Zápisky z mrtvého webu

Zápisky z mrtvého webu Foma Fomič Stárnu, stárnu... Abych si dodal aspoň zdání mládí, musím se podřídit současnému stylu. Proto jsem začal psát tyto zápisky (nechci to nazývat blogem, blobem, mlogem ani ničím podobným). Nepravidelně jednou za sto let jsem se tedy rozhodl zásobovat návštěvníky svého webu www.fomas.cz střípky mého budoucího celoživotního díla. (Zvolil jsem schválně pseudonym, abych si nezkazil jméno, kdyby se to moc nepovedlo.) A jakékoliv obvinění z grafomanie důrazně odmítám. Nejsem žádný grafomas!!! (Všechna práva vyhrazena. Určeno pouze pro osobní využití. Bez souhlasu je zakázána jakákoliv další publikace, přetištění, nebo distribuce materiálu, nebo jeho části a to včetně šíření prostřednictvím elektronické pošty, SMS a MMS zpráv.)

Obsah Jak jsem se stal otcem ........................................................................................................................................................4 Jak jsem opět získal víru v lidstvo ....................................................................................................................................6 Jak jsme zamachrovali ve Varech podruhé.........................................................................................................................7 Jak jsem zjistil, že stále rostu .............................................................................................................................................8 Jak mě zaskočil vývoj moderních technologií ...................................................................................................................9 Jak jsem zařizoval internet ...............................................................................................................................................10 Jak jsme zamachrovali ve Varech ....................................................................................................................................11 Jak jsem měl noční můru .................................................................................................................................................12 Jak jsem rezignoval kvůli redesignu ................................................................................................................................13 Jak jsme poobědvali .........................................................................................................................................................14 Jak nám nabořili auto .......................................................................................................................................................15 Jak jsem sledoval pána v pláštěnce ..................................................................................................................................16 Jak jsem spáchal dobrý skutek .........................................................................................................................................17 Jak se dědí konzervatismus ..............................................................................................................................................18 Jak na mě leze demence ...................................................................................................................................................19 Jak jsem koupil náklaďák ................................................................................................................................................20 Jak jsme se stěhovali ........................................................................................................................................................22 Jak jsem se stal kazatelem ................................................................................................................................................22 Jak jsem prvně stanul na lyžích .......................................................................................................................................23 Jak jsem poslouchal cizí rozhovory .................................................................................................................................25 Jak jsem potkal neznámého známého ..............................................................................................................................26 Jak se správně prodat .......................................................................................................................................................27 Jak jsem byl ve Vietnamu ................................................................................................................................................28 Jak to udělat, když vám smrdí práce ................................................................................................................................29 Jak jsme si zalezli .............................................................................................................................................................30 Jak svět přichází o Rychlé šípy ........................................................................................................................................31 Jak obvykle trpělivě nakupuji ..........................................................................................................................................32 Jak jsem byl okraden férovými zloději ............................................................................................................................34 Jak jsem se bavil na firemním večírku .............................................................................................................................36 Jak se odnaučit chodit do hospody - stručný návod .........................................................................................................37 Jak jsem málem odhalil hřbitovní spiknutí ......................................................................................................................38 Jak jsem se oženil a stal se tak gayem .............................................................................................................................39 Jak jsem byl ředitelem firmy aneb Co všechno se může v pár dnech posrat ...................................................................40 Jak jsem zas jednou viděl hvězdy ....................................................................................................................................42 Jak jsem spravil svou první pračku, rychlovarnou konvici a vlastně všechno.................................................................43

4. 12. 2014

Jak jsem se stal otcem Varování: Při čtení následujícího zápisu každá žena uroní slzičku a chlap prohlásí: “Jo, bude to dobrej fotr…” Na začátek by šlo parafrázovat legendárně debilní motto z posledního filmu o nezničitelném boxerovi Rockym “Nic nekončí, dokud to opravdu neskončí”. U porodu by to bylo spíš “Nepřijde to, dokud to opravdu nepřijde”. Člověk napřed počítá každý den a netrpělivě čeká na všechny testy, jestli je všechno v pořádku, dítěti neraší někde druhá hlava, nebo tak něco, ale pak se to najednou zlomí a těch devět měsíců profrčí jak moje babička na kole z kopce od protivínského hřbitova. Zbýval měsíc do termínu porodu a nějak jsem si pořád nedovedl představit, že už by tu třeba druhý den dcera mohla klidně být. Za chvíli to nebyl měsíc, ale týden a vůbec nic se nezměnilo. Nešlo mi to ani v termínu porodu. “To bude určitě ještě tak o týden opožděné,” říkal jsem si. Dana na sobě žádné příznaky nepozorovala, a tak jsme byli ještě v pátek večer sednout s kamarády ve vinárně. Doufal jsem, že kdyby už to fakt přišlo, tak než Dana vydejchá první kontrakce, já vydejchám zbylý alkohol. Naštěstí to ale nebylo třeba. V sobotu jsem měl pětatřicáté narozeniny a Dana si už dříve napsala do diáře “porod”, abysme to pak mohli slavit s Klárkou společně. Bohužel ta v břiše žádný diář neměla, takže na to zapomněla a začala se hrabat ven až v neděli večer po mé prohrané partii v Osadnících z Katanu. (Asi ji stejně jako Danu nabudila euforie z výhry.) Začínající kontrakce rychle zatly tipec mému nadávání na tradiční smůlu ve hře a začal jsem dělat přesně to, co dělá správný chlap, když to na jeho ženu přijde – vyděšeně čumět. Snažil jsem se plnit všemožné Dany pokyny, abych jí to aspoň trochu ulehčil a doufal, že to buď brzy skončí, nebo začne naplno, abysme to už měli za sebou. Asi ve tři ráno odešla Dana funět a zapisovat intervaly do vedlejšího pokoje, abych se aspoň trochu vyspal. To se tedy lehko řekne, ale hůř udělá, zkuste usnout v baráku, kterému hoří střecha... Nakonec se ale asi na dvě hodiny povedlo. Po šesté ráno už staré digitálky Asio (dříve Casio) začly ukazovat pravý čas na odjezd, takže Dana zavolala svou dulu Jitku, která bydlí kousek od nás, a chvíli po sedmé jsme mohli vyrazit. (Pro neznalé: dula je dle wikipedie “speciálně vyškolená žena, která poskytuje především psychickou (ale i fyzickou) oporu novorodičce” – a pro posměváčky: určitě se hodí i v jiných rodinách, kde manžel není neschopný lempl jako já.) Snažil jsem se jet co nejopatrněji, protože Daně na každém kanálu a železničním přejezdu připadalo, jako by jí břicho zrovna zpracovával Mike Tyson, ale moc to nepomohlo, protože máme Fabii a ne vznášedlo. Cítil jsem se celkem klidný, ale asi jsem úplně nebyl, protože mi to jednou při rozjezdu na světlech chcíplo, což se mi naštěstí už dlouho nestalo. Na Strakonické samozřejmě zácpa, co by taky člověk chtěl v pondělí ráno… Naštěstí to pořád jakž takž jelo, takže jsme před osmou byli v Podolí. Na příjmu vzali Danu s Jitkou dovnitř a já čekal, jak se Dana rozhodne - jestli mě bude chtít u sebe, nebo teď strávím bůhví kolik hodin čekáním venku na chodbě. Nakonec usoudila, že si zasloužím vidět, jak kvůli mě trpí a že mě případně vyhodí klečet na hrách později. Udělali jsme dobře, že jsme ještě předtím čekali doma, protože prý měli plno a kdyby to už nebylo celkem akutní, tak by nás poslali do jiné porodnice. Šli jsme na pokoj, který je zároveň i porodní sál, a já se tam skrčil do koutku, abych moc nepřekážel. Cítil jsem se tam platnej jak pes na poště. Byl jsem požádán jen o to, abych občas skočil doplnil horkou vodu do termo flašky. (A i ta mi někdy přetekla.) Všechnu ostatní péči naštěstí obstarala Jitka a musím říct, že si to bez ní teď ani nedokážu představit. Asi bych tam pobíhal, modlil se k Bohu, Satanovi, hromadě prošlých piškotů, prostě k čemukoliv, aby to už skončilo. Pokud možno narozením dítěte. Získal jsem tam také nového hrdinu, teda spíš hrdinku. Po Mirku Dušínovi a Batmanovi nastoupila Dana. Hodně se na porod připravovala a teď to zvládala prostě skvěle. Chvílemi se dokonce i usmívala. Opravdu jí za to všechno upřímně obdivuji. Žádný personál nás tam moc neotravoval a i grand finále se povedlo bez doktorů. Po natočení monitoru si Dana odběhla na záchod, ozval se výkřik a pak už dětský pláč. Přesně v 11.28 vyšplíchla Klárka s vodou ven. (Skoro jsem Danu podezříval, že tam měla malou schovanou někde v nádržce a teď jí vyndala.) Ten první pohled se nedá popsat. Brečel jsem jak želva. (Který idiot tohle přirovnání vymyslel?) Když mě ujistili, že jí ani nemuseli lovit z mísy, brečel jsem ještě víc. Byl to jeden z mých nejemotivnějších zážitků a jsem moc rád, že jsem u toho všeho byl, i když mi to předtím bylo celkem fuk. I zbytek porodu proběhl dobře a my si užívali naše opičátko. V 16.30 jsem už ale musel vypadnout, abych to všechno stihl večer s někým aspoň trochu zapít. Ještě jsem mezitím musel udělat pár věcí. Chtěli jsme si otisknout na památku pletenec kořenů z placenty, ale nakonec jsme papír zapomněli doma. V porodnici nám žádný nedali, ale prý si můžeme placentu odvézt, takže jsem pak svištěl domů s podivným kyblíčkem v kufru a doufal, že se mi tam nevyklopí, nebo mě nebudou stavět policajti. Doma jsem to čapnul za šňůru a narychlo napleskal na tři papíry. Tekla z toho hodně krev, takže se otisk moc nepovedl a musel jsem pak ještě vytřít podlahu.

Teď ještě poslat předpřipravené oznámení šťastné noviny.Vymyslel jsem si takový malý joke, jak říkáme my češtináři. Chtěl jsem porušit co nejvíc zažitých klišé, takže jsem se vyfotil, do fotky dcerky namontoval svůj rypák, oči a pralesní obočí a dopsal, že je celá po mně. Holčičku jsem pojmenoval Kleopatra Emanuela Rychlá (pro přátele Klára). Dnes je v tomhle hodně zvrhlá doba a lidi loví originalitu za každou cenu, ale takovéhle jméno by snad děcku nedal ani nikdo z naší tmavší menšiny, která se pyšní podobnými bizarnostmi. Nečekal jsem, kolik lidí oběma fórkům naletí. Nevím, jestli je to ještě slušnost, nebo už pokrytectví, když někdo na takovou smontovanou zrůdu odepíše “Je moc pěkná”, ale i takové odpovědi chodily. Teď abych fakt ještě poslal reálné fotky, nemůžu nechat lidi při tom, že máme tak ošklivou holčičku, to by mi pak Klárka neodpustila. Soutěž o nejlepší reakci by ale vyhrála tato: “Jsi lepší otec než grafik, takovou podobu bys ve fotoshopu nestvořil...” Co na to říct? Těší mě uznání mých retušérských schopností, ale upřímně doufám, že snad opravdu budu jednou lepší otec než grafik.

1. 8. 2014

Jak jsem opět získal víru v lidstvo Když se člověk podívá kolem sebe, tak vidí jen bídu a zmar. Katastrofy, války, hladomor, korupce, ničení planety, zneužívání technologií, dětí, zvířat a bůhví čeho ještě, no prostě samá zrůdnost. Lidi na sebe neumí být hodní, nemají pro sebe vlídného slova a teplého objetí (teda kromě homosexuálů, ti jsou v tomhle v pohodě). Každým dnem se vše mění, boří se hranice mezi dobrem a zlem, těžká černá mračna se stahují nad tím naším krutým světem. I pravila před dávnými roky slovenská uklízečka: „Celá planéta je pojebaná.“ A lidé brzy uzří, že mluvila pravdu. Apokalypsa se blíží. Tři jezdci už sedlají koně a čtvrtý hřebelcuje. Tak rád bych tomu zabránil, vlil lidem lásku do srdcí, složil píseň, která by jako vánek proplula do všech uší a otevřela těm hlupcům oči, ale bohužel neumím na nic hrát, takže z celosvětového míru zas nic nebude. A přitom už mám skoro hotový refrén. Začínalo by to „Máme se rádi, nemáme se rádi, budem se mít rádi…“ Ach jaká škoda. Před pár dny se dokonce zřítil jeden z posledních pilířů mých životních jistot. Vítr změn odvál z jídelního lístku Kmotry pizzu Praha, na kterou jsem tak rád posledních dvanáct let chodil a ke které se váže spousta nostalgických vzpomínek. Když mi dal mocný internet toto uzřít i plakal jsem po tři dny a tři noci a nevycházel jsem ze svého obydlí. Bičoval jsem se důtkami, aby tělesná bolest přebila tu duševní a začínal jsem plánovat, jak své blízké zbavím tohoto pozemského utrpení, protože od této chvíle už opravdu nic nemá smysl. Co když ale internet nemluvil pravdu? Třeba to tam jen špatně zanesli a na jídeláku pak Praha normálně bude. Naděje umírá poslední. Je třeba to jít zkusit. Na místě jsem zřel, že internet pravdu měl. Ta chutná krmě, která se pizza Praha nazývá, už není mezi námi. I znovu jsem hořce zaplakal a jal se vyndavat z kapsy obřadní švýcarský nůž, abych Danu, ženu svou, života zbavil, předtím, než ubrus skropím krví i já. I přišla servírka, mých chutí za ty roky už dobře znalá, a zříce slzy v očích mých pravila: „Chcete-li, pane, pizzu Praha vám klidně zhotovíme.“ „To není možné, na jídelním lístku jí není více již po několik dnů,“ odvětím já na to. I obrátila se na pizzaře: „Prahu připrav a do pece vsuň.“ A pizzař učinil, jak ona řekla. „Zde je pizza Praha, pane, a jedno pivečko,“ pravila ta žena po chvíli a položila tyto dary přede mě. Jal jsem se jí líbat ruce, poněvadž jsem uznal, že je to dobré. A fakt že jo, kurva. Bylo to přesně ono, jako dřív. Příště se prý mám rovnou zeptat, že mi ji kdykoliv rádi připraví. Zdá se, že všechno ještě není ztraceno, není třeba lámat nad lidstvem hůl. Možná se stačí prostě jen zeptat. „Promiňte, pánové, že vás ruším, ale nechtěli byste po sobě přestat střílet?“

31. 7. 2014

Jak jsme zamachrovali ve Varech podruhé Loňskou dívčí návštěvu na pokoji (viz zápisek Jak jsme zamachrovali ve Varech) jsme brali jako velkou raritu a nikdo nečekal, že by se něco podobného mohlo znovu opakovat. Jak jsme se ale mýlili. Zapomněli jsme totiž, že takové nadsamce, jako jsme my, najde každá správná hárající slečna jen po čuchu. Malý podíl na tom taky možná měly plakáty, které závistivci z vedlejšího pokoje rozvěsili na patře a ve výtazích naší ubytovny. „Žádáme děvčata, která se poznávají v níže uvedené reprodukci (přiložen ilustrační obrázek loňské situace), nechť se zastaví i letos. Letošní rok je osazenstvo pokoje 802 připraveno odčinit trudný výkon z ročníku 2013. Vedeni ročním posměchem kamarádů, jsou nyní připraveni (dle přání) tančit, intelektuálně rozprávět či představit pásmo vtipů. Dále plivají oheň a na vyžádání levitují (novinka 2014)!“ Tohle tam stálo. Prostě ubohá závist a snaha nás shodit. (Navíc každý člověk s troškou charakteru by měl vědět, že postiženým se nesměje a slabší se nebijou.) S pohrdavým klidem jsme tento nejapný fórek přešli a na důkaz naší nadřazenosti jsme plakáty ani nesundali. Nad ránem, když jsme se vraceli na pokoj, seděly už u recepce nějaké tři slečny a jakmile nás uviděly, vystartovaly s chichotáním nahoru. Posměváčci od vedle šli totiž chvíli před námi a na dotaz, jestli nejsou z pokoje 802, odpověděli sprostou pravdu, že ne, ale že ti borci už jdou. Ve snaze připravit se na nás, obléct si nějaké sexy prádlo a navonět se, nám holky v každém patře zmačkly výtah, takže jsme neustále stavěli a ony získaly nějaký čas. U pokoje už na nás tak čekaly rozparáděné v plné polní. Netušili jsme, jestli se jedná opravdu o stejné slečny jako loni, i když se tak snažily působit, ale i kdyby to opravdu byly ony, tak by to vlastně vyšlo úplně nastejno. Na dveřích jsme měli cedulku s obrázkem tří smutných ťukající postaviček s lahví a vzkazem: „Byly jsme tu, víno už nemáme, leč pásmo vtipů stále požadujeme. Zítra odjíždíme, ale Vary můžou pokračovat i v Praze. Kontaktujte nás na mobilním telefonním čísle XXX.“ (To není označení pro nějakou erotickou linku, jen zde pravé číslo nechci uvádět, abych nedělal slečnám reklamu.) „Neotevřete nám víno?“ zeptaly se se svůdným úsměvem na rtech. Asi na nás toužebně čekaly celý večer a mezitím nějakou tu lahev zase sehnaly. Vyndal jsem tedy s bohorovným klidem vývrtku, žádné rozpaky se letos nekonaly, protože jsem byl ještě oblečený, a bez problémů flašku otevřel. Pak nastalo ticho. „My jsme přišly na to pásmo vtipů,“ zkoušely vysvětlit, co že po nás ještě chtějí, když už je víno otevřené a my stále jen čumíme do země. „Já chrlím oheň, já jsem až nakonec,“ oznámil suše nejstarší z nás a odběhl se schovat do vedlejšího pokoje. Druhý kolega mezitím radši zmizel bez vysvětlení, takže komunikace zbyla na mě. „To jsme ale nepsali my, to byli kluci z 801,“ zažaloval jsem, abych se z toho nějak vymluvil a přehrál holky vedle. Ty už trochu skleslé z dané situace a z toho, že možná čekaly někoho mladšího (bylo jim tak dvacet), posmutněly ještě víc. „Ahá, to je škoda,“ pronesly zklamaně a opět se rozhostilo ticho. „Můžu si vás vyfotit?“ resuscitoval jsem umně mrtvou konverzaci. Holky útrpně svolily, takže jsem pořídil rychlý důkazní snímek, aby nám to někdo věřil, a plynule jel dál. Rozpomenul jsem se totiž na podobnou situaci v právě zkoušené Mrožkově hře Kouzelná noc a zkusil se se vším vypořádat jako herec. Když na něco nemáš, zkus to aspoň zahrát. „Tak tedy pojďte dál, slečny…“ zval jsem je rádoby nenuceně do pokoje. „Co děláš?“ sykl na mě naštvaně druhý kolega, který se tam ukrýval za rohem. To už mě vykolejilo natolik, že jsem zanechal všech pokusů a taky radši prchl vedle. Přece jen nás tam bude víc a třeba se o návštěvu někdo postará. Navíc ať z toho záškodníci taky něco mají. Když už je nalákali, ať si je zabaví… Ti o to ovšem nejevili žádný zájem. Místo toho se snažili vytáhnout z pod peřiny zbabělého chrliče ohně, který se urputně bránil a křičel „néééé nééé“. Dokud holky otráveně neoznámily, že jdou tedy čekat na balkon, tak s ním ten pár volů ani nehnul. Při pohledu na ty stařešiny, co se chovají jak malí smradi, děvčata veškerý zájem evidentně přešel. „Co budeme dělat?“ zeptal jsem se zničeně. Ostatní se mi jen vysmáli. Jsou to slaboši, mají s sebou takového rozjížděče (to jako mě) a všechny snahy sabotují. Teď už z toho asi se ctí nevyjdeme. Odvedl jsem si tedy vyděšeného spolubydlícího, kterého trochu uklidnilo, že jsou holky ještě pořád na balkoně, rychle jsme zhasli a zalezli do postelí. Telefonní kontakt na dveřích už byl vytržený. To je dobré znamení. Už snad nepřijdou. Stejně jsem se ale po chvíli musel ujistit: „Zamkli jsme?“

6. 12. 2013

Jak jsem zjistil, že stále rostu Nikdy jsem nechápal řeči ostatních hubeňourů o tom, jak se snaží přibrat. Prý si nařizují budíky a žerou ve dvě v noci bůček v čokoládě a zapíjejí to coca-colou. To si opravdu myslí, že po téhle otučňovací kúře budou vypadat lépe? Podle mě je pořád lepší být zdechlina, než zdechlina s plavacím kruhem kolem pasu. Většina lidí ale nechápe, že z nich nebude žádný barbar Conan, když pro to nebudou něco dělat, a že přiberou na úplně jiných místech, než by chtěli. Tohle mně bylo od začátku jasné a nikdy jsem o kila navíc nestál. Čas se bohužel neptá jako prodavačka v obchodě, když to s tím špekem přežene, jestli to tak může nechat. Prostě to tak nechá. Kde jsou pověstné Fomasovy ženské boky, kterým se lidé smáli, když mi bylo patnáct? (No je to blbá otázka. Jsou furt tam, kde byly, jen už je nad nimi vrstva sádla, takže nevyčnívají.) Prý že růst končí nejpozději ve dvaceti. Hovno. Výška už je finální, ale teď se zase zvětšuje šířka. Já jsem za těch dalších čtrnáct let vyrostl ještě o deset kilo. Někdo sice dá to samé třeba za rok a ještě pak říká, že přibral „plíživě“, ale narozdíl ode mě dokáže s tou váhou jít třeba i dolů. Jedinou útěchu pak mám v tom, že když v hospodě po pár pivech dojde zase na toto palčivé téma, tak svou vanu (k velké nelibosti manželky) nepředvádím jako důkaz jen já, ale občas i jiní bejvalí vychrtlíci. Není to sice nic k chlubení, ale jak jinak přesvědčit ty nevěřící Tomáše? Však on je přejde smích, až mě uvidí za pár let, toho vyžraného bagouna, co o něm tvrdili, že vůbec tlustý není. To se pak budu smát já, až se budu za břicho popadat. Já vám to říkal, já vám to říkal. Už se nemůžu dočkat. Člověk se snaží i trochu hýbat, když celý den sedí v práci na prdeli, ale ani to nestačí. Asi to fakt chce přistoupit na nejstarší poučku - chceš zhubnout, tak nežer. Nebo žer, ale zdravě, pořiď si kalkulačku, počítej si naskladnění a vyskladnění kalorií… Jenže mně ta moje kravičková (a prasátková) dieta tak chutná a nebyl jsem doposud zvyklý to nějak řešit. Člověk si pořád říká: „Ještě to jde, bez trička už sice radši nikam nechoď, ale jinak to není pořád tak hrozný…“, jenže všeho do času, do roka a do dne, Fomikare, budeš otylý dobytek. Co si já, nebohá děvečka, pak počnu? Asi bude nutné najít si další výmluvu. Jsi už starej fotr, máš na to nárok, přece na sobě nebudeš dřít jako nějakej trapnej metrouš. Manželku už máš a případné mladé zajíčky stejně nachytáš na tu svojí nepopiratelnou inteligenci a pověstný ostrovtip. Kdyby ale ani tohle na zkrocení špatného svědomí nestačilo, tak je tu ještě jedna zaručená věc, kterou jsem nedávno objevil - dobročinnost. Čím budete tlustší, tím více oblečení budete moci dát na charitu. No není to důvod, proč si utrhnout k ústům? Nežeru pro sebe, ale pro lidi. Těch několik nejstarších džínů, které jsem teď kvůli nedostatku místa ve skříni vyřadil, se určitě bude nějakým dlouhým, hladem vyzáblým, bezdomovcům hodit. Přestal jsem je nosit, protože měly všechny malou dírku na kapse, jinak byly skoro jako nové. Nechával jsem si je jako případné „pracovní“ kalhoty. Jelikož to ale s nimi začalo vypadat jako s děravými „pracovními“ botami, kterých mám ve sklepě už taky asi pět párů a nikdy jsem je nepoužil, protože jsem se rozhodl, že manuálně už nikdy makat nebudu, tak je opravdu nemá cenu schovávat. Navíc pro případ krajní nouze mám i obnošené kalhoty, ve kterých nepřetékám jako pudink z misky. (Jedny jsem dokonce nemohl ani dopnout. To jsem fakt někdy oblékl?) Když jsem je házel do kontejneru na šatstvo, vzpomněl jsem si na jednu historku z Naděje. Nějaký pán tam přinesl staré, ošoupané, v rozkroku téměř průhledné džíny, s láskou se na ně naposled podíval a řekl: „Prosím vás, dejte je někomu hodnému“. Tak snad tak dopadnou i ty moje. Nebudu se přece vykrmovat kvůli nějakému darmožroutovi.

9. 11. 2013

Jak mě zaskočil vývoj moderních technologií Stárnutí má velkou řadu nevýhod, ale i pár dobrých vlastností. Kromě toho, že je člověk s přibývajícím věkem stále o něco chytřejší (samozřejmě čistě teoreticky a jen do určité doby), tak se také stává pamětníkem a může se chlubit před smrkáčema tím, co už všechno zažil a jakého úžasného technologického vývoje byl svědkem. „Jó, chlapče, to za nás ještě nebyly žádný porno videa na netu, na zkrocení muflona sis mohl maximálně vysomrovat nějakej obrázek z hambatýho časopisu od kamaráda, kterej měl to štěstí, že ho náhodou našel v kontejneru na papír.“ Za ty roky se toho změnilo opravdu hodně, ale až doteď jsem byl schopen se všem těm novinkám přizpůsobovat a dokonce i chápat, jak zhruba fungují. Dnes ale nastal zlom. Stáří mě dostihlo. Poprvé jsem musel říct „tak tohle nechápu“. Stalo se to v práci, ale nikoliv nad kolegovým novým iPadem, ale nad záchodovou mísou. O úsporných opatřeních v naší firmě jsem už psal, teď ale zašly až tak daleko, že se začalo šetřit i na uklízečce. Chodí prý nyní jen jednou týdně a přijde mi, že od té doby funguje navíc ještě obdobně jako bůh. Nikdy jsem jí tu neviděl a nezanechává po sobě ani žádné důkazy své existence a to ani když se modlím, aby ten hajzl už konečně někdo uklidil. Ušetřené peníze sice firma investovala do měkčího toaleťáku, takže má člověk pocit, jako když se utírá obláčkem, ale ostatní stav místnosti zavání (doslova) exotikou - takovej smrad a špínu nemají snad ani v Indii. Do ručníku se zásadně neutírám, protože se dost často válí na zemi pokryté zaschlými žlutými fleky, které asi nebudou od Mirindy a už podle jeho vůně je mi jasné, že by mi to sežralo tkáň až na kost. Zmiňovat se o prkýnku a zbytečnosti vylepené poučky o používání štětky asi není potřeba. Kvůli smradu je tam permanentně otevřené okénko, což má jedinou výhodu, že se můžu při chcaní koukat do zahrady. Dlouho jsem přemýšlel, odkud ten odér znám, a pak jsem si vzpomněl. Jasně, takhle to bylo cítit na civilce v Naději, když se přišlo v zimě do sálu ohřát dvě stě bezdomovců. Stav záchodu začal být teď už tak neúnosný, že vedení dokonce přistoupilo na uvolnění dalších finančních prostředků k řešení nastalé krizové situace. Pořídili tedy nejnovější cleaning technology, která konečně nahradí onu chybějící lidskou sílu. Odteď bude asi uklízet ta lahvička s vonným olejíčkem zavěšená na topení. A to mi, kurva, vysvětlete jak?

12. 9. 2013

Jak jsem zařizoval internet Nedávno jsem si kus od domu všiml reklamy na nového poskytovatele internetu. Vysokorychlostní internet i u vás v Černošicích, stálo na plachtě. Zní to sice, jako když nějaký cirkus přiváží do největší prdele světa ukázat světovou atrakci - černocha s pěti ňadry a psím ocasem, ale ono to opravdu tak skoro je. Na to, že sousedíme s Prahou, tady fakt byly dosud podmínky jak někde v Horních Jebojedech. Že by konečně nějaká štika zčeřila místní monopolní internetové vody? Už jsem si sice zvykl, že krást hudbu a filmy musím jen v práci, protože doma bych při stahování utratil za elektriku víc, než je cena dané věci normálně v obchodě, ale přecejen i tak občas potřebuju stáhnout nějaká objemnější data a někdy u toho fakt rodím dvojmetrový dikobrazy. Platím už přes pět let 400 Kč měsíčně za 2 MB/s a kolega v Praze má za o něco málo vyšší cenu rychlost 60 MB/s, kterou mu teď navíc ještě sami zdarma zdvojnásobili. Fajn, tak takovéhleho geparda na speedu mít doma nutně nepotřebuju, ale hrát si s polomrtvym šnekem už mě taky nebaví. Chtěl bych aspoň králíčka. Může to být klidně angorák s červenýma očima, ale hlavně ať je kurva aspoň o trochu rychlejší než ten šnek. Nová firma nabízí rychlost 10 MB/s za 299 Kč měsíčně. Jo, to je přesně můj králíček. Levnej a přiměřeně hopsavej. Okamžitě volám a sjednávám si rande s technikem, aby mi to sem přijel píchnout. Otevírám mu v županu, svíčky hoří, láhev vína vychlazena, bohužel však není co slavit. Je to v prdeli. Z jedné strany signál stíní zimní stadion, z druhé stromy. Jediné řešení by bylo dát anténu na střechu. Máme v domě od původního poskytovatele udělaný centrální rozvod, ale kdyby se všechny domácnosti dohodly, stačilo by jen vyměnit šnečí anténu (plus pár těch skříněk se světýlky) za králičí a bylo by to bezbolestně vyřešeno. Nová firma by prý vše zdarma zajistila, i kdyby to měla dělat celé znovu. Asi by se ten kšeft pořád vyplatil. Přecejen je v domě připojeno kolem 17 bytů. Vyrobil jsem tedy do každého vchodu informační leták s dotazníkem a popsal tam všechny skutečnosti. Dal jsem si s tím fakt práci, pěkně tam předvyplnil jména nájemníků a udělal i kolonku „nemám internet“. Myslel jsem na všechno. Marketingové agentury by se o mě porvali. Velkými písmeny jsem zdůraznil, že by to bylo pětkrát rychlejší, o sto korun měsíčně levnější a nic navíc by to nestálo. Jen že se prostě na tom musíme shodnout úplně všichni. Veškerou komunikaci s novou firmou bych obstaral já, takže oni by s ní jen museli podepsat smlouvu a už by jim domů tekl stejným kabelem rychlejší a levnější internet. No není to lákavá nabídka, zvlášť při dnešních úsporných opatřeních? Kdo by to nechtěl? Prosadím dobře fungující dům, řekněte ne zlodějům – zaškrtněte ano, jestli máte zájem, nebo ne, pokud mi chcete nasrat na hlavu. Já zaškrtávám samozřejmě ano. (Ale nelobuju tím za Babiše.) Za dva dny běžím formuláře zkontrolovat. Očekávám všude vyplněné nadšené ANO a dopsané tisíceré díky za budoucí kybernetický blahobyt. Vedle ve vchodě totální fuck off, nikdo se tam nevyjádřil. Zato u nás je to mnohem lepší. Tam jsme už čtyři. Bohužel jedna odpověď zní NE! Kurva proč? To ten net poskytuje něčí strejda, kterého nechceme vytočit tím, že mu přetneme zlatou křečovou žílu, nebo z jakého důvodu ne? Naštěstí jsem měl už tou dobou eso v rukávu, takže mě to ani nenasralo. Den předtím jsem si totiž zjišťoval u šnek netu, kdy od nich můžu prchnout a přišla mi odpověď, že vzhledem k tomu, že jsem tarifní zákazník bez fyzické smlouvy, tak klidně ihned po skončení zaplaceného období. Kdybych prý ale měl smlouvu, tak mi můžou nabídnout 10 MB/s za 290 Kč měsíčně. Odepsal jsem jim, proč mi tedy na toto někdo neupozornil už dávno a proč nemají tuto možnost ani v ceníku na stránkách? Svěřil jsem se, že jsme jako dům přemýšleli o změně poskytovatele, ale že to už by teď asi nebylo nutné, když nabízejí téměř stejné podmínky. (Králičí net měl ještě zdarma navíc webhosting a nějaké televizní kanály.) Optal jsem se také, jestli tuto smlouvu už někdo u nás v domě má. Odpověď nedorazila. Musel jsem si tedy druhý den zavolat. Pán řekl, že mi vše pošle. Na opětovný dotaz, proč o tom nemají nic na webu a jestli tedy tu smlouvu pošle i ostatním v domě, mi bylo řečeno, ať řeším sebe, že mi udělal speciální nabídku. Ostatní prý na něj kontakt taky mají, takže se můžou ozvat. Ale vyznělo to trochu tak, že jestli se o tom někomu zmíním, tak mi pošle kabelem do compu AIDS a do statusu na facebooku napíše, že jsem příjemně naladěn po dobré večeři znásilnil kamarádovi morče. (A to si netroufám ani představit, co by mně provedl, kdyby se mi povedlo přetáhnout celý dům k jiné firmě.) Chvíli jsem o tom přemýšlel a pak se rozhodl, že dám vědět jen těm sousedům, co projevili zájem. Ostatní se nevyjádřili, tak nemají nárok ani co by se za internehet vešlo. Odteď se držím dobré rady, zas řeším jen sebe a do ničeho se neseru, protože zjišťuju, že ať se snažím cokoliv někde zorganizovat, tak získat v dnešní době od lidí jakoukoliv reakci (nedejbože kladnou) je nadlidský úkol.

10. 7. 2013

Jak jsme zamachrovali ve Varech Chystáme se v půl pátý ráno ke spánku v našem přepychovém festival hotelu, jak se vznešeně nazývá místní intr v době filmových orgií, když kdosi zaťuká na dveře. Nikdo tomu nevěnuje pozornost, určitě jen přišli opruzovat kluci odvedle. Jaké bylo překvapení, když vstoupily tři pěkné dvacítky s lahvemi vína. Prostě začátek jak z levného pornofilmu. Tři holky přijdou požádat tři namakané chlápky s pořádnou výbavičkou, jestli nemají vývrtku. Jak to asi bude pokračovat? Ahoj, jsem barman Helmut, takže vy chcete odšpuntovat...? Přepnu teď kameru z pohledu holek. Na zemi se válí ponožky a poházené oblečení. Na jedné posteli sedí čtyřicátník v dědkovských trenkách a tričkem naruby, na druhé leží kdosi půlkou těla za postelí a něco tam usilovně hledá. Vzadu vyděšeně vykukuje z pod peřiny třetí nešťastník. Na poličkách stojí vyskládané všemožné kosmetické přípravky, za které by se nemusela stydět nejedna luxusní prostitutka. (Kluci mají takové zvláštní zvyky.) Zbytek dokrášlují vystavené pohlednice se zvířátky. Let‘s go party! To bude vodvaz. Zastavila se nám krev v žilách. To je splněný sen každého kluka, na to celý život čekáme! Hledám v kapse kalhot hozených na židli nůž s vývrtkou a přemýšlím, jestli mám pak vylézt jen v trenclích a tričku a jako ponížený služebník jim láhev otevřít, nebo je frajersky požádat: „Jestli to chcete, tak přijďte za mnou k posteli.“ Abych dokázal, že se nemám za co stydět, zvolil jsem poníženého služebníka a vylezl se předvést ven. „A nechcete s námi zapařit? Chlastu máme dost,“ navyšují holky jackpot. V pokoji se náhle oteplilo a na půl hodiny se rozhostilo ticho. Já na ně jen čumím s otevřenou pusou stále skloněný nad vínem, půlčlověk za postelí taky nereaguje. Situaci řeší až kolega v tričku naruby. „Holky, my už jsme nějaký tuhý.“ Z tónu hlasu to ale nevypadá, že jsme tuhý tak, jak možná slečny očekávaly. „Fakt nechcete zapařit?“ opakují nabídku. „My navíc hledáme zásuvku,“ ozvalo se z pod postele. „Nechcete otevřít ještě tu druhou flašku?“ zkouším být aspoň já společenský. „Ne, to je dobrý. Tak díky,“ loučí se holky a je vymalováno. Za chvíli už je oknem slyšet, jak lákají na chlast (a bůhví co ještě) nové šamstry. „Ty holky nebyly ani ošklivý, ne?“ zhrozeně jsme chvíli seděli a přemítali, co jsme to vlastně udělali. Holt jsou to asi ty případy, na který člověk trénuje, ale když přijdou, tak neví, co má dělat, protože se mu to nestává moc často. (Respektive vůbec.) Něco jako škola smyku. Nebo jsme už na takový věci moc starý? Teď co z toho je horší? Když jsme se dostali z nejtěžší deprese, přišel najednou záchvat dávivého smíchu. Vlastně to dopadlo nejlíp jak mohlo. Stejně bysme si s nima asi neměli co říct a za chvíli usli. Z toho by se nic nevytěžilo. Takhle jsme aspoň zamachrovali. Kdo v našem věku může říct, že dvakrát odmítl pěkné mladé holky? (A není to žádná výmluva o kyselých hroznech.) Nemohli jsme se dočkat, až se zítra pochlubíme klukům od vedle. Ty budou zírat. Teď už jen zhasnout, pokusit se usnout a držet se příkazu kápa naší cimry – všichni ruce na peřině! Druhý den jsme ale na kolegy moc nezapůsobili. Řekli nám, že jsme blbci. Nu což. Budeme čekat zas v pět ráno na pokoji. Třeba holky přijdou už jen v kalhotkách zkusit uhnat ty nedostupné frajery znovu. (Nepřišly.)

10. 5. 2013

Jak jsem měl noční můru Nedávno jsem se vzbudil hrůzou. (Nepochcanej.) Kupodivu tentokrát nešlo o žádnou z mých klasických nočních můr. Nebylo to tím, že mi Cave chtěl konečně podepsat svou knížku a já jí s sebou zase neměl, ani tím, že jsem náhle vyplešatěl, nebo že mě někdo viděl živého v teplákách (které radši ani nenosím). Zdálo se mi, že se z mého syna (kterého nemám) stal hokejista a já s ním musel jezdit každý týden na zápasy. Příčinu jsem dohledal celkem rychle. Skoro každý víkend chodíme na oběd za barák do restaurace u zimního stadionu, kde pravidelně potkáváme fanatické tatínky (a někdy i maminky) se svými obruslenými ratolestmi. Společně strávené chvíle (a zpola strávené obědy) nejsou pro mě zrovna nejpříjemnější, a to se s nimi nemusím ani bavit. Stačí tu „ligu výjimečných“ poslouchat. Jako nic proti, určitě nejsou zlí, netrhaj křečkům nožičky (má, nemá, má), ale mě ten hokej, a celkově všechny kolektivní sporty, fakt nezajímaj. (Nevydržel bych sledovat bez připoutání rychloupínákama ani badminton, který jinak rád hraju.) Samozřejmě, kdyby šlo jen o to přežít kecy o něčem, co mě nebaví, tak o nic nejde, to člověk poslouchá většinu života, ale vždy se u mě rozběhne fantazie a já si musím představovat, jaké by to bylo, kdyby můj syn, přes všechny snahy odvést ho od toho ďáblova pokušení, přecejen zatoužil stát se hokejistou. (Nebo fotbalistou, to je prašť jak uhoď, kopni míčem, flákni hokejkou…) Kdybych s ním nejezdil, tak by si určitě myslel, že tatínkovi na něm nezáleží, že má rád jen tu svojí hudbu a otravně dlouhý pochody po okolí. To bych samozřejmě nechtěl. Už jsem i kvůli tomu začal vymýšlet, jakým způsobem by to šlo někde na zápase přežít. Kecání s ostatními tatínky nepřipadá v úvahu. Zapadl bych mezi ně zhruba tak dobře, jako kdysi na brigádě mezi dělníky, kterým se zdálo trochu divné, že když oni šli večer po práci na pivo, tak já se radši začetl na privátě do poezie (a jednou mě načapali i s Biblí). Teď už jsem sice intelektuálně trochu upadl, ale pořád mám obavy (jistě neopodstatněné), že bysme si moc nerozuměli. Co tedy můžu dál? Muziku ve sluchátkách mi ty hajzlové taky přeřvou, u knížky se nebudu soustředit a při čekání v hospodě budu muset pít kvůli řízení jen nealko a to se taky dlouho nedá… No prostě kromě sebevraždy mě nenapadá žádné rozumné řešení. Svěřil jsem se se svou obavou Daně. Zajímalo mě, jak to vidí ona a taky jaký bude asi tlak na sportovní aktivity ze strany rodiny. Tchán je totiž pro změnu nadšenec do místní fotbalové pralesní ligy a všechny děti (i holky), musely už od mala pěkně běhat kolečka na hřišti. Fotbal si nevybírá. Děvčata měla asi jediné štěstí, že zrovna v okolí žádný klub dívčí kopané nebyl, takže jejich bratr si to vyžral i za ně. Kdyby mu ve třiceti nezačaly vypadávat při každém kroku kolena, musel by za FK Vonoklasy kopat dodnes. I tato skutečnost mě samozřejmě „mírně znepokojovala“. (Když to nazvu tímto neškodným eufemismem.) Naštěstí mě Dana uklidnila, její pan otec se prý snad nezhroutí, když mu řekneme, že vnoučata si budou kopat jen přes tatínkovu mrtvolu. Doufám tedy, že bude milosrdný a neučiní ze své dcery vdovu. Jak o tom ještě přemýšlím, tak on ten nahoře asi moc dobře ví, proč nám žádné děcko zatím nenadělil. Třeba by to byl skvělý sportovec, hezoun k pohledání, hovno v hlavě, prostě typický spasitel české reprezentace, já bych mu hraní zatrhl a zkurvil ho do nějakýho přichcíplýho iňťouše. (To samé bych určitě zvládl i s holkou. Tak jsem dobrej.) Jak jsem ale tenhle víkend zjistil, ono těch nebezpečí je daleko víc. Cestou z výletu jsme u nás v Mokropsech narazili na májovou veselici. Zrovna svižně vyhrávala jakási dětská folklórní skupina v chodských krojích. „A co kdyby naše dítě bylo v nějakém takovém souboru? To by se ti líbilo?“ zeptala se mě Dana. Zadíval jsem se na dudáčka, a že by se mi to vyloženě líbilo, to nemohu říci. „No asi bych to ještě zvládl, furt lepší než hokej. S těmahle by se snad ani nemuselo někam každý víkend jezdit.“ odpověděl jsem. „A co šermíři? Ty jsou hrozný… „ pokračovala Dana. „Ty mi nevadí… Nebo teda kromě těch magorů, co jezdí s mečem tramvají zabalený do dlouhého pláště s kápí a myslí si, že jsou v něm asi neviditelný…“ Jak jsme zabředávali do tématu hlouběji a hlouběji, objevovalo se stále víc dětských aktivit těžko slučitelných s našimi představami rodičovských životů. Nakonec jsme se shodli, že své děti budeme trápit výhradně jen věcmi, které jsme chtěli dokázat my a nepovedlo se. Tak to je správné, ne? Když už být mimózní rodič fašoun, tak aspoň v tomhle zůstat jako ostatní „normální“ rodiče.

23. 4. 2013

Jak jsem rezignoval kvůli redesignu S firmou, kde dělám, to jde od desíti k jedné, propouštět už není koho (i když já bych asi o pár lidech ještě věděl), takže došlo k dalším opatřením. Byla svolána velká porada, od které se samozřejmě nedalo čekat nic dobrého. (Naposled nám sebrali týden dovolené.) Teď nám bylo oznámeno, že si musíme všichni snížit platy o dvanáct procent. Jo, je to dost peněz, ale naštěstí to ještě pořád přežiju. Lepší než přijít o práci. Co mě ale fascinovalo, tak to byl absolutní nedostatek soudnosti našeho vedení. Nejsem žádný expert na jednání s lidmi, ale asi bych po takové nemilé zprávě neřekl: „Tak když jsme se tu všichni tak pěkně sešli, tak se ještě podepište našemu nejvyššímu na přání k narozeninám“. Vtipnější byl už jen dotaz jedné kolegyně. „A budeme se na něco skládat?“ zeptala se medovým hláskem. Vzpomněl jsem si hned na památnou větu z filmu Okresní přebor - „Ne, nelezeš mu do prdele, ty už ani nevylejzáš“. (Jinak skládat jsme se na nic nemuseli.) Celkově už i loňské „prémie“ na konci roku byly trochu humorné. Pětikilo v obálce vypadá spíš jako dárek od babičky, než jako ocenění dobré práce od velké firmy. Narozdíl od některých kolegů mě to ale neurazilo. Asi by ale vypadalo trochu důstojněji, kdyby se řeklo, že žádné prémie prostě nebudou. Letos očekávám tak firemní propisku a pokud budu moc hodnej, tak možná i tričko s logem. To byl jen takový nástin, abyste věděli, jak to teď u nás v práci vypadá. Prachy prostě nejsou, inzerce v časopisech se neprodává, klienti šetří. Obchoďačky by je sice za pět korun nechaly otisknout na titulku magazínu o zdraví i fotku mrtvého dědy, ale prostě nikdo nemá zájem. Čím pak to asi bude? Ano, samozřejmě, jako už mnohokrát předtím je to podle obchodního oddělení vina grafiky, kterou je potřeba nutně změnit. Přitom je dermatologicky testováno (na prdelích bezdomovců, kteří si naše bezplatné tituly pravidelně ze stojanů odebírají), že ani sebevětší změna grafiky se na množství inzerce nikdy nijak nepromítla. To je ale vedlejší. Bylo řečeno, že bysme měli, nejlépe každý rok, časopisy redesignovat, abysme sledovali aktuální trendy. (Které se samozřejmě tak často nemění, zvlášť v Čechách.) V této firmě ale rozuměl odjakživa grafice každý, kdo si někdy v dětství prolistoval na hajzlu aspoň Čtyřlístek, a tohle je důsledek. Pokud člověk náhodou požádá, aby si na poradu přinesli časopisy, které se jim líbí, abysme našli nějakou společnou představu, tak samozřejmě nikdo nic nedonese. Nejlepší jsou univerzální odpovědi „chce si s tím víc vyhrát“ a „já nevím, jak to chci, nejsem grafik“. Když mi teď při mém pátrání po jakémkoliv sebemenším náznaku řekli, že jim musím něco předložit já, protože „oni o tom nemají ani páru“, chtělo se mi říct, že v tomhle bych s nimi výjimečně souhlasil a že by bylo super se toho příště držet. V tomhle je profese grafika nevděčná. Vkus je různý, nic nelze změřit, dokázat… Lze jen třeba respektovat, že když se tím někdo živí, tak by tomu mohl trochu rozumět. Poslední dobou mě už ale Cimrmannova metoda slepých uliček a neustálé dokazování, že tudy cesta nevede, fakt unavuje. Proč prostě nestačí říct, že to od začátku vidím, protože si to dokážu představit, jak to bude vypadat, a nemusím na tom dlouho pracovat, abych to názorně předvedl? Sám si odpovím. Protože dost lidí nemá absolutně žádnou představivost, ale nenechá si poradit. Když někdo přijde a řekne, že to je příšerný a jako důvod uvede, že to je kvůli tomu, že se mu nelíbí zelená barva, tak to je pak těžký. A další dotaz. Jak by to vypadalo třeba modrý? No bylo by to stejný, jen modrý. Nevím, jestli mám štěstí na klienty, ale jinde než v téhle firmě se mi nestává, že by byl někdo tak nevděčný. Každý další skvělý nápad na redesign mě už tak sere, že bych jim vyrobil spíš materiál na redesign pro plastického chirurga… Za těch deset let jsem tady všechno měnil nejméně šestapadesátkrát. Radši bych dělal nový návrh časopisu o hemoroidech, než čehokoliv ze současných firemních titulů. Byl jsem teď z toho už tak otrávenej, že jsem měl sto chutí kvůli jejich redesignu na všechno rezignovat, prodat své hmotné statky (samozřejmě minimálně za dvojnásobek pořizovací ceny) a přesídlit někam do pustiny na kozí farmu, kde bych sledoval maximálně trendy vemena a nikdo by mi neříkal, že je třeba si s tím víc vyhrát, i když tomu nerozumí, protože není grafik. Místo toho dál koukám jen na ty vemena tady v práci a blíží se další velká firemní garden party, kterou asi letos radši vynechám, protože mám vážné obavy, že by mohla dopadnout hůř, než ta minulá, o které jsem tu loni psal.

16. 1. 2013

Jak jsme poobědvali Nejsem žádný gurmán, v restauraci jsem doposud neměl nikdy problém a narozdíl od kolegů mi nevadí ani stravování ve školní jídelně. Zážitek z dnešního oběda byl pro mě ale natolik nový, že jsem se o něj rozhodl podělit, ačkoliv to není nic dramatického a pro většinu lidí možná ani nic neobvyklého. Klasická středeční pizza se dnes, bohužel, nekonala. Bylo plno, a tak jsme museli improvizovat. Zapadli jsme do nejbližší restaurace, kde jsme si pamatovali, že to nebylo špatné. Ta ale mezitím změnila majitele. Teď se to tam jmenuje U dvou přátel. (Dle mého názoru si měli radši otevřít gay bar, protože restaurace je evidentně krok vedle.) Nevím, jestli přátelé byli opravdu jen dva, ale vše tomu nasvědčovalo. Jeden asi zůstal v kuchyni a druhý se ujal obsluhy. Ani jednomu to ale moc nešlo. Nějak nestíhali. Kolegové si objednali kuřecí steak, jen kromě amerických brambor si dali jako přílohu hranolky a navíc tatarku. Já si ho dal také, jen původní variantu beze změn. Hošan nám po dvaceti minutách přišel říct, že se to trochu zpozdí, protože kuchaři došlo maso. To se stává? A dokonce už ve dvanáct hodin? To má tedy štěstí, že hned vedle mají řeznictví. Kdyby aspoň už mezitím stihl natočit ty tři piva, ale to mu taky dělalo problém. Na to, že jsme tam byli skoro sami, nic moc skóre. Pral se sice s pípou statečně, ale byl to trochu marný boj. Možná by si měl přečíst manuál, nebo mu měl aspoň někdo ukázat, jak se točí pivo a k čemu ta páka je. Nešlo se na něj ale zlobit. Působil tak vyplašeně… Asi jako když jde panic s kámoši do bordelu a vyjde na něj stopadesátikilová černoška. Aspoň že polévka byla hned. Žampiónová s krémem. Jak se ukázalo, klidně mohla být i s indulonou a bylo by to fuk. Přes tu sůl nebyla žádná chuť cítit. A to fakt nejsem zhýčkaný a slané mám rád. Tohle ale žralo jazyk. Kdyby tam nasypal čistič odpadu, dopadlo by to lépe. Za chvíli dorazil i druhý chod. Tedy zatím jen verze s hranolky a tatarkou. Moje byla až za chvilku. Lišila se jen tím, že tatarky bylo jen trochu (prý jim tam omylem ukápla, tak se omlouvají) a maso bylo oproti předchozím porcím poloviční (kuchař asi zrovna zjistil, že mu dochází a musí jím začít šetřit). Jako přílohu jsem dostal pro změnu taky hranolky. Vše bylo na talíři na jedné hromadě a umělecký dojem měla asi vylepšit nějaká sušená zeleň, kterou to bylo posypané. Kurva, nejsem žádnej kuchař, ale tohle bych zvládnul taky a troufnu si říct, že lépe. (A to jsem zatím od chleba vylepšeného paštikou neudělal až tak velké pokroky.) Sníst to šlo, žádná sláva to ale nebyla. Za těch 95 Kč to rozhodně nestálo. Šokující na tom všem byl hlavně ten chaos a amatérismus okolo. Řekli jsme si, že za tohle si dýško fakt nezaslouží. Útratu jsem nakonec měl úplně stejnou jako kolegové - 120 Kč, požadavky nepožadavky, porce neporce, abraka dabraka… Nikdo při placení nedal ani korunu navíc, jak jsme se dohodli. Já cáloval poslední. Chlapec neměl moc drobných, tak jsem se mu to snažil ulehčit tím, že jsem mu dal 250 Kč. Vrátil mi stovku a pak se začal přehrabovat v kasírce. „Pardon, nevíte, kolik jste mi dal a kolik vám mám vrátit? Jsem nějakej rozhozenej…“ zakňoural omluvně. (Je mi to jasný, stopadesátikilová černoška…) Že by zadoufal, jestli nepřeslechl nějaké dýško? „Dal jsem vám dvěstěpadesát, takže zpátky stotřicet,“ pomohl jsem mu. „Stovku jsem vám už dal, ne?“ povídá. „No, tak ještě třicet,“ pokračuju s kurzem matematiky (ze které jsem na střední jednou málem propadl). Vrátil mi čtyřicet a že to je prý dobrý. Bylo mi ho líto, tak jsem mu tam tu pětku ještě nakonec dodal. Jsem prostě dobrák. Nepatřím mezi Pohlreichovy fanoušky, ale zrovna tady by se jim asi pár jeho přisprostlých rad, jak provozovat restauraci, hodilo. Myslím, že kdyby to viděl, tak by se na něj nechal použít jeho vlastní výraz – měl by keců jak opice chcaní.

19. 12. 2012

Jak nám nabořili auto Začínám mít pocit, že kvůli autu asi budu mít pořád o čem psát. Tentokrát to ale není o mém řidičském umu. V sobotu jsem dal na rady silničářů a kvůli náledí nechal káru zaparkovanou v bezpečí před barákem. I přes angínu jsme šli radši na návštěvu do Třebotova pěšky. Lepší rozbitá huba, než rozbitý auto. Bohužel na kecech typu „svýmu osudu neutečeš“ asi fakt něco bude. Buď Bůh nenávidí mě, nebo mojí Fábku. Večer jsme se vraceli kolem ní a Dana povídá: „Jé, tady nám někdo odhrabal sníh!“ Bohužel to nebylo od dětí, tohle byla jiná koulovačka. Nějaký „chudák“ s velkým vozem do nás totiž nacouval a koulí na přívěs nám prorazil vepředu mříž u ventilace a ještě vyštípl kus plastu nad tím. Usvědčovaly ho stopy kol ve sněhu a v díře to bylo ještě upatlané od vazelíny. Jasný důkaz auto penetrace. Cedulka s kontaktem samozřejmě žádná. Při mých řidičských schopnostech mi bylo jasné, že tomu stejně neuniknu, ale myslel jsem, že si to aspoň nabořím sám. Dana se mě pak snažila uklidnit, že kdybych to udělal já, tak bych byl vytočenej ještě víc, jako vždy, když něco poseru a pak si to vyčítám. Sice měla pravdu, ale moc mi to nepomohlo. Náš rodinný automekánik Michal nám poslal cenu nové mřížky a plastu - cca 2800 Kč. (Plus samozřejmě práce, kdybysme s tím neotravovali jeho a dali to někam do servisu.) Snad nám to ale prý sežene někde použité levněji. Volal jsem pak na pojišťovnu, abych zjistil, jestli se mi vůbec vyplatí řešit takovou „drobnou“ škodu přes havarijní pojistku. Napřed jsem pěkně dlouho čekal než mě přepojili, a pak jsem stejně musel s pánem vyplňovat nějaké formuláře, aby mi nakonec sdělil, že to není moc výhodné. Zhruba stejně jako jejich drahá infolinka. Další dobře vydělaný prachy. Nu což, botky si kvůli tomu nerozkousám, jak by řekl Rychlonožka, kdyby mu někdo nabral Červenáčka. Nejde o život, jde o hovno, přitakal by Mirek Dušín. Dnes jsem vyjel s naším nabourákem na technickou, abych to měl z krku a nemusel tam mezi svátky. Vyděsilo mě, že na palubovce svítí varovná kontrolka motoru a ten opravdu neběží tak dobře jako vždy. Nezmrvil nám ten debil ještě něco uvnitř? Musel jsem kvůli tomu obvolat pár přátel na telefonu, aby mě uklidnili, že to je nejspíš jen tím, že auto teď dlouho stálo. Stačilo ho jen trochu projet, znovu nastartovat a kontrolka zhasla. Ale stojí to, kurva, za ten stres? Na měření emisí jsem poslušně zajel do dílny, pán si šel čuchat vejfuk a řekl mi, ať mu ještě ukážu motor. Chvíli jsem tam lovil tu páčku a když jsem jí konečně našel, tak kapota nic. Je to nějaký zaseklý. Nejspíš kvůli tomu kreténovi. Zkoušeli jsme to i vypáčit šroubovákem, ale bezúspěšně. Jak jsem pořád běhal tahat za tu páčku, tak jsem si říkal: „Ty vole, hlavně jí neurvi, hlavně jí neurvi…“ …Až jsem jí urval. Hm, tak už to aspoň nemusíme dál zkoušet. Člověk se snaží, poctivě neposiluje a stejně má pořád zbytečně velkou sílu. Vrátili mi prachy, papíry a já vyrazil rovnou do servisu. Auto si nechají do zítřka a cena do dvou tisíc. (Samozřejmě jen za to otevírání. Mříž jsem po nich nechtěl.) Jsem nasranej jako svině. Rychle o tom napiš, ať se uklidníš, říkám si. Kupodivu to opět celkem funguje. Hlavně doufám, že už nebudu muset nic dopisovat a problémy s autem teď zas na chvíli skončí. Snad milosrdný Bůh zalije naší nebohou Fábku svým světlem, a ten medailonek se svatym Antoníčkem, co nám dala do auta babička, k nečemu bude. (Taky nám mohla dát Kryštofa, ten na to má aspoň odbornost, ne jako nějakej Tonda.)

14. 11. 2012

Jak jsem sledoval pána v pláštěnce Starší pánové nejsou zrovna moje očumovací cílovka, ale dnes ráno jsem ve vlaku učinil výjimku. Sedl jsem si totiž náhodou k jednomu zajímavému naproti přes uličku. Odhadoval bych ho tak na šedesát let. Seriózní bradka, brýle, kabela na kolečkách, na hlavě červená baseballka. To by samozřejmě nebylo nic mimořádného, kdyby na sobě neměl ještě starou gumovou pláštěnku zapnutou až ke krku. S ní vypadal jak učebnicový příklad úchyla. No co, třeba jen jede do Prahy na houby a očekává vydatný déšť, proto to ještě nemusí být žádný zvrhlík. Nebudu lidi soudit podle nějakých zažitých stereotypů. Nechávám ho být a otevírám knížku. Když jsem po chvíli zvedl zrak, všiml jsem si zvláštního pomalého pohybu jeho pravačky v kapse pláštěnky. Něco se pod ní rytmicky vzdouvalo v místech, kde lidé mívají obyčejně rozkrok. Tak buď má velmi divný tik v ruce, nebo fakt hladí křečka proti srsti. Musím říct, že mě to trochu překvapilo a nějak jsem se nedokázal na další čtení soustředit. (Pan Škvorecký by asi neměl radost, kdyby se dozvěděl, že mladého heterosexuálního muže zaujal víc děda podezřelý ze samohany, než jeho román.) Podíval jsem se na lidi okolo, jestli si toho ještě někdo všiml, ale i chlap sedící naproti dědovi si dál v klidu četl noviny. Buď jsem to tedy zpozoroval jen já, nebo jsou ostatní natolik tolerantní, že to s mávnutím ruky přešli. Všichni se za něčím honíme, tak ať se on klidně honí za pláštěnkou. Ranní idylka pokračovala. V kapse to pořád žilo a pán při tom spokojeně sledoval krajinu za oknem. Pěkně pomalu, žádný spěch. Blížíme se ke Smíchovu. Už to tedy trvá asi patnáct minut. Že by trénink na masturbační maraton? Sportovat se přece může v každém věku. Na Smíchově se šampión chystá k odchodu a naskytne se mi při tom pohled do jeho kapsy, která zůstává rozšklebená. No něco tam je. Něco divného. Nemůžu říct sice co, ale určitě to není normální kapsa. Stále si ale nejsem ještě stoprocentně jistý. Pan Sam O´Hana nakonec nevystoupil. Jen se přemístil o pár schůdků níže do mezipatra, které se teď vyprázdnilo. Asi chtěl soukromí, aby mohl dokončit své dílo. Naštěstí (???) na něj stále přes roh vidím. Nasazuje rychlejší tempo, je v cílové rovince, za osm minut budeme na hlaváku a tam vlak končí. Napadá mě, jestli to Grand finále chci vlastně vidět. Přes pláštěnku stejně nic nepoznám a začíná se mi z té představy dělat blbě. Pouštím ho radši ze zřetele. Stačilo mi, že jsem se ještě víc utvrdil – ne, utvrdil není zrovna v téhle situaci vhodné slovo – přesvědčil, že jsem měl se svou teorií asi pravdu. Při výstupu na hlaváku mi to nedá, abych se na něj ještě chvíli nezaměřil. S hrůzou tak sleduji, jak se jeho honipracka vynořuje a mačká tlačítko na otevírání dveří. Vypadá nepotřísněně. Okamžitě se ale zas vrací do bezpečí kapsy. Dávám mu náskok a jdu pomalu za ním, stejně je u eskalátoru nával. Děda ale zůstal stát u automatu s jízdními řády. Přemýšlím, jestli si na něj mám ještě někde počkat. Pak jsem ale konečně přišel k rozumu. Co to, kurva, dělám? Je mi blbě, mám chřipku, chvátám do práce a zdržuju se tady s nějakým onanmeisterem. Beztak to ve vlaku nestihl, tak si teď hledá delší trasu, aby to dokončil. Nejspíš pojede do Ostravy. Ponechal jsem mu tedy nakonec jeho tajemství a vyrazil na metro. A jediné ponaučení, co z toho všeho vyplynulo, je to, že pokud někdo vypadá jako úchyl, tak to taky klidně úchyl být může. Odteď chovám k pláštěnkářům nedůvěru, takže pokud nechcete být v mých očích podezřelí, noste radši deštníky.

5. 11. 2012

Jak jsem spáchal dobrý skutek Na Smíchově mě při nástupu do tramvaje požádal nějaký chlápek na vozíku, jestli bych mu nepomohl dovnitř. Trochu jsem se zalekl, protože tramvaj nebyla bezbariérová a on nevypadal zrovna lehce. Spíš naopak. Pozorněji jsem ho zkoukl - vzadu na řídítkách nacpaný batoh, nohy obě, takže o ty lehčí taky nebude... „No pokusím se,“ povzdychl jsem si a začal ho rvát na první schod. To se mi i povedlo, ale pak jsem si jednu nohu zaklínil pod vozík, převážil se a málem se posadil na prdel. Když mou bezmocnost uviděli ostatní cestující, začali tahat vozík sami. Blbý bylo jen to, že jsem měl pod ním pořád uvězněnou nohu a oni mi teď pěkně hoblovali holeň. Nakonec se mi ale podařilo vyprostit se, přestal jsem překážet a lidi dostali chlápka dovnitř. Tramvají se rozlil známý houmles odér. Šel od mého vozíčkáře. Lidi si nás začali divně prohlížet. Evidentně jsem asi vypadal jako jeho kámoš. To mi ale až tak nevadilo. Spíš jsem začal přemýšlet, jak ho budu tahat ven, protože určitě jede za ostatníma vágusema na Anděl, kde budu vystupovat i já. Už jsem se viděl, jak ho tam vyklápím ze schodů. Pomalu jsem se proto začal rozhlížet, koho oslovím, aby mi pomohl. Blížili jsme se k Andělu a vozíčkář se začal cpát ke dveřím. Jen jsem nechápal, proč tam jede pozpátku. Tramvaj zastavila, on rozpažil a chytnul se tyčí po stranách, takže nikdo nemohl projít. Všichni jsme vyjeveně koukali, co to má být, proč nás nechce nechat vystoupit, když v tom se chlápek asi rozhodl skončit svůj mizerný život a vrhl se pozpátku ze schodů. Kdyby ho dole čekající lidé pohotově nechytli, tak si rozčísnul pěšinku o chodník. Stejně jako mně jim ani nepoděkoval a jel dál. Podrbal jsem si odřenou holeň a řekl si, že pro příště si podobné dobré skutky asi ještě rozmyslím.

27. 10. 2012

Jak se dědí konzervatismus Všichni o mně ví, že jsem v hodně věcech dost konzervativní a rigidní. (Chvílemi mi přijde, že kromě hudby a filmu snad ve všem.) V patnácti jsem si nechal narůst dlouhé vlasy a jediná změna, kterou jsem od té doby udělal, byla, že jsem je ve dvaceti trochu zkrátil a přesunul pěšinku zprostředka do zlatého řezu, kde jsem doufal, že to bude vypadat líp. (Jó, tenkrát jsem byl ještě mladý a pružný, teď bych už takovou divočinu nezvládl.) Nyní zase bojuji s faktem, že nedobrovolně měním barvu vlasů na šedivou a z mého pekáče buchet na břiše se stává mísa pudinku. Naštěstí to vše postupuje pomalu a lépe se na to zvyká. Nosím tři svetry, dvoje kalhoty a kupuji si stále stejné boty. Dr. Martens aspoň drží modelové řady a nepřivádí mě k šílenství jako obchody s oblečením, které neustále mění sortiment a to čím dál víc k horšímu. Kurva, to nemají i něco pro člověka, co nechce vypadat cool? Ty firmy, kde jsem měl jistotu, že si vyberu, překvapivě zkrachovaly. Doufám, že to nečeká i mé oblíbené podniky. Třeba v jedné pizzerii si dávám už deset let stále stejnou pizzu, protože je prostě nejlepší. Jinou si můžu dát kdekoliv, ale pizzu Praha jenom tam. Štěstí, že ještě někde mají smysl pro tradici. Těchto ostrůvků jistoty ale, bohužel, stále ubývá. Nazývám to globálním dojebáváním planety. (Mé planety.) V partnerském životě má ale moje neochota ke změnám nesporné výhody. Dřív mě ničilo, když jsem několik let nedokázal dotyčnou dostat z hlavy a najít si nějakou jinou, která by přebrala štafetu v odmítání, ale teď se mi to hodí. Celkem dobře snáším každodenní stereotyp a o změně partnerky ani po deseti letech vůbec neuvažuji. Občas ale musím kvůli svým neměnným návykům snášet posměšky okolí. V práci o mně kolega řekl, že jsem robot, protože prý dělám ty časopisy sice pěkně, ale pořád stejně. Proč ale něco měnit, když je to zaběhlé a funguje to? Díky své zautomatizované robotické práci navíc ušetřím spoustu času. To se taky počítá. (Velké zásluhy na tom má i rozmístění věcí na stole do sektorů a dodržování kolmých úhlů při jejich zarovnání. Vše je pak mnohem přehlednější.) Druhý kolega mě zas přirovnává k Sheldonovi ze seriálu Big Bang Theory. Na středy, které jsem si vyhradil jako společenské dny, kdy nechodím na oběd do školní jídelny, ale někam s ostatními spolupracovníky, jsem si totiž vydupal návštěvy blízké pizzerie. Prostě ve středu je pizza a nic jiného. To má ale také důvod. Okolo pořádně žádná dobrá hospoda není a za stejné prachy si už dám radši pizzu než nějaké obyčejné jídlo. (Stejně na mě teď kolegové přestali brát ohled a pizzerii mi změnili na čínskou restauraci, parchanti.) Další důvod k vtipným komentářům jsem jim dal nedávno, kdy jsem si nevšiml, že na dveřích do práce nám konečně vyměnili kouli za kliku a já stále asi týden otevíral klíčem, jak jsem byl naučený. Celkově jsem ale se svým způsobem života spokojený, i když má některé zmíněné nevýhody. S tím se musí člověk prostě smířit. Já za to navíc ani nemůžu. Určitou formu konzervatismu jsem totiž podědil po dědovi. (Dědičnost od slova děda.) Ten měl konzerv plný sklep. Všechny pěkně úhledně seřazené v regálech a nadepsané, do kdy se mají spotřebovat. Byl to konzerví král. Rigiditu jsem si už pak vypěstoval sám, abych přispěl také něčím vlastním. Je ale něco špatného na tom mít rád v životě řád a jistotu? Po dědově smrti jsme pak díky jeho konzervatismu měli aspoň dlouho jídlo “zdarma” a menu bylo jasně dané. Přesně podle data minimální trvanlivosti.

28. 8. 2012

Jak na mě leze demence Prvních příznaků jsem si všiml už někdy před rokem, když jsem ráno cestou na záchod chtěl spojit příjemné s užitečným a hodit špinavé ponožky do pračky. Samozřejmě skončily v záchodě. (Do pračky jsem ale naštěstí nenachcal.) Měl jsem to tehdy brát jako první varování a začít se sebou něco dělat. Až doteď ale vše probíhalo bez větších problémů. Další výpadek jsem měl až nedávno v autoservisu. Při placení se mě pán zeptal, jestli hotově, nebo kartou. Vzhledem k nemalé částce jsem zvolil kartu, abych měl za platbu aspoň pár bodů do Bonus programu České spořitelny, a mohl si pak za ně vyzvednout nějakou několikanásobně levnější blbost. Vytáhl jsem kartu, a zatímco pán chystal terminál, já se pokoušel vzpomenout si na PIN kód, který mi úplně zázračně zmizel z paměti. Používám ho celé roky a nikdy se mi nic podobného nestalo. (Možná to bylo nějaké logické zablokování mozku, který se mě snažil uchránit před takovým rozhazováním peněz.) Každopádně jsem pak musel pánovi říct, že jsem zrovna mentálně mimo provoz a jestli nemůže chvilku počkat, než si vzpomenu. Shovívavě se usmál a čekal. Ještě tak minutu jsem zkoušel šrotovat, ale bez úspěchu. Naštěstí jsem měl s sebou i hotovost pro případ, že by nebrali karty, takže vše nakonec dobře dopadlo a vyřešili jsme to poctivě z ruky do ruky. Cestou domů jsem se stále snažil marně vzpomenout až jsem to nechal radši být. Jen jsem doufal, že to bude stejné jako s mým hraním na piano. Tam mám taky někdy výpadky a nemůžu najednou dokonale nacvičenou písničku zahrát, i kdyby mě pak za trest měli nutit poslouchat Honzu Nedvěda. Když na to ale přestanu myslet, tak se to někdy zase rozběhne a jde to samo. Prostě až to budu příště potřebovat, tak si na ten debilní kód určitě vzpomenu. Pár dnů potom mi končila platnost staré karty a z banky mi poslali novou. Radši jsem si zavolal na info linku, jestli na aktivaci platí starý kód, nebo mi měl ještě přijít nový. Paní mě ujistila, že starý bude fungovat. Bylo zrovna před dovolenou a doma už to v obálce, kde mám vždy nějakou hotovost, penězi ani nesmrdělo. Vyrazil jsem tedy k bankomatu. Kód mi v hlavě bez problémů naskočil a dostal jsem se do hlavní nabídky. Zvolil jsem aktivaci a chtělo to opět zadat PIN. Tak jsem ho tedy naťukal a co to? Prý je špatně. Zkusil jsem to ještě jednou a zase nic. Další pokus už mi to nedalo, prý jsem vyčerpal počet možností pro zadání. Hlavně že jsem ještě volal na tu info linku, abych se ujistil, že mi ten starý kód platí. To jsou dementi v té spořce. Protože jsem nutně potřeboval vybrat, musel jsem to hned řešit. Vyrazil jsem na pobočku. Tam jsem otráveně paní vše vylíčil. Ta to zkontrolovala a prý by mi opravdu měl starý kód fungovat. Abych to ještě zkusil druhý den, že už mě to bankomat nechá zadat znovu. Tak jsem to tedy zkusil a při aktivaci mi to rovnou napsalo, že je překročen limit pro zadání. Tak vám teda pěkně děkuju. Celou dovolenou pak musela všechno platit Dana, protože já jsem byl bez koruny. Hned v pondělí jsem naklusal na pobočku a nasraně jim znovu vysvětlil svůj problém, že už bych se fakt potřeboval dostat k penězům. Prý mi tedy pošlou nový PIN, když ten starý nefunguje. Nejpozději do pátku bude ve schránce. Jenže nebyl. Dal jsem jim ještě šanci, ale když ani další týden ve středu nic nepřišlo, musel jsem zavolat znovu na info linku. Už jsem asi byl celkem nepříjemný. Neustále opakovat vše znovu mě fakt nebavilo, zas tak dobrá historka to není, že bych jí chtěl vyprávět tak často. Žádná žádost o nový PIN tam prý není. Předali mou stížnost na reklamační oddělení. Že se mi ozvou, jestli kód pošlou sami, nebo budu muset jít znovu na pobočku. Druhý den večer už jsem to nevydržel a opět zavolal na info linku, jak to tedy vypadá, že se mi z reklamačního neozvali. (Předtím jsem samozřejmě musel zas převyprávět celý svůj příběh, který je s každým problémem čím dál delší.) Tak prý mi nový PIN poslali. Haleluja, nebudu aspoň muset nikam jít. Co víc si přát. Asi si teď dali fakt pozor, protože další týden už doporučená zásilka opravdu přišla. Musel jsem si jen ráno vystát čtyřiceti minutovou frontu. (Důchodci samozřejmě nemůžou dospat, a tak musí jít na poštu také hned ráno jako všichni lidé spěchající do práce.) Konečně si po třech týdnech vyberu a splatím dluhy, které jsem si mezitím všude udělal. Rozbalím psaní a koukám na nový PIN kód. Je mi nějak povědomý. Vždyť to je můj starý! Ale starý správný! Až když jsem ho uviděl, tak mi došlo, že jsem celou tu dobu při aktivaci karty zadával něco jiného. Měl jsem tam drobnou číselnou přesmyčku. Že bych zase zavolal starým známým na info linku a omluvil se, že dement tu je někdo jinej?

10. 8. 2012

Jak jsem koupil náklaďák Protože jsem se dokopal udělat si po dvanácti letech kondiční jízdy a nikoho jsem při tom nezabil, rozhodl jsem se pořídit konečně ono plánované rodinné vozidlo. Poprosili jsme o pomoc Dany bratrance Michala, který má autoservis, aby nám s tím pomohl, protože já poznám auto jen podle barvy, jak o sobě hrdě hlásím. Po probrání našich požadavků nám doporučil Škodnou Octavii combi. Vybírali jsme pečlivě na internetu a pak si u jednoho nejmenovaného autobazaru tři auta zarezervovali. Když jsme si je tam s naším mekánikem dorazili osobně prohlédnout, tak jedno bylo ve Zlíně, druhé prodali a třetí nemohli pro jistotu najít. Po hodině bylo objeveno v servisu, protože prý mělo nepravidelný chod motoru. Pán nám rovnou řekl, že stejně bylo hodně obouchané a zrezlé, takže by nám ho nedoporučil. Tak takhle vypadají ty auta ve výborném stavu. Ještě že nám to paní při rezervaci potvrdila. To s ním musel někdo přes noc hodně řádit, když ho stihl mezitím takhle dokurvit. Šli jsme tedy projít, co jim tam ještě zbylo. Ukázalo se, že z námi požadovaných vozů už téměř nic a za akceptovatelnou cenu jen totální vraky, do kterých by nevlezl ani zfetovaný sebevrah. Nezbývalo než slevit z nároků a okouknout i nějaké Fabie. Bylo to dost podobné. U jedné lepší nám pán zaběhl i pro servisní knížku. Ukázalo se, že je nepopsaná jako Ježíšův trestní rejstřík. Po tom, co jsem viděl předtím, už mě to ani nepřekvapilo. Třeba že má auto psanou klimatizaci totiž ještě neznamená, že je funkční, protože to je spíš výjimečně. Prostě ji jen má. Všechno je pravdivé, nikdo přece neříkal, že funguje. Netroufal jsem se ani ptát na zbytek. Volant to má, ale nejde s ním kroutit, brzdy fungl nové, jen nebrzdí… Po dvou promarněných hodinách jsme zjistili, že tady nám benzín nepoteče a vyrazili zkusit další autobazar. Největší máme za sebou, na řadě je druhý největší. Tam mají zajímavý přístup. Tváří se mile jako Arnold v Terminátorovi a při optání člověka div nepošlou do prdele. Auta ale mají o něco lepší a dokonce i trochu levnější. Našli jsme nakonec tři vyhovující. Jasný favorit byla pět let stará bílá Fabie, která měla dokonce pečlivě vyplněnou servisku z autorizovaného servisu. Prošla i Michalovou kontrolou na rampě. Vyrazili jsme jí tedy vyzkoušet do provozu. Pan bazarista vyjel z brány na silnici a asi po kilometru mě pověřil důležitým úkolem vrátit se zpět. Jakmile jsem to odpálil, tak se mě zeptal: “Vy jste asi dlouho neřídil, co?” A to mi přišlo, že jsem se rozjel celkem dobře, dokonce mi to ani jednou nechcíplo... Dojel jsem zpět k bráně a na kličkování v úzkých uličkách mezi auty už si to naštěstí zase vzal on. Vše vypadalo v pohodě, a tak jsme šli vyplnit papíry. To se protahlo na dvě hodiny. (V duchu jsem litoval Michalovu holčičku, která s ním jela do Prahy do zoo a místo toho stihla jen dva autobazary. Ta by mě za to asi teď nejradši umlátila Barbínou a pohřbila do lentilek.) Takže všechny smlouvy konečně hotovy, povinné ručení a pojištění taky. Přizval jsem k tomu na kontrolu i Danu s Michalem. V papírování jsem totiž nesvéprávnej. Vše vypadá v pořádku, podepisuji a konečně mizíme. Dostal jsem od Michala základní auto instruktáž a vyrazili jsme se pochlubit Dany rodičům do Třebotova. Musím říct, že se mi nejelo zrovna dobře. Vedle mě žádný zkušený řidič, který by mi poradil, a už vůbec ne instruktor s druhými pedály. Dana si navíc ještě stěžovala, že hrozně funím. Ruce na volantu jsem měl nervozitou zaťaté, bicepsy jako Rambo… Vyloženě v pohodě. Aby toho nebylo málo, začalo ještě pěkně lejt. Obsluha stěračů se mi nějak nedařila, pořád to stíralo hrozně pomalu, protože jsem nepochopil, že ta páčka má ještě další polohy. Přední sklo se mlžilo, ale experimenty s klimatizací jsem musel nechat na Daně. Na to už jsem neměl. Chvíli potom jsem málem za odměnu nabořil Michala, který nepředpokládaně zpomalil, protože přejel nějakou odbočku. Už jsem se těšil až dojedem. Během cesty do Třebotova jsem samozřejmě ještě párkrát vzbudil rozruch, když jsem to na semaforech po dvou-třech chcípnutích pořádně odpískal, ale pravé grand finále dnešního dne mě ještě čekalo. V Třebotově v opačném směru stavěli policajti. Natolik mě vyděsili, že jsem zapomněl na odbočku k domu Dany rodičů. Když jsme byli skoro u ní, Dana mě vyplašila: “To už je tady!” Za mnou jela další auta, takže jsem brzdil jen mírně a v pomatení smyslů jsem to zkusil ještě krouhnout. Zadupnul jsem to asi půl metru před plotem. Auta za mnou vyděšeně koukala, co budu předvádět teď. Já tam ale jen zklesle seděl jak Dalajláma v trabantu a čekal, kdy si mě policajti přijdou vyzvednout. “Pane, půjdete s námi, za tohle znovu zavedem trest smrti.” Nic se ale nedělo, nechali mě žít. Zkusil jsem tedy zacouvat, ale furt mi tam nějak nešla hodit zpátečka. Když už jsem myslel, že jí tam mám, tak auto poskočilo dopředu a rozvibrovalo značku před námi. Motor mi chcípnul a já zas jen dřepěl a koukal, jak se značka klepe. Obdivuju Dany odvahu, že se tomu mohla ještě smát.

Když jsem se trochu uklidnil, tak jsem normálně zacouval a zajel do uličky k domu. Tam už na nás celá famílie pobaveně čekala. (Naštěstí se předchozí incident odehrál za rohem, takže neviděli, co jsem tam prováděl.) Prý se smáli tomu, jak si mě lidé, co tam projeli přede mnou a teď se vraceli, divně prohlíželi. … Od té doby nemnoho vody uteklo na řece Berounce a já se aspoň trochu vyjezdil. Na rovině mi to při rozjezdu už moc nechcípá, neděsím tolik řidiče před sebou prudkým dobržďováním a dokonce přestávám i funět. Jen párkrát jsem si najel při odbočování do křižovatky tak dobře, že jsem zablokoval protijedoucím cestu a vysloužil si tak pochvalné troubení a plácání na čelo. Ale zas to napravuji dobrými skutky, když dodržuji předepsanou rychlost a zpomaluji tím některé neukázněné řidiče, ne? Jak jsem ale nedávno zjistil, tak za to, že mi to řízení moc nejde, vlastně nemůžu. Já vždy šoféroval jen osobák a při přeregistrování auta jsem v techničáku našel, že je vedené jako nákladní. S náklaďákem fakt nemám žádné zkušenosti. Jediné štěstí, že v něm můžu vozit jen čtyři osoby. Aspoň jich v něm nikdy nezahyne těch pět, pro které to mělo být podle protokolu o stavu vozidla, co mi dávali v autobazaru. Díky, bazaristi, díky vám!

11. 5. 2012

Jak jsme se stěhovali Vážení přátelé i nepřátelé, jste historicky prnímimsvědkyzádpisu v podroušeném stavu. Právě proběhlo stěhování naší firmy na nové působiště. Využil jsem momentální podroušené nálady a domácí odmaělosgi (jinak bych byl samozrejme manželsky vyhubován), abych vám o tom poeeferoval, když jsem tak d,ouho mlčel. (Koukám, že můj eitorbue mít potmhodněšprácě, protože každé druhé písmpnebo je přejlek.) ... No a tady jsem to utnul, protože mi i v tak ožralém stavu začlo být jasné, že výsledek nebude adekvátní vynaložené námaze. Asi bych měl ale teď začít vyprávění o pár hodin dříve a s jiným nadpisem. ...

Jak jsem se stal kazatelem Ten den opravdu proběhlo stěhování sídla firmy. Přesouvali jsme se z mého oblíbeného Žižkova do nepřátelských Kobylhnis. Už předem jsem oplakával své Olšanské hřbitovy, přes které jsem každé ráno chodil, svou školní jídelnu s mými důchodci i můj kancl v sedmém patře, kam jsem vždy kvůli tréninku dupal pěšky. Když jsem ale dorazil na své nové působiště, tak to kupodivu až tak hrozné nebylo. Cesta do práce mi trvala téměř stejnou dobu, okolí bylo příjemně klidné a navíc s krásným výhledem do zeleně. Menší vilka má taky o něco lepší atmosféru než obrovská administrativní budova se znuděným recepčním u vchodu. Navíc ten den ještě ani nebyly zprovozněné počítače, takže nešlo pracovat. (Naštěstí mi nešel do tisku žádný časopis.) A to nejlepší nakonec. Venku na zahradě u bazénu byl sud a pekla se uzená kýta. Odpoledne prý bude posezení. Vše už nebylo tak černé, jak to původně vypadalo. Na rozdíl od většiny zklamaných kolegů jsem byl nakonec mile překvapen. Malý důvod k oslavě. Po zapojení počítačů a vybalení krabic jsme vyrazili s kolegy grafiky na brzký oběd a obhlídku okolních restaurací. No a potom už rovnou k sudu. Jaké pak s tím dělat drahoty. Stejně už tam byl skoro celý zbytek firmy. Sluníčko svítilo a já se radši jako vždy na firemních akcích držel tam, kde mi rozumí a kde rozumím já jim – tedy mimo dosah kolegů. Zahájil jsem plodnou konverzaci se sudem a zase se mi to nějak vymklo z ruky. Za chvíli se už kolem piva a uzeného vytvořila větší skupinka mužů a došlo i na nějaká univerzální styčná témata jako rocková muzika atd. Ženy u bazénu mezitím osaměly se svými oblečky a kosmetikou. (Téma pouze odhaduji.) O něco později se osazenstvo opět promíchalo a já byl vyzván, ať opustím svou dopitou pozici a zapojím se do kolektivu. Potácivým krokem desperáta z Divokého západu jsem se tedy přiblížil ke stolečku, kde to zrovna žilo. Generální ředitel (o rok mladší než já) se se mnou dal do řeči. Přecejen se známe už z dob, kdy jsem nastoupil do prvního grafického studia a on tenkrát ještě rozvážel časopisy do stojanů. „Tome, já tě za těch deset let normálně vůbec neznám,“ povídá mi. (Za ty roky jsem už pochopil, že to nikde není bráno zrovna jako přednost.) „No to je snad dobře, ne?“ odpověděl jsem vesele. (Doteď mi pořád není jasné, proč jsem to řekl a co by na tom mělo být dobře.) Má odpověď se každopádně setkala s úspěchem a zasmáli jsme se tomu. Pak jsem ovšem dostal chuť projevit dobrou vůli, aby všichni, co mě znají jen jako málomluvného svědomitého suchara, poznali i mé soukromé já, které se (nejspíš instinktivně správně) snažím od svého profesionálního já oddělovat. Jenže jak už to tak u mě bývá, s vypitým alkoholem začínám být moc upřímný a probouzí se ve mně velmi hlučný kazatel, který dokáže dlouho vyřvávat o morálce a sociální solidárnosti. Došlo to až tak daleko, že jsem se generálního zeptal, co si myslí třeba o nejvyšším z nejvyšších, který stojí nade vším (tedy samozřejmě toho z naší firmy), protože mně přijde jako arogantní člověk bez trošky pokory. Dostalo se mi odpovědi, že tomu samozřejmě tak není, že je úplně v pohodě jako my. I přes momentální mozkovou disfunkci mi došlo, že lidi, co jsou v pohodě, si s těmi v nepohodě (respektive v jiné pohodě) asi nikdy moc rozumět nebudou a dál už jsem se v tom díkybohu nehrabal. Navíc jsem zaslechl, že došlo pivo a já se proto rozhodl přestat dštít hromy a blesky na všechny přítomné hříšné obchoďačky a odkolébat se domů. No a pak už to znáte. Byl jsem doma sám a pocítil potřebu něco vyplodit. Pustil jsem se tedy do zápisu a po jeho neúspěšném dokončení jsem se rovněž neúspěšně pokoušel ještě asi dvě hodiny všechno přežít, ale nakonec jsem stejně podlehl a musel jít uzenou kýtu vyvenčit na záchod. Kupodivu jsem tuto další eskapádu snad opět úspěšně ustál a ve firmě se se mnou i nadále počítá. Možná si jen zkusím pro příště nechat velkohubá kázání na místa, kde jimi tolik neohrožuji svou malichernou existenci a budu jimi obtěžovat jen lidi, co se nacházejí ve stejné pohodě jako já.

13. 1. 2012

Jak jsem prvně stanul na lyžích Po loňském nečekaném zjištění, že túra se sněžnicemi je při delší vzdálenosti neskutečný opruz, se rozhodlo, že příště v zimě vyrazíme jedině na běžky. Bohužel, co mají dělat opoždění chudáci jako já, kteří na lyžích v životě nestáli? Navíc o sobě moc dobře vím, že zrovna na nějaké klouzání mě stvořitel určitě nevymyslel, protože jinak bych neměl své těžiště umístěné kdesi mimo tělo, nejspíš někde nad hlavou. Nedovedu si představit jiný důvod, proč bych se měl jinak při každém podklouznutí válet furt po zemi. Každopádně to prostě je jak to je, a proto se radši každému rizikovému prostředí vyhýbám. Představa zimní túry s kamarády ale pro mě byla natolik lákavá, že jsem se rozhodl projednou udělat výjimku a zkusit to. V půjčovně jsem si vybral vše potřebné a mohlo se vyrazit na třídenní šumavský přechod. Že jsem udělal chybu bylo jasné hned, jak jsem si lyže připnul na nohy. Kurva, vždyť to klouže jako svině i na rovině! Dostal jsem krátkou instruktáž a vyšel jsem vstříc první dnešní zkoušce – vleku na kopec. Nechápal jsem, proč mi všichni říkají, že jsou na mě zvědaví. Vždyť si jen sednu a ono mě to vyveze nahoru, ne? Že to nebude tak snadné jsem zjistil ve chvíli, kdy jsem se dopotácel k vleku a hodlal si dřepnout na projíždějící klacek. „Nesedat!“ zařval vlekař. Pozdě. Už jsem seděl – tedy ležel. Při druhém pokusu jsem se už poučen nechal jen nabrat a tlačit. I když ne moc daleko. Asi tak deset metrů. Jakmile jsem s roztřesenými koleny dojel k prvnímu kopečku, tak vlek příjemně zpomalil, ale bohužel jen na chvíli. Pak to o to víc odpálil a vystřelil mě na Mars. Cestou mě ještě zkusil přibrat kamarád, ale opět se nepovedlo. Aspoň že jsem neshodil i jeho. Po chvíli váhání jsem se rozhodl pro poslední pokus. Sundal jsem lyže a sešel ten kousek dolů radši pěšky. Tentokrát jsem dojel skoro až do čtvrtiny kopce. Úspěšně jsem ustál dva hrboly, ale na třetím mě to zas vystřelilo a zapadl jsem lyží do nějaké vykopané mamutí pasti. Divoce jsem zašněroval, a pak už bylo třeba se jen zas rychle odvalit, abych tolik nepřekážel. Jedna lyže se mi sundala sama, takže už jsem odcvakl jen druhou a vyrazil nahoru po svých. Byla to taková ulička hanby. Projíždějící na mě udiveně koukali a musel jsem i vyslechnout, jak nějaká maminka vysvětluje svému děcku, proč jde ten pán nahoru pěšky. Na konci vleku jsem byl kamarády donucen opět nasadit lyže a dřít se dál do kopce s nimi. Zjistil jsem, že už není třeba se bát jen ježdění z kopce, ale že to bude peklo i nahoru. Neustále mi to podjíždělo a při chození do stromečku jsem se potácel jak znásilněnej fotbalista. Nakonec mi kluci lyže navoskovali, protože usoudili, že bude lepší risknout, že se mi to bude lepit, než abych takhle zdržoval. Napadlo zrovna dost čerstvého sněhu, takže jsme si stopy museli prošlapávat sami. Vzhledem k tomu, že jsem byl furt poslední, jsem se na skupinové práci moc nepodílel. Ale měl jsem dost i bez toho. V místech, kde se nechalo aspoň trochu jet, jsem zkoušel pochytit správný styl běžkařského pohybu. To ještě jakž takž šlo, i když jsem se stejně dost často kymácel a celkové vyvažování mě neustále vyčerpávalo. Nejhorší bylo, když jsme občas potkali jiné běžkaře. Snažil jsem se působit zkušeným dojmem a o to víc jsem je pak vylekal, když jsem někde u nich samým snažením škobrtl a začal jim mávat hůlkami před ksichtem. Naštěstí zatím nebyly žádné prudké sjezdy, jen mírné kopečky. I tak jsem se furt válel. Vyhrabat se z hlubokého sněhu s velkým batohem a lyžemi spletenými do vánočky mě vždy totálně vysílilo, protože při každé snaze nějak se zapřít, se mi ruka probořila po rameno do sněhu. Už jsem se těšil na slibovanou strojově projetou stopu, na kterou jsme měli za chvíli dorazit. A opravdu. Byla tam. Hned mi to v ní šlo podstatně lépe. Koleje držely dobře směr a já si to pustil z kopečka jak vláček bez strojvedoucího. Bohužel stopa byla v jednom úseku přerušená. Ve snaze nepadnout na držku jsem se instinktivně zapřel hůlkou. Ta se ohla do pravého úhlu a při narovnání jsem z ní vyrobil dvě. Kamarád mi tedy půjčil svojí a sám pokračoval s provizorním klackem. Naštěstí už to nebylo tak daleko na chatu, kde jsme měli ten den končit. Čekalo nás ale víc prudších sjezdů. Já je radši sešel bez lyží. Na chatu už to byl jen kousek, a tak kluci vyrazili napřed. Přecejen je lepší čekat u piva ve vyhřáté hospodě. Začínalo se pomalu šeřit a kopec ne a ne skončit. Nikdo už nejezdil, a tak jsem zas připl lyže a rozhodl se zbytek nějak zbobovat. Snad mě nikdo neuvidí. Svištěl jsem přidřeplej, vyvažoval rukama, a když už to bylo moc rychle, tak jsem zabrzdil prdelí. Krásná vzpomínka na dětství. Na chatě jsem vyfasoval novou hůlku z nějakých ztrát a nálezů. Sice byla asi o třicet čísel kratší, ale lepší než nic. Dnešních patnáct kilometrů mi bohatě stačilo a zítra bylo v plánu dokonce třicet, to bych bez ní ani náhodou nedal. Druhý den se sníh pěkně lepil, takže to bylo jak z filmu Karate Kid – dát vosk, vosk pryč. Aspoň to ale do kopce tolik nepodkluzovalo. Byla to stejně zase dřina jako prase. Kluci na mě museli pořád čekat, ale k večeru jsem už začínal mít pocit, že na rovině a z mírného kopečka to celkem jde. (Samozřejmě bez zatáčení, to kamikaze ještě neumí.) Další den ráno jsem se cítil jako by mě celou noc mlátili cikáni železnou tyčí. Sníh už tolik nelepil, ale voskovat se mi nechtělo, protože v půjčovně to chtěli vrátit očištěné a já byl líný. Říkal jsem si, že těch dnešních patnáct kilometrů už nějak doklepu. V kopcích jsem si to zas vyžral. Ostatní si ťapkali a já funěl daleko za nimi jak nadrženej medvěd.

Absolvoval jsem i pěkný sjezd lesem. Bylo tam sice dost hlubokého sněhu, který příjemně brzdil, ale pořád na můj vkus i moc zatáček. Pokaždé, když mi lyže vyjela ze stopy, jsem se zapíchl a vletěl hlavou do závěje. Mnohokrát jsem si vzpomněl na svou nejslavnější divadelní roli pštrosa. Asi je mi fakt souzena. Tam sice nic podobného nepředvádím, ale talent se nezapře. Když jsme ten den konečně završili naši třídenní pouť, zapřísahal jsem se jako poslední žijící sněhulák, že na běžky už v životě nevlezu, ale jak tak o tom píšu, tak mě napadá, že to vlastně nebylo až tak špatné…

13. 11. 2011

Jak jsem poslouchal cizí rozhovory Díky změně pracovní doby teď jezdím ráno „školním“ vlakem. Kromě toho, že je pěkně nacpaný, to má i další nevýhodu. Není tam takový klid, jako když jedete jen s ostatními vyčerpanými pracujícími. Často se pak nedokážu soustředit na čtení a nedobrovolně dělám sondu do života dnešní mládeže. Většinou si člověk jen tak zavzpomíná, jaké to bylo v jejich věku u něj. Podobné. (Až na to, že jsem nebyl skejťák ani hiphoper a neměl jsem ajfouna.) Problémy spojené se školou, holkama, víc chuti změnit svět… Prostě nic nového. Občas ale člověk narazí na parádní exempláře, které zaběhlou šablonu osvěží špetkou poctivé blbosti. Tentokrát to ale nebyla jen špetka, byla to přímo hrst. Možná i lopata. Sedl jsem si ke dvěma asi sedmnáctiletým chlapcům a jedné čtoucí starší paní. Vyndal jsem si knížku, ale diskuze spolusedících mi neumožnila přečíst ani jednu stránku. Nebavili se zrovna potichu. Už z hlasu jsem zachytil alarmující dávku blbosti. Zvedl jsem oči, abych mladíky podrobil podrobnějšímu zkoumání. Vzhledově nijak nevybočovali z řady. Oháklí byli klasicky – skejťácky. Chvíli jsem zapřemýšlel, jestli je nepřebiji sluchátky s muzikou, ale pak jsem si všiml, jaký má ten naproti parádně tupý výraz. To rozhodlo. Z toho by mohlo kápnout něco zajímavého. Sluchátka jsem tedy zavrhl a začal předstírat čtení. Rozjeli to vcelku neškodně. Jak je jejich učňák na píču, jak tam vůbec nechodí a když, tak zhulený... Blboun naproti k tomu zatrumfoval historkou, jak si zapálil jointa při hodině. Bylo vidět, že mu role machra sedí. Kolega ho evidentně žral. Když jsme projížděli Chuchlí, vypadlo z něj: „Ty vole, představ si, že by na jiný planetě koně jezdili na lidech. To by byla prdel, co?“ Mladík vedle se rozesmál a obdivně škytl:„Ty jsi čurák, vole!“ Chvíli tuto „myšlenku“ ještě rozvíjeli (tu s těmi koňmi – ne, že její autor je čurák – i když ta byla reálnější), a pak se propracovali k vyprávění, kdo se kde víc ožral, zhulil, poblil a koho kde, kdy a jak ojel. (Nejlépe všechno zároveň.) „Ty vole, by roztáhla nohy, bych ho vyndal, vole…“ komentoval jakousi společnou známou blbeček naproti a zároveň honil svůj imaginární (minimálně) sloní pyj. V tu chvíli už byla na pozorování zajímavá i čtoucí stará paní. (Podle mě si četla asi stejně jako já, jen si neuměla v tom vyrušení najít aspoň nějaká pozitiva.) Výraz její tváře mluvil za vše. Chlapci však neměli žádné zábrany ani slitování. Když došly historky, dostalo se i na vážnější téma. „Máš teď někoho?“ zeptal se blboun kluka vedle mě. Ten se trochu ošil. Bylo vidět, že se nechce před kámošem shodit. „Teď zrovna ne, jsme to skončili, znáš to…“ „Tak přijď někdy na chlastačku a já ti nějakou dohodim,“ nabízel velkoryse majitel harému. „A chceš nějakou rychlovku, nebo nastálo?“ rozšířil nabídku ještě o možnost volby. „No, možná teď někoho nastálo…“ rozhodl se nakonec kamarád nesměle pro odvážnější variantu. Jsou přece už velký kluci a nemusí si furt hrát na machry. Naopak, takováhle volba je známkou rozumové vyzrálosti. „Jasně, vole, tak jo. Nějakou ti seženu,“ ubezpečil ho dohazovač. Pak už jsme bohužel dojeli na Smíchov a chlapci vyrazili do školy učit se hulit jointy. Škoda. Byl jsem zvědavý, jestli dohazovač nenabídne na výběr ještě barvu očí, vlasů, postavu, věk a tak. Chvíli jsem pak přemýšlel, jestli na tom nemůže být aspoň troška pravdy a ten blbeček není doopravdy takovým dívčím idolem a nevlastní fakt onen zmiňovaný harém. Brzy jsem ale došel k názoru, že existence planety, kde jezdí koně na lidech, je mnohem reálnější a trochu se mi ulevilo.

11. 7. 2011

Jak jsem potkal neznámého známého Jedu si to ráno tramvají do práce, když tu na jejím konci zahlédnu jednoho známého. Vyrazím se s ním tedy svižným krokem pozdravit, protože příští zastávku vystupuji. On už se také střetl s mým pohledem a nadšeně mě zdraví: „Čau, co ty tady děláš?“ „Čau, no, jedu do práce, poslední den před dovolenou…,“ odpovídám mu. Už když si podáváme ruce zjišťuji, že to je někdo úplně cizí. Jen ta podobnost je hodně velká. „A co děláš?“ ptá se. „No, pořád grafika.“ Už se při tom nedokážu nesmát. Myslím, že jsem potichu mezi smíchem pronesl něco jako „se asi neznáme, co?“, ale nejspíš to zaniklo v hluku tramvaje. Můj nový známý si zatím protírá oči. „Já jsem dneska úplně hotovej...,“ povídá unaveně. „Hele, tak já už tady vystupuju, tak se měj,“ loučím se. „Jo, ty taky, čau, já jedu ještě dvě zastávky.“ Mávnem si a naše nenadálé setkání je naštěstí u konce. Ještě venku se pár minut usmívám. Takhle kdybych to dřív uměl s holkama. Žádný „slečno, neznáme se odněkud?“. (I když to jsem taky nikdy nezkusil.) Rovnou natvrdo. „No nazdááár, jak se máš? Jdeme někam sednout, ne?“

30. 6. 2011

Jak se správně prodat Nedávno jsem si vzpomněl na veselou pohlednici, co jsme měli vystavenou v bývalé práci. Byla na ní starodávná portrétní fotografie jakéhosi vážně se tvářícího mladíka s knírem a nad ní napsáno „Mladý, dynamický, neúspěšný“. Ano, neúspěšný, protože mladý a dynamický je dnes každý, i když je třeba jednou nohou v hrobě a má problém dát si k snídani místo jabka hrušku. Navíc jsou teď všichni ještě flexibilní, komunikativní a ideální týmoví hráči. A to stále v dnešní době nestačí. Pokud se chcete umět správně prodat, musíte nabídnout mnohem víc. Prohlížel jsem si profil kolegy fotografa z našeho vydavatelství a tiše žasnul. Takhle se to dělá. Celou biografii odpálil skvělým úvodem: „Mladý, nezávislý a stále úspěšnější fotograf, který svou prací doslova žije. Již v útlém věku věděl, kam by měly směřovat jeho profesní kroky.“ Jak bych to asi napsal u sebe? Ne každý už od plenek ví, kam se přesně ubírat. „Fomas – už ne úplně mladý, závislý na spoustě věcí včetně alkoholu, přesto ale ještě žije. Již v útlém věku věděl, že chce být popelářem, kosmonautem, nebo prezidentem, ale nakonec se stal stejně grafikem. Už během studií střední průmyslové školy tušil, že je úplně jinde, než chtěl být, ale přesto po jejím dokončení nastoupil ještě na Vyšší odbornou školu ve stejném oboru, aby se mohl dál trápit špatnou volbou.“ To nezní úplně dobře. Špičkovou znalost jazyků jako jsou angličina nebo němčina dnes uvádí taky každý tatar. Co si takhle dát nějakou exotiku, abych zaujal? Nikdo nemusí vědět, že je doopravdy neovládám, pokud je po mně nebude pak chtít v praxi používat. „Plynně hovoří třemi zvířecími jazky: liščinou, komársky a dokonce i netradiční jezevštinou.“ Kvůli uvěřitelnosti bych mohl do životopisu přidat i kolonku „Oblíbené jídlo“. Zde bych uvedl kouzelného hada a asi bych taky nic nezkazil Šalamounovým hovnem. Tímto bych špatný začátek už trochu vylepšil. Co dál? Asi tedy výčet aktuálních dovedností a dalších superlativů o své osobě. „Tato vskutku renesanční osobnost, buran intelektuál, grafik, výtvarník, vynikající fejetonista a ještě lepší básník, dosahuje obrovských úspěchů na divadelní půdě a dokonce virtuózně zvládá i hru na piáno.“ To nezní špatně. Teď ještě pár společenských vlastností. „V hospodě flexibilní, pokud je třeba, je tento týmový hráč ochoten pít přesčas až do ranních hodin. V kolektivu je také velmi oblíbený, pokud platí útratu...“ Jo, už jsem na úrovni. Teď to chce ještě dosprintovat cílovou rovinku. Opět si vezmu inspiraci od kolegy: „Díky schopnosti komunikovat s lidmi, je vzájemná spolupráce potěšením na obou stranách a zaručený výsledek kvalitně odvedené práce. Během několikaleté praxe, kdy nasbíral četné zkušenosti v mnoha oblastech fotografie, se v přesyceném trhu dostává do fotografické špičky a díky svému společenskému a příjemnému vystupování se stává mezi klienty stále oblíbenějším a vyhledávanějším. Se svou pílí, oddaností a pokorou k práci však jeho hvězda míří mnohem výš.“ Té hvězdy bych se asi bál, aby mě někdo neměl za komunistu, ale jinak ta píle, oddanost a pokora nezní špatně. Možná ale ta falešná skromnost působí zbytečně málo seběvědomě. Co to uzavřít takhle? „Začíná bejt kurva dobrej a jednou si z něho všichni sednete na prdel!“ No, možná to taky není úplně nejlepší, ale co si má člověk v dnešní nejisté době pořád vymýšlet, když jediné, co od útlého mládí ví jistě, je to, že bude jen starší a starší a jednoho dne umře?

16. 3. 2011

Jak jsem byl ve Vietnamu Dostal jsem v divadle zajímavý úkol. Pořídit čtyři černé mikiny bez nápisů, nejlépe nějaké silnější fleecovky. No a samozřejmě co nejlevnější. Trochu jsem se tohoto úkolu zalekl, protože nejlevnější, co jsem kdy pro sebe pořídil, byla za 600 a to byla ještě výjimečně slevněná na polovic. Zkušení nemajetní kolegové mi ale poradili, že to určitě seženu i u čongů v tržnici. Prý mají všechno, co se dělá z PET lahví. Vyrazil jsem tedy rovnou do Holešovické tržnice, což je takový malý Vietnam. Trochu mi dělalo starosti, že se tam dostanu až po práci, kdy se už pomalu smráká a čongové to asi začnou balit. Sice je to pracovitý národ, který dělá i když spí, ale co kdyby… Má předtucha se vyplnila. Nějak zlemplovatěli. Většina to už pakovala, nebo hrála venku skořápky. Procházel jsem zbylých pár stánků a nikde nic. U každého mě jen zdrželi, protože mnou požadované zboží neměli, ale okamžitě mi začali nabízet něco jiného. Odmítání byla dlouhá fuška. „Ne, opravdu nechci tuhle bundu s nápisem Iron Maiden.“ (Nakonec jsem byl rád, že už jich tam nebylo tolik, protože bych tímhle tempem nikam nedošel.) Kauf se povedl asi až v desátém stánku, kde byl klučina tak akční, že by člověku dokázal prodat s pantoflema i svojí pět let mrtvou babičku. Ukázkově šišlal, komolil slova a říkal mi šéfe. (Skoro jsem se lekl, že zná tuhle mou starou skautskou přezdívku.) Prostě choval se přesně tak, jak se od vietnamského obchodníka očekává. Co bylo hlavní, jednu vhodnou mikinu našel. S dalšími třemi začal mít problém. Zkoušel mi nacpat všechny možné jiné a když mě nepřesvědčil, tak začal s kouzlením. Ze všech možných i nemožných míst tahal obrovské tašky plné hadrů. Bleskurychle jimi proplouval, ale žádnou stejnou mikinu už nenašel. Zklamaně mu klesla hlava a myslel jsem, že se rozbrečí. Poděkoval jsem mu a rozloučil se. Okamžitě na mě zavolal: „Šéfe, poškej! Sešenu. Šernou? Ne kapuse? Ši?“ Přisvědčil jsem a ještě jednou zdůraznil, že potřebuju dvě velké a dvě malé. Měli jsme trochu problémy se dorozumět, ale asi chápal. Na slovo „malý“ ukázal na sebe. To odpovídalo. Nebyl mi skoro ani po prsa. Vystartoval obíhat kámoše, jestli náhodou nesežene u nich. Vrátil se bez úspěchu, ale ne bez naděje. Opět hodil šipku do svých tašek a začal vytahovat bundy. Uznale jsem pokýval hlavou nad značkou North Face. (O pravosti jsem rozhodně nepochyboval. Žádný Vietnamec se přece nikdy nesnížil, aby prodával padělané zboží.) Začal z nich vyndavat vnitřní odepínací mikiny. Přesně ty, co potřebuji. Úplně zářil štěstím. Prý mi dá slevu. Jedna mikina je za 500 a on mi dá „ši za 1500“. Nechápal jsem, jestli si myslí, že neumím počítat, nebo jestli si plete ši a štiži. Každopádně jsem mu řekl, že můžu dát maximálně 300 za jednu. Moc mi nerozuměl, tak mi podal svoji kalkulačku, kde jsem mu naťukal 1200. Nadšeně souhlasil. Za chvíli to sice ještě zkusil, že to je „dahá bunda“ a jestli by nešlo přihodit „etě sovku“. Sovka nešla, tak „etě adesát“. Řekl jsem mu, že mám prostě jen 1200 a víc mu nedám. A bylo hotovo. Dal mi to do tašek a přišel čas na další bojový úkol. Potřeboval jsem paragon. To celkem pochopil, ale samozřejmě neměl. Prý „neny moje“. Jen stál a smutně koukal. Rozpačitě jsem poděkoval za snahu a opět se rozloučil. Už nevypadal ani smutně, spíš nasraně. Se zarytým výrazem začal cpát bundy zpět a ani mi neodpověděl. Pomalu odcházím, když tu opět uslyším. „Poškej, šéfe!“ Očička mu už zase září. Rozběhl se znovu za kamarády a za chvilku už rozesmátý pelášil zpět a mával paragonem nad hlavou. Úplně to vidím jako scénu z filmu. Malý synek běží radostně vstříc svému otci, který se před šesti lety ztratil při bojovém úkolu v džungli, byl oficiálně prohlášen za mrtvého, a najednou se objeví doma živ a zdráv. („Zachránil“ ho kmen kanibalů, na poslední chvíli v kotli je však naučil jíst pomeranče, pak se stal jejich náčelníkem, zbudoval univerzitu, poté je s díky opustil a na nafouklé igelitce z Tesca přeplaval přes moře zpět domů.) Jenže tady nešlo o city, ale jen o prachy. Oproti filmu se to zdá nereálné, bohužel je to tak. Když jsem viděl, kolik úsilí se mu vyplatilo věnovat tomuto obchodu, tak mě zamrzelo, že jsem u synka neusmlouval ještě nižší cenu, protože i takhle to určitě bylo ještě pořádně natažené.

15. 12. 2010

Jak to udělat, když vám smrdí práce Poněvadž se blíží Vánoce a já jsem vás už dlouho neobšťastnil žádným zápisem, rozhodl jsem se nekupovat letos nikomu dárky a ušetřený čas věnovat psaní. A o čem jiném bych v tuto sváteční dobu měl psát než o smradu v práci. Letos na jaře jsme v bývalé firmě museli řešit zvláštní stížnost. Kolegyně z produkce nám vytýkaly, že to u nás v kanclu moc nevoní. Nebo tedy konkrétně, že jeden člověk moc nevoní. Ještě konkrétněji, že smrdí jak Krakonošovy trenýrky. (Ne, nebyl jsem to já.) Pojali jsme to na poradě raději anonymně. „Dostali jsme stížnost, že to u nás smrdí. Mohli byste o tom tedy popřemýšlet, občas se vykoupat, vzít si čistý hadry a tak...?“ Já sám se snažil jít příkladem. Dokonce jsem upustil od horského režimu (mytí jen ve smrtelně nutných případech, čisté ponožky jednou za tři dny, trenýrky jednou za čtyři, triko jednou za týden...). Manželka byla pověřena kontrolou kvality a vzorně dohlížela, jestli odcházím z domova způsobilý k pobytu ve společnosti. Bohužel to nebylo nic platné. Kolega smrděl dál. (Někdy jsem měl podezření, že se místo tuhým deodorantem maže v podpaží romadúrem.) Šéf se tedy rozhodl pro jediné možné řešení. Koupil voňavku do zásuvky a píchnul jí hned vedle vstupních dveří, takže člověk dostal hned po prvním kroku pěkně intenzivní facku. Na Nevadské poušti jsem teda nikdy nebyl, ale pokud to je tam cítit takhle, tak tam radši ani nechci. Po hodině strávené v kanclu jsem byl úplně v rauši, motala se mi hlava a kolem monitoru mi lítali růžoví hroši. Šéf si liboval, jak to tam teď krásně voní. Bylo mi jasný, že jemu to vadit nebude, protože si ještě živě pamatuji, jak před pár lety s oblibou pálil „vonné“ olejíčky. (Tenkrát mi to taky vadilo a často jsem na to upozorňoval. Jeden kolega šprýmař mi pak chtěl pár kapek cvrnknout na kabát, vypadl mu špunt a vylil mi na něj celou lahvičku. Ani dvojí čistírna a stovky nejzakouřenějších putyk tu „vůni“ dodnes úplně nepřebily.) Kromě šéfa ale vůně vyhovovala i většině dámských návštěv. (Předpokládám, že ženy asi nikdy neměly tak vyvinutý čich jako muži, protože nechodily na lov a nemusely stopovat zvěř.) Důkazem toho je i jejich obliba ultrasilných parfémů. Třeba konkrétně některé obchoďačky smrdí jak staré kurvy. (A přitom to jsou často ještě mladé kurvy - nic proti obchoďačkám.) Kolegova Eau de Toillete [O dér z toalet] (česky vůně z hajzlu) je proti jejich syntetickému pižmu ještě zlatá. To bylo na jaře. Od té doby proběhlo mnoho změn. V září jsem nastoupil do nové firmy. Hned po pár dnech se v kanclu opět objevil zázračný voňavý strojek. Tentokrát typ, který vypouští sarin v pravidelných intervalech. (Ten samý parchant mi stěžuje život i na místních záchodech. Říká si Freddy Fresh.) Mám pocit, že je vůči mně zaujatý, protože pokaždé když vejdu, tak mi to pošle rovnou do ksichtu. Nezbylo nic jiného, než to začít znovu sabotovat. Na Freddym je dobré, že má vypínač skrytý a není na něm na první pohled vidět, že je mrtvý, takže než si někdo všimne, že je v místnosti příjemný smrad, a opět ho oživí, uplyne dlouhá doba. To vypojení Nevady ze zásuvky bylo vždy vidět hned a moc nadlouho jsem si záškodničením nikdy nepomohl. Tato zoufalá situace mě dohnala až k existenciálním pochybám o sobě samém. Jak to, že mě ta vůně všude pronásleduje? Co když je to opravdu kvůli mně? Jsem živá mrtvola, je mi 31, páchnu stářím... Nakonec jsem na to ale přece jen přišel. Je to úplně jednoduché. Firmy používají vůně na zvýšení produktivity. Nevoní ti práce? Žádný problém. Freddy Fresh ti pomůže.

10. 6. 2010

Jak jsme si zalezli Poněvadž jsem zjistil, že po třicítce jde zdravotní stav rychle do prdele, rozhodl jsem se, že nesmím meškat a než se mé tělo úplně rozsype, musím toho ještě hodně stihnout. (Třeba umřít na skále.) Kamarádi jsou naštěstí stejného názoru, a tak po chodičkách v Karpatech a okolí začínáme vyrážet i na vyšší ledovce a zkoušíme si plnit i ty dětské sny, jako třeba stát se spajdrmenem (čti spidermanem), co leze po kolmé stěně. Složili jsme se na knižního průvodce rakouskými ferratami (pro neznalé - cestami na skále jištěnými ocelovým lanem) a poněvadž už jsme nějaké lehčí trasy absolvovali, vybrali jsme si rovnou ty těžší s pořádně kolmými stěnami nad bezednými propastmi. Vyrazilo se v sobotu brzo ráno a díky tomu jsme byli už v devět hodin v Rakousku. Dobře jsme pak využili ušetřený čas na bloudění po lese a hledání ferraty, která pak navíc obtížnost „těžká-velmi těžká“ splňovala pouze tím, že šla opravdu velmi těžce najít. Pár lan tam sice bylo, ale rozhodně jsme kvůli tomu nemuseli mít helmu a být okšírovaní jak sousedovic čokl Ajka. Stručně jsme tento den charakterizovali větou: To je skandál! (německy Das ist Skandal!) Druhý den vypadal podobně. Jakmile jsme uviděli jištění na skále, opět jsme se okamžitě vystrojili, abysme mohli zdolat pár kamenů a stanout na vrcholu. Třeba to lezení bude až cestou dolů, doufali jsme v duchu. Při sestupu jsme byli rádi, že prší a nikdo jiný tam není, protože takovou ostudu jsme našemu národu udělat nechtěli. Co by si o nás Rakušáci pomysleli? Blbí Češi, chodí po lese v postrojích a s helmou. Knižního průvodce jsme chtěli hned po návratu obřadně spálit, protože takhle lhát by si nedovolil ani žádný z našich předních politiků. O to víc nás překvapilo, když jsme skoro až dole nakonec opravdu narazili na jištěnou cestu. (To jsme ještě netušili, že nás radost z ní hned po pár metrech přejde.) Byla to kolmá stěna s kovovými tyčemi ve skále a dolů nějakých 60 metrů. Přesně jak jsme chtěli. Lezl jsem předposlední, abych mohl případně fotit lidi pod sebou. Už po chvilce jsem si všiml podle optimistických výkřiků typu „Ty vole, to je hnusný!“ nebo „Já už to chci mít za sebou!“, že kamarádi mají asi strach. I Ondřej pode mnou nějak divně funěl a drhnul se o skálu. Já samozřejmě vůbec strach neměl, ale abych netrhal partu, tak jsem využil svého přirozeného hereckého talentu (navíc již dovedeného k dokonalosti hraním v divadle Orfeus) a úspěšně ho začal také předstírat. Bohužel se mi to nějak vymklo kontrole (jak jsem se vžil tak dobře do té role), že se mi rozklepaly kolena a vždy, když jsem někde čekal a neúspěšně se snažil stres rozdýchat, jsem si musel koleno radši opřít o skálu, protože by mi za chvilku noha z kluzké tyče odtancovala. V místech, kde byly stoupačky daleko od sebe a mělo se šlapat na mokrou skálu, jsem radši předváděl cirkusácké rozštěpy, o kterých jsem do té doby nevěděl, že vůbec dokážu. Už tady jsem si několikrát řekl. Hochu, hovno spajdrmen. Koukej si radši příště místo amerických supermanů brát příklad z českých hrdinů. Jako bys nikdy nečetl Rychlé šípy a nepamatoval si ten příběh, jak Červenáček vylezl na skálu a pak nemohl dolů. Dokonce jsem se i jednou pokusil vyndat foťák. To se mi povedlo, ale pak jsem zjistil, že nejsem schopen udělat fotku aniž bych se ještě jednou rukou pustil. A to byl kámen úrazu, protože pak by nastal úraz o kámen. Volba byla jasná. Zase jsem foťák zandal a pokračoval v sestupu. Když skála konečně asi po 20 minutách lezení končila, byl jsem bez sebe štěstím, že to netrvá ty slibované 4 hodiny. Okamžitě jsme se začali s ostatními překřikovat se svými zážitky. Všichni jsme měli trička propocená adrenalinem a dojmy musely rychle ven. Ještě jsem si aspoň stihl vychutnat posledního lezce, který se zatím smát nemohl, protože dosud nestál na pevné zemi. Sotva slezl, tak nám úplně bledý sdělil: „Ty vole, já bojoval o život, tohle asi není nic pro mě.“ Trpí totiž občas závratí. (A navíc si nemůže nechat nic ujít, což je možná ještě větší problém.) Popisovali jsme si dojmy ze všech obtížných míst, obzvláště nepříjemného převisu. Nejvíc nás zajímalo, jak ho zvládnul přelézt jeden náš krátkonohý člen. Prý jednoduše, že ho nepřelezl, ale obtekl. Všichni jsme se shodli na tom, že lézt na takhle mokrou skálu byla pěkná blbost. Navíc ještě dolů. Opačně by to bylo taky hned o něco snazší. Příště půjdeme na něco podobného jedině až získáme nějakou mutací ty superschopnosti, což nemusí dlouho trvat, protože jak nám píšou Rakušáci na cedulích – Temelín je nebezpečný!

11. 4. 2010

Jak svět přichází o Rychlé šípy Když jsem kdysi poprvé uviděl souborné vydání všech příběhů Rychlých šípů, hned jsem po něm zatoužil. Jako malý jsem je zbožňoval. Měl jsem pár příběhů z časopisů po dědovi a po revoluci, když vyšly asi v pěti sešitech komplet, jsem je střežil jako oko v hlavě. Jenže jak jsem povyrostl, tak mě oko v hlavě přestalo zajímat a začly mě fascinovat jiná místa lidského těla, obzvláště ženského. Mého selhání využil mladší bratr, který nebyl takový pořádný jako já (místo igráčku úhledně srovnaných v krabičkách vedle sebe měl v šuplíku různé hnijící potraviny) a mé sešity zmizely v nenávratnu. Říkal jsem si, že tuhle velkou soubornou knížku musí pak mé děti bezpodmínečně mít. Už jen kvůli tomu, abych si jí mohl číst já. Co se ale nestalo. Danu jsem s plánováním rodiny už asi otravoval moc, takže abychom si užili ještě pár let svobodného života bez dětí, pořídila mi knihu k narozeninám už teď. Začetl jsem se do ní a s letitým odstupem jsem se zhrozil. Tohle přece už teď děti nemůže oslovit! Panebože, jak jim budu vysvětlovat, proč Mirek Dušín nezavolal Jarkovi Metelkovi ty policajty mobilem rovnou, místo toho, aby strašil Černé jezdce takovým riskantním plánem? A proč je pak Jindra Hojer nenaložil do auta a prostě neodjeli? (No to by možná šlo zdůvodnit tím, že byl ještě moc mladý a neměl papíry). Jak ale obhájit všechny ty hovadiny, které by nikdy neudělali, kdyby se předtím podívali na internet? Prostě jsem zjistil, že buď žijeme ve zkurvený době, nebo že jsem na Rychlé šípy už moc starý. Nebo obojí. Není to až tak nedávno, kdy jsme se s nejlepším kamarádem do krve hádali, kdo z nás dvou je Ludva a kdo Pavel. (To byli dva nerozluční kamarádi z Foglarovy Chaty v jezerní kotlině.) Nikdo nechtěl být Ludva, protože ten selhal a začal kouřit. (A asi za dva týdny byl z toho na umření v nemocnici.) Tvrdil jsem mu, že Ludva musí být on, protože na obrázku v knížce má Ludva světlé vlasy, kdežto Pavel tmavé a tak to máme i my. Nezabralo to. Podoba prostě charakter nezachrání. Nikdo nechtěl být ten horší. (U Vinnetoua a Old Shaterhanda to bylo v pohodě. Oba byli bezchybní a on měl radši „Šarlího“ a já rudého bratra.) Taky si dobře pamatuji, jak jsme hledali klubovnu. Už tenkrát to nebyla žádná prdel. Sice jsme jednu klubovnu měli, ale ta byla skautská a my potřebovali ještě nějakou pro náš klub Rychlých šípů. (Lepší název se nám nepodařilo vymyslet.) Byli jsme v klubu sice jen dva, ale to nevadilo, nechtěli jsme tam nikoho dalšího cizího. Nosili jsme švihadlo omotané kolem pasu a ponožky srolované až pod kotníky, aby vynikly naše krásné chlapecké nohy, jaké měly všechny foglarovské postavy. Ač jsem měl slibně nakročeno, tak mě nakonec zlákalo to obávané „největší nebezpečí – dívky a jejich plané řeči“ (a planoucí těla). Dokonce jsem se i oženil. Hrůza děs. Třeba na to přijdu ve čtyřiceti, kde jsem sešel z cesty, a uteču od rodiny za nějakým tím chlapcem s krásnými stehny v ultrakrátkých šortkách. To je ale vše ve hvězdách. Teď mě trápí jen to, jak budu jednou nutit Rychlé šípy svému synovi. Bože, co když to ale bude ještě ke všemu dcera?

8. 4. 2010

Jak obvykle trpělivě nakupuji Nevím, jestli je mi stále vyčítáno, že jsem i teď ve svých třiceti letech předčasně dospělý, ale rozhodně tomu tak není. V některých věcech se pořád chovám jako malé dítě. Například, když se pro něco nadchnu, tak to musím mít hned. Sice už nebrečím, nemám hysterické záchvaty a netrhám Mateřídoušku na kousky, ale vedu obrovské vnitřní boje, zda si to opravdu mohu pořídit. Zvlášť u drahých věcí. Rozdíl je taky v tom, že už neotravuju maminku, ale manželku. Ne proto, že by držela rodinnou kasu a potřeboval jsem peníze, ale kvůli tomu, abych dostal morální posvěcení, že opravdu smím. Za některé „nehmotné“ věci, které pozvednou mého ducha, udělají ze mě lepšího člověka, milujícího manžela, vzorného pracovníka atd. mohu naštěstí utrácet bez výčitek. Takže třeba lístky na koncerty a hospodu neřeším, to je vítězství bez boje, ale když si mám koupit například zimní bundu nebo nové boty, tak na to potřebuji schválení. Jakmile ho ale dostanu, musím mít danou věc nejpozději ihned. Pokud jde nejnižší cena zjistit na internetu a termín dodání je dobrý, tak není co řešit, ale kdybych musel kvůli tomu obcházet obchody a porovnávat, tak to radši koupím hned v prvním na který narazím, i kdyby tam prodával třeba jednoruký cikán v růžových kozačkách. (Když tak o té mé nedočkavosti přemýšlím, tak mi přijde, že trpělivý jsem byl jedině, když mi nic jiného nezbylo. A to bylo právě často následkem netrpělivosti. Třeba vždy, když jsem se zamiloval, následovalo pozvání na rande téměř hned po úvodním představení. „Ahoj, jmenuju se Tomáš. Nechceš si se mnou někam vyrazit?“ Ačkoliv jsem věděl, že je to blbost, tak jsem nedokázal čekat, aby mě někdo náhodou nepředběhl. No a pak vždy následovalo odmítnutí a tradiční nucená trpělivost, jestli si to třeba někdy za pár let nerozmyslí. A že jsem vydržel čekat dlouho, v tom jsem zas byl výjimečně dobrý.) Asi bych se ale měl vrátit k tématu, o kterém jsem chtěl původně psát. Tím je nákup nového objektivu. Měl jsem ho v plánu už dlouho. Dokonce měl být příspěvek na něj i součástí dárku k mým narozeninám, jenže jsem se stále nemohl rozhoupat. Nezbytně nutně ho nepotřebuji, navíc teď skoro vůbec nefotím... Kdybych nedostal nabídku od jedné mé oblíbené skupiny, abych jim udělal nějaké propagační fotky, tak by to asi trvalo až do soudného dne. (Kterého se doufám nedožiju, protože podle jednoho kamaráda se obzor zaplní řadou pochodujících terminátorů typu T1000 a to musí být příšerné i kdyby na sebe vzali třeba Kristovu podobu.) Takhle ale věci nabraly rychlý spád. Nejnižší cenu jsem měl už dlouho zjištěnou, takže stačilo jen objednat a mohl jsem si to hned odpoledne vyzvednout. Na prodejně mi sice pán dal jiný objektiv než jsem chtěl, ale kupodivu jsem si toho drobného detailu na krabičce i přes svou euforii všiml, což bylo velké štěstí. Omlouval se tím, že jsem to blbě vybral já, protože to mají na webu špatně popsané. „Pane, tyhle brusle jste si skutečně objednal. V nabídce jsou sice popsané jako zimní, ale ve skutečnosti jsou kolečkové. Budem to tam asi muset konečně napsat správně. Lidi to z nějakého nepochopitelného důvodu pořád plete.“ Když jsem mu vysvětlil, jaký že to vlastně chci, tak ho ve výloze naštěstí našel. A kupodivu stál i úplně stejně. Jak je to možné? Tak mi přijde, že v tom mají trochu bordel... Každopádně jsem byl rád, že pán zvládl můj chtíč nakonec ukojit. (Protože když můj chtíč není ukojen, tak... tak to sem asi nepatří. Nechám si to na jindy.) Teď už jen dokoupit na nový objektiv filtr a když jsme v tom, tak pořídím i nějaké čisticí doplňky a ještě jeden filtr na můj druhý objektiv, který je už taky zašmataný jak výloha s prostitutkama v Amsterdamu. Prostě když nakupovat, tak pořádně a všechno naráz, ať už to má člověk za sebou. (Takhle jsem vlastně pořizoval i kolo. Původně jsem byl tenkrát jen asistovat s koupí Daně. Bylo to na podzim a já si chtěl své pořídit až na jaře. Když mi ale došlo, že bych teď nemohl jezdit s ní, tak jsem řekl: „Tak já si vezmu taky jedno.“ A bylo to. „Ale tak mi dejte toho salámu ještě o deset deka víc, ať nežeru.“ Nic z fotodoplňků, co jsem potřeboval, tady naštěstí neměli (protože bůhví, co by mi zas prodali), a tak jsem vyrazil do FotoŠkoda, ačkoliv jsou o něco dražší než jiné obchody, ale zase je tam jistota, že budou mít vše, co chci. (To jsem ještě netušil jakou škodu mé peněžence FotoŠkoda přinese.) U věcí na čištění to šlo samo. Vyptával se na ně pán přede mnou, takže jsem si jen vzal to samé. U UV filtru na objektiv to bylo horší. Pan prodavač mě zaskočil otázkou, zda budu pak používat i polarizační filtr. Přestože jsem tušil, že se uvedu jako totální amatér, tak jsem mu upřímně odpověděl, že asi moc ne, protože ten výsledný efekt pak většinou doženu úpravami v počítači. Prodavač se zarazil a po chvilce to na mě zkusil indiánsky: „Uffff, to jste mě tedy dostal... no, když myslíte...“ Asi čekal, že se zastydím, má bledá tvář zrudne a konečně si pokecáme jako dva rozumní indiánští fotografové. Já už však polarizační filtr dřív měl a zjistil jsem, že na mé účely ho opravdu moc nepotřebuji a díky svému povolání ovládám photoshop natolik dobře, abych jím výsledný efekt často dohnal. (Samozřejmě vím, že na některé snímky je nenahraditelný, ale takové jsem doposavad téměř nefotil.) Možná prodavač patřil k onomu druhu ryzích fotografů, co odmítají jakékoliv počítačové úpravy a vedou proti nim svaté války, pro kterého by pak toto mé doznání znamenalo něco jako kdybych mu řekl, že przním vlastní matku... (Což nedělám.) Nevím, jestli mi pak kvůli tomu dal nějakou přirážku, ale cenou filtru mě opravdu zaskočil. Chtěl jsem mu udělat radost, že bych si tedy vzal ten doporučovaný lepší, ale po zapípání čtečky se mi na kase zjevila cifra, při které mi v kapse zabolela peněženka. (Skoro jsem se chtěl podívat, jestli od ní nemám na prdeli krvavej flek.) Cože? 1900? Za jedno sklíčko?

To je trochu nepoměr, vždyť 10 000 stál celý objektiv a to není zrovna laciný! „A kolik že stojí ten nejlevnější filtr?“ kapituloval jsem. „Hm, tak jestli nejlevnější stojí 1300, tak to už si teda koupím ten lepší.“ „Dobrá volba,“ snažil se mě potěšit prodavač, když uviděl mou posmutnělou tvář. Druhý objektiv byl naštěstí menší, takže filtr byl asi o polovinu lacinější, ale stejně jsem u kasy radši zaplatil kartou, abych ty utracené peníze neviděl. Takhle jen milosrdně odplují nějaká číslíčka. Potřeboval jsem další požehnání, nějak jsem se nedokázal z nakoupených věcí radovat. Rychle domů, chci slyšet tu větu přinášející klid duši. „Vždyť jsi to potřeboval, to je v pořádku, zas máš aspoň kvalitní vybavení...“

8. 1. 2010

Jak jsem byl okraden férovými zloději Přiznám se, že lepší Nový rok jsem snad ještě neměl. Díkybohu, že ty pořekadla nefungují, protože takovou náladu bych opravdu dlouho mít nechtěl. (Možná by se mnou souhlasilo víc lidí. Třeba ti, co se ráno probudili s urvanými prsty od až moc zábavné pyrotechniky nebo ti s krutou kocovinou a smrtelným potem na čele.) Sice ve finále vše dobře dopadlo a byl jsem pak zas téměř nevýslovně šťasten, ale tohle střídání extrémních pocitů by nebylo možné dlouhodobě vydržet bez trvalé psychické újmy. Vezmu to ale od začátku. Silvestrovská oslava v mém rodném maloměstě byla letos hodně poklidná. Většina lidí pozdě přišla a o to dřív odešla. Jen ti lepší vydrželi déle. (Já se přiznám – jsem ten lepší.) Když už i nám kolem 3. hodiny ranní začaly docházet síly a chystali jsme se do vyhřátých pelíšků, kde to nesmrdí rozlitým pivem, vrátil se jeden oživlý Mefisto, který si potřeboval vypít doma lahváč, aby mu došlo, že jít na Silvestra spát už v jednu hodinu je fakt blbost. Vytáhl nás tedy nakonec ještě do hospody na místní vidlotéku. Kupodivu jsme se tam i přes ten hnůj co hráli nějak rozjeli. Odložili jsme si tedy svršky na stůl u baru (spodky jsme si radši ještě nechali) a přemístili se na parket ukázat zbylým cca 10 vytrvalcům, jak to umí rozbalit ti nejlepší tanečníci. (I tady se do této skupiny samozřejmě počítám.) Mezitím kamarád přenesl naše věci blíž k nám do rohu. Nenapadlo mě, že v té hromadě už může má bunda chybět. Když jsme to všem na parketu nandali (byli jsme tam ve finále sami), rozhodli jsme se, že je čas jít o dům dál. Tu jsem zaplakal. Bunda nikde. Navíc v kapsách kromě čepice a rukavic i mobil a svazek klíčů. Na to, abych věřil slečnám barmankám, že si to nejspíš jen někdo ožralej omylem vyměnil, jsem pořád moc velký pesimista, takže veškerá dobrá nálada zmizela stejně rychle jako ten zloděj. Sice jsem zrovna byl smutnej jak E.T., kterému odletěla raketa domů (a možná jsem i tak vypadal), ale řeči o tom, že to zítra určitě někdo vrátí byly i na mě dost velké sci-fi. Tímto zážitkem a následným ranním chladem jsem velmi rychle vystřízlivěl. (Na svou obhajobu ale musím říct, že jsem nějak moc ztřískaný nebyl. Pilně jsem už pár dnů předtím trénoval, takže jsem byl ve formě a na své věci opatrný. Jen by mě nenapadlo, že nemůžu nic nechat ani minutu bez dozoru – navíc přímo u baru.) Zkoušeli jsme na můj mobil volat, ale nikdo to nebral. Šli jsme tedy ještě do nonstopu – údajně dál pátrat. Pátrání skončilo dalšími pivy. Bylo jasné, že v současném rozpoložení se nebudu bavit i kdyby tam psi v podvazkách tancovali s kočkama kankán. (Navíc nic takového ohlášeno ani nebylo.) Vyrazil jsem tedy probudit chudáka babičku. Napřed jsem zvonek jen jemně poškádlil, aby nedostala šok. Nic. Přitvrdil jsem a stále nic. Nakonec jsem bezohledně zvolil co největší chaos různých délek a intervalů. Bez úspěchu. Byla kosa, a tak nezbylo nic jiného, než se vrátit zpět do nonstopu. Zkusil jsem ještě babičce zavolat z kamarádova mobilu. Vypnuto. Napsal jsem tedy aspoň sms, aby se nestrachovala až se ráno vzbudí a já nikde. Jít k někomu domů nemělo smysl. Bylo 6 ráno a babička vstává brzo. Bylo jasné, že nejpozději do hodiny bude v pohotovostním režimu. Za chvíli mi doručenka na kamarádův mobil dala znamení a šlo se konečně spát. Chvilku jsme to doma probírali a shodli se na tom, že kdyby se mi něco stalo, tak by to bylo horší. Naopak kdyby se stalo něco tomu hajzlovi, co mi to ukradl, tak by to bylo o dost lepší. (Při dalším pokusu dovolat se na mé číslo se už ozval hlas hodného pána z T-mobilu, že volaný účastník není dostupný.) Výčet škod i na mé pražské milionářské poměry celkem vysoký. (Milionářské myslím 2 000 000 hypotéku.) Outdoorová horská bunda skoro za 6000 Kč, 500 Kč v kreditu telefonu plus cena za pořízení nového (k tomu ještě ztráta veškerých kontaktů), nové klíče (z čehož i nějaké univerzální a čipové z práce) – to je minimálně dalších 1000 Kč... Ta matematika mě sice moc neuspávala, spíš naopak, ale stejně to nakonec vyšlo i přes naplno pracující nervy. V 11 hod. jsem se vzbudil a šel to ještě pro jistotu nahlásit na policii, aby pak věděli, proč z někoho na ulici rvu bundu a nadávám mu do … (… nějaké hodně sprosté slovo). Pan policista si mě vyslechl a řekl mi, že si musím dávat na věci větší pozor. (Možná mi chtěl nahradit tátu, ale odpovědět mu „ano, tati“ jsem si netroufl.) Měl jsem prý aspoň přijít hned, což tedy byla pravda. Jenže zpitý střízlivému nevěří, a tak jsem to prostě neudělal. Šance, že se to najde, je samozřejmě malá. V jeho očích asi spíš nulová, protože se ani nenamáhal sepsat se mnou protokol. Napsal si jen na papír adresu, kontaktní telefon a hrubý popis bundy. Co bylo v kapsách a v kolik hodin se co stalo už nějak opominul. Prý se tam pak v hospodě zastaví až v 15 hod. otevřou. (Doufám, že ne jen na pivo.) Dobře to vystihl kamarád, který to přirovnal k scénce ze seriálu Simpsonovy, kde si líný šerif píše veškerá oznámení na svém imaginárním psacím stroji. Teď tam tenhle ještě může poslat pár imaginárních policistů na průzkum a případ bude uzavřen. V hospodě v 15 hodin na otvíračku žádný provinilý ožrala s mou bundou nečekal a ani obsluha za rána (odpoledne) moudřejšího večera (rána) už nebyla tak optimistická jako předtím. Ještě štěstí, že jsem pak potkal kamaráda, který pracuje na kriminálce. Když slyšel, jak to probíhalo ráno na stanici, tak se ještě se mnou radši vrátil zpět do hospody, aby znovu vyslechl barmanky. Místní policista tam už sice prý také byl, ale jestli to provedl jako předtím, tak prý bude lepší se zeptat ještě jednou. Mezi mojí poslední návštěvou uběhla jen asi půlhodinka, ale situace už byla úplně jiná. Když jsme tam vešli, hned u dveří nám bylo řečeno, že přece říkali, že to bude až večer. Jak jsme za chvíli zjistili, tak bunda se prý už našla

a volali to mé právoplatné manželce na telefon. Ta mi ale bohužel nemohla dát vědět, protože byla nějakých 150 km daleko a nevěděla s kým se momentálně potuluji. Kamarád se tedy ještě optal na jméno a adresu šťastného nálezce, abychom si ji vyzvedli rovnou. A bylo dobře, že tak udělal. Moje bunda totiž byla jen přes ulici. Maminka dotyčného už s ní čekala na chodbě. Jak si ji prý chudák synáček spletl, že tam tu jeho hroznou dobu hledali, ale v tom bordelu, to nešlo najít… Hm, budiž. Já během těch nekonečných dvou minut nikoho nic hledat neviděl. Klíče jako jediné v kapse zůstaly. Už tak jsem byl šťastný, to nejcennější z věcí jsem měl. O mobilu nic nevěděla, ten prý mohl z kapsy vypadnout. (Z kapsy zapnuté na zip.) Nakonec tedy zavolala chlapci, jestli se za námi nemůže zastavit. Je prý někde poblíž. Mezitím nám vyprávěla smutnou historku, jak tam byla včera na maškarní veselici v kostýmu s křídly a rohy, ale všichni si z ní dělali jen legraci a neuhádli, že je přestrojená za anděla s ďáblem v těle. (Ono rohy nosí třeba i kráva a křídla zas slepice, tak je to těžké.) No každopádně se jevila hodně mladá duchem. Až moc. Chlapec za chvíli dorazil a hned mi podává můj telefon. Od vidění ho znám, je mu něco kolem 20. Krásnou vančurovskou češtinou nám povídá: „Ty vole, to byla včera kalba, vole, sme byli, vole, úplně na sračky, já si nic, vole, nepamatuju.“ Zkouším telefon zapnout, ale, vole, nic, protože v něm, vole, chybí sim karta. „A co jste s tím telefonem dělali, že v něm chybí sim karta,“ opáčím. „No my sme ho, vole, zkoušeli rozebrat, vole, abysme zjistili, čí to je.“ „Ale my na to číslo volali i psali sms…,“ zkouším se dopátrat logiky v jeho argumentech. „Kde je teda ta simka?“ „Vole, znáš to, si vožralej, najdeš telefon, tak ho rozebereš, vole, simku zahodíš, telefon si necháš…“ …a v tomto duchu ještě chvíli naše debata pokračovala. Snažil jsem se mu vysvětlit, že ta karta s číslem a kontakty je pro mě cennější než celý starý telefon. Nakonec jsme z něj vypáčili, že telefon rozebírali u jeho kamaráda, který bydlí jen o 2 patra níž. Zašli jsme tedy tam. „Čau vole, to sme se včera vožrali, co, vole? Hele, vole, nevíš kde je ta simka z toho telefonu?“ Kamarád nevěděl, naštěstí jeho mladší sestra, která byla také u toho, ano. Karta prý ležela v obýváku na stole. Samozřejmě zablokovaná, jak se pokoušeli rozluštit pin kód, potom, co ten telefon vypnuli, abysme je neotravovali voláním. „Vidíš, vole, já mám bundu skoro stejnou, to se, vole, lehko splete, sem si jí omylem vyměnil, sme byli úplně na sračky, vole…Kdybych byl nějakej zmrd, tak ti to přece nevrátim,“ ospravedlňuje se chlapec. Sice s tou bundou má pravdu, podobná je, ale vždycky jsem si myslel, že výměna je pokaždé něco za něco. Jak je teda možné, že on má obě dvě? Příhoda s telefonem už mu v mých očích důvěry taky nedodala, ale nemá cenu to dál řešit. Pěkně jsem mu poděkoval a odcházíme. Kulicha, rukavice a kalendáříky s mými PF, co jsem také měl v kapse, ať si nechají. Snad jim přinesou štěstí. Je na nich i adresa na tyto stránky, tak si třeba přečtou, jak jsem rád, že jsem narazil na takové férové zloděje, co nejsou zmrdi. (Jen by mě zajímalo, co způsobilo, že se ozvali sami. Ono asi naštěstí nebylo lehké splést se tak nenápadně, aby to vůbec nikdo neviděl, když tam zůstalo jen pár lidí.)

30. 11. 2009

Jak jsem se bavil na firemním večírku Opět nastala ta požehnaná doba Vánoc a Jiří Ježíšek, náš nejvyšší ředitel firmy (tedy vlastně ne jedné ale asi 38), nadělil všem svým zaměstnancům trochu toho božího chlastu, žrádla, společnosti družných kravaťáků a koketních dam na vysokých podpatcích a žijících na ještě vyšších nohách. Asi se rovnou zeptáte, proč jsem tam šel, když už mě podle úvodního popisu tato společnost vyloženě nevyhovuje, v horších případech až sere. Odpověď je jednoduchá. Ono mě to prostě baví pozorovat. Jak to nevídám moc často, tak je to výborná studie. Taková exkurze na jinou planetu. Já jsem sice hlavně na ty hory, ale ty tu ve výstřizích také byly občas vidět, i když možná jen silikonové. Navíc si tu člověk může zažít takový menší sebemrskačský pocit totálního odcizení. Praktikuji to úspěšně už od mládí (tedy od dob než mi bylo třicet). Jako dnes si pamatuji, jak jsem stával v sokolovně na protivínské diskotéce opřen o sloup a zatímco moji kamarádi lovili při ploužácích slečny nebo vraceli cizí zálohované půllitry, já házel návnadu svých smutných očí. (Kupodivu se žádná nikdy nechytla.) Už tenkrát jsem si připadal jako mimoň, co se nedokáže bavit v normální společnosti. Poněvadž se teď v moudrém stáří cítím většinou spokojeně, dopřeji si občas záměrně i tuto trpčí vzpomínku, abych úplně nezapomněl. Na večírek jsem dorazil ve svém nejlepším oblečení. Vytahaném svetru a ošoupaných manšestrákách s dírou na kapse. Začal jsem takovou klasikou. Objednal jsem si dvojku červeného a sklenku vody. (Zvolil jsem víno ani ne tak kvůli tomu, abych vypadal jako větší snob a lépe tak zapadl, ale spíš proto, že jsem se den předtím trochu víc nacamral a na pivo neměl vůbec chuť. Ještě tu byla možnost míchaných nápojů, které tu pila většina lidí. Přecejen je to dost drahé, takže je lákavé dát si jich pár zdarma... Ale po loňské zkušenosti, kdy jsem si pěti pivy a osmi mochity na stejné akci přivodil ožralost téměř neslučitelnou se životem, jsem od této verze raději také opustil.) Stoupnul jsem si pěkně do kouta, odkud byl pěkný výhled na plac a pozoroval program. Musím překvapeně uznat, že moderátoři Suchánek a Genzer nakonec nebyli to nejhorší, co mě čekalo. Tím nejstrašnějším byla nekonečně dlouhá travesti show. Koukat na Kylie Minogue co vypadá jak Barbie ze smeťáku přejetá buldozerem a o něco věrnější tlustou Tinu Turner s hrudí pokrytou šedivými chlupy, jak se za potlesku okolí zmítají na parketu, bylo opravdu peklo. Ale aspoň jsem zjistil, že ani po svatbě se má sexuální orientace nijak nezměnila a pořád se radši chodím koukat se svou krásnou manželkou na opice do Zoo a ne na podobná vystoupení. Mám štěstí, zpocené hvězdy vždy odcházejí do zázemí okolo baru kde stojím, takže si je mohu pořádně prohlédnout zblízka. No doufám, že tam vzadu mají aspoň kýbl s vodou jako prostitutky na silnici u hranic. Pomalu začíná přicházet kýžená zoufalost. V tomto stavu mě nachází kolegyně až z Bratislavy. Povídá, že jsme se už viděli. „To je možný, já si tě ale nepamatuju. Viděl jsem už v týhle firmě tolik lidí...“ opětuji citlivě konverzaci a dál nic neříkám. (Navíc mám doopravdy špatnou paměť na obličeje.) Evidentně jsem zabodoval a slečna se jde radši bavit s kolegou. Po chvíli přichází kolegyně z Brna, která je dokonce fanynka mých zápisů. Prý bych se tím měl živit, že by to kupovala. Reaguji otázkou: „A kolik bereš, aby by mi to vůbec stačilo na přežití?“ Po pár větách opět končíme. Nechci být nezdvořilý, ale prostě se nedokážu bavit s lidmi, které moc neznám. Navíc když mě ještě chytnou v takovém rozpoložení. Asi je to trochu šok. Ale třeba to aspoň vypadá jako umělecká arogance, to bych z toho vyšel ještě dobře. S přibývajícími dvojkami červeného se mi zaostřují čočky v dalekohledu mé odstřelovačské pušky, kterou pozoruji ostatní. Začínám být čím dál víc rozmrzelý. Radost mi dělá jen náčelník konkurenčního grafického studia Tichý Mrwin. I když často stojíme přímo u sebe, tak se nám ještě nepodařilo se uvidět a pozdravit. A že to dá hodně práce. I když už mám celkem solidní depku jako zastara (teda zamlada), že už by asi bylo lepší vypadnout, tak si koncovku časuji tak, abych nemusel dlouho čekat na nádraží na vlak. Přece jen tam není tolik objektů na pozorování a hlavně pití zdarma. Kolegyně z Bratislavy se rozhodla dát mi ještě jednu šanci. Ptá se, proč piju vodu. (Víno mi došlo.) Povídám, že už mi jede poslední vlak domů. Mají prý ještě volné pokoje na hotelu, tak můžu přespat tam, nabízí mi. Předpokládám, že myslela jen to přespání. Každopádně obě nabídky důstojně odmítám a jako nejarogantnější podivín večírku odcházím. Nahoře jsem se ještě zastavil rozloučit u stolu kolegů. Napůl z legrace, napůl z totálního znechucení vším i sebou samým jsem to pojal trochu vulgárněji. „Čau ču.áci, jdu domů.“ oznámil jsem. Až potom mi došlo, že tam s nimi sedí ještě pár výše postavených kolegů z vydavatelství, kteří se na mě podivně podívali. (Všechny postavy včetně mě jsou smyšlené. Kdybych i tak někoho urazil, tak se poníženě omlouvám.)

18. 11. 2009

Jak se odnaučit chodit do hospody - stručný návod Jelikož předpokládám, že na tyto stránky chodí jen kamarádi, poskytuji tuto vzácnou radu výjimečně zcela zdarma. (Pokud by mi někdo potom chtěl z uspořených peněz poslat na účet drobné poděkování, tak nebudu proti.) Veškerá práva jsou vyhrazena a šíření tohoto návodu se trestá podle mého zákona. (Většinou smrt bongo-bongo, v lehčích případech kopanec mezi nohy.) Silná závislost na hospodě je velmi častý problém vás všech, není třeba si nic nalhávat nebo zapírat. Vím o vás vše, protože vás tam neustále sleduji maskován půlitrem. Poradím vám, jak jsem s tímto nešvarem zatočil já. Jako při každém odvykání budete potřebovat náhradní drogu, to je samozřejmé. Projděte si v hlavě, co vás do hospody nejvíc táhne a pak si to prostě a jednoduše pořiďte domů. Nakoupit si plnou ledničku piva a jiných hospodských pochutin umí každý blbec. Vy na to ale musíte jít fikaně. Já na své svědomí vyzrál tak, že jsem uspořádal velkou domácí oslavu. (Nejvhodnější bývá třicátých narozenin.) Základ je počítat se značně nadhodnoceným množstvím lahváčů na osobu (lah./os.) a maximálním možným počtem pozvaných lidí. Nejlépe se všemi, které znáte. Je pak velmi pravděpodobné, že jich hodně nepřijde a i kdyby náhodou dorazili, tak stále bude počet piv tak nadhodnocený, že vám jich pak musí doma po skončení oslavy dost zbýt. To samé udělejte s dalšími hospodskými lahůdkami - utopenci nebo nakládaným hermelínem. Pokud náhodou dorazí na oslavu stále mnoho konzumentů, je dobré mít připravenou ještě pojistku. Pozvěte i někoho, kdo bude ostatní tak srát, až je vypudí. (To je nejjednodušší varianta. Lze to samozřejmě udělat i jinak - ukončit oslavu objednaným příjezdem policie, bušením sousedů, předstíraným odvezením do nemocnice, nebo jim prostě řeknete, že vás nasrali, tak ať táhnou do prdele.) Jednoduchý fígl, co? Říkáte si, že byste to dokázali taky? Ono se to lehko říká... Na to ale přijdou jen ty nejlepší mozky planety. Nebo si opravdu myslíte, že pokud budete mít doma téměř nekonečnou zásobu lahváčů a nakládaných hermelínů, že vás potřeba čichat něčí smradlavý kouř z cigaret do hospody stejně přitáhne? Z vlastní zkušenosti mohu říci, že nikoliv. Jsem čistý, hospoda mě už nezajímá. Odteď jen teplo domova a chlad ledničky.

16. 9. 2009

Jak jsem málem odhalil hřbitovní spiknutí Kráčím si ráno do práce svou obvyklou cestou přes Olšanské hřbitovy. Těsně u východu mě jakýsi člověk žádá o radu. Radím chytře a radím rád, takže ochotně spěchám na pomoc. Jedná se o chlápka ve věku kolem 35. Na zombie ani na bezdomovce nevypadá, jediné trochu divné je, že v ruce drží nohu od židle. To by ještě nebylo tak hrozné, horší je, že to je spíš takový tomahavk - na konci je totiž ještě kus pěkně špičatého vyštíplého dřeva. Vede mě k zasklenému plánku hřbitova a ptá se: „Prosim vás, nevíte, co znamená tady ta čtyrka?“ a mlátí při tom tomahavkem dost silně do skla. „No to je asi nějaké označení části hřbitova,“ povídám. Nesouhlasně vrtí hlavou. „A co je tohleto? Tady, nějaká kaple sv. Rocha a tohleto je co?“ pokračuje v otázkách. „To je východ ze hřbitovů,“ odpovídám opatrně, začíná být totiž trochu rozčilený. „A tohle, proč je tady ta třináctka?“ nasraně mlátí špičkou do trojúhelníkem vyznačené části hřbitova až sklo drnčí. „A tady taky, jedenáct, šestnáct... Samý lepší čísla, to si všimněte!“ Už je mi jasné, že na tyto otázky mu odpověď dát nedokážu. „Všechny lepší čísla jsou v trojúhelníkách, ne ve čtvercích. Proč asi? Co je to za lidi?“ Koukám na plánek a má pravdu. Všechna lepší čísla jako 11, 13, 16, 4, 9 atd. jsou v trojúhelníkově seskládaných částech, kdežto podřadná čísla jako 3, 21, 7, 14 a tak jsou poskládány ve čtvercích. Dřív než jsem se nad tím stačil pořádně zamyslet a odhalit to hřbitovní spiknutí, odbočil od tématu. „Máte mobil? Potřeboval bych si nutně zavolat, hrozně byste mi tim pomoh,“ povídá. „Zavolejte na tohle číslo a zeptejte se, jestli tam je pan XX.“ (Pán se nejmenuje XX, jen už nevím jak.) Ukazuje mi papírek s číslem u kterého je napsáno KAMENICTVÍ a jméno. Ovšem ne XX ale úplně jiné. Celkem mě zajímá, jak se bude situace vyvíjet, a tak zkouším na uvedené číslo volat. „Kamenictví, prosim,“ ozval se mužský hlas. Ptám se ho, jestli je tam pan XX. Prý ne. Představil se nečekaně jménem uvedeným na papírku. „Dejte mi ho, dejte mi ho,“ rozrušeně doráží indián vedle. Dávám mu tedy telefon k uchu. (Ačkoliv je ráno, tak už jsem dost probraný na to, abych si uvědomil, že by nebylo úplně moudré dávat mu svůj telefon do ruky. Sice jsem v kondici z dobíhání vlaku, ale na hřbitovní honěnou se ještě necítím.) „Takže tam neni XX, jo? Ale znáte ho, že jo?“ vyhrožuje. Reakci bohužel neslyším. „To neni důležitý kdo je u telefonu. Takže ho znáte. No tak to se těšte, to se těšte!“ zakončuje hovor. Pokládám telefon a už dopředu vymýšlím, co budu říkat, jestli mi pán z kamenictví zavolá nazpět. Mezitím už nás od brány pozoruje pár lidí. Já svůj účel splnil, a tak jsem přestal být pro kolegu zajímavý. Vrhnul se s novou silou na vyptávání se okukujících. (Což jsem byl celkem rád. Už jsem se viděl s nohou od židle v zádech.) Sice jsem hřbitovní spiknutí nakonec neodhalil, ale aspoň mám dnes splněné jedno políčko modrého života za dobrý skutek. Pan Foglar by ze mě měl radost. (Určitě větší než ten člověk z kamenictví.)

1. 9. 2009

Jak jsem se oženil a stal se tak gayem Toho osudového rána 25. 8. jsem se vzbudil s menší kocovinou. (Takhle nějak by to asi napsal Bukowski, jen by přidal, že mu stál.) V zrcadle jsem zjistil, že se mi udělal na rtu pěkný opar a fotograf Panky si stěžoval na nepříjemné řezání v oku. Může být první manželský polibek nakažlivý? Je dobrý jednooký svatební fotograf? Nezrušíme to nakonec? Tak takovéhle otázky jsem vůbec neměl a i přes Ondřejovo neustálé vyptávání, jestli už jsem nervózní, jsem zůstával zcela klidný. Ondřej jako svědek bral svoji úlohu asi mnohem zodpovědněji než já jako ženich. Rychlá návštěva lékárny, pasta na opar a kapky do očí. Vše vyřešeno. Na nádraží jsme vyzvedli z vlaku Dany rodiče a sourozence a pěkný výlet začal. Lidi po nás divně koukali, furt se asi snažili rozluštit, jestli to je opravdu svatba, nebo z jakého důvodu má ta holka slavnostní dlouhé šaty a kytku. Do rámce představ jim asi nezapadali ostatní, kteří nebyli oblečení nijak zvlášť svatebně, a také to, že jdeme pěšky. Po cestě jsme ještě uhasili žízeň (po alkoholu) panáky a pivem v Tornádu u řeky a pak už vyrazili vzhůru do lesa. Při překonávání skalky na cestě získala naše mladší polovina trochu náskok a nějak jsme si nevšimli, že Dany bratr s rodiči, zabočil do lesa jinde než měl. Šli jsme tedy každý jinudy, ala nakonec jsme se nahoře přecejen sešli, a to dokonce i včas. Já šel vyzvednout paní oddávající. Při zpáteční cestě s nimi jsem trochu zapochyboval o správnosti cesty, a tak jsme se pro jistotu kus vraceli, abych jim pak mohl oznámit, že jsme šli dobře. Zvlášť třetí paní na vysokých podpatcích a se státním znakem v ruce z toho měla náramnou radost. (Taky se mi pak za to pomstila těmi dlouhými romantickými kecy.) Nakonec jsem je tedy dovedl správně na naší mýtinku nad řekou, pověsili jsme znak na strom a vše začlo. Paní nás pěkně dlouho trápila klišoidními metaforami lásky (nějakým mořem s lodičkami a podobnými bláboly) až se z toho sama hrozně dojala. (Přitom pro mě je moře a lodě spíš metafora sexu, ale asi jsme sloužili každý u jiného kapitána.) Pak tedy ještě řekla něco ve smyslu, že manželství může stát i pěkně za hovno, ale že se to pak musí už nějak doklepat. Já se během toho všeho jen snažil opětovat jí upřímný pohled do očí a maximálně potlačit mou otrávenost a místy smích. Přitom jsem je už předtím po cestě důrazně upozorňoval, že můžou ubrat romantiku, že si na to moc nepotrpíme, že jsme spíš realisti. (No já možná trochu romantik jsem, ale mírně cynický.) Nakonec tedy vše dospělo k ohromujícímu finále. Ztěžkli jsme každý o pár gramů (pro nechápavé - myslím tím výměnu prstýnků - romantika - něco jako moře s lodičkama) a předal jsem opar dál (kromě orálního sexu se přenáší i polibkem). Na sms od babičky s otázkou „Jak to dopadlo?“ jsem odepsal: „Dobre,vzali jsme se.“ A tak to taky bylo. Cestu dolů jsme absolvovali už všichni pohromadě. Opět následovala pauzička v Tornádu na pivečko a panáčka. Ačkoliv tam bylo moc pěkně, museli jsme jít, čekal nás už stůl ve Starém domě. Když tam Dana nesla svatební koláčky, tak jsem jí pro jistotu instruoval, ať jim důrazně řekne, že nechceme žádné rozbíjení talířů a podobně. Toho jsem se bál jak papež dámského přirození. Slíbili, že nic takového nebude. To sice dodrželi, ale se stolem to trochu přehnali. Byl totálně přezdobený, blejskavý... no vypadalo to jak někde na svatbě. Hrůza. Pak už probíhalo vše dle očekávání. (Teda skoro vše.) O tom už se ale nemá cenu rozepisovat. Ve 23 hod. jsem zdárně uhradil číšníkovi škodu, pěkně jsem si na to počítání peněz namastil prsty (při předložení účtu jsem omylem sáhl do másla, co bylo na stole)... Myslím, že to celkově byla docela ostuda, odcházel jsem tedy spokojen. (Takoví jsme my - rebelové a bořiči pravidel.) Druhý den mi mailem na oznámení události začly chodit předpokládané gratulace. Většina z nich začínala stejně - Ty zvíře!!! Ty dobytku!!! Ty hovado!!! Opět jsme byl spokojen. Co mi překvapilo, byla reakce v práci. „Tak tě uhnala?“ Vypadám snad tak nesobecky, že bych se nechal uhnat? Vždyť mě už pár let znají. Vědí, že mám svoji tvrdou hlavu a skoro nikdy nedělám nic co nechci. No a co mě překvapilo ještě víc, tak to byla otázka: „Ty nosíš prsten? To nosí jen teplouši.“ Tak jsem se stal gayem.

10. 7. 2009

Jak jsem byl ředitelem firmy aneb Co všechno se může v pár dnech posrat Šéf odjel na dovolenou a já byl na čtrnáct dnů pověřen vládnutím firmě. Určitě bylo očekáváno, že se za tu dobu zisky minimálně ztrojnásobí a staneme se přední světovou grafickou veličinou. Ono by se tak určitě stalo, kdyby se nepřihodilo pár nemilých věcí. Dostal jsem podrobné instrukce co všechno je třeba zařídit, ohlídat, koho v případě krize propustit a tak dále. Bohužel v těchto instrukcích chybělo, co mám dělat, když do budovy, kde máme mašinu na velkoplošný tisk, uhodí hned v pondělí večer blesk a vypálí v ní základní desku, co stojí 83 000 Kč. Vezmu to teď přehledně den po dni. Úterý Šéf telefon pro případ nejhorší krize nezvedal a já byl bezradný. Rozhodovat o koupi tak drahé věci jsem si netroufal, nerad bych ji totiž pak platil ze svého, přecejen můj podnik to ještě není (ale jistě brzy bude). Do toho spousta zakázek, termíny hořely... Nejvíc asi polep 64 metrů čtverečních, které jsme měli zrealizovat pro naši konkurenční firmu Mrwin (pravé jméno jsem záměrně zakódoval), která toto zase zajišťovala pro svého zákazníka. Problém byl, že z 16 pruhů o velikosti cca 1,5x2,5 m nám ještě 4 chyběly vytisknout. Na můj nesmělý dotaz, zda by se ten zbytek nemohl nalepit později, jsem bohužel nedostal stejně nesmělou odpověď (v duchu rčení o hrubých a jemných pytlích). Musí to být všechno bezpodmínečně druhý den a mám to udělat jak chci. Přiznám se, že jsem byl trochu zaskočen. Můj drahý šéf stále nevolá, aby mi dal radu... Ale žádný protivíňák nehází flintu do žita (pokud to není ožralý myslivec), a tak jsem zjistil, že v případě našeho výpadku zadáváme tisk do jiné firmy. Nechal jsem tedy zbytek plochy vyjet tam, aby druhý den ráno mohli kluci začít lepit. Středa Polep prý probíhá zdárně. Zadal jsem do tiskárny i další plakáty, které byly opět přes Mrwin pro stejného zákazníka. Vše se jeví dobře. Dokonce i šéf se ozval. Stroj prý zatím neopravovat, počkat až se vrátí on. Takže vše vyřízeno. Snadné je žít. Čtvrtek Plakáty ve dvou rozměrech jsem odevzdal. Za chvíli mi ale přišla z Mrwinu stížnost, že všechny plakáty v jedné velikosti jsou po krajích mírné pomačkané. Nebylo to sice nic hrozného, co by se neztratilo, ale v rámci dobrých vztahů jsem je u tiskárny rovněž reklamoval. Po troše hádek nakonec svolili, že to udělají znovu. (To jsem samozřejmě nechal vyřídit kolegy. Já jsem na takovéhle věci příliš jemný a nerad si špiním jazyk.) Bohužel tím to nekončilo. Odpoledne opět telefon z Mrwinu, že prý na té ploše, co včera kluci lepili, vypadlo písmeno „ž“ ve slově „již“. Slogan „Ji brzy otvíráme!“ se prý klienotvi nelíbil. Přitom dává smysl, byť možná trochu uchylný. (Napadá mě mnoho významů.) Co se stalo, stalo se. Každý občas něco přehlédne. Nápis je na jedné ze stěn, která se skládá ze dvou vytištěných pruhů. Nechal jsem tedy jeden pruh vyjet znovu a v pátek se to přelepí. Pátek Lepiči dorazili na místo a zjistili, že nový pruh, má výrazně jiné barvy a nejde použít, protože by byl rozdíl hodně vidět. Napsal jsem to samotnému náčelníkovi Tichému Mrwinovi. Za chvíli jsem ho už měl na drátě a slyšel jeho válečný řev. O sobotním opravném termínu nechtěl ani slyšet. Prý to musí být bezpodmínečně dnes, jinak že nás všechny vlastnoručně vykleští a naše genitálie dá sníst svému lidu k večeři. Bohužel jsem netušil, kde seženu tiskárnu, která by to udělala dříve než do soboty. Nakonec se jedna našla a kluci nasraně svolili, že to ještě dnes v noci nalepí. Tvrdá ruka je základ, dělnej lid si nemá co vyskakovat. (Pro jistotu jsem už nechal vytisknout obě sousedící poloviny, aby k sobě určitě barevně pasovaly.) Aspoň že ty druhé reklamované plakáty už nebyly pomačkané a v klidu si je v Mrwinu převzali. Teď si jen vylít po náročném týdnu pořádně hlavu a užít si 4 dny volna. Sobota-Pondělí Jedna velká cykloturistická kalba, kdyby to někoho zajímalo. Úterý Jedu domů dobře naložen v pivním nálevu a v tom mi zvoní telefon. Volají z práce, že ty reklamované plakáty, co jsem v pátek odevzdal, byly ve špatném rozměru. A zjistil to až cílový zákazník! Koho by napadlo, že v tiskárně, kde navíc ještě měly rozměrově správné plakáty vráceny, se ani nezeptají a rovnou tisknou. Když něco nevím, tak se, kurva, zeptám. Kór když jsem obeznámen s tím, že jsou dvě různé velikosti.

Tichý Mrwin prý vzteky už ani nemluví, brousí si svůj nůž a kreativně graficky zpracovává jídelní lístek, kde je hlavní chod guláš z varlat. Středa Ráno se poslušně plazím jak spráskaný pes s novými plakáty, které jsem sám raději dvakrát zkontroloval. Tichý Mrwin, vypadá klidněji, ale přesto mu nevěřím. Při odchodu si raději stále hlídám své dva spodní záložní mozečky. Za chvíli dorazil na šéfův mail z Mrwinu podrobný popis, co všechno jeho neschopní zaměstnanci zkurvili. (Asi netušili, že i mail teď vybírám stále já.) Prý tak přišli o důležitého zákazníka, který navíc nehodlá platit. Je jasné, že Mrwin už nám žádnou další zakázku nezadá a zbytek týdne na vedoucí pozici tudíž bude bez problémů. Očekávám, že budu nakonec i pochválen, jak šikovně jsme konkurenci připravili o klienta a že se šéf konečně už nebude muset před Mrwinama přetvářet a hrát si kvůli kšeftům na kámoše.

29. 6. 2009

Jak jsem zas jednou viděl hvězdy Všichni ví, že jsem velký romantik a rád se chodím dívat na hvězdy. Sice spousta lidí nechápe, že za to platím, když oni to mají zadarmo, ale jsem prostě takový. Zrovna před pár dny jsem byl zas na jednom souhvězdí které jsem ještě neviděl, ale celkem rád ho poslouchám. Věděl jsem, že jeho obdivovatelé nejsou úplně běžný typ člověka zemského, takže jsem byl připraven. Uniformovaných klonů, kteří vypadali jako kdyby vypadli všichni pánubohu z jedné mašiny (ještě byli čerstvě nagelovaní), tam bylo dost, ale čekal jsem jich mnohem víc. Sám často chodím v černém, ale zrovna dneska mi to nevyšlo, takže jsem byl asi brán za méněcennou rasu - bílou ovci. Přerostlé děti z domova mládeže (aspoň tak jsem si vysvětloval zkratku DM, co měli všichni na triku) se už šikovali pod pozorovatelnou, přišel jsem právě včas, abych taky ještě něco viděl. Ačkoliv asistenti teprve sundavali igelit z reflektorů a do začátku pozorování zbývaly ještě dvě hodiny, tak mládežníci dělali jak zjednaní. Nakonec se ten dlouhý čas nějak překulil a hvězdy se rozzářily. (Trochu jim ubíralo na atmosféře to, že ještě nebyla vůbec tma.) Přiznám se, že ačkoliv jsem už zkušený astrolog, tak dnes jsem se necítil úplně dobře. Měl jsem strach, že nějaký z duplikátů originálního výtvoru nad námi, využije současné romantiky a připraví mě o počestnost. To víte, jsem ze staré školy a panictví přes prdel bych si chtěl ještě chvíli udržet. No předpokládám, že jste už pochopili, že mluvím o koncertě, a tak zanechám hvězdných přirovnání. Musím ale konstatovat, že mě tato show z celého vesmírného turné nějak nechytla. Hlavní příčinou asi bylo to okolní světlo a ani zvuk nebyl nejlepší. Frontman Gave Dahan vypadal oproti svým dvěma kolegům opravdu dobře, ale nechápu proč si to u mě musel kazit těmi tanečky a la 80. léta a vrtěním zadku, ze kterého se mé okolí mohlo posrat. (Což já ostatně taky.) Občas jsem musel snášet ostré pohledy za to, že netleskám a nehajluji s ostatními tak jak se sluší a patří a vůdce nahoře vyžaduje. (Nedělám to ale nikdy.) Ke skandování „děteuž dom“, nebo co to křičeli, jsem se taky nepřipojil... Koncert zdárně uběhl, přes hubu jsem nedostal, tak co bych si měl víc přát. Peněz určitě nelituji, ale jednou stačilo. Předem upozorňuji případné fanoušky Depeche Mode, že podobnost s nedávným koncertem jejich oblíbenců je čistě náhodná. Psal jsem o úplně jiné akci. A kdyby to i přesto někoho urazilo, tak se na mě nezlobte. Když už nevládnu velkým pérem jako všichni velcí spisovatelé, snažím se psát aspoň pérem lehkým.

8. 6. 2009

Jak jsem spravil svou první pračku, rychlovarnou konvici a vlastně všechno Pračce se asi udělalo z mých trenýrek a ponožek blbě. Chápu, že je to na blití, ale mohla to předtím aspoň doprat. Dany rozumná domluva nezabrala, zběsilé mačkání čudlíků také ne. Žádná reakce, prostě mrtvo. Znalecky jsem na pračku poklepal, očichal, zda se něco nespálilo, a určil příčinu - určitě to bude programátor. (O existenci něčeho takového jsem se dozvěděl od kamaráda, který se pračkami dlouhý čas zabýval.) Nezbývá nic jiného, než zavolat opraváře. Za čtyři hadry do toho dá čtyři rány a bude to hotovo, co se dá dělat. To je úděl nás neschopných ale bohatých. Druhý den odmítla sloužit rychlovarná konvice v kuchyni. Když se něco sere, tak všechno. To není nic neobvyklého, obyčejná vzpoura strojů (točí se o tom i filmy). Nefunkční zásuvku jsme s Danou předem zavrhli, je v ní přece zapojené i světlo a to svítí. Prostě další reklamace. Musel jsem tedy vodu na čaj uvařit postaru v hrnci. Už jsem asi zapomněl, jak se to dělá, takže jsem dal vody moc a ta se mi pak samozřejmě vyvařila na sporáku. To je úděl nás neschopných ale bohatých (duchem). Další den mi po příchodu z práce rozladěná Dana oznámila, že dohodnutý opravář nakonec nepřišel, protože mu do toho něco vlezlo. (To už ostatně patří k jejich povolání. Co by to bylo za řemeslníka, kdyby chodil včas. Co by si o něm kolegové pomysleli?) Rozhodl jsem se, že zkusím opravit aspoň Dany náladu a uvařím jí nejlepší jídlo co umím - rozpečený hermelín. Ale co to? Troubička taky nepeče. Začínám mít vážné podezření, že by to opravdu mohla být zásuvka. Ale, kurva, jak to, že v ní je i ta zástrčka od světla, které pořád svítí? Aha, to bude asi tím, že není od světla, ale od digestoře. A ta nefunguje! Jdu už na jistotu. Žádný jistič spadlý není. Hlavou mi začínají lítat katastrofické scénáře. Jestli vyhořely hliníkové dráty ve zdi nebo něco podobného, tak to už by bylo lepší, kdyby byla v prdeli pračka s konvicí a klidně i troubička s digestoří. Nahodím tedy páčky znovu a testovací lampička ukazuje, že už je všechno v pořádku! Dokázal jsem to! Už žádný drahý opravář, co vám zničil pračku!!! Já věděl, že mi ta průmyslovka jednou na něco bude. Jsem teď Dany pašák. Rozum opět slavně zvítězil nad rukama. To už je úděl nás neschopných ale bohatých duchem. (A opraváři samozřejmě zavoláme, že už to zas najednou začlo samo od sebe fungovat.)