SYNDROM VYHOŘENÍ U PRACOVNÍKŮ V POMÁHAJÍCÍCH PROFESÍCH BURNOUT SYNDROM AT WORKERS IN THE HELPING PROFESSIONS

Technická univerzita v Liberci FAKULTA PŘÍRODOVĚDNĚ-HUMANITNÍ A PEDAGOGICKÁ

Katedra sociálních studií a speciální pedagogiky

Katedra:

Studijní program: Sociální práce Sociální pracovník

Studijní obor:

SYNDROM VYHOŘENÍ U PRACOVNÍKŮ V POMÁHAJÍCÍCH PROFESÍCH BURNOUT SYNDROM AT WORKERS IN THE HELPING PROFESSIONS Bakalářská práce: 12–FP–KSS– 3032

Autor:

Podpis:

Tomáš ROKOŠ

Vedoucí práce: Mgr. Zdeněk Kovařík Konzultant: Počet stran

grafů

obrázků

tabulek

pramenů

příloh

58

20

1

10

21

2

V Liberci dne: 9. prosince 2013

Čestné prohlášení Název práce:

Syndrom vyhoření u pracovníků v pomáhajících profesích

Jméno a příjmení autora: Tomáš ROKOŠ Osobní číslo:

P10000671

Byl jsem seznámen s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb. o právu autorském, právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, zejména § 60 – školní dílo. Prohlašuji, že má bakalářská práce je ve smyslu autorského zákona výhradně mým autorským dílem. Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL. Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědom povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše. Bakalářskou práci jsem vypracoval samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím bakalářské práce a konzultantem. Prohlašuji, že jsem do informačního systému STAG vložil elektronickou verzi mé bakalářské práce, která je identická s tištěnou verzí předkládanou k obhajobě a uvedl jsem všechny systémem požadované informace pravdivě.

V Liberci dne: 9. prosince 2013

-------------------------------------------------

Poděkování Tímto bych rád poděkoval vedoucímu mé bakalářské práce Mgr. Zdeňkovi Kovaříkovi za vedení, poskytnutí cenných rad a připomínek ke zpracování mé bakalářské práce.

V Liberci dne: 9. prosince 2013

-------------------------------------------------

Název bakalářské práce: Syndrom vyhoření u pracovníků v pomáhajících profesích Jméno a příjmení autora: Tomáš Rokoš Akademický rok odevzdání bakalářské práce: 2013/2014 Vedoucí bakalářské práce: Mgr. Zdeněk Kovařík

Anotace: Cílem bakalářské práce bylo popsání a charakterizování syndromu vyhoření u pracovníků v pomáhajících profesích, konkrétně u pracovníků v přímé obslužné péči. V teoretické části této práce jsou s využitím odborné literatury popsány příčiny, projevy a předcházení syndromu vyhoření. V praktické části bylo odpovězeno na otázky kolik pracovníků se pří výkonu profese setkalo s pracovním stresem, jaké je mezi pracovníky povědomí o syndromu vyhoření a kolik pracovníků syndromem vyhoření trpělo. Výsledky výzkumu v praktické části potvrdily, že pracovníci se při výkonu své profese s pracovním stresem a syndromem vyhoření setkávají. Navrhovaná opatření jsou psychohygiena, pravidelné vzdělávání zaměstnanců, supervize, správná životospráva, změna zaměstnání.

Klíčová slova: Syndrom vyhoření, stres, sociální práce, pomáhající profese, pracovník v sociálních službách, přímá obslužná péče

Title of the bachelor thesis: Burnout syndrom at workers in the helping professions Authot: Tomáš Rokoš Academic year of the bachelor thesis submission: 2013/2014 Supervisor: Mgr. Zdeněk Kovařík

Summary: The aim of the bachelor thesis was to describe and characterize a burnout syndrome appearing in workers in helping professions, particularly in direct care workers. In the theoretical part, using specialized literature, causes, manifestations and burnout syndrome prevention were described. In the practical part it was replied to questions about the number of workers who have encountered work-related stress while performing their job, what the workers’ awareness about burnout syndrome is and how many workers suffered from burnout syndrome. Results of the research in practical part confirmed that workers encounter work-related stress and the burnout syndrome while performing their job. Psycho hygienic, regular education of employees, supervision, health regimen and carrier change are the recommended measures.

Key words: Burnout syndrome, stress, social work, helping professions, social care worker, direct service care.

OBSAH ÚVOD…….. .......................................................................................................................... 3 1 ZÁKLADNÍ TERMINOLOGIE……………………………………………………4 1.1 SOCIÁLNÍ PRÁCE ..................................................................................................... 4 1.2 POMÁHAJÍCÍ PROFESE ............................................................................................. 4

2

3

1.3

PŘÍMÁ OBSLUŽNÁ PÉČE .......................................................................................... 4

1.4

STRES ..................................................................................................................... 5

1.5

SYNDROM VYHOŘENÍ ............................................................................................. 5

STRES ......................................................................................................................... 6 2.1

STRESORY A STRESOVÉ SITUACE ............................................................................ 7

2.2

FÁZE REAKCE NA STRES ......................................................................................... 7

2.3

PROJEVY A ZVLÁDÁNÍ STRESU ................................................................................ 8

SYNDROM VYHOŘENÍ ........................................................................................ 10 3.1

TEORETICKÉ ZÁZEMÍ SYNDROMU VYHOŘENÍ ........................................................ 11

3.2

PŘÍČINY A PROJEVY SYNDROMU VYHOŘENÍ .......................................................... 12

3.3

FÁZE VÝVOJE SYNDROMU VYHOŘENÍ ................................................................... 15

3.4 RIZIKA SYNDROMU VYHOŘENÍ ............................................................................. 17 3.4.1 Riziková skupina .......................................................................................... 18 3.5 LÉČBA A PREVENCE SYNDROMU VYHOŘENÍ.......................................................... 18 3.5.1 Psychohygiena ................................................................................................... 20 3.5.2 Supervize. .......................................................................................................... 20 3.6 ODLIŠENÍ SYNDROMU VYHOŘENÍ OD JINÝCH PSYCHICKÝCH STAVŮ...................... 22 3.6.1 Syndrom vyhoření a stres ............................................................................. 22 3.6.2 Syndrom vyhoření a deprese ........................................................................ 22 3.6.3 Syndrom vyhoření a únava........................................................................... 22 3.6.4 Syndrom vyhoření a odcizení....................................................................... 23 3.6.5 Syndrom vyhoření a pesimismus ................................................................. 23 3.6.6 Syndrom vyhoření a existenciální neuróza .................................................. 23 4 POMÁHAJÍCÍ PROFESE ...................................................................................... 24 4.1

SOCIÁLNÍ PRACOVNÍK .......................................................................................... 24

4.2

PRACOVNÍK V SOCIÁLNÍCH SLUŽBÁCH ................................................................. 25

4.3

STRES A SYNDROM VYHOŘENÍ U SOCIÁLNÍCH PRACOVNÍKŮ ................................. 25

4.4

PROJEVY SYNDROMU VYHOŘENÍ U SOCIÁLNÍCH PRACOVNÍKŮ .............................. 25

4.5

PREVENCE SYNDROMU VYHOŘENÍ U SOCIÁLNÍCH PRACOVNÍKŮ ........................... 26

5

6

7

VÝZKUMNÝ PROBLÉM, CÍLE A PŘEDPOKLADY ....................................... 27 5.1

VÝZKUMNÝ PROBLÉM A CÍL VÝZKUMU ................................................................ 27

5.2

VÝZKUMNÉ PŘEDPOKLADY .................................................................................. 27

5.3

DRUH VÝZKUMU .................................................................................................. 27

5.4

VÝZKUMNÝ VZOREK ............................................................................................ 27

POUŽITÉ METODY A ZPRACOVÁNÍ DAT...................................................... 28 6.1

DOTAZNÍK ............................................................................................................ 28

6.2

ZPRACOVÁNÍ DAT ................................................................................................. 28

VÝSLEDKY VÝZKUMU A INTERPRETACE DAT.......................................... 29 7.1

ZPRACOVANÉ VÝSLEDKY VÝZKUMU .................................................................... 29

7.2

SHRNUTÍ ............................................................................................................... 49

ZÁVĚR ............................................................................................................................... 51 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY.............................................................................. 53 SEZNAM OBRÁZKŮ ....................................................................................................... 56 SEZNAM TABULEK ........................................................................................................ 57 SEZNAM PŘÍLOH............................................................................................................ 58

ÚVOD Každý v životě stojíme před rozhodnutím, co budeme v životě jednou dělat. Někteří mají tendenci vydat se směrem technickým, jiní zase směřují spíše do sféry sociální, tedy pomáhat jiným lidem, kteří jejich péči a pomoc potřebují. Pomoc druhým, kterou poskytují sociální pracovníci či pečovatelé to cítí jako poslání, jako něco co je vnitřně naplňuje a uspokojuje. Práce s lidmi a pomoc jim obnáší i jedno velké riziko, kterému jsou tito pracovníci vystaveni. Toto riziko může přinést syndrom vyhoření, který se může rychle rozvinout. Pracovníci, u kterých syndrom vyhoření propukne, sami potřebují odbornou pomoc jiných pracovníků, jako jsou například psychologové. Tématem této bakalářské práce, je právě syndrom vyhoření v pomáhajících profesích, především syndrom vyhoření u pracovníků v přímé obslužné péči. Autor si toto téma vybral z důvodu, že syndrom vyhoření je v současné době u pracovníků v pomáhajících profesích velmi diskutovaným tématem a popsání syndromu vyhoření u těchto pracovníků v přímé obslužné péči je nedostačující. Práce je rozdělena na dvě části a to části teoretickou a praktickou. Teoretická část obsahuje kapitoly jako je stres a jeho fáze reakce na něj, stresory a stresové situace, projevy stresu a jeho zvládání. Dále je v této práci rozpracován syndrom vyhoření, jeho příčiny, rizika, symptomy, fáze, projevy, ale také jeho léčba, prevence a zvládání syndromu vyhoření. Autor do práce také zahrnul kapitolu o sociálních pracovnících, pracovnících v přímé obslužné péči, kteří jsou cílovou skupinou, v této práci. Druhá část práce je část praktická, kde autor práce zjišťuje odpovědi na tyto stanovené hypotézy: Lze předpokládat, že více jak dvě čtvrtiny respondentů se s pojmem syndromu vyhoření setkala. Jako další předpoklad je stanoven, že lze předpokládat, že více jak tři čtvrtiny respondentů se setkalo s potížemi vyvolanými stresem při výkonu své profese. A posledním předpokladem je, že jedna čtvrtina respondentů má osobní zkušenost se syndromem vyhoření, při výkonu své profese. Cílovou skupinu výzkumu tvoří pracovníci v přímé péči, jejž tuto činnost vykonávají pět let a více. Metoda k získávání dat, je metoda anonymního dotazníku, který byl rozdán 50 respondentům. Výsledky budou vyjádřeny graficky a porovnány

3

s hypotézami, které jsou stanoveny v této práci. Výsledky by mohly být přínosem, pro případnou osvětu pracovníků v přímé péči.

1. ZÁKLADNÍ TERMINOLOGIE Do kapitoly základní terminologie jsou zařazeny pojmy jako sociální práce, pomáhající profese, přímá obslužná péče, stres a syndrom vyhoření. Tyto pojmy jsou v této bakalářské práci stěžejní. V podkapitolách jsou tyto pojmy vysvětleny.

1.1 Sociální práce Sociální práce, jak uvádí Tomeš, se především realizuje v sociálních službách a prostřednictvím těchto služeb. Sociálními subjekty jsou sociální pracovníci zaměstnáváni, aby realizovali jejich sociální cíle, plány, programy nebo projekty, tudíž aby poskytovali sociálním objektům předměty k uspokojování sociálních potřeb. Sociální práce, jakožto cílená pomoc potřebným byla typická pro péči o chudé v klášterech, vyskytovala se v tzv. božích domech a špitálech, útulcích pro chudé a v dalších zařízeních. Ve 20. století se sociální práce začala rozvíjet (Matoušek 2001, s. 179).

1.2 Pomáhající profese Máme na mysli především nejrůznější profese vyznačující se „prací s lidmi“ ať je to v oblasti výchovně- vzdělávací, zdravotní či sociální. U lidí, kteří pracují v těchto povoláních, se očekává spontánní prosociální jednání, čímž máme na mysli jednání ve prospěch jiných osob, ochotu pomoci druhému, empatické chování a jiné (Jankovský 2003, s. 9).

1.3 Přímá obslužná péče Přímá obslužná péče nemá zdravotnický charakter. Přímou obslužnou péči zajišťují pracovníci sociálních služeb, v této službě se odráží snaha o další rozvoj osobnosti klienta respektováním jeho svéprávnosti a vedením k odpovědnosti za sebe. Obslužná péče, obsahuje mimo přímou obslužnou péči také provádění 4

základních výchovných úkonů při prohlubování hygienických, společenských a pracovních

návyků,

nácviků

běžných

denních

dovedností,

posilování

společenských kontaktů, manipulace s přístroji, prádlem a pomůckami, udržování hygieny a čistoty u klientů, rozvíjení manuální zručnosti klientů, upevňování a prohlubování pracovní činnosti, aktivizace a podpora cítění, schopnosti zájmů s využitím výtvarných, hudebních, pohybových a podobných technik (MPSV 2013).

1.4 Stres Podle Vágnerové má stres mnohem širší použití v dnešní době, a označuje se jím zátěžová situace nebo stav individua. Lze ho chápat jako stav nadměrného zatížení či ohrožení, z hlediska psychologického (Vágnerová 2008, s. 50). Více v kapitole 2.

1.5 Syndrom vyhoření Je to stav extrémního vyčerpání, vnitřní distance, silného pokles výkonnosti či různých psychosomatických obtíží, doposud oficiálně není nemoc (Kallwass 2007, s. 9). Syndrom vyhoření jak uvádí Švingalová je důsledkem dlouhodobě působícího pracovního stresu, jež je zvládán maladaptivně, vyskytuje se u profesí, jenž podstatnou složku náplně práce, představuje práce s lidmi (Švingalová 2006, s. 49). Více bude syndromu vyhoření věnována pozornost viz. kapitola 3.

5

2

STRES Stres je v této bakalářské práci zařazen z důvodu, protože se autor domnívá, že

má nejblíže ze zátěžových situací, kam můžeme mimo jiné zařadit frustraci, trauma, krizi nebo i deprese, k syndromu vyhoření. Do podkapitol jsou zahrnuty stresory a stresové situace, fáze reakce na stres, projevy a zvládání stresu. „Stres je soubor reakcí organismu na podněty (stresory), které narušují normální funkci organismu. Jedinec je vystaven takovým nárokům (zátěži), o nichž se domnívá, že k jejich zvládnutí nemá dostatečnou adaptační kapacitu. Podstatná je tedy subjektivita emočního a kognitivního zpracování situace, to, zda člověk subjektivně prožívá a interpretuje situace či podněty jako zátěžové (stresové)“(Švingalová 2006, s. 9). Podle autorky knihy Psychopatologie pro pomáhající profese Marie Vágnerové lze stres chápat jako stav nadměrného zatížení či ohrožení z psychologického hlediska. Negativní význam nemusí mít vždycky stres (Vágnerová 2008, s. 50). Člověka může přiměřená varianta stresu také aktivovat a stimulovat jej k hledání řešení situace a tudíž rozvíjet jeho kompetence. Někdo může stresové situace záměrně vyhledávat, protože mu navozují příjemné pocity, dané vyplavením endorfinů do mozku. Růst vlastních možností a posilování sebedůvěry podporuje překonání zátěže (Vágnerová 2008, s. 50). Termínem distres se v současné době vyjadřuje situace subjektivně prožívaného ohrožení jedince s jeho průvodními, velmi často výrazně negativními emocionálními příznaky (Křivohlavý 2003, s. 171). Při distresu je danou osobou subjektivně vnímáno a výrazně negativně hodnoceno její osobní ohrožení v poměru k možnostem zvládnutí situace. Jinými slovy: k distresu dochází tam, kde se domníváne, že nemáme dost sil a možností - kde nejsme s to zvládnout to co nás ohrožuje, a emocionálně nám není dobře (Křivohlavý 2003, s. 171). Opakem distresu tedy negativního stresu je eustres. Eustres je tedy pozitivní emocionální zážitek nebo situace, při které se snažíme zvládnout to, co nám způsobuje radost, ale zvládnutí vyžaduje určitou námahu. O eustresu můžeme hovořit při životních událostech jako je svatba, sportovní výkon, v zaměstnání zkoušení nových nevyzkoušených postupů (Křivohlavý 2003, s.171).

6

2.1 Stresory a stresové situace Stresory jsou činitele či podněty různého charakteru, jenž jsou subjektivně prožívány a hodnoceny kognitivně jako zátěžové. Jak dále uvádí Švingalová z různých hledisek můžeme rozlišovat stresové situace na: vnější (zapříčiněny jsou působením chemických a fyzikálních stresorů), časové (nastávají v případě, má-li člověk zvládnout mnoho úkolů v časovém limitu, který je krátký), ze zodpovědnosti (patří sem i zkouškový stres, strach ze selhání, pocit rizika, důležitost úkolu), sociálně psychologické (patří sem komplikované nebo konfliktní sociální situace všeho druhu, stupňované nároky na výkonnost, časová tíseň, frustrace, sociální nejistoty, za nejzávažnější je považována ztráta emočně blízké osoby aj.), z vnitřního nesouhlasu (má-li člověk plnit příkazy, které vnímá jako nesmyslné) pracovní a profesní (stres vázaný na specifické pracovní a profesní situace) (Švingalová 2006, s. 12-13).

2.2 Fáze reakce na stres Procesem, jenž probíhá ve třech fázích je reakce na stres. Jak dále uvádí a dělí Vágnerová ve své knize, fáze reakce na stres níže popíši (Vágnerová 2008, s. 51-52): 1 Fáze - Aktivace obranných reakcí a uvědomění zátěže: aktivace obranných reakcí fyziologických i psychických, jsou reakcí na zátěž. Každý takový podnět vyvolává specifické reakce i nespecifickou humorální odezvu z biologického hlediska. Různou intenzitu, stejný charakter bez ohledu na kvalitu zátěže může mít nespecifická reakce (Vágnerová 2008, s. 51-52). Z hlediska fyziologické reakce, aktivace probíhá automaticky bez ohledu na názor a rozhodnutí člověka. Sympatikus je podrážděn nervovou cestou a vyplavení katecholaminů je humorální odezvou. Katecholaminy zvyšují krevní tlak, zrychlují srdeční funkci a regulují oběh ve prospěch nejdůležitějších orgánů. Následně se vyplavují hormony hypofýzy a nadledvin aktivací hypotalamo-hypofyzoadrenální osy. Tělo aktivuje energetické zdroje a z cukru a bílkovin získává energii. Jako energetický zdroj se nakonec aktivují tuky. Toto vše probíhá proto, aby se zaktivizovala energie potřebná k zvládnutí zátěže (Vágnerová 2008, s. 51-52). Interpretací určité situace jako stresující začíná psychická reakce. Na zkušenosti jedince, jeho momentálním stavu, schopnostech a jiných závisí způsob 7

zhodnocení celé situace. K pocitu stresu by nedošlo, pokud by byl jedinec přesvědčen, že zátěž zvládne. Se změnou emočního prožívání je spojen prožitek stresu, reakcí je úzkost, pocity napětí, blíže neurčité ohrožení, hněv a vztek i reakce agresivního charakteru, může převládat apatie a tendence na jakékoliv řešení rezignovat. Působení zátěžové situace může změnit způsob uvažování, důležité je i posuzování situace, tudíž jakou míru závažnosti jí člověk přičítá. Zpracování informací, jejich hodnocení, uvažování, to vše může být zkratovitější, zhoršuje se koncentrace pozornosti, to vše je důsledkem pocitu ohrožení. Aktivizaci psychických obranných reakcí způsobí zátěž, obranné reakce mohou být individuálně specifické (Vágnerová 2008, s. 51-52). 2 Fáze – Hledání účelných strategií: jenž by vedly ke zvládání a zmírnění účinků stresu. Podstatné je, do jaké míry si uchováme pocit kontroly nad situací, zda si myslíme, že situaci zvládneme. V případě, že ji zvládneme, psychické i fyziologické funkce se vrátí do normálního stavu. Nastupuje další fáze v případě, že se nám situaci nedaří dlouhodobě zvládnout (Vágnerová 2008, s. 51-52). 3 Fáze – Rozvoje stresem podmíněných poruch: jestliže vzniknou tyto potíže, můžeme je chápat jako projev selhání obranných reakcí. Jde již o závažnější a trvalejší problémy, nikoliv o akutní. Psychosomatické poruchy mohou být typickým příkladem (Vágnerová 2008, s. 51-52).

2.3 Projevy a zvládání stresu Podle autorky Švingalové, se mnoha variabilními symptomy manifestuje stres a to v oblasti: duševní, sociální, tělesné a v chování. V oblasti duševní se projevuje poruchami spánku, podrážděnost, únavnost, strach úzkost, zlost, agrese, apatie, zhoršené myšlení, poklesem koncentrace pozornosti, sníženou sebejistotou, netrpělivostí a spoustou dalších symptomů. V sociální oblasti dochází k narušení sociálních vztahů a komunikace. Změny v chování se projevují neklidem, apatií, chaotickým chováním, které není účelné, zkratovité chování, chybné úkony, ale vyskytuje se i automutilační nebo suicidální jednání. Tělesná oblast se projevuje svalovým třesem, svalovou ochablostí, průjmem, nutkání k močení, pocení, metabolické poruchy a jiné (Švingalová 2006, s. 19).

8

Ke strategiím zvládání stresu mohou také patřit tzv. ruminační a vyhýbavá strategie. Ruminační strategie spočívá v uzavření se do sebe, přemílání problému, trápení se. Do vyhýbavé strategie bychom zařadili opíjení se, hazard, útoky na druhé, propuká snaha zpříjemnit si náladu jakýmkoliv i nebezpečným rozptýlením. Adaptivní úspěšné zvládání může být realizováno strategií behaviorální, kognitivní či rozptylující. Behaviorální u nich základ tvoří prostředky, které zmírňují naléhavost a závažnost dopadu problému. Může se tak dít nácvikem relaxace, tělesným cvičením,

zvýšeným

pohybem,

užívání

psychofarmak,

psychická

podpora

v sociálním okolí. Kognitivní strategie obsahuje techniky, u nichž většinou dochází k přehodnocení situace, vytěsnění problému ze situace. V provádění příjemných činností spočívá strategie rozptylující (Švingalová 2006, s. 26-27).

9

3

SYNDROM VYHOŘENÍ Tato celá kapitola se věnuje syndromu vyhoření, který je popsán, dále jsou zde

popsány příčiny a projevy, fáze vývoje syndromu vyhoření, rizika, léčba a prevence. Do této kapitoly je zařazena také podkapitola, kde jsou uvedeny odlišnosti syndromu vyhoření od jiných psychických stavů. Dle Stocka není vyhoření nemoc, ale je zařazeno do doplňkové kategorie diagnóz dle ICD, je zde zařazena i neurastenie, která se vyznačuje stavy únavy a vyčerpání tedy symptomy které jsou z části podobné vyhoření (Stock 2012, s. 14). Celý soubor příznaků projevujících se zejména u tzv. angažovaných pomahačů ztrátou elánu, radostí ze života, energii a nadšením potřebným při výkonu práce, to vše představuje syndrom vyhoření. Postupně dochází k stagnaci a rezignaci, člověk je frustrován. Jak dál uvádí Jankovský projevuje se syndrom vyhoření také vyčerpáním fyzickým emocionálním a mentálním, vše je v zásadě důsledkem chronické zátěže spojené s dlouhodobým nasazením pro jiné lidi (Jankovský 2003, s. 158). Týká se především pracovníků, kteří v zaměstnávání přicházejí profesionálně do osobního kontaktu s jinými lidmi, především se objevuje u pomáhajících profesí. Kallwass uvádí, že nesprávným sebehodnocením a především falešný odhad sil je mimo jiné následkem vyhoření (Kallwass 2007, s. 64). V pomáhajících profesích je syndrom vyhoření obdobou toho, co britská armáda nazývala poválečnou depresí. Vyhoření není nemoc, je to proces, který začíná velmi brzo v průběhu kariéry pomáhajícího. Vyhořením by se mělo začínat dřív, než k němu dojde, přispět by k tomu mohlo zamyšlení nad vlastní motivací k práci v pomáhajících profesích, sledovat vlastní příznaky stresu a vytvářet si zdravý systém podpory, či postarat se o vlastní smysluplný, příjemný a fyzicky aktivní život mimo roli pomáhajícího (Hawkins 2004, s. 33).

10

3.1 Teoretické zázemí syndromu vyhoření Souvislost podstaty mezi dvěma hlavními oblastmi výzkumu, lze vysledovat v teoretické rovině. Z oblastí existenciálně orientované filozofie a psychologie jde o teorii filozoficko-psychologickou. Ke koncipování poznatků o vyhoření v linii psychologicko- medicínské přispělo dlouhodobé studium stresu a jeho důsledků (Kebza 2003, s. 4-6). Inspirativním myšlenkovým zdrojem byl pro řadu psychologů a psychiatrů existencialismus. Pro psychology toto hnutí přineslo nejpodstatnější otázky, jež se vztahovaly k prožitkům, které se vyskytují v souvislosti s krizí osamělého jedince, nejčastěji liberálně orientovaného. Po 1. světové válce existencialisté poprvé popsali krizi, která byla způsobena pocitem totálního osamění, nutností spoléhat na vlastní síly a vykolejení z každodenního režimu. Součástí této prožívané krize je také vyrovnávání se s vlastními náladami a pocity, jejž obsahují prožitky osamocení, zoufalství, beznaděje i úzkost. Jedním z hlavních pojmů existenciálního přístupu a hlavní hybnou silou prožívání reality je úzkost, díky ní si člověk uvědomuje své konečné postavení v celku okolního světa. Jak dále uvádí a popisuje Kebza dle existencialistů je důležité uvědomění sebe sama, aby se nedostal do krajní či mezní situace. Uvědomění si sebe sama přináší člověku poznání jeho svobody. Absolutní nezávislost člověka na společnosti je dle existencialistů svoboda. Stav existenciální frustrace nastává, pochybuje-li člověk o smyslu své existence (Kebza 2003, s. 4-6). Druhý teoretický významný zdroj je nejčastěji pojímán jako výsledek nerovnováhy mezi hodnocením požadavků a hodnocením zdrojů k jejich zvládnutí. Ze strany požadavků se hodnotí intenzita nároku a předpokládané důsledky selhání se s ním vyrovnat. Přiměřenost a dostatečnost je hodnocena ze strany zdrojů. Důsledkem vyčerpání rezerv a zdrojů ke zvládání stresu je pocit, že požadavkům nelze dostát. Různými autory bývají tyto zdroje a rezervy nazývány různě (adaptační kapacita, zátěžová kapacita, systémová kapacita, vyrovnávací zdroje či překlenovací kapacita, jejich význam zůstává v podstatě stejný, tudíž že se jedná o soubor vrozených dispozic a dovedností, jež získal jedinec v procesu střetávání se se stresory v průběhu života (Kebza 2003, s. 4-6). Psychosociální stres souvisí se sociálním prostředím v práci, organizací v zaměstnání, úkony či obsahem. Problematika denních nepříjemností je předmětem 11

mimopracovního

stresu.

Zdrojem

zdravotních

rizik

může

být

pracovní

i mimopracovní oblast. Do pracovního stresu můžeme zahrnout problémy s rolemi, které jedinec zastává, organizace práce, fyzické prostředí či nároky, jenž souvisí s obsahem práce. Na to, že stresogenní je práce na niž jsou kladeny vysoké nároky na kvalitu, odpovědnost a nasazení člověka při současně nízké autonomii (schopnost rozhodovat o tempu práce a její povaze či podmínkách) pracovní činnosti, no to ukázaly práce Aronssona, Frankenhaeuserové, Karaska, Chapmana a jejich spolupracovníků (Kebza 2003, s. 4-6).

3.2 Příčiny a projevy syndromu vyhoření Osobnost zahrnující důležité postoje, normy a hodnoty, které mají vliv na naše chování a prožívání profesního života je důležitým faktorem ovlivňující rozvoj syndromu vyhoření. Z hlediska osobnosti patří mezi symptomy vyhoření, rezignace při neúspěchu, chybí překonávání problémů, velká ochota vydat se, chybějící spokojenost se životem, či úspěch v zaměstnání. Jak dále udává Poschkamp, se může syndrom vyhoření projevovat různými obtížemi a příznaky. Autor dělí symptomy do čtyř úrovní prožívání a to fyzická úroveň, kognitivní úroveň, emoční úroveň a úroveň chování (Poschkamp 2013, s. 18-35).

12

Tabulka 1 Symptomy vyhoření

Zdroj: Poschkamp (2013, s. 35), vlastní zpracování

Popis obrázku: uvedený seznam by měl být chápán tak, že se u jedné osoby mohou objevit všechny symptomy současně. Výskyt jednoho symptomu zvyšuje pravděpodobnost, že se mohou objevit i ostatní.

Podle Švingalové je syndrom vyhoření duševní stav, jež se projevuje řadou různých symptomů a to v oblasti psychické, sociální a tělesné, tyto symptomy, tvoří podle autorky klinický obraz syndromu vyhoření. V popředí je vždy prožitek celkového vyčerpání (Švingalová 2006, s. 55-57). Psychická oblast- zde Švingalová

uvádí negativní obraz vlastních

schopností, snížené sebevědomí, pocit profesního neúspěchu, potíže s koncentrací pozornosti, jež se promítá do všech kognitivních oblastí. Dále je to zvýšená hostilita a agresivita, úzkost, deprese, lhostejnost ve vztahu k profesi a profesním činnostem, snížení aspirační úrovně, podrážděnost, sklíčenost, deprese, pocity bezmoci, pocity zklamání, marnosti vynaloženého úsilí, pocit nedostatku uznání, nedostatek empatie, utlumení celkové aktivity, kreativity iniciativy a invence, negativní vztah k osobám, s nimiž je člověk ve vztahu pracovním, ztráta zájmů o osobní profesní růst. Do popředí však vstupují pocity emocionálního vyčerpání a psychické únavy, pocit, že

13

efektivita snažení dlouhodobě nekoresponduje s vynakládanou námahou a spoustou jiných symptomů (Švingalová 2006, s. 55-57). Do sociální oblasti- autorka řadí úbytek pracovní angažovanosti, celkový pracovní výkon je zhoršený, úbytek snahy řešit složitější pracovní problémy, omezení kontaktu s rodiči, žáky, klienty, pacienty, kolegy a všemi osobami, jež mají vztah

k profesi,

nezájem

o

hodnocení

ze

strany druhých

osob,

nárůst

interpersonálních konfliktů v pracovním i mimopracovním životě, můžeme sem zařadit i mimo jiné třeba negativní postoj k žákům, rodičům klientům či pacientům (Švingalová 2006, s. 55-57). Poslední oblastí, jež autorka uvádí je tělesná oblast- do které autorka zařadila celkovou únavu, apatii, snížená odolnost organismu, větší náchylnost k nemocem, vegetativní obtíže, bolesti hlavy, svalové napětí, poruchy spánku či poruchy spojené s krevním tlakem (Švingalová 2006, s. 55-57). Kallwass nahlíží na symptomy ve třech oblastech. Emocionální vyčerpanost postižené osoby bývá nejnápadnější. Člověk nevnímá lásku, nenávist, radost ani žal, vzdaluje se pocitům svým i svých bližních a tak má stále dál jak k sobě samému, tak i ke svému nitru a společnosti. Druhou oblast symptomů autorka nazývá slovem depersonalizace, kdy člověk na sebe i na druhé hledí z přílišného odstupu, jež vychází z citové vyprahlosti, propadá do tíživější samoty. Nejhorší je to asi v rodinném a osobním životě, kde nastupuje mlčení a pocit bezmoci. Třetí skupinu shrnuje autorka pod pojem snížení výkonnosti, ta může nastat v důsledku chronické přetíženosti ale i naopak nevytížeností. Spokojenost s vykonaným dílem se zmenšuje, až vymizí úplně (Kallwass 2007, s. 98-99). Kategorii tělesného, emocionálního a duševního vyčerpání uvádí Jankovský. Do kategorie tělesného vyčerpání řadí autor celkovou slabost a chronickou únavu, důsledkem toho vzniká větší náchylnost k nemocem, úrazům a selháním. Objevují se bolesti zad, hlavy, celkové vypětí, poruchy spánku, narušeny bývají i stravovací návyky jako nechutenství či kompenzace zátěže jídlem. U emocionálního vyčerpání převládají pocity beznaděje a bezmoci, převažuje podrážděnost, negativní ladění vůči sobě samotnému nebo lidem. Z tohoto stavu se mohou objevit i myšlenky na sebevraždu. Obyčejné úkony jsou tak vyčerpávající, že nezbývá energie na nic jiného. Negativními postoji k sobě, okolí a k práci se projevuje duševní vyčerpání.

14

Pro člověka postiženého syndromem vyhoření je typické, že se z jeho práce postupně vytrácí lidský rozměr (Jankovský 2003, s. 159). Stock uvádí projevy odcizení a poklesu výkonnosti u syndromu vyhoření následující: u odcizení je to negativní postoj k sobě samému, k životu, práci, ve vztahu k ostatním, ztráta sebeúcty, schopnosti navázat a udržet společenské vztahy, pocit vlastní nedostatečnosti a nedokonalosti. U poklesu výkonnosti je to nespokojenost s vlastním výkonem, nižší produktivita, ztráta nadšení a motivace, nerozhodnost či pocit selhání (Stock 2010, s. 21-23).

3.3 Fáze vývoje syndromu vyhoření Poschkamp dělí syndrom vyhoření na pět fází, které pojmenoval následovně (Poschkamp 2013, s. 38-39): fáze nadšení, šoku z praxe, únava, skleslost, existenciální beznaděj. Tyto fáze budou níže popsány: 1. fáze nadšení – očekávání, osobní postoj, nadšení udávají první krok k této fázi a to s hlavou plnou nápadů, přílišným zaujetím, přehnaným očekáváním a nereálnými cíli se spouští proces vyhoření. 2. fáze šok z praxe – celkový idealizovaný obraz zde naráží na neuspokojivou realitu. Snaha dosáhnout vytyčených cílů intenzivnějším úsilím, přestože to následkem organizačních skutečností nelze je prvním signálem. Deziluze a zahořknutí vůči práci a všemu co s tím souvisí je následkem. Nastupují tendence se stáhnout od práce, klientů a kolegů, zaujetí se snižuje. Tomuto ději říkáme šok z praxe. V rozporu k profesní praxi stojí vlastní ideály. Objevují se depresivní nálady nebo dokonce se objevuje i agresivní chování. 3. fáze únava – vlivem velkého množství práce, nedostatky v organizaci a otřesené sebepojetí způsobují, že pracovní výkon klesá a narůstá pocit demotivace a únavy. Vyhýbavé tendence a snížený výkon jsou defenzivní strategií jak to vše zvládnout. Odpovědí na stres a zátěž je vyhoření a to stojí na konci řady neúspěšných pokusů o zvládnutí. 4. fáze skleslost – zde dochází k emocionálnímu zploštění života. Projevuje se emoční hluchotou a skleslostí. Nastupují tendence izolovat se, jež jsme mohli sledovat u druhé fáze, ale mají stále větší vliv na soukromou oblast. Negativní dopad 15

na rodinné a partnerské soužití může mít snížená schopnost pociťovat radost, soucit, sexuální vzrušení, může dojít až ke kolapsu těchto vztahů. 5. fáze existenciální beznaděj – psychosomatické obtíže doprovázejí celkový proces vyhoření. Projevovat se mohou poruchami spánku, poruchami srdečního rytmu, zažívací problémy či bolestmi hlavy. K existenciálnímu zoufalství může vést vedle psychosomatických potíží i otřesené sebepojetí, ztráta podpory ze strany kolegů, rodiny, přátel, ale i partnera jako následek umocněné izolace (Poschkamp 2013, s. 38-39). Fáze syndromu vyhoření dělí Švingalová takto: fáze nadšení, fáze frustrace, fáze apatie a stagnace a fáze celkového vyčerpání. Podle ní se syndrom vyhoření vyvíjí v jednotlivých fázích plíživě a nezřídka mnoho let (Švingalová 2006, s. 50). Křivohlavý uvádí fáze vyhoření podle Hanse Selyeho a Christiny Maslachové následovně. Dle Selyeho první fází je působení stresoru, druhá fáze se projevuje zvýšenou rezistencí vlivem mobilizace obranných sil organismu a poslední třetí fáze se vyznačuje vyčerpáním rezerv, sil a obranných možností. Maslachová má zato, že po idealistickém nadšení a přetěžováním následuje emocionální a fyzické vyčerpání, to vede k dehumanizaci druhých lidí jakožto obrana před vyhořením a posledním stádiem je terminální stadium to se vyznačuje stavění se proti všemu a proti všem (Křivohlavý 2012, s. 82-83).

16

Obrázek 1 Fáze procesu vyhoření

Zdroj: Křivohlavý (2012, s. 83), vlastní zpracování

Popis obrázku: Vyhořívání je procesem. Na obrázku jsou uvedeny jednotlivé fáze tohoto procesu, tak jak jdou za sebou, až do situace vyhoření.

3.4 Rizika syndromu vyhoření Nejvíce jsou syndromem vyhoření ohroženi lidé, jež jsou k sobě příliš tvrdí. Pernamentní pochybnosti o sobě samých jsou faktorem rizikovým. Dále sem patří strach z nezvládnutí nároků, permanentní nervozita, hektičnost jim nedovoluje, aby se uvolnili a spousta dalších (Kallwass 2007, s. 114). Snížené riziko vzniku syndromu vyhoření bylo zaznamenáno u lidí, kteří mají dobrou sociální oporu na pracovišti i v osobním životě, dostatečné asertivní, lidé schopni organizovat svůj čas a oddělit pracovní i mimopracovní život, schopni odpočívat, optimističtí a spokojení lidé se svým životem, pozitivně emočně naladění a vrozeně

odolní

vůči

stresu.

Naopak

zvýšené

riziko

vzniku

syndromu

vyhoření sebou přináší samotný život v současné společnosti s rostoucím životním tempem a tlakem na výkon člověka, který by měl, být vysoký a kvalitní. Prodlužuje se doba produktivního věku, rostou nároky na adaptaci na společenské změny a prudký technický rozvoj. Do zvýšených rizik můžeme zařadit lidi, kteří mají dlouhodobý kontakt s jinými osobami, nedostačujícími sociálními oporami 17

a zázemím, idealistických, původně velmi obětavých, málo asertivních, soutěživých, zodpovědných, pečlivých až pedantických, neschopných relaxace, žijících pod časovým tlakem, málo sebevědomých, úzkostných, depresivně laděných, trpících syndromem pomáhajících (Švingalová 2006, 52-54). Jak dále uvádí Švingalová tak Schmidbauer přichází s tzv. syndromem pomáhajících a vysvětluje tento pojem jako specifickou narcistickou poruchu, kdy člověk volící si pomáhající profesi se snaží řešit, většinou nevědomě, své rané trauma odmítnutého dítěte. Svůj hlad po lásce a vděčnosti od těch, kterým je pomáháno nemůže nasytit, a přirozené agresivní popudy vůči objektům pomoci nejsou zvládány. Spolu s identifikací Nadjá znemožňují tyto faktory vytvoření skutečného partnerství ať už mezi pomáhajícím a tím kdo pomoc přijímá, či mezi pomáhajícím a nejbližšími v osobním životě (Švingarová 2006, s. 53). 3.4.1

Riziková skupina Křivohlavý uvádí výčet některých profesí, jenž jsou syndromem vyhoření

ohroženi. Jsou to profese jako lékaři, zdravotnický personál, psychiatři, psychologové, sociální pracovnice, pracovníci v sociálních službách, poradci v oblasti sociální péče, učitelé, policisté, žurnalisté, sportovci, politici, duchovní, administrátoři, vedoucí všech stupňů, právníci, piloti, podnikatelé, manažeři, vyjednávatelé, sociální kurátoři, pracovníci exekutivy a další (Křivohlavý 2012, s. 30-31).

3.5 Léčba a prevence syndromu vyhoření Při prevenci syndromu vyhoření velkou úlohu může plnit vzdělání pracovníků v pomáhajících profesí. Velké mezery jsou také v oblasti výuky psychohygieny, zejména ve výcviku konkrétních dovedností a návyků. Mimo obecné zásady psychohygieny je potřeba dodržovat v rámci prevence syndromu vyhoření u profesionálů pracujících s jinými lidmi následující doporučení: v práci si najít optimální stupeň osobní angažovanosti ve vztahu k pacientům, klientům, rodičům nebo žákům, udržovat si pestrý režim práce, dělat přestávky, oddělovat osobní život od pracovního, pracovní neúspěchy negeneralizovat, hodnotit je v širším kontextu zejména z hlediska snahy, vážit si sociální podpory, mít na sebe realistické nároky, připustit si svoji nedokonalost, stanovit si priority, být asertivní, umět požádat 18

o pomoc a především nepotlačovat svoje pocity, mluvit o nich, vyjadřovat je a svěřit se (Švingalová 2006, s. 57-59). Mezi razantní řešení jak vyhoření eliminovat patří odchod ze zaměstnání, přináší momentální úlevu, ale postupem času se může stát, že tento krok začneme sami hodnotit jako selhání. Dočasnou úlevu přináší také změna pracoviště, které realizujeme v rámci svého oboru, protože se může stát, že dříve nebo později vyvstanou stejné obtíže jako na předchozím pracovišti. Povýšením se lze vyhnout vyhoření. To může vést ke znatelné úlevě, protože pracovník se již nedostává do bezprostředního kontaktu s klienty či pacienty. Úskalí spočívá v tom, že ne každý pracovník se hodí do vedoucí práce. Stejně jako Švingalová i Jankovský zdůrazňuje dbát na svou psychohygienu. Zmiňuje se o pozitivním přeladění, je to takové přeladění, jenž nám poskytuje úlevu a skýtá možnost k načerpání nových sil, nejčastěji to bývá umění, jako třeba poslech hudby, může to být ale i sport, příroda, sběratelství či cestování. Užívání psychotropních látek, polyformní toxikomanie, tedy zneužívání nikotinu, alkoholu, kofeinu, léků i drog řadí do negativního přeladění (Jankovský 2003, s. 162-164). Jak uvádí Křivohlavý k tomu, aby nedocházelo k negativním psychickým jevům, existuje řada podnětů, které mohou pomoci v boji. Do těchto podnětů řadí humor, dekomprese, osvícený zájem o vlastní zdraví, relaxace a pracovní porady (Křivohlavý 2012, s. 144-148). V oblasti sociální práce se poslední dobou rozvíjí supervize. Psychoterapie je základní léčbou syndromu vyhoření. S úspěchem se využívá existenciální psychoterapie a daseinsanalýza. Užitečný také bývá nácvik relaxačních technik. Podpůrnou léčbou je farmakoterapie (Švingalová 2006, s. 57-59).

19

3.5.1 Psychohygiena Psychohygiena je jednou z možností jak předcházet syndromu vyhoření. Nakonečný uvádí, že duševní zdraví umožňuje bezporuchové fungování člověka v podmínkách jeho společenského života, soukromého i veřejného (Nakonečný 1997, s. 254). Nakonečný, definuje psychohygienu za pomoci L. Míčka (1984), který definuje psychohygienu jako vědní disciplínu o duševní hygieně. Duševní hygienou rozumíme systém propracovaných vědeckých pravidel, která slouží k udržení, prohloubení a také k znovuzískání duševního zdraví a vnitřní rovnováhy. Udržení duševního zdraví je více než profylaxe tedy ochrana disponovaných osob před onemocněním, více než odstranění negativních faktorů, které by mohli být škodlivé i pro zdravé osoby (Nakonečný 1997, s. 254). Do zásad psychohygieny patří např. zdraví životní styl, sport, pravidelný spánek, zájmy. Do zásad psychohygieny nepatří nadměrná konzumace alkoholu, kouření, drogy. 3.5.2 Supervize Supervize a její formy, jsou důležitou součástí předcházení syndromu vyhoření. Supervize je metoda práce, která je zaměřena na podporu a rozvoj kvality práce a profesionality pracovníka, pracovního týmu ale i celé organizace. V oblasti sociální práce je supervize vykládána jako metoda, pomocí které se ověřuje, zda postupy, které jsme použili, odpovídají konkrétním potřebám klientů. Výkladů a definic supervize je velmi mnoho. Ze své vlastní zkušenosti autor bakalářské práce ví, že pomocí supervize lze některé obtíže, problémy odstranit, vyřešit (Dvořáčková 2009, s. 42-44). Dvořáčková za pomoci Matouška definuje supervizi tímto způsobem. Supervize je celoživotní forma učení, které se zaměřuje na rozvoj profesionálních dovedností a kompetencí supervidovaných, je při ní kladen důraz na aktivaci jejich vlastního potenciálu v tvůrčím a bezpečném prostředí. Z institucionálního hlediska je supervize profesionálním

pozorováním,

reflexí

odborné

praxe

i

dalšího

vzdělávání

(Dvořáčková 2009, s. 42-44). Supervize je jednou z důležitých forem odborné přípravy. Je to také prostředek k profesionálnímu

a

osobnímu

růstu.

Jedná

se

o

setkání

supervizora

a supervidovaného. Supervizní setkání je produkující proces, jenž umožňuje reflexi, podporu kontrolu, emoční ošetření a také v neposlední řadě odborné vedení. Jedná se 20

o využití rozšíření možnosti profese a zároveň o kvalitní prevenci syndromu vyhoření (Dvořáčková 2009, s. 42-44).

Cíle supervize Dvořáčková popisuje cíle supervize za pomoci Hawkinse a Shoheta. • nabízí supervidovanému další pohled na případ který řeší • poznání nových přístupů, ale i poučení • povzbuzení k další práci • posílení odolnosti • posílení odolnosti vůči stresu a vyhoření • kvalitnější využití odborných a osobních zdrojů • kontrola kvality, především profesionality a etiky práce (Dvořáčková 2009, s. 42-44).

3.5.3 Vzdělávání zaměstnanců v přímé obslužné péči Vzdělání osob pracujících v sociálních službách, v přímé obslužné péči má zákonnou povinnost se vzdělávat v rámci své profese. Tato povinnost vyplývá ze zákona 108/2006 Sb., kde je uvedeno, že zaměstnavatel je povinen zabezpečit pracovníkům v sociálních službách další vzdělání v rozsahu 24 hodin za kalendářní rok. Tímto vzděláváním se u pracovníků upevňuje, obnovuje a prohlubuje kvalifikace (Zákon č. 108/2006 Sb.). Typy dalšího vzdělávání jsou: • specializační vzdělávání zajišťované vysokými školami a vyššími odbornými školami navazující na získanou odbornou způsobilost k výkonu povolání sociálního pracovníka,

• účast v kurzech s akreditovaným programem • odborné stáže, • účast na školicích akcích (Zákon č. 108/2006 Sb.).

21

3.6 Odlišení syndromu vyhoření od jiných psychických stavů Jak už bylo zmiňováno, je syndrom vyhoření v lidském životě negativním emocionálním jevem. Ovšem negativních jevů, obdobného druhu je více. Křivohlavý uvádí a popisuje odlišnosti negativních jevů a syndromu vyhoření. Níže jsou zmíněny tyto odlišnosti, jak je popisuje Křivohlavý (Křivohlavý 2012, s. 69-73). 3.6.1

Syndrom vyhoření a stres Stres i syndrom vyhoření patří mezi negativní emocionální zážitky.

Definován je napětím mezi tím, co člověka zatěžuje a zdroji možností tyto zátěže zvládat. Každý člověk se může dostat do stresu, avšak syndrom vyhoření se objevuje u lidí, kteří jsou zaujati svou prací, mají vysoké cíle, očekávání, ale i výkonovou motivaci. Kdo vysokou motivaci nemá, může se dostat do stresu avšak ne do stavu vyhoření. Při nejrůznějších činnostech se může objevit stres, zato vyhoření se objevuje u činností, při nichž je člověk v osobním kontaktu s druhým člověkem. Ne každý stresový stav dochází do stádia celkového vyčerpání, avšak pravdou je, že stres většinou přechází do vyhoření (Křivohlavý 2012, s. 69-73). 3.6.2

Syndrom vyhoření a deprese Deprese v celosvětovém měřítku patří podle statistik WHO k nejčastějším

nemocem. Patří do emocionálních negativních jevů. Propuknout může jako u vyhoření u lidí, kteří intenzivně pracují, na druhou stranu může propuknout u lidí, kteří nepracují a nepracovali téměř vůbec. Vedlejším příznakem syndromu vyhoření může být deprese. Syndrom vyhoření nemá úzký vztah k negativním zážitkům z mládí, což deprese nemá. Deprese na rozdíl od syndromu vyhoření, se dá léčit farmaceuticky (Křivohlavý 2012, s. 69-73). 3.6.3

Syndrom vyhoření a únava Obecně se únavy vyskytuje spíše u fyzické zátěže, ale vyskytuje se

i u syndromu vyhoření. Z fyzické únavy se člověk dostane odpočinkem, to není možné u vyhoření. Syndrom vyhoření se s únavou pojí tím, že je vždy něčím negativním, těžkým či bezvýchodným. S pocitem selhání a marností je spojována únava (Křivohlavý 2012, s. 69-73).

22

3.6.4

Syndrom vyhoření a odcizení Do emocionálních negativních jevů patří také odcizení. U syndromu vyhoření

je možné sledovat pocity odcizení, příznaky odcizení, které se objevují především v posledním stadiu vyhoření. U lidí, kteří ničím nadšení nebyli, nebo jim moc nešlo to, co dělali, se vyskytuje odcizení či u těch kteří to co dělali, nebylo smyslem jejich života, na rozdíl od syndromu vyhoření (Křivohlavý 2012, s. 69-73). 3.6.5

Syndrom vyhoření a pesimismus Člověk, který se propadá do stavu vyhoření, pesimistu v mnohém připomíná.

Převládá u něho silná představa, že si to zavinil sám, že je tím vinen a nemůže se z toho za žádnou cenu dostat. Pesimismus je navozován podmínkami prostředí, nezpůsobuje si ho sám svou aktivitou či pasivitou, což u syndromu vyhoření tomu je jinak (Křivohlavý 2012, s. 69-73). 3.6.6

Syndrom vyhoření a existenciální neuróza

O pocit zplanění života a naprosté existenciální beznaděje jde u existenciální neurózy. S tím se setkáváme na konci procesu syndromu vyhoření, na začátku je intenzivní prožitek smysluplnosti života (Křivohlavý 2012, s. 69-73).

23

4

POMÁHAJÍCÍ PROFESE Do této kapitoly je zařazena stručná charakteristika pomáhajících profesí.

Následující kapitoly se věnují sociálnímu pracovníkovi, dále je popsán stres a syndrom vyhoření u sociálního pracovníka, jejich projevy a prevence syndromu u těchto pracovníků. Je zde také popsána stručná charakteristika sociálního pracovníka a pracovníka v sociálních službách. S celou řadou obtíží, problémů a zklamání souvisí výkon pomáhajících profesí. Služba druhým vyžaduje určité osobnostní dispozice, vzdělání a někdy i ochotu přinášet oběti. Při výkonu pomáhajících profesí musí být respektovány etické zásady, další velmi důležitým aspektem k výkonu je ochota ke službě druhým. U některých pomáhajících profesí jsou formulovány některé požadavky na pracovníky příslušných profesí v tzv. etickém kodexu (Jankovský 2003, s. 157-158). Smysl pomáhání ve své profesi vidí všechny pomahačské profese a k naplňování tohoto smyslu hledají způsoby, jak podpořit prospěch, zdraví nebo pohodu druhého člověka. Aby se lidem žilo lépe, je úkolem profesionálního pomáhání. Jak dál zdůrazňuje Úlehla, do znaků profesionality považuje postoj pomáhání, protože já chci pomáhat a protože jsem si to vybral a baví mne to. Poté se mohu věnovat rozvíjení svých dovedností pomáhat, protože ve finále budou k prospěchu mě i klientovi (Úlehla 2005, s. 9-11). „Pomáhající profese jsou definovány jako taková povolání, při kterých mají lidé častý a úzký kontakt s jinými lidmi“ (Poschkamp 2013, s. 11).

4.1 Sociální pracovník V širokém spektru sociální práce se pohybuje sociální pracovník, které zahrnuje konkrétní působení na pracovníka v rámci sociálně-správní činnosti, specializované oblasti spojené s terapii, supervizí, výzkumem a vytvářením teoretického základu až po přípravu a vzdělávání sociálních pracovníků. Sociální pracovník může vykonávat profesi na nejrůznějších úrovních sociální práce. Sociální pracovník se docela často setkává s lidmi sociálně vyloučenými, jež nejsou motivování ke změně své situace. Odborník, jenž s nimi pracuje, by měl ovládat mnoho dovedností a mít předpoklady pro práci s klienty. Důležitá je empatie a profesionalita, která se získává dlouholetou praxí (Gulová 2011, s. 35). 24

4.2 Pracovník v sociálních službách Pracovníkem v sociálních službách je ten, kdo vykonává přímou obslužnou péči o osoby v ambulantních nebo pobytových zařízeních sociálních služeb, ty spočívají v nácviku denních činností, pomoc při osobní hygieně, oblékání, pomoc s prádlem, udržování čistoty a osobní hygieny, podporu soběstačnosti, vytváření a udržování základních sociálních a společenských kontaktů a spousta jiných. Pracovník v sociálních službách také vykonává nepedagogické činnosti, které spočívají v upevňování a prohlubování základních společenských a hygienických návyků, pracovní aktivity, manuální zručnost, volnočasové aktivity zaměřené na rozvoj osobnosti, zájmů, znalostí a tvořivých schopností. Dále je to pečovatelská činnost v domácnosti osoby, která spočívá ve výkonu prací spojené s přímým stykem s osobami, komplexní péče o domácnost, zajištění sociální pomoci, psychická aktivace, osobní asistence a jiné (MPSV 2005).

4.3 Stres a syndrom vyhoření u sociálních pracovníků Zvláštní nároky profese, které vyplývají z intenzivního kontaktu s lidmi využívajícími sociální služby, se považují za obecnou příčinu vzniku syndromu vyhoření. Specifičtí jsou tyto osoby tím, že jejich potřeby jsou akcentované, psychika není vyvážená, jejich představa o pomoci není vždy realistická, většinou jde o osoby handicapované, nemocné či umírající, agresivní, hyperkritičtí nebo se snaží zneužívat sociální služby. K rozvoji syndromu přispívá také pracoviště, dalším rizikem je velký počet klientů, s nimiž má sociální pracovník vstoupit do kontaktu (Švingalová 2006, s. 74).

4.4 Projevy syndromu vyhoření u sociálních pracovníků Za typické projevy vyhoření považuje Švingalová neangažovaný vztah ke klientům, vyhýbání se kontaktu s nimi, popřípadě mít s nimi konflikty. Ztráta citlivosti pro potřeby klientů, ztráta schopnosti tvořivě přistupovat k práci, pracovník práci věnuje nutné minimum energie, preferuje administrativní činnosti a činnosti směřující ven z instituce, místo kontaktu s klienty. Skepse převládá i o budoucnosti klientů, časté pracovní neschopnosti, žádosti o neplacené volno, omezování komunikace s kolegy, pocity depersonalizace, vyčerpání, může se objevit i zneužívání klientů (Švingarová 2006, s. 75). 25

4.5 Prevence syndromu vyhoření u sociálních pracovníků Důležitá je pečlivá příprava na profesi, které zahrnuje výcvik v sociálních dovednostech i dostatečně dlouhou praxi s klientelou, se kterou se pracovník bude setkávat na pracovišti. Jasné poslání organizace, metody práce a profesionální role pracovníka i náplně práce. Využití profesionálního poradenství poskytovaného odborníkem, programy osobního rozvoje a podpora dalšího vzdělávání pracovníků, průběžná supervize, případové konference v rámci jedné instituce, nebo s účastí pracovníků více institucí. Dále do prevence můžeme zařadit omezení počtu případů, s nimiž je pracovník v kontaktu, v náročných programech nasazení více pracovníků, omezení administrativní zátěže, jenž je spojena s prací s klienty, omezení pracovního úvazku a jiné jak uvádí Švingalová (Matoušek 2006, s. 76).

26

PRAKTICKÁ ČÁST 5

VÝZKUMNÝ PROBLÉM, CÍLE A PŘEDPOKLADY

5.1 Výzkumný problém a cíl výzkumu Ve svém deskriptivním výzkumu se autor zabývá syndromem vyhoření u pracovníků v přímé obslužné péči. Autora této bakalářské práce zajímalo, zda se respondenti setkali osobně se syndromem vyhoření, a jestli o něm již někdy slyšeli. Autor chtěl také zjistit, zda-li se respondenti setkali se stresem spojeným s jejich profesí. Cílem výzkumu je zjistit, zda pracovníci v přímé obslužné péči se setkali se syndromem vyhoření, jak se u nich projevoval a jestli ho zvládli vyřešit, a kde by případně hledali pomoc. Autora této práce také zajímalo, zda pracovníci v těchto službách pracovali pod stresem.

5.2 Výzkumné předpoklady 1. Lze předpokládat, že více jak dvě čtvrtiny respondentů se s pojmem syndromu vyhoření setkala. 2. Lze předpokládat, že více jak tři čtvrtiny respondentů se setkalo s potížemi vyvolanými stresem při výkonu své profese. 3. Lze předpokládat, že jedna čtvrtina respondentů má osobní zkušenost se syndromem vyhoření, při výkonu své profese.

5.3 Druh výzkumu V této bakalářské práce je pro zpracování dat použit kvantitativní výzkum. Autor tento druh výzkumu použil proto, aby získal data o zkušenostech pracovníků v přímé obslužné péči se stresem a syndromem vyhoření.

5.4 Výzkumný vzorek Pro výzkumný vzorek byl záměrně vybrán kvalifikovaný výběr, což je soubor, do kterého jsou vybíráni respondenti na základě znaků, jež jsou důležité pro tento výzkum a to jsou právě pracovníci v přímé obslužné péči, kteří vykonávají tuto práci déle jak pět a více let. Počet respondentů je 50. Výsledky tohoto výzkumu se vztahují pouze k tomuto výzkumnému vzorku. 27

6

POUŽITÉ METODY A ZPRACOVÁNÍ DAT

6.1 Dotazník Metoda dotazníkového šetření byla zvolena z časového důvodu, protože byla nejrychlejší a poskytla autorovi této bakalářské práce velké množství informací. Dotazník, který autor vytvořil, má 21 otázek. Dotazník je rozdělen na tři části. Základních a demografických údajů se zabývá první část dotazníku. Do druhé části jsou zahrnuty otázky týkající se stresu. A v poslední třetí části jsou otázky zabývající se syndromem vyhoření. Na dotazník lze nahlédnout do příloh – příloha P I. U otázky č. 9, která se zabývá projevy stresu, jsou do možností odpovědi uvedeny projevy podle Švingalové, které se podle ní projevují v oblasti duševní, sociální, tělesné a změny v chování. Z každé této skupiny jsou vybrány dvě možnosti projevu stresu, aby bylo možné porovnat, ve které oblasti měli respondenti největší problémy (Švingalová 2006, s. 19). Stejným způsobem je postupováno u otázky č. 15, která se zabývala syndromem vyhoření a u které dělení projevů syndromu vyhoření vycházelo z Poschkampa, jež dělí symptomy do čtyř úrovní prožívání a to fyzické, kognitivní, emoční a úroveň chování (Poschkamp 2013, s. 35). Dotazníky byly rozdávany pracovníkům přímé obslužné péče v Ústavu sociální péče ve Snědovicích a v Centru seniorů v Mělníku. Dotazníky byly rozdány v období měsíce června 2013. Aby byla zajištěna návratnost 50 dotazníků, rozdal jich autor při výzkumu celkem 53 kusů (3 dotazníky se vrátily neúplně vyplněné.) Před samotným výzkumem byl proveden předvýzkum na vzorku 5 respondentů, aby došlo k ujištění o srozumitelnosti a jasnosti položených otázek.

6.2 Zpracování dat Do předem připravené tabulky autor této bakalářské práce zaznamenával data, jež získal z dotazníků. Tato data byla postupně vyhodnocována a analyzována. Každá otázka je zpracována zvlášť prostřednictvím grafu. .

28

7

VÝSLEDKY VÝZKUMU A INTERPRETACE DAT

7.1 Zpracované výsledky výzkumu

Pohlaví 38 40 30

12

20 10 0 ženy

muži

Graf 1 Pohlaví respondentů Zdroj: Vlastní výzkum realizovaný s pracovníky v přímé obslužné péči v období měsíce června 2013

Graf 1: Udává, kolik respondentů bylo mužů a žen. Žen v dotazníku odpovídalo 38 což je 76% a mužů 12 v procentech vyjádřeno 24%. Z tohoto grafu vyplývá, že ženy byly ve výzkumném vzorku v převaze. Autor se domnívá, že převaha žen při výkonu přímé obslužné péče bude převažovat v každém zařízení podobného typu, jako tomu bylo v zařízeních, kde probíhal výzkum.

29

Věk 17 18 16 14 12 10 8 6 4 2 0

13 10 8 2 20-30 let

30-39 let

40-49 let

50-59 let

60 a více let

Graf 2 Věk respondentů Zdroj: Vlastní výzkum realizovaný s pracovníky v přímé obslužné péči v období měsíce června 2013

Graf 2: Znázorňuje počet respondentů v jejich věkovém rozmezí. Respondentů mezi 20-30 lety odpovídalo 16%, v rozmezí 30-39 let jich bylo 34%, neboli 17 respondentů, 20% bylo respondentů ve věkové kategorii 40-49 let, mezi 50-59 lety bylo respondentů 13, což je 26 % a v poslední kategorii 60 let a více odpovídali 2 respondenti tedy 4%.

30

Bydliště 23

25

25 20 15 10

2

5 0 Město

Obec

Samota

Graf 3 Bydliště respondentů Zdroj: Vlastní výzkum realizovaný s pracovníky v přímé obslužné péči v období měsíce června 2013

Graf 3: Na otázku týkající se místa bydliště odpovědělo 23 respondentů, což je 46%, že pochází z města, 50% respondentů pochází z obce v číslech je to 50 respondentů a 2 respondenti, čili 4% využili možnost odpovědi jiné, kde uvedli samotu.

31

Vzdělání 19 15

20

10

8

7

1 0

Graf 4 Vzdělání respondentů Zdroj: Vlastní výzkum realizovaný s pracovníky v přímé obslužné péči v období měsíce června 2013

Graf 4: Na otázku, která se týkala vzdělání, odpověděl 1 respondent, že dosáhl vysokoškolského vzdělání i přes to vykonává přímou obslužnou péči, dokončené střední vzdělání s maturitou uvedlo 15 respondentů. Základní vzdělání má 7 respondentů neboli 14%, vyučeno je respondentů 19 což je 38%. Střední vzdělání bez maturity má 8 dotazovaných a to je 16%, střední vzdělání s maturitou má 15 respondentů čili 30% a vysokoškolské vzdělání měl pouze 1 respondent, což jsou 2%.

32

Rodinný stav 30 20

22 10

11 5

10

1

0

Graf 5 Rodinný stav respondentů Zdroj: Vlastní výzkum realizovaný s pracovníky v přímé obslužné péči v období měsíce června 2013

Graf 5: Na otázku týkající se rodinného stavu odpovědělo nejvíce respondentů 22, což je 44% že jsou vdaní nebo ženatí, svobodných bylo 20% neboli 10 respondentů. Možnosti jiné využili respondenti, kteří byli rozvedeni, to bylo 11 respondentů, čili 22%, dále respondenti byli zařazeni do kategorie druh či družka, tuto odpověď zvolilo 5 respondentů, neboli 10% a v 1 odpovědi bylo uvedeno registrované partnerství přepočteno do procent, jsou to 2%.

33

Délka praxe 30 30 25 20 15

5

10

5

4

6

5 0 5-8 let

8-10 let

10-13 let

13-15 let

15 a více

Graf 6 Délka praxe respondentů Zdroj: Vlastní výzkum realizovaný s pracovníky v přímé obslužné péči v období měsíce června 2013

Graf 6: Nejvíce respondentů má praxi v rozmezí 5-8 let, vyjádřeno procentuálně je to 60%. Praxi 8-10 let má 10% respondentů stejně tak i respondenti s praxí 10-13 let. Čtyři respondenti mají praxi v rozmezí 13-15 lety což činí 8% dotazovaných. V poslední skupině respondentů, kteří mají praxi 15, a více let je zařazeno 12% tázaných. Z tohoto grafu vyplývá, že velká část pracovníků z výzkumného vzorku přímou obslužnou péči vykonává 5 až 8 let. Autor se domnívá, že to může být způsobeno náročností této profese, kdy mnoho pracovníků po této době hledá zaměstnání v jiném oboru.

34

Setkání se stresem v práci 50

42

40 30 20

7

10

1

0 Ano

Ne

Nevím

Graf 7 Setkání respondentů se stresem v práci Zdroj: Vlastní výzkum realizovaný s pracovníky v přímé obslužné péči v období měsíce června 2013

Graf 7: Zda se respondenti setkali se stresem v práci odpovědělo 84%, že ano to je 42 respondentů, jeden respondent nevěděl, jestli se se stresem setkal a 7 tázaných odpovědělo, že se se stresem v práci nesetkali to je 14%. Z těchto odpovědí vyplývá, že se stresem v práci se setkává vysoké procento dotazovaných. Pracovní stres u pracovníků v zaměstnání je běžný jev, každý pracovník se v průběhu výkonu svého zaměstnání s pracovním stresem osobně setká.

35

Práce pod stresem 42 45 40 35 30 25 20 15 10 5 0

7 1 Ano

Ne

Nevím

Graf 8 Práce respondentů pod stresem Zdroj: Vlastní výzkum realizovaný s pracovníky v přímé obslužné péči v období měsíce června 2013

Graf 8: V práci pracovalo pod stresem 84% respondentů, pod stresem nepracovalo 7 respondentů, odpověď nevím využil jeden respondent. Pod stresem pracovalo 84% respondentů, což dle názoru autora může způsobit náročnost této profese, čili pracovníka v přímé obslužné péči. Podmínky k práci ve stresu mohly způsobit nároky a požadavky ze strany klientů, zaměstnavatelů, ale i nepřiměřený počet klientů a časová tíseň. Na základě vyhodnocení a zpracování výsledků, se potvrdil předpoklad: Lze předpokládat, že více jak tři čtvrtiny respondentů se setkalo s potížemi vyvolanými stresem při výkonu své profese. (Tří čtvrtiny tvoří 37,5 respondentů, což je splněno)

36

Projevy stresu

30 20 10 0

Graf 9 Projevy stresu u respondentů Zdroj: Vlastní výzkum realizovaný s pracovníky v přímé obslužné péči v období měsíce června 2013

Graf 9: Čím se projevoval u respondentů stres, měli tázaní možnost výběru z více nabízených odpovědí. Nabídka možností stresu byla rozdělena do čtyř kategorií podle Švingalové (2006, s. 19). Z duševní oblasti byly do možnosti odpovědi zařazeny poruchy spánku, úzkost a strach, ty byly zároveň i nejčetnější, tudíž se stres nejčastěji projevoval v oblasti duševní. Z oblasti sociální což je špatná komunikace a špatné sociální vztahy, tato oblast byla nejméně zvolenou, z toho lze usuzovat, že nejméně mých tázaných respondentů trpělo projevy stresu z oblasti sociální. Z oblasti změn v chování je to neklid a chybné výkony, tato kategorie v souhrnu počtu odpovědí byla druhou nejčastěji volenou kategorii. Poslední je tělesná oblast, do odpovědí je zahrnuto pocení a průjem, zařazen do této oblasti je i třes, který uvedli respondenti v možnosti jiné, čímž tělesná oblast získala stejný počet souhrnných odpovědí jako projevy v oblasti změn v chování. Poruchami spánku trpělo 28 respondentů (67%), úzkost a strach uvedlo 25 dotázaných (60%), špatná komunikace zvolilo 5 respondentů (12%), špatné sociální vztahy udalo 5 tázaných (12%), neklid uvedlo 28 respondentů (67%), chybné výkony označilo 13 respondentů (31%), průjem uvedlo 11 dotazovaných (26%), pocení uvedlo také 11 respondentů (26%) a možnost jiné využilo 11 respondentů, kteří uvedli třes. Celkem odpovídalo 42 respondentů, tedy ti, u nichž se stres projevil. 37

Délka působení pracovního stresu stresu 28 30 25 20 15 10 5 0

4

7

1

2 2

6 měsíců

3 měsíce

Měsíc

Rok

Nedovedu určit

Graf 10 Délka působení pracovního stresu u respondentů Zdroj: Vlastní výzkum realizovaný s pracovníky v přímé obslužné péči v období měsíce června 2013

Graf 10: Na otázku, jak dlouho stres u respondentů trval, odpovědělo nejvíce tázaných (28 tj. 67%), že nedovedou určit, jak dlouho stres trval. Tuto odpověď lze přikládat k tomu, že člověk pod stresem hůře vnímá běh a realitu času, tudíž ztrácí přehled nad pojmem času a větší pozornost věnuje momentálnímu problému. Stres, který trval šest měsíců, uvedli 4 respondenti neboli 10%, trvání jednoho měsíce zvolilo 7 respondentů, rok uvedli 2 respondenti a trvání stresu tři měsíce uvedl jeden respondent.

38

Zvládnutí stresu 32 35 30 25 20 15

7 3

10 5 0 Zvládl sám/a

Vyhledal pomoc

Kombinace obou

Graf 11 Zvládnutí stresu respondentů Zdroj: Vlastní výzkum realizovaný s pracovníky v přímé obslužné péči v období měsíce června 2013

Graf 11: Nejčastější odpovědí, jak respondenti zvládli stres, byla, že stres zvládají úspěšně řešit sami, to uvedlo 32 respondentů čili 76%. Nikdo z respondentů neuvedl, co mu pomáhá stres zvládnout. Odpověď vyhledání pomoci uvedlo 7 respondentů, nikdo však neuvedl, jakou pomoc vyhledal. V možnosti jiné byla uvedena odpověď kombinace obou, kterou uvedli 3 respondenti tj. 7%. Důležité je stres úspěšně zvládnout, než se prohloubí. Z dat získaných od respondentů v této otázce vyplývá, že velké procento respondentů se při zvládání stresu spoléhá samo na sebe a nevyhledává pomoc druhé osoby nebo odborníka.

39

Slyšel jste o syndromu vyhoření 50

43

40 30 20

4

10

2

1

0 Ano

Ne

Nevím

Jiné

Graf 12 Zda respondenti slyšeli o syndromu vyhoření Zdroj: Vlastní výzkum realizovaný s pracovníky v přímé obslužné péči v období měsíce června 2013

Graf 12: O syndromu vyhoření slyšelo 43 respondentů tj. 86%. 8% tázaných odpovědělo, že neslyšelo pojem syndrom vyhoření, odpověď nevím uvedli 2 respondenti a odpověď jiné uvedl jeden respondent. Na základě těchto výsledků se potvrzuje předpoklad: Lze předpokládat, že více jak dvě čtvrtiny respondentů se s pojmem syndromu vyhoření setkala. V této otázce se autorovi potvrdil předpoklad, že s pojmem Syndromu vyhoření jsou pracovníci v přímé péči obeznámeni. (Dvě třetiny tvoří 25 respondentů, což je splněno)

40

Setkání s někým, u koho se syndrom vyhoření objevil

18 16 14 12 10 8 6 4 2 0

17

17 13

1

2

Graf 13 Setkání se s někým, u koho se syndrom vyhoření objevil Zdroj: Vlastní výzkum realizovaný s pracovníky v přímé obslužné péči v období měsíce června 2013

Graf 13: Zda se respondenti setkali s někým, u koho syndrom vyhoření objevil, odpovědělo 17 respondentů (34%), ano, odpověď ne zvolilo 13 tázaných (26%). Nevím udalo 17 respondentů, tj. 34% dva respondenti neodpověděli a jeden respondent uvedl odpověď jiné. V této otázce odpovědělo 17 respondentů, že se setkali s někým u koho se syndrom vyhoření objevil a 17 respondentů neví, zda se s někým, kdo trpěl syndromem vyhoření setkali.

41

Osobní zkušenost se syndromem vyhoření v práci 20

15

17

15

15 10

3

5 0 Ano

Ne

Nevím

Jiné

Graf 14 Osobní zkušenost se syndromem vyhoření, jenž byl spojen s prací Zdroj: Vlastní výzkum realizovaný s pracovníky v přímé obslužné péči v období měsíce červnu 2013

Graf 14: Se syndromem vyhoření, jenž byl spojen s prací pracovníka v přímé obslužné péči, se osobně setkalo 15 respondentů tj. 30%, 17 respondentů uvedlo, že se osobně se syndromem vyhoření nesetkalo a 15 respondentů uvedlo odpověď nevím. Možnosti jiné využili 3 respondenti. Z toho vyplývá, že se 30% respondentů setkalo osobně se syndromem vyhoření, což je zaokrouhleně každý třetí. Na základě výsledků se předpoklad potvrdil: Lze předpokládat, že jedna čtvrtina respondentů má osobní zkušenost se syndromem vyhoření, při výkonu své profese. (Jednu čtvrtinu tvoří 12,5 respondenta, což je splněno)

42

Projevy syndromu vyhoření 15

10 5 0

Graf 15 Projevy syndromu vyhoření u respondentů Zdroj: Vlastní výzkum realizovaný s pracovníky v přímé obslužné péči v období měsíce červnu 2013

Graf 15: Čím se projevoval syndrom vyhoření, měli respondenti možnost označení více odpovědí. Nabídka odpovědí byla rozdělena do čtyř kategorii dle Poschkampa (Poschkamp 2013, s. 35). Autora zajímalo, která kategorie bude převyšovat. Z fyzické úrovně byly, do možností odpovědí zahrnuty ztráta energie a bolesti hlavy, tato úroveň byla zároveň druhou nejčetnější odpovědí. Úroveň kognitivní měla nejmenší počet odpovědí, byly zde vybrány problémy s pamětí a nepřesnost. Do úrovně emoční byl vybrán pocit bezmoci, deprese a respondenti do možnosti jiné uvedli plačtivost, což tuto úroveň posílilo natolik, že se stala nejčastěji volenou úrovní, tj. z této emoční úrovně volili respondenti nejčastější projevy, které je provázeli, když trpěly syndromem vyhoření.

Apatie a konflikty s druhými byli

zástupci úrovně chování. Ztrátu energie a deprese uvedlo 15 respondentů, což je u každé odpovědi 100%, tzn. každý respondent, který trpěl syndromem vyhoření, trpěl těmito projevy. Bolestmi hlavy trpělo 14 respondentů, problémy s pamětí uvedli 2 respondenti, nepřesností 4 respondenti, pocitem bezmoci 13 respondentů, apatii 8 respondentů, konflikty s druhými 5 respondentů. 43

Délka trvání příznaků syndromu vyhoření 6 6 5 4 3 2 1 0

4 3 2

6 měsíců

Měsíc

Rok

Nedovedu určit

Graf 16 Jak dlouho trvaly příznaky syndromu vyhoření u respondentů Zdroj: Vlastní výzkum realizovaný s pracovníky v přímé obslužné péči v období měsíce červnu 2013

Graf 16: Nejvíce respondentů uvedlo, že příznaky syndromu vyhoření se objevovaly 6 měsíců, to uvedlo 6 respondentů tj. 40% z těch, kteří syndromem vyhoření trpěli. Čtyři respondenti se potýkali s příznaky syndromu vyhoření měsíc, dva respondenti rok a tři respondenti to nedovedli určit. Příznaky syndromu vyhoření se mohou projevit po delší době, kdy je jedinec nespokojený, ve stresu anebo nejsou naplněna jeho očekávání.

44

Řešení syndromu vyhoření 9 10

6

8 6 4 2 0 Zvládl/a sám/a

Vyhledání pomoci

Graf 17 Způsob řešení syndromu vyhoření Zdroj: Vlastní výzkum realizovaný s pracovníky v přímé obslužné péči v období měsíce června 2013

Graf 17: Samostatně dokázalo vyřešit syndrom vyhoření 9 respondentů, pomoc vyhledalo 6 respondentů. Nikdo z dotazovaných neuvedl odpověď v doplňující otázce, co jim pomohlo syndrom vyřešit, nebo u koho hledali pomoc. Stejně jako u zvládání stresu i zde větší část respondentů uvedla, že syndrom vyhoření řešili sami, bez pomoci odborníka nebo rodinného příslušníka.

45

Odraz syndromu vyhoření v osobním či mimopracovním životě 10 10 8

4

6 4

1

2 0 Ano

Ne

Nevím

Graf 18 Projev syndromu vyhoření v osobním či mimopracovním životě Zdroj: Vlastní výzkum realizovaný s pracovníky v přímé obslužné péči v období měsíce června 2013

Graf 18: Deset respondentů uvedlo, že se syndrom vyhoření odrazil v jejich osobním a mimopracovním životě tj. 67% tázaných. Že syndrom vyhoření nezasahoval do osobního a mimopracovního života uvedli 4 respondenti. Odpověď nevím, uvedl jeden respondent. Vzhledem k rozdílnému výsledku, o proti odpovědím v grafu č. 14 kde uvedlo 30% dotazovaných, že má osobní zkušenosti se syndromem vyhoření lze předpokládat, že respondenti v otázce č. 18 odpovídali spíše na působení pracovního stresu než syndromu vyhoření.

46

Změna povolání 11 12 10 8 6

2

4

2

2 0 Ano

Ne

Nevím

Graf 19 Úvaha o změně povolání v důsledku syndromu vyhoření Zdroj: Vlastní výzkum realizovaný s pracovníky v přímé obslužné péči v období měsíce června 2013

Graf 19: Zdali někdy respondenti uvažovali o změně povolání, v souvislosti se syndromem vyhoření odpovědělo 11 dotazovaných ano, odpověď ne a nevím dali vždy jen dva respondenti. Změna povolání je považována za zcela krajní řešení. Jedinec vidí v tomto řešení jedinou možnost jak syndrom vyhoření odbourat, normálně fungovat, jak v pracovním tak i soukromém životě.

47

Hledání pomoci 39 40 35 30 25 20 15 10 5 0

19

17

13

4

1

7

Graf 20 Kde by respondenti hledali pomoc, kdyby trpěli syndromem vyhoření Zdroj: Vlastní výzkum realizovaný s pracovníky v přímé obslužné péči v období měsíce června 2013

Graf 20: Zde měli respondenti na výběr z více možností. Nejpreferovanější odpověď byla odpověď partner, kterou uvedlo 39 respondentů, druhou nejčastější odpovědí byl volen lékař, toho uvedlo 19 respondentů, u psychologa by hledalo pomoc 17 respondentů, psychiatra 4 respondenti, není potřeba se na někoho obracet zvládnu to sám, by preferoval pouze jeden respondent a pomoc u nadřízeného či zaměstnavatele by hledalo 7 respondentů. U poslední č. 21 otázky měli možnost se respondenti rozepsat. Této možnosti využilo osm respondentů. Nyní budou uvedeny věty, které respondenti uvedli do dotazníku: • Už nikdy ho nezažít, nikomu bych ho nepřála. • Známá měla syndrom vyhoření, zhubla a musela opustit zaměstnání, nebyla schopna se tam vrátit. • Stres je v dnešní době bohužel běžná věc, se kterou bojují všechny věkové skupiny. • Syndrom vyhoření jsem nezaznamenala. Hodně nepříjemné období, které již nechci zažít.

48

• V sociálních službách se často setkávám se syndromem vyhoření- práce s lidmi je náročná. • Stres a syndrom vyhoření lze zvládnout změnou prostředí. Syndrom vyhoření je velmi nepříjemná záležitost, nerada bych znovu tuto věc zažila.

7.2 Shrnutí Jako cíl výzkumu bylo autorem této bakalářské práce stanoveno zjistit, zda pracovníci v přímé obslužné péči, jejž mají minimální praxi 5 let, se setkali osobně se syndromem vyhoření, jak se u nich projevoval a zdali ho zvládli vyřešit, kde by případně hledali pomoc. Autora také zajímalo, zda pracovníci pracovali pod stresem. Výsledky výzkumu v této práci se vztahují pouze k výzkumnému vzorku uvedenému v této práci. Kdyby autor výzkum dělal podruhé, bylo by vhodné provést výzkum rizik syndromu vyhoření z hlediska věku, pohlaví, místa bydliště, možná i z hlediska rodinného stavu. Z výsledků výzkumu vyplývá, že pod stresem v práci pracovalo 42 respondentů, což je 84%. Nejčastěji se u respondentů stres projevoval poruchami spánku, úzkostí a strachem, tyto projevy jsou z oblasti duševní, častý byl také neklid. Jak dlouho u respondentů stres trval, uvedlo 67% dotazovaných, že nedovede určit dobu, po kterou bojovali se stresem. Nejvíce byl uveden jeden měsíc, který uvedlo 14% respondentů. Stres úspěšně zvládlo vyřešit samo 76% respondentů. Pomoc by vyhledalo při řešení stresu 17% dotazovaných. Tudíž předpoklad, že víc jak tři čtvrtiny respondentů se setkalo s potížemi vyvolanými stresem při výkonu práce, se potvrdil. O syndromu vyhoření slyšelo, a tudíž má povědomí 86% tázaných respondentů. Setkání s někým, kdo trpěl syndromem vyhoření, uvádí 34% dotazovaných. Osobní zkušenost v práci, která je spojena se syndromem vyhoření, uvedlo 30% respondentů. Nejčastěji se syndrom vyhoření projevoval na úrovni emoční, kam patřil pocit bezmoci, deprese, plačtivost. Mimo jiné byla často uvedena ztráta energie, bolesti hlavy či nechuť do práce. Délku trvání příznaků syndromu vyhoření šest měsíců uvedlo 6 respondentů. Úspěšně vyřešit syndrom vyhoření zvládlo 9 respondentů, pomoc vyhledalo 6 respondentů, čtyři respondenti tedy pomoc 49

nevyhledali. Odraz syndromu vyhoření v osobním a mimopracovním životě se projevilo u 67% respondentů. Lze předpokládat, že v této otázce respondenti odpovídali spíše na pracovní stres, než na syndrom vyhoření viz graf č. 18. O změně povolání v důsledku pracovního stresu a syndromu vyhoření uvažovalo 73% tázaných. Pomoc by nejčastěji respondenti hledali, kdyby potřebovali pomoc se zvládnutím syndromu vyhoření, u partnera, lékaře, psychologa, terapeuta, nadřízeného či zaměstnavatele či psychiatra. Předpoklad že ¼ respondentů má osobní zkušenost se syndromem vyhoření se potvrdila. Potvrdil se také i předpoklad, že dvě čtvrtiny respondentů se s pojmem syndromu vyhoření setkala. Ti co měli se syndromem vyhoření osobní zkušenost, by ho nechtěli prožít znovu a nikomu to nepřejí. Důležité je, že většina z dotazovaných ví, kde by hledal pomoc, kdyby ji potřeboval.

50

ZÁVĚR Pracovníci v sociálních službách, kam patří i pracovníci v přímé obslužné péči, se denně setkávají s lidmi, kterým pomáhají zvládat běžné denní činnosti, a kteří jsou mnohdy na jejich pomoci a péči závislí. Krizová situace může potkat každého z nás, může potkat i tohoto pracovníka, jež pomáhá jiným a to v podobě syndromu vyhoření. Tématem této bakalářské práce byl syndrom vyhoření u pracovníků v pomáhajících profesích - přímá obslužná péče. V této bakalářské práci bylo cílem zjistit kolik pracovníků v přímé obslužné péči se osobně setkalo se syndromem vyhoření a zda pracovali pod stresem v práci. Aby bylo možné získat odpovědi na tyto otázky, bylo nutné nejprve vymezit teorii. V teorii je popsán stres, jeho projevy, fáze, zvládání stresu i stresory. Součástí teorie je i popis syndromu vyhoření, jeho teoretické zázemí, příčiny, projevy, fáze vývoje, popsány jsou také rizika syndromu vyhoření jeho léčba a prevence. Zahrnuta je tam také kapitola týkající se pomáhajících profesí. Praktická část obsahuje popis výzkumného problému, cíl a hypotézy, výzkumný vzorek, druh výzkumu, použití metody pro sběr dat, které jsou pak analyzovány a vyhodnocovány prostřednictvím grafu. Výsledky výzkumného šetření ukázaly, že více jak jedna čtvrtina respondentů má osobní zkušenost se syndromem vyhoření. Dvě čtvrtiny, což je jedna polovina dotazovaných se již se syndromem vyhoření setkala. Tři čtvrtiny respondentů, se setkalo s potížemi vyvolanými stresem. Důležité je, aby pracovníci věděli, kam se mohou v případě potřeby obrátit pro pomoc a aby syndrom vyhoření nepodceňovali, protože mnohdy má pomalý a plíživý nástup. Neřešení problémů může vést k těžkým depresím až suicidálnímu jednání. Aby se předcházelo k co možná nejnižšímu pracovnímu stresu, a projevům syndromu vyhoření u pracovníku pomáhajících profesí je toto řešeno i v zákoně č. 108/2006 Sb., kde je uvedena povinnost, že se pracovníci musí vzdělávat. Tímto vzděláváním a odbornými stážemi, se pracovníci dovedou lépe vyrovnat s problémy v zaměstnání. Velice vhodným pomocníkem při řešení pracovních problémů, stresu a syndromu vyhoření jsou supervize. Ať již se jedná o supervizi skupinovou, osobní, případovou atd., jsou pro pracovníky v přímé péči přínosem při řešení problému, kdy supervizor nabízí supervidovaným názor nezávislého a nestranného odborníka.

51

Práce pracovníků v pomáhajících profesích je velmi náročná, nemůže ji vykonávat každý, nedá se vykonávat bez empatie, trpělivosti, zdravé osobní angažovanosti, aktivního naslouchání, braní klienta jako rovnocenného partnera atd. Pracovníci v pomáhajících profesích při výkonu své profese citlivým přístupem a vhodnou podporou pomáhají k začlenění sociálně znevýhodněných spoluobčanů do běžného života a tím jim pomáhají k životu, který si klienti sami přejí. Z výše popsaných důvodů se autor domnívá, že by bylo vhodné více publikovat, provádět výzkumy o pracovnících v pomáhajících profesích zvláště u pracovníků v přímé obslužné péči. Tito pracovníci jsou s klienty v každodenním bezprostředním kontaktu a při výkonu své profese jsou ohrožováni pracovním stresem a syndromem vyhoření.

52

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY GULOVÁ, L., 2011. Sociální práce: pro pedagogické obory. 1 vyd. Praha: Grada. ISBN 978-80-247-3379-1. HÁJEK, Karel. 2006. Práce s emocemi pro pomáhající profese: tělesně zakotvené prožívání. Vyd. 1. Praha: Portál. ISBN 80-7367-107-7. HAWKINS, P., SHOHET R., 2004. Supervize v pomáhajících profesích. 1. Vyd. Praha: Portál. ISBN 80-7178-715-9. JANKOVSKÝ, J., 2003. Etika pro pomáhající profese. 1. vyd. Praha: Triton, ISBN 80-7254-329-6. KALLWASS, A., 2007. Syndrom vyhoření v práci a v osobním životě. 1. vyd. Praha: Portál. ISBN 978-80-7367-299-7. KEBZA, Vladimír a Iva ŠOLCOVÁ. 2003. Syndrom vyhoření. 2. rozšířené a doplněné vyd. Praha: Státní zdravotní ústav, ISBN 80-7071-231-7. KŘIVOHLAVÝ, J. 2003. Psychologie zdraví. 2. vyd. 2. Praha: Portál. ISBN 807178-774-4. KŘIVOHLAVÝ, J., 2012. Hořet, ale nevyhořet. 2. přepracované vyd., V KNA 1. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství. ISBN 978-80-7195-573-3. MATOUŠEK, O., 2001. Základy sociální práce. 1. vyd. Praha: Portál, ISBN 807178-473-7. MATOUŠEK, Oldřich, a kol., 2003. Metody a řízení sociální práce. 1. vyd. Praha: Portál. ISBN 80-7178-548-2. NAKONEČNÝ, Milan. 1997. Encyklopedie obecné psychologie. 2. vyd. Brno: Akademia. ISBN 80-200-0625-7. POSCHKAMP, T., 2013. Vyhoření: rozpoznání, léčba, prevence. 1. vyd. Brno: Edika. ISBN 978-80-266-0161-6. STOCK, Ch., 2010. Syndrom vyhoření a jak jej zvládnout. 1. vyd. Praha: Grada.ISBN 978-80-247-3553-5. ŠVINGALOVÁ, D., 2006. Stres a "vyhoření" u profesionálů pracujících s lidmi. 1. vyd. Liberec: Technická univerzita v Liberci. ISBN 80-7372-105-8. ÚLEHLA, I. 2005. Umění pomáhat: učebnice metod sociální praxe. 3. vyd., V Sociologickém nakl. 2. Praha: Sociologické nakladatelství. ISBN 80-86429-36-9. VÁGNEROVÁ, M. 2002. Psychopatologie pro pomáhající profese. 3. vyd. Praha: Portál. ISBN 80-7178-678-0. VÁGNEROVÁ, M., 2008. Psychopatologie pro pomáhající profese. 4. rozšířené a přepracované vyd. Praha: Portál. ISBN 978-80-7367-414-4.

53

Periodika: DVOŘÁČKOVÁ, D. Supervize jako prevence syndromu vyhoření. Sociální péče. 2009, č. 6. ISSN 1213-2330.

Internetové zdroje: Ministerstvo práce a sociálních věcí. Právní předpisy: právní výklady: Výklad MPSV k zařazování zaměstnanců, kteří vykonávají přímou obslužnou péči o klienty v zařízeních sociální péče (Ústavy sociální péče, domovy důchodců) do povolání a příslušné platové třídy. [online]. 18.4. 2005 [vid. 18. 10. 2013]. Dostupné na: http://www.mpsv.cz/cs/66. Ministerstvo práce a sociálních věcí. Sociální služby. Právní předpisy pro sociální služby: Zákon č. 108/2006 sb. Ze dne 14. března 2006 o sociálních službách § 116. [online]. 2013 [vid. 23. 10. 2013]. Dostupné na: http://www.mpsv.cz/files/clanky/13640/z_108_2006.pdf. Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, aktuální znění. In: Úplné znění.cz [online]. 2013 [vid. 25. 11. 2013]. Dostupné z: http://www.uplnezneni.cz/zakon/1082006-sb-o-socialnich-sluzbach/.

54

SEZNAM GRAFŮ

Graf 1

Pohlaví respondentů

Graf 2

Věk respondentů

Graf 3

Bydliště respondentů

Graf 4

Vzdělání respondentů

Graf 5

Rodinný stav respondentů

Graf 6

Délka praxe respondentů

Graf 7

Setkání respondentů se stresem v práci

Graf 8

Práce respondentů pod stresem

Graf 9

Projevy stresu u respondentů

Graf 10

Délka působení pracovního stresu u respondentů

Graf 11

Zvládnutí stresu respondentů

Graf 12

Zda respondenti slyšeli o syndromu vyhoření

Graf 13

Setkání se s někým, u koho se syndrom vyhoření objevil

Graf 14

Osobní zkušenost se syndromem vyhoření, jenž byl spojen s prací

Graf 15

Projevy syndromu vyhoření u respondentů

Graf 16

Jak dlouho trvaly příznaky syndromu vyhoření u respondentů

Graf 17

Způsob řešení syndromu vyhoření

Graf 18

Projev syndromu vyhoření v osobním či mimopracovním životě

Graf 19

Úvaha o změně povolání v důsledku syndromu vyhoření

Graf 20

Kde by respondenti hledali pomoc, kdyby trpěli syndromem vyhoření

55

SEZNAM OBRÁZKŮ

Obrázek 1

Fáze procesu vyhoření

56

SEZNAM TABULEK

tabulka 1

Symptomy vyhoření

57

SEZNAM PŘÍLOH

PI

Dotazník

P II

Kazuistika

58

PŘÍLOHA P I – DOTAZNÍK Dobrý den, Jmenuji se………………………….., studuji…………………………….. Ve svých rukou držíte dotazník týkající se stresu a syndromu vyhoření v sociálních službách. Dotazník je anonymní a je součástí mé bakalářské práce. Aby byla má práce smysluplnější a účelnější odpovídejte na položené otázky co nejpravdivěji. Předem Vám děkuji za čas věnovaný mému dotazníku. Jméno a příjmení …………………………………………………………………………………………………………………………………………… 1. Pohlaví: muž žena 2. Věk: 20 - 30 let 30 - 39 let 40 - 49 let 50 -59 let 60 a více 3. Místo bydliště: město obec jiné ……………………………………………………………………………………………………………… 4. Vaše dosažené vzdělání: základní vyučen/a střední bez maturity střední s maturitou vysokoškolské

5. Rodinný stav: svobodný/á vdaná/ženatý jiné …………………………………………………………………………………………………………………. 6. Délka praxe v sociálních službách: 5 - 8 let 8 - 10 let 10 - 13 let 13 - 15 let 15 a více 7. Setkal/a jste se vy sám/sama se stresem spojeným s prací? ano ne nevím jiné……………………………………………………………………………………………………………… 8. Pracoval/a jste někdy pod stresem, jenž byl způsobený prací? ano ne nevím jiné ……………………………………………………………………………………………………………… 9. Pokud jste a otázce 8. odpověděl/a ano jak a čím se u vás stres projevoval? poruchy spánku úzkost, strach špatná komunikace špatné sociální vztahy neklid chybné výkony průjem pocení jiné……………………………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………………………………

10. Délka působení pracovního stresu? 6. měsíců 3. měsíce 1. měsíc 1. rok jiné …………………………………………………………………………………………………………… 11. Zvládl/a jste ho vyřešit úspěšně sám, pokud ano, co vám pomohlo. Nebo jste vyhledal/a pomoc odborníků, v případě vyhledání pomoci, jakou pomoc jste vyhledal/a. zvládl/a jsem to sám co mi pomohlo zvládnout stres …………………………………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………………………………… …………………………………………….. vyhledal/a jsem pomoc jakou pomoc jste vyhledal/a …………………………………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………………………………… ……………………………………………… jiné …………………………………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………………………………… …………………………………………… 12. Slyšel/a jste někdy pojem syndrom vyhoření? ano ne nevím jiné ………………………………………………………………………………………………………………

13. Setkal/a jste se s někým, u koho se syndrom vyhoření objevil? ano ne nevím jiné ……………………………………………………………………………………………………………… 14. Trpěl/a jste někdy vy osobně syndromem vyhoření, jenž byl způsoben prací? ano ne nevím jiné ……………………………………………………………………………………………………………… 15. Jak se u vás syndrom vyhoření projevoval? ztráta energie bolesti hlavy problémy s pamětí nepřesnost deprese pocit bezmoci apatie konflikty s druhými jiné …………………………………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………… 16. Jak dlouho trvaly příznaky syndromu vyhoření? 6. měsíců 1. měsíc 1. rok jiné ……………………………………………………………………………………………………………

17. Zvládl/a jste ho vyřešit úspěšně sám, pokud ano, co vám pomohlo. Nebo jste vyhledal/a pomoc odborníků, v případě vyhledání pomoci, jakou pomoc jste vyhledal/a. zvládl/a jsem to sám co mi pomohlo zvládnout syndrom vyhoření …………………………………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………………………………..

vyhledal/a jsem pomoc Jakou pomoc jste vyhledal/a …………………………………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………………………………… jiné …………………………………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………………………….. 18. Odrazil se syndrom vyhoření i ve vašem mimopracovním, či osobním životě? ano ne nevím jiné ……………………………………………………………………………………………………………… 19. Uvažoval/a jste někdy kvůli syndromu vyhoření o změně povolání? ano ne nevím jiné ………………………………………………………………………………………………………………

20. U koho byste hledal/a pomoc, kdybyste potřeboval/ pomoct zvládnout syndrom vyhoření: partner lékař terapeut psycholog psychiatr není potřeba, vždy to zvládnu sám jiné …………………………………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………………………………… 21. Pokud byste se chtěl/a k něčemu vyjádřit, co se týče tématu stresu či syndromu vyhoření, zde se můžete rozepsat. ……………………………………………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………………………………………

PŘÍLOHA P II – KAZUISTIKA Paní, které se týká tato kazuistika, říkejme jí Kateřina, bydlí v rodinném domku na vesnici, nyní pracuje v centru seniorů, jako administrativní pracovník. Paní Kateřina se narodila před 50 lety, jako nejstarší dítě, dva roky po ní se narodila její mladší sestra. Její matka pracovala jako vychovatelka ve školní družině a její otec pracoval v jedné stavební firmě jako zedník. Se svou sestrou si začala rozumět kolem 8 let, do té doby podle ní o vše soupeřili. Stmelili je časté hádky s rodiči, kteří měli ve svém vztahu neustále problémy, které nakonec vyústili tím, že se tatínek odstěhoval k jiné ženě, to bylo paní Kateřině 10 let. Potom vyrůstala se svou matkou a jejím druhem, kterého si našla asi rok po rozvodu. S nevlastním otčímem neměla Kateřina, ani její sestra žádné vážnější problémy, rozuměli si s ním ještě víc, než s matkou, která byla neustále podrážděná. Základní školu vychodila Kateřina bez výrazných obtíží či problémů. Byla snaživá, pečlivá a konfliktům ve škole se vyhýbala. Byla spíše samostatnější. Škola i učení ji bavila, a tak když se rozhodovalo kam nastoupí po základní škole, rozhodla se pro střední školu pedagogickou, chtěla se stát učitelkou. Po střední škole udělala přijímačky a dostala se na vysokou školu, kde studovala učitelství pro 2 stupeň. Matka ji ve studiu podporovala stejně tak i její otec, který ji na studium přispěl nějakou tou korunou navíc. S manželem Karlem se Kateřina potkala na jedné ze zábav, kam občas zašla s kamarádkou. Po roce chození Kateřina otěhotněla a s Karlem se vzali. Koupili si starší domeček na vesnici, který si popravili. Karel pracoval jako číšník v místní restauraci. Tuto restauraci si později koupili a provozovali jako rodinný podnik. Kateřina porodila holčičku a dali jí jméno Kateřina. Výchova malé Katušky byla pro ni po porodu náročná, později se vše urovnalo. Po třech letech Kateřina otěhotněla znovu a narodila se jim také holčička, které dali jméno Gábinka. Karlovi to nevadilo, že má dvě holčičky, manželce Kateřině s výchovou děvčat pomáhal. Za dva roky koupili místní restauraci ,,Na žebračce.“ Jenže každý rozjezd v podnikání je těžký a do toho dluhy, začal Karel většinu času trávit v restauraci a na rodinu moc času nezbylo. Kateřina byla na děti a domácnost sama. Jejich manželský život trochu skřípal. Jakmile byli nejmladší dceři tři roky, nastoupila Kateřina do blízkého města učit na základní školu druhý stupeň, vyučovala dějepis a anglický jazyk. Holčičky ze školky vyzvedávala babička, manželova matka. Jak začala děvčata chodit do školy, brávala je

Kateřina do školy, kde učila. Bylo toho na Kateřinu hodně, škola učit se s holkami a večer jít manželovi poct. Na pomoc do restaurace vzali brigádnici, aby Kateřina nemusela chodit večer pomáhat, aby byla s holkami doma. A tehdy jí manžel poprvé zahnul s brigádnicí. A tak Kateřina proplouvala životem a snažila se udržet rodinu pohromadě, před manželovými nevěrami zavírala oči, všechno dělala kvůli holkám. Ve školství vydržela 15 let. Po patnácti letech ji práce ve škole začala naplňovat, protože žáci se stávali pro ni drzí a neovladatelní. V této době se vystupňovali i problémy s manželem, který si našel jinou mladší ženu a od rodiny odešel a požádal o rozvod. Rodinný domek nechal Kateřině a on si nechal restauraci. Začaly být i problémy s děvčaty, které v té době procházely pubertou a nastaly problémy s kouření, alkoholem a lehčími drogami. Kateřina skončila psychicky na dně a musela vyhledat pomoc odborníka a léčila se. Po nějaké době se vše urovnalo a Kateřina se rozhodla, že se do školy nevrátí a půjde pracovat do nedalekého Centra pro seniory. Pracovala přímo s klienty tohoto centra. Byla nadšená, práce ji naplňovala a byla spokojená. Dcery, které podle ní dostaly rozum, ji podporovali. Po pěti letech začala Kateřina pociťovat úzkost, deprese, bolesti hlavy, nic ji netěšilo, zdálo se jí, že ji klienti otravují a pořád po ní něco chtějí, začala svou práci nesnášet a nenáviděla ji. Informovala o této situaci svého nadřízeného a ten jí pomohla vyhledat patřičnou pomoc. Kateřina se léčila dva měsíce. Po dvou měsících se vrátila zpět do práce, kde pracovala, ale přesunuli ji na pozici administrativního pracovníka. Nyní je spokojená, věnuje se svým koníčkům, zahradničení a procházkám. Těší se na návštěvy svých dcer a na vnoučka, kterého má její nejstarší dcera Katka. Nyní má půl roku přítele, který by sel k ní nastěhovat. Jak říká, svět ji začal bavit, je mnohem klidnější a dokáže se těšit z věci a dokáže rozdávat radost. Jak je vidět Kateřina to v životě neměla lehké, v dětství se jí rozvedli rodiče, potom manželovy nevěry, dluhy výchova děvčat k tomu problémy ve škole s žáky a s dcerami vedly k tomu, že si dle mého prošla syndromem vyhoření. Podruhé jím prošla po pěti letech v práci, kde pracovala a to v Centru seniorů. Nyní je spokojená, v práci i osobním životě se jí daří.