a pečovatelskou činnost v domácnosti klienta (Zákon č. 106/2008 Sb. § 116 odst. 1). Dle Matouška je podmínkou výkonu pracovníka způsobilost k právním úkonům, bezúhonnost, zdravotní a odborná způsobilost (Matoušek 2007, s. 48). Odborná způsobilost pracovníka spočívá minimálně v absolvování akreditovaného kvalifikačního kurzu, kde se pracovník odborně připraví na výkon své profese (Matoušek a kol. 2007, s. 48). Pomáhat druhým je těžká a vysilující práce (Matoušek aj. 2008, s. 52). K obecným předpokladům a dovednostem pracovníka pomáhající profese Matoušek dále řadí fyzickou zdatnost, inteligenci, důvěryhodnost pracovníka a jeho komunikační dovednosti (Matoušek aj. 2008, s. 52). Prvním předpokladem pracovníka pomáhající profese je fyzická zdatnost, kterou si udržuje cvičením a správnou stravou.
6
Dalším předpokladem je inteligence. Pracovník se dále seznamuje s novými teoriemi a technikami, čte odbornou literaturu, navštěvuje vzdělávací kurzy. Předpokládá se také emoční a sociální inteligence na vysoké úrovni. Přitažlivost vyplývá z názorové příbuznosti pracovníka s klientem. Pracovník může být pro klienta přitažlivý také pro odbornost, věkovou příbuznost, pro společné prožitky a situace. Jak Matoušek uvádí (2008, s. 53) ke složkám, které přispívají k důvěryhodnosti pracovníka, patří především diskrétnost – tj. informace, které klient pracovníkovi sdělí, se nedostanou k dalším lidem. Náleží sem také spolehlivost, když klient věří tomu, co pracovník říká. Porozumění pro klienta znamená, že se pracovník bude snažit klienta pochopit. Důležitým zdrojem důvěryhodnosti je i pověst pracovníka. Komunikační dovednosti jsou nezbytné pro sociálního pracovníka v každé etapě jeho práce. Tyto dovednosti samy o sobě neposkytují klientovi pomoc, jsou však základním prostředkem pro to, aby pracovník mohl navázat vztah s klientem nebo jeho okolím a začít s řešením jeho problému (Matoušek aj. 2008, s. 53). Egan mezi čtyři základní dovednosti v komunikaci řadí (Matoušek aj. 2008, s. 53): 1. fyzickou přítomnost – pracovník klientovi pomáhá svou fyzickou a psychologickou přítomností v případě, kdy klient potřebuje pracovníka oporu např. při provádění hygienických úkonů, při úředním jednání, při podávání stravy, při oblékání, apod., 2. naslouchání – schopnost přijímání a porozumění verbálním a neverbálním signálům. Tato schopnost patří k těm významnějším dovednostem, neboť často pracovníkovi napomáhá ke zlepšení komunikace a spolupráce s klientem, 3. empatii – představuje vhled do klientova světa, vcítění se do jeho uvažování a pocitů a pochopení důvodů, které ho vedou k určitému způsobu jednání a komunikace, 4. analýzu klientových prožitků – schopnost nalézt, vyjádřit a popsat klientovy zážitky, chování a pocity.
Ke komunikačním dovednostem pracovníků pomáhajících profesí také náleží umění naslouchat. Pracovník by měl mít schopnost číst a pozorovat klientovo neverbální chování např. polohu těla, výraz obličeje, gesta, barvu hlasu. Je nutné umět naslouchat a chápat verbální sdělení klienta, sledovat veškeré projevy klienta během rozhovoru i při činnostech v jeho každodenním životě (Matoušek aj. 2008, s. 53). Pokud tyto komunikační schopnosti a dovednosti pracovník využívá při péči o klienta a snaží se je dále rozvíjet, dokáže je pak využít při zvládání zátěžových situací. Mohou i přispět k prevenci vzniku syndromu vyhoření. 7
Základem úspěchu pracovního kontaktu je dovednost nespěchat a být zaujatý klientovým příběhem (Úlehla 1999, s. 45). Čím déle zůstává pracovník otevřený všem možnostem věci rozumět, tím větší je šance se s klientem domluvit. Bezpečí, důvěra a respekt závisí na kvalitě připojení. Kopřiva uvádí, že pomáhající pracovník se často potkává s lidmi v nouzi, v závislém postavení, kteří potřebují přijetí, spoluúčast, porozumění, pocit, že pomáhajícímu pracovníkovi nejsou na obtíž, že je neodsuzuje. Klient pátrá po neverbálních projevech pracovníka, které vědomě nemusí vnímat. Stačí, že tyto projevy vytváří atmosféru, která posiluje nebo sráží. Klient má potřebu důvěřovat, cítit se bezpečný a přijímaný (Kopřiva 2006, s. 15). Předpoklady, uvedené v této kapitole, jsou významné také pro pracovníky vykonávající přímou péči o klienty a kladou vysoké nároky na výkon pomáhající profese, čímž se mohou stát zdroji či rizikovými faktory syndromu vyhoření.
2 Pracovník přímé obslužné péče Pracovníkem v sociálních službách je ten, kdo vykonává přímou obslužnou péči o osoby v ambulantních nebo pobytových zařízeních sociálních služeb, zaměřených na péči o seniory. Tato péče spočívá v nácviku denních činností, pomoci při oblékání a osobní hygieně, manipulaci s přístroji, pomůckami a prádlem, při udržování čistoty a osobní hygieny, podporu soběstačnosti, posilování životní aktivizace, vytváření základních sociálních a společenských kontaktů a uspokojování psychosociálních potřeb (Zákon č. 108/2006, par. 116). Pracovník, jakožto zástupce společnosti a prostředník mezi potřebami klientů a potřebami společnosti, stojí na straně toho mocnějšího, na straně zákona a státu (Úlehla 1999, s. 113). Profesionální pomoc je zvláštní situace. Pracovník je v ní osobně, své prožívání nemůže odložit, přitom se soustavně rozhoduje a musí volit mezi možnostmi. Etika jeho práce se stává nesmírně důležitým momentem (Úlehla 1999, s. 113). Pracovník přímé péče zajišťuje potřeby člověka po stránce psychické i fyzické. Zajišťování potřeb bývá velmi často v intimní rovině např. pomoc a podpora při provádění hygienických úkonů uživatele, při podávání stravy a nápojů, převlékání, při zajištění chodu domácnosti klienta, při nácviku dovedností pro zvládání péče o vlastní osobu. Bývá prvním, 8
kdo naslouchá problémům, ke kterým dochází v okolí uživatele. Na problémy pracovník musí reagovat odpovídajícím způsobem, jinak dochází ke konfliktům, které mohou mít skryté příčiny vzniku. Z těchto důvodů se musí pracovník učit ovládat komunikační dovednosti. U některých skupin klientů by měl zajištění potřeb dokonce předpokládat, a proto je musí umět i sám nabídnout např. „ chcete se napít?“, či „ máte hlad?“ a poté provést. Do těchto skupin řadíme klienty, kteří ztratili schopnost verbální komunikace z důvodu mozkové příhody, úrazu apod. Takový uživatel ztrácí schopnost sebekontroly, sebeobsluhy a soběstačnosti. Často se proto cítí ohrožen, může reagovat podrážděně. Právě s tímto chováním se často setkáváme při provádění přímé obslužné péče o seniory. Toto chování může patřit právě mezi ony aspekty zátěže pomáhajících, kterými se zabývá tato bakalářská práce.
2. 1
Zátěž pracovníka přímé péče v kontaktu se seniory Obsahem této kapitoly je seznámení s různými aspekty zátěže pracovníka přímé péče
s důrazem na osobnost pracovníka a jeho životní styl. Dle Mlýnkové je individuální ošetřovatelská péče založena na holistickém přístupu pracovníka ke klientům. Holistický přístup chápeme jako biopsychosociální a spirituální jednotu. Holizmus předpokládá systematické uspokojování všech potřeb klientů, které si soběstačný člověk stačí zajistit sám (Mlýnková 2010, s. 35). Vytvoření individuálního, empatického přístupu ke každému klientovi, umění navázat produktivní vztah s klienty a provádění ošetřovatelské péče představují pro pracovníka přímé péče nesmírnou zátěž v psychické, fyzické a sociální oblasti (Mlýnková 2010, s. 35). Pečující osoby jsou stresovány péčí o široké spektrum zcela odlišných klientů. Péče o seniory má svá specifika, např. při ošetřování imobilních a inkontinentních klientů musí být pracovník nejen komunikativní, ale též manuálně zručný a dobře fyzicky vybavený. Při péči o seniory pracovník musí umět respektovat problémy, které s sebou stáří přináší např. smyslové poruchy, chronická onemocnění, zvýšenou citlivost, obavy z osamění, smutek po úmrtí partnera. Právě z těchto důvodů dochází někdy u pracovníků k bouřlivým reakcím, jako je agresivní chování, používání vulgárních výrazů, pláč. Důležitým faktorem jsou vlastnosti pracovníka, pomocí kterých tyto vlivy zvládá např. rozvaha, schopnost adekvátně reagovat v nových situacích, organizovat si práci (Mlýnková 2010, str. 36). Pracovník by měl být ochotný, vlídný, klidný, empatický, vyrovnaný, měl by mít svou práci rád. Empatie by však měla být rozvinuta jen do určité míry, aby se pracovník sám nepoškozoval silným prožíváním problémů klienta. Pracovník musí mít vytvořený určitý 9
životní režim, který mu umožňuje odpočívat, relaxovat. Musí se učit odpoutávat od lidské bolesti klientů, aby nedošlo vlivem stále prožívaných stresů k syndromu vyhoření (Mlýnková 2010, s. 36). Dle Mlýnkové může být zátěž optimální, přiměřená nebo škodlivá. Způsob vyrovnávání se zátěží záleží především na rodinném prostředí a výchově pracovníka, na jeho osobnostní výbavě i na dodržování zásad duševní hygieny (Mlýnková 2010, str. 36). Právě duševní hygiena má nezastupitelný význam pro udržení duševního zdraví jedince, pro prevenci neuróz, stresů, syndromu vyhoření a psychosomatických onemocnění. Aby pracovník mohl kvalitně vykonávat svou náročnou profesi, musí se stále vzdělávat. Především v komunikačních dovednostech, v dovednostech nutných ke zvládání krizových situací, musí být schopen pracovat v týmu. Pracovníkovi se musí dostávat terapeutická podpora, možnost procházet supervizemi. Měl by také vědět o možnosti podpory svépomocných intervizních skupin. Pak bude schopen lépe odolávat zátěži, stresu, depresím a případnému vznik syndromu vyhoření. Těmito problémy se budou zabývat následující kapitoly. Ovšem ještě předtím rozebereme tématiku stresu, deprese a syndromu vyhoření, které souvisí se zátěží pomáhajících profesí.
3 Stres Stres vzniká u pracovníků pomáhajících profesí jako důsledek dlouhodobého zatížení organizmu, ke kterému dochází při řešení náročných a opakujících se problémů a situací klienta. Křivohlavý uvádí, že slovo stres k nám proniklo z anglického stress, a to vzniklo z latinského slovesa stringo, stringere, strinxi, strictum, což znamená podle latinského slovníku utahovati, stahovati, zadrhovati (Křivohlavý 1994, s. 7). Úsloví býti ve stresu lze tedy rozumět jako býti vystaven tlakům. „Stresem se obvykle rozumí vnitřní stav člověka, který je buď přímo něčím ohrožován, nebo takové ohrožení očekává a přitom se domnívá, že jeho obrana proti nepříznivým vlivům není dostatečně silná“ (Křivohlavý 1994, s. 10). Stres chápeme jako stav zvýšeného zatížení organizmu. Stres může mít i určitý pozitivní význam. Vztah míry stresu je dobře měřitelný s dosazeným výkonem (Paulínová 1998, s. 85).
10
Přiměřená stresová situace nutí člověka ke koncentraci a zvyšuje jeho výkonnost. Toto tvrzení platí i v pomáhajících profesích. Pokud se však stresové situace opakují a pracovník je trvale přetěžován fyzicky i psychicky, dochází v mnoha případech ke vzniku syndromu vyhoření.
3. 1 Projevy stresu Stres vnímáme jako stav ohrožující, kdy dochází k přetěžování organizmu a stavům vyčerpanosti. Narušení rovnováhy provázejí nejrůznější příznaky: třes celého těla, chvění, bušení srdce, pocení, kousání nehtů, noční pomočování, panika, pocit osamělosti mezi lidmi, koktání, negativní emoce a reakce, zvýšená chuť k jídlu (Křivohlavý 1994, s. 30). Jestliže se tyto příznaky opakovaně dostavují a člověk neřeší jejich příčiny, je pravděpodobné, že se po určité době na jejich základě vyvine psychosomatické onemocnění. Mezi onemocnění, kde si lidé psychickou příčinu uvědomují, patří žaludeční vředy, bolesti hlavy, nespavost, žlučníkové záchvaty, vysoký krevní tlak, infarkty, diabetes, bolesti hlavy a páteře, zažívací obtíže, snížení funkce imunitního systému a mnohé další. Křivohlavý (1994, s. 30) k fyziologickým příznakům stresu řadí např.: •
bušení srdce (palpitace),
•
bolest a sevření za hrudní kostí,
•
nechutenství a plynatost v abdominální oblasti,
•
bolesti břicha, průjem,
•
sexuální impotenci,
•
bolesti hlavy,
•
nepříjemné pocity v krku,
•
svalové napětí v krční oblasti.
Za emocionální příznaky Křivohlavý považuje prudké a výrazné změny nálady, neschopnost projevit emocionální náklonnost, nadměrné starosti o svůj zdravotní stav i vzhled, nadměrnou únavu, omezení kontaktu s druhými lidmi. K behaviorálním příznakům stresu patří např. nerozhodnost, zvýšená absence v pracovním procesu, nemocnost, zhoršená kvalita práce, větší spotřeba a závislost na návykových látkách, ztráta chuti k jídlu nebo naopak přejídání (Křivohlavý 1994, str. 30)
11
Jak uvádí Vágnerová, znaky stresových situací lze shrnout do několika bodů (Vágnerová 2009, s. 50): Pocit neovlivnitelnosti situace. Člověk vnímá s větší pravděpodobností určitou situaci jako stresovou, pokud je přesvědčen, že nelze zabránit tomu, aby vznikla. Přesvědčení, že můžeme průběh událostí nějak ovlivnit, snižuje prožitek stresu. Pocit nepředvídatelnosti vzniku stresové situace. Nemožnost odhadnout, kdy tato situace vznikne, a tudíž se na ni nelze připravit, zvyšuje pocit intenzity stresu. Takto může působit i obava z opakování přírodní katastrofy, např. nových záplav. Pocit nezvládnutelnosti situace, která klade subjektivně nepřiměřené nároky. Například pokud člověk není schopen zvládnout požadavky určitého zaměstnání nebo je přesvědčen, že se nemůže ubránit šikaně, které je vystaven na pracovišti. Za subjektivně neřešitelné mohou být považovány i některé vnitřní konflikty, např. dítě trpí nevhodným chováním otcealkoholika, ale zároveň by rádo získalo jeho lásku. Nepříjemný tlak okolností vyžadujících příliš mnoho změn vyvolává pocit dezorientace, zásadní změna životních zvyklostí klade vysoké nároky na adaptaci a znehodnocuje význam fungujících strategií chování. Takovou situací je např. přechod do jiného typu školy, úraz či rozpad rodiny.
Paulínová ve své knize uvádí, že mezi vnější příčiny vyvolávající stresové situace patří dlouhodobé duševní vypětí bez úlevy, hluk, neustálý spěch, tlak termínů. Také sem můžeme zařadit nedostatek pohybu, monotónnost, nedostatek podnětů, nedostatek spánku a odpočinku i narušené vztahy v rodině nebo na pracovišti (Paulínová1998, s. 86). K vnitřním příčinám, které vyvolávající stresové situace Paulínová řadí negativní emoce a myšlenky, pocity viny a špatné svědomí, obavy a strach z budoucnosti, nemoc, bolest, nedostatek sebevědomí. Zmiňuje též trvalou podřízenost a neschopnost uhájit svá práva. Tyto příčiny ve velké míře mohou vyvolávat stresové reakce právě u seniorů, pak dochází ke sporům s pečujícími (Paulínová 1998, s. 86). Jako jednu z možností odstranění negativních příčin stresu Paulínová doporučuje psychickou cestu. Základním předpokladem je uvědomit si a přiznat si přítomnost negativního stresového stavu. Dalším krokem je poctivé hledání a odhalení příčin tohoto stavu. Není-li totiž problematická příčina nalezena, racionálně vysvětlena, adekvátně prožita a řešena, nemůže se dostavit potřebná úleva a ozdravění (Paulínová1998, s. 86).
12
Psychosomatická cesta je dlouhodobější a vyžaduje zásadnější změnu životního stylu ve smyslu rovnovážného a stálého aktivizování všech důležitých aspektů života. Znamená vědomě kultivovat vztahy s rodinnými příslušníky, s přáteli, dopřát si čas na koníčky, mít možnost radovat se z pracovních úspěchů, dbát na zdravou výživu, mít čas na dostatek pohybu, na odpočinek i na aktivní péči o své zdraví ( Paulínová 1998, s. 86).
3. 2
Zvládání a prevence stresu Pro pracovníky přímé péče je důležité nejen stresory identifikovat, ale také znát metody
zvládání stresu a zátěžových situací, ke kterým často dochází při výkonu práce s klienty. V této kapitole jsou výše zmíněné dovednosti uvedeny. Ke zvládání stresu Křivohlavý doporučuje např. metodu adaptace nebo copingu. Adaptace je schopnost organizmu přizpůsobit se novým neobvyklým a náročným změnám a vlivům vnějšího prostředí. Coping znamená zvládání stresu, nadlimitní zátěže např. boj pacienta s bolestí a pocity spojenými s těžkou bolestí. Účelem copingu je odstranění nebo snížení škodlivého vlivu nadlimitní zátěže (Křivohlavý 1994, s. 38 - 42).
Křivohlavý ve své knize uvádí strategie zvládání stresu (Křivohlavý 1994, s. 44): 1. Strategie apatie: ten, kdo se dostává do těžké stresové situace, chová se ke všemu zcela apaticky, upadá do pocitů bezmoci, deprese, beznaděje. 2. Strategie vyhnutí se působení noxy (škodliviny): jde o obdobu vyhnutí se rozzuřenému býku – uskočit stranou. V emocionální sféře se to projeví pocity obav a strachu. 3. Strategie napadení útočníka (noxy): „ jde o snahu zabít komára, který mne chce píchnout“. 4. Strategie posilování vlastních zdrojů síly: jde o výcvik dovedností, sebekontroly a sebevlády. Právě s těmito metodami a strategiemi zvládání stresu by měl být pracovník přímé péče seznámený, měl by být schopen je využívat právě při řešení zátěžových situací co nejlépe, aby tak předešel konfliktům. Dle Mlýnkové by si měl pracovník vytvořit jistý pozitivně laděný odstup od klientů. Není ale možné, aby se pracovník chránil proti stresu na úkor péče o klienta. Neprofesionální chování pracovníka se může projevovat odosobněním, kdy se obyvatel stává případem, mrzákem, „tím, co má revma“ (Mlýnková 2010, s. 43).
13
Někdy dochází k izolaci od klienta, která se projevuje strohým, chladným chováním ke klientům. Profesionál zaujímá roli experta vůči laikům (Mlýnková 2010, s. 43). Pokud je nárok pracovní situace vnímán spíše jako ztráta než přínos např. něco nového se naučit, bude tato situace pravděpodobně hodnocena jako stresující. Účinným prostředkem redukce stresu je vyhnout se osobnímu prožívání lidských osudů a vztahování je k vlastní osobě. Pracovník se nesmí nechat zahltit problémy klientů. Jistý emoční odstup od klientů je nezbytný (Mlýnková 2010, s. 43). Prevenci stresu provádíme především přirozenými prostředky. Jsou vhodné některé psychologické a psychoterapeutické techniky např. různé formy relaxace, meditace, řízené imaginace, cvičení jógy. Mezi často využívané metody relaxace patří autogenní trénink, Jacobsenova postupná relaxace, jejichž principy si pro ilustraci uvedeme dále v textu. Tyto techniky jsou založené na celkovém zklidnění mysli, uvolnění svalového napětí, regulaci dechu, regulaci myšlení, využívají se preventivně i terapeuticky. Jak uvádí Kratochvíl, metodu autogenního tréninku vypracoval berlínský neurolog a psychiatr Schultz (1884-1970), který vedle analytických přístupů zdůrazňoval význam tzv. aktivních klinických metod (Kratochvíl 2006, s. 169): hypnózy, sugesce, relaxace a tréninku. Pokud chceme odstranit stres, je nutné odstranit negativní vzorec chování a nahradit ho vzorcem pozitivním. Pozitivní vzorec musíme zafixovat do podvědomí. Odborník pomůže definovat stresory a vzorce a pomůže s nápravou (Gajdošová 2012, s. 29). Autogenní trénink je metoda krátkých, pravidelných, systematických cvičení. Cvičení pacient provádí třikrát denně asi 3 - 5 minut vleže, později může cvičit 15 minut. Základem cvičení je vyvolání pocitů tíhy, tepla, klidného dechu, chladného čela. Cvičení končí vždy odvoláním relaxace (Kratochvíl 2006, s. 169). Jacobsenova relaxace používá svalové napětí a uvolňování. Nejprve se nacvičuje relaxace ruky. Ruku je nutné zatnout v pěst a následně co nejvíce uvolnit. Zároveň si uvědomujeme, kde v ruce vzniká napětí, jak je silné a poté si uvědomujeme uvolňování. Následuje cvičení svalů hlavy, zejména obličejových (zamračení – uvolnění, nakrčení nosu – uvolnění). Dále nacvičujeme relaxaci šíje, ramen, zad, břicha a hrudníku, bederní část zad a dolních končetin. Pacient nacvičuje relaxaci vsedě. Vhodné je takto cvičit denně, napětí v těle se podaří postupně odstranit, následně se to daří i psychice (Gajdošová 2012, s. 29). Řízená imaginace. Při používání této metody se klient ponoří na delší dobu do různých obrazů, motivů či témat, u kterých má delší dobu setrvat. Tato metoda může sloužit
14
k sebezdokonalení se zaměřením na budoucnost nebo k analytickému odhalování méně vědomých motivů vlastního jednání nebo skrytých konfliktů (Kratochvíl, 2006, str. 176). Jóga využívá meditaci, nacvičování tělesných pozic a dýchání. Tyto psychoterapeutické techniky pracovníci mohou ovládnout prostřednictvím různých výcviků, pořádaných mnoha renomovanými vzdělávacími institucemi. Mezi psychické stavy také řadíme frustrace, kterými pracovníci přímé péče mohou trpět, pokud nezvládají techniky, uváděné v předchozí kapitole. Jak uvádí Paulínová, frustrace úzce souvisí se stresem. Pochází z latinského slova frustra, což v překladu znamená nadarmo, zbytečně. Jde o psychický stav, který nastává při neuskutečnění, nenaplnění nebo zmarnění něčeho pro člověka velmi důležitého (Paulínová 1998, s. 87). Každý člověk má jinou míru frustrační tolerance. Někteří lidé jsou silní a vyrovnaní, jiní obtížně snáší i menší psychickou zátěž. K obranným mechanizmům patří agresivní nebo depresivní chování, výmluvy, unikání před složitou situací. Může dojít i k regresi tj. primitivnímu způsobu chování, k úniku do nemoci, obviňování druhých. Za těmito projevy se skrývají osobní problémy a traumata. Úlevu nám přinese otevřené chování a prožívání. Dle Vágnerové (2008, s. 48 – 49) jako frustrující označujeme situaci, kdy je člověku znemožněno uspokojení subjektivně důležité potřeby. Frustrace je neočekávaná ztráta naděje na uspokojení. Tato situace vyvolává prožitek zklamání, stimuluje reakce zaměřené na vyrovnání nepříznivé situace. Pokud člověk neočekává nic dobrého, nebývá zklamán – omezení pozitivního očekávání je jednou z běžných obranných reakcí. Frustrující zkušenost je relativně častá, může být do jisté míry i žádoucí, protože nutí člověka k lepšímu úsilí hledat jiná řešení. Člověk může být frustrován vnějšími vlivy, vlastními zábranami, nepřiměřeně vysokými aspiracemi, nízkým sebehodnocením, nízkou sebedůvěrou (Vágnerová 2008, s. 49). To zda jedinec zpracuje frustrující zkušenosti pozitivně a využije pro svůj další rozvoj, záleží na celkovém emočním klimatu (Vágnerová 2008, s. 49).
15
4 Deprese jako riziko výkonu pomáhající profese S psychickou nepohodou, depresivní náladou nebo úzkostí se občas střetne každý z nás. V současné době se setkáváme s tendencí označovat smutek, stav nepohody, osobní potíže slovem deprese. Existuje však deprese, která je chorobným stavem, liší se intenzitou, dlouhým trváním potíží. Nemocného omezuje v běžném životě (Anders 2012, str. 8). Slovo deprese může být překládáno jako stísněnost, sklíčenost, ochablost, netečnost (Křivohlavý 2003, str. 22). V současnosti patří deprese k nejrozšířenější nemoci na zemi. Dle Křivohlavého k depresi dochází z důvodu narušeného životního stylu např. nedostatku spánku, nedostatku pohybu, vlivem přepracování a vyčerpání nadměrnou prací. Je známa rovněž poporodní deprese. Ke vzniku deprese dochází vlivem změny počasí, též vlivem zážitku nemoci vlastní nebo blízkého člověka (Křivohlavý 2003, str. 29). Na vznik deprese u pracovníků pomáhajících profesí má vliv práce ve směnném provozu, nedodržování zásad zdravé životosprávy, stálý kontakt s psychickými a fyzickými problémy klientů, s umíráním.
4. 1 Příznaky deprese K tělesným příznakům deprese patří např. bolesti hlavy, bušení srdce, narušené sexuální funkce, svírání u srdce, svírání hrdla, celková slabost, ztráta životního elánu, pocity závrati. Mezi nejpodstatnější znaky deprese Křivohlavý řadí depresivní nálady, snížený zájem o život, snížená chuť k jídlu, myšlenky na sebevraždu, snížená schopnost soustředit se, nespavost nebo nadměrná spavost, snížené sebevědomí, snížená pohyblivost (Křivohlavý 2003, str. 20) Dle Anderse si nemocný nemusí příčinu svých potíží uvědomovat, především pokud trpí nespavostí. Poruchy spánku jsou typické - spánek je lehký, často přerušovaný, chybí po něm pocit odpočinutí. Deprese běžně doprovázejí tělesné příznaky, které napodobují některou nemoc např. bolesti páteře, hlavy, břicha, tlaku v hlavě, poruchy menstruace (Anders 2012, str. 9). Tyto potíže často doprovází úzkost a strach. Právě tyto příznaky se často objevují u disponovaných pracovníků pomáhajících profesí. Nemalý vliv na vznik příznaků má práce ve směnném provozu, opakující se psychická i fyzická zátěž pracovníků přímé péče.
16
4. 2 Léčba deprese Deprese v současné době bývá léčena pomocí psychoterapie – metodou psychoanalýzy nebo kognitivní psychoterapie. Psychoanalýzou se zabýval Sigmund Freud. Dle jeho názoru je deprese zlost, která není „ventilována“, protože byla vnitřní silou dotyčné osoby zadržena (Křivohlavý 2003, str. 142). Psychoanalytické léčení trvá velmi dlouho, pacient na terapii dochází i několik let. Terapeut se snaží nalézt neodreagovaná vnitřní napětí a konflikty a snaží se o jejich odeznění (Křivohlavý 2003, str. 142). Kognitivní psychoterapie se zaměřuje na současný způsob myšlení a jednání. Snaží se nastolit „zdravé“ způsoby myšlení (Křivohlavý 2003, str. 143). Zajímá se o to, jak člověk chápe sebe i své okolí, zjišťuje jeho pocity a postoje. Při léčbě deprese lze využít i podpůrnou terapii dle Carla Rogerse – tzv. nedirektivní rozhovory (Křivohlavý 2003, str. 45). Vedle těchto psychoterapeutických přístupů k léčení deprese se používají i další metody např. integrativní psychoterapie, logoterapie, poradenská péče (Křivohlavý 2003, str. 145). Při léčbě deprese se setkáváme i s klasickou duchovní péčí (Křivohlavý 2003, str. 146). Rovněž bývá používána i farmakoterapie. Antidepresiva bývají zpočátku podávána v minimálních dávkách, které se postupně zvyšují. Asi v 75 % pacientů dochází ke zlepšení stavu (Křivohlavý 2003, str. 149). Ke vzniku stavů deprese dochází, pokud člověk dlouhodobě neřeší svůj neuspokojivý stav. Stavy deprese se projevují pocity neschopnosti, zklamání, lítosti, člověk pociťuje apatii, vnitřní psychickou bolest, nedostatek životní energie, beznaděj. Dle Anderse je třeba vyhledat lékaře, pokud postižený jedinec nezvládá každodenní povinnosti, používá alkohol nebo léky ke zlepšení nálady nebo dokonce pomýšlí na sebevraždu. Někdy je nutné nemocného hospitalizovat (Anders 2012, str. 14). Ke vzniku depresivních stavů u pracovníků přímé péče nedochází ve vyšší míře, lze je spíše pozorovat u klientů. Bránit se vzniku deprese vyžaduje určitou duševní sílu, odvahu přijmout změnu, aktivně řešit problémovou situaci. Je dobré myslet na pozitivní stránky života, soustředit se na přítomnost. Přítomný okamžik je jediná jistota, kterou člověk má k dispozici. Jako prevenci deprese lze doporučit dodržování zásad zdravé životosprávy např. dostatek spánku a odpočinku, zdravou výživu, udržování dobrých společenských vztahů, pravidelné střídání aktivity a odpočinku.
17
K psychologickým preventivním opatřením Anders řadí snižování míry stresu. Musíme se naučit vyhýbat se nadměrnému stresu a umění vypořádat se s ním. Dále doporučuje nácvik sociálních dovedností. Učíme se snášet kritiku druhého bez pocitu viny a méněcennosti, je nutné si osvojit schopnost říci „ne“. Z těchto důvodů je vhodný nácvik asertivního chování. Deprese bývá spojena se sociální izolací, proto je nutné pěstovat sociální sítě (Anders 2012, str. 15). Dosud byly bakalářské práci popsány jednotlivé aspekty zátěže při výkonu pomáhající profese. Další kapitoly nás blíže seznámí se syndromem vyhoření, který může být jejich společným jmenovatelem. Dílčími aspekty syndromu vyhoření se následně zabývá průzkum uvedený v praktické části této bakalářské práce.
5 Syndrom vyhoření (burnout syndrom) Fyzická a duševní zátěž se u disponovaných jedinců může projevit vznikem syndromu vyhoření. Tato kapitola hovoří o příčinách, projevech, příznacích a prevenci syndromu vyhoření. Dle Stocka syndrom vyhoření provází řada příznaků, které jsou velmi obecné, proto jej nelze v počáteční fázi dobře rozpoznat. Podle Mezinárodní klasifikace nemocí Světové zdravotnické organizace není vyhoření klasifikováno jako nemoc. Je zde uvedena pouze neurastenie, která se projevuje též stavy vyčerpání a únavy. To znamená, že pojišťovny pacientů nehradí léčbu (Stock 2010, s. 14).
Syndrom vyhoření je soubor typických příznaků vznikajících u pracovníků pomáhajících profesí v důsledku nezvládnutého pracovního stresu. Pracovníkem zde míníme jak profesionála, tak dobrovolníka (Matoušek aj. 2008, s. 55). Syndrom vyhoření patří k pomáhajícím profesím, každý pracovník po určité době má některé jeho projevy. Profesionální sociální práce nese pracovníkům neustálý kontakt se skupinami lidí, jejich potřebami, nevyrovnanou psychikou. Náročná je práce s hendikepovanými lidmi, s lidmi, kteří jsou v určitých zařízeních nedobrovolně např. ve vězení, výchovných ústavech, psychiatrických léčebnách. Práce s velmi vážně postiženými klienty, zejména mají-li kombinovaná postižení nebo umírajícími je rovněž velmi náročná.
18
Sociální pracovník je angažovaný ve své práci svou osobností. K motivům jeho práce patří motivy osobní, náboženské, někdy i snaha léčit si svá vlastní psychická traumata (Matoušek aj. 2008, s. 55). Dosáhnout pocitu uspokojení při výkonu práce v sociálních službách je obtížnější než v jiných profesích.
5. 1 Projevy syndromu vyhoření Syndrom vyhoření definujeme změnou chování pracovníka (Matoušek aj. 2008, s. 56). Syndrom vyhoření může vzniknout u některých pracovníků poměrně rychle od doby nástupu do zaměstnání. U některých jedinců k tomuto jevu dochází již za několik týdnů po nástupu do zaměstnání. Někteří pracovníci pracují s vysokým nasazením, snaží se dosáhnout nejlepšího pracovního výsledku. Stávají se na práci závislí pro uznání a souhlas, ne pro peníze. Nebývají proto spokojeni s množstvím vykonané práce. Výsledkem těchto tendencí člověka je vyčerpávající stres.
K typickým projevům syndromu vyhoření Matoušek řadí (Matoušek aj. 2008, s. 56): • snahu vyhýbat se intenzívním a delším kontaktům s klienty, z klienta se stane „případ“, • lpění na zavedených postupech, ztráta citlivosti pro potřeby klienta, • pracovník práci věnuje jen minimum energie, • preference administrativních činností, • důraz na služební postup, na formální pravomoc, na mzdu, na výhody, které plynou ze zaměstnání, • skeptické úvahy o klientech, • časté pracovní neschopnosti, někdy i těhotenství, • omezení komunikace s kolegy, konflikty, • pocity vyčerpání, • ojediněle i zneužívání klientů. Vyjmenované projevy syndromu vyhoření se vyskytují u pomáhajících profesí na všech typech pracovišť. K nejčastěji vyskytujícím se projevům u pracovníků přímé péče řadíme pocity vyčerpání, skeptické úvahy o klientech, konflikty a lpění na zavedených pracovních postupech.
19
Podle Matouška syndrom vyhoření vzniká na pracovištích (Matoušek aj. 2008, s. 57): • kde není věnována pozornost potřebám personálu, • kde noví pracovníci nejsou řádně zacvičení, • kde chybí plány osobního rozvoje, • kde chybí supervize, • kde pracovník nemá možnost sdělit problémy a potíže kompetentní osobě a poradit se o možných řešeních, • kde vládne soupeřivá atmosféra se silnou byrokratickou kontrolou chování personálu i klientů.
Tato pracoviště se neprávem domnívají, že je nutné zaměřit veškerou péči pouze směrem ke klientovi. Péči o pracovníky se téměř nevěnují, často očekávají, že problémy, které vzniknou, si vyřeší pracovníci sami. V případě, kdy se pracovník snaží řešit potíže se svými nadřízenými, nenachází prostor ke komunikaci. Obvykle dochází k tomu, že se nadřízení cítí ohroženi, snahu o vyřešení problému pociťují především jako kritiku své práce.
Syndrom vyhoření vzniká snadno u osob, které očekávají od práce plnou seberealizaci nebo dokonce ztotožní své soukromí a práci. Syndrom vyhoření může způsobit i doba strávená na jedné pracovní pozici nebo chybějící zpětná vazba.
5. 2
Vývoj burnout syndromu Dle Stocka vývoj syndromu vyhoření bývá popisován ve fázích. Postižený fázemi
prochází postupně, některé fáze je však možné přeskočit (Stock 2010, s. 23). Edelwich a Brodski ve fázovém modelu uvádí, že jedinec zpočátku pracuje s velkým nadšením, žije jen svým zaměstnáním, svou energii vynakládá neefektivně, přeceňuje síly – fáze idealistického nadšení (Stock 2010, s. 23). Ve fázi stagnace se pracovník dostatečně seznámil s realitou a začíná přehodnocovat své ideály, zažívá zklamání. Vykonává svou práci, ale ta už není tak vzrušující jako zpočátku. Dříve nedůležité věci jako plat a kariérní růst se dostávají do popředí. Rodinný život dostává první trhliny. V této fázi nebývá syndrom vyhoření u jedince pozorován (Stock 2010, s. 24).
20
Ve fázi frustrace pracovník zjišťuje své omezené možnosti, pochybuje o smyslu svých snah, zpochybňuje svou práci. Projevuje se nedostatek uznání ze strany zaměstnavatele i klientů, zklamání vzrůstá (Stock 2010, s. 24). Stock řadí k hlavním příznakům syndromu vyhoření vyčerpání, odcizení a pokles výkonnosti. Dochází k vyčerpání fyzickému i emočnímu. Emoční vyčerpání se projevuje podobnými pocity, které bývají často spojeny s depresí např. sklíčenost, bezmoc, beznaděj, ztráta sebeovládání, výbuchy vzteku, pocity strachu, prázdnoty, apatie, ztráta odvahy a pocity samoty (Stock 2010, s. 19). K fyzickým projevům dále patří nedostatek energie, slabost, chronická únava, svalové napětí, bolesti zad, náchylnost k onemocněním, výskyt kardiovaskulárních poruch, poruch paměti, náchylnost k nehodám (Stock 2010, s. 20). Odcizení se projevuje u člověka lhostejným postojem ke svému okolí a své práci (Stock 2010, str. 20). Ztrácí cílevědomost, idealizmus, zájem, slábne pracovní nadšení. Klienti, nadřízení i spolupracovníci jsou vnímáni přezíravě, s nechutí.
Pocit odcizení se dle Stocka projevuje (Stock 2010, s. 21): • negativním postojem k sobě, k životu, • negativním vztahem k práci, • negativním vztahem k ostatním, • ztrátou schopnosti navázat a udržet společenské vztahy, • ztrátou sebeúcty, • pocitem vlastní nedostatečnosti i méněcennosti. Chronická zátěž se projevuje i v soukromém životě podrážděností nebo apatií, nezájmem. Pokles výkonnosti se projevuje ztrátou důvěry ve vlastní schopnosti, nespokojeností s vlastním výkonem, nižší produktivitou, ztrátou nadšení a motivace, vyšší spotřebou času a energie při práci (Stock 2010, s. 22). Dle Úlehly (1999, s. 116) jsou pracovníci pomáhajících profesí vystaveni zátěžovým situacím, vyplývajícím z jejich pracovních povinnost. Nejčastějšími příčinami stresů v sociální práci jsou nadměrné počty přidělených případů, rutinnost pracovní náplně, převaha administrativy, nedostatečná spolupráce klientů, špatná supervize a management a zdánlivě nedostatečný pokrok v práci s klienty (Řezníček 1994, s. 65).
21
Jako obranná reakce proti frustraci nastupuje ve fázi apatie vnitřní rezignace. Postižený vykonává pouze nezbytně nutné činnosti, přidávají se pocity zoufalství. Na vzniku těchto pocitů se u pracovníků přímé péče významně podílí práce s klienty trpícími demencí, nevyléčitelně nemocnými a umírajícími, nevyhovující organizace práce, manažerská selhání vedoucích pracovníků. Pokud se přidruží problémy v osobním životě, vyvine se syndrom vyhoření poměrně rychle.
5. 3 Ochrana před vyhořením Dle Stocka prvním krokem je přiznat si, že v daný okamžik je toho na postiženého moc. Je třeba se na pracovní a soukromé problémy dívat s odstupem, získat nadhled. Rovněž doporučuje vytvořit si fyzický odstup, odjet nebo provést v sobě důkladnou inventuru a zmapovat svůj stres (Stock 2010, str. 60). Pokud člověk zjistí, co mu ubírá energii, určí si cíle, které je třeba zvládnout. Cíle je nutné formulovat pozitivně. K podpůrným metodám ochrany proti syndromu vyhoření Stock řadí využití relaxačních metod jako např. (Stock 2010, s. 70): autogenní trénink podle Schultze, •
uvolnění svalů dle Jacobsona,
•
asijské techniky – jóga, tai chi,
•
hypnóza, autohypnóza,
•
meditaci,
•
biofeedback.
Tyto techniky nabízí vzdělávací centra v různých kurzech. Lze využít literaturu, ke zlepšení depresivních stavů přispívá i kondiční cvičení. Podstatné je omezení pracovní zátěže např. zkrácením pracovní doby, využitím dovolené nebo odchodem do předčasného důchodu (Stock 2010, str. 76). V zaměstnání je dobré začít navazovat kontakty, komunikovat se spolupracovníky o týmové práci, efektivitě práce. Dobrým řešením bývá týmová supervize. Pokud je situace v práci komplikovaná, někdy nastane nutnost zaměstnání opustit. Na vznik syndromu vyhoření mají vliv i kvalitní sociální vztahy, hlavně fungující rodina, přátelé, dobré sousedské vztahy. Pokud je pracovník přímé péče s volbou svého zaměstnání 22
spokojen, má dobré organizační schopnosti, je schopen komunikovat se spolupracovníky, umí si vytvořit pohodu při vykonávání pracovních činností a zároveň cítí oporu ve své rodině, pak se syndromu vyhoření pravděpodobně ubrání (Stock 2010, str. 85). Jak uvádí Matoušek prevencí syndromu vyhoření u pracovníků pomáhajících profesí je především kvalitní příprava na profesi, jasná definice poslání organizace a metod práce, jasná definice profesionální role pracovníka a náplň práce, systém zácviku nových zaměstnanců. Dále k prevenci syndromu vyhoření řadí plány osobnostního rozvoje, podporu dalšího vzdělávání, supervizi nebo omezení pracovního úvazku. Doporučuje kombinovat přímou práci s klienty s jinými činnostmi. Významnou roli v prevenci syndromu vyhoření zastává sociální opora pracovníka tj. rodinné zázemí, společné trávení volného času nebo provozování zájmových činnost (Matoušek 2008, s. 58). Aby zátěžové situace pracovníci pomáhajících profesí zvládali co nejlépe, je dobré absolvovat sebezkušenostní výcvik, odborné kurzy a semináře, supervize. Nezastupitelnou roli hraje pohoda ve společenských vztazích pracovníka a vzájemná opora partnerů v osobním životě.
6 Supervize a další formy pomoci pomáhajícím profesionálům Psychoterapie už v začátcích své existence přišla na to, že je nutné, aby každý terapeut prošel sebezkušenostní skupinou. Smyslem výcviku je uvědomit si svá citlivá místa, dostat se do kontaktu se svými vlastními emočními traumaty a pojmenovat je. Pak si terapeut nebude odreagovávat své problémy na klientech a naučí se reflektovat sám sebe. Těmito výcviky prochází i další příslušníci pomáhajících profesí např. učitelé nebo sociální pracovníci (Kopřiva 2006, s. 132). Sebezkušenostní výcviky mají u nás dlouhou tradici. V r. 1967 vytvořili psychoterapeuti Jaroslav Skála, Eduard Urban a Jaromír Rubeš model SUR, který funguje dodnes. Výcvik trvá pět let, obnáší 500 výcvikových hodin. Existují i kratší varianty výcviku. Pomáhající, který projde výcvikem, získá toleranci k různosti, přijme za vlastní své vlastnosti, které dříve považoval za neúnosné (Kopřiva 2006, s. 132). Současná psychoterapie vyžaduje porozumění skupinovým procesům. Účast ve výcvikové skupině se jeví jako nejúčelnější (Kratochvíl 2006, str. 288).
23
Sebezkušenostní skupina učí pomáhajícího hájit si svou autonomii, klást požadavky, pozorně naslouchat, řešit mezilidské konflikty. Pomáhající upřednostňují možnost učit se konkrétním interpersonálním dovednostem, které potřebují v každodenním styku s klienty (Kopřiva 2006. s. 133). Existuje řada výcvikových programů, kde se pomáhající učí, jakými prostředky v klientovi pomáhající vzbudí naději, jak projevit uznání. Některé kombinované výcvikové programy nabízí nácvik základů několika technik např. focusingu, asertivity, empatického naslouchání, relaxací se zážitkovými prvky, přednáškami a supervizí. Jak uvádí Kopřiva, v kurzech focusingu se lidé učí plně vnímat zážitek a pojmenovat ho. Tato metoda je časově úsporná, lze ji provádět o samotě. Umět focusing, znamená poznat cestu, jak sám sebe reflektovat. Setkání s focusingem je silný zážitek, část pomáhajících k němu zpočátku pociťuje určitou nechuť (Kopřiva 2006, s. 134 – 135). Asertivitu uplatní pomáhající v případě, že klient útočí na hranice profesionální role klienta, pomáhající uplatní asertivitu. Slovo assert pochází z angličtiny, znamená „ trvat na něčem, tvrdit, prosazovat“ (Kopřiva 2006, s. 83). Asertivní chování je používáno jako obrana vůči manipulaci nebo jako alternativa vůči pasivnímu nebo agresivnímu jednání. M. Smith zformuloval právo každého člověka být svým vlastním soudcem. Základní právo zní: „ Máš právo posuzovat své vlastní myšlenky a emoce a být za ně a za jejich důsledky sám zodpovědný (Kopřiva 2006, s. 64). Významnou součástí práce v sociálních službách se stává supervize. Většina pracovníků v sociálních službách prochází supervizemi na pracovišti. Dobrá spolupráce se supervizorem je považována za dobrou prevenci syndromu vyhoření pracovníka (Úlehla 1999, s. 121). V sociální práci je supervize součástí profesionálního vzdělávání. Je to proces praktického učení, kdy supervizor učitel pomáhá supervidovanému řešit problémové situace, které vznikají při jeho práci s klienty (Kopřiva 2006, s. 136). Supervize je celoživotní forma učení, zaměřená na rozvoj profesionálních dovedností a kompetencí supervidovaných, při nichž je kladen důraz na aktivaci jejich vlastního potenciálu v bezpečném a rodilém prostředí (Matoušek aj. 2008, s. 349). Dle Kopřivy (2006, s. 136) slovo supervize pochází z angličtiny, znamená dohled, dozor, kontrolu, řízení, inspekci. Supervize slouží k podporování vztahů a řešení problémů vznikajících na pracovišti.
24
Supervize je ústřední forma podpory, při níž se můžeme nejen soustředit na vlastní obtíže v práci, ale také se podělit se svým supervizorem o část odpovědnosti za práci s klienty. Supervize je také součástí našeho profesního učení a vývoje, včetně toho, že nás postupně naučí, jak se sami stát supervizory. Dobrý supervizor nám může pomoci lépe využívat vlastní zdroje, poradit si s objemem práce a zpochybnit naše nevhodné vzorce zvládání potíží. Domníváme se, že když pomáháme klientům přebírat větší odpovědnost za vlastní život, je nutné, abychom sami dělali totéž (Hawkins, Shohet 2004, str. 34). Je důležité, aby si pomáhající profesionálové uvědomili význam supervize a přistupovali k ní jako k metodě, která pomáhá řešit složité situace při práci s klienty, a nepovažovali ji za formální. Prioritou supervize je tedy profesionální rozvoj pracovníka, rozšiřování jeho dovedností. Supervize mu pomáhá řešit těžké případy, souběžně mu pomáhá vyrovnat se s pracovním stresem, poskytuje mu maximum podpory (Matoušek a kol. 2008, s. 352). Supervizor poskytuje supervidovanému zpětnou vazbu k jeho práci. V sociální práci je těžiště supervize v její vzdělávací funkci (Kopřiva, 2006, str. 139).
Dle Hawkinse a Shoheta poskytuje supervize (Hawkins, Shohet 2004, s. 43): • prostor k reflexi obsahu a procesu vlastní práce, • rozvíjení pochopení a dovednosti v práci, • získávání informací a jiný pohled na vlastní práci, • zpětnou vazbu ohledně obsahu i procesu vlastní práce, • získat ocenění podporu jako pracovník i jako osoba, • získat jistotu, že nebudu muset sám nést zátěž nesnází a problémů, • mít prostor vyjádřit vlastní nepohodu, • lépe plánovat a využívat osobní a profesionální zdroje, • být pro- aktivní spíše než retroaktivní, • zajistit kvalitní práci. Cílem supervize je tedy propojení teorie a praxe, formování a upevňování algoritmů profesionálního postupu (Matoušek, aj. 2008, str. 352).
25
6.1 Formy supervize Supervize může být skupinová nebo individuální, nahodilá nebo soustavná, plánovaná i neplánovaná. V literatuře je uvedeno mnoho různých způsobů třídění a forem supervize (Havrdová 1999, s. 30). Supervize případová je zaměřená na řešení složitých případů, hledání řešení dalšího postupu terapie, diskuse o možnostech, zdrojích. Podpůrná supervize je zaměřená na pracovníka, jeho aktuální pocity, sebehodnocení, sebereflexe, reflexe práce s klientem, na radost nebo smutek, které mu práce přináší. Vzdělávací supervize se zaměřuje na nové poznání, uplatnění teorie v praxi, rozvoj profesionality supervidovaného. Pravidelná supervize se provádí jako součást výcviku, příležitostná (krizová) supervize bývá prováděna v případě akutní potřeby - pomoc s těžkým případem. Poradenskou supervizi provádí supervizor s výcvikem. Manažerskou supervizi provádí vedoucí pracoviště, který by měl mít základní vyškolení. Tato supervize slouží k zajištění, že pracovník chápe cíle a úkoly organizace, že zvládá svou práci, je obsažen prvek hodnocení (Havrdová 1999, s. 30). V organizaci, kde převládá otevřený postoj k celoživotnímu učení i u vedoucích pracovníků, je selhání viděno jako šance něco nového se naučit či pochopit. Pracovníci hledají prostor, aby o věcech přemýšleli a hledali další možnosti. Tato ideální situace se zatím v organizacích běžně nevyskytuje – pravidelná supervize může napomoci ke zlepšení situace (Havrdová 1999, s. 34). V pracovních kolektivech často bývá využívána tzv. bálintovská skupina. S touto metodou se velmi často setkávají pracovníci pomáhajících profesí. Pro pracovníky se jeví jako přínosná, neboť zde mohou snadněji vyjádřit své názory k popisovaným jednotlivým případům a odnést si jasné poznatky, které využijí ke své práci.
6.2 Bálintovská skupina Anglický
psychoanalytik
Michael
Bálint
vymyslel
speciální
způsob
využití
terapeutických poznatků v práci na vztahu lékaře k pacientovi – tzv. bálintovskou skupinu. Tato metoda byla původně určena pro lékaře, brzy se však rozšířila i v dalších pomáhajících profesích (Kopřiva 2006, s. 137).
26
Práce v bálintovské skupině má pět fází. Na počátku vedoucí skupiny vyzve účastníky, aby předložili svůj problém, který by chtěli řešit. Pomocí hlasování pracovníci problém vyberou. Počet členů ve skupině může být 6 až 12 osob.
1. fáze: Expozice případu Někdo z účastníků nabídne případ, se kterým by chtěl pomoci. Není spokojen se svým postupem při řešení případu, potřebuje si ujasnit skutečnosti. Předkládá skupině subjektivní obraz případu (Matoušek aj. s. 350).
2. fáze: Otázky Účastníci se ptají na okolnosti, které potřebují vědět, aby si vytvořili obraz o tom, jak událost prožíval předkladatel, jakým způsobem klient (Matoušek aj. 2008, s. 50).
3. fáze: Fantazie Účastníci sdělují nahlas, co je k případu napadá, své představy o citech a vztazích jednotlivých postav v případu. Jde o zapojení představ a uvolnění tvořivosti. Je nutné vyvarovat se racionalizace a „prokazatelných“ pravd. Předkladatel v této fázi naslouchá (Matoušek aj. 2008, s. 350).
4. fáze: Praktické náměty k řešení Pracovníci sdělují, jak by problém řešili sami, jaký postup by zvolili na místě předkladatele – ten se této fáze opět nezúčastňuje aktivně (Matoušek aj. 2008, s. 350).
5. fáze: Vyjádření protagonisty Předkladatel se vyjádří k tomu, co slyšel v 2. a 3. fázi. Ocení pro něj užitečné poznatky, které se možná pokusí využít. To, co mu připadá neužitečné, nekomentuje (Matoušek aj. 2008, s. 350).
V závěru může vedoucí skupiny zařadit možnost pro účastníky vyjádřit předkladateli podporu. Pokud je bálintovská skupina dlouhodobě využívána dlouhodobě u skupiny pracovníků z jednoho pracoviště, výsledná úroveň nebývá příznivá (Matoušek aj. 2004, s. 351).
27
Bálintovskou skupinu supervizoři pro pracovníky přímé péče často využívají. Pracovníci tak mají možnost seznámit se s pracovními problémy svých spolupracovníků, často zjišťují, že problémy klientů se opakují. Mohou pak otevřeně sdělit svůj názor nebo poznatek na řešení pracovních situací.
7 Pozitivní přístup k životu jako prevence zátěžových situací Protože povolání pracovníka přímé péče řadíme k fyzicky a psychicky náročným, je žádoucí, aby se pracovníci učili, jak zvládat zátěžové situace co nejefektivněji. Musí se proto seznámit s metodami a postupy, jejichž prostřednictvím si vytvoří a zachovají pozitivní přístup k životu i ke své práci. Světová zdravotnická organizace definuje zdraví jako stav tělesné, duševní, sociální a spirituální pohody člověka. Avšak o zdraví je třeba pečovat. Šťastný, úspěšný a zdravý život je výsledkem myšlení a plné aktivity (Paulínová 1999, s. 92). Člověk se rodí do společnosti lidí. Učí se chápat rozdíly mezi lidmi, vytváří si vzory ženského a mužského chování, učí se vycházet s druhými lidmi, budovat vztahy, řešit konflikty, vytváří si společenskou pozici. Z rodiny dítě odchází do širšího společenského okolí a dále získává informace o spolupráci mezi lidmi. Lidé na sebe působí vzájemně, učí se jeden od druhého. Působení může být nepříznivé např. omezování osobní svobody, ubližování, nepřátelství (Kopecká 2011, s. 28). V situaci, která pro svůj nepříznivý průběh klade vyšší požadavky na lidské prožívání a uvažování se mění chování člověka. Při náhlých změnách situace převáží city nad rozumným uvažováním a sníží se schopnost reálného vnímání. Zároveň dochází ke změnám funkce paměti, myšlení a pozornosti. Výrazně bývá omezena schopnost řešit problémy např. při náhlé ztrátě blízkého člověka, živelných katastrofách, při náhlých úrazech, změnách zdravotního stavu (Kopecká 2011, s. 28). Tyto situace opakovaně prožívají pracovníci pomáhajících profesí při vykonávání své práce, proto je důležité, aby se naučili využívat kvalitně svůj volný čas, aby se věnovali svým partnerům, dětem, přátelům, vzdělávali se, relaxovali a užívali radosti života (Paulínová 1993, s. 93). Pracovníci pomáhajících profesí by si měli osvojit aktivní přístup k životu, aby se vyhnuli stresu, depresím, syndromu vyhoření. Mlýnková k zásadám aktivního přístupu k životu zahrnuje otevřenost k tomu, co se v nás a kolem nás děje, snahu chápat události a jevy v našem okolí jako smysluplné a zajímavé. 28
Právě vysvětlování situací je pro psychiku pracovníka nesmírně náročné. Pracovník se nesmí bát změn, které ošetřovatelskou praxi doprovázejí. Je nutné přijímat změny jako běžné, přirozené a obvyklé. Při střetu se stresujícími událostmi aktivně hledat způsoby a kroky, jak jim čelit. V ošetřovatelské praxi se stresovým situacím nevyhneme, z tohoto poznatku vycházíme při jejich hodnocení. Mezi další požadavky patří umění izolovat pracovní stres od ostatních životních aktivit tj. nepřenášet si pracovní stres domů. Splnění tohoto požadavku je velmi náročné (Mlýnková 2010, s. 44). Dobré sociální zázemí a pevné zakotvení ve vztazích s druhými lidmi pomáhá při zvládání stresu. Pocit přináležení k někomu, podpory ostatních a možnost probrat s někým blízkým své problémy, to vše lépe napomáhá vyrovnání se s životními těžkostmi. Harmonický rodinný život poskytuje možnost k doplnění rezerv vyčerpaných vysokými nároky pracovního prostředí. Průběžné problémy v rodině je dobré řešit s rozvahou, zaměřit se na zdroje stresu a vyhýbat se jim. Svoboda nám dává možnost vybrat si cestu života – její cíl a způsoby, jak se k cíli dostat. Zároveň však vyžaduje odpovědnost za důsledky toho, pro co se kdo - vědomě či nevědomě rozhodne. Když si ujasníme pojetí moudrosti, může nám to pomoci dát životu dobrý smysl, dát mu cíl a radovat se z toho, co je opravdu podstatné (Křivohlavý 2009, s. 132). Aktivní přístup k životu, k vlastnímu zdraví a vyloučení škodlivých návyků přispívá ke zdravému životnímu stylu člověka nejen v pomáhajících profesích.
29
8 Empirická část 8.1 Cíl empirické části Cílem bakalářské práce bylo charakterizovat vybrané aspekty vzniku pracovního stresu a jeho působení při výkonu přímé péče pracovníků v pomáhajících profesích. Dalším cílem je popsat možnosti supervize v této oblasti. Cílem praktické části bakalářské práce bylo zjistit a vyhodnotit okolnosti, které způsobují vznik stresových situací u pracovníků přímé péče v Domově U Spasitele ve Frýdlantě a metody, které pracovníci používají ke zvládání zátěže. K metodám, které napomáhají pracovníkům přímé péče ke zvládání a prevenci pracovního stresu a prevenci vzniku syndromu vyhoření, řadím i využití supervize. Získané výsledky by mohly být použity jako podklady ke zlepšení péče o pracovníky v daném zařízení.
8. 2 Předpoklady průzkumu Stanovení předpokladů vychází z poznatků, které jsou známy z teoretického zpracování dané problematiky a částečně vychází z praktických zkušeností.
Předpoklad č. 1. - Lze předpokládat, že většina respondentů identifikuje hrozící stresory v oblasti výkonu práce.
Předpoklad č. 2. - Lze předpokládat, že každý respondent využívá metody zvládání zátěžových situací.
Předpoklad č. 3. - Lze předpokládat, že většina respondentů využívá supervizi jako prostředek k subjektivně uspokojivému řešení zátěžových situací.
30
8. 3 Prostředí průzkumu Respondenti, kteří se zúčastnili prováděného průzkumu, pracují v zařízení sociální péče v Domově U Spasitele ve Frýdlantě. Domov U Spasitele, středisko Diakonie a misie Církve českobratrské husitské (dále Domov), je nestátní sociální zařízení, s právní subjektivitou, zřízené Církví československou husitskou v r. 1993. Zařízení poskytuje služby od 1. 4. 1994. Posláním Domova je péče o seniory, kteří potřebují pravidelnou pomoc další osoby. Zaměstnanci Domova U Spasitele se snaží uživatelům co nejdéle zachovat nezávislost na péči druhé osoby, jejich fyzickou a psychickou kondici. Při poskytování služeb proto vychází z možností, přání a potřeb uživatelů. Zařízení slouží pro 45 klientů ve věku od 64 let výše. O klienty pečuje celkem 25 stálých zaměstnanců, tj. ředitelka zařízení, zástupce ředitelky, účetní, 4 zdravotní sestry, 9 pečovatelek, 2 ergoterapeutky, 3 kuchařky, 2 uklízečky, 1 pracovnice prádelny, 1 údržbář. V domově vykonávají odborný výcvik pod vedením učitelek odborného výcviku studenti a studentky učebního oboru Pečovatelské služby, Provozu služeb a Sociální činnost Střední školy hospodářské a lesnické ve Frýdlantě v Čechách. Mezi poskytované služby Domova patří ubytování a služby související s bydlením např. úklid, péče o prádlo, stravování, nepřetržitá ošetřovatelská a pečovatelská péče, volnočasové aktivity a sociálně terapeutické činnosti jako je keramika, pletení košíků, výtvarné a ruční práce, kondiční cvičení a individuální podpora klientů. Zařízení poskytuje tyto služby nepřetržitě (Domov u Spasitele, 2013).
8. 4 Metody průzkumu Jako základní metodu ke zjišťování potřebných údajů jsem využila strukturovaný rozhovor a analýzu dokumentů. Rozhovor patří k nejběžnějším formám interpersonální komunikace. Cílem rozhovoru je výměna informací mezi účastníky. Pro úspěšný rozhovor je nutné vytvořit příznivou atmosféru, prostředí a připravit vhodné otázky. Ve strukturovaném rozhovoru se tazatel drží koncepce tak, jak ji naplánoval a má celý rozhovor pod kontrolou.
31
Jako další metodu zjišťování informací jsem využila studium dokumentace. Dostupnou dokumentaci jsem studovala pro potřeby charakteristiky prostředí realizace průzkumu a v rámci předvýzkumu tak, aby bylo možno lépe zacílit realizovaný rozhovor.
8. 5 Technika průzkumu Ke zjišťování potřebných informací jsem využila metodu strukturovaného rozhovoru, který jsem prováděla v období od měsíce února do března 2013 se zaměstnanci Domova u Spasitele ve Frýdlantě.
Dostupnou dokumentaci jsem podrobně prostudovala během měsíce prosince 2012 a ledna 2013. Mezi dokumenty, se kterými jsem měla možnost se seznámit, patří Standardy péče kvality sociálních služeb, Provozní řád Domova U Spasitele, pracovní náplň všeobecné sestry, pracovní náplň pečovatelky. Standardy péče kvality sociálních služeb a Provozní řád Domova jsou veřejně přístupné dokumenty, nalézají se v jídelně pro klienty. Pracovní náplň zdravotních sester a pečovatelek jsem získala od ředitelky Domova. Hlášení sester za období prosinec 2011 až prosinec 2012 jsem prostudovala velmi důkladně. Hlášení o průběhu služby si ústně a písemně předávají všeobecné sestry a pečovatelky při střídání pracovní směny. Získala jsem tak poznatky o nejčastěji prováděných úkonech při ošetření a péči o klienty.
Strukturovaný rozhovor jsem provedla celkem se šesti respondenty, v práci označenými jako R1 – R6. Oslovila jsem všechny pracovníky přímé péče o klienta. Do vzorku respondentů jsem zařadila pracovníky, kteří projevili ochotu a zájem rozhovor realizovat. Rozhovor jsem tedy uskutečnila se třemi pečovatelkami a třemi zdravotními sestrami, různého věku a pracovního zařazení, abych získala poznatky a informace prostřednictvím různých pohledů na problémy a zátěž v pomáhajících profesích. Jedna ze zdravotních sester pracuje jako vrchní sestra, druhá pracuje v Domově 15 let na různých pracovních pozicích Starší pečovatelky, však projevovaly obavy a nechuť k provedení rozhovoru, mladší pečovatelé byli ochotni rozhovor absolvovat. Podařilo se mi získat jako respondenta pečovatele, který v zařízení pracuje 6 měsíců, pečovatelku, která je zde zaměstnána 3 roky a pečovatelku, která zde pracuje v zařízení 8 let. Zdravotní sestry projevily větší zájem o prováděný výzkum, k rozhovoru přistoupily ochotně a bez obav. Všichni respondenti se strukturovaného rozhovoru zúčastnili dobrovolně. U respondentů jsem vždy uvedla označení, pohlaví, věk, nejvyšší dosažené vzdělání a délku praxe v zařízení. 32
Rozhovory s pracovníky se uskutečnily v tzv. „ malé jídelně “ Domova, kde je útulné prostředí, vždy v době odpoledního odpočinku klientů. Z těchto důvodů rozhovory proběhly v příjemné a klidné atmosféře. Respondenty jsem před počátkem rozhovoru vždy informovala o účelu a významu mnou prováděného šetření.
8. 6 Prezentace dat Při provádění strukturovaných rozhovorů byli pracovníci klidní, ochotně a dobrovolně odpovídali na otázky. Převážná většina respondentů odmítla audiozáznam rozhovoru, žádali, abych zhotovila písemný záznam rozhovoru. Jako důvod všichni uvedli pocit bezpečí při písemném záznamu odpovědí. Rozhovorů se zúčastnili respondenti ve věku od 20 do 51 let, 1 muž a 5 žen.
Při prováděném šetření jsem využila soubor 20 otázek (jednotlivé otázky uvádím v příloze č. I), z toho 19 otázek uzavřených a 1 otázku hypotetickou, pokládanou v závěru rozhovoru.
Otázky jsem rozdělila do několika okruhů: • Otázky č. 1 – 6 se týkají vztahu k vybraným aspektům vykonávané práce, • otázky č. 7 – 14 se týkají identifikace a zvládání stresových situací pracovníka během provádění přímé péče o klienta, • otázky č. 17 – 19 zjišťují informovanost pracovníků o syndromu vyhoření a možnosti využití supervize při prevenci syndromu vyhoření, • otázka č. 20 je hypotetická, měla by sloužit k odhalení určitých hodnot nebo tužeb pracovníka.
33
Respondentka č. 1 R1 je 22 letá dívka, vyučená v oboru Provoz služeb, svobodná, v zařízení pracuje 3 roky jako pečovatelka. Odpovědi na otázky poskytovala ochotně, přesto však stále kontrolovala pohledem své okolí. Uvedla, že se necítí úplně jistě. Během rozhovoru poposedávala na židli. Viditelně se jí ulevilo, když rozhovor skončil. Z odpovědí na otázky č. 1 až 6 vyplynulo, že R1 je spokojena s vykonávanou profesí pečovatelky. Klienti její práci hodnotí pozitivně. Ráda by byla oceněna pochvalou i finančně za svou práci vedením Domova. Uvádí, že její profese je málo finančně ohodnocena, ale přesto ji chce dále vykonávat. Považuje se za oblíbenou u klientů i zaměstnanců Domova. V odpovědích na otázky č. 6 až 14 R1 uvedla, že pociťuje nedostatek času na řádné vykonávání svých pracovních povinností, přetížená se však necítí. Trpěla občasnými žaludečními obtížemi, po medikaci ustaly. Spí dobře, na pracovní problémy doma nemyslí. Migrény se objevují stále. Při práci necítí bezmoc ani stres. Z odpovědí na okruh otázek č.15 až 19 vyplynulo, že vědomosti R1 o syndromu vyhoření jsou nevelké. Pojem supervize nedokáže vysvětlit. Své vzdělání považuje za nedostatečné, ráda by měla středoškolské vzdělání. Na pracovišti měnit nic nechce, neví. V odpovědi na otázku č. 20 neuvádí touhu po změně na pracovišti.
Respondent č. 2 R2 je 22 letý muž se základním vzděláním, svobodný, jako pečovatel v Domově pracuje 6 měsíců. Působí vyrovnaně, je klidný, usmívá se. Na otázky odpovídá pomalu a stručně. Z odpovědí na otázky č. 1 až 6 vyplynulo, že R2 baví práce s lidmi, rád by měl vyšší plat. Uvádí, že u klientů i zaměstnanců je oblíbený, rád by byl za svou práci oceněn vedením Domova alespoň slovně. V odpovědích na okruh otázek č. 7 až 14 uvedl, že nedostatek času pociťuje spíše v soukromém životě. Přetížený prací se necítí, když nevykonává činnost, nudí se. Spí dobře, většinou 6 hodin. Uvádí časté žaludeční potíže a průjmy, také trpí častými bolestmi hlavy. R2 je epileptik, v lékařské péči. Záchvaty epilepsie neuvádí. Stresem v zaměstnání netrpí, ve stresu se cítí, když řeší své osobní problémy. V odpovědích na otázky č. 15 až 19 R2 uvádí, že ve stresu se cítí, když řeší své osobní problémy, v zaměstnání stresem netrpí. O syndromu vyhoření se učil ve škole, o supervizi ho poučil psycholog, kterého pravidelně navštěvuje. Kvalifikaci by si rád zvýšil absolvováním sanitářského kurzu. Na otázku č. 20 odpovídá, že by rád změnil hlavně sám sebe, v osobním životě se cítí nejistý. 34
Respondentka č. 3 R3 je 43 letá žena, vystudovala gymnázium, později absolvovala sanitářský kurz. V zařízení pracuje jako pečovatelka 8 let. Je vdaná, má tři dcery. Během rozhovoru je klidná. Na okruh otázek č. 1 až 6 uvedla spokojenost ve vykonávané profesi, je ráda užitečná. Nadřízení ji nikdy nepochválí, klienti občas ano, i když občas nebývají spokojení s poskytovanou službou. Mezi zaměstnanci i klienty se považuje za oblíbenou, často jim radí i v osobních záležitostech. Dobře se cítí, když jsou klienti spokojení. V odpovědích na otázky č. 7 až 14 R3 uvádí, že pociťuje nedostatek času, je přesvědčena, že v této profesi se nemá spěchat. Spěch souvisí s nedostatkem pracovníků, nedostatkem finančních prostředků Domova a špatnou organizací práce. Někdy vázne komunikace mezi pracovníky, jejich činnosti se proto často překrývají a velmi záleží na schopnostech zaměstnance, který je právě ve službě. Na otázky č. 15 až 19 v odpovědích uvádí, že pokud spolupracovníci hůře komunikují, pociťuje bezmoc a stres, práce se komplikuje. Pojem syndrom vyhoření dokáže dobře vysvětlit. Vzpomíná na kolegyni, která jím trpěla a musela proto zaměstnání opustit. Supervizi na pracovišti zažila, považuje ji za přínosnou. Kvalifikaci si zvyšuje pomocí kurzů, přednášek a samostudia. Na otázku č. 20 odpovídá, že by ráda zlepšila komunikaci mezi pracovníky a vedením Domova, lépe by se pak řešily pracovní problémy.
Respondentka č. 4 R4 je 46 letá žena, absolventka zdravotnické školy. V Domově pracuje 23 let, z toho 8 let jako vrchní sestra. Nabídku k provedení rozhovoru přijala klidně, přesto však její chování působilo zpočátku nejistým dojmem. Později nabyla jistotu a velmi soustředěně odpovídala. V odpovědích na otázky č. 1 až 6 uvádí uspokojující pocity z vykonávané práce, rovněž uvádí, že nadřízení ji slovně téměř neoceňují, klienti však ano. Považuje se za oblíbenou u většiny klientů i zaměstnanců, připouští i možnost antipatií u některých zaměstnanců z důvodů výkonu práce vrchní sestry. Na otázky č. 7 až 14 pozitivně hodnotí zvolenou profesi, starší dcera také studuje zdravotnickou školu. Nedostatek času a bezmoc pociťuje často, bývá náročné si práci zorganizovat, zvláště při nečekaných problémech. Z práce proto odchází v pozdních odpoledních hodinách, proto doma občas dochází ke konfliktům se členy rodiny, hlavně s manželem. Svůj způsob komunikace se zaměstnanci považuje za dostačující. Na pracovní 35
problémy myslí doma často, bolesti hlavy nemívá často, spíše tzv. víkendové migrény. Žaludeční nevolnosti nepociťuje, snídá i obědvá v práci. V odpovědích na okruh otázek č. 15 až 19 R4 uvádí, že se při výkonu práce necítí být ve stresu. Před časem se zúčastnila přednášky na téma syndromu vyhoření, zaujala ji, přemýšlí o ní. Příznaky syndromu vyhoření subjektivně nepociťuje. Kvalifikace si zvyšuje účastí na kurzech, seminářích a přednáškách, musí si udržet registraci. Vítá školicí akce, které se konají blíže bydlišti a pracovišti. Na otázku č. 20 uvádí, že by si přála zlepšení finančního ohodnocení pro pracovníky v sociálních službách, zvýšení počtu zaměstnanců v Domově. Za částečnou kompenzaci nedostatku pracovních sil považuje vykonávání odborného výcviku žáků odborného učiliště oboru Pečovatelské práce a studentů oboru Sociální činnost.
Respondentka č. 5 R5 je 37 letá žena, absolvovala učební obor Provoz služeb. V Domově pracuje 15 let, z toho 5 let jako pečovatelka, poté vystudovala dálkově zdravotnickou školu. Nyní pracuje jako všeobecná sestra, je svobodná, bezdětná. Během rozhovoru působí jistým, rázným dojmem. Z odpovědí na otázky č. 1 až 6 vyplývá, že ji uspokojuje vykonávaná profese všeobecné sestry, ráda pracuje s lidmi. Uvítala by častější slovní a vyšší finanční ocenění ze strany zaměstnavatele, klienti ji občas za provedené služby pochválí. Připouští, že se necítí oblíbená u některých klientů a zaměstnanců. V odpovědích na otázky č. 7 až 14 uvádí, že nedostatek času při výkonu práce spíše nepociťuje, dovede si práci dobře zorganizovat, problémy s komunikací neuvádí. Spí dobře, asi 7 hodin, pracuje ve směnném provozu. Po noční směně spí někdy přerušovaným spánkem. Žaludeční obtíže nepociťuje. Jako stresovou situaci uvádí rozhodování při akutních zdravotních problémech klienta. Na okruh otázek č. 15 až 19 v odpovědích uvádí, že syndrom vyhoření je pro ni známý pojem, považuje ho za moderní téma, zná ho ze školení. Příznaky syndromu vyhoření na sobě nepociťuje, duševní únavu nepociťuje, své problémy si umí vyřešit sama. Vzpomíná na kolegyni, která odešla zřejmě kvůli syndromu vyhoření na jiné pracoviště. Zúčastnila se supervizí na pracovišti, šla spíše z povinnosti, raději si problémy řeší sama. Přínosem supervize na pracovišti si není jistá. Kvalifikaci si zvyšuje účastí na seminářích, přednáškách a kurzech, musí si udržet registraci. Několikrát se přednášek zúčastnila i aktivně. Své další
36
vzdělávání považuje za přínosné, získává nové vědomosti, má možnost si vyměňovat zkušenosti a poznat nová zařízení. Na otázku č. 20 uvádí, že by zlepšila organizaci a finanční ohodnocení vykonávané práce, raději by pracovala s mobilními klienty.
Respondentka č. 6 R6 je 50 letá žena, absolvovala střední zdravotnickou školu v oboru dětská sestra a porodní asistentka, ve zdravotnictví pracovala asi 19 let jako dětská sestra a porodní asistentka. Má 1 dítě, je vdaná. V zařízení pracuje 11 let, pracoviště změnila z osobních důvodů. Na kladené otázky odpovídá klidně, s rozvahou, občas se usmívá. Klidně reaguje na občasná vyrušení ze strany klientů i ostatních zaměstnanců během rozhovoru. Audiozáznam rozhovoru by uvítala raději, ale přizpůsobí se ostatním. V odpovědích na otázky č. 1 až 6 uvádí, že ji práce s lidmi uspokojuje, své pracovní povinnosti se snaží plnit co nejlépe. Uznání nadřízených by uvítala častěji, klienti ji pozitivně oceňují často. Jako ideální plat by považovala částku ve výši 25. 000 Kč. Za oblíbenou se považuje u většiny zaměstnanců i klientů, ne však u všech. Vykonává ráda práci, která má smysl, vadí ji složitá, přibývající administrativa. Zbývá pak méně času na přímou práci s klientem. Z odpovědí na otázky č. 7 až 14 vyplývá, že občas pociťuje nedostatek času na kvalitní provádění své práce. Práci si organizuje dobře. Je pro ni důležité, s kým ve směně spolupracuje, z důvodu dobré organizace práce a pracovní pohody. Pracuje ve směnném provozu, v noci spí asi 6 hodin, po noční směně se jí spí hůře. Trpí migrénami, žaludeční obtíže někdy pociťuje, více po noční směně. O pracovních záležitostech si doma se členy rodiny povídá, rodina je na to zvyklá – část širší rodiny pracuje ve zdravotnictví, pouze manželovi trvalo určitý čas, než si na tyto hovory zvykl. Bezmocná se v práci spíše necítí, pouze když zemře několik klientů v krátké době. Občasný stres považuje za součást života, je dobré umět se problémy vyrovnávat, mít dobré rodinné zázemí. Na otázky č. 15 až 19 uvádí, že pojem syndrom vyhoření a prevence jeho vzniku jsou jí dobře známy. Zažila syndrom vyhoření u své kolegyně, která pak odešla na jiné pracoviště. Snaží se, aby ji syndrom vyhoření nepostihl. Supervizí na pracovišti se zúčastňuje, tato problematika ji zajímá, považuje supervizi za přínos pro řešení pracovních i osobních problémů. Za hůře zvládnutelnou pro zaměstnance považuje supervizi pracovníků Domova
37
s jeho vedením. Kvalifikaci si udržuje návštěvami přednášek, kurzů, seminářů i samostudia, potřebuje si udržet registraci. V odpovědi na otázku č. 20 si přeje změnu přístupu společnosti k seniorům, uvádí obavy ze svého stáří a případné závislosti na péči okolí. Dále si přeje, aby došlo ke zvýšení společenské prestiže povolání pracovníka v sociálních službách i ke zvýšení finančního ohodnocení.
38
8. 7 Vyhodnocení dat Otázka č. 1 – Všichni respondenti uvedli, že se cítí spokojení ve zvolené profesi.
Otázka č. 2 – Všichni respondenti uvedli, že by byli vedením zařízení rádi pochváleni. Většina respondentů uvedla, že klienti je chválí často za provedenou práci.
Otázka č. 3 -
Výše platu pracovníka přímé péče by měla odpovídat částce 18000 až
25000 Kč.
Otázka č. 4 – Oblíbenost u spolupracovníků uvedla polovina respondentů.
Otázka č. 5 – Oblíbenost mezi klienty uvedla více než polovina zaměstnanců.
Otázka č. 6 – Všichni respondenti uvedli, že práce s klienty je zajímá i baví. Přesvědčení nebo syndrom pomáhajících?
Otázka č. 7 – Nedostatek času při výkonu práce pociťuje více než polovina respondentů. Zanedbatelné množství respondentů uvádí, že si práci umí zorganizovat ke své spokojenosti. Nedostatek času pociťuje i vrchní sestra.
Otázka č. 8 – Přetížení během výkonu práce pociťuje polovina respondentů, Ostatní uvádí, že si práci dokáží dobře organizovat. Jedna respondentka uvedla jako důvod přetížení složitou administrativu, jsou pro ni důležití i spolupracovníci.
Otázka č. 9 – Všichni respondenti udávají dobu spánku 6 až 8 hodin. Po noční směně pozoruje zhoršenou kvalitu spánku více než polovina respondentů.
Otázka č. 10 – Žaludeční potíže udává více než polovina respondentů. Tyto obtíže dávají respondenti do souvislosti se směnným provozem.
Otázka č. 11 – Bolestmi hlavy netrpí pouze jeden respondent. Ostatní uvádí občasné bolesti hlavy až migrény. 39
Otázka č. 12 – Na pracovní problémy doma myslí více než polovina respondentů. Ostatní respondenti někdy. Pouze jeden respondent uvedl, že nikdy.
Otázka č. 13 – Občasný pocit bezmoci při výkonu své práci uvádí více než polovina respondentů.
Otázka č. 14 – Polovina respondentů při své práci stres nepociťuje, část respondentů uvádí, že někdy se stresováni cítí.
Otázka č. 15 - Více než polovina respondentů má vědomosti o syndromu vyhoření. Při rozhovoru shodně uváděli vzpomínky na spolupracovnici, která právě z tohoto důvodu změnila profesi.
Otázka č. 16 – Respondenti shodně uvedli, že syndrom vyhoření může postihnout každého u nich.
Otázka č. 17 – Více než polovina respondentů uvedla, že se supervize na pracovišti zúčastnila.
Otázka č. 18 - Pouze jedna respondentka pociťuje supervizi na pracovišti jako přínos, ostatní uváděli spíše obavy z nepříjemností, ke kterým po supervizi může dojít.
Otázka č. 19 – Více než polovina respondentů si zvyšuje svou kvalifikaci prostřednictvím kurzů, přednášek a školicích akcí.
Otázka č. 20 – Více než polovina respondentů si přeje zvýšení finančního ohodnocení své práce, zlepšení komunikace nadřízených s podřízenými a zvýšení společenské prestiže své profese.
40
Provedený průzkum odhalil, že pracovníci provádějící přímou péči umí případné stresory velmi dobře identifikovat, rovněž ovládají i metody, jak se se stresovými situacemi vyrovnávat. Všichni respondenti uvedli, že vykonávání tohoto zaměstnání je uspokojuje, svou práci považují za smysluplnou, stres a zátěžové situace většina respondentů považuje za součást života. Bezmoc při práci respondenti necítí, důležitá je pro ně pohoda na pracovišti a organizace práce. Velmi zajímavé je zjištění, že by pracovníci uvítali častější slovní hodnocení své práce vedením zařízení, vyhovovalo by jim i zvýšení mezd. Respondenti vyjádřili přesvědčení, že zlepšení komunikace směrem k pracovníkům přímé péče by vedlo ke zvýšení efektivity práce a pohody na pracovišti. Respondenti jsou si vědomi možných sympatií a antipatií ze strany spolupracovníků i klientů. Dále z průzkumu vyplynulo zjištění, že pro zpracování zátěžových situací je pro pracovníka významný stupeň jeho vzdělání, délka praxe v oboru, osobní zkušenosti, rodinné zázemí, osobní vztahy a osobnost pracovníka jako taková. Pravidelně se vzdělávají hlavně všeobecné sestry, z důvodů udržení Osvědčení k výkonu povolání bez odborného dohledu tzv. registrace. Respondenti v rozhovoru shodně uvádí, že zvyšování odborné kvalifikace je důležité z důvodů získávání nových poznatků a dovedností. Protože většina respondentů pracuje ve směnném provozu, objevují se potíže se spánkem, zvláště po nočních službách. Trávicí obtíže udává polovina respondentů. Pojem stres, deprese a syndrom vyhoření, jeho příznaky a metody prevence je pracovníkům známý, ze školicích akcí i z vlastní zkušenosti. Polovina respondentů v rozhovoru uvedla skutečnost, že bývalá pracovnice zařízení právě z tohoto důvodu ukončila pracovní poměr. Supervizi jako přínos k řešení pracovních většina pracovníků v rozhovoru neuvádí. Přístup k supervizi jako k pomocné metodě je spíše rozpačitý. Spíše zazněly obavy z možných nepříjemností se spolupracovníky a vedením zařízení, které by se mohly po supervizi objevit. Jako pozitivní zjištění této práce lze hodnotit fakt, že respondenti svou práci považují za smysluplnou, se stresem a zátěží se umí vyrovnávat. K negativním poznatkům řadíme skutečnost, že komunikace, motivace a podpora pracovníků ze strany vedení domova pro seniory není dostatečná.
41
8. 8 Ověření platnosti předpokladů Předpoklad č. 1. - Lze předpokládat, že většina respondentů identifikuje hrozící stresory v oblasti výkonu práce. Předpoklad č. 1. byl potvrzen v odpovědích na otázky č. 1 až 14. Výsledky tohoto průzkumu potvrzují, že respondenti jsou schopni velmi dobře identifikovat stresory. Část respondentů ve svých odpovědích uvádí způsoby, jak snížit množství a intenzitu některých stresorů.
Předpoklad č. 2. - Lze předpokládat, že každý respondent využívá metody zvládání zátěžových situací. Předpoklad č. 2. se v odpovědích na otázky č. 7 až 16 nepotvrdil. Zátěžové situace zvládá velmi dobře více než polovina respondentů. Úspěšné zvládání zátěžových situací souvisí úzce se stupněm dosaženého vzdělání respondentů, délkou praxe v pomáhajících profesích a pracovními zkušenostmi respondentů. Dále souvisí s dalším vzděláváním pracovníků formou odborných seminářů a přednášek.
Předpoklad č. 3. – Lze předpokládat, že většina respondentů využívá supervizi jako prostředek k subjektivně uspokojivému řešení zátěžových situací. Předpoklad č. 3 se v odpovědích na otázky č. 16 až 19 nepotvrdil. Více než polovina respondentů se pravidelně zúčastňuje supervizí na pracovišti. Přínos supervizí při řešení svých pracovních problémů nehodnotí pozitivně. Informovanost o možnostech supervize pro pracovníky pomáhajících profesí souvisí se stupněm vzdělání respondentů, pracovními i životními zkušenostmi a schopností týmové spolupráce.
V odpovědích na otázku č. 20 respondenti vyjádřili své návrhy a přání, které by mohly napomoci alespoň k částečnému odstranění stresových situací při provádění přímé péče o klienta a snížení rizika vznik syndromu vyhoření pracovníků v pomáhajících profesích. Návrhy pracovníků se týkaly především zvýšení finančního ohodnocení za vykonávanou práci. Jedna respondentka uvedla přání, aby došlo ke zvýšení prestiže povolání pracovníka přímé péče ve společnosti.
42
Závěr Tématem bakalářské práce jsou vybrané aspekty zátěžových situací v pomáhajících profesích se zaměřením na pracovníky, kteří vykonávají přímou péči o klienta v domově pro seniory. Cílem bakalářské práce bylo charakterizovat vybrané aspekty vzniku pracovního stresu a syndromu vyhoření u pracovníků pomáhajících profesí. Dalším úkolem byl popis možností využití supervize v pomáhajících profesích. Tato práce se specificky zabývá pracovníky, kteří vykonávají přímou péči o klienta. Cílem teoretické části bylo zmapovat výskyt a příčiny zátěžových situací pracovníků přímé péče a jejich důsledků. Rovněž jsou zde popsány příčiny, projevy a možnosti prevence stresu, deprese a syndromu vyhoření pracovníků. Ke zpracování teoretické části jsem využila dostupnou literaturu, uvedenou v seznamu použitých zdrojů. Cílem praktické části bakalářské práce bylo zjistit a vyhodnotit okolnosti, které vedou ke vzniku stresových situací u pracovníků přímé péče domova pro seniory. Dalším úkolem bylo zjistit, jaké metody a postupy pracovníci využívají ke zvládání zátěže. Předpokládala jsem, že pracovníci využívají supervizi jako metodu ke zvládání pracovní zátěže a prevence stresu a syndromu vyhoření. Pro provedené šetření jsem využila metodu analýzy dostupných dokumentů a strukturovaného rozhovoru. Strukturovaný rozhovor jsem provedla se šesti respondenty. Pro strukturovaný rozhovor jsem vytvořila soubor 20 otázek, který jsem rozdělila do několika okruhů. Respondenti se rozhovoru zúčastnili ochotně a dobrovolně, většina respondentů odmítla rozhovor prostřednictvím audiozáznamu. Jako důvod respondenti uvedli zajištění pocitu bezpečí při písemném záznamu rozhovoru. Jako výsledek šetření je možno uvést, že pracovníci úspěšně identifikují hrozící stresory, velmi dobře se vyrovnávají se zátěžovými situacemi, které vznikají při výkonu práce pomocí komunikace a spolupráce a dobré organizace práce. Úspěšné zvládání zátěžových situací úzce souvisí se stupněm dosaženého vzdělání pracovníků přímé péče, délkou praxe v pomáhajících profesích a získanými pracovními zkušenostmi. Za překvapivé považuji zjištění, že pracovníci přímé péče nevyužívají supervizi jako prostředek k uspokojivému řešení zátěžových situací. Vnímají supervizi spíše jako ohrožující, neboť během supervize musí své problémy pojmenovat a tak informují své nadřízené o své neschopnosti vykonávat svou práci kvalitně. 43
Při provádění šetření jsem zjistila, že všichni respondenti svou práci považují za smysluplnou, vykonávají ji dobrovolně a rádi. Většina pracovníků se kontinuálně vzdělává, vzdělávání považují všichni pracovníci za významné. Za přínos této práce považuji zjištění, že pracovníci přímé péče trpí stresy a syndromem vyhoření v menší míře než je obecně předpokládáno. Ověřila jsem si také, že pracovníci mají přirozenou potřebu být hodnoceni za dobře vykonanou práci nejen finančně.
Návrh opatření Protože respondenti v odpovědích uvádí chybějící slovní hodnocení pracovních výkonů a nedostatek komunikace s vedoucími pracovníky, je možné doporučit provádění pravidelných provozních porad, kde budou ventilovány problémy a postupně, dle stávajících možností a závažnosti, budou řešeny. S konečným řešením problému je nutné vždy seznámit pracovníky ústně i pomocí prováděných zápisů z těchto porad. Provozní porady jsou jedním z důležitých nástrojů řízení, řídící pracovník je musí dobře připravit a vést efektivně. Dále je nutné motivovat pracovníky pochvalami a uznáním dobře provedené práce a mimořádných pracovních výkonů. Finanční uznání je také nutné, vzhledem k omezeným finančním možnostem v zařízeních sociální péče se však velmi málo využívá verbálního uznání. Pracovní kolektiv je nutné vést k týmové spolupráci, potom dochází ke zkvalitnění práce, k narovnání vztahů mezi spolupracovníky a vytváření pohody na pracovišti. Nezastupitelnou roli v kontaktu s pracovníky má smysluplná a cílevědomá komunikace, schopnost delegovat úkoly podřízeným pracovníkům. V současné době existují instituce, které poskytují výcviky, jejichž náplní je získávání a zlepšování manažerských dovedností. Jako příklad je možné uvést profesi kouče, který se zaměřuje na osobnostní rozvoj klienta, jeho výkonu a motivaci ke změnám. Tento akreditovaný výcvik si může objednat jednotlivec i firma a využít ho ke svému rozvoji. Řídící pracovníci by také mohli absolvovat mentorský výcvik. K vlastnostem mentora řadíme schopnost naslouchat, porozumět problému, poradit a poskytnout zpětnou vazbu. Mentorek se využívá také při zaškolování nových pracovníků, v zařízeních poskytujících sociální péči to však není dosud obvyklé.
44
Pracovníci zařízení by také mohli využít širokou nabídku psychoterapeutického výcviku, který by jistě přispěl ke zkvalitnění interpersonální komunikace, komunikace a pochopení problémů klientů, ke zlepšení atmosféry na pracovišti, k profesnímu i osobnostnímu růstu zaměstnanců. Jako další opatření lze navrhnout zřízení pracovního pozice psychologa nebo psychoterapeuta, kteří by pracovali se zaměstnanci a klienty. Supervize na pracovišti na pracovišti by se měly uskutečňovat odděleně, pro vedoucí pracovníky a ostatní zaměstnance, vzhledem k obavám respondentů uváděným při výzkumu. Řídící pracovníci by se také mohli pokusit o pořádání příležitostných společenských akcí pro zaměstnance a jejich rodinné příslušníky např. u příležitosti Mezinárodního dne dětí, Týdne pečovatelských služeb, dnů otevřených dveří. Do některých společenských akcí je možné zapojit také klienty. Může to být způsob, jak postupně odstraňovat bariéry mezi řídícími pracovníky a zaměstnanci, zaměstnanci a klienty. Navrhovaná opatření vyplynula na základě zjištěných výsledků provedeného výzkumu v uvedeném zařízení.
45
Seznam použitých zdrojů
ANDERS, M., 2012. Depresivní porucha jako komplikace tělesných poruch. 1. vyd. Praha: Maxdorf. ISBN 978-80-7345-283-4.
BERNE, E. 1992., Jak si lidé hrají. 54 publikace. Dialog. ISBN 80-85194-52-X.
DVOŘÁČKOVÁ, D., Supervize jako součást profese. Sociální péče. 2009, č. 6, s. 42. ISSN 1213 – 2330.
Domov U Spasitele: [ online]. [ vid. 15. 11. 2013]. Dostupné z: http://spasitel.ccshhk.cz/.
GAJDOŠOVÁ. J., Management stresu. Ošetřovatelská péče. č. 6. s. 29. ISSN 1213-2330.
GAVORA, P. a kol., 2010. Elektronická učebnica pedagogického výskumu. [online]. Bratislava: Univerzita Komenského, 2010. [vid. 17. 5. 2013]. ISBN 978-80-223-291-4. Dostupné z: http://www.e-metodologia.fedu.uniba.sk/.
HAVRDOVÁ, Z., 1999. Kompetence v praxi sociální práce. Praha: Osmium. ISBN 80902081-8-5.
HAWKINS, P.,SHOHET, R., 2004. Supervize v pomáhajících profesích. 1. vyd. Praha: Portál, Praha. ISBN 978-80-7178-715-0.
JANKOVSKÝ, J., 2007. Proměny povolání sociálního pracovníka. Sociální práce/ Sociálna práca, roč. 13, č. 4, s. 42. ISSN 1213-6204.
JIČÍNSKÁ, K., Osobnostní rozvoj jako nedílná součást profesionálního růstu sestry. Sestra. 2008, roč. 18, č. 2. s. 16. ISSN 1210 – 0404.
KOPECKÁ, I., 2011. Psychologie 1. díl. 1. vyd. Praha: Grada. ISBN 978-80-247-3875-8.
46
KOPŘIVA, K., 2006. Lidský vztah jako součást profese. 5. vyd. Praha: Portál. ISBN 80-7367181-6.
KRATOCHVÍL, S., 2008. Základy psychoterapie. 5. vyd. Praha: Portál. ISBN 80-7367-1220.
KŘIVOHLAVÝ, J., 2003. Jak zvládat depresi. 1.vyd. Praha: Grada. ISBN 80-247-0575-0.
KŘIVOHLAVÝ, J., 1994. Jak zvládat stres. Praha: Grada. ISBN 80-7178-894-5.
KŘIVOHLAVÝ, J., 2011. Psychologie moudrosti a dobrého života. 1.vyd. Praha: Grada. ISBN 978-80-247-2362-4.
KUZNÍKOVÁ, I., a kol., 2011. Sociální práce ve zdravotnictví. 1. vyd. Praha: Grada. ISBN 978-80-247-3676-1.
LUDEWIG, K., 2011, Základy systemické terapie. 1.vyd. Praha: Grada. ISBN 978-80-2473521-4.
MATOUŠEK, O., et al., 2008. Metody a řízení sociální práce. 2. vyd. Praha: Portál, ISBN 978-80-7367-502-8.
MATOUŠEK, O., a kol., 2007. Sociální služby. 1.vyd. Praha: Portál. ISBN 978-80-7367-3109.
MATOUŠEK, O., et al., 2007. Základy sociální práce. 2.vyd. Praha: Portál. ISBN 978-807367-331-4.
MUSIL, L., Různorodost pojetí, nejasná nabídka a kontrola výkonu „sociální práce“. Sociální práce / Sociálna práca, roč. 2008, č. 2, s. 68. ISSN 1213-6204.
PAULÍNOVÁ, L., 1998. Psychologie pro Tebe. 2. vyd. Praha: Informatorium s.r.o. ISBN 8085427-30-0.
47
SLOWIK,
J.,
2010.
Komunikace
s lidmi
s postižením.
1.
vyd.
Praha:
Portál.
ISBN 978-80-7367-691-9.
SLOWIK, J., 2007. Speciální pedagogika. 1. vyd. Praha: Grada. ISBN 978-80-247-1733-3.
STOCK, Ch. 2010., Syndrom vyhoření a jak jej zvládnout. 1.vyd. Praha: Grada. ISBN 97880-247-3553-5.
ŠIFFELOVÁ, D., 2010. Rogersovká psychoterapie pro 21. století. 1. vyd. Praha: Grada. ISBN 978-80-247-2938-1.
TOMEŠ, I., 2010. Úvod do teorie a metodologie sociální politiky. 1. vyd. Praha: Portál. ISBN 978-80-7367-680-3.
ÚLEHLA, I., 1999. Umění pomáhat. 11. svazek. Praha: Slon. ISBN 80-85850-69-9.
VÁGNEROVÁ, M., 2008. Psychopatologie pro pomáhající profese. 4. vyd. Praha: Portál. ISBN 978-80-7367-414-4.
YALOM, I. D., 2003. Chvála psychoterapie. 1.vyd. Praha: Portál. ISBN 80-7178-761-2.
Zákon č. 106/ 2008 Sb., o sociálních službách. In: Sbírka zákonů České republiky [online]. 2008, částka 37, s. 1257-1289 [vid. 22. 5. 2013]. Dostupné z: http://sbirkazakonu.sweb.cz/.
48
Přílohy Příloha č. I – Otázky pro strukturovaný rozhovor: 1. Uspokojuje Vás profese, kterou jste si zvolil/a? 2. Ocení váš nadřízený dobře provedenou práci? 3. Jaký plat za svou práci považujete za ideální? 4. Považujete se za oblíbeného/ oblíbenou mezi zaměstnanci? 5. Považujete se za oblíbeného/ oblíbenou mezi klienty? 6. Co Vás na práci baví? 7. Pociťujete nedostatek času? 8. Pociťujete přetížení? Pokud ano, uveďte v jaké oblasti např. časové, komunikační, organizační apod. 9. Kolik hodin denně spíte? 10. Máte žaludeční obtíže? 11. Bolí vás hlava? 12. Myslíte na pracovní problémy doma? 13. Za jakých okolností se cítíte být na pracovišti bezmocná/ bezmocný?
14.Býváte často ve stresu? 15. Co víte o syndromu vyhoření? 16. Může se vás syndrom vyhoření týkat? 17. Zúčastňujete se supervizí na pracovišti? 18. Cítíte přínos supervize? 19. Jakým způsobem si zvyšujete kvalifikaci? 20. Co byste si přál/a změnit?
Příloha č. II – Přepis strukturovaného rozhovoru R6 – žena 50 let, středoškolské odborné vzdělání, všeobecná sestra, délka praxe 11 let 1. Uspokojuje Vás profese, kterou jste si zvolila? R6: Myslím, že ano. Jsem zvyklá pracovat s lidmi. 2. Ocení váš nadřízený dobře provedenou práci? R6: Nadřízení mě občas pochválí, ale mohli by chválit více. Slova nic nestojí, a přesto dokážou povzbudit. Klienti chválí často, vždycky mě to potěší. 3. Jakou částku za svou práci považujete za ideální? R6: Ideální částka? Tak 25.000 Kč, to by bylo skvělé. 4. Považujete se za oblíbenou mezi zaměstnanci? R6: Určitě ne u všech, ale s většinou zaměstnanců vycházím dobře. Při některých službách se dost nasmějeme, i přesto, že bývá dost práce. 5. Považujete se za oblíbenou mezi klienty? R6: Řekla bych, že i klienty vycházím dobře. Zatím si na mě nikdo nestěžoval. Snažím se pracovat dobře. 6. Co Vás na práci baví? R6: Mám ráda, když moje práce má smysl. Vadí mi složitá administrativa, která stále přibývá. Na přímou péči o klienta je pak míň času. 7. Pociťujete nedostatek času? R6: Jak jsem řekla, pořád se mluví o důležitosti přímé péče, o komunikaci s klientem, ale času máme málo, práce je náročná a papíry přibývají. 8. Pociťujete přetížení? Pokud ano, uveďte v jaké oblasti např. časové, komunikační, organizační apod. R6: Přetížení? Nejspíš nás tlačí čas – moc práce, málo lidí na práci. Organizuju si práci poměrně dobře, s tím nemám problém. Dost záleží na tom, s kým jsem ve službě. Pokud jsme sehraní, práce jde dobře a ještě si občas užijeme legraci.
9. Kolik hodin denně spíte? R6: V noci asi 6 hodin, chodím pozdě spát. Po noční tak 4 hodiny, ve dne se mi spí hůř. Slyším všechno. 10. Máte žaludeční obtíže? R6: Někdy, hlavně, když se probudím po noční. Mám pak žaludek jako kuličku.
11. Bolí Vás hlava? R6: Ano. Trpím na migrény. Možná to souvisí s nepravidelným spánkem. Ale u nás v rodině se migréna vyskytuje, tak nevím.
12. Myslíte na pracovní problémy doma? R6: Ano. Část mojí rodiny pracuje ve zdravotnictví, jsme zvyklí si o práci povídat. Je to docela fajn. Jen mému manželovi trvalo, než si na tyhle rozhovory zvykl. 13. Za jakých okolností se cítíte na pracovišti bezmocná? R6: Když potřebuju rychle pomoc, když zemře více klientů v krátké době za sebou. Když už se pro klienta nedá víc udělat…. To pak bezmoc cítím. 14. Býváte často ve stresu? R6: Myslím, že stresy patří k životu, jen nesmí být moc velké a zásadní. Taky je dobré se k nim umět postavit, zvládnout je… 15. Co víte o syndromu vyhoření? R6: Vím, že vzniká u pomáhajících profesí. Že je důležitý mít dobré vztahy, v rodině, s přáteli. Nedávno jsme byli na přednášce. Bylo to dost zajímavé. Nedávno nám odešla kolegyně, nejspíš ji to postihlo. Myslím to vyhoření. Přitom s lidmi pracovala dlouho. Ale přišla jako bývalá mistrová z továrny. Tady se dost snažila, když se dělaly třeba standardy. Asi chtěla moc najednou. Pak nadávala na všechno a na všechny. No, a pak odešla. 16. Může se Vás syndrom vyhoření týkat? R6: Určitě, to se může stát. Ale snažím se, aby k tomu nedošlo. 17. Zúčastňujete se supervizí na pracovišti? R6: Ano. Baví mě to. Ale jsem asi jedna z mála, kterou to zajímá. Chodili sem dva supervizoři, měli každý úplně jiný přístup, ale bylo to fakt zajímavé. Je taky dost těžký rozebírat případy a vztahy, když je na supervizi vedení. 18. Cítíte přínos supervize? R6: Pro sebe určitě. Pomůže mi udělat si jasno, v práci, často i v mých osobních problémech. 19. Jakým způsobem si zvyšujete si kvalifikaci? R6: Chci si udržet registraci, tak chodím na různé semináře a přednášky. Dost mě zajímá hospicová péče. 20. Co byste si přála změnit na pracovišti? R6: Lidi by měli změnit přístup ke starým lidem. Stáří není infekční nemoc, stárneme všichni, bohužel. Jen začínám mít obavy, kdo se bude starat o naší generaci. Protože my budeme určitě náročnější na péči. Současní klienti jsou poměrně skromní, my budeme horší. Taky bych přidala na platech, kdyby to šlo. A aby si nás lidi víc vážili…
