ZAPOMENUTÉ ALBUM texty ž{ků liter{rně dramatického oboru Z{kladní umělecké školy Biskupsk{ 12, Praha 1
Praha 2010
HOLČIČKA Z FOTOGRAFIE Před{vají si mě z ruky do ruky Vrhají na mě zkoumavé pohledy Poř{d stejné< Kde m{š maminku? Kolik ti je? Kolik ti bylo? Co tě čekalo? Co tě potkalo? Není ti zima? Mluví! Čekají až se usměju Až se pohnu Mluví mluví< Jen ať mluví Protože j{ nemůžu< Jakpak bych mohla? Vždyť jsem jen „Holčička z fotografie“
Marie - Magdalena Kochov{, 15 let 5
SBOHEM Jsem jenom mal{ holčička a neznamen{m vůbec nic. Pro nikoho. Naprosto vůbec nic. Tatíček se sice snaží, to ano< ale přece si nemyslí, že mu věřím, že ta slečna, co s n{mi chodí do cukr{rny, je naše drah{ teta. Jeho drah{, to ano, ale určitě ne teta. Pche. Vždycky mi objednají spoustu dortů, nechají mě v cukr{rně a jdou si „něco zařídit.“ M{ti si mě pro změnu snaží kupovat. Ty její bonbóny, ty její panenky, ty její malov{tka, co mi posíl{ z Vídně. Kdyby se mě někdo zeptal, koho m{m radši, odpověděla bych, že pana cukr{ře s manželkou. Jenom oni mě mají r{di. Jsou tak hodní< Vždycky si se mnou povídají, když ček{m v cukr{rně< S panem cukr{řem je legrace a paní cukr{řka je jako šlehačkov{ víla. Vždycky mi vypr{ví poh{dky< Dnes mě nechali doma. Ček{m, až si tatíček vyřídí něco s jednou z jeho tet. Ček{m a nudím se. Ani za dort jim už nestojím< Zm{čknu kliku, vych{zím na ulici< rozhlížím se< A v tu chvíli vidím, že auto pana cukr{ře odjíždí. Běžím za ním, ale paní cukr{řka mi stačí jen podat pytlík bonbónů a zavolat SBOHEM!
6
Nech{pu to! Jdu se podívat k jejich kr{mku. Visí tam cedule< Jin{ než obvykle. Všechny věci jsou pryč; pulty, stolečky, židle, obr{zky< všechno je pryč. Mrzne. Kolem padají vločky< Sněží< Sníh je bílý jako šlehačkový dort<
Anežka Berčíkov{, 16 let
7
DÍTĚ U FOTOGRAFA Dítě, co na židli sedí, smutně do foť{ku hledí< Objektiv se pěkně leskne a chlapci je v duši teskně. Vztek{ se na otce a matku svou, co ho furt fotografujou. I když fotograf řekne: „Sýr!“ klouček d{l kouk{ jako výr a je mu jedno, co se kolem děje, čímž ku špatnému konci spěje. Nutí ho, aby si stoupl a zase sedl zp{tky, když tu se mu zachytí v sesli cípeček l{tky! Z chlapcových sv{tečních nohavic, vyleze zadek jak půlměsíc.
Dominik Jeř{bek, 13 let
8
A TY MĚ VIDÍŠ? Jsem Marie Anna. Když mi byly skoro tři roky, začala jsem mít zvl{štní schopnost. Viděla jsem duše mrtvých dětí. Jednou jsem šla do svýho pokojíčku, a když jsem tam vstoupila, tak jsem viděla, jak nějaký cizí kluk, kterýmu je asi pět, leží na mojí posteli a usmív{ se na mě. Šla jsem k němu a zeptala jsem se, jak se jmenuje. Neodpověděl, jen se na mě d{l usmíval. Chtěla jsem na něj šahnout, ale nevydařilo se mi. Zeptala jsem se znovu a jeho úsměv se změnil na údiv. -„ Jak to, že mě vidíš a mluvíš se mnou? J{ jsem duch a nikdo mě nevidí?“ -„Ale j{ tě vidím,“ řekla jsem s jistotou. -„J{ jsem duch< A ty mě vidíš?“ Najednou se mi objevil v hlavě příběh, o kterém jsem dřív nevěděla: -„Ano, vidím tě v naší zahradě... d{vno...před mnoha lety...počkej, s nějakým p{nem... Tvůj otec? Jo, byl to tvůj otec. A ty jsi taky byl. Ty už nejsi! Otec tě zavraždil, že? Neměl tě r{d, ale ty jeho ano. Neměl tě r{d, myslel, že nejsi jeho dítě< Proto jsi pořad tu, protože poř{d cítíš zklam{ní!“ 9
-„Nikdy jsem nech{pal, proč to otec udělal. Teď tomu rozumím. Už je mi líp. Dík! Moje duše mizí!“ Už nikdy jsem ho neviděla, ale p{rkr{t se mi zd{l. Děkoval mi.
Anastasia Černych, 12 let
10
KLARISA SE USM[LA... Byli manželé, jmenovali se Anna a David. Anna čekala dítě. Když se narodilo, bylo hodně divný. Anna se na něj nemohla ani podívat. Tak ho dali do dětskýho domova. Když tomu dítěti byly asi tři, dala jí nějak{ paní jméno Klarisa a vzala si ji domů. Ta paní se jmenovala Sabrina. Byl večer. Sabrina uložila Klarisu do postýlky a obě se na sebe usm{ly. Sabrina ještě něco uklízela, ale úsměv jí nějak zůstal na tv{ři. R{no se Klarisa probudila a běžela k nové mamince. Ale ta byla mrtv{. Klarisa zařvala. Sousedi přiběhli a zavolali policii. Policie vzala Klarisu. Nevěděli, co s ní dělat, tak jí dali zase do dětského domova. Za rok si vzali Klarisu nějací manželé. Když šli sp{t, uložili ji a všichni se na sebe usm{li. Úsměv jim už zůstal na tv{ři. R{no byli oba mrtví. A tak to šlo poř{d dokola. Ty lidi umírali proto, že se ta holčička na ně usm{la. Proto umírali. 11
S{ra Rybkov{, 11 let
PROHRABUJI SE VĚCMI Prohrabuji se věcmi, prohrabuji se pamětí. Proč jsem tu? Co vlastně hled{m? Ani nevím< Něco, co mi bylo blízké? Snad hled{m sestru, kterou jsem ztratila? Aby se na fotce vr{tila< V bílých šatičk{ch tam st{la překvapeně se sm{la< Byla to ona, nebo snad j{? To je ten snímek! Na něm dvě dívky velkou zn{m, to jsem j{! A ta mal{<
Otvír{m krabici plnou fotek Snad najdu, co hled{m, najdu ji teď, mou malou Suzi, sestřičku mou<
12
že by snad byla< Suzi? Bílé šatičky na sobě m{, překvapeně se usmív{< M{ mal{ Suzi... Však nenajdu ji nikdy! Zr{dný čas ji vzal! Čas, zloděj sester běží d{l! Bílé šatičky na sobě měla Překvapeně se uzarděla -a už nikdy jsem ji neviděla< Nevím víc, než jsem v{m pověděla.
Anna Daňkov{, 11 let 13
SEN Probudila jsem se uprostřed noci cel{ zpocen{ a ubrečen{. Už zase se mi zd{l ten sen. Jsem docela mal{ holčička, stojím na hřbitově a pl{ču. Jsem ustrašen{, hladov{ a strašně, strašně sama< Nevím, kam m{m jít<, nem{m nikoho< Všude sníh< Zima mě pohlcuje. Bořím se do z{vějí. Nemůžu udělat ani krok< Dneska v noci už neusnu< Zase budu koukat do tmy a budu se b{t zavřít oči. Proč se vlastně toho snu tak bojím? Proč se ho nemůžu zbavit< Proč se člověku zdají takové pitomosti? Prohled{vala jsem mamince skříně a hledala něco na sebe. Vzadu, docela vzadu jsem našla nějakou divnou krabici. Otevřela jsem ji. Byla v ní fotografie kr{sné mladé ženy, kter{ držela miminko. Ale nebyla to moje maminka. „Mami, kdo to je?“ zavolala jsem a běžela do kuchyně. Maminka se podívala vyděšeně na fotografii a pak uhnula pohledem: „Kdes to našla?“ „Byla v krabici, úplně vzadu, ve skříni. Řekneš mi teda, kdo to je?“ Nalila si sklenici vody, protože jí vyschlo v krku. Byla nervózní< Dostala jsem strach, co přijde< „Dobře, povím ti to,“ řekla. Výraz v jejích očích byl hrozný. „Nebyly ti ani tři roky< vraceli jsme se z hor a zastavili jsme se s tatínkem u jednoho venkovského kostela. Svítilo 14
slunce, mrzlo a n{s napadlo projít se po starém hřbitově. Bylo to jak z Ladova obr{zku. A pak jsem tě uviděla. St{la jsi u jednoho z hrobů a v ruce jsi držela tyhle fotografie. Byla hrozn{ zima, všude sníh a ty jsi měla jen lehkou sukničku a tílko. Nikdo tě nehledal, tak jsme tě vzali k sobě.“ Koukala jsem na ni a nevěřila vlastním uším: „To mi řík{š až teď??? A... kde je moje prav{ maminka?“ Polkla. - „Když jsme hledali tvoje rodiče, zjistili jsme, že ten hrob, u kterého jsi st{la<“ -„Oni umřeli<“ Povzdechla si:„Bohužel<“ Ani nevím, jak jsem se dostala do koupelny. Koupelna, to bylo odjakživa útočiště mých smutků< A bylo jich< Nikdy jsem se nemohla rozhodnout co udělat< Vždycky jsem všechno zkazila< Vždycky jsem měla strach, že uděl{m všechno špatně< Holčička stojící u hrobu, kter{ neví, kam m{ jít< Konečně jsem našla příčinu svých nočních můr. Teď už se jich nikdy nezbavím< Sedím na pračce a slzy mi tečou po tv{řích. A najednou vidím na poličce žiletku< Aspoň se zbavit těch snů! Vzala jsem žiletku do ruky a napustila vanu teplou vodou. Zvl{štní, začalo být mi zima. Jako by všude kolem napadl sníh< Vidím se – vidím malou holčičku u hrobu a poprvé v životě vím, kam m{m jít< „Mami!“
Kl{ra Jeř{bkov{, 14 let
15
ALY Když jsem byla mal{ holka, hrozně se mi líbil jeden kluk. Jmenoval se Aleš, říkali jsme mu Aly. Byl to můj jediný a poslední kamar{d! Bylo mi patn{ct. Aly si našel holku. To byl konec mýho života! Koupila jsem si nové šaty a jednoho kr{sného večera se konečně rozhodla, že zaťuk{m na jeho dveře. Všechno mu řeknu! Aly otevřel a za ním st{la – Patricie! Rozbrečela jsem se a utekla domů. S brekem jsem skočila do postele a zůstala tam až do příštího r{na. Čekala jsem, až m{ma odešla do pr{ce. Na stole st{l košíček se šitím. Našla jsem špendlíky. Spolkla jsem první, druhý, třetí< Umírala jsem několik dní< Ale pak< pak už mě nic nebolelo.
Eliška Merežkov{, 11 let 16
PÍSEŇ ZAMILOVANÝCH -„Umíš nějakou píseň?“ řekne Locianta -„Jojo,“ řekne Malajn: „
mastn{.“ J{ zpív{m píseň tvou milovanou, že pož{d{m o ruku tvou bělostnou. Pak bude svatba tv{ šťastn{ A navíc pěkně, pěkně
-„Jsi úžasný,“ řekne Locianta -„J{ vím,“ řekne Malajn. Polibek – z{běr zblízka. The End.
V{clav Berčík, 12 let 17
NEAPOLSK[ FOTKA Byl t{ta Mario a syn Mario. Nebyli moc bohatí a žili v neštěstí. Jednoho dne, kdy bylo mladšímu Mariovi 12 let, šel s kamar{dem ven. Venku si povídali. -„Hele, j{ přinesu t{tovu vojenskou čepici,“ řekl Mario a běžel domů. -„A j{ přinesu fotoapar{t,“ řekl Ezio a běžel pro fotoapar{t. Pak seděli na n{městí. Otto řekl: „Hele, dobrý<“ Vyzkoušel si čepici, vyt{hl cigarety a nabídl všem. Ezio vyfotil Maria s vojenskou čepicí a cigaretou. Mario si tu fotku schoval. Ale za chvilku všem nahl{sili, že ZAČALA V[LKA! Všichni muži šli do arm{dy. T{ta Mario taky. Mariovi poslal svou vojenskou čepici. Bylo to, když umíral. Mario chtěl otce pomstít. Bylo mu patn{ct. Mohl do arm{dy, tak do ní šel. Skončil nešťastně. Ležel s kulkou v hlavě.
Karlos Kryachun, 11 let 18
FRANTIŠKA Bylo to p{tým rokem< P{tým rokem po t{tově smrti. Macecha mě vyhnala s Františkou ven. Řekla jen: „Vrať se s ní do večera, Antoníne!“ Byla zima. Sněžilo. Františka měla jen tenký kab{tek a za sebou t{hla s{ňky. Měl jsem ji r{d. Chtěla povozit. Posadil jsem ji na sed{tko a dělal koníka. Sm{la se.
Jak jsme spolu lovili ryby. Jak jsme cvrnkali kuličky. Jak mi stloukl s{ňky (teď je m{ Františka).
Vzal jsem ji k t{tovi na hřbitov a vypr{věl jí všechno, co jsem s ním zažil: Jak jsme spolu hr{li čutanou.
Františka neodpovídala. Vozil jsem ji po hřbitově, Prošli jsme les< 19
Mlčela.
Dnes je mi dvaadvacet. Pracuji ve městě. Jsou tu na mě hodní a říkají mi Tondo. Kdyby mi říkali Antoníne, tak bych na to neštěstí myslel poř{d. Ach jo<
Byl čas jít domů. U vr{tek chtěl jsem jí pomoct ze s{něk. Byla zmrzl{. Rozbrečel jsem se.
Dodnes m{m při myšlence na Františku slzy na krajíčku.
Křikem jsem přivolal macechu. M{lem mě zabila. Ml{tila mě vší silou! Vzala na mě i s{ňky! Křičela, že za to můžu j{! Že jsem< Bylo mi ještě hůř. Tu noc jsem utekl.
Johanka Vaškov{, 12 let
20
KMOTŘIČKA Babička r{da vypr{věla o „kmotřičce“. Kmotřička byla star{ paní, bydlela na samotě u jednoho města, už přesně nevím, jak se jmenovalo. Žila ve starém, velikém domě. Měl opadanou omítkou, rozbit{ okna, zahrada byla zarostl{ plevelem, růžemi a bůh ví, čím ještě, no hrůza. Lidi se divili, že tam vůbec bydlí, ale ona jim vždy odpověděla, že tam m{ posl{ní. Dům byl na kraji lesa. Všechno bylo daleko. Paní neměla př{tele a moc nechodila mezi lidi. Takov{ byla od té doby, co jí zemřel manžel< Babička, bylo jí tehdy devět, tamtudy jednou jela s tetou na výlet. „Byla zima, “vypr{věla babička,“ silnice byla dost umrzl{. Kmotřička zrovna vyšla do města nakupovat. Když zahlédla auto, šibalsky se usm{la a lehla si na silnici. Řidič šlapal na brzdu, ale auto neposlouchalo. Vůz se nezastavil. Nešlo to. Chtěl se staré paní vyhnout a zabočil do lesa. Nabourali jsme do stromu. Probrala jsem se v křoví. Děsně se mi točila hlava. Auto bylo na šrot. Teta a řidič nikde. 21
Kde jsou všichni? Kde je paní? Kde je teta? Zahlédla jsem dům, ucítila kouř z jeho komína. Voněl podivnou, nasl{dlou vůní. Došla jsem k domu a podívala se do okna. Na zdi vysel tetin kab{t a šoférova roztržen{ kožen{ bunda. Star{ paní si pro sebe povídala a strkala něco do pece. Roztř{sla jsem se. Zabila tetu i řidiče a teď je jí! Je kanibal! To je to její posl{ní! Obešla jsem dům a snažila se najít vchod. Marně! Hlava se mi ještě poř{d točila, všechno se se mnou houpalo. Už jsem nevěděla, co m{m dělat. Slyšela jsem kroky! Bylo mi jasné, jde si pro mne! Najednou jsem si všimla malé jeskyňky pod bujným šípkovým keřem. Snažila jsem se do ní schovat. Rozhrnovala jsem růže a trny se mi zabod{valy do rukou. V jeskyňce bylo rozbité sklo a kosti. To mi ještě utvrdilo v n{zoru, že paní je lidožroutka. Chtěla jsem se schovat, ale zatočila se mi znovu hlava<, ještě jsem si uvědomila, že jsem se řízla do ruky o velký střep Probrala jsem se v kr{sném pokoji. U mě seděla zafačovan{ teta. Všechno mi vysvětlila. Ta paní je hodn{. Pomohla řidiči odnést a ošetřit tetu. Pak se řidič vr{til pro mě, ale nenašel mě. Hledal všude okolo< To byly zřejmě ty kroky! V jeskyňce bývala akv{ria s rybičkami< to byly ty střepy a kostičky.
22
Celé posl{ní té hodné paní, které jsme začali říkat kmotřička, bylo opravit ten starý dům, který zdědila po své matce. A jak to bylo s tím jejím šibalským úsměvem a lehnutím před auto? Prostě jí na zledovatělé silnici ujely nohy. Kmotřička mi podala š{lek čaje a mile se usm{la< J{ usrkla. Byl teplý, heřm{nkový.“ Babička pak jezdila ke kmotřičce často. Až do její smrti. Kdykoli babička na sezn{mení s kmotřičkou vzpomínala, končila své vypr{vění takhle: „Tak to vidíš, holka! Člověk za vším vidí kanibaly a ve skutečnosti je vždycky všechno úplně jinak!“
Anna Sichrovsk{, 11 let
23
musíš se připlížit a připomenout mi - že se dív{š< Dív{š se křivě Dív{š se potměšile Příšero! Ohyzdo! Nestvůro! Tak už zmiz! Prosím tě zmiz ať se nemusím b{t!
SKRYT[ TV[Ř Tak už zmiz a nech mě volně dýchat Jsi jako hmyz dotěrn{ neodbytn{ vytrval{
Ať se nemusím b{t sama před sebou st{t a cítit jak se dív{š na svůj odraz. Odraz co připomín{ že st{le v koutku dřím{ zl{ a krut{ tv{ř
Už nevím jak před tebou utéct< Vždycky když začnu žít 24
zkřiven{ pohledem na sebe na svůj vnitřní svět
Veronika Smolkov{, 17 let
25
BRATR Tenhle deník je jen MŮJ!!! Nevyzvídej, nešmíruj! Nečti mi ho ne, ne, NE, pak by bylo v{žně zle!!!
Jmenuji se Iveta a je mi 27 let. Pracuji jako ředitelka jedné společnosti a celkem dost vyděl{v{m. Jsem adoptovan{. Nikdy jsem své pravé příbuzné nehledala. Na to jsem příliš zanepr{zdněn{. Ale kdyby se mi někdo ozval, určitě bych byla r{da< 17. dubna 1975 Jako každý den jdu z pr{ce v půl čtvrté, cestou si vyberu papíry ze schr{nky a stoup{m po schodech do svého bytu. Při otvír{ní dveří si kromě účtů a jiných zbytečností všimnu dopisu. Už jsem v bytě. Položím všechno na stůl a otevřu si ten dopis. Stojí v něm:
26
„Ahoj, j{ jsem Daniel a nejspíš i tvůj bratr. Asi už víš, že jsi adoptovan{ a pokud ne, tak ti to teď píšu. Myslím, že bychom se mohli sejít. Budu čekat zítra v 10:00 v parku LUKS. Jestli z{jem nem{š, chodit nemusíš.“ V dopisu je i fotka. Je černobíl{. Je na ní chlapec a malé děvče. To budu asi j{. Najednou mě popadne strašn{ radost: M[M BRATRA A ZÍTRA SE S NÍM SEJDU!!! 18. dubna 1975 Brzy r{no jsem vstala a šla se připravit. Když už je všechno hotovo vyjdu z domu< jdu do parku<. No jdu? Spíš klušu, klus se mění v běh< ACH, BOŽE, NEMŮŽU SE DOČKAT! Cel{ udýchan{ doběhnu k br{ně. Hned ho spatřím. M{ na sobě luxusní oblek a naleštěné boty. Neust{le kouk{ na hodinky. Jdu k němu, zept{m se ho: „Ahoj, jsi Daniel?“ – A on mi kývne. Ó, BOŽE, TO BYL DEN! S Danielem jsme se tolik nasm{li. Zítra jdeme spolu zas a j{ už se nemůžu dočkat. Sice ho moc nezn{m, ale je to, jako bych ho znala spoustu roků. Můžu mu říct všechno! (Už jsem se mu s něčím svěřila!) 19. dubna 1975 Zase to bylo fajn. Daniel pracuje u policie. Prý je neuvěřitelné, jak hloupě si lidé schov{vají peníze. Nechala jsem ho h{dat, kde m{m sejf. NEUHODL! Řík{, že jsem hrozně chytr{. Takov{ skrýš by ho nikdy nenapadla!!!
27
23. dubna 1975 Pozvala jsem Daniela k sobě domů. Napadlo mě, že když už jsme sourozenci, d{m mu klíče od bytu! A tak jsem mu je dala. Daniel je tak r{d, že mu důvěřuju. Prý m{ konečně pocit, že není na světě s{m mezi cizími lidmi. Když jsem šla večer sp{t, zmocnil se mě obrovský pocit naplnění a l{sky k novému členu rodiny. 24. dubna 1975 Když jsem se dnes vr{tila domů z pr{ce, byly dveře bytu otevřené. Začín{ se mi zrychlovat tep. Byt je pr{zdný. Pane bože, kdo to mohl bý
Jenom deník.
Natalie Durch{nkov{,12 let 28
PANENKA Od r{na jsem se nezastavila. Uklízím. V obývacím pokoji se zastavím vyčerpaně u okna. Připad{ mi, že se nějak rychle setmělo. Chvíli pozoruji ulici: blikající lampu, mlhu nad rybníkem< Pak zaostřím na tajemný černý les v d{lce. Pozoruji ho jako zhypnotizovan{. Je naprosté ticho. Ten les ještě nikdy nebyl tak temný< Většinou ho víd{m osvícený sluncem< Ale teď< Mr{z mi přeběhne po z{dech! Snažím se najít v jindy tak zn{mém pohledu něco<, nevím co – snad jistotu, že to tu opravdu zn{m. Klep! Bum! Pr{sk! Leknutím vyskočím a snažím se vůlí zastavit své zběsile bušící srdce. Hlavně klid. Vyděšeným pohledem těk{m po místnosti a snažím se zjistit, co se stalo. Ano, už to m{m, na skříni u pohovky vždy seděla velk{ porcel{nov{ mrkací panna. Patřila mé babičce, kterou jsem nikdy nepoznala a kter{ zmizela z domova za zvl{štních okolností. Nejspíš utekla s voj{kem, kterého poznala na b{le v Pal{ci Savoj. L{ska jako tr{m! Prý se jí ta panenka strašně podob{. I j{ jsem si odmalinka panenku zamilovala. Je to jedin{ hračka, kterou jsem si nechala jako připomínku dětství! 29
S obavami nahlížím za pohovku a v duchu se připravuji na střepy. Jaké je ale moje překvapení, když zjistím, že se křehké hračce vůbec nic nestalo. S radostí jsem po ní nat{hla ruku, ale nedos{hla jsem. Chvíli jsem dojatě hleděla do modrých, skleněných očí. Vypadaly jako živé! Pl{polaly v nich plamínky a přebíhaly jiskry. Očarovan{ jejím pohledem a touhou mít ji u sebe, jsem rychle obešla pohovku a poř{dně ji odsunula. Už už dychtivě natahuji ruku po panence, už ji skoro držím! S úsměvem stisknu chladnou ručičku a< <proboha, co děl{m za gaučem? Asi jsem omdlela – prolétne mi hlavou. Snažím se pomalu vst{t< Nedos{hnu na zem! Snažím se křičet, ale nemůžu otevřít ústa! Chci otočit hlavu – nemůžu! Jako by mi celé tělo ochrnulo! Jen oči zůstaly živé! Rozhlédnu se< M{m na sobě stejné šaty jako m{ moje panenka. Na levé noze spatřím nepatrnou č{rku, jizvu po rozbití a slepení, jakou m{ moje panenka! Jsem svou vlastní panenkou! Propad{m panice, a přitom celou moji duši zaplavuje nezměniteln{ jistota: M{ milovan{ panenka se nerozbila jen proto, že si prodloužila život mým životem! Kdesi hluboko v duši křičím a šílím! KŘIČÍÍÍM!!! Prudce se posadím na posteli. Cel{ se chvěju a srdce mi chce vyskočit z hrudi Pomalu se uklidňuji: Byl to sen, byl to jen sen< Musím vst{t a projít se po bytě, abych se uklidnila. Chodím po domě, bezmyšlenkovitě urovn{v{m věci. 30
Dojdu k oknu. Chvíli pozoruji ulici: blikající lampu, mlhu nad rybníkem< Pak zaostřím na tajemný černý les v d{lce. Pozoruji ho jako zhypnotizovan{. Je naprosté ticho. Ten les ještě nikdy nebyl tak temný< Většinou ho víd{m osvícený sluncem< Ale teď< Mr{z mi přeběhne po z{dech! Slyším, jak něco spadlo! Rychle se otočím a na zemi u pohovky vidím panenku. Usmív{ se na mě a vztahuje ke mně ruce. V modrých očích jí svítí plamínky! Najednou mi to přijde všechno strašně k smíchu! Přitisknu panenku k sobě, jako když jsem byla mal{< Moje mal{ Madlenka< Copak bych se jí mohla b{t? – V tu chvíli cítím, jak mi tuhnou ruce i nohy! P{rkr{t zamrk{m a...
Kateřina Žid{čkov{, 16 let
31
RODINN[ FOTOGRAFIE Ležím v z{kopu celý špinavý od mazlavého bl{ta a modlím se, aby n{s nezas{hla ž{dn{ z bomb, které, jedna za druhou, dopadají kolem n{s. Chvílemi nevidím vůbec nic. Svět se propad{ do bahna, dýmu a ohlušujícího řevu střelby. Šrapnely se zarývají do země. Bombardov{ní ust{v{. Všichni víme, co přijde. Útok! Nepřítel postupuje. Ti, kteří přežili těžkou palbu z děl, se musejí vydat na nelítostnou, krvavou zteč. Dív{me se s kamar{dy jeden na druhého. Nikdo z n{s se odsud možn{ nedostane živý. Z kapsy zabl{cené uniformy vytahuji fotografii. Je na svém místě. Líb{m obr{zek své ženy a našich dvou malých dětí. Frantík půjde za rok do školy. Vracím ji do n{prsní kapsy a znovu se modlím - za ně, za kamar{dy, za maminku< S nelidským řevem se řítíme vstříc smrti. Všichni kolem mne padají a umírají. Pak se zhoupne horizont! Z fotografie mé rodiny vyték{ pramínek krve.
Martin Pelik{n, 18 let
32
ZAPOMENUTÉ VZPOMÍNKY Bota! Star{ bota s rozšklebenou špičkou se na mě šklebí a od pusy jí jde p{ra. „Nech si toho vysmív{ní! Křiknu na ni. Po je jím boku ale na mě nevraživě koukaj fotky z plak{tů. Vedle pr{zdn{ plechovka, lístek z vlaku do Berlína, srdce z perníku v půlce rozlomené, knoflíků p{r a kor{le červené.
Tenk{, jemn{ krusta ledu a jinovatky, kter{ všechno pokrýv{, se začín{ rozpouštět. Všude se dělají louže a z kuchyně je n{hle moře! Moře vzpomínek!
Kdo mi to dal do mraz{ku? Nemůžu si vzpomenout,
Už si vzpomín{m úplně na všechno. 33
A vím už také proč je to pr{vě tady, kde všechno zmrzne a nic nepřežije. To aby to tak nebolelo< Jako teď, když moje vzpomínky rozt{ly. Nah{zím všechno zp{tky, tak jak to bylo. Až do poslední ponožky. A ještě něco přid{m! Ať to co nejrychleji pohřbí MR[Z!
Tereza N{dvorníkov{, 18 let
34
CESTA ČASEM K NOVÉ INSCENACI Okamžik zachycený na staré fotografii víc skrýv{, než odhaluje. Kdo je na fotografii a proč? Na co tehdy myslel, o čem snil, co ho tr{pilo? Pro koho se nechal fotografovat? Původně měly být stoleté fotografie, křestní a „kopulační“ listy, vysvědčení, pohlednice< pouze materi{lem pro divadelní inscenaci. Vyprovokovaly však takové množství n{padů, jaké se do ž{dné inscenace nevejde. Bylo n{m líto vymyšlené příběhy zahodit a tak vznikl tento sborníček i neuvěřitelně rozs{hlý projekt, k němuž se, aby o nic nepřišli, připojili spont{nně i mladší ž{ci. Začali jsme dokonce uvažovat o natočení kr{tkých hraných filmů v příštím školním roce. Z tajemství, které skrývají staré snímky, však poř{d neubýv{< Možn{ i vy m{te doma starou tajemnou fotografii. V tom případě nev{hejte otočit list a vymýšlet s n{mi<
35
MÍSTO PRO V[Š PŘÍBĚH:
36
OBSAH Holčička z fotografie ............................... 5
Panenka ..................................................29
Sbohem .................................................... 6
Rodinná fotografie .................................32
Dítě u fotografa........................................ 8
Zapomenuté vzpomínky .........................33
A ty mě vidíš? .......................................... 9
Cesta časem k nové inscenaci ................35
Klarisa se usmála... ................................ 11
Místo pro Váš příběh:............................. 36
Prohrabuji se věcmi ............................... 12
Obsah......................................................37
Sen ......................................................... 14 Aly ......................................................... 16 Píseň zamilovaných ............................... 17 Neapolská fotka ..................................... 18 Františka ................................................ 19 Kmotřička .............................................. 21 Skrytá tvář ............................................. 24 Bratr ....................................................... 26 37
ZAPOMENUTÉ ALBUM vytvořeno jako souč{st projektu Cesta časem texty ž{ků Hany Tr{zníkové liter{rně dramatický obor Z{kladní uměleck{ škola Biskupsk{ 12, Praha 1 Vyd{no v Praze až budeme mít peníze © ZUŠ Biskupsk{ 12, Praha 1; 2010
