Základy genealogie – aneb jak sestavit rodokmen 3.
Onomastika, původ a vývoj vlastních jmen a příjmení, jejich předávání, příbuzenství pokrevní a právní, využití testů DNA
Původ vlastních jmen
Nauka o vlastních jménech – onomastika. Dělí se na antroponomastika (jména živých bytostí) a toponomastika (hydronyma, oronyma, chrématonomastika) Antroponomastika – vznik, vývoj a změny vlastních jmen, jejich trvání i zánik, rozvoj vědy ve 2. pol. 20 století
Rodná (křestní) jména – má je každý lidský jedinec od narození, dávaly se vždy ( rozdíl od dědičných příjmení). Odráží se v nich společenské poměry doby, náboženské i národní cítění a kulturní proudy. Jsou rozlišena stavovsky i zeměpisně. Jsou silně citově zabarvena a vytváří mnoho expresivních podob Vývoj našich vlastních jmen
1. období do r. 1300 – jednojmennost a jména slovanská Jména jsou:
složená – vytvořená spojením dvou významových základů, nejčastěji končí nebo začínají na slav, mír, bor, mysl, mil, rad, voj, host, atd. krácená složená – složená jména se krátila a doplňovala různými příponami
Původ vlastních jmen
Jednočlenná jména vzniklá z apelativ (obecných jmen) – Bobr, Dobr, Baba, Hlúpata, Rak Stavovské rozdělení jmen – Boleslav, Bořivoj (knížecí rod) – Budislav, Mečislav (šlechta) – jednočlenná (poddaní)
Začátek průniku německých jmen – Konrád, Bedřich, Dětřich, Jindřich, Oldřich – Konrad, Fridrich, Ditrich, Heinrich, Ulrich) 2. období 1300 – 1750 především křesťanská jména - starozákonní (Daniel, Tobiáš, Salomena, Ester), novozákonní (Jan, Ondřej, Matouš, Magdalena, Alžběta, Anna), řecká (Mikuláš, Řehoř, Kateřina, Dorota, Barbora) a latinská (Florián, Martin, Rozálie, Markéta) S německou kolonizací ve 13. století přichází i jména světců jako ochránců národů ( u nás Václav), patronů krajin, stavů, povolání a skupin (Mikuláš- kupci, Jiří – rytíři, Hubert-lovci, Anna – matky, Michael – církev, vojáci) Od 14. století vedoucí jména Jan, Petr, další apoštolská jména - Ondřej, Bartoloměj, Tomáš, Jakub, Matouš, Matěj, Marek, Šimon, později Pavel. Další rozšířená jména – Mikuláš, Jiří, Martin. Ženská jména se příliš nemění - přibývá (Marie,
Původ vlastních jmen
3. Slabý vliv reformace a humanismu. Protestantismus zdůrazňoval z odporu ke kultu svatých starozákonní jména (Ámos). Ze jmen zavedených humanisty pronikla pouze Veronika. Celkově malý počet křesťanských jmen vedl k nutnosti rozlišovat osoby stejného jména, což vedlo ke vzniku přízvisek, příjmí a později příjmení 4. Baroko přináší pronikavou změnu rozvíjením kultu Panny Marie a sv. Josefa Kanonizace nových svatých přináší i rozšíření jmen – František, Antonín, Karel, Ignác. Stálicemi zůstávají Jan a Václav ( kult sv. Jana Nepomuckého – existovala i ženská podoba Nepomucena). Ženská jména Ludmila, Františka Od 16. století móda dvou jmen – nejprve šlechta, pak poddaní V 1. polovině 19. století začínají jména národní - jako druhá jména k prvnímu jménu církevnímu. Končí většinou na -slav: Jaroslav, Ladislav,Vladislav, Krasoslav, mír: Jaromír , Vladimír, Slavomír a na -mil:Vlastimil, Bohumil. Další jsou rozptýlená – Svatopluk, Zdirad, Dalibor
Původ vlastních jmen
Období 1860 – 1945
Národní jména se stávají prvními, ale dále vládnou jména barokní – poměr se po celou dobu vyrovnává, ale převaha nenárodních jmen trvá dodnes ( v roce 1859 byl poměr 91:9)
Období od 1945
Nastaly závažné změny, přestaly existovat stavovské rozdíly a rozdíly mezi městy a venkovem. Nová jména nevznikají – stará se stále těší menší či větší oblibě. Vedou: Petr, Pavel, Jan, Jiří, Martin, Tomáš, David, Michal – Jana, Hana, Eva, Martina, Lucie , Lenka, Jitka, Kateřina
Původ příjmení - počátky a předávání
Příjmení představují ve slovní zásobě národa zvláštní skupinu. Jsou zbavena významu slova, ze kterého vznikla, často se od něho liší gramaticky. Jsou dědičná zpravidla po otci, v českém jazykovém prostředí přecházejí většinou v přechýlené podobě na manželku i dceru. Příjmení vznikala mezi 14. a 18 stoletím. Vývoj společnosti pokročil a křestní jména už nestačila rozlišovat jednotlivé osoby, a proto bylo nutno je doplňovat různými přízvisky, přídomky, přezdívkami apod. A právě z těchto tvarů se později vyvinula pevná dědičná příjmení. Počátky příjmení – nejprve šlechta a svobodní rolníci, daňový systém a evidence majetku v zemských deskách. U venkovských poddaných (sedláků) se příjmení začalo používat na konci 16. století. Často zpočátku nebylo dědičné. Příklad Hradčany, selský grunt Jakuba Aksamita, 1655 Tomáš Němců, 1671 syn Václav zv. Tesařů
Předávání po „statku“ či po „chalupě“. Několikanásobná změna příjmení během života nositele. Příklad vlastní rodokmen Drásov- otec Tkadlec-Doskočil-Kozelek, syn Doskočil-Kozelek-Kos
zásadní vliv na rodovou posloupnost na selských gruntech – změna rodu, ale stejné
Ustálení a stabilizace příjmení většinou ve 2. polovině 18. století za vlády Marie Terezie a Josefa II. Souviselo s číslování domů v r. 1770, postupné zdokonalování evidence obyvatelstva vyžadovalo, aby každý člověk měl stálé a pevné příjmení 1.11.1780 vydal Josef II. Patent, který stanovil povinnost mít příjmení. Problémy ale přetrvávaly dál – příklad rod Hrušků/Hlávků v Hradčanech až do cca 1810. Definitivní pravopisná podoba příjmení vznikala až kolem poloviny 19. století a souvisela se změnou písma ( kurent na latinku) i se změnou pravopisu Poslední změny po 2. svět. válce – umožněna změna lidem s německým příjmením ( Salzmann – Slánský, Potschka – Boček apod.) V nynější době je asi 40.000 příjmení, nejpočetnější Novák, pak Svoboda, Novotný, Dvořák,Černý, Procházka , Kučera, Veselý, Horák a Němec
Původ příjmení – zdroje vzniku
1. Křestní jména a) křestní jméno se stalo příjmením beze změny : Vojtěch, Ambrož, Antonín, Jindřich, Petr, Pavel, Florián b) křestní jméno otce přijalo přivlastňovací koncovku -ův, -ů : Havlů, Martinů, Janů – v češtině nejsou příliš četná c) familiární obměny křestních jmen pomocí přípon např. ka, cek, ek, ík, ka, ha, na, ouš, ma ….... celkem je jich asi 150 základy k těmto příponám tvoří kořeny nebo části křestních jmen apoštolů např. Jakub,Jan,Marek, Matouš,Matěj, Petr, Šimon nebo oblíbených světců např. Mikuláš, Martin,Václav, Vavřinec, Florián – uplatnění ve formě biblické, latinské, řecké, germánské, slovanské Havel - Hála, Havlas, Havlát, Havlíček, Havlín, Havelka Jan – Janák, Janda, Janík, Janouch, Janoušek, Honzl, Hanzl
Původ příjmení – zdroje vzniku
České křestní jméno s německou koncovkou nebo naopak – Jandl, Volfík nevelká skupina ženských křestních jmen a zdrobnělin – Maruška, Ančička, Lidmila např. příjmení odvozené od Jakuba (Jak-, Kub-), má v populaci cca 1,5 % obyvatel, víc než je Nováků řada osobních jmen, která dala základ velkým skupinám příjmení, se už nevyskytuje, nebo se používají výjimečně – Vavřinec, Vincenc, Blažej, Benedikt (Beneš, Benda, Bendl) 2. Příjmení odvozená z místních jmen a názvů 1. pád – Bechyně nebo přípona -ský – Kolínský, Vimperský, příjmení z obyvatelských názvů – Lhoták, Pražák i z názvů kmenů a národů – Slezák, Charvát, Hanák, Němec
Původ příjmení – zdroje vzniku
3. Příjmení odvozená z apelativ (obecná podstatná a přídavná jména, slovesa, příslovce a citoslovce obecného významu, která odráží celý svět, rodinný život, přírodu apod.) Roztřídění příjmení podle příčin, okolností a mechanismu vzniku je docela složité. Motivem vzniku příjmení byly zejména: a) části těla – Noha, Hlava, Břoušek, Nosál, Očko b) tělesné vlastnosti: Dlouhý, Krátký, Slabý, Holý, Menšík, Krása c) osobní vlastnosti: Pokorný, Smutný, Veselý, Pleticha d) věk a příbuzenské vztahy – Dítě, Synek, Babička e) sociální postavení: Zeman, Sedlák, Měšťan, Hrabě
f) zaměstnání a povolání: Myslivec, Hajný, Chmelař, Bubeník, Gajdoš
Původ příjmení – zdroje vzniku
g) funkce a úřady – Rychtář, Šafář, h) vojenské zařazení – Kaprál, Dragoun, Jenerál i) řemesla – Pekař, Kovář, Tesař j) nářadí a nástroje – Jehlička, Šídlo, Sekera k) výrobky (např.jídlo) – Polívka, Rosol, Buchta, Koláček, Mouka k) oblečení – Kabát, Rubáš, Kožíšek, Pásek
l) Naboženství a bible – Pohan, Křesťan, Pilát, Jordán, Sodoma, Katolický, Jobánek m) příroda – zvířata a rostliny
Zvláštní skupinu tvoří příjmení vzniklá z vět – Přecechtěl, Drahokoupil, Stojaspal, Vítámvás, Skočdopole, Hrejsemnou, Zřídkaveselý
Původ příjmení – zdroje vzniku
4. Příjmení cizího původu a odvozená z cizích slov -slovenská německá- kolonisté, italská - kominíci, francouzská - panští úředníci, ze všech vojáci 5. Pátrání po původu příjmení – lze vyjít ze skutečnosti, že pevná a dědičná příjmení vznikala z původně nedědičných přezdívek a přízvisek, které rozlišovali osoby stejného křestního jména. - některá příjmení jsou prastará, při jejich vzniku se uplatňovaly faktory místa, času a prostředí i faktory jazykové (nářečí, slang, přejatá slova z cizích jazyků) - stejná příjmení vznikala na různých místech, v různých dobách a v různých společenských prostředích - jiná příjmení lze vyložit několika způsoby - Hásek ( Hase x hasit) - různý pravopis zápisů (Pešťál – Peštál, Frída – Frýda, Prukner - Brukner) - komolení jmen v zápisech (Chlum – Flum) - okolnosti vzniku příjmení nelze většinou přesně doložit – zůstává tajemstvím
Příbuzenství
Základní rozdělení: přímé (pokrevní, kognátské) a právní (umělé, agnátské)
Pokrevní příbuzenství
založeno na společenství krve – buď jedna osoba pochází přímo od druhé nebo osoby mají společného předka
a) jedna osoba pochází přímo od druhé – přímá linie (praděd, děd, otec, syn, vnuk)
b) osoby mají společného předka - pobočná (transverzální) linie
Rozlišování linií je velmi důležité – vychází z něho rodinné a dědické právo
Příbuzenství pokrevní je příbuzenství přirozené, proto práva z něho vyplývající nemohou být zrušena žádným civilním právem
ad a) Přímá linie – nejblíže příbuzné osoby – děti a děti dětí, rodiče a rodiče rodičů a od nich předci ve zpětné časové linii a další potomci od dětí v běžné časové linii. Přímá linie tedy obsahuje předky (ascendenty) a potomky (descendenty), linea superior (ascendes) a linea inferior (descendes) Otec-matka,děd-bába, praděd-prabába x syn-dcera, vnuk-vnučka, pravnuk-pravnučka atd.
Příbuzenství
b) Pobočná linie (linia transversa, collateralis) – zahrnuje osoby ,které spojuje společný předek Kolateráti – sourozenci, sourozenci rodičů, děti sourozenců rodičů (bratranci a sestřenice)
řada – bratr a sestra, strýc a teta z otcovy strany, strýc a teta z matčiny strany, bratranci a sestřenice, atd. Nerozlišují se předkové a potomci. Stupně se počítají jako v přímé linii ( sourozenci jsou příbuzní ve druhém stupni, s dětmi sourozence ve třetím stupni, sourozenci rodičů – 3. stupeň, sestřenice a bratranci 4.stupeň
Sourozenci vlastní a nevlastní (consanguinei x uterini)
Překážky uzavření manželství:
- absolutně přímá linie nebo 2.stupeň pobočné linie (bratr -sestra), švagrovství přímé linie - 3. stupeň pobočné linie dispens výjimečná (strýc-neteř a synovec-teta); 4. stupeň (bratranec sestřenice) více častá
Příklad příbuzenství – počítání stupňů dle dle římského a kanonického práva
Příbuzenství
Právní příbuzenství
Umělé příbuzenství – může se zakládat a rušit podle změny podmínek, které ho vytvářely. Východiskem patriarchární rodina s vedoucí úlohou otce nebo manžela. K agnátnímu příbuzenství vedle manželky patří osoby pocházející od stejného praotce, tedy mužského přímého předka (ascendenta), a příbuzní jen prostřednictvím mužské linie. Tz. otec a matka, synové a dcery, manželky synů, vnuci narození z těchto manželství, bratři a sestry otce rodiny a poboční příbuzní otce rodiny.
Ženy nemohou agnátní příbuzenství zakládat, stupně příbuzenství se počítají stejně jako u pokrevně příbuzných. Gentilita – příslušnost k rodu – význam v dědickém právu. Souvislost s držbou jména – od 18. století legitimní děti přebíraly příjmení otce
Příbuzenství
Švagrovství (afinita, lat. affinitas) se považuje za agnátní příbuzenství. Jedná se o příbuzenství založené sňatkem a podmíněné trváním manželství. Zaniká rozvodem nebo smrtí jednoho z manželů. Je to vztah jednoho manžela k pokrevně příbuzným druhého manžela – vztah ženicha k rodičům nevěsty, k jejím bratřím a sestrám (švagr, švagrová), ale i vztah manžela k dětem manželky (otčím) nebo manželky k dětem manžela (macecha).
Nelze uzavřít manželství při švagrovství 1. stupně – absolutní překážka
Duchovní příbuzenství a příbuzenství zákonné
Duchovní příbuzenství (cognatio spiritualis) vznikalo mezi kmotrem a křtěncem (kmotřencem) a také mezi kmotrem a biřmovancem – dříve to byla dle kanonického práva významná překážka v uzavření manželství Zákonné příbuzenství (cognatio legis) vzniká osvojením a považuje adoptované děti za skutečné děti těch, kteří je adoptovali. Platí stejná pravidla jako u pokrevního příbuzenství – v přímé linii a 2. stupni pobočné linie to je absolutní překážka uzavření manželství.
Testy DNA v genealogii
Na území dnešní ČR se vystřídalo za minulá tisíciletí mnoho kultur a národů – k těm historickým patří Keltové, Germáni a Slované Informace o svém původu si nosí každý člověk ve své genetické výbavě - DNA. Díky molekulární genetice je dnes možné v těchto genetických "záznamech" hledat a číst. Do minulosti tak lze nahlédnout hlouběji než pomocí jakýchkoliv jiných pramenů a informací Geny jsou při každém předání z generace na generaci promíchány ( 1 sada od otce + 1 sada od matky), přesto v DNA jsou části, které po mnoho generací zůstávají neměnné DNA savců má část, která se dědí pouze v otcovské linii – Y-DNA (pouze muži). Analýza znaků odhaluje původ a historii otcovské linie. Charakteristické znaky např. Jihoslované, skandinávští Germáni
MtDNA se dědí od matky – ženská linie. Všechny mateřské linie se někde v minulosti navzájem spojují a informace o spojení je napsána v mtDNA. Podle toho existuje Evropě 7 skupin lidí se společnou pramatkou ( sedm dcer Eviných – dle jednotlivých haplotypů Helena, Uršula, Tara, Jasmína, Velda, Xenie a Kateřina.). Ostatní kontinenty – jiné pramatky. Celkem ve světě 36 pramatek. I ty měly své
Testy DNA v genealogii
Co lze testováním DNA zjistit:
- Y-DNA – geograficky genetický původ v otcovské linii (např. zda mají blíže k lidem germánského nebo slovanského původu) a ze které části světa pocházejí - mtDNA – u každé pramatky je známo, kde se v průběhu historie usadili její potomci a ve kterých zemích se dne s převážně vyskytují. Čili dají se určit počátky mateřské linie každého jednotlivého člověka. Testy se dá prokázat příbuznost různých linií i existence nejmladšího společného předka (NSP) před určitým počtem generací
