ZÁPAS O SVĚTLO Poznámky k pojetí prostoru v epice Anglosasů Jan Čermák ...ten, kdo napsal hseled under heofenum. možná nemínil nic jiného než to, co tato slova značí podle slovníku, to tiž „hrdinové pod nebem " či „ mocní muži na zemi". Myslel však přitom, on i jeho posluchači, na eormengrund. velikou zemi obklopenou bezbřehým mořem garsecg, pod nedosažitelnou střechou nebes; a na té zemi viděl muže, kterak, spoléhajíce na svou statečnost, vycházejí ze svých hodovních síní, zalitých úzkým proužkem světla, do té bitvy s nepřátelským světem a potomky temnot, jež končí porážkou pro všechny, i pro krále a hrdiny. To, že i tato „geografie", kdysi považovaná za hmotnou skutečnost, může být dnes prohlášena za pouhou báchorku, jí na hodnotě pranic neubírá. ). R. R. Tolkien, Netvoři a kritikové (1963)1
1. Dochované památky staroanglické epiky neposkytují k úvahám nad tématem, jež spojuje studie v tomto sborníku - princip místa, kategorie prostoru v literatuře - rovnocennou příležitost. Zkoumáme-li epiku Anglosasů, narážím e v zásadě na trojí nesnáz. Jednu představuje zlomkovitost, druhá spočívá ve vysoké m íře doslovnosti vůči prame nům a třetí je dána tím, že epická, výpravná situace je v epice Anglosa sů mnohdy pouhým východiskem výsledného básnického tvaru (obecně vůbec platí, že žádná z dochovaných staroanglických básní není prim árně výpravná). 1.1. Zlom kovitost charakterizuje nečetné sklad by jež snad byly hrdin skými písněm i a tvořily součást dávných cyklů germánské ústní slovesnosti (Bitva na Finnově hradu, Waldere). Nikoli vyložená fragmentárnost, ale stále přece jen om ezený rozsah a zejm éna soustředěnost na je dinou epickou situaci brání zde uvažovat o příležitostných básních in spirovaných hrdinskou poetickou tradicí a oslavujících velká vítězství či vznešené porážky Anglosasů (Bitva u Brunanburhu, Bitva u Maldonu). Úskalí doslovnosti vůči předlohám zase charakterizuje poměrně roz sáhlý soubor anglosaské epiky křesťanské, především pak okruh skla deb inspirovaných látkami starozákonními (např. tzv. Genesis). A ko nečně v řadě pozoruhodných (byť rozsahem opět nevelkých) básní jsou výchozí epická situace či děj jen naznačeny a slouží jako impuls elegického monologu (např. Poutník, Námořník, Deor, Stesk po Vlku ne 1
Tolkien (1963: 67).
187
Jan Čermák boli W ulf a Eadivacer), případně mohou být přetvořeny v mystickou vizi na principu prosopoeie (hlas Kříže ve Snu o kříži). 2. Především z těchto důvodů se následující poznámky budou týkat skladeb tradičně označovaných Beoivulf a Exodus, i když i v nich jsou epické charakteristiky podřízeny složitěji vystavěném u celku. V Beowulfovi se narativní rysy prostupují s postupy poezie elegické a meditativní, v Exodu s postupy básnické alegorie a poezie didaktické. Obě skladby na velkém veršovém prostoru dokládají myšlenkové, kulturní a estetické sm ěřování anglosaské epochy od předkřesťanských hodnot ke křesťanským. B eow ulf je retrospektivní, bilancující básní: je konstru ován jako dialog křesťanského času autorova s dobou jeho germán ských předků. Ta je básníkem chápána jako odcizená, hodnotově pře konaná, a zároveň i jako svébytně vznešená a nezcizitelná. Našim ča sům Beoivulf poskytuje nejucelenější představu o tom, jak snad vypa daly náměty, obraznost a řeč germánské ústní slovesnosti. Exodus svým smyslem hledí kupředu - k věčnosti a za tento svět. Tato drama tická výpověď o věrnosti Boží smlouvě a pokušení návratu, navíc prodchnutá étosem domácí hrdinské poezie, tlum očí jazykem anglosa ských pěvců-scopů jasné poselství: tak jako Bůh povolal ve vyvoleném izraelském lidu z Egypta svého Syna,2 je nyní i na Anglosasech, aby překročili na druhý břeh, břeh pravé víry a spásy. Pozoruhodné a pro náš záměr cenné je to, že ze všech anglosaských básní inspirovaných Starým zákonem je na něm Exodus nejm éně závislý. Jeho hlavní dějová linie vychází z pouhých necelých dvou kapitol Druhé knihy Mojžíšovy (13.20-14.31), a tak na jeho textu lze pom ěrně snadněji než u ostatních staroanglických biblických eposů sledovat individualizovaný obraz prostoru či místa. Obě skladby spojuje i přibližná doba vzniku: přes veškeré nejasnosti, které jejich původ obestírají, jsou počítány k rané mu okruhu anglosaských básní a je možné, že byly přímými plody pře lomových fází civilizačního zápasu o novou víru, morálku a senzibili tu. 2.1. Beoivulf \e nejvýznam nější památkou a v obecném povědomí i ja kýmsi symbolem nejstarší anglické literatury - písem nictví anglosaské Anglie (toto údobí se tradičně vymezuje léty 449-1066). Báseň o 3182 verších, novodobými literárními historiky pojmenovaná po svém hlav ním hrdinovi, se dochovala v jediném rukopise z období kolem r. 1000. Místo a doba jejího vzniku (nejspíše někdy m ezi léty 750-950), její tex tová historie i totožnost jejího tvůrce (byl jím spíše vzdělaný klerik nežli potulný zpěvák, rozhodně však to byl křesťan) zůstávají i po bez 2
Srov. Matouš 2.15,. Ozeáš 11.1.
188
Zápas o světlo mála dvou stoletích filologických a literárně-historických zkoumání neznámé. 2.1.1. Ač je skladba bezpochyby anglosaského původu, její děj se ode hrává na územ í dnešního Švédská a Dánska někdy na přelomu 5. a 6. století po Kr. Beowulf, urozený válečník z km ene Geatů (neboli Gautů; obývali jižní Švédsko, než byli právě Švédy pohlceni) se spolu se čtr nácti druhy přeplaví k dánskému dvoru krále Hroógara, aby ho vysvo bodil z područí Grendela, netvora sídlícího v bažinách. Ten už dvanáct let noc co noc přepadá H roágarovu hodovní síň zvanou Heorot a pokaždé si odnáší krvavou kořist: třicatero dánských válečníků. Beo wulf Grendela po urputném boji v Heorotu smrtelně zraní a zažene na útěk. Vzápětí je nucen podstoupit další, ještě obtížnější souboj s Grendelovou matkou, jež se mstí za smrt svého syna, a to na vodním dně v příbytku obou oblud. S pomocí zázračného meče, který mu tam dole zjeví Boží světlo, Beow ulf zvítězí i podruhé. Posléze se, bohatě obdaro ván dánským králem, vrací domů. Druhá část skladby (kvantitativně však pouhá její třetina) zachycuje dobu, kdy Beowulf už padesát let Geatům moudře panuje. Dějovým jádrem je jeho třetí - a poslední velký zápas, tentokrát s ohnivým drakem. Ten geatskou říši začne pus tošit poté, co jej rozezlí krádež zlatého poháru z pokladu, který od věků střežil ve skalní mohyle. Souboj končí sm rtí obou protivníků. Zla to je pohřbeno spolu s Beowulfem, drakovo tělo shozeno z útesu do moře a Geatům, lidu bez krále, hrozí války a poroba. 2.1.2. Děj skladby vyrůstá ze starogerm ánských lidových pověstí a využívá motivů mytických a heroických příběhů (řada z nich se obje vuje v literárních pam átkách germ ánského Severu přibližně po r. 1200). Vazba příběhu na historii je velmi sporá. Děj nepostupuje lineár ně a nem á ani prvořadou důležitost: výpravný prvek je podřízen úva hovému. V nejobecnějším smyslu je B eow ulf meditací o životě předků, v níž se mísí obdiv s lítostí - meditací o čase, kdy rané germánské bojo vé družiny dobývaly územ í pro nová kmenová království, kdy si hr dinské ctnosti - statečnost, věrnost a štědrost - vysluhovaly chválu v písních a kdy k jejich nositelům, usilujícím o věčnou válečnickou slá vu v bludném kruhu výbojů a pomst, dosud nedolehla radostná zvěst o křesťanské naději. 2 .2 . Dějová linie celkových 580 veršů3 Exodu se soustřeďuje na odchod Izraelitů z Egypta, jejich cestu k Rákosovému moři, jeho rozestoupení, překročení Izraelity a na záhubu Egypťanů v jeho vlnách. Tyto dějové 3
Text, stejně jako Beowulf d ochovan ý v jediném rukopise, obsahuje dvě lakuny a nemá závěr. Podle obecného názoru však původní délka básně nepře sáhla 800 veršů.
189
Jan Čermák obrazy jsou proloženy epickými digresemi (Josef v Egyptě, Noe, Abra ham a Izák). Způsob podání a slovesná výstavba děje prozrazují auto rovu důvěrnou znalost Bible, liturgie (zejména velikonoční, srov. např. v. 113b-115a) i patristické exegeze. Biblická látka je traktována v sou vislostech doslovných i figurativních. Podobně jako Beoivulf staví do těsného vztahu staré (pohanské) a nové (křesťanské), a to na úrovni té mat, motivů i sémantických charakteristik jednotlivých slov, uvádí básník Exodu v juxtapozici události a významy související typologicky, jindy je sdružuje v perspektivě alegorické (srov. souhrnně v. 71-97, 523-6 skladby). 2.2.1. Odchod Izraelitů z egyptské poroby je tak ztotožněn s poutí křesťana životem na cestě k pravému domovu (srov. např. v. 104, 534). Cesta má na obou rovinách čtení slovesnou podobu plavby (v. 106). Důležitým verbálním prostředkem je tu zejména užití polysémních slov ve více významech najednou (am biguum). Tak se např. sloup obla kový, pod jehož vedením a ochranou putují Izraelité, prolne s patristickým obrazem Lodi Církve, na níž se m ořem světa plaví křesťané pod stěžněm a ráhnem Kříže (v. 80-3). Obdobně je noční sloup ohnivý zto tožněn s Duchem svátým (v. 96, 104a). Poutníci do Zaslíbené země se stávají mořeplavci, homini viatores a typologickými předchůdci křesťanů. Překročení Rákosového m oře je chápáno jako alegorické předznamenání křestního obřadu (v. 310-46). Naproti tomu Egypťané, charakterizovaní jako suchozemci, ve vlnách musí zahynout a jejich zkáza se stává typologickým předobrazem Posledního soudu. Mojžíš, vyvádějící svůj lid z Egypta-světa a z dosahu faraona-ďábla, je typem Krista. Ač jsou tyto a další významové vztahy v textu Exodu pravidelně aktualizovány, nelze říci, že by jinotajný plán byl jednotícím , soustavně uplatňovaným principem jeho výstavby. 2.2.2. Básnická osobitost Exodu tkví také v m im ořádně úzkém sepětí biblického obsahu se starým stylem a řečí hrdinské poezie. Nejde při tom, jak bývá pro rané biblické eposy příznačné, o pouhé naplnění „pohanské" formy látkou z dějin spásy. „H eroizace" se soustřeďuje zejména do obrazu obou dominantních veličin: Hospodina a moře. Zpodobení Boha vychází ze slovesného obrazu vůdce starogermánské válečné družiny. Bůh je Pán zástupů, který navěky odm ěňuje věrné a dává zahynout neposlušným, Vládce, který se oslavuje skrze svou moc. Moře je služebník Hospodinovy moci tak živoucí a věrný, že s ním ve slovesné kresbě některých pasáží básně splývá v jeden neroz lišitelný obraz. Na pokyn Mojžíšovy hole se m ění ve vodní tvrz, pev nost slabých a slabé místo mocných. Po jazykové stránce se Exodus v kontextu dochované anglosaské poezie jeví jako báseň bezmála expe 190
Zápas o světlo rimentální. Nad rétorický odkaz negramotných, improvizujících scopů se povznáší zhuštěným nominálním výrazem (skladba má nejvyšší po díl složených slov ze všech staroanglických poetických textů), množstvím neologism ů, převahou metafory nad metonymií (což je ve staroanglické poetice výjim ečné) a soustavným využíváním polarity mezi fyzickými a duchovními, konkrétními a abstraktními, životnými a neživotnými významy v sémantickém spektru víceznačných slov.4 3. V nejobecnějším smyslu platí, že místo (dále také „prostor" či „kraji na") je v anglosaské epice zcela podřízeno činu (akci) a postavě. Nepří tomností soustavného zobrazování místa tak anglosaské eposy tvoří protějšek k jiným výrazným narativním projevům starogermánského světa, ságám s jejich topografickým záznam em o živých lidech v kon krétní krajině. Tvůrci anglosaské epiky vyhledávají typické nebo vzo rové rysy, příznačné pro druh zvažované či pozorované skutečnosti, a nepřím o tak pojmenovávají spíše její skrytou podstatu nežli viditelnou tvář. Tomu odpovídá volba generických výrazů, slov malého séman tického obsahu a velkého rozsahu: řekne-li anglosaský básník příbytek, ponechává na svých čtenářích nebo posluchačích jeho velikost, polohu apod. Příbytek může být dvorec velmože, jeskyně na dně jezera i mohy la s pokladem. Krajina Beowulfa je proto až na ojedinělé (a tím působi vější) případy prosta rozměru, barev či tvarů a je obydlena postavami bez patrných tváří a s gesty pouze heroickými (i v jejich charakterizaci záleží jen na skutcích). Konkrétní podoba světa zůstává proto mimo poetický děj či záběr nepřizvána, je paradoxně účastna hlavně svou ne přítomností, a úplné její kontury ožívají jen v lidské mysli. Úspornost zobrazení a básnický náznak tu otvírají prostor představivosti. Tato skutečnost je vůbec nejpodstatnějším stylistickým rysem staroanglické poezie. Představuje také základní důvod, proč anglosaskou poezii ne lze dost dobře ilustrovat: Zásadní rozdíl mezi veškerým uměním (včetně divadla), které nabízí viditelnou podobu věci, již prezentuje, a opravdovou literaturou je v tom, že v prvním případě jde o podobu jedinou. Literatura působí od mysli k mysli a je tak mnohem plodnější. Je zároveň univerzálnější a na léhavěji konkrétní. Mluví-li o chlebu, víně, kameni či stromu, odkazuje k těmto věcem jako třídám, odkazuje k jejich představám; každý poslu 4
Především proto je dnes považována za takřka nepřeložitelnou; do moder ní angličtiny byla přeložena jedinkrát (Tolkien 1981). - Všechny následující české citáty z Exodu (dále Ex) mají charakter filologického překladu (J. C.); citace z Beowulfa (dále Beo) pocházejí z mého přebásnění, jež připravuje k vydání nakladatelství Torst.
191
Jan Čermák chač jim však ve své představivosti přesto vtiskne zvláštní osobní po dobu (...) Praví-li se v příběhu: „vylezl na kopec a v údolí dole pod sebou spatřil řeku", ilustrátor může více nebo méně zachytit svou vlastní vizi takové scény, avšak každý, kdo ta slova uslyší, vytvoří si svůj vlastní ob raz, stvořený ze všech kopců, řek a údolí, která kdy spatřil, ale zejména z toho Kopce, Reky a Údolí, které pro něj byly prvním ztělesněním toho slova.5
I v Beoivulfovi, tradičně prezentovaném jako „podivuhodný příběh o bojích s netvory" se hlavní sdělovací zájem upíná k smyslu dějů a půvo du věcí. Prostorové a místní souvislostí dějů jsou potlačeny nebo se ob jeví pouze v ojedinělém konkrétním detailu. Taková podrobnost má pak často charakter jazykově ornam entální a pochází z formalizované řeči ústní slovesnosti (typickým případem je kenning nebo básnický opis: moře je „velrybí cesta" či „labutí lázeň", např. Beo v. 10, resp. 1860). Původ ve starších vrstvách textu má i vzácný konkrétní detail kronikářský, připomínající právě místopis ság (tak se v Beoxvulfovi mlu ví o „zemi Skáne", tradiční pravlasti Dánů; Geaté se střetnou se Švédy v blízkosti „hory H reosnabeorh", dnes již neznám é a blíže neurčitelné; srov. Beo 19, resp. 2477). Jinak bývá konkrétní podrobnost zcela podří zena reflexivnímu zájmu vypravěčovu: když básník chválí lidský um a dovedně sroubený Heorot, jenž odolal Grendelovu řádění, dozvídáme se jen jakoby mimochodem o železných pásech, které hodovní síň pou taly (Beo 773, 998). 4. V Beowulfovi je svět ještě po způsobu starověkém ztvárněn jako jed notný celek. Tento jednolitý prostor sdílejí Beow ulf i ohnivý drak, Hroógar i Grendel a jeho matka. A kdyby křesťanský básník kontrast starého a nového, o němž pojednává, vědom ě netlumil, obývali by jej nejspíš i bohové germánského pantheonu s obry. Jazykovým výrazem jednolitosti prostoru jsou staré formule: všechno se odbývá „na zemi", „v širém světě", „pod nebem ", „mezi dvěma m oři" či „v celém námoří". Hrdinové vědí, že žijí v „propůjčeném těle" (Beo 1754) a „propůjče ném světě" (1314), dokud jen je jim to dáno. Mají, tak jako Beowulf na radu HroÓgarovu, „v stálosti a moudře ovládat svou sílu" (1704-5), a až „svou sílu stráví" (2534) a „splní velikou sudbu" (3084), odejdou za těmi, kdo je předešli. Obraz smrti je ve vyprávěcím plánu děje rozos třený a neurčitý. Zakládá se na motivu cesty, přičem ž důraz je jedno značně kladen na okamžik odchodu, nikoli na cíl cesty. Do dějového pásma neproniknou valhally, ale ani věčnost na nebesích: když ve 5
J. R. R. Tolkien: O pohádkách (On Fairy Tales, 1964), Překlad Jan Čermák. Praha, Winston Smith, 1992, s. 184-5. Kurzíva J. Č.
192
Zápas o světlo vstupním obraze pohřbu dánského krále Scylda vyplouvá lodice s jeho mrtvým tělem na širé moře, (...) tušení neměli rádci v dvoranách, rekové pod nebem, nevěděl nikdo, kdo náklad ten přijme. (Beo 50b-52)
Vidoucím svědkem je postavám obývajícím tento svět jeho duchovní princip, podle básníka „starodávný Bůh" (Beo 946), „Všemohoucí" (93, 316 aj.), „Pán všehom íra" (1314) či „Vládce všeho, co jest" (3109). Ani on nesídlí - alespoň mimo pásmo autorského komentáře - vně tohoto světa, což je stejně příznačné jako jeho vesměs opisná a z hlediska pola rity pohanství-křesťanství neutrální označení. 4 .1 . To, že světu Beowulfa a jeho druhů dosud schází přesah „nad" či „za", neznamená, že tento svět není vnitřně rozčleněn. Tolkien ve svr chu uvedené citaci mluví o hodovních síních „zalitých úzkým proužkem světla" uprostřed temnot. Tento obraz vystihuje základní prostorové uspořádání původní germ ánské epiky. Když dánský král Hroógar nechá na znamení svého majestátu vystavět skvostnou ho dovní síň, vyvolá její motiv okam žitě svůj protějšek, Grendelovu tem notu: Ve stanovený čas - bylo to prý brzy když sroubena stála největší z hodoven, nazval ji Heorot. Daleko sahala moc jeho slova. Sliby naplnil, skvosty rozdílel, prsteny hostům. Hodovna strměla, klenutá a pyšná... V žalosti zatím míjel život mocného tvora, jenž meškal v tmách, když k němu z dvorany den co den doléhal hlahol a jásot; zněla tam harfa, libé zpěvy. (Beo 76b-82a, 86-90a)
Ustavuje se tak základní polarita středu a okraje, světla a tmy, řádu a chaosu. Zároveň je zřejmé, že - přinejm enším v Beowulfovi - se tma pů vodně vydělila ze světla a zlo povstalo odpadnutím od dobra, odstře divým pohybem směrem k okraji. Prostor a krajina tak dostávají trvalý duchovní rozměr. Grendela, dědice prvotního zla, nic nermoutí tolik 193
Jan Čermák jako radost Božího stvoření, když Dánové v hodovně naslouchají scopově zpěvu o původu světa: Líčil pěvec, jenž vyprávět znal o začátku lidí, kterak Všemohoucí vytvořil zemi, vlídné místo, jež vlny smáčejí, slavně zavěsil slunce a měsíc, ať svým jasem osvěcují svět, a končinu každou učinil krásnou stromovím a květy; ve všem stvoření rozproudil život, ať radostně se hemží. A tak družina dlela v blaženství, žila požehnaně, když náhle počal pekelný protivník páchat zlé činy. Ta strašná stvůra slula Grendel. On putoval pomezím, panoval pustinám, bažinám a blatům, příbytek oblud načas střežil nešťastný tvor, těch, jež Pán proklel coby Kainovo plémě. Tu vraždu pomstil Bůh věkověčný, ubití bratra: vrah se neměl z násilí těšit, Hospodin vyhnal ho na hony od lidí. Z Kaina pak povstalo pokolení zmijí, skřeti, upíři a všeliké stvůry, obři, již dlouho Bohu odpírali úctu a věrnost: však vzali svůj díl. (Beo 90b-114)
Zároveň se v obraze družiny z v. 99 setkávají obyvatelé Ráje s pospoli tostí na Heorotu a čas hrdiny Beow ulfa s časem jeho křesťanského tvůrce. 4.1.1. Střed bezpečí, světla a řádu - hodovní síň - potřebuje ustavičnou ochranu. Její dvorana je m etaforou existence a situace epického hrdiny v ní obranným postavením. Za palisádam i leží zem nepřátel lidských i nestvůrných. Je jiná, prostírá se za hranicí známého, podmaněného světa - Grendel je poutník pom ezím (v. 103). Toto hraniční územ í má nejasné, nepravděpodobné a hrozivé rysy. Skalní sluj s dračím pokla dem je „výtvorem obrů" (v. 2717) a narazí na ni zas jen vyhnanec - ot rok prchající před hněvem svého pána. Grendelův rod 194
Zápas o světlo tajemný kraj střeží, vlčí srázy, vichrné mysy, proradné slatiny, kde horský proud v mlhách pod útesy střemhlav mizí, příval pod zemí. Tam pouť je nedlouhá, v mílích počítáno, k té vodní pláni; nad ní se hrbí ledové hvozdy, kořenaté stromy hladinu stíní. V noci tam uhlídáš hrozivý div, plamen na vodách; tak moudrého nepotkáš starce na zemi, že znal by dno těch vod. Ač poutník v pustině stíhán je psy, jelen paroháč ač prchá do pralesa z daleka hnán, radš ducha odevzdá, zemře na břehu, než zabředl by dovnitř, vyvázl hlavou. Nevlídné místo: tam vlny ve víru se vysoko vzdouvají, siré k mrakům, když větrná smršť vichřici rozbouří, až šeří se vzduch, naříká nebe. (Beo 1357b-1376a)
Prolom ení obrany bezpečného středu světla - ať v podobě útoků ob lud, zrady věrných družiníků nebo třeba smrti dědice a budoucího strážce hodovní síně - má dalekosáhlé následky. Hroógar soužený Grendelem si stěžuje Beowulfovi, který právě dorazil do Dánska: Často se chlubili, když chutnali chmel z poháru piva, ti, kdo přísahali, že pozvednou tam, kde prve pili, strašlivá ostří v souboji s Grendelem; leč byla dvorana, když zrodil se den, zdobena rudě, zbrocena za rozbřesku sraženou krví všude kol sedadel, znachověla síň. Tak další strážce, věrné válečníky, vyrvala mi smrt. (Beo 48(5—488)
Otec, jem už za zločin oběsili syna, na jeho hradci zasmušile hledí do pusté síně, jež pozbyla radosti a hostí jen vichry. V hrobě už spí hrdinští jezdci, už nezazní harfa, jásot ve dvorci tak jako druhdy. Ulehnuv na lože, opuštěný lká
195
Jan Čermák pro opustivšího. jsou mu veliké.
Otčina i dům (Beo 2455-2462a)
Hodovna pozbývá role životadárného, světelného středu a mění se ve svůj protějšek, v místo sváru, který rozrušuje obřadné předivo lid ských vztahů, v místo samoty a nečasu. Stává se emblémem marnosti a strázně. 4.1.2. Podobně emblematizován je celý prostor. Krajina je jako na sta rých mapách redukována v několik význačných orientačních bodů: stojí v ní hodovna, hrozí bažina s jezerem a dračí sluj a na ostrém po břežním útesu strmí pohřební m ohyla hrdinova. Statičnost krajinného obrazu s několika takovými vrcholy je posílena tím, že postavy utkvívají ve své úloze. Král a drak jsou z principu strážci pokladu (srov. Beo v. 2276-7, 2827), zbabělci zběhlému z boje je určen les (v. 1703-3, 1769-74), zrádnému vyhnanci z hodovní síně nezbývá než se obrátit do Grendelovy země zavržených (srov. v. 847n., 1358n., 1408n.). Tuto utkvělost postavy v prostoru prom ění občasný pohyb, je to však opět pohyb obranný. Směřuje do tem ného m ezního prostoru, ale nikdy ne za něj. Hrdinu charakterizuje, řečeno s Guardinim, „hluboce zakořeně ná vůle setrvat u přiděleného".6 Je spjat s vyklučenou a vyžďářenou mýtinou, na rozdíl od Mojžíše z Exodu a rytíře dvorského románu netr pí pokušením obzorů. Po splnění obranného poslání se vrací zpět za kolovou ohradu, do středu své utkvělosti a stavu obklíčení, tak jako dánský strážce přímoří, když doprovodil Beowulfovy Geaty na dohled Heorotu: Musím se obrátit; kéž Otec všemohoucí vás zdravé i dál hodlá zachovat na vaší pouti. Já k pobřeží se vracím, hlídat je budu před houfy nepřátel. (Beo 316-319)
4.2. Nepřítomnost soustavného zobrazení místa je v anglosaské epice kompenzována obrazným přenesením prostorových souvislostí do ji ných významových celků. Soustavně se tak děje v zobrazení mikrokosmu (srov. níže, 4.2.1.) a v obraze krajiny duchovní (4.2.2.). Méně sou stavně, ale přece charakteristicky je tato figurativní zástupná krajina pojímána jako prostor slávy: 6
Guardini (1992: 9n.).
196
Zápas o světlo Scyld, syn Scéfův, porážel šiky, dvorany dobýval jednu po druhé, národy děsil, byť jen nalezencem nejdřív byl ubohým. Tak útěchy došel: sílil pod nebesy, v slávě prospíval, až mu každý z okolních kmenů velrybí cestou poslušnost vzkázal, odváděl daně. Dobrý byl král! (Beo 4-11);
jinde jako prostor, který zapečeťuje paměť: Přikaž rekům, až sežehne mě plamen, ať při vlnách vztyčí vznosný pahorek - ten ať mocně na Mysu velryb strmí a připomíná moji památku; plavci ať jej propříště zvou Mohylou Beowulfa, až mlhami moří štíhlé lodice v dál budou štvát! (Beo 2802-2808);
či jako m ěřítko hrdinské akce nebo jako míst-o bitvy: Šarlatová stopa Géatů a Švédů, krvavá pře táhla se krajem, když plémě pomstou stíhalo plémě. (Beo 2946-2948)
Sam ostatný topos představuje bitva chápaná jako svébytný prostor: Dychtivý plamen zčerná hltaje pána hrdinů, jenž přečkal dosti železných dešťů, když nad štíty vála vichřice šípů zvednutá z tětiv, když těla šipek, peřím hnána, hrotům sloužila. (Beo 3114b-3119)
4.2.1. V náhradni krajině m ikrokosm u jsou významovými ohnisky tělo jako pom íjivý příbytek a duševní stavy. Obraz lidského těla jako schrá ny duše akcentuje zejména metaforiku lpění, (omezeného) trvání a há jení uzavřeného prostoru: svěží vodou,
Znovu jej kropil až slovo proklálo
197
jan Čermák hradbu hrudi na zlato hledě,
a pán hrdinů, zarmoucen řekl (...) (Beo 2790b-2793)
K mrakům se vinula největší z vater, v hukotu ohně tavily se hlavy, když tryskala krev, pukaly brány ran, praskaly šrámy. (Beo 1119-1122a) Potom mužové na mysu zažehli největší z vater; nad ohněm vzmáhal se, v hukotu plamenů sytil se pláčem černočerný dým. Vichry doduly, požár rozkotal příbytek z kostí, roztavil srdce. (Beo 3143-3148a)
Z duševních stavů a pocitů jde příznačně především o zárm utek (pře kážku či důsledek hrdinské akce), nebo o hněv (její důležitý předpo klad). Figurativní kresba tu staví zejm éna na podobnosti s vodním živ lem: zlým králům nekyne štěstí a souží se „ve vlnách sm utku", Grendelem stíhaný Hrodgar zažívá „kolotání úzkosti" a v knížeti smrtelná zášť, a vášeň k ženě
...Ingeldovi tryskne opadnou smutky zase vystydne. (Beo 2064b-2066)7
4.2.2. Obraz krajiny duchovní v Beoivulfovi lze dokumentovat na jed nom (zdánlivém) detailu v líčení dračí sluje ve chvíli, kdy po hrdinské smrti svého krále do ní vstupuje osm ero Geatů, aby vyzvedli drakovy poklady a odvezli je na hranici, která zanedlouho sežehne Beowulřovo tělo: Společně vešli pod střechu zla; člověk, jenž osmici kráčel v čele, držel v pěsti planoucí pochodeň. Nepadl los, kdo poklad zplení, 7
S představou lidského nitra jako prostoru souvisí metaforika omezení: pos tavy zažívají „úzkost" a „soužení". Ingeldova stydnoucí vášeň k ženě patří do dalšího důležitého, i když neprostorového významového celku - obra zu (střídání) tepla a chladu (srov. např. slovotvorný základ českého „hoře").
198
Zápas o světlo neb v síni bez strážce před sebou příchozí jasně viděli skvosty do jednoho, jak leží tam ladem. (Beo 3123-3129a)
Staroanglický výraz pro „střechu zla" - složené slovo inwit h r o f - je hapax legomenon. Jeho význam bývá nejčastěji glosován jako „deceitful, evil roof". Klaeber, editor vydání, jež je považováno za textus receptus skladby, navíc jako alternativu uvádí význam „enemy's roof". Je zřejmé, že s doslovným chápáním tohoto obrazu tu lze vystačit jen těžko. Již dlouho existují pokusy interpretovat ohnivého draka, příp. jeho zlatý poklad jako malitia, avšak patrně jen jeden je soustavný. Ten to výklad9 nachází prvopočáteční (a snad také bezprostřední) zdroj této představy a slova v patristických komentářích (sv. Ambrož, sv. Augustin, Řehoř Veliký, Primasius, Beda Ctihodný, aj.) ke Zjevení sv. Jana 20:7. Ve vykreslení Goga a Magoga, ztělesňujících národy svedené Satanem, výrazně figuruje představa střechy (tectum). Tato střecha 8
9
Druhá složka tohoto kompozita, hrof, odpovídá významu „střecha" (mo derní anglické roof). První složka, inwit, obecně znamená „zlo" a filologové ji kladou do souvislosti s latinským invidia. V básni se tento výraz vyskytuje opět jen jako první člen kompozit a zakládá v nich výrazný slovotvorný vzorec. Bytost, a to draka, v tomto vzorci označuje v Beowulfovi jediné kom pozitum: inwitgsest („zlovolný tvor, duch, cizinec, nepřítel", Beo 2670). Představuje tedy konkretizaci personifikovaného inwit ze složeniny inwit hrof. Inwitfeng („zlovolné sevření", Beo 1447) znamená útok či sevření ob lud (především ovšem Grendelovy matky), které Beowulfovi hrozí v jeze ře. První složka personifikuje princip zla či ohrožení. Inwit- ve složenině inwitsorh („strast ze zlé vůle", Beo 831) podobně identifikuje Grendela jako nositele zla a původce dánských strastí. Druhý výskyt tohoto kompozita (Beo 1736) je součástí tzv. Hrodgarova kázání a bývá interpretován v křesťanském významu „strasti živých tvorů pramenící z malitia". Ostatní složeniny s určující složkou inwit- označují různé projevy zla působeného netvory (inwitdanc, „obmysl, nepřátelský záměr"; Beo 749) a především lid mi (inwitnet, doslova „síť z proradnosti", tedy „past", Beo 2167; inwitnid, „proradný, zlotřilý skutek", Beo 1858, 1947; inwitscear, „strašlivá řež, zlo volné vraždění", Beo 2478; inwitsearo, „zlomyslnost, nepřátelství", Beo 1101). Care Berkhout: Beowulf 3123b: Under the Malice-Roof. Papers on Language and Literature 9,1973, s. 428-31.
199
Jan Čermák ukrývá zášť (malitia) v lidských srdcích, která se nakonec vyvalí ven a vybuchne v apertas miserias.'0 Kompozitum imvithrof pojmenovává prostor, který označuje, nepřímo a v kombinaci abstraktních (inwit) a konkrétních (hrof) charakteristik. Tento významový amalgam (s podporou ostatních složenin obsahují cích výraz inwit- v první složce, které v textu tvoří jakousi pojmovou kulisu) jednak osamostatňuje zlo jako princip abstraktní, jednak zlo personifikuje jako princip ztělesněný v draku a netvorech vzešlých z Kainova plemene. Významová veličina inzuit- je součástí dvojjediné, a tedy nejednoznačné duchovní perspektivy: zlem jako původcem stras ti, bolesti a smrti (pohanství) i zlem mravně zabarveným (křesťanství). Polarizovaná jednota konkrétního a abstraktního, doslovného a jinotajného, obludného a lidského, křesťanského a pohanského proměňu je toto složené slovo v příznačně nejednoznačný útvar prostoru Beowulfa a jeden z mnohovýznamových vrcholů posledního obrazu sklad by. Svým ustrojením, okamžitým účinkem v bezprostředním kontextu i tím, že ve skladbě netvoří součást celistvého alegorického plánu, toto složené slovo silně připomene slovesné postupy básníka Exodu. 4.3. Jak bylo řečeno výše, pracuje Beowulf, dokládající myšlenkové a kulturní směřování od předkřesťanských dob ke křesťanským, s juxtapozicí témat a motivů příznačných pro obě tyto civilizační epochy. V nejmenším měřítku lze tento básnický postup sledovat na úrovni jednotlivých slov. Apoziční princip působí - obrazně řečeno - v nitru slov, ve vztazích mezi jejich jednotlivými významy a významovými odstíny. Využívá zejména protikladů i souvislostí té části staroanglické slovní zásoby, která odlišuje staroanglickou poezii a prózu. Poetismy (a poetické významy slov užívaných v obou rejstřících, poetickém i prozaickém) svým významem často náležejí k starší, nebo dokonce obecně germánské jazykové vrstvě, zatím co výrazy a významy proza ické literární sdělení jaksi zpřítom ňují, přibližují je času básníkovu. 10 Srov. např. komentář sv. Ambrože: „Per Gog igitur, qui interpretatur tectum, ii designantur, qui malitiam suam in corde tegentes, justi ab hominibus videbuntur, cum futuri sint mente reprobi: Magog vero, qui interpreta tur de tecto, eos designat, qui de tecto cordis sui in apertas miserias prorumpentes, omnibus se impios esse demonstrabunt." (Apocalypsin expositío, Patrología Latina, 17:932, vyd. Migne). - Berkhout do jinotajného rámce pře vádí pouze samotné finále skladby: „And when the three hundred years are ended, the dragon will be loosed from his barrow and will go out to provoke the nations north and south, the Franks, the Frisians, and the Swedes, to gather them for battle" (1973: 430).
200
Zápas o světlo Rozdíl poetismů a slov příznačných pro řeč nevázanou proto často na bývá povahy kontrastu mezi významy předkřesťanskými a křesťan skými, které jsou jejich svébytným přehodnocením v duchu nové spiri tuální skutečnosti (např. význam „přečin", „vina" nabývá v jednom a téže slově reinterpretací druhotného významu „hřích" apod.). 4.3.1. Ukažme tuto souhru významových odstínů na slově, jež je zá kladním označením Grendelova jezera. Staroanglického výrazu mere je ve skladbě použito celkem pětkrát, z toho se jím Grendelovo jezero označuje čtyřikrát (v. 845, 855,1603 v řeči autorské, v. 1362 v řeči Hroógarově). Jedenkrát (v. 1130 ve scopově písni reprodukované autorem) označuje moře, na něž by rád vyplul Hengest, pobývající přes zimu na Finnově hradišti a sužovaný pom yšlením na pomstu, kterou dosud ne vykonal na svém hostiteli. V poezii tento výraz běžně označuje právě moře jako nezm ěrný živel s existencí bezmála tělesnou, jehož život spočívá ve sváru vln a proudů. Naopak próza s tímto slovem typicky pracuje ve významu ohraničených a často pojmenovaných vodních ploch, jezer skutečných i fiktivních. Zakládací listiny anglosaských králů a velmožů pro nás v jejich jm énech zachovaly i část m ístního folklóru. Do krajových jmen tak leckdy pronikly i výrazy z pohanské démonologie - spjaty se svý mi jezery, prameny, močály, jámami, dírami, jeskyněmi a pahorky v nich příchod křesťanství přečkaly vodní obludy patrně velmi různé ho, avšak blíže neurčitelného vzezření a působností, skřeti, démoni a draci. Také sám Grendel - to jm éno se alespoň objevuje v několika územních listinách zejména z oblasti anglosaského Wessexu a jižní M ercie.11 Do souboru staroanglické prózy však patří také narativní próza křesťanská, především pak samozřejmě překlad bible. M ere jsou potom v literárním povědomí anglosaského posluchače či čtenáře na příklad také jezera Nového zákona včetně toho, které ohněm a sírou hoří ve Zjevení Janově. Podobný soubor slovesných asociací - orálních i knižních, básnických i prozaických, předkřesťanských i křesťanských - se tedy možná skrý val v obraze jezera Grendelova rodu. Není možno a snad ani nutno ur 11 Samozřejmě nevíme, zda jde o jeho jméno. Zatímco historici anglosaského období bájnou existenci takového netvora v anglosaské Anglii jako básní kova modelu předpokládají, namístě je i hypotéza opačná, totiž že básník své stvořené nestvůře dal jméno v kraji časté a typicky spjaté s jezery a jáma mi (srov. Michael Lapidge: Beowulf, Aldhelm, The Liber Monstrorum and Wessex. Studí Medievali, 3. Serie Anno XXIII, Fasc. I, s. 151-192).
201
Jan Čermák čit, zda Grendel a jeho máti obývali mořský fjord, nebo zda se voda je jich jezera dala pít; zda tento netvor žil jen na pergamenu Beowulfa, nebo zda přebýval ve sluji pod vodopádem za pastvinou patřící jaké musi historickému Beow ovi,12 zda byl prostě Grendel, ďas či Ďábel sám. Podstatné je - a zdaleka ne jen z hlediska slohového - že zde básník z mnohovrstevnatých významů slov sklenul oblouk od pohanského pojetí světa k nové eschatologii, od fyzického k metafyzickému, že spo jil role a rejstříky scopa a kazatele a že dal přednost vyvažující, meditativní apozici před příkrou teologickou jednoznačností. 5. Také v Exodu najdeme uspořádaný, vnitřně členitý prostor, sepětí postav s místem, místa jako em blém y a transfiguraci doslovné krajiny v krajinu zástupnou. V porovnání s Beowulfem však toto uspořádání vychází ze zcela jiného m yšlenkového základu. Je-li v prvním případě základním organizačním principem prostoru nehybná utkvělost ve středu a jistota daného, v Exodu je to pohyb k novému středu, jeho strážné hledání. 5 .1 . Svět už není ztvárněn jako do sebe uzavřený, jednotný celek: Ne behwylfan m *g heofon ond eoróe His wuldres word, widdra ond siddra jxmne befasóman maege foldan sceattas, coróan ymbhwyrft ond uprodor garsecges13 gin ond {seos geomre lyft. (Ex 427^ 31 )14 (Obsáhnout nemůže nebe ani zem slávu Jeho slova, jež šíří se dál, nežli sahají končiny světa, okrsek země a výšiny nebes, nesmírný oceán a rmutný vzduch.) 12 Toto jméno figuruje ve wiltshireské zakládací listině anglosaského krále /4Ithclstana z r. 931, v níž se jistý pozemek vymezuje jako „Beowova pastvi na" (sta. Beoivan hamm). V téže listině je zmíněno (patrně) místní jméno Grendles mere (tedy „Grendelovo jezero"). Další územní listiny z této konči ny Anglie hovoří např. o Grendelově „díře", „jámě" nebo „prameni". 13 Toto velmi staré, původně složené slovo s již nejasnou slovotvornou struk turou příznačně figuruje ve vstupním citátu k těmto poznámkám z pera J. R, R. Tolkiena. 14 Exodus cituji podle konzervativnějšího z obou nejpoužívanějších vydání, Lucasova (1977).
202
Zápas o světlo Tento nový celek má vzdálený, ale zaslíbený a spásný střed, jenž kyne za hranicem i tohoto světa, světa, kde lidé dýchají jen „rm utný vzduch". K dosažení božského středu je třeba dynamického pohybu směrem vně a vzhůru: klíčovou a nejčastější předložkou skladby je ofer, „přes" či „za". Starý střed tohoto světa je překonán a životodárné je naopak jej opustit (fuga mundi). Odstředivý pohyb není obranný, ale osvobozující. Jm éno / Egyptus znamená v jednom ze dvou patristických etymologických výkladů „tem notu". Starý střed je temný, ale světlo nezáří na okraji světa, nýbrž až za ním. Pohyb je ústřední metaforou a prostor, kudy tento pohyb prochází a kam směřuje, nemá ustálený obraz. Izrae lité jsou ferende folc, „putující lid " (Ex 45) na „cestě pryč a (zároveň) vpřed " (fordwegas, Ex 3 2,248,350). Ta je sice „poutí, na níž čeká zlo" (be~ alusip, v. 5), ale vede správným směrem, je „urovnanou stezkou" (rihte stražte, v. 126), a tedy cestou života (lifiueg, v. 104). V Egyptě, zemi s hrn ci masa a dostatkem hrobů, jsou Mojžíšovi lidé „vyhnanci" (edellease, 139) a „vyvrženci" (wrsecmon, 137). Egypťané jsou - podle alternativní ho patristického výkladu svého jm éna - pronásledovatelé a jejich pomstychtivé tažení je cestou zhouby (spildsip, v. 153). 5.2. Princip místa je jednoznačně podřízen ději spásy pronásledova ných a zavržení pronásledovatelů. Topografický obraz je přitom pozo ruhodně proměnlivý. Přispívá k tomu zejména alegorizace základních orientačních bodů v prostoru děje. Moře je zároveň hrozba i spása (srov. 5. 5. níže); poušť je proto jako moře (Ex v. 116-118). Zkouška po slušnosti a víry Izraelitů a jejich pronásledování jsou traktovány jako plavba rozbouřeným mořem bez ohledu na to, kde se M ojžíšův lid prá vě nachází. Až do chvíle, než Izraelité přejdou Rákosové moře a vůbec poprvé se ocitnou na zemi (folc ivóes on lande, v. 567), jsou ve slovesné kresbě důsledně „nám ořníky" (ssemen) či „plavci" (flotan). Egypťané jsou proto v základní polaritě sil „suchozem ci" (ingefolc, v. 142; landmenn, v. 179; ingemen, v. 190; ingepeode, v. 444), a to nejen v moři, jím ž neprojdou ze tmy ke světlu, ale i předtím na pevnině. Obraz stanů v iz raelských leženích (feldhus; doslovně užito ve v. 133) se prolne s obra zem Hospodinova sloupu oblakového, jenž je svými slovesnými rysy typologickou plachtou patristické Lodi Církve a alegorickým Stanem setkávání (v. 85).15 Krajina takto získává zcela duchovní obraz. Proti Beowulfovi je její duchovní dim enze častěji paralelou k rysům doslovným nežli jejich náhradou. 15 Srov. Druhá kniha Mojžíšova, 36.^10.
203
]an Čermák 5 .2 .1 . Obraz krajiny m ikrokosm u v tomto příběhu kolektivní věrnosti v podstatě schází. Vzhledem k tomu, že duchovní střet Izraelitů s Egypťany básník podává prostředky, jim iž anglosaská hrdinská poe zie zobrazuje srážku vojsk a fyzický boj muže proti muži, najdeme v Exodu - stejně jako v Beowulfovi - topos bitvy jako prostoru či území (např. v. 157, 228, 329). Zem ě Kenaan je vylíčena slovníkem staroger mánského vladařského m ajestátu: Izraelitům kynou „hradiště, prsteny a širé říše" (burh ond beagas, bradě rice, v. 557), tam „ovládnou, vítězní, hodovny mužů mezi dvěma m oři" (gesittadsígerice be sxm tweonum /beorselas beorna; v. 563-564a). 5 .3 . Okraj světa je v Exodu nem éně tem ný než jeho střed, ale jeho hrani ce jsou z Boží vůle a lidským přičiněním prostupné, takže nedochází k pohybu nazpět. Těžiště spasitelného děje leží právě v hraničním pás mu (mearc, „pom ezí", v. 160). Egypťanům není dáno, aby hranici vlast ního území překročili. Izraelitům je přejít hraniční území plná ozbroje ných nepřátel (srov. např. gupmyrce, „bojechtiví hraničáři", v. 59), divo kou zemi (Anglosasy obávaných) močálů svažující se k hrozivému moři (flodivegas, v. 106). Verš 58 z nesoustavného popisu těchto končin se doslovně shoduje s veršem 1410 z obrazu cesty ke Grendelovu jeze ru (enge anpadas, uncud gelad, v českém překladu Beoivulfa v. 1409b-10: „soutěsky kudy /jen jeden prosm ýkne se, neznám é prostory"). Co tato shoda vypovídá o literárně-historickém poměru obou textů, je zde méně podstatné než to, že nepřátelé Izraele obývají podobnou zemi jako nestvůrní protivníci Beow ulfovi. Prostorové uspořádání starého světa v souvislostech světla a tem noty i zde pozoruhodně využívá patristického výkladu jmen. Např. Etiopané zde figurují jako „hnědí lidé" (tj. „osm ahlí" podle výkladu sv. Jeroným a; brune leode, v. 70), Egypťané (ve shodě s výkladem jm éna zem ě a se svou duchovní úlohou) jako „temné vojsko" (eorp zoerod, v. 194). 5.4. Ústředním prostorovým em blém em je opět hodovní síň jako místo bezpečí. Nestojí už ale ve středu epického prostoru a není zalita úzkým proužkem světla: v temném Egyptě jsou dvorany rozvráceny poslední ranou egyptskou, když všechno prvorozené zemře, i syn faraónův a synové velmožů, „strážci pokladů" (hordivearda hryre, Ex 35). Spolu s nimi jsou zničena egyptská božstva,16 o nichž básník mluví jako o „strážcích m ěst" (abrocene burhweardas, v. 39). Obdobně egyptské ho dovní síně osiří po zkáze faraonova vojska v Rákosovém moři, kdy se žádný nevrátí, aby v hodovnách alespoň zvěstoval zlou zvěst (v. 511). 16 Srov. Druhá kniha Mojžíšova, 12.12.
204
Zápas o světlo Izraelité si svůj střed bezpečí - sloup oblakový - nesou s sebou. Básník ovšem ví, že pravá hodovní síň stojí na nebesích a že tento svět je jen je jím nedokonalým protipólem, dvoranou, v níž se hosté jen nakrátko zastaví. Tato hodovní síň stojí v krajině homilie: ř>is is laene dream wommum awyrged, wreccum alyfed, earmra anbid. ESellease Jsysne gystsele gihóurn healdeS mu maň on mode, manhus witon faest under foldan, Jaaer bi5 fyr ond wyrm open ece scraef yfela gehwylces. (Ex 532-538) (Tato prchavá radost je prokleta zlem, popřána jako prodleva vyhnancům a nešťastným. Bez domova a se smutkem v srdci obývají tuto síň letmých hostí, pevný příbytek muk znají tam pod zemí, s ohněm a hady, otevřený věčný hrob všelikého zla.)
Posledním výrazným ztělesněním středu bezpečí se v Exodu stává Hospodinovo moře - tvrz a hradba Izraelitů.17 5.5. Obraz m oře zde má - podobně jako Grendelovo mere v Beowulfovi dva póly. První vychází ze starogerm ánské představy m oře ztělesňují cího odcizující vzdálenost, nebezpečí a samotu. Beowulf a jeho Geaté u dánských břehů děkují svému Bohu, „že jim dal přeplout přívaly vod" (Beo 228). Ve staroanglické gnóm ické básni označované M aximy I se ra duje řríská žena z návratu svého manžela námořníka, jehož loď už bez pečně kotví v přístavu (v. 94b n.), zatímco Parkerův rukopis Anglo saských letopisů udává v análů roku 897 seznam zabitých a utonulých Frísů v námořní bitvě Alfréda Velikého s Vikingy. Také v Exodu je moře zprvu tradičně nepřátelské a hrozivé. Izraelitům-plavcům o sobě dává vědět už na poušti v pasáži, která krajinu a živly líčí v obrazech ne stvůrně hrůzy, již dokáže zaplašit jen Hospodinův noční sloup ohnivý: Heofoncandel barn; niwe nihtweard nyde sceolde wician ofer weredun, \>y laes him westengryre, 17 Srov. Druhá kniha Mojžíšova, 14.22,14.29.
205
}an Čermák har haeóbroga, on ferclamme
holmegum wederum ferhó getwaefde. (Ex 115b-119)
(Svíce nebes [tj. ohnivý sloup] plála; nový noční strážce měl určeno tábořit nad šiky, aby je hrůza pouště, šedý děs pustiny, za bouří z moře náhlým sevřením nezbavila žití.)
Ve verších 209-10 je moře jako nepřítel (hettend) Vyvoleného lidu ještě spojencem faraonovým; nejprve se jeví jako neprodyšná mez, jako vodní pevnost (ssefaesten, v. 127). Tvrzí už zůstane, ale i tato hranice na cestě do Zaslíbené země a vzhůru nad svět se ukáže prostupnou. Zklidněno (mere stille bad, v. 300) vyčká Božího znamení a jeho roze stoupivší se vody vytvoří stěny (wxlfaesten, v. 283, 484; sserueall, v. 302, holmweall, v. 468, zueallas, v. 572, aj.), valy (randgebeorh, v. 296; randbyrig, v. 464) a věže (meretorras, v. 485). Mořské vlny se promění v pomocníky Izraelitů (helpendra pad, v. 488). Egypťanům budou - stejně jako jinému ztělesnění zlého, Grendelovi a jeho matce v Beowulfovi, jejich vlastní příbytek - místem tělesné i duchovní smrti (deadstede, Ex 590; srov. deačwic, Beo 1275). Živel přírody znepřátelené skrze prvotní hřích a sužující hrdiny Beoivulfa, anglosaské staré epiky, se stává poslušným nástrojem usmíření Hospodina a člověka v Exodu, anglosaské epice nové. PRAMENY Klaeber, F. (1950): Beowulf and The Fight at Finnsburg. 3. vydání, Boston, D, C. Heath and Co. Lucas, P. (1977): Exodus. Methuen's Old English Library, London, Methuen. Tolkien, J. R. R. (1981): The Old English Exodus. Text, Translation and Commentary by J. R. R. Tolkien, ed. by J. Turville-Petre. Oxford, Clarendon Press.
LITERATURA Blackwell Encyclopaedia of Anglo-Saxon England. Oxford, Basil Blackwell 1999, Guardini, R.: Konec novověku: pokus o orientaci. Překlad Otakar Veselý, Praha, Vyšehrad 1992. Hume, K.: The Concept of the Hall in Old English Poetry. Anglo-Saxon England 3 , 1974, s. 63-74.
206
Zápas o světlo Robinson, F. C.: The Significance of Names in Old English Literature. Anglia 86, 1968, s. 14-58. Robinson, F. C.: Beowulf and the Appositive Style. The University of Tennessee Press, Knoxville 1985. Southern, R. W.: The Making o f the Middle Ages. New Haven, Yale University Press 1961. Stanley E. G.: Old English Poetic Diction and the Interpretation of The Wanderer, The Seafarer and The Penitent's Prayer. Repr. in: Stanley, E. G.: A Collection o f Papers with Emphasis on Old English Literature. Pontifical Institute of Medieval Studies, Toronto, 1987 (puv. 1956), s. 234-281. Tolkien, J. R. R.: The Monsters and the Critics. In: An Anthology o f Beowulf Criticism, vydal L. E. Nicholson. University of Notre Dame Press (Indiana), 1967 (puv. 1936), s. 51-103.
207
