Záměrem mé práce je alespoň nastínit podobu poutí za dob jejich největšího rozkvětu, vysvětlit důležitost votivních darů a památek, které si poutníci

OBSAH

1. Úvod 2. Historie poutnictví 2.1 Přípravy na pouť 2.2 Potřebné doklady, zavazadla a oděv 2.3 Zásoby na cestu 2.4 Finanční výdaje 2.5 Záporné stránky putování 2.6 Pouť konaná v zastoupení 2.7 Závěr pouti 2.8 Upomínky na svatou pouť 3. Poutní místa 3.1 Vznik poutních míst 3.2 Výběr poutních míst 4. Votivní dary 4.1 Historie votivních darů 4.2 Funkce votivních darů 4.3 Podoby votivních darů 4.3.1 Identifikační obětiny 4.3.2 Svíce 4.3.3 Osobní předměty 4.3.4 Finanční dary 4.3.5 Naturálie 4.3.6 Votivní obrazy 4.3.7 Svaté obrázky 4.3.8 Obrázky z poutí 5. Proměna poutnictví v současnosti 6. Závěr Resumé Seznam použité literatury

1 3 4 5 5 6 6 7 7 8 9 9 10 12 12 13 15 15 15 16 16 17 17 18 19 22 25 27 28

1. ÚVOD

Fenomén poutí se objevuje snad ve všech náboženstvích na světě. S poutí jako s projevem náboženské úcty se setkáváme už v antice. Řekové cestovali do Delf, aby si vyžádali věštbu v Apollónově věštírně, v Epidauru hledali zdraví v chrámu boha Asklépia. Židé putovali každý rok do Jeruzaléma k chrámu krále Šalamouna. Každý dospělý muslim je povinen alespoň jednou za život vykonat „hadž“ – pouť do Mekky. K četným svatým putují hinduisté, buddhisté i příslušníci mnoha jiných náboženství. Obsáhnout celý okruh otázek, které vystupují v souvislosti s poutí, není v práci tohoto rozsahu možné. Rozhodla jsem se proto zabývat se základními jevy ve vazbě na fenomén poutí. V následujícím odstavci uvádím jen několik takových otázek, které přímo souvisí s touto prací. Jaké důvody vedly poutníky, jenž ve středověku opustili na dlouhou dobu svá obydlí a vydali se ke vzdáleným poutním místům, ke kterým mnohdy putovali celá léta, a často ani nedošli cíle? Co bylo nezbytné vykonat před vykročením na svatou pouť? Jak vznikala poutní místa? Proč už většina poutních míst neoplývá sbírkami pokladů sestávajících z rozličných votivních darů od poutníků? Jak se poutě změnily během staletí a tisíciletí, kdy se na ně lidé vydávají? Jaké tradice přetrvávají v poutnictví až do dnešních časů? Abych zaměřila svou práci konkrétněji, než jen na obecné přemýšlení a vyprávění o poutích, budu věnovat zvýšenou pozornost votivním darům a památkám z poutí, které v životě každého poutníka hrály důležitou roli. U votivních darů i památek, které si poutníci odnášeli z poutního místa domů, můžeme nejprve připomenout jejich zástupnou symboliku, která zaujímala zřejmě největší roli. Zvláště ve středověku, kdy bylo obvyklé putovat k velmi vzdáleným poutním místům, kam se poutník podíval většinou jen jednou za život, je jejich role velmi důležitá. Kromě účelu zástupného, který je podstatou votivních darů od počátku jejich vzniku, uvedu i rozdělení votivních darů z hlediska jejich funkcí a podob. Upomínkové předměty, jenž si poutníci ze svých cest odnášeli domů, budou, kvůli zřetelnější návaznosti textu, rozděleny do dvou podkapitol (2.8 Upomínky na svatou pouť a 4.3.8 Obrázky z poutí). V závěru práce se pokusím poukázat na rozdíly mezi poutí za dob středověku a baroka, kdy bylo poutnictví celosvětově nejrozšířenější, a poutí dnes. Budu reagovat např. na tyto otázky: Z jakých důvodů lidé putovali dříve a proč se k putování odhodlávají dnes? Jaké jsou výhody dnešních poutí a jaká úskalí na těchto často dalekých cestách přetrvávají? Jak se, ve srovnání s dobami minulými, rozmohla komercionalizace poutních míst? 1

Záměrem mé práce je alespoň nastínit podobu poutí za dob jejich největšího rozkvětu, vysvětlit důležitost votivních darů a památek, které si poutníci ze svatých poutí odnášeli, a ozřejmit některé nejasnosti týkající se všeobecného pohledu na pouti dneška.

2

2. HISTORIE POUTNICTVÍ

První zmínky o konání poutí můžeme hledat už v antice, kdy se věřící odebírali do posvátných chrámů zasvěcených bohům, jejichž přízeň si poutníci přišli vyžádat. Také v Bibli se můžeme dočíst o poutích, které konali věřící na místa zjevení Ježíše Krista nebo k hrobům ostatních biblických postav. Abychom o poutích nehovořili pouze obecně, bylo by na místě rozebrat nejen historické události a období s poutnictvím spojená, ale i zvyky a tradice, které k poutím v době jejich největšího rozkvětu neodmyslitelně patřily. Největší slávy došly v historii poutě barokní. Nárůst poutí v baroku bychom mohli přičítat tehdy nově vzniklým menším poutním místům, jejichž vznik nezřídka souvisel s rekatolizací, která v 17. století v Čechách probíhala. Menší poutní místa se často nacházela v blízkém sousedství lidských obydlí, kam se poutníci měli možnost odebírat častěji než k dříve oblíbeným a slavným „peregratio majores“, mezi které řadíme Jeruzalém, Řím a Santiago de Compostela. Po této vrcholné době pro poutnictví však nastal úpadek. S nástupem osvícenství, rozvojem exaktních věd a příchodem nových myslitelů se vnímání víry změnilo. Uctívání svatých ostatků, které se často nacházely právě na poutních místech a vůbec vše co bylo s poutěmi spojeno, začalo být podezřelé a posléze i nežádoucí. V Čechách bylo Josefem II. vydáno mnoho dekretů, které omezovaly zvláště lidovou zbožnost. Jednalo se například o ověšování oltářů votivními dary, ale i konání pobožných cest. V novinách vycházely kampaně proti poutím a mnoho kostelů a klášterů bylo v této době zrušeno. Mezi důvody, které vedly k omezování a zakazování poutí, patřily mimo jiné i neblahé zvyky některých poutníků, kteří během putování zapomínali na původní význam pouti a během cesty svou mysl obraceli spíše k světským radostem než k Bohu. „Není nijak neznámým faktem, že se často chování lidí v těchto „svatých“ místech nijak nesrovnávalo s náboženskou morálkou. Pravidelně se stávalo, že cesta mužů vedla přímo z poutního kostela do nejbližší hospody nebo stánku, odkud odcházeli při nejlepším v podroušeném stavu; je známo i to, že pro mladé lidi byla společná návštěva poutních míst vítanou příležitostí k pohlavnímu styku, jak se to odráželo i ve statistikách porodnosti atd.“ 1 1

Jeřábek, Richard. K otázce vzniku poutních míst a jejich vlivu na život a kulturu venkovského lidu. In: ČESKÝ LID. roč. 48, č. 4, 1961, s. 151.

3

Tyto případy nebývaly však tak časté, aby jen ony mohly vést k dočasnému zákazu poutí. Mezi většinou poutníků panovala úcta a pokora vůči svaté pouti a touha po očištění duše od hříchů a duchovním splynutí s Bohem. Reakce Karla Eichlera na námitky proti konání poutí, kvůli jejich zneužívání, pochází sice ze starší doby, ale ve svém principu, proč by se poutě rozhodně rušit neměly, je stále aktuální: „Vždyť při světských slavnostech a schůzích daleko více neřádu a nemravností se děje, a přece slavnosti ty nikdo nezakazuje. A proto zde platí staré přísloví: maneat usus, tollatur abusus, to jest „zůstaň užívání, odstraněno buď zneužívání.““ 2 Křesťanští poutníci museli dlouho čekat než byly zákazy a omezení, která se na putování vztahovala, opět zrušena. Po skončení vlády Marie Terezie a Josefa II. se tak sice stalo, ale poutě již nedošly nikdy takové slávy jako v baroku. Jak probíhaly poutě za své největší slávy, se můžeme pokusit poodhalit v několika bodech, které obsahují základní povědomí o tom, co čekalo jednotlivce, který se rozhodl pouť vykonat. K pochopení smyslu konání poutí samotných nám může pomoci kniha Karla Eichlera, ve které definoval pouť takto: „Pouť jest návštěva přespolního posvátného místa za příčinou modlitby, pobožnosti a vzdělání mysli.“3 Rozvedeme-li tedy tuto definici dále, patrně dojdeme k závěru, že věřící, konající pouť, měl a stále má mít na zřeteli především povznesení svého ducha k Bohu a tím i očištění své duše od starostí všedního života. Pouť by měla být dalším stupněm duchovního vývoje poutníka. Než se však člověk rozhodl takto povznést svého ducha o úroveň výš a vykonat pouť k některému z poutních míst, byl nucen dodržet několik zásad.

2.1 Přípravy na pouť V baroku, kdy bylo poutnictví nejrozšířenější, ukládala církevní pravidla poutníkovi, aby si nejprve obstaral doporučující dopis od faráře místní farnosti nebo od biskupa. Tento dopis měl poutníku na cestě otevírat dveře do církví zřízených ubytoven, klášterů a jiných zařízení, kde mu po předložení takového dopisu bylo zdarma poslouženo jídlem, pitím i noclehem. Dále se doporučovalo urovnat si všechny osobní záležitosti. Zařídit chod domácnosti na dobu nepřítomnosti poutníka, vyloučeno nebylo ani povolení manžela či manželky k putování. Na cestách nebývalo vždy bezpečno, proto budoucí poutníci neměli zapomínat na 2 3

Eichler, Karel. Poutní místa a milostivé obrazy na Moravě a v rakouském Slezsku. Brno 1887, s. 18. Tamtéž, s. 1.

4

nebezpečí úmrtí, které je mohlo na pouti potkat a podle toho zařídit i právní úkony týkající se domácích záležitostí. Obecně platilo, že čím byl poutník majetnější a čím vyšší funkci v zaměstnání vykonával, tím obtížnější jej čekaly přípravy na pouť. Oproti tomu poutníci z chudých vrstev společnosti neměli starosti s přípravou na pouť téměř žádné. Pokud si poutník obstaral doporučující dopis od kněze a zařídil všechny záležitosti doma, mohl se v klidu odebrat ke zpovědi ze svých hříchů a následně na svatou mši za poutníky, kde jim bylo knězem uděleno požehnání, i ke svatému přijímání.

2.2 Potřebné doklady, zavazadla a oděv Po těchto přípravách si mohl poutník sbalit pár nejnutnějších věcí a vyrazit na cestu. Mezi nejnutnější předměty většinou patřily tyto: doporučující dopis od faráře, který většinou potvrzoval, že poutník je pravověrný člověk a dále na které poutní místo putuje. Dále bylo rozumné vzít si cestovní doklad, průvodní listy pro jednotlivá místa, která poutník navštíví, zdravotní osvědčení, přímluvné listy adresované určitým osobám nebo institucím, například klášterům, kde byly poutníkovi po předložení listu zdarma poskytnuty služby, za které ostatní museli běžně platit. Jednalo se většinou o jídlo, pití a nocleh, případně převoz na jiné místo. Tyto dokumenty a další věci, jako například šaty, pár podrážek, kožený pohár, síť nebo vlasec na chytání ryb a křesadlo, uložil poutník do vaku, který buď nosil zavěšený na poutnické holi nebo přehozený přes rameno. Šat poutníka sestával většinou z dlouhého pláště, který chránil proti nepříznivému počasí a v noci jej mohl poutník využít i jako přikrývku. Dále bylo zvykem, že měl poutník na hlavě klobouk se širokým okrajem, aby dobře stínil proti slunci a zároveň chránil obličej a záda před deštěm. Hůl, kterou poutník většinou držel mezi dvěma výstupky na dřevě, skýtala oporu v chůzi těžším terénem, nebo při brodu přes řeku. Na osamělého poutníka na cestě číhala mnohá nebezpečí. Holí se také mohl bránit při napadení zvířetem nebo lupičem, kterých bylo na poutnických stezkách vždy dost. V druhé ruce často svíral poutník růženec, který ho provázel při odříkávání modliteb během cesty.

2.3 Zásoby na cestu Důležité také bylo nezapomínat na tekutiny, protože na cestách se mnoho zdrojů s pitnou vodou nevyskytovalo. Vodu tedy poutníci nosívali s sebou, většinou v duté tykvi, ve zvířecím měchýři nebo v koženém měchu a příležitostně její zásobu doplňovali. S jídlem už takový problém nebyl. Nezbytnou energii k pochodu doplňovali poutníci většinou chlebem a sýrem, které si sbalili do vaku už doma a které byly docela snadno dostupné i během cesty. Pokud si 5

s sebou poutník vzal i jídelní příbor, ve středověku pouze nůž a lžíci, nosil nůž většinou u pasu, což bylo praktické také pro případ přepadení, a lžíci měl zastrčenou za kloboukem.

2.4 Finanční výdaje Běžný cestovatel, který se vydal na pouť musel počítat i s nějakými finančními výdaji. Obyčejně platil za jídlo, pití a ubytování. Jestliže cestoval se služebnictvem, musel platit i za ně a za stravu a ustájení jízdních zvířat. Další finanční náklady s sebou neslo poskytování almužen chudým lidem, mnohdy také poutníkům, kteří však nebyli majetní a na nezbytné výdaje proto byli nuceni žebrat. Spropitné v hostincích bylo u zámožnějšího poutníka také běžnou záležitostí. Další peníze poutník utrácel například za směnárenské poplatky, mostné a mýtné, dopravu povozy nebo loděmi, potvrzení cestovních průkazů a zdravotních osvědčení - které bylo třeba čas od času obnovit, tělesnou hygienu a zdravotní péči - když cestou navštívil lázně nebo potřeboval ošetřit zranění, v cizí zemi také za průvodce, případně tlumočníka nebo ochranný doprovod. Běžný poutník nechtěl přijít na poutní místo s prázdnýma rukama, proto další a ne malé částky utrácel za předměty, které měl v úmyslu na poutním místě zanechat, ale které si také z pouti odnášel, jako vzpomínku na vykonanou cestu. Aby se peněz nezmocnili potulní zloději, kteří na poutnických stezkách často přepadávali, vymýšleli si poutníci pro tyto případy nejrůznější skrýše: „Zlaté mince si mnozí ukládali do opasku, do podrážek nebo – v muslimských oblastech – mezi plátky vepřové šunky.“4

2.5 Záporné stránky putování Poutníci museli na cestě čelit různým nebezpečím. Ať už se potkali s bandou zlodějů, kteří je často okradli o všechen majetek, jenž s sebou nesli, nebo je sužoval chlad, úporné vedro, hlad, žízeň, dotěrný hmyz nebo nemoci, museli vytrvat ve svém úsilí dojít k cíli za každou cenu, třeba jako žebráci. Kromě oněch nebezpečí měl poutník cestu znepříjemněnou také značným nepohodlím. Cestou se většinou poutníci neholili, nemyli ani jinak nepečovali o své tělo - i když někteří tato pravidla nedodržovali a navštívili během cesty třeba lázně, jak bylo zmíněno výše. Naopak praví poutníci soustředili svou mysl pouze k Bohu a k očištění své duše, které je po vykonání pouti mělo potkat. Na mnoha poutních místech i v klášterech, kde se cestou

4

Ohler, Norbert. Náboženské poutě ve středověku a novověku. Vyšehrad, Praha 2002, s. 80.

6

nocovalo, se proto vymýšlela opatření, jak zabránit nebo alespoň zmírnit zápach z nashromážděných nocležníků a návštěvníků chrámů. „V Santiagu se od 15., možná už od 14. století začíná užívat mohutné kaditelnice. Zvyk procházet s „Botafumeiro“ o nejvýznamnějších svátcích příčnou lodí baziliky, může pocházet z doby, kdy bylo snahou překrýt zápach nemytých a nepěstěných nocležníků, jakož i puch nemocných – pokud to vůbec bylo možné.“ 5

2.6 Pouť konaná v zastoupení Všechny tyto i jiné útrapy musel snášet i poutník v zastoupení. Ten byl vyslán většinou někým, kdo pouť nemohl vykonat ze zvlášť závažných důvodů. Většinou se jednalo o důvody zdravotní - když byl člověk vážně nemocen, rodinné důvody - když by se neměl kdo postarat o rodinu v době jeho nepřítomnosti, nebo důvody pracovní - když musel vykonávat funkci v úřadě a nemohl proto odjet na delší dobu na pouť. Zvykem bylo, že dotyčné důvěryhodné osobě zaplatí za vykonanou cestu a bude hradit i všechny výdaje s ní spojené. Odměnou jemu samotnému mohl být dobrý pocit z vykonané pouti a tím získané zásluhy v tomto životě, odpuštění hříchů, kterých se dopustil nebo vyslyšení prosby s kterou se poutník v zastoupení na cestu vydal. Výjimkou však nebyl ani důvod úmrtí. Stávalo se tak v případě, že v závěti zemřelého bylo zaznamenáno přání, aby za něj někdo pouť vykonal. Často byla vybraná osoba v listu přímo jmenována. Dotyčným mohl být například místní farář nebo příbuzný či přítel zemřelého.

2.7 Závěr pouti Když poutník došel k vytčenému cíli, na jehož místě stál obvykle církevní chrám, měl se, podle předpisů církve, posilnit přijetím nejsvětější svátosti. To v případě, že před tím než se na pouť vydal, vykonal svatou zpověď. Pokud tak před poutí neučinil, bylo na místě připravovat se na zpověď během cesty k poutnímu místu a na něm pak vykonat svatou zpověď ze svých hříchů. Po zpovědi následovalo svaté přijímání, žehnání kněze poutníkům a cesta zpět domů.

5

Ohler, Norbert. Náboženské poutě ve středověku a novověku. Vyšehrad, Praha 2002, s. 188.

7

2.8 Upomínky na svatou pouť Než se poutník odebral zpět k domovu, často si šel obstarat nějakou upomínku na šťastné chvíle strávené na poutním místě. Ve středověku, kdy se putovalo zejména na vzdálená poutní místa, si poutníci nejdříve odnášeli drobnosti jako například oblázky, hrst zeminy nebo trochu vody ze studánky, které se připisovaly zázračné vlastnosti. Později, s nárůstem poutí, se tento zvyk zkomercionalizoval a poutní místa začala být obsypána skupinami stánků s votivními dary, ale právě i s upomínkovými předměty na dané poutní místo. Poutník si tak brzy mohl vybrat z nesčetné škály různých výrobků. Mezi nejprodávanější artikly patřily drobné kovové medailonky s vyraženým znakem nebo podobiznou poutního místa – tzv. „svátostky“ a svaté obrázky6 s vyobrazením místa, které poutník navštívil, nebo s podobiznou jeho patrona. Medailonky se zpravidla upevňovaly na plášť, nosily se v kapse nebo byly poutníky připevňovány na klobouk, zrovna jako mušle, které se staly odznakem poutníků, jež při pouti do Santiaga de Compostela došli až na samý konec světa – Finisterre. K dostání bývaly i předměty praktičtějšího rázu. Ve stáncích kolem kostela se prodávaly i různé nádobky, vyšívané ubrousky, voskové svíce a jiné předměty, které nesly znak poutního místa, jeho podobiznu nebo zobrazovaly osobu či tvář světce, pod jehož patronát místo spadalo. Takové a další upomínky mohly být využity i v domácnosti. Nestávalo se tak ale často. Poutníci chovali k těmto předmětům posvátnou úctu a proto si je doma spíše vystavovali na významná místa v interiéru, než by je nějak prakticky využívali. Mezi další předměty, které si poutník kupoval, aby byl s poutním místem stále „ve spojení“ můžeme zařadit i krucifixy, růžence, sošky svatých, modlitební knížky, zpěvníky, křestní šatičky a další. Zde již můžeme hovořit o nějakém dalším využití. U krucifixu nebo sošky svatého se poutníci modlili, malé křížky, které se zavěšovaly na krk, sloužily jako ochrana před jakýmkoli zlem, které by mohlo člověka na pouti nebo po návratu z pouti potkat, růženec i modlitební knížka byli také předměty, které se využívaly při modlitbách, kancionál mohl posloužit k rozšíření repertoáru náboženských písní a křestní šatičky byly vítaným dárkem pro novorozeně v rodině, kterému měly přinést štěstí a ochranu patrona z navštíveného poutního místa.

6

Obrázky, které si poutníci odnášeli jako upomínku domů, jsou blíže popsány v kapitole 4.3.8 Obrázky z poutí, proto se zde zaměřujeme spíše na ostatní druhy upomínkových předmětů z poutí.

8

3. POUTNÍ MÍSTA

3.1 Vznik poutních míst Poutním místem se ve většině případů stala lokalita, do které byly koncentrovány náboženské síly více než jinam. Mohly to být přírodní výtvory – kopce, skály, prameny, ale i útvary stvořené člověkem – kostely, sochy atd. Poutní místa také často vznikala v místech, kde žili náboženští zakladatelé, v místech která byla opředena legendami a mýty, v místech kde byly uloženy relikvie, v místech zjevení posvátné bytosti nebo nalezení zobrazení za neobvyklých okolností nebo v místech, kde byly pozorovány nevysvětlitelné výjevy. Hned dva důvody, které jsou uvedeny v tomto výčtu jako poslední, se váží například k legendě vzniku poutního místa v Tuřanech. Tuřanskou legendu popsal dle Balbínovy předlohy Zdeněk Kalista v České barokní pouti.7 Legenda uvádí, že kolem roku 1050 byla v sousedních Chrlicích nalezena zářící socha Panny Marie s děťátkem. Sedlák, který ji oné noci našel, si ji odnesl domů, druhý den však socha překvapivě stála opět na místě, kde byla v noci objevena. Tento nevysvětlitelný úkaz se ještě několikrát zopakoval, proto k sobě socha připoutala ještě více pozornosti. Nakonec byl soše Madony s dítětem vystavěn chrám, právě na místě jejího nálezu. Zdeněk Kalista sice zpochybňuje některé údaje legendy, například časové rozmezí nálezu sochy, která prý pochází ze 13. století. Nic se však nemění na tom, jakým způsobem mohly v dřívějších dobách poutní místa vznikat. Nejstarším poutním místem v Čechách je Stará Boleslav. K vzniku tohoto poutního místa se váže legenda o kovovém obrázku Matky Boží s děťátkem, kterou ve své knize popsala Helena Koutecká.8 Obraz dal zhotovit svatý Metoděj, z původně zlatých pohanských bůžků, které dostal od svaté Ludmily, když ji v roce 874 pokřtil. Ludmila po svém křtu s pokorou odevzdala tyto bůžky svatému Metoději s přáním, aby z nich dal ulít bohoslužebné nádoby. Svatý Metoděj tak učinil a navíc nechal vyrobit ještě kovový obrázek Matky Boží s děťátkem. Obrázek pak putoval po smrti svaté Ludmily k svatému Václavovi, při jehož zavraždění se ocitl v rukou Václavova sluhy Podivena. Ten s obrázkem uprchl a když byl vrahy opět dostižen, už neměl obrázek u sebe. Obrázek byl znovu "objeven" roku 1160, kdy byl na poli vyorán. Na místě jeho nálezu byla postavena kaple, k níž brzy začali putovat věřící. 7

Kalista, Zdeněk. Česká barokní pouť. Společnost Cisterciana Sarensis, Žďár nad Sázavou 2001, s. 32.

8

Koutecká, S. Helena, FMA. Stručný místopis mariánské úcty v Čechách a na Moravě. Portál, Praha 1992, s. 5.

9

Toto byl jen stručně podaný příklad, z jakých podnětů mohlo poutní místo vzniknout. Historie poutního místa Stará Boleslav zdaleka nekončí u postavení kaple. Za zmínku také stojí příběh o Paladiu země České: "Za husitských válek kapli vypálili a z obrazu zbyla jen beztvará hmota. Neznámý umělec vytvořil podle dochovaných popisů obraz nový (poč. 15. stol.). Poté zde byly poutě obnoveny. V r. 1609 putovali čeští katolíci z Prahy do Staré Boleslavi prosit Pannu Marii o záchranu své víry, o záchranu před německým protestantismem a před poněmčením České země. Tehdy poprvé začali Čechové nazývat Pannu Marii, zobrazenou na staroboleslavském obraze Paladiem (= záštitou) země České."9

3.2 Výběr poutních míst Poutní místa lákala své návštěvníky různými způsoby. Ať už na legendou opředený milostný obraz nebo sochu světce, významný počet vykazovaných zázraků a akceptaci daného místa Římem nebo na skutečný vlastní předmět světce. Na popularitě místu přidávaly také návštěvy panovníka, z nichž profitovalo nejen poutní místo, ale i sám panovník, kterému návštěva poutního místa mohla pomoci. Panovníkem, který často putoval na posvátná místa, byl i římský císař a český král Karel IV., který navštěvoval hroby světců po celé Evropě. Ze svých cest také často dovážel vzácné dary. Obrazy Madon, které dle legendy namaloval svatý Lukáš, kopie obrazů Veraikonu - pravé tváře Kristovy, ostatky svatých, které si vyprošoval v navštívených chrámech a poté je převážel do Prahy. Z hlavního města Čech se posléze stalo, právě díky Karlu IV., významné evropské poutní místo. Ve středověku směřovalo putování křesťanů zejména na tři místa: do Jeruzaléma, místa Ježíšova ukřižování, dále do Říma s hroby apoštolů Petra a Pavla, a do Santiaga de Compostela s hrobem apoštola Jakuba Staršího, který začal být postupem času považován za symbol a ochránce pozemského putování. Souhrnně se zmíněná tři velká poutní místa označují jako „peregratio majores“, zatímco všechna ostatní, menší poutní místa, která se více rozvíjela v baroku, nazýváme „peregratio minor“. Zřejmě nejznámějším poutním místem na světě je Jeruzalém. Sjíždějí se do něj totiž poutníci tří monoteistických náboženství. Židé sem přijíždějí rozjímat ke Zdi nářků, poslednímu zbytku Šalamounova chrámu. Křesťané zde navštěvují místa spojená s utrpením Ježíše Krista a baziliku Božího hrobu, kterou nechal na místě bývalého popraviště, kde byl 9

Koutecká, S. Helena, FMA. Stručný místopis mariánské úcty v Čechách a na Moravě. Portál, Praha 1992, s. 5.

10

nalezen Kristův kříž, postavit římský císař Konstantin Veliký se svou matkou, císařovnou Helenou. Muslimové město uctívají proto, že podle tradice prorok Muhammad vstoupil na nebesa právě odtud. V baroku si získala oblíbenost poutníků i místa menší. Byla dostupnější a poutníci tak mohli konat zbožné cesty k nim častěji, než tomu bylo ve středověku. Mezi taková poutní místa patří například Šaštín na Slovensku, Čenstochová v Polsku, Einsiedeln ve Švýcarsku, Loreto a Assisi v Itálii, Lurdy a Chartres ve Francii, Fatima v Portugalsku a mnoho jiných. V Čechách a na Moravě se nachází okolo tří set poutních míst. Mezi nejznámější patří: Stará Boleslav, Svatá Hora, Hostýn, Velehrad, Svatý kopeček u Olomouce, Žarošice, Křtiny, Tuřany, Vranov a další.

11

4. VOTIVNÍ DARY

4.1 Historie votivních darů Nejstarší doklady o existenci votivních darů můžeme hledat už ve starém Egyptě. Egypťané v chrámech ukládali většinou dary, které můžeme přiřadit do skupiny tzv. „identifikačních obětin“. Jednalo se převážně o napodobeniny nohou, uší, očí a jiných částí těla, které měly jejich dárci napomoci k uzdravení dané části těla. Nejen v Egyptě se však dodržoval takový zvyk. Staří Řekové, kteří často obětovali bohům, zejména Asklepiovi, také obětovali napodobeniny chorobou postižených údů i tělesných orgánů. Podle zámožnosti votanta byly tyto oběti zhotoveny z vosku, hlíny, kamene, ale i ze stříbra a zlata. Ve středověku bylo obětování napodobenin tělesných orgánů a údů velmi kritizováno a zakazováno. Bylo považováno za pozůstatek pohanských rituálů, a proto bylo pro církev nežádoucí. Zejména když věřící umístil obětinu v chrámu, například ji položil v blízkosti milostné sochy nebo dokonce zavěsil na obraz světce, byl za tento čin kárán a mnohdy i postihován. Postupem času se tedy, díky církevním zákazům, znovuzrodil obyčej z dob pohanských - obětovat napodobeniny částí těla na rozcestích a křižovatkách. Tradice votivních darů však přetrvávala staletí i přes protesty církve a stále se rozšiřovala. Zvyk obětovat napodobeniny částí lidských těl s prosbou za uzdravení se rozrostl například o obětování sošek zvířat za odvrácení nebezpečí zvířecího moru či jiného nebezpečí. Známé je i darování sochy dítěte, po kterém toužili bezdětní manželé. Takový případ zmiňuje ve své knize i Čeněk Zíbrt. Můžeme se dočíst o zlaté sošce dítěte, kterou roku 1085 věnovala dcera českého krále Vratislava – Judita. Tato manželka polského knížete Vladislava, poslala do Francie ke svatému Jiljí zlatou podobiznu chlapce, která měla pomoci získat polskému knížectví následovníka a její prosba byla zanedlouho vyslyšena narozením syna.10 Ojedinělé nebyly ani případy poděkování za vyslyšenou prosbu. Ať už se darovaly napodobeniny uzdravených končetin, nebo zemědělských produktů, například hroznů, které byly darovány jako poděkování za dobrou úrodu. Zvyk obětovat postiženou část těla či sošku zvířete, které pomáhalo hospodáři k živobytí, stále přetrvával, a tak se v desátém století, kdy jej církev oficiálně povolila, rozrostl ještě více. Mnohá poutní místa, vděčí za svou popularitu právě sbírkám votivních darů, které se kupily v chrámech kolem soch či obrazů světců.

10

Zíbrt, Čeněk. Seznam pověr a zvyklostí pohanských z VIII. věku. Academia, Praha 1995, s. 140-141.

12

4.2 Funkce votivních darů Votivní dary bychom mohli dělit podle jejich vizuální podoby. V tom případě by nás například zajímalo, jestli je darem obraz světce, vymodelovaná část lidského těla z vosku nebo kovová destička s děkovným textem. Zajímavější se však zdá být dělení votivních darů dle příčin za jakými byly darovány. Co chtěl věřící získat když votivní dar vyrobil nebo koupil a na pouti jej položil například v kapličce, kterou cestou potkal nebo na oltář chrámu, ke kterému putoval? Na tuto otázku nám může odpovědět rozdělení darů na: prosebné, děkovné a kajícné, které uvádí ve své práci Hana Dvořáková.11

Vóta prosebná Jak už z názvu vyplývá, věřící věnovali tyto dary s prosbou za vyplnění jejich přání. Nečastější prosby se týkaly uzdravení z nemoci, narození dítěte, šťastný návrat z cesty, přivolání deště v období sucha apod.

Vóta děkovná Tyto dary věnovali věřící za již vyslyšené prosby. Jednalo se například o poděkování za návrat ze zajetí, za šťastné překonání ohrožení života, za záchranu při nehodě apod.

Vóta kajícná Tyto dary byli věřícími věnovány jako doklad pokání. Vóta kajícná dále dělíme na vóta soukromá a vóta kolektivní. Vóta soukromá – „vota privata“ jsou dary, které věnoval jednotlivec ve stavu nouze. Motivem takového daru bývalo poděkování za vyváznutí z existenciálního ohrožení (záchranu před utonutím, pádem do hloubky, přežití leteckého neštěstí apod.) nebo únik z nebezpečné situace (záchrana před přepadením, oloupením apod.). Vóta kolektivní – „vota publica“ byla věnována většinou cechem, bratrstvem, obcí, farností, městem nebo zemí jako poděkování za ochranu před válkou a drancováním, morem a epidemií, za zajištění prosperity. Tímto se komunity snažily odrazit různé formy nebezpečí, které jim hrozilo.

11

Dvořáková, Hana. ME TIBI DEDICO…Votivní dary v okruhu lidové religiozity. Moravské zemské muzeum, Brno 2000, s. 11.

13

Votivní dary však nesloužily pouze jejich dárcům. Prvotní záměry - být navždy v blízkosti světce, kterému votant dar obětoval, zanechat svou památku na dalekém poutním místě, kam už se poutník nikdy nepodívá, poděkovat za dosavadní světcovu přízeň a zároveň poprosit o ochranu v budoucnu - pomohly votivním darům vzniknout. Často je však čekala přeměna a účelné využití. „Cenné votivní dary byly začleněny do světcova „pokladu“, byly střeženy na bezpečném místě, a když bylo třeba, byly roztaveny. Jako se z voskových figurek dělaly svíce, tak se z ušlechtilého kovu razily mince, jež se znovu vracely do oběhu – dejme tomu po požáru, kdy bylo třeba financovat novostavbu.“12 Takové využití ještě nepatrně koresponduje s původním, tedy být v blízkosti zobrazeného světce či na posvátném poutním místě a připomínat zde osobu votanta. Mnohá místa se však, právě kvůli pokladům z votivních darů, stávala lákavou a poměrně snadnou kořistí pro zločinecké skupiny.

12

Ohler, Norbert. Náboženské poutě ve středověku a novověku. Vyšehrad, Praha 2002, s. 179.

14

4.3 Podoby votivních darů

4.3.1 Identifikační obětiny K nejpočetnějším zástupcům votivních darů patří tzv. „identifikační obětiny“. Jedná se především o zmenšeniny nemocí postižených orgánů, končetin, postav mužů, žen, dětí nebo rodičů s dětmi. Tyto dary – většinou vyrobené z hlíny, dřeva, vosku, olova, cínu i drahých kovů – měly prosebníku přinést uzdravení z vleklé nemoci či zranění. Přitom se vycházelo z přesvědčení, že zpodobené části těl a skutečné nemocné orgány či končetiny jsou vzájemně propojeny. Asi nejčastějším orgánem, který se modeloval například z vosku, bývalo srdce. Taková obětina však nemusela symbolizovat nemocné srdce prosebníka, ale mnohdy byla obětována jako doklad křesťanské víry a plného odevzdání se do vůle Boží. Identifikační obětiny se neomezovaly pouze na lidskou část světa. Hana Dvořáková popisuje tzv. rituál „kutých obětin“13, který byl udržován v německy mluvících zemích a v oblastech s německým zázemím. Jednalo se převážně o drobné plastiky zvířat vyrobené kovářskou technikou ze železa a věnované zemědělským patronům. Takto uctíváni byli například svatí Linhart, Martin, Václav, ale i Panna Maria. Existoval také zvláštní rituál, spojovaný s kultem svatého Linharta, ochránci proti dobytčímu moru. Jednalo se o prosby za ochranu domácího zvířectva, které byly převedeny do podoby železných, voskových, hliněných nebo dřevěných figurek zvířat. Nebylo přitom výjimečné, že si věřící, za určitý obnos, figurku zvířete půjčil od kostelníka, a ten si ji po mši zase odebral zpět k dalšímu použití v příštím roce. Pokud si věřící z nějakého důvodu figurku zvířete neobstaral, mohl ještě použít zástupné symboly. Těmi byly podkovy, části postrojů, ohlávky a řetězy nebo jejich části. Řetězy byly zavěšovány na kostelní vrata, zdi venkovských stavení, nebo jimi byla stavba obtočena dokola. V současné době bychom k identifikačním obětinám mohli snadno přiřadit i fotografie. Portréty lidí bývají již desítky let umísťovány ve votivních komorách poutních kostelů.

4.3.2 Svíce Dary voskových svící vycházejí z podobného základu jako identifikační obětiny. Věřící často darovali obětinu, která měla stejnou hmotnost jako její předloha. Mezi majetnějšími vrstvami nebyly ojedinělé například sochy z vosku v životní velikosti, voskové sloupky a 13

Dvořáková, Hana. ME TIBI DEDICO…Votivní dary v okruhu lidové religiozity. Moravské zemské muzeum, Brno 2000, s. 13.

15

velké objemné svíce měřící jeden metr, ale i více. Přitom se věřilo, že hořící svíce umístěná v posvátném prostoru zastupuje v tomto prostoru i osobu samotného dárce. Vosk měl navíc další využití. Kromě osvětlování prostor kostela se z něj vyráběly figurky, které votantům sloužily jako votivní dary, ze kterých se po nějaké době vyráběly už praktičtější svíce. Figurkám z vosku byla přisuzována zázračná moc, proto si na jejich výrobě dávali dárci opravdu záležet. Jejich podoba byla většinou odvozena symbolicky: figurka dítěte mohla znamenat prosbu o pomoc nebo poděkování za pomoc svatého při porodu, ale i zachránění dítěte, mozek nebo hlava mohly představovat odstranění bolestí hlavy, horečky nebo hluchoty, brada a jazyk symbolicky zastupovaly vyléčení bolesti zubů nebo hluchoty, břicho nebo ropucha sloužily jako zástupné symboly pro vyléčení kýly, ale i gynekologických potíží (protože ropucha představovala dělohu), figurkou domu votant děkoval za záchranu při požáru a lodička sloužila jako symbolické poděkování či prosba za záchranu při ohrožení života na moři.

4.3.3 Osobní předměty Častými obětinami v poutních chrámech a na poutních místech bývají osobní předměty. Mezi takové dary můžeme zahrnout jak drobné předměty, jejichž ztrátu věřící ani nepocítí nebo si jiné snadno obstará, tak luxusní předměty z osobního vlastnictví věřících. Jedná se o různé řetízky, náramky, náhrdelníky a jiné šperky, ale řadí se sem například i pamětní medaile, řády a jiná vyznamenání včetně jejich replik. Takovéto dary přinášeli obvykle příslušníci majetnějších vrstev a ověšovali jimi například roucha poutních madon. Mezi magické praktiky, přímo spojující dar s osobou votanta, můžeme zařadit obětiny vlasů ve formě ustřižených kadeří, spleteného náramku nebo prstenu, předměty, sloužící k léčení a pomáhající při uzdravování například berle a obvazy, ale také například pouta, která měl dárce v zajetí.

4.3.4 Finanční dary Tato forma darů je doložena už od středověku a přetrvává dodnes v hojné míře. Finanční dary byly většinou užívány k odívání kultovních soch. Zvláště v baroku obliba obdarovávání zázračných soch drahými látkami přímo vzkvétala. Původní tvar sochy byl vznešeným rouchem často dokonale zamaskován a vzácná látka sloužila obvykle k zavěšování dalších vót například v podobě šperků. Mezi nejznámější takto odívané sochy patří Pražské Jezulátko, které bývá v průběhu liturgického roku pravidelně převlékáno do různých plášťů a rouch.

16

4.3.5 Naturálie Obětiny naturálního charakteru můžeme hledat už v předkřesťanské kultuře. Oproti ostatním typům votivních darů bylo obětování naturálií spojeno nejen z poutními místy, ale také s pohanskými obřady. Běžně se například pro zvýšení úrody obětovalo v poli. Jako obětiny byly užívány potraviny (obilí, chléb, máslo, pivo), ale i květiny. Církev nejdříve vůči podobným obyčejům zastávala negativní stanovisko. Postupem času, kdy tyto tradice a místa s nimi spojená přetrvávaly, byla církev nucena svůj postoj pozměnit. Z původně pohanských obětišť se tak často stala mariánská poutní místa a jejich úcta se dále nesla v duchu církevních obřadů.

4.3.6 Votivní obrazy Obrazy svatých, tvořené jak školenými, tak lidovými umělci, měli své zastoupení v chrámech poměrně rovnoměrným způsobem. Obrazy nebyly věřícími vnímány ani tak jako umělecké artefakty, jako spíše doklady víry v Boha. Postupem času se vyvinula pravidla jak obrazy s náboženskou tématikou tvořit. Obraz si tvůrce mohl předem rozdělit do tří častí. Do první, obvykle horní části obrazu, bylo zvykem zvěčňovat zjevení zázračné bytosti, ve druhé části se již odehrávala scéna podmiňující nadpřirozený zásah vyšších mocností a třetí, poslední část obrazu, bývala nápisová. Zobrazená událost zde byla ještě vylíčena písemně, nebo se tu nacházel pouze děkovný nápis. Posledním pravidlem bylo uvedení jména prosebníka, který obraz daroval, včetně data a místa kdy k darování došlo. Podobně, jako jsme rozdělovali předchozí druhy votivních darů, můžeme rozlišovat i votivní obrazy. U třídění votivních obrazů se však řídíme spíše jejich obsahem než funkcí. Prvním typem bývají obrazy, jejichž stěžejním motivem je zobrazení nebezpečí, které člověk zažil. Druhým typem jsou obrazy, v jejichž středu se nachází osoba, která obraz darovala, případně i jeho rodina. Třetím druhem jsou obrazy, na kterých je veduta obce či města jako zástupný symbol komunity děkující za vyslyšení. Čtvrtým typem jsou obrazy záslibné, které sloužily votantům k zaslíbení se pod ochranu Panny Marie nebo světců. Do kategorie votivních obrazů bychom mohli zařadit také takzvané „svaté obrázky“. Tato kapitola je však o něco objemnější, proto bude přehlednější uvést ji zvlášť.

17

4.3.7 Svaté obrázky S touto drobnou devoční grafikou se věřící křesťan setkával od narození až do smrti. Při narození bylo zvykem, že kmotr daroval novorozenci krom jiných milodarů i svatý obrázek. Také při prvním svatém přijímání nebo při biřmování nebylo darování svatého obrázku výjimkou. Svaté obrázky se často šířily z poutních míst, odkud si je věřící odnášeli s nadějí, že si s nimi odnesou i kousek z posvátné atmosféry a nadpřirozené moci poutního místa. Když si poutník takový obrázek opatřil, většinou jej uložil do modlitební knížky, nebo si s ním po návratu domů vyzdobil interiér svého obydlí. Časté bylo i nalepování svatých obrázku na vnitřní stranu víka truhly. A aby měl věřící zázračný obrázek opravdu stále při sobě, obvykle s ním byl po své smrti ukládán do rakve. Tyto drobné devoční obrázky měly různou podobu. Jan Royt ve své práci14 popsal mnoho druhů obrázků, lišících se jak způsobem výroby, tak i příležitostmi, ke kterým byly vydávány. Většinu z nich zmíníme i v následujících dvou kapitolách. V 17. – 18. století patřily mezi nejčastější malované obrázky, které byly občas zdobeny prořezávaným či vypichovaným ornamentem, pak už lze hovořit o prořezávaných nebo vypichovaných krajkových obrázcích. Dále se setkáváme s tzv. mozaikovými obrázky. Při jejich výrobě se používaly ústřižky látek, okvětí květů, křídla motýlů, které se nalepovaly na původní malbu, ale také zlaté či stříbrné fólie, kterými se podkládaly prostříhaná místa. Další skupinu po malovaných obrázcích tvoří devoční obrázky vystřihované z pergamenu, papíru, plátna, barevného hedvábí a jiných materiálů, které se aplikovaly na jiný podklad. I zde se setkáváme s různými kombinacemi výrobních postupů. Například když byl vystřihovaný obrázek sestaven z několika vystřihovaných součástí, nalepených přes sebe a celek byl upevněn na barevné či neutrální podložce, jedná o tzv. kulisový obrázek. Přechod mezi vystřihovanými obrázky a poslední skupinou, tištěnými obrázky, tvoří obrázky vyšívané. Výšivky byly prováděny zpravidla na látce, pergamenu či papíře a jejich výrobou se zabývaly nejvíce v ženských klášterech. Třetí a nejrozšířenější skupinu tvoří obrázky tištěné mnoha technikami na různých materiálech. K tisku se jako podkladový materiál používal bílý i tónovaný papír, plátno, různobarevné hedvábí, pergamen, zlaté a stříbrné fólie, dýha, kůra stromů a dokonce i kokon bource morušového, vaječná blána nebo různobarevné typy želatiny. Tyto obrázky byly často 14

Royt, Jan. Barokní devoční grafika a její autoři. In: Drobná devoční grafika, Rabasova galerie, Rakovník 1995 , s. 3-7.

18

kolorovány, případně zlaceny. Zvláštní skupinu tvoří obrázky ražené, provedené v papíru nebo ve zlaté, stříbrné či cínové fólii. Výroba devočních obrázků byla různorodá a zvlášť v baroku velmi oblíbená. K vydání obrázku však bylo třeba světského schválení. Proto se objevuje zejména na rytinách z 18. století zkratka C. P. S. C. M. či C. P. Maj., kterou se rozumí, že obrázek byl vydán „S privilegiem Jeho Císařského Majestátu“. Obrázky ke schválení byly pečlivě vybírány a jakýkoli náznak, že se jedná o zpracování tématu na základě lidové pověrčivosti většinou uvrhl obrázek na církevní index.

4.3.8 Obrázky z poutí Z obrázků, které byly schváleny se setkáváme nejčastěji s těmi, které si jako upomínku na návštěvu poutního místa přinesli domů poutníci. Takové obrázky byly vydávány ve velkých sériích, v různých formátech a tištěny na nejrůznějších materiálech, o kterých se můžeme dočíst výše. Na těchto obrázcích je obvykle vyobrazena milostná socha či obraz, vznášející se nad poutním kostelem či místem. Většinou jsou zobrazeny také určité souvislosti s legendou o nálezu nebo původu milostné sochy. Zobrazovány byly i významné události z hlediska úcty, například korunování sochy nebo obrazu, návštěva panovníka a podobně: „Marie Terezie byla dokonce na některých rytinách vyobrazena s maličkým Josefem II. jako milostná Madona“.15 Obvykle doprovází rytiny text identifikující milostné vyobrazení a případně dále erb objednavatele grafického listu. Rozeznáváme několik typů devočních obrázků. Většinou se liší podle příležitostí, při kterých byly darovány. Můžeme tedy hovořit o vánočních, novoročních a tříkrálových obrázcích, jejichž původ sahá až do konce 15. století. Je na nich vyobrazen narozený Ježíšek vezoucí duchovní milosti k bráně kláštera, Ježíšek ležící v jeslích nebo košíku a v ruce držící květinu, knihu, Mojžíšovy desky Zákona či Ježíšek nahý nebo oblečený v košilce a sedící mezi květinami uprostřed louky. Bývá obklopen ptáčky, v ruce drží sféru a křížek, případně jede na vozíčku taženém anděly či pluje na „lodičce štěstí“. Na tříkrálových obrázcích můžeme najít zkratku C M B a vyobrazení klanění tří králů. Dále na nich bývají vyobrazeni řádoví světci, zemští a městští patroni. Bývá zde ponecháno volné místo, kam je možné dopsat datum návštěvy poutního místa poutníkem. Tyto obrázky, většinou s veršovaným 15

Royt, Jan. Barokní devoční grafika a její autoři. In: Drobná devoční grafika, Rabasova galerie, Rakovník 1995 , s. 5.

19

nápisem s přáním do Nového roku, byly, kromě Vánoc a Nového roku, rozdávány při tříkrálové koledě. Také o Velikonocích existoval zvyk obdarovávat se obrázky s velikonoční tématikou. Hlavními motivy velikonočních obrázků jsou vejce, slepice, vzkříšený Kristus, tři Marie přicházející k prázdnému hrobu a velikonoční beránek. Dalším typem jsou svatodušní obrázky, které byly v domě zavěšovány do oken v podobě takzvaných holubiček. Za nejobvyklejší náměty na těchto devočních grafikách lze pokládat Seslání Ducha Svatého a Sedm darů Ducha Svatého. Následují obrázky křestní a biřmovací, o kterých již byla zmínka na začátku kapitoly o svatých obrázcích. Většinou byly vkládány kmotrem dítěte do kolébky. Biřmovací obrázky se více rozšířily o něco později než křestní. Největšího rozmachu dosáhly v 19. století. Jako výraz úcty k Nejsvětější svátosti sloužily eucharistické obrázky. Krom obvyklého uměleckého zpracování Poslední večeře Páně, se objevují i náměty symbolické, například motiv Krista ukřižovaného na vinném keři, hrozen z něhož Kristus lisuje do kalichu víno i motiv mystického lisu. Odpustkové obrázky, většinou s námětem Bolestného Krista, sloužily k odpuštění hříchu. Byly opatřeny suchou odpustkovou pečetí, kde byl uveden důvod za který byl odpustek získán, i jeho podoba. Na poslední cestu věřícího doprovázely úmrtní obrázky. Námětem byly často symboly Vanitas, tedy symboly věčné Marnosti. Jedná se například o lebku, přesýpací hodiny, hodiny bez ručiček, zhaslou nebo zlomenou svíci, hada, který si požírá vlastní ocas, chlapce vyfukujícího mýdlové bubliny a podobně. U těchto obrázků nebývalo opomenuto ani upozornění na „správné umírání křesťana“. Tento návod zdůrazňoval potřebu zpovědi, posledního pomazání a eucharistie s přítomností Panny Marie. Na konci 16. století dochází v Čechách přičiněním jezuitů ke vzniku prvních mariánských bratrstev. S nástupem a rychlým rozšířením bratrstev vznikají i obrázky náboženských bratrstev. Bratrstva vydávala obvykle dvojlisty na jejichž titulní straně býval obrázek světce nebo světice, jemuž bylo bratrstvo zasvěceno, dále pak byly uvedeny práva a povinnosti členů bratrstva. V 18. století dochází k rozšíření takzvaných škapulířových obrázků. Setkáváme se na nich s vyobrazením milostného obrazu Panny Marie Pomocné, protimorových patronů (například sv. Roch, sv. Šebestián, sv. Rosálie), patronů proti ohni a blesku (například sv. Florián, sv. Donát), Klanění tří králů atd. Uprostřed škapulíře bývají nalepeny usušené květiny z poutních míst, případně látky či papíry dotýkané s milostnou sochou či obrazem. 20

Škapulíře se skládaly do velikosti plochy krabičky od sirek a věřící je nosil ve zdobeném pouzdru stále při sobě. Polykací obrázky, jenž byly charakteristické svým miniaturním vzhledem, byly dotýkány s milostnými vyobrazeními a pak věřícím polykány s vírou v uzdravení. Nebylo výjimkou, že byly podávány i zvířatům. Další skupinu tvoří obrázky, které byly církví spíše tolerovány než doporučovány. Mezi takové bychom mohli zařadit takzvané Šlépěje Krista Pána či Šlépěje Panny Marie tištěné na papíře či na hedvábí. Tolerovány byly i obrázky s trnem z Kristovy trnové koruny, který byl podle legendy uchován v Nové Vsi, nebo takzvané Morové stuhy, s vyobrazením Piety, sv. Františka z Assisi, sv. Antonína Paduánského a sv. Jana Nepomuského. Toleranci od církve si nezasloužily Listy z nebe poslané, které měly svého nositele ochránit před četným nebezpečím, nebo dvojlisty s modlitbami (Zlatý Otče náš, Sedm svatých a nebeských zámků, Sen Panny Marie a Sedm nebeských závor), které měl jeden poustevník obdržet od svého anděla.

21

5. PROMĚNA POUTNICTVÍ V SOUČASNOSTI

Pouť v dnešních dobách vypadá trochu jinak než ve středověku či v baroku, kdy poutnictví zažívalo největšího rozmachu a slávy. Dnešní poutníci se nemusejí tolik obávat o svůj život jako poutníci v dřívějších dobách, kdy byli často terčem potulných zlodějů a nezřídka se přihodilo, že se na cestě stali obětí násilného činu. Dnešní poutník má většinou na výběr, jestli přespí v ubytovně, hotelu, či pod širým nebem. I když nemá velké finanční možnosti, jen málokdo si v dnešní době troufne vydat se na cestu bez prostředků pro případ nouze, pouze v šatě z pytloviny, s poutnickou holí a tykvovou lahví, třeba jako svatý Ignác z Loyoly, který putoval v roce 1522 na dnešní poměry dosti nalehko: „Když přijel do jednoho většího městečka před Montserratem, chtěl si tam koupit oděv, který hodlal nosit a v němž chtěl jít do Jeruzaléma. Koupil si tedy látku, ze které se šijí pytle – hrubě tkanou s mnoha osinami – a dal si z ní hned ušít volné roucho až po kotníky. Také si koupil poutnickou hůl a tykvovou láhev a položil si to všechno před sedlo na mulu. (A ještě si koupil střevíce z espartové trávy, ale nosil jenom jeden z nich, a to ne na obdiv, ale protože měl jednu nohu ještě celou obvázanou. Byla na tom stále poněkud špatně; když například cestoval, měl ji každý večer oteklou, proto se domníval, že tu nohu musí mít v něčem obutou.)“16 Dnešní poutník pamatuje na pohodlnou a kvalitní obuv, prodyšné oblečení, dobrý spacák, lehký batoh a podobné vymoženosti současného sportovního vybavení. Dnešní poutník také často zabalí nezbytné léky, peníze pro případ nouze, mnohdy i fotoaparát, aby si celou cestu zdokumentoval. Důvody, kvůli kterým se poutník vydává na cestu, bývají spíše odlišné od důvodů například středověkých poutníků, kteří se zpravidla vypravili na dalekou pouť, aby našli spásu, uzdravení, pomoc, aby získali odpustek, nebo aby učinili pokání v případě, že pouť vykonávali v rámci nápravy za spáchání trestného činu. Dnes sice poutníci také často putují kvůli víře v zázračné uzdravení, kvůli prosbě o pomoc v nelehké situaci, kvůli odčinění některého ze svých hříchů, kvůli najití sebe sama, ale stále více převládají důvody turistické a sportovní. Touha poznávat nová místa většinou s bohatou historickou minulostí a dokázat si, že: „I já mám na to dojít až do Říma, Lurd, Santiaga, Jeruzaléma atd.“ žene každoročně poutníky do nejvýznamnějších poutních míst. Je známo, že tento způsob je typický především pro poutní místa v Evropě.

16

Poutník. Vlastní životopis sv. Ignáce z Loyoly. Refugium Velehrad-Roma s. r. o., Velehrad 2002, s. 17.

22

Poutní místa s tradicí východních náboženství si stále ještě udržují alespoň nepatrný odstup od masového turistického ruchu. Jsou v odlehlejších krajinách, proto také hůře dostupná, ale mnohdy ani nepotřebují záplavu turistů ze západu a vystačí si na přeplnění poutního místa samy. Každoročně putují tisíce muslimů do Mekky, arabského poutního místa, kde se kolem roku 570 narodil Muhammad, podle muslimů časově poslední velký prorok po Abrahámovi, Mojžíši a Ježíšovi. Se stejnou intenzitou vyrážejí hinduističtí poutníci na cestu do Váránasí, nejsvatějšího ze všech indických měst. Buddhisté se s pokorou v srdci vydávají do Bódhgáji, poutního místa, „…kde dosáhl Siddhártha Gautama osvícení, nadobro se vyprostil z nekonečného cyklu znovuzrození a stal se Buddhou.“17 Při takových seskupeních nebývá výjimkou, že mnohý z poutníků zaplatí vykonání pouti svým životem. Pro nezávislého pozorovatele je to možná zbytečná a krutá daň za vykonání pouti a tedy snahu přiblížit se k Bohu, pro věřící však možnost splnit náboženskou povinnost a zároveň si tak zlepšit svůj osud, bývají silnější, než strach ze smrti. Mnohá poutní místa dokonce nabízejí své služby věřícím, kteří by zde chtěli naposledy spočinout. „Neexistuje snad hinduista, který by ve Váránasí nechtěl být po smrti spálen. Kremace a následné nasypání popelu do věčné Gangy totiž zaručuje takřka jistou vstupenku do nebe – osvobození z věčného koloběhu zrození a smrti. Za tuto vstupenku se tudíž astronomicky platí. Drahé je především dřevo, každé poleno je pečlivě zvážené na obrovské váze, aby bylo možné spočítat cenu kremace. Chudí lidé si proto na vykoupení musí spořit celý život…“18 Dnešní poutník má oproti poutníku ve středověku či v baroku možnosti přímo nadprůměrné. Z popisu, který je uveden výše, by se mohlo zdát, že dnes je pouť mnohem snadnějším úkonem než tomu bylo v dobách minulých. Lidé vydávající se na pouť mají více možností jak si pouť zpříjemnit. Ať už hovoříme o kvalitnější výstroji, rychlejší a lépe dostupné dopravě nebo vyspělejší zdravotní péči. Na druhou stranu dříve bylo samozřejmé zúčastnit se poutí i bez těchto vymožeností. Konání pouti bylo pokládáno za bohulibý čin, zároveň se tak dal získat odpustek třeba pro zemřelého člena rodiny, který se díky takové pouti mohl rovnou ocitnout v ráji. Můžeme tedy konstatovat, že dřívější poutě byly „opravdovější“? Možná ano. Lidé putovali, jak tehdy bylo

17

Schlindenbuch, Jan. Poutní místa Asie. In: LIDÉ A ZEMĚ. roč. 54, č. 11, Mladá fronta, a. s., Praha 2005, s. 22. 18

Tamtéž, s. 20.

23

zvykem snad na celém světě, kvůli své duši nebo duši blízkého člověka. Ne všechny důvody však bývaly z hlediska víry tak čisté. Někdo měl putování dokonce za své povolání. Takový člověk putoval na různá poutní místa místo jiných lidí za úplatu. Po svém návratu zpravidla donesl zvláštní potvrzení vystavené na jméno člověka, který jej platil, jenž mělo dotyčnému zaručovat přímou cestu do nebe. Jiní se stali poutníky kvůli touze poznat vzdálené kraje. V dřívějších dobách, kdy poutnictví vzkvétalo, nebylo obvyklé odjet na dva týdny na prázdniny k moři, nebo k babičce na venkov, jako je tomu dnes a pouť byla dostupným prostředkem jak jinak těžko dosažitelného cíle dosáhnout. Stejný účel může mít pouť ale i dnes. V době, kdy nám nečiní problém vycestovat, ať už do přilehlých či vzdálenějších krajů, se začal měnit náhled na cestování jako takové. V dnešní době je bereme buď jako nutnost - jedeme-li na cestu kvůli pracovním povinnostem, nebo jako odpočinek - jedeme-li, abychom poznali nové kraje, památky, abychom změnili prostředí. Mnoho lidí se dnes vrací k poutím právě kvůli návratu k sobě samému. Není náhodou, že na pouť dnes vyrážejí lidé, kteří prodělali velkou změnu ve svém životě - zpravidla negativní (rozvod, vážná nemoc, ztráta zaměstnání, úmrtí blízkého člověka atd.) nebo po velkém zlomu v životě touží (cítí se příliš zataženi do každodenní rutiny, chtějí najít smysl svého života, splnit si své sny atd.).

24

6. ZÁVĚR

Jako závěr této práce by mohla sloužit poslední kapitola, jenž se snaží odpovědět na otázky, které vyvstaly v Úvodu. Jejím hlavním tématem je srovnání poutnictví z hlediska proměny časových období a změn z této proměny plynoucími. Kapitola o komercionalizaci poutí však nezahrnuje odpovědi na kompletní výčet úvodních otázek, proto jim bude věnován prostor také zde. Důvody poutníků, kteří se v dávných dobách vydávali na vzdálená poutní místa, ke kterým kvůli mnohým nebezpečím na cestách nemuseli ani dorazit, byly různé. Poutníci se na tyto cesty vydávali, aby dostali boží milost, očistili svou duši od hříchů, popřípadě vykoupili duši blízkého člověka. Některé mohla hnát pouze fanatická touha po lepším životě po smrti, jiní brali cestu také jako očištění ducha ještě před smrtí a zlepšení sebe sama v božích očích. Úkony, které musel poutník před cestou provést a další zvyklosti a obyčeje, které jej během pouti provázely až do jejího konce, jsou rámcově podobné úkonům, které je nucen konat poutník dnes. Dnešní poutníci však mají v ohledu příprav, zejména z církevního hlediska, větší volnost. Mohou se vydat na pouť, aniž by byli věřící, nemusejí cestovat s průvodními dopisy od faráře apod. Vznik poutních míst je v zásadě také podobný. Není už však zdaleka tak častý jako např. v baroku. V současné době vznikají poutní místa velmi zřídka. Může se tak stát např. na základě zjevení posvátné bytosti, jako tomu bylo v Lourdech, kde se v roce 1858 zjevila pasačce Bernadetě Panna Marie. Takové zázračné úkazy jsou však pečlivě zkoumány komisí na to určenou, než jsou místa, kde se úkazy udály, prohlášena za posvátná a posléze se z nich stanou místa poutní. Pravděpodobnější se zdá být vznik poutních míst např. v oblasti, kde je nalezen předmět, který se váže k nějakému světci či místo kde byl světec pohřben. Poutní místa v současnosti stále oplývají sbírkami votivních darů, ale kvůli válkám a s nimi spojenými loupežnými nájezdy na chrámy kde byly dary uloženy, jich je dochováno minimum. Obětování předmětů, ať už napodobenin částí těl, svící nebo několika mincí s prosbou nebo poděkováním určeným konkrétnímu světci či jednoduše samotnému Bohu, už nebývá takovým pravidlem, jako v baroku. Způsob hledání útěchy z těžké situace ve vyšších mocnostech, postupem času předběhla psychoanalýza, pilulky na přetížené nervy, linky důvěry, relaxační centra a další vymoženosti moderní doby, díky kterým se lidé snaží nahlédnout zpět do svého nitra. Může se tedy zdát, jakoby votivní dary prodělaly transformaci a změnily se v částky vynaložené za léčení neduhů našich nemocných těl i zraněných duší.

25

Toto zkomercionalizování svatých poutí a votivních darů však není tak definitivní, jak by mohl minulý odstavec naznačovat. Stále totiž existují miliony lidí, kteří upínají své naděje k Bohu, Alláhu, Budhovi nebo jinému zastupiteli své víry jako k jediné záchraně, která existuje. Není také výjimkou, že po skončení „moderní“ léčby duše, která je naznačena výše, je člověk stále nespokojen a upne svou pozornost k „něčemu vyššímu“. Toto si však už musí každý srovnat ve své mysli sám.

26

RESUMÉ

Práce Votivní dary a památky, které si lidé odnášeli z poutí, byla psána s cílem přiblížit čtenáři fenomén poutí z hlediska historického, ale i z hlediska každodenní rutiny, kterou poutník na své cestě prožívá. Úvodní část je tedy věnována historii poutnictví s poukazem na různé detaily týkající se cestování v dřívějších dobách, které mohou naše představy dokreslit. Aby práce nevyznívala příliš obecně, je její stěžejní část věnována votivním darům a předmětům, které si poutníci odnášeli ze svých cest domů na památku. V několika kapitolách je rozebrána historie, funkce i podoby votivních darů, ale i podoby a užití památečních předmětů z poutí. Třetí, závěrečná část, se zabývá srovnáním fenoménu poutí v minulosti a dnes. Zároveň se v poslední kapitole poukazuje na zkomercionalizování poutí

a jejich

význam v současné době.

RESUME

The Work - Votive Gifts and Souvenirs which people carried away from pilgrimages was written to approach the phenomenon of pilgrimage from the historical and daily routine point of view. The introductory part is pursued a history of pilgrimage with an emphasis on various details from travelling in previous time which can sketch in our perception. To specify this work the main part is dedicated votive gifts and souvenirs which pilgrims carried away from their tracks home. There are described not only history, function and forms of votive gifts but also forms and usage of souvenirs from pilgrimages in several chapters. The third and final part is pursued pilgrimages in past in comparison with pilgrimages today. At the same time there is an emphasis on commercial conception of pilgrimages and their importance for a present in the last part.

27

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY:

1. Dvořáková, Hana. ME TIBI DEDICO…Votivní dary v okruhu lidové religiozity. Moravské zemské muzeum, Brno 2000 2. Eichler, Karel. Poutní místa a milostivé obrazy na Moravě a v rakouském Slezsku. Brno 1887 3. Hansmann, Liselotte - Kriss-Rottenbeck, Lenz. Amulett und Talisman. Verlag Georg D. W. Callwey, München, 1966 4. Horecký, Josef. Mariánské poutní vzpomínky. Albert, Boskovice 1992 5. Jazairiová, Pavla. Cestou hvězdy. Radioservis, Praha 2005 6. Jeřábek, Richard. K otázce vzniku poutních míst a jejich vlivu na život a kulturu venkovského lidu. In: ČESKÝ LID. roč. 48, č. 4, 1961 7. Jeřábek, Richard - Křížová, Alena. Vóta a obětní medaile. In: Ludvíková, Miroslava (ed.): Poutní místo Vranov. BOLIT-B Press, Brno 1997 8. Kalista, Zdeněk. Česká barokní pouť. Společnost Cisterciana Sarensis, Žďár nad Sázavou 2001 9. Koutecká, S. Helena, FMA. Stručný místopis mariánské úcty v Čechách a na Moravě. Portál, Praha 1992 10. Ohler, Norbert. Náboženské poutě ve středověku a novověku. Vyšehrad, Praha 2002 11. Poutník.Vlastní životopis sv. Ignáce z Loyoly. Refugium Velehrad-Roma s. r. o.,Velehrad 2002 12. Royt, Jan. Barokní devoční grafika a její autoři. In: Drobná devoční grafika, Rabasova galerie, Rakovník 1995 13. Royt, Jan. Křesťanská pouť po barokních Čechách. In: ČESKÝ LID. roč. 79, č. 4, 1992 14. Schlindenbuch, Jan. Poutní místa Asie. In: LIDÉ A ZEMĚ. roč. 54, č. 11, Mladá fronta, a. s., Praha 2005 15. Zíbrt, Čeněk. Seznam pověr a zvyklostí pohanských z VIII. věku. Academia, Praha 1995

28